Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Harry Potter a Čas dobrých úmyslů

17. Prútik

Harry Potter a Čas dobrých úmyslů
Vložené: Jimmi - 02.10. 2021 Téma: Harry Potter a Čas dobrých úmyslů
Aha_Lucia nám napísal:
Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

17. Prútik I. časť

Preklad: Aha_Lucia
Beta-read: Eggy, Elza



 Harry Potter a Čas dobrých úmyslov
(Alebo: Posledné pokušenie Harryho Pottera)
  Kapitola sedemnásta

Prútik

Ako sa Hermiona vrhla po telefóne, tak Draco skočil po Hermione.  Harry sa snažil od seba tých dvoch oddeliť a súčasne získať telefón svojou ľavou rukou. Tá sa mu ale pošmykla a telefón nezachytil. Draco neminul, odhodil svoje barle a tak mal obe ruky voľné (skackal na svojej zdravej nohe), no Hermiona už stláčala číslo ‘9’. Harry zavrčal úsilím a podarilo sa mu lakťom vyraziť telefón z jej rúk. Ten potom preletel do vaničky na farbu, v ktorej bol ešte mokrý valček. Našťastie bola vo vaničke len tenká vrstva farby.

Hermiona sa snažila po ňom znova skočiť, no Harry ju schytil okolo pása a stiahol ju na zem. Potom zavyl bolesťou, ktorá mu vystrelila do zápästia. V tej chvíli si všimol Draca váľajúceho sa na podlahe, jeho barle ležali od neho pomerne ďaleko, s rukami v rozkroku. Hermionina noha bola ešte stále v tesnej blízkosti. Jeho ústa boli otvorené v tichom výkriku, oči vyvalené zdesením. Harry sa v duchu rozhodol, že keď je Hermiona schopná urobiť čokoľvek, tak môže aj on.

Sústredil sa a snažil sa presvedčiť sám seba, že necíti bolesť vyžarujúcu z jeho nie celkom uzdraveného zápästia. Keď jeho tlapy dopadli na handry na podlahe, potriasol svojou hrivou, tak Hermiona bola tá so zdesenou tvárou. Pomaly sa k nej vliekol tou vlnitou, ležérnou levou chôdzou, zdvihol pravú prednú labu aby vyhodil telefón z vaničky na farbu. Ňufákom ho postrčil Dracovi, ktorý počul zúfalo rozprávať niekoho na druhom konci linky: „Haló! Haló! Je tam niekto? Prosím, potrebujete pomoc?”

Draco sa trochu rozpačito naklonil a povedal do telefónu: „Nie, prepáčte, ale ďakujem za opýtanie.” Stlačil tlačidlo na zavesenie hovoru s výrazom intenzívnej spokojnosti na tvári, po ktorom nasledoval výraz intenzívnej nenávisti namierenej na Hermionu. Harry sa k nej otočil. Bola stále paralyzovaná šokom a strachom, pozerala na neho a on pripustil, že toto nebolo bohvieako nápomocné a tak sa premenil späť do svojej ľudskej podoby.

Ako náhle to urobil, hmotnosť tela umiestená na jeho zápästí, ho prinútila vykríknuť. Zrútil sa na zem a lapal po dychu. Príliš neskoro si uvedomil, že pristál v rozliatej mokrej farbe, ktorá teraz zdobila jeho nohavice, tričko, pravé líce a časť jeho pravého sklíčka na okuliaroch. V skutočnosti, uvedomil si, že po zápase o telefón boli od farby všetci.. Síce Hermiona bola špinavá už predtým, ale teraz bola ešte viac. (Rovnako bola ofŕkaná farbou aj dracova barla. Harry sa s istým úsilím posadil. Neskoro si uvedomil, že si sadol do ďalšej mokrej farby (ktorá bola, koniec koncov, dôvodom pre tie handry na zemi) a zastonal.

„Hermiona, daj mi chvíľu na vysvetlenie..”

„Vysvetlenie?!” zakvičala hľadajúc svoj hlas. „Vysvetlenie, toho že si vrah na úteku? Verila som ti! Pustila som ťa do môjho domu. Môžeš si to vysvetľovať Scotland Yardu!”

„Budeš ticho, ty prekliata krava?!” zakričal na ňu Draco. „Nevieš o čom to do pekla rozprávaš, tak si zavri hubu a počúvaj!”

Harry priskočil na jej obranu z čistého reflexu: „Počúvaj, Malfoy, nemôžeš s ňou hovoriť ako-“

„Och, nechcem to počuť Harry. Tak ju poznáš z tvojho iného života. Tak bola dobrá v posteli. Je mi to fuk. Bude ticho a bude počúvať, aj keď by som jej mal strčiť päsť do úst, aby sa to podarilo.”

„Ako o tom vieš?“ zaujímal sa Harry. „Nikdy som ti to nepovedal!“ O sekundu neskôr zovrel ústa do tenkej čiarky a pozrel sa previnilo na Hermionu. Tým akoby potvrdil pravdu toho vyhlásenia.

Teraz bola rozvášnená Hermiona.

Čo?!“ zvreskla znova, otočiac sa k Harrymu. „Kedy sme spolu spali? Aký ďalší život? Povedz mi, prečo by som nemala teraz hneď utekať k oknu a kričať aby prišla polícia?“ Harry vzhliadol – okno už bolo otvorené kvôli odvetraniu výparov z farby.

Snažil sa upokojiť. „Snažíme sa zastaviť vojnu,“ vysvetlil a dúfal, že jeho hlas jej znel oveľa  rozumnejšie a zmysluplnejšie, než jemu. „Draco nič z toho, čo povedal nemyslel vážne. Chcel ťa len naštvať...“

 „Neospravedlňuj ma-“ začal Draco, no Hermiona ho prerušila.

„Tak to sa mu vážne podarilo!“ vykríkla. Začala vstávať a odťahovala sa. „A čo tá časť vrah na úteku?“

„No.. technicky som bol poslaný do čarodejníckeho väzenia pre náhodné zabitie mojej matky. Snažila sa vrhnúť smrtiacu kliatbu na Rona Weasleyho-“

„Vysoký, ryšavý chlapec? Bol to hlupák, ale keby si každý hlupák zaslúžil za to zomrieť, svetová populácia by mala asi desať ľudí. A to by som nepočítala seba.“

„Áno, no, prečo sa ho snažila zabiť je ešte dlhší príbeh, ktorý teraz nebudem rozoberať. Každopádne som ju zastavil odzbrojením. Keď letela dozadu..“ Musel sa zastaviť. Náhle sa cítil, ako sa mu stiahlo hrdlo a nemohol prehltnúť. „Vieš, boli sme v jaskyni,“ vysvetľoval jej s istými ťažkosťami. „A jej hlava... udrela sa o výbežok skaly...“ Nemohol pokračovať a otočil sa od nej aby nemohla vidieť jeho tvár. Cítil ako mäkne. Prišla k nemu a dala ruku na jeho. „Je.. Je mi to ľúto. Nevideli to ako sebaobranu?“

 „Harryho kúzlo zapríčinilo jej smrť,” povedal Draco, jeho hlas znel tvrdo. „To je jediná vec, ktorá ich zaujíma. Dali mu síce len päť rokov, no bol usvedčený.”

 Harry sa upokojil a otočil sa k nej tvárou. „Kým som bol vo väzení, učiteľ v škole, ktorý bol jeden z Voldemortových nasledovníkov, zabil moju sestru a moju priateľku. Zničil myseľ môjmu malému bratovi. Má dvanásť.  Je duševne chorý a zavretý v čarodejníckej nemocnici. Môj nevlastný otec a Ronov brat Charlie – stretla si ho, nie? Na koncerte? – sú obaja profesori a teraz im ide o život. Pred týždňom sme cítili, že sa aktivovalo naše Znamenie zla..”

Harry si vyhrnul rukáv, aby to mohla vidieť. „..čo znamenalo, že Voldemort zvolával svojich nasledovníkov. Zverboval nás, pretože mu nás naši rodičia prisľúbili, keď sme boli ešte deti, no pracovali sme ako špióni. To preto sa moja mama pokúsila zabiť Rona. Bolo mi prikázané ho zabiť a ja som to neurobil, tak uniesli môjho brata – aby ma tak ‘presvedčili’ – a potom zomrel. Moja mama sa bála o  môjho ďalšieho brata a sestru. Keby som neurobil to, čo mi prikázali... A je tu tiež Kúzlo poslušnosti, s ktorým je potrebné počítať...”

„Kúzlo poslušnosti?” povedali naraz Draco a Hermiona. Harry zvraštil obočie a pozrel sa na Draca.

„Nebol si v jaskyni keď mi o tom mama hovorila?” Draco pokrútil nechápavo hlavou.

 „Ach, to je pravda – utekal si pre pomoc.” Harry sa na chvíľu zamyslel, mal by o tom Dracovi povedať. Musí mať tiež na sebe kúzlo. „Je to kúzlo Voldemorta, ktoré na mňa použil, keď som bol dieťa – zrejme ho použil aj na teba, Draco. Kiežby som si spomenul a povedal ti o tom. Čokoľvek, čo nám on prikáže – priamy príkaz – ak to odmietneme urobiť, padneme mŕtvi. A ak budeme súhlasiť – urobíme čokoľvek, aby sme príkaz splnili. To je ďalší dôvod, prečo sa mamka pokúsila zabiť Rona namiesto mňa. Dostal som rozkaz z druhej ruky. Bála sa, že ak by mi to prikázal sám – ak by to bol priamy príkaz – odmietol by som a zomrel. Takže sa snažila zabrániť mojej smrti. Ak by mi Voldemort prikázal zabiť niekoho, kto by bol už mŕtvy, nebolo by možné to  urobiť, takže by sa mi nič nestalo, či by som príkaz prijal, či odmietol.”

„Nežartoval si, keď si povedal, že to je dlhý príbeh. Ty si však povedal, že o tom nebudeš hovoriť...”

„Prepáč. Ja –“

 „Do pekla!” vykríkol náhle Draco, akoby sa práve prebudil. „Kúzlo poslušnosti! To preto bol môj otec taký roztrasený, keď za nami prišiel a dal nám rozkazy, aby sme zabili Ginny a Rona -“

„Mal si zabiť Ginny?” zdesene povedala Hermiona.

„Oh, Draco ju nezabil,” povedal rýchlo Harry. Zrazu mal pocit, že nemôže rozprávať skrz obrovskú hrču  v krku. „Pamätáš, povedal som, že to bol učiteľ..”

Hermiona si položila ruku na hruď, sadla si na pohádzané handry na zemi a krútila hlavou. „Bola tak milá. A ja som bola taká rada, že bola v poriadku po tom, čo ju zrazilo auto.. A tvoju sestru tiež? Bola veľmi pekná a po koncerte bola tak zaujatá mojím čelom. Chcela, aby som jej predviedla nejaké techniky...”

„Zabili ich, kým som bol vo väzení. Moja sestra bola zároveň Dracova priateľka. V tom okamihu, keď som dostal list, tak som sa rozhodol utiecť z väzenia a čoskoro som to aj urobil. Odvtedy som na úteku. Musíme ísť do Doveru pre... niečo. A potom musíme do Walesu. Vo Walese musíme urobiť niečo – niečo, čo dúfajme ukončí túto vojnu. Keď Voldemort zvolal minulý piatok večer svojich ľudí, myslím, že to buď bolo kvôli zefektívneniu vojny, ktorú rozhýbal  jeho vnuk, alebo aby pritvrdil pátranie po mne  .  Nehľadajú ma len aurori, ale aj temní čarodejníci. Bol by som viac v bezpečí, keby som ostal v Azkabane...”

 „V čom?”

„Tak sa volá čarodejnícke väzenie. Ale teraz, keď sme zistili, že celá vojna je kvôli Voldemortovi-“

„Ale – ale ako ti môžem veriť? V poriadku – povedzme, že chcem. Mám veriť len tvojmu slovu? Máš aj nejaký dôkaz, ktorým to môžeš potvrdiť? A ako vlastne môžeš zastaviť túto vojnu?”

Draco na neho pozrel. „Povedz jej o zmene času, Harry. Vieš, že to chceš.”

„Nie,” zamračil sa na Draca a cítil, že je veľmi blízko k tomu, aby ho znovu volal ,Malfoy’. „Je tu niečo lepšie. Svojím spôsobom, musíš veriť môjmu slovu. Ale možno radšej by si uverila slovám Alicie Spinnetovej a Ruth Peltovej? Nečudovala si sa, prečo si Alicia chcela požičať Sebastiana?”

„Ktorý sa ešte stále nevrátil. Jedna perfektná dobrá sova, preč.”

„Vráti sa. Nemaj starosti. Daj mi telefón, Draco.” Natiahol ruku a Draco, ktorý na okamih zaváhal, mu podal lepkavé slúchadlo. Harry ho podal Hermione.

 „Tu máš telefón. Zavolaj Alicii alebo Ruth, alebo aj obom a spýtaj sa ich, či by si nám mala veriť. Boli sme obaja v horúčkach – hlavne Draco - keď sme dorazili do Manchestru a Ruth nám priniesla prababkinu kuraciu polievku. Potom sme išli na sederovú večeru *  do jej domu. A kúpila nám lístky na vlak. Zranili sme sa, keď sme boli blízko k Alicii – mierili sme tam tak či tak a takmer sa nám to podarilo. Nechala nás u nej týždeň odpočívať a priviezla nás dnes sem. Potrebujeme sa len prepracovať do Doveru, potom naspäť sem, následne do Walesu. To je všetko. Dostali sme sa tak ďaleko a teraz sme tak blízko... nemôžeš nám ešte trochu pomôcť? Uisťujem ťa, že sme úplne neškodní.”

Smutne na neho pozrela a trela si bok. Harry si uvedomil, že musela spadnúť bolestivo. „Nepovedala by som, že ste úplne neškodní. Myslím tým... premenil si sa na leva... “

„Vlastne, na zlatého gryfa. Neroztiahol som krídla, takže si to nemala odkiaľ vedieť.”

„Krídla?”

 „Áno. A neskutočne to bolí, keď chcem preniesť váhu na moju pravú labu – ehm, ruku. Ale budem musieť, pretože keď budeme v Doveri, musím sa preletieť ponad krajinu a nájsť to, čo hľadám... “

„Čo?”

Vzdychol si. „Proste im zavolaj.“

Stisla pery do tenkej čiary. „Ja neviem. Ako môžem vedieť, že ste ich nezakliali tak , aby o vás hovorili pekné veci?“

„Pretože to by k nám priviedlo ministerstvo mágie. Videla si, ako rýchlo sa ukázal Lockhart s Angelinou Johnsonovou v Britskej knižnici, keď som sa ťa snažil presvedčiť, že si čarodejnica. Vieš čo dokážu spraviť. Rovnako sme museli opustiť park, kde sme sa utáborili, pretože sme sa spravili jeden drobný prejav mágie a oni po nej išli... Vyhýbali sme sa mágii, aby sme na seba nepútali pozornosť.“ Harry nespomenul, že to bol vlastne Draco, ktorý na neho použil odzbrojujúce zaklínadlo. Draco vyzeral rozpačito. Ocenil opustenie tejto témy.

„Ako voláš premenenie sa na leva, ak nie mágia?“

 „Zlatý gryf. Je to premena animága. Nezobrazuje sa na čarodejníckych detektoroch. Rovnako ani používanie magických predmetov, ako je náš stan, papierové vrecko, karafa na čaj a neviditeľný plášť.“

Teraz vyzerala, akoby potláčala smiech. „Máte čarovné papierové vrecko?“

„Nekonečne zásobené jedlom. Tak sme sa stravovali.“

Vyzerala zaujato a prekvapene. „Och. To je výhodné. No... tak teda dobre.“

Harry prudko vydýchol. „Takže to urobíš?“

„Áno. Zavolám Alicii a Ruth, to áno. Och, to neznamená, že vám nechcem veriť, ale ak by sa to nakoniec ukázalo ako najhlúpejší ťah na svete, nenávidela by som pomyslenie na to, že som premárnila ideálnu príležitosť zistiť to.“

Energicky vytočila číslo na telefóne a pridržala si slúchadlo pri uchu. Harry mohol počuť zvonenie na druhom konci a ako známy hlas hovorí: „Ahoj, tu je Alicia. Som práve príšerne zaneprázdnená a nie je možné, aby som zobrala telefón, takže sa obávam, že sa budete musieť uspokojiť s jednostrannou konverzáciou, ktorú tento stroj ponúka. Hovorte pomaly a zrozumiteľne, a povedzte mi, ako vás mám kontaktovať a ja sa o to môžem pokúsiť. Nezabudnite, že musíte počkať na signál. Teraz hovorte.“

Harry počul dlhé pípnutie a kým ten zvuk znel, pomyslel si, že musí očakávať telefonáty len od možných známostí .

„Tu je Hermiona Grangerová. Mohla si mi povedať, že Har-“

Odrazu jej Harry položil ruku na ústa. „Nehovor naše mená!“ zasyčal. „Čo ak by nás niekto sledoval k Alicii, vnikol jej do bytu a počúval jej správy?“ Hermiona prikývla a on jej odkryl ústa. Len teraz ho napadlo zamumlať „Prepáč.“ Pokračovala v rozprávaní do prístroja.

„Ako som povedala, mohla si mi spomenúť, že ku mne posielaš, eh, ,návštevníkov’ , keď si mi začiatkom týždňa volala. Prosím, zavolaj mi späť ako náhle dostaneš túto správu.“ Zložila a pozrela sa na Harryho. „Keď zavolám Ruth, bude tiež príhodne preč?“

Harry vzhliadol na hodiny, ktoré ležali na zakrytom stole. „Zrejme bude ešte v škole. A Alicia – neviem, čo som si myslel. Samozrejme, že si ju nemohla zastihnúť. Práve nás vysadila pred budovou, potom išla za nejakými kamarátmi do Národnej Galérie. Nemôžem uveriť aký som bol hlúpy, keď som ti navrhol aby si jej zavolala...“

Hermiona sa smutne usmiala. „V poriadku. Budem vám veriť, dokým sa mi ich podarí skontaktovať. A dúfajme, že aj potom, ale to už neskôr. Neurobte nič, aby som svoje rozhodnutie oľutovala.“

Harry vážne prikývol. „Dobre. Teraz o tej pomoci. Ani jeden z nás pravdepodobne nevylezie na rebrík, ale  ja mám jednu ruku v poriadku a Draco dve. Ak by sme dostali predtým trochu obedu, nevidím dôvod, prečo by sme ti nepomohli s maľovaním.“

Neisto na nich pozrela, potom pokrčila ramenami a povedala: „No, beztak ste už od farby, takže škoda sa už stala. Poďme sa pozrieť, čo je v chladničke. Možno by ste mi mohli ukázať vaše čarovné vrecko.“

Ale predtým, ako sa mohli pohnúť čo i len o palec, ozval sa bzučiak od dverí.

„Čo je to?“ opýtal sa ostro Harry, nervy mal bolestivo napnuté. Hermiona pokrčila ramenami a išla ku dverám. Stlačila tlačidlo na malej smotanovo sfarbenej škatuľke s mriežkou, ktorá bola namontovaná na stene vo výške hlavy.

„Áno?“ povedala do mriežky.

 „Polícia, madam. Z tohto miesta bola volaná 999. Je všetko v poriadku?“ Znelo to ako žena.

Dala prst preč z tlačidla a zanadávala: „Do čerta! Zabudla som- “ Potom stlačila tlačidlo znova a povedala: „Áno. Všetko je v poriadku. Každopádne ďakujem. Bola to nehoda.“ Jej hlas zakolísal len nepatrne a praskajúci hlas na druhom konci povedal: „Obávam sa, že vás musím požiadať, aby som to mohla sama posúdiť.“

Hermiona si povzdychla. „Pravdaže,“ povedala do prístroja. Posunula prst na modré tlačidlo vedľa toho a stlačila ho. Keď to urobila, bolo počuť iné hlasné bzučanie. Harry ho mohol počuť aj cez otvorené okno s výhľadom na ulicu. Nasledoval zvuk otvárania vonkajších dverí. Schmatol neviditeľný plášť a prehodil ho cez seba.

Draco sa otočil a hľadal ho. „Harry! Kde si? Do pekla! Tiež sa musím schovať!“

 „Nie, nemusíš. Tvoja tvár nebola vo všetkých muklovských správach! Len to vyrieš s policajtom, dobre?“ Draco išiel do kuchyne a Harry mu chcel povedať, aby pomohol Hermione, ale nechcel aby jeho hlas počuli policajti na chodbe, tak si zahryzol do jazyka. O chvíľku neskôr sa ozvalo klopanie na dvere. Hermiona sa slabo usmiala smerom k Harrymu, potom sa otočila a otvorila dvere. Jednalo sa o pomerne mladú ženu, nemala viac ako dvadsať päť rokov, vysoká a štíhla s mierne pobledlým výzorom v tvári a veľmi podozrivým pohľadom v očiach. Zložila si klobúk a podržala ho pod pazuchou a odhalila tak tmavé vlasy ostrihané veľmi krátko. Jej modrá uniforma vyzerala tvrdá a prakticky praskala naškrobením.

„Vy tu žijete?“ rázne sa spýtala Hermiony, keď vyťahovala malý blok a ceruzku.

Hermiona bola primerane úslužná: „Áno, madam.“

Pozrela na ňu od zápisníka. „Meno?“

 „Hermiona Grangerová.“ Policajtka nedala na sebe vedieť, že zaregistrovala jej meno. „Máte nejaký doklad, ktorým by ste sa mohli identifikovať?“

Hermiona išla ku kabelke, ktorú mala na stole v chodbe vedúcej do obývacej izby a vytiahla niečo, čo vyzeralo na pas a ukázala ho policajtke. Tá prikývla a pozorne ho čítala, potom sa pozrela tam a späť medzi fotkou a Hermioninou tvárou. Následne sa začala obzerať a prechádzať chodbou a náhodne vošla do obývacej izby, kde si všimla handry na zemi, rebrík a farbu.

„Kde sú vaši rodičia?“

„V práci,“ povedala, očividne nemala záujem vysvetľovať jej svoju životnú situáciu. „Sú zubári.“ Technicky vzaté, hovorila pravdu. Pravdepodobne boli v práci – v Greenwich.

„Takže už máte ukončenú školu?“

Hermiona zaváhala. „Dočasne. Čoskoro sa tam vraciam.“ Podľa toho, čo Harry vedel, tak toto bola lož.  Hermiona sa možno bála, že keby policajtka zistila,  že Hermiona maľuje byt, lebo chce opustiť krajinu, tak by kontaktovala orgány. Mladá žena pokračovala v prechádzaní po byte. Harry sa jej musel niekoľkokrát uhnúť z cesty. Pokúšal sa kráčať, čo najpomalšie a najtichšie ako mohol. Dúfal, že sa čo najskôr prestane prechádzať.

„Takže,“ povedala, akoby vedela, že je len dva metre od utečeného trestanca. „Maľujete, čo?“

Draco sa vynoril z kuchyne bez svojich bariel, skackajúc na zdravej nohe. Skončil za Hermionou, obtočil jej ruky okolo pásu a vtisol jej mľaskavú pusu na tvár.

„Obávam sa, že jé to všetko mojá viná, stražníčka,“ povedal Draco zvláštnym hraným švédskym prízvukom. Rukami objímal  Hermionu, ktorá vyzerala šokovane. „Já sem ju vyrúšoval, kdy óna chcéla poúžiť teléfon a jéj sa vyšmýkol a pádol do nejákej fárby a ják ho lovíla, tak zréjme stlačíla tie devínky...“

Hermiona sa nemohla pohnúť, Draco ju pevne stískal. Harry si pomyslel, že ju drží kvôli vlastnej podpore, keďže nemá barle. Hermiona kývla na špinavý telefón na stole, ktorý policajtka skúmala bez toho, aby sa ho dotkla.  Narovnala sa, prikývla a vložila si zápisník naspäť do vrecka.

 „Dobre teda. Snažte sa byť viac opatrní. Umiestnite telefón na bezpečnejšie miesto, kým maľujete, rozumiete?“

Draco začal posúvať pery tam a späť po boku Hermioninho krku, jemne ju hryzol do ušného lalôčika. Hermiona mala v tvári neprítomný výraz. Oči mala čiastočne zatvorené. Jedna Dracova ruka spočívala tesne pod jej prsiami, druhou rukou, ktorú mal položenú na jej bruchu, ju potiahol bližšie k sebe. Jej dych sa nezdal byť celkom v norme. Policajtka si hlasno odkašlala a Hermiona odskočila od Draca. Policajtke mykalo kútikmi úst.

„No, práve som mohla vidieť, ako ste ju pravdepodobne ,rozptýlili´. Stačí dbať na to, aby ste nevytočili 999, keď budete znova ,rozptýlení´.”

Hermiona sa zúrivo červenala. „Áno, madam,” zamrmlala a pohla sa k vchodovým dverám do bytu. Zrazu sa však policajtka otočila na podpätku a postavila sa tvárou v tvár Dracovi.

„Ako sa voláte? A odkiaľ ste?”

Draco na moment spanikáril, potom sa mu červeno zalesklo v očiach.

„Lars Bergen. Som zo Švédska,” povedal  ihneď.

Usmiala sa. „Och, myslela som, že ste Švéd! Môžete si to vypočuť?“ A ona spustila niečo, čo s určitosťou nebola angličtina. Trvalo to už niekoľko minút. Draco stále pozorne počúval a Harry začínal rozmýšľať, ako sa dopekla chce z tohto dostať?!

Ale keď skončila, usmievala sa a zrejme bola na seba hrdá, on sa na ňu usmial: „To bólo užásne! Velíce dóbre, velíce dóbre! Musíte cvíčiť ďálej!“

Začervenala sa a vyzerala hanblivo. „Dopisujem si s priateľom zo Štokholmu a chystám sa ho navštíviť.“

„No téda!“ povedal. „Níkto nebúde védieť, že sté tam nežíla cély žívot!“ Položil jej ruku na chrbát a viedol ju ku dverám, len trochu kríval.

„Myslíte?“ povedala bez dychu.

„Jednóznačne! Nemáli by ste čákať dĺhšie, máli bý ste ísť čo nájskôr.“

Jasné, pomyslel si Harry. Najlepšie práve teraz.

Vyzerala celkom šťastná. „Áno. Áno, pôjdem! Ďakujem! Teda - tahck soh muck-eh.“

„Och, nemáte záčo, nemáte záčo! A ďakújem vám, že sté sa ó nas tak staráli.“

„Vaw-SHOH-good,“ povedala úprimne. Draco jej prikývol.

„Vaw-SHOH-good,“ súhlasil, zjavne nemal potuchy o tom, čo povedala. Usmiala sa a prikývla ešte viac a siahla po kľučke. Ako náhle bola na chodbe a dvere bytu boli bezpečne zavreté a zamknuté, Hermiona sa zviezla popri stene do kuchyne, spokojná, že utrpenie skončilo. Draco k nej kríval od dverí.

„Takže,“ povedal jej jemne. „Zdalo sa ti to... rozptyľujúce, hm?“

Neodpovedala mu, ale zdalo sa, že od neho nemôže odtrhnúť oči. Položil ruky na jej tváre. Podoprel sa tak a pritiahol ju k sebe. Potiahol jej tvár ešte bližšie k svojej. „Dalo by sa povedať, že ti to páčilo...“ vydýchol predtým, ako sa zohol, aby znova priložil pery na jej krk. Pohodila hlavou a z krku sa jej dral prerývaný zvuk. Posunul pery k jej. Tie sa otvorili. Začal kĺzať rukou dole jej telom, druhú ovinul okolo jej pásu. Ako bozk pokračoval a Hermiona začala ticho stonať. Harry si znechutene strhol neviditeľný plášť.

„Len preto, že keď mám plášť a som neviditeľný , neznamená to, že tu nie som!“ povedal, neschopný udržať podráždenie mimo jeho hlasu. Hermiona vyskočila a odstrčila od seba Draca, očividne zabudla, že tu nie sú sami. Harry si pomyslel, že Draco mal znova divné oči. Jeho výraz tváre bol zároveň povedomý a zároveň sa vôbec nepodobal na jeho najlepšieho priateľa. Mal pocit, ako keby nosil výraz požičaný od niekoho iného, od niekoho, o kom Harry vedel, že ho už stretol. Okolo úst mal krutosť a niečo v  očiach, čo hovorilo beriem si, čo chcem. Harry sa zachvel a snažil sa vrátiť nejakú normálnosť do tejto situácie. Pripomenul im, že sa chystali obedovať. Odrazu sa zdalo, ako keby z Draca niečo vyšlo, okamžite vyzeral uvoľnene a spustil, že aký je hladný a má chuť na niečo, čo nepochádza z magického papierového vrecka.

Jedla bolo v chladničke dosť na to, aby sa všetci traja najedli (zvyšky indického a gréckeho jedla). Potom, ako sa najedli  v malej, elegantnej kuchyni s nerezovým vybavením (tu už boli steny vymaľované na bielo), sa pustili do práce. Popoludnie strávili maľovaním. Harry sa rozhodol si znovu skrátiť svoje vlasy a bradu. V byte bolo naozaj horúco. Hermiona sa zdala týmto procesom nadšená, rovnako ako Ruth. Všimol si, že po zvyšok dňa sa Hermiona s Dracom obchádzali širokým oblúkom.

Potom, ako sa začalo stmievať, Hermiona sa znova pokúsila zavolať Alicii a Ruth. Tentoraz úspešne. Keď s oboma dohovorila, pozrela na Harryho a Draca.

„Prešli ste. Ruth chcela vedieť, či sa dobre stravujete a Alicia mi povedala, že ste sa vystriedali v spaní v jej posteli a vraj ste boli obaja perfektní gentlemani,“ uškrnula sa. „Samozrejme to záleží od definície tejto frázy. Niečo také by mohlo naozaj pošramotiť dievčenské ego...“

Harry hodil grimasu. „No tak. Obaja sme stratili priateľky. Po niečom takom proste nebudeš – veď vieš čo. Rozhodne nie po mesiaci.“ Harryho zaujímalo, či táto poznámka vznikla s ohľadom na pozornosť, ktorú pred časom venoval Draco jej krku.

Usmiala sa a potom nad ním zamľaskla. „A ja som si myslela, že by si sa mohol ukázať ako ten, so zmyslom pre humor.“ Draco sa na ňu zamračil a ona mu odpovedala, ako keby sa zhovárala so psom, ktorý jej pomočil koberec. „Nepozerajte sa tak na mňa! Samozrejme, druhé vysvetlenie je, že ste pár, ale potom by som predpokladala, že by ste ju nechali spať na gauči a vzali si posteľ pre seba...“

„My nie sme pár,“ zavrčal Draco, čo donútilo Hermionu nahlas sa zasmiať. Zjavne sa vyžívala v podpichovaní ho.

„Mal by si vidieť svoju tvár..“

Upratali aby sa mohli navečerať. Hermiona navrhla, aby sa išli najesť niekam von, no Harry jej vysvetlil, že má len šestnásť libier. Nezdalo sa, že by chcela platiť za všetkých troch, takže jedli jedlo z papierového vrecka. Považovala ho za zvláštne a zaujímavé, akoby sa už dlho tešila na jedlo z bufetu. Po večeri ešte trochu maľovali. Ale už po deviatej hodine mali Draco a Harry, ťažkosti udržať oči otvorené. Hermiona si z nich kvôli tomu uťahovala.

„Plánujete zachrániť svet, ale nedokážete zostať hore po večierke  pre osem ročných...“

„Odpáľ,“ odsekol jej automaticky Draco. Akoby zabudol, že počas  dňa zaútočil svojimi ústami na Hermionin krk. Harry sa na neho zagánil. „Eh, prepáč. Myslím – máme toho za posledných pár hodín dosť. Myslím tým také veci ako to, že sme cestovali v noci.“

Prikývla. „Jasné. Máte zničený denný režim. Len som si robila srandu. Nemáte zmysel pre humor.“

Draco sa vzpriamil. „Ja mám vycibrený zmysel pre humor, ďakujem veľmi pekne. Mala by si počuť niektoré urážky, ktorými som počastoval Rona Weasleyho po minulé roky.“

Zasmiala sa. „To znie ako zábava-“ začala, no Harry ju prerušil.

„Možno inokedy. Nemôžeme si jednoducho pripraviť veci na spanie?“

Hermiona pokrčila ramenami. „Tu nie je veľmi na čo pripravovať. Ja budem spať vo svojej izbe a vy dvaja sa rozhodnite, kto si vezme Editinu izbu a kto hosťovskú izbu.“

„Máte tri spálne?“

 „No, mohli sme si vybrať, na čo použijeme naše spoločné peniaze – buď si kúpime slušný byt, alebo slušné auto. Takže máme mizerné auto, o ktoré sa delíme – vodičák som si spravila len minulý október – a pekný byt. Mávame veľa hostí. Po väčšinou hosťujúcich hudobníkov. Predpokladám, že keby sme si kúpili veľmi pekné auto, museli by sme návštevníkov poslať spať do neho, ale pochybujem, že by niekedy prišli znova. Nikto sa nestará o to, či muzikant príde v škatuli na kolieskach, pokiaľ on, či ona príde. Technicky je to štvorizbový byt. Štvrtá miestnosť je skúšobňa. Nainštalovali sme nejaké akustické obklady na steny a strop, ktoré budeme musieť teraz strhnúť. Môžeme sa na to vrhnúť zajtra. Je úžasné mať tu nejakú pomoc...“

Zrazu však Draco hlasno zachrápal. Hermiona sa naježila. „Ten má nervy-!“

„Hermiona – obaja sme zničení. Nechaj ho oddychovať. No tak, pomôž mi ho zobudiť, aby mohol dokrívať do postele...“

Harry si vzal hosťovskú izbu a dal Dracovi nejaké z vecí, ktoré im dala Alicia, aby sa boli schopní prezliecť pred ďalšou časťou svojej cesty.  Bolo neuveriteľne pohodlné ležať v naozajstnej posteli len sám. Harrymu sa ráno nechcelo vstávať. O ôsmej mu ale Hermiona skákala po posteli. Oblečené mala iné šortky ako včera, ktoré boli tiež pofŕkané farbou a červené tričko bez rukávov. Nasadil si okuliare a zaostril na ňu. Teraz ju videl jasne a zrazu mu došlo, čo sa mu pri pohľade na jej bledé ramená zdalo divné.

„Čo sa stalo s tvojimi tetovaniami?“


 

* = poznámka prekladateľa: pesach seder = predvečer pesachu; je to 15ty deň mesiaca nisan; je to jeden z troch hlavných sviatkov viažucich sa na historické a poľnohospodárske súvislosti; ďalšími dvoma sú Šavut a Sukot. Pesachový seder je napísaný v knihe, ktorá sa volá Haggada a vysvetľuje odchod z Egypta a praktiky dodržiavané na tento sviatok. Pesachový príbeh z tejto knihy sa číta počas sederovej večere. Na stole je 6 misiek s jedlom a konzumácia jedla, ako aj všetky činnosti počas večere, sa riadia presnými pravidlami popísanými v Haggade. Pesach a slávnostná sederová večera sú neopomenuteľnou príležitosťou stretnúť sa, pripomenúť si zázraky, ktoré Hospodin vykonal na záchranu židovského národa a otvoriť nový náboženský rok, ktorý sa zažína prvého nisana.

 

 === konec 1. části ===

 

 

17. Hůlka, II. část

Preklad: Elza
Beta-read: ansus


Harry Potter and the Time of Good Intentions
(or: The Last Temptation of Harry Potter)
Chapter Seventeen
The Wand

Harry si vzal hosťovskú izbu a dal Dracovi nejaké z vecí, ktoré im dala Alicia, aby sa boli schopní prezliecť pred ďalšou časťou svojej cesty.  Bolo neuveriteľne pohodlné ležať v naozajstnej posteli len sám. Harrymu sa ráno nechcelo vstávať. O ôsmej mu ale Hermiona skákala po posteli. Oblečené mala iné šortky ako včera, ktoré boli tiež pofŕkané farbou a červené tričko bez rukávov. Nasadil si okuliare a zaostril na ňu. Teraz ju videl jasne a zrazu mu došlo, čo sa mu pri pohľade na jej bledé ramená zdalo divné.

„Čo sa stalo s tvojimi tetovaniami?“

=== konec 1. části ===

„Taky ti přeju dobré jitro.“ Sklopila hlavu a podívala se na vlastní paže. Klečela v nohách postele. Harry si pomyslel, že proti takové čilosti ještě před polednem by měly být zákony. Najmě v sobotu. „Žádná tetování jsem nikdy neměla. Byly to jen malůvky hennou. Vydrží docela dlouho, ale nakonec jdou smýt. Jedna kamarádka se tím zabývá. Přeci nejsem na hlavu, ne? Tetování je nebezpečné. Můžeš tak něco odporného chytit.“

„A co piercing?“

Přejela si rukama po ušních boltcích. Dírky v nich měla toho dne prázdné, leč zůstávaly viditelné. Harry předpokládal, že si nechtěla šperky zacákat barvou. „Tak abys věděl, všechny mi dělala zdravotní sestra sterilním náčiním. A jak sis mohl všimnout, mám je jen v uších. Nikdy bych si nenechala propíchnout obočí nebo nos či jazyk nebo ret... to by bylo příliš riskantní.“

Usmál se na ni a posadil se,  pokrývka mu sklouzla k pasu. „Víš, jsem vážně rád, že sis trvale nezakryla ty pihy, co máš zezadu na levé paži, takové ty, co vypadají jako smějící se obličej. Vždycky se mi hrozně líbily...“

Ztuhla. „A ty znáš odkud?“

Také ztuhnul. A sakra. To jsem říkat neměl.

Nechtěla se nechat odbýt mlčením: „A co ten zmetek včera mínil tím, že jsem byla dobrá v posteli?“

Rozhodilo ho to: „Když měl jazyk v tvojí puse, tak ses k němu jako ke zmetkovi nechovala...“

Zrudla. „Nech toho. A taky říkal něco o změně času.“

Zíral na ni. Jak by jí mohl říct o jejich vztahu v jeho druhém životě? Reagovala by nejspíš stejně špatně, ne-li hůř, jako když vytáhl neviditelný plášť.

„Času...“ zopakoval pomalu a snažil se rychle vymyslet, co jí říct a jak. „Máš v úmyslu se odstěhovat do Ameriky, že jo? Kvůli hrozbě války. Chceme... se vrátit v čase a změnit jednu drobnost, aby se tohle všechno vůbec nestalo. Teď si potřebujeme skočit do Doveru pro něco, co nám pomůže.“

Nedůvěřivě na něho hleděla: „Vrátit se v čase? To umíš? Jak daleko?“

„Patnáct a půl roku.“

Cože? Šílíš? Víš, co všechno by se změnilo?“

„Jo, v tom je právě ten problém. Před osmi měsíci... jsem to udělal. A teď je tady tenhle strašlivý svět. To, oč se snažím, je vrátit to zpět.“

Dosedla na paty. „Aha,“ odtušila ploše, na chvíli jí došla slova. „Pročs to udělal?“ zašeptala.

Do očí se mu vkradlo zoufalství. „Abych zachránil život svý mámě. A dal své sestře šanci žít. Moje máma byla těhotná, když zemřela.“

„A teď jsou obě pryč,“ podotkla tiše.

„Nenapadlo mě, že zachránit druhého nemusí být vždy k dobrému. Ale teď už to vím – někdo prostě zemřít musí. Rozhodla se obětovat a vzešla z toho spousta pozitivního – Voldemort ztratil moc a kouzelnický svět získal třináct let míru. A teď ten dnešní Voldemort, který nebyl nikdy poražen, spolu se svými stoupenci vtahuje do války i mudlovský svět. A je to jen má vina. Musím to napravit, než bude ještě hůř. Tenhle svět musí zmizet. Nikdy neměl být.“

Nakrčila čelo v zadumání, pohled upřený do prázdna. „A jaký byl ten druhý svět?“

Pokrčil rameny. „Kde začít? Před několika lety se rozpadl Sovětský svaz. Berlínskou zeď zbourali a na jejích troskách udělali pořádný mejdan pro každého. Spousta lidí se tam jezdila podívat a kupovali si kousky jako suvenýry. No, i když bych řekl, že se toho prodalo víc, než kolik mohlo být z té zdi. Znáš lidi, padělají všechno. Německo je dneska sjednocené a je jedním z hlavních členů EU –“

„Čeho?“

„Evropské unie. Jo, a do Francie vede tunel. A... taky se stalo pár hnusných věcí, ale spíš z lidské tupohlavosti, než že by za to mohli kouzelníci. Třeba válka v Bosně –“

„Není součástí Jugoslávie?“

Usmál se. „To mi bylo jasný, že budeš vědět, kde je. Většina lidí, co znám, o ní do války neslyšela. No, tak už není součástí Jugoslávie.“

„Hm, v Sarajevu jsem hrála. Připadalo mi to tam docela mírumilovné.“

„V tomhle světě jo. Oba světy mají své klady a zápory, jenže tenhle nikdy neměl existovat. Je potřeba spravit, co se stalo.“

„Hm,“ odtušila znovu, prsty si hrála s přikrývkou. „Mluvils o mých pihách a tvůj kámoš o šukání. V tom druhém světě... co jsme spolu měli?“

Harry chvíli zadržel dech. „Bylas... bylas moje holka,“ přiznal konečně. „Ta nejchytřejší mudlorozená čarodějka, co v posledních několika stoletích chodila do Bradavic. Vlastně nejchytřejší široko daleko, bez ohledu na původ.“

„A my –“ nakousla, vzhlédla k Harrymu a tázavě nadzdvihla obočí. Harry se zaksichtil a přikývl, náhle celý rudý. „Chápu.“

Harry zavřel oči a zaúpěl. „Přesně tohohle jsem se bál. Musíš se cítit divně. Myslel jsem, že by bylo lepší, abys to nevěděla. Vždyť teď, v tomhle světě, jsem pro tebe úplný cizinec. Teď určitě přemýšlíš o tom, co všechno o tobě vím, co všechno jsem viděl a co všechno jsme spolu dělali –“

Otevřel znovu oči a uviděl, že proti němu sedí a objímá si rukama kolena. „No, samotnou mě to nenapadlo, ale když to říkáš... Tak ti tedy díky.“

„É... promiň. Vidíš? Jak otevřu hubu, tak do toho šlápnu.“

„Ále, neomlouvej se,“ usmála se na něho s nádechem stydlivosti. „Je to docela roztomilé. Jak jsi celý nesvůj.“ Chvíli mlčeli. Pak znovu promluvila: „Dobře. Takže ty teda víš, jak vypadám bez šatů, ale já o tobě totéž říct nemůžu. I když zrovna teď z tebe jednu polovinu vidím.“ Harry se na sebe podíval – spal bez trika. „A musím podotknout, že je to celkem pěkná polovina –“

„Ginny,“ řekl smutně, čímž ji účinně zarazil. Zrudla a sklopila oči.

„Milovals ji, že jo?“

Přikývl.

„A my...“ povzdechla si „...jsme byli také zamilovaní?“

Nadechl se, aby jí odpověděl, ale pak zůstal zticha. Jak jí vysvětlit, co pro něho znamenala? Přál si, aby mohl říci: ‚Jo, byli jsme v tom až po uši,‘ jenže nechtěl lhát. „Já... měl jsem tě hrozně rád. Bylas jednou z mých dvou nejlepších přátel na světě, inteligentní a zásadová... a byla to nádherná zkušenost, tedy to, co jsme spolu prožili, je skvělé zažít s tím, kdo tě přijímá takového, jaký jsi, a s kým se cítíš úplně bezpečně. Přechod od hlubokého přátelství k... fyzickému vztahu byl tak přirozený... jenomže –“

„Nebyli jsme do sebe zamilovaní,“ doplnila měkce.

Zavrtěl hlavou. „Obávám se, že ne.“

Přikývla. „Proto jsi byl v tomhle životě s Ginny, předpokládám.“

Sevřel pevně rty. „V druhém životě byla tím jediným důvodem, proč ses cítila nejistě, co se našeho vztahu týkalo. Myslím, žes mě podezřívala, že jsem do ní zakoukaný...“

Pokrčila rameny. „Tak proč jsi nechodil rovnou s ní?“

Povzdechl si. „Mohl jsem, asi, kdybych nebyl takový zmetek... kdybych si jí doopravdy všiml předtím, než po ní hrábl někdo jiný. Což se nestalo. A pak ten, co s ní chodil, udělal... přinesl oběť, dá se říct... aby byl přijat její rodinou, aby jim její příbuzní nedělali potíže. Mezi jejich rody bylo hodně zlé krve. Bylo by to ode mne pěkně hnusné, kdybych k nim nakráčel a řekl: ‚Hele, Ginny, tak už jsem nachystaný přijmout a opětovat to zalíbení, co vůči mně máš už od svých deseti let, a koukni, Draco, nic ve zlém, ale já si teď vezmu tu holku, cos kvůli ní dostal svého tátu do basy a co tě kvůli ní tvoje máma vydědila, když jsi teď ten sociální případ...“

Draco? On chodil s Ginny? Myslela jsem, že je to přítel tvé sestry!“

Harry připomněl tiše: „V tom druhém světě se má sestra nikdy nenarodila, vzpomínáš?“

„Ach!“ vydechla pouze. Po minutce přemýšlení se zeptala: „Ví to?“

„Kdo co?“

„Že chodil s Ginny.“

„Netuším. Neměl jsem chuť říkat mu to.“

Křivě se usmála a kývla. „Jo, to celkem chápu.“ Pak znovu zamyšleně nakrčila čelo. „A co když napravíš čas a zjistíš, že Ginny stále chodí s ním a ty s... ehm... mým druhým já? Co uděláš? Pokusíš se odloudit mu ji? Rozejdeš se se mnou? Tedy –“

„– s tou druhou. Rozumím.“ Sklopil pohled k vlastním dlaním. „Nevím, co bude se mnou a s Ginny. Asi mi bude stačit ke štěstí, že je naživu. A v bezpečí. A co se týče nás dvou...“ povzdechl si. „To je složité. Víš, ještě je potřeba počítat také s Ronem...“

„Ronem Weasleym? Co ten s tím má co společného?“

„Ron? Ten je naším společným nejlepším kamarádem – my tři jsme si dost blízcí – a je do tebe blázen. Takže asi tak.“

Ron Weasley? Ten zmetek?“

Ušklíbl se. „Jo, přesně ten. Ten zmetek, na kterého ses doslova vrhla, když jsi zjistila, že nezemřel při výbuchu ve vesnici nedaleko školy...“

Pozdvihla obočí. „To jsem udělala?“

Přitakal. „A moc se ti nelíbilo, když on a jeho holka... ehm... když spolu...“

Stiskla rty. „Nemusíš pokračovat, pochopila jsem to.“

Chvíli sbíral odvahu, než přiznal: „Věděl jsem, co k tobě cítí už před tím, než jsme... si začali, ale v klidu jsem hodil za hlavu několikaleté kamarádství a –“

„– a zachoval se jako typický puberťák,“ dořekla za něho.

Zrudl. „Přesně. Když jsme se naposledy viděli, byl jsem na něho dost nasraný, protože mi řekl, že bych se s tebou měl rozejít. Tedy doslova to neřek‘, ale povídal, ať si rozmyslím, proč vlastně spolu chodíme. Nechci tě tím nudit, ale myslel, že pokud jsme spolu ze špatných důvodů, tak bychom to neměli táhnout dál. A že se sice máme rádi, ale nejsme zamilovaní.“

Přikývla. „Ale... když jsi teď chodil s Ginny, tak to vypadá, že si také myslíš, že bychom neměli být spolu...“ podotkla polohlasem.

„No... asi jo. Možná proto mě to od něho tak štvalo – že měl logicky vzato pravdu. Teď už mi to žíly netrhá. A i když nemůžu souhlasit se vším, co řekl, tak si myslím, že bychom časem, ty a já, stejně došli k témuž poznání...“

„No,“ začala zvědavě, „tak jaké důvody jsi tedy měl?“

„K čemu?“

„Žes se mnou chodil. Tedy s mým druhým já.“

Polkl a chvíli ji upřeně pozoroval, snažil se představit si, že před ním sedí stará známá Hermiona z jeho původního života, a vymyslet, jak a co jí říct. „My... jsme se potřebovali. Oba jsme potřebovali někoho blízkého, s kým bychom si mohli promluvit i o těch nejosobnějších tématech... a asi jsme potřebovali, aby to byla osoba, do níž nejsme bláznivě zamilovaní, protože pak je to najednou všechno jiné, že... Ale kamarádi... cítili jsme se spolu tak dobře, tak svobodně... Celý život jsem byl pořád sám a najednou jsem zčistajasna měl někoho, s kým... jsem mohl cokoliv. Nelituju, že se mezi námi stalo co se stalo, i když mě občas mrzelo, že...“

„...že do mě nejsi zamilovaný,“ zašeptala.

Souhlasil.

„A pak tu byl taky Ron. Nenáviděl jsem, že jsme ho klamali. A když se to dozvěděl, bylo to ještě horší, pořád se díval tak... jako by říkal: ‚No, co jsem mohl čekat, Harry vždycky slízne smetanu a já vždycky utřu hubu.‘ Cítil jsem se strašlivě, jako ten nejhorší kamarád na celém světě...“

Rozhostilo se ticho.

Po dlouhé době se Hermiona postavila a vyrazila ke dveřím. „Kouknu se po něčem k snídani. Co máš rád?“ Vypadala, že je odhodlaná setřást melancholii, jež se jich zmocnila, ale její bezstarostný tón hlasu zněl dost nuceně.

Pokrčil rameny: „Já jím všechno.“

Pohlédla na něho s jiskrou v oku, jako kdyby svou otázkou nebyla myslela zrovna jídlo. Pak kývla a odešla.

* * * * *

Celý víkend malovali, až konečně v neděli pozdě večer bylo hotovo. V pondělí nastěhovali zpět nábytek a začali pomáhat Hermioně balit obrazy a ostatní věci, které chtěla poslat lodí za oceán. U večeře se jí Harry zeptal: „Kudy se nejlépe dostaneme do Doveru? Když chceme jít pěšky.“

Pěšky?“ vyjevila se. „Uvědomuješ si, doufám, že je to dobrých osmdesát mil?“

„Aha,“ řekl. Bylo to dál než ze Sywellu do Londýna. Cesta autem s Alicí trvala přibližně hodinu a půl, takže až do Doveru jim to dá tak čtyři pět dní kombinované chůze a letu – možná i déle, vzhledem k jejich zraněním.

„A proč vůbec chcete chodit pěšky? Mohla bych vás tam hodit. Za dvě hodinky jsme tam.“

Prudce vzhlédl. „Vážně?“

Přikývla přežvykujíc sousto. Pak polkla a řekla: „Berte to jako odplatu za pomoc s malováním. Nebýt vás, mořím se s tím celý týden.“

Harry se zakřenil a potlačil náhlou chuť ji políbit. „Skvělý! Díky. Pak už jen budeme muset vymyslet, jak se dostat do Walesu...“

Protočila oči v sloup. „Moudrému napověz, hloupého kopni. Tak fajn. Do Walesu vás taky hodím.“

Téměř se vyděsil. „Ne! Nechtěl jsem, abys...“

„Hele, v pohodě. Za dvě hoďky jsme z Doveru tady a za další dvě tři ve Walesu, podle toho, jak to bude vypadat na silnicích. Mohli bychom se jeden den vypravit do Doveru, pak se dobře vyspat a druhý den vypadnout do Walesu – vzhledem k tomu, že to bude i se zastávkami cirka šestihodinový výlet.“

Harry na chvíli zaváhal – zřejmě jí nedošlo, že on s Dracem se z Walesu už vracet nebudou. Nakonec přikývl. „Tak fajn.“

Draco se díval z jednoho na druhého s divným výrazem v očích, tento pohled Harry nenáviděl. Pak se Draco zvedl a odešel bez rozloučení do svého pokoje, nechal Harryho s Hermionou sedět před televizí v obývacím pokoji, který páchl čerstvou výmalbou. Do postelí se vydali až k půlnoci; a když měl Harry ruku na klice své ložnice, Hermiona se znenadání vytáhla na špičky a políbila ho na tvář.

„Dobrou noc, Harry.“

Polibek jí neoplatil. „Dobrou noc, Hermiono,“ řekl něžně a zaplul do svého pokoje, kde se s úlevným oddychnutím opřel o bezpečně zavřené dveře.

* * * * *

 === konec 2. části ===

 

17. Hůlka, III. část

Preklad: Elza
Beta-read: ansus


Harry Potter and the Time of Good Intentions
(or: The Last Temptation of Harry Potter)
Chapter Seventeen
The Wand

 

=== konec 2. části ===

 

„Tak jsme tu!“ oznámila Hermiona zvesela, když zatočila do Park Street.

Harry se rozhlédl. „Kde?“

„V Doveru!“ zaksichtila se.

„Aha, no... asi jsem ti měl říct, že jsme nepotřebovali do města, ale na útesy...“

Kývla. „Jasně. Za čtvrt hoďky jsme tam. Myslíš ty severní, že jo?“

Povzdechl si. „Vlastně nevím. Draco?“ otočil se ke svému nejlepšímu příteli, který rozmrzele seděl na zadním sedadle a zatvrzele mlčel.

...

Hermiona, na rozdíl od Alice, nedisponovala velkým pohodlným Range Roverem. Když Draco poprvé spatřil její otřískaný žlutý Volkswagen Beetle z roku 1972, téměř vzal do zaječích. Přední nárazník vypadal, že původně patřil k jinému vozu, oba přední blatníky byly pomačkané, přičemž ten pravý byl tyrkysově modrý a levý byl jedovatě zelený.

„To pojedeme až do Doveru v tomhle?!“

Hermiona si založila ruce na hrudi a pevně na něho hleděla. „To bys tam raději pajdal po svých?“

Berle už sice odložil, ale stále výrazně napadal na jednu stranu. Zamračeně jí upřený pohled oplácel.

„Sednu si dozadu, abych si mohl natáhnout nohu na sedadlo,“ zavrčel na ni.

„Jak chceš!“ zavrčela na oplátku. Harry obrátil oči v sloup. Ti dva se stále hašteřili kvůli každé maličkosti, jako by si snad museli něco navzájem dokazovat. Silně mu to připomínalo chovánístarého Rona a Hermiony– no, on tento Draco vůbec poměrně dost připomínal Rona z druhé časové linie... a dnešní Ron se zase mnohdy choval jako tehdejší Draco. A to, jak Hermiona reagovala na Dracovo něžné okusování její šíje...

...

Odbočili do ulice Maison Dieu a zamířili k silnici na Castle Hill, po chvíli se v dálce vynořila bílá budova majáku s parkovištěm, na němž stálo poměrně dost osobních aut i zájezdových autobusů.

Bílé útesy doverské s majákem South Foreland

 

 

zdroj: http://mw2.google.com/mw-panoramio/photos/medium/43444347.jpg

 

Marconiho aparatura v budově majáku South Foreland

zdroj: http://www.ramsgatelifeboat.org.uk/images/south-foreland-lighthouse.jpg

„Jé, zrovna jsem si vzpomněla!“ vyjekla Hermiona, když zajela na parkoviště. „Tenhle maják má cosi společného s Marconim... jsme v jižním Forelandu.“

„To je tady pokaždé tolik turistů?“ zeptal se Harry nevrle. Pokrčila rameny. Otočil se k Dracovi: „Na ten maják si nevzpomínám, ty jo?“

Draco se zamyslel, pro změnu zase jednou vypadal jako své běžné já. „Možná, že ho na své setkání smrtijedi zhasnuli.“

„To by ale bylo nebezpečné!“

Draco se na něho podíval jako na malého Jardu. „A smrtijedi by na to měli brát ohledy z důvodu...?“

„Jo, jo, zmlkni,“ zabručel Harry. Samozřejmě, že Voldemort se svými příznivci nebrali ohledy na mudlovské lodi plující okolo, případně troskotající na skaliscích průlivu. Rozhlédl se po zubatém okraji útesu zdánlivě do nekonečna se táhnoucího k severu i jihu. Asi jim nezbude nic jiného než pročesat několik mil dlouhé pobřeží, aby našli onu kupku kamení, jež vypadá jako myš se stočeným ocáskem. Netušil, kde přesně onehdy smrtijedské setkání probíhalo. Někde v Doveru. No fajn. A jak se u všech všudy může proměnit a proletět v podobě gryfina, když jsou kolem toho pitomého majáku takové davy?

Vyrazili podél budovy, u její paty se nenápadně propletli masou turistů mířících do vstupních dveří a přešli k okraji útesu. Hermiona popadla Harryho za paži. „Nechoď tak blízko!“ varovala. „Ta stěna má skoro sto metrů a není tu zábradlí.“

„Já vím, já vím, padat nehodlám,“ bránil se. Kráčeli po svěží jarní trávě zdobené drobnými rudými a žlutými kvítky a rozhlíželi se, jestli neuvidí skaliska, která jim Harry popsal. Zcela náhodně vyrazili nejprve k jihu; když došli až na dohled města a stále nenašli, co hledali, obrátili se zpět, minuli maják a zamířili k severu. Šli podél útesu, asi pět metrů od okraje srázu, a po chvíli jim bílá budova zmizela za terénní vlnou. Tak proto jsem ten maják neviděl, pomyslel si Harry. Tu a tam prohlížel hromádky kamení, ale žádná z nich nebyla ta, již sám navršil. Když už tam pobíhali a prohlíželi všechny volně se povalující kupky kamení dobré dvě hodiny, Harry konečně zahlédl něco, co mu přišlo povědomé. Ta křivka útesu....

Pomalu přešel k okraji, ignoruje Hermionino zhrozené povykování. Shlédl dolů. I když byla tehdy tma, nemohlo být pochyb: na tomto místě bylo tělo dědice shozeno do moře. Otočil se a přemýšlel, kde mohl stát kruh smrtijedů. Se vzpomínkou před očima se odpoutal od okraje a odhodlaně popošel kousek do vnitrozemí. Rozhlédl se po krajině – nikdo cizí nebyl v dohledu, jen moře trávy vlnící se v čerstvém větru, i silnice byla kdesi v nedohlednu. Soustředil se, nechal se prostoupit pocitem proměny, a když se tlapami dotkl země, zaslechl Hermionino zalapání po dechu, jemuž ale nevěnoval pozornost. Rozepjal křídla, jejich pomalým úderem vzlétl s pohledem upřeným na krajinu pod sebou a za chvilku si byl jist, že našel, co hledají.

Snesl se ve spirále k zemi, okrajově si vědom Draca a Hermiony, kteří k němu dusali jarní trávou. Proměnil ze zpět v člověka a začal netrpělivě rozebírat kupku jednoho velkého a šesti menších kamenů, kterou navršil za noci zimního slunovratu. Bylo to už téměř půl roku a kameny pevně vězely v zemi, z jedné strany ošlehané větrem od moře, jako by na tomto místě ležely odjakživa. Když k němu dorazili jeho společníci, právě s obtížemi vydoloval z půdy třetí kámen. Pod ním se objevila tmavá špička hůlky. Pokusil se ji vytáhnout, ale nepovolila.

„Pomozte mi!“ houkl na ty dva; vkrátku už všichni tři odhrabovali holými prsty hlínu a uvolňovali onen kýžený kousek dřeva, až za něj Harry zabral a země se konečně vzdala. Svalil se do trávy s Voldemortovou hůlkou, stále ještě celou zablácenou, v ruce.

Seděl a v úžasu na ni zíral. Dokázal jsem to, myslel si. Ono se mi to nakonec možná opravdu povede.

Náhle někdo vykřikl jeho jméno – a nebyl to ani Draco, ani Hermiona.

Prudce trhl hlavou vzhůru. Dostihli ho?

Jenže uviděl někoho, koho už nedoufal nikdy spatřit a koho viděl k smrti rád. Vstal s tváří roztaženou do širokého úsměvu a rozeběhl se k vysokému štíhlému muži s černými vlasy a orlím nosem.

„Tati! Co tady děláš?“ Pak si všiml za jeho zády Charlieho. „Charlie! Jak... jak jste na nás pro všechno na světě přišli?“

Táta pozvedl Harrymu za zápěstí ruku, v níž držel Voldemortovu hůlku: „Takhle. Albus mi řekl, žes ukradl hůlku. Dokážeme se docela dobře vyhnout pronásledovatelům vzhledem k tomu, že se můžeme přemisťovat – sice to mohou detekovat, ale když se vždycky rychle dostaneme z místa, na němž jsme se objevili...“

Harryho zachvátila panika: „Vy jste se sem přimístili?“

„Ne,“ dostalo se mu úsměvu a odpovědi. „Přemístili jsme se před časem do Doveru a sem chodíme každý den, abychom se s tebou neminuli. Občas přespáváme v muničáku.“

Kdeže?“

„Tady nejsme daleko od Fan Bay,“ vysvětloval Charlie. „Za druhé světové války tam vydlabali několik set metrů tunelů, jsou tam opuštěné muniční sklady a dělostřelecká postavení. Není to tak strašné, jak většinou zanedbaná podzemí bývají. Je to tam prostorné, dostatečně vysoké a sutiny jsou většinou čistě zametené.“

„Když jsem byl mladší, tak jsem na ně narazil čirou náhodou,“ dodal Harryho otčím. „Když jsem poprvé přišel mezi smrtijedy a byl vzat sem... víš proč.“

Tunely 'veselých dělostřelců'

 

zdroj: http://2.bp.blogspot.com/_RjNrShFH0qQ/S3MmfAxAfCI/AAAAAAAAFsQ /OvMY5goqegk/s400/HPIM3948.JPG

Charlie položil Harrymu ruku na rameno. „Jak se ti vede, Harry?“

Harry se na něho zašklebil: „Zrovna teď nejlíp za poměrně dlouhou dobu. Například už mě nebolí zápěstí.“ Mávl rukou – právě včera si konečně sundal bandáž a obklad. „Vymknul jsem si ho v Northamptonshire.“

„Tak tam jste zmizeli z Manchesteru?“ protáhl povýšený hlas za jeho zády.

Harry se zvrtl na podpatku – neslyšel, že by se někdo přimístil, ale to mohlo být způsobené duněním mořského příboje. Srdce se mu bláznivě rozbušilo. Ne, pomyslel si. To se neděje...

„Tati!“ vykřikl Draco, který se očividně chvěl. Hermiona ho instinktivně chytila za ruku. Po boku Luciuse Malfoye stál Barty Skrk junior...

„Jeden z mých mužů šel do parku – jakpak se jen jmenuje? Birchfields? – ale řekl, že tam nikdo není. To byla první stopa, kterou jsem měl ode dne, kdy jste poslali Longbottomovy na malý výlet do Inverness poté, co ses motal na golfovém hřišti ve Fraseburghu. Můj člověk sledoval jednoho z golfistů na fotbalový zápas, myslel, že bys tam mohl být, ale nenašel tě.“ Harry byl ohromen – tak proto tam tehdy viděl Rogera Daviese! „Ano, rozpoznali jsme stopy magického podpisu po tvém bezhůlkovém čarování, ačkoliv až do dneška jsem nechápal, jak jsi dokázal uniknout z Azkabanu. Tedy zvěromág v podobě zlatého gryfina...“

Viděli jste to?“ vyjekl dřív, než se dokázal zarazit. Malfoy mlčky pozvedl něco, co musel být neviditelný plášť... hm, takže se sem asi ani nepřemístili. Když se proměňoval, nikoho neviděl – protože Malfoy i mladý Skrk byli schovaní pod plášti...

„Vás dva,“ ukázal na Charlieho a Harryho tátu, „jsme poslední týdny sledovali a viděli, jak se denně vracíte na toto místo, kde prostě posedáváte a čekáte. Usoudili jsme, že se zde nejspíše dříve či později objeví Harry, takže jsme se rozhodli si na něho také počkat. Mimochodem vy jste si za celou tu dobu naší společnosti ani nevšimli.“ Harry střelil očima po taťkovi a Charliem, kteří vypadali roztrpčeně, že k němu zavedli Luciuse Malfoye.

Další Malfoyova slova patřila Harrymu: „No, běžně bych byl řekl, že je to ostuda mrhat tvým rádoby talentem na zvěromagii, zvláště od té doby, co jsi ve službách Pána zla...“

„Nejsem,“ zavrčel. Záchvěv nenávisti mu projel celým tělem.

„Ó, ale ano, jsi. Chápu, že nemáš tušení, že když jsi byl batole, vložil na tebe náš Pán kouzlo poslušnosti, což znamená....“

„O tom kouzlu vím a vím také, jak se projevuje!“ přerušil ho neuctivě.

Malfoy se křivě usmál. „Tak tedy víš... No, pokud si nepřeješ slyšet další informace, v pořádku, nebudu tě jimi zatěžovat...“

Draco vytáhl hůlku a namířil jí na svého otce.

„Vypadni odsud a přísahej, že nikomu neřekneš, že jsme tu byli.“

Ten na svého syna několik vteřin nevzrušeně hleděl a pak se zvonivě rozesmál. „Nebo co?“ otázal se. „Mám zde několik záležitostí k vyřízení. Zaprvé bych měl Harryho Pottera vrátit ministerstvu kouzel. Vzhledem k tomu, že vešla ve všeobecnou známost příslušnost tady Bartyho ke smrtijedům – ačkoliv nebyl obviněn z žádných zločinů, bude mé dostihnutí Harryho a jeho vydání spravedlnosti pravděpodobně znamenat, že  se stanu příštím ministrem. Na tomto postu budu mít dostatek moci být svému Pánovi skutečně prospěšným, protože to On bude skutečným ministrem kouzel. Ubohý starý Skrk je v nemilosti kvůli odhalení jeho syna, poslání mozkomorů na Harryho přímo v soudní síni a neschopnosti ho dostihnout po jeho útěku. Poslední, co ho drží ve funkci, je nepřítomnost vhodného nástupce.“ Rozpřáhl ruce, jako by se vystavoval na odiv případnému kupci. „Hle, nástupce.“

„Ty?“ vyjekl jeho syn nevěřícně. „Ministrem magie? To ještě tak ministrem mrzáků...“

„Ticho!“ křikl starý Malfoy náhle s hůlkou namířenou na Draca, který se vzápětí chytil za pusu; srostly mu rty. Vrčel cosi temně a Harry si byl jist, že moci hovořit, právě teď by jeho přítel jadrně nadával, až by se hory zelenaly. Leč vše, co snad chtěl podotknout, zůstalo pevně uvězněno za sevřenými rty.

„Až budeš zpátky v Azkabanu,“ navázal a stočil špičku hůlky k Harrymu, „nebude samozřejmě žádný problém nahradit tě někým vhodným a donutit tě sloužit našemu Pánovi. Pamatuj – odmítneš-li splnit jeho příkazy, zemřeš... A ještě přinesu svému Pánovi jeho ukradenou hůlku... budu povýšen nade všechny jeho věrné.“

Otočil se a kývl na mladého Bartyho Skrka. Společně namířili na Severuse Snapea, Hermionu a Charlieho hůlkami, z nichž vylétla pouta, která všechny tři svázala zády k sobě s rukama připaženýma. I kotníky měli omotané tmavými provazy. Pak Malfoy se Skrkem znovu švihli hůlkami a vykřikli: „Crucio!“ Malfoy mířil na Harryho, Skrk na Draca. Harry si byl vágně vědom Dracova ztrápeného sténání, zatímco sám padl na kolena, bolest vyklíčila z jeho páteře a hbitě prorostla snad do každičkého nervového zakončení. Dracova ústa byla stále pevně sevřena, ale Harry slyšel řev, který mladému Malfoyovi bezmocně rezonoval v hrdle.

Pokusil se soustředit, oddělit svou mysl od těla, ale jednak vyšel ze cviku, jednak ho kletba udeřila příliš znenadání. Až konečně s posledním výkřikem agonie vytrhl své nehmotné já z tělesné schránky a fascinovaně pozoroval scénu pod sebou. Viděl éterické propojení hůlek a mučených těl, viděl, jak Hermiona, připoutaná k jeho otčímovi a Charliemu Weasleyovi, se zmateně s očima plnýma slz dívá na Draca zmítajícího se v křečích na zemi a nerozumí tomu, co se před ní odehrává. Pak si všiml, že její tvář brunátní a tmavne, že dívka vypadá spíše rozzuřeně než vyděšeně nebo smutně. Úplně znachověla a tu náhle provazy, jež je poutaly, popraskaly a pomalu se rozlétly všemi směry (ačkoliv Harry předpokládal, že ve skutečnosti se to dělo velice rychle).

Táta s Charliem nemarnili čas, i když Harry vnímal jejich pohyby zpomaleně, nebylo pochyb, že své hůlky vytasili z mudlovského oblečení bleskovou rychlostí a okamžitě zacílili – táta na Skrka a Charlie na Malfoye. Ve svém podivném netělesném stavu Harry spatřil, že pohybují rty. Viděl, jak do jejich rukou přilétly hůlky, viděl Draca bez hnutí ležet na zemi, celého zpoceného, ale s ústy znovu volnými a zřejmě bez bolestí. Když vklouzával zpět do svého těla, všiml si, že Skrk a Malfoy odlétají nárazem odzbrojovacích kouzel, věděl, k čemu nutně dojde, ale nebylo v jeho moci tomu zabránit.

Otevřel oči, čas se rozeběhl svým obvyklým tempem. Skrk s Malfoyem s řevem mizeli za okrajem útesu, tváře zkřivené děsem. Odzbrojeni a v prudkém neřízeném pohybu se nemohli přemístit. Sráz byl několik desítek metrů vysoký a pláž pod ním byla plná skalních úlomků. Takový pád nebylo možno přežít.

Když vyskočil ze země, uslyšel náraz. Chvíli stál bez hnutí s očima upřenýma do vzduchu nad útesem, kde ty dva naposledy spatřil. Draco s Hermionou se mu postavili po levici, táta s Charliem po pravici. Evidentně nikdo z nich netoužil podívat se dolů na těla. Harry se otočil a tiše řekl: „Díky, Charlie.“

Charlie vypadal dost otřeseně, ale pokrčil rameny: „Zachránil jsi Ronovi život. A jsi můj přítel. To bylo to nejmenší, co jsem pro tebe mohl udělat.“

Draco, který momentálně vypadal dle Harryho mínění tak na devět let, se pomalu obrátil ke Snapeovi: „Ď... děkuji, pane profesore,“ vymáčkl ze sebe nervózně. Harryho otčím se na něho usmál.

„Dobrý syn si zaslouží dobrého otce,“ prohlásil slavnostně a pozorně si přitom prohlížel mladého blonďáka. „Ty jsi takového nikdy neměl.“

Draco přitakal, nepokusil se odporovat. Hermiona se chvěla, i když byl teplý jarní den, a Draco jí ovinul paži okolo ramen. Nevzdorovala. Líce měla stále vlhké a o něco tmavší než obvykle. Harry jí řekl: „A děkuju i tobě, za tvé problémy zvládat své magické schopnosti. A výbušnou povahu.“ Usmál se na ni a ona mu konečně úsměv oplatila.

Charlie obdivně hvízdl. „Tak pokud to byla ukázka, co dokáže bez hůlky, tak snad ani nechci vidět, co by dokázala s ní.“

Harry se rozesmál. „S ní je strašlivá. Naprosto a nevýslovně strašlivá.“ Zakřenil se na ni a ona znovu zrudla, tentokrát z jiného důvodu než z hněvu na Luciuse Malfoye.

„No,“ vložil se do hovoru Harryho táta a zamnul si ruce. „Albus říkal, že máte namířeno do Walesu. Mohu se zeptat proč?“

Harry se nervózně ohlédl po Dracovi s Hermionou. „Nó... něco tam musíme...“

„A víte určitě, že musíte? Mám s sebou pro vás oba falešné mudlovské cestovní pasy. Máme v plánu odjet do Francie, Charlie už tam poslal Rona napřed. Tady už pro něho není v bezpečno. Je teď s naším Percym.“

Harry zaváhal. Bylo to lákavé. Mohl by tu zůstat žít, pokusit se vytvořit z tohoto světa lepší místo... ale pak si vzpomněl na hrozící válku a usoudil, že nemůže.

„Uvidíme. Ale nejprve musíme do Walesu pokusit se... o tamto.“

Otčím mu položil ruku na rameno. „V pořádku. Ale, prosím, buď opatrný. A tady –“ vytáhl z kapsy u bundy obálku „– máš peníze na letenku. Budeme tě vyhlížet každý den.“

Charlie najednou vypadal nadmíru netrpělivě. „Fajn, fajn, ale teď –“ začal „– potřebujeme dodělat mnoholičný lektvar. Než dorazí bystrozorové a najdou ta těla. Určitě zachytili použití Cruciata a odzbrojovací kletby.“

„Mnoholičný lektvar je –“

„Já vím, tati. Nemusíš mi to vysvětlovat.“

„No... dobře. Používáme ho často. Sbíráme si na cestách vlasy lidí nejrůznějších typů.“ Vytáhl z další kapsy balíček obálek a Charlie vylovil z batohu velkou termosku, z níž nalil trochu vazké tekutiny do plastového hrníčku. Otčím do lektvaru přidal vlas z jedné z obálek a nabídl nápoj Harrymu.

„Ty budeš pít něco, v čem je vlas?!“ vyděsila se Hermiona.

„Je to nezbytné, mladá dámo,“ opáčil Harryho táta prkenně. Pak nakrčil obočí. „A vy jste...?“

„Hermiona Grangerová,“ představila se s bradou odbojně vztyčenou. „Mudlorozená čarodějka,“ dodala pyšně.

Usmál se na ni. „V pořádku,“ řekl a podal jí nůžky. „Ustřihněte Harrymu pár vlasů.“

„Cože?“

„Prostě to udělej,“ pobídl ji Harry laskavě. Kousla se do jazyka a udělala, oč byla požádána. Podala Snapeovi drobnou kadeř, již odstřihla.

„Dobře. Teď se s Charliem zamaskujeme za tebe. Dva Harry Potterové na útěku – kteří se ke všemu umějí přemisťovat – by je mohli na chvíli zmást.“

Harry se usmál a napil se. Charlie znovu naplnil šálek, přidal vlas z jiné obálky a podal výsledný výtvor Dracovi. Harrymu začalo být mdlo a slabo, zatímco Draco pil. Svět se rozostřil, zřejmě se změnil do podoby někoho, kdo nemusel nosit brýle, takže si je sundal a schoval do kapsy. Podíval se po sobě, ale nevypadalo to, že by se nějak výrazně změnil, akorát pokožku na hřbetech rukou měl bledou a nad čelem se mu kroutily světlé vlasy.

Draco se ovšem změnil drasticky. Srazil se o několik palců, vlasy měl šedé s nádechem bývalé černi, hřbet se mu naklonil vpřed a ramena i boky se propadly stejně jako nohy – oblečení na něm začalo plandat. Nakonec mu ještě z hrudi vyrašily prsy, které mu v současném předklonu visely do pasu a Harry měl co dělat, aby se nepotrhal smíchy tváří v tvář kamarádově vrásčitému obličeji. Draco se proměnil ve stařenu.

Mladý Malfoy v hrůze hleděl na své tělo a cizím skřípavým hlasem vyjekl: „Co jste mi to udělali? Je ze mě stará bréca!“

Hermiona si držela ruku před pusou, v očích jí jiskřilo. „Pojď, babi,“ řekla se smíchem. „Pomůžu ti zpátky k autu.“

Mezitím Charlie a Harryho táta vložili jeho vlasy do další dávky elixíru, takže mezi nimi stáli teď dva Harry Potterové, podobní si až do poslední řasy, pouze brýle jim chyběly k dokonalosti. Oba mžourali.

„Zapomněl jsem, že špatně vidíš,“ řekl jeho táta – asi – jeho hlasem.

„Na přemisťování dokonalý zrak nepotřebujeme,“ usoudil druhý Harry.

Harry se na ně zaksichtil. „Jak se vám odvděčím?“

„Doraž do Francie v pořádku a vcelku,“ řekl ten první Harry a pevně ho objal. V příští vteřině oba Harryové zmizeli a Hermiona se v doprovodu mladého blondýna a své stařičké babičky, která působila nadmíru nabroušeným dojmem, vydala hustou trávou zpět k majáku South Foreland...

* * * * *

=== konec 3. části ===

 

17. Hůlka, IV. část

Preklad: Elza
Beta-read: ansus (opravená verze publikována 2. 11. 2011)


Harry Potter and the Time of Good Intentions
(or: The Last Temptation of Harry Potter)
Chapter Seventeen
The Wand

 

Mladý Malfoy v hrůze hleděl na své tělo a cizím skřípavým hlasem vyjekl: „Co jste mi to udělali? Je ze mě stará bréca!“

Hermiona si držela ruku před pusou, v očích jí jiskřilo. „Pojď, babi,“ řekla se smíchem. „Pomůžu ti zpátky k autu.“

Mezitím Charlie a Harryho táta vložili jeho vlasy do další dávky elixíru, takže mezi nimi stáli teď dva Harry Potterové, podobní si až do poslední řasy, pouze brýle jim chyběly k dokonalosti. Oba mžourali.

„Zapomněl jsem, že špatně vidíš,“ řekl jeho táta – asi – jeho hlasem.

„Na přemisťování dokonalý zrak nepotřebujeme,“ usoudil druhý Harry.

Harry se na ně zaksichtil. „Jak se vám odvděčím?“

„Doraž do Francie v pořádku a vcelku,“ řekl ten první Harry a pevně ho objal. V příští vteřině oba Harryové zmizeli a Hermiona se v doprovodu mladého blondýna a své stařičké babičky, která působila nadmíru nabroušeným dojmem, vydala hustou trávou zpět k majáku South Foreland...

* * * * *

=== konec 3. části ===

 

Návrat do Londýna proběhl bez zvláštních příhod – s výjimkou Harryho a Dracovy proměny do jejich původních podob. Jakmile si Draco zkontroloval, že je v pořádku zpět ve své kůži, začal Harryho podrobně seznamovat se svým názorem na Charlieho, který se opovážil vnutit mu podobu stařeny...

Harry s Hermionou naslouchali, a když je neviděl, potají si vyměňovali drobné úsměvy. Oni se bavilivýtečně...

Následujícího dne po snídani sbalili stan, oblečení, papírový sáček, karafu i neviditelný plášť a celé to narvali do maličkého zavazadlového prostoru Hermionina auta. Vyjeli směrem k Walesu a Harrymu se rozhoupal žaludek – už je to tady. Jdeme na to...

Měl pocit, jako by jeli neuvěřitelně daleko, i když to nebylo o moc dál než předchozího dne do Doveru. Vyrazili o desáté; v poledne se rozhodli zastavit na jídlo, a tak odbočili z dálnice M4 a sjeli do městečka jménem Leigh Delamere. Zaparkovali před rádoby elegantním podnikem, který se zřejmě snažil zaujmout případné návštěvníky z Ameriky. Usadili se k malému stolku v koutě, objednali si filé s hranolky a zázvorové pivo, zatímco se lokál začal plnit místňály, kteří novotou zářícímu nazdobenému interiéru nevěnovali sebemenší pozornost.

Oběd jim zabral téměř celou hodinu – byli rádi, že si mohou protáhnout nohy, z jízdy tím směšným autíčkem byli celí uondaní.  Harry toužil umět přeměnit různobarevného veterána minimálně v Range Rovera a vědět, jak to provést, aby přitom na sebe nepoštval všechny ministerské se smrtijedy jako nádavkem.

Po jídle se Harry nečekaně otočil k Dracovi: „Je mi líto, co se stalo s tvým otcem.“ Zatím o včerejších událostech nepadlo ani slovo. Charlie Weasley a Severus Snape zabili Bartyho Skrka mladšího i Luciuse Malfoye. Dracův otec byl mrtev.

Draco pokrčil rameny a pohlédl na Harryho tvrdýma, nečitelnýma očima: „Dostal jen to, co si zasloužil. Víš, nemám proč ho oplakávat.“ Harry na sucho polkl. I když sám zapříčinil úmrtí své matky a i když měla v úmyslu spáchat hrůzné činy, stejně po jejím odchodu pocítil žal, který ho do dnešního dne neopustil. Otočil se k Hermioně pro pomoc, ale ta jen nadzdvihla obočí, jakože netuší, co s tím. Povzdechl si.

„Doufám, že tím na sebe táta s Charliem nestrhli moc pozornosti. Že se jim podařilo dostat se za čáru...“

Draco kývl. „Měli bychom jít,“ prohlásil rychle, snad se obával, jestli se od něho nečeká, že by měl začít oplakávat svého otce. Zaplatili útratu a vrátili se do vozu. Neměli to už daleko.

V Cardiffu zastavili před hostincem, do něhož se Hermiona zaběhla zeptat, kudy do Godrikova Dolu. Vrátila se a bez jediného slova nastartovala, na kluky se ani nepodívala. Harry si domyslel, že není nadšená z představy dosažení cíle jejich cesty – oči se jí začínaly podezřele lesknout.

Opustili město a vjeli do svěží zelené krajiny, oblé zatravněné kopce se příjemně vlnily až k horám v dáli. Byl jasný jarní den, modrá obloha téměř jiskřila, tu a tam ozdobená načechranými bělostnými beránky. Harry respektoval Hermionino mlčení – vzhledem k tomu, že ze zadního sedadla se nelinulproud stížností, Draco asi také potřeboval trochu klidu.

Ploužili se po hrbolaté vytlučené okresce, krajina kolem nich zářila živostí až nereálnou. V dálce se objevilo osamělé stavení a Harryho srdce se náhle pokusilo vyskočit mu z hrudi. Všechno se dělo tak rychle... Zastavili před domem, Hermiona zhasla motor a všichni tři jen tiše seděli a zírali na stavení před sebou.

Po delší době se Hermiona zeptala staženým hrdlem: „Kdy že se to stalo?“

Harry nadskočil, když promluvila. „Co?“

„Jak... byli tví rodiče zabiti.“

„V předvečer Všech svatých roku 1981.“

„Ach,“ odtušila šeptem, pohled stále upřený na zvolna zarůstající ruiny. „A od té doby se sem nikdo nenastěhoval?“

Harry o tom uvažoval. „Nikdo se asi nehrnul kupovat dům, kde se stala vražda. Ani nevím, jestli se o to někdo někdy zajímal. Nečekám, že by to máma nabídla do prodeje. V mém původním životě to také zůstalo opuštěné. Nejspíš je to teď vlastně moje – tady i tam. Teta se strejdou, co mě vychovávali, by to mohli zkusit prodat a nechat si peníze, ale určitě nechtěli podniknout nic, co by je spojovalo s mými rodiči. Úplně stačilo, že měli na krku mě osobně.“

Přitakala. Harry se ohlédl po Dracovi, který si s kamennou tváří také prohlížel trosky domu. Dost bylo sezení, nutno přikročit k činům. Harry si levačkou otevřel dveře auta, pravačku si stále šetřil, a s jednou nohou venku ještě řekl: „Vezmu z kufru stan a oblečení. Vyložíš ten zbytek, Draco?“

„Cože?“ Harryho nejlepší přítel se k němu otočil, oči mu krátce rudě zaplály. Ještě ne, Raddle, počkej si. „Jo, jasně. To zvládnu.“

Harry vyložil stan i ranec a pohlédl znovu na dům. Nejprve chtěl postavit přístřešek uvnitř nezastřešené rozvaliny, ale teď si říkal, že by to nebylo zrovna rozumné. Pokud by ho tady někdo hledal, byl by tam jako v pasti. Očima přelétl ke vzrostlé houštině začínající asi pět metrů od domovního komínu. „Usalašíme se v těch stromech. Tři, nebo možná radši pět šest metrů od kraje. Budeme na dosah, ale nebudeme na ráně.“

Draco kývl a následoval Harryho do houštiny. Hermiona se trochu bezradně vydala za nimi, zatímco kluci stavěli stan, bezděčně si onípávala nehty a hrála s prameny vlasů. Když stan stál, natahali dovnitř svůj majetek. Hermiona se k nim nepřidala. Harry se po pár minutách vysoukal ven.

„Draco říká, že si chce dáchnout. Doprovodím tě k autu.“ Kývla a společně se vydali porostem nazpět na volné prostranství. Oba při chůzi volně pohupovali pažemi – když se jejich ruce náhodou střetly, Hermiona se natáhla a sevřela jeho ruku ve své dlani. Vzpomněl si, že totéž udělala v pátém ročníku na ošetřovně, když měl Ron zlomenou nohu. K autu došli ruku v ruce.

Harry jí otevřel dveře a chtěl jí pomoci nastoupit, ale ona se ještě otočila s podivným výrazem ve tváři; stáli v tu chvíli velice blízko. „Harry,“ ozvala se tiše, „víš bezpečně, že nemám zůstat?“

Shlížel na ni a hlavou mu blesklo, jakou útěchu by mohl najít v její společnosti, jak by se mu líbilo, kdyby zůstala... a v jakém nebezpečí by byla, až by Raddle vystoupil ze stránek deníku a spatřil mudlovskou šmejdku. Měli neskutečné štěstí, že ji Lucius Malfoy jen přivázal k jeho otčímovi a Charliemu a že ji rovnou nezabil. Sám byl v nebezpečí, co když Raddle usoudí, že mu lže, a kdyby byla přítomna, bylo by to ještě horší.

„Pokud mám být upřímný, přál bych si, abys tady mohla zůstat,“ přiznal a položil jí ruku na loket, „ale nebyla bys v bezpečí. Musíš se chovat, jako by se nic nedělo – sbal se a odleť do Ameriky, pošli mámě přání k narozeninám a naplánuj si na léto dovolenou u moře... Nakonec, stejně není jisté, že to bude fungovat. Zaručit to rozhodně nemůžu. Zařiď si šťastný život, ať už to dopadne jak chce.“

Přitakala, pak ho nečekaně objala rukama v pase a zabořila si tvář do jeho hrudi. „Sbohem, Harry,“ zašeptala do látky jeho košile. „Nikdy na tebe nezapomenu.“

Přitáhl si ji do náruče a v duchu si přál, aby ji nemusel posílat pryč. Bál se o Draca a děsil se Raddlea. A právě proto nemohla zůstat. Musela pryč, daleko, do bezpečí. Sklonil se a něžně se dotkl rty její tváře. Otočila hlavu a jeho rty se setkaly s jemnější pokožkou – s druhým párem rtů. Okamžitě se napřímil.

„Harry,“ šeptla. „Nechci, aby ses zpronevěřil Ginny. Jen... jedno políbení, než se definitivně rozloučíme. Ano?“

Díval se na ni a viděl prosbu v jejích očích; vypadala mnohem zranitelněji než ta stará Hermiona, již znával. Neztvrdla opakovanými boji proti černé magii. Nebyla unesena bulharskými černokněžníky a nebyla nucena krýt si záda pestrou paletou ochranných kouzel. Usmál se na ni a pohladil ji po tváři.

„Dobrá. Jedno rychlé políbení.“ Sklonil se a znovu se dotkl těch jemných rtů. Pomalu pootevřela ústa a jak její tělo vláčnělo v jeho dlaních, měl dojem, že se propadl zpět v čase a prostoru. Po minutě čirého utrpení, kdy se mu zježily snad všechny chlupy po těle, se pokusil nenásilně odtáhnout, ale nebylo mu to dovoleno – pevně ho objímala kolem krku. Nakonec musel sáhnout dozadu, uchopit ji za zápěstí a osvobodit se.

Ustoupil o krok, oči připoutané k ní. „Možná... pokud to nedopadne, bych se mohl vypravit za tebou do Ameriky. Z Francie, víš.“

Usmála se. „Už se těším.“ Víc neřekla. Nasedla, zabouchla za sebou dveře, nastartovala auto a odjela, aniž by se byť jedinkrát otočila. Harry se roztřeseně dotkl konečky prstů svých rtů. No, pokud si dobře vzpomínal, Hermiona vždycky líbat uměla...

Vrátil se pod stromy, před stanem krátce zaváhal. Stinný svět okolo něho pulzoval životem; veverky a lišky spěchaly podrostem, ptáci všech možných druhů přelétávali z větvě na větev a snášeli materiál na hnízda. Mezi dvěma trnitými keři byla natažena pavučina, v jejímž středu číhal vypasený pavouk. Pevná vlákna se třpytila jako vzácný šperk. Byl nádherný jarní den, ale on musel vejít do stanu a čekat, až bude Draco připraven znovu psát do deníku. Tohle nebylo v pořádku...

Když vstoupil, Draco už seděl u stolu a psal. Měl na mne počkat, pomyslel si Harry, ale pak si uvědomil, že sotva stojí na nohou, a natáhl se na spodní palandu, na níž měl dle všech očekávání tou dobou odpočívat Draco. Draco se k němu otočil.

„Nechceš se podívat, co píšu?“

„Ani né,“ mávl rukou unaveně. „Už jsme tu. Věřím ti.“

Draco ho ještě chvíli pozoroval, pak pokrčil rameny a vrátil se k psaní. Když se Harry o notnou dobu později probudil, dali si odpolední svačinu, pak Draco pokračoval v psaní až do večera. Po večeři psal a psal až do setmění, načež se uložili do postelí. Snažili se nesvítit zbytečně, aby jim nedošla baterka, co kdyby někdy svítit doopravdy potřebovali.

Následujícího dne nalezli potok vzdálený asi deset minut chůze, zdálo se, že do téhle oblasti v posledních patnácti letech lidská noha nevkročila. Rozhodli se prohlásit ho za venkovní koupelnu; Harry byl rád, že budou mít znovu možnost se denně mýt. Byl pozdní květen, počasí nebylo na překážku koupání pod širým nebem. Pokud tedy nepršelo.

Po tři dny vždy ráno vstali, vykoupali se, Draco psal do deníku s přestávkami na snídani, oběd a večeři, načež se uložili ke spánku, jakmile se setmělo. Draco každým dnem slábl a slábl. Harry to nakonec nevydržel a zeptal se ho, než jeho kamarád zeslábne příliš na to, aby mu odpověděl.

„Draco,“ zašeptal do tmy, „proč nechceš zkusit použít Voldemortovu hůlku, abychom seslali to kouzlo my dva společně? Až by se znovu vrátil původní čas, pamatoval by sis tenhle život. Pamatoval by sis Jamie...“

Uslyšel přidušený zvuk a usoudil, že se jeho kamarád asi rozplakal.

„Jenže já si nechci pamatovat...“

„Draco,“ zeptal se znovu úpěnlivě, „proč tohle děláš?“

Nejprve se mu odpovědi nedostalo. „Dělám co?“ ozvalo se po chvíli. Hlas se nesl nocí nečekaně jasně.

„Píšeš do deníku. Obětuješ se.“

„Vždyť to víš, Harry. Abys mohl napravit čas.“

„Ale... myslel jsem tím...“ zakoktal se. „Řekls, že ses nezachoval jako přítel, žes udělal něco ohavného. Přemýšlím o tom pořád dokola a zaboha nemůžu přijít na to, cos mohl provést tak příšerného.“

Draco byl tiše. Pak se ozval: „Budeš mě nenávidět, když ti to řeknu.“

„Nebudu. I kdyby to bylo tak neodpustitelné, jak naznačuješ, tak vidím, že se to poctivě snažíš odčinit.“

„Ať dělám co dělám, Harry, nemůžu to odčinit. Ani tímhle ne. Nechápeš to...“

„Tak mi to vysvětli. O čem to mluvíš?“

Ticho. Přerušené tichým pomalým vysvětlením: „Táta se bál, že si vyberou mámu jako snadný cíl. Což se nakonec stejně stalo. Chtěl si pojistit, že Ginny dostane, i když nebude chtít psát do deníku, a tak vymyslel způsob, který by mě dokonce vůbec neuvrhl do podezření. No a poslal mi to vejce...“

„Vejce?“

„Jo. Asi to bylo vejce baziliška. Moc jsem se o ně nezajímal. Rozuměj, co kdybych byl náhodou zrovna při tom, až se bude líhnout? Jeden pohled a je po mně. Tak jsem se zeptal táty, jak to udělat, aby ta potvora zaútočila určitě na vybranou osobu, a ne na mě, nečekal jsem, že to vůbec půjde. Jenže on mi řekl, že se to dá zařídit. Prý potřebuju její vlas, navrtat dírku do skořápky a vlas prostrčit dovnitř. Tím se docílí toho, že vylíhlý jedinec se zaměří na určenou osobu, pokud se dostane do její blízkosti. Samozřejmě se tím ovšem nezajistí, že se nevrhne i na někoho jiného...“ Harrymu vyvstal před očima obrázek jezerních lidí bojujících s podvodní kreaturou „...ale pokud se někde poblíž objeví člověk, jehož vlas byl použit, pak půjde stoprocentně po něm. No a tak jsem dal její vlas dovnitř. Jenže hned vzápětí jsem ho chtěl zase vyndat, bohužel to už nešlo. Netroufl jsem si to vejce rozbít, abych z něho vlas dostal, nevěděl jsem, jestli už není těsně před vylíhnutím, tak jsem se rozhodl hodit je do jezera s tím, že budu otci tvrdit, že se rozbilo nebo že jsem byl načapán a bylo mi zabaveno. Víš, jak mi odlehlo, že jsem se jej zbavil...?“

Do Dracova hlasu prosakovaly slzy. „Chtěl jsem je zahodit! Vážně! Nikdy jsem neměl v úmyslu Ginny zranit. Hned, jakmile jsem dovnitř vpašoval její vlas, chtěl jsem je zničit. V tu chvíli mi došlo, co to k čertu dělám! Že se snažím zabít holku svýho nejlepšího kamaráda! Netušil jsem, že se v jezeře změní v tu podivnou stvůru, cos popisoval. Asi na to měla vliv ta díra, co jsem vyvrtal do skořápky...“

Harry se pokusil promluvit zcela věcně, ale moc se mu to nepovedlo. „No...“ začal roztřeseně, „baziliščí vejce normálně vysedí slepice, ne? Těžko říct, kdo se opuštěného vejce v jezeře ujal. Možná, že olbřímí oliheň popadly mateřské pudy.“

Draco neodpověděl.

„Draco?“

„Mrzí mě to, Harry. Neskutečně. Nikdy jsem nechtěl, aby byla Ginny takhle napadena... netušil jsem, že ta potvora ve vejci přežije...“

„Pššt...“ uklidňoval ho Harry laskavě. Teď už Dracovi rozuměl. „Už je to pryč. Teď dáme všechno do pořádku. Nedělej si starosti. Jenom ještě... díky za všechno. Za to, že mi pomáháš.“

Čekal. Po dlouhé odmlce se ozvalo nezřetelné: „Za málo.“

Té noci už nepadlo ani slovo.

* * * * *

O tři noci později se Harry náhle probudil. Draco toho předchozího dne mnoho nenapsal – působil nezdravě unaveným dojmem, poslední dva dny víc spal, než psal.

Někdo zakopl o židli a tlumeně zaklel.

„Draco? Jsi to ty?“ Ticho. „Draco?“

„Já nejsem Draco.“

Harry na své horní palandě ztuhl. Ten hlas sice neslyšel od svého druhého ročníku v původním životě, ale neměl pochyb o tom, kdo promluvil. Plynule se posadil, přehodil nohy přes postranici a hbitě sklouzl dolů. Aniž by ji rozsvěcel, vytasil hůlku, navykl si totiž spát se svou i Voldemortovou v kapse. Pak mu došlo, že to celé není nejlepší nápad, a hůlku znovu schoval, než si jí Raddle všimne. Opatrně přešel ke stolu, nahmatal svítilnu a rozsvítil ji.

Světlo mířilo rovnou do tváře Raddleovi, který vyjekl a zakryl si oči. Harry zamumlal omluvu a odložil svítilnu na stůl. Kužel světla nyní směřoval vzhůru a osvětloval plátěnou střechu stanu. Bledý Draco ležel na spodní palandě, stále mělce dýchal.

Harry se posadil za stůl a řekl: „Už můžeš otevřít oči.“ Raddle spustil ruce z tváře, zamžoural směrem k svítilně, vytáhl si židli a usadil se vedle Harryho, jehož si obezřetně prohlížel. Harry bojoval s nutkáním se nervózně ošívat.

„Ty jsi Harry Potter,“ promluvil Raddle nečekaně.

„Ano.“

Budoucí Temný pán ukázal k sotva dýchajícímu Dracovi. „A to je Draco Malfoy, že?“ Harry přitakal. „Takže... vy dva to celé děláte proto, aby mě nezabila tvá matka bystrozorka. Je to tak?“

„Jo.“

Raddle pokýval hlavou. „Kde mám hůlku?“

Harry ji opatrně vytáhl z kapsy a položil na stůl. Raddle si při pohledu na ni tiše hvízdl.

„To je vážně má hůlka. Jak jste se k ní dostali?“

„Když jsi padl, schoval jsem ji v Doveru. Zahrabal jsem ji do hlíny a zakryl kamením. Nebylo to jen tak, dostat se tam se všemi těmi bystrozory a smr– tedy, s bystrozory a mudlovskou policií v zádech.“

„Mudlovskou policií?“

„Ministerstvo sdělilo mudlovskému ministerskému předsedovi, že jsem extrémně nebezpečný, a vyslovilo souhlas, aby byli přede mnou varováni i mudlové a jejich policajti. Vysílali o mně i v televizi a v rozhlase...“

Raddle se zamračil. „Co je to televize? To je taková ta bedna s filmy, co mi o ní Malfoy vypravoval?“

„On ti o ní psal? No to ji popsal docela dobře.“

Raddle pozvedl svou hůlku oběma rukama, jemně ji protáčel v prstech. „Na tohle jsem čekal celé věky...“

„Nechtěli jsme to... uspěchat. Ne než se dostaneme do Godrikova Dolu. Ale když už tu jsme...“

„Vím,“ přerušil ho Raddle a Harry začal uvažovat, jestli náhodou Raddle neví i to, co Harry nechce, aby věděl.

„Psal jsem ti něco o... ehm... holkách?“

Raddle se pohodlně zapřel o opěradlo a pousmál se. „Ty si to nepamatuješ, přiznej se.“

Harry stiskl rty do tenké linky. „Takže psal?“

Úsměv nezakolísal. „Byl jsem... zvědavý. Koneckonců, potřeboval jsem trochu žít, i když jen zprostředkovaně. No, a co si nepamatuješ, to tě nemůže přivést do rozpaků. Takže všichni mohou být spokojeni.“

„Až na to, žes to evidentně přetlumočil Dracovi...“

„Ne. To jsem neudělal.“

Harry stáhl obočí. „Tak jak to, že...?“

„Aha, tamto. V bytě té mudlovské šmejdky. To nebyla tak docela Malfoyova slova, i když si samozřejmě potom pamatoval, že to řekl. To jsem mluvil já. Tu a tam jsem byl schopný ho posednout, ještě než se mi podařilo uchvátit jeho tělo docela, ale nikdy to nemělo dlouhého trvání. Musím přiznat, že to bylo od vás chytré, využít šmejdku. Aby vás sem dovezla. Píchals ji?“

„Ne!“

Pokrčil rameny. „Škoda. Úplně z ní sálalo, jak chce, aby jí to někdo udělal...“ Harry měl sto chutí ho praštit.

„V druhém životě jsem si s ní tu a tam užíval,“ informoval Raddlea, i když mu z takové dehonestace Hermiony nebylo nejvolněji po těle. „Neměl jsem nejmenší chuť si to zopáknout.“

Raddle pokývl. „Lepší počkat si na čistokrevnou. Chápu tě.“ Harry ho neopravil. Nebylo proč. Potřeboval se tomu zmetkovi zalíbit, aby pak udělal, co po něm bude chtít.

„Řekl jsem ti, že je potřeba napravit změnu času,“ nadhodil k Raddleovi, který přitakal.

„Jistě. Tvůj otec neměl být zabit, protože mi byl oddán, kdežto tvá matka by měla. Na tuto myšlenku se oba zaměříme, řekneme zaklínadlo a dostaneme se zpět v čase až do doby, kdy bude možno napravit minulý omyl. Jsem připraven. Začneme?“

Harry kývl a vykasal si rukávy. Raddleovu pozornost upoutalo znamení zla na jeho levačce. „Co to je?“

„Znamení zla. Tos mi vypálil, když jsi mě přijal mezi své věrné. Draco má také takové. Všichni tví služebníci ho mají.“

Raddle se samolibě ušklíbl. Hůlku držel na první pohled jen lehce, ale přesto působil dojmem, že by nebylo zrovna snadné vyškubnout mu ji. Ležérně ji namířil k Harrymu.

„Můžeme?“

Harry začal zrychleně dýchat. Dotkl se svou hůlkou Voldemortovy, v myšlenkách se upjal k noci, kdy byli jeho rodiče zabiti, a jen doufal, že Raddle myslí na totéž. Přesné datum mu zapsal do deníku. Což mu připomnělo, že by měl vzít deník s sebou; shrábl ho ze stolu, přitiskl si ho k hrudi a společně s Raddlem pronesl zaklínadlo. Stanem se rozlehly dva mladistvé hlasy:

„Tempus bonae voluntatis.“

 

=== konec 4. části ===

 

17. Hůlka, poslední část

Preklad: Elza
Beta-read: ansus


Harry začal zrychleně dýchat. Dotkl se svou hůlkou Voldemortovy, v myšlenkách se upjal k noci, kdy byli jeho rodiče zabiti, a jen doufal, že Raddle myslí na totéž. Přesné datum mu zapsal do deníku. Což mu připomnělo, že by měl vzít deník s sebou; shrábl ho ze stolu, přitiskl si ho k hrudi a společně s Raddlem pronesl zaklínadlo. Stanem se rozlehly dva mladistvé hlasy:

„Tempus bonae voluntatis.“

 

=== konec 4. části ===

 

Vířící temnota. Svistot větru v uších. Matoucí hukot. A pak–

Ticho.

Násilně stiskl víčka a znovu je otevřel. V mlází byla tma tmoucí, půlměsíc teprve začínal stoupat na oblohu, zatím nebyl tak vysoko, aby se jeho svit dokázal prodrat skrze povětšinou bezlisté koruny stromů a ozářil zemi pokrytou vrstvou spadaného listí. Harry, který se neodvažoval téměř ani dýchat, se opatrně rozhlédl. Neviděl ani Draca ani stan. Podařilo se jim to? Vrátili se v čase? Byl skutečně předvečer svátku Všech svatých roku 1981?

Nasucho polkl. Pokud se jim nepodařilo vrátit se do správného večera, promarnil poslední šanci opravit zmatek v čase. A pokud je vše, jak má být... musí se co nejrychleji zbavit Raddlea.

Podíval se na svého společníka, jehož temné oči ve snaze zhodnotit situaci prohledávaly mýtinku na níž stáli.

„Malfoy je pryč,“ poznamenal, „i stan. Řekl bych, že se nám zadařilo.“

Harry přitakal. „Vypadá to tak.“ Jak na to? přemýšlel. Raddle vypadal velice skutečně, zcela hmotně. Byl natolik při životě, že se dokázal podílet na neobvykle obtížném kouzle. Takže musí být skutečný, pomyslel si Harry. Jenže pak sklonil pohled ke knížečce, kterou si tiskl k hrudi... ne, nenískutečný. Ne doopravdy. Je jen vzpomínkou více než padesát let ukrytou v deníku. Pokud ho prokleje smrtící kletbou, nebude to nikomu vadit, jelikož nezabije skutečnou žijící osobu.

Jenže... Harry měl smrtící kletbu nerad, nenáviděl už jen pomyšlení, že by ji měl seslat. A co kdyby... co kdyby ho jen omráčil? Tím by ho přeci odstranil z cesty po dobu nutnou k přesvědčení svého druhého já, aby nesesílalo Imperius na svou matku. Jo, to by šlo.

„Víš, kam se máme vydat?“ zeptal se Raddle nečekaně, poté se usmál. „Koneckonců, máme tu jednu matku na zabití.“

Harrymu se sevřel žaludek. Raddle to řekl tak... ležérně... až Harryho zamrazilo. Ihned mu na mysli vytanula vzpomínka na kluka, který neváhal vypustit baziliška do hradu plného dětí a zabít ubohou Uršulu. Bylo mu šestnáct a už byl bezcitným vrahem. Harry se zachvěl.

„Nejsem si tak úplně jistý.“ Vlastně ani nelhal. Předstíral, že se rozhlíží, ale bez ustání koutkem oka pozoroval Raddlea, který soustředěně mžoural do tmy. Harry stále pomalu točil hlavou zleva doprava a zprava doleva, přičemž se pokoušel nespustit Raddlea ze zřetele. Nenápadně si vytáhl hůlku z kapsy.

„Myslím, že tudy,“ ukázal Raddle. „Řekl bych, že se tam někde mezi stromy svítí...“

Otočil se k Harrymu, ale zjistil, že se dívá na špičku jeho hůlky. O zlomek vteřiny později Harry vykřikl: „Mdloby na tebe!“ a z hůlky mu vytryskl proud světla. Raddle by se byl na místě složil, kdyby s poslední hláskou zaklínadla Harryho hůlka neodskočila doleva a paprsek kouzla se bezmocně nerozprskl o kmen stromu.

Raddle jen zamrkal, pak také švihl hůlkou. Co se to sakra děje? vyjevil se Harry. Odhodil deník na zem a sbalil levačku do pěsti. Začali kolem sebe kroužit, měříce se nedůvěřivými pohledy plnými zášti.

„Neztrácíš čas, co Pottere?! Leccos jsem si domyslel z Malfoyových informací – bylo mi jasné, že vy dva ke mně nejste úplně upřímní, ale možná by ses mohl obtěžovat mi říct, proč jsme tudoopravdy.“

„To je moje věc.“

„Vážně? Mám dojem, žes mě do toho už také docela namočil. Takže ve skutečnosti nechceš, aby tvá matka zemřela?“

„Chci, aby zemřela. Jinak bychom se sem nedostali, kouzlo by nefungovalo.“

Raddle se zamračil. „Tak jak to je?“

„Jsem tu, abych zabránil někomu jinému pohrát si s časovými liniemi. A kromě toho se mi nechce tě nechat  jen tak bloumat po světě a dělat nepořádek.“

„Měl jsem dojem, že jsi byl mým věrným služebníkem, vždyť jsi mi přinesl mou hůlku. A máš znamení.“

„Hůlku jsem ukradl. A znamení má spousta lidí, co ti ve skutečnosti neslouží. Nikdy jsi neslyšel o špionech?“

Raddle se zastavil a Harry jeho pohyb kopíroval. „Tedy ve skutečnosti je to tvá matka, kdo je mým věrným, a proto ji chceš zabít?“

„Ne.“

Raddle vypadal stále frustrovaněji. „Tak sakra proč to celé?“

Harryho už hovor unavoval. Rychle vztáhl hůlku a vykřikl: „Expelliarmus!“

Jenže stejně jako předtím se hůlka v posledním zlomku vteřiny sama pohnula a záblesk kouzla minul cíl. Raddle pozoroval okolo letící paprsek se samolibým výrazem na tváři.

„Nemáš zrovna jistou mušku.“

„Náhodou, já mířím perfektně!“ bránil se Harry frustrovaně. „Jenže ta hůlka se pokaždé sama odchýlí...“

Raddle vypadal tou informací zcela fascinovaný. „Vážně?“ Harry na něm úplně viděl, jak mu to v hlavě šrotuje, po chvilce se bujaře rozesmál a vypadal, jako by měl druhé Vánoce.

„Báječné!“ halekal. „Já jsem tak chytrý, přesně, jak jsi říkal...“

„O čem to meleš?“ dožadoval se Harry, v pěsti tiskl svou podezřele neužitečnou hůlku. Jak se z toho dostane, když ji nemůže použít?!?

Raddle se zubil od ucha k uchu. „Malfoy mi řekl o kouzlu poslušnosti. Věděl jsem, o čem mluví, protože jsem ho kdysi objevil v jednom zaprášeném svazku ve školní knihovně v oddělení s omezeným přístupem."

„A to znamená...?“

„Co to znamená? Vím, že jsem to byl , kdo tě svázal kouzlem poslušnosti, když jsi byl batole. Hned poté, co jsem ušetřil život tvé matky. Malfoy mi o tom vyprávěl. Jistěže jsem za to musel zaplatit ztrátou části svých sil, stejně jako za uvalení téhož kouzla později na Malfoye. Jenže vzato kolem a kolem, ta investice se rozhodně vyplatila.“

Harry polkl. „Ale... vždyťs to nebyl ty, kdo proklel mne a Draca. Bylo to tvé starší já, takže...“

Raddle byl očividně na koni. „Pchá! Pořád jsi to nepochopil. Hlupáku! Já jsem táž osoba. Máme tutéž identitu. Jsme jedno tělo a jedna krev. Myslíme tímtéž způsobem. Jsme jeden a tentýž.“ Znovu se rozesmál. „Báječné! Jsi mi zavázaný kouzlem poslušnosti, musíš mi sloužit, a já se kvůli tomu nemusel vzdát ani unce své síly!“ Jeho chechtot Harryho mrazil až do morku kostí.

Ne, myslel si, ne, ne, ne, ne, ne... Bude muset udělat vše, co mu Raddle přímo přikáže. Cokoliv přikáže! Pokud se vzepře přímému rozkazu, zemře. Jestliže dostane přímý rozkaz, bude s ním muset souhlasit a pak se snažit udělat jen to, co se mu nebude příčit, bude-li to možné... Musí se za každou cenu vyvarovat nutnosti dostávat rozkazy. Musí se znovu pokusit zbavit se Raddlea. Nemůže připustit, aby mu bylo nakázáno udělat něco hnusného, něco takového, čím pověřoval Voldemort svého dědice...

Potlačil svou nechuť, soustředil se na všechny nenávistné pocity, které ze sebe dokázal vydolovat, a přenesl je do své hůlky. Svraštil čelo námahou, znovu namířil na Raddlea a vykřikl: „Avada Kedavra!“

Ruka se mu třásla, ještě nikdy nevložil do žádné kletby tolik síly. Jenže podobně jako v předchozích případech, kdy se snažil Raddlea omráčit a odzbrojit, hůlka mu v poslední chvíli sklouzla stranou. Proud zeleného světla zasáhl strom o nějakých šest metrů bokem, kmen okamžitě zčernal, poslední listy opadaly z větví a Harry by přísahal, že zaslechl táhlý výdech, jak strom umíral. Zoufale střelil očima po Raddleovi, který se ani nepokusil uhnout, ani sebou netrhl, jen stál s jednou nohou nakročenou a rukama složenýma na hrudi, ve tváři pobavený výraz, dokonce se mu koutky úst lehce stočily vzhůru, když pozoroval Harryho snahu.

„Můžeš to klidně zkoušet celou noc, pokud se ti chce,“ podotkl jízlivě. „Můžu se tvářit, že mě z tebe bolí zuby, jestli ti to udělá radost.“

Harry zrychleně dýchal a stále pevně svíral hůlku. „To je tím kouzlem poslušnosti, že jo?!“

Raddle se zaklonil a zařičel smíchy. „Ojojoj! Konečně jsme na to kápli! Samozřejmě, že za to může kouzlo poslušnosti, trumbero! Nemůžeš na mne seslat žádné kouzlo, které by mi mohlo ublížit. Když ses mě pokoušel odzbrojit, stál jsem před rozložitým stromem, o něhož bych se mohl ošklivě zranit, kdyby kouzlo fungovalo. Nemůžeš mi ublížit, Pottere. Já jsem pán a ty jsi sluha. A to nezměníš, i kdyby ses na hlavu stavěl.“

Lucius Malfoy se snažil Harrymu říct víc o kouzle poslušnosti, ale Harry ho nenechal... asi jim chtěl říci, že Harry ani Draco nemohou ublížit Voldemortovi... tedy v tomto případě ani Tomu Raddleovi.

Harry se cítil, jako by se nad ním zavírala hladina. A to nezměníš. Jeho matka to určitě nevěděla, jinak by mu to řekla. Přitom to bylo jen logické. K čemu by bylo kouzlo poslušnosti, kdyby současně nechránilo toho, kdo ho seslal, před jeho obětí? Vždyť by si přímo říkal o zabití.

„No, také na mne nemůžeš seslat Imperius. A mučení je samozřejmě také mimo hru. Tak proč se prostě ke mně pěkně v klidu nepřidáš, abychom se šli postarat o zabití tvé matky? Pak se teprve rozhodnu, k čemu mi budeš dobrý. Mám chuť si tahle osmdesátá léta dvacátého století pořádně užít...“

Raddle se odvrátil a vyrazil za vzdáleným světlem mezi stromy. Když neslyšel, že by ho Harry spadaným listím následoval, otočil se k němu: „Kde to vázne, Pottere? Á, ano, jistě, zapomněl jsem – musím ti dát přímý rozkaz. Tedy ti nakazuji následovat mne. Hned.“

Harry se zhluboka nadechl. Pokud odmítne, zemře. Když bude souhlasit, bude muset Raddlea následovat, kamkoliv půjde. V pořádku, pomyslel si. Na procházce mezi stromy přeci není nic špatného. „Fajn,“ odtušil kysele. „Už jdu.“

„Výtečně!“ zazubil se Raddle. Rozešel se znovu k okraji houštiny, Harry udělal krok tímtéž směrem, ale uklouzl po čemsi, co leželo na listím posypané zemi, ztratil rovnováhu a padl rovnou na zadek. Jauvajs. Raddle se po něm znechuceně podíval. „Pitomec,“ zamumlal si pro sebe, zatímco se Harry neohrabaně sbíral ze země, pak se obrátil znovu čelem k nevelkému domku. Harry byl už téměř znovu na nohou, když mu pohled padl na deník, po němž uklouzl...

V hlavě se mu rozsvítilo.

Pohlédl na Raddleova mizející záda a cítil nutkání ho neprodleně následovat. Je to jen kouzlo, napomenul se. Zvedl deník, postavil se a popoběhl, aby byl Raddleovi blíž. Když se k němu přiblížil asi na tři metry, mrsknul deníkem na zem na místo, kde nebyly žádné napadané listy. Žuchl a vlhce to zavonělo. Raddle se otočil po zvuku, ale dokud Harry nedokončil formuli, nedošlo mu, co se chystá. Tentokrát hůlka stranou nesklouzla, zůstala pevně zamířená na cíl.

„Incendio!“ vykřikl Harry ke knížečce, která okamžitě vzplála jasným plamenem. Nezaklínám Raddlea, pomyslel si samolibě, proklínám knihu.

„Neeeee!“ vyjekl Raddle, skočil po hořícím deníku, ale už nebyl zcela hmotný, když se o to pokusil. Harry jen zamrkal – v jednu chvíli měl před očima nejasnou, duchovi podobnou postavu Toma Raddlea a v druhou chvíli byl sám. Poslední výkřik zanikl v nočním vzduchu, Voldemortova hůlka dopadla na zem.

Harry se udýchaně posadil, chtělo se mu brečet samou úlevou. Pozoroval dohasínající knížku, jež se nezadržitelně měnila v hromádku popele. Poslední oranžové zaplápolání a bylo po deníku T. R. Raddlea.

Vzhlédl. Nyní si také všiml vzdáleného světla mihotajícího se mezi kmeny. I když byl stále ještě nadšený svým prvním vítězstvím, pro dnešní večer ještě neměl hotovo. Jen doufal, že nikdo neslyšel Raddleův výkřik, když kniha vzplála a bylo zlomeno spojení mezi ní a ním.

Kradl se mezi stromy, dokud neměl dobrý výhled na boční stěnu stavení. Viděl tam stát dvě postavy – sebe sama a Voldemorta. Jeho druhé já výralo do vysokého okna vedle komínového tělesa a Harry věděl, že se tam on sám právě dívá na otce usazeného v křesle, s nohama pohodlně nahoře, jak luští křížovku v Denním věštci, zatímco matka odpočívá na pohovce na druhé straně krbu, čte si knížku a jednou rukou bezděčně chrání své lehce se vzdouvající bříško.

Jamie, zabolelo ho. Tam uvnitř je sestřička Jamie.

Zavrtěl hlavou, nemůže si dovolit myslet takhle. I kdyby nezasáhl do běhu času, Jamie by stejně nežila. Rozmýšlet nad tím, že musí nechat Voldemorta, aby mu zabil matku sestru, nebylo k ničemu. Nyní musí zajistit, aby tento večer proběhl přesně tak, jak proběhl hned poprvé, kdy byli zabiti všichni členové jeho rodiny – matka, otec i sestra. K dnešnímu dni znal Jamie patnáct let a měl na ni spoustu dobrých vzpomínek, což bylo rozhodně víc, než kolik měl loni v září, když ho sem Voldemort dovedl. To k životu stačí.

Sledoval, jak jeho druhé já odstoupilo od okna a černokněžníkovi po svém boku řeklo cosi, čemu nebylo z Harryho současného místa rozumět. Ptá se, jestli by je nemohl zachránit oba, vzpomínal,lépe řečeno, já se ptám...

Druhý Harry se znovu zahleděl do okna, pak znovu oslovil Voldemorta. Voldemort se nejprve zadíval na oblohu, pak se teprve jeho rty pohnuly, když odpovídal.

Společně odešli do předzahrádky – Voldemort se postavil za kmen vysokého stromu, který ho dokonale kryl před pohledy z domu, zatímco druhý Harry se přikrčil za růžový keř nedaleko Voldemortova úkrytu.

Musel být opatrný, velice opatrný. Co jen to Raddle říkal o kouzle poslušnosti? Jaké kouzlo by za těchto okolností mohl použít na Voldemorta, aby mu zabránil vstoupit do děje? Omráčit ho nelze, to už zkoušel. Takové zaklínadlo se s kouzlem poslušnosti nesneslo. Hm, proklít ho tak, jak ho učil Aberforth co učitel formulí, aby měl dojem, že se vznáší hlavou dolů, to by bylo asi také na nic – jak tak znal Voldemorta, tomu by to nejspíš nebylo vůbec na překážku. A prakticky vzato, souboj spolu svést nemohou. Harry nutně potřeboval, aby to, co udělá, zastihlo jeho protivníka nepřipraveného. Pokud se střetnou kouzla vyslaná ze sesterských hůlek, vznikne znovu ta podivná zlatistá kopule, která by nutně musela přitáhnout pozornost jeho rodičů, a tím by zničila jakoukoliv naději na opravu původního běhu světa.

Kéž by tak znal všechny účinky kouzla poslušnosti! Ať už se pokusí o cokoliv, musí to být natolik nenásilné, aby to nezaktivovalo účinky kouzla poslušnosti a aby to současně dokázalo zneškodnit Voldemorta... kdyby si troufl použít Tempus Fugit, mohl by se pohybovat mnohem rychleji než Voldemort, a pak– 

V tu chvíli ho napadlo dokonalé řešení. Usmál se. Ano, to bude ono. Než se stát nekonečněrychlejším, než je Voldemort, může způsobit, aby se černokněžník naopak pohyboval mnohempomaleji. A navíc je to kouzlo natolik nevinné, že by nemělo kolidovat s prokletím poslušnosti.

Přikrčil se za křoviny a tiše se kradl okolo zahrady. Vytáhlá štíhlá figura i jeho druhé já zůstávaly na svých místech. Harry namířil hůlku a zašeptal: „Impedimenta!“

Jeho druhé já se otočilo, oči vytřeštěné, vytáhlo svou vlastní hůlku a začalo tiše odříkávat zaklínadlo, kterému ale nebylo rozumět. Harry si bleskově vzpomněl na Hermionino varování o lidech zahrávajících si s obraceči času – o těch, kteří se vyděsili natolik, až zabili své vlastní budoucí já. Uskočil kouzlu z cesty, švihl hůlkou na svého oponenta a rychle vyslovil: „Mdloby na tebe!“ V ohromení sledoval, jak druhý Harry padá k zemi.

Opatrně přelezl plůtek, vyhnul se soše podobnému Voldemortovi, který s bezvýrazným obličejem zřejmě stále v poklidu čekal, až se objeví jeho druhé já a pokusí se zabít Harryho rodiče. Omráčený Harry svíral hůlku v pravačce; s tichým „Mobilicorpus“ přenesl jeho tělo přes nízký plot zahrady a do stínu mlází, aby byli mimo přímou dohlednost z domu. Harry věděl, co se bude dít – částečně ze Snapeovy myslánky a částečně ze své loňské zářiové návštěvy.

Když už usoudil, že jsou dostatečně daleko, složil levitované tělo na zem. Byl svým druhým já spatřen a pokusil se sám sebe napadnout. Pokud se oživí, bude to bezpečné? Pro jistotu vykroutil hůlku ze ztuhlých prstů, udělal to co nejrychleji to šlo, jelikož bylo cosi podivného na tom, dotýkat se sám sebe, svého druhého já, které sem přišlo z jiné reality, z té, v níž kdysi žil...

Posadil se do spadaného lupení a chvíli si prohlížel svou tvář a jizvu na čele, která zanedlouho vznikne, hned, jakmile Voldemort zabije jeho rodiče a pokusí se zabít i jeho. Tu jizvu vždycky nenáviděl, bolela ho a přivolávala děsivé noční můry. A po té jizvě nyní toužil každou částečkou svého těla. Polkl, namířil hůlku na bezduché tělo a zašeptal: „Ennervate.“

Druhý Harry zamrkal a zahleděl se na temnou klenbu korun. Dopadalo na ně jemné světlo měsíce a Harry viděl, že jeho druhé já je vyděšené a naprosto zmatené. Byl si jeho pocity zcela jistý, jednak z toho důvodu, že by se tak sám cítil... a hlavně proto, že to byl prostě on.

Harry s jizvou se pomalu posadil a zíral na Harryho bez jizvy, který v jeho zelených očích na oplátku viděl to, co mnozí před ním, ale co osobně neviděl nikdy – pohled Harryho Pottera zuřivě přemýšlejícího, jak se vypořádat se vzniklou situací, úplně viděl, jak se bleskově a přitom pečlivě probírá svými možnostmi a zvažuje je. Nebyla to pěkná podívaná, naháněla strach. Jestlipak mu i tato drobnost nepomohla k postu kapitána Soubojového klubu? Ať už to bylo, jak chtělo, nebyl to nic moc pocit – hledět do očí tomu, kdo vypadá, jako by přemýšlel nad tím, kterak člověka zranit a případně přechytračit.

„Neznepokojuj se,“ rychle vybídl své druhé já. „Jen mě prosím vyslechni.“

Druhý Harry na něho tvrdě hleděl, evidentně mu nevěřil. „Kdo jsi?“ zeptal se jednoduše. Znělo to poněkud strojeně a nepřístupně. Příliš formálně. Pak Harrymu došlo, že to je přízvukem – čistou angličtinou bez náznaku skotských vlivů. Takhle jsem dřív mluvil? Andy MacRae byl prvním, kdo ho upozornil na jeho skotskou výslovnost, jenže od setkání s ním už zase ani nevzdechl po tom, že snad někdy mluvíval jinak.

Polkl, v každé ruce svíral jednu hůlku. „Já jsem ty. Pokud změníš minulost, budu já ty. Vlastně, ty už jsi minulost jednou změnil. Minulé září. Od té doby jsem žil v jiné realitě. Nebo tedy ty jsi žil. Lépe řečeno, žil jsem tam posledních patnáct a půl roku. Ale... je to celé špatně. Nebylo to vůbec snadný dostat se zpátky sem, ale povedlo se mi to, a je nutný, aby se události dnešní noci odehrály přesně tak, jak se kdysi staly, aby oba tví – naši – rodiče zemřeli,“ zamotával se nešikovně do vyprávění. „Vše se musí vrátit zpět, jak to patří. Všechno, co se stalo v té druhé realitě... je špatně. Nic z toho se nikdy stát nemělo. Vím, že ti to teď připadá...“ hlas se mu zadrhl „...že bys mohl zachránit lidský život. Svou matku a sestru, já vím. Jenže... prostě se musíš smířit s tím, že už jednou odešly.“

Jeho druhé já stále nevypadalo přesvědčeně. Ukázalo na hůlky. „Máš mou hůlku,“ poukázalo tím toporným surreyským přízvukem.

„No, jasně, vždyť jsi na mě zaútočil, když jsme byli v zahradě. Neměl jsem jinou možnost. Můžeš mi věnovat pozornost ještě minutku, prosím? Pak ti ji vrátím, slibuju.“

Dvojník se dotkl jizvy na svém čele a pak se podíval na Harryho nepoznamenané čelo. „Nemáš jizvu. A mluvíš divně,“ poukázal klidně.

Harry si přejel rukou po čele. „Voldemort mou mámu nezabil, protože mu mě zaslíbila. Uvalil na mne kouzlo poslušnosti. A taky na Draca Malfoye. Pak jsme bydleli v Prasinkách. Vyrůstal jsem tam, tak mluvím po skotsku.“

Harry s jizvou přikývl a začal působit méně kalkulujícím dojmem. „Chtěl... chtěl jsem ho odmítnout. Vážně. Jenže když řekl, že máma čekala dítě...“

„Já vím, já vím,“ konejšil své druhé já. „Jamie byla báječná ségra...“

„Jamie?“ zeptalo se druhé já toužebně.

„Máma ji pojmenovala po našem otci.“

„Jak... jak můžeš nechat tak klidně ji i mámu umřít?!“ Rozhořčený hlas mu začal nabírat na obrátkách.

„Pššt! Protože...“ Jak jen to říct? Zhluboka se nadechl. „Protože obě jsou už stejně po smrti. A stalo se ještě mnohem víc špatného a nejen v mém životě. Celý svět... no, to by bylo na dlouhé povídání. Až nastane ten den, někdy v květnu, a já se vrátím do tvé reality, budeš si všechno pamatovat. A bude to tak lepší, než se ti teď zdá. Možná, že letošní školní rok bude docela normální...“

Druhý Harry se ušklíbl. „Normální? Co to je?“

S porozuměním se usmál. Jo. Co znamenalo pro Harryho Pottera spojení ‚normální školní rok‘? Rok, kdy se Voldemort neschovával pod turbanem jednoho z profesorů a kdy se po škole neproháněl bazilišek vypuštěný z tajné skrýše? Rok, kdy budovu nehlídali mozkomoři a kdy neprobíhala soutěž v kouzelnických disciplínách? Rok, kdy černé sovy neroznášely studentům každých pět minut pozvánky mezi smrtijedy a kdy dívky nebyly proklínány Imperiem, aby se mu přehnaně věnovaly? Bylo by to pro něho vůbec ‚normální‘?

Pozoroval se, jak si sundavá brýle a protírá oči, a měl sto chutí udělat totéž. Vidět se při této činnosti bylo vážně podivné. Pak si druhý Harry brýle znovu nasadil a bezděky si přejel bříšky prstů po jizvě. „Co teď?“ zeptal se.

„Teď,“ řekl mu, „budeme čekat. Nebudeme zasahovat, všechno se musí odehrát přesně tak jako poprvé. Musíme zůstat nepovšimnuti a čekat, až se stane vše, co má se stát.“

Dvojník na chvilku sklopil zrak k zemi, než vzhlédl. „Omlouvám se. Bylo to těžké?“

Místo odpovědi vyhrnul svůj levý rukáv a odhalil znamení. Ozvalo se syknutí, jak druhý Harry prudce vtáhl vzduch.

„Kdy?“

„Na zimní slunovrat. A Draco taky.“

„Říkáš mu Draco?“

„Oba jsme ve Zmijozelu. A byli jsme nejlepší kamarádi už jako malí pochcánci.“

„Pochcánci?“ usmál se dvojník. Harry se zašklebil – skotština mu pronikla pod kůži hlouběji, než by čekal. „Tak nejlepší kamarádi... no, řekl bych, že paní Figgová vám zřejmě neměla důvod měnit vzpomínky.“

„Neměla. Ale pro mě byla vždycky teta Bella.“

Druhý Harry zavrtěl hlavou. „Tohle je tak divné. Za pár měsíců...“

„Víc než za osm, abychom byli přesní.“

„Za osm měsíců si najednou na všechno vzpomenu?“

Přitakal. „Prvního září jsem se najednou vzbudil v ložnici v Prasinkách se vzpomínkami na patnáct let jiného života. Na začátku jsem z toho měl trochu zmatek, ale časem jsem si to utřídil. Mohl bys požádat Siriuse, aby ti pořídil myslánku, abys byl v květnu připraven. Zvyknout si na dvě sady vzpomínek chvíli trvá, nebude od věci si část těch druhých odložit tam, kde si je budeš moci... znovu prohlédnout.“

Dvojník přikývl. „Fajn. Udělám to.“

Umlkli, naslouchali ševelení větru v korunách a šustotu drobných zvířat v napadaném lupení. Jeho druhé já lehce pohladilo amulet ve tvaru baziliška a on si vzpomněl na svůj a udělal totéž. Kov už zase hřál! Pevně ho sevřel, stiskl víčka a uviděl paní Weasleyovou, mnohem mladší, než jakou znal, jak drží v klíně rusovlasý mrskající se uzlíček zabalený v osušce. Čerstvě vykoupané miminko bylo celé zrůžovělé a čisťounké; Harry ani na vteřinu nezapochyboval, že se jedná o Ginny. Kolikpak jí dneska je? Chvilku počítal – právě zítra jí bude sedm měsíců. Pohled na matku s dcerkou mu vykouzlil úsměv na rtech. Otevřel oči a zjistil, že druhý Harry také svírá přívěsek a jemně se usmívá. Copak asi vidí on?

Po delší době otevřel dvojník oči a zeptal se: „Ve Zmijozelu?“

Zmátlo ho to. „Cože?“

„Zmínil ses, že jsi... že jsme... že...“ povzdechl si a pokusil se rozplést ten zmatek v osobách. „Prostě ve Zmijozelu. Říkals, že jste spolu ve Zmijozelu. Jak se to stalo?“

Pokrčil rameny. „Em se zařazuje před pé. Draco šel do Zmijozelu, a jelikož to byl můj nejlepší kamarád, tak jsem chtěl být s ním. Klobouk mi dal vybrat.“

„Už zase?“

„Jo. A taky jsem chtěl do Zmijozelu kvůli tať–“ zarazil se a nedořekl. Jak moc šílené by mu to připadalo, takhle najednou se dozvědět, že se Snape stal jeho otčímem? „É...“ pokusil se to zamluvit „...měl jsem ještě další důvody.“

„A co tomu říkal Ron? A Hermiona? Ještě pořád s tebou – s námi – kamarádí, ne?“

Ušklíbl se. „Ron se neměl moc důvodů se mnou stýkat. Koneckonců jsem zmijozel, že jo. A on je nebelvírským prefektem. Pokud tuhle realitu nezrušíme, tak se asi stane napřesrok primusem.“ Tedy když se nebude muset skrývat ve Francii. „A Hermiona...“

„S tou také nekamarádím?“

„No, dá se říct, že ta mi zůstala...“ připustil nejasně, obočí svraštělé.

„Je v Havraspáru?“

„V Havraspáru? No... ne. Poslyš, myslím, že už by ti o tom raději neměl povídat. V posledních patnácti letech se toho stalo víc, než kolik bych ti vůbec kdy dokázal říct. Bude jednodušší počkat, až si vzpomeneš. Bojím se, že bych to splácal páté přes deváté a jen tě zbytečně zmátl...“

Znovu se mezi nimi rozhostilo ticho a oba sevřeli v dlaních své amulety. Druhý Harry si všiml, že Harrymu také něco visí kolem krku a zeptal se: „Co to máš?“ Harry otevřel dlaň a ukázal přívěsek. „Jak ses k němu dostal?“

Rozesmál se. „Kdybych ti to řekl, tak mi nebudeš věřit. Všiml jsem si, že ses začal usmívat, když jsi ho držel. Viděl jsi... něco?“

Druhý mladík vypadal překvapeně. „Jo, viděl. Většinou mám z něho jen takový uklidňující a vůbec příjemný pocit, ale tentokrát jsem i něco viděl. To se mi ještě nestalo. Byl to jen nezřetelný záblesk...“

„Paní Weasleyová? S děckem?“

Dvojníkovi poklesla čelist. „Jo!“

Kývl. „Viděl jsem totéž, ale jasně. Úplně jasně.“ Najednou ho něco napadlo, sundal amulet z krku a podal ho svému druhému já. „Na, vem si to.“

Dvojník zaváhal, ale pak se natáhl, i když si dal pozor, aby se jejich ruce nedotkly. Zadíval se bezjizvému Harrymu do očí. „Proč?“

„Jestli... jestli se vrátíš i s ním, dej ho někomu.“

„Komu?“

Povzdechl si. „To ti nemůžu říct. Musíš se rozhodnout sám. Ale poznáš, až nadejde čas.“

Dvojník nadzdvihl přívěsek, který mu spočíval na hrudi a oba amulety porovnal. „Jsou stejné.“

„Ne, nejsou. Ve skutečnosti je to jeden a tentýž přívěsek. V každém světě existuje jen jediný. Proto nevím určitě, jestli si ho budeš moct odnést s sebou, ale za pokus to stojí.“

Jeho druhé já na druhý amulet fascinovaně zíralo, pak si ho strčilo do kapsy. „Měl bys mi dát ještě něco, ne?“ připomněl.

„Jo, jasně.“ Podal mu hůlku, která také zmizela v kapse. Jako jeden muž se otočili k nevelkému domu a s téměř zatajeným dechem čekali a čekali...

Když se to konečně stalo, oba vyskočili. Dolehl k nim hlas Jamese Pottera vykřikujícího jméno své ženy a synka. Opatrně se kradli mezi stromy blíž. „Nic nedělej,“ přikazoval svému druhému já, které mu to odkývalo. Došli ke kraji mlází – viděli tu stěnu stavení, k níž byl přilepený komín; ve stínu stromu tušili vytáhlou postavu mladého Voldemorta stále pod vlivem impedimenty. Vstupní dveře domu se rozlétly a z nich vyběhla do předzahrádky Lily Potterová v noční košili, s řvoucím dítětem v náruči. Z domu k nim zaznívaly zmučené otcovy výkřiky, Harry si rychle zakryl uši; koutkem oka postřehl, že jeho druhé já dělá totéž.

Matku bolestný křik jejího muže přinutil zastavit se. Za oknem stavení problesklo zelené světlo a ozval se nezaměnitelný zvuk letící smrti...

Přestože věděl, co bude následovat, stejně nadskočil, když nastal výbuch a střecha domu vzlétla. Voldemort vyšel spěšně vchodovými dveřmi, oknem vedle komína byly vidět plameny, které začaly stravovat vnitřek stavení. Okolo zápěstí se mu cosi sevřelo – překvapeně se ohlédl po svém druhém já, které mu drtilo ruku a s očima plnýma slz se dívalo na bezcitné plameny. Stiskl zuby ve snaze se také nerozbrečet... a zjistil, že odtrhnout pohled od jizvy na dvojníkově čele není vůbec nic jednoduchého. Nikdy se neviděl tak, jak ho viděli jiní. Bylo to vážně, vážně divné.

Jeho matka škemrala o černokněžníkovo slitování: „Ne Harryho, prosím, Harryho ne!“ Ten ji nazval hloupou holkou a přikázal jí odstoupit. Klesla na kolena, Harry bez dechu čekal na její další slova. Musela je říct, nebo se zmatek v čase nenapraví. Díval se se srdcem v krku a čekal a čekal...

„Ne Harryho, prosím, ne, vezmi si místo něho mě, zabij mě–“

V tom Harryho napadlo: Co kdybychom to zkusili společně? Co kdybychom ho zabili?

Jenže pak mu došlo: on to nemohl udělat, byl pod vlivem kouzla poslušnosti. Druhý Harry by na to byl sám. Ale dokázal by to? Mnozí se evidentně pokoušeli o totéž, bez úspěchu. Pouze síla Voldemortovy vlastní smrtící kletby ho dokázala téměř zlikvidovat, i když ani ta ho nezabila docela.

Ne, pomyslel si Harry. Dost bylo pokusů měnit historii. Všechno se stane, jak má se stát. Podíval se na své druhé já a snažil se nezasyknout, když sevření na jeho zápěstí ještě zesílilo.

Vzhlédl právě včas, aby to viděl – zelený záblesk a zvuk chvátající smrti mu udeřil do očí i uší. Trhl sebou a stiskl víčka, jen na vteřinu, když je znovu otevřel, její mrtvé tělo leželo u nohou toho šílence, ubohá kupka bílého nadýchaného nočního úboru – stejně bez života jako loutka s přetrženými vodícími šňůrkami.

Dítě bez hlesu sedělo vedle své matky, vypadalo zaraženě. Podívalo se na ležící ženu, pak vzhlédlo k vysokému muži před sebou. Harry očekával, že se rozbrečí, ale nerozbrečelo – klidně pozorovalo vraha svých rodičů, jako kdyby vědělo, že je v bezpečí, když se pro něho jeho matka obětovala.

Nutil se do toho, mít oči otevřené, aby to viděl, opravdu viděl. Prokletá slova byla vyřčena, z ďábelské hůlky znovu vylétl zelený paprsek, tentokrát přímo do tváře sedícího batolete. Dítě se nepřirozeně zachvělo a obklopila ho záře tak jasná, že až oslepovala. Oba Harryové si zakryli oči před svitem vycházejícím z jejich mladičkého já. Dětské tělíčko se zdálo kletbu pohltit a vstřebat, potom ze svého nitra vydalo jakousi sílu, jež mířila v protisměru zeleného záblesku a udeřila do černokněžníkovy hůlky stále namířené na zamýšlenou oběť.

Voldemortovi se nekontrolovatelně roztřásla ruka, když odražená kletba prolétla hůlkou až do jeho těla, pak začal vydávat ony skřeky znějící jako z jiného světa – které Harry s Hermionou zaslechli ve Snapeově myslánce – a oba Harryové si instinktivně zakryli uši, leč marně, tomu zvuku, stále a stále se opakujícímu, nebylo možno uniknout. Ohavné skřeky umírající bytosti, jež žila v domnění, že zemřít nemůže. Voldemortovo tělo se freneticky chvělo, jako by se chtělo rozpadnout na atomy. Což se vzápětí možná i stalo: vysoká hubená postava ztratila svou tělesnost, hůlka padla do trávy; průhledný, šedý, duchu podobný útvar si ještě chvilku podržel původní velikost děsivého kouzelníka, který právě zabil Harryho rodiče, ale velice rychle se zmenšil na obláček o velikosti přibližně kočky a vzlétl nad nejbližší stromy, kde ještě krátce prodlel, přičemž bez ustání bolestně kvílel s intenzitou smrtonošky – až konečně odplul do dáli. Když poslední dozvuky pekelného kvílení dozněly v dáli, Harryové se teprve odvážili přestat si chránit uši.

Zavládlo ticho.

Maličký Harry měl na čele ránu ve tvaru blesku, z níž mu stékal pramínek krve na nos. Nejistě se postavil a střídavě se díval na matku a vstupní dveře svého domova. Náhle se na příjezdové cestě objevila cizí postava a dítě nadskočilo v úleku a z toho leknutí se rozbrečelo, ačkoliv předtím dokázalo mlčenlivě přihlížet vraždě matky i vzdorovat Voldemortově útoku.

Asi deset metrů od zahradní branky se zhmotnil mladý nevysoký mužík a hbitě se rozeběhl k domku. Tehdy prvního září si Harry myslel, že běžící kroky, jež zaslechl, patřily Snapeovi, ale nyní mu bylo jasné, že musely patřit tomuto muži. Když byl s Hermionou v myslánce, dorazili k domu společně se Snapem, což muselo být až později, protože tohoto účastníka večerního dramatu neviděli. Mužík si nepovšiml vysoké nehybné postavy ve stínu stromu blízko plotu, splývala s pozadím opravdu dokonale.

Neznámý, jemuž vzdor mladému věku jedenadvaceti či dvaadvaceti let už řídly vlasy, byl očividně neklidný, nejistě přišel po vstupní pěšince až k dítěti, nerozhodně se rozhlédl a chvíli zíral na mrtvé tělo Lily Evansové Potterové a na plačící děcko s krvácející jizvou. Pak se zarazil a zvedl předmět, který Harry velice dobře poznával.

Hůlku.

Peter Pettigrew si ukryl do kapsy hůlku svého pána a zmizel. Nebo ne? Harry si všiml nevelké krysy prolézající plaňkami plotu. Oběhla domek, prosmýkla se měsíčním svitem zalitou loukou za zahradou Potterových a zmizela v temnotě lesíka zdvihajícího se v pozadí.

Zazněly druhé chvátající kroky, z kopce, kde byl podroben mučení z hůlky Bartyho Skrka mladšího, sbíhal Severus Snape. Vysoký, štíhlý mladý muž proběhl zahradní brankou a padl na kolena vedle těla milované Lily, kterou si nadzdvihl opatrně do náruče. Harry měl co dělat, aby se znovu nerozbrečel – v obou časových liniích bylo Severusi Snapeovi souzeno sevřít v náručí ještě vlahé mrtvé tělo jeho Lily, klečet u ní zdrcený žalem a proklínat svět za to, že jim bylo dáno vyrůstat bok po boku...

Pak Harrymu došlo, že tu něco nehraje. Voldemort téměř znehybněný impedimentou byl pryč. Kouzlo už vyprchalo? Vloží se teď do děje? Harry věděl, že účinky kouzla nejsou trvalé, však s Ronem se už také nemuseli dále starat o Crabbea s Goylem, které zneškodnili ve vstupní síni. Otočil se k Harrymu po svém boku s úmyslem mu něco sdělit, ale zjistil, že ten už byl také pryč. Co se to děje? dumal. Pohlédl zase k domku – Snape s dítětem byli tak, jak si je pamatoval. Náhle bez varování ztratil rovnováhu, jako kdyby mu někdo silou podtrhl koberec, na němž by stál. A padal a padal a padal...

* * * * *

  Pozn.: Dne 7. 1. 2012 doplněna betovaná verze.

 

 

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Re: 17. Prútik Od: Claire - 04.10. 2021
Už pár kapitol dozpátku s obavami sleduji, jak se ten Harrym "perfektně propracovaný" plán kousek po kousku drolí, nenápadně, kazí se maličkosti, zdánlivé maličkosti, tu něco nevyjde zcela - a když všechny ty drobečky poskládáme, zjistíme že... co vlastně ve finále zjistíme? Na to si budu muset počkat, co autorka vymyslela - jedno mi jasné je už teď, a to sice že Harry podcenil rozsah znalostí, schopností, síly a odhodlání svého rivala. Můžu jen doufat, že cena za tuto chybku nebude extrémně vysoká... Subjektivně mám navíc problém nejen s občasnou spletitostí jednotlivých poddějů v této povídce, ale jak se Jacomo vrátila k Našlapuj zlehka, můj osobní eintopf se ještě víc zahustil, tudíž nejen zmatenost v rámci jedné povídky, ale občas mi chybně prosakují informace mezi hned dvěma povídkami. Prosím, nechápat špatně - já jsem ráda, že Jacomo pokračuje, povídky rozhodně nejsou totožné a samostatné Našlapuj je jaksi přehlednější, ale občas se cítím zmateně jak beruška. Můj problém, nějak se s tím popasuji... Díky za další přeloženou část.

Re: 17. Prútik Od: sisi - 03.10. 2021
Jsem šokována šokem, jak mnoho Harry trpěl po cestě a jak moc to bylo všechno nejisté. A chudáček Dráček se obětoval pro lepší svět. Jako mám nějaké problémy srovnat všechno do dějové posloupnosti podle časových os, myslím tím, když poprvé Harry měnil svět, jeho dvojník z budoucnosti za ním nepřišel, aby ho odradil od konání k nekonání. No snad to bude příště vysvětleno, obávám se, že tentokrát končíme v nějaké bitvě v Bradavicích, ale vše bude jistě vyjasněno v pravý čas, tak jak to autoři cestování časem umí udělat. Děkuji za překlad. :D

Re: 17. Prútik Od: Nanya - 02.10. 2021
Asi sú sprehádzané kapitoly.
Re: 17. Prútik Od: Jimmi - 02.10. 2021
Aj jedna cast chybala. Diky za upozornenie, hoci nechapem ako sa to mohlo stat, ale stalo.
Re: 17. Prútik Od: Nanya - 02.10. 2021
Chybička se vloudila. Poviedka je super aj tak a aspoň som nebola celú nekonečne-dlhú-kapitolu napnutá že čo sa stane :)

Prehľad článkov k tejto téme:

Barb LP: ( Jimmi )29.10. 202121. Môj druhý život
Barb LP: ( Jimmi )27.10. 202120. Čas vlka
Barb LP: ( Jimmi )16.10. 202119. Bojový pokrik
Barb LP: ( Eggy )09.10. 202118. Hľadanie Snapa
Barb LP: ( Aha_Lucia )02.10. 202117. Prútik
Barb LP: ( Jimmi )25.09. 202116. Tuláci
Barb LP: ( Jimmi )18.09. 202115. Hľadaný
Barb LP: ( Elza )11.09. 202114. Jak je důležité míti Draca Malfoye
Barb LP: ( Eggy, Elza )05.09. 202113. Spravodlivosť
Barb LP: ( Elza )23.08. 202112. ...a tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu
Barb LP: ( Elza, Aha_lucia )16.08. 202111. kapitola Na famfrpálovem hřišti
Barb LP: ( JSark )09.08. 202110. kapitola Dokonalý špión
Barb LP: ( JSark )03.08. 20219. Kapitola Dedič
Barb LP: ( JSark )26.07. 20218. kapitola Sestra
Barb LP: ( Elza )19.07. 20217. kapitola Z Nového světa 2/3 + 3/3
Barb LP: ( Kaya )12.07. 20217. kapitola Z Nového světa 1/3
Barb LP: ( Jimmi,JSark )05.07. 20216. kapitola So zvesenou hlavou k Londýnu
Barb LP: ( Elza )29.06. 20215. kapitola Ten Potter se nezdá
Barb LP: ( Fion, JSark, Elza )21.06. 20214. kapitola Svět jak ho známe
Barb LP: ( Mahareth a Severka Plamen )14.06. 20213. kapitola Poslední pokušení
Barb LP: ( Mahareth a Severka Plamen )07.06. 20212. kapitola Ve snech
Barb LP: ( Mahareth a Severka Plamen )31.05. 20211. kapitola Sémě jest zaseto
. Úvod k poviedkam: ( Jimmi )26.05. 2021Úvod k poviedke