Preklady fanfiction Harryho Pottera

Část 3/2

Průchod tou spoustou mozkomorů byl děsivý zážitek.

Hermiona se rozhodla nepoužít Patrona, dokud to nebude absolutně nutné; kdyby zaútočili, byli by rychle přemoženi. Ze Snapeových kradmých pohybů si odvodila, že došel ke stejnému závěru.

Nikdy dřív neviděla tolik mozkomorů na stejném místě, ale nevypadalo to, že by měli hlad. A i když na ni neměli stejně silný vliv jako, řekněme, na Harryho, pořád věděla, že kdyby se chtěli nakrmit, obléct se do černé a obklopit se všemi maskovacími kouzly, která znala, by to ani trochu nezměnilo. Kromě smrti neexistoval způsob, jak svoje emoce vypnout.

A ty se v ní rozhodně vzdouvaly v natolik silné míře, aby si na nich mozkomoři pořádně smlsli. Strach, obavy, úzkost - ruce se jí nepřestaly třást od chvíle, co se odlepili od zídky a začali se přesouvat k ruinám.

Ale hrůza se nedostavila.

Mozkomoři je z nějakého důvodu povětšinou nechali na pokoji.

Zaslechla, jak Snape syčivě vydechl, když se mu jeden z vlajících černých plášťů otřel o holou tvář, ale jakmile ho minul, zůstal vzpřímeně stát a pohled, který k ní vyslal, byl natolik zmatený, že poznala, že mozkomor nereagoval na jeho přítomnost.

Postoupili.

A pak dál a dál. I když Hermiona věděla, že je jejich přesun neuvěřitelně pomalý, měla pocit, jako kdyby se pohybovali celé hodiny. Stehna ji pálila námahou a už se chystala Snapea zeptat, jestli by neměli zamířit zpátky do tábora, ale náhle se jí do paže zaryly prsty.

Nevykřiknout vyžadovalo každý kousek sebeovládání. Místo toho naklonila hlavu ke straně a podívala se do Snapeových očí, které se mu v měsíčním světle dopadajícím na jeho tvář třpytily jako drahokamy. „Na východě,“ zašeptal jí do ucha. „Vidíte to?“

Mhouřila oči, dokud to neuviděla.

Slabou, narůžovělou záři. „Slunce?“ nadhodila.

Jen zavrtěl hlavou. „Nejsou ještě ani dvě hodiny,“ šeptl a jeho dech ji polechtal na uchu, až se zachvěla.

Sevřel se jí žaludek a znovu si vzpomněla na Tennysona.

***

Zdi byly blízko a ztěžovaly navigaci. Některé byly natolik pobořené, že je mohla snadno překročit, ale jiné se Snapem znovu a znovu obcházeli, jen aby vzápětí čelili obrovské kamenné stavbě.

Dezorientace mezi ruinami, tíha magické energie ve vzduchu, vliv mozkomorů a následná nevolnost a bolest hlavy způsobily, že se Hermiona chtěla stočit do klubíčka a tiše čekat na blížící se apokalypsu. Až bude svět zničen, aspoň ji to všechno snad přestane bolet.

„Grangerová,“ zašeptal Snape náhle a strčil ji loktem do boku.

Cítila, jak se jí v krku hromadí žaludeční šťávy, a zůstala zticha. Spokojila se s tím, že mu věnovala jedovatý pohled.

„Musíte se soustředit,“ prohlásil naléhavě. „Musíte se ovládat.“

Ovládat se. Myslela si o sobě, že je v sebeovládání dobrá. Nemohla se samozřejmě srovnávat se Snapem, ale na druhou stranu, on nikdy nebyl spokojený s ničím, co jako jeho studentka udělala, takže pravděpodobně nebyla tím nejlepším soudcem.

Ale nejasné podráždění, které v ní jeho příkaz vyvolal, jí umožnil se soustředit na něco jiného než strach a nevolnost. Ovšem neplánovala být mu za to vděčná. Bez ohledu na to, jak moc se mu třpytily oči.

„Vzduch je čím dál těžší na dýchání,“ poznamenal tiše.

Jako na zavolanou se jí znovu začala motat hlava. „Nikdy v životě jsem necítila tolik energie.“

„Pokud tu pět set let nikdo neseslal větší kouzlo, nedokážu si představit, co se stane,“ řekl. „Všechno tohle slité v jednom kouzlu?“

„Možná budeme mít to neuvěřitelné štěstí a zabije ho to,“ odpověděla s nadějí v hlase.

„Nebo ji.“

Určitě nemohl… „Hannah?“ zeptala se nevěřícně.

S odfrknutím se opřel o vysokou zeď a zablokoval výhled na děsivé světlo. „Mluvte vážně, Grangerová. Jen jsem chtěl říct, že nemáme tušení, proti čemu stojíme.“

„Zdá se mi to, nebo je ještě jasněji?“ Nervozitou se jí třásl hlas.

„Jsme hodně blízko,“ řekl. „Nerad tohle podnikám bez maskovacích kouzel.“

Překročila jednu ze zřícených zdí a pokračovala v chůzi. „Nemáme na výběr. Pokud nechcete počkat na východ slunce a bystrozory.“

I jeho postoj byl nějakým způsobem mrzutý, když ji následoval. „Pojďme se alespoň podívat, kdo je na konci toho zmatku,“ sdělil jí podrážděným tónem.

Čím víc se blížili ke zdroji záře, tím víc vzduch prakticky praskal magií – Hermiona cítila, jak se jí vlasy vznášejí ve vzduchu. Když se podívala na Snapea, nedokázala se ubránit úšklebku. „Ježí se vám vlasy na hlavě,“ podotkla.

„Vy vypadáte, jako byste strčila prst do elektrické zásuvky,“ odsekl s úšklebkem.

„Aspoň…“ Odmlčela se, protože se přiblížili k poslední zdi.

Na velkém kamenném stupni stál muž se spoustou provázků kolem krku, kterého Hermiona nikdy nepotkala, ale jehož usměvavá tvář s módním strništěm se poslední tři roky objevovala ve všech časopisech a novinách. Paže se dvěma velkými zlatými náramky měl natažené k nebi a oči mu blýskaly nepřirozenou modří.

„To je…“ zamumlal Snape.

Přikývla.

Byl to Brad Woodworth, prezident a výkonný ředitel Ilumispolu. Nejmocnější muž v kouzelnickém světě.

S divokým výrazem a chraplavým výkřikem se na ni Snape vrhl dřív, než stačila mrknout, a oba je s hlasitým ‘prásk’ přemístil.

***

Tvrdě dopadla na zem a téměř okamžitě vyrazila, aby Snapea pořádně praštila do břicha. „Co to doprdele bylo?“ vykřikla.

„Já jen…“ Zmlkl a zamračil se na ni, jako by to byla její chyba, že ztratil hlavu.

„Teď ví, že jsme tady,“ pokračovala zuřivě. „Není možné, aby nás neslyšel.“

„Grangerová, přerůstá vám to přes hlavu,“ odpověděl a zběsile ji popadl za paži. „Musíte hned kontaktovat Pottera a bystrozory. Ihned.“

„Ale kouzla…“

Přitáhl si ji tak blízko, že se jejich nosy srazily. „Nepoznala jste ho?“ zasyčel s obličejem plným něčeho, co Hermiona teprve teď začala identifikovat jako paniku. „Nechápete?“

„Chápu, že jsem byla na správné cestě, když jsem Dracovi řekla, že muž, který navrhl iMag, bude odpovědný za pád civilizace,“ odsekla podrážděně a pokusila se od něj odtáhnout, ale dosáhla jen toho, že ji sevřel ještě pevněji.

„Grangerová, beru zpátky všechno pozitivní, co jsem kdy řekl o vaší inteligenci,“ odtušil se zamračeným výrazem a nakonec ji nechal jít.

Probodávala ho pohledem a žalostně si třela paži. Pokud se jim podaří přežít do zítřka, bude tam mít pekelnou modřinu. „Těžko se mi věří, že jste o mně někdy řekl něco byť jen vzdáleně pozitivního.“

„Nepřemýšlíte,“ pokáral ji.

„Nad čím?“ vykřikla frustrovaně. „Jak zničit muže s neomezenými zdroji a neomezenou -“

V tom jí to docvaklo a spadla jí brada.

„Ale doprdele…“ zasténala. „U všech svatých, my jsme tak v hajzlu. Snape, ta síť iMag…“

S přimhouřenýma očima a rty napětím stisknutými do úzké linky přikývl. „Do tohohle nemůžeme jít sami, Grangerová.“

Neorientovala se v tom tolik jako Draco, který si iMag koupil v momentě, kdy se objevil, aby ho mohl rozebrat a zjistit, jak funguje, ale vysvětlil jí základy. Většina lidí si myslela, že iMag je prostě úložné zařízení, vyrobené tak, aby udržovalo částečně seslaná kouzla in situ, dokud nebudou zpřístupněna a vyslovena závěrečná slova k uvolnění energie. Ale Draco řekl, že jde ve skutečnosti jen o vedení, které vede zpět k nějakému chráněnému hlavnímu zdroji.

„Je to vlastně dost chytré,“ sdělil jí, když znovu skládal kousky dohromady. „Ilumispol si za ten hardware počítá majlant, ale to jsou jen lesklé mudlovské součástky, které nás mají přesvědčit, že používáme něco efektního; zařízení samo o sobě nic moc nedělá. Vydělávají jmění prakticky bez režijních nákladů – všechna kouzla se jen propojí s domovským zařízením a odtamtud se znovu sešlou.“

Což bylo přesně to, co ji děsilo. Woodworth měl přístup k celé síti iMag. Neomezené zdroje a neomezená síla. Stál na vrcholu nejnabitějšího magického místa, které kdy viděla, a měl k dispozici celou armádu mozkomorů.

Není divu, že Snape panikařil.

Upřímně řečeno, byla docela překvapená, že je ještě stále tady. Většina lidí, které znala (a kteří neměli sebevražedné sklony), by ji vysypala v kempu a přemístila se tak daleko, jak by to jen bez odštěpení šlo.

„Nevím ale, co se změnilo,“ slyšela sama sebe říkat jakoby z velké dálky. „Nejsem si jistá, jak Woodworth plánuje všechnu tu energii uvolnit, aniž by se zabil, ale neseslala bych víc než omračovací a nevím, co dalšího má Harry v rukávu.“

Snape si povzdechl se zjevnou netrpělivostí. „Samozřejmě to bude šířit po síti. Když už má ty zatracené iMag přístoje propojené, prostě do nich protlačí kouzlo. Jestli máte pravdu, Grangerová, mozkomorové se budou líhnout napravo, nalevo. Jste ochotná to riziko podstoupit?“

Poklepala na sluchátko a uslyšela skličující cvaknutí. „Nemáme na výběr. Spojení s Dracem je přerušené.“

„Věřím, že teď je na místě vyjádřit hněv a skepsi,“ svěsil ramena poraženě. „Ale na rovinu, nic jiného jsem nečekal. Kdy dorazí bystrozoři?“

„Ne dřív než pár hodin po východu slunce,“ odpověděla. „Řekla jsem Dracovi a Maxovi, aby to pozdrželi co nejdéle, aby Harry stihl položit jen minimum otázek, než vyrazí sem, aby zachránil situaci. Jsme v tom sami.“

Snape mlčel.

„Neslyšel jste-?“

„Grangerová,“ odsekl a zuby mu zaskřípěly něčím, co vypadalo jako potlačovaný hněv. „Snažím se vám neříct, jaký absolutně zkurvený zmatek jste vytvořila. Udělejte mi laskavost a zmlkněte, když se snažím soustředit.“

Pro něj tak netypické použití nadávky bylo jako facka a ona o krok couvla, protože téměř ucítila fyzickou ránu. „Já…“ Ale neexistovalo nic, co by mohla říct.

Poté, co zírala na zem tak dlouho, že měla pocit, jako by uběhly věky, uslyšela, jak si Snape netrpělivě odkašlal. „Nu?“ zeptal se, když vzhlédla.

„Co?“

„Jste připravená?“

Váhavě se konečky prstů dotkla jeho odhaleného předloktí. „Snape… Severusi, já-“

„Ne,“ přerušil ji stroze. „Jediný způsob, jak vůbec můžeme tuhle… záležitost přežít, je být rozzuřený a bezohledný. Sešleme nutná kouzla, a jestli vybuchnou, tak vybuchnou. Odpustím vám, až…“ Jeho úsměv byl mdlý a naplněný cynismem. „Zachráníme svět.“

***

Woodworth stál přesně tam, kde ho zanechali, na obrovském kamenném oltáři s rukama pozvednutýma k nebi, obklopený více mozkomory, než Hermiona dokázala spočítat. Kipu měl uvázané kolem krku a křičel v jazyce, který se nepodobal ničemu, co kdy dřív slyšela. Vzduch praskal magií a celé jeho tělo halily třpytivé modré kontury.

„Půjdeme po něm nebo po mozkomorech?“ zeptala se tiše, když se krčili za pobořenou zdí zaujatí celou tou scénou.

„Nemůžeme se k němu dostat, aniž bychom neprošli přes mozkomory, Grangerová,“ řekl tónem, který nezanechal žádné pochybnosti o jeho názoru na to, jak moc je pitomá.

Smutně se usmála. „Co bych teď dala za kavalerii,“ nadhodila. „Klidně jenom lehkou. Do Údolí smrti, jo?“

A než se stačila zamyslet nad tím, co dělá, vrhla se do davu mozkomorů a z plných plic zakřičela „Expecto Patronum“ s tou nejšťastnější myšlenkou, kterou ze sebe v tu chvíli dokázala vydolovat.

Řekl, že mi odpustí. Řekl, že přežijeme. Řekl, že zachráníme svět. Řekl…

Z konce její hůlky vystřelilo bílé světlo a ona sama měla dojem, že slyšela Snapea volat její jméno.

„Kdo jste?“ zařval Woodworth pronikavým skřípavým hlasem, přerušil své drmolení a zadíval se na ně elektrizujícíma modrýma očima.

„Expecto Patronum!“ křičel Snape. „Expecto Patronum, sakra!“

„Zabijte je,“ nařídil Woodworth a udělal rukou rozmáchlé gesto, které vrhlo modré světlo na celou oblast – pláště mozkomorů začaly světélkovat stejnou děsivou září a Hermiona ucítila, jak se jí žaludek sevřel hrůzou.

„E - exp…“ vykoktala.

Mozkomorové pozvolna zmizeli, nahradil je řev a křik bitvy. Hermiona padla na kolena a kryla si rukama hlavu v naději, že tím zablokuje strašidelné vzpomínky, které ji nutily lapat zoufale po dechu.

„Grangerová,“ uslyšela.

Hřejivé ruce na jejích ramenech.

„Hermiono.“

Zamrkala. Tohle nebyla vzpomínka. Profesor Snape ji nikdy neoslovil křestním jménem.

„Hermiono, musíš se soustředit,“ pronesl naléhavě.

Tentokrát jí ruka s hůlkou nezakolísala, i když mozkomorové byli tak blízko, že cítila jejich hnijící maso. „Expecto Patronum,“ prohlásila pevně.

Zazářilo jasné světlo a ona si až po seslání kouzla uvědomila, že štěstí, které ho vyvolalo, způsobil hlas Severuse Snapea, který vyslovil její jméno.

***

Obloha na východě díky úsvitu zešedla a Hermiona bojovala s nutkáním zhroutit se vyčerpáním. Chyběly ještě nejméně tři hodiny, než se objeví Harry, a šest do slunovratu. Museli vydržet.

Ale mozkomorové stále přicházeli. Slétali se, plazili a přinášeli strach s každým nádechem blíž a blíž.

Ztratila ponětí o počtu kouzel Patronus, které spolu se Snapem seslali, ale Woodworthovi stačilo zamávat rukama a mozkomorové se prakticky zhmotnili jen na jeho příkaz.

„Nemůžeme,“ vydechla. „Já nemůžu.“

„Musíme,“ zavrčel Snape ponuře a donutil ji udělat další krok.

Pomalu zkracovali vzdálenost ke kamennému stupni a teď od chichotajícího se Woodwortha nestáli dál než šest metrů.

„Myslíte, že můžete vyhrát?“ křikl, pohodil hlavou a zasmál se. „Nemůžete. Zašlápnu vás jako hmyz.“

Hermiona unaveně zvedla hůlku a vydechla: „Mdloby na tebe.“

S mozkomorem to moc neudělalo, jen ho to trochu zpomalilo, ale bylo to to nejlepší, co dokázala zvládnout. Přes všechnu energii ve vzduchu a pod svýma nohama se cítila naprosto vyčerpaná.

„Moje armáda vám stáhne maso z kostí,“ prohlásil Woodworth. V očích mu tančilo šílenství.

„E - Expecto Patronum,“ hlesl Snape a srazil pár mozkomorů z cesty. „Přibližujeme se, Woodworthe. A nejsme sami.“

„Koho to zajímá?“ odpověděl s vysokým zachichotáním a doslova na kameni zastepoval. „Ovládám kodex a oltář. S každým kouzlem, které sešlete, vy slábnete a já sílím. Během několika hodin budu zcela neporazitelný.“

Srovnala si to v hlavě, a když se jí podařilo zachytit Snapeův pohled, uviděla u něj totéž pochopení.

Kamenný schod byl klíč - ‘oltář’. Dokud na něm Woodworth stál, mohl do nekonečna čerpat zásoby energie. Což možná znamenalo, že pokud by byl sražen dolů…

Snapeova ruka švihem proťala vzduch. „Expelliarmus!“ zařval a vyslal kouzlo přímo na Woodworthovu hlavu.

Nečekal to, takže ho zvedlo z kamenného stupně do vzduchu.

„Ty zasranej zkurvysynu!“ zaječel, dopadl na zem a bleskově se přetočil. „Utrhnu ti hlavu a vrazím ti ji zpátky do krku! Budu-“

S bezeslovným výkřikem vzteku uchopil jednou rukou kipu, které měl kolem krku, a druhou na ně namířil.

Hermiona ucítila, jak se jí na zátylku zježily všechny vlasy.

Modré světlo zapraskalo jako blesk a Woodworth zavyl, protože energie kouzel, které seslal, se uvolnila do okolí.

„Sn- Severusi,“ houkla naléhavě.

„K zemi,“ zareagoval a srazil ji dolů.

Woodworth teď ječel ještě hlasitěji, ale už v tom nebyla ona zášť.

Ječel bolestí.

Co ji způsobilo, bylo záhadou – Snape se na ni vrhl a tvář jí přimáčkl do hlíny. „Severusi,“ pokusila se vyslovit a zakuckala se s pusou plnou bláta.

V uších jí rezonovaly výkřiky agónie, takže si přála, aby si je mohla zacpat. Snape něco křičel, ale v tom rámusu úplně nepoznala co.

Nakonec, po době, která jí při poslouchání Woodworthova vyděšeného křiku připadala jako hodiny, všechno blaženě ztichlo a z jejích zad zmizela Snapeova váha.

Rozkašlala se, obrátila a pokusila se posadit. „Co… co se stalo?“ sípala.

„Nejsem si zcela jistý,“ odpověděl. „Dostal nějaký druh záchvatu a… ať už šlo o cokoliv, to světlo se rozlilo všude kolem. Mozkomorové… domnívám se, že se obrátili proti němu. Zdá se, že jsou z větší části pryč.“

„De facto to byl maniak,“ poznamenala zamyšleně. „Pravděpodobně nemohl zvládnout všechny ty emoce. Je mrtvý?“

„Myslím, že ne,“ řekl. „Pojď a podívej se.“

***

Mužovo zhroucené tělo leželo ani ne metr od kamenného oltáře, a když Hermiona natáhla ruku, aby se ho dotkla, na prsty jí přeskočila jiskra, což ji ošklivě šokovalo. Strčila si prst do pusy a bojovala s nutkáním začít nadávat.

„Dýchá,“ řekl Snape.

„Tomu nevěřím.“

„Podívej se mu na hrudník.“

Jistě, pohyboval se nahoru a dolů v nepravidelné rytmu. Hermiona se zamračila, protože zjistila, že Woodworth má stále kolem krku kipu. „Bude nutné tu zatracenou věc spálit, než se ten chlap probere.“

„Myslel jsem, že se toho nemůže nikdo dotknout, jinak umře,“ poznamenal hnusně nadřazeným tónem.

Protočila oči. „Pokud máme klíč, můžeme provádět cokoliv.“

„Aha, dobře…“ odmlčel se. „Ten klíč…“

„Sklapni,“ odsekla a kolečka v její hlavě se roztočila. Zlatý klíč, ukrytý stovky let v Cibole.

Ukrytý přímo na očích, ale přesto natolik zřetelně, že ho muž jako Woodworth dokázal najít.

Ve světle vycházejícího slunce se na Woodworthově zápěstí zaleskl kousek zlata a Hermiona si připadala jako idiot.

Znovu se předklonila, ale zastavil ji dotyk na rameni. „Gr- Hermiono,“ pronesl Snape s neutrálním výrazem. Na její tázavý pohled pokrčil rameny a ruku stáhl. „Jen buď opatrná.“

Odsunula myšlenku na Snapeovu starost do pozadí, aby si ji přebrala později, zvedla Woodworthovy paže a jemně mu stáhla zlaté náramky z obou zápěstí. Byly těžké a popsané symboly, které jí absolutně nedávaly smysl. Přesto si je nasadila a po obou rukách jí přešlo nepříjemné zasyčení.

„Zbláznila ses?“ vydechl Snape nevěřícně.

Hermiona se naklonila a chvějící se rukou se dotkla kipu na Woodworthově krku. Srdce se jí rozbušilo a málem omdlela strachy, ale…

„Pořád jsi naživu,“ poznamenal nevýrazně.

„Zjevně,“ odpověděla, obratně sundala kipu a zvedla ho do vzduchu. „Buď jsem měla s tím klíčem pravdu, nebo tohle ve skutečnosti není kodex Miedo.“

„Vzhledem k tomu, čím jsme před chvílí prošli, jsem spíš nakloněn věřit první možnosti,“ prohlásil suše. „Co s tím budeš dělat?“

„Můj momentální impuls je to spálit, vzít popel a rozházet ho do různých koutů po několika světadílech,“ vyhrkla vesele. Dotyčná věc jí začala v rukách pulzovat jako živá. „Nějaké jiné návrhy?“

Naklonil hlavu, až mu vlasy spadly do obličeje. „Jestli to tu zůstane, až dorazí bystrozorové, skončí to pravděpodobně umístěné na odboru záhad.“

Bylo to jako tlukot srdce bubnující jí do konečků prstů. Zlaté náramky začaly získávat rytmus a Hermioně se zkroutil žaludek odporem. „Možná to můžu zamknout zpátky do schránky.“

„Možná?“ zeptal se prudce a zavrtěl hlavou, až se mu vlasy zavlnily. „Co myslíš tím možná?“

„Můžu to cítit,“ pípla tiše. „Ono to… chce. Musíme se toho ihned zbavit.“

Mávl rukou. „Ty jsi ta, kdo má klíč.“

„Incendio,“ zamumlala, sklonila hlavu ke kipu a téměř uslyšela, jak ta věc křičí bolestí, když jí mezi dlaněmi vyšlehl oheň.

Po několika vteřinách si oprášila popel z prstů a s úžasem sledovala, jak se zlaté náramky drolí na prach a mísí se se zbytky kodexu.

„Co to bylo…?“ začala.

„Nemám ponětí,“ odpověděl Snape hlasem naplněným úžasem.

Zírali dlouze na zem, dokud nezačala Hermiona zvažovat, co by měli dělat dál. Do Harryho příchodu zbývá ještě hodně času a budou muset začít řešit -

V tom vykřikly dva hlasy naráz. Kterýkoliv by stačil k tomu, aby ji vyděsil, ale oba najednou stačily k tomu, aby se vrhla Snapeovi kolem krku a vydala možná ten nejpronikavější zvuk, který se jí kdy zformoval v hrdle.

„Slečno Grangerová…“ pokáral ji.

„Promiň,“ hlesla, zčervenala a snažila se vymanit z jeho objetí.

„Mohla bys mi přestat křičet přímo do ucha?“ zeptal se s protočením očí.

„Řekla jsem, že omlouvám,“ opáčila. „Já jen… co to bylo?“

S napřaženou hůlkou se přikrčil. „Woodworth se probouzí.“

Se zamračením sledovala, jak se muži zachvěla víčka – uniklo mu další žalostné zasténání. „Bylo tu ještě něco dalšího. Nějaká… žena?“

Jako na zavolanou se od kamenného stupně ozvala hlasitá rána. „Pomoc!“ zazněl tlumený výkřik. „Pomoc! Je tam nahoře někdo?“

Snape otevřel pusu dokořán. „Nemyslíš…“

„Levitační kouzlo momentálně nezvládnu,“ přiznala. „Ale kdyby tenhle hajzl začal dělat nějaké náhlé pohyby, jsem víc než ochotná opakovaně do něj kopat.“ Sklonila se k Woodworthově tváři a zvýšila hlas. „Slyšel jsi, ty zatracený mizero?“

„Zanechám ho v tvých očividně schopných rukou, Grangerová,“ prohlásil Snape s úšklebkem a obrátil se čelem ke kamennému oltáři. „Wingardium Leviosa.“

Kámen se vznesl několik centimetrů do vzduchu a pod ním vyklouzla špinavá ruka. „Jsem tu zaseknutá,“ řekla žena.

Woodworth zamumlala cosi nesrozumitelného, otočil hlavu na stranu a začal zvracet.

Snape zaťal zuby, znovu seslal kouzlo, aby se kámen ještě o kousek zvedl, a klesl na kolena, aby pomohl neznámé ženě vylézt na světlo. „Děkuju,“ řekla, zakašlala a setřela si špínu z obličeje. „Myslela jsem, že tam zůstanu… promerlina!“

Když Hannah Longbottomová pohlédla do tváře svého zachránce, komicky vykulila oči. Hermiona se nemohla ubránit zachichotání.

„Prof- profesore Snape?“ zeptala se Hannah váhavě.

Zahleděl se na Hermionu a vyměnili si ironické výrazy. „Tomu docela rozumím,“ poznamenal nenuceně. „Nejste zraněná?“

„Jsem v pořádku,“ odpověděla, ale znělo to, jako by měla omdlít. „Ten šílenec říkal něco o potřebě neporušeného biologického zdroje energie a pak mě strčil do té díry. Gawain je asi mrtvý. Nevím, proč mně neublížil.“ Tvář Hannah se svraštila žalem a žena sklopila zrak k zemi.

„Váš manžel mě najal, abych vás našel,“ prohlásil Snape. „Všechno ostatní, co se stalo, je vina Grangerové.“

Žena překvapeně vzhlédla a Hermiona na ni krátce mávla. „Ahoj, Hannah.“

„Tedy, nemůžu se dočkat, až uslyším, jak se tohle stalo,“ sdělila jí Hannah s očima rozšířenýma šokem.

„Sranda je…“ ozval se nad ruinami známý hlas, „že já taky ne.“ Na scénu vyšel Harry a tvářil se stejným dílem mrzutě i zvědavě.

„Sakra,“ pronesl Snape procítěně a probodl pohledem Hermionu.

„Plovoucí stromy mě barví do nachova,“ prohlásil Woodworth zřetelně, takže se všechny hlavy otočily jeho směrem.

„Hej, Hermiono?“ zeptal se Harry vyrovnaným, neutrálním hlasem.

„Ano?“ odpověděla stejně pevně a klidně.

„Proč tu generální ředitel Ilumispolu leží ve zvratcích a chrlí bláboly?“

Povzdechla si. Tohle bude dlouhý den.