Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Když voda opadne

8. Vyprávění krotitele draků

Když voda opadne
Vložené: Jacomo - 13.11. 2021 Téma: Když voda opadne
Jacomo nám napísal:

Když voda opadne

After The Flood

Originál: https://www.fanfiction.net/s/9152048/1/after-the-flood

 

Autor: hiddenhibernian

Překlad a banner: Jacomo   Betaread: Ivet

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 8 - Vyprávění krotitele draků

 

12. dubna 2005, 8 hodin večer
Londýn, Bermondsey Street, hospoda U Marigolda

Ron tomu začal říkat Hermionina mudlovská léta, ale zdálo se, že byl jediný, kdo vykazoval nějaký zájem o to, kde se Hermiona mezi odsouzením Starostolcem v osmnácti a návratem do kouzelnického světa v pětadvaceti nacházela.

Bohužel nebylo moc co vyprávět.

Jak se dalo očekávat, Ronův zájem o hotelovou politiku a mudlovské celebrity měl své hranice; co ale opravdu vzbudilo jeho zvědavost, byly Hermioniny cesty. Na začátku kariéry v hotelovém průmyslu zjistila, že benefity z práce od nevidím do nevidím jsou vlastně dvojnásobné: neměla čas utrácet peníze a zároveň za tutéž dobu dostávala příplatky. Když si pak vzala volno, mohla si dovolit jet, kamkoliv si přála.

Po dlouhou dobu byl právě díky tomuto život ve vyhnanství snesitelný. Jen zřídkakdy jí zážitek z mudlovských destinací, které navštívila, kazila povědomost o kouzelnických místech ukrytých kdesi v postranních uličkách Paříže nebo v prašných koutech asyrské pouště.

Obvykle bydlela v hostelech, částečně aby ušetřila peníze a částečně proto, že to byl snadný způsob, jak se seznamovat s lidmi. Dovolenková přátelství a romance nevyžadovaly o moc víc informací z minulosti než to, že je Jean z Londýna, která má ráda historii a koupání bez plavek při měsíčku. A protože takové vztahy nevyhnutelně dospěly k závěru, loučení bylo snadné a vítané.

V domácím prostředí Hermiona zjistila, že náročné uhýbací manévry zabíraly jen tak dlouho, než se otázky začaly hromadit rychleji než letáky od místních prodejců, které se jí navršily ve schránce, když byla na druhém konci světa.

Nebyla v kontaktu s nikým ze svých příbuzných. Zdálo se, že je spokojená se svou prací na hotelové recepci, přestože má fajnový přízvuk a knihovnu plnou knih a určitě by mohla jít na univerzitu, kdyby chtěla. Nikdy neslyšela o seriálu Fargo nebo o Alanis Morissette a roky ji rány z výfuku auta přiměly se přikrčit a hledat kam se ukrýt. Veškeré zvláštnosti, které získala tím, že od jedenácti let žila v kouzelnickém světě, a poté bojem ve válce, která byla pro ty, mezi nimiž se pohybovala nyní, skrytá, bylo prostě těžké vysvětlit. Hermiona nechtěla lidi od sebe odstrkovat, ale její minulost to dělala za ni.

Příliš mnoho kamarádských vztahů – se spolubydlící Caroline, se Stefanem, který začínal v hotelu ve stejnou dobu, a s mnoha dalšími – ztroskotalo a odeznělo, protože narazilo na hromadu věcí, které u Jean Taylorové nedávaly smysl. Nepomáhalo ani lhaní; v současnosti byla Hermiona mnohem lepší lhářka, ale nikdy nemohla přesně vědět, kdy ji podrazí něco zdánlivě neškodného. Podle podmínek jejího trestu by ji za porušení zákona o utajení mohli poslat zpět do Azkabanu, takže pravda nepřicházela v úvahu.

Časem si kolem sebe vybudovala něco jako ulitu; byla přátelská a profesionální, ale s nikým se nesblížila. Spolu s jejím trváním na vysokých standardech a nechuti k rychlému a volnému výkladu pravidel si u krátkodobě působícího personálu hotelu získala pověst bezcitné semetriky. Stálí zaměstnanci si s ní většinou rozuměli, ale považovali ji za uzavřenou a osobnost postrádající ženu, což, jak si ráda myslela, by její dřívější kamarády ohromilo.

Mít znovu přátele, opravdové přátele, kteří o ní povětšinou všechno ví, bylo znepokojivé i příjemné zároveň. Pomohlo jí, že nebyla zrovna zahlcena sociálními kontakty; během pár týdnů po návratu se setkala jen s několika lidmi – Ronem, Malfoyem, Charliem Weasleym a Lenkou Láskorádovou.

Když se podruhé domluvila s Ronem na setkání, přidal se k nim Charlie a všichni tři se vydali na skleničku do místní hospody na Bermondsey Street, k Marigoldovi. Hermiona tam často vklouzla, když měla ve všední den po práci volné odpoledne, dala si víno a četla si. Líbilo se jí být obklopená uklidňujícím šumem hlasů, ačkoliv když jste se zaposlouchali pozorněji, většinou hovořily o politice a drbech z předchozího večera. Taky se jí líbilo, že Marigold byla skutečná hospoda, ne jako ty rádoby moderní restaurace, které začaly neúprosným tempem vyrůstat po okolí.

Bratři Weasleyovi sem dokonale zapadli; výraz překvapení na barmanově tváři, když vešli, zapříčinilo to, že si Hermiona pro jednou přivedla společnost. Briskně jim naservíroval její obvyklé červené víno a dva půllitry piva. Po troše dobromyslného hašteření o to, kdo zaplatí první rundu, se všichni natlačili ke stolu v rohu, kde pomocí několika kradmých kouzel zajistili, že nebudou odposloucháváni.

Charlie od doby, kdy měla Hermiona naposledy čas se na něj pořádně podívat, tedy od svatby Billa a Fleur, mírně přibral. Paní Weasleyová musela být teď nadšená; vlasy měl dokonale zastřižené, ale jakýkoliv náznak uhlazenosti zničil neupravený plnovous, který mu zakrýval bradu. Byl dokonce ještě zrzavější než jeho vlasy a poněkud ho odlišoval od standardního vzezření Weasleyů. Možná to byl záměr.

Hermiona s úlevou zaznamenala, že Ronovy vousy od minule zmizely. V obličeji byl stále hubenější, než si pamatovala, lícní kosti měl výraznější než jako puberťák, ale tohle byl Ron, kterého znala od svých jedenácti let. Už nemusela pracně pátrat po zbytcích onoho kluka ve tváři cizince.

Charlie vyhrál při o to, kdo zaplatí první kolo, tím, že poukázal na fakt, že je starší než oni dva a promarnil příliš mnoho šancí dostát své povinnosti staršího bratra a opít Rona, když byl ještě nezletilý. Jakmile Charlie tuto šanci ukořistil, okamžitě s charakteristickým stylem rozptýlil jakékoliv rozpaky.

„Jsem rád, že jsi zpátky, Hermiono. Mrzí mě, jak to s tebou celé ty roky bylo. Není toho moc, co bych mohl říct, jen to, že jsem měl něco udělat.“

„Není třeba se omlouvat. Jsi vinen asi tolik jako Ron; opravdu tě to nemusí mrzet,“ usmála se na něj. „Ale moc ráda tě vidím.“

„Přirozeně. Po sedmi letech života mezi mudly jsi zjevně nejvíc postrádala moji drsně pohlednou tvář!“

Rozesmáli se a Hermiona si vybavila, jak bývalo v Charlieho společnosti příjemně, protože se nikdy ničím nenechal vytočit a zřejmě byl schopen většinu situací urovnat. Možná to pramenilo z toho, že trávil tolik času poblíž draků; ve srovnání s tím muselo všechno ostatní vypadat docela snadně.

„Takže jsi stále v Rumunsku?“

„Po válce jsem se přestěhoval do Švédska. Vedu na severu v Miekaku šlechtitelský projekt, jehož cílem je zkřížit švédského krátkonosého s norským ostrohřbetým.“ Když si všiml Hermionina nechápavého pohledu, dodal: „Nedělej si starosti, že jsi o tom místě neslyšela.“

„Je to prdel světa!“ připojil Ron. „Někdy se jen tak z hecu vypraví podívat na mudlovskou dálnici, aby se přesvědčili, že jsou na světě ještě další lidi.“

„To bylo jen jednou! Nikdy jsem ti o tom neměl vykládat,“ zasténal Charlie, ale Ronův široký úšklebek mu dal jasně najevo, že na to hned tak nezapomene. „Zimy jsou tam fakt zatraceně dlouhé,“ pokračoval ve vysvětlování Hermioně. „První rok jsme byli jen tři a po dvou měsících v temnotě jsem dostal ponorkovou nemoc. Tak jsem sedl na koště a letěl na nejbližší čerpací stanici, jen abych viděl něco jiného a koupil si čokoládovou tyčinku.“

„Místo přemístění někam do civilizace, jako to dělají normální lidi,“ poznamenal Ron.

„Nejsem tak blízko, abych se mohl někam přemístit! Je to na poloviční cestě do té proklaté Arktidy, Rone. To není jako v Anglii, kde se můžeš přemístit na odpoledne domů.“

Pokračovali v dohadování, až se debata plynule přesunula k povídání o Švédsku. Ron se odhodlaně pokusil zjistit, jestli už si Charlie pořídil švédskou přítelkyni. Hermiona se mu chtě nechtě musela smát, ale když se jí zeptal, co je na tom tak zábavného, zrudla. Charlie se nad ní slitoval.

„Navzdory tomu, co si lidi možná myslí, já nejsem gay,“ vysvětlil.

Hermiona zčervenala ještě víc, i když si myslela, že to není možné.

„Promiň,“ pípla velmi tiše. „Nechtěla jsem tě uvést do rozpaků nebo něco naznačovat -“

„Myslím, že všichni víme, kdo je tady v rozpacích!“ přerušil ji Ron a smál se jejímu ošívání.

„Sklapni, Rone,“ usadil ho bratr. „Hermiono, nezlehčuju to, jen je to prostě tak, že fakt nejsem gay. Přísahám. Ale bylo by naprosto v pohodě, kdyby ano; ve skutečnosti strejda Gideon byl.“

Vděčně se oběma rukama chytila záchranného lana. „Vážně? Nikdy jsem o něm moc neslyšela, jen to, že byl zabit v první válce. Setkal ses s ním někdy?“ Začala jí docházet trpělivost, takže se otočila. „Rone, přestaneš se někdy chechtat?“

„Ne!“ odpověděl šťastně.

Z hospody odešli po zavírací době, dlouho poté, co ztratili přehled, kdo platí další rundu. Hermiona musela Rona a Charlieho tišit, aby nezpívali „Hole mágů, to nejsou přeludy, bývají na koncích zdobeny žaludy*)“ tak hlasitě, že by to budilo sousedy. Ulevilo se jí, když zjistila, že Charlie donesl dostatek střízlivějícího lektvaru, aby se oba mohli z jejího bytu přemístit domů do Doupěte. Nezbavilo je to nevyhnutelné kocoviny, ale schvalovala cokoliv, co jim zabránilo v odštěpu.

„Sleduj a uč se, bratříčku, sleduj a uč se,“ nabádal Charlie Rona, který se ze všech sil držel Hermioniny knihovny a tvářil se přesně tak, jako kdyby o tom lektvaru nikdy v životě neslyšel.

Charlie do sebe obrátil obsah ampulky a otřásl se. Pak se narovnal a přiměl Rona, aby spolknul svou dávku.

Tu noc si Hermiona uvědomila, že Charlie je po Ronovi její nejoblíbenější Weasley.

***

Po letech lhaní o své minulosti Hermionu znervózňovalo potkávat se s lidmi, kteří ji znali od doby, kdy byla příliš dychtivá dívka s příliš velkými zuby až po čas unavené bojovnice zatčené na bitevním poli s rukama pokrytýma cizí krví.

Nicméně šetřilo to čas.

Když poslala Charliemu email s dotazem, jestli by se mohli sejít na skleničku bez Rona, na nic se neptal. Naštěstí se také zdálo, že nemá obavy, aby ho Hermiona nezvala na rande. Překvapilo ji, když jí dal emailovou adresu, ale podle všeho život ve Švédsku stačit alespoň jednoho Weasleyho přesvědčit, že mudlovská komunikace je někdy lepší než sovy.

Když se usadili v jejich oblíbeném boxu u Marigolda a posilnili se pitím, Charlie se pohodlně opřel a nechal Hermionu, ať zahájí rozhovor. Ta se právě zabývala úvahami o tom, jak je jeho přítomnost uklidňující; pravý opak Malfoye, se kterým jste museli být neustále ve střehu. Charlie nebyl jen okouzlující naprosto nemanipulativním způsobem, také působil dojmem, že ti bude krýt záda, pokud to někdy bude situace vyžadovat. Hermiona s jistým úsilím vystrnadila Malfoye z hlavy a vrátila se myšlenkami k aktuálním záležitostem.

Zpočátku zvažovala, že požádá Charlieho, aby přišel k ní domů, ale nakonec to zamítla. Špatné vzpomínky se stejně jako mozkomorové zdály horší o samotě; při obklopení dalšími lidmi, kteří se vypořádávají se svými životy, bylo snazší se upamatovat, že patří do minulosti.

„Doufala jsem, že mi pomůžeš porozumět tomu, jak to bylo s tvou rodinou potom, co…“ začala Hermiona a pečlivě vybírala slova.

„Myslíš po válce?“ usmál se kysele Charlie.

„Ano.“ Vděčně se chytila jeho neosobního popisu, neznala ho tak dobře, aby věděla, jak se vyrovnával se ztrátou otce a bratra, a rozhodně ho nechtěla urazit nebo vyvolat špatné vzpomínky, pokud nemusela.

„Zejména když nejméně dva členové mé rodiny stále zuby nehty trvají na tom, že jsi měla být potrestaná za něco, co se, jak předpokládám podle všech známek, rovnalo Harryho záchraně?“

Zvedla bradu, aby na to zareagovala.

„Nemůžu – Hele, není to moje věc. A myslím, že ani to ostatní, jen bych opravdu ráda zjistila, co se stalo, a protože Ron tam nebyl…“ odmlčela se. Když to podala takhle, znělo to poněkud vlezle.

„Jasně. Neměj obavy, povím ti to. Určitě máš stejné právo to vědět jako – jako Ron. Byl bych ti ale vděčný, kdyby sis to zatím nechala pro sebe. V tuhle chvíli mu to stále ještě servírujeme po lžičkách.“ Charlie opomenul zmínit, že tomu tak je hlavně proto, že Ron měl zamlženou vzpomínku na již zmíněnou reakci na Hermionin návrat a roztržky, které to v rodině vyvolalo, za což byla vděčná.

„Samozřejmě jsem se taky zúčastnil bitvy, ale to si pamatuješ,“ pokračoval.

„To vy všichni,“ zamumlala pod nos. Některé dny nezapomenete až do konce života.

„My všichni,“ souhlasil, „a mohlo to skončit hůř, ale když jsi přímo v centru dění, moc o tom nepřemýšlíš.“

***

Charlie objímal Ginny, George a Percyho ve Velké síni, kde byla uložena těla. Jejich mamka byla s Ronem u Svatého Munga; Bill a Fleur ji tam následovali, jakmile zjistili, co se stalo.

Tváří v tvář mladším sourozencům a jejich smutku se Charlie cítil naprosto nekompetentní. Bill byl na tyhle věci mnohem lepší a Charlie si přál, aby tu mohl zůstat, ale Bill samozřejmě musel odejít. Nepomáhalo taky to, že si Charlie naprosto zoufale přál, aby mu táta řekl, že všechno bude v pořádku.

Ginny se pronikavým hlasem dožadovala, aby také mohla odejít ke Svatému Mungovi. Teď hned. Když jí Charlie popatnácté vysvětlil, že nemůžou, že už tak je tam plno lidí, stiskla rty do úzké linky, zahleděla se přímo před sebe a ignorovala ho. George byl téměř katatonický a odmítal s kýmkoliv z nich mluvit. Byl to Percy, kdo ho s nekonečnou trpělivostí a porozuměním posléze donutil, aby něco snědl a trochu se uklidnil.

Opravdu nepomohlo, že byli v místnosti s těly padlých. Charlie byl nesmírně vděčný, když profesorka Prýtová zorganizovala jejich přesun a to se svým věcným přístupem, který si pamatoval z dob studia v Bradavicích, dávno před tím, než se stal vojákem.

Dlouhý, nešťastný den se konečně změnil v noc a Charlie jen těžko hledal důvod k radosti. Ano, vyhráli, ale cena se zdála příliš vysoká – s výjimkou toho, že cena za prohru by byla nepředstavitelná. Myslel na Remuse a Tonksovou, ležící na chladné zemi, a na jejich osiřelého syna, na to, jak velké mezery zejí v řadách jeho spolubojovníků z Řádu.

Až v tichých hodinách nad ránem, kdy Charlieho mladší sourozenci konečně podlehli vyčerpání, si dovolil plakat pro mrtvé.

Vždycky bude litovat, že nenašel způsob jak zajistit, aby se mladší studenti nemohli vplížit zpátky do hradu. Odpovědnost za útok na ně ležela zcela na Voldemortově straně, ale co byli za lidi oni, když dovolili dětem, aby se do toho zamotali? Ale pak se podíval na Ginny, vzpomněl si, že jí bylo teprve jedenáct, když se poprvé připletla Voldemortovi do cesty, a uvědomil si tu ironii. Pokud nedokázal udržet v bezpečí svoji vlastní sestru, jak si mohl myslet, že by zvládl chránit ty ostatní?

Za svítání se vrátil Bill se novinkami o Ronovi, nebo vlastně bez nich – jeho stav se nezměnil.

Weasleyovi se několik dní zdrželi v Bradavicích a pak se všichni společně přesunuli do Lasturové vily. Poté, co bylo Doupě několik měsíců opuštěné a několikrát vyrabované, se v něm stěží mohly usídlit byť jen slepice, a nikdo z rodiny nedokázal čelit opětovnému pobytu u tety Muriel.

Nikdo taky nenavrhl, aby se rozdělili. Bylo jasné, že jejich mamka by to zvládala ještě hůř, kdyby je neměla všechny pod jednou střechou. Fleur ke své cti nedělala žádný rozruch, když si uvědomila, že v dohledné době bude přebývat ve stejném domě jako všichni vyvdaní příbuzní.

První den si Charlie připadal utiskovaný; už dlouhou dobu byl zvyklý mít vlastní prostor a teprve teď si uvědomil, do jaké míry mu to umožňovalo vyčistit si hlavu. V Lasturové vile neměl co na práci, jen se pletl do cesty ostatním, kteří truchlili, dohadovali se a snažili se najít cestu, jak žít dál. Z nedostatku lepších možností utíkal do zahrady, kde obvykle skončil u Dobbyho hrobu. Vzpomínat venku, kde mu čerstvý vítr od moře čechral vlasy, se zdálo nějak snazší.

Jejich mamka poletovala až do roztrhání těla mezi Ronem v nemocnici, vyřizováním záležitostí kolem pohřbů a snahou pečovat o ty, kteří přežili. Jak plynul čas, lékouzelníci začali hovořit o Ronově případném uzdravení stále méně optimisticky, ale Molly dál trvala na tom, aby ho ani na minutu nenechávali samotného. Ostatní neochotně podlehli; bylo snazší jít ke Svatému Mungovi a strávit pár hodin hleděním na Rona, než se kvůli tomu opakovaně hádat.

Jednoho rána, když se Charlie vracet ze vzácných okamžiků samoty na zahradě, než se probudí všichni ostatní, narazil v kuchyni na matku.

Pekla.

Bolestně známá aktivita mu připomněla všechna rána, kdy se po schodech linula tatáž vůně chleba a probouzela ho; kdy bylo Doupě ještě jediným domovem, který znal. Seběhl vždycky po schodech dolů, aby získal kousek nějaké dobroty a matčinu výhradní pozornost, než se probudí jeho bratři a toto pracovní ticho kuchyně naruší.

Dnes ráno se v troubě pekly dva bochníky, neviditelné prsty hnětly další čtyři a Molly míchala těsto. Při odměřování kvasnic jí po tvářích stékaly malé, zoufalé slzy, které kapaly do mísy a vytvářely v mouce miniaturní důlky.

„Ach, mami,“ bylo všechno, co Charlie dokázal vyslovit. Objal ji, jako kdyby ji nikdy neměl pustit, a způsobil tak, že kvásek nekontrolovaně přetekl do míchaného těsta a naprosto ho zničil.

***

Charliemu trvalo roky, než si, kromě očividných věcí, uvědomil, že s Ginny je něco v nepořádku.

Ten první rok se všichni soustředili jen na to vzpamatovat se a poslepovat střípky svých životů znovu dohromady.

Z George se stal náladový cizinec, který se neustále utrhoval na každého, kdo byl v doslechu, a následně si nárokoval valnou část veškeré pozornosti. Percy se hrdinsky ujal vedení a většinu vlastního smutku zatlačil do pozadí. Když se George začal zase jakž takž zajímat o dění kolem, byl to Percy, kdo se v kolotoči sebeobviňování zlomil.

Asi po roce se Charliemu podařilo znovu vrátit do Rumunska. Nemyslel si, že by někomu pomohlo, kdyby úplně přišel o rozum, a on prostě potřeboval trochu osobního prostoru. Nicméně se každý víkend vracel domů. Když jeho zaměstnavatel po několika letech přestal rozumět rodinným problémům způsobeným dlouhou válkou, jednoduše dal výpověď a přesunul se do Walesu. Dračí rezervace v Glasfynydd se nacházela v dosahu snadného přemístění a časem se klaustrofobický mrak, který visel nad Doupětem, rozptýlil, takže usoudil, že by taky mohl udělat matce radost a nastěhovat se domů.

Tehdy si konečně uvědomil, že se jeho sestra už nechová tak jako dřív.

V Doupěti žili kromě něj mamka, Ginny, Percy a George. Bill, Fleur a Viktorie často volali, protože Viktorie trávila v Doupěti dny, kdy její rodiče pracovali. Ti během války opustili Gringottovy, aby pracovali pro Řád. Poté, co se Ron vloupal do banky, vzdali se veškeré naděje, že je znovu zaměstnají, a založili si vlastní nezávislou firmu na rušení kleteb s působností ve Francii a v Británii. Zvedala se ode dna pomalu, ale vytrvali.

George znovu otevřel Kratochvilné kouzelnické kejkle s Lee Jordanem, ale v mnohem menším měřítku než dřív. Za Voldemortovy nadvlády byl obchod na Příčné ulici uzavřen a obsah zabaven ministerstvem. Od nového režimu žádná kompenzace nepřišla. George s Leem rozjeli obchod z garáže u Doupěte a zajišťovali tak do rodinné pokladny tolik potřebné galeony.

Percy musel potřetí začít na ministerstvu od píky. Už byl natolik zralý, že o tom žertoval, nicméně mnoho peněz to stejně nepřineslo.

Charlie nikdy moc nevydělával, a aby dostal práci ve Walesu, musel přistoupit na výrazné snížení platu. Péče o draky z nějakého důvodu nevynášela tolik galeonů jako jiná odvětví kouzelnického výzkumu. Charlie to přičítal tomu, že s draky chtěl pracovat každý. Abyste byli ochotni ztrácet čas s méně zajímavými stvořeními, jako jsou například tlustočervi nebo hafoňové, chtělo to nějakou solidní kompenzaci.

V minulosti by se Weasleyovi považovali za šťastlivce, protože do domácího rozpočtu přispívali tři dospělí. Jenže teď tu byl drobný problém s účty za Ronovo léčení. Od nepaměti byla péče u Svatého Munga bezplatná, po válce však ministerstvo prohlásilo, že si již nemůže dovolit dotovat péči o dlouhodobě nemocné, a rodinám sdělilo, že musí převzít za své příbuzné odpovědnost.

Weasleyovi byli informováni, že Ronovo přežití závisí na integritě léčivých kouzel, která udržují jeho orgány v činnosti. Buď musí sehnat peníze, nebo se smířit s tím, že pokud se rozhodnout pro domácí péči, kouzla mohou selhat. Popravdě, někteří z rodiny se vzdali naděje, že se Ron ještě někdy probudí, ale Fleur, George a mamka dokázali ostatní přesvědčit, aby to s ním ještě nevzdávali.

Rok po skončení války se Ginny vrátila do Bradavic, aby složila OVCE. Ministerstvo po smrti McGonagallové jmenovalo novou ředitelku; když profesorka Margaret Sprigmoreová, dříve členka správní rady Bradavic, převzala vedení školy, byla neznámou veličinou.

Rychle ale proslula jako zapřisáhlá byrokratka a věrná podporovatelka ministerstva, která dokázala za méně než dvě minuty kohokoliv unudit k smrti. A to učitelé zvládli udržet pozornost podstatně déle než studenti.

Přesto měla, podle zvěstí od bývalých členů Řádu, drápy, jak na vlastní kůži pocítila profesorka Prýtová, když se snažila u Sprigmoreové vznést námitku proti vyloučení některých nebezpečných rostlin z učebních osnov. Pomona Prýtová skončila před disciplinární komisí a měla štěstí, že nepřišla o místo.

I poté, co Sprigmoreová po krátkém funkčním období odešla, přetrval mezi demoralizovanými zaměstnanci Bradavic jen malý odpor proti celkovému očištění školních osnov od čehokoliv, co lze považovat za ‘temné’, bez ohledu na definici tohoto slova. Pomona Prýtová si ponuře pomyslela, že Severus Snape se musí obracet v hrobě. I když byl zrádce, alespoň chápal, že nemůžete bojovat proti tomu, o čem nic nevíte.

Ginny investovala většinu své energie do nebelvírského famfrpálového týmu, který ale byl jen stínem toho předešlého. Na konci roku se jí podařilo urvat OVCE z pěti předmětů a vítězství ve famfrpálovém poháru, což stačilo na smlouvu s Holyheadskými harpyjemi. Kdyby bylo všechno jinak, vysloužilo by jí to od matky pořádně hlasitou litanii o nedostatečné přípravě pro život. Za současné situace se sešli na zahradě u Doupěte, aby to oslavili.

George pozval Angelinu a mamka byla celá pryč z toho, že si její syn konečně přivede domů přítelkyni. Moudře zvládla Angelininu přítomnost nekomentovat, jen ji ujistila, že je vítaná, a poděkovala jí za krásný citronový koláč, kterýžto příspěvek jí v očích Molly rozhodně neublížil. Nikdo matce neprozradil, že ho ve skutečnosti koupila v obchodě.

Byli tam také Andromeda Tonksová a Teddy Lupin. Teddy už chodil, takže bylo nutné ho nepřetržitě hlídat, ale díkybohu usnul hned poté, co začali jíst.

I když už nikdy nebudou stejní jako před válkou, onoho večera se nakonec zdálo být opět na dosah cosi křehkého, co se podezřele podobalo štěstí.

O jedinou disharmonii se postarala Ginny. Odmítla po večeři zůstat a zmizela za svými přáteli ke Třem košťatům, kde famfrpálový tým pořádal rozlučkový večírek se sedmáky. Byla příliš velká náhoda, že tato party se konala tentýž večer jako rodinná oslava, a Charlie musel nad jejím předčasným odchodem chtě nechtě pozvednout obočí.

Když se později pod sukovitým dubem u rybníčku sesunul s lahví ohnivé whisky vedle Billa, zmínil se o tom bratrovi. Bill si povzdechl.

„Myslím, že nikdo z nás nevěnoval moc pozornosti tomu, co si Ginny myslí. Minimálně od doby, co odešla do Bradavic.“

Charlie překvapeně pozvedl obočí.

„To si nemyslím. Vím, že se Ron někdy cítil trochu přehlížený, i Percy, ale Ginny ne…“ Jakožto jedno z prostředních dětí se všemožně snažil nepoukázat na to, že první dívka narozená v rodině Weasleyových za několik generací rozhodně během dospívání netrpěla nedostatkem pozornosti.

„Ach, nejde o počet lidí, kteří se o ni starali! Ale myslím, že nikdo doopravdy neví, jak se už dlouho cítí…“ Bill potichu počítal. „Bylo ti kolik, dvacet, když ji posedl Voldemort?“

Oba se při té připomínce otřásli.

„Já byl jen o kousek starší, ale slyšel jsem o tom trochu víc. Vzpomínáš si, jak jste mě všichni přijeli navštívit do Egypta? Ginny o tom odmítala mluvit. Úplně. Máma a táta se opravdu starali. Následující rok ji přiměli chodit v Bradavicích za Madam Pomfreyovou, ale myslím, že jí to dlouho nevydrželo.“ Upil z ohnivé whisky. „Kdyby byla mudla, měla by k dispozici psychologickou poradnu a – a nevím, co ještě. Bylo jí teprve jedenáct, promerlina!“

Charlie si nemohl vzpomenout, jestli někdy mluvil s Ginny o tom deníku. Ke své hanbě si vybavoval jen to, jak se ji snažil rozveselit tím, že ji nechal připojit se k ostatním při famfrpálu, nebo ji cpal čokoládou z Rumunska.

„Myslím, že právě tehdy přestala někomu z nás říkat, co se s ní děje. Víš, jaká je, vždycky si umíněně dělala věci po svém,“ pokračoval Bill.

„Jo,“ souhlasil Charlie, který se vzpomněl, že když jí byly dva roky, nesl křičící sestru dolů po schodech a ona se rozhodla, že to zvládne sama bez pádu. Pokud by se zuby nehty nesnažila dělat všechno sama, pravděpodobně by skončila jako naprosto neschopná – trochu jako Harryho bratranec, který byl podle všeho úplně zkažený.

„A pak,“ povzdechl si Bill, „začala válka a ona byla vyloučena za setkání Řádu a ani nebyla součástí toho, co chystali Harry, Ron a Hermiona. Zůstala tedy poslední rok války v Bradavicích – slyšel jsi od ní o tom něco víc vyprávět?“ Ne, Charlie nezaslechl nic jiného než historky, které už znal od Nevilla a Lenky.

„Přemýšlel jsem, jestli bylo správné ji tam ten rok nechat,“ řekl Charlie. Nikdy předtím se o svých pochybnostech nikomu z rodiny nezmínil. „Když to tam vedl Snape, všude pobíhali Smrtijedi a Voldemort si tam lítal na čaj, kdykoliv se mu zachtělo…“

Válka přinesla příliš mnoho lítosti: kvůli odcizení s Percym, kvůli ztrátě přehledu o Ronovi a kvůli tomu, že spolu nestrávili dost času, než bylo příliš pozdě. Nechtěl v sobě probudit ještě další pocity viny, ale při pohledu z úhlu Ginny se to zdálo jako pitomé rozhodnutí.

„Ginny na tom trvala,“ sdělil mu Bill. „Už jí bylo sedmnáct, takže mamka a taťka nemohli udělat nic, čím by ji zastavili. Ať už se v Bradavicích dělo cokoliv, neexistovala ani mizivá šance, že by ji mamka nechala vstoupit do Řádu, když po nás šlo ministerstvo, a Ginny to věděla. Hádaly se kvůli tomu ostošest.“

„To jsem netušil.“

„No, mamka by ti těžko v běžném dopise napsala, že vyhrožuje Ginny domácím vězením u tetičky Muriel, že jo?“

„To asi ne.“

„A pak byli Fred a táta zabiti a Harry… Víš, že se Harry a Ginny dali dohromady, když byl ještě v Bradavicích?“

Cože? Bylo jí šestnáct!“ bouřil se zpožděním Charlie, ale Bill ho stále jen jednoduchým zasmáním dokázal přimět cítit se jako naivní puberťák.

„Uklidni se! Jen se vodili za ručičku, ty trdlo,“ vysvětloval trpělivě svému hloupému mladšímu bráškovi.

„Aha.“

Charlie jim nalil další pořádnou sklenici whisky.

„Ale ona do něj byla opravdu zamilovaná a on do ní. Nevím, všiml sis toho vůbec?“ zeptal se Bill a Charlie zrudl; nikdy nebyl moc dobrý v tom takové věci zaznamenat, i když ještě nežil v Rumunsku. Ve škole měl štěstí, že se kamarádil s Tonksovou, která mu napovídala, když bylo jasné, že se něco děje. Stará dobrá Tonksová. Taky nebyla úplně nejlepší ve čtení sociálních nápověd, ale pořád jí to šlo líp než Charliemu.

„Asi ne – ale bylo to tak. Takže není divu, že to bylo pro Ginny těžké, že jo?“ nadhodil Bill a Charlie potřásl hlavou. „Čeho se fakt bojím, je, že to všechno zamkne v sobě a s nikým si nepromluví. Zkoušel jsem to. Máma to zkoušela, dokonce i Percy – ale Ginny nechce.“

Ve slábnoucím světle vypadal Bill mnohem starší než na svůj věk a Charlieho napadlo, že kdyby bylo ještě jasno, nejspíš by viděl, že mu mezi zrzavými prameny prosvítá pár šedivých vlasů.

Kdyby tu tehdy byl Ron, možná by Ginny mluvila s ním. Jenže nebyl, a jak léta ubíhala, ostatní dosáhli jen malého úspěchu. Zdálo se, že to Ginny nějak zvládla sama, ale v současnosti byla křehčí, rychleji se urazila a držela si odstup. Stále hrála famfrpál, nyní za Netopýry z Ballycastlu. Charlie měl trochu podezření, že její výběr týmu má něco do činění s tím, že se přes Irské moře nemůžete přemísťovat, ale nikdy to nenadnesl.

I přes slzavé protesty mamky a prosby bratrů se Ginny nakonec z Doupěte odstěhovala, přičemž použila metodu klidné neústupnosti, zcela odlišné od svého dřívějšího já. Za ty roky si domů přivedla pár kluků; posledním byl Seamus Finnigan, který žil v Dublinu a zjevně ji nedávno znovu kontaktoval.

***

Ztráta jejich otce byla jednak mnohem pronikavější, jednak méně očividná než u Freda. Ztratit Freda bylo jako ztratit končetinu; ztráta Artura málem způsobila totální zhroucení celku.

Když vyrůstali, Molly vedla dům a Artur působil trochu odtržený od ostatních, kvůli dlouhým hodinám práce na ministerstvu, kutění v garáži a všeobecné roztržitosti. Až když tu nebyl, uvědomili si, jak moc na něj spoléhali; stál v pozadí jako pevná kotva v rozbouřeném moři.

Charlie byl vděčný, že měl posledních několik let v Řádu, kdy poznal svého otce jako dospělý. Předtím plně nedoceňoval, že za mírně výstřední fasádou se nachází muž, který s odvahou a odhodláním bojoval za své přesvědčení ve dvou válkách a mezi nimi kvůli němu trpěl. Byl pyšný, že je jeho syn, a věděl, že jeho otec byl zároveň hrdý na něj.

Pomohlo, když se nakupila výročí a matka je potřebovala kolem sebe, aby to zvládla. Z větší části zůstala stejná; nervóznější, což bylo pochopitelné, ale schopná shromáždit dostatek odhodlání navzdory ztrátám, které prožila. Ronův návrat byl neočekávaným darem; Molly si špetku naděje uchovala nejdéle, ale poslední dobou už i ona začínala pomalu rezignovat na jeho osud.

Percy byl s Audrey šťastnější než kdy předtím. Po dlouhou dobu nesl na bedrech zátěž veškeré rodiny, aby jim vynahradil svou předchozí nepřítomnost. Vypadalo to, že až během posledních několika let si uvědomil, že jediné, na čem záleží, je, aby tu byl. Pořád to byl tentýž Percy, dělající si starosti s tloušťkou stěn kotlíku a trpělivě se pachtící na nepříliš důležité pozici na ministerstvu, ale snažil se vyhnout tomu, aby se nechal vtáhnout do zbytečných detailů a neviděl, co je opravdu důležité.

George… no, George už po Fredově smrti nikdy nebude stejný. Jakmile to všichni přijali, zdálo se snazší ocenit, kým se stal teď. Pořád měl stejného tvůrčího génia a potěšení ze svých výtvorů, ale už neuměl s bezstarostnou lehkostí rozjasňovat náladu kolem sebe. Už se také stal otcem – malý Fred byl dalším důkazem, že válka skončila před mnoha lety.

***

„Myslím…“ Charlie sedící proti Hermioně zatočil půllitrem na tácku způsobem, který připomínal Rona. Nebyl typem muže, který tráví hodně času analyzováním ostatních, ale uplynulá léta si vybrala svou daň i na něm. Od chvíle, kdy mu Bill ukázal, co si nechal uniknout, se svou rodinou hodně zaobíral. Teď šlo až překvapivě snadno převést to všechno pro Hermionu do slov. „Myslím, že různé způsoby, jakými se vypořádáváme s válkou, pravděpodobně souvisí s tím, co se dělo, když jsme vyrůstali.“

„Bill i já jsme věděli, že se něco děje, zejména když zemřeli naši strýcové,“ pokračoval. „Ale jakmile Voldemort padl, bylo po všem. Konec. Mohli jsme jít do Bradavic a pokračovat ve svém životě, protože se vrátil, až když jsme byli dospělí a dokázali se s tím vyrovnat.“ Zaklonil hlavu, vyprázdnil sklenici a Hermiona kývla na barmana, že si dají ještě jednou totéž. Hospoda byla dnes tichá, nemuseli se ani obtěžovat s ševelisimem.

„Někdy si říkám,“ promluvil znovu Charlie, „že proto se Percy nemohl vypořádat s Voldemortovým návratem. Když byl ten černokněžník prvně poražen, bylo Percymu teprve pět, takže mu to připadalo skoro jako povídačka od chůvy. Nereálné.“ Charlie si pamatoval, jak se s Billem plížil po schodech dolů a snažil se zaslechnout něco ze šepotu v kuchyni. A ze všeho nejvíc si pamatoval, jak nenáviděl, když ho navlékali do hábitu a napomínali, aby se choval slušně na dalším pohřbu. Pro něj to bylo reálné až moc.

„Ale pro nás to tu bylo vždycky…“ pobídla Hermiona Charlieho nahlas vyslovenou myšlenkou.

„Ano, díky Harrymu a tomu, co se stalo Ginny s Raddleovým deníkem. A pak jste několikrát bojovali ve válce dřív, než vám bylo šestnáct.“ Ona nešťastná bitva na oddělení záhad. Z Hermionina bolestného výrazu bylo jasné, že si stále přeje, aby se byla víc snažila tuhle konkrétní výpravu zastavit.

„Ano,“ přikývla prostě. Zjevně se nechtěla znovu vracet ke starým lítostem.

„Všichni jste byli nucení zaujmout místo ve skutečné válce dřív, než jste měli možnost zjistit, kdo opravdu jste nebo v co věříte. Není vůbec neobvyklé, že je těžké vyrovnat se s tím, co se stalo, obzvlášť pro ty, kteří stáli v centru dění.“

„Opravdu není divu, že jsme trochu narušení,“ podotkla Hermiona zamyšleně, pravděpodobně s ohledem na své současníky. Od návratu s nimi nestrávila mnoho času; Charlieho napadlo, že mnohé z nich musí dnes znát lépe než ona, přestože většinu času žil v zahraničí.

„Všichni jsme po té válce trochu narušení, Hermiono. Ale přesto si myslím, že pro vás mladší to musí být těžší.“

„Víš, už nejsme úplní puberťáci,“ opravila ho.

„Pořád jste ještě mladí,“ ušklíbl se Charlie. „Počkej, až ti bude třicet, to teprve zjistíš, co to znamená být starý!“ usmál se a kolem očí se mu utvořily vrásky od smíchu, ale ty oči zůstaly vážné. Barman před ně postavil pintu Guinnesse a sklenici Shirazu a oni se odmlčeli.

***

Po tomto setkání si Hermiona uvědomila, že už ji tolik nebolí, že George a Ginny stále nenadchla myšlenka na setkání s ní.

Už od doby, kdy si poprvé všimla hojnosti zrzavých hlav na nádraží King’s Cross, se jejím nezkušeným očím zdálo, že Weasleyovi žijí pohádkovým životem. Dokonce i Percyho zběhnutí vypadalo ve srovnání s vysláním vlastních rodičů do Austrálie snesitelně.

Až když Ron během lovu viteálů odešel, Harry jí konečně vyprávěl o tom, jak na Grimmauldově náměstí viděl bubáka paní Weasleyové, který se měnil v jednoho mrtvého člena její rodiny za druhým. Pak už neexistovalo mnoho věcí, které by před sebou tajili; cokoliv se obvykle zdálo lepší než strávit další noc v tichu.

Hermioně ale až doteď nepřipadalo, že by byli Weasleyovi válkou nějak extrémně ovlivněni. Jejich síla a vitalita maskovaly, jak moc jsou zranitelní.

Možná bylo štěstí, že byla jediným členem rodiny Grangerů, který zbýval, takže ani Malfoy, ani ministerstvo nemohli její rodiče proti ní použít.

 

 

Poznámky k překladu:

*) „Hole mágů to nejsou přeludy, bývají na konci zdobeny žaludy“ – v originálu „A Wizard's Staff Has A Knob On The End“ – je písnička vypůjčená od Terryho Pratchetta. Autorství je přisuzována stařence Oggové a jde rozhodně o natolik přisprostlý popěvek, aby si ho bratři Weasleyovi mohli notovat v noci cestou z hospody :-D 

Celý český text najdete třeba zde: https://mrakoplas.estranky.cz/clanky/pisne/hymna-nu.html

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: hana - 04.03. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Archivované komentáre


Lupinka pěla ódy na tuto povidku a ze si ji musim HNED precist (jsem ve skluzu, jako vždy, ale byla v pořadí). Tak jsem se zacetla a kde je dalsi kapitola??? To je muceni, todlecto! :) Nicméně, opravdu nádhera, velice dekuji za skvely vyber a brilantni preklad jako vzdy.

Pani, nemam slov... Silene, co s nimi valka udelala... Dekuju!

Famózní kapitola. Celá povídka. Z popisu byrokracie v kouzelnické společnosti mě mrazilo. Ředitelka byla něco, ale že ještě nechali Weasleyovy platit za Ronův pobyt v nemocnici, který byl uměle navozený? Hodilo by se jim, aby přestali platit a oni měli výmluvu, proč jej zabít. A jak nenahradili ztrátu Kouzenických kejklů. A pak vykreslení, co rodina prožívala. Brr. Ani se nedivím, že je Hermiona ráda, že zůstala sama. Ale Charlie se mi tu moc líbil. Prima mužský. Jsem ale zvědavá, co bude, až se provalí Hermionino manželství. Jestli si Ron a Charlie nejdřív vyslechnou, co jim k tomu Hermiona řekne, nebo jestli ji hned odvrhnou. Toho se bojím. Děkuji za skvělý překlad, Jacomo. Neskutečně se těším na pokračování.

Název hospody mi připomněl Zaklínače - ovšem pak jsem si našla, co to znamená v angličtině :-) Skvělý, skvělý, skvělý Charlie - většinou se o něm nic moc nepíše, ale tady má naprosto hvězdný ne okamžik, ale celou kapitolu. Hermiona rozhodně požádala o vysvětlení toho pravého muže. A Charlieho vysvětlení, proč je práce s draky tak málo placená, bylo přímo roztomilé. Díky.

Huuuuu, zlatej Charlie, doplnil střípek, ukázal jak strašně to zasahlo Hermioninu generaci, včetně Ginny. Mno jo, nikdo s ní neřešil Voldyho v hlavě, Albus maximálně zamrkal a zamžoural... I tak mně to u Ginny neobměkčilo, asi se mi příliš zadřela ta umanutá nanynka, co po Harrym dychtila ještě před Bradavicemi. O to víc musí být nasraná, protože ji Hermiona připravila o její sen. jsem zvědavá, jak bude Charlie reagovat, až zjistí, kolik Hermiona obětovala pro Ronovu záchranu... A k tomu Weaslleyovi platili za Ronovu péči, to je ale hnus velebnosti, fuuuu. že jim není hanba jim to účtovat. kapitola byla výstižná, včetně Billa, George chápu, příjít o svou druhou půlku člověka navždy poznamená. těším se na poračování a děkuju. překlad je dokonalej, až si musím připomínat, že čtu překlad, že nehltám originál. děkuji kouzelné čarodějky

je zajímavé, jak Hermiona dostala náhled na rodinu Weasleyových. Možná by neměla váhat přiznat své manželství s Dracem. Děkuji za překlad.

Děkuju moc za další přeloženou kapitolu

Dakujem, asi najlepšie opísané následky vojny u Weasleyovcov vo FF... smutné a desivé...

Děkuji za zpříjemnění sobotního rána, už jsem se na další kapitolu moc těšila. Vysvětlení tedy bylo hodně smutné, tak už to po různých katastrofach a válkách bývá. Chudák Molly a Ginny, je pochopitelné, proč se o Hermionu nezajimaly. No a Hermiona, její příběh po válce je taky smutný. Drzim jim palce, ať najdou své štěstí. Ale to rozhodne autorka, tak se necháme překvapit:-). No a prisprostla písnička je geniální, v češtině dokonce ještě víc:-).

Docela zajímavý, a také ledacos vysvětlující, exkurs do historie i současnosti rodiny Weasleyových. Navíc v podání člena, o němž toho moc nevíme, skoro nic - to i o nudném Percym máme více informací (teď mám na mysli HP fantasy i kánon všeobecně). Taky si myslíte, že by mohl patřit k nejmilejším reprezentantům rodiny? No, rozhodně Hermioně osvítil a zaplnil pár bílých míst, a tím pádem upřesnil, proti komu a čemu všemu bude ve finále stát. Moc se těším na pokračování, povídka se zatím čte báječně - bezpochyby i zásluhou perfektního "vypravěčského" překladu. Díky za další kousek - už se tak nějak stalo zvykem, že mi pravidelně zpříjemňuje sobotní dopoledne.

Njedriv jsem chtela pet odu na Charlieho a to, ze bych se do nej behem jednoho jedineho vecera dokazala zakoukat a pak prisel jeho pribeh o rodine a me spadla celist. Tato povidka je extremne realna uz od zacatku a tato kapitola me jen utvrdila v tom, jak dobra autorka je. Vse davalo smysl, vse do sebe krasne zapadalo a ja jsem smekala pred tim, ze si dala praci vysvetlit to, co se uvnitr Weasleyovic klanu delo/deje. Stacilo by jednoduse oznacit Ginny za pipinu nebo Molly za matku kvocnu, ale tohle dava mnohem vetsi smysl. Navic mam pocit, ze autorka ma za sebou sve vlastni trable s byrokracii, protoze i jeji popis politikareni je velmi autenticky. :-) Toto je nesmirne zajimava povidka a navic napsana presne dle meho gusta. Pravidelne zapominam, ze se jedna o preklad, protoze se to cte jednoduse samo. Tudiz dekuji nejen za nalezeni, ale i za (opet!) skvele odvedenou praci pri prekladu!

Prehľad článkov k tejto téme:

hiddenhibernian: ( Jacomo )27.08. 2022Epilog - Epitaf
hiddenhibernian: ( Jacomo )20.08. 202232. Polibek na Bermondsey Street
hiddenhibernian: ( Jacomo )13.08. 202231. Slunce ve tvých dlaních
hiddenhibernian: ( Jacomo )06.08. 202230. Osudu pro smích
hiddenhibernian: ( Jacomo )26.07. 202229. Dopad
hiddenhibernian: ( Jacomo )23.07. 202228. Následuji tě do temnoty
hiddenhibernian: ( Jacomo )16.07. 202227. Exodus - část 2/2
hiddenhibernian: ( Jacomo )09.07. 202227. Exodus - část 1/2
hiddenhibernian: ( Jacomo )02.07. 202226. Hvězda vždycky září jasně
hiddenhibernian: ( Jacomo )25.06. 202225. Intermezzo
hiddenhibernian: ( Jacomo )18.06. 202224. Návrat z exilu
hiddenhibernian: ( Jacomo )11.06. 202223. Konec světa
hiddenhibernian: ( Jacomo )04.06. 202222. Dulce et decorum est
hiddenhibernian: ( Jacomo )28.05. 202221. Cvičení z praktické archeologie
hiddenhibernian: ( Jacomo )21.05. 202220. Minulost je neznámé území
hiddenhibernian: ( Jacomo )14.05. 202219. Prozření pomaleji chápajících
hiddenhibernian: ( Jacomo )07.05. 202218. Konec - část 2/2
hiddenhibernian: ( Jacomo )30.04. 202218. Konec - část 1/2
hiddenhibernian: ( Jacomo )23.04. 202217. Zmizení
hiddenhibernian: ( Jacomo )16.04. 202216. Uletět odtud
hiddenhibernian: ( Jacomo )09.04. 202215. Děti revoluce - část 2/2
hiddenhibernian: ( Jacomo )02.04. 202215. Děti revoluce - část 1/2
hiddenhibernian: ( Jacomo )26.03. 202214. Ještě jednou a s citem
hiddenhibernian: ( Jacomo )19.03. 202213. O přízracích a laskavosti
hiddenhibernian: ( Jacomo )12.03. 202212. Hnízdo zmijí
hiddenhibernian: ( Jacomo )05.03. 202211. Pomalá cesta ke světlu
hiddenhibernian: ( Jacomo )05.02. 202210. Princův příběh - mezihra
hiddenhibernian: ( Jacomo )20.11. 20219. Kouzelné slůvko
hiddenhibernian: ( Jacomo )13.11. 20218. Vyprávění krotitele draků
hiddenhibernian: ( Jacomo )30.10. 20217. Peklo jsou ti druzí
hiddenhibernian: ( Jacomo )23.10. 20216. Pro větší dobro
hiddenhibernian: ( Jacomo )16.10. 20215. Ulice, které jsme znávali
hiddenhibernian: ( Jacomo )09.10. 20214. Vzkříšení z popela
hiddenhibernian: ( Jacomo )25.09. 20213. Drsné probuzení
hiddenhibernian: ( Jacomo )18.09. 20212. Má to háček
hiddenhibernian: ( Jacomo )11.09. 20211. Shledání na Bermondsey Street
hiddenhibernian: ( Jacomo )04.09. 2021Prolog
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo )04.09. 2021Úvod - Když voda opadne