Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Harry Potter a Proroctví tří

Kapitola č.3. Steny - dokončenie

Harry Potter a Proroctví tří
Vložené: Jimmi - 05.01. 2022 Téma: Harry Potter a Proroctví tří
Kelly nám napísal:

Harry Potter a Proroctví tří 

Autorka: Barb LP

Banner: solace


Prvé dve časti preložila Stela-
Kontrola: ZJTrane
Vyšli: 03.06.2012 a 22.06.2012
Tretiu časť preložila Kelly
Pôvodne vyšlo: 26.06.2012



Zhrnutie: Harryho sedmý a poslední rok ve škole. V nejisté době našel svět mudlů zdroj bezpečí a stability. Pouze Harry má podezření, že není bezpečný. Kouzelníci se od Voldemortova návratu soustředí více na sebe než na mudly, ale jsou mudlové jediní, komu hrozí nebezpečí? Poslechne někdo Harryho? Ten se musí rozhodnout, jestli je Draco Malfoy přítel nebo nepřítel, a objevit, kdo je Dcera války a získat její pomoc proti Voldemortovi. A nakonec, Harry se musí rozhodnout, zda přinést oběť, která změní navždy jeho i celý kouzelnický svět.


MUSÍM TO ROZDELIŤ kvôli správnemu jazyku pri prehrávaní.

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

3. Steny III.

 

Harry Potter a Proroctvo troch

Tretia kapitola

 Steny

Časť III.

 

Později toho dne, když spolu byli v umývárně, používajíce dvě sousedící umyvadla, se s ním snažil Draco opět promluvit. „Poslyš, Harry… kdybych už s Felice nic nedělal… je nutné, aby to Ginny věděla? Mám na mysli… Nikdy jsi neudělal něco ze slabosti?“

Tvářil se nezvykle bojácně a zranitelně. Náhle Harry před sebou velice živě viděl obrázek nádherné Alice Spinnettové, jak ho líbá a jak jí on polibky vrací… Vypnul vodu a osušil si ruce starým lněným ručníkem. „Hlavní je, že nechci, aby byla Ginny zraněná, Malfoyi. Jestli s tímhle budeš pokračovat, dříve či později to stejně zjistí, ať už jí o tom řeknu, nebo ne. Zapomeneš se a uděláš něco hloupého, například ji nazveš jiným jménem --“

„Nejsem Weasley!“

„Jmenuje se Ron, idiote. Je Ginnyin bratr.“

„No, zdá se, že jsi mě přestal nazývat Draco, Pottere.

Harry si povzdechl. „Jak jsem říkal, hlavně, aby byla Ginny v pořádku. Pokud se s Felice nebudeš vídat, je možné, že to Ginny nezjistí. Můžeš mi zaručit, že opravdu přestaneš?“

Draco zvedl ruku. „Slibuji.“ Harry se zašklebil a zajímal se, jak důvěryhodný byl slib Draca Malfoye.

„Pokud tě uvidím chybovat, zakročím. Rozumíme si? Nehodlám tě nechat zranit Ginny.“ Harryho náhle napadlo, zda by Draco Malfoy zlomil srdce jeho ubohé sestřičce, kdyby byl stále ve svém druhém životě.

„Fajn. Zakročíš. Copak, hledáš malou bohatou dívku, aby sis i ty užil? Měj na paměti, že budeš muset vypnout sluch, abys ji toleroval déle než pár minut…“

„Ne, nechci ji pro sebe. Jestli se opravdu zajímá o zahradníky, možná Trevor nebo Nigel o ni budou bojovat. Jen se chci ujistit, že se budeš chovat slušně.“

„Alespoň dokud se neodstěhuješ do Skotska.“

Harry se náhle zarazil. Ach, správně – po narozeninách hodlal s prací skončit. „Pak tedy… Katie na tebe dá pozor. Také nechce, aby Ginny trpěla.“

„Ne, nechce, abychom se s Ginny rozešli, protože ví, že pokud bychom to udělali, ty bys využil situace a rozhodl se získat Ginny pro sebe.“

„Sklapni. Já a Katie jsme přátelé. Není to žárlivá harpyje.“

„Jako Grangerová –“

„Řekl jsem - sklapni,“ zopakoval Harry a přitlačil Draca ke zdi. „Nebudeš mluvit o Hermioně, rozumíš?“

„No, Weasley – chtěl jsem říct, Ron nevypadá, že by měl o Grangerovou zájem a ty jsi s ní skončil, protože očividně jsi chtěl mé přítelkyni dát vědět, že jsi volný. Byl jsem vskutku zoufalý, když jsem se snížil k tomu být s mudlou, takže mudlovská šmejdka bude vlastně krok vpřed. Dokud nebude Ginny připravená, možná, že Grangerová a já bychom mohli – oh!“

Harry už nebyl schopen se déle ovládat, udeřil Draca do břicha tak tvrdě, jak jen mohl. Blonďatý chlapec klesl na kolena, ruce kolem svého pasu a kousal se do rtů. Harry očekával, že na něj bude křičet, ale také věděl, že na to byl Malfoy moc hrdý. Stále kleče na kolenou vzhlédl k Harrymu a tiše na něj zasyčel.

„Zajímalo mě, jak dlouho ti bude trvat udělat něco takového,“ vypravil ze sebe, lapajíc přitom po dechu. „Cítíš se teď lépe? Je to z tebe venku? Protože bych mohl říci Ginny, že jsi mě praštil, kdyby hrozilo, že jí řekneš o Felice.“

„Mě nezastrašíš, Malfoyi. Já nemám před Ginny co skrývat. Na rozdíl od tebe. Mariah a Felice.“

„Jasně, ty neskrýváš nic o tobě a slečince Katie, co? Ani jednou jste se spolu nemuchlovali? Nikdy jsi o ní neměl nemravné myšlenky? Všechno přísně platonické? Jsi proti mně, když si chci užít, zatímco se Ginny  rozhoduje, zda bude celý život panna, ale nejsi proti, když si chceš užít ty sám.“

„Není to moje přítelkyně – je tvoje. A to není to, co dělám!“ vyprskl.

„Přesto – pokud si nemyslíš, že bude Ginny zuřit, až zjistí, že jsi mě uhodil, zkus to. Řekni jí, že jsi mi vrazil, uvidíš, jak u ní klesneš. Vsadím se, že si s ní nezasouložíš víc jak já.“

„Přestaň tak o ní mluvit!“ zakřičel na něj Harry. Draco Malfoy se zašklebil.

„Nemyslel jsem – to vyznělo špatně. Měl jsem na mysli –“

„Já vím, já vím. Sklapni. Nech mě přemýšlet.“ Přecházel po malé místnosti, projíždějíc si prsty vlasy. Nakonec se otočil k Dracovi. „Fajn, mám to. Přestaneš vídat Felice. Ujistím se, že nehrozí, že znovu uklouzneš. Ginny se ode mě nedozví, co se stalo. To je vše, co můžu říct. Když to zjistí jiným způsobem, je to na tobě.“

„Jak jinak by se mohla…“ začal Draco předtím, než se mu odpověď sama nabídla. „Katie.“

Harry pokrčil rameny. „Nejsem její opatrovník. Nikdy nevíš, Katie by jí to mohla říct. Je to možné. Ženy drží při sobě. Na druhou stranu, možná že je ta poslední osoba, kdo chce, aby Ginny byla volná.“ Jakmile to řekl, měl nutkání vzít svá slova zpět.

Draco Malfoy se samolibě ušklíbl. „Takže, je to platonické, že?“

„Drž hubu. Nemluvíme o mém soukromém životě, mluvíme o tvém. Od teď budeš hodný chlapec, rozumíš?“

„Ano, mami,“ uculil se. Loudal se z umývárny, vypadajíc bezstarostně a spokojeně. Oproti tomu se Harry nemohl ubránit pocitu, který měl.

 Proč mám pocit, že Felice Harrington-Smythová nebyla jediným člověkem, který byl v tomto domě napálený? pomyslel si.

* * * * *

Práce na střeše byla dokončena během čtvrtečního večera. Když se Harry v pátek ráno probudil, aby šel běhat, zastavil se přes ulici, užívajíc si pohledu na nové šindely. Po dokončení střechy cítil ještě větší uspokojení, než které mu přinášely terénní práce pro Aberfortha. Možná, že kdybych nebyl čaroděj, mohl bych být tesařem. Kdysi si myslel, že venkovní práce vypadají velice uspokojivě a často také stavba domů nebo tesařina znamenají práci venku. Povzdychl si. To mu zrovna nepomáhalo se rozhodnout, co bude dělat dál po ukončení školy – události vzdálené pouze jeden rok. Existují kouzelničtí tesaři? zajímal se.

On a Draco spolu běhali v naprostém tichu od té doby, co ho načapal v zahradním bludišti s Felice Harrington-Smythovou. (Pokračoval v běhání s ním, protože se nechtěl o Dunkirka starat ráno sám.) Harry se dokonce snažil vyhnout pohledu na něj. V práci na něj mluvil jen tehdy, když to bylo absolutně nezbytné, nejvíce se zapojoval do rozhovoru se Samem, Katie a Aberforthem; Draco se většinou bavil s Nigelem a Trevorem (kterým se Harry vyhýbal kvůli jejich neustálým poznámkám o něm a Katie).

Když byl den téměř u konce a oni se umývali, zeptal se Harry Katie: „Co děláš dnes večer?“ Shledával velice obtížné dostat Ginny z hlavy po tom incidentu Draco-Felice, ale zatímco předtím se jeho mysl toulala romantickou a fantastickou krajinou, v těchto dnech to byly téměř vždy noční můry – představoval si její hroznou reakci na Dracovo podvádění. Myslel si, že by mu pomohlo, kdyby strávil večer s Katie.

Katie si odkašlala a na chvíli zaváhala, než řekla: „Vlastně… Chystám se do Prasinek. Strávím tam víkend.“ Zuřivě se červenala.

„Aha.“

„Omlouvám se, Harry. Jen cítím, že… že to musím udělat. Čelit tomu. Musím zkusit být ve společnosti ostatních a cítit se normálně.“ Na chvíli se odmlčela, pak ale opět pokračovala. „Angelina říkala, že Lee má novou přítelkyni,“ zašeptala.

„Katie… Jsi si jistá, že chceš jít? Nezní to, že by to bylo lehké…“

Usmála se na něj. „Jsi velmi milý, Harry. Vlastně mám pocit, že ti budu chybět.“

Měl najednou chuť ji políbit, ale pomyslel si, že Trevor s Nigelem (kteří byli opodál) by si z toho opět tropili žerty. „Budeš mi chybět.“

Dlouze se na něj zadívala, pak se lehce zavrtěla. „Budu… budu zpět v neděli. Možná bychom mohli něco podniknout potom?“

„Fajn. Rande.“

„Rande,“ potvrdila, dívajíc se stále na něj. Pozoroval ji, jak šla k otcovu autu, svíral ho přitom strašný pocit; doufal jen, že se z ní nestane hromádka neštěstí, až se vrátí z Prasinek. Nebyl si jistý ohledně pocitů k ní, ale věděl, že ji nechce zranit o nic více než Ginny.

* * * * *

Když byl po práci venčit Dunkirka, prošel se do parku, zatímco přemýšlel, co dělat s večerem, když střecha byla již dokončená. Byl téměř v pokušení zjistit, jestli by Draco Malfoy nechtěl něco podniknout, ale tuto možnost rychle zavrhl.

Velký stan se stále tyčil v parku jako bílá velryba. Najednou dostal Harry nápad; mohl by si jít poslechnout Jeffriese, zjistit co přesně má za lubem. Ale pak se zamračil; jít sám se mu příliš nezamlouvalo. Zvedl zrak k večerní obloze a jeho oči se téměř okamžitě rozzářily při pohledu na věž kostela St. Bede. Odhodlaně se rozešel ke kostelu, celou cestu bojujíc s Dunkirkem, který věděl, že to není cesta domů.

„Hloupý pes,“ zamumlá Harry, zatímco ho pevným krokem táhl k faře, odolávajíc pokušení na něj zavrčet zpět. (Rozhodně se nepřemění ve zlatého griffina ve středu ulice jen proto, aby vystrašil teriéra.) Bojujíc, aby udržel psa pod kontrolou, zaklepal na dveře.

O chvíli později otevřel pan Babcock dveře. Vypadá jako normální člověk, pomyslel si Harry; hned na to byl však sám sebou rozčilený, že o tom přemýšlel. Samozřejmě, že je normální člověk. Měl na sobě jednoduchou bílou košili a džíny. Harry se snažil nezírat. Také to vypadalo, že měl stejný druh běžeckých bot jako Harry.

„Uh, dobrý den. Doufám, že vás neruším,“ řekl očividně překvapenému faráři.

„Ne, vůbec ne,“ usmál se pan Babcock. „Pojď dál.“

„No…“ začal Harry, pak se ale podíval dolů na Dunkirka. „Jen uvážu psa. Věřte mi; nechcete ho ve svém domě.“

Pan Babcock počkal, než Harry uvázal Dunkirkovo vodítko k zábradlí u předních schodů. V obývacím pokoji našel Harry doktora Forbese sedícího u šachovnice, jak ji upřeně pozoruje a mračí se u toho. Letmo vzhlédl nahoru a pak opět dolů; poté se udiveně zarazil.

„Harry! Co tě sem přivádí?“

„No… Chtěl jsem vědět, jestli by se pan Babcock nechtěl jít podívat na Rodneyho Jeffriese. Stále jsem neměl šanci zjistit, co vlastně dělá, a vy,“ kývl na faráře, „ jste říkal, že jste stejně zvědavý. Můžu za vás zaplatit. Berte to jako příspěvek kostelu.“

Pan Babcock povytáhl překvapeně obočí. „Teenager, který nemá v pátek večer na práci nic lepšího, než brát faráře na představení místního šarlatána?“

„Vlastně jsem chtěl jít s mou přítelkyní, ale odjela na víkend do Skotska navštívit nějaké přátele ze školy. A nechtěl jsem jít sám.“

„A co ten chlapec, který byl s tebou minulý týden na mši – Drake, nebo tak nějak…“

„Harry pokrčil rameny. „Ve skutečnosti nejsme tak dobří přátelé. A nemyslím si, že by se o to zajímal nebo byl zvědavý. Vy jste, já taky, takže jsem myslel…“

Dr. Forbes se postavil. „Tedy, zdá se, že Jeffries zajímá nás všechny – mohu se k vám připojit?“ Položil dlaň na Harryho rameno a usmál se. „A zaplatím za sebe sám, Harry.“

Harry mu úsměv oplatil. „V pořádku. Musím ještě odvést tetina psa domů a převléct se. Potkáme se za hodinu v parku, dobře?“

Když se Harry vracel parkem domů, Dunkirk se začal chovat podivně. Zvedl čumák a zavětřil ve vzduchu a ani za nic nechtěl pokračovat, když ho Harry táhl za vodítko. „Pojď, ty bláznivé zvíře,“ zavrčel na něj, najednou si však uvědomil, že je tažený přes trávník ke stromům s lavičkami, roztroušenými v jejich stínech, a s nějakým druhem popínavých rostlin pokrývající zem kolem kořenů. Draco Malfoy byl také přitažen k těmto stromům na ranním běhu, vzpomněl si Harry. Dalo sakra práci odtamtud dostat Dunkirka (což bylo divné, jelikož většinou poslechl Malfoye na slovo). Dunkirk se náhle zastavil, posadil se a poté třikrát zaštěkal, dívajíc se (myslel si Harry) na stromy. Harry se zamračil. Co to pro všechno na světě Dunkirk dělá?

Pak Harry zaslechl ten hlas.

Harry Pottere.“

Ztuhl na místě. Srdce mu bolestně bušilo. Když konečně promluvil, jeho hlas zněl jako tiché syčení.

Sandy?

Jak malý zelený had vyklouzl zpod keřů, Harry měl co dělat, aby nezačal křičet a skákat radostí. „Jsi to opravdu ty, Sandy?“ zeptal se zatajeným dechem.

„Hledala jsem tě, Harry Pottere. Potřebuješ mě.“

„Jak to víš?“

„Byla jsem chycena a nějakou dobu jsem žila v londýnské zoo. Potkala jsem tvou přítelkyni, krajtu, kterou jsi kdysi osvobodil.“

„Ach, oni ji opět chytili?“

„Evidentně. Je to velmi velký had a má ohromné Vidění. Věci, o kterých mluvila… Znepokojily by tě. Je schopná vidět do budoucnosti mnohem dál než já a stejně tak její Vidění dosahuje větší hloubky. Věděla jsem, že tě musím najít. Proto jsem unikla a vydala se za tebou.“

„Co… co byly ty věci, o kterých mluvila?“

„Viděla tě bojovat s pavouky obludné velikosti a plameny a lidi, kteří létali na větvích stromů se svazky větviček na konci…“

„Košťata. Počkat – kdy přesně předpověděla tyhle věci? Jak dlouho jsi cestovala?“

„Předpověděla to v den, kdy světlo a tma jsou si rovné.“

„Myslíš rovnodennost? V březnu?“

„Tak to lidé nazývají? Snažila jsem se tě najít od té doby. Nebyla jsem si jistá, za jak dlouho tyto události nastanou, ale věděla jsem, že bys měl přijet do této části země po nejdelším dnu.“

„Slunovrat. Je v červnu. Byl před třemi týdny. Mám dojem… Myslím, že popisuješ to, co se stalo asi třetí týden v květnu. Bylo to dva měsíce po předpovědi. V Zapovězeném lese byla bitva a bojovali jsme proti obřím pavoukům a v lese také vypukl ohromný požár. Ale téměř všichni jsme z toho vyvázli živí. Takže ty cestuješ od března?“

„Ano.“

Sandy byla potichu a, kupodivu, Dunkirk také. Harrymu přišlo zajímavé vidět malého psa, obvykle velice rozrušeného a neposlušného, jak sedí tiše a pozoruje hada s hlavou nakloněnou na stranu, jakoby také mohl Sandy rozumět.

„Sandy?“ promluvil po chvíli Harry.

„Ano, Harry Pottere?“

„Chtěla bys… chtěla bys být opět mou společnicí? Mám pocit, že… že se brzy stane mnoho věcí…“

„Myslím, že by to bylo moudré,“ odpověděla. Harry si nepamatoval, že by byl kdy tak rád, proto si klekl a zvedl ji; nechal ji sklouznout za límec košile a cítil, jak se ovinula kolem horní části jeho paže. Bylo příjemné opět cítit známé zatížení.

Když zavolal na Dunkirka a jemně přitáhl jeho vodítko, najednou začal pes poslušně klusat vedle něj, jako by Harryho vždy poslouchal a byl příkladný mazlíček. Harry se mračil, když se vracel zpět do Zobí ulice, nejistý, co by si s tím měl počít.

* * * * *

Když se vrátil do parku, aby se setkal s farářem a doktorem, byla tu již dlouhá fronta na lístky. Harry koupil dva, jeden pro faráře, zatímco doktor Forbes si koupil vstupenku sám pro sebe. Našli sedadla asi na půli cesty zpět, posadili se a čekali, až představení začne. V přední části pódia byla světelná rampa, která házela na plátěný strop stanu bláznivé stíny. Sbor byl již seřazen na stupínku, byly to dobré dvě desítky lidí. Harry cítil Sandy pod svým trikem jako součást, která ho nikdy neopustila.

To je náš nejlepší tenorista!“ zasyčel Babcock na Harryho, ukazujíc na dotyčného zpěváka, ale Harry si nebyl jistý, koho měl na mysli. Všichni zpěváci vypadali, že se lesknou čistotou, na sobě měli neposkvrněná bílá roucha, byli jako obraz andělů. Harry se začal cítit nesvůj. Co když byl Jeffries jen staromódní kazatel o síře a ohni pekelném? Osobně se o takové věci nezajímal, ale nemyslel si, že ostatní lidé jsou podezřelí nebo k ničemu jen proto, že oni ano.

Pan Babcock si povzdechl. „Kéž bych mohl použít bingo k vybírání peněz jako otec Garrison u Sv. Ignácia. Je to něco na způsob dohody džentlmenů (PP: gentlemen’s agreement – neoficiální dohoda, většinou ústní, závisející na cti všech zúčastněných stran), že nebudeme pytlačit v teritoriu toho druhého, abych tak řekl. Někteří z našich farních členů přešli ke Sv. Ignáciu kvůli bingu, a když pořádáme jarní dobročinný bazar, farníci ze Sv. Ignácia přicházejí ke Sv. Bédovi. Sotva se to zdá fér…“ zamyšleně si povzdechl, natahujíc krk, aby viděl dopředu. „Náš je pouze jednou za rok, nikoliv jednou za týden…“

Harry si nebyl jistý, kdy to začalo, ale náhle si uvědomil tlumené rytmické dunění, které přicházelo od sboru. BUM (ba-da-da bum bum bum bum.BUM (ba-da-da bum bum bum…)

(jen melodie - The Impossible Dream z Man of La Mancha, to samé od Il Divo – už zpívané)

Snít neuskutečnitelný sen,“ začal mladý muž s příjemným tenorem – to musel být tenorista pana Babcocka, pomyslel si Harry. „Bojovat s neporazitelným nepřítelem…

Sbor se k němu přidal s ácháním a ócháním, a poté se k tenoru připojil baryton.

Snést neúnosný žal,“ zpívali společně. „Běžet tam, kam se odvaha neodváží jít…

Napravit,“ pěl nyní celý sbor, sehraný v hlasitosti, „nenapravitelnémilovat nevinně a ctnostně; zkusit, když tvá náruč je příliš znavená; dosáhnout na nedosažitelnou hvězdu!“

Harry viděl publikum zasažené hudbou, jak se hlasy zvyšovaly a rozšiřovaly. „Toto je má výprava,“ zpíval teď sbor hlasitěji, „následovat hvězdu, jakkoliv beznadějně, jakkoliv daleko…

Pouze muži zpívali: „Bojovat za pravdu bez otázky či přestávky, být ochotný kráčet do pekla z nebeského důvodu!“

A já vím,“ zpíval opět celý chór jemněji, „pokud budu věrný této výpravě, mé srdce bude klidně a tiše ležet, když se uložím ke svému odpočinku…“ Více ztišili své hlasy při této frázi a Harry se chtíc nechtíc zachvěl, kvůli tomu, jak velice to bylo efektivní a kvůli významu slov, která zpívali.

A svět,“ pokračovali, hlasy opět sílící, „bude tentokrát lepší; člověk opovrhovaný a pokrytý jizvami, bojující s poslední špetkou odvahy…“ Stále zvyšovali hlasitost. „Dosáhnout nedosažitelných hvězd, člověk opovrhovaný a pokrytý jizvami, bojující s poslední špetkou odvahy…“ Crescendo pokračovalo, každá nota hlasitější než předchozí, stan byl naplněný zvukem, tváře publika naplněné vřelostí a uchvácením, jak poslouchali – Ne, pomyslel si Harry; jak absorbovali hudbu, jak se stávala jejich součástí…

Dosáhnout nedosažitelných hvězd!“ většina chóru končila, držíc poslední tón triumfálním crescendem, zatímco několik žen vysokým hlasem opakovalo, „nedosažitelných hvězd!“. Harry cítil, jak se mu díky vibracím tónu staví chloupky na krku. Rozhlédl se po místnosti, vidouc, že hudba měla účinek na každého z přítomných (dokonce i Babcocka s Forbesem), a najednou si přál, aby měl hůlku a mohl provést Revelatio, jestli by náhodou znovu neviděl růžové magické signatury, které by měly podobu každého člena z publika.

Vzpomněl si, jak v jeho druhém životě Hermiona popisovala fenomén, kdy se ona a zbytek studentského orchestru ocitli ve vzduchu, zatímco hráli Barberovo Adagio pro smyčce. Hermiona byla čarodějka a velice, velice emocionální pocity vybuzené hrou měly očividně ten efekt zvednutí do vzduchu. Harry se však nyní zajímal, zda by kdokoliv, ať už mudla nebo čaroděj, mohl prožít něco podobného, zatímco poslouchal nebo vytvářel hudbu v davu, společné emoce nějakým způsobem vytvářely nějaký druh primitivní bezhůlkové magie. Pamatoval si, jak Brumbál řekl – „Ano, hudba. Větší kouzlo, než na jaké se kdo z nás vzmůže.“ (PP: HP a Kámen mudrců, kapitola sedmá) – poté, co studenti dozpívali školní hymnu, každý na svou oblíbenou melodii. Harry by těžko nazval tu kakofonii „hudbou“, ale začal se zajímat o potenciální magické vlastnosti hudby. Existovala nějaká kouzla, která byla potřeba zazpívat? přemýšlel.

Sbor setrval v závěrečném akordu velmi dlouhou dobu, alespoň tak se to Harrymu zdálo, náhle se však ve stanu objevila mezera za zpěváky, kteří se dělili do dvou skupin (stále zpívajíc), zatímco Rodney Jeffries sám šel dolů uličkou, kterou vytvořili. Na sobě měl oblečenou jednoduchou košili a tmavé kalhoty, jeho tvář byla opálená a usmívající se, jak mával publiku, které se jalo zešílet, všichni tleskali a podupávali, mnoho lidí stálo a několik jich i pískalo. Sbor konečně dozpíval a začal též tleskat – ne však pro sebe. Všechno to bylo pro Rodneyho Jeffriese. Ovace byly ohlušující. Harry si smutně pomyslel, že pan Babcock měl pravdu; Jeffries předváděl dobrou show. A právě dorazil.

Hbitě seskočil ze stupínku a rozešel se uličkou mezi židlemi, potřásajíc si rukou s nadšenými diváky, na které byl schopný dosáhnout. Některé ženy přehodily své ruce kolem jeho krku a snažily se ho políbit; Harry zaregistroval, že pokaždé zvládl natočit tvář. Po několika minutách se vrátil k pódiu a znovu vystoupil na vyvýšenou plochu, aby ho bylo lépe vidět. Rodney Jeffries se rozzářeně usmíval při pohledu na jásající dav a poté konečně promluvil.

„Dobrý večer, dámy a pánové!“ řekl a Harry si všiml, že zde bylo ozvučovací zařízení, které neslo jeho hlas k vzdáleným rohům stanu, ačkoliv nebylo vidět, že by používal mikrofon; byl dokonce slyšet i přes hlasitý aplaus a jásání. „Dobrý večer!“ řekl opět, jak začal hluk pomalu slábnout. Kousek po kousku si lidé opět sedali. (Harry, Babcock a Forbes zůstali na svých místech celou dobu.)

„Dobrý večer jednomu a všem!“ řekl Jeffries, ukazujíc zářivě bílé zuby, jak se usmíval. „Je příjemné vidět tolik lidí se vracet! Doufám, že jste shledali mé metody nápomocné při změně vašeho života v lepší!“

„Milujeme tě, Rodney!“ křičela pronikavě žena na druhé straně stanu a jásání a tleskot začalo nanovo. Tentokrát Jeffries držel ruce tak, jako by tlačil zvuk dolů, až se všichni konečně utišili. Zatímco toto dělal, nepřestával se usmívat.

„A  miluji vás všechny! To je přesně ten důvod, proč jsem si nemohl nechat své štěstí pro sebe, proč jsem jej musel sdílet s celým světem! Jak jsem mohl být tak sobecký – neučit ostatní lidi, jak se zlepšit, jak doopravdy změnit své životy? Rode, říkal jsem si, nemůžeš být tak sobecký. To by prostě nebylo správné!“

Nastalo ticho, jak dav vstřebával jeho slova. Poté zakřičel mužský hlas odněkud zezadu – „Řekněte nám příběh!“

Ano, ano, řekněte ho, řekněte,“ připojilo se více hlasů. Harry si uvědomil, že nejen, že lidé zaplatili dvacet liber za lístek, aby ho slyšeli, někteří tu byli již několikrát – někteří dokonce nezmeškali ani jedno představení. Jak žádost „řekněte příběh“ sílily a získávaly na početnosti, Jeffries dobromyslně kývl a zvedl ruce.

„Ano, ano, samozřejmě, že vám povím příběh. Vy, kteří jste ho již slyšeli, buďte prosím trpěliví a nechte ostatní si jej též vyslechnout.“ Harry si pomyslel, že to nebylo potřebné říkat, jelikož bylo zcela jasné, že lidé, kteří příběh už slyšeli, se dožadují slyšet ho znovu.

„Jak mnoho z vás ví, vedl jsem život, jako většina lidí v této zemi. Bylo to nudné, fádní a osamělé. Měl jsem práci úředníka v právnické kanceláři --“ Harry si vzpomněl na muže jménem Adam Justice, kterého potkal s Katie; možná byli dřívější spolupracovníci. „Měl jsem dívku, jenže po nějaké době se naše cesty rozešly. Měl jsem kočku. Útulný byt. Platil jsem účty, staral se o své prádlo a udržoval svůj byt v čistotě. Vedl jsem dobrý život, ale stěží by se dal nazvat výjimečným. Kdybych nepracoval v advokátní praxi, nahradil by mě jiný úředník. Kdybych neplatil nájemné, domácí by jistě našel někoho, kdo ano. Den co den jsem se vyhýbal pravdě o své existenci. Pravdě, že pokud bych zmizel z povrchu zemského, nikdo by si toho nevšiml, nikdo by se nestaral.“

Jeho hlas se stával tišším a každý nádech se zdál pozastaven, jak lidé čekali, až bude pokračovat.

A potom,“ řekl náhle. „Potom se to stalo.“ Harry viděl, že se několik lidí třáslo očekáváním, očividně věděli, co přijde dál. „Jeden večer jsem čekal na metro, stál na nástupišti, četl své noviny, když najednou jsem vzhlédl – a viděl jeho.“

Publikum kolektivně zalapalo po dechu. Harry se rozhlédl a zamračil. Koho to Jeffries viděl?

„Vypadal jako ztělesnění ďábla. Jeho tvář… Nikdy jsem neviděl žádnou podobnou. Zmáčknutý nos, štěrbina pro ústa, mrtvolně bledá kůže. Možná to je Smrt sama, pomyslel jsem si, když jsem ho viděl. A pak se podíval přímo na mě a já viděl jeho oči. Rudé jako krev, vypadající mnohem zlověstněji než jakékoliv zobrazení Satana, které jsem kdy viděl.

„A pak…“ odmlčel se pro efekt, „zvedl ruku a ukázal na mě. Praskavé zelené světlo vystřelilo z jeho prstů jako blesk a udeřilo mě do hrudi. Zažil jsem větší bolest, než jsem si kdy dokázal představit, bylo to jako nože pronikající do každé části mého těla…“

Harry sebou škubl. Voldemort! Jeffries viděl Voldemorta a byl vystaven Cruciatu! Začínal si myslet, že téměř vše teď již dávalo smysl. Jeffries má zkušenost blízkou smrti a teď, když se z toho dostal, obrátil list. Nestává se to každému, stává se to těm, kteří si projdou něčím podobným.

Teď byl Harry dychtivý slyšet zbytek příběhu. Bylo mu líto, že Jeffries zažil bolest z Cruciatu, ale zcela očividně se jeho život po tom zážitku výrazně zlepšil. Přemýšlel, jestli si Voldemort uvědomil, co nechtěně udělal pouhému mudlovi a jak rozčilený by byl, kdyby to věděl.

„… a pak, přímo uprostřed té největší bolesti, jsem cítil, jak něco cizího začalo skrze mne proudit. A měnit se. Opět zvedl svou ruku a já už více necítil žádnou bolest, ale… připadalo mi, jako bych využíval veškerou kapacitu svého mozku. Slyšte mne! Mnoho z vás jistě slyšelo, že větší část mozku lidé nepoužívají, že ano? Slyšeli jste o tom?“

Desítky lidí v publiku souhlasně přikývly a na chvíli se rozlehlo tiché hučení, které však trvalo sotva minutu; když bylo obnoveno uctivé ticho, Jeffries pokračoval. „Po té bolesti jsem se cítil, jako bych využíval všechny části. Každou jednotlivou buňku a každý neuron. Cítil jsem se, že mohu vidět více, že mohu slyšet více! Cítil jsem se více naživu než kdy jindy za celý svůj život!“

„A pak…“ řekl ještě jednou a teď Harry, dokonce i pan Babcock a Forbes, společně se zbytkem, viseli na každém slovu. „A pak,“ zopakoval, „další praskavý paprsek světla se vynořil z dlaně toho démona a Westminsterská stanice metra explodovala do milionu kousků!“

Westminster! Harry nedobrovolně zalapal po dechu, pak pocítil, jak se mu vehnala barva do obličeje, když se na něj pan Babcock s překvapením zadíval. Takže Voldemort nečíhal jen tak v nějaké stanici metra a nepoužíval Cruciatus na nicnetušícího právního úředníka; Rodney Jeffries byl v srdci exploze, nyní nechvalně známé jako bombardování Westminsteru. Harry byl naprosto šokován. Exploze byla způsobena k přilákání jeho pozornosti. On, Harry, byl - stejně jako Voldemort – zodpovědný za Fenomén Rodneyho Jeffriese.

„Já, stejně jako mnoho dalších lidí čekajících na nástupišti, jsem ležel pod sutinami padajícími ze stropu stanice. Nějakou dobu jsem byl v bezvědomí; když jsem se probral, vnímal jsem hlasy opodál. Záchranáři. Zkoušel jsem otevřít oči, ale nešlo to. Nestydím se říct, že jsem se cítil, jako bych plakal. Cítil jsem se více naživu než pár minut před tím výbuchem a nevěděl jsem, jestli budu zachráněn, nebo zahynu pod troskami, zatímco budu čekat. Cítil jsem zlost, a jak se zvyšovala, najednou jsem si uvědomil, jak se náklad nade mnou zlehčuje, až najednou beton a trámy, které mě tlačily k nástupišti, vyletěly do vzduchu. Byl jsem schopen se zvednout! Cítil jsem všechny své končetiny; byl jsem evidentně nezraněný, jen trochu více zaprášený. Slyšel jsem všechny ty trpící lidi okolo mě a začal jsem přesunovat další sutiny pryč, abych pomohl těm chudákům z nebezpečí. Těžké trámy, které bych nikdy za normálních okolností nebyl schopen zvednout, odletěly od mužů, žen a dětí pryč, díky jediné mé myšlence. A ačkoliv jsem byl šťastný, že jsem jim mohl pomoct, a byl jsem dojat k slzám, byl jsem také velmi vystrašený, co má tato nová schopnost znamenat.

„Když záchranáři zapisovali jména těch, kteří byli na stanici v době útoku, schoval jsem peněženku a dal jim falešné jméno, prohlašujíc, že jsem ztratil své doklady při explozi. Když jsem dostal osvědčení o tom, že jsem v pořádku, vyrazil jsem domů, nejistý zda věřit své paměti, co se přihodilo. Představoval jsem si všechno, kromě toho výbuchu? Byl ten démon jen výplodem mé fantazie? Neodvažoval jsem se to někomu říci – pravděpodobně by si mysleli, že jsem šílený. Ani já sám jsem si tím nebyl zcela jist. Co se doopravdy stalo? zajímalo mě.

„Schoval jsem se ve svém bytě a týden nevyšel ven. Vyhodili mě z práce. Kolega z práce se na mě přišel podívat a oznámil mi, že přesvědčil šéfa, aby mě vzal zpět, pokud se vrátím do úřadu v pondělí ráno. Tak jsem udělal a okamžitě byl opět zaměstnán. Vrátil jsem se do práce, ale svoje konání jsem nevnímal. Doma jsem každou noc začal experimentovat s nově nalezenými silami. Mohl jsem se spálit na plotně a téměř okamžitě se vyléčit, jen pouhou myšlenkou. Mohl jsem se pořezat a rány zmizely, pokud jsem jen věřil, že to tak bude. Postupem času jsem objevil, že pokud opravdu nevěřím, že to, o co se pokouším, bude fungovat, tak to ve skutečnosti nefunguje.“

Odmlčel se a zadíval do davu. „Víra. Mnozí z nás věří v různé druhy věcí. Bohy. Filosofy. Vědecké fenomény a teorie. Diety. Cvičební režimy. Někteří z nás stále věří v hrdiny a v to, že Nobelovu cenu míru dostane ten, kdo si ji skutečně zaslouží. Věříme v pověry; nosíme deštníky ve strachu před deštěm, čteme horoskopy v novinách, vyhýbáme se průchodu pod žebříkem a házíme sůl přes rameno, když ji rozsypeme. (PP: ad žebřík – Trojúhelník – žebřík opřený o zeď – symbolizuje život, člověk, který pod žebříkem projde, tento symbol znesvěcuje a ničí. ad sůl - Věřilo se, že když je někde rozsypaná sůl, tak to znamená, že je nablízku ďábel a strážný anděl přiměl člověka, aby ji rozsypal. Strážný anděl, který chrání člověka, stojí za jeho pravým ramenem a ďábel číhá za levým. Proto bylo nutné hodit přes levé rameno špetku soli a ďábla tak oslepit.) Věříme v mnoho, mnoho věcí. Kdo z nás ale může ve skutečnosti prohlásit, že věří sám v sebe?“

Podíval se do davu, nyní tak tichého, jak byli všichni přítomní ohromeni. Harry též čekal, aby se dozvěděl více. Stal se Jeffries kouzelníkem díky Voldemortovi? zajímalo ho. Bylo to vůbec možné? Věděl, že Cruciatus ovlivňuje mozek, který věří, že tělo prochází skutečnou fyzickou bolestí a že rodiče Nevilla Longbottoma byli pod Cruciatem tak dlouho, že z toho zešíleli. Dlouhá léta byli na psychiatrickém oddělení Nemocnice sv. Munga pro kouzelnické neduhy, nepoznávajíc svého syna, když je přišel navštívit. Jeffries nebyl pod kletbou tak dlouho jako Longbottomovi, zdálo se Harrymu, ale muselo to být déle, než když Harry sám byl proklet. Když na něj Ron vrhl kletbu, použil bolest blokující techniku, tudíž se perfektně vyhnul pocitu bolesti. Věřil jsem, že to můžu udělat a udělal jsem to, pomyslel si. Věřil jsem sám v sebe.

Díval se na Jeffriese s novým respektem. On na to přišel, myslel si Harry. Perfektně porozuměl vítězství ducha nad hmotou. Ale dělá to z něj čaroděje?

Jeffries teď hleděl na publikum s milým úsměvem. „Vím, že jste vyděšení; je samozřejmé, že jste. Věřit v sebe samého není lehké. Znáte všechny své nedostatky. Znáte všechna svá selhání. Jste jediná osoba, která o vás nemá iluze.“ Napřáhl ruce. „Ale naučil jsem se, že nyní mám dostatek víry, dostatečně silnou mysl, abych pomohl ostatním uvěřit v sebe samé. Poprvé jsem to objevil na Noci Guye Fawkese, kdy jsem byl na molu v Blackpoolu podívat se na ohňostroj, a trocha hořícího popele přistála na dlani muže. Křičel bolestí; nevím, co mě přimělo to udělat, ale protlačil jsem si cestu davem a vzal jeho popálenou dlaň do své a přesvědčil sám sebe, že jeho spálenina je zhojená. Možná jsem nemohl vystát myšlenku někoho trpícího, nevím. Nejdříve se nic nestalo. Pak jsem položil dlaň na jeho hlavu, místo na popáleninu, a řekl mu: „Máte na to! Musíte věřit, že vaše dlaň je vyléčená!“

Věřte!“ Rodney Jeffries nyní křičel, jeho hlas se nesl vzduchem až k okrajům stanu a dál.

VĚŘTE!“ opakoval mnohem důrazněji.

„A potom…“ řekl opět pro napětí. Harry čekal. „Oba jsme se shlédli dolů na jeho ruku. Byl vyléčený, úplně zdravý. V šoku se na mě podíval a potom začal každému kolem nás, kdo byl ochoten poslouchat, říkat, co se stalo. A od té chvíle, majíc na mysli, že mám schopnost přimět úplně cizí lidi začít věřit v sebe samé, že můžu změnit životy ostatních, jsem věděl, že si to již dále nemohu nechat pro sebe. Bylo by ode mě nezodpovědné, nesdílet to se světem.“

Harry si nebyl jistý, kdy to začalo; zaregistroval tiché hučení v davu, po půlminutě slyšel, jak lidé unisono skandovali:

Věřit! Věřit! Věřit! Věřit!“ Nebylo to vyslovované jako obvykle, s důrazem na druhou slabiku. Říkali: „VĚĚ-řiit, VĚĚ-řiit, VĚĚ-řiit,…“

Harry se rozhlédl kolem; byli tu lidé ze všech společenských vrstev. Letmo pohlédl na Babcocka a Forbese. Vypadali výrazně nepohodlně, jako by se chtěli připojit k ostatním, ale shledávali poměrně nepříjemným to udělat poté, co si stěžovali na Jeffriese. Po malé chvíli řekl Rodney Jeffries: „Kdo z přítomných potřebuje uvěřit sám v sebe? Kdo chce získat povýšení? Uskutečnit ten obchod? Získat krásnou dívku? Porazit údajně nevyléčitelnou nemoc?“

Budeš poznán.“

„Já!“ zakřičel neznámý muž, vstávajíc.

Harry sebou cuknul. Sandy k němu promluvila, syčivý zvuk hadího jazyka se ztratil mezi okolní změtí hlasů; Babcock ani Forbes si sykotu nevšimli. Budeš poznán. Harrymu se nelíbil způsob, jakým to řekla. A soudě podle jeho předchozích zkušeností, týkalo se to něčeho, co se stane v řádu minut.

Dav pokračoval ve skandování, které se stávalo rozmazaným šumem. Muži, který křičel „Já!“, nebylo více než čtyřicet, ale chodil shrbený a používal hůl k podpoře. Pomalu se belhal uličkou dopředu. Jeffries se mu rozešel naproti a nyní oba dva stáli uprostřed stanu.

„Čemu potřebujete uvěřit?“ zeptal se ho Jeffries.

„Já… vím, že vždy budu mít artritidu, ale… ale rád bych uvěřil, že to nebolí tak moc, jako teď…“

„NE!“ zakřičel Jeffries. „Nepotlačujte svou víru. Musíte věřit, že se zbavíte artritidy, ne pouze bolesti.“  Položil ruku na mužovu hlavu a zvolal: „Věřte!

Muž vypadal, jako by dostal zásah elektrickým proudem. Podlomily se mu nohy a jiný muž – v kterém Harry poznal Adama Justice – okamžitě vyskočil ze svého sedadla a zachytil ho. Muž s artritidou vypadal, že je v bezvědomí. Potom mu Adam Justice pomohl vstát a muž zamrkal a doširoka otevřel oči. Harrymu se zdálo, že se zvětšoval, ale pak si uvědomil, že předtím tak rovně nestál; teď se napřímil a odhodil hůl na stranu. Zatočil se kolem dokola a tancoval radostí.

„Je pryč! Je pryč! Má artritida je pryč!“

Dav začal šílet, všichni tleskali a radovali se. Skandování ustalo a sbor začal opět zpívat.

Snít neuskutečnitelný sen…“

„Pokud potřebujete pomoci uvěřit v sebe, přistupte blíže a nechte mou víru pomoci té vaší! Stačí se rozhodnout, kterého cíle chcete dosáhnout, a společně jej můžeme realizovat!“

Zatímco sbor dále zpíval, ulička se zaplnila lidmi, kteří si razili cestu k Rodneymu Jeffriesovi, který se pokaždé sehnul ke rtům dané osoby, poté zavřel oči, dotkl se její nebo jeho hlavy a zakřičel „Věřte!“ velice hlasitě. Každý člověk se zhroutil, a když se postavil zpět na nohy, se zářivým úsměvem děkoval Jeffriesovi. Několik žen ho políbilo a většina mužů mu horečně potřásala rukou (ačkoliv několik z nich ho také políbilo). Zdálo se, že se zástup spíše zvětšuje, než zmenšuje, jak stále více a více lidí sbíralo odvahu jít vpřed.

V uličce byly nyní dvě fronty a najednou měl Harry dojem, že vidí známou osobu, ale nebyl si jistý, poněvadž mu v cestě stál veliký muž. Když konečně stála před Rodney Jeffriesem, nervózně polykajíc, zalapal Harry po dechu. Nevěděl, co šeptala Jeffriesovi do ucha, ale o chvíli později položil dlaň na její hlavu a přikazoval jí, aby věřila. Červené praskavé světlo je krátce spojilo (což se předtím nestalo) a poté zkolabovala; neprobrala se tak rychle jako ostatní. Místo toho otevřela oči a podívala se ze země. Až po chvíli začala konečně třaslavě vstávat.

„Co –“ zalapala po dechu, „-- co jste mi to udělal?“ Její hlas se nesl celým stanem. Harry si všiml, že dokonce i Jeffries vypadala znepokojeně.

„Já… já nevím…“ řekl Jeffries tichým hlasem, který Harry nečekal.

„Zbavil jste mně rakoviny, nebo ne?“ dožadovala se vědět, ruku měla položenou na hrudníku, pak si však zakryla ústa. Očividně neměla v úmyslu oznámit svůj stav celému světu. Harrymu v šoku otevřel ústa. Rakovina?

„Já…“ zakoktával se Jeffries. „Nejsem si jistý – skutečně jste věřila, že může být pryč?“

V jedné chvíli se jí ve tváři zrcadlila zlost, zoufalost i smutek najednou. Když se pokusil pohnout k ní, napřáhla ruku, aby ho zastavila, Jeffries však odletěl dozadu a zastavil se až o přední stranu pódia. Sbor náhle přestal zpívat a nastalo naprosté ticho. Zděšeně otevřela ústa, dívajíc se na ruku, kterou přinutila Rodneyho Jeffriese odletět dozadu. Pak obrátila oči v sloup a omdlela.

Harryho první instinkt byl zaúpět a přemýšlet, ale mnohem naléhavější instinkt ho přemohl a on vyskočil ze židle.

„Teto Petunie!“ zakřičel a ve zlomku sekundy k ní doběhl. Zvedl její bezvládné tělo a pokusil se ji znovu oslovit. Předtím, než Harry promluvil, bylo ve stanu ticho jako v hrobě; nyní však byl vzhůru nohama.

Harry si byl vědom někoho, kdo stál vedle něj; nohy patřily Rodneymu Jeffriesovi. Ten si přidřepl k Harrymu a zeptal se: „To je tvoje teta?“ Zarazil se však při pohledu na Harryho tvář. Zalapal po dechu a Harrymu se zdálo, že se čas zastavil, jak na sebe s Jeffriesem hleděli. Ani se nepohnul, zatímco druhý muž natáhl ruku a jemně přejel prstem po jeho jizvě.

Ty jsi Harry Potter,“ vydechl Jeffries, téměř uctivě. Harry polkl.

„Jak to víte?“ zeptal se přiškrceným hlasem. Sandy řekla, Budeš poznán. Tohle tím myslela. Ale jak? Jeffries neodpověděl, jen zíral na Harryho a jeho jizvu. Harry se otřásl a pak se postavil s tetiným tělem v náručí. „Nechte mě projít!“ křikl do rozrůstajícího se davu. Pak ho zahlédl Adam Justice; byla s ním i Grace.

„Ty!“ vyjekla Grace.

„Ty jsi to děcko, které se tu muchlalo se svojí holkou!“ zakřičel Adam Justice. Harry viděl, že pan Babcock je šokovaný, zatímco doktor Forbes vypadal, že se dobře baví.

„Pane Babcocku! Doktore Forbesi! Pomozte mi!“ zavolal na ně. Díky doktoru Forbesovi si rychle proklestili cestu skrze dav a zanedlouho se již ocitli venku na trávníku.

„Tudy,“ řekl pan Babcock. „Fara je blízko – můžeme použít mé auto.“

Teď už Harry držel tetu jen pod pažemi; doktor Forbes mu pomáhal s dolní polovinou. Když došli k Babcockovu autu, které se ukázalo být asi třicetiletým Fordem (s prostorným zadním sedadlem), položili Petunii Dursleyovou dovnitř a doktor Forbes ji rychle vyšetřil.

Vynořil se z auta, ruce strčené hluboko v kapsách. „Je v šoku. Dostaneme ji domů, kde ji osvěžíš studenou vodou a poté uděláš teplý šálek čaje. Přijde k sobě.“

„Doktore Forbesi… kdy… jak… nevěděl jsem. Rakovina…“

„Aha. Neřekla ti to.“

„Ne. Byla u vás na prohlídce? Ví to můj strýc?“

„Jsem jen obecní lékař, Harry. A nevím, jestli to řekla svému manželovi. Jediné, co mohu říci, je, že před několika měsíci jsem jí doporučil návštěvu onkologa v Londýně. Myslím, že teď už nikomu vadit nebude, když ti řeknu, že opravdu má rakovinu. Ale více skutečně nemohu říci.“

Harry se podíval na zadní sedadlo. „Měli bychom ji vzít domů. Strýc Vernon se divil, kam po večerech chodí…“

Harry si sedl dozadu a tetinu hlavu si položil na klín; cítil se podivně, když ji náhle chránil. Opět si povšiml podobnosti k jeho matce, kterou byl však schopný zaregistrovat jen v určitém světle nebo držení hlavy. Takto v klidu to bylo vidět lépe, než když měla obličej zkroucený v úšklebku.

Pan Babcock si při řízení broukal Neuskutečnitelný sen. Harry se chtěl o tom zmínit, ale pomyslel si, že si farář ani neuvědomil, že to dělá. Doktor Forbes nevypadal, že si toho všiml; při cestě byl napůl natočený dozadu, bedlivě hlídajíc svého pacienta.

Když zastavili před domem Dursleyových, řekl Harry: „Pane Forbesi, mohl byste zazvonit na zvonek a promluvit se strýcem jako první, aby nepanikařil?“

Forbes přikývl a zamířil k předním dveřím, zatímco Harry a pan Forbes opatrně vytáhli Petunii Dursleyovou z auta a pomalu s ní šli ke dveřím. Doktor Forbes nedostal šanci poskytnout Vernonu Dursleyovi nějaké vysvětlení, protože ten začal šílet, když viděl Harryho a faráře nést jeho manželku. Harry kývnul hlavou ke schodům a spolu s panem Babcockem vynesli Petunii nahoru, zatímco Forbes zvýšil hlas: „Uklidněte se, člověče! Je v pořádku. Jen trochu v šoku, ačkoliv…“ Harry se ušklíbnul; doktor Forbes byl milý člověk, ale jeho přístup k pacientům potřeboval trochu zlepšit.

Opatrně položili Petunii Dursleyovou na její postel a Harry jí zul boty. Poprosil Babcocka, aby přinesl sklenici studené vody z koupelny. Harry se zamračil, zatímco jí uhlazoval vlasy z čela. Jak je možné, že odhodila Jeffriese zpět na pódium? Pro celý svět to vypadalo, jako by prováděla buď Zapuzující, nebo Odzbrojující kouzlo. Byla jeho teta Petunie čarodějkou a nikdy se to nedozvěděla? Věděl to Brumbál? Harry byl zmatený; myslel si, že ztracené sestry Weasleyovy byly jedinými dospělými čarodějnicemi žijícími jako mudly, kterými se bude muset v tom životě zabývat.

Babcock chtěl vodu ze sklenice vychrstnout Petunii do obličeje, ale Harry mu to vzal, ponořil ruku do ledové vody a studenou dlaní ji poplácal po tváři. Petunie konečně zamrkala a doširoka otevřela oči, když spatřila faráře.

„Ach!“ vyhrkla rozrušeně. „Prosím, mohu… mohu si promluvit se svým synovcem, pane Babcocku?“

Farář přikývl, položil dlaň na Harryho rameno a na chvíli ruku stiskl. „Mám vám zítra zavolat, paní Dursleyová?“ zeptal se.

„Ne!“ řekla příliš rychle. Harry se zamračil. „Myslím… nemusíte se znepokojovat. Budu v pořádku.“ Hlas se jí třásl, což nedělalo její slova příliš přesvědčivými. Harry si nepamatoval, že by ji kdy viděl tak zranitelnou.

„Potom tedy půjdu,“ řekl, vypadajíc více než méně dotčeně. Když byl pryč, Harry se obrátil ke své tetě. Nebyl si jistý, jak začít.

„V-ví strýc Vernon o té… o té rakovině?“ Odmlčel se, překvapený, že měl odvahu vyslovit to slovo. Pamatoval si Snapeovu myslánku, jak jeho teta navštívila svou sestru, hovoříc o jejich umírající matce.

„Ano,“ řekla stroze. „Ale neví o… o tom, že…“

„…že jsi chodila poslouchat Jeffriese,“ doplnil Harry, načež sevřela rty, hlavou ani nepřikývla ani nezakroutila. Polkla a zadívala se na něj; Harry si náhle uvědomil, jak vyděšená byla.

„Nikdy jsem nešla dál. Ty ostatní večery. Vždy jsem zůstávala na svém místě. Dnes jsem konečně vstala a já… netušila jsem, že by mě mohl změnit v… jednoho z vás. Musí být… musí být jako ty.“ Zachvěla se a zakryla si obličej polštářem.

„Teto Petunie, přestaň! Proč myslíš, že---“

„Ach, co se snažíš komu namluvit!?“ řekla s opět odkrytou tváří. „Viděl jsi to! A stejně tak i všichni ostatní! Jsem zničená! Už se nikdy nebudu moci ukázat v Kvikálkově. A nejspíše v celém Surrey…“

„Teto Petunie,“ řekl tak pomalu a klidně, jak jen dokázal. „Nechci tě vystrašit, ale zdá se, že tu je jakýsi vzorec lidí, kteří dělají to, co se zdá být kouzly, přestože se zdají být mudly…“

„Myslíš, že bys mohl říct ‚zdát se‘ ještě víckrát?“ odsekla mu podrážděně. „Jak mi to asi pomůže?“

„No,“ zaváhal. „Paní Figgová zná několik lidí, co se tím zabývají…“ řekl pomalu a svraštil obočí v očekávání negativní odpovědi. Jelikož teprve nedávno objevila, že je paní Figgová čarodějnice, nebyl si jistý ohledně její reakce.

Kupodivu vypadala celkem zaujatá tím, co řekl. „Možná,“ začala stále se třesoucím hlasem, „bychom zítra mohli navštívit Arabellu ohledně mého, ehm, malého problému.“

Harry málem spadl z postele, když to dořekla. „Ach. Hm, dobře. Pokud… pokud ti nevadí tam jít.“

Opět se vrátila ke svému obvyklému popudlivému já. „Ano, vadí mi to. Velice mi vadí, že jsem teď nepřirozená hříčka přírody…“

„To nemůžeme vědět, teto Petunie. Počkáme a uvidíme, co řekne paní Figgová. Možná… možná to je jen dočasné. Nikdy nevíš.“

Do pokoje vstoupil Vernon Dursley a Harry se postavil, jak jeho strýc spěchal k manželce. „Petunie, miláčku! Forbes mi nic neřekl. Jsi v pořádku?“

„Budu v pořádku, když Harry přestane otevírat pusu jako ryba na suchu a donese mi čaj!“ vyštěkla na něj, ale z nějakého důvodu Harry cítil, že to bylo jen předstírání, jak se snažila přesvědčit svého manžela, že je Petunie-Dursleyová-Jako-Obvykle, že všechno bylo normální a že nebyla v nebezpečí kvůli obyčejnému rozhovoru se svým otravným synovcem.

Jak mířil dolů do kuchyně, Sandy opět promluvila: „Zvony se rozezní.“ Harry se zamračil. Co může tohle znamenat? Ale věděl, že nemá cenu se jí ptát. V kuchyni udělal tetě čaj; když se vrátil do ložnice a podal jí horký hrnek, strýc jí třel chodidla a mluvil k ní uklidňujícím a nízkým tónem. Harry pokoj raději rychle opustil; zcela jasně nechtěla, aby její manžel věděl něco o tom, kde byla, a co se ten večer stalo. Měl pocit, že doktor Forbes jeho strýci pravděpodobně neřekl, že jeho teta odhodila Rodneyho Jeffriese dozadu, nebo že se vůbec šla na něj podívat. Forbes vypadal velice obezřetný.

Harry si pomyslel, že i jemu by šálek čaje přišel vhod, a proto se vrátil do kuchyně, kde si také vzal balíček sušenek na zakousnutí. Když telefon pronikavě zazvonil, nejprve sebou škubnul, poté si však uvědomil, že to muselo být to, co myslela Sandy. Rychle šel hovor zvednout, přemýšlel, zda to je farář nebo doktor, kontrolujíc jeho tetu.

Byl naprosto nepřipravený na hlas, který uslyšel.

„Harry! Jsi to ty?“

„Hermiono? Je něco špatně?“

„Ne!“ řekla a on mohl slyšet podtón radosti v jejím hlase. „Vůbec ne! Našla jsem ji! Margaret Doughertyová! Je to ona, jsem si tím téměř jistá! Má webovou stránku. Máš něco na psaní, abych ti dala její adresu?“

Našel tužku a kousek papíru a rychle napsal, co mu říkala. „To je báječné, Hermiono!“

„Já vím!“ vyhrkla nadšeně. „Počkej, až to řekneme Ronovi. A Ginny,“ dodala trochu zlomyslným hlasem.

„Ty…“ začal, ale pak dodal, „a Ronovým a Ginnyiným bratrům. Zvláště Billovi a Charliemu. Pamatuješ, jak paní Weasleyová říkala, že vždycky obviňovali sami sebe?“

„Ach! A panu a paní Weasleyovým! Budou nadšení! Ach, Harry, to je úžasné!“

„Zadrž, zadrž. Nejdřív se ještě musíme ujistit, že to je skutečně ona. Jak víš, že to je její stránka?“

„Píše o tom, že byla v sedmi letech adoptována a nepamatuje si nic z doby předtím. Kdo jiný by to mohl být? Ovšem vycházet spolu pravděpodobně nebudeme, naneštěstí…“

„Proč ne?“

„No… víš, jak jsem na tom ohledně jasnovidectví…“

„Takže?“

„Takže? O tom celé její stránka je. Tím se zabývá. Taroty, horoskopy, hvězdné tabulky, cokoliv si jen vzpomeneš.“

Harry polkl. „Nepíše, zda může vidět aury?“

„Ano, jak to víš? Ach, počkat. Pravděpodobně to je jedna z věcí, které nemůžeš vysvětlit, dokud mi neukážeš svou myslánku…“

„No, bylo by pro tebe docela těžké tomu porozumět. A já to nechci vzít za špatný konec. A nedělal bych závěry, že s ní nevyjdeš, už teď. Vycházíš i s ostatními Weasleyovými.“

„Dejme tomu. Zkrátka si jen své názory ohledně jasnovidectví nechám pro sebe.“

Harry se usmál, vděčný za to, že ho Hermiona nemůže vidět. Snažil se nesmát otevřeně. „A to by nemělo být vůbec obtížné…“

„Není žádný důvod k sarkasmu. Ach, fajn – předpokládám, že je. Zkrátka počkáme a uvidíme. Podívej se na tu webovou stránku a dej mi vědět, co si o tom myslíš, jestli bychom měli zkusit ji zkontaktovat v reálném životě.“

„Dobře. Ale nejdřív…“ ztišil hlas a zadíval se do haly, jestli se náhodou neblíží jeho strýc; opatrně pak zavřel dveře do kuchyně a opřel se o ně. „Mám pár zpráv dobrých a pár… no, pár docela matoucích…“

Nejdříve jí řekl o nalezení Sandy. Nicméně, místo toho, aby za něj byla šťastná, její hlas spíše přetékal obavami.

„Harry, to není moc dobré znamení. Jestli měla o tebe starost, možná ten had viděl něco, co ti ještě neřekla. Nebo ještě jiný, větší had měl Vidění. Sandy dalo pravděpodobně dost práce dostat se ze zoo a přesunout se z Londýna do Surrey. Pro člověka to je jako nic, ale pro hada? Ačkoliv předpokládám, že ta dobrá zpráva je, že je opět s tebou…“

Harry si povzdechl; měl vědět, že Hermiona bude mít poznámky ke všemu. Poté popsal návštěvu představení Rodneyho Jeffriese, jak musel tetu odvést domů a zmínil také rakovinu.

„Ach, chudinka!“ řekla Hermiona, jako by v posledních šesti letech nikdy nepopisoval tetu jako nejhoršího rodiče na planetě. „Musí stále věřit na zázrak nebo něco takového…“

„Myslím si to samé. V knížkách, co jsi četla – nenarazila jsi někdy na někoho s magickými schopnostmi, které získal až jako dospělý? Ve středním věku?“

„Kolik je tvé tetě?“

„Na konci května jí bylo čtyřicet tři.“

„Hmm. Můžu se podívat do Dějin Bradavic. A dopis Brumbálovi by mohl být také dobrý nápad. Opravdu si myslíš, že má teď kouzelnické schopnosti, Harry?“

„Nevím. Ale moje máma měla. Některé rodiny mají více než jednoho mudlorozeného s magickými schopnostmi. Podívej na bratry Creeveyovy.“

„To je pravda. A nemůžu uvěřit tomu, co Jeffries řekl o výbuchu Westminsteru! Co mu Voldemort udělal?“

„Nemám ponětí. Měla bys slyšet ten zpěv. Opravdu dobrý. Dává si docela záležet na svém vystoupení. Myslím, že věc, která mi vadila nejvíce, byla, že věděl, kdo jsem. Nějaký chlápek, který býval právním úředníčkem, se na mě jen podíval a řekl, ‚Ty jsi Harry Potter.‘ Proč? Jak?“

 „Nemám zdání. Ale neříkal jsi, že paní Figgová a jiní agenti se už Jeffriesem a mlékařem zabývají?“

„Jo. Jdu k ní zítra; možná zjistím víc.“

„Pošli mi sovu, pokud ano; můžeš mi i zavolat, když budeš chtít, ale raději mám věci napsané. Je hrozné psát si poznámky, zatímco spolu mluvíme…“

„Ty si děláš poznámky? Hermiono, nejsme ve škole…“

„To není důvod mít ve věcech nepořádek. Zpět k věci – myslíš, že se dostaneš do Dudleyho pokoje, abys tu stránku zkontroloval?“

„Pokusím se. Díky, žes‘ to našla. Zítra ti dám vědět.“

„Dobře. Mám tě ráda. Hezky se vyspi.“ Zavěsila a Harry se našel, jak naslouchá tichu. Zvláštní, pomyslel si, jak snadno se to říká teď, kdy spolu již nejsme.

„Mám tě rád,“ řekl do sluchátka, ačkoliv věděl, že tam už dlouho není.

Vyplížil se po schodech nahoru, přiložil ucho ke dveřím ložnice strýce a tety, slyšel však pouze chrápání. Opatrně vešel do Dudleyho pokoje a potichu za sebou zavřel dveře. Hluk počítače ho na chvíli zaskočil, ale když se konečně dostal na stránku Margaret Doughertyové, nepřestal se usmívat, i když se snažil.

„Nejradši bych tě políbil, Hermiono,“ řekl tiše a jak si prohlížel stránku, jeho údiv narůstal. Na jednom místě dokonce Margaret Doughertyová napsala: Ačkoliv je to zvláštní, nikdy jsem nebyla schopná udělat pořádný horoskop pro sebe; mohu je vyrobit pouze pro ostatní. Harry se usmál, věděl, že to bylo proto, že neznala své skutečné narozeniny. Jak pokračoval ve čtení, na mysl mu přišlo pouze jedno slovo, které pan Babcock ten večer řekl. Široce se zazubil a tiše vydechl:

„Bingo.“

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Prehľad článkov k tejto téme:

Barb LP: ( Jimmi )21.11. 2022Kapitola č.18 1/4 - Líšky
Barb LP: ( Jimmi )06.11. 202217. Palác 4/4
Barb LP: ( Jimmi )30.10. 202217. Palác 3/4
Barb LP: ( Jimmi )18.09. 202217. Palác 2/4
Barb LP: ( Jimmi )23.08. 202217. Palác 1/4
Barb LP: ( Jimmi )16.08. 202216. kapitola 4/4
Barb LP: ( Jimmi )09.08. 202216. kapitola 3/4
Barb LP: ( Jimmi )04.07. 202216. kapitola 1/2
Barb LP: ( Jimmi )05.06. 2022Kapitola č.15 Schody 4/4
Barb LP: ( Jimmi )22.04. 2022Kapitola č.15 Schody 3/4
Barb LP: ( Jimmi )08.04. 2022Kapitola č.15 Schody 2/4
Barb LP: ( Jimmi )22.02. 2022Kapitola č.15 Schody 1/4
Barb LP: ( Jimmi )24.01. 2022Kapitola č.14 Tunely 3/3
Barb LP: ( Jimmi )22.01. 2022Kapitola č.14 Tunely 2/3
Barb LP: ( Jimmi )11.01. 2022Kapitola č.14 Tunely 1/3
Barb LP: ( JSark )05.01. 2022Kapitola č.13 Chodby
Barb LP: ( JSark )05.01. 2022Kapitola č.12 Hradby
Barb LP: ( tigy )05.01. 2022Kapitola č.11. Stanice
Barb LP: ( JSark )05.01. 2022Kapitola č.10. Útočisko
Barb LP: ( maure )05.01. 2022Kapitola č.9. Katedrála
Barb LP: ( JSark )05.01. 2022Kapitola č.8. Aréna
Barb LP: ( Morgana )05.01. 2022Kapitola č.7. Bod zlomu
Barb LP: ( Gift )05.01. 2022Kapitola č.6. Znamení
Barb LP: ( tigy )05.01. 2022Kapitola č.5. Pevnosť
Barb LP: ( florence )05.01. 2022Kapitola č.4. Okna
Barb LP: ( Kelly )05.01. 2022Kapitola č.3. Steny - dokončenie
Barb LP: ( Stela, Kelly )05.01. 2022Kapitola č.3. Steny
Barb LP: ( crazyiiii )05.01. 2022Kapitola č.2. Pod maskou
Barb LP: ( maure )05.01. 2022Kapitola č.1. Skrýš
. Úvod k poviedkam: ( Jimmi )05.01. 2022Úvod k poviedke