Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 31 - Epilog

19. září 1998

„Zatraceně,“ zamumlal si Draco pod vousy, když sešlápl brzdu o něco silněji, než chtěl, a on i Hermiona se na svých sedadlech mírně předklonili. „Kdo vůbec vymyslel tenhle pitomý sport?“

Hermiona se vesele zasmála. „Kolikrát ti to mám říkat, Malfoyi, že řízení není sport? A jde ti to skvěle, mimochodem.“

„Ne, nejde,“ nesouhlasil a vrtěl hlavou. „Tohle je snad ta nejhorší věc, kterou mudlové dělají.“

„Jsou daleko horší věci než řízení, věř mi,“ ujistila ho Hermiona s úsměvem.

Draco zaparkoval, vypnul motor, odepnul si pás a vystoupil z auta tak rychle, jak jen to bylo možné. Byl v pokušení frustrovaně nakopnout přední pneumatiku, když procházel kolem, ale nějak se zvládl ovládnout.

Byl brzký večer, a právě se vrátili do jejího domu po dlouhém odpoledni ve městě. Hermiona, která si udělala řidičský průkaz loni v létě, dostala bláznivý nápad nechat Draca řídit vůz jejích rodičů v prázdné ulici u jejich domu, protože si myslela, že by ho to mohlo bavit. Poprvé ve svém životě se tak hrozně zmýlila.

Byl den Hermioniných narozenin a Draco navrhl, že by mohli jít do kina nebo třeba na oběd – vzhledem k tomu, že její rodiče plánovali na večer oslavu. Tedy tak to jí alespoň řekli. Ale Draco znal pravdu. Ještě jí nedal dárek k narozeninám – řekl jí, že pro ni má dva, ale bude na ně muset počkat. Podíval se na hodinky a zjistil, že už je čas na první z nich.

„No, příště nechám tebe, abys nás všude vozila,“ řekl.

„Díky bohu,“ řekla škádlivě. „Opravdu netoužím po tom, abych se v tak mladém věku stala obětí dopravní nehody.“

„Hej,“ bránil se. „Mé řidičské schopnosti nejsou tak špatné. Ale i kdyby byly, je potřeba z toho vinit mou instruktorku řízení. Ona je taková osina v za-“

„Bacha, fretko,“ varovala ho. „Dneska mám narozeniny, což znamená, že mě lidi nesmí urážet.“

Draco obrátil oči v sloup. „Narozeniny ti nedávají imunitu před urážkami, Grangerová. To by nebylo fér.“

„Život není fér,“ řekla a vyplázla na něj jazyk. „Smiř se s tím.“

Když se blížili ke vchodovým dveřím, Draco co nejvíc nenápadně nahlédl oknem do obývacího pokoje a doufal, že uvnitř bude všechno na svém místě.

„Hej,“ řekl, když Hermiona strčila klíč do zámku. Natáhl se, vzal ji za ruku a přitáhl ji blíž k sobě. „Řekl bych, že život je minimálně ke mně fér, vzhledem k tomu, že jsi souhlasila s tím, že se mnou budeš chodit.“

„Ó,“ řekla a rychle ho políbila na ústa. „Občas říkáš ty nejsladší věci.“

Draco si povzdechl. „Ani mi to nepřipomínej, prosím.“

Usmála se a otevřela dveře. Když vstoupila do domu, řekla: „No, to je divné. Proč je tu taková tma? Mami? Tati?“

„PŘEKVAPENÍ!“

Hermiona při zvuku několika hlasů křičících unisono nadskočila, obývák se najednou rozsvítil a odhalil nejen její rodiče, ale i čtyři další lidi.

Zalapala po dechu a vypískla, když se rozhlédla po místnosti. „Harry! Rone! Ginny! Lenko!“

„Hermiono!“ zvolali všichni najednou a spěchali k ní.

„Co tu všichni děláte?“ ptala se, když ji prakticky zadusili ve skupinovém objetí.

„Máš narozeniny, blázínku!“ odpověděla Ginny. „Malfoy nám volal a pozval nás na večírek s překvapením, a ten bychom přece nemohli promeškat!“

Hermiona pohlédla na Draca s nadzdviženým obočím. „To jsi zařídil ty?“

„Nebyl to jen můj nápad,“ řekl. „Tvoji rodiče v tom jedou se mnou.“

Paní Grangerová se na dceru usmála. „Jen jsme si mysleli, že by ses měla ještě jednou sejít s kamarády, než zítra odjedeš do Paříže. Neviděli jsme na tom nic špatného.“

Hermiona se rozzářila. „Na tom není vůbec nic špatného,“ souhlasila. Obrátila se ke svým přátelům. „Tak ráda vás všechny vidím! Co jste celé léto dělali?“

Draco si dovolil na chvíli vypnout, protože ho stěží zajímaly všechny jejich nudné letní historky. Takže zatímco Hermiona soustředěně poslouchala jejich bláboly, šel Draco zkontrolovat narozeninový dort, který paní Grangerová upekla, zatímco byl s Hermionou venku.

Když otevřel dveře lednice, ozvalo se za ním: „Jsi nervózní?“

Draco vyndal dort a položil ho na linku. Ohlédl se na pana Grangera, který ho následoval do kuchyně a řekl: „Nikdy v životě jsem tak nervózní nebyl.“

Pan Granger se usmál, když mu podával sáček s barevnou polevou. Pak ho povzbudivě poplácal po zádech. „Nemyslím si, že se máš čeho bát, synu. Upřímně si myslím, že ti řekne, že to je ten nejlepší narozeninový dárek, jaký kdy dostala.“

Draco se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. „Opravdu doufám, že máte pravdu, pane. Ale díky za povzbuzení.“

Pan Granger se pousmál. „Mám tě rád, Draco. Má žena tě má ráda. A Hermiona… no, Hermiona tě miluje. Vážně si nemyslím, že potřebuješ povzbuzovat. Takže jen pro případ – hodně štěstí.“

„Děkuju,“ řekl Draco s úsměvem.

„Budu hlídat,“ řekl pan Granger a stoupl si ke dveřím do kuchyně. „Aby sem nezkoušela vejít.“

Draco přikývl, když začal pracovat na dozdobení dortu.

Slyšel vzrušené hlasy Hermiony a jejích přátel až v kuchyni a cítil se překvapivě šťastný. Celé léto strávili s Hermionou sami, v tom smyslu, že se s nikým ze školy nestýkali. A přestože se měli dobře (obzvlášť ji bavilo sledovat, jak se snaží pochopit funkci mudlovských věcí), vždycky cítil, že ji mrzí, že je tak vzdálená svým nejlepším kamarádům. To byl důvod, proč je chtěl Draco naposledy pozvat k nim – protože příští den měli s Hermionou nastoupit do letadla do Paříže a započít tím jejich cestu. A ta je zavede daleko, předaleko od lidí, které měla tak ráda.

Ale doufal, že ji jejich dnešní návštěva na chvíli pomůže se udržet nad vodou.

Už dokončoval zdobení, když uslyšel Hermionu říkat: „Draco, co tu děláš?“

Rychle se otočil a stoupl si před dort v zoufalé snaze ho zakrýt. Rozzlobeně se podíval na pana Grangera, který strážení kuchyně zoufale nezvládl.

Ten ale nyní zareagoval rychle a zadržel ji ve dveřích.

„Já, uh, hned jsem u tebe,“ zavolal na ni, protože si takhle rychle nedovedl vymyslet žádnou výmluvu.

Jeho slib ale přijala. „Dobře,“ řekla a zvědavě na něj pohlédla, než se vrátila do obývacího pokoje.

Rychle vzal dort a umístil ho do lednice, pak se odešel zpátky k jejich společníkům.

Během následující hodiny všichni seděli a povídali si a Draco se opět přistihl, že nikomu z nich nevěnuje příliš pozornosti. Jenže teď to nebylo ani tak proto, že by ho nezajímalo, co říkají, ale proto, že měl momentálně jiné starosti.

Nakonec přišel čas rozdat dárky, které Hermiona rozbalila, ačkoli celou dobu všem říkala, že jí nic dávat nemuseli.

Od Rona dostala dárkový poukaz do jednoho z místních knihkupectví. „Původně jsem ti koupil parfém,“ řekl, „ale Ginny mě informovala, že voní jen o něco líp než esence z Goyla. Tak jsem si řekl, že ti místo toho dám dárek v podobě čtení.“

Hermiona se zahihňala. „Děkuju ti, Rone! Znáš mě tak dobře.“

Všichni se zachichotali, než se přesunula k dalšímu dárku, tentokrát od Lenky. „To je… kompas?“

Lenka přikývla. „Abys nikdy neztratila správný směr. Je začarovaný.“

„Opravdu? A jak?“

Lenka se zamračila. „No… to vážně nevím. Ta žena, od které jsem ho koupila, mi to neprozradila.“

Ron si odfrkl. „To proto, že nedokázala tak rychle vymyslet žádnou lež. Fakt pochybuju, že je začarovaný. Au!“

Pohlédl na svou sestru, která ho právě nakopla do holeně. Draco se ušklíbl. Začínal mít Vízlici rád.

„Ať už je začarovaný nebo ne, moc se mi líbí,“ ujistila Hermiona Lenku.

„Tak jo! Další ten ode mě!“ vykřikla Ginny a podávala Hermioně úhledně zabalenou krabičku.

Ta nadšeně roztrhla balicí papír a otevřela ji. „Deník,“ řekla prostě. Vyměnila si s Dracem pobavený pohled.

Ginny zavrtěla hlavou. „Ne, to není žádný normální deník. Je to obousměrný deník! Prodává se to jako set – já mám ten druhý. Takhle budeme moct zůstat ve spojení, aniž bychom si musely posílat dopisy, víš? Prostě napíšeš, co mi budeš chtít říct, a pak ťukneš brkem třikrát po sobě dole na stránce a řekneš 'pošli'. Slova z tvého deníku zmizí a objeví se v tom mém, kde si je přečtu a odpovím ti úplně stejně. Moc pěkný, co?“

„Ginny, to je úžasné!“ zvolala Hermiona. „Děkuju ti!“

Nakonec přišla řada na Harryho dárek.

Když ho Hermiona začala rozbalovat, jen pokrčil rameny a řekl: „Není to nic zvláštního.“

Hermiona otevřela krabici a vytáhla jednoduchý rámeček na fotky. Fotografie v něm byla úplně stejná, jakou měla Hermiona na svém nočním stolku. Byla na ní ona, Ron a Harry. Ale o pár vteřin později se obrázek změnil a tentokrát ukázal fotografii Hermiony s Ginny. Obrázky se dál nepřestávaly měnit a odhalovaly celou řadu různých snímků.

Draco spatřil slzy kanoucí jí z očí, když se dívala na rámeček. „Harry, jak můžeš říct, že to není nic zvláštního?“

„Nevím,“ zamumlal. „Je to jen začarovaný rámeček. Vyhledal jsem tolik fotek, kolik jsem dokázal – od nás ode všech,“ ukázal na Rona, Ginny a Lenku, „A pak jsem šel i za Colinem Creeveym, jestli pořád má obrázky, které vyfotil za všechny ty roky. Takže tam můžou být i fotky, které neznáš. Prostě jsem si myslel, že by to mohlo zabránit tomu, abys na nás úplně zapomněla.“

Hermiona popotáhla. „Ach, Harry, to je úplně parádní dárek. Ale nikdy bych na žádného z vás nedokázala zapomenout!“ stoupla si a doširoka otevřela náruč – univerzální znak skupinového objetí.

Když se všichni zklidnili, řekla paní Grangerová: „Myslím, že je čas na dort.“ Při těch slovech pohlédla na Draca. „Dojdu pro něj.“

Draco přikývl. „Pomůžu vám,“ nabídl se, vstal a následoval ji do kuchyně.

Když odcházel, uslyšel Rona, jak se nevěřícně ptá: „Nabídl se zrovna Malfoy, že někomu pomůže?“

Rozhodl se ho ignorovat.

Paní Grangerová vyndala dort z ledničky a prohlížela si ho. „Vypadá nádherně, Draco. Nemůžu se dočkat, až uvidím výraz na její tváři.“ Začala zapalovat devatenáct svíček, které byly rozmístěny po povrchu dortu.

Pomalu se nadechl a pak vydechl. Nebyl pouze nervózní – byl vyděšený.

„Na, vezmi ho,“ uložila mu paní Grangerová, „a já jdu vedle začít s ostatními zpívat 'Hodně štěstí, zdraví'. Zlom vaz, Draco.“ Rychle ho objala a pak odešla z místnosti.

Když uslyšel sborový zpěv z vedlejšího pokoje, zvedl dort a opatrně ho nesl na stůl do jídelny, kde teď všichni byli.

Hermiona se šťastně usmála, když ho spatřila, jak vchází dovnitř. Zazubil se na ni, ale rychle jí dal pokyn: „Zavři oči, Hermiono.“

Poslechla přesně včas a on položil dort před ní. Ginny se na něj podívala a zalapala po dechu – Draco po ní vrhl varovným pohledem. Harry a Ron zírali na dort s výrazem rozpaků a zděšení. A Lenka… Lenka se na něj jen zasněně usmívala.

„Měj oči zavřené,“ zašeptal Draco Hermioně do ucha. „Teď si něco přej a sfoukni svíčky. Ale neotvírej oči, dokud ti neřeknu, dobře?“

Hermiona přikývla. Vypadala na chvíli hluboce zamyšlená a pak se naklonila a sfoukla svíčky.

„A teď je otevři,“ řekl Draco tiše.

Usmála se a otevřela je. V okamžiku, kdy se jí oči snesly na povrch dortu, se doširoka otevřely a nevěřícně na něj zíraly.

Na povrchu dortu bylo modrou polevou napsáno: „Vezmi si mě, Hermiono.“

Místnost najednou zaplavilo nesnesitelné ticho a Draco zadržel dech, jak čekal na jakoukoli její reakci.

Nejprve vypadala ohromená. Zírala dolů na ta slova, jako by jí číst je znovu a znovu zaručilo, že je čte správně. A pak vzhlédla k němu a v očích se jí začaly tvořit nové slzy.

„Draco?“ zašeptala. „Je to… ty…“

Když se jí hlas vytratil, přikývl. Sáhl do kapsy a vytáhl malou, černou krabičku. Otevřel ji a tím odhalil nádherný prsten s diamantem.

Okamžitě poklekl na jedno koleno (jak to znal z tolika strašných romantických komedií, které mu Hermiona celé léto pouštěla) a zvedl k ní otevřenou krabičku. „Hermiono Jean Grangerová,“ řekl, „staneš-“

„Ano,“ vyhrkla dřív, než měl šanci dokončit větu, což přimělo Ginny vydat zvuk, který zněl jako něco mezi zalapáním po dechu a zapištěním.

„Ach,“ řekla Hermiona rychle. „Hrozně se omlouvám, nenechala jsem tě ani dokončit otázku!“

Draco se usmál a stoupl si. „Vezmeš si mě?“ zašeptal.

Ale ona už při těch slovech divoce přikyvovala. „Ano,“ opakovala. „Ano, vezmu si tě.“

Byla to oficiálně ta nejlepší slova, které k němu kdy kdo pronesl.

Musel se přemáhat, aby se nezeptal: „Opravdu?“ ze strachu, že si to mohla rozmyslet. Místo toho si stoupl, prsten jí nandal na prst a rychle ji políbil na rty.

Ginny vyhrkla: „Ó!“ a když ji Draco pustil, natáhla se k Hermioně a pevně ji k sobě přivinula. „Hermiono! Budeš se vdávat! To je báječné! Není to báječné, Harry? Rone?“

Harry si odkašlal. „Je to… uf… je…“

„Je to zatraceně špatný nápad, tak je to!“ vykřikl Ron. Pohlédl na Ginny, která po něm zrovna startovala a varoval ji: „Ginny, neopovažuj se mě praštit.“

„Tak se chovej hezky,“ procedila mezi stisknuté zuby.

Ron se zakabonil. Díval se ze své sestry na Hermionu, která sledovala jeho i Harryho, jako by zoufale čekala na jejich schvalovací pečeť.

„Hermiono,“ řekl Harry. Zaváhal, jako by se snažil rozhodnout, co má nebo nemá říct. Nakonec se rozhodl: „Máme z toho radost. Gratulujeme.“

„Děkuju,“ zašeptala Hermiona a objala ho. Když se od něj odtáhla, s očekáváním pohlédla na Rona.

Ron si poraženecky povzdechl. „Ano, oba z toho máme radost, Hermiono.“

Hermiona se zazubila a také si ho přitáhla do náruče. „Vím, že lžeš, ale stejně děkuju.“

„Pro tebe všechno,“ zabručel. Když jejich objetí skončilo, rychle se s červenou tváří podíval jinam.

Draco se natáhl a vzal Hermionu za ruku. „Už jsem vám slíbil, že se o ni budu dobře starat,“ řekl oběma chlapcům. „Tímhle zaručím, že to budu dělat až do konce života.“

Zdálo se, že Harry i Ron to svým způsobem akceptují. Oba jen tak nějak nepohodlně přikývli a dívali se radši na podlahu.

Paní Grangerová, která se, stejně jako pan Granger, usmívala od ucha k uchu, se ozvala: „Kdo chce dort?“

Když se všichni začali bavit a paní Grangerová se jala roznášet kousky narozeninového dortu, Draco s Hermionou se na sebe usmáli.

„Jen abys věděl,“ řekla tiše, zatímco sledovala prsten na svém prsteníčku. „Přání se opravdu plní.“

Draco se zasmál. Naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha: „Všechno nejlepší k narozeninám, Grangerová.“

------

Harry, Ron, Ginny a Lenka se pozdě večer po další rundě slzavého loučení odletaxovali domů. Ginny a Lenka ještě několikrát gratulovaly páru k zasnoubení, zatímco Harry a Ron se k celé věci stavěli spíše tiše. Draco si byl jistý, že ani jeden z nich jejich zasnoubení neschvaloval, ale ani jeden nehodlal tento den Hermioně kazit. Takže oba předstírali úsměvy a přáli jí hodně štěstí, když ji objímali na rozloučenou.

Blížila se půlnoc a Draco s Hermionou se k sobě tulili na zahradní houpačce. Hermiona si položila hlavu Dracovi na rameno a přidržovala si před sebou ruku, aby mohla obdivovat svůj prsten.

„Měli bychom jít spát,“ řekla. „Letí nám to zítra brzy ráno.“

„Nejsem moc unavený,“ řekl Draco a přehodil jí svou paži kolem ramen. „Mnohem radši tu s tebou ještě posedím.“

Přikývla. „Zrovna jsem si říkala to samé.“ Najednou prudce zvedla hlavu. „Co je to?“ ptala se a ukazovala přímo před sebe.

Draco se podíval směrem, kam ukazovala a uviděl jasnou, zářivě fialovou tečku, která se k nim blížila. Přimhouřil oči ve snaze určit, co to je. Zjistil to, až když se věc přiblížila na několik metrů od nich. „Je to… sova.“

A opravdu, fialový pták přeletěl přímo nad nimi a spustil Hermioně do klína obálku. Zakroužil několikrát nad jejich hlavami, než přistál na područce vedle Draca.

Zvědavě si ptáka prohlíželi. „Co to sakra je za druh?“ zeptal se Draco. Natáhl se, aby se jí dotkl, ale trhla hlavou a klovla ho do prstu.

„Dopr – kousla mě!“ zasyčel a rychle ruku stáhl, aby si prst prozkoumal.

Hermiona vypadala, jako by se chtěla rozesmát. Věnovala mu soucitný úsměv, který nevypadal úplně opravdově. „Přežiješ,“ ujistila ho a poplácala ho po zádech. Shlédla na obálku ve svých rukou.

„Co to je?“ zeptal se a pulzující bolest ve svém prstě se rozhodl ignorovat.

Pokrčila rameny. „Nevím. Ale je adresovaný nám oběma. A zpáteční adresa je…hmm.“ Odmlčela se. „To je divné. Zpáteční adresa je tahle adresa.“

Zmateně se na ni podíval. „Tví rodiče nám poslali zevnitř dopis?“ vtipkoval.

Roztrhla obálku a vytáhla pergamen, který byl složený uvnitř. Opatrně ho rozevřela a zalapala po dechu. „Je to dopis. A je napsán mým rukopisem.“

Vyměnila si s Dracem šokovaný pohled, než se jala přečíst ho nahlas:

„Nejdražší Hermiono a Draco – předpokládám, že jste teď spolu,

asi se divíte, jak je možné, že jste ode mě mohli obdržet tento dopis. Je pro to opravdu jednoduché vysvětlení. Seznamte se s Phineasem, mým dárkem od Draca. Phineas je „interdimenzionální poštovní sova“. Jsou to velmi vzácní ptáci, takže, jak si jistě dovedete představit, stál celé jmění. Draco mě ujistil, že mu za to stojím, ale já si spíš myslím, že mi ho koupil proto, aby konečně umlčel to fňukání, se kterým už šest měsíců – od mého odchodu z vašeho světa – nedovedu přestat. Asi jsem šílená, ale oba mi hrozně moc chybíte a umírám zvědavostí, jak se máte.

Phineas je opravdu pozoruhodný pták – může cestovat do jakékoli dimenze a doručit do ní poštu, pokud má na sobě něco, co ho spojuje s tím světem, kam potřebuje doletět. V tomto případě to něco je tvá košile, kterou jsi mi dala, Hermiono. Jak můžeš pravděpodobně vidět, kus látky je připevněn k jeho obojku. Nechtěla jsem ji zničit, tak jsem jen odstřihla cedulku a použila tu. Mám tu košili mimochodem fakt ráda! Růžová je definitivně naše barva.

K věci. Píšu ti dnes, protože mám narozeniny a předpokládám, že i ty, Hermiono. Takže jsem ti chtěla popřát všechno nejlepší a doufám, že jsi dostala všechno, co jsi chtěla –já ano. Je vzrušující, že máme příležitost takto zůstat v kontaktu. Tím chci říct, že doufám, že mi odpovíte hned, jak jen to bude možné. Phineas s vámi zůstane, dokud neodpovíte. Jen přivažte dopis k jeho pařátku a pošlete ho zpátky. Nepotřebuje žádné instrukce – ví přesně, jak mě najít. A protože má na obojku kus tvé košile, vždycky najde i tebe, nezáleží na tom, kde budeš.

Musím už jít – Draco už čeká, až půjdu do postele. Doufám, že se oba máte dobře a že o vás brzy uslyším.

S láskou Hermiona

Ach ano, nesmím zapomenout na P.S. – dávejte si na Phinease pozor. Rád klove.“

Draco si odfrkl. „To teda,“ zamumlal.

Hermiona mu položila dopis na klín. „Nemůžu tomu uvěřit! Našla způsob, jak s námi může komunikovat!“

„Vlastně,“ opravil ji Draco, „to byl ten druhý já, kdo našel ten způsob, jak s námi komunikovat. Nepřekvapuje mě to – jsem chytrý.“

Hermiona obrátila oči v sloup. „Páni, jsi snad ještě egoističtější, když přijde na tvé druhé já.“

Draco se ušklíbl. „Přiznej to – miluješ můj egoismus.“

„Ne,“ řekla a políbila ho lehce na tvář. „Prostě miluju tebe.“ Postavila se a přešla k Phineasovi, který jí přeskočil na paži, když byla u něj. A neklovl ji.

Draco ptáka rozzlobeně sledoval, jak Hermionu pozoruje s něčím, co téměř připomínalo zalíbení. Stupidní pták.

„Jdu jí odpovědět,“ řekla Hermiona. „A pak půjdu do postele. Ty by ses měl taky vyspat.“

„Asi ano,“ řekl Draco s povzdechem. Vstal, naklonil se k Hermioně a něžně ji políbil. „Napiš jí, že zdravím.“

„Napíšu,“ souhlasila. „Dobrou noc, Draco.“

„Dobrou noc, Hermiono,“ popřál jí. Když odešla, podíval se na hodinky. Bylo po půlnoci, což značilo, že nový den právě začal.

Byl to v mnoha směrech první den zbytku jejich života.

Ráno…

Draco sledoval z okna letadla zemi pod nimi. Všechno se zdálo tak malé a daleko, téměř jako by to byla část úplně jiného světa.

Zatím mu létání příliš nevadilo – i když to bylo mnohem otravnější než létání na koštěti, protože trčel v malém uzavřeném prostoru se spoustou otravných lidí. Oceňoval však výhled shora, protože na svém famfrpálovém koštěti nemohl létat tak vysoko.

Zdálo se však, že Hermiona létání nesnáší. Měl to tušit, protože nikdy nebyla příznivkyní ani letu na koštěti. Ale ačkoli neviděla ven (ochotně mu nabídla místo u okna), bylo na ní vidět, že stále pociťuje, jak vysoko nad zemí se nacházejí. A to se jí nelíbilo.

Ze srandy do ní šťouchl a řekl: „Hej, Grangerová, jsme opravdu vysoko. Dovedeš si představit, co by se stalo, kdyby to letadlo prostě… začalo padat? Au!“

Ostře se nadechla, zavřela knihu, kterou právě četla a vrhla po něm vražedným pohledem. „Nech toho. Mě nevyděsíš.“

Draco se ušklíbl. „Ale no tak, Grangerová. Vůbec nemáš smysl pro humor. Hrozně mě baví tě škádlit a zrovna teď se potřebuju rozptýlit.“

Zamračila se. „Lituješ toho?“

„Jestli myslíš toho, že jsme zavřeni v klaustrofobické krabici z těžkého kovu, která se jen tak nějak magicky vznáší ve vzduchu bez toho, aby doopravdy používala magii, pak… ano. Ale vzhledem k tomu, že tu jsi ty… ne tolik.“

Usmála se, když pilot interkomem oznámil, že brzy přistanou. Nevědomky se natáhla a prsty objala přívěšek od druhé Hermiony, který teď pořád nosila na krku. Draco si všiml, že měla na sobě košili druhé Hermiony – zdálo se, že je teď její nejoblíbenější.

Přemýšlel o druhé Hermioně a druhém Dracovi, kteří byli ve svém světě spolu. A přemítal, kolik dalších světů bylo podobných nebo identických s tím jejich a jestli on a Hermiona skončili v každém z nich spolu. Nedivil by se, kdyby ano. Něco mu říkalo, že si jsou souzeni v každém světě.

Kdyby mu někdo před rokem řekl, kde dnes bude, že bude žít v mudlovském světě s Hermionou Grangerovou – svou snoubenkou – se kterou plánuje strávit zbytek svého života, pomyslel by si, že se ta osoba úplně a totálně zbláznila. Ale byl tu, seděl vedle lásky svého života, držel ji za ruku; začínal zcela nový život – a nemohl se už cítit víc spokojený. Všechno se mu zdálo neskutečné, jako by to byl pouze nějaký obsáhlý sen – ze kterého by se mohl probudit a zjistit, že Hermiona je stále mrtvá a on stále velmi osamělý.

Ale svět funguje záhadně a tohle vůbec není sen.

Hermiona vedle něj se zasmála. „To je legrační,“ řekla.

„Co je legrační?“ zeptal se, obrátil se k ní a jemně jí stiskl ruku.

Pokrčila rameny. „Život. Myslím tím, podívej se například na naše životy. My dva pocházíme ze dvou kompletně rozdílných světů. Kdo by si kdo byl pomyslel, že tu spolu budeme… tak zamilovaní?“

Draco se pousmál a otočil hlavou, aby se podíval z okénka, jak letadlo zlehka dosedlo na přistávací dráhu.

Ano, pomyslel si spokojeně, život je legrační.

Konec