Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7 – Peklo jsou ti druzí^*) 

30. března 2005, 11 hodin dopoledne
Londýn, Příčná ulice

Hermiona se dokázala ovládat jen na tak dlouho, dokud podrážky Malfoyových bot nezmizely v krbu, a hned potom se vrhla na vlastní výpočty. Navzdory nedostatku čehokoliv, co by se blížilo oficiálním statistikám z kouzelnického světa, shledala Malfoyova čísla dostatečně věrohodná. Nebylo překvapením, že nikdo jiný tyto trendy nezaznamenal; lidem, kteří dvakrát dovolili Voldemortovi převzít vládu, se dalo stěží věřit, že si umí zavázat tkaničky, natož se zachránit před vyhynutím.

Nějak se po tom všem zdálo manželství s Malfoyem stravitelnější.

Hermiona mu stále nevěřila o nic víc než tomu, že ho zvládne obalamutit, a v žádném případě nebyla přesvědčená, že se vzdal svých starých představ o čistotě krve, ale minimálně ji přesvědčil, že má vážné obavy o budoucnost kouzelnického světa a je odhodlaný pro zastavení jeho úpadku něco udělat.

Provést něco s ministerstvem se zdálo mnohem naléhavější než se postarat, aby Malfoy dostal, co si zaslouží. A i když bylo znepokojivé to přiznat, ukázalo se jako trapně zřejmé, že než se za ním znovu vydá, potřebuje ještě o trochu víc oprášit práci s magií.

***

Vrátit se do světa živých nebylo tak obtížné, jak si Hermiona představovala. Když kráčela po Příčné ulici, držela vzpřímeně hlavu a předstírala, že si nevšímá šepotu, který ji následoval po ulici k Velkoprodejně Mžourov jako vlna. Kapsy měla plné Malfoyových galeonů. Zjevně nebylo nejrozumnější obrátit se na Gringottovy dřív, než dokáže přesvědčit skřety, aby nechali minulost minulostí. Ani Ron se ještě neodvážil v bance ukázat; Bill na tom docela trval.

Když dorazila do Velkoprodejny, zjistila, že starého prodavače vystřídal uhrovitý mladík. Nedostatek obratnosti vynahradil tím, že ji nepoznal.

„Sovu, že jo?“ zeptal se, jakmile ho odtrhla od mudlovské knihy, kterou si četl pod pultem. Vypadala jako odrbaný výtisk Da Vinciho kódu a Hermiona si v duchu povzdechla. Kdyby se někdy stala ministryní kouzel, některé knihy by si opravdu zasloužily zakázat…

„Ano, prosím.“

Obstarání sovy už nemohla dál odkládat, přestože se jí při té myšlence nepříjemně svíral žaludek. Mít domácího mazlíčka jí nikdy moc nešlo už od doby, kdy zlatý karas, kterého dostala, když jí bylo sedm, po několika týdnech uhynul. Její milovaný Křivonožka se při svatbě Billa a Fleur nacházel v Doupěti a ona stále netušila, co se s ním stalo. V koutku duše chtěla věřit, že vládne živým plotům v okolí Vydrníku svatého Drába jako neporazitelný král jezevců a ježků.

„Dobře. Mám tady tohohle chlapíka…“ sdělil jí prodavač a mávl rukou směrem k sově s hnědými skvrnami a bílými kruhy kolem očí, která podrážděně mrkala, že je buzená uprostřed dne. „Je to výreček bělolící, velmi spolehlivý.“ Pak ukázal na maličkou sovu s černou hlavou, jejíž tělíčko bylo lépe rozeznatelné, až když jste se sklonili. „Tohle je kulíšek. Fajnový ženský kulíšky úplně milujou.“

Nakonec si vybrala samičku puštíka s kaštanovým peřím jménem Ruta. Na Hermionině ruce slabě zahoukala a bez rozruchu přehopkala do klece, kterou mladík donesl.

Poté Hermiona strávila několik blažených hodin u Krucánků a kaňourů; ignorovat pohledy a pokračovat v zařizování záležitostí bylo čím dál snazší. Právě s obočím svraštělým soustředěním levitovala malou horu knih o kouzelnickém právu a starobylý, odrbaný svazek, který slibně odkazoval na nitrobranu (nezapomněla, že si potřebuje chránit mysl před Malfoyem), když do ní něco narazilo.

Hromada knih se povážlivě zakymácela, ale dokázala ji bez jakýchkoliv ztrát ustálit a odložit na prázdnou židli, a pak se otočila, aby odchytila viníka. Zrovna se oprašoval.

„Justine!“ zvolala. Navzdory dlouhé bílé jizvě přes obličej a počátku ústupu kudrnatých vlasů z čela byl stále dobře k poznání.

„Hermiono,“ odpověděl zamračeně a nenápadně se od ní odtáhl. „Omlouvám se za tu neohrabanost. Promiň mi to.“

Hermiona se na něj chtě nechtě usmála, protože byla ráda, že ho vidí, ačkoliv začínala mít podezření, že jeho to až tak nepotěšilo. Jakmile stál pevně na nohou, už se od ní vzdaloval.

„No, ehm – rád jsem tě viděl a tak. Měj se,“ vyhrkl a spěšně zamířil k východu.

Hermiona za ním smutně hleděla. Justina měla vždycky ráda a bolelo ji, že se v jeho chování neobjevilo nic osobnějšího, jen společenská zdvořilost. Takhle to teď bude i s dávnými kamarády z BA? Malfoy nějak pronikl dovnitř její ulity a obalamutil ji, aby uvěřila, že bude uvítána zpět s otevřenou náručí. Tohle by se mělo krucinál co nejdřív zlepšit, jinak si příště objedná knihy prostřednictvím soví pošty.

17. dubna 2005, 21:30
restaurace Bratten, Příčná ulice, Londýn

„Ma- milý Draco?“

Hermiona si na poslední chvíli uvědomila, že jsou na veřejnosti, a Malfoy se uštěpačně uculil nad jejím zaškobrtnutím v oslovení. Seděli všem na očích uprostřed restaurace Bratten, kde se scházeli ti, co v kouzelnickém světě něco znamenali, a Malfoy byl ve svém živlu.

Hermina už postřehla Percyho Weasleyho, úzkostlivě dbajícího na své chování, profesora Křiklana s neznámým chráněncem a Amandu Armsworthovou, bývalou hráčku Holyheadských harpyjí, která seděla v zadní části místnosti. Hermiona sama sebe překvapila tím, že se jí podařilo poznat zrovna hráčku famfrpálu; Ron by na ni byl pyšný.

„Co se děje, má milá?“ zeptal se Draco. Musí dbát na to, aby teď používala jeho křestní jméno, nebo se situace vyvine značně nepříjemným směrem. Na pečlivě prostřeném stole se kromě dalších příborů, které se běžně nevidí, nacházel i nůž na ryby a Hermiona si všimla, jak Draco dramaticky svírá salátovou vidličku.

„Je ti jasné, že nemusíš zvedat správný příbor a ujišťovat se, že vidím, jakou vidličku mám použít, že ano?“ zeptala se suše. Draco nasadil nevinný pohled.

„Dělám to snad?“

„Ano, děláš. Pro tvou informaci, mí rodiče jsou – vychovali mě zubaři. Solidní vyšší střední třída. Možná jsem nevyrostla na panství jako ty, ale žili jsme si docela dobře.“

Vypadal překvapený, očividně nikdy nestrávil příliš času snahou zjistit, jaké je její postavení v mudlovském světě. Tím, že se narodila mudlům, při příchodu mezi kouzelníky automaticky přistála ve spodní části společenského žebříčku, alespoň v očích těch kruhů, ze kterých pocházel Draco.

„A ani jsem nevyrůstala ve chlévě,“ dodala pro jistotu, takže pozvedl obočí.

„Vážně? Protože –“

Rozhodla se ho přerušit dřív, než řekne něco, čeho ho donutí litovat.

„Když už se o tom všem bavíme, uvědomil sis, že jsem si dokázala koupit vlastní byt v Londýně? Ve skutečnosti jsem za svou práci v hotelu dostávala dost slušný plat,“ informovala ho. „Což mi připomíná – budu nás muset živit oba? Není možné, abys při všem tom volném čase, co máš, chodil do práce.“ Na okamžik nevěděla, jestli se Draco urazí nebo ne, ale pak propukl v upřímný smích. Nemohla si vybavit, jestli ho někdy dřív slyšela takhle se od srdce smát.

„Malfoyové nepracují. Máme povolání, která mohou, ale také nemusí přinášet značný zisk. Buď si jistá, že nikdy nebudeš muset pracovat, abych sis vydělala na živobytí. Jakákoliv placená práce, kterou budeš vykonávat, bude čistě tvoje vlastní volba.“

Když to teď před ní naťukl, musela se zeptat.

„Ani kdyby ministerstvo nevrátilo majetek Malfoyových?“

„Ani tak. Nejsme chudáci, víš,“ podotkl a při té představě malinko nakrčil nos.

Hermiona odvrátila pohled, protože nechtěla, aby viděl, jak v ní bublá smích, a krátce se zahleděla přímo do vyděšených očí Percyho Weasleyho. Očividně se otočil, aby zjistil, co je kde zábavného, a při spatření toho, jak si nejlepší kamarádka jeho bratra a Draco Malfoy zjevně užívají společné chvilky, se zatvářil, jako kdyby do něj udeřil blesk.

***

Hermiona a Draco se rozhodli upustit od myšlenky nějak komplikovaně naaranžovat jejich setkání v souvislosti s Hermioninou snahou osvobodit domácí skřítky. Nebylo příliš rozumné upozornit na Draca coby vlastníka domácích skřítků, zejména když se vzala v úvahu skutečnost, že Dobby, další pohodlně mrtvý hrdina, je s Malfoyovými v tomto bodě spojen nepříliš zářnou stopou.

Druhou nabízející se myšlenku také zamítli jako nepraktickou: neměli čas čekat, až se z nich stanou kolegové a mohou se seznámit díky práci. Pravděpodobně by to bylo věrohodnější než to, co nakonec zvolili jako finální plán, ale Draco neměl v nejbližší době v úmyslu dělat kariéru a Hermiona bude muset nejdřív složit OVCE, aby mohla získat takovou pracovní pozici, kterou od ní lidé očekávají.

Místo toho museli zvolit kompromis: oficiální příběh zněl, že Draco kontaktoval Hermionu, aby se omluvil za své chování vůči ní v době války. Když to navrhl, okamžitě poukázala na to, že se pak bude muset omluvit všem ostatním, kterým rovněž ublížil, a tajně si vychutnávala zjištění, že navzdory všem důkazům o opaku spravedlnost přece jen existuje. Jeho odpověď ji ale ohromila.

„To už jsem udělal, Grangerová. Jsem zcela napravený hříšník.“

„O čem to mluvíš?“

„O omluvě samozřejmě. Pro tebe je normální měnit téma uprostřed rozhovoru?“

„Komu ses omluvil, jestli se můžu zeptat?“ Hermiona mu nevěřila a ani se to nesnažila skrývat.

„Střelence Láskorádové a panu Ollivanderovi, pochopitelně. Navzdory tvému přesvědčení nepatří ke zvykům Malfoyových mít sklep plný vězňů.“

„Dáváte radši přednost takzvanému rychlému obratu? Bleskový odchyt, trocha mučení a na svačinu šup zpátky domů?“

Draco se neobtěžoval s odpovědí.

„Takže to znamená, že si zaslouží omluvu i Ron?“ zeptala se nevinně a on se zatvářil dotčeně.

„Samozřejmě. Kdyby mě lékouzelníci od Svatého Munga pustili dovnitř, pospíchal bych k jeho posteli.“

Tentokrát nijak nešetřila jeho city a neobtěžovala se svou škodolibou radost skrývat.

„Prosím, prosím, můžu být u toho? Slib mi, že za ním nepůjdeš beze mě.“

„Soustřeď se na aktuální záležitost, Grangerová. Sešel jsem se s tebou, abych se ti omluvil, a ty se v záchvatu nemístného optimismu rozhodneš, že bychom měli v této známosti pokračovat, abychom překonali rozpory způsobené válkou.“

Znělo to jako něco, o čem by si možná před sedmi lety myslela, že je to dobrý nápad. Nyní si nebyla tak jistá, že svět lze napravit dobrými úmysly, ale pro účely této malé frašky to nevadilo.

„To zní rozumně,“ souhlasila váhavě.

„Ačkoliv ve skutečnosti po mně jedeš a tohle je nejlepší výmluva, na kterou jsi dokázala přijít.“

„Malfoyi!“

Zvedl ruce na znamení, že se vzdává, a ušklíbl se.

„To si budou všichni myslet a bude to fungovat v náš prospěch. Přemýšlej o tom. Těžší ale bude vysvětlit, co bude mě zajímat na tobě.“

V tom měl pravdu: pokud vám na těchto věcech záleželo a byli jste ochotní přehlížet jeho otřesnou osobnost, ten samolibý mizera vypadal dost dobře. Hermiona také chápala, proč by mohl mít ono jisté kouzlo ‘zlobivého kluka’ pro ty hlupačky, které mají v oblibě nebezpečné muže s pestrou minulostí a chtějí je napravit. Ještě dřív, než sama skončila s pestrou minulostí, pobrala dost chytrosti, aby pochopila, že lidi nemůžete opravovat stejně jako poškozený Ford Anglia.

Ale co ona? Nikdo by neuvěřil, že Draca fascinovala aura svaté panny nebelvírské snažící se vybruslit ze svých problémů -

„Možná to můžeme uhrát na téma vraždy? Fakt jsi byl zvědavý a chtěl zjistit, proč ji holka jako já spáchala, a pak jsme našli společnou řeč? Zlomení lidé sblížení problémy?“

Draco na ni pohlédl s neochotným respektem.

„Ty si opravdu nebereš servítky, viď?“ zamumlal si pod nos. Pak pokračoval nahlas. „Mohlo by to fungovat. V tom případě počítám, že máme plán.“

***

Draco od začátku věděl, že jeho pronásledování Hermiony bude z větší části vnímáno jako pomsta. Starý Draco Malfoy by měl až příliš velké potěšení, kdyby Hermionu Grangerovou vodil za nos a připravil jí pořádnou veřejnou potupu, když je teď znovu zlatým děvčetem kouzelnického světa. Jakmile lidé uvidí, že to s ní myslí vážně, představoval si, že se rozdělí na dva tábory: jedni uvěří, že se upřímně zamiloval, a druzí, mnohem cyničtější, budou předpokládat, že si chce napravit pověst.

Nakonec na tom nezáleželo. Zásadním kamenem jeho rehabilitace byla Grangerová; dokud se zdálo, že je s ním spojována dobrovolně, vynášela ho s sebou na narůstající vlně zájmu vzhůru.

„Někteří lidé budou vždycky věřit, že se mnou jsi ze svých vlastních důvodů, bez ohledu na to, jaké historky zveřejníme. Přinejmenším to zní docela věrohodně a ani moc neplácáme,“ prohlásila, když sestavili plány na jejich první veřejné shledání po válce, a Draco si připomněl, že by od něj bylo bláhové podceňovat její vychytralost.

***

Draco trval na tom, aby celý svůj románek odehráli tak, jako kdyby skutečně probíhal, aby se vyhnuli tomu, že to ministerstvo nebo někdo z jejich dalších nepřátel použije proti nim. Zvládli utajit několik předběžných schůzek, ale překazit ministerské sledování bylo riskantní a vyžadovalo to zbytečné úsilí.

Také se obávali tisku; poslední, co by si přáli, bylo zveřejnění nějaké fotografie, která by vyvolávala pochybnosti o věrohodnosti jejich vztahu.

Po jejím návratu z vyhnanství vybral Draco pro jejich první oficiální setkání Prasinky. Bez mrknutí oka ji přivedl k Madam Pacinkové, přičemž zcela ignoroval její výraz zveličené nevíry ve smyslu „nemůžu uvěřit, že jsi mě přivedl sem“.

Teď v březnu byla čajovna naštěstí prosta veškeré romantické výzdoby a Madam Pacinková je obsluhovala bez jakéhokoliv povyku. Draco by mohl přísahat, že byla nyní zavalitější, než když ji viděl naposledy poté, co udělal tu osudovou chybu, že podlehl Pansyiným prosbám a vzal ji sem v páťáku na čaj.

Přestože Hermiona musela uznat, že tohle místo bylo stejně dobré jako kterékoliv jiné, z Dracovy netaktní omluvy zvládla vytěžit tolik pobavení, kolik jen šlo. Nezáleželo mu na tom; pokud to působilo věrohodně, téměř se nestaral o to, jestli vypadá na veřejnosti směšně. Téměř. Vždycky si mohl nechat nějakou malou pomstu na později.

Rozešli se po výkonu hodném Oskara; Hermiona usmívající se jako sluníčko naléhala, aby pokračovali ve vzájemném poznávání, a Draco hrál zdráhavého, který se ale nechal přesvědčit.

Příště se setkali na skleničku U tří košťat. Draco schůzku pečlivě načasoval, aby se shodovala s dobou večeře v Bradavicích, čímž se minimalizovalo riziko, že tu narazí na nějaké učitele, kteří sem po celém dni mezi malými ďáblíky zaskočili na tichou chvilku s dobrým pitím. V hospodě se nacházelo pár klábosících hostů, ale ti si hleděli svých půllitrů a nevěnovali pozornost nebývalému představení, kterak poslední potomek Malfoyů vede civilizovaný rozhovor s Hermionou Grangerovou.

Potřetí se sešli oficiálně, v kouzelnické restauraci v Kentu, kde Draco přitáhl pár zvědavých pohledů, ale Hermionu zřejmě nikdo nepoznal. Možná byla chyba narovnat si vlasy, na což ji Draco během večera neopomněl několikrát upozornit. Bylo skoro nepříjemné, že si jich nikdo nevšímal, když si s tím dali tolik práce.

Nicméně to, co se přihodilo na jejich čtvrtém rande, jim to víc než vynahradilo.

Poznámky k překladu:

*) ‘Peklo jsou ti druzí‘ je citát francouzského filozofa Jean-Paula Sartre. Pochází ze hry Huis Clos (česky Za zavřenými dveřmi či S vyloučením veřejnosti). Více ke hře i významu věty např. https://cs.wikipedia.org/wiki/Jean-Paul_Sartre#Drama