Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 30 – Před východem slunce

19. června 1998

Tři měsíce utekly poměrně rychle.

Když se Hermiona vrátila na vyučování, vrátil se i Draco. Byl s učením pozadu téměř stejně jako ona, ale když znovu začal chodit do školy, skoro okamžitě vše dohnal – hlavně díky tomu, že s Hermionou každý večer studoval v jejich společenské místnosti. Měl štěstí, protože všichni profesoři souhlasili s tím, že si práci může doplnit. Usoudil, že za to může pravděpodobně poděkovat Brumbálovi.

On a Harry dostali V za společný projekt na přípravu Veritaséra. Mohl si jen představovat, jak těžké pro Snapa muselo být, dát jim tak dobrou známku, ale kvalita jejich lektvaru se nedala popřít, protože na druhé Hermioně fungovalo výtečně. Draco předpokládal, že Harry bude informovat Snapa o tom, že s výrobou séra vůbec nepomáhal, ale neudělal to. Když se ho na to Draco zeptal, jen pokrčil rameny a řekl prostě: „Vrátil jsi mi mou nejlepší kamarádku.“

Všichni studenti byli návratem Hermiony překvapeni, ale možná ne tak moc, jak by mohli být, kdyby se předtím neukázala druhá Hermiona. Vypadalo to, že většinu žáků z jiných kolejí její návrat vůbec nezajímá, ale Nebelvíři uspořádali na její počest obrovskou párty – na kterou Draco samozřejmě nebyl pozvaný.

Hermionini přátelé byli nadšeni z toho, že byla naživu, ale nikdo víc než Ginny, která se k ní prakticky přilepila hned poté, co zjistila pravdu. Vlastně jediné chvíle, kdy Draco viděl Hermionu, aniž by se kolem ní motala Ginny, byly při vyučování a večer, když se učili jen sami dva. Ačkoli Draca to rozčilovalo, Hermioně to zřejmě vůbec nevadilo. Říkala, že Ginnyina náhlá náklonnost k ní nejspíš hodně souvisí s hádkou, kterou spolu měly před útokem, kdy jí Ginny řekla dost hrozných věcí. Draco si pomyslel, že to dává docela smysl, protože to samé si myslel i on, když Ginny s otevřenou náručí přivítala druhou Hermionu.

Vztah Draca a Hermiony se vyvíjel zajímavě. V pohodlí své vlastní věže se považovali za pár. Na veřejnosti se však rozhodli svůj vztah pro jistotu tajit. Když se míjeli na chodbách, nebrali se navzájem na vědomí. Nemluvili spolu, pokud to nevyžadoval nějaký úkol na vyučování. Občas po sobě z legrace během jídla ve velké síni vrhali vražedné pohledy v naději, že nebudou vypadat příliš falešně pro někoho, kdo by je v tu chvíli mohl pozorovat. Ani Hermionini přátelé o jejich vztahu nevěděli... až do jednoho pozdního večera v polovině dubna, kdy na ně Ron narazil, jak se líbají v odlehlé části knihovny. Zděšený a znechucený výraz v jeho tváři byl k nezaplacení, ale ani v nejmenším se netvářil překvapeně. Jen vykulil oči, zasténal a beze slova odpelášil pryč, přičemž Draco i Hermiona dostali hysterický záchvat smíchu. Ron se samozřejmě hned svěřil Ginny a Harrymu. Ani oni nevypadali, že by je to příliš překvapilo.

Zbytek roku se vyvíjel pozoruhodně dobře. Zdálo se, že Hermionu nic neohrožuje. Draco si nebyl jistý, jestli je to díky ochranným kouzlům, která provedl Brumbál, nebo proto, že už nikdo neměl zájem jí ublížit. Usoudil, že to bylo spíš to první než to druhé – i když by rád věřil, že už není pro nikoho terčem. Bylo dobré, že Blaise už do školy nechodil, i když si byl Draco jistý, že mnozí Zmijozelští k němu mají stále blízko a o všem ho informují. Hermiona však měla pravdu – dokud byla uvnitř hradu, byla jen velmi malá šance, že by jí někdo mohl ublížit. Zvlášť když byl nablízku Draco, který se stal jejím neoficiálním osobním strážcem. Poté, co se vrátila ke svým povinnostem primusky, ji každou noc, kdy hlídkovali v temných chodbách, pevně držel za ruku – což bylo výrazné zlepšení oproti chvílím, kdy ji nechával ve tmě samotnou. A většinu nocí ji nutil spát ve své ložnici – přenechával jí postel, zatímco on spal na podlaze.

Každou noc usínali s tichým zvukem hrací skříňky, kterou jí dal o Vánocích.

Oba se zbývající tři měsíce nesmírně snažili, aby dohnali veškeré učivo, a přestože byli tolik pozadu, skončili nakonec jako nejlepší a druhý nejlepší student ročníku – premiantkou byla samozřejmě Hermiona. Před několika lety ji Draco nenáviděl za to, že je ve známkování o jednu příčku nad ním, ale teď na ni nemohl být víc pyšný. A jen před pár hodinami obdrželi diplomy a stali se oficiálními absolventy Bradavické školy čar a kouzel.

Obřad byl dlouhý a nudný – ne že by mu Draco věnoval velkou pozornost. Byl příliš zaneprázdněn kradmými pohledy na primusku, která seděla vedle něj a usmívala se od ucha k uchu. Ale navzdory této radostné události měl Draco potíže s tím, aby v sobě vůbec cítil něco příjemného, protože hned druhý den měla Hermiona odjet – vrátit se k životu jako mudla a odcestovat kdoví kam na kdovíjak dlouhou dobu. Jistě, Draco si před několika měsíci myslel, že to pro ni chce, protože se to zdálo být nejbezpečnější volbou. Ale teď, když se skutečně chystala odejít, se jen velmi těžko vyrovnával s realitou.

Ale teď tu stál, několik hodin po slavnostní ceremonii, a předstíral, že nemá na světě jedinou starost – protože kdyby to nedělal, pravděpodobně by zešílel.

Personál Bradavic uspořádal v komnatě nejvyšší potřeby večírek, který se protáhnul až do brzkého rána. Místnost vypadala úplně jinak než před třemi měsíci. Byla teď třikrát větší a plná všech absolventů – Nebelvírů, Zmijozelů, Havraspárů i Mrzimorů. Na pódiu na konci místnosti hrála živá kapela, o které Draco nikdy předtím neslyšel. Někteří studenti tančili, zatímco jiní se buď shlukli do skupinek a povídali si, nebo hledali jiné způsoby, jak se zabavit. Ačkoli byly alkoholické nápoje přísně zakázány, mnozí studenti (většinou zmijozelští) našli způsob, jak toto pravidlo obejít, a jednoduše si propašovali vlastní nápoje a zamaskovali je jako vodu. Nikdo z profesorů to nezjistil, protože tam žádný profesor ani nebyl. Zřejmě to byl jejich dárek pro sedmý ročník: oslava bez dozoru.

Když Draco sledoval Crabba a Goyla – kteří byli totálně opilí – jak opakovaně padají jeden přes druhého mezi ostatní studenty, uvědomil si, že jejich dárek byl opravdu nerozumný.

Ale možná ne tak nerozumný jako Dracova volba strávit večer u jednoho ze stolů s Hermionou a malou skupinkou jejích kamarádů, kteří nemohli být nudnější, ani kdyby spali. Draco samozřejmě chtěl s Hermionou trávit co nejvíc času, ale její přátelé ho naprosto vytáčeli, probírali své velké plány stát se aurory a co budou dělat přes léto a bla bla bla. A Hermiona s nimi samozřejmě chtěla strávit co nejvíc času, protože to bylo na nějakou dobu naposledy, co je uvidí.

Draco prakticky usínal, když k nim přiběhla Parvati Patilová a pištěla: „Bude se hrát otoč-pohárem! Kdo se přidá?“

Ginnyina tvář se rozzářila. „To zní fantasticky!“ Obrátila se k Hermioně a chňapla ji za ruku. „Pojď Hermiono, jdeme taky!“

Dracova ruka automaticky vystřelila a chytila Hermioninu paži dřív, než se stihla zvednout a následovat Ginny. „Je mi líto, ale musím protestovat,“ řekl přísně.

Harry na něj z druhé strany stolu pohlédl a přikývl. „Já taky,“ řekl Ginny. „Jediný kluk, který tě dneska bude moct líbat, jsem já.“

Přitáhl si její tvář k sobě dolů a věnoval jí něžný polibek na rty. Krátce se usmála a našpulila pusu. „S vámi není žádná sranda. Je to jen neškodná hra.“

Draco naštvaně vydechl. „Vízlice, co tu vlastně děláš? Ty jsi školu neskončila.“

Ginny se na něj rozzlobeně podívala. „Promiň, fretko, ale můj bratr ano, a to nezmiňuji svého kluka a mou nejlepší kamarádku, takže mám právo tady být. Kromě toho jsem byla pozvaná.“

Draco se ušklíbl. „Paráda. Ale to ti nedává právo k tomu, abys tahala mou holku na líbací hru s jinými kluky.“

Ginny se zahihňala a otočila se k Hermioně. „Zrovna tě nazval svou holkou,“ řekla zpěvavým hlasem a hravě ji strčila do ramene.

Hermiona se začervenala a usmála se na Draca. Neměl v úmyslu o ní mluvit jako o své holce, i když jí byla, a i když o tom věděl každý u stolu. Ale stále ještě se snažil vyhnout se používání toho termínu, protože to vždycky Rona přimělo k nevrlému brblání.

Ron nevrle zabrblal. „Proč trváš na tom, že jí tak budeš říkat?“

„Protože, vzhledem k tomu, jak často se spolu muchlujeme, by bylo divné jí říkat nějak jinak,“ odpověděl Draco a velmi si užíval pohledu na to, jak Ron zezelenal.

Teď byla řada na Harrym, aby zabrblal. „Kde je zapomínací kouzlo, když ho potřebuješ? Moc rád bych teď zapomněl na to, co jsi právě řekl.“

Hermiona hravě šťouchla Draca do paže. „Dělal si legraci, Harry.“

Draco svůdně nadzvedl obočí. „Vtipkuju o hodně věcech, Grangerová, ale líbání s tebou není jedna z nich.“ Natáhl se k ní, vzal ji za ruku a propletl si prsty s jejími.

Hermiona se zazubila a jemně mu ruku stiskla.

Když si Ginny opět sedla, všichni rychle změnili téma a Draco se podíval na hodinky. Jakmile si uvědomil, kolik je hodin, vzhlédl k Ginny a řekl: „Hej, Vízlice, vadilo by ti, kdybych si na chvíli půjčil tvé siamské dvojče?“

Ginny obrátila oči v sloup. „Moc vtipné, fretko,“ řekla jízlivě, ale začervenala se, když si uvědomila, že nevědomky chytla Hermionu před chvilkou za ruku. Rychle ji pustila a pokrčila rameny. „Fajn. Jasně. Jestli preferuje trávit čas s tebou.“

Draco by to nikdy nahlas nepřiznal, ale myslel si, že je roztomilé, jak Ginny na Hermioně doslova visí – a on by mohl sám vyprávět. Byl to ochranářský instinkt, jako by dotýkat se jí znamenalo udržet ji v bezpečí. A z toho důvodu bylo složité ji pustit.

Hermiona se zahihňala. „Díky, Gin.“

Ron se zamračil. „Takže preferuješ trávit čas s ním!“

Draco se natáhl a rozcuchal Ronovi jeho červené kudrny. „Bez urážky, Weasley, ale já jí můžu nabídnout něco lepšího než vy.“

Hermiona na něj zvědavě pohlédla. „Ano? A co jako?“

„To je překvapení,“ řekl a vstal od stolu. Zatáhl ji za ruku, aby jí pomohl vstát z židle. Obrátil se ke všem u stolu a řekl: „Nemusíte se bát, dovedu vám ji před zítřejším odjezdem.“

Ron zareptal, zatímco Harry s Ginny jen pokrčili rameny a snažili se předstírat, že je jim to jedno. Hermiona jim vesele zamávala a Draco ji rychle odtáhl.

Pospíchala za ním a snažila se s ním držet krok, protože šel rychle. Zamířil rovnou z komnaty nejvyšší potřeby a pak ji vedl chodbou.

„Kam jdeme?“ ptala se.

S úsměvem na ni shlédl. „Potřebuješ slovník, aby sis osvěžila význam slova 'překvapení'? Prosím tě, Grangerová.“

Hermiona protočila oči. „Nezmínila jsem se už, že nemám ráda překvapení?“

„Nezmínil jsem se už, že mě vážně nezajímá, jestli je máš nebo nemáš ráda?“

„Proč se chováš jako debil?“

Draco se najednou zastavil – tak náhle, že Hermiona neměla čas zpomalit a narazila přímo do něj.

„Proč nepřestaneš mluvit,“ zasyčel na ni výsměšně.

„Proč mě nedonutíš?“ odpověděla škádlivě; na rtech se jí objevil náznak úsměvu.

Draco to zpozoroval a najednou pocítil nutkáni ji políbit. Lehce ji chytil za ramena a začal ji tlačit ke zdi, dokud se o ni zády neopřela. Neztrácel čas a zachytil její ústa svými v hlubokém, opojném polibku, který je po pár minutách, když se od sebe konečně odtrhli, zanechal bez dechu.

Hermiona se zahihňala a on se sklonil a něžně ji líbal na krku. „To je tvoje překvapení? Svést mě na chodbě?“

„Ne,“ odmítl a znovu ji políbil na ústa. „Ale vážně zvažuji, že svůj plán změním.“

„Ani náhodou,“ řekla a odstrčila ho. „Na to jsem až moc zvědavá.“

Draco si povzdechl. „Dobře, fajn. Jdeme.“

Znovu ji chytil za ruku a vedl ji skrze temné chodby a na cestu jim svítila jen jeho hůlka. Po pár minutách dosáhli místa určení u paty vysokého, točitého schodiště.

Hermiona k němu pobaveně vzhlédla. „Astronomická věž? To je tvé překvapení? Promiň, že tě zklamu, ale už jsem na ní byla – mnohokrát. Takže to vážně nebude vůbec žádné překvapení-“

„Už zase moc mluvíš,“ řekl prostě a postrčil ji ke schodišti.

„Promiň,“ zamumlala, ačkoli její tón omluvný nebyl. Vlastně by mohl přísahat, že se snažila potlačit smích.

Když konečně vyšplhali až na vrcholek, otevřel dveře a pokynul jí, aby vešla dovnitř.

Místnost vypadala jako vždycky – jen tmavší. Hermiona vstoupila dovnitř a rozhlédla se kolem, jako by něco hledala.

„Tak kde je moje překvapení?“ zeptala se. „Schovává se tu někde štěně?“

„Myslel jsem, že jsi spíš na kočky.“

Zalapala po dechu. „Máš pro mě kotě?“

Draco ignoroval její škádlení, vzal ji znovu za ruku a vedl ji k oknu.

Trochu zaváhala. „Počkej… nebudeš chtít, abych skočila z okna, že ne?“

Nadzvedl obočí. „Takže si své sny pamatuješ!“

„Jenom útržky,“ ujišťovala ho. „Ale ano. Pamatuju si tu část, kdy jsi mě donutil skočit. A pořád se kvůli tomu na tebe zlobím!“

„U Merlina, Grangerová, byl to jen sen. Přenes se přes to.“

„Donuť mě.“

„Uvědomuješ si, že pokaždé, když řekneš 'donuť mě', tě políbím.“

„V to jsem doufala.“

Podle tmy venku to vypadalo, že mají ještě trochu času, takže si ji k sobě přitáhl a něžně ji políbil… sladce… vychutnával každý moment, jako by byl jejich poslední.

Hermiona si povzdechla a vpletla mu prsty do vlasů. Mírně se od něj odtáhla a zašeptala: „Tvoje překvapení se mi vážně líbí.“

Trochu se zasmál a krátce zachytil její rty. „Tebe je tak snadné potěšit. Ale tohle není to překvapení. Ještě ti ho nemůžu dát.“

Trucovitě zabořila obličej do jeho hrudi. Pevně se drželi jeden druhého a cítili, jak jim srdce tiše buší v hrudi. Draco by přísahal, že v jednu chvíli se jejich údery shodovaly, jako by jejich srdce byla dokonale synchronizovaná.

Povzdechl si, pevně ji objal a přitáhl si ji k sobě co nejtěsněji. Cítil sladkou, ovocnou vůni jejích vlasů, cítil měkké křivky jejího těla a vnímal, jak se jí zvedá a klesá hrudník, když zhluboka dýchá. Mohl by takhle zůstat navždy. A začal přemýšlet, jak by ji sakra mohl v příštích hodinách nechat odejít ze svého života.

Náhle v jeho náručí ztuhla. Zvedla hlavu, aby se na něj mohla podívat a všimla si jeho mírně vyděšeného výrazu.

„Draco,“ promluvila tiše. „Co teď?“

Zvědavě na ni pohlédl. „Zrovna teď? Užívám si pocit tvého těla proti mému.“ Drze se na ni usmál.

Zavrtěla hlavou. „Ne, nemyslím hned teď. Myslím… potom. Za necelých deset hodin nastoupíme na Bradavický expres – a pak co? Kam půjdeš? Co budeš dělat?“

Povzdechl si a pustil ji. Doufal, že mu takovou otázku nepoloží. Vlastně se velmi snažil si ji sám nepokládat.

„Nemám tušení,“ odpověděl tiše. Odtáhl se od ní a díval se z okna na svět, který byl stále temný, těsně před rozbřeskem. „Celý svůj život jsem si byl jistý, že až vyrostu, bude ze mě smrtijed jako z mého otce. Tak to prostě bylo. Ale pak zemřel a mě najednou takový život přestal zajímat. Takže teď… teď nemám tušení, co budu dělat. Abych byl upřímný, ještě jsem o tom moc nepřemýšlel.“

„Tak pojeď se mnou,“ vyhrkla.

Otočil se tváří k ní, protože si nebyl jistý, jestli slyšel správně. „Co?“

Přikročila k němu. „Hodně jsem o tom přemýšlela – vlastně celé ty tři měsíce, abych byla přesná. Nejdřív, když jsem se vrátila coby primuska, jsem si nebyla jistá, kam to mezi námi povede. Nevěděla jsem, jestli to bude jen chvilková záležitost – něco, čeho bych se nakonec dokázala vzdát... nebo jestli je to něco výjimečného – něco, bez čeho bych asi nedokázala žít do konce života.“

Dech se mu zadrhl v hrdle. „A? Co se z toho vyklubalo?“

„No, zrovna jsem se tě zeptala, jestli pojedeš se mnou, ne? Tak si to rozlušti.“ Ušklíbla se.

Draco si až teď uvědomil, že zadržuje dech a vydechl. Rukou si prohrábl vlasy a začal přecházet po místnosti. „Chceš, abych s tebou jel… do mudlovského světa?“

„Přesně tak,“ odpověděla a přikývla. „Podívej, chápu, že asi nebudeš chtít. Vím, co si myslíš o mudlech a všem, co s nimi souvisí, ale jsem si jistá, že kdybych se tě aspoň nezeptala, litovala bych toho po zbytek mého života-“

„Ano,“ řekl náhle, to slovo zaznělo dřív, než si vůbec uvědomil, že ho hodlá říct.

Šokovaně zamrkala. „Ano? Tím myslíš…“

Přikývl. „Hermiono, strávil jsem celé měsíce s vědomím, jaké to je žít bez tebe. A abych byl úplně upřímný, vůbec se mi to nelíbilo. A teď, když tě mám zpátky, jen myšlenka na to, že bych tě už nikdy neměl znovu spatřit, nebo se tě nikdy znovu nedotknout, nepolíbit tě… se mi taky nelíbí. Takže jestli se mě ptáš, jestli s tebou půjdu – kamkoli – pak má odpověď je ano.“

Zvedla si ruku před ústa a potlačila vypísknutí. „Opravdu?“ zeptala se a mrkáním se snažila zahnat slzy.

„Ano, opravdu.“

„Ach!“ zvolala, skočila na něj a věnovala mu pevný polibek na rty. Zvedl ji, otáčel s ní dokola a celou dobu se křenil jako blázen.

„Jsem tak ráda, že jsi řekl ano!“ vykřikla. „Už jsem o tom mluvila s mými rodiči, jen pro případ, a oni souhlasili, že u nás můžeš v létě zůstat, než se na podzim… no, než se rozhodneme, kam pojedeme. A já už jsem-“

„Grangerová, buď zticha,“ umlčel ji polibkem. Nevypadala, že by jí to vadilo.

O několik okamžiků se od sebe odtrhli. Draco pohlédl směrem k oknu a zjistil, že jeho překvapení je téměř připravené.

„Pojď sem,“ pobídl jí měkce a odvedl ji k velkému oknu. „Posaď se,“ dával jí instrukce a pokynul na okenní parapet.

Poslechla ho a celou dobu se na něj zvědavě dívala. „Co to děláš?“

„My,“ odpověděl a posadil se vedle ní, „budeme sledovat východ slunce.“

Usmála se. „Proč mi to zní povědomě?“

„V našem snu,“ vysvětloval. „Chtěl jsem ti ukázat východ slunce, ale tlačil nás čas.“

„Aha,“ vydechla a pohlédla ven. Usmála se. „Mám ráda východy slunce.“

Draco se opřel o zeď u okna a zíral na obzor, který se od jejich příchodu výrazně rozzářil. Blížilo se brzké ráno.

Seděli v tichu, dívali se, čekali. A když se nebe začalo rozjasňovat sytými odstíny fialové, modré a růžové, Hermiona zalapala po dechu a řekla: „To je taková nádhera. Výhled odsud je úžasný.“

Souhlasně přikývl a sledoval ji, jak se užasle dívá z okna. Východ slunce byl opravdu krásný, ale bledl ve srovnání s dívkou, která jím byla tak uchvácená.

„Vím, že to není úplně to nejlepší překvapení na světě,“ řekl zahanbeně. „Jen jsem chtěl, abys ho viděla. Věděl jsem, že se ti bude líbit.“

„Líbí se mi,“ řekla tiše. „A moc si toho cením.“ Pohlédla na něj zpod přivřených víček a trochu zavrtěla hlavou. „Co jsem kdy udělala, že mám takové štěstí?“

Draco málem vyprskl, ale zarazil se. Ona si myslela, že má štěstí? On sám si zrovna kladl tu stejnou otázku.

Natáhl se k ní a políbil ji na temeno hlavy. „Miluju tě, Grangerová.“

Šťastně si povzdechla. „A já miluju tebe, Malfoyi.“

„Všechny ty věci, které máme společné, mě začínají děsit,“ zamumlal jí do vlasů. „To prostě není normální.“

Zachichotala se a rychle ho políbila. „Měl bys mě radši odvést zpátky k mým přátelům, jinak vyšlou pátrací oddíl.“

Draco si povzdechl. „Opravdu je musíš ještě vidět?“

„Samozřejmě že ano!“ řekl a seskočila z parapetu. „A potom si potřebuju zabalit. A ty taky. Nechceme zmeškat vlak domů.“

„Máš pravdu,“ přiznal a také seskočil dolů. „Nechci tu strávit víc času, než je nezbytně nutné. Už mám školy dost.“

Hermiona se ušklíbla a vzala ho za ruku. „Je ti jasné, že ti bude chybět, až budeš pryč?“

Odfrkl si. „O tom hluboce pochybuju.“

Ruku v ruce vykročili ke dveřím. Draco se ohlédl k oknu a všiml si, že barvy na obloze pozoruhodně pohasly a místo toho se obloha rozjasnila do bledě modré, čímž se ohlásil nový den.

O pár minut později ji dovedl k jejím přátelům, kteří se vrátili do nebelvírské věže a sám se vydal zpět do jeho vlastní věže, aby začal balit. Ke svému překvapení spatřil, že u portrétu na něj čeká Brumbál.

„Profesore,“ pozdravil ho.

„Draco,“ řekl starý muž potěšeně. „Zrovna jsem měl příjemný rozhovor tady s Mariusem. Řekl mi, jak velmi rád letos sloužil jako váš portrét.

Draco se na rytíře zamračil. „Děláš si srandu.“

Marius se zasmál. „Určitě tě budu postrádat, Malfoyi. Budou mi chybět naše vtípky a škádlení. Byl jsi ten nejzábavnější primus za celá léta. Musím však říct, že primuska mi bude chybět o chloupek víc.“

Brumbál se na Mariuse usmál. Obrátil se k Dracovi a řekl: „Chtěl jsem vám dát vědět, že jsem včera v noci obdržel nějaké novinky ohledně toho smrtijeda, který napadl slečnu Grangerovou.“

To upoutalo Dracův zájem. „Jaké novinky?“

„Včera ráno ho nalezli v jeho cele mrtvého,“ odpověděl Brumbál. „Azkaban byl na něj očividně příliš. Zřejmě patřil mezi slabší přisluhovače Temného pána.“

Draca zalila vlna úlevy. Bál se, že se mu Brumbál chystá sdělit, že smrtijed uprchl. „To jsou výborné zprávy, profesore.“

Brumbál přikývl. „Nechci ve vás ale tou zprávou vzbuzovat falešný pocit bezpečí. Plánuje se slečna Grangerová pořád vydat na cesty?“

„Ano, profesore,“ odpověděl Draco. „A já, ehm… pojedu s ní.“

Staříkovy oči se rozšířily překvapením. „Opravdu? To je báječné – to velmi rád slyším. Nebude se muset tolik obávat o své bezpečí, když budete s ní, abyste ji ochránil.“

„Jo,“ souhlasil Draco. Rozpačitě pohlédl na portrét, pak zpět na Brumbála. „Asi bych měl jít balit…“

„Ano. Ano, to byste vskutku měl.“ Brumbál k němu natáhl ruku. „Sbohem, pane Malfoyi. Přeji vám všechno štěstí světa.“

„Děkuji, profesore,“ řekl Draco a potřásl mu pevně rukou. A než se mohl zastavit, velmi rychle staříka objal a řekl: „Děkuji vám za všechno.“

Oba věděli, za co mu Draco děkoval – za záchranu Hermionina života a za její ochraňování. Nikdy mu to nezapomene a přísahal, že jednou najde způsob, jak mu to oplatit.

Brumbál vypadal tím gestem dojatý, ale byl natolik milý, že to zbytečně nekomentoval. Místo toho se jen usmál, otočil se a vydal se chodbou pryč.

„Vždycky jsem věděl, že jsi měkkouš,“ zavrkal na něj Marius z portrétu.

Draco se po něm rozzlobeně podíval. „Drž už hubu,“ odsekl. A naposledy mu řekl heslo. Když se protahoval kolem něj, slyšel Mariusův tichý smích.

****

Na nástupišti 9 a ¾ bylo živo, studenti se šťastně vítali se svými rodinami, ale jedna určitá skupinka byla na rozdíl od zbytku vážnější, protože se místo vítání loučili.

Draco stál rozpačitě několik metrů od nich a sledoval, jak dává Hermiona se slzami v očích sbohem svým nejlepším přátelům. Nikdo z nich si nebyl jistý, kdy se znovu uvidí, takže to byla opravdu srdcervoucí scéna. Vízlice jako by si během jízdy vlakem v očích zapnula vodotrysk, a ještě ho nestihla vypnout. Držela se Hermiony jako klíště a nesouvisle mumlala. Ron stál s kamennou tváří a snažil se nedat najevo žádné emoce – ale Dracovi bylo jasné, že se ho Hermionin odchod docela dotkl. Luna se tvářila jako obvykle, jako by byla ve vesmíru, i když možná trochu vážněji. A Harry... no, Harry vypadal, jako by přišel o nejlepšího přítele.

Draco od doby, kdy se Hermiona vrátila, vůbec nepovažoval Harryho za hrozbu pro svůj vztah s ní. Začínal si říkat, jestli ty city, o kterých si byl tak jistý, že k ní Harry chová, nebyly možná celou dobu jen výplodem jeho fantazie. Poslední tři měsíce se mu zdál být Ginny bližší než kdykoli předtím, a když se Ginny nedržela Hermiony, byla přisátá k Harryho rtům. A Draco během těch tří měsíců ani jednou nezaznamenal, že by Hermiona k Harrymu nějak planula. Zdálo se, že se přes něj úplně přenesla – a Draco doufal, že na tom možná má svůj podíl.

Pozoroval, jak se ti dva objímají a záviděl Harrymu. Hermiona teď sice byla Dracovou přítelkyní, ale on měl před sebou ještě kus cesty, než jí přiroste k srdci tak jako Harry. Ale tato skutečnost ho už netrápila. Měl před sebou zbytek života, aby to dokázal, a určitě to zvládne. Jednou.

Najednou mu někdo lehce poklepal prstem na rameno a vytrhl ho ze zamyšlení. Otočil se a zjistil, že tam stojí rozpačitě Pansy.

„Pansy,“ pronesl, neschopný zakrýt překvapení v hlase. „Ahoj.“

„Ahoj, Draco. Já, uh…“ Její hlas se vytratil a oči jí bloudily po nástupišti. Vypadala nervózní a nesvá. Asi to mělo co dělat s faktem, že spolu ty poslední tři měsíce od Hermionina návratu skoro nemluvili.

Odkašlala si a narovnala se, jako by se snažila najít odvahu k tomu, aby řekla to, co měla na mysli. „Slyšela jsem, že jedeš pryč. S-s Hermionou.“

„Ano…“ řekl Draco váhavě, nedovedl si vysvětlit, jak o tom vůbec ví. Novinky se očividně šíří Bradavicemi velmi rychle.

„No, já… jen jsem ti chtěla říct, že… doufám, že se ti v dalším životě bude dařit. A… a jen jsem chtěla říct, že Hermiona Grangerová je šťastná holka.“ Začervenala se a pohlédla dolů na zem. „A ty jsi velmi šťastný kluk. Řekla bych, že jste pro sebe jako stvoření.“

Všiml si, že se jí v očích začínají tvořit slzy a nemohl si pomoct, aby ji nechtěl okamžitě obejmout. Věděl, že to muselo stát dost kuráže, aby přišla a řekla mu to. Najednou cítil k Pansy Parkinsonové respekt.

„Děkuju ti, Pansy,“ řekl a přitáhl si ji do přátelského objetí. „A doufám, že i ty budeš v životě šťastná.“

Pansy popotáhla a odtáhla se. „Nikdy na tebe nezapomenu, Draco Malfoyi.“ A s tím ho něžně políbila na tvář a rychle a bez ohlédnutí odběhla ke svým rodičům.

Ucítil přítomnost někoho za svými zády a pak malou, jemnou ruku, která vklouzla do jeho. Hermiona mu položila hlavu na rameno a dívala se směrem, kterým odešla Pansy.

„Jsi připravený?“ zeptala se ho.

Draco rychle polkl knedlík, který se mu začal tvořit v krku. „Tak, jak jen to jde.“

Přistoupil k nim Harry s nataženou paží. „Malfoyi.“

„Pottere,“ řekl a potřásl mu rukou.

„Tohle je ta chvíle, kdy bych ti měl říct, ať se o ni dobře staráš, ale něco mi říká, že nemusím.“

Draco přikývl. „Neměj strach, Pottere. Je v dobrých rukou.“

„Já vím,“ odpověděl Harry prostě. „Věřím ti.“

Draco se ušklíbl. Harry Potter mu věřil. Peklo oficiálně zamrzlo.

„To samozřejmě neznamená, že jsme teď kamarádi nebo tak,“ dodal ještě Harry.

„Díky Merlinovi,“ řekl Draco a ulehčeně vydechl. Všichni kolem nich se rozesmáli.

Draco se obrátil tváří ke zbylým Hermioniným přátelům. „Lasičáku, Vízlice.“

„My taky nejsme žádní kámoši, Malfoyi,“ upozornil ho Ron. „Au! Ginny, co to sakra děláš?“

Ginny, která právě štípla bratra do paže, na něj vyplázla jazyk a pak se otočila k Dracovi. „Malfoyi, upřímně si nedovedu představit nikoho lepšího, kdo by s Hermionou cestoval kolem světa. Postarej se o ni – a i o sebe.“ A k jeho překvapení k němu přešla a rychle ho objala.

„A teď jděte – oba dva! Jděte nám z očí!“ řekla škádlivě i přesto, že jí stále tekly slzy.

Hermiona se zazubila a objala ještě jednou všechny své kamarády, než se vrátila k Dracovi a vzala ho za ruku. „Jdeme.“

Její rodiče na ně čekali na druhé straně nástupiště 9 a ¾ – na mudlovské straně. Když je Grangerovi uviděli, okamžitě se rozzářili a nadšeně na ně mávali.

„Má matka je tak vzrušená z toho, že u nás budeš bydlet,“ informovala ho Hermiona, když se k nim blížili. „Myslím, že se jí líbíš.“

Draco se zasmál. Dál sledoval, jak její rodiče netrpělivě čekají na jejich příchod, a pocítil lítost. Ještě nikdy nezažil tak vřelé přivítání od nějakého rodiče. Jeho vlastní rodiče pro něj na nástupiště posílali sluhy, místo aby přišli sami. A jeho matka se včera na slavnostním zakončení školy ani neukázala – možná byla příliš opilá, než aby si na to vzpomněla a přišla. Nebo ji to prostě nezajímalo. Ať tak či onak, Draco to považoval za znamení, že ji opravdu nezajímá, a tak jí místo toho, aby jí o svých plánech řekl osobně, poslal dopis. Stálo v něm jen to, že na dlouhou dobu odjíždí a že se možná už nikdy nevrátí. Nezmínil se o Hermioně, nezmínil se o cestování po světě. Prostě napsal, že odjíždí, a pak se podepsal.

Ale vypadalo to, že Grangerovi mají dost rodičovské lásky na rozdávání. Čekalo je jistě zajímavé léto.

A k jeho vlastnímu překvapení se ho nemohl dočkat.