Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 28 – Návrat domů

Když Draco dorazil do věže primusů, začal čelem narážet proti studené, kamenné zdi.

„Něco tě trápí, kamaráde?“ zeptal se rytíř z portrétu.

Draco přestal, otočil se a zády se opřel o stěnu. „Jsem idiot.“

Rytíř přikývl a spokojeně se usmál. „Podcenění roku.“

„Nech mě být, ty debile.“

„Hej, hej!“ vykřikl rytíř. „Nadávání mi ti nepomůže se dostat do tvých komnat.“

„Máš pravdu. Ale heslo ano. 'Cukrkandl', ty stupidní, zatracená, ubohá náhražko obrazu!“

Rytíř si povzdechl a otevřel mu. „Ty urážky už ti moc nejdou. Mé city jsi nezranil ani trochu!“

Draco ho ignoroval a vešel dovnitř. Když vstoupil do společenské místnosti, povzdechl si a krátce zavřel oči, batoh odhodil na zem.

„Neměl bys to tam takhle nechávat,“ ozvalo se najednou. „Někdo by přes něj mohl zakopnout.“

Ten zvuk Draca vylekal. Oči se mu ihned otevřely a zjistil, že se dívá na Hermionu Grangerovou – tu druhou – jak sedí na gauči. Poznal to podle jejích rovných vlasů, make-upu a oblečení, které by bylo jakoukoli jinou Hermionou považováno jako neakceptovatelné.

„Grangerová,“ vydechl, když vstala, aby ho pozdravila. Přešel k ní a objal ji. „Co děláš zpátky tak brzy?“

„Potřebovala jsem tě vidět,“ odpověděla a opětovala mu objetí. „Musím ti toho tolik říct. Myslela jsem, že by tě to mohlo zajímat.“

„Jasně,“ řekl a odtáhl se od ní. Pokynul jí, aby si znovu sedla na pohovku a usadil se vedle ní. „Co se děje?“

„Zrovna jsem měla slyšení na ministerstvu,“ odpověděla.

„Myslel jsem, že tam máš jít až zítra, ne?“

Pokrčila rameny. „Přeložili to na dnešek. Hádám, že asi pochopili, že je to příliš důležité na to, aby čekali.“

Netrpělivě na ni zíral. „Dobře… takže… co se stalo?“

„Shledali mě nevinnou, samozřejmě,“ informovala ho. „Ale… byla jsem vyloučena z Bradavic.“

„Co?“ vybuchl Draco. „Proč?“

„Jsem vrah, Malfoyi – ať už to byla sebeobrana nebo ne. Nechtějí, aby se po škole potloukal někdo jako já.“

„To je absurdní,“ řekl a nevěřícně vrtěl hlavou. „Nemůžou tě přece vyhodit za to, že ses bránila!“

Hermiona odmítavě mávla rukou. „Vlastně to dává dokonalý smysl, když přičteš, že nemůžu celý rok používat kouzla.“

„Co? Proč ne?“

Povzdechla si. „Vytváření portálů do jiných dimenzí v mém světě patrně není ministerstvem povoleno. Kdo to mohl vědět?“

Draco si nemohl pomoct, aby se neušklíbnul. „Takže Dracova kouzelnická licence je taky pozastavena?“

„Jo,“ řekla. „Ale vzal to velmi dobře. Vlastně překvapivě dobře.“

„Takže… počkej. Když jsi měla problémy s tím, že jsi vytvořila ten první portál, jak jsi ho tedy zvládla znovu otevřít?“

„No, to je vlastně další důvod, proč jsem tady. Chtějí natrvalo uzavřít spojení mezi mým a tímhle světem. Povolili mi ale, abych mohla ještě jednou přijít, než to udělají. Jen jsem chtěla vědět – šel jsi do komnaty nejvyšší potřeby? Dala ti to, co jsi potřeboval?“

Draco sklopil oči. „Ano, fungovalo to,“ řekl tiše. „Našel jsem tam Hermionu, jak jistě víš. Jak ses tam vlastně dostala?“

„Říkala jsem ti, že jsem se tu noc vracela do nebelvírské věže pro svůj sešit. A, jak víš, komnata nejvyšší potřeby je cestou. Zrovna jsem se k ní přibližovala, když jsem uviděla vycházet madam Pomfreyovou. Jak si dovedeš představit, byla jsem fakt zvědavá, co je uvnitř. Tak jsem si stoupla před tu prázdnou zeď, a…“

„Potřebovala jsi zjistit, co je tam,“ zamumlal Draco.

Hermiona přikývla. „Ano. A fungovalo to! Objevily se dveře… vešla jsem dovnitř… a uviděla jsem ji tam ležet, živou. Nedovedeš si představit, jak jsem byla nadšená. Nemohla jsem se dočkat, až tě najdu a řeknu ti to, ale když jsem se otočila k odchodu, uviděla jsem, že se vrátila madam Pomfreyová a ona-“

„Ti vymazala paměť,“ dokončil za ni Draco. „Já vím. Snažila se mi udělat to samé. Naštěstí přišel Brumbál a zarazil ji.“

„To jsi měl štěstí,“ souhlasila. „Takže… jak to tedy je? Vypadala, že je v kómatu.“

„Byla,“ odpověděl. „Vyplynulo, že nikdy nebyla mrtvá. Brumbál ji kouzlem uvrhl do hlubokého spánku, abychom si všichni mysleli, že je mrtvá. Ale… no, nemohla se potom vzbudit.“

„Páni,“ vydechla Hermiona. „Znamená to, že nikdo nebyl schopný najít způsob, jak ji probudit?“

„Já jsem ten způsob našel,“ odpověděl.

Zalapala po dechu. „Takže – je tedy vzhůru?“

Draco stiskl čelist a přikývl.

„To je úžasné!“ vykřikla Hermiona a rozzářila se. „A kde je?“

„Pořád ještě v komnatě nejvyšší potřeby,“ zamumlal.

Její úsměv uvadl. „Co? Proč?“

Povzdechl si. „Brumbál a její rodiče chtějí, aby se odstěhovala zpátky domů. Chtějí, aby odešla bez toho, aby kdokoli věděl, že je naživu.“

„Co? To je šílené!“ zvolala a zuřivě vrtěla hlavou. „To je hrozný nápad!“

„Myslíš?“ zeptal se Draco. „Je opravdu tak hrozné, aby udělala to, co je pro ni nejlepší?“

„Nejlepší?“ opakovala. „Jak ty můžeš vědět, co je pro ni nejlepší?“

„Sakra, Grangerová,“ odsekl. „Nech mě o tom chvilku přemýšlet. Ale ano – možná že já vím, co je pro ni nejlepší, protože já jsem ten důvod, proč byla vůbec napadena!“

Hermiona obrátila oči v sloup. „Opravdu si myslíš, že je to pro ni nějaký rozdíl? Opravdu si myslíš, že kdyby byla napadena kvůli tomu, že se přátelí s Harrym, přestala by se s ním stýkat a odstěhovala by se do mudlovského světa?“

„Ne,“ odpověděl. „Ale Harry je jiný. Harry je její nejlepší kamarád. Já jsem jen kluk, který ji sedm let trápil.“

Podrážděně si povzdechla. „Miluješ ji. Přišla jsem na to docela rychle, bylo to tak očividné. Ale pro případ, že jsi zapomněl, četla jsem její deník od a do zet a opravdu ti můžu garantovat, že tě taky miluje.“

„Já vím,“ zamumlal a sklopil oči. „Už mi to ráno skoro řekla.“

Zalapala po dechu. „Vážně? Páni. Takže… a tys jí taky řekl, že ji miluješ?“

Dech se mu zasekl v krku. „Ne. Nemůžu. Protože jestli jí řeknu, že ji miluju, a ona mi řekne, že miluje mě, pak se dáme dohromady a budeme pár. A to se nemůže stát. Nedovolím, aby se to stalo – je to moc nebezpečné.“

„Páni. Ty jsi takový zbabělec. A pokrytec!“

Zamračil se na ni. „Cože prosím?“

„Než jsi odešel z mého světa, měl jsi k mému Dracovi takovou obsáhlou, dlouhou řeč, ve které jsi mu řekl, že kdyby ke mně choval nějaké city, musí mi to říct a že bychom měli být spolu,“ řekla. „A ty se ani neřídíš svou vlastní radou! To je pokrytecké a ty jsi úplný a totální kretén.“

Draco ucítil, jak mu krví bublá vztek. „Už jsi mě dourážela?“ procedil skrze zaťaté zuby.

„Ne!“ vykřikla. „Jsi zasraný imbecil! Jsi zabedněný, přihlouplý, slabomyslný, pitomý zbabělec!“

Draco zavrtěl nevěřícně hlavou. „Mýlíš se, Grangerová. Nejsem stupidní ani zbabělec. Jednoduše mi na ní záleží, dobře? Vím, jaké to je žít bez ní, myslel jsem si, že už ji nikdy neuvidím. To přežiju. Ale neunesl bych… kdybych ji měl znovu ztratit.“

Hermioně se na tváři objevil výraz pochopení. „Aha,“ řekla tichým hlasem. „Takže jsi prostě sobecký.“

Zvedl ruce v porážce. To děvče ho přivádělo k šílenství. „Jak je tohle sobecké? Vzdávám se nejlepší věci, která mě kdy potkala, aby byla v bezpečí!“ povzdychl si. Hlas mu zněžněl, když pokračoval. „Nemůže mě milovat a já nemůžu milovat ji. Já jsem čistokrevný a ona ne. Moje rodina její druh nenávidí. A, očividně, se nezastaví před ničím, aby se pojistili, že neposkvrním své jméno svazkem s ní. Ale teď je v bezpečí, protože si všichni myslí, že je mrtvá. Kdyby zjistili, že je naživu, můžou po ní zase jít. Takže mi řekni, prosím, co by na tom bylo tak hrozného, kdyby odtud odešla?“

„Všechno!“ vykřikla Hermiona. „Poslyš, neznáš Hermionu tak jako já, hlavně protože… no… Já jsem Hermiona. Nejsme tak rozdílné, víš. Vím to podle každičké poznámky v jejím deníku. A tohle ti řeknu: radši by riskovala svůj život a byla šťastná, než aby prožila zbytek svého života v bezpečí, ale nešťastná. A taky nevím, jak ji život v mudlovském světě ochrání před každým nebezpečím? Může jí srazit auto a umřít. Může dostat rakovinu a umřít.“

Draco si nemohl pomoct, aby se neušklíbl. Vyplynulo, že si byly ještě víc podobné, než si předtím myslel. Dokonce říkaly i stejné věty. „No, nemůžu ovládat auta,“ řekl, „a nemůžu mít kontrolu nad nemocí. Ale tohle rozhodnout můžu.“

Hermiona smutně zavrtěla hlavou. Oba seděli chvíli tiše, dokud se nenatáhla a nevzala ho za ruku. „Neptal ses, ale… no, Draco se řídil tvojí radou. Řekl mi, co ke mně cítí a teď jsme spolu. A upřímně – nikdy v životě jsem nebyla šťastnější.“

Draco se i přes bodnutí žárlivosti zvládl usmát. „To je úžasné, Grangerová. To jsem rád.“

„Věci v mém světě nejsou tak rozdílné, víš,“ řekla smutně. „Jsem mudlovská šmejdka. On je čistokrevný. Jeho rodina mě neschvaluje. A kdo ví? Jednoho dne se taky možná kvůli tomu ocitnu v nebezpečí. Ale hádej co. Ani za nic bych to nezměnila jen kvůli možnosti, že bych mohla být v nebezpečí. A věřím, že ať už se stane cokoli, on tam bude, aby mě ochránil. A věřím, že ve vašem světě bys ty ochránil ji.“

„Zemřel bych pro ni,“ zamumlal.

„Já vím, že ano,“ ujistila ho. „Tak tě prosím… nebuď idiot. Nenech ji odejít. Byla by to největší chyba tvého života.“

Draco zíral na podlahu a přemýšlel. V mnoha ohledech měla ve všem pravdu. Byl zbabělec. Byl sobecký. Byl blbý. A chystal se udělat největší chybu svého života.

„Nech ji, ať sama rozhodne, co chce,“ pokračovala. „Myslím, že zjistíš, že chce tebe.“

Draco krátce zavřel oči. To bylo vše, co potřeboval slyšet.

„Musím jít,“ řekl náhle a vyskočil z pohovky. Musel jít za ní. Musel jí říct to, co chtěla slyšet už předtím.

Hermiona mu věnovala vědoucí úsměv. „Běž pro ni.“

Přikývl. „Budeš tady, až se vrátíme? Chtěla by tě poznat.“

„Samozřejmě že tu budu!“ ujistila ho radostně a opřela se o gauč. „Vlastně neodejdu dřív, dokud se s ní neseznámím.“

„To je výhrůžka?“

„Ne, to je slib,“ ušklíbla se. „Takže ji přiveď domů.“

****

Několikrát se prošel sem a tam a snažil se v hlavě poskládat slova, aby nakonec neřekl něco úplně hloupého. Jeho slova musela být dokonalá, nic jiného si nezasloužila.

Když se mu konečně podařilo sebrat dost odvahy, zaklepal na dveře a doufal, že tam bude.

Byla, ale dveře otevřel Brumbál.

„Pane Malfoyi,“ řekl překvapeně.

Draco pohlédl přes starcovo rameno a viděl, že se Grangerovi vrátili a všichni včetně Hermiony na něj zírají a čekají, až promluví.

„Ahoj. Ehm…“ hlas se mu vytratil. Jak přesně měl Hermioně vyznat lásku před publikem? Jeho pohled přistál na Hermioně, která se tvářila zvědavě.

„Můžeme vám nějak pomoci?“ zeptal se Brumbál.

„Vlastně… Mohl bych si promluvit s Hermionou o samotě, prosím?“

Grangerovi si mezi sebou vyměnili pohled a pak se podívali na Hermionu, jako by nechávali rozhodnutí na ní.

Odtrhla od něj oči, slabě se usmála na rodiče a přikývla. „To je v pořádku.“

„Dobře, drahoušku,“ řekla paní Grangerová a políbila dceru na temeno hlavy. „Vrátíme se za chvilku.“

Vrátí se… aby jí pomohli zabalit věci? Pomyslel si Draco.

Pan a paní Grangerovi se na něj mile usmáli, když ho míjeli. Byl rád, že k němu nechovají žádnou zášť kvůli tomu, že zlomil jejich dceři srdce. Nebo jim o tom možná ani neřekla. Usoudil, že bé je správně.

Když Brumbál odváděl Grangerovy z místnosti, začali spolu mluvit tichými hlasy – ale Draco bohužel nedokázal porozumět jejich slovům. Sledoval je pohledem, když mizeli za dveřmi, a záměrně se vyhýbal pohledu na Hermionu.

Ale nemohl ji ignorovat navždy. Když se obrátil zpátky čelem k ní, upřeně se na něj dívala, jako by čekala, až něco řekne – cokoli.

Slova se mu však zadrhla na jazyku. Jak na ni teď hleděl, nedostávalo se mu slov. Ve vesmíru jich nebylo dost, aby mohla popsat všechny jeho city k ní. Takže místo toho, aby promluvil, vykročil k ní. Jeden krok… dva kroky… tři. Sledovala ho, jak se k ní blíží a ve tváři se jí zračilo pochopení. Draco by mohl přísahat, že poznala, co se chystá udělat.

Padli si do náruče a připadalo mu, že se drží celou věčnost. Nepotřebovali slova; skutky mluvily za vše.

Pevně ho svírala, tvář pohřbenou do ohbí jeho krku. „Vrátil ses,“ zašeptala.

„Grangerová,“ řekl tiše. „Hermiono… Nechci, abys odešla.“

„Já vím.“

„Ale pomyšlení na to, že zůstaneš, mě děsí.“

„Já vím,“ řekla a mírně se od něj odtáhla. „Ale mě to neděsí. Děsí mě myšlenka na odchod. Nechci se zbytek života schovávat. Nechci strávit zbytek života bez magie… bez svých přátel… bez tebe.“

„A já nechci prožít zbytek života bez tebe,“ řekl.

Zachichotala se. „Kdo by si to byl kdy pomyslel, že máme tolik společného?“

Draco se usmál. Natáhl se a zasunul jí pramínek vlasů za ucho. „Hermiona se mě před chvílí ptala, co k tobě cítím-“

Zavrtěla hlavou. „Zapomeň na to. Nemusíš mi říkat všechno. Ne dokud nebudeš připravený.“

Povzdechl si. „Nevím, jestli budu někdy připravenější,“ řekl a vymanil se z jejich objetí. Vzal obě její ruce do svých. „Poslední dva měsíce jsem toužil po tom, abych ti mohl říct, co k tobě cítím. Jen jsem si nikdy nemyslel, že k tomu ještě někdy dostanu příležitost.“

„No, teď jsi dostal příležitost,“ řekla tiše. „Využiješ ji?“

„Ještě ne,“ zamumlal. Naklonil se k ní, přitiskl své rty na její, líbal ji ze všech sil a než se od sebe konečně odtrhli, oba úplně ztratili dech.

Hermiona se na něj podívala s omámeným výrazem ve tváři a vydechla: „Myslím, že jsi ji právě využil.“

„Ani zdaleka, Grangerová,“ řekl se s domýšlivým úsměvem. Zadíval se do jejích doširoka rozevřených, zvlhlých očí a pokračoval: „Já-“

„Pššš,“ přerušila ho jemně a položila mu na rty ukazováček, aby ho umlčela. „Než řekneš něco dalšího, chci něco říct já tobě.“

Draco zpanikařil. Kdykoli slyšel slova „chci ti něco říct“, přišla špatná zpráva. Vždycky. „Dobře…“ váhavě pustil její ruce.

„Byla jsem rozčílená, když jsi odešel,“ řekla, „a uvědomila jsem si, že jsem se unáhlila v rozhodnutí se vrátit domů. Ranilo mě, že jsi nechtěl, abych zůstala – nebo aspoň ne tolik, abys mě o to požádal. Ale když jsi byl pryč, začala jsem přemýšlet, co udělám… co chci udělat. A rozhodla jsem se, že se domů opravdu vrátit nechci. Ne teď. Bradavice se za posledních sedm let staly mým domovem a mí přátelé mou rodinou. Nechci to prostě všechno jen tak opustit.“

Přikývl. Vlastně ho to nepřekvapilo – druhá Hermiona měla ve svém předpokladu absolutní pravdu.

„Takže když se mí rodiče s Brumbálem vrátili, všechno jsem jim vysvětlila,“ pokračovala. „A nakonec souhlasili s mým rozhodnutím.“

„A to je přesně jaké?“

Povzdechla si. „Rozhodla jsem se, že dokončím školní rok tady a tím pádem se celá škola dozví, že jsem pořád naživu. Možná se tím ocitnu v nebezpečí, ale dokonce i Brumbál souhlasí s tím, že dokud budu mezi zdmi hradu, měla bych být až do skončení ročníku v bezpečí. Dokonce pro mě chystá nějaká ochranná kouzla.“

„Dobře,“ řekl Draco pomalu. „A co se stane po skončení školy? Když už tě tohle místo nebude ochraňovat?“

„No,“ odpověděla. „Přemýšlela jsem o tom, že bych si po zvládnutí OVCÍ udělala nějaké volno. Cestovala. Vždycky jsem chtěla procestovat svět. Nebo, abych byla upřímná, vždycky jsem snila o tom, že bych šla na nějakou prestižní mudlovskou univerzitu. Ale zatím doopravdy nevím, co bych chtěla dělat. Tak či tak budou moji rodiče šťastní, protože budu žít v mudlovském světě a šance, že mě tam bude někdo pronásledovat, je prakticky nulová.“

Dracovo srdce při jejích slovech pokleslo. Jestli chce po škole cestovat nebo jít na univerzitu… nikdy už ji znovu nespatří. Začínal přemýšlet, proč ji vůbec přesvědčoval, aby zůstala; ta myšlenka ho uvnitř požírala.

„A jak dlouho by to tvé volno trvalo?“

„Než začne válka,“ pronesla. „Jestli nebo až se to stane. Vrátím se zpátky a pomůžu Harrymu jakkoli budu moct. Nechci se kouzelnického světa úplně zříct, ale myslím si, že by pro mě bylo nejlepší, kdybych se po škole na chvíli stáhla. A pak, po válce, na ničem z toho ani nebude záležet. Buď vyhraje dobro a už se nebudeme muset bát padouchů, nebo vyhraje zlá strana a… nebude žádný kouzelnický svět, do kterého bych se mohla vrátit.“ Smutně se usmála.

Draco začínal chápat, proč ho umlčela těsně předtím, než se jí chystal vyznat ze svých citů: protože za zhruba tři měsíce ho plánovala opustit. Očividně nechtěla, aby si vyznáním svých citů musel projít jen proto, aby nakonec odešla z jeho života.

Lhal by, kdyby měl říct, že ho to úplně nezdrtilo. Ale jestliže s ní bude moct být aspoň tři měsíce, rozhodně hodlal využít každičké vteřiny.

„No, Grangerová, to mi zní jako opravdu dobrý plán,“ lhal. Odkašlal si, vzal ji za ruku a řekl: „Jak dlouho ještě musíme zůstat v téhle komnatě?“

Hermiona pokrčila rameny. „Brumbál to nechává na mě, kdy odejdu nebo kdy řeknu svým přátelům, že jsem naživu.“

„Paráda. Takže můžeš odejít teď hned?“

Hermiona se zahihňala. „Můžu. Ale kam bych měla jít?“

Draco se podíval na hodinky a s úlevou zjistil, že všichni studenti jsou teď ještě na vyučování, takže budou mít nejspíš chodby jen pro sebe a nebudou se muset bát, že je někdo zahlédne.

„Chtěla by ses projít?“ zeptal se jí s úsměvem. Byl to poněkud nucený úsměv, ale nezdálo se, že by si toho všimla.

„Projít? A kam?“

„Domů,“ řekl a táhl ji ke dveřím. Opatrně je otevřel a vystrčil hlavu ven, zkontroloval pravou i levou stranu a ujistil se, že se venku nikdo nezdržuje. Když viděl, že je vzduch čistý, ohlédl se na ni a řekl: „Je tu někdo, s kým bych tě rád seznámil.“