Preklady fanfiction Harryho Pottera

10. kapitola Touhy

„Vypadá to, že svému předmětu rozumí,“ řekla Hermiona, když odešli ze třídy obrany. „Ale způsob, jakým se k tobě chová, Draco! A zákaz knih--“

Ron nemotorně popadl Hermioninu školní tašku a hodil si ji přes rameno. „Oh, no tak. Harry nám v B.A. taky nedává eseje a podívej se, jak to funguje.“

„To je mimoškolní klub určený na doplnění nedostatku praxe v našich základních hodinách. A teď se máme v základních hodinách naprosto zbavit učení z knih? To je otřesné - můžete pochytit tolik užitečných kouzel, jenom tím, že si o nich přečtete!“

„Ty to dokážeš, Hermiono,“ řekl Harry. „Ale někteří z nás se naučí mnohem více ze zkušeností, jak s oblibou říká můj otec.“

„Ano, ale vyvážený přístup, má-“

„Můžeš si číst tak dlouho, jak se ti jen líbí,“ přerušil ji Ron. „Můžeš dokonce i sama sobě zadat eseje, o.k.? Ale pro zbytek z nás je dobře, že máme hodiny obrany zaměřené na praktickou výuku.“

Harry si náhle všiml, že Draco je pozoruhodně zticha. Trochu přidal do kroku, aby mohl jít vedle svého bratra. „Jsi v pořádku?“

Dracovy rysy byly napnuté a jeho pokrčení rameny trochu připomínalo křeč. „Ano, samozřejmě.“

Harry se nedal oklamat. „Co chceš udělat s Morrighanovou?“

Dracova ramena sebou opět škubla. „Udělat, Harry? Tady není nic k udělání. Není to poprvé, co někdo uslyšel moje jméno, nebo si všiml mé podoby s Luciusem a rozhodl se, že mě bude nenávidět.“

„I když se jedná o učitele?“

„Mimo jiné.“

„Čau, Harry,“ zavolali Ron s Hermionou, když se otočili, aby zamířili na další hodinu.

Draco a Harry pokračovali na formule, které měli letos s Havraspárem.

„Ale byla nestydatě nespravedlivá, Draco.“

„Pravda.“

„Musíme ji zastavit.“

„Hodně štěstí.“

Harry zmlkl, dokud se neposadili v zadní části Kratiknotovy třídy. „Myslím, že bychom to měli říct tátovi.“

Draco se opřel o opěradlo a založil ruce, na tváři znuděný pohled. „Samozřejmě, že si to myslíš. Jak zvláštní, když si vzpomenu, že jsi zdaleka nebyl tak dychtivý říct otci o svých problémech s Aranem.“

Harry ignoroval jeho sarkasmus. „Měl jsem pro to svoje důvody-“

„Stejně jako teď mám já svoje.“

„A ty jsou?“

„Hádám, že jiné než byly tvé,“ řekl Draco nejasně. „Můžeš teď být zticha? Neslyším profesora a víš, že letos máme OVCE.“

To bylo trochu nespravedlivé, vzhledem k tomu,  Kratiknot začal mluvit teprve před chvílí. Harry stiskl rty a zkusil poslouchat, ale vydržel jen pár minut, než ze školní tašky vytáhl pergamen, aby mohl Dracovi napsat zprávu.

Jaké důvody?  

Draco se zamračil na tu neúhlednou čmáranici a vypadalo to, že ji bude ignorovat, ale pak si snad uvědomil, že na něj Harry nepřestajně dotíral. Povzdechl si, posunul pergamen na svoji polovinu stolu, potřásl hlavou a dal se do delšího psaní.

Utíkal jsem si Luciusovi stěžovat s každým problémem, napsal Draco a dvakrát podtrhnul slova 's každým'. Chci mít se Severusem odlišný vztah. Zdravější, jak by řekla Marsha. A měla by pravdu; když se dívám zpět, vidím, že způsob jakým jsme jednali jeden s druhým, byl téměř patologický.

Harry to více než minutu zvažoval, zatímco Kratiknot mumlal o důležitosti správného zařazení kouzla během písemné části OVCE. Draco se zkouší distancovat od Luciuse, pamatoval si, co mu Severus řekl. Tohle znělo podobně, což Harryho přimělo k přesvědčení, že by to měl podpořit. Ačkoli, zároveň nechtěl, aby Draco trpěl pod Morrighanovou stejným způsobem jako on pod Aranem. Měl by jít za otcem o něco dříve.

Ale táta by ti chtěl pomoct, konečně odepsal. Nesmýšlel by kvůli tomu o tobě hůř. Nemyslel by si, že s ním zacházíš stejně jako s Luciusem.

Nemyslím, že bychom měli podporovat tátu k boji s každým učitelem, který nás dráždí, odepsal Draco. Ačkoli musím připustit, že by to mělo svoje výhody.

Nebojoval by s ní. Udělal to pouze s Aranem, protože ten do toho zapletl noviny!

Ale no tak. Nerozumíš vtipu? Myslel jsem na Divestio a na to, jak svůdně by Maura Morrighanová vypadala, kdyby jen tak bez ničeho stála na hřišti. Pravděpodobně by jí to odhalení ani nevadilo, když uvážíme, jak se obléká normálně. Nemyslím si, že by potom v obraně vůbec někdo byl schopen dávat pozor!

Harry spěšně zničil pergamen, než ho mohl spatřit někdo jiný. Přesně tohle ještě potřebovali – aby se k Morrighanové dostalo, že Draco klábosil o tom vidět ji nahou!

„Problém, pane Pottere?“ zeptal se Kratiknot pisklavým, ale vážným hlasem z přední části třídy. „Vypadá to, že vaše lavice doutná.“

„Uh, jen si procvičuji ohňová kouzla, pane profesore.“

„Během hodiny? No tohle. Myslím, že vy a pan Snape byste se mohli přestěhovat více dopředu.“

Harry ignoroval úsměšky Havraspárských, a udělal, jak učitel řekl.

****

Harryho poslední dnešní hodina byla dvouhodinovka lektvarů. Protože po rozhodnutí ministerstva, že pět ročníků lektvarů se Snapem se vyrovná sedmi ročníkům normálních lektvarů v Krásnohůlkách nebo Kruvalu, přihlášených ubylo, šesté a sedmé ročníky byly spojeny do jediné skupiny zahrnující všechny čtyři koleje.

Dokonce i tak byl počet studentů ve třídě malý. Ze sedmáků tu byli pouze Harry, Draco, Hermiona, Neville, Ernie, Padma a Terry.

Účast v šestém ročníku byla ještě tragičtější: Ginny a dvě další děvčata, která Harry neznal. Vůbec nikdo jiný.

Pro jednou Harry chápal, proč Snape mluvil tak tvrdě, když začal přednášku. Ačkoli po pravdě to bylo docela nespravedlivé být naštvaný na studenty, kteří byli přítomni než na ty, kteří si předmět nezapsali.

Snape byl v půlce probírání studijního programu, když se dveře třídy s hlasitým zaskřípěním otevřely. Lenka protančila uličkou. Doslova. Dokonce se i zatočila jako baletka, když se zastavila před Snapem.

„Vyrušujete, slečno Laskorádová,“ takřka vyštěkl Snape. „Loni jsem vám říkal, že nebudu tolerovat tento váš zvyk poletovat dovnitř a ven ze třídy, podle toho, jak vám to zrovna vyhovuje. Copak nejste schopná prostudovat svůj studijní program, abyste zjistila, kde byste měla být?“

Ouch. Harry dobře věděl, jaké to je, být tím, na koho Snape zaměří proud svých štiplavých poznámek.

Lenka nevypadala zneklidněně. „Oh! Nehýbejte se, pane,“ vykřikla a postavila se na špičky. „Myslím, že tu máte hejnotočivce, přímo-“

„Ven!“

Tentokrát Snape to slovo skutečně vyštěkl.

Lenčinou odpovědí byl pouze zasněný úsměv.

Místo toho, aby se ještě víc rozzlobil, se Snape zřejmě rozhodl vyrovnat skóre. „Školní trest,“ pronesl líným, hedvábným hlasem s nezaměnitelným potěšením. „S panem Filchem, každý večer v tomto týdnu. Co kdybychom začali se dvěma hodinama? Koneckonců, vždy můžu přidat více, pokud mi okamžitě nezmizíte z očí.“

„Oh, ale já jsem zapsána do vaší třídy,“ zamrkala Lenka. „Nezmínila jsem se o tom?“

„Podejte mi svůj rozvrh.“ Snape přimhouřil oči, když ho zkoumal. „Dobře, ačkoli v budoucnosti vám radím přijít včas, slečno Laskorádová. Sedněte si a dále nás nerušte!“

Draco Harrymu věnoval skeptický pohled, který nepotřeboval vysvětlení; Harry myslel na to samé. Snape se nechystal vzít Havraspáru body za pozdní příchod?

Šanci promluvit si s Lenkou, dostal až o hodinu později, když začali vařit. Odchytil ji při cestě k zásobovací skříni a poklepal ji na rameno, protože se nezdálo, že zaznamenala zašeptání svého jména. „Myslí to vážně. Už nechoď pozdě.“

Lenka se rozzářila. „Oh, ale já jsem se nezpozdila, Harry. Pouze jsem si zrovna měnila svůj rozvrh zpátky.“

„Zpátky?“

„Mmm. Lektvary opravdu nejsou povinné, víš. Ale pak jsem ráno viděla tvého otce.“

Teď byla s mrkáním řada na Harrym. „Ty jsi měla poradu se Snapem?“

„Ach ne.“ Lenka prozkoumávala řadu naložených žabích očí, sklenici si ale očividně vybrala náhodně. „Ale uviděla jsem ho, Harry. Seděl u hlavního stolu.“ Povzdechla si, oči skoro zavřené. „Je tak trochu sexy, nemyslíš? Nevím, proč jsem si toho nevšimla dříve. Jeho vlasy mi připomínají uhlazenou, temnou srst pantera a jeho nos je ve správném světle nesporně královský-“

Aniž by to zamýšlel, Harry ji postrčil hlouběji do zásobovací skříně. „Nemůžeš myslet vážně, že jsi se zapsala na lektvary, protože tě - tě--“ Jeho hlas klesl k naprostému šepotu. „Přitahuje můj otec!“

Lenka se opět zatočila, její ředkvičkové náušnice se šíleně rozhoupaly, když se zastavila. „Ach, takhle bych to neřekla.“

„Tak jak bys to řekla?“

„Má krásný, hluboký hlas.“ Lenčin zasněný úsměv se rozšířil. „Zvlášť, když udílí školní trest.“

Harry zmateně potřásl hlavou a rychle opustil zásobovací skříň. Jeho náladě moc nepomohlo, že když se vrátil ke své pracovní skupině – Dracovi a Hermioně, samozřejmě – Draco pozvedl obočí. „Dal sis na čas, že? A vrátil ses bez vlasů yettiho, pro které jsme tě poslali. Mohlo by to být tím, že se do tvého pohledu lapila jistá blondýnka?“

„Nebuď pitomý!“ řekl Harry, hlasitěji než zamýšlel.

Spíš vycítil než uviděl, jak na něj Snape temně pohlédl. „Pitomý, pane Pottere? Je tu nějaký problém?“

„Ne, pane profesore,“ řekl Harry a zamračil se, když se zvednul, aby přece jen donesl ty yettiho vlasy.

---------------------------------------------------

„Zůstaňte tu, prosím, pane Pottere,“ zavolal Snape, když třída začala vycházet ven.

Mizera. Ne, že by doopravdy očekával, že otec zapomene na jejich slibovaný „rozhovor,“ ale doufat mohl, ne?

Dobře, mohlo to být horší. Alespoň dostal dnes odpoledne v lektvarech dobrou známku, i když za to vděčil Dracovi a Hermioně.  Na poslední chvíli mu zabránili v míchání ve špatném směru, a když jste pracovali s pokročilými lektvary, jedno špatné zamíchání mohlo způsobit katastrofu.

„Uvidíme se na večeři,“ řekl Harry Dracovi a Hermioně a zamával na ně. „Nebo… hm, ve věži pokud táta bude chtít, abychom jedli u něho v kanceláři.“

Draco mu věnoval poměrně zhrožený pohled. „To nemůžeš myslet vážně. Jsi zmijozelský prefekt a chceš spát v nebelvíru každou další noc?“

„Nemám to všechno naplánované,“ řekl Harry podrážděně. „Vím jenom to, že dneska spím v nebelvíru a že nepotřebuju, abys mi připomínal, ve které koleji jsem prefektem, ano?“

Draco se naklonil blíž. „Fajn. Ale nemusím ti připomínat náš dřívější rozhovor, že?“

Jaký dřívější rozhovor? Oh... musí myslet tu část, že si nechce stěžovat Snapeovi na Morrighanovou. Zřejmě nechtěl, aby to Harry udělal za něj. „Dobře,“ řekl Harry. Chápal Dracův úhel pohledu.

Možná, že ta věc s Morrighanovou se přežene. Teď se na něj může dívat a myslet na Luciuse, ale časem pravděpodobně uvidí samotného Draca. Asi i pomůže, že chce být bystrozorem. To se Luciusovi moc nepodobalo, ne?

„Jaký byl den?“ zeptal se Snape a kývnul Harrymu do své kanceláře, jakmile ostatní studenti odešli.
Společenské tlachání, to se mu moc nepodobá, pomyslel si Harry. Přemítal, co to tak může znamenat. Slyšel už Snape nějaké zvěsti o tom, jak Maura Morrighanová zacházela s Dracem? Harry klesnul na židli. „Eh... v pořádku, předpokládám. Je dobré mít zase vyučování.“

Snape si raději než za svůj stůl sedl na další židli a zaťukal špičkami prstů o sebe. Vypadal, že je hluboce zamyšlený, jako by si nebyl jistý, jak začít. „Žádné nutkání napadnout někoho dalšího?“

Harry mu věnoval nedůvěřivý pohled. „Pane?“

„Přestaň s tím.“

No jasně. Už nebyli ve třídě. Ačkoli, cítil se jako by dostával přednášku. Tak nějak nemohl setřást pocit, že „pane“ by v tomto případě mohlo být v pořádku. Ale jeho otec to neměl rád, tak dost řečí. „Tati. Samozřejmě. Ale nevím, proč si myslíš, že bych chtěl tady někoho uhodit.“ Ignoroval fakt, že se mu poslední dobou párkrát chtělo bouchnout do Draca. „Tady v Bradavicích není nikdo jako Piers.“

„To nemůžeš myslet vážně-“

„Samozřejmě, že to myslím vážně.“

Snape si povzdechnul a sevřel si kořen nosu. „Viděl jsem, jak se ten mladý muž k tobě choval v průběhu léta, Harry. Nepochybuji, že jsi měl důvod ho uhodit, ačkoli při zvážení všech okolností to mohlo skončit špatně. Řád by byl raději, kdyby se nemusel zaplétat s mudlovskou vládou, aby tě osvobodil z vězení. Ale Harry… tady jsou studenti, kteří opravdu jsou jako pan Polkiss.“

Harry pomyslel na Blaise Zabiniho a zašklebil se. Snad nebyl tak špatný jako Piers; pokud Harry věděl, nikdy nebil mladší děti. Ačkoli svým vlastním způsobem byl právě tak nepříjemný. Ve skutečnosti byl Blaise možná ještě horší, protože na rozdíl od Pierse byl dost inteligentní, aby vyhmátl citlivá místa.

I když se Dracovi nakonec podařilo setřást ty nesmysly s „Malfujem“, když to slovo obíhalo, tak mu to vadilo. Hodně.

„Jo, dobře,“ připustil a opět se zašklebil. „Jsou tu. Neuhodím je. Na to se umím příliš dobře kontrolovat.“

Snapeovy oči ztmavly emocí, kterou Harry nemohl identifikovat. Skoro by si pomyslel, že to je silný smutek, ale to by v daném kontextu nedávalo smysl, takže to dál nezvažoval.

Nebo to možná smysl dávalo.

„Harry,“ řekl Severus měkce, „Jakkoli lituji tvého nedostatku rozvahy na King's Cross, to vůbec není to, o čem jsem s tebou chtěl mluvit.“

„Co je to tedy?“

Snape polkl, zřejmě považoval za obtížné o tom mluvit. „Tohle není druh rozhovoru, jaký jsem kdy měl se svým otcem, Harry. Evidentně. Cítím se trochu nesvůj.“

Snape se jen vzácně jakkoli zmiňoval o Kazisvětovi. Teď, když Harry znal důvody Snapeovy nechuti, cítil se nepříjemně, že na něj kdy tlačil. Vzpínala se v něm vina. Nechtěl být uštěpačný, když odpověděl; jen neměl sebemenší tušení co říct. „Uh, dobře, já jsem taky předtím neměl žádné rozhovory se svým otcem, víš. Neuměl jsem ještě mluvit.“

V okamžik kdy to vyslovil, zatoužil, aby se mohl zahrabat do země. Nemyslel tím, že zneužívající otec je lepší než mrtvý otec, ale přesně tak to vyznělo. Rychle zkusil zakrýt svoji chybu. „Jaký druh rozhovoru to je, tati? Ještě jsem to nepochopil.“

„Možná nějaký čaj,“ řekl Snape a přešel ke krbu, aby o něj požádal.

To, co dorazilo, vypadalo spíš jako odpolední svačina - všemožné druhy sendvičů a sladkého pečiva  rozložené na malých talířcích. Až Harry zauvažoval, co to Snape přesně řekl domácím skřítkům. Bylo zvláštní požádat o tohle namísto večeře, ale Harry byl příliš hladový, než aby na takové věci myslel. Nabídl si pár řeřichovými sendvičů a malou sušenku a začal jíst.

Snape zatím vypadal, že obnovuje svůj klid. Začal mluvit, když oběma naléval čaj. Do Harryho šálku přidal mléko a cukr, do svého nikoli. „Tvůj zvyk držet se odděleně od ostatních,“ začal. „Myslím si, že to není zdravé-“

Harry zvednul ruku, aby ho zastavil. „To nedělám. Nemůžu uvěřit, že tvrdíš, že to dělám, Severusi. Vždycky jsem měl přátele. Dobře, vždycky co jsem tady. A teď mám tebe a Draca. Nemluvě o tom, že určitým způsobem mám zpět i Siriuse.“

„Ale nikoho speciálního.“ předklonil se Snape.

„Á, tak o tom to je? O mém milostném životě?“

„Nemáš žádný milostný život. Nedovolíš si nějaký mít.“

„To je pravda, nedovolím.“ Harry položil čaj. Pravděpodobně trochu upil, ale vůbec si to nemohl vybavit. „A nic co řekneš, nezmění moje přesvědčení. Jsem si jistý, žes to myslel dobře, ale tohle opravdu není tvoje starost, dobře?“

Snape tu otázku ignoroval. „Je ti sedmnáct Harry, se všemi obvyklými touhami, jsem si jist--“

Slyšet svého otce mluvit o touhách bylo mnohem více než mohl Harry snést. Ano, měl je. Kdo ne? To ale neznamenalo, že o nich chtěl mluvit nahlas, natož se svým otcem! „Do toho ti také nic není,“ řekl slabě, byl si jistý, že zčervenal. „Podívej, měl jsem dneska trochu problém, rád bych si o tom s tebou mluvil. Uh, Kratiknotova hodina. Myslím, že potřebuju zapracovat na hořícím a rozptylovacím kouzle; ve výsledku hrozně kouřilo-“

„Nemysli si, že můžeš změnit téma,“ přerušil ho Snape. „potřebujeme se zaměřit na tohle. Už je více než načase.“

Proč vždycky, když si opravdu přál, aby ho podlaha pohltila, to ta potvora odmítala udělat?

„Takže, jsi normální mladý muž a-“

„Na mě není nic normálního. A ty to víš!“ Harry se náhle cítil vztekle. „Podívej, mnoho dětí je osiřelých. To není tak zvláštní, ale od první chvíle, co mě Dursleyovi nazvali zrůdou, na mě není nic normálního. Až na to, že, dobře, mám touhy. Ale nebudu o nich mluvit. A hádej, co ještě? Nebudu s nimi ani nic dělat. Nemůžu.“

Stále tím samým, měkkým tónem. „Proč ne?“

„Protože by to bylo špatné!“ vykřiknul Harry a vyskočil na nohy. Později se bude pravděpodobně cítit špatně, že jeho čajový šálek spadl a rozbil se o podlahu, ale teď mu to bylo jedno. „Není to jasné? Nemůžu prostě… zradit všechny, které mám rád, Severusi. Jak to po mně jen můžeš chtít? Díky tomu zatracenému proroctví, na mě celý svět spoléhá.“

„To neznamená-“

Harry nenáviděl, co právě řekl, dokonce i když to byla pravda. „Oh, paráda. Teď si zase budeš myslet, že jsem arogantní a sebestředný!“

Severus o trochu zvýšil hlas. „Že na tebe spoléhá celý svět, neznamená, že nemůžeš být sám sebou, Harry!“

„Znamená to, že musím být druhem osoby, na kterou se mohou spoléhat,“ řekl Harry a odfrknul si. „Jak jinak mám uspět v té jediné věci, na které záleží?“

Alespoň, že Snape neřekl, že zabití Voldemorta není jedinou věcí, na které záleží. Bylo to tak, a teď už to všichni věděli. Snad proto Snape promluvil tak strnule, když odpovídal. Rád by řekl, že na tom nezáleží, ale nebylo moc Zmijozelské říkat lži, kterým by nikdo nevěřil. „Přesto by sis měl dovolit svobodu k prozkoumávání své vlastní… své vlastní sexuality, Harry. To, co cítíš, je přirozené pro mladé muže tvého věku, a-“

„Na tom není nic přirozeného,“ řekl Harry a potřásl hlavou. Pro někoho jiného, jistě. Ale ne pro něj. Co bylo přirozeného na tom, chodit na rande, zvyknout si na někoho, prozkoumávat svoje touhy, když to může skončit tím, že jeho „někdo speciální“ bude zasažen zeleným světlem? Nebo umučen k smrti? Už tak dost riskoval, když si dovolil milovat Severuse a Draca. Mohlo to být použito proti němu. Kdyby byl více obezřetný, udržel by si od nich odstup.

Ale Snape a Draco… to se prostě stalo. Harry to neplánoval; jako by osud s ním měl pro jednou soucit a dal mu to, co chtěl. Co potřeboval. A samozřejmě měl také rád Rona a Hermionu, ale to se stalo předtím, než zjistil, jak opatrný by měl v takových záležitostech být.

Ale nikdo jiný, zapřísahal se Harry. Nikdo jiný, dokud Voldemort nebude mrtvý a studený. A stejně tak všichni jeho Smrtijedi. Mrtví nebo políbení, nebo přinejmenším, bezpečně zamčení. Potom a jedině potom pro něj bude bezpečné se zamilovat.

Opravdu, nedovedl pochopit, proč Draco nevidí věci stejně. Být blázen do Rhiannon nebyla omluva, ne, pokud nebyl jednoduše blázen.

Ne snad, že by se o tom s ním chtěl hádat. To už zkoušel a prohrál.

„Je to všechno?“ zeptal se Harry, natolik chladným hlasem, aby ho Severus vzal vážně. „Už o tom nechci znovu mluvit. Můj názor nezměníš, a abych řekl pravdu, štve mě, že jsi to vůbec zkusil. Zkoušíš mě přivést k šílenství? Protože to je všechno, co se stane, když budu poslouchat, že bych měl mít, co chci, i když vím, že udělat tohle někomu jinému je prostě špatné!“

„Neříkej, že--“

Čas vytáhnout velkou zbraň, pomyslel si Harry, a proběhlo jím jakési pochmurné zoufalství. Nemá na výběr. Snapeových názorů si hodně vážil, což bylo důvodem, proč tenhle rozhovor byl tak nebezpečný. Ještě chvilku a mohl by být přesvědčen, aby se pokusil mít všechno. Ne pouze rodinu, což bylo svým způsobem dost špatné, ale i milostný život. Nemohl dopustit, aby se to stalo. Rozhodně nemohl.
 
„Proč bych tě měl vůbec poslouchat?“ zeptal se a nezajímalo ho, že ta slova zavrčel „Co bys o tom mohl vědět? Nic. Žiju s tebou, Severusi! Myslíš si, že jsem si nevšiml, že jsi nikdy- nikdy-“

Harry si náhle uvědomil, jak je krutý a polknul. Nechtěl ublížit svému otci a zmínky o tom, že Snape nemá milostný život, to už bylo trochu moc. Dokonce i předtím, než věděl o Kazisvětovi, natož pak teď.

„Je mi to líto,“ řekl tišeji. „Mám tě rád, Severusi. Otče. Tati. Ale nemůžu o tom znovu mluvit. Prosím… nežádej mě o to.“

Snape vypadal otřeseně, ruka, kterou zvedl, aby dal stranou vlasy spadlé do očí, se chvěla.         
„Nemůžeme to takhle nechat, Harry. Myslím si, že nechápeš, co děláš, když se takhle zapíráš.“

„Necháme to přesně takhle.“ Harry zacouval ke dveřím. „Jsem dospělý a můžu si vybrat, o čem budu diskutovat a o čem ne. A tohle je za hranicí.“

Na dlouhý, napnutý okamžik zavládlo v malém pokoji ticho, které rušilo jen přerývané dýchání.

Dokud Snape nepromluvil.

„Mohl bys… mohl bys snad zvážit...“ Skutečně se kousl do rtu, jako by se mu nadcházející otázka těžko tvořila. Nakonec ji nepoložil. O tom Harry nepochyboval, protože ať už se ho Snape chtěl zeptat na cokoli, rozhodně to nebylo:

„Neuvážil bys náhodou partičku šachů?“

„Ne, neřekl bych,“ řekl Harry jemně. „Ne, právě teď. Skončilo by to hádkou. Myslím, že to je ti jasné.“

Snape přikývl, vlasy mu opět spadly do tváře a zakryly jeho výraz. „Šlo to špatně a za to se ti omlouvám, Harry. Nevím jak… můj otec se mnou nikdy o takových věcech nemluvil. Přišel by si ke mně, kdyby si začal přemýšlet, že si najdeš jehlu, ano?“

Harry se obejmul oběma rukama. „Snad nevěříš, že jsem tak slabý. Malý spor s tebou mě nedonutí spadnout do toho zpátky.“

„Myslím...“ Snape zřejmě vybíral slova s velkou péčí. „Myslím, že to, co jsi se rozhodl, si zvolit, může mít následky, kterých jsi si v tuto chvíli sotva vědom.“

To znělo hodně jako To pochopíš, až budeš starší. Což byla pravděpodobně pravda, takže se Harry rozhodl to nevyvracet. „Nemám žádnou touhu najít si jehlu, Severusi. A nemohu slíbit, že okamžitě přijdu, jenom proto, že na to pomyslím. Ale slibuju, že k tobě přijdu pro pomoc, jakmile skutečně po nějaké šáhnu.“

„Předtím než ji použiješ.“

„Ano, předtím,“ řekl Harry, a pokusil se o úsměv, i když předmět hovoru byl tak ponurý. „Ačkoli, víš co? Vím, že mě stále budeš milovat i kdybych se tu ukázal s oběma rukama krvácejícíma. A není to pokrok? Už si nedělám starosti, že budu odadoptován.“

„Žádné dítě by se o takové věci nemělo strachovat. Ani žádné odrostlé dítě,“ dodal Snape, dokonce i když se Harry nechystal protestovat, že už je dospělý. „Pojď. Doprovodím tě na večeři.“

Samozřejmě. Musel udržovat přetvářku, že Harryho magie je stále trochu vadná a nestabilní. Harry si povzdychl. Bylo na něj už trochu moc, že nemůže jít sám ani na večeři.

Ale s tím nic nezmůže.

Sedl si k nebelvírskému stolu, ale do jídla už se nepustil, i když ho Snape zaujatě pozoroval.

****
Dalších pár týdnů bylo velmi jednotvárných. Z počátku se Harry bál, že jeho otec bude chtít další „rozhovor“, ale Snape vypadal, že ho vzal za slovo, když tvrdil, že je dost starý, aby se rozhodl sám, o čem chce diskutovat a o čem ne. Dokonce se ani nepokusil nadhodit téma Harryho milostného života – nebo spíš jeho nedostatek -  když přišel Harry jednoho sobotního večera domů do sklepení na večeři.

Snape s ním byl sám téměř hodinu, zatímco čekali na Draca. Mluvili o Harryho hodinách a o Snapeovu rozčarování nad nejnovějším ročníkem prváků, kteří byli ještě větší tupohlavci než obvykle. Chvíli strávili společným vybíráním menu a Harry připustil, že být prefektem není tak docela to, co očekával.

Ale jedno téma, k Harryho úlevě, zůstávalo kompletně uzavřené.

Když Draco konečně přišel, byl plný novinek o Rhiannon. Psala, že naprosto miluje univerzitu, že hudební program, do kterého se zapsala, je vynikající a že dokonce zkouší s profesionální skupinou známou jako Noví londýnští zpěváci, kteří chodí zpívat do kostelů a podobně.

Harry vzhlédl od svého steaku. „To nezní dobře. Nemyslím si, že kostely obvykle platí sborům-“

„Vyjádřil jsem se špatně,“ řekl Draco lehce „Pořádají večerní koncerty, někdy i v kostelech. Na vstupenky. Zmínila se o kostele sv. Martina.“

„To je na Trafalgar Square,“ řekl Harry. V tom kostele nikdy nebyl, ale jako mladšího ho několikrát dotáhli do Národní galerie, když teta Petunie nemohla ke hlídání sehnat paní Figgovou. Harry si ty výlety moc neužil; umění je pro osmiletého kluka dost nudné, bez ohledu na to jak velkolepě by mělo působit. Nicméně, dokonce i když byl mladší, byly mu jasné dvě věci: že se u Dudleyho předpokládalo, že skončí jako “kultivovaný”, a že tato snaha byla ještě marnější než v jeho případě.

Jednou Dudley dokonce kousl průvodce, který mu říkal, aby přestal šmatat špinavými prsty po stěnách. Teta Petunie byla zděšena, ale Harrym, ne Dudleym.

Harry nebyl nikdy schopen přijít na to, jak na něj zvládla hodit i tuhle příhodu.

„Je to v centru města,“ vysvětlil, protože Draco vypadal poněkud bezvýrazně. „Londýna.“

„Samozřejmě, že Londýna,“ řekl kousavě Draco. „Nazval jsem je Novými londýnskými zpěváky, ne? A možná tě to překvapí, ale slyšel jsem o Trafalgar Square. Pouze jsem si to zkoušel představit. Nemyslím, že opery, které jsem navštěvoval, byly někde blízko. Každopádně, Rhiannon psala, že na konkursu zpívala Händela. Nikdy nebyl můj oblíbený.“

„Ani můj,“ řekl suše Harry. O Händelovi mohl říct leda to, že to jméno už předtím slyšel. Pravděpodobně.

„Zní to jako by se tvé petite amie dařilo dobře,“ řekl Snape neutrálním tónem. „Věřím, že je opatrná, když tě chce kontaktovat?“

„Ano. Všechny dopisy tam i zpět jdou přes Hermioniny rodiče. Nikdo ani neví, že mám přítelkyni, natož že je mudla.“ Draco nabodnul smaženou houbu. „Budu muset poslat Grangerovým něco velmi hezkého k Vánocům, abych jim poděkoval. Zajímalo by mě, co by se jim líbilo. Snad bude mít Hermiona představu.“

„Hlavně se vyhni diamantovým náhrdelníkům,“ řekl Harry a zkoušel se nezašklebit.

“Až se jako slavný bystrozor budeš začleňovat do čistokrevné společnosti, nebudu si vychutnávat tvé omyly, které, jsem si jist, budou nejméně tak špatné jako ty moje v mudlovském světě,“ odseknul Draco.

Vypadalo to, jako by si Snape myslel, že se hádají, protože změnil téma. „Co si myslíte o nových kursech etiky?“

„Líbí se mi ten styl založený na diskusi,“ řekl Harry. „Mluvit společně o textu je lepší než opakovat o čem to je, esej za esejem.“

„Za předpokladu, že má student před hodinou přečtený text.“

„To já mám,“ zaprotestoval Harry. „Úplně pokaždé, tati!“

“Nemyslel jsem tebe. Spíše pana Finnigana.“

„Tak mu zadej esej,“ navrhnul Draco.

„To už jsem udělal.“

„Skvěle.“

„Buď milý,“ řekl Harry. Udržoval klidný tón, i když jejich stálá nechuť k Nebelvírům ho pořád občas otravovala. Určitě tu byli i Zmijozelové, kteří úkoly také neplnili: na mysl mu přišli třeba Vincent s Millicent. A Harry nepochyboval, že Snape nezadal úkol žádnému z nich.

Trochu zneklidňující bylo, že se mu ti dva automaticky vybavili křestními jmény. Ale koneckonců, byl úplný Zmijozel, tak by to pravděpodobně nemělo být alarmující.

„Taky se mi líbí být se všemi sedmáky společně,“ řekl Harry. „A to, že jsi nám neříkal, co je správné a špatné, ale povzbuzoval nás, abychom přemýšleli o problémech sami.“

„Ačkoli, etika přizpůsobená momentální situaci má své nedostatky,“ vložil se do toho Draco. „Tvůj příklad, zda je správné vrátit ztracenou bankovní směnku právoplatnému majiteli, například. Studenti říkali, že by bylo správné nechat si ji, ale cítili by se jinak, pokud by byli jejími vlastníky.“

„Samozřejmě. O to tu jde.“

„Ale nezmínil ses o tom, že jenom hlupák by u sebe nosil přenosnou směnku. Zodpovědné by bylo mít ve směnce rozlišeného specifické příjemce.“

„Není to kurz bankovního minima.“

„Ale studenti by se měli naučit, že se nemůžou spoléhat na skřety, že budou hájit jejich nejlepší zájmy-“

Harry si povzdechl. „Zase rasismus, Draco?“

„Předpokládám, že by ses urazil, i kdybych prohlásil, že upíři touží po krvi!“

„Vrozené vlastnosti versus stereotypy skupiny, to by mohlo být zajímavé téma k prozkoumání,“ řekl Snape. „Možná na něj zadám esej. Pro celou třídu.“

Harry si nebyl jistý, jestli mluvil vážně nebo jen chtěl utnout jejich hašteření. „Ne, jen žádné eseje. Těšil jsem se, že budu mít pár předmětů, které nebudou zahrnovat hromadu úkolů.“

„Můžeš být ujištěn, že Péče o kouzelné tvory, tak jak ji vyučuje Hagrid, má velmi malou šanci dosáhnout akademického standartu,“ líně pronesl Snape.

Draco se zasmál. „Myslím, že myslel Obranu.“

Jak se mohl smát čemukoli spojenému s Morrighanovou, to Harry netušil. Profesorka obrany se ke Dracovi stále chovala jako absolutní mrcha. Harry by to nikdy neřekl nahlas před svým otcem, ale byla to čistá pravda.

Snape se zarazil, načež velmi pomalu položil vidličku vedle talíře. „Vysvětli.“

Na chvíli se Harrymu ulevilo. Už bylo načase, aby Morrighanová poznala Snapeův názor na pár věcí.

Ale ne... Snape stále mluvil o domácích úkolech.

„Na Obranu nevypracováváme žádné eseje. Ani nic nečteme,“ vysvětlil Harry, jakmile pochopil. „Hodiny jsou jenom o praxi.“

„Prozatím jen o praxi, to máš na mysli.“

„Ne, Morrighanová nám řekla, že nebudeme mít žádné domácí úkoly ke zvládnutí kouzel, které se učíme během vyučování.“

„Já to věděl,“ zamumlal Snape. „Já to věděl!“

Draco s Harrym se podívali jeden na druhého, ale byl to Draco, kdo promluvil. „Věděl jsi co, Severusi?“

Neuvěřitelné, Snape skutečně zrudnul. „Neměl bych pomlouvat kolegy.“

Draco se opět zasmál. „Slyšel jsem tě v jednom kuse urážet Trelawneyovou, že je podvodnice. Co je to?“

„Můžeš nám věřit,“ dodal Harry. „Chápeme ten rozdíl, Severusi. Tady, jsme tvoji synové. Když se vrátíme zpátky do hradu, jsme opět studenti. Nebudeme opakovat jako studenti to, co jsme slyšeli jenom proto, že jsme tvoji synové.“

„Dobře řečeno, velmi dobře,“ řekl Draco a pokýval hlavou.

Snape vypadal, že zkouší získat zpět svou nezdravě nažloutlou barvu. Buď to, nebo trénoval tik. „To nic není, opravdu. Ale když jsem slyšel, že je přijata jako učitelka, řekl jsem Albusovi, že si nejsem zcela jistý, jestli je gramotná.“

Draco se zašklebil, ten výraz nepostrádal zlomyslnost. Ne, že by ho Harry mohl vinit, při zvážení toho, s čím se musel potýkat každé pondělí, středu a pátek. „No nebyla by bomba, kdyby se vyhýbala zadávání písemných úloh z toho jednoduchého důvodu, že neumí číst?”

Harry se zaměřil na něco jiného. Udržoval hlas tak nenucený jak jen mohl. „Takže, ty už ji znáš.  Řekl bych, že hodně, když jsi tvrdil, že nevlastní žádné šaty. Proč jsi nic neřekl?“

Tik v Snapeově čelisti zrychlil. „My... to je dlouhý příběh, Harry.“

Dracův nevinný tón nikoho neoklamal, tím si byl Harry jistý. „Oh, ale my jsme prefekti, Harry a já. Můžeme porušit večerku. Proto věřím, že bychom tu dokonce mohli i strávit noc, pokud by byl ten příběh tak dlouhý.“

„Fracku,“ zamumlal Snape. „Dobře tedy. Maura pracovala v řádu během první války, ačkoli když se dívám zpět, nejsem jistý, jestli jít tak daleko a nazvat ji členem. Na to byla vždy příliš velký samotář.“

„Maura,“ řekl Draco. „To zní jako by jste si byli... blízcí.“

Harry ho málem uhodil a pak zauvažoval, jestli si nezačíná osvojovat trochu násilnické sklony.

„Jak blízcí není tvoje starost,“ odseknul Snape. „ Důležité je jen to, že jsme se nerozloučili v nejlepším.”

Harry nesouhlasil. Začínal si myslet, že i ty ostatní věci jsou významné. Například, jak usilovně se  Snape snažil znovu nezčervenat. Nebo to, že si umyl vlasy před nástupem do Bradavického expresu. Pravděpodobně to bylo poprvé po letech, co viděl Mauru Morrighanovou.

Když se nad tím zamyslel, bylo evidentní, že Snape chtěl vypadat co nejlépe.

Vlastně, Harry si uvědomil, že si Snape udržoval čisté vlasy skoro celou dobu. Nebyly vždy tak uhlazené jako první den, ale byl to výrazný pokrok oproti jeho obvyklému vzhledu.

Hrozné pomyšlení, že by se pokoušel zaujmout Mauru Morrighanovou, a místo toho chytil Lenku!

Ale to, na co pomyslel potom, bylo horší. Jak se věci vyvinou, až Snape zjistí, že Maura Morrighanová nenávidí Draca?

Polekaný tou náhlou myšlenkou Harry pohlédl na svého bratra. Jaký byl opravdový důvod, proč si Draco odmítal stěžovat na Morrighanovou? Přišel nějak na to, že se Snape o tu ženu zajímá? Nechtěl to zkazit?

Draco mu pohled oplatil, potom letmo pohlédl dolů, jako by hledal kapku omáčky, která mohla zašpinit jeho košili.

Ale byl bez poskvrny jako vždy, samozřejmě.

„Omlouvám se,“ řekl Harry a polknul, když obrátil pozornost ke svému otci. „Omlouvám se, že jsem řekl ty věci o tvém milostném životě. Já... hm, bylo to ode mě špatné, bez ohledu na to, jak rozzlobený jsem v tu chvíli byl. Nevěděl jsem, že bys... ehm, miloval a ztratil.“

Draco vypil svoji sklenici vína. „To se nám to vyvíjí. Vylil sis strasti svého zlomeného srdce Harrymu? Cítím se trochu vyšachovaně.“

„Nebuď absurdní... To nebylo žádné vylévání,“ řekl Snape a zamračil se na Harryho. „Ani zlomené srdce. Ta záležitost sotva stojí za zmínku.“

Jeho lesknoucí se vlasy vypovídaly o něčem jiném, ale Harry přikývl, jako by svému otci věřil, a postřehl, že jeho bratr udělal to samé.

---------------------------------------------------

Pololetí se už rozjelo; tréninkové rozvrhy na famfrpál byly uveřejněny před Velkou síní následující pondělí. Harry si jich všimnul, když šel na snídani. Nemohl si pomoci a trochu si povzdechnul. Od chvíle, co uviděl Ginny na lektvarech, si připomínal, že si s ní musí promluvit o svém záměru pokračovat jako chytač. Bez ohledu na to, že Ron, jako famfrpálový kapitán (natož jako její bratr) už to téma musel nadhodit. Harry Ginny dlužil promluvit si s ní o tom osobně.

Byla přesně tak vlídná, jak očekával. Řekla mu už loni, že by mu ustoupila, kdykoli by byl připraven vrátit se zpátky, a Ginny Weasleyová rozhodně držela slovo.

„Díky,“ řekl Harry s radostí a předklonil se, aby ji letmo políbil na tvář. „Jsi nejlepší, Ginny. Opravdu jsi.“

Když začalo pískání, napadlo ho, že by neměl dělat něco takového ve Velké síni. Ačkoli, oni nepředstavovali velký problém; Snape ano. Zlobně na něj shlížel od učitelského stolu, jako by Harry zkusil Ginny ukousnout hlavu.

Harry pokrčil rameny a zkusil si namluvit, že Snape tomu nerozumí.

Pak ho napadlo, jestli tomu Snape neporozuměl až moc dobře. Vydedukoval, že s Ginny mluvil kvůli famfrpálovému postu? Určitě od něj byl tak daleko, aby ho neslyšel?

Ale říkal, znova a znova, že pochopí, když Harry bude hrát za Nebelvír a ne za Zmijozel! Proč by byl teď tak rozzlobený?

Harry se ke svému otci otočil zády a vyšel z Velké síně.

****

„Letos pracujeme na zvěromágské přeměně,“ řekl Harry, když seděl před zrcadlem Všech duší. Cítil se každý den zaměstnanější, ale stále si našel čas alespoň jednou týdně na dlouhý rozhovor se Siriusem. Nebylo to tak úplně jako mít ho zpět, protože ani na okamžik nezapomněl na to, že jeho kmotr už dále není součástí tohoto světa, ale bylo to lepší než nic. Mnohem lepší. „Ačkoli se mi vůbec nelíbí, jak na to McGonagallová jde. Celý první týden byla jenom teorie, a hodně z toho byla základní propaganda, že se opravdu musíme zaregistrovat, pokud si zvládneme osvojit zvířecí formu.“

„Za to pravděpodobně můžeme my,“ řekl Sirius a zašklebil se. „James, Petr a já. Tehdy tak nějak předpokládali, že přeměnu nelze zvládnout dříve než ve dvaceti, takže samozřejmě studentům registraci nezdůrazňovali. To se očividně změnilo.“

„Ale pokud jde o mě, celá ta věc je tak pitomá,“ stěžoval si Harry. „Dokonce i veřejné hodiny jsou trochu nepromyšlené, nemyslíš? Kdybych se mohl stát jelenem nebo něčím, nemělo by se to udržet v tajnosti?“

„Pokud to zkouší každý, tak by víc poznámek vyvolalo, kdyby tě z těch lekcí uvolnili. Lidé by se mohli domnívat, že už svou formu máš.“

„Dobře, to je pravda.“ Harry si povzdechnul a přál si, aby mohl říci Siriusovi o všech tajemstvích, které se kolem něj točily, jako je jeho údajně slabá magie a způsob, jakým musel skrývat to, že nepotřebuje hůlku. Ačkoli na to nebyla žádná naděje; Harry nemohl riskovat, že Voldemort ovládá způsob, jak ukradnout tajemství od mrtvých.
 
Sirius se předklonil, vypadal jako by se chtěl propadnout zrcadlem. „Tak jak to jde? Ještě žádný náznak?“

„Ne, ale McGonagallová říká, že to obvykle trvá mnohem déle. Děláme vizualizaci. Hodinu po hodině. Celé je to nudné,“ stěžoval si Harry. „Bez ohledu na to, jak se snažím, prostě nedokážu vidět svoje nohy a ruce jako kopyta.“

„Proč jsi si jistý, že budeš jelen?“

„No, však víš,“ Harry udělal nejasné gesto. „Můj táta.“

„To s tím nemá skoro nic společného.“

„To není pravda. Severus řekl, že bych pravděpodobně mohl zdědit schopnost zvěromágské přeměny.“

Pokud zmínky o Snapeovi Siriuse rozčilovaly, už to nedával najevo. Možná i proto, že se o něm Harry zmiňoval tak často. Neskrýval kdo doopravdy je nebo co doopravdy cítí a co si myslí. Sirius se choval, jako by Snape byl vzdálený příbuzný, více či méně. Nikdo zvlášť důležitý, ale nikdo koho by nenáviděl.

„Schopnost, snad. Ale ne nezbytně formu.“ Siriusova ruka udělala vířivý pohyb, kterým napodobil způsob, jakým Harry pohyboval rukou, když si hrál se Salsou. „Máš ohromné spříznění s hady, Harry. Mluvíš jejich jazykem. S jedním se kamarádíš. Neexistuje žádný důvod, proč by had neměl být tvojí formou.“

„Oh, jsem zařazen do Zmijozelu a hned na to se ukáže, že moje zvěromágská forma je had? Ne, díky. Nechci být chodící klišé.“

„Technicky, budeš jen zmijozelské klišé.“

Harry se zasmál. „Máš mě. Tobě by to nevadilo, Siriusi? Kdybych se měnil v hada?“

„Nemám nic proti skutečným hadům.“ Sirius se trochu zaklonil a povzdychl si. „Nebudu říkat, že miluju pomyšlení na to, že jsi ve Zmijozelu, ale znáš historii mojí rodiny a té koleje. A Snape...“ Jeho hlas byl popuzený, ale upřímný. „Jsi jistě šťastnější, než jsem tě kdy viděl.“

„A ty bys nerad, aby si to s tebou tvůj nejlepší přítel zase vyřídil,“ vtipkoval Harry.

„To taky. Ale...  Je jasné, že ty a Severus spolu skutečně vycházíte. Nad tím mi zůstává rozum stát.“

„Jeden by řekl, že tohle je stěží překvapující,“ líně pronesl Harry v obstojné imitaci otcova hlubokého hlasu.

Sirius se zasmál. „Vystihl jsi ho naprosto přesně.“

„Taky říká, že starého psa zřejmě novým kouskům můžeš naučit.“

„Klidně, pokud to nebude povel mrtvý.“

Harry se zašklebil. „Oh, tohle bylo hodné samotného Freda a George.“ Jeho úsměv náhle pohasl. „Přeju si, aby útok na Ministerstvo neuhodil tak blízko jejich domova. Nebo Ronova. Řekl bych, že Ron se drží. Chci říct, nechce o tom mluvit, ale to je pravděpodobně proto, že není o čem mluvit.”

Sirius zvedl hlavu. „Ztratili někoho?“

„Ano. Percyho.“

„To jsem nevěděl,“ povzdechnul si Sirius. „Není důvod, proč bych měl. Nebyli jsme si obzvlášť blízcí. No, vyřiď Ronovi mou upřímnou soustrast.“

„Myslím, že raději ne. Už tak na mě žárlí kvůli tomu, že mám zrcadlo.“ Harry se posunul, aby obtočil paže kolem těla, ani si neuvědomil, že jeho hlas klesnul k šepotu. „Řekl jsem mu, že to nefunguje pro nikoho jiného, ale doopravdy mi neuvěřil, dokud jsem ho nezaved sem, aby si to zkusil. A potom... no, nemyslím, že mě z toho obviňuje. Takový blbec není. Ale je skleslý, že  nevyřešil své problémy s Percym, než zemřel, a že teď není schopen dostat se k němu způsobem, jakým se mohu dostat já k tobě... To to dělá horší.“

Harry se zachvěl, nenáviděl skutečnost, že se mu tehdy ulevilo. Vše, na co byl schopen myslet to odpoledne, když se Ron naléhavě zkoušel dovolat Percyho, bylo to, že pokud to bude fungovat, ztratí vzácný střep. Nebo více než jeden, protože jak by mohl odmítnout, kdyby Ron chtěl znovu a znovu mluvit s Percym? Harry Percyho nepostrádal, ale ten muž byl Ronův bratr.

Ale negungovalo to – samozřejmě, že ne. Harry to očekával.

Očekávání ho ale nezbavilo pocitu viny, který cítil, že si chtěl zrcadlo nechat celé pro sebe.

„Harry?“

Znepokojení v Siriusově hlase vytrhlo Harryho z jeho zamyšlení. „Jo. Promiň. Jenom... uhm, cítím se kvůli Ronovi špatně.“

„Porozhlédnu se po Percym Weasleym, pokud chceš. Řeknu mu, že na něj Ron myslí. Co ty na to?”

Harry tou myšlenkou nebyl příliš nadšený, ale přikývl. Bylo to to nejmenší, co Ronovi dlužil. A kdyby něco z jeho času se Siriusem mělo být využito pro posílání zpráv tam a zpět mezi Percym a Ronem, pak to tak bude.

Škoda, že ty samé metody by nefungovaly s Harryho rodiči. Sirius zkoušel a snažil se všemi způsoby obejít znemožnění, ale nic nefungovalo. Když James řekl schválně něco svojí ženě, tak aby to Sirius mohl vyřídit Harrymu, Sirius stejně při pokusu doručit zprávu oněměl.

Když James něco řekl skutečně jen proto, aby to Lily sdělil, potom to Sirius mohl zopakovat

Celá ta věc byla k vzteku, ale aspoň Harrymu nic nebránilo v posílání zpráv svým rodičům. A to znamenalo hodně. Chtěl, aby věděli, že jakkoli se cítil být Snapeovým synem, pořád byl také jejich a nezapomněl na to.

Chtěl, aby věděli, že je miluje a lituje, že kdy věřil, že by byli ten typ lidí, co řídí pod vlivem alkoholu a tak se nechá zabít. Ten typ, který by byl natolik sobecký a udělal to, i když to znamenalo zanechat své dítě bez jediné osoby, kterou by mohlo doopravdy nazývat rodinou.

„Stále vypadáš nešťastně,“ řekl Sirius. „Nevěřil jsi mi předtím, když jsem mluvil o tvé formě? Harry, můžeš se měnit v krysu a nevadilo by mi to.“

Harry se pokusil usmát. „Díky, Siriusi. Ale, uh, doufám, že neskončím jako hnusná krysa.“

„Hnusný je úmysl, nikdy ne zvíře.“

„Jen shoda okolností, že ta krysa byla krysa, co?“ Harry zjistil, že je těžké tomu uvěřit, i když věděl, že Sirius má pravdu. Pravé krysy nebyly strašná stvoření. Ron měl Prašivku hodně rád,  než zjistil, že jeho mazlíček je kouzelník v přestrojení.

Pouze na chvíli se Harry podezřívavě zadíval na hada ve svých rukách, potom zamítl ten nápad jako nesmysl. Salsa nemohla být něco jako Prašivka. To by poznal.

Určitě?

„Dost o přeměňování. Máme příští měsíc začít nové téma, vedle studia zvěromágství, tak aby studenti, kteří se nebudou přeměňovat, měli ve třídě co dělat. Mohl bys mi říct, co víš o Mauře Morrighanové?“

„Učí obranu a nemá ráda Draca Malfoye.“

„To jsem ti řekl já! A on se teď jmenuje Draco Snape.“

„Samozřejmě,“ řekl suše Sirius. „Což mi připomíná. James a Lily to neřekli, ale očividně je potěšilo, že máš bratra. Vždy plánovali více dětí.“

„Ale tebe to očividně nepotěšilo.“ Harry polknul. „Dobře, popravdě, nejdřív jsem taky nebyl nadšený. Chtěl jsem Snapea sám pro sebe.“

Sirius udělal obličej, ale Harry, místo aby se rozzlobil, se rozesmál. „Vím. Zní to trochu zvláštně. Ale opravdu jsem byl rád, že mám dospělého, který se o mě stará, a nechtěl jsem se dělit.“

„Oh, Harry-“

„Je to v pořádku,“ řekl rychle Harry. „Po čase jsem přišel na to, že jsem získal bratra, místo abych ztratil otce. A od té doby je to skvělé. Dobře, většinou. Hmm, takže, co víš o Mauře Morrighanové?“

„To jméno mi něco říká. Myslím, že se o ní Albus někdy před lety zmiňoval. Pravděpodobně někdy během války. Ale nepamatuji si nic konkrétnějšího. Oh... počkej. Lily jednou říkala něco o Mauře, nebo ne?“ Sirius zněl jako by si mluvil sám pro sebe „Severus s ní dělal nějakou práci, myslím. Řekl Lily, že se Maura zajímá... o totemovou magii. Ano, tak to bylo. Mluvila o řádném studiu, kdyby válka někdy skončila.“

„Co je totemová magie?“

“Magie amerických Indiánů je na ní z větší části založena.“ Sirius pokrčil rameny. „Obávám se, že o tom moc nevím, jenom že to zahrnuje zvířata.“

To vysvětlovalo některé věci, třeba Morrighanové časté používání zvířat ve třídě. Nemluvě o zvláštním způsobu, jakým se oblékala. Hermiona to postřehla hned, soudě podle jejího komentáře o „Pocahontas“. I když se jí Harry musel později zeptat, kdo to vlastně ta Pocahontas je.

Harry byl v pokušení zeptat se, jestli Sirius ví něco o Snapeovi a Morrighanové jako o páru, ale věděl, že musí respektovat otcovo soukromí, tak nic neřekl.

Hned na to se ozvalo zaklepání na dveře a Harry se za svou opatrnost pochválil.

„Vstupte,“ zavolal. Věděl, že jenom Snape nebo Draco mohou projít skrz těžké ochrany, které Snape na místnost uvalil.

Byl to Draco, přesně včas, aby ho doprovodil na noc do Zmijozelské ložnice. Harry si přál, aby nemusel jít. Čas se Siriusem byl vzácný.

Ale Snape by mohl mít záchvat, kdyby Harry nedělal nic než zíral do zrcadla a ignoroval svoje studium a další povinnosti. Nemluvě o tom, že bez pořádného odpočinku nebyl schopen o vyučování fungovat. To minulý rok bez jakýchkoliv pochyb dokázal.

„Dobrou noc, Siriusi,“ řekl, svaly ho trochu bolely, když se zvednul z podlahy. „Vrátím se brzy.“

Sirius přikývl a vyskočil na nohy. „Budu počítat dny.“

„Doopravdy?“

„Ne, ne doopravdy. Říkal jsem ti, že čas tady není stejný. Vydrž tvrdě pracovat na své přeměně. A Draco? Máš taky přeměňování, že? Pracuj tvrdě na své vlastní.“

Draco se zarazil uprostřed kroku, evidentně překvapený. Sirius ho obvykle ignoroval, dokonce ačkoli byli příbuzní. „Budu, pane.“

„Měl jsi zatím štěstí?“

„Ne, ještě ne.“

„Dobře, nepřestávej se snažit. Není to snadné.“ Sirius zastavil, ruce neklidně v pohybu. „Jak je tvé matce?“

„Tak dobře jako-“ Draco zmlknul a přes rty mu unikl malý povzdech. Harry si nebyl jistý, proč začal Siriusovi lhát, ale byl šťastný, že mu to nešlo. „Nevím,“ řekl stroze. „Poslední, co jsem od ní slyšel, bylo, že je u svých příbuznými na kontinentu. Myslím, že ve Francii.“

Sirius přistoupil o krok blíž. „Narcissa opustila svého muže?“

„Já...“ Draco očividně nevěděl, jak na to odpovědět, protože nesměl odhalit, že „Lucius“ žijící v Malfoy Manor nebyl vůbec Narcissin manžel. „Nevím. Nenapsala mi vysvětlení.“ Dracův hlas byl ponurý, když dořekl, “klidně by mohla být mrtvá a já bych to netušil.“

„Ale ne, nemyslím, že je zde,“ řekl Sirius.

Draca to vyvedlo z míry; evidentně zapomněl, že mluví s někým, kdo je mrtvý.

„Měl jsem Narcissu velmi rád, když byla mladá,“ dodal Sirius laskavě. “Vycítil bych její příchod, Draco. Ne, je stále ve tvém světě. Doufám, že se ti brzy ozve.“

„Děkuji vám,“ zašeptal Draco. Jasně, zanedbávání od jeho matky bylo bolavé místečko. Harry si neuměl představit, jaké bylo mít takovou matku. Ale to nebylo překvapující, protože měl problém představit si matku vůbec. Petunie nikdy nezkusila být pro něj matkou, ani ho nenechala věřit, že se o to pokouší.

„Pane, pokud nás omluvíte, čeká na nás ředitel.“

„Siriusi, prosím. Ale ano, chápu. Dobrou noc vám oběma. Máte tam noc, říkal jsi to, Harry?“

„Ano.“

Harry položil ruku na zrcadlo, jako by říkal nashledanou a díval se, jak se Sirius ztrácí. Potom udělal to, co pokaždé - podíval se po střepu, který použil. Nic, byl pryč. Ani neočekával nic jiného.

„Kde je tvoje zrcátko?“ zeptal se Draco. „Vrátíme ho do bezpečí k otci, předtím než půjdeme navštívit Brumbála.“

„Oh, takže to byla pravda?“ Harry si myslel, že to byla jenom výmluva, jak ukončit bolestivou konverzaci.

„Ne, lidem které mám rád, běžně lžu celý den. To zrcátko, Harry?“

„Vzal jsem si tentokrát s sebou pouze střep.“ Tím způsobem se Harry nemusel tak snažit, aby  nepočítal kousky, které zůstaly. „Pokud na nás ředitel opravdu čeká, můžeme se odletaxovat do jeho kanceláře.“

„Samozřejmě, že se odletaxujeme. Prefekti sedmých ročníků na to mají oprávnění.“

Pokud měli, byla to pro Harryho novinka. Ale Draco takové věci říkal často. Měl privilegia ze svého postavení natolik rád, že si pořád vymýšlel nová.

Pokud se tím nedostávali do problémů, Harrymu to nevadilo.

„Jak se má tvůj kmotr?“ zeptal se Snape, když se objevili ve dveřích.

„Dobře.“ Harry se rozhlédl po zrcátku, ale otec už ho musel uložit. „Více či méně se smířil s tou zmijozelskou záležitostí, mimochodem. Dokonce mi řekl, že kdyby se ukázalo, že moje zvěromágská forma je had, vůbec by se o to nestaral.“

„Á, rozumná poznámka od Siriuse Blacka. Ty zázraky neberou konce.“

„Není to moc rozumné,“ řekl Draco. „Zmijozel neznamená, že jsme skutečně hadi.“

„To říkáš, protože je nemáš v oblibě.“

„Hadi jsou pouze znak,“ nesouhlasil Draco. „Z větší části reprezentují historické spojení s talentem Salazara Zmijozela mluvit hadím jazykem.“

„Znamená to více než to. Vždyť hadi se můžou vykroutit z těsných míst,“ usmál se široce Harry. „To je zmijozelská vlastnost, nemyslíš?“

„Teď si hlavně myslím, že tvůj had by nechtěl projít letaxem. Polož ji. Ne na moji nohu, Harry!“

Harry se pochechtával a otočil se, aby Salsu položil na podlahu.

„Nevím, proč jsi ji nemohl nechat v naší ložnici-“

„Ano, víš. Larissa by mi ji zase štípla.“ Harry si povzdechnul. „Už to nemůžu vydržet. Dám jí vlastního hada k Vánocům.“

„A co dáš zbytku nižších ročníků?“ Draco pozvednul obočí, jako by ho vyzýval. „Nic? Teď nejsi  pouze student, Harry. Jsi prefekt, nemůžeš mít své oblíbence.“

„Jsi na ni prostě rozzlobený, protože má mého mazlíčka radši než tvého.“

Snape potřásl hlavou. „Draco má pravdu, můžeš dát vánoční dárek buď všem mladším studentům nebo žádnému.“

„Dobře,“ vyprsknul Harry. „Pro mne za mne, i ten poslední z nich může mít hada. Alespoň to udrží Larissu zaneprázdněnou.“

„A já dostanu infarkt ze života v hadí jámě,“ odseknul Draco. „Jeden je dost. Věř mi.“

„Neexistuje však důvod,“ pokračoval Snape sametovým hlasem, “proč nenajít nějakou záminku k vybrání jedině slečny Kentové.“

„Ještě lepší.“ Harry se s úlevou usmál, když se podíval na svého otce. „V tom případě nemusím čekat na Vánoce. Nemáš nápad, co by mohlo být dobrou záminkou?“

Snape si pohladil bradu, když to zvažoval. „Řekl bych... nachytat ji, že se chová dobře.“

„Dát jí hada pokud vydrží týden bez obtěžování Lokiho,“ navrhl Draco.

“To je bez šance-“

„Tak to hloupé děcko podplatíme! Slíbíme jí, že dostane hada hned, jak vydrží týden neobtěžovat Lokiho!“

„Oh, to by mohlo fungovat,“ řekl Harry. „Takže, když tohle máme z krku, hádám, že nevíte, proč nás ředitel chce vidět?“

„BA,“ řekl Draco než stihl otec odpovědět.

„A může se zmínit i o zítřejším zasedání školní rady,“ dodal Snape. „'Lucius' přijde na hrad, Harry.“

„Oh,“ řekl Harry chabě. Bylo by skvělé vidět Remuse, ale věděl, jaký je Snapeův názor na setkávání se s ním, když vypadá jako Lucius. Harry si občas myslel, že by mu to tak moc nevadilo, ale teď mu jenom při tom pomyšlení naskočila husí kůže. „Je setkání rady v té samé místnosti jako posledně? Zůstanu stranou. Kdy se to koná?“

„Vlastně, rád bych, kdyby ses s ním setkal, jakmile ostatní členové opustí hrad.“

„Opravdu?“ Harry otci věnoval bližší pohled.

„Ano. Má několik věcí, o kterých by si s tebou rád promluvil.“ Snape skoro vypadal, že chce o tomto tématu říct víc, ale namísto toho si odkašlal. „Albus to zařídí, jakmile setkání rady skončí. Dal jsem mu také lahvičku se sérem na předání.“

To Harrymu znělo dobře.

„Připraven?“ zeptal se Draco.

Harry přikývl a vstoupil do plamenů letaxu. „Společně?“

„Jdi napřed.“

Harry nevěděl, jestli to znamená, že Draco je nervózní ukázat se v ředitelově kanceláři jako první, nebo jestli si Draco chce promluvit o samotě se Snapem. Měl ale hodně času udělat to zatímco on byl se Siriusem, ne?

Harry to pustil z mysli a vzal si hrst letaxu z krabičky, kterou držel jeho otec, a zároveň s vyslovením cíle jím mrštil dolů.

****

„Harry, můj chlapče!“ řekl Brumbál žoviálním tónem, když Harry vystoupil z krbu. Pro jednou nezakopl. Možná tomu konečně přicházel na kloub. „Posledních pár týdnů jsme neměli moc šancí si promluvit. Je všechno v pořádku? Tvá nitrobrana je pevná?“

Harry zkusil nevytřeštit oči. „Proč by neměla být?“

„Jen se ptám, můj chlapče, jen se ptám.“ Brumbálovy oči ztratily trochu ze svého třpytu. „S Voldemortem v pohybu se unce prevence vyrovná libře léku.“

Harry přikývl. „Ano, samozřejmě. Severus mě to naučil opravdu dobře, pane profesore. A po tom, co se stalo na mojí narozeninové párty, mám mysl uzavřenou takřka neustále. Stejně tak jsem to dělal i minulý rok, ale přes léto jsem trochu polevil. Nebude se to opakovat.“

„Děkuji ti, Harry. Význam přiměřené obrany se nedá přecenit.“

Když už je řeč o obraně...

Harry se rozhodl, že lepší bude o tom nemluvit. Draco může kdykoli přijít a neocenil by, že se za něho doprošoval. Kromě toho, bylo tu něco jiného, o čem chtěl s ředitelem mluvit.

„Děkuji vám,“ řekl a předklonil se, aby si vzal citrónový bonbón z misky, kterou Brumbál nabízel. „A nemám tím na mysli to sladké. Chci říct... nedávno jsem zjistil nějaké věci. O Severusovi... věci, o kterých víte.“

„Ach.“ Brumbál si opět sedl s nečitelným výrazem ve vrásčitých rysech. „Máš otázky ohledně toho, co ti řekl?“

„Kdybych měl, zeptal bych se ho. Nechci narušovat jeho soukromí.“

„Stejně to cítím i já.“ Brumbál na něj pohlédl přes okraj svých brýlí. „Takže, nemáš žádné otázky?“

„Ne. Jen jsem vám chtěl poděkovat.“ Harry se na chvíli zarazil, aby si uspořádal myšlenky. „Vím, že jste mohl říct o Snapeovi Kouzelnickému rodinnému úřadu některé věci, které by se nás týkaly. Věci, za které nijak nemůže, ale na tom by jim nezáleželo. A... dobře, neudělal jste to, dokonce i když jste si dělal starosti, že by adopce mohla... ehm, já nevím. Redukovat váš vliv na mě, možná. Takže vám děkuju.“

Brumbál se na Harryho vážně zadíval. „Neměl jsem na tebe v té době velký vliv. Měl jsi pravdu s tím, že mě to znepokojovalo. Také nevím, jak jste si se Severusem mohli začít tak rozumět. Po tom všem to vypadalo... nepravděpodobně.“ Jeho prsty pohladily okraj misky se sladkostmi. „Ale to, co naznačuješ... nelíbí se mi, že si myslíš, že bych Severusovi mohl něco takového udělat. Říct o jeho soukromých záležitostech cizincům... byl až příliš mnohokrát zrazen těmi, kterým by měl být schopen věřit.“

Slova třeba jeho otcem mezi nimi zůstala viset ve vzduchu. Ani Harry ani Brumbál by je z respektu ke Snapeovi neřekli nahlas. Ale oba věděli, co si ten druhý myslí.

„Dobře, jsem si jistý, že byste mohl adopci zastavit i jiným způsobem,“ řekl Harry, když ten moment pominul. „Pokud byste to opravdu chtěl. A neudělal jste to, dokonce i když jste si dělal starosti, že dělám chybu. Tak vám děkuji. Jsem teď opravdu šťastný.“

„Hřeje mě u srdce, když to slyším.“

„A... ehm, vím, že už jsem to říkal, ale opravdu se omlouvám, že jsem byl tak rozzlobený po Siriusově smrti.“

Brumbál naklonil hlavu. „Mluvíš s ním často, že?“

„Ano, ale nedělejte si starosti. Dávám si pozor, abych tím nebyl posedlý.“

„Dobře, dobře.“ Ředitel si vzal bonbón. „Naučil jsi se o posmrtném životě něco zajímavého?“

„Jenom, že čas je tam velmi zvláštní. Oh, a... vypadá to jako, že je tam hodně míst na jednom místě, pokud to dává smysl. Jsou tam smrtijedi, ale vypadá to, že jsou daleko od Siriuse a mých rodičů.“

Brumbálův pohled se vzdálil. „Ah. Samozřejmě. Dům mého otce má mnoho sídel.“

„Co?“

Ředitel vrátil svou pozornost k Harrymu. „Starověká filosofie může mít velkou hodnotu. Nepředpokládám, že bys mi dovolil strávit chvíli se Siriusem? Rád bych se naučil více, pokud mohu.“

Harry se pokusil nemyslet na svou stále klesající zásobu střepů. „V pořádku. Ale musíte pamatovat na to, že je mrtvý. Chci tím říct, že si myslím, že to ovlivňuje způsob, jakým věci vidí. Řekl mi, že by uklouznul ve sprše a stejně zemřel, kdyby mě nenásledoval na ministerstvo.“

„Fatalismus, samozřejmě.“ Brumbál si pohladil vousy. „Chápu, proč to může být uklidňující myšlenka pro ty, kteří už zemřeli.“

Náhlá záře ohně oznámila Dracův příchod. „Pane řediteli,“ řekl formálně, když si sedal. „Dobrý večer. Chtěl jste mě vidět ohledně Brumbálovy armády, předpokládám?“

Harry věděl, že Dracovi předal velení, ale tohle už bylo trochu moc. Přeci jen, Brumbál je chtěl vidět oba. „Nazýváme ji také Obranný spolek-“

„Hermiona mě s tím už obeznámila. Tento rok bude název Brumbálova armáda, tečka,“ řekl pevně Draco. „To je psychologicky mnohem silnější jméno.“

„Ano, to je,“ řekl Harry. „Ale alespoň jste se mnou podobnou věc mohli konzultovat, nemyslíš?“

„Oh, pěkné. Podkopáváš moji autoritu, ještě než jsme začali.“

„Ne! Chci říct-“

„Bude dost obtížné přesvědčit tvoje následovníky, že letos skupinu vedu já. Bude to nemožné, jestli mě Chlapec, který přežil, bude nutit jednat podle jeho scénáře.“

„Neříkej mi tak!“

Draco se na něj jen upřeně podíval. „Buď jsem vůdcem Brumbálovy armády nebo ne, Harry. Rozhodni se.“

Harry frustrovaně sevřel pěsti. „Nebuď směšný. Samozřejmě, že jsi vůdce. Jak bych jím mohl být já, když musím celou dobu předstírat, že jsem se ještě nevzpamatoval z loňska? To ale neznamená, že se se mnou nemůžeš čas od času o věcech poradit!“

„Očividně nechápeš, jak funguje autorita.“

„Rozumím,“ vyprsknul Harry. „Když přijde na prefektské povinnosti chováš se s převahou pána vesmíru a zdůvodňuješ to mizerným argumentem, že už jsi byl prefektem předtím. Vůbec není důležité, že jsi o tu pozici přišel. Dobře, čili teď bys měl poslouchat ty mě, když přijde na Brumbálovu armádu!“

„Takže souhlasíš, že by se tak měla jmenovat.“

„Samozřejmě, že ano!“

Draco zvednul jedno obočí. „Tak proč se o tom hádáme?“

„Nehádáme se. My-“

„No, no, chlapci, chlapci,“ řekl Brumbál, jeho oči jiskřily tak šíleně, že se Harry téměř ušklíbl. Zábavné, že?

Vlastně by řekl, že nejspíš je. On a Draco pravděpodobně vypadali jako pár idiotů namísto mladých dospělých.

„Je dobré vidět, že formuješ určité plány, Draco,“ pokračoval ředitel. „Ale právě tak jako ty máš prefektské zkušenosti, Harry má základ v organizování a učení svých vrstevníků. Nebylo by velmi zmijozelské ignorovat jeho znalosti, že? Musíme použít všechny prostředky, které máme po ruce.“

Harry si nebyl jistý, jestli se mu líbí být připodobněn k nástroji, ale chápal, co tím Brumbál sleduje, tak to nechal být.

„Ano, pane,“ řekl Draco a trochu se zamračil.

„Dobře. Takže, už jste přemýšleli o době a místu vaší první schůzky?“

„Ne, ještě ne. Nerozhodl jsem se, jestli použijeme něco na způsob těch začarovaných galeonů. Ten trik by letos neměl být zapotřebí, ale musím připustit, že to má jistý styl.“ Draco se otočil na židli tváří k Harrymu. „Jaký je tvůj názor?“

Harry netušil, jak mohl Draco zvládnout být tak dokonale sarkastický, zatímco udržel svůj hlas a rysy prosté jakéhokoli výrazu. „Asi bych se zbavil galeonů.“

„Měl bych o tom informovat Hermionu.“

Bože, že Draco ale dokázal být nabubřelý kretén, když se do toho položil.

Brumbál se usmál, ten výraz byl velmi jemný, ale Harrymu bylo jasné, že si všiml více věcí, než dal najevo. „Přemýšleli jste o členství, předpokládám?“

Draco sepnul ruce. „Nejsem si jist, co tím míníte, pane.“

„Budou mít Zmijozelové povoleno se připojit?“

Harry udělal gesto zahrnující jak jeho tak Draca. „My jsme Zmijozelové,“ řekl a snažil se, aby to neznělo příliš tupě.

„Ano, to jste. Ale myslím tím ostatní Zmijozely. Nyní, když to bude povolená školní aktivita, musí být otevřená pro všechny koleje. Chápete to, že?“

Harry to chápal, ale nevěděl, co říct.

Draco polknul. „Pane řediteli... řekl jsem Harrymu, že jsou Zmijozelové, které má cenu zachránit a myslím si to, ale prostá pravda je, že dokonce ani Severus nepozná jistě, komu z nich může věřit. Co pokud někdo z nich předá zprávu svým smrtijedským rodičům o tom, co se učíme? Není moudré předat svému nepříteli seznam známých kouzel.“

„Nevíme jistě ani komu z Havraspáru nebo Mrzimoru můžeme věřit,“ řekl Harry a vzpomněl si na Mariettu Edgecombeovou.

„Nebo komu z Nebelvíru,“ řekl Draco. Pak si povzdechnul. „Ale jakkoli bych chtěl o své vlastní koleji smýšlet dobře, je statisticky nejpravděpodobnější, že Zmijozel bude pocházet z rodiny věrné Pánu zla... ehm, Voldemortovi.“

„Ach ano, drž se toho,“ řekl Brumbál. „Upřímně s tím souhlasím a nic tak nepřesvědčí tvé spolužáky o tvém smýšlení, jako když přestaneš v nazývat Voldemorta jeho oblíbeným titulem.“

Vypadalo to, že se Draco pokouší mluvit ležérně. „Říkám si, že mi nemůže ublížit, protože už jsem si podepsal vlastní rozsudek smrti několikrát.“

„Oh, nedělej si starosti. Dobrý cíl ospravedlňuje dobré prostředky."

„Přesně tak jsem to říkat neslyšel.“

„Vím,“ řekl jemně Brumbál. „Můžeš si myslet, že nerozumím tomu, co jsi musel překonat, aby jsi se odklonil od svých minulých pout... dobrá, snad tomu opravdu plně nerozumím. Tvrdit něco takového by bylo arogantní. Ale oceňuji tvou tvrdou práci pro nás více, než si myslíš. Připomněl jsi mi dalšího Zmijozela, který vybojoval bitvu se svým vlastním svědomím a otočil se ke světlu. Muže, který má můj nejhlubší respekt.“

V té chvíli se Harry cítil jako naprostý hlupák, že kdy dělal rozruch kvůli tomu, kdo by měl rozhodovat ve věcech BA.

„Můj taky,“ zašeptal Draco.

Brumbálův pohled se vyjasnil. „Uznávám tvůj názor na Zmijozel, ale mé dřívější znepokojení platí.“

„Pane? Nechci je vyřadit-“

„Oh, já vím,“ řekl Harry a snažil se, aby to neznělo, jako že přebírá velení. „Co kdybychom zase každého nechali podepsat začarovaný papír? Kdyby se Zabini připojil a potom prozradil, o čem se učíme, mohl by chodit s označením 'prolhaný práskač' na tváři.“

„Ale co s tím?“ Draco vypadal sklíčeně, jako by stále myslel na zmíněný rozsudek smrti. “To, co by se stalo, už bys neodvolal.”

„Ne, a z toho důvodu mám ještě jeden návrh,“ řekl Brumbál. „Kdyby ses, Draco, rozhodl učit něco, co podle tvého názoru musí setrvat v utajení před Smrtijedy, ohlas speciální lekci pro pokročilé. Přirozeně by mohli být zahrnuti pouze studenti, kteří byli v BA loni. Ti ostatní jsou začátečníci.“

„Kromě tebe, Draco,“ řekl Harry, doufaje, že dostane Draca z jeho temné nálady. „Ty jsi byl v poslední době na každém setkání, že?“

Fungovalo to. „Někdy jsi opravdu otravný, Pottere.“

„Pak je to vyřešeno,“ řekl Brumbál vesele a promnul si ruce. „Děkuji, že jste se přišli za mnou podívat, chlapci. Oh, a Harry? Někdy zítra ode mě můžeš očekávat předvolání. Pravděpodobně brzy po konci vyučování. To pro tebe bude dostatečně bezpečné navštívit Remuse Lupina v soukromí mé kanceláře.“

„Táta se o tom zmínil. Děkuji.“

„Je mi potěšením, skutečně velkým potěšením. Tedy, dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ zavolali Draco a Harry předtím, než vstoupili do plamenů letaxu.

 

****

 

Když přišli zpátky domů, Snape seděl v ušáku v obývacím pokoji a mračil se při pročítání časopisu o lektvarech.

„Předpokládám, že sis to nerozmyslel,“ řekl mu Draco trochu strnule.

„Ne.“

„Nebude se jí to líbit.“

Snape odložil svůj časopis stranou. „To není naše prvořadá starost.“

„Co?“ zeptal se Harry.

Draco si povzdechnul. „Rhiannon chce, abych ji navštívil na univerzitě. Myslí si, že bych mohl přijet na víkend.“

Harry se snažil, opravdu se snažil. Věcem by nijak nepomohlo, kdyby nazval Rhiannon slabomyslnou. Ale něco říct musel. „Nerozumí, že jsme ve válce?“

„Jak by mohla?“

„Draco,“ řekl Severus, „Odmítám věřit, že víkend v Londýně je rozumný nápad.“

„Ale Harry může mluvit se svým vlkodlačím přítelem, který, jsem si jistý, že souhlasíš, má mnohem důležitější věci na práci?“

„Nemluv jako bych pro tebe nic neudělal,“ řekl Snape. „Nemáš představu, jak obtížné bylo zaranžovat tvoji poslední schůzku s tou mladou dámou.“

„Já vím, ale-“

„Napíšeš jí a řekneš ne. Konec diskuze.“

„Nešel bych ve své podobě,“ zaprotestoval Draco. „Ale s mnoholičným lektvarem, kdykoli vyjdeme ze dveří-“

„Ne.“

Draco vypadal sklesle, když konečně přikývnul. „V pořádku. Rozumím tomu, opravdu ano. Já jenom-“ Povzdechnul si a sklonil hlavu tak, že mu vlasy zakryly tvář.

„Chybí ti. Samozřejmě.“

Snapeův hlas nebyl právě vřelý, ale zněl, jako by věděl, jak Draco trpí. Chyběla Snapeovi Maura Morrighanová, když se po válce odešla učit o totemové magii?

Harry si pomyslel, že bude lepší se neptat.

„Do postele s vámi,“ řekl Snape příkře. „Dobrou noc.“

Harry a Draco to přání zopakovali, než vešli do studených a temných zmijozelských chodeb.

****

Harry byl na hodině etiky, když ta zpráva dorazila.

Sova vlétla do třídy, několikrát zakroužila a nato střemhlav přistála na Harryho lavici. Prosím, přijď do mé kanceláře, sděloval jednoduše pergamen. A.B.

„Pane?“ řekl Harry, zvednul ruku a počkal, dokud se Hermiona nezastavila ve svém výkladu  Machiavelliho. „Jsem očekáván v kanceláři ředitele.“

„Dobře. Doprovodím vás,“ řekl Snape. „Slečno Grangerová, prosím pokračujte, než se vrátím.“

Ředitelovu kancelář a vzdušnou učebnu používanou pro výuku etiky nedělilo více než sto metrů. „Jsem si jistý, že bych to zvládl sám,“ zašeptal Harry zuřivě, jakmile byli venku ze třídy.

Snape neodpověděl, dokud je začarované schodiště nevyvezlo nahoru. „Rád bych viděl osobně, že moje instrukce byly dodrženy.“

„Instrukce?“

„Lektvarové instrukce.“

Oh. To znamenalo, že se chtěl ujistit, že Harry nebude mluvit k ,Luciusi Malfoyovi' namísto Remuse Lupina. To od něj bylo milé.

Vlastně, vůbec to od Snapea bylo hezké, nechat ho promluvit si s Remusem. Přestože řekl, že Remus byl hoden respektu více, než si myslel, Harry si nedělal žádné iluze. Snape toho muže stále mohl jen stěží vystát a rozhodně se mu nelíbilo nechat Harryho si s ním povídat. To bylo samo o sobě zřejmé ze Snapeova strohého hlasu a ztuhlých ramen.

Snape zaklepal na dveře kanceláře na vrcholku schodiště, jeho pěst na ně udeřila s mnohem větší silou, než bylo nezbytné.

Dveře se se skřípěním otevřely a před nimi se objevily známé rysy Remuse Lupina. „Ahoj, Harry, Severusi. Vstupte, vstupte.“

Harry se rozhlédnul po Brumbálovi, ale nikde ho neviděl.

Snape překročil práh, ale dále do místnosti nešel. „Mám hodinu,“ řekl hlasem tak úsečným, až šel  Harrymu na nervy.

Remus přikývl. „Samozřejmě. Ehm... jsi si jistý, že bys nechtěl na chvíli zůstat? Trochu se do toho namočit?”

„Ne, jsem si jistý, že bych tu nechtěl na chvíli zůstat,“ řekl Snape zlomyslně, utahoval si z Remusova zájmu. „Už jsem do toho namočený až po kotníky, což je víc, než by se mi líbilo.”

Harry byl každou sekundou zmatenější. „O čem to mluvíte?“

„To je v pořádku, Harry, v pořádku,“ řekl Remus konejšivým hlasem. „Snad se můžeme připojit k tvému otci později, na večeři v jeho komnatách. Budeš s ním mít pravděpodobně o čem mluvit.“

„Nechápu-“

„Moji studenti čekají,“ řekl Snape. „Šest minut poučování o čemkoli od Hermiony Grangerové je nejspíš o pět minut více, než je snesitelné. Harry...“ Pohlédl na Harryho, jeho temné oči rozbouřené.

Nakonec neřekl nic víc.

Na cestě ven však třísknul dveřmi.

„Nevím, co to do něj vjelo,“ řekl Harry, skutečně zmatený. „Ledaže by byl zase závislý na vrbence nachové- ou. Uhm, zapomeň, že jsem to řek.“

Náhle se zacítil trochu jako Hagrid, když říkal ,neměl jsem to řikat'-

„Nedělej si starosti, Harry.“ Remus udělal pohyb, jako by si zamykal ústa. „Máš moje slovo.“

„Bylo to jenom proto, že pracoval tak tvrdě pro Řád – ehm, v pořádku.“ Harry klesnul do křesla a pomohl si bonbónem z talířku. „Tak, jak se máš? Předpokládám, že mi nemůžeš říct moc detailů, hmm?“

„Asi ne, ne.“

Harry si povzdechnul. „Nemůžeme dokonce ani volně mluvit?“  

Remus zakouzlil sérii třpytivých ochranných kouzel. „Ale můžeme. Velmi pochybuju, že by tyhle byly nezbytné. Jestli někdo umí ochránit vlastní kancelář, tak je to Albus.“

„Dobře, v tom případě Draco chtěl, abych se zeptal, jestli máš nějaké zprávy od jeho matky.“

„Dva dopisy měsíčně, doručovány přesně jako hodinky prvního a patnáctého. Ačkoli nikdy nic neříkají. Pokud nepočítáš počasí ve Francii a formální dotazy na moje zdraví.“

Harry si povzdechnul. „Možná je dobře, že Dracovi nepíše. Ačkoli, když to udělala... pergamen byl skoro lepkavý láskou.“

„Zajímalo by mě, jestli ode mě očekává, že budu požadovat její návrat,“ připustil Remus. „Možná to je mimo můj charakter dovolit jí, aby byla pryč. Ale upřímně, věci jsou bez ní jednodušší a jediná osoba, která může vědět, co by Lucius udělal, je Draco.“

„Který má pádný důvod udržet svou matku daleko od tebe,“ řekl Harry a přikývl. „Dokonce i když to znamená, že je taky daleko od něj.“

„Snad bych mu mohl jednoduše říct pravdu.“

„To jsi udělal a nic to nezměnilo,“ povzdechnul si Harry. „Nevím, proč je to pro něj tak těžké uvěřit, že ji nenakazíš, ale hádám, že to jsou prostě předsudky.“

„Mluvil jsem o jiné pravdě,“ řekl Remus.

„Uhm?“

Remus se v křesle uvolnil, jednu nohu překřížil přes druhou, ale Harrymu to připadalo dost jako póza. Což bylo divné, protože nic takového Remus nikdy nedělal. „Pamatuješ si, Harry, jak Draco dostal téměř hysterický záchvat při pomyšlení, že spím s jeho matkou?“

„Jo. Zkoušel jsi mu říci, že pro tebe není přitažlivá.“

Remus lehce přimhouřil oči. „Nikdy jsi se nezajímal proč?“

Harry pokrčil rameny. „Pouze jsem předpokládal, že to je proto, že patří k tomu nejhoršímu druhu čistokrevných fanatiků, nemluvě o její hrozné osobnosti. Nemohl jsi schválit ženu, která zůstává po boku svého muže, když ten vydává rozsudek smrti pro svého vlastního syna.“

„Samozřejmě, že nemohl.“ Remus si sedl rovně a předklonil se ve svém křesle. Už nevypadal uvolněně, spíše naléhavě. „Ale Harry, Narcissa Malfoyová by mohla být nejlaskavější i nejkrásnější čarodějkou v Británii a stále by pro mě nebyla atraktivní. Nepřitahují mě ženy. Nikdy nepřitahovaly. Přitahují mě pouze muži.“

„Opravdu?“ To by Harryho nikdy nenapadlo. Ale na druhou stranu, nikdy nestrávil mnoho času přemýšlením o Remusově milostném životě, až na to, že souhlasil se Snapem, že by Remus neshledal Dracovu matku atraktivní. „Oh. Tak jo.“

Harry opět pokrčil rameny, trochu zmatený, že to Remus říká jemu, když ten, kdo to potřeboval slyšet, byl Draco. „Um, proč jsi mu jednoduše neřekl tohle, když měl Draco ten svůj záchvat, namísto dělání mlhavých narážek na růže a tak?“

Remus si povzdechnul. „Měl jsem to udělat, samozřejmě. Vím, že jsem měl. Ale držení osobního života v soukromí je mým dlouhotrvajícím zvykem.“

Harrymu to najednou došlo. „Tvoje vlkodlactví.“

Úsměv se stěží dotknul Remusových rtů. „Přesně. Byl jsem dost rozzlobený, když to Severus  prozradil.“

„Ale táta... uhm, věděl, že dáváš přednost mužům? Oh, počkej. Musel to vědět. Proto stále Dracovi opakoval, že si nemá dělat starosti.“

„Je mi líto, že bylo nutné ho ujišťovat,“ zamumlal Remus. „Chudák Draco.“

Harry se mu zkusil neposmívat. Nebylo by laskavé připomínat Remusovi, že ho Draco pokládal za slintající bestii, která by se mohla vnutit Narcisse Malfoyové. “Proč si myslíš, že o tobě prozradil, že jsi vlkodlak, zatímco o té druhé věci se ani nezmínil?”

„Protože na té druhé není nic obzvláště mimořádného.“

To Harrymu dávalo smysl a souhlasilo to se Snapeovým smyslem pro dekorum. Varovat lidi, že Remus je vlkodlak byla jedna věc; Snape si mohl namlouvat, že myslí na bezpečí studentů, přestože jeho skutečné důvody byly daleko podlejší. Ale pro řeči o Remusově milostném životě by nenašel žádné ospravedlnění. „Stejně, jak to zjistil?“

„Při tom, jak mě sledoval, když se snažil zjistit, kam každý měsíc chodím? Řekněme jen, že mě párkrát viděl.“ Remus si lehce odfrknul. "Když si na to vzpomenu, zdá se, že ho to dost podráždilo."
To poslední Harryho trochu vylekalo, dokud nad tím chvíli nezapřemýšlel. Jo, samozřejmě, že by mladého Snapea naštvalo vidět dva kluky dělat... cokoli. Pravděpodobně mu to připomnělo věci, které jeho otec dělal jemu.

„Myslíš, že možná proto-” Harry si odkašlal a začal znovu. “Proto tě můj táta tak nenávidí, Remusi? Protože, víš, viděl věci, které ho... ehm, naštvaly?“

Remus pokrčil rameny. „Pochybuji, že mu to vadilo dlouho. Pro Severuse bylo důležitější, na které straně jsem stál, zatímco James a Sirius prováděli své žertíky.“

To Harryho stále ještě trápilo, kdykoli na to pomyslel.

„A byl jsem prefektem,“ pokračoval měkce Remus. „Stejně jako teď ty. Doufám, že budeš volit lépe než já, pokud se ocitneš v podobné situaci.“

Harry nevěděl co říci, protože ,v to doufám taky' by znělo příliš jako by Remuse stále odsuzoval za jeho nečinnost před tolika lety. Což byla pravda... ale říct to nechtěl.

„Můžu říct Dracovi, že jsi gay?“

Remus si povzdechnul. „Předpokládám, že bys měl. Ale... jenom jestli se Narcissa vrátí. Dokud je ve Francii, nemá Draco důvod ke starostem.“

Harry přikývl. Vypadalo to jako slušný kompromis.

„Nevypadáš, že bys tou novinkou byl příliš rozrušený,“ řekl Remus zkoumavě.

„Očekával jsi, že budu?“

„Nevím, co jsem čekal.“

„Počkej,“ řekl Harry, něco mu na tom nesedělo. „Chceš říct... chceš říct, že jsi dneska přišel a  plánoval jsi mi tohle říct?  Myslel jsem, že jsme na to jenom tak náhodou narazili.”

„Ne, tohle jsem ti přišel říct.“

„Proč?“

„Protože...“ Remus se odmlčel a povzdechnul si dokonce ještě hlouběji než předtím. „Upoutalo mou pozornost, že je pravděpodobné, že jediná osoba, kterou znáš a o které víš, že je gay, je... no, opravdový blbec.“

Harry pomyslel na Pierse a trhnul sebou. „Horší než blbec. Je to naprostý kretén.“ Odmlčel se, aby se zamyslel. „To ale ještě nevysvětluje, proč jsi mi to řekl tak náhle, Remusi. Nebo sis myslel, že bych tě zařadil do stejného smetí jako Pierse, kdybych to někdy zjistil?“

„Moc mě netrápí, co by sis mohl myslet o mě. Moje znepokojení je mnohem více zaměřeno na... no, na tebe, Harry.“

„Na mě? Ale proč by si někdo měl dělal starosti o mě?“

„Starosti si vlastně dělám jak já, tak tvůj otec.“ Remus pohlédl z okna, potom se podíval zpět na Harryho. „Za těchto okolností si myslel, že bude nejlepší, když si s tebou promluvím já.“

„Za jakých okolností?“

Remus si povzdechnul. „Sotva vím, jak začít, Harry. Kdybys vyrůstal se svým otcem - Jamesem – nebyl by to problém. Ale na základě některých věcí, které jsi řekl Severusovi, si myslím, že tvoje teta a strýc ti předali některé hodnoty, které jsou... méně než tolerantní.“

Harry zíral. „Jo, oni nenáviděli magii. Nemluvil jsem s tebou o tom dost loni, když jsem se schovával na Grimmauldově náměstí? Zkoušel jsi mi říci, že jsem mohl ztratit magii, protože po tom, co Petunie zemřela, jsem nenáviděl svou magickou část, právě tak, jak ona vždycky chtěla.”

„Loni na podzim jsem se mýlil v mnohém. Ale nemluvil jsem o nenávidění magie, Harry. Myslím, že tvoji příbuzní taky nenáviděli homosexuály, ne?“

„Jo, ale co to má co dělat se mnou?“ zeptal se Harry, opravdu zmatený. „Nestarám se o to, že jsi gay, Remusi, a opravdu mě nezajímá, co by si o tom mohl myslet strýček Vernon. Ten muž byl idiot. Nebo... nebo mi nevěříš?“

„Mohu uvěřit, že tě nezajímá, s kým spím,“ řekl pomalu Remus. „Ale musí v tobě být nějaký pozůstatek jejich postojů. Proč bys jinak tak tvrdě bojoval proti svým vlastním přirozeným sklonům?“

Harry zalapal po dechu. „Co tím myslíš, mým přirozeným sklonům?“

„To je přesně to, o čem mluvím,“ řekl jemně Remus. „Jsi šokovaný jen pouhou představou, že bys mohl chtít chodit s jiným klukem.“

Přesně tak, Harry byl šokovaný. „Ano, protože nechci!“

„Učili tě, že taková touha je špatná-“

„Ne, neučili!” Harry zčervenal a ustoupil. „V pořádku, dobře. Předpokládám, že učili. Ale vím, že to jen strýc Vernon prezentoval svou kreténskou osobnost. Opravdu to vím!“

„Proč jsi tedy Severusovi řekl, že by pro tebe bylo neslušné vyrazit si s nějakým klukem?”

Harry zaskřípal zuby. Bylo dost špatné slyšet, že Severus s Remusem o něm drbou, ale zjistit, že to všechno pochopili takhle špatně? A proč k čertu Snape jednoduše neřekl, že si dělá starosti, že by Harry mohl být gay? Udělal by mu v tom jasno!

„Co jsem řekl,“ zaskřípal, „bylo, že by pro mě bylo neslušné být zapletený s kýmkoli, zatímco je válka. Ale věř mi, když jsem to říkal, myslel jsem tím holky.“

„Jsi hrozně defensivní.“

„Samozřejmě, že jsem zasraně defensivní! Nejsem gay!“

„Ještě, že jsem zakouzlil ty extra ochrany,“ řekl Remus a trochu sebou škubl.

To přimělo Harryho ztlumit hlas, ale nesnížilo to jeho prudkost. „Co mám říct, Remusi? Neměl bych žádný problém s tím být gay, ale skutečnost je taková, že mám kluky rád jen jako kamarády.”

„Takže se Severus jednoduše mýlí?“

„Jo. Zatraceně mýlí, pokud se ptáš mě.“ Harry se naklonil dopředu a zkusil propíchnout Remuse pohledem. Nebylo by hezké, znát teď trochu nitrozpyt? „Kde přišel otec na takovou myšlenku? Netušíš?“

„Ne podrobně-“

„Dobře, něco ti říct musel!“

„Zmínil se, že byl v létě svědkem ošklivého incidentu mezi tebou a spolubydlícím tvého bratrance a řekl, že se podle tvé reakce na něj bojí, že by sis mohl myslet, že poměr mezi muži je nečistý, odporný.“

„Poměr s Piersem by rozhodně byl,“ řekl Harry a otřásl se. „Ale no tak, Remusi, to je zatraceně směšné. Snape by se neměl domnívat, že jsem gay, jenom proto, že viděl, jak po mně vyjel nějaký chlap. Proboha, to nepoznal, že jsem neměl zájem?“

„No...“

„Ven s tím,” řekl Harry varovným tónem.

Věděl, že by neměl s Remusem mluvit tímhle způsobem, ale fungovalo to.

„Severus si myslel, že by tě mohl zaujmout tvůj instruktor plavání a byl jsi neochotný v tom něco podniknout.“

„Roger?“ Harrymu spadla čelist. „Zajímal jsem se jen o to, jak se naučit plavat! A nevypadal špatně, ale proč by si Snape myslel, že by mohl být gay?“

„Vy dva jste se na sebe zřejmě dost smáli a vycházeli jste spolu dobře a...“ Remus polknul. „Dobře, pokud to musíš vědět, Severus zaslechl, jak si oba notujete, že nenávidíte prsa.“

Kdyby Harry nebyl tak rozzlobený na svého otce, byl by býval vybuchnul smíchy. „Snapeova brilantní analytická mysl, právě v mém hodnocení klesla, jen abys věděl.“

„Připouštím, že to zní trochu chatrně.“ Remus se nepatrně usmál. „Ale on myslel,že to byl... nějaký kód, předpokládám.“

„Chceš tím říct, že si myslel, že flirtuju? To si taky musel myslet, že v tom nestojím za nic.“ Harry potřásl hlavou. „Nemůžu uvěřit, že se mu tak blbý nápad vůbec dostal do hlavy.“

„Buď k němu fér, Harry, je ti sedmnáct a nikdy jsi neprojevil žádný zájem o opačné pohlaví-“

„To není pravda! Skoro rok jsem byl zamilovaný do Cho Changové! Dokonce jsme se líbali!“

„Oh.“ Remus si vytáhl límec. „Nemyslím si, že by si to Severus uvědomil.“

„To všechno bylo dlouho před tím, než jsem byl adoptován,“ řekl Harry stručně. „Ale jsem si jistý, že o tom musí vědět. Nemůžu uvěřit, že jsem se mu o tom nikdy nezmínil. Dobře, asi jsem se nezmínil o tom líbání, ale myslím, že jsem řekl, že jsem ji měl rád.“

Remus zamrkal. „Možná si myslel, že jsi byl mladší a zkoušel jsi to prozkoumávat. V tom případě mu dávala smysl myšlenka, že jsi v nich asi nenašel zalíbení. Nakonec, od té doby jsi nikoho neměl, že?”

„Ne, a není příliš těžké, přijít na to proč. Voldemort zjistil, že mi záleží na Siriusovi a podívej, jak to dopadlo! Vím, že to bylo jen dobře, že se Cho dala na stranu té slizké Marietty... dlouhý příběh. Ale kdybychom už tehdy nebyli v koncích, stejně bych se s ní rozešel.“ Harryho hlas se zlomil. „Nemůžu mít nikoho. Prostě nemůžu, Remusi.“

Remus mu věnoval upřímný, chápavý úsměv. „Nezabráníš tomu, abys měl rád Severuse.“

„Mohl jsem,“ řekl tvrdohlavě Harry. „To... se prostě stalo. Byl jsem vyděšený k smrti z odběru kostní dřeně a on tam byl a potom jsem byl slepý a ztratil jsem svoji magii a pak jsme potřebovali ty ochrany a dál už jsem s tím nemohl nic dělat. A Draco se do toho zapletl, ale jestli některý z nich zemře, protože patří do mé rodiny, bude to zase úplně jako se Siriusem. A nevím, jestli bych to znova snesl. Takže nemůžu.“

„Nemůžeš?“

„S nikým chodit.”

„Nechybí ti to?“

Harry pokrčil rameny. „Přísahám, Remusi, nejsem gay. Ale jsem taky… nejsem uhlazený jako Draco, dobře? Jsem nervózní a mám svázaný jazyk, když se mi nějaká dívka líbí.“

Remus, k Harryho nelibosti, vypadal, jako by shledal to přiznání docela roztomilým, ačkoli jeho hlas byl vážný. „Neodpověděl jsi na moji otázku, Harry. Nechybí ti to?“

Tentokrát se Harry nad svou odpovědí více zamyslel. „Moc jsem o tom loni nepřemýšlel, opravdu. Měl jsem na mysli dost jiných věcí, zvyknout si na otce a bratra, na úplně nový způsob kouzlení a všechno ostatní.“

„A letos?“

Harry zamrkal, cítil, jako by se dostal z bouřky a viděl jasně modrou oblohu. Možná to vysvětlovalo, proč byl tak rozzlobený kvůli Rhiannon, tak zatvrzelý proti Dracově románku: způsobilo to, že začal opět přemýšlet o vlastních skličujících vyhlídkách.

Vzpomněl si na rozhodnutí, které si zformoval během toho osamělého léta po Siriusově smrti. Rozhodnutí, že nikdy nemůže mít nikoho pro sebe.

Nebo alespoň ne, dokud válka konečně neskončí.

Remus nevěděl o Rhiannon, tak Harry opět pouze pokrčil rameny. „Nikoho nemám. Nemůžu mít.“

„Víš, Harry, láska zná způsoby, jak o sobě dát vědět, ať je to příhodné nebo ne.“

„Pokud to zkusí, magicky ji zablokuju,“ řekl tvrdohlavě Harry. „Takže takhle to je, hmm?  Nedostatek přítelkyň a pár přátelských konverzací s instruktorem plavání a Snape se domnívá, že jsem gay? A potom, namísto aby si o tom promluvil se mnou, mě podstrčí tobě? Jaký otec by tohle udělal?”

„Nemá moc zkušeností s tím, být otcem-“

„No, to je teď zatraceně zřejmé, ne?“

„Buď fér, Harry. Zkoušel s tebou mluvit a ty jsi to odmítl.“

Harry se zamyslel a povzdechnul si. „Nevěděl jsem, že mluvíme o tomhle. Myslel jsem, že mě jenom burcoval, ať pozvu nějakou dívku na schůzku. Nikdy by mě nenapadlo, že měl na mysli kluky.“ Najednou ho napadlo něco ještě horšího. „Ale, ne. Draco si taky myslí, že jsem gay? Počkej, jak by mohl? Loni jsme ponocovávali do noci a povídali si historky o děvčatech!“

„Je možné, že tvého bratra napadlo, že to je jen zástěrka,” řekl opatrně Remus. „Nemám ponětí, co si Draco myslí.”

„Zástěrka! Nejsem typ člověka, který by-“

Přesně v ten okamžik se v Harryho mysli vynořila nedávná vzpomínka. Líbal Ginny na tvář po tom, co od ní více či méně dostal požehnání pokračovat jako chytač. Snape seděl u hlavního stolu a mračil se na ně.

Harrymu se náhle udělalo špatně. Snape si myslel, že se přetvařuje, že ano? Myslel si, že Harry  veřejně políbil Ginny v nějaké choré snaze ukázat, že se mu líbí děvčata. Věřil, že Harry je ten typ mladého muže, který by si s ní takhle zahrával? Takhle ji využít, zatímco by ho ve skutečnosti vůbec nepřitahovala?

Musel tomu věřit, pomyslel si zoufale Harry. Musel, protože to bylo jediné vysvětlení, které všechno nedělalo ještě horší. Harrymu neušlo, že zatímco on sám se podobal Jamesi, Ginny dost připomínala Lily Evansovou, a Snape byl znechucen, ještě když byl na škole, faktem, že se James s Lily spolu muchlují-

Ale jestli viděl Harryho dát Ginny pusu na tvář a připadalo mu to jako déja vu, mohlo to znamenat, že když se díval na Harryho, pořád viděl Jamese.

Pravděpodobně pro něj bylo lepší si myslet, že Harry je bezohledný pitomec ochotný ublížit svým přátelům, aby mohl předstírat, že je něčím, čím není.

Ale jak si mohl myslet, že by Harry mohl něco takového udělat? A ze všech lidí zrovna Ginny?

Copak ho Snape vůbec neznal?

Možná o něm věděl jen jednu věc: že by mohl být gay.

A po tom, co Snape snášel z rukou svého otce, neměl moc rád gaye, že? Pravděpodobně předpokládal, že homosexualita byla důvodem, proč Remus ignoroval svoje prefektské povinnosti, zatímco byl ve škole! Pravděpodobně si myslel, že gayové byli všichni nabubřele bezohlední v tom, jak zacházeli s ostatními, a Harry nebyl výjimka!

„Musím jít,“ řekl Harry, nohy úplně ztuhlé, jak vyskočil na nohy. „Díky za rozhovor, Remusi. I když ani nebylo o čem mluvit.“

„Vypadáš rozrušeně-“

„Nerozrušilo by tebe, kdyby tě tvůj otec poslal k někomu jinému, aby sis s ním o něčem takovém promluvil?”

„Ale ty bys s ním nemluvil!“

„To vím,” procedil Harry. „Ale nedělej si starosti, Remusi. Teď si s ním rozhodně promluvím!“