Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 16.

Dnes byl Harry v běžné učebně, ne v otevřeném prostoru na malém prostranství, které používal pro sedmé ročníky. Nastal den, kterého se opravdu děsil. Poprvé bude učit první ročníky, třídu svých rodičů.

„Vítejte na hodině obrany proti černé magii,“ prohlásil Harry a prohlédl si děti, které jej vykuleně sledovaly, Nebelvíři a, díkybohu, Havraspáři. „Jsem profesor Potter. Jen tak mě budete oslovovat.“

To doplnil významným pohledem k Siriusi Blackovi, který měl tolik slušnosti, že zčervenal a uhnul očima.

„Během letošního roku pokryjeme celou škálu témat. Bude se od vás očekávat, že se naučíte spoustu faktů, teorie a kouzel,“ informoval je klidně. „Také vás přiřadím do různých týmů při mnoha úkolech v rámci vyučování. Zpravidla bude nějaký uložen a účast bude ohodnocena známkou.“

Když nikdo nic nekomentoval, přikývl. „Začneme tím, že se pustíme do úplných základů této hodiny. Ty jsou?“

Zvedlo se množství rukou.

„Pane Snape?“ zeptal se klidně a pokývl k němu hlavou.

„Naučit se bránit proti černé magii,“ pronesl Snape pozoruhodně kategoricky, až se několik žáků zahihňalo.

„Jeden bod Havraspáru za vaši troufalost, pane Snape,“ pousmál se Harry. „Blízko, ale ne zcela přesné. Je to obrana proti černé magii, protože takto to zní mnohem poutavěji než ‚přežití černé magie‘.“

Zírali na něj a on se pousmál ještě víc.

„Je smutným faktem, že ne všichni lidé a věci jsou obdařeni stejnými schopnostmi ve všech oblastech,“ obrátil se k třídě. „A bohužel, existují věci, které jsou vážně dobré v zraňování lidí. Můj cíl je jednoduchý. Naučit vás ne jak s nimi bojovat, ale jak jim uniknout.“

„Ale –“ začaly protesty, samozřejmě od Jamese Pottera.

„Chování, pane Pottere. Nemluvte, když nejste vyvolán,“ napomenul Harry Jamese mírně a zavrtěl hlavou, načež vrátil pozornost třídě. „Pro ty z vás, kteří mě znají i pod jiným jménem než profesor Potter – asi doufáte, že vás budu učit mocná kouzla a tajuplnou magii, které vám dodají neobyčejnou a nevyslovitelnou sílu.“

Když se mu dostalo různě ostýchavých přikývnutí, usmál se a potřásl hlavou. „Příležitost a podmínky mi dovolily naučit se určitou specifickou podmnožinu magie, ke které mám jedinečné dispozice. Bohužel ty samé podmínky mi také zamezují vás řečenou magii učit.“

Nad těmi zklamanými pohledy ho bolelo srdce, ale zavrtěl hlavou a usmál se. „Nicméně na síle a magii je důležité to, že jsou báječně mnohostranné. A zjistíte, že jsou také ohromně rozmanité.“

Usmál se na ně. „S magií to tak je, můžete s ní mnoho udělat. A když už jsme u toho…“

Neurčitě máchl rukou. „Letos se naučíte i jedno – jak pracovat s ostatními. Přátelé vám mohou pomoci mnohem víc, než byste si mysleli.“

Jejich pohledy teď obsahovaly navíc i velké pochyby. „Nebýt mých kamarádů, umřel bych ještě před dokončením školy tolikrát, až to není pěkné. Takže jako nádavek k základnímu studijnímu plánu se naučíte pracovat jako tým.“

Na chvíli se odmlčel a rty mu zacukaly. „Začneme s trojčlennými týmy…“

Když byli rozděleni do skupin, každé dal tři předměty – měkký gumový míč, dřevěný štít a baseballovou rukavici. „Takže – tuší někdo, co je cílem tohoto cvičení?“

Podívali se po sobě a pokrčili rameny.

„Zahrajeme si hru,“ vysvětlil Harry a uculil se. „Nebudete potřebovat hůlku, takže ji nechte na stole. Každý tým má tři pozice. Vrhač…“

Hodil míč na zeď, kde se odrazil, aby pak zasáhl dřevěný štít, od něhož opět zamířil ke zdi. „Blokař…“

Pak chytil míč do rukavice. „A chytač.“

Podíval se na ně. „Pravidla jsou jednoduchá. Jen vrhač může míč hodit. Jen blokař jej může blokovat a jen chytač jej může chytit nebo znovuzískat. Cíl je prostý – následujte pravidla a pokuste se míčem zasáhnout někoho z protivníkova týmu.“

„Co to má společného s magií?“ zeptal se jeden rozzlobený a zklamaný student.

„Jakmile se naučíte uhýbat míči, snadněji uhnete kouzlu,“ osvětlil Harry. „Připraveni?“

ooOOoo

Téměř na konci hodiny Harry promluvil přímo na Siriuse, který si balil věci do brašny. „Takže, pane Blacku, kam myslíte, že jdete?“

„Ehm… do další hodiny?“ navrhl Sirius s nadějí a nervózně se zavrtěl.

„Samozřejmě,“ zapředl Harry a ukázal na roztroušené míče, štíty a rukavice, které byly ledabyle naházeny na hromady. „Jakmile protřídíte a uklidíte výbavu.“

„Ale… nemohl byste to… srovnat kouzlem?“ zeptal se Sirius zmateně.

„Ale ano, mohl bych,“ souhlasil Harry. „Proč bych to ale dělal, když jste se nabídl?“

„Ale já se ne…“ začal Sirius protestovat, když se za ním ozvalo zdvořilé odkašlání.

„Poté, jak jsi o něm mluvil ve vlaku, vyjádřil profesor Potter jasně svá očekávání,“ podotkl Severus Snape a na Siriuse se ušklíbl. „A znova na uvítací hostině.“

„Ale já myslel, že je to jen taková bouřka!“ stěžoval si Sirius hlasitě s očima dokořán.

„Opravdu, pane Blacku?“ zvedl Harry obočí. „Ještě k tomu vtípky na jméno?“

„Cože?“ zamrkal Sirius zmateně, v duchu si zopakoval vyřčené a trhl sebou. „Dobrá, nemyslel jsem, že to myslíte vážně?“

„A teď jste chytřejší,“ přikývl Harry a rozhlédl se. James a Lily se nadechovali jistě k protestu.

„A protože slečna Evansová vypadá ochotná vypomoci, jsem si jistý, že se s panem Potterem a panem Snapem ráda připojí k vaší aktivitě.“

„Jste zlý,“ hněvala se Lily a mračila se na něj.

„A k tomu navrch trest pro každého,“ dodal Harry.

„Proč jsem do toho zatažený já?“ stěžoval si James. „Neřekl jsem ani půl slova!“

„Jeden za všechny, všichni za jednoho, pane Pottere,“ odpověděl Harry a pousmál se na chlapce. „Řekl jsem vám, že od vás čekám víc. A opravdu byste opustil kamarády, aby trpěli sami?“

„Ale, ale, ale…“ James zjevně neuměl odpovědět a zamračil se. „Není to fér!“

„Už to tak bude,“ souhlasil Harry. Lily se na Jamese mračila, Sirius vypadal rezignovaně a Severus se tvářil totožně jako Sirius, což bylo děsivé.

„Předpokládám, že nemůžu říct nic, co by změnilo váš názor?“ vyhrkl Severus.

„Raději byste opustil kamarádku, aby se musela sama vypořádat s těmi dvěma?“ zeptal se Harry se zvednutým obočím.

„Na to bych neměl odpovídat,“ poznamenal Severus a ustaraně se podíval na Lily.

„Myslím, že to jste právě udělal,“ poznamenal Harry suše, když se Lily začala mračit i na kamaráda.

„Profesore Pottere, nemusíte je nutit, aby zůstali, všechno uklidím sám,“ pronesl Sirius rezignovaně. „Hned to zařídím.“

„To teda ne,“ prohlásila Lily a naposledy se na Harryho zamračila. „Jestli si na tebe profesor bezdůvodně zasedl –!“

„Měl jsem k tomu velmi dobrý důvod, jestli si vzpomínáte, slečno Evansová,“ opravil ji Harry s úsměvem. „Čehož by si pan Black měl být dobře vědom.“

„Mně nevadí, když to Sirius uklidí sám,“ ozval se James a pohlédl na Snapea. „Severusi?“

„To on si pustil pusu na špacír,“ souhlasil Severus s úsečným přikývnutím.

„Fajn, já ale pomůžu,“ prohlásila Lily pevně. „I když vy dva ne.“

„Budeme toho litovat, když nepomůžeme, že?“ zeptal se James Severuse.

„Asi,“ přiznal Severus a pomalu přikývl.

„Rozhodně,“ informoval je Harry vesele. „Raději si pohněte, ztrácíte čas do další hodiny.“

ooOOoo

„Profesore Pottere,“ poznamenal Brumbál, když sledoval, jak poslední čtyři studenti opouštějí třídu. „Zdržel jste je kvůli práci navíc?“

„Pan Black nabídl svoje služby ve spěšném vlaku,“ odvětil Harry. „Zbytek přistoupil na to, že mu pomůže.“

„Chápu,“ poznamenal Brumbál lehce podmračeně. „Nemyslíte, že je nevhodné si na ně zasednout?“

„Myslím, že je nejlepší dát všem lekci, aby poznali, co je a co není přijatelné, a jak podle toho reagovat,“ Harry jen pokrčil rameny. „Samozřejmě fakt, že od těch čtyř očekávám víc, by na věci mohl mít svůj vliv.“

„To by mohlo být, profesore Pottere, alespoň v případech pánů Blacka a Pottera, ale proč slečna Evansová a pan Snape?“ zeptal se Brumbál se špetkou varování v hlase.

„Cože, počkat?“ zamrkal Harry a zmateně se na ředitele podíval, co tím myslí. Pak přimhouřil oči. „Nenaznačujete, že mé jednání má co do činění s krevním statusem?“

Nebyla to otázka jako spíš varování.

„Uvědomujete si, jak to vypadá?“ Brumbál se na něj podíval pevně. „Věnujete jim nemalou pozornost.“

„Ano,“ procedil skrz zuby Harry. „Protože jsou těmi, kteří se rozhodli vklouznout do mého kupé a uhnízdit se tam, když už jsem seděl ve vlaku.“

„Promiňte?“ zamrkal na něj Brumbál zmateně.

„Jsou skupinou prvňáků, kteří se bezostyšně uvelebili v kupé, ve kterém jsem seděl cestou sem,“ osvětloval Harry lehce podrážděně. „Dost významně přerušili mé příjemné dřímání.“

„Dřímání by se nemělo přerušovat,“ připustil Brumbál s lehkým úsměvem.

„Přesně. A musel jsem zažehnat počínající hádku s panem Snapem, který se jal vychvalovat ctnosti zmijozelské koleje a pokoušel se přesvědčit slečnu Evansovou, aby se do ní k němu připojila,“ zostra přikývl Harry. „Jsem si jistý, že si umíte představit, co by to způsobilo.“

Brumbál sebou lehce trhl. „Kolejní systém…“

„… by byl v pohodě, kdyby ho nekazili zatracení hňupové,“ štěkl Harry pohoršeně. „A nedovolím, aby vlezl mudlorozený právě teď do hadího hnízda.“

„Horacio odvádí dobrou práci a drží je pod kontrolou, pane Pottere,“ napomenul jej Brumbál.

„S tím, co se děje venku mimo školu? Zajímalo by mě, kolik toho může udržet pod kontrolou,“ oponoval Harry a věnoval Brumbálovi frustrovaný pohled. „Co přesně ode mě čekáte? Riskovat takto životy nových studentů?“

„Doufal jsem, že v nás máte větší důvěru, že se o studenty postaráme,“ poznamenal Brumbál zklamaně.

„Máte pocit, že jsem viděl dost příkladů, abych tomu věřil?“ odsekl Harry podrážděně. „Chápu, že se snažíte, ale…“

„Pokusy o naverbování a slepý fanatismus existují a my o nich víme, pane Pottere,“ pronesl Brumbál vážně. „A taky s nimi bojujeme. Radil bych vám, aby vás předsudky vůči jistým rodinám nezaslepily.“

Harry se kousl do tváře, pak se dlouze a pomalu nadechl. „Chápu, proč to tak vidíte. A kdybych nevěděl, že Voldemort do té koleje aktivně proniká a rekrutuje skrze děti příznivců, nemusel jsem těm prvňákům tak rychle radit.“

„Jakkoliv to tak může být, ujišťuji vás, že ve sboru není žádný jeho příznivce a že takové akce nebudeme tolerovat,“ prohlásil Brumbál. „A i kdyby se snad schylovalo k jistému rozkolu, ujišťuji vás…“

„Že můžete být všude najednou, abyste dohlížel na každý projev studentů, i když ani jeden z učitelů není přítomen?“ Harry si odfrkl, zamračil se na ředitele a pak si povzdechl. „Možná za to může fakt, že pro vás je to mnohem vzdálenější minulost, kdy jste byl v jejich věku, ale já si dost dobře pamatuju, jaké byly děti, když jsem k nim patřil. A jak chytré dokážou být, aby jednaly, jen když není nikdo na dohled.“

Na chvíli se odmlčel a pak se zhluboka nadechl. „Nebo jste možná zapomněl, jak i jen pohled může dítěti ublížit? Já nezapomněl. Nemůžu. Ale tak jako tak, takové dohadování je bezpředmětné. Klobouk poslal slečnu Evansovou do Nebelvíru, kde si dle svých projevů zaslouží být.“

Brumbál si tiše povzdechl a smutně zavrtěl hlavou. „Nevím, co se vám stalo, že jste zůstal tak… skeptický vůči těm, kteří měli být zodpovědní za péči o vás, pane Pottere, ale my nejsme oni.“

Harry si odfrkl a zavrtěl hlavou. „Myslím, že se shodneme, že se v tomto neshodneme, pane řediteli, protože já nacházím víc podobností než rozdílů. Také si mysleli, že mají věci pod kontrolou víc, než měli. A oni také podhodnocovali, kam až věci můžou zajít, když se nedívají.“

„Vidím, že vás nedokážu přesvědčit, že věci jsou jiné,“ pravil Brumbál a dál na Harryho upíral soucitný pohled. „Dívat se na svět jen skrze protivenství, kterých se vám dostalo, není dobrý způsob života.“

„Zajímavé, a já si myslím, že dívat se na svět jen skrze to, co si přejete, aby byla pravda, je zaslepené,“ vrátil mu to Harry. „Přát si, aby svět byl jiný, nebezpečí neodstraní. Děti se mohou tím nebezpečím snadno stát.“

„Jsou to pořád děti, pane Pottere,“ přeměřil si jej Brumbál přimhouřeným pohledem.

Harry na něj hleděl bez mrknutí a pak naklonil hlavu na stranu. „Ale kdyby nedokázaly být nebezpečnými, pak by nebyl duch na dívčích záchodcích, že?“

Brumbál sebou trhl a tvář mu ztuhla. „To bylo stěží férové tvrzení. Nemůžete…“

„Byl bych velmi, velmi opatrný, pane řediteli,“ varoval jej tiše. „Hledání vlastní spásy skrze spásu jiných je jen cesta do pekel.“

Brumbál naprosto ztuhl a dech se mu v krku zadrhl. „Pokud jsem si všiml, pane Pottere, vy o spásu nejevíte zájem. Takže mě omluvte, jestli vaše sdělení vezmu s rezervou.“

„Většinu dětství jsem strávil hledáním vykoupení za hříchy, ze kterých jsem byl nařčen, pane řediteli,“ pronesl Harry po chvíli ticha. „Někdo jiný si mě totiž přál uchránit před pravdou, protože pro něj jsem byl dítětem a viděl mě jen jako dítě, jako nic jiného.

Podle mé zkušenosti žádné dítě není jen dítě.“

„Také ale není zrůdou,“ téměř ostře jej pokáral Brumbál.

„Většinou ne, není,“ souhlasil Harry. „Ale to neznamená, že není schopné být zrůdné. Děti prostě jen nechápou, co můžou způsobit.“

Brumbál si ztěžka, rezignovaně povzdechl. „Jsou to pořád děti, pane Pottere.“

„A jak poznají, co je špatné, když je to my nenaučíme?“ vyštěkl Harry zapáleně. „Akce mají následky, pane řediteli. Nečinnost může mít ještě větší. Vy jim věříte a věříte, že nečinnost je dovede na správnou cestu. Já ale dohlédnu, že se naučí zcela jinou lekci.“

„Jaká lekce to podle vás je, pane Pottere?“ zeptal se Brumbál s přimhouřenýma očima.

„Lekce, která vyvrátí, že se nemohou nikomu svěřit, nebo že mohou nenávidět a mučit bez následků,“ pronesl Harry. „Že jsou sami a bez přátel, protože podle učitelů se nemůže stát, aby dítě šikanovalo jiné tak, až ho tím dovede k zoufalství, takže proto musí být něco špatně s ním.“

„Přeháníte, pane Pottere,“ zavrtěl hlavou Brumbál. „A laskavě vás požádám, abyste tuto paranoiu nepřenášel na studenty.“

Harry na Brumbála dlouze upíral chladný pohled a ruce měl zatnuté v pěst, než se přinutil je rozevřít. Slova už měl na jazyku. Ostrá, zlá slova, která by nemohl vzít zpět.

Slova odvolávající se na sestru, o kterou Brumbál přišel už dávno. Vztah mezi ním a Gelertem Grindelwaldem. To ‚větší dobro‘, které pomohl stvořit.

Slova, která by otevřela rány, které se muž před ním snažil celý život zahojit.

Slova, o kterých ten muž neměl tušení, že je Harry zná.

Místo toho vydechl a zavrtěl hlavou. „Věřit tomu je vaše volba, pane řediteli. Jak jsem řekl, budeme se prostě muset shodnout, že se neshodneme. Máte ještě něco jiného?“

Brumbál se zamračil. To zjevně nečekal. „A problém se studenty?“

„Pokud mohu soudit, žádný není, pane řediteli,“ poukázal Harry a dlouze se na muže podíval. „Pokud se nesnažíte projevit favorizování a předsudky, které popíráte, že byste měl.“

Brumbál na něj jen hleděl s nebezpečným leskem v očích. „Myslel jsem, že po vaší zkušenosti se školní radou budete přístupnější ke kompromisům, pane Pottere.“

„Pak nedáváte pozor, pane řediteli,“ odvětil Harry tiše. „Jsem, kdo jsem. Jsem opatrný v tom, jak moc tlačím na studenty, ale budu na ně tlačit. A nebudu se omlouvat za to, že dohlédnu, aby žádný student zbytečně netrpěl, když mám možnost to napravit.“

„Slečna Evansová se mi nezdá jako typ, který potřebuje ochranu, pane Pottere,“ připomněl mu podrážděně Brumbál.

„Vy předpokládáte, že to ji jsem chránil,“ zavrtěl hlavou Harry. „Protože vás můžu ujistit, pane řediteli, ze studentů přítomných v tom kupé je ona tou, kdo potřebuje chránit nejmíň.“

„Vysvětlete to, prosím,“ pobídl jej Brumbál s prohlubujícím se mračením.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „Už víme, kam to vede, a nekonečné smyčky nevedou nikam. Já, na rozdíl od vás, pane řediteli, se umím naučit změnit svůj přístup.“

Když ředitel zamračeně odešel, Harry si nedělal iluze, že by neztratil část respektu a svobody jednání, které mu předtím tento muž dopřál.

Ačkoliv si nebyl jistý, jestli si ředitel uvědomil, že to samé se stalo i z jeho strany.

Nebyl si jistý, jestli ten muž nechápe nebo se klame odmítáním reality. Ale Brumbál nevyrůstal ve stejné domácnosti jako Dudley Dursley. Neviděl tu nenucenou zrůdnost, které může být dítě schopné, jen proto, že nechápe, v čem je problém.

A nechápal, že někdy je potřeba zajistit, aby si děti uvědomily, co přesně dělají.

Unaveně si povzdechl. Alespoň má po této hodině a může jít dál. Zbytek dne snad nebude tak hektický a frustrující.

ooOOoo

„Zdravíčko.“

Harry při zvuku toho hlasu tiše zasténal a ztuhl na místě, s rukou na klice. „Slečno Blacková. Myslel jsem, že toto jsme už probírali? Musíme o tom mluvit ještě jednou?“

„Myslím, že ano,“ souhlasila Belatrix mnohem uvolněněji, než byl u ní zvyklý. Samozřejmě poslední dvě setkání by mohla být shrnutá jako traumaticky terorizující z jeho strany a směrem od ní jako přehnaně toporné pokusy si jej ‚namluvit‘.

Harry si tiše povzdechl, pustil kliku a pomalu se otočil. Pak zamrkal, nepatrně naklonil hlavu a zvedl obočí až nad brýle.

Belatrix se na něj zubila, ruce zastrčené v měkké kožené bundě oblečené přes černou halenku s výstřihem do V se zlatým lemováním. Stála s bokem lehce na stranu, aby bylo vidět, jak jí látka zvonových džínů obepíná boky a stehna.

„Mám pocit, že tentokrát bychom si skutečně mohli promluvit,“ prohlásila s necharakteristicky predátorským úsměvem. V tmavých očích jí jiskřilo.

Byl zvyklý na predátorské pohledy Belatrix Lestrangeové, šílené ženy, která chtěla prolít jeho krev co nejbolestivějším způsobem. Predátorský pohled Belatrix Blackové byl pohledem ženy, která nechtěla prolít ani kapku krve. Tento pohled si vybavoval u mnoha žen, ale zřídka takové intenzity.

„Doufám, že chápete, že změna v oblékání nestačí, abych vám najednou skočil do náruče a přiznal svoji nekonečnou touhu, slečno Blacková,“ pronesl klidně a založil si ruce na hrudi.

„No, slyšela jsem, že potřebujete někoho na pomoc s… demonstrováním praktičnosti mudlovského oblečení při obraně,“ trošku se posunula a překřížila nohu přes nohu, když se zády opřela o kamennou zeď. „To jsem si ověřila.“

„Na to mám vaši sestru, slečno Blacková,“ podotkl Harry. „Takže to na mě působí, jako by se z toho chtěla vyvléknout.“

„To ano,“ souhlasila Belatrix stále s úsměvem. „Což ale neznamená, že já tu pozici nechci.“

„Bohužel, bojím se, že si ji vaše sestra vysloužila úplně a nezpochybnitelně,“ pronesl Harry s hranou lítostí. „Takže si na ni, obávám se, bude muset zvyknout.“

„A v hodinách, které nejsou její výukou? Kde není?“ zeptala se s jemným úsměvem na rtech, vytáhla jednu ruku z bundy a položila si ji na bok. „Neplánoval byste ji připravit o ostatní hodiny, že ne?“

„Ne, ale plánoval bych připravit ji a pana Tonkse o čas na milostné hrátky,“ odvětil zlehka. „Což znamená, že by si hodiny u ostatních učitelů mohla nahradit.“

Musela zamrkat a nedůvěřivě jej sledovala. Pak si povzdechla a zavrtěla hlavou. „Nemůžete čekat, že to bude fungovat.“

„Časem zjistíte, co jsem se naučil už dávno, totiž že i ty nejšílenější a nejnelogičtější věci mohou fungovat, pokud je patřičně prezentujete,“ oponoval Harry klidně. „A kouzelníci a čarodějky potřebují mnohem méně logické akrobacie, aby se nechali přesvědčit.“

Belatrix na něj jen zírala, s jedním obočím nevěřícně nakrčeným. „Jsou hranice toho, co lidé akceptují. A zadržování mé sestry kvůli demonstracím v každé vaší hodině leží až za nimi.“

„To nebylo původním plánem, ale co můžu říct? Jsem dobrý v improvizaci,“ pokrčil Harry rameny. „Musím vám poděkovat, že jste mi dala podnět, abych přivedl její ‚odměnu‘ na vyšší úroveň.“

Belatrix jej chvíli sledovala lehce zamračeně, ale pak naklonila hlavu na stranu. „Můžu se aspoň dívat?“

Musel zamrkat, jak se na ni soustředil. „Proč?“

„No, stejně to podniknete, tak bych to aspoň mohla sledovat. Ten nápad ‚nech ho přenechat ti můj trest jako zástěrku, aby ses ho mohla pokusit svést‘ byl koneckonců její,“ pokrčila Belatrix rameny, až se jí hruď pod halenkou znatelně posunula. „Aspoň bych mohla sledovat její pád.“

Harry si stiskl kořen nosu. „Proč neobrátíte list, slečno Blacková? Už jsem vám řekl, že neusiluju o vztah s vámi.“

„A naposledy jste to odůvodnil mou směšně nedostatečnou znalostí mudlovského světa,“ podotkla Belatrix. „Což, jak vidíte, jsem napravila.“

„Změnu oblečení nazýváte nápravou?“ zeptal se Harry naprosto nevěřícně. „Nemůžete jen… tedy…!“

„Teď pouze předpokládáte, že jde jen o oblečení,“ odsekla, ale po chvilce zdráhavě pokračovala. „Ačkoliv vás nemůžu vinit s domněnky, že jsem změnila jen to. Protože to tak nejdřív bylo.“

Harry překvapeně zamrkal a zvedl obočí.

„Nebudu popírat, že jste měl pravdu,“ přiznala. „Moc jsem o nich nevěděla. Opravdu ne. Znala jsem jen to, co nás učili. Jak jsou mudlové pode mnou. A pak jste se objevil vy a mluvil o tom, že patří na vyšší piedestal než čarodějky a kouzelníci.“

„To jsem nechtěl říct, jen jsem poukázal na to, že podle mě nechápete, proč se tak liším od toho, kdo předpokládáte, že jsem,“ zamumlal trpce.

„Vrátila jsem se domů a málem jsem se sesypala, jak jsem se snažila vymyslet nápravu,“ ignorovala jeho brblání a pokračovala ve směru svých myšlenek. „A zjistila jsem, že Andromeda není tak neznalá jako já. Tak souhlasila, že mi pomůže.“

Sklíčeně si povzdechla. „Pak se stal ten incident a já byla naprosto nepoužitelná. Totálně a úplně k ničemu a musela jsem se spolehnout na sestru a jejího mudlorozeného kluka. Když bylo po všem, opustila jsem svatého Munga a netušila, co se sebou dělat.

Šla jsem se projít, když se vše rozpadlo,“ dodala a pokrčila rameny. „Litovala jsem se a nechala jsem se přemoct melancholií, abych si pročistila hlavu. Pak jsem si povídala se strážníkem. Zvláštně nazývají své bystrozory, že? Už policistu jsem považovala za dost podivný výraz, ale…“

Nedokončila své vyprávění a povzdechla si. „Jedno jsem se naučila. Mudlové jsou většinou příšerně mírumilovní, alespoň ve srovnání s kouzelníky. Přímo to jsem nečekala, ale…“

Harry si odfrkl. „Zkuste se podívat na zápas ragby nebo fotbalu a řekněte mi to znova.“

„To jsem viděla, tedy fotbal,“ přiznala. „Promiňte, nemá na famfrpál. Zajímavý, ale málo akce. A kriket byl… fuj. Nehybný. Ale viděla jsem pár hezkých her a filmů.“

Chvíli jej sledovala, jak na ni zírá v šoku s pootevřenými ústy. „Ale je trochu smutné, že je většina o těch amerických kolonistech. Zajímalo by mě, jestli jsou opravdu o tolik násilnější než my tady.“

Na to si Harry odfrkl. „Ne. Ne násilnější. Jen mají rádi ty své zatracené pistole a zbraně. Moc je nezajímalo, že když seberete lidem zbraně, ti lidé, kteří je pořád mají, je použijí, pokud se nestane to, co chtějí. Dohadovali se s korunou a parlamentem tak dlouho, až koruna a parlament rozhodly, že jejich protiargumenty budou přesvědčivější s vojáky a zastrašováním. Nevyšlo to, jak čekali.“

„Aha,“ zamračila se. „Přijde mi to trochu… jiné. Většina kouzelníků a čarodějek je dost… liknavá v akci, dokud nejsou přinucení. To mě částečně táhlo k Rytířům.“

Harryho pohled potemněl a ona sebou trochu trhla. Narovnala ale záda a odmítala nechat se zastrašit. Viděla jej mnohem, mnohem drsnějšího a teď už neucouvne před takovýmto chováním. „A to mě táhne k vám. Vy nemluvíte, vy jednáte a bojujete a…“

„Zabíjím,“ dokončil s tvrdým pohledem.

„No, ano,“ přiznala, bezmocně pokrčila rameny a smutně si odfrkla. „Ne že bych já byla nějak dobrá v boji.“

Tedy… Zamrkal a zoufale se snažil srovnat to rezignované stvoření s Belatrix, která jej terorizovala, když byl mladíkem. Teď se opírala o zeď a vyzařovala z ní porážka. „Nejsem si jistý, co přesně chcete říct, slečno Blacková.“

Zasmála se dutým, prázdným smíchem a pak zavrtěla hlavou. „Zjevně nemám místo na bojišti. Koneckonců jsem tam k ničemu. Vy, Andromeda a Ted jste mi to ukázali.“

Odfrkl si a zavrtěl hlavou. „Slečno Blacková, snažit se srovnávat mě a vás…“ chvíli bylo ticho, než si povzdechl. „Víte, jaký je rozdíl mezi vámi a mnou, vaší sestrou a jejím přítelem?“

Rychle zamrkala a pak pomalu zavrtěla hlavou. „No… jste prostě lepší než já?“

„Kde vy chcete bojovat, kde vy se chcete prokázat, kde vy vyhledáváte boj, my ne. My boj nechceme, ale chceme jej přežít. Chceme zůstat naživu. A víme, že k tomu musíme udělat vše.“ Povzdechl si. „Šťastně bych žil v míru, kdybych mohl.“

„Ale, ale…“ Hleděla na něj zmateně s pootevřenými ústy. „Já… všechno… Vy… bojujete a…“

„Bojuju, zabíjím. Nestáhnu se. Neuteču. Prodírám se vším, co mi stojí v cestě. Zabíjím. Kradu. Lžu. Ničím a bořím,“ jeho slova byla tichá, temná a ostrá, když k ní vykročil, „protože jsem viděl, co se stane, když se nikdo nepostaví těm, kteří takové věci chtějí dělat. Protože jsem viděl mnoho zničených rodin, celé společenství uvržené do zoufalství a rozdrcené strachem z těch, kteří chtěli bojovat, chtěli zabíjet a chtěli vidět lidi trpět.“

Tvrdě se na ni podíval. „Když vás vidím, slečno Blacková, vidím mladou ženu, která se chce stát tím, co já lovím. Ve vašich očích vidím ten hlad po boji, bitce, zabíjení. A když se podíváte na mě, cítím to monstrum, za které mě považujete.“

Pod jeho pohledem se zachvěla a uhnula očima. „T-to ne-není pravda, já…“

„Viděl jsem to ve vašich očích, slečno Blacková. Viděl jsem ten pohled už dřív. A můžu vám říct, bez ohledu na to, jak atraktivní můžete být, nebudu s někým, kdo se na mě dívá takto.“

Zavrtěl hlavou a najednou jej přepadla únava, když se od ní odvrátil. „Teď mám hodinu, takže jestli už nemáte nic dalšího, navrhuji vám, abyste opustila školní pozemky.“

S tím odešel. Zanechal ji za sebou třesoucí se a s nepřítomným pohledem.

ooOOoo

Belatrix seděla v temném koutě U Tří košťat a zírala do láhve ohnivé whisky, jejíž slušná část si už našla cestu nejdříve do sklenice a pak dolů jejím hrdlem.

Dnešek… nešel, jak zamýšlela. Opět. Myslela, že konečně, konečně ve všem pokročí, že se s ním konečně dostane někam dál.

Namísto toho byla stažena mnohem níž, než si představovala, že by mohla.

Zírala do jantarové tekutiny ve sklenici a ramena jí rezignovaně poklesla. Když zvedla sklenku ke rtům, doslova slyšela tetu a matku v hlavě, jak ji nazývají bezcennou, pitomou a krvezrádkyní. Tomu poslednímu by se vysmála, jakkoliv pravdivá by byla ostatní tvrzení.

Ať se jde vycpat krevní nadřazenost. To se naučila. Matka ať se jde vycpat i s tetou za ty všechny sračky, do kterých je uvrhly.

Nakonec na ničem z toho nezáleželo. Moc není o krvi, není o dědictví, o původu. Moc je o tom, co ona jistě nikdy nebude mít.

Tak mohla mudlům sem tam něco udělat, přimět je křičet, zranit je, přivést do stavu bezmoci, než je zabila. Před pár měsíci by to pro ni bylo snadné. Jenomže teď, když o tom přemýšlela, myslela na toho policistu, který si udělal čas, aby si s ní promluvil, pokusil se ji rozveselit. Myslela na pitomé, pošetilé věci, jako na pracovníky, které viděla na ulici, a na lidi v kině.

Lidi. Skutečné lidi. Před měsíci byli jen lidem podobné věci, méně než zvířata, existující, aby byli mučeni a zabiti. Teď však musela přiznat, když je viděla, jací skutečně jsou, že je jí zle při pomyšlení na to, co dříve dělala.

Proto zcela jistě nemohla začít žít život, jaký původně zamýšlela.

Teď musí zjistit, co sakra bude dělat.

Neuvědomila si, že to řekla nahlas, dokud jí do ucha nepromluvil hedvábný, známý hlas. „Ale, ale, drahá slečno Blacková. Půjdete se mnou.“

Bázlivě se otočila a uviděla zářící rudé oko. Pak ji zmrazilo a svět rozbilo jediné slovo: „Imperio.“