Preklady fanfiction Harryho Pottera

Nejvyšší čas na změnu, kapitola 5., část 1.

Dva týdny po článku v Denním věštci přišlo Hermioně předvolání z kanceláře ministra, aby se dostavila k výslechu. Povzdechla si, odložila žádosti o zaměstnání, zavřela kancelář a zamířila k výtahu.

Došla do čtvrtého patra a zaklepala na dveře, ke kterým byla nasměrována. Otevřely se a okamžitě ji oslepil blesk z fotoaparátu. „Varoval jsem vás, pane Bozo. Jestli toho nenecháte, nechám vás vyvést z místnosti,“ zavrčel ministr, zatímco Hermiona mrkala, jak se jí před očima míhaly skvrny.

Kolem velkého stolu seděli Kingsley Pastorek, Minerva McGonagallová, Filius Kratiknot, Septima Vectorová, tři lidé, které neznala, a dva, které si pamatovala od zkoušek, Pascal Richter ze školní rady a na konci Snape, Rita Holoubková a drze se ušklíbající fotograf.

Jeden z mužů, které neznala, vstal. „Děkuji, že jste přišla, slečno Grangerová. Jsem Fletcher Miles, toto zde jsou Phyllis Pringleová a Alden Grublebush.“ Další dva lidé na ni postupně kývli. „Pan ministr požádal Starostolec, aby rozhodl o této stížnosti, a tak jsme tady, abychom zjistili, jestli došlo k něčemu nesprávnému. Naším úkolem je buď tuto záležitost zamítnout, nebo pokud k tomu najdeme důvod, ji vyšetřit. Prosím, posaďte se.“

Hermiona usedla na naznačené místo mezi McGonagallovou a ministra a nervózně se rozhlížela kolem. Ředitelka a její bývalí učitelé na ni uklidňujícím způsobem kývali. Kingsley vypadal, jako by spolkl ropuchu. Holoubková se tvářila, jako by se chystala sledovat popravu a zapomněla si popcorn. Členové Starostolce se snažili budit vhodně nevyzpytatelný dojem. A Snape… zcela bez výrazu zíral na své ruce na stole před sebou. Ani na okamžik k ní nevzhlédl.

„Slečno Grangerová,“ začal pan Miles. „Pan Snape odmítl odpovědět na jakékoli otázky, a my v tuto chvíli ani nemáme pravomoc ho k tomu nutit. Vyslechli jsme názory vašich učitelů na vaše schopnosti. Mluvili jsme také se zkoušejícími a byli jsme ujištěni, že si nevšimli žádného podvodného jednání a nedošlo k žádné změně v běžném způsobu zacházení s testy, a že je v žádném případě nedali z rukou od chvíle, kdy je studenti odevzdali, do doby, než byly ohodnoceny. Zůstává tedy možnost, že jste ke zlepšení vašich známek mohla využít magických prostředků, anebo že zde šlo o použití mnoholičného lektvaru, a že to byl Severus Snape, kdo ve skutečnosti skládal zkoušku za vás.“

Zvedla hlavu a otevřela ústa. „To je směšné!“ vyhrkla. „Proč by proboha dělal něco takového? Jak vás to vůbec napadlo? To je ta největší hloupost, jakou jsem kdy slyšela!“

„Slečno Grangerová, nicméně jsme se dozvěděli, že jediným rozdílem ve vašem chování, kterého si vaši bývalí učitelé všimli, byl téměř nadpřirozený klid, který pro vás podle našich informací nebyl za normálních zkušebních podmínek typický. Mohla byste nám to vysvětlit?“

„Já – já…“ Rozhlédla se po místnosti a viděla, jak její učitelé zahanbeně klopí oči na stůl. „Už jsem starší,“ vypravila ze sebe. Podívala se na Snapea, ale nezdálo se, že ji vůbec vnímal. Napřímila ramena. „Dřív jsem se bála, že mě lidé budou považovat za méněcennou, když nebudu excelovat. Teď už si to opravdu nemyslím. No, většinou ne. Měla jsem strach jít na tu první zkoušku. Ale pan Snape to ráno mou nervozitu uklidnil, a pak už to šlo snadno.“

„Kdybych mohla?“ vmísila se Rita Holoubková. „Koneckonců zastupuji zájmy veřejnosti a tohle je neformální slyšení…“ Počkala, až se pan Miles poradí s ostatními dvěma a kývne jí na souhlas. „V kolik hodin jste musela opustit svůj byt v Londýně, abyste se ten první den dostavila do školy včas?“

„Z domova jsem odešla v sedm hodin ráno a přemístila jsem se z průchodu na konci ulice.“

„Takže pokud vás pan Snape uklidnil, dá se předpokládat, že u vás strávil noc? Třeba vás doučoval?“

„Ne!“ vyštěkla Hermiona. Uklidnila se, když jí McGonagallová kopla špičkou boty do nohy. „Večer předtím jsem mu poslala sovu, vyjádřila jsem své pochybnosti o tom, jak dobře si povedu, a on mi ráno poslal odpověď. Sova přilétla asi v půl šesté ráno.“

„Není to moc brzy?“

„Ne, v tu dobu obvykle vstávám.“

„Takže pan Snape ví, kdy obvykle vstáváte?“ zeptala se Holoubková s vítězoslavným  zábleskem v očích.

Hermiona na tu příšernou ženskou pohlédla přimhouřenýma očima. „Když jsem si opakovala, často jsem mu posílala sovu, než jsem ráno odešla do práce, a pak zase večer, když jsem se vrátila domů. Jsem si jistá, že mohl snadno vyvodit potřebné informace z mého vzorce chování. Naznačujete aspekt mého vztahu s panem Snapem, který by prodal vaše noviny, ale ten prostě neexistuje. Ujišťuji vás, že nikdy nebyl ničím víc než mým učitelem a já pro něj nejsem ničím víc než otravnou a občas zábavnou šprtkou.“

Učitelé u stolu se pochechtávali a vzájemně na sebe kývali, až se jí z toho rozpálily uši.

„A přesto,“ pokračovala Holoubková, „jestli v tom vztahu nešlo o nic víc, proč jste si nechala vytetovat nějakou větu, psanou rukopisem pana Snapea? Není to na běžnou studentku trochu přehnané? Nemůžete to popřít, i když to místo je, řekněme, příliš choulostivé na to, abyste nám ho ukázala. Mám přísežné prohlášení tatéra, ke kterému jste s kamarády zašla. Nejenže si pamatoval váš rozhovor, ale jako bývalý student sám poznal rukopis, který měl okopírovat.“

Hermiona zbledla, když se k ní otočily všechny hlavy v místnosti. Střelila očima ke Snapeovi a zřetelně viděla šok v jeho tváři. Frustrovaně zaťala pěsti a cítila, jak jí z očí vyhrkly slzy ponížení.

„Ty hnusná krávo,“ zasyčela, „takhle to není! Bylo to pro mě něco osobního a nemám v úmyslu to nikomu vysvětlovat.“ Obrátila pohled ke členům Starostolce. „Na další otázky téhle nechutné ženské už odpovídat nebudu.“

Madam Pringleová si odkašlala a položila otázku: „Slečno Grangerová, můžete nám vysvětlit, jak to, že studentka, která neabsolvovala poslední rok školní docházky a nevrátila se, jako to udělali ostatní studenti, co zmeškali ročník, která se vlastně na tyto zkoušky začala připravovat až začátkem února tohoto roku, mohla obdržet jedenáct vynikajících? Jistě vidíte, že je to přinejmenším podezřelé?“

Hermiona otevřela ústa, aby odpověděla, ale přerušil ji jiný hlas.

„Na toto mohu odpovědět,“ ozval se Snape. „Byly vám ukázány školní záznamy slečny Grangerové. Viděli jste test, který psala bez jakékoliv přípravy a v němž by získala tři vynikající, sedm nad očekávání, jedno přijatelné a jednoho trola z předmětu, který ve druhém ročníku opustila, a to po osmnácti měsících mimo akademické prostředí. Vyprávěli vám o tom, jak v prvním ročníku vyřešila logickou hádanku, která měla dospělým zabránit v přístupu do jisté části hradu. Řekli vám, jak ve druhém ročníku úspěšně uvařila lektvar, připravovaný v sedmém ročníku. Informovali vás, jak jí bylo ve třetím ročníku povoleno používat obraceč času, aby mohla pokračovat ve všech dostupných předmětech. Slyšeli jste, jak o ní po celou dobu jejího školního vzdělávání neustále mluvili jako o nejbystřejší čarodějce naší doby, a jste si plně vědomi toho, že právě díky inteligenci, loajalitě a odhodlání slečny Grangerové se Potterovi podařilo porazit Pána zla. Všem, kdo ji učili, je nad slunce jasné, že slečna Grangerová je génius. Zkombinujte její intelekt se silou vůle, přidejte k tomu soutěživost a snadno uvidíte studentku, která zvládne potřebné učivo za méně než šest měsíců. Váš argument je nesprávný,“ pokračoval. „Každým rokem ke zkouškám přicházejí studenti, kteří se učili doma a nikdy nevkročili do Bradavic, a nikdo jejich známky nezpochybňuje. Ujišťuji vás, že má pomoc slečně Grangerové byla minimální. Usnadnil jsem jí přihlášení k letošním zkouškám, a když nemohla najít potřebné informace, ukázal jsem jí správný směr. V žádném případě jsem slečnu Grangerovou nenaučil nic, co by už nevěděla. Pouze jsem potvrdil nebo zamítl její vlastní výzkum. Byl jsem pouhým akademickým poradcem a naznačovat něco víc - dokonce i ve světle jejího vlastního bizarního pojetí trvalých připomínek - znamená zostuzovat sami sebe a znevažovat schopnosti dívky, která je dost možná nejnadanější studentkou, jakou jsme tu po několik generací měli.“

Snape během svého proslovu nezvedl hlavu od stolu. Neviděl, jak Hermioně tečou slzy a rozlévají se jí po tváři, ani jak se k ní McGonagallová natáhla, stiskla jí ruku a usmála se, aby dodala důraz Snapeovu hodnocení jejích schopností, zatímco Vectorová a Kratiknot vedle ní energicky přikyvovali. Když domluvil, jen si založil ruce a také přikývl.

V místnosti bylo chvíli ticho a pak promluvil třetí člen Starostolce.

„Zdá se mi, že nejjednodušší způsob, jak tuto záležitost vyjasnit, je zařídit, aby slečna Grangerová znovu podstoupila zkoušky v kontrolovanějších podmínkách. Pokud opět dosáhne stejných známek, pak se nade všechnu pochybnost osvědčí. Navrhuji, abychom příští týden testy zopakovali - poté, co nejprve zkontrolujeme použití černé magie, ujistíme se, že nemá žádné stopy po mnoholičném lektvaru, a od teď až do zkoušek se s nikým nesetká. Myslím, že bychom měli slečnu Grangerovou až do stanovené doby izolovat s jejími učebnicemi.“

Když Hermioně konečně došlo, že to všechno vůbec není o ní, ale o Snapeovi, začala se v ní bouřit krev. Vstala.

„Ne,“ řekla tiše. „Pan Snape se mýlil, když říkal, že mě nenaučil nic, co bych už nevěděla. Víte, co mě naučil, co mě nikdo jiný naučit nemohl? Že nemusím nic dokazovat nikomu jinému, než sama sobě. Že nemusím dělat nic, co nechci. Naučil mě, že pokud mám pocit, že dělám správnou věc, na ničem jiném už nezáleží. Tyhle zkoušky kvůli vám znovu skládat nebudu. Vím, že jsem je udělala. Vím, že jsem si ty známky zasloužila. Moji učitelé vědí, že jsem je získala. A moji přátelé to vědí taky. Nemusím to dokazovat vám. Nemusím to dokazovat nikomu jinému.“

Obrátila se ke dveřím, ale zastavila se a otočila se zpátky. „A ještě něco. Kdybych celou dobu, co jsem se připravovala na zkoušky, souložila se Severusem Snapem, na mém hodnocení by to nic nezměnilo a nikomu jinému než nám by do toho nic nebylo. Je mi zatraceně jedno, co si kdo z vás myslí. Je mi z vás zle. S tímhle jsem skončila.“

Pokývla na ministra i na své bývalé učitele, sklonila hlavu směrem ke Snapeovi, který se na ni díval se směsicí překvapení a neidentifikovatelných emocí ve tváři, pak se otočila na podpatku a vyšla z místnosti.

Když se vrátila do své kanceláře, zvedla hromádku sedmadvaceti žádostí o zaměstnání, ke kterým připojila pečlivě vyplněné kopie svých výsledků OVCÍ, a rozplakala se.