Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola pátá – část 2/2

„Nemůžu uvěřit, že se mi skoro povedlo zformovat Patrona!“ vykládala vzrušeně Lily, když odcházeli z hodiny formulí. Přehodila si tašku z jednoho ramene na druhé a pokračovala: „Skoro jsem ho cítila!“

„Hm,“ hlesl Harry a ohlédl se po Snapeovi, který odcházel po chodbě tak rázně, až za ním černý hábit povlával. Povzdechl si a zadíval se na druhý konec chodby, kam mířili. Jeho nálada se ještě zhoršila, protože zahlédl, že tam na ně ve výhružném postoji čekají Black a Potter.

Lily už je musela také zahlédnout, protože okamžitě zmlkla. Dav studentů je poponášel dopředu a Harry brzy jasně rozeznal Blackovo zamračení a Potterův rozzlobený výraz.

„Lily!“ křikl Potter, popošel blíž a překotně pokračoval. „Co ten tu dělá? Měl jsem dojem, že jsem se včera vyjádřil jasně, ať -“

„Co chceš, Pottere?“ zeptala se Lily chladně. Nebelvír se zatvářil, jako kdyby dostal facku.

„No tak, Lily, tohle přece nemůžeš myslet vážně! Chci říct, že on je – a ty –“ gestikuloval Potter divoce jeho směrem.

Lily stáhla rty do úzké čárky a tváře jí zahořely zlobou. „Obávám se, že nechápu, co má můj projekt z formulí společného s tebou, Pottere,“ ohradila se, a pak se otočila. „Jdeme, Jonathane.“

„Jonathane?“ zopakoval Potter a jeho výraz se změnil na vražedný. „Takže teď je to Jonathan, jo?“ Obrátil svou pozornost na Harryho. „Ty!“ zařval a Harry zaznamenal, že je ve tváři rudý jako rak. Instinktivně k Potterovi vyslal nicneříkající, nevinný pohled. „Drž se od ní dál nebo –“

„Pojď, Jonathane,“ procedila Lily mezi zuby.

Taky je pěkně rudá, pomyslel si Harry, ale nechal se odtáhnout pryč. Bohužel se žádné zázračné změny přes noc neodehrály.

„Panebože,“ syčela si Lily pod nos, „a to jsem si myslela, že se od páťáku změnil! Nemůžu uvěřit, že to jen předstíral, že uvnitř je pořád ten stejný nafoukaný, domýšlivý, fanatický -“

„Lily,“ přerušil ji Harry dřív, než ho její rozčilování dovede k vážným pochybnostem o tom, jestli se měl mezi ně plést a brát svůj osud do vlastních neohrabaných rukou. „Jen se ptám – kam to jdeme?“ Rozhodně nemíříme do knihovny, dodal v duchu.

„Do kuchyně, pro něco na obětování,“ odpověděla stručně.

Na obětování! Harry se téměř zastavil a vykřikl to nahlas. Ale zjistil, že jeho maska ho už obklopila jako ledový obal, a jen mu zmrzl úsměv na tváři. Ona si myslí, že může, po pár dnech příprav, jen tak jít, za bílého dne něco obětovat a uspět? pomyslel si nevěřícně.

„Promiň, Jonathane, že jsem tak odsekla,“ pokračovala. „Jen prostě – on mě přivádí k šílenství.“

„To je v pohodě, chápu to,“ odpověděl zlehka, protože stěží poslouchal, co říká. V hlavě se mu formovala myšlenka, dosud existující jen v polovičaté podobě: možná jí mám pomoct – nebo jsem jí pomohl – porozumět kouzlům oběti, aby se kola osudu točila správně a já tu noc před Svátkem všech svatých neumřel. Ta představa se mu zdála… hrozně surrealistická, ale také naprosto správná: byl to důkaz, že sem přišel, že jeho vlastní existence je důkazem, že to, co dělá teď, dvacet let v minulosti, bylo „předurčeno“ se stát a taky se to stalo.

Něco se v něm sevřelo. Za tři roky, pomyslel si, za tři roky z ní nezbyde nic než mrtvé tělo a blednoucí vzpomínka. A jsou tak mladí.

„Zdá se, že jsi měl včera… intenzivní debatu se Snapem.“

Harry se téměř vyděsil: zmínka o Snapeovi ho prudce vytrhla ze zamyšlení. Snape. „Ano. Asi ano.“ Dorazili do chodby, která vedla ke kuchyni. „Diskutovali jsme o povaze snů a dohadovali se o zásluhách mudlovské medicíny.“

„Nech mě hádat – řekl, že všechny ty mudlovské věci jsou bezcenné bláboly, že jo?“ zeptala se. Tak kousavým tónem ji ještě mluvit neslyšel.

Zamračil se a otevřel pusu, aby Snapea bránil, ale Lily měla pravdu. Proč vůbec Snapea bráním? „No – ano. Něco takového řekl.“

Lily zvedla ruku, polechtala namalovanou hrušku a portrét se odklopil. „Na rovinu,“ řekla, když prolézali otvorem za portrétem, „jsem trochu… překvapená, že s tebou pracuje.“ Sklopila zrak. „Chci říct, nejde o tebe nebo tak podobně, ale Snape není zrovna… objektivní, když přijde na mudlorozené.“

Než stihl Harry odpovědět, vylezla na stůl a zavolala: „Nobby!“

Harry se zamyšleně zamračil. Lily měla pravdu. Snape mu jeho původ nijak nepředhazoval. Projevoval určité předsudky, jen pokud šlo o Lily, ale i to se dělo spíše náhodně a -

Jaký má vlastně Snape názor na mudly a mudlorozené? zvažoval Harry a snažil se vydolovat z paměti nějakou vzpomínku, která by mu pomohla tu záhadu vyřešit. Vzpomněl si jen na svůj pátý ročník a Snapeovu myslánku, na posměšný tón a ošklivá slova, která vrčel na Lily, když ho Potter trápil…

Ale šlo o předsudky nebo o hrdost? A proč nedělal povyk kolem mého – Frostova – mudlovského původu?

V tu chvíli se v místnosti z ničeho nic zhmotnil domácí skřítek a odstrčil Lily od stolu.

Až děsivě se podobá Dobbymu, pomyslel si Harry, když se skřítek vzdálil a během pár vteřin se zase vrátil se dvěma koši. Nebo to možná byla skřítka. Jeden koš měl velikost piknikového, ale druhý spíš odpovídal dětské kolébce. Zakrývala ho bílá látka.

Lily nakoukla do většího koše a trochu zezelenala. „Díky, Nobby,“ řekla. „Pojďme, Jonathane.“

„Co je v těch koších?“ zeptal se Harry, když je Lily levitačním kouzlem zvedla do vzduchu a společně zahnuli za roh.

„V jednom je svačina, na které Nobby trval, a ve druhém je to, co obětujeme při rituálu,“ vysvětlila. „Je to – ehm – je to jehně.“

Takže to fakt myslí vážně, řekl si Harry. Vážně, ale vůbec netuší, co dělá. Předvedl překvapený výraz. „Já… aha… předpokládám, že je mrtvé.“

„Samozřejmě,“ vyhrkla Lily rychle. „Nejdřív jsem chtěla použít ovoce a zeleninu nebo něco takového, ale v knize jsem si přečetla, že věci z masa a krve jsou mnohem… účinnější.“

„Chápu,“ kývl Harry a na chvíli se odmlčel. „Probrala jsi to s Kratiknotem? Obětní rituály asi ministerstvo nepovoluje.“ Nebo lépe řečeno, pokud si nedáš pozor, pravděpodobně strávíš nějakou dobu v Azkabanu.

„Vlastně jsem to z něj vloni vymámila,“ uculila se. Harry jí úsměv mechanicky vrátil. „Máme dovoleno provést jednoduché druhy rituálů, které se stále ještě praktikují v některých částech britských ostrovů. Ty… zajímavější ale máme povoleno zkoumat jen na teoretické úrovni.“

„Hm,“ hlesl Harry nenuceně. „Takže… co přesně uděláme?“

Právě došli ke dveřím před Velkou síní a po jednom stisknutí kliky se ocitli venku. „Jednoduchý rituál na vyvolání divoké magie. Stále se provádí na Aranských ostrovech. Musíme vytvořit runové symboly a odříkat celou kouzelnou formuli, ale už jsem všechno připravila.“

„Aha,“ kývl Harry. Opravdu to s tou obětí myslí vážně, prolétlo mu hlavou docela uznale. I když téměř neexistuje šance, že by uspěla. Sám se v Kolébce něco málo o obětních kouzlech naučil, ale jen v hrubých obrysech. V bojových podmínkách nebyla moc užitečná, pokud jste se neocitli v jednoznačné situaci ‘život nebo smrt’ a nebyli ochotni obětovat magii vyvěrající ze země ruku nebo nohu. Byl docela rád, že nikdy nemusel takový rituál provést.

„Mohl jsem ti s přípravou pomoct,“ nadhodil. „Chci říct, není nutné, abys k tomu projektu dělala všechno sama…“ Blížili se k famfrpálovému hřišti a Harry si najednou vzpomněl na zkoušky do zmijozelského týmu. Rozhlédl se, ale hřiště bylo prázdné. Asi začínají později. Doufám, že až poté, co my tady skončíme.

„Ach, to je v pořádku – nebo – vlastně –“ Zrudla. „Omlouvám se. Mám sklony dělat si všechno sama, kamarádi mi říkají, že to možná trochu přeháním…“

„Taky jsem měl takovou kamarádku,“ řekl Harry. Nenuceně se usmál a uhnul pohledem, když si všiml, jak se na něj nebelvírka dívá. „V mé bývalé škole,“ dodal. „Byla – velmi horlivá.“

„Aha,“ pípla Lily chápavě. „Musí to pro tebe být těžké – změnit školu a hledat si nové kamarády.“

Harry pokrčil rameny. „Lidé tady jsou… povětšinou docela přátelští,“ řekl a v duchu pomyslel na Malfoye, Pottera a Blacka.

Lily vzhlédla, jako kdyby k tomu chtěla něco poznamenat, ale místo toho švihla hůlkou. „Pojďme tamhle,“ ukázala směrem k Zapovězenému lesu. „Nepůjdeme do něj, ale čím blíž, tím líp.“

Harry přikývl na souhlas a následoval ji k okraji lesa.

Byl krásný den. Na obloze bez mráčku svítilo slunce a slabý vítr se proháněl ve větvích. Stíny v Zapovězeném lese působily spíš záhadně než hrozivě a ptačí zpěv se vznášel ve vzduchu jako krásný gobelín.

„Tady by to mohlo být dobré,“ řekla Lily. Zastavili se pár kroků od Lesa. Půda pod jejich nohama byla stále ještě porostlá trávou, ale o kus dál už zvlhlá a pokrytá listím.

Lily mávla hůlkou a koše dopadly na zem. Vedle nich složila tašku s knihami. Sáhla po bílé látce zakrývající koš, ale pak se zarazila.

„Nevadí ti krev?“

Jestli mi nevadí krev? zeptal se sám sebe Harry a cítil, jak se v něm hromadí smích jako bublinky ve sklenici. „Nevadí,“ odpověděl.

Lily znovu nakoukla pod látku a trochu zezelenala. „To jehně je dost – ehm – dost krvavé.“

„Mně to nevadí,“ zopakoval Harry bez emocí, ale zdálo se, že ho Lily nevnímá. Ještě jednou nahlédla pod látku a narovnala se. Harry zaujatě dumal, jak to jehně v koši asi vypadá, když vyvolává takovouto reakci, ale to ostatně brzy zjistí.

„Než to jehně vyndáme, musíme připravit runu oběti,“ vysvětlila Lily. Hlas je jí třásl jenom trochu.

„Jak vypadá?“ zeptal se Harry, i když už to věděl.

„Jako ‘X’,“ řekla. „Nazývá se Gebo. Měli bychom ji načrtnout tak, aby se otvírala na sever, jih, východ a západ.“ Vytáhla z hábitu něco, co vypadalo jako svazek párátek a zvětšila to. „Větvičky z jasanu,“ vysvětlila a položila je na zem. „Tímhle směrem je sever, že ano?“

Harry přikývl.

„Dobře,“ hlesla Lily a znělo to, jako kdyby se připravovala ke skoku do ledové vody. Odhrnula látku a uhnula pohledem. „Je čas vyndat jehně.“

Odlevitovala košík nad jasanové větvičky a poté ho obrátila dnem vzhůru. Jehně vypadlo ven. Není tak krvavé, pomyslel si Harry téměř pobaveně. Čekal něco horšího. Jehně už zjevně vykrvácelo: z čistého řezu na jeho hrdle netekla žádná krev, i když rouno na hlavě a krku jí bylo promáčené. Není šance uspět, pomyslel si Harry. Žádná krev obvykle znamená žádnou oběť.

„Fuj…“ Lily vypadala, že se brzy pozvrací. „Takže. Ehm.“ Natáhla ruku a narovnala jednu z jasanových větví, kterou jehně odsunulo, a zhluboka se nadechla. „Tak tedy. Naučila jsem se všechna slova, tak budu vyvolávač a budu ta slova recitovat a – nevadí ti, že budeš příjemce? Podle toho, co jsem četla, se zdá, že je to osoba, která dokáže jakž takž nasměrovat tok magie.“

Harry si připomněl, že Lily Evansová nemůže znát to, co on – on, který těžil ze všech vědomostí Zakladatelů nashromážděných v Kolébce. „Nevadí mi to.“

„Dobře,“ kývla s úsměvem. „Počítám, že bys mohl být dobrý příjemce, protože už jsi dokázal vyčarovat Patrona a tak.“

Harry tvář úsměv automaticky opětovala. „Jen mám prostě talent na tohle konkrétní kouzlo. Třeba v bylinkářství jsem úplně beznadějný.“

„Vážně? Mně jde bylinkářství samo. Co je tvůj oblíbený předmět?“

„Musím říct, že obrana proti černé magii,“ odpověděl Harry, a aby se hovor nestočil k němu, zeptal se, „a tvůj?“

„Rozhodně formule,“ řekla Lily. Harry jí pomohl nachystat runy a nechal kolem sebe plynout nepřetržitý proud slov, která se jí hrnula z úst. Zvedal hlavu, aby odpověděl, když se na něj dívala, smál se ve správnou chvíli a opatrně přesouval hovor zpět k Lily, kdykoliv projevila nebelvírskou zvědavost.

Tvář ho bolela od neustálého usmívání.

„Správně, to je ono,“ řekla a zhluboka se nadechla. „Teď už potřebujeme jenom uzemňovací body pro případ, že by se magie vymkla kontrole. To jsou runy, které jsme právě vytvořili. Mělo by dojít k tomu – když to zafunguje – že v sobě ucítíš sílu divoké magie, jako když se vlije voda do nádoby. Aspoň tak se to píše v té knížce.“

„Fajn. Zní to docela jednoduše,“ kývl Harry. Opravdu věří, že ty křehké větvičky z jasanu můžou posloužit jako uzemňovací body, že se divoká magie bude chovat jako ochočený beránek? Nakrátko zavřel oči. Byla tak mladá. A znovu se nedokázal ubránit myšlence, že za tři roky bude mrtvá.

Lily mu věnovala rychlý úsměv, zavřela oči a začala recitovat: „Villtir töfrar jörðar, lofts og allurra fjörlegra hluta…“

Zapovězený les se moc nezměnil, pomyslel si Harry a mávl rukou: objevilo se pár much, kroužily kolem jehněte. Zajímalo by mě, jestli existuje kouzlo, které odhání mouchy. Uvažoval, že je omráčí slabým bezhůlkovým mávnutím, ale pak se rozhodl, že radši ne. Určitě na to bude nějaké domácí kouzlo…

„Hlýðu auðmjúku kalli mínu…“

Zabloudil pohledem k famfrpálovému hřišti. Stále nikde nikdo. V dálce rozeznal jednu nebo dvě postavy, které lenošily u jezera. Zajímalo by mě, co dělá Snape, napadlo ho náhle a uvědomil si, že si přeje, aby teď seděl v zatuchlé knihovně a pracoval s ním…

„Og takdu við þá gjöf sem ég fórni…“ Lily otevřela oči, zamračila se a odehnala mouchy, které se opět shromáždily kolem jehněte. „Fungovalo to?“ zeptala se s nadějí.

„Ne,“ hlesl Harry omluvným tónem. Necítil vůbec nic.

Lily protáhla obličej. „Ale já jsem udělala všechno…“ zamračila se a zamumlala, „pitomé mouchy.“ Pak sáhla po tašce s knihami. „Jehně, ano, runy jsou všechny správně…“ listovala stránkami starého, dle vzhledu často užívaného svazku, a na čele se jí formovala vráska. „Můžeš to jehně spálit, ale není to nutné… Řekli jsme zaklínadlo, máme příjemce i vyvolávače… Nerozumím tomu. Udělala jsem všechno, co tu píšou.“ Ve tváři měla vepsanou porážku a vypadala deprimovaně.

Asi bych ji měl trochu pošťouchnout, pomyslel si Harry, protože si uvědomil, jak se v něm neúprosně zvedá vlna soucitu. Tahle dívka je moje máma. Okamžitě se vynořilo na tisíc rozumných myšlenek, takže se ušklíbl, ale přikročil blíž a zadíval se na knihu. Aha, řekl si, kopie téhle je v Kolébce! To je mi náhoda.

„Na,“ přisunula mu Lily knihu blíž, aby měl lepší výhled.

„Hm. No, myslím, že – sice je Zapovězený les hodně magický, ale pořád v něm nejsme. Takže tohle místo možná není dost magicky silné. Může to fungovat, řekněme, za úplňku, nebo o slunovratu a podobně.“

„Máš pravdu…“ souhlasila Lily pomalu a znovu svraštila obočí.

„A taky – to jehně už vykrvácelo, ale já si z knihy pamatuju, že oběť opravdu funguje, jen pokud je u toho krev, která se vsákne do země a do run. Ale asi by to mohlo fungovat, kdybys oběť spálila, aby se popel mohl vrátit do země. Plus – potřebujeme mít... jiný přístup. Asi být pokornější, jinak divoká magie neodpoví.“

Na chvíli Harry zvažoval, jestli toho neprozradil příliš mnoho. Nezachová se jako Snape a nebude mě podezřívat ze všeho možného, že ne? napadlo Harryho, ale Lily jen nasadila zamyšlený výraz. „Máš pravdu,“ řekla a věnovala mu lišácký pohled, naplněný i nově získaným respektem. „Fakt si myslím, že máš pravdu.“ Energicky vyskočila na nohy. „O spálení oběti jsem něco četla. Zajdu za Nobbym pro nějaké dřevo, jak říká kniha. Jen doufám, že žádný učitel neuvidí kouř a nevystartuje na nás. Můžeš tu počkat a ohlídat to jehně?“

Harry zamrkal. „Ehm… jistě.“ Je nezdolná, pomyslel si, ale inu – proč ne. Není nic špatného na tom, že znovu selže. A uběhla maximálně hodina a půl.

Lily se otočila k odchodu, ale pak se zastavila a znovu se k němu obrátila. „Jonathane, kdybys náhodou viděl Jamese nebo Siriuse, řekni jim, že jim dám co proto, jestli tě nenechají na pokoji.“ Ušklíbla se. „Někdy jsou prostě – prostě nerozumní a nezralí.“ Na to mu věnovala zářivý úsměv a dodala: „No, uvidíme se za chvilku.“

„Čau,“ hlesl Harry s úsměvem přilepeným na tváři a náhle byla pryč.

Cítil, jak mu úsměv odtekl z obličeje jako krev z rány. Ptáci pořád zpívali, slunce nadále svítilo, ale když se netečně zadíval na oblohu, uvědomil si, že by stejně dobře mohl zírat do zdi. Připadal si prázdný.

Měl bych znovu zkusit přenést sledovací kouzlo, řekl si. Včera to zkoušel v domnění, že by to možná fungovalo líp, kdyby ho přesunul z člověka na člověka (testovanými subjekty byli u večeře Malfoy a Crabbe). Stejně jako předtím neúspěšně.

Poletující mouchy ho začaly obtěžovat, ale ignoroval je a zvedl větev ležící na okraji lesa. Napadlo ho, že by nejprve zkusil přenést kouzlo z jedné části objektu na druhou, jako třeba z ruky na nohu nebo z jednoho konce větve na druhý.

Za to nic nedám, pomyslel si a seslal slabé sledovací kouzlo na větev. Zaťal zuby a snažil se ho udržet, snažil se ho zachovat neporušené… a cítil, jak se rozplývá a mizí do prázdna.

Zůstal sedět a zíral na větev. Potom ji zvedl a odhodil zpátky do lesa.

Tohle nenávidím, pomyslel si s ledovým hněvem a pálivou frustrací a všechny ty pitomé mouchy omráčil bezhůlkovým kouzlem. Mrtvé jehně sebou díky síle kouzla trochu škublo. Nemůžu nic dělat. Tady žádná válka zatím není. Nic nevím. Nemůžu než čekat, čekat a čekat! Stále nedokázal přenést to Brumbálovo zatracené, otravné sledovací kouzlo a navíc ho každou blbou noc trápily ty... vize, sny nebo co to kurva bylo.

Přemýšlím jako pitomý nebelvír, povzdechl si mrzutě a zavřel oči. Nemá smysl cítit se podrážděně nebo se litovat. Potřebuju strategii. Potřebuju se dostat do Kolébky. Pokud nemůžu přenést to hloupé Brumbálovo kouzlo, musí být jiná cesta. Nakrátko zvažoval, že by se připlížil k řediteli a seslal silné matoucí kouzlo, ale okamžitě ten nápad opustil. Jestli o Albusovi něco vím, tak to, že nastavil všechny osobní ochrany a kouzla speciálně orientované na mě – divokou kartu pochybného původu – a v boji –

Nemohl připustit, aby se z toho stal boj. Změní to – nebo by to mohlo změnit příliš mnoho z budoucnosti. Očividně prostě ani nemohl Brumbála zabít nebo něco podobného… A získat si jeho důvěru leželo mimo sféru možností.

Cítil, jak z něj vyprchává hněv, znovu nahrazený onou prázdnotou, kterou znal až moc dobře. Uvolnil pěsti, u kterých si ani nevšiml, že je zaťal, a masíroval si hluboké stopy ve tvaru půlměsíčků od nehtů zarytých do dlaně. Kdyby tu tak byla aspoň Lily – nebo kdokoliv jiný, pomyslel si dutě. Pak bych si byl schopen znovu nasadit masku a místo zbytečnosti cítit jen, jak se mi zvedá žaludek.

Ale ne, blesklo mu náhle hlavou, protože si vybavil hákovitý nos, mastné vlasy, bledou tvář a nemilosrdné oči. Je tu Snape.

Snape. Doteď si to neuvědomil: se Snapem mohl svou masku odložit. Dokonce – zejména – v ty noci, kdy se z něj stala třesoucí se troska, kdy byl příliš rozhozený, aby si ji dokázal nasadit. Na okamžik se zamyslel proč: proč mu připadalo správné sundat si masku před tím – chlapcem nebo mužem, který byl příliš často pichlavý, podezřívavý, hádavý…

Hlavou mu vířily vzpomínky a místo toho, aby se týkaly dávno ztraceného života či tváří dávno zesnulých lidí, ukazovaly vzácné chvilky, kdy Snape stáhl rty do úsměvu, a Harry vzpomínal, jak se tehdy cítil. Zhluboka se nadechl: cítil se – cítil se skutečný. A méně… možná o něco méně osamělý…

Kroky. Rychle z hlavy vyhnal myšlenky na Snapea (na krátký zmatený okamžik ho zarazilo, proč na něj vlastně myslí) a zjistil, že pocit prázdnoty už není tak akutní jako předtím.

„Jonathane?“

Harry vzhlédl a automaticky se usmál. „Ahoj, Lily,“ pozdravil dívku a zaznamenal, že před sebou levituje hromadu polen.

„Opravdu doufám, že tohle bude fungovat,“ řekla a přesunula polena blíž. „Přísahám, že jehňata nechci měsíc ani vidět. Nechci, aby jich zabíjeli víc, než musí.“ Na okamžik se zatvářila nerozhodně, ale pak vysunula bojovně bradu a řekla: „Budeme postupovat podle pokynů v knize, jak ty polena uspořádat, a spálíme ho. Myslím, že rozdělat oheň magicky bude v pohodě.“

Harry levitoval jehně a Lily pečlivě aranžovala polena na větvičky z jasanu. „Už tu nejsou žádné mouchy,“ poznamenala.

„Máš pravdu,“ předstíral Harry překvapení. „To je divné.“

„Dobře, tak tedy,“ řekla a ustoupila. Harry opatrně položil jehně na hromadu polen. „Začnu znovu odříkávat kouzlo, ale musíme to udělat tak, jak jsi řekl. Zaujmout správný postoj. A spálit jehně.“ Zhluboka se nadechla. „Incendio!“

Polena začala hořet malým, váhavým plamenem, který stěží dosahoval k jehněti. „Mám ho zesílit?“ zeptala se Lily a znovu to znělo značně nervózně. Pod nosem si mumlala cosi, co znělo jako: „Nemůžu uvěřit, že tohle dělám…“

„Já to udělám,“ navrhl Harry rozhodně. „Incendio!“ přiměl se vykřiknout a připadal si přitom hodně hloupě, ale fungovalo to a během chvilky ucítil pach pálícího se masa.

Lily se zhluboka nadechla a odvrátila pohled. Když tentokrát začala recitovat, její hlas zněl měkce, vážně a pokorně a postupně sílil: „Villtir töfrar jörðar, lofts og allurra fjörlegra hluta…“

Harry zaznamenal svrbění v krku. Vánek se nečekaně obrátil a zpěv ptáků zněl jako z jiného světa. S náhlým šokem si uvědomil, že – navzdory skutečnosti, že to podnikají za bílého dne, že jehně je ztuhlé a bez krve, a oni stojí jen pár kroků od famfrpálového hřiště – divoká magie začala odpovídat.

„Hlýðu auðmjúku kalli mínu…“

Harry ucítil, jak magie povstává jako duchové z mělkého hrobu, a potlačil zachvění. Tohle se nemělo stát, pomyslel si, ale stalo se to. Ztuhl, ale přinutil se uvolnit. Takto bylo možné zvládnout každou situaci: zůstat ve střehu, v klidu, ale ve střehu -

„Og takdu við þá gjöf sem ég fórni…“

Magie stoupala do horečnatých výšin. Nikdy předtím nic podobného necítil: v Zapovězeném lese vždycky vnímal, že spí, nebo někdy jen pozoruje okolí, ale nikdy nevyrazila jako zimní bouře a nevířila tak jako teď –

Plamen s náhlým zuřivým poryvem zhasl a jehně, teď stěží víc než příšerná černá věc na ohořelých polenech, spadlo do trávy –

– větvičky jasanu se rozletěly po zemi, smetené zběsilým větrem, hromádka dřeva a runa pod nimi – všechno v bezohledném víru popadalo jako křehké listy –

Magie si přichází pro oběť, pomyslel si Harry a jeho vytřeštěné oči se setkaly s Lilyinými. Hlavou mu nejasně prolétlo: její oči jsou jako moje; a pak v sobě cosi ucítil – z průsvitného vejce se vyklubal obří had a naplnil ho strašnou bolestí –

… byl ve sklepení, pozoroval onu stříbřitou věc, a Voldemort náhle vtrhl přímo do něj, cítil bolest, která byla mnohem strašnější než tucet cruciatů najednou…

– a pak necítil nic.

***

„… Nemohla jsem! Fakt jsem se snažila…“

Bolela ho hlava. Hlasy mu bušily do mozku a jeho ostatní smysly se pomalu probouzely: dotyk trávy na krku a závan větru na tváři, světlo pronikající jeho pootevřenýma očima, přetrvávající pach spáleného masa…

„… a není divu, že jsi nemohla, ty špinavá mudlovská šmejdko.“

Harry prudce otevřel oči. Okamžitě věděl, komu ty hlasy patří: Lily a Snapeovi. Byl si vědom i dalších zvuků, dalších hlasů a slov.

„Co se tu děje?“ - „Kdo to je?“ - „Co se stalo?“

„Ať to bylo cokoliv, důležité je dostat ho na ošetřovnu –“

„Nepřibližuj se k němu! Už jsi napáchala dost škody!“

Harry zamrkal a pokusil se posadit. Svět se na okamžik roztočil, ale podařilo se mu zůstat vsedě. Potřásl hlavou, aby se zbavil přetrvávající bolesti. Olízl si rty a zamračil se – v ústech měl ostrou kovovou pachuť a na bradě cosi mokrého a teplého. Přejel po tom rukou: byla to krev.

„Jonathane! Jsi vzhůru!“

„Jo,“ odpověděl, polkl pachuť krve a vzhlédl. Hlavou mu vystřelila bolest, takže se ušklíbl. Kolem něj stál kruh lidí – nikoho z nich nepoznával – ale většina byli zmijozelové držící košťata. Lidi z famfrpálových zkoušek? napadlo ho.

„Froste!“ vyštěkl Snape. „Můžeš vstát?“

„Samozřejmě,“ řekl Harry a vyškrábal se na nohy. Okolní svět zavířil jako podzimní listí, a pak se ustálil. Vedle něj stál Snape a dost nepříjemně mu svíral ruku. Kde se tu vzal? mihlo se Harrymu hlavou a znovu s ní zavrtěl.

„Nesahej na něj, ty špinavá šmejdko!“ zasyčel Snape zuřivě, když Lily zvedla ruku.

„Neříkej jí tak,“ namítl Harry ostře a několikrát před útokem slunečních paprsků zamrkal. Shromážděný dav s košťaty v rukách v něm začínal vyvolávat klaustrofobii.

„Nezastávej se jí, Froste,“ ozvalo se zasyčení. „Byla natolik pitomá, že se pokusila probudit divokou magii, a ty –“ to slovo zuřivě vyplivl, „jsi byl natolik pitomý, abys jí s tím pomáhal! Já –“ Snape se náhle zarazil. Harry otočil hlavu, aby viděl, co se stalo, a v duchu zasténal: blížili se k nim Potter a Black. Ty tady fakt nepotřeboval. Bolest hlavy se prudce zhoršovala.

Nálada davu, která byla zpočátku obezřetně nepřátelská, se okamžitě změnila na útočnou.

„Blacku, Pottere,“ křikl jeden ze zmijozelů uštěpačně, „co děláte na zmijozelských zkouškách?“

„Odprejskni, Zabini,“ zavrčel Potter. „Hej, Lily, jsi v pořádku?“ V hlase mu zaznívalo značné znepokojení.

Harry se otočil na Lily a poprvé zaznamenal, že má trochu červené a opuchlé oči. Rychle popotáhla a ovládla se. „Jsem,“ odpověděla chladně. „Co tu vy dva děláte?“

„My jsme – ehm – byli u jezera,“ začal Black a vrhl po Snapeovi kradmý pohled.

„A viděli jsme, jak se Srabus hrne na hřiště,“ dodal jízlivě Potter.

„Jo,“ pokračoval s úšklebkem Black, který se toho chytil. „Zvažovali jsme, jestli to chce zkusit do famfrpálového týmu, a říkali si, že by bylo zábavné sledovat, jak se pokouší nespadnout z koštěte.“

Harryho překvapilo, že se jeden nebo dva lidé z davu zmijozelských zachichotali. Sevření na Harryho paži zesílilo natolik, že sebou málem škubl.

„Ne,“ procedil Harry přes zaťaté zuby, když Snape sáhl po hůlce. Stěží tu jedinou slabiku zvládl vyslovit: měl pocit, že mu každým okamžikem praskne hlava. Snape ztuhl a věnoval mu tak vzteklý pohled, že by jím propálil kov.

Black se zachichotal a ledabyle si založil ruce na hrudi. „Máš ho dobře vycvičeného, Froste.“

Snape pustil jeho ruku, jako kdyby se popálil o rozžhavené železo, a Harry zavrávoral. Ne, chtělo se mu křičet, nereaguj, prostě to ignoruj! Jenže sám pocítil náhlý nával hněvu a bolest hlavy okamžitě zesílila. Ochromený tou bolestí bezmocně sledoval, jak Snape s obličejem posetým ošklivými rudými skvrnami vytáhl hůlku –

„Noceo!“¹⁾ vykřikl a Black v záblesku světla padl na zem, hůlka mu odletěla do trávy a tvář se stáhla do šklebu –

NE! zařval Harry ve své šílenou bolestí pulzující hlavě, ale jako kdyby byl paralyzovaný. Potter vystřelil kouzlo na Snapea, ale ten ho bez námahy zablokoval. Harry viděl, jak Snapeovu tvář zkřivil úšklebek, zatímco Potterovi se na rtech formulovala další inkantace –

„Impedimenta!“

Kouzlo Pottera srazilo zpátky –

„Suspendi!“²⁾

Jako kdyby nebelvír narazil do cihlové zdi. Škubl sebou ve vzduchu, vyvalil oči a hlava mu padla dozadu, tělo viselo téměř vzhůru nohama –

„Ne! Přestaň!“ vykřikla Lily se zhrozeným výrazem a vytáhla hůlku –

„Expelliarmus!“ zařval Snape vítězoslavně a Lilyina hůlka mu vlétla do ruky.

Ne, ne, ne, opakoval Harry v duchu, stále zamrzlý na místě, kde stál. Bouře v jeho hlavě pokračovala v běsnění. Úsměšek na Snapeově tváři se rozšířil, Black se pomalu přibližoval ke své hůlce, Lily vyplašeně couvala, Potter lapal po dechu, davem se šířilo úzkostlivé mumlání – NE! ječel Harry ve své hlavě, když Snape nenuceně, ale s výrazem pomstychtivého uspokojení, namířil hůlku na Pottera –

Jako kdyby v něm něco prasklo. Vyrazil vpřed. „Přestaň, Snape!“ vykřikl a ucítil, jak se z něj vyvalila mocná vlna magie. Kouzlo, které se řítilo na Pottera, se roztříštilo a místo toho se odrazilo zpět ke Snapeovi. Odhodilo ho to dozadu, kde se zastavil o strom a dopadl obličejem na zem.

Nastala chvíle šokovaného ticha, a pak se dav začal chichotat. Snape se roztřeseně vydrápal do kleku, z úst se mu řinuly růžové mýdlové bubliny a tvář nabírala rozzlobený rudý odstín.

Harry hluk davu vnímal jakoby z dálky, jen matně registroval, že se zmijozelští vysmívají spolužákovi z vlastní koleje. Veškerou jeho pozornost přitáhl výraz na Snapeově tváři, když se jejich pohledy setkaly: výraz hlubokého ponížení, hněvu a nenávisti, ublížení a zrady.

Snape náhle uhnul očima a Harrymu přišlo, jako kdyby z něj někdo něco vyrval.

„Počkej!“ zvolal chraplavě a zvedl ruku, ale Snape se obrátil a kulhal co nejrychleji směrem k hradu.

„Hej!“ křikla Lily Evansová. „Hej, Snape! Vrať mi mou hůlku!“

Harry viděl, jak se druhý zmijozel zastavil a s divokým zavrčením odhodil přes rameno černé dřevo.

„Proboha,“ zamumlala Lily a hůlku zdvihla. „Typický Snape.“ Otočila se k Harrymu a pokračovala: „Díky, Jonathane, že jsi ho zastavil. Nevím, co by se stalo, kdybys to neudělal. A taky to bylo docela působivé.“

Harry přikývl, ale stěží si uvědomoval, co dívka říká. Bolest hlavy zmizela, odešla s oním výbuchem magie, který odmrštil Snapea jako hadrovou panenku. Byla to magie, pomyslel si věcně. To magie způsobila tu bolest hlavy. A s nepříjemnou jistotou věděl, že to byla jeho magie, nějak probuzená tou divokou. Měl by přemýšlet nad tím, jak a proč k tomu došlo, a malá část z něj se o to snažila, ale zbytek byl jen hřmící bouří nicoty.

Cítil se prázdný: obrovsky prázdný a zcela ochromený. Jediné, na co dokázal myslet, jediné, co viděl, byl výraz na Snapeově tváři: muka, nenávist, hněv, bolest, zrada –

Polkl. Lily cosi povídala; odpověděl jí, aniž by doopravdy vnímal, co říkala. Na tváři už měl zase svou masku a cítil se pod psa. Prázdný. Udělal jsi správnou věc, Froste, říkal si. Jako kdyby hodil kamínek do bezedné propasti. Neměl zaútočit na Blacka nebo Pottera a ty jsi udělal správnou věc, když jsi ho zastavil.

Ale stejně se cítil zcela a naprosto prázdný.

***

Byl závratně horký den. Ústa měl suchá a vyprahlá jako poušť a jazyk se mu kroutil jako smirkový papír. Celé tělo mu pulzovalo žízní, ale nikde ani kapka vody. Matka potřebovala vodu, ale matka mu řekla, aby nechodil daleko. Nejbližší veřejná pumpa se nacházela v sirotčinci, což bylo moc daleko, a do sirotčince jít nechtěl, i když by to znamenalo napít se vody.

Utřel si pot z čela a nakrčil nos. Dokonce i z oblohy sestupovalo vedro jako opar horkých, bílých plamenů. Měl žízeň.

Vyrušil ho náhlý zvuk a tak se otočil. Blížili se k němu mudlové, celkem tři. Dva z nich měli hnusně zastřižené vlasy a třetí byl vysoký, hubený a pihovatý. Toho pihatce znal: Roger nějak. Nemohl si vzpomenout, jestli Roger provedl něco špatného, ale matka mu vždycky říkala, aby mudlům nevěřil, takže to neměl v plánu ani teď.

Měl žízeň.

„Hej, Raddlečku!“ houkl Roger. Cosi držel. Tom mžoural přes potem slepené řasy, až poznal oranžový nanuk, který se na slunci leskl. „Máš žízeň?“

Ano, pomyslel si. Otevřel pusu a zase ji zavřel, přičemž cítil sucho a drsnost na jazyku, měl tak, tak velkou žízeň –

„Ani ne,“ zalhal zdvořile. Ale lačně se zadíval na nanuk a olízl si rty smirkovým jazykem, protože si přál, aby ho držel on…

„Jo, jasně,“ odfrkl si Roger a posměšně zamával sladkostí. „No tak, Raddlečku. Mí kámoši a já jsme dostali tři nanuky a Joey ho nechce.“ Ten, který se jmenoval Joey, se zahihňal. „Nerad bych viděl, aby přišel nazmar.“

Zaváhal – ale měl takovou žízeň.

„Dobře,“ souhlasil neochotně, sklouzl z lavičky, na které seděl, a nesměle sáhl po nanuku. Ulevilo se mu, že Roger v poslední chvíli se sladkostí neucukl.

Dřívko bylo mokré a lepilo se mu k prstům a stružky šťávy po něm stékaly dolů, jako kdyby se potilo. Opatrně olízl studenou hmotu. Chutnala dobře. Znovu ji olízl a lokl si lahodné vody –

Tři mudlovští kluci se rozřehtali.

„Vidíte to?“ zeptal se Roger mezi záchvaty smíchu. „Raddlečkovi chutná voda ze záchodu!“

Ztuhl uprostřed olíznutí a odtrhl nanuk od pusy. Rty měl lepkavé, ale neodvážil se je olíznout. Cítil, jak se mu do tváře hrne krev a jeho už tak rozpálená kůže se ještě víc rozhořela. Po uchu mu stékal pot a odkapával z ušního lalůčku.

Roger popošel blíž a poplácal ho v předstíraném přátelském gestu po rameni, i když v obličeji měl tupý úšklebek. „Chceš ještě, Raddlečku? Vím, že jo.“

Náhle ho zachvátil vztek a ponížení. Ostatní kluci se smáli, jako kdyby to byla ta nejzábavnější věc na světě. Zavrčel a strčil nanuk do mudlovy culící se tváře.

Úšklebek rychle zmizel. Když Tom viděl na šokovaném, pihovatém obličeji velkou šmouhu, na okamžik pocítil obrovské uspokojení – a pak ležel na zemi a tvář ho pálila od rány, která mu na ní přistála.

„Ty malej parchante!“ zařval Roger a kopl ho do žeber – tvrdě. Vykřikl, nedokázal to zadržet. Něco prasklo. „To je ono. Budeš se klanět vodě v záchodu. Jdeme, kluci!“

Bránil se, ale byli tři proti jednomu a on byl o mnoho menší a bolela ho žebra. Během pár vteřin měl ruce sevřené v pevném, železném sevření, zvedli ho do vzduchu a dvě hrubé paže ho chytily za kopající nohy –

„Mami!“ vykřikl zoufale. Roger se zasmál a plivl mu do tváře.

Zaplavila ho panika, a poté strach, nenávist a vztek, takže se pokusil soustředit na magii, snažil se ji přivolat a roztavit Rogerovu hloupou, chechtající se tvář, ale magie nereagovala. Do očí mu stékal pot, tak se pokusil otřít si obličej o rukáv, ale nešlo to, drželi ho, byl naprosto bezmocný –

„Mami!“ vykřikl. Panika narůstala jako hrozivý mrak –

„SEVERUSI!“ zařval a během znepokojivé vteřiny už tam nebyl. Vedro ustalo, žízeň přešla, kluci zmizeli, zbyla jen nekonečná prázdnota – ale v dalším okamžiku byl znovu zpátky, zpocený a bránící se.

„MAMI!“ zavolal znovu a pomyslel si: proč ji volám? Je ještě tak mladá, potřebuju – mihotání temnoty, obrazy zkroucené a vybledlé – potřebuju Severuse – 

Jako kdyby se topil. Otevřel ústa, aby opět vykřikl, ale padal a nicota pohlcovala všechny jeho smysly; znovu vyřkl ono jméno, ale nic ho nevyrvalo ven, nevytáhlo ho odtamtud. Byl konec.

Padal hlouběji a hlouběji do temnoty.

***

Oheň v krbu se smrskl na pár doutnajících uhlíků.

Snape se náhle posadil. Chvíli se rychle rozhlížel, ale pak se pomalu znovu uložil do polštářů.

Místností se rozlehlo slabé zasténání.

Otočil se ke zvuku zády a zavřel oči.

Ozvalo se šustění látky. A pak další tiché sténání či možná nezřetelná slova.

Na okamžik opět otevřel oči, a poté je zavřel pevněji než předtím. Zabalil se do přikrývky a polštář si přetáhl přes hlavu, aby ten zvuk ztlumil. Ruce měl sevřené v pěst.

Dlouhou chvíli nebylo slyšet nic než ticho a mělké, pomalé dýchání. A pak přišlo další sténání, nejisté a plné bolesti –

Snape prudce otevřel oči, posadil se a otočil hlavu, aby viděl na svého spolubydlícího. Na okamžik se zdálo, že je připravený vyrazit v potrhané noční košili z postele, ale pak se znovu skácel dozadu do polštářů a nacpal si prsty do uší.

Další sténání, tentokrát zakončené lapáním po dechu –

Snape se ke zvuku znovu obrátil zády a stočil se pevně do klubíčka. Měl dojem, jako kdyby z jeho spolubydlícího vycházelo něco podivného. Dřív by vždycky vylezl z postele a mučeného spáče probudil, ale dneska v noci –

Dneska v noci ne.

Stiskl oční víčka tak silně, až to bolelo, a sevřel pěsti, až se mu nehty zaryly hluboko do dlaně.

A najednou bylo po všem. Už na něj neútočilo nic podivného. Steny i zoufalé úpění skončily. Nastalo ticho.

Až příliš velké.

Snape se překulil na záda, dlouze zíral na baldachýn a tajil dech. Neslyšel žádný zvuk. Absolutně žádný. Chvíli jen hleděl do tmy a zmítal se mezi nerozhodností a neurčitým, bezejmenným strachem.

Vyskočil z postele a váhavě se přiblížil k druhému lůžku. Cestou nahmatal na zdi pochodeň a sundal ji z držáku.

„Candeo,“ zašeptal nejistě.

Zvedl světlo, rozhrnul závěsy a nakoukl za ně. Chvilku se jen díval: Jonathan Frost vypadal, že spí. Rty měl mírně pootevřené, víčka přivřená, vlasy přilepené k slzami zmáčené tváři. Snape si uvědomil, že už ten okamžik zírání trvá příliš dlouho. Ale také mu došlo, že během něj nedošlo k žádnému pohybu: žádné mírné zvedání a klesání hrudníku, žádné pohyby očních víček. Nic.

Když zvedl ruku, třásla se mu. Podržel ji Frostovi u pusy a pod nosem.

Nic.

Zachvátila ho panika, zběsile pátral po tepu, šátral rukama po vlhké kůži na krku –

Nic.

„Jonathane?“ zašeptal. „Jonathane! Jonathane, probuď se!“ Zvedl hůlku a zvolal: „Enervate! Jonathane! Froste! Jonathane – probuď se!“ Hlas se mu zadrhl.

Na to se Severus Snape, bos a oblečený jen v noční košili, vypotácel ze zmijozelské koleje a rozběhl se na ošetřovnu.

***

Poznámky k překladu

Inkantace, kterou použila Lily, je v islandštině:

Villtir töfrar jörðar, lofts og allurra fjörlegra hluta
Hlýðu auðmjúku kalli mínu
Og takdu við þá gjöf sem ég fórni.

Divoká magie země, vzduchu a všeho živého,
vyslyš mé ponížené volání
a přijmi tuto oběť, kterou nabízím.