Preklady fanfiction Harryho Pottera

3. kapitola - Muž v zrcadle  

Harry byl celé roky přesvědčen, že srpen je nejdelší měsíc v roce. Dokonce už předtím, než začal chodit do Bradavic, srpen znamenal, že škola je už za dveřmi. Po létě s Dursleyovými se Harry nemohl dočkat příležitosti uniknout od nich, byť jen na několik hodin denně. Jakmile začal chodit do Bradavic, vyhlídka na školu byla dokonce ještě lepší. Měsíce bez Dudleyho týrání, křičení strýce Vernona a vysokého, pronikavého hlasu tety Petunie.

Nezáleželo na jeho ostatních problémech, Bradavice pro něj byly přístavem.

Díky tomu se samozřejmě léto zdálo jen ještě delší než předtím a srpen býval ze všeho nejhorší.

Harry nečekal, že zrovna tenhle srpen se bude tak táhnout, ale na druhou stranu, také by nikdy neuvěřil, jak otravné Dracovo fňukání dokáže být.

Padesátkrát za den Harry slyšel ta samá slova, stejné stížnosti, opakované tucty odlišnými způsoby. Ačkoliv se vždycky scvrkly v tu samou jistou věc.

Chybí mi Rhiannon. Chci Rhiannon. Nemůžu být bez Rhiannon.

Až to došlo do bodu, kdy Harry Dracovi řekl, aby už byl zticha. To nedopadlo moc dobře. Draco zvedl bradu a pronikavě na něj pohlédl ledovýma očima. To bylo dost zlé, ale to, co řekl, bylo daleko horší.

„Nejsem překvapen, že tomu nemůžeš rozumět. Nikdy jsi nebyl zamilovaný. Ne úplně, beznadějně, na-zbytek-tvého-života, bezhlavě-zamilovaný,“ oznámil mu Draco úlisným tónem. „Nevíš, co to je, když někoho postrádáš celým svým srdcem...“

Harry tam nemohl zůstat. Jestliže by zůstal, proklel by Draca. Nebo ho uhodil. Nebo možná obojí.

A tak odešel. Prásknul za sebou dveřmi a bez přemýšlení zamířil k místu, které dokazovalo, že se Draco mýlí. Sám moc dobře věděl, jaké to je, když vám někdo chybí. Za moment seděl se zkříženýma nohama před Zrcadlem všech duší a snažil se sám sebe dostat pod kontrolu. Někdy mohl Draca vystát jen stěží. Tak za prvé, Draco vždy věřil, že má pravdu. Myslel si, že jenom proto, že Harry nebyl nikdy zamilovaný, neví, jaké to je někoho postrádat!

Dobře, Draco nevěděl, o čem mluví, to bylo všechno. Harryho smutek po Siriusovi byl přinejmenším stokrát horší, než Dracova touha po Rhiannon, protože ona byla alespoň naživu. Draco ji mohl kontaktovat, kdykoliv chtěl. No a co, že byl teď odkázaný jen na dopisy? Alespoň měl možnost, jak s ní mluvit!

Harry sevřel zuby tak těsně, až to bolelo, ale vůbec mu to nepomohlo. Stále chtěl jít domů a vmlátit do Draca trochu rozumu.

Místo toho se přinutil podívat se do Zrcadla, které mu dokazovalo, že na světě je víc než jeden druh lásky. Dokazovalo, že ví, jaké to je ztratit osoby, které měl rád a chtít je mít blízko sebe.

Postavil se a začal přecházet okolo Zrcadla, kroužil kolem něj jako žralok kolem své kořisti. Musí to být schopný vyřešit, prostě musí. Zbláznil by se, kdyby ne. Byla to šance promluvit si se svými rodiči, opravdu s nimi vůbec poprvé hovořit. Tehdy na hřbitově byl příliš šokovaný na to, aby dělal něco jiného, než poslouchal jejich spěšné instrukce. Navíc, těžko tam byl čas na něco víc. Ale se Zrcadlem by mohl mít šanci opravdu je poznat. Poznat je natolik, aby zaplnil to hrozné bodající prázdno v jeho srdci.

To by tam nemělo být, Harry věděl, že ne. Nyní měl Snapea. Měl ho rád a těžko si mohl přát lepšího otce nebo někoho, kdo by ho lépe chápal.

Ale od té doby, co věděl o Zrcadle, to prázdno v jeho srdci jakoby narůstalo. Pravděpodobně proto, že nebylo způsobeno jenom jeho rodiči. Postrádal i Siriuse, chyběl mu tolik, že mu to někdy připadalo až děsivé.

Ha, při tom srovnání mu Dracovo fňukání připadalo hloupé a povrchní. Tak co, jestli ji Draco neviděl celé dva týdny? Harry neviděl Siriuse celý rok a když nedokáže přimět zrcadlo pracovat, neuvidí ho nikdy.

Ach, ale on přece o ztrátě milovaných lidí nevěděl nic!

Stále ještě obíhal kolem Zrcadla a vztekal se nad nespravedlností života, když se dveře od pokoje rázně otevřely a jeho otec, s dramaticky povlávajícím pláštěm, vstoupil dovnitř.

„Já myslel, že jsme měli dohodu,“ řekl Snape strohým hlasem. „Nemáš se co potulovat po hradu sám.“

Harryho hněv přetekl. „To potom má velký smysl, udělat mě prefektem, co? Co si lidé budou myslet, když potřebuju pitomou stráž? Jak mě potom budou uznávat jako Zmijozela, hmm?“

Snape ty otázky úplně ignoroval a popošel blíž. „Co se děje, Harry?“

Tuto hru můžou hrát dva, pomyslel si zlomyslně Harry, když i on ignoroval tu otázku. „Nemám se hradem potulovat sám, protože se držíme jisté historky,“ odsekl. „Ne proto, že bych byl doopravdy slabý, křehký a bezbranný! A teď je léto, takže kolem nejsou žádní studenti až na Draca a na mě, tak proč bych sem nemohl dojít sám?“

Snape se zamračil: „Ve stavu, ve kterém se zdá být tvá mysl, si dělám starosti, co bys mohl udělat.“

Harry vycenil zuby. „A já si myslel, že Draco je jediný v téhle rodině, kdo mi rád metá jehly do tváře!“

Harry si nebyl jistý, co se potom stalo. Všechno, co si pamatoval, bylo, že v jednu minutu bezhlavě křičel jako nějaký úplný cvok a v další propukl v pláč. Jeho líce zaplavily doslova gejzíry slz, jak lapal po dechu pokoušeje se nabrat dech. Odvrátil se a schoval tvář v dlaních, přál si, aby se mohl propadnout. Bože, jak trapné takhle brečet, jako by Sirius zemřel minulý týden a ne měsíce a měsíce předtím. Brečet jako malé mimino, když je teď dospělý. Brečet jako holka.

A přece žádná z těch myšlenek nebyla dost silná, aby přestal, i když už se mu těžko dýchalo. Cítil se, jako by mu na hrudi seděl troll.

Ale potom ho dvě silné ruce uchopily za ramena a otočily ho. Snape ho beze slova těsně objal, přitiskl k sobě a nechal ho plakat, dokud už neměl žádné slzy.

Když skončil, otcův hábit byl vlhký od slz a Harry se cítil, jako by právě uběhl maratón. Všechno, co chtěl, bylo zalézt do postele a spát několik dní.

Zdálo se, že Snape vnímal jeho únavu. Stále drže Harryho okolo paží - podpíraje ho ve skutečnosti - přivolal nějaké kusy rozbitého haraburdí v místnosti a bez námahy je přeměnil na dvě čalouněné stoličky.

Harry na ně zíral a napadlo ho, jestli by vypolstrovaná cela nebyla vhodnější. Bože, mohl by se chovat jako ještě větší blázen? Snape si zasloužil lepšího syna než někoho, kdo se rozbrečí při každé maličkosti. Nebo někoho, kdo by mohl vyhrát soutěž O největšího fňukala na světě.

„Pojď, sedni si,“ nutil ho Snape chlácholivě do židle.

Harry nechtěl, ale v nepříliš elegantním pohybu se podvolil. „Jak jsi mě našel? Použil jsi tátovu mapu?“

Snapeovy oči zářily, když přikývl. „Velmi užitečný kousek pergamenu, tahle mapa.“

Harry náhle dostal špatný pocit. „Nechystáš se to použít, abys dostal studenty do problémů, že ne? Kvůli toulání po večerce?“

„Místo toho, abych je hledal po chodbách? Musím přiznat, že mě to napadlo.“

„Dobře, na to ji používat nemůžeš,“ řekl Harry a založil ruce.

„Nemůžu?“

„Samozřejmě, že ne!“ Zatraceně, měl by mít na paměti, že jeho otec je Zmijozel. „Tak fajn, chci tu mapu zpět, hned teď!“

Snape vytáhl starý, zvětralý pergamen ze záhybu ve svém hábitu, ale nic nenaznačovalo, že se mu ho chystá dát. „Potřebuji tvůj slavnostní slib, že bez ohledu na to, v jakém budeš pokušení, nezneužiješ tu mapu k tomu, abys zjistil, jestli někdo nejde a mohl bys tak najít skryté místo, kde si ublížíš.“

„Samozřejmě, že nechci...“

„Přemýšlej o tom,“ vyzval ho Snape svým nejvážnějším hlasem. „Přemýšlej opatrně, než něco slíbíš. Jestliže ti tu mapu vrátím a ty se zraníš, pak jsem jako otec zklamal.“

„Nebude to tvoje chyba, jestli zase začnu s jehlami...“

„Takže cítíš, že ta možnost tu je,“ řekl ponuře Snape.

„Není,“ ohradil se Harry, ale hned věděl, že to nalhává jenom sám sobě. A to není dobře. „Do hajzlu. Hádám, že kdyby se stalo něco opravdu zlého, možná bych tu mapu k tomu použil.“

„Musíš ke mně přijít, jestliže ucítíš, že se ti chce použít jehlu,“ řekl Snape vážně. „Máme dohodu. Chceš mi říct, že kdybys tu mapu měl, tak bys ji ignoroval?“

„Podívej, já nejsem Trelawneyová,“ povzdychl si Harry. „Tak fajn, vem si tu hloupou věc.“

„Je to úžasný výtvor, hodný magického talentu tvého otce.“

Harry se usmál. Nemohl si pomoct, líbily se mu události posledních dnů, to že Snape mohl tak snadno říct nějaký kompliment o Jamesi Potterovi. Už jen to způsobilo obrovskou změnu v jeho náladě. Stěží mohl uvěřit, že sotva před pár minutami řval. „Slib mi, že ji nepoužiješ ke sledování studentů. Kromě případů, kdy to bude nezbytné nebo něco podobného. Nemůžeš ji používat jen pro to, abys dostal Nebelvíry do problémů.“

„Mám ji od konce minulého semestru,“ připomněl mu Snape. „A na žádné takové používání si nevzpomínám.“

„Dobře, ale to jsi byl tak trochu zaneprázdněn, ne snad?“ odfrknul si Harry. „A to nebyl slib, tati. Tak to slib.“

„Nebo?“

„Nebo budu chtít tu mapu jednoduše zpátky. Jsem dospělý a je to můj majetek, takže nemáš právo si ji nechat, jestli řeknu, že ji chci zpátky.“

„Harry...“ Snape po něm vrhnul něco, co by Harry mohl nazvat shovívavým pohledem. „Ani nevíš, jak moc dětinsky zníš, když něco vyžaduješ na základě toho, že už jsi dospělý.“

„Tati,“ Harry se pokoušel soupeřit s tím pohledem, „víš, jak průhledně zníš právě teď? Jsem skoro rok ve Zmijozelu. Když neslíbíš něco, co chci, všimnu si toho.“

Snape rozložil mapu, která stále ukazovala pokoje a chodby v Bradavicích, a pronesl s jemným úšklebkem na rtech. „Už jsi tedy Zmijozel. Ačkoli v tomto případě to mohu stěží nazvat Neplecha ukončena.“

Po posledních slovech se pergamen sám setřel.

„A?“ zeptal se Harry. Pokoušel se, aby ta otázka nezněla příliš panovačně.

„A ty jsi pro mě mnohem důležitější než chytání Nebelvírských po večerce, ty pitomé děcko. Překvapuje mě, že ti něco takového vůbec musím říkat.“

„Stále jsi to neslíbil.“

Snape protočil oči v tak dramatickém gestu, že Harrymu bylo jasné, že je jeho otec sarkastický záměrně. Jeho slova ale nebyla sarkastická ani trochu. „Slibuji, že nepoužiji tvůj plánek k chytání Nebelvírů, kteří chtějí proklouznout po večerce.“

Harry se usmál, a chystal se prohlásit 'Tak těžké to nebylo, viď?'... dokud ho něco nenapadlo. „Nebo Havraspárské a Mrzimorské,“ rychle dodal. „Snad jsi na ně náhodou nezapomněl?“

„Takže mi je dovoleno terorizovat svou vlastní kolej?“ zeptal se Snape mírně.

„No to se rozumí samo sebou, že Zmijozelům žádné body nestrhneš,“ poznamenal Harry drze. „Ale buďme fér ke všem a řekni prostě 'studenty‘.“

„Slibuji, že tvůj plánek nepoužiji k chytání studentů, kteří by chtěli proklouznout po večerce. Nicméně si vyhrazuji právo zrušit tyto sliby v případě nouze.“

To Harry předpokládal. A bylo naprosto jasné, že jeho otec použije slovo 'nouze' v tom nejširším možném smyslu, ale... „V pořádku. To bude stačit.“

„Doufám, že si uvědomuješ, že jsem si mohl nechat tu mapu i bez toho nesmyslného slibu,“ řekl Snape. „ Jsi dospělý a je to tvůj majetek, ale ředitelé kolejí mají všechna práva zkonfiskovat magické předměty, které podle jejich názoru nepatří do Bradavic.“

„Oh.“ Harry se najednou cítil strašně hloupě.

„A tvým jediným východiskem z té situace by bylo hrozit odchodem ze školy.“

„Což bych neudělal,“ naklonil Harry hlavu na stranu. „Tak proč jsi mi to sliboval? Musel jsi vědět, že jsi mě dostal.“

„Protože se vzdáváš něčeho důležitého,“ pronesl Snape prostě. „Budeš se cítit lépe, když budeš vědět, že dělám to samé.“

„To Zmijozelové cítí, že věci musejí být vždy...“

„A ty snad jsi Zmijozel, ne?“

Harry si vzpomněl na svůj prefektský odznak připíchnutý na jedné ze školních uniforem. Teď ho nenosil, až do začátku semestru neměl důvod oblékat se jako student. „Tento rok jsem Zmijozelem pro každého,“ pronesl.

Snape strčil mapu do kapsy. „Vskutku. A pokud jde o tvé pochybnosti, jaký vliv bude mít to, že jsi prefekt, na dojem, že jsi slabý kouzelník…“ Snape pokrčil rameny. „Je politováníhodné, že musíme udržet ten dojem, Harry. Nicméně, můj zájem na tom, abys byl vnímán jako zmijozel, nebyl nikdy založený na víře, že moje kolej potřebuje vidět, že Zmijozelové jsou mocní. Mnozí z nich si neuvědomují, že pro Zmijozely je možné, jak to nazval ředitel 'vybrat si to, co je správné, místo toho, co je snadné'. Nebo účelné. Nebo výhodné.“

„Lidi si budou stejně myslet, že je divné, když prefekt potřebuje doprovod.“

„Ach, ano,“ usmál se Snape tence „Ale to nebude představovat žádný vážný problém. V bezprostřední budoucnosti budou lidé prostě předpokládat, že jsem tě jmenoval z čisté protekce. A celá pravda vyjde najevo později, ačkoli…?“

„Co?“

„Přemýšlej jako zmijozel. Vím, že to umíš, když se na to plně soustředíš.“

Kdysi by to Harry považoval za urážku, ale teď mu to vyznělo spíš jako kompliment. Pravděpodobně proto, že mnohem více rozuměl zmijozelům a Snapeovi. „Hmm. Dobrá... později se lidi dozvědí, že jsem nikdy nebyl skutečné slabý, správně? Budou vědět, že jsem jen předstíral. Dlouho předstíral… oh.“ Harry se zašklebil. „To je tak… vychytralé, tati. Potom pochopí, že jsem nejen ve Zmijozelu a nosím na důkaz toho odznak, ale zjistí, že jsem vlastně zmijozel skrz na skrz. Mást je všechny tak dlouho!“

„Důležitější je oklamat je ve snaze dosáhnout taktického cíle. Není to jen žert. Je to strategie.“

„Jo, ale stejně si myslím, že si všichni uvědomí, že to byl tvůj nápad a ne můj---“

„Ale ty budeš ten, kdo ho bude provádět. A tím sám sobě dokážeš, že jsi dokonalý zmijozel.“

„A prefektský odznak?“

Snape pokrčil rameny. „Bez toho by to mohlo ztratit celou pointu. Mohl bys být vnímán jenom jako poněkud vychytralý nebelvír, ale odznak zajistí, že si lidé udělají takový závěr, jaký chci.“

„Jaký chceme,“ opravil ho Harry. „Draco už říkal, však víš, že Goyle byl jen první. Hodláme přesvědčit mnohem více zmijozelů, že Voldemort není žádné řešení. Ne, že by to Goyle skutečně viděl. Jenom nechce kvůli tomu přestat kamarádit s Dracem.“

„Použijeme, cokoli budeme muset. Ačkoli, když mluvíme o tvém bratrovi… předtím, než jsem tě šel hledat, mi pověděl, co se stalo toto odpoledne.“

Oh, Draco mu řekl, co se stalo. Harry se téměř nemohl dočkat až uslyší bratrovu verzi těch událostí. „Dobře, tak co říkal?“

Snape mu věnoval vědoucí pohled. Ten samotný Harrymu řekl, že se mu odpověď nebude líbit. „Oznámil mi, že jsi vybuchl, protože si neumíš najít vlastní přítelkyni.“

„Draco je naprostý blbec.“ Harrymu bylo jedno, jak to bylo hloupé nebo dokonce jak nezdvořilý si Snape myslel, že je. Byla to pravda. Čistá pravda. A jestli ho Snape chtěl potrestat za to, že to řekl, pomyslel si Harry temně, pak může, ale on to zpět nevezme, ať už se rozhodne udělat cokoli a---

„Občas bývá naprostý blbec, souhlasím,“ řekl Snape klidně a přerušil tak Harryho myšlenky. Zběsilé myšlenky, jak si Harry náhle uvědomil. Skutečně chtěl otci říct, že jestli se mu nelíbí, co řekl, tak si to může strčit do svého velkého umaštěného nosu?

Ouu.

Snape znovu nepromluvil dokud se na něj Harry nepodíval, což chvíli trvalo, protože Harry byl dost vyvedený z míry a to nejen tím, co se stalo dříve. Upřímně řečeno, křičet a brečet jako malé dítě bylo dost zlé, natož pak být v pokušení křičet urážky o Snapeově vzhledu.

Nakonec dostal své emoce pod kontrolu a vzhlédl. Nitrobrana pomohla.

Někde mezi vztekáním se a křičením na Snapea ztratil kontrolu nad nitrobranou, aniž si to uvědomil.

Hmm, a Voldemort se hned nechytil. Možná to znamená, že by mohl čas od času zariskovat a na chvilku stáhnout své ochranné štíty. Třeba až bude pracovat se Zrcadlem. Možná se na něj tenkrát Voldemort napojil tak rychle, protože zrovna zničil ministerstvo a cítil naléhavou potřebu se tím pochlubit...

„Harry?“

Když k němu Snapeův hlas dorazil, zněl jako zájem sám. Harry měl pocit, že musel chvíli zírat do prázdna, než dostal Nitrobranu pod kontrolu a pak, už v bezpečí za ohňovou clonou, přemýšlel o Voldemortovi. Připadalo mu, že ho Snape musel oslovit víckrát než jednou.

Harry se setkal s otcovým pohledem. „Jo, jsem v pořádku, skutečně. Jen se mi na minutu rozutekly myšlenky. Co jsi říkal? Něco o tom, že souhlasíš se mnou, že je Draco naprostý pitomec?“ Přes Snapeovy rty přelétl náznak úsměvu. „Souhlasím, že se choval jako hlupák. To neznamená, že si myslím, že jím skutečně je.“

Harry si vzpomněl na všechno, co Draco řekl a udělal během posledního roku. Ať už to byly malé, běžné věci jako vtipkování s ním, či ty velké, jako překonání svého strachu z hadů natolik, aby si zachoval rozum ve Francii. Jo, po tom všem si Draco zaslouží víc, než být nazýván pitomcem. Nebyl jím. Nebo přinejmenším teď už ne. Nemusel chodit daleko pro vzpomínky, jaký pitomec Draco byl během svých prvních pěti let v Bradavicích. „Dobře, chápu,“ řekl rázně. „Ale jestli chceš slyšet pravdu...“

„A kdy jsem ji nechtěl?“ zamumlal Snape se zvednutým obočím.

Harry se téměř uchechtl. „Dobrá, chceš ji, tak tady je. Draco se chová jako pravá osina v zadku kvůli tomu, že mu chybí jeho přítelkyně a já už to jeho fňukání nemohl déle poslouchat, tak jsem odešel.“

Snape si ve svém křesle poposedl. Podivné… nevypadalo to, že by se naklonil, ale nějak teď byl k Harrymu blíže. „A přišel jsi sem.“

„Jo.“ Harry polknul, byl si nejasně vědom toho, že se cítí 'defenzívně', jak to Marša nazývala. Bože, po tom, jak se dneska choval vyšinutě, by ho nepřekvapilo, kdyby Snape trval na tom, aby měl od teď sezení každý den. „Protože mě taky chybí lidé!“

„Samozřejmě, že ano.“ Snape se na moment odmlčel, položil lokty na opěradla křesla tak, aby prsty mohl sepnout do jakési stříšky. „Nikdy ses s nimi nerozloučil, čímž jsou věci podstatně těžší než by tomu bylo jinak. Nicméně na tebe musím naléhat, abys pochopil, že ztráta někoho není snadná za žádných okolností.“

Harry přikývnul, rychle zamrkal, protože ho pocity zase začaly přemáhat.

Zatraceně, nechtěl se znovu rozplakat. Už ze sebe pro dnešek udělal blázna víc než dost.

„Tvůj bratr se také nerozloučil s Rhianon.“

To Harrymu pomohlo zapomenout na pláč. Místo toho zabodl ostrý pohled do svého otce.

„To není to samé. Za prvé, je naživu. A za druhé, rozloučil se s ní. Jen to neudělal osobně.“

„Pravda.“ Snape poklepával prsty o sebe, přemýšlel. „Ačkoli cítí, že už ji nikdy znovu neuvidí a v jeho věku dopisy sotva postačí. Bojím se, že jeho chování může být stále nevyzpytatelnější, jestliže se jeho duševní stav nezlepší. A něco takového ve válce? Tenhle rok má také dělat OVCE. Hmm...“

„Tati?“

Harry se cítil jako naprostý spratek, ale taky cítil, že to musí říct. „Mohli bychom přestat mluvit o Dracovi? Prosím?“

Snape rázně přikývnul. „Samozřejmě. Přeji si, abych byl schopný najít pro tebe řešení, Harry.“ Mávl směrem k Zrcadlu, které se lesklo jako čerstvě vyražená mince. Mělo by; Harry sem chodil skoro každý den a čistil ho, doufal, že by ho při tom mohl napadnout nějaký nápad, jak ho přivést do chodu.

Draco tam obvykle chodil s ním, nosil si svou učebnici ze Studia mudlů, aby měl co dělat, když tu Harry něco kutil. Při pomyšlení na to se Harry musel cítit zle, že ho vůbec někdy nějak urážel. Ale o Dracovi teď přemýšlet nechtěl.

„Možná bych se toho Zrcadla měl jednoduše zbavit,“ zamračil se Harry. „Myslíš, že jím začínám být příliš posedlý?“

„Není tvoje, aby ses ho mohl zbavit a ohledně toho dalšího...“ Snape znovu složil prsty do stříšky, jeden po druhém. „Myslím, že potřebuješ nějaký druh posledního rozloučení. Spadnutí opony, jestli to tak chceš nazvat.“

„Ty jsi o tom mluvil s Maršou, že ano?“ Harry ani nečekal na odpověď. „Ale, kdy jsi to stihl?“

Od útoku na Ministerstvo přišla Marša jednou do hradu, aby viděla, jak se Harry s Dracem 'drží', jak to nazvala. Harry si nebyl jistý, proč nebyla v celé té věci víc přímá a neoznačila to jako regulérní terapeutické sezení.

Očekávalo se, že se vrátí zpátky nejméně jednou než začne semestr, a pak s ní budou mít sezení, jak bude potřeba. Ha, možná to byl Draco, kdo potřeboval denní terapie, protože, pokud byste se zeptali Harryho, byl chorobně posedlý svou přítelkyní.

Ačkoli, v každém případě se Harry podivoval nad tím, kde Snape vzal čas na konzultaci s jejich terapeutkou. Když přišla, přijela vlakem – motáci měli očividně nějaký způsob, jak projít přes bariéru na nádraží – a z Prasinek dorazila do hradu.

Snape jí pomocí soví pošty nabídl asistované přemístění, ale odepsala, že by si ráda užila den ve vlaku a osvěžující procházku. Zpátky do Surrey se oba podělili o přenášedlo, které pro ni samotnou připravil Brumbál. To nevyšlo zrovna nejlépe; Marša se na něj jen podívala a zakroutila hlavou. Nijak to nevysvětlila, ale z pohledu na její výraz mohl Harry uhádnout, že měla přinejmenším jednu špatnou zkušenost s přenášedlem. Možná tento způsob přepravy byl pro motáky ještě nepohodlnější než pro kouzelníky. Těžko představitelné. Na druhou stranu, Harry taky přenášedla nesnášel.

Hmm, s největší pravděpodobností proto, že měl s jedním sám špatnou zkušenost.

No, alespoň Marša dobrovolně použila přenášedlo domů, když Snape řekl, že půjde s ní a 'absorbuje ten hlavní nápor magie'. Skutečně galantní. Draco si to taky myslel. V minutě, kdy ti dva zmizeli, začal s další ze svých dohazovačsko-párovacích řečí, které jejich otec shledával tak otravnými. Dokonce začal vypočítávat, jak dlouho by Snapeovi zabral jeden rychlý polibek - jako kdyby měl nějaký záměr ohledně líbání Marši Milé.

Jako kdyby si Marša nechala líbit takové věci od otce dvou chlapců, se kterými pracuje.

Draco skutečně vypadal zklamaný, když se Snape vrátil pomocí letaxu jen o minutu později.

Jedna minuta... málo času i na líbání, natož na konverzaci.

„Marša má krb?“ zamrkal Harry.

Snape na něho shlédl přes svůj dlouhý nos. „Samozřejmě že ne. Byl jsi v její kanceláři dost často. Viděl jsi tam nějaký?“

„Oh, my jsme mysleli, že ji třeba doprovodíš do jejího bytu, jako správný džentlmen,“ vpadl mu do řeči Draco.

Snape po něm šlehl pohledem, který účinně umlčel další podobné poznámky. Nato obrátil svou pozornost k Harrymu. „Přemístil jsem se z její kanceláře do tvého domu...“

„Mého domu,“ opravil ho Draco, který očividně nebyl umlčen na dlouho.

„A odtamtud jsem se odletaxoval,“ pokračoval Snape, který Draca nadále ignoroval.

Takže mezi přenášedlem, přemístěním pryč a následným odletaxováním zpět do Bradavic Snape rozhodně neměl moc času promluvit si s Maršou o Harrym a o Zrcadlu, nebo o Harryho potřebě 'uzavření'. Tak kdy tohle téma přišlo na přetřes?

„Když jsi nechal Draca a mě samotné ve tvém bytě,“ vrátil se k hlavnímu tématu Harry, „vyrazil jsi do Surrey promluvit si s naší terapeutkou?“

„Občas,“ připustil Snape. „Je snadné odletaxovat na Grimmauldovo náměstí a pak se přemístit na její pracoviště.“

Snadné? „Může s někým být a ty to nemůžeš řešit jen tak s Obliviate. Marša by šílela, pokud by někdo, kdo už má... er, problémy, skončil ještě se ztrátou paměti.“

Snape trošku strnul, najednou vypadal znepokojeně. „Ach. S ohledem na to musíme něco vymyslet. Navrhl jsem jí, že by neměla nechávat ve své kanceláři cizí lidi v určitou denní dobu pro případ, že bych si přál s ní mluvit...“

„Nech mě hádat. Řekla ti přesně, co si o tom nápadu myslí.“

„Přesně,“ zavrtěl se na svém sedadle Snape. „Ta dobrá doktorka trvala na tom, že nemůže zaručit, že bude o samotě, když by ji zrovna jeden z jejích pacientů mohl potřebovat.“

Harry si nebyl jistý, jestli se mu líbí být nazývaný 'pacient', ale když už jím očividně byl, zdálo se mu hloupé proti tomu něco namítat. Na každý pád, Snape mluvil dál.

„Zkoušel jsem ji přesvědčit, že to, co ty a Draco potřebujete, je prvořadé a že může říct ostatním... klientům, že bude v jistou hodinu nedosažitelná, ale ona odmítla na to nahlížet z tohoto hlediska.“

Takže jeho otec zaznamenal, že se mu nelíbilo být označován jako pacient. Což, jak předpokládal, dokazovalo, že Marša měla pravdu v tom, že řeč těla toho může prozradit nechutně hodně.

„Jo, dovedu si představit, že by proti tomu protestovala. Takže co uděláš, přemístíš se do jejího přístěnku a budeš poslouchat, jestli tam s ní někdo není?“

Snape si lehce odfrknul. „A porušit důvěru mezi klientem a terapeutem, předmět, o kterém tě ujišťuji, že jsem toho o něm za jedno léto slyšel až moc? Ta žena by mohla dostat mrtvici z pouhé zmínky o tom, že se ukrývám v přístěnku její kanceláře.“

Harry se zašklebil. „Takže hádám, že se zmínila o neopakování toho, co jsme Draco a já říkali.“

„Je v těchto věcech odporně etická.“

„Dokonce i když z ní taháš informace při každé příležitosti,“ řekl Harry škodolibě. „Ha!“

Snape se na něj pronikavě zadíval, ale dál po tom, co by Harry mohl probírat se svou terapeutkou, nijak nepátral. „Pokud jde o to, jak jsem ji kontaktoval, zavolal jsem jí z Grimmauldova náměstí mobilním telefonem obstaraným přesně pro tyto účely. A když už spolu mluvíme, také mě může informovat, zda se můžu přemístit do její kanceláře, abychom si mohli promluvit v soukromí.“

„Dobře, jen neříkej Dracovi, že máš další telefon. Hned by chtěl, abys ho pustil na Grimmauldovo náměstí a nechal ho zavolat Rhianon.“

„Ne, to by neudělal. Na to má příliš na srdci její bezpečí a jak jsem říkal, ten dům se začal používat už krátce po útoku na ministerstvo. Draco se nestará o své vlastní pohodlí, ne pokud by to znamenalo udělat něco, co by mohlo vyzradit existenci jeho přítelkyně nezasvěceným.“

Hmm, takže Ron s Hermionou se počítali mezi zasvěcené, hezké pomyšlení. Ačkoli víc než to; vždyť věděli i o plánu předstírat, že je slabý kouzelník. „Takže Dracovi o tom telefonu nepovíš, protože by ho to jen dráždilo,” povzdechl si Harry. „Stejným způsobem, jako to pitomé Zrcadlo dráždí mě.“

„Udělal bych cokoli, co je v mé moci, abych tě toho ušetřil.“

„Já vím,“ řekl trochu smutně Harry. „Ale jednou jsi mi říkal, že lektvary nemohou napravit všechno. Myslím... že stejně tak to nedokáží otcové, bez ohledu na to, jak moc by rádi.“

„Lektvary, že nemohou napravit všechno?“ zeptal se Snape s předstíraným zděšením. „Jsi si jistý?“

„Jo, docela jistý, ale můj táta mě je stejně učí,“ pronesl Harry s vážnou tváří. „Chce, abych z nich udělal OVCE, i když už nejsou vyžadované! No, věřil bys tomu?“

Snapeův úsměv se odrazil v jeho očích. „Myslím, že věřil.“ O chvíli později se z jeho tváře humor vytratil. „Harry. Možná bychom měli probrat, co Draco řekl o tom, že nemáš přítelkyni.“

Harry ztuhnul. Tak je na tom zle s děvčaty, no a? Ne snad, že by na tom tolik záleželo. „Podívej, vždyť ani žádnou nechci. V tom mi můžeš věřit.“

„Věřím ti. Po pravdě, přesně o tom jsem si s tebou chtěl promluvit.“

„Raději bych o tom nemluvil. Vůbec,“ řekl Harry potichu. Copak jeho otec nepochopil, že on si tohle osamocení nevybral, že by radši byl jako kdokoliv jiný? Jedinou věcí, která to mohla ještě zhoršit, bylo neustálé rozpitvávání. „Nemůžu nic změnit, tak jaký to má smysl?“

Když Harry vzhlédl, zdálo se mu, že jeho otec volí slova dokonce ještě pečlivěji než obvykle. „Smysl je v tom, že možná není ani zdraví prospěšné ani moudré pokračovat v tom, co děláš.“

Harry zavrtěl hlavou. Pro jednou se jeho otec mýlil. Naprosto. Být sám pro něj bylo jak moudré, tak zdravé. Tak prospěšné a moudré, že mu ani nepřišlo divné, že jen zřídkakdy myslel na milostná dobrodružství. Proč by měl chtít dávat Voldemortovi další cíl? Už tak bylo zlé, že se Voldemort zaměřil na Draca a Snapea a pokud by se na to Harry měl podívat otevřeně... no, adopce a všechno, co následovalo, nebyly věci, kterých by mohl litovat, ale nehodlal do válečné zóny, která ho obklopovala, zatáhnout někoho dalšího.

Harry si povzdechnul. „Tati... v tom zmatku toho moc kontrolovat nemůžu, ale přinejmenším ovládám tuhle jednu věc, dobře? Vybral jsem si říct ne. Nechystám se to nijak změnit, a bez urážky, ale mluvení tomu nijak nepomůže, tak raději přestaňme.“

Snape vypadal... no, ne přímo zděšeně, ale v každém případě znepokojeně. „Harry... odpírání si, po čem romanticky toužíš, povede jenom k větším problémům, než máš teď.”

„Ne, nepovede. Povede to k vyhnutí se problémům.“ Harry byl poněkud překvapený, že to Snape nechápal, ale přece jen, Snape byl tím, kdo si myslel, že Rhiannon je pro Draca dobrá, válka neválka. Takže ho možná napadlo, že Harry by měl relaxovat a být normálním puberťákem. Takovým, co chodí na schůzky a myslí v jednom kuse na líbání. „Tak jako tak jsem se rozhodl nechtít žádné románky, chápeš? Nemůžu si dovolit chtít... takové věci.“

„Takové věci,“ opakoval Snape a potřásl hlavou. „Mluvíš, jako by tvoje touhy nebyly normální, ale můžu tě ubezpečit, že jsou. Není nic špatného na tom...“

„Nemám touhy,“ trval na svém Harry a sevřel ruce. „Nic takového. Nemůžu. Nebudu. Je to moje volba nemít je, a nic, co řekneš, mě nepřesvědčí o opaku. Je mi bez nich fajn. Skutečně je.“

Snape se posadil, skoro jako by se cítil poražený. „Jen mi řekni, že si s někým promluvíš, Harry. Třeba s doktorkou.“

„S ní?” Harry se mu takřka vysmál. „Nemůže být schopná pochopit, jaké to je.“ A potom, protože jeho otec stále vypadal tak sklíčeně, to zkusil znovu. „Vlastně, jednou jsme to naťukli. Ale... nemá smysl dál se o tom bavit, nechápeš? Žádný smysl.“

„V pořádku, Harry,“ pronesl těžce Snape, když se pomalu zvedal na nohy. „Proč nejdeme domů? Už je dávno čas na oběd.”

Harry neměl hlad, ale přikývnul a následoval svého otce ze dveří.

 

****

 

Harry už vůbec nepočítal s tím, že by mu Brousek kdy pomohl se Zrcadlem. Ne, že by od toho muže něco skutečně očekával. Už od začátku si myslel, že ministrova historka o kontaktech v bandě pašeráků zrcadel je skrz naskrz vymyšlená, a když uplynula polovina srpna a on byl stále bez jakékoli zprávy, uvědomil si, že Brousek má mnohem důležitější věci na práci, než zkoušet získat informace o stovky let rozbitém zrcadle.

Potom, jednoho pozdního odpoledne, přišel letaxem další dopis z Ministerstva kouzel.

Harry z toho nebyl příliš nadšený. Pravděpodobně to nebylo nic jiného než další slib 'že se na to podívá'. Jo, to znělo jako Brousek. Chtěl mít s Harrym dobré vztahy – dobré vztahy v jeho vlastním pojetí – takže se dalo očekávat, že mu po čase zase jen napíše, aby ho ujistil, že pokračuje ve svém úsilí mu pomoci.

Zmijozel, pomyslel si Harry. Jen se chová zmijozelsky - jestliže nemůžeš pomoci, předstírej to! Snape trval na tom, že zkontroluje dopis kvůli kouzlům a kletbám, protože dokonce i s ministerskou pečetí nemůžete být dost obezřetní. Harrymu to nevadilo. Rozhodně nebyl tak napjatý, že by nemohl počkat.

Ale dopis rozhodně nebyl takový, jaký čekal.

 

Vážený pane Pottere,

mé kontakty v Evropě nebyly ochotny prozradit to, co považují za 'obchodní tajemství' , ale nakonec jsem je přesvědčil, že nemáte žádný zájem jim profesně konkurovat.

Všeobecně platí názor, že rozbitá zrcadla je téměř nemožné spravit, až na několik jedinců, kteří jsou schopni ovládnout zapeklité umění ovládání zrcadel jako takových. Mé kontakty mě nicméně nakonec informovaly, že to, v podstatě, není pravda. Je zde trik, který může působit jako 'zkratka', pokud to tak chcete nazvat, umožňující člověku přeskočit pracný proces zvládnutí zrcadla a pokusit se o přenos ovládnutí ze zrcadel původně začarovaných jinými kouzelníky.

Nevím, jestli ten trik bude pro Vás užitečný, jelikož vyžaduje velmi specifické vybavení, ale v zájmu pomoci Vám jakýmkoli možným způsobem, Vás informuji, co jsem zjistil.

Zrcadla očividně pracují na principu poněkud podobnému tomu, jakým se řídí podstata lektvarů. Bez pochyb jste se od svého váženého otce naučil, že v přípravě lektvarů 'podobné posiluje podobné'. Ingredience s podobnými magickými vlastnostmi se mohou navzájem vázat v synergickém vztahu, v důsledku čehož se celek stává silnějším než součet jeho částí. Pravděpodobně víte, jak aplikovat tento princip, např. při vaření výbušných lektvarů.

Poukazuji na podobnost s lektvary ve snaze pomoci Vám porozumět podstatě použitelné na zrcadla. To je tak trochu proti zdravému rozumu, ale ukazuje to, že pokud jde o zrcadla 'rozbité posiluje rozbité'. Jinými slovy jedno rozbité zrcadlo může opravit jiné.

Samozřejmě magie není nikdy tak jednoduchá, jak zní. Pro začátek, ta zrcadla musejí být rozbitá různými způsoby. Kouzelník, který se pokouší o opravu, musí osobně rozbít zrcadlo, které má být použito, ale zde může být problém, neboť zrcadla nereagují na kouzelníka, jež je rozbil jako součást průběhu opravy. Aby se mohla uskutečnit samotná oprava, musí člověk podstoupit nebezpečné zkombinování dvou magických artefaktů. Od mých kontaktů se mi podařilo zjistit informace o pravé podstatě a o metodách potřebných ke vzájemnému propojení zrcadel, ale naneštěstí, jedná se o tajemství chráněné tak horlivě, že se předává pouze pod Neporušitelným slibem.

Kdybych Vás nepovažoval za rozumného mladého muže, který má velmi dobrý domácí dohled, nikdy bych Vám tyto informace neodhalil. Pokoušet se zkombinovat magické předměty může být velmi nebezpečný počin. Věřím, že využijete vynikajících rad k této záležitosti nejen od svého adoptivního otce, ale také od ředitele Brumbála. Nebudete, jak jsem si jist, podnikat nic neuváženého na vlastní pěst, protože, jak oba víme, Vaše předčasná smrt by byla hroznou ránou nejen pro ty, kdož Vás milují, ale v současné době rovněž pro celý svět.

Doufám, že tyto informace, jakkoli jsou omezené, Vám při Vaší snaze přijdou k užitku. Nerozpakujte se mi poslat sovu, pokud by se naskytl jakýkoli jiný způsob, jak bych Vám mohl být nápomocný, pane Pottere. Těším se na další utužování našeho přátelského pracovního vztahu.

S pozdravem,

Rufus Brousek

Ministr kouzel

Když to Harry dočetl, nahlas se rozesmál. „To je ono! Dokázal to. Nemyslím si, že si uvědomil, že to zvládl a nejsem si jistý, jestli se mi chce mu to říct, ale on to dokázal!“

„Zbláznil se,“ řekl Draco směrem ke Snapeovi a pozvedl obočí.

„Přečti si to sám.“ Harry švihnul prsty a nechal odplachtit dopis ke svému bratrovi.

„Harry, o tom už jsme mluvili,“ řekl Snape. „Zvykáš si používat otevřeně svou bezhůlkovou magii. Musíš to skrývat. Vytáhni hůlku pokaždé, dokonce i když jsi mezi těmi, kteří už znají tvé tajemství.“

„Správně,“ pronesl Harry poněkud zahanbeně. Ačkoli ne moc. Nic mu nemohlo pokazit náladu, ne po zprávě, kterou dostal v dopise. Nic, dokonce ani Dracovy škádlivé komentáře.

„Koukni, Harry, řešení je zhruba stejné jako u lektvarů. Lektvary, hm? Očividně ten obor přijde vhod! Už teď můžu říct, že ode dneška to bude tvůj oblíbený předmět!“

Harry se zasmál a zašklebil se na svého bratra. „Dobrá, alespoň se tam nepíše, že musím připravit lektvar...“

Draco najednou udělal posměšný zvuk. „Ach, no není tohle sladké. Harry nesmí zemřít, protože by to byla rána pro celý svět.“

„Brousek říkal, že by to byla ztráta i pro mé drahé...“

„Co to máte s tím Harryho umíráním?“ zeptal se Snape a sebral pergamen z Dracových rukou.

Harry se skoro rozesmál nad rozhořčeným výrazem na bratrově tváři.

„Propojení magických artefaktů,“ zamumlal Snape, když dočetl. Nezněl potěšeně.

„Jo, ale to bude v pořádku,“ trval na svém Harry, kousaje se do rtu. Asi by se zbláznil, kdyby mu Snape odmítl dát svolení to zkusit. „Chci říct, Brousek to nemohl vědět, ale já už mám rozbité zrcátko, takové, které splní všechna... uh...“

„Kritéria,“ odseknul Snape. „A nezajímá mě, co tě přimělo myslet si, že tamto zrcátko může být vhodné pro tuto situaci. Jestliže si myslíš, že tě nechám zkoušet netestovanou bezhůlkovou magii a nechat se zabít anebo se zaživa vcucnout do posmrtného života, pak...“

„Ale to není netestované, není!“ vykřikl Harry a chmátnul po dopisu. „Už jsem to udělal dřív. A ano, bylo to ode mě hloupé, to připouštím! Naprosto a totálně hloupé. Ale fungovalo to! Už vím, že to je bezpečné!“

Snape vycenil zuby a jeho oči se zablýskly hněvem. „Fungovalo to jednou, Harry!“

Harry zaskřípal zuby. „Důležité je, že to fungovalo! Bylo to v pořádku!“

Snape se zhluboka nadechnul, vypadalo to, že se snaží uklidnit čistou silou vůle. „Harry, tvé rozbité zrcátko fungovalo v jednou jediném kontextu a dokonce ani ten nebyl naprostým úspěchem.“

„Bylo to naprosto bezpečné.“

„Tak bezpečné, že jsi během toho rozbil Dracův rám.“

„Dobrá, to nás vede zpátky k principu 'podobné posiluje podobné',“ řekl Harry. „Možná to je přirozený důsledek používání rozbitého zrcátka na fungující obrazový rám, jelikož jsem nevěděl, co dělám...“

„To je přesně to, co říkám. Nevíš, co děláš,“ řekl Snape s povzdechem.

Harry se prudce posadil na gauč a pokoušel se nevybuchnout. Vyletět z kůže by mu moc nepomohlo. „Proč se také neposadíš?” zeptal se a snažil se znít dospěle. „Pojďme si o tom promluvit.“

Draco nic neřekl od doby, co mu vzali dopis, ale posadil se zároveň se Snapem a na svém místě se uvelebil. Což bylo dobré, uvědomil si Harry. Na takové debatě by se měla podílet celá rodina.

„Dobrá,“ kývnul na oba dva Harry. „Spojení magických artefaktů může být velmi nebezpečné. To všichni víme. Ale já už jsem vám slíbil, že nebudu dělat nic na vlastní pěst. O to se nemusíte bát.“

„Samozřejmě že ne,“ pronesl uštěpačně Snape. „Protože tvoje zrcátko mám já.“ A on bude na jeho držení trvat, jak Harry věděl z jejich předchozího rozhovoru ohledně mapy. Harryho jediné východisko by bylo odejít ze školy, aby dostal své věci zpět. To by pak nemělo smysl, jelikož Zrcadlo všech duší by zůstalo v Bradavicích.

Což znamenalo, že jeho otec měl skutečně navrch.

„Mimochodem, pořád je to magicky nestabilní,“ podotkl Snape mnohem klidnějším hlasem.

„Fajn,“ řekl Harry tak nevzrušeně, jak jen mohl. Logický argument... to je to, co bylo v tuhle chvíli potřeba. „Myslím, že bych ho chtěl tak rozbité, jak jen je to možné, jestliže je řešením fakt, že rozbité podporuje rozbité.“

„Navíc kousek chybí.“

Harry přikývnul. „Úlomek, co jsem použil předtím, se vpil do rámu a nešel odstranit, když jsem zrušil kouzlo.“

„Té části s rozbitím rozumím,“ řekl Draco. „Ale jestliže zrcátko má chybějící kousky, jak může být vhodné k propojení se Zrcadlem všech duší? Mám pocit, že ministr mluvil o zrcátku, které je přinejmenším neporušené.“

„To nikdy neřekl,“ namítl Harry. „To, že je navíc rozbité pro nás může být výhoda. Co myslíš, tati?“

„Tati,“ zopakoval Snape se zvednutým obočím. „Zase s tím začínáš?“

Když Harry jen zíral, Draco promluvil. „Myslí tím, že mu říkáš 'tati' jenom tehdy, když po něm něco chceš.“

Harrymu poklesla na chvilku čelist. „To nedělám! Tati ti říkám skoro vždycky a ty to víš.“

„Ale teď se mě pokoušíš zmanipulovat. To vím taky.“

„Obvykle to schvaluješ,“ zamumlal Harry. „Máš rád, když se projevuje má zmijozelská stránka.“

„Když tě to může zabít, tak ne!“

„Fajn,” řekl Harry stručně. „Co si myslíš, Severusi?“

Mistr lektvarů zkřížil ruce. „Myslím, že teoretické debaty o pokročilých kouzlech jsou fascinující a že tahle by měla teorií také zůstat.“

„Řekl jsi, že mi pomůžeš!“

„Ale ne se spácháním sebevraždy za pomoci magie.“

Harry také zkřížil ruce a znechuceně se zase posadil. „Tak takhle je to tedy? Ani se o to nepokusíme? Jen to vzdáme, protože by to mohlo být trošku nebezpečné?“

Snape najednou vstal a vydal se chodbou směrem ke své soukromé pracovně, jeho plášť za ním vlál. Harry se pohledem zeptal Draca, co to mělo znamenat a Draco pokrčil rameny.

Za moment byl Snape zpět se srolovaným pergamenem v ruce. Mávnutím ho rozvinul, posadil se na své místo a podal ho Harrymu, který v něm poznal svou vlastní esej z minulého roku, tu o kombinování magických artefaktů.

„Čti.“

„Nemusím to číst. Pamatuji si, co tam je.“

„Skutečně? A nyní prohlašuješ, že ta snaha, a teď cituji, 'může být trošku nebezpečná'. Řekni mi, Harry, co se stalo kouzelníkovi, který spojil očarovaný plovák s koštětem?“

„On... hm, smetlo ho to do moře.“

Draco se vesele zasmál, ale okamžitě přestal, když se na něj Snape otočil s hrůzostrašným pohledem. „To bylo dobré přirovnání, Severusi,“ zamumlal.

„Strašlivá smrt není vtip,“ pokáral ho Snape, což Harry považoval za vrchol pokrytectví s ohledem na děsivé věci, které Snape někdy shledával zábavnými. Ale samozřejmě toto téma zahrnovalo jeho syna, takže v tom neviděl ani zrnko humoru. „A co se stalo té čarodějce, která se pokusila propojit magickou knížku s myslánkou, aby pak mohla prožívat knížku namísto toho, aby se obtěžovala si ji přečíst?“

„Stala se vzpomínkou,“ zašeptal Harry a pokrčil rameny. Tahle příhoda byla mimořádně příšerná. Ta čarodějka zůstala uvězněná v myslánce a nezbylo z ní nic jiného než tekutá mazlavá substance. Horší než se stát duchem... ti alespoň můžou proplouvat a navštěvovat různá místa. Všechno, co mohla tahle čarodějka dělat, bylo zírat na kamenné zdi navěky, vzhledem k tomu, že se nikdo neodvážil jí vrátit vzpomínky zpět do její vlastní hlavy.

„A co se stalo...“

Harry odhodil svitek na nízký stolek před pohovkou. „Nemusíš procházet každý odstavec. Pamatuji si to. Ale ti lidé s tímhle nemají nic společného, Severusi. Jsou to příklady lidí, kteří se do toho hnali, aniž by brali ohledy na bezpečnostní opatření. Já na ně beru ohled. Ty tam budeš, uvidíš to sám. A jakmile půjde i sebenepatrnější věc špatně, pomůžeš mi.“

Snape si povzdechl. „Raději bych to riziko vzal na sebe, Harry.“

To bylo přesně to, co by řekl správný Nebelvír. Ale Harry nechtěl měnit téma, takže se o tom nezmínil. Krom toho, Snape měl stejně některé nebelvírské vlastnosti; rozhodně byl dost statečný. Jen se přikláněl víc ke strategii než k projevům své odvahy.

„Ne, to bych nedovolil,” odvětil Harry, „protože tě mám rád a nechci, aby se ti cokoliv stalo.“

„Takže přesně chápeš, jak se cítím.“

„Jo. Chápu, opravdu... Ale stejně nemůžeš riskovat místo mě. Jenom já umím kouzlit hadím jazykem, který způsobil, že tohle už jednou fungovalo.“

Snape sklonil hlavu na znamení, že to uznává. Harry to pochopil jako pokrok.

Napočítal do pěti, utřídil si myšlenky, potom pokračoval. „Víš, co dalšího jsem se naučil díky té eseji, co jsi mi zadal? Všechny čarodějky a kouzelníci, které jsem použil jako příklady, každý z nich, porušil první zákon kouzelnických experimentů: šli do toho sami. Neměli nikoho po ruce, aby jim pomohl, kdyby něco šlo špatně. V největším množství případů dokonce ani nikomu neřekli, co plánují. Někdy trvalo vyšetřovatelům roky, než zjistili, co způsobilo ty tragické nehody.“ Harry počítal znova, tentokrát do deseti, pokoušel se rozhodnout, jak zformulovat konečný argument. „Pokud chceš znát můj názor, tak pracovat o samotě... to je ta chyba, kterou udělali. Ne propojení artefaktů. Hodně kouzelníků experimentovalo s různými magickými předměty a obvykle byli při svém konání v bezpečí, protože dodržovali první pravidlo a ujistili se, že jim má kdo pomoci.“

Snape zavřel oči a sevřel si kořen nosu. „Diskuze tohoto druhu byly jednodušší, když jsi ještě nevěděl, jak vystupovat jako dospělý.”

Dobrá, víc než pokrok. Harry čekal, dokud se na něj jeho otec znovu nepodíval. „Vymyslím plán a sepíšu ho, takže do toho můžeme jít společně. Budeš přesně vědět, co budu mít v úmyslu udělat a jak očekávám, že se magie bude chovat v každém kroku, Severusi. A použijeme stázová kouzla všude kolem, aby zadržela cokoliv nebezpečného, co by mohlo vzniknout, ačkoli si skutečně nemyslím, že k něčemu takovému dojde. Protože upřímně, já už vím, jak zacházet se Siriusovým zrcátkem. Možná to bude trošku jiné, kombinovat ho se Zrcadlem všech duší, ale budeme mít na místě všechny možné ochrany.“

Snape na něj hleděl, jeho černé oči byly téměř bez výrazu. Zatraceně... Harry by chtěl vědět, na co ten muž myslí.

„Když říkáš 'všichni‘ budou postupovat podle plánu, koho do toho hodláš zahrnout?“

„Ehm... tebe, mě, Draca a...“ Harry zkoušel nemrknout. „Ředitele.“

Snape zvedl obočí. „Očekával jsi nějaké námitky?“

„No, ne, ale... ehm, nemám v úmyslu naznačovat, že jeho magie je silnější než tvoje, nebo...“

„Jeho magie je silnější než moje, Harry. Stejně jako ta tvá.“ Snape pokrčil rameny. „Nemohu popřít, že kouzelníci si někdy cení sami sebe i jiných na tomto základě, ale abych tě ochránil, pozval bych k dohlížení samotného Merlina.“

„Díky,“ usmál se Harry. „Kéž bychom ho mohli přizvat.“

Šustivý zvuk odpoutal Harryho pozornost ke straně, kde seděl Draco. Ruce druhého chlapce byly schované hluboko v kapsách, ale dokud nepromluvil, Harry netušil, co ho tak rozrušilo.

„Pomůžu s kouzly, nebo jen budu dávat pozor na anomálie, nebo cokoli jiného, co si budete myslet, že bude užitečné,“ řekl tiše. „Ale... ale...“ Draco si odkašlal. Několikrát. „Až bude Zrcadlo fungovat, nechci stát kdekoli v... oblasti, která se bude odrážet. Já... já nemůžu.“

Snape vstal, přešel pokoj k Dracovu křeslu, sklonil se a pohlédl svému synovi do očí. „Draco,“ řekl velmi jemně. „Nikdo tě nebude nutit dělat něco takového.“

Draco polknul. „Já vím. Jen se bojím, že bych mohl najednou skončit na... na špatném místě. A... a uvidět ho.“

Harry raději Draca neujišťoval, že se to nemůže stát. Zrcadlo mělo ukazovat pouze lidi, které jste milovali, když byli naživu, což znamenalo, že Lucius Malfoy se v něm mohl objevit. Draco ho rozhodně kdysi miloval a cokoliv, co k němu cítil nyní, bylo, přinejmenším, komplikované.

Harry se do té situace uměl vcítit. No, trošku. Díky bohu, James Potter nebyl parchant, který by si objednal smrt svého vlastního syna, ale Harry věděl, jaké to je se za něj stydět. Pořád se styděl za to, jak trýznili Snapea jen tak ze sportu. Snape vypadal, že minulost už nechal za sebou, ale on to nedokázal, ne úplně.

Ne dokud neuvidí svého otce v Zrcadle a nezeptá se ho, jak mohl být takový neuvěřitelný zmetek.

„Jen si dělám starosti kvůli Harrymu,“ pronesl Draco rychle, zvedl trochu bradu a upřeně se zahleděl do Snapeových temných očí. „Jinak se nestarám.“

Jasně, že ne, pomyslel si Harry.

„Vlastně,“ pokračoval Draco vyzývavým tónem, „myslím, že bych rád znovu viděl Luciuse. Trošku ho vytočil. Však víte, řekl bych mu, že si chci vzít mudlu.“

„Popichování Luciuse Malfoye nezní moc chytře.“

Draco ohrnul ret. „Je mrtvý a dobře mu tak. Co by mohl udělat?“

„Zvládl způsobit dost škody i jako portrét,” řekl Snape ostře.

„No, to je stejně jedno.“ Draco zaplul do svého křesla a zamračil se. „Lucius Malfoy není v mém srdci, takže neexistuje možnost, že bych ho spatřil.“

To vysvětlovalo, proč se Draco chtěl vyhnout odrazové ploše, pomyslel si Harry sarkasticky. Ne, že by mu něco takového řekl. Jeho bratr byl očividně z celé té věci rozrušený. Musel být, pokud si - tak nějak - připustil, že by v zrcadle mohl vidět Luciuse.

Harry si najednou uvědomil, že Snape nikdy neřekl nic o lidech, které by mohl spatřit. Snad Kazisvěta? Nebo svou matku, jejíž jméno Harry ani po tom všem neznal? A propó, byla Snapeova matka vůbec mrtvá? To Harry nevěděl, ne s jistotou. Trochu se zachvěl. Chtěl by se zeptat, ale věděl, to není ten nejlepší nápad.

„Jsi v pořádku, Harry?“

Harry by rád věděl, jak jeho tvář vypadala, že Severuse pobídla k téhle otázce. „Oh, jasně,“ rychle to zamluvil. „Jen si to představuju, však víš. To, na co bych se měl mojí mámy zeptat jako první. Protože… umm, pokusíme se o to, že jo?“

Snape se postavil. „Řekl bych, že jsi mě přesvědčil, ale poslední rozhodnutí bude na ředitelovi. Koneckonců, on je zodpovědný za hrad.“

„Nehodláme poškodit hrad...“

„Protože tvé temné síly nikdy nic takového neudělaly?“

Harry sebou trhnul při pomyšlení na škody, které způsobil právě v tomto pokoji. „No, to Lumos s hůlkou bylo jenom jednou, víš...“

„Okna v nemocničním křídle“ řekl Draco naprosto věcně. „A pak jsi provedl něco během mého slyšení. Bylo to jako by se samotné základy otřásaly.“

„Dobrá, v těchto případech jsem se nekontroloval,“ připustil váhavě Harry. „Nedopustím, aby se to stalo znova.“

„O to se postarám.“ Snape zastrčil dopis od Brouska do hábitu. „Půjdu si promluvit s Albusem.“

Dřív, než se odletaxoval, zašel na chvíli do své kanceláře. Bezpochyby pro rozbité zrcátko.

Harry se skoro zeptal, jestli by ho mohl vidět, ale usoudil, že ho brzo dostane zpět.

Nachystal si svitek pergamenu a brko, aby sepsal detailní popis, jak rozbité zrcátko změnilo Dracův rám v prohlížecí plátno, a jak plánuje změnit Zrcadlo všech duší v něco podobného.

„Nebude ti vadit, když si to přečtu, až budeš hotový?“ zeptal se Draco trochu nesměle přes pokoj.

Harry se otočil a zadíval se na něj. „Myslím, že každý, kdo se zapojí, by si to měl přečíst, tak budeme všichni přesně rozumět, jak plánuju pokračovat.“

Draco svraštil čelo. „Ty nepíšeš poděkování Ministrovi?“

„Oh.“ Harry cítil, že se červená. „Ne. Nepomyslel jsem na to. Skutečně si myslíš, že to je nezbytné? Nechci, aby si myslel, že mu budu hrát na ruku a budu souhlasit se vším, co bude chtít.“

„To je důvod, proč jsem se zeptal, jestli si to můžu přečíst. Řeknu ti, jestli nenaznačuješ něco, co bys raději neměl.“

„Taky nevím, co mám říct,“ zamračil se Harry. „Není to jeho věc, jaké zrcadlo chci zprovoznit nebo s kým chci mluvit.“

„Nemusíš zacházet do detailů.“ Draco se na chvilku odmlčel. „Chceš, abych to napsal a ty se zatím mohl soustředit na plán? Budu se snažit, aby to vypadalo, jako bys to psal ty.“

Harry si pomyslel, že to je docela dobrá nabídka, ale stejně musel odpovědět, „Dobrá, ale uvidíme, co na to řekne táta, než to odešleme.“ Najednou se zašklebil. „Vlastně, nepovíme mu, že jsi to napsal za mě. Přepíšu to, aby to bylo mým rukopisem. Myslíš, že bude schopný poznat, že to není ve skutečnosti moje práce?“

Draco si opřel bradu o dlaň. „Hmm, nevím…“

Snape to samozřejmě poznal podle toho, jak dopis zněl. „Tvůj bratr to napsal za tebe?“ zeptal se potom, co prolétl pergamen, který mu Harry podal.

Harry si povzdechl. „Věděl jsem, že mám lépe skrýt úšklebek.“

„Buď to, nebo by se Draco měl naučit psát méně honosným stylem. Ty bys nikdy nepoužil slovo obdržení v tomto kontextu.“ Přelétl pohledem oba své syny. „Ale myslím, že ministr Brousek si to neuvědomí. Je to velmi dovedně sepsaný dopis, Draco. Vytváří všechny ty správné dojmy, aniž by ve skutečnosti cokoli řekl.“

Draco vystřihnul rozmáchlou poklonu, očividně potěšen, že slyší takovou chválu.

Jenom Zmijozelové mohou být pyšní na napsání nic neříkajícího dopisu, napadlo Harryho. Ale byla to pravda, teď už tomu rozuměl. Brousek musel pochopit, že mu Harry nic neslibuje. Naprosto nic.

Přes to všechno si Harry sliboval, že by s tímto mužem mohl vycházet mnohem lépe, než s Popletalem.

***

Týden nato stál Harry před Zrcadlem všech duší a zadržoval dech, když Brumbál dokončoval poslední kouzla, která měla magicky oddělit Snapeův byt od zbytku hradu po dobu experimentu. Další kouzla byla použita už dříve. Štíty. Ochranná kouzla. Stabilizační bariéry a všechna možná pokročilá kouzla, která by nedokázal ani nikam začlenit.

Mnoho z nich bude pravděpodobně zbytečných, vzhledem k tomu, že si Harry nemyslel, že by se něco mohlo pokazit. A nebyly jeho instinkty obvykle správné? Krom toho, Snape už zařídil nejvyšší možnou ochranu ze všech: pokrevní.

Dokud bude trvat, nic, co by chtělo ublížit Harrymu, se nemůže dostat do Snapeových komnat. Proto také Snape přemístil Zrcadlo všech duší do svého obývacího pokoje.

A ukázal Harrymu stav ochrany, zářivá, zelená, silná a neochvějná, přesně taková jako naposledy, když Harry viděl kouzlo, které pokrývalo stěny, strop i podlahu. Harry byl trošku překvapený. Teď byl dospělý. Nemělo to znamenat, že kouzlo začne slábnout?

„Vzájemné popření adopce je jediná věc, která zruší kouzlo,“ ujistil ho Snape. „Dokud zůstáváš mým synem, máš právo žít tady a ochrany zůstávají v plné síle. Koneckonců, jsou založeny na oběti tvé matky a na její lásce. A mateřská láska se nezmenší, když dítě vyroste.“

Jestliže to nebyl zmijozelský kód pro 'vždy tě budu mít rád', pak Harry nevěděl, co by to bylo.

„Napadají tě nějaké další bezpečnostní opatření, Severusi?“ zeptal se Brumbál, když procházel kolem pokoje.

Snape párkrát mávnul svou hůlkou, jeho oči se zúžily v hlubokém zamyšlení, jak studoval kouzla, která už byla použita. „Žádné, pane řediteli.“

„Pak tedy předpokládám, že bychom mohli postoupit dál.“

Harry najednou cítil, jako by se nemohl nadechnout. Bylo to tady. Po letech pochybností a přání a měsících s Pravdivými sny, které mu ukazovaly jeho ranné dětství, se měl setkat se svými rodiči. Skutečně se s nimi setkat a mluvit s nimi tváří v tvář a zeptat se je na… no, na cokoli!

„Moment,“ řekl Snape jemně.

Sakra, ten muž stál přímo před ním a ne na druhém konci pokoje, kde byl předtím. Harry si nevšimnul, že se pohnul.

„Pane?“

„Nebuď tak nervózní.“

„Říká ten, který mou smrt předpovídal milion a půl krát během posledního týdne.“

„Hloupost. Zmínil jsem to jen sedmnáctkrát,“ přes Snapeovy rty přelétl záblesk úsměvu. „A to stejně není důvod, proč jsi nervózní.“

„Ne,“ připustil Harry potichu. „Co jim povím? Myslím tím… Draco měl celou dobu pravdu. Neznám je!“

„Já je znám. Všechno bude v pořádku.“

Harrymu se zkroutily vnitřnosti. Co to s ním bylo? Teď, když má tu chvíli na dosah, neměl by být nadšený? „To říkáš jen tak.“

„Připadám ti jako člověk, který říká nesmyslné fráze?“

„Ne,“ připustil Harry.

„Pak všechno bude v pořádku. Albus udělal kus práce na ochranných zaklínadlech...“

„S tvojí pomocí, chlapče. S tvou pomocí.“

„... a teď už je jen na tobě zavolat Jamese a Lily,“ pokračoval Snape, aniž by vzal na vědomí přerušení.

„Jo,“ pronesl odhodlaně Harry. „Jo. Jdeme na to.“

„Ještě moment,“ řekl znovu Snape. „Svlékni si školní uniformu, Harry.“

„Ne.“ Harry položil ruku na svůj prefektský odznak připíchnutý naproti svému dvojitému kolejnímu znaku. „Nebudu skrývat fakt, že jsem ve Zmijozelu. Jsem zmijozelský prefekt. Nebudu jim lhát.“

„Nechci po tobě, abys jim lhal, ty pitomé děcko...“

„Dobře, protože nebudu. A nebudu jednat, jako bych se styděl, protože se nestydím,“ zamračil se Harry. „Jak si můžeš myslet, že bych mohl?“

„To není věc hanby,“ řekl Snape. Harry si všiml, že i on vypadá trochu podrážděně. „Je to jen obyčejná zdvořilost k tvým rodičům. Budou toho mít dost ke strávení v prvních pár momentech. Být zatažen do říše živých může být značný šok, Harry. Jestli jim budeš chtít povědět o našich novinkách dnes večer, nebudu se ti pokoušet v tom bránit, ale nevěřím, že je nezbytné jim vrhnout do tváře tvůj status Zmijozela v prvním okamžiku, co se uvidíte. Dej jim chvilku, aby se mohli přizpůsobit tomu, že tě vidí.“

Pravděpodobně velmi dobrá rada, uvědomil si Harry. „Já jen nechci, aby sis myslel, že jim dávám přednost před tebou,“ zamumlal, zatímco si shazoval z ramen hábit. Draco přišel, beze slova ho převzal a na okamžik s ním zmizel v ložnici.

Podivné, jak… nahý se Harry najednou cítil. Obvykle chodil bez hábitu, když byl doma, ale teď, oblečený jen v riflích a svetru, se cítil téměř bezbranně.

Uvědomil si, že nosil hábit jako nějaký druh brnění. Ale to by proti vlastním rodičům neměl potřebovat...

Harry sevřel čelist a napřímil se. „Dobrá tedy. Začněme.“

Přešel k jídelnímu stolu a zadíval se dolů na rozbité zrcátko, které mu tohle všechno umožní. Jeden střep použil, když donutil magický rám, aby vydával zvuk stejně jako obraz, a teď Harry sahal po dalším střípku, po tom, který způsobí, že Zrcadlo všech duší bude opět fungovat.

Jeho ruka se držela nad zrcadlem, Harry váhal, zatímco se zkoušel rozhodnout, který střípek bude nejlepší. Ten největší, aby měl co největší šanci zkombinovat artefakty?

Zlomené posiluje zlomené, uvědomil si náhle Harry. Magie se často řídila pravidly, které nedávaly moc smysl. Toto byl přesně ten případ. Potřeboval kousek, který byl nejvíce zlomený… což znamenalo, jak přepokládal, ten, který byl co možná nejvzdálenější od neporušeného, fungujícího zrcadla.

Harryho instinkty vedly jeho prsty až k nejmenšímu zlomku v zrcadle, k tomu, který nebyl širší než jeho malíček a o polovinu menší.

Pak, protože by skutečně mohl zemřít, jakkoli se to zdálo nepravděpodobné, šel zpátky ke svému otci a zahleděl se mu do očí. Normálně by takovou věc nechtěl říkat před ředitelem, protože to bylo soukromé. Teď mu na tom ale, bůhví proč, ani v nejmenším nezáleželo. „Mám tě rád, Severusi.“

„Harry, James nás nerozdělí, ať už řekne cokoli...“

„Já vím,“ řekl tiše Harry. „O to mi nejde“

Pak šel k Dracovi. „Mám tě rád.“

Draco se zasmál, zněl trochu napjatě. „A já mám rád tebe, ale mohl bys přestat být tak sentimentální? Ty jsi ten, který trval na tom, že je to naprosto bezpečné.“

Harry pokrčil rameny. „Bude. Ale musel jsem říct, co jsem musel říct.“

Draco udělal obličej, pravděpodobně z Harryho frázování.

Byla tu ještě jedna věc. Šel, dokud nestál před Brumbálem, nevnímal dokonce ani růžovo-modrý hábit, který ho předtím nutil potlačovat smích. „Pane… ne vždycky jsme si zrovna ve všem rozuměli ale… ale…“

Ředitel mu položil ruku na rameno, pohladil ho způsobem, jakým se člověk dotýká mnohem mladšího dítěte. „To je v pořádku, Harry. Rozumím.“

Harry se úlevou usmál.

„Teď do toho,“ ukazoval k zrcadlu Brumbál. „Tví rodiče čekají. Stejně jako Sirius, bezpochyby.“

„Jo,“ řekl Harry opět stejně zastřeným hlasem jako předtím. „Myslím, že je čas.“

Otočil se čelem k Zrcadlu všech duší, periferním viděním zaregistroval, že Snape, Brumbál a Draco zaujali své pozice, s připravenými hůlkami čekali, až Harry začne.

Levou rukou přitiskl střípek k stříbrné odrazové ploše Zrcadla všech duší, přál si je spojit v jedno, ještě než zamířil hůlku, kterou držel tak, aby jeho moc mohla proudit skrz ni místo kolem ní.

Pak pohlédl na hada vyrytého v rohu brýlí a pronesl inkantaci, kterou předtím vypracoval. Naposledy použil Ukaž mi Draca, ale Harry se rozhodl, že pro toto kouzlo bude lepší použít něco, co už je magicky spojeno se Zrcadlem všech duší. Neodpovídalo by na příkaz k ukázání jednoho konkrétního člověka, přeci jen, bylo navrženo, aby ukazovalo lidi, kteří jsou ve vašem srdci.

„Ukaž mi, co můžeš,“ jednoduše pronesl, s pohledem upřeným přes hada na zrcadlo.

Záblesk magie vyrazil z jeho hůlky, tak prudce, že byl Harry rád, že se jednou rukou opíral o zrcadlo.

Střípek v jeho ruce se úplně rozpustil a povrch Zrcadla všech duší tu tekutinu do sebe vstřebal.

Harry byl připravený. Něco podobného očekával. Klopýtl, ale trhnul sebou zpět od Zrcadla dřív, než mohl spadnout dopředu.

Zrcadlo všech duší dlouhou dobu vypadalo, že nic nedělá, jeho rám jen obklopila mlha. V rovině ji držela neviditelná síla, mlha vířila a hýbala se, točila se do vírů a řek, až by Harry skoro mohl přísahat, že byla živá.

Pak, bez jakéhokoliv varování, se mlha trhnutím napnula a změnila se v pevný povrch, který vypadal jako leštěné stříbro. Harry mohl vidět svůj odraz, ale ne jasně. Vypadal rozmazaně. Přesně tak, jako kdyby si sundal brýle a díval se do zrcadla.

To bylo všechno, co Harry viděl v zrcadle, které vypadalo spíš rozbité než opravené. Jen sám sebe. Jen Harryho stojícího tady a čekajícího na lidi, kteří nepřicházeli.

Ta věc už dokonce ani nebyla zrcadlo, pomyslel si s nechutí Harry. Ne pořádné.

„Nefungovalo to,“ řekl chvějícím hlasem. Držel se, aby neplakal. Zatraceně, byl si tak jistý, naprosto přesvědčený...

A pak se v Zrcadle objevil další odraz, černá skvrna pohybující se za ním. Harry upřeně hleděl, zoufale doufal, toužil po tom, aby to byl někdo, kdo přichází z druhé strany.

Šmouha se přibližovala, dokud Harry nespatřil bledou tvář, která se vynořila z černé kaňky. Věděl, dokonce předtím, než pocítil jeho ruce na svých ramenou, že to je Snape, který ho přišel povzbudit.

Nebo ne, protože Snape mu neříkal, že to bude v pořádku, ani ho neotáčel k sobě, aby mohl skrýt svou tvář, aby nebylo vidět jeho zklamání a frustrace.

Ruce na ramenou se sevřely. „Přemýšlej,“ zašeptal mu Severus do ucha naléhavým hlasem. „Upni celou svou mysl na lidi, které chceš vidět. Musíš Zrcadlu dokázat, že je miluješ a že jsou skutečně ve tvém srdci.“

Harry zavřel oči, sevřel je a soustředil se, tak silně, jak jen mohl. Obrazy z jeho Pravdivých snů proudily jeho myslí. Snažil se dát do nich všechnu lásku, kterou v životě cítil ke svým rodičům. Všechnu zoufalou, bolestivou lásku k lidem, které vždycky chtěl mít, bez ohledu na to, jak beznadějné a nesmyslné bylo chtít věci, které nemohl mít. Viděl sám sebe jako dítě, ne starší než jeden rok, sedící na dětském koštěti, zatímco se jeho otec smál a tleskal. Viděl, jak ho jeho matka drží a houpe ho, zatímco si cucal palec a poslouchal tichou ukolébavku, kterou mu zpívala.

A Sirius… Harryho vzpomínky na něj byly pořád silnější, založeny na realitě, ne na snech. Smrtonoš, který se přišel podívat na jeho famfrpálový zápas. Záchrana Siriuse před mozkomory a pak smutek, když musel opustit Harryho a ukrývat se. Navštěvování Siriuse kdykoli mohl. Jeskyně, hovory skrz krb.

Oblouk.

Harry popotáhl, ale dozvuk jeho zármutku byl zapomenut, když hned za ním Snape zalapal po dechu. Jeho prsty sevřely Harryho rameno natolik pevně, až to bolelo.

Když Harry prudce otevřel oči, tlak na rameni zcela zmizel, a Harry si matně uvědomil, že Snape od něho odstoupil pár kroků stranou.

Nebylo divu, protože když se Harry znovu podíval do zrcadla, viděl v něm nový odraz. Vlastně to nebyl odraz, protože muž v zrcadle ve skutečnosti nebyl v místnosti s nimi. Ale jeho duch byl tady, protože ho Harry zavolal.

Harrymu se podlomily nohy a spadl přímo na kamennou podlahu. Dopadl přímo na kolena, ale necítil žádnou bolest. Ne v nohách. Jeho srdce, to byla jiná záležitost, bilo tak prudce, jako by mu mělo vyskočit z hrudi.

Hleděl do Zrcadla, jehož povrch jasně zářil, jako by byl osvětlovaný zevnitř. Obraz byl ve středu, naprosto ostrý a jasný a tak blízko, že kdyby se natáhl, mohl by se muže v zrcadle takřka dotknout.

Oči se mu zalily slzami, protože se bál to provést, bál se doufat, bál se, že muž v zrcadle zmizí nebo nebude moct vidět Harryho nebo...

On ale Harryho vidět mohl.

Muž klesl na kolena a naklonil se dopředu, úsměv se mu rozléval přes jeho známé a milované rysy.

Harry měl tak sevřené hrdlo, že nemohl promluvit. Vztáhl ruku, položil ji s rozevřenými prsty na povrch zrcadla.

Za sebou uslyšel další zalapání po dechu, ale nikdo se neměl k tomu mu zabránit, aby se dotkl zrcadla.

Muž v zrcadle také rozevřel prsty a za své strany je přiložil naproti těm Harryho, který samozřejmě mohl cítil jenom studený a pevný povrch samotného zrcadla.

To ale bylo v pořádku, nepochyboval Harry. S námahou dostal přes rty jediné slovo, ale to v sobě obsahovalo celý svět. Celý svět lásky a nadějí a možností.

Slovo, které žilo a dýchalo, přestože muž v zrcadle nic takového nedělal.

„Siriusi!“