Tisíc podob krásy
Originál: https://archiveofourown.org/works/550545/chapters/980826
Autor: Geoviki Překlad: LadyF Beta: Violeta
Kapitola 8 – část 2/3
See, my friend, you won't have time to change your destiny,
Everyone can see the choice you made was wrong, all wrong.
Uvidíš, milý příteli, že už nemůžeš změnit svůj osud.
Každý ví, že volba, kterou jsi učinil, byla chybnou.
It's All Over Now – Tania Maria
. . . . . . . .
S odstupem času si Draco vyčítal, že to netušil dřív.
Neměl se nechat ošálit, že by kouzelnický svět mohl zapomenout na jeho rodiče, minulost či jméno.
Neměl se obklopit svatouškovskými nebelvíry, kteří do kruhu nejbližších přátel nikdy neměli v úmyslu pustit vetřelce.
A rozhodně neměl věřit zkurvenému Harry Potterovi.
Prvního náznaku, že něco není v pořádku, si všiml, když jednoho pozdního odpoledne zaklepal na dveře Harryho bytu a Harry je ihned neotevřel dokořán, jak měl obvykle ve zvyku, ani ho nepozval nadšeně dovnitř.
Místo toho vycpal škvíru v pootevřených dveřích a přivítal Draca s falešným úsměvem, jenž působil zlověstně.
Naštěstí aspoň nechodil okolo horké kaše.
„Draco, ehm, vůbec jsem tě nečekal. Tak jo, musím ti něco říct. Ehm, asi pojď radši dál.“ Podle tónu, jakým to řekl, to znělo spíš jako pozvání na pohřeb.
Harry se na něj nedokázal dívat déle než několik vteřin. Dracovi se sevřela hruď. Určitě to nevěstilo nic dobrého.
„No, vlastně jsem si chtěl promluvit o nás. Jakou má vlastně tohle, ehm, budoucnost.“ Harry ani nedokázal vyslovit slovo vztah. Byl to hodně velký průšvih.
Harry byl nervózní a vypadal, že se z toho, co má na srdci, ať už to bylo sakra cokoli, každou chvíli sesype. „No, asi víš, že teď procházím poněkud náročným obdobím – co to plácám, samozřejmě, že to víš – a tak jsem si říkal, že při tom stresu, co s sebou nese tahle… kletba, no, ehm, že bychom se možná neměli stýkat, dokud ministerstvo nepřijde na to, jak ji zlomit.“
Najednou se mu v hlavě rozsvítilo – takový niterný lumos – a došlo mu, o co Harrymu jde. Bylo to tak směšné, že tomu stěží dokázal uvěřit – Harry mu dával kopačky.
No, tak ať táhne k čertu.
Jelikož to byl Harry Potter, statečný nebelvír, který nikdy neutíká před bojem, tak mu to hodlal vysvětlit prostřednictvím ukoktaných, nesmyslných slov.
„No, jde o to, že se hodně spekuluje o tvém mlčení – však víš, co se říká, že jsi tu kletbu seslal ty. Třeba když se spolu chvíli neuvidíme, tak to přestane.“
Očekával, že Harry záhy doplní, že pomluvám nevěří. Jelikož nic nedodal – právě naopak, až podezřele na toto téma mlčel – bylo Dracovi jasné, že právě odhalil pravou příčinu, proč se s ním Harry rozchází.
Harry někdy během uplynulého týdne začal věřit pomluvám.
Kdokoli přišel s pověrou, že činy mluví hlasitěji než slova, zřejmě nemluvil z vlastní zkušenosti. V poslední době se snažil, aby jeho činy vyjádřily vše, co nemohl sdělit slovy. Pokoušel se svou důvěru zarýt Harrymu pod kůži, vtisknout ji polibky na jeho pleť, vložit ji všude tam, kam ho Harry pustil. Ten ovšem jeho tiché zprávy nerozluštil.
Jakmile mu to došlo, vytanulo mu na mysl asi tisíc různých věcí a měl sto chutí všechny je vmést do tváře tomu zabedněnému idiotovi, který tady na něho mumlal ty svoje pitomé výmluvy. Tak hluboko ovšem neklesne. Zůstane hrdě stát a bude z morálních výšin shlížet na Pottera, jenž se brodí v bahně.
Ačkoli zde vůbec stát nechtěl, přál si vypadnout co nejdál odsud. A to co nejdřív. Věnoval Potterovi poslední znechucený pohled – no vážně, měl to čekat hned od začátku – a udělal krok zpátky.
„Počkej! Musím ti to vysvětlit –“
Tak to máš teda blbý.
Vteřinu předtím, než se přemístil, ucítil, že ho Potter chňapl za rameno. Nakonec je oba přemístil na chodník před Děravým kotlem, přestože to nebyl jeho záměr. Měli oba štěstí, že se nerozštěpili.
Přemístění na dlouhé vzdálenosti bylo vysilujících i za těch nejlepších podmínek, natož s černým pasažérem, a tak ohromeně lapal po dechu. Soptil vzteky a zuřil na Pottera, který opět odmítl pochopit, že nestál o to poslouchat jeho směšné výmluvy, jimiž mu chtěl vysvětlit, že mu vlastně dělá laskavost tím, že mu vráží kudlu do zad. Zkrátka mlel sračky.
Ve svém hněvu si nejdříve ani nevšiml, že prší, ale nyní už to nešlo přehlédnout. Ačkoli před Harryho bytem jen slabě mrholilo, tady byl pořádný slejvák. Mračna se protrhla a během krátké chvíle, kdy stál na ulici, byl Draco promoklý skrz naskrz. Ošklivé počasí naštěstí zahnalo všechny kouzelníky dovnitř, protože jinak by jistě přilákali široké publikum. Takhle zde byli sami.
Chytil Potterovu volnou ruku a surově ho od sebe odstrčil. Potter se zakymácel, ale nepustil ho, a tak to zkusil znovu. Po několika dalších pokusech, jak ho ze sebe setřást, se Dracovi podařilo uvolnit jednu ruku a vší silou ho praštil.
Najednou měl pocit, že je zpátky ve třetím ročníku a dohaduje se s Potterem, kvůli zlatonce, hrubé urážce na cti, anebo nepovedenému zaklínadlu. Jeho souboj byl marný – Potter se jen snažil ho udržet, vší silou drtil jeho ruce a odmítal ho pustit.
Během jejich zápolení si byl Draco plně vědom toho, jak je to směšné a jak pitomě oba vypadají – jako dvě zmoklé krysy – ale nedokázal to zastavit. Po tolika letech se ocitli opět na témže místě, jako by se vůbec nic nezměnilo, byli jen dva kluci, co se hádali jako malá děcka kvůli malichernostem. Jenže už to maličkosti nebyly. Vůbec ne. A bolelo to jako čert.
Potterovi konečně vyklouzly ze sevření Dracovy mokré ruce, a tak se Draco osvobodil, zapotácel a skoro upadl. Naštěstí se mu to podařilo ustát a ujistil se, že je dostatečně daleko, než se znovu přemístí. Potter však nehybně stál uprostřed ulice, brýle tak pocákané deštěm, že si je musel sundat, takže mu Draco hleděl přímo do očí, vytřeštěných a polekaných, když si Potter uvědomil, čeho se dopustil. Poslední, co slyšel, byla Potterova tichá prosba: „Mrzí mě to, Draco, prosím –“
Draco neměl v úmyslu ho vyslechnout. To jediné, co ho v tuto chvíli zajímalo, bylo to, že ho Potter nechce.
Hope is your survival; A captive path I lead.
Naděje je tvou poslední šancí na přežití, ukáže ti cestu ze zajetí.
I Will Find You – Clannad
. . . . . . . .
Po třech dnech se Dracovi stále nepodařilo najít ztracenou rovnováhu. Vztek vůči Potterovi ovlivňoval vše, co dělal, a nakonec vyústil v teatrální představení, které dnes předvedl.
Draco stál uprostřed otcovy sežehlé pracovny, plameny kolem něj konečně uhasly, zkrocené pohotovým zásahem Sully. Nepřál si nic jiného než podpálit celé sídlo – pohřbít svoji minulost velkolepým požárem – ale zbyla mu jen pachuť popela v ústech. Sully ho ostražitě sledovala.
Zničení Luciusovy pracovny nesmaže její bolestivý odkaz. Draco to chápal. Zlostný výbuch mu pomohl na chvíli zkrotit hněv, ale pocit vítězství uhasl stejně rychle jako oheň. Záchvat šílenství mu nepomohl vyřešit vůbec nic. Bylo mu jasné, že stráví zbytek života snahou získat zpět vše, co ztratil.
Možná rozhodnutí, že nakonec nenechá celé sídlo lehnout popelem, bylo znamením toho, že se začíná smiřovat se svým osudem.
Portréty Malfoyů ho nazývali zrádcem, ačkoli to označení sedělo mnohem víc na jeho otce. Lucius zradil vše, co jménu Malfoy kdysi dodávalo respekt. Jeho otec riskoval úplně všechno výměnou za planý slib moci z úst šílence a bohužel prohrál. Cenu za jeho ješitný vabank museli zaplatit všichni, nejen Lucius, ale také Draco a jeho matka. A také všichni, kteří zahynuli ve válce, jako Gregory nebo Brumbál, stejně jako ti, kteří přežili a marně se snažili vyrovnat s následky. Jako Dean, Seamus, a dokonce i Potter – ovšem toto jméno v něm vzbuzovalo příliš bolestivé myšlenky, a tak je raději pohřbil hluboko ve své mysli.
„Pane Draco,“ oslovila ho Sully a vytrhla ho tak z úvah. „Nevím, co pán potřebuje.“
Samozřejmě. Před slibem mlčení s ní nenacvičoval nic, co by připomínalo tento chaos. Krátce se zasmál, ale znělo to spíš jako zakašlání.
„Sully ví, jak je pán smutný z toho, že se loučí s Malfoy Manor. Pan Snape to nechápe. Pan Harry Potter to taky nechápe. Ale Sully to chápe. Sully to ví.“
Dlouho na něj jen starostlivě hleděla. „Možná pán Draco potřebuje něco slyšet. Něco, co skřítkové vědí hodně, hodně dlouhou dobu.“
Zvědavě se na ni podíval.
„Nenapadlo vás nikdy, proč skřítkové slouží kouzelníkům?“ Kroutila nad ním hlavou jako matka lamentující nad neposlušným dítětem. „Sully to ještě nikdy nikomu neřekla. Skřítkové to kouzelníkům a čarodějkám neříkají, protože se nikdy neptají.“
To ho hluboce zasáhlo – opravdu se nikdy nezeptal. Nikdy ho ani nenapadlo se nad tím zamyslet. Bral to jako samozřejmý fakt, stejně jako že každé ráno vychází slunce. Považoval ji za životní jistotu a nikdy se o ni nezajímal nad rámec jejích pracovních povinností. Domácí skřítkové byli odjakživa nedílnou, a také nezpochybnitelnou součástí jeho života. Jako Manor. Jako jeho otec. Nebo si to alespoň vždycky myslel.
Ztišila hlas téměř do šepotu, jako by se s ním dělila o tajemství staré jako sám svět. „Skřítkové vědí, že každý kouzelník a čarodějka, každý kentaur i obr, každá bytost, která má v hlavě myšlenky – všichni něčemu slouží. Skřeti slouží penězům. Upíři slouží stínům. A skřítkové také něčemu slouží. Lidem. Někdy je to náročná služba, ale už dávno jsme pochopili, že to ochrání naše srdce před temnotou. Naplníme naše srdce láskou a temnota do nich nikdy nevstoupí.“
To bylo pozoruhodné.
Styděl se za svoji nevědomost. Všechny informace, které měl o Sully, byly velice neurčité a útržkovité, protože mu je předali buď rodiče nebo jiní kouzelníci. O zvláštních bytostech, s nimiž sdílel svůj život, toho věděl jen málo. Označil by je za prosté, infantilní tvory, kteří se nehodí pro nic jiného než nevolnictví, jemuž je podrobili kouzelníci. Nic než otroci slavných kouzelnických domů, a to po právu.
Prostá a infantilní bytost by ovšem takto nikdy nesmýšlela. Svým neohrabaným způsobem popisovala překvapivě hluboké myšlenky.
Seděla mu u nohou, naprosto klidná, a v klíně držela knihu španělských kleteb. „To se pokoušela Sully říct panu Dracovi a panu Snapeovi. Sully neslouží Malfoy Manor. Sully slouží pánovi Dracovi. Pán mě potřebuje, ale já jeho taky.“
Zamračila se a ani na moment z něj nespustila pohled. Draco si uvědomil, že od ní také nedokáže odtrhnout oči.
„Lidi ovšem slouží všemu a ničemu. Skřítkové nikdy nedokázali pochopit, proč to tak je. Nic je nedokáže naplnit, a tak temnota snadno najde další srdce, kde se může zabydlet. Otce pána Draca potkal tento osud. Jeho srdce zahalila temnota, protože sloužil domu a jménu. Sloužil věcem. Pán Lucius si myslel, že mu ty věci patřily, ale mýlil se. To on náležel jim.“
Draco v hlavě spřádal tisíce slov, kterými by popsal tragédii otcova života, ale nikdy se mu to nepodařilo shrnout tak výstižně jako právě teď Sully.
„Sully si dělá starosti. Sully se bojí, aby pán Draco nesloužil věcem a nezaplnil svoje srdce temnotou. Pán je smutný, že opouští dům svých otců, ale Sully se z toho raduje. Zítra pán Draco přestane sloužit Malfoy Manor, a pak najde něco hodnějšího své služby.“
A to byla tragédie jeho vlastního osudu v kostce. Zoufale hledal něco, čemu by mohl sloužit, jenže měl dojem, že ani jedna z vyhlídek není kdovíjak lákavá, a tak to téměř vzdal. Měla skřítka pravdu? Zdála se přesvědčená o tom, že najde smysl života mimo zdi Malfoy Manor. Snad bylo načase, aby přestal sloužit kameni a cihlám a našel něco, čemu bude stát za to zasvětit svůj život.
Kniha, kterou držela, mu připomněla Potterovu kletbu a jeho pokus o její prolomení. Snad poprvé pochopil, proč to nevzdal dokonce ani poté, co je rozdělila Potterova podezíravost. Vždy si uvědomoval, že není žádný svatoušek, není počestný, nesobecký, ani laskavý. Moudrý klobouk to poznal na první dobrou. Ministerstvo nikdy neocení jeho zásluhy, nikdy mu nepřijde sova s pozvánkou na přehlídku válečných veteránů, Denní věštec ho nikdy nebude vychvalovat do nebes. Nepovažoval sám sebe za dobrého člověka, ale chápal, co je správné. Pokusit se odčinit zlo, které způsobil jeho otec, bylo správné. Sully by řekla, že se snaží vypudit temnotu ze svého srdce jediným způsobem, kterým to dovede.
Zítra se bude muset rozloučit s domovem, o němž se domníval, že bez něj nedokáže žít, bude muset čelit výsměchu ministerstva, nedůvěře kouzelnické komunity a zradě svého milence. Bude muset přehodnotit, co je pro něho jakožto posledního Malfoye důležité, bez hlavního symbolu rodinného dědictví, na nějž se vždy spoléhal.
Měl však Sullyinu oddanost, její moudré rady a prostý optimismus. Možná to prozatím stačí.
Postavil se a Sully ho následovala, nespouštěla přitom z něho své obrovské, tmavé oči. Natáhl k ní ruku a skřítka na moment ztuhla, než mu dovolila sevřít do dlaně své dlouhé prsty. Ruku v ruce opustili pracovnu.