Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8 – část 1/3

Hard to tell or recognize a sign
to see me through, a warning sign.

Je těžké poznat znamení,
pohlédnout mi do duše a všimnout si varovných signálů.

In a Lifetime – Clannad/Bono

. . . . . . . .

Snape se musel smířit s tím, že se na Malfoy Manor přemisťuje naposledy ve svém životě. Pravděpodobnost, že budoucí majitel – přiměřeně vlivný a bohatý kouzelník, jemuž ministerstvo přenechá sídlo výměnou za slušný obnos peněz, pochopitelně – bude stát o konexe s osobou jeho reputace, byla veskrze nulová. Náhle ho pobavila myšlenka, že by sídlo mohl získat do vlastnictví mudla – nebyl by to rozkošný konec odkazu Luciuse Malfoye?

Po Narcissině smrti byl jediný, komu ochrany sídla dovolily přemístit se dovnitř. Zamračil se, když ho napadlo, že Draco toto privilegium možná rozšířil také na svou novou, pro něj zcela nepochopitelnou známost.

Draco nevypadal o nic lépe než před třemi dny u soudního procesu, kdy ho viděl naposledy.

„Nebudu se ponižovat otázkou, zda pravidelně jíš, neboť odpověď je zcela zjevná,“ řekl na uvítanou, neb ho nenapadlo nic laskavějšího. „Nebo jestli dobře spíš, když jsme u toho.“

Snape zavolal Dracovu domácí skřítku, když se k tomu Draco neměl. Stvoření se před nimi zhmotnilo a hluboce se poklonilo.

„Pane Snape,“ vyhrkla skřítka. „Sully doufá, že pán přišel pomoct pánovi Dracovi.“ Po tomto přiznání si divoce připlácla ruce na pusu, a tak podrážděně zavrčel.

„Měl pán oběd, Sully?“ Skřítka horlivě zavrtěla hlavou. „Snídani?“ Stejná reakce. „Tak nám přines něco k snědku. A trochu čaje.“

Okamžitě se vypařila.

„Hladověním nic nevyřešíš, Draco. V následujících týdnech budeš potřebovat hodně sil, abys byl schopen podstoupit veškeré kroky spojené s vystěhováním ze sídla.“

Draco ho nečinně pozoroval.

„Redmundův tým zajistí většinu příprav, ale bude nutné, aby ses rozhodl, co si s sebou chceš odnést do bytu v Londýně a co je potřeba odložit někam do skladu. Naštěstí mají plnou moc, která je opravňuje podepsat veškerá lejstra.“ Zamračeně svého bývalého studenta zhodnotil pohledem. „Už jsem zmínil, že tvoje mlčení je v této situaci poněkud nešťastné?“

Zdálo se mu, že se Draco trochu přikrčil, načež Snape skryl svůj samolibý úšklebek. Draco věnoval plnou pozornost šálku čaje, který přinesla Sully, a ostentativně si do něj přidal smetanu a cukr, aby působil lhostejně. Skřítka kolem něj ochranářsky kroužila s vytrvalostí, jakou Snape u podobné bytosti ještě neviděl. Připadalo mu to legrační.

„Sully, nevím, co si bez tebe Draco počne, až odsud odejde,“ konstatoval.

Svou okamžitou reakcí ho zaskočila. Obával se, že pokud skřítka ještě víc vypleští oči, vypadnou z důlků.

„Co to říkáte, pane Snape? Sully neopustí pána Malfoye.“

Pokrčil rameny. „Nemyslím dnes, ale až bude muset odejít ze sídla.“

„Sully půjde s pánem Malfoyem kamkoli, kam půjde on,“ prohlásila pevně, jako by pomyšlení na cokoli jiného považovala za zradu.

Dokonce i Draco se tvářil, jako by ho to překvapilo.

„Co tím chceš říct, Sully? Nejsi vázaná k Malfoy Manor? Domníval jsem se, že máš povinnost sloužit pánovi domu.“

„V tom případě žije pan Snape v omylu,“ odpověděla a záhy se zatvářila vyděšeně, protože na něj byla drzá. Na moment se zdálo, že se chce potrestat, ale nakonec zřejmě došla k závěru, že urážka Snapea nezasluhuje fyzický trest. „Sully neslouží Malfoy Manor.“

Čekal, co řekne dál, a popudilo ho, když mlčela. „Upřesni, jak to myslíš.“

Sjela ho pohledem, jako by byl prvák, který ani neumí najít cestu do Velké síně.

„Pán Snape určitě nevěří, že je Sully vázaná k domu? Malfoy Manor tvoří pouze kámen a cihly. Sully nemůže sloužit kameni a cihlám. Domácí skřítkové slouží kouzelníkům, pane Snape.“

Vypadala potěšeně, že může Snapeovi něco vysvětlit, ačkoli se zdálo, že pro Draca je to také novinka.

„Sully slouží rodině Malfoyových. Pánovi Draco Malfoyovi. Je to jediný Malfoy, tudíž Sully půjde tam, kam jde on. Sully je překvapená, že vám to pán Malfoy nikdy nevysvětlil.“ Jakmile se s nimi podělila o svůj názor, uctivě se poklonila a přemístila.

Zamračil se na Draca. „Možná proto, že to pán Malfoy také doteď netušil. Anebo možná proto, že pán Malfoy odmítá s kýmkoli mluvit.“

Draco se mu vyhýbal pohledem.

„Nevyvíjel jsem na tebe nátlak, Draco, protože jsem pevně věřil tomu, že máš pro své chování rozumné důvody, ať už jakékoli. Avšak poté, co jsem se o tvém nejnovějším dobrodružství dozvěděl teprve z úst věhlasného Chlapce, který přežil, o tom začínám vážně pochybovat.“

Čekal, až k němu Draco vzhlédne, ale ten spratek nechal trapné ticho mezi nimi narůst do obřích rozměrů a odmítal odtrhnout pohled od svého nyní již skoro studeného čaje, jemuž věnoval veškerou pozornost jako oddaný milenec.

„U Merlinových gatí, jestli potřebuješ něčím zaměstnat svoje ruce, tak si vem talíř s jídlem a konečně se najez.“ Draco se natáhl k tácu se sendviči až po uplynutí dostatečně dlouhé doby, aby mohl předstírat, že nejedná na jeho popud.

„Myslím, že je na místě otázka: Co sis sakra myslel? Ne že bych doufal, že se od tebe dočkám odpovědi. Popravdě řečeno se obávám, že i kdybys mohl mluvit, tak bys mi nemohl nabídnout dostatečně uspokojivou odpověď. Mlčení je v tomto případě docela na místě.“

Byl odhodlaný získat Dracovu pozornost a s potěšením zjistil, že jeho proslov posloužil tomuto účelu.

„Nejsi na pubertální rebelii trochu starý, Draco? Pokud ti šlo o to proslavit své jméno, stěží sis mohl vybrat lepší způsob.“

Draco ze všech sil skrýval svůj hněv, ale Snape si všiml, že má zaťaté ruce v pěst a pevně semknutá ústa.

„Od soudu Denní věštec nepíše o ničem jiném než o tvé aférce. Nemohu se dočkat, až se k tomu tématu vyjádří Týdeník čarodějek. No vážně, Draco, Harry Potter? Myslel jsem si, že máš trochu rozum. Nejspíš se nenajde jediný člověk na celé planetě, který by ti v tomhle fandil.“

To už stačilo. Nechal si pro sebe zamyšlení, co by na jeho milostné pletky řekli jeho rodiče – to už by bylo příliš kruté dokonce i na něj.

„A teď něco z jiného soudku. Mám dojem, že si ode mě kdysi dávno Lucius půjčil několik knih, které mi zapomněl vrátit. Pokud nemáš nic proti, rád bych se po nich poohlédl v knihovně.“

Zdálo se, že je Draco vděčný, že opustil téma Potter. Vstal a odvedl ho k otcově knihovně. Otevřel dveře, ale zůstal stát v chodbě a odmítal vkročit dovnitř.

„Děkuji. Hned jsem zpět.“

Když se vrátil do chodby s knihami v podpaží, Draco na něj nečekal. Našel ho stát ve vzdáleném koutu salónku s vitrínou mudlovských klasik, talíř s jídlem stále nedotčen.

Snape odjakživa považoval sbírku mudlovských klasických děl v sídle Malfoyů za ojedinělou raritu. Kdysi patřila do mnohem rozsáhlejší sbírky Narcissina otce. Po jeho smrti Lucius trval na tom, aby Narcissa dostala svůj podíl, jednoduše proto, že na něj měla nárok. Silně pochyboval o tom, že měli Narcissa nebo Lucius přehled o tom, jaké tituly leží netknuté v policích knihovny. Lucius se věrně držel publikací o magické teorii.

Zato by ho nepřekvapilo, kdyby Draco spoustu z nich četl.

Podivil se, když našel pod svým šálkem ležet několik knih, které tam před návštěvou Luciusovy knihovny nebyly. Podíval se úkosem na Draca, který před ním uhýbal pohledem.

Snape pohladil konečky prstů hřbety knih a natočil je k sobě, aby si je mohl lépe prohlédnout.

Ponurý dům Charlese Dickense. Zde viděl jasnou paralelu s Dracovým bojem o dědictví.

Emma Jane Austenové. Příběh o dívce, která se pokusila – neúspěšně – ovlivnit životy svých přátel.

Romeo a Julie Williama Shakespeara. Pobaveně si odfrkl.

K Dracově tiché lekci se odmítal vyjádřit. „Zůstanu v kontaktu s Redmundem, kdyby byla v následujících týdnech potřeba moje pomoc,“ slíbil. „A jestli si okamžitě nesedneš a pořádně se nenajíš, nařídím Sully, aby tě spoutala a nakrmila jako husu.“

Draco se mírně pousmál, přešel k židli, kam se s vrozenou elegancí posadil, vzal si do ruky sendvič a demonstrativně se do něj zakousl.

„Výborně. Děkuji. Hned budu spát klidněji, když vím, že na sebe dáváš pozor.“ Odmlčel se a marně hledal vhodná slova na rozloučenou, která by nebyla protkána nechtěným patosem. Nedokázal však ignorovat bolest, jež se zračila v očích mladého muže. „Draco, za tvůj krátký život tě už potkalo mnoho životních zkoušek. Velice mě to mrzí, ale vím, že jsi dost silný, abys překonal i tuhle.“

Draco se na něj vděčně podíval, načež v rozpacích odvrátil pohled jinam.

Snapea náhle ovládl ochranářský instinkt, a tak se raději přemístil zpátky do Bradavic dřív, než se mu emoce ještě víc vymknou z kontroly.

Words as weapons, sharper than knives...
Slova jsou nejsilnější zbraň, ostřejší než břitva…

Devil Inside – INXS

. . . . . . . .

Hermiona nutně potřebovala mluvit s Harrym, ale Deanovi se ji podařilo přesvědčit, aby počkala, až skončí jejich tradiční fotbalová neděle, než ho bude s čímkoli otravovat. Vylovil z natrženého balíku poslední brambůrek a s povzdechem se opřel. „Už jsem West Ham viděl v lepší formě.“

Ron si odfrkl. „Viděl jsem i středoškolské týmy v lepší formě. Šest – nula. Ty vogo. Kladiva dostala kladivem.“

„No, Vaughan a Lonmire jsou zranění a Black Cats jsou tenhle měsíc na špici –“

„No jo,“ zasmál se Seamus. „To už jsi nám říkal, Deane.“

Harry znechuceně vypnul telku. „Tolik k jejich šancím na získání poháru.“

S tím musel souhlasit. „Dobře, byl to fakt divný zápas.“

Ron přitakal. „Patřičné zakončení divného týdne,“ začal, ale hned se zarazil. Deana to nepřekvapilo. Od chvíle, kdy Harry učinil nečekané odhalení ohledně svých… pletek s Dracem Malfoyem, konverzace mezi nimi poněkud drhla. Nikdo se nehrnul do toho být první, kdo otevře toto ošemetné téma. Ron hned zkraje odpoledne zamumlal cosi o tom, že každý ždibec informací v tomto případě spadá do kategorie Příliš mnoho informací.

Oproti tomu Seamus nikdy nenarazil na téma, které by nedokázal náležitě zdrbnout. „U toho soudního procesu mě málem kleplo.“ Rozhostilo se mezi nimi nepříjemné ticho, a tak dodal: „Však víte, když Starostolec vyhlásil, že zabaví sídlo i veškerou další pozůstalost. Jak je na tom Malfoy, Deane?“

Seamus měl naštěstí dost taktu, aby otázku adresoval jemu a ne Harrymu, ale i tak…

„To nemůžu posoudit. Nic mi neřekl, Seamusi.“

Kamarád k němu vrhl rozčilený pohled. „Víš, jak to myslím, pitomče.“

Smiloval se nad ním. „No, co bys řekl? Viděl jsi, jak se tvářil, když přečetli rozhodnutí. Zalezl do své nory a líže si rány. Od té doby jsem ho neviděl. Volali mi z jeho studia, protože se o něho báli. Tobě se neozval, Harry?“

Harry se na ně neutrálně podíval. „Od soudního procesu ne. Chtěl jsem navštívit Manor, ale když jsem to zkusil, byl tam Snape. Řekněme, že mě nepřivítal zrovna s otevřenou náručí, takže jsem návštěvu odložil. Od té doby má Draco uzamčené letaxové spojení.“

Seamus se tvářil překvapeně. „Myslíš, že je pořád na Manoru? Nebo už se přesunul do Londýna?“

Harry pokrčil rameny. „Dali mu čas do konce příštího měsíce, aby se v klidu vystěhoval. Poslal jsem tam sovu a nevrátila se s nedoručenou poštou, takže moje dopisy asi četl.“

Vložil se do toho Ron. „No, aspoň že mu nechali londýnský byt a pravidelný příjem. Nebude třít bídu s nouzí.“

Dean byl zprvu zaskočený, ale pak si uvědomil, že pro Rona je zkrátka přirozené všechno posuzovat dle finanční hodnoty. „Jenže Dracovi ve skutečnosti nikdy o peníze nešlo. Pořád má dědictví po matce. Odjakživa tvrdí, že Malfoy Manor je pro něho nejdůležitější věc na světě. Jelikož ve válce ztratil úplně všechno, bere to tak, že tohle je to jediné, co mu zbylo. A teď nemá ani to.“

Přesně v ten okamžik elegantně vystoupila z krbu Hermiona a zanesla přitom do obýváku jen minimum sazí. Postavil se, aby ji vřele přivítal, a pak zašeptal. „Cokoli řekneš, hlavně se neptej, jak dopadl West Ham.“

Vrhla k němu pobavený pohled. „Díky za radu, Deane. I když musím přiznat, že bych se na to stejně nezeptala.“

Seamus se zachechtal. „To by mohlo znamenat neslučitelný rozdíl, víš? Na druhou stranu, protiklady se prý přitahují.“

„A ty jsi toho jasným důkazem,“ dobíral si ho Ron. „Poněvadž tvoje snoubenka je milá, zdvořilá a příjemná společnice.“

Seamus do něj přátelsky dloubl loktem a shodil ho z opěradla gauče. „Sklapni.“

Harry mezi ně se smíchem vstoupil. „Dost už toho, oba,“ pokáral je. „Násilí nic nevyřeší.“

„Díky za radu, Harry,“ poškádlil ho Seamus. „Kdy jste se s Malfoyem rozhodli, že si přestanete dávat nakládačku? Anebo počkej… Vlastně jste nikdy nepřestali, že?“

Následovalo trapné ticho. Zdálo se, že dokonce i Seamus lituje svých slov.

Hermiona odklidila pytlík brambůrků z gauče a posadila se vedle Rona. „Jak se má malá?“

To zabralo. Ron pyšně odpověděl: „Je bezvadná. Roste jako z vody. Nevím, proč jsme vůbec sháněli kolébku – pořád ji má někdo v náruči.“

„A cos čekal?“ zeptala se. „Dívky se u vás v rodině jen tak nevidí. Vsadím se, že se tvoje máma těší, až bude rozmazlovat malou holčičku, od té doby, co Ginny vyrostla.“

„Tak to si piš. A táta jakbysmet. Ale víš, kdo je nejhorší? Fred a George. Jsou odhodlaní zhatit veškeré naděje, že z ní vyroste normální čarodějka.“ Podle jeho úsměvu poznali, že své obavy nemíní vážně.

Dean si hrdé strýčky dovedl živě představit. Ron pokračoval v básnění o své dcerce – Dean měl dojem, že se jmenuje Květoslava, ale od křtin jí tak nikdo neřekl a místo toho se ujala přezdívka Květuška.¹ Dean se musel soustředit, aby vypadal, že ho to téma zajímá. Už nyní cítil, jak se mezi nimi tvoří nepřeklenutelná propast, poněvadž Rona rodičovství nenávratně dělilo od školních let a stále svobodných přátel. Dean se krátce zamyslel nad tím, zda by chtěl jednou vlastní děti. Bylo by to hezké.

Během povídání o Květušce si Ron zřejmě vzpomněl na své rodičovské povinnosti. „Měl bych vyrazit domů,“ prohlásil. „Už je docela pozdě.“

Hermiona si odkašlala. „Vlastně jsem přišla proto, abych ti předala nové informace o kletbě, Harry.“ Krátce se podívala na každého z nich. „Pokud chcete, můžete všichni zůstat a taky si to vyslechnout.“ Ron si zpátky sedl. Seamus sváděl niterný boj mezi touhou rychle se spakovat po svých nejapných poznámkách a potřebou nasytit svou neukojitelnou zvědavost. Dean se v duchu bavil jeho viditelnými rozpaky. Nakonec se Seamus rozhodl pro vyslechnutí novinek.

Hermiona počkala, až bude mít jejich plnou pozornost, než začala mluvit. Dean se v duchu pousmál, když přepnula do učitelského módu, stejně jak tomu bývalo kdysi dávno v nebelvírské společenské místnosti.

„Začnu špatnou zprávou: pořád jsme nedokázali přesně určit, o jakou kletbu se jedná,“ spustila. Dean si všiml, že Harry sedící v křesle svěsil ramena. „Ale patrně se všichni shodneme na tom, že je to nějaká verze kletby Pondera.“

„Výměnná kletba?“ ujistil se Ron. „Přesně to naznačoval Denní věštec.“

Harry je přerušil. „Není to jen chybná dedukce? Domnívá se ministerstvo, že je to výměnná kletba, protože se o tom dočetli v Denním věštci, nebo mají i jiné důkazy?“

Hermiona se tvářila ztrápeně a Dean si domyslel, že důkazy nejsou přesvědčivé. „No, nemůžeme si být stoprocentně jistí, ale vše zatím ukazuje tím směrem,“ připustila.

„Jako například…“ Harry ji probodl pohledem.

Povzdechla si. „Prosím, abys mě vyslechl, Harry, i když je mi jasné, že to nechceš slyšet. Ty taky, Deane.“

Okamžitě mu došlo, že mluví o Dracovi, a podle toho, jak se tvářil Harry, došel ke stejnému závěru. Harry se zamračil a pevně semknul ústa, ale uštěpačné poznámky si nechal pro sebe. Aspoň zatím.

Hermiona přijala Harryho mlčení jako mrzutý souhlas a rychle pokračovala. „Pro začátek víme to, že Malfoy složil slib mlčení docela krátce poté, co se spustila kletba. Možná ještě předtím.“

„Ne, bylo to určitě až potom,“ bránil kamaráda Dean. „Tu noc, co jsi mě zavolala na pomoc, přišel se mnou, pamatuješ? Tehdy ještě mluvil.“

Přikývla. „Ano, už si vzpomínám. No dobře, data úplně nesedí, ale je to dost blízko. Tak moc, že to ministerstvu dělá starosti.“

Harry měl na tváři stále kamenný výraz. „A co dál?“

„No, pak je tu ještě vaše proslulá rivalita ze školních lavic – nehádej se se mnou, Harry,“ dodala spěšně, když Harry otevřel ústa, zřejmě aby něco namítl. „Netvrdím, že s tím souhlasím. Jenom se snažím shrnout, co si myslí ministerstvo.“

Harry se na ni zamračil. „Není to stejné ministerstvo, které mi několik let dělalo ze života peklo? Které zaměstnávalo Popletala a Umbridgeovou? Které poslalo Siriuse do Azkabanu bez řádného soudu? Myslíš tohle ministerstvo?“

Ron se nervózně zavrtěl. „Ale to, co říká Hermiona, by vysvětlovalo, proč ses stal terčem kletby. Víme, že tě Malfoy tenkrát nenáviděl.“

Ronův zdvořilý pokus o pochopení motivů ministerstva nepadl na úrodnou půdu, neboť ho Harry zcela ignoroval. „A dál?“ zavrčel.

Hermiona se chvíli ošívala, než spustila úředním tónem: „Poslední bod je to, co jsi v tomto týdnu přiznal před Starostolcem. Ministerstvo považuje za pozoruhodné, že jsi měl poté, co kletba začala účinkovat, pohlavní styk s Malfoyem.“

Dokonce i Seamus po tomto prohlášení držel klapačku. Dean měl nutkání vysvobodit Hermionu z trapného ticha. „Proč tomu připisují důležitost?“

Vděčně se k němu obrátila. „No, jistě si dovedeš představit, že spousta temných kouzel zahrnuje také sexuální magii. Někteří výzkumníci tudíž vidí spojitost mezi Malfoyovým mlčením a jeho… ehm… erotickým zájmem o Harryho. Vnímají to jako jasný důkaz.“

Seamus si přikryl rukou ústa a Ronovy tváře nabývaly nelichotivého odstínu rudé. Deana posedla morbidní zvědavost a zároveň cítil hluboké rozpaky, neboť Hermiona mluvila o milostném životu jeho dvou přátel, jako by to bylo něco, co je, no, hodně zvrácené. Tedy ještě víc než to, že dva kluci, o kterých se všeobecně – a kdysi také oprávněně – předpokládá, že se nenávidí, spolu provozují sex.

„V pondělí se tě budou chtít zeptat na pár otázek, Harry,“ upozornila ho.

Tím konečně přetekl Harryho již tak mělký pohár trpělivosti. „Ať jdou do prdele. Nikomu do toho vůbec nic není. Nehodlám se ministerstvu svěřovat, s kým lezu do postele a proč.“

„Poslouchej, Harry,“ oslovila ho a zněla jako profesorka McGonagallová v plné ráži.

„Ne, Hermiono, ty poslouchej. Takhle to vůbec není. Draco se mě nepokusil svést. To já jsem vyjel po něm, jasný? Já jsem začal.“

Dean z předchozí zkušenosti věděl, že když má Hermiona svoji náladu, klidně se bude hádat, že černá je bílá. A nyní zjevně tuto náladu měla.

„Nebo možná chtěl, aby sis to myslel.“ Bránila se zvednutím ruky. „A ne, nechci po tobě žádné detaily. Jestli ale opravdu seslal kletbu, pak by tě dokázal zmanipulovat, aby sis myslel, že to byl tvůj nápad. Nebylo by to poprvé, co použil v praxi svoji lstivou povahu.“

Harry vybuchl. „To bylo před lety. Ty vole, Hermiono, to si vážně nikdo nepamatuje, že posledních pět let bojoval za stranu dobra? Myslím – ach ano, jsem si skoro jistý, že to bylo u soudu letmo zmíněno. Nebo snad nikdo neposlouchal?“

„Harry má pravdu,“ zastal se ho Dean. „Ministerstvo svaluje vinu na Draca za všechno, co se přihodí ve stejném městě, od teroristických útoků přeživších smrtijedů až po extrémně sychravé počasí během zimy. Jenom proto, že on a Harry, ehm…“

Harry převzal slovo. „Přesně, jenom proto, že ehm, se nemůžeme domnívat, že mi chce ublížit. Pokud nechci.“

Seamus se zašklebil. „Harry, kámo, to jsme nepotřebovali vědět.“

Harry byl natolik v rauši, že se na Seamuse ani letmo nepodíval. „Ministerstvo přiživuje tuhle báchorku už několik týdnů, ale já stále nevěřím, že seslal tu kletbu. Prostě ne.“

Hermiona se na něj klidně podívala, než pokračovala. „A jsi si tím stoprocentně jistý? Jsi ochotný za to ručit vlastním životem, Harry? Protože podle některých to přesně k tomu spěje.“

Harry nic neodpověděl. Prohlédl si je jednoho po druhém, než se sesul zpátky do křesla a ztěžka vydechl.

„Hele, taky se mi nelíbí, jakým směrem se to ubírá,“ chlácholila ho Hermiona. „Nejsem si jistá, čemu věřit. A máš pravdu, Malfoy toho udělal pro Řád opravdu hodně. Na druhou stranu, poslední dobou se chová dost divně, takže mi vrtá hlavou, co má za lubem. Tebe to netrápí? Nebylo by lepší dát si pozor, dokud toho o kletbě nezjistíme víc?“

Harry přimhouřil oči. „Co podle tebe znamená dát si pozor? Dovedu si to živě představit.“

Hermiona pokrčila rameny. „No, asi by bylo dobré, kdyby ses s Malfoyem nějakou dobu nevídal.“

„Dobré pro koho?“ vyštěkl Harry.

„Pro tebe, samozřejmě,“ odsekla, hlas netrpělivý a plný frustrace. „A taky pro Malfoye, když jsme u toho. Buďme k sobě upřímní, ať má s tou kletbou něco společného nebo ne, stejně ho všichni podezírají. Čím víc se kolem tebe bude motat, tím to bude horší.“

Dean ji přerušil. „Myslím, že podezření stejně Draca pronásleduje na každém kroku. Se svým jménem se ho jen tak nezbaví.“

„To je fakt,“ přidal se Ron. Dean čekal, že ho víc podpoří, a překvapilo ho, když nic dalšího nedodal. Choval vůči Dracovi pořád stejnou zášť jako kdysi ve škole, i když věděl, co všechno udělal pro Řád? Nebo se mu jen nechtělo pouštět do sporu s Hermionou?

„Podívej, Harry,“ řekla Hermiona. „Nechci se s tebou hádat. Jen po tobě chci, jako laskavost a taky v zájmu tvého vlastního bezpečí, abys to s ním na chvíli utnul, než nashromáždíme víc informací.“

„Na jak dlouho?“ zeptal se Harry a rychle dodal: „Jenom čistě teoreticky, kdybych náhodou uvažoval o tom, že tě poslechnu.“

Opět se tvářila rozpačitě. „No, víš, to nedokážu přesně říct.“

„Jak jinak.“

Najednou se zarazila a prohlédla si Harryho s neskrývaným zájmem. „Můžu se tě na něco zeptat? Jsi do Malfoye zamilovaný?“

Harry s odpovědí chvíli otálel. „Sice ti do toho nic není, ale ne, nejsem.“

„A myslíš, že on do tebe jo?“ zeptal se Seamus.

Harry mu věnoval jízlivý pohled. „Těžko říct, Seamusi. Nic mi neřekl.“

Seamus se tvářil kajícně. Nervózně si prohlédl hodinky a Dean také. Už bylo docela pozdě. Společnost měl Harrymu dneska dělat on s Hermionou a měl silné podezření, že Seamus s Ronem se nemohou dočkat, až odsud vypadnou.

Harry si také všiml, kolik už je hodin. „Hele, dneska už to stejně nerozseknem. Chápu, že ti jde o moje dobro, Hermiono, a opravdu si vážím toho, že mě necháváš v obraze ohledně toho, co se děje na ministerstvu. Nemohu však říct, že v ně chovám velkou důvěru. Obzvlášť ne po tomhle týdnu.“

Seamusovi a Ronovi se podařilo konečně pláchnout a Hermiona si vzala na starost přípravu večeře, a tak zůstal s Harrym o samotě.

„Co si o tom myslíš, Deane?“

Dean smutně potřásl hlavou. „Nesmíš zapomínat, Harry, že mi zachránil život. A taky Seamusovi. Navíc toho pro to musel hodně obětovat. Už jsem se dopustil dost velké zrady, aby mi to vystačilo na celý život, takže nehodlám podrazit i jeho. Ty se ale musíš řídit vlastním rozumem.“

Bylo mu Harryho opravdu líto. Zdálo se, že pokaždé, když najde něco, co ho činí šťastným – jakkoli bylo nepochopitelné, že našel štěstí zrovna po boku Draca, s přihlédnutím k jejich pestré minulosti -– tak se všechno spiklo proti němu a o záblesk štěstí ihned přišel. Z hloubi duše mu chtěl říct, aby se vykašlal na to, co říká Hermiona, a udělal prostě to, co chce sám. Měl na to plné právo.

Jenže jak tak Harryho pozoroval, bylo mu jasné, že do něj ministerstvo zaselo semínko pochyb, které nyní klíčilo jako plevel a klestilo si cestu k jeho rozumu. Už nezáleželo na tom, zda je Draco vinen – Harry do svého nitra pustil podezření, které zde zapustilo kořeny a bude dál růst. Dean si připadal, jako by byl uvězněn v shakespearovské tragédii, kde Draca sužoval osud někoho, kdo nikdy nezíská ničí důvěru, a Harry zase naopak nedokázal nikomu věřit. A on zde byl v podružné vedlejší roli, bez možnosti jakkoli ovlivnit dění.

Poznámka k překladu:

¹ V originálu bylo jméno Florrisant (francouzsky „vzkvétající“) a přezdívka Posie (anglicky „kytice, puget“).