Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Rodina jako žádná jiná

12. kapitola Milý Draco

Rodina jako žádná  jiná
Vložené: Jimmi - 17.07. 2010 Téma: Rodina jako žádná jiná
Elza nám napísal:

 


Preklad: Elza
Beta: Tersa, LadyF

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

12. kapitola Milý Draco

Milý Draco

Harrymu vyschlo v ústech. Trvalo minutu, možná dvě, než byl schopen promluvit. Sirius si toho nevšiml, stále potřásal hlavou a mluvil dál o Percym.

Konečně se Harry přinutil protlačit sevřeným hrdlem pár slov. Koho zajímá, že to nebylo souvisle? Jeho rozhodně ne. Ne za těchto okolností. „Oh... uhm, jo - pomsta je špatná. Vážně špatná. I Severus to říká.“

To Siriuse zaujalo: „Tohle říká zrovna on? Ze všech pokryteckých -“

Harry se naježil. „Byl bys radši, kdyby mně učil, že pomsta je dobrá?“

Sirius vydal temný zvuk, jen tón nebo dva vzdálený vrčení. „Dobrá, dobrá, dobrá. Dokážu si představit, že dělá, co nejlíp umí. Jen bych byl radši, kdybys měl domov u někoho laskavého a citlivého, Harry. Jako je Remus -“

Harry se skoro udusil. Před deseti minutami by souhlasil, ale teď? S tím, co ví o Percyho smrti? Tedy - ne, že by se o tom chtěl zmiňovat.

„Snape je laskavý a citlivý.“

Sirius si odfrkl.

Je,“ trval na svém Harry. „Jen musíš vědět, jak v něm číst. Třeba... no, když jsem byl oslepený, tak přiznal, že to není tak, že by mně nenávidel -“

„Úžasné.“

„A jak, Siriusi. Protože tím mínil, že se o mne začal doopravdy starat.“

„A samozřejmě, jakožto Snape to nemohl říct přímo.“

„Od té doby už to několikrát řekl.“ Mírný úsměv nadzdvihl Harryho koutky. „A já na tom nebyl líp, Siriusi. Ani jsem nedokázal říci ‚syn‘. Nazýval jsem se jeho osvojencem.“

Sirius se k němu naklonil, roztaženými prsty se opřel o zrcadlo. „ Harry. Přeju si, abych tu pro tebe býval byl. Přeji si, abych si tě býval vzal k sobě, když tví rodiče zemřeli, nebo nejpozději po té, co jsem uprchl z Azkabanu...“

Oh. Tehdy to Harry pochopil. To, co mu mělo být zřejmé dřív. Sirius neměl Snapea rád, samozřejmě. Ale také žárlil na jeho pozici v Harryho životě.

Sirius se cítil... vyšachovaný, v tom to bylo.

Byl mrtvý a neměl možnost být na Snapeově místě, ale teď se dle Harryho názoru ukázalo, že smrt člověku nebere lidské cítění. A ačkoli nevěřil Siriusovým představám o osudu a předurčenosti, rozhodl se, že v tuto chvíli jich neuškodí využít.

„To prostě nebylo možné,“ řekl. Natáhl ruku a dotkl se chladného povrchu zrcadla. „Víc než jedny Vánoce spolu... v tom byl osud proti nám.“

Svižné zaťukání na dveře přerušilo jejich konverzaci. Harry se podíval na hodinky, aby viděl, že jeho otec je jako obvykle dochvilný. Protože Harry samozřejmě nemůže těch pár kroků dolů chodbou ujít sám. Ne, kdepak. Musí být eskortován i mezi svým vlastním domovem a místnůstkou, kam umístili Zrcadlo všech duší.

„Siriusi,“ pronesl Snape vyrovnaným tónem, vcházeje dovnitř.

„Severusi.“

Snape se otočil ke svému synovi: „Připraven odejít?“

„Jo,“ usoudil Harry. Sirius vypadal trochu zklamaný, ale s tím mu Harry pomoci nemohl. Nemohl zůstat déle a povídat si, ne když mu v očích hořela představa Remuse sesílajícího Avada Kedavru. Udělal, co mohl, aby ji zahnal a rozloučil se Siriusem. „Brzy se vrátím.“

Sirius přikývl; za odcházejícími Harrym a Snapem se díval téměř hladově.

****

„Mám tě doprovodit do Nebelvíru nebo do Zmijozelu?“

„Domů. Potřebuju si s tebou promluvit.“

Snape naklonil hlavu, ale na nic se nezeptal, dokud neměli za zavřenými dveřmi bytu zaručené soukromí. „Problém?“

„Ne můj,“ zamumlal Harry.

Snape přimhouřil oči. „Pokud si nějaký Zmijozel k tobě něco dovolil, pak jistě -“

„Nic takového.“ Pod otcovým nedůvěřivým pohledem Harry dodal: „Dobrá, nemám tam na růžích ustláno. Spousta z nich by mě chtěla proklít, že stále hraju za Nebelvír. Ale nechtějí proklít prefekta. Nebo si to s tebou rozházet, ale i tak se to neobešlo bez leváren.“

„Jakých leváren?“

„S tím pomoct nepotřebuju, tati.“

Snapeův pohled se jen zostřil. „Jakých leváren?“

Harry si povzdechl. O tomhle vážně mluvit nechtěl. Byly jiné, důležitější věci. „Dali mi do postele tucet žab, dobře?“

„A?“

„To zatím bylo to nejhorší.“

Snape si založil ruce za zády. „V tvém zájmu jsem rád, že se neděje nic horšího, ačkoli musím říct, že kreativita tvých vrstevníků poklesla co do rozsahu i záměru.“

Harry si nemohl pomoci a usmál se. „Tím se mi snažíš naznačit, že Zmijozelové jsou tak trochu ubozí?“

„Dvanáct žab, Harry. Na mou duši.“

„Bylo jich třináct, pokud tě to potěší, ale jen dvanáct přežilo. Salsa jednu snědla. Jsem jen rád, že to nebyl Trevor.“ Harry se poškrábal vzadu na hlavě. „Draco tu není, že ne?“

„Ne. Věřím, že si zařídil večerní studium se slečnou Grangerovou.“

„Tak si sednem, jo? Na něco se tě musím zeptat.“

Snape vypadal trochu zmateně, ale nadzdvihl hábit a usedl do svého obvyklého křesla, zatímco si Harry sedal na sousední pohovku. Pak čekal, ale vymyslet jak začít netrvalo Harrymu déle nežli minutu. Nejlepší bude přímo, rozhodl se.

„Proč Remus zabil Percyho Weasleyho? Voldemort mu to přikázal, nebo si musel hlídat krytí, nebo...“

Tehdy se Harry o svém otci dozvěděl něco nového. Zaskočenost mu na kráse nepřidala. Ani náhodou.

Netrvalo dlouho, než to Snapeovi došlo. „Aha. Black viděl Weasleyho tam u nich, že?“

„A my oba víme, že jeho zpráva o ‚Luciusově‘ činu z 31. června není přesná. Ale proč ho Remus zabil? Neodpověděl jsi mi.“

„Jsem vázaný Neporušitelným slibem, jak dobře víš -“

„Jo, nebavit se o tom s nikým, kdo nezná pravdu. No, ale já ji teď znám. Tak-?“

„Lituji, že toho víš tolik,“ řekl Snape přímo. „A nepřeji si, abys věděl ještě víc.“

Harry se zabořil do pohovky a zamyslel se nad tím. „Nejsem děcko, Severusi. Rozumím, co jsi myslel tím, že Remus bude muset kopat domácí skřítky.“

„Neplácám do větru.“

Kdyby nešlo o něco tak vážného, Harry by se rozesmál. Ale teď mu hlavou probíhala představa Remuse zabíjejícího Percyho, což nebylo humorné ani vzdáleně. „Myslíš, že nedokážu žít s pomyšlením, že Remus musí teď dělat takové odpornosti? Příšerné, nepředstavitelné věci?“ Když Snape otevřel ústa, Harry pokračoval. „Musel bych být pitomec, kdybych to nechápal. Tedy myslím - po Samhainu? Mám velmi dobrou představu o tom, co může mučení zahrnovat.“

Snape zavřel ústa.

„Takže nechápu, proč mi nechceš říct, co se tu noc stalo.“

„Protože tě znám.“

„To nedává moc smysl, táto.“

Snape na něj úkosem pohlédl, jako by chtěl naznačit, že oslovení ‚táto‘ teď nepomůže. Harry zrudl. Kvůli tomu ho tak nenazval. Ne vědomě, to v žádném případě. Náhle pocítil sympatii k Dracovi.

„Možná to nedává smysl, ale je to jediná odpověď, jakou jsem ochoten ti dát.“

Harry o tom krátce zapřemýšlel, vážil své možnosti. Moc jich neměl. Dohadovat se, dokud peklo nezamrzne, by bylo pravděpodobně k ničemu, ale nechtěl se ještě vzdát. Takže mu zbývalo …

Harry se postavil. „V pořádku. Půjdu a zeptám se ředitele. Stejně asi ví víc než ty. Nakonec, jemu Remus předává zprávy. Tys mu jen četl myšlenky, něco ti mohlo uniknout -“

„Nic mi neuniklo,“ zaskřípal Snape. „Sedni.“

Harry si příkazu nevšímal. „Jistě, že uniklo. Četls mi myšlenky prakticky celý rok a nikdy sis nevšiml, jací jsou Dursleyovi zmetci!“

„V tvém případě jsem měl předsudky -“

„A o Remusovi žádné nemáš?“

„Sedni si!“

Harry se podřídil. Ve skutečnosti nechtěl jít za Brumbálem, nakonec i pro plíživé podezření, že by se ho ředitel pokusil ovlivnit, když už by tam byl. Jemně ovlivnit, ale přeci.

Ale větší potíž byla v tom, že nechtěl poničit svůj vztah s otcem.

„Brumbál by ti neřekl nic víc než já, Harry. Ty jsi tím důvodem, proč mne donutil přísahat. Jako kdyby nevěděl, že tě nechci ranit o nic víc než si rozpárat vlastní hrdlo.“

Harry zamrkal. „Snad nemůžu mít takový podíl na čemkoli, co se stalo, takže... jak to myslíš? Jak mne ranit?“

„Vážně nepředpokládáš, že ti odpovím, že ne?“

Sakra. K tomu Harry nechtěl být donucen. Zvedl pohled na svého otce. „Pak je mi líto. Musím se odletaxovat nahoru a zeptat se ředitele.“

„Jak už jsem řekl, nebude o tom mluvit. Ne s tebou.“

„Ale bude, Severusi. Jakmile se Brumbál dozví, že už část příběhu znám, pak mi dořekne zbytek. Bude muset, víš? Minulý rok byl zklamaný, že jsem si našel jinou vrbu. Skočí po možnosti přitáhnout mou oddanost zpět k sobě. A jaký by mohl být lepší způsob, než mi pomoci, když ho o to sám požádám?“

„Tak ty mnou manipuluješ výhružkami, že budeš manipulovat ředitelem? Nikdy jsi nemohl patřit do Nebelvíru.“

Harry se natáhl a přikryl Severusovu ruku svou. Tímtéž gestem ho Snape uklidňoval víckrát, než by dokázal spočítat. „Jo - a ty to víš. Vsadím se, že vyhrát válku bude vyžadovat víc než mazanost. Ale co se mazanosti týče, jsem vděčný, že mám šanci učit se od toho nejlepšího.“

Snapeova ruka se pod jeho vlastní neklidně pohnula, ale neodtáhl ji. Prudce vdechl nosem. „Nejsem Mrzimor, abys mne houpal lichotkami -“

„Ne, ale jsi tím, kdo se z tohohle pokouší udělat konverzaci o kolejích. A já tě nenechám. Proč Remus Lupin zabil Percyho Weasleyho? Buď mi to řekneš ty, nebo tě ujišťuju, že mi to řekne ředitel. Á - Severusi? Vážně bych to slyšel radši od tebe.“

Harry věděl, že vyhrál, ve chvíli, kdy si Snape dlouze povzdechl, zvrátil hlavu a pohlédl na strop. „Ať už to byl kdokoli, kdo prohlásil, že otcovství je ta nejnevděčnější práce, měl svatou pravdu.“

Tohle od muže, který se rozčílil, kdykoli mu Harry poděkoval?

Snape se znovu narovnal a pohlédl na Harry dlouhým uvážlivým pohledem. „Doufám, že si uvědomuješ, žes mě dostal do nemožné situace.“

„Vím,“ řekl Harry. „Ale musím to vědět. Tomu rozumíš, ne?“

„Občas je lepší pravdu neznat. Znalost může být zraňující.“ Lehký třas proběhl mužovými rameny, pak jeho rysy ztvrdly a hlas se zostřil. „Ale ty samozřejmě musíš vědět všechno.“

„Všechno možná ne, ale tohle... jo.“

„Dobře - ale nemysli si, že mi můžeš vyhrožovat útěkem za ředitelem kdykoli ti odmítnu něco, co chceš,“ navázal Snape zlostně. „Myslel jsem, že máme dohodu. Tady jsem otec , ne ty. Dosáhnutí zletilosti na tom nic nemění. Budeš muset přijmout, že já vím nejlíp -“

„Ty jsi otec,“ zamumlal Harry hlasem praskajícím tlakem. „Jasně, jsem šťastný, že tě mám. Nechci se odvrátit od tebe k Brumbálovi, s výjimkou... Severusi, pokud nejlíp víš - a taky pokud mě znáš, pak pochopíš, že nemůžu snést pomyšlení na Remuse zabíjejícího Percyho, pokud nevím proč.“

Pozvedl prosebně oči, jen částečně si vědom, že jsou naplněné slzami.

Snape si dlouze povzdechl. „Zatratit toho zablešenýho psího parchanta do horoucích pekel!“

Harry polkl. Snape už dlouho nic takového neřekl. „Nemyslím, že nějaké peklo vůbec je. Tedy, pokud mi Sirius něco nezatajil. Však víš, nevěděl, že mi říká něco důležitého. Totiž pokud on sám ví, tak to byl Lucius Malfoy, ne Remus, kdo zabil Percyho.“

„Ano, ano, samozřejmě. Je nevinný jako vždycky -“ Snape potřásl hlavou a zdálo se, že se rozhodl. Když znovu promluvil, jeho hlas už nezněl hořce. Laskavý a citlivý - zrovna, jak ho Harry nazval. „Tak dobrá. Řeknu ti to - s jedním varováním. Neobviňuj se, Harry. Neneseš žádnou vinu na tom, co se stalo o tvých narozeninách. Jen jedna osoba je vinna.“

„Jo.“ Teď, když si měl vyslechnout to nejhorší, se Harrymu stlačil žaludek. Jak moc zlé to bude? „Remus,“ řekl sevřeným hlasem.

„Ne.“ Snapeův hlas byl tichý, oči ostré, když se naklonil ke svému synovi. „Harry... Percy Weasley je na vině tomu, co se stalo.“

„Percy?“ Harryho obočí vylétla. „Jak by mohl být -“

„Domnívám se, že víš lecos o jeho povaze.“

„Ale on jen pracoval v noci, nebyl -“ Harry se prudce nadechl. „Ach, bože. Myslel jsem, že byl jen Popletalovým malým vrtichvostem, pobíhal okolo něj, chytal drobky a snažil se povylézt po ministerském žebříčku, ale... panebože. Percy pracoval pro Voldemorta, že jo? Byl tajným Smrtijedem a tak Remus musel...“

Ne, tak to nemohlo být. Kdyby Percy býval byl Smrtijedem, Remus by neměl důvod ho zabít. Ne, pokud by chtěl zachovat své krytí. Ale kdyby...

„Tak proto ho Voldemort potrestal!“ vykřikl Harry. „Remus popravil Smrtijeda!“

„Přestaň s těmi hloupými dohady,“ vyštěkl Snape. „Pan Weasley nebyl Smrtijedem. Byl to odporný nýmand s dutou hlavou, snažící se si za každou cenu zajistit postup.“

Jo, to Percyho vystihovalo přesně. Znal Harryho, ale stejně se k němu obrátil zády, jakmile to mohlo pomoci jeho kariéře - a po Ronovi chtěl totéž!

„Proč pak, pro všechny svaté, ho Remus zabil? Avada Kedavra, nic menšího! Ani jsem netušil, že Remus je schopný seslat tuhle kletbu!“

Snape se ještě víc přiklonil, svými prsty hladil Harryho koleno a pronášel jemným, uklidňujícím hlasem: „Lupin ho zabil, protože Weasley byl odporný malý nýmand s dutou hlavou, snažící se zajistit si postup ať to stojí, co to stojí.“

Tohle byla šifra pro cosi jiného. Harry to cítil, zvlášť po tom, co se Snape opakoval slovo od slova, ale na rozdíl od svého otce nemohl poskládat dílky tak snadno. „Hm...“

Snape přikývl. „Musíme se kousek vrátit. V noci, kdy bylo napadeno Ministerstvo, byl Lupin vyslán do Popletalovy kanceláře unést ministra než dojde k výbuchům. Měl přenášedlo do jednoho z Voldemortových úkrytů. Jak se ukázalo, Popletal ve své kanceláři nebyl - byl tam Percy Weasley.“

„Pracoval dlouho do noci, jasně.“ Harry polkl.

„Lupin...“ Snape se zašklebil. „Tváří v tvář tak nepotěšitelné volbě, se Lupin snažil udělat to nejlepší, co mohl. Přenášedlo bylo načasované, aby se zaktivovalo těsně před zničením Ministerstva. Nechat Weasleyho tam znamenalo jeho jistou smrt, takže Lupin ho popadl a nechal je přenést přenášedlem. Měl jakýsi hloupý plán, že bude „nepozorný“ a nechá Percyho Weasleyho utéct. Nemohl mu pomoci žádným zjevným způsobem, samozřejmě, aby se nedoneslo k Voldemortovým uším, že „Lucius Malfoy“ není tak oddaný, jak by měl být.“

Zatím to vypadalo dobře. Co se Remus snažil udělat, mluvilo pro něj.

„Co se zvrtlo?“ optal se Harry tiše.

„Weasley se zvrtl. Vše, co věděl, bylo, že ho právě unesl hlavní Smrtijed. Chtěl se zachránit za každou cenu.“ Snape udělal přestávku jako by čekal, až to si Harry poskládá. „Nezapomeň, to celé se stalo na tvé narozeniny.“

Jakoby to Harry mohl zapomenout...

„Percy Weasley byl pozvaný na tvou oslavu,“ dodal Snape. „Harry... on věděl, kde jsi.“

Kousky zapadly na svá místa, až to Harrymu v hlavě zařinčelo. „Ale ne. To neudělal. Nemohl! Až na to, že... mluvíme o Percym. Ten by asi mohl!“

„Ano,“ řekl Snape a pečlivě Harryho pozoroval. „Byl bezpochyby šílený strachy, ale ani to ho neomlouvá. Jakmile přistál v cele připravené pro Popletala, začal blábolit, že má cennou informaci, že ví, kde se právě teď nachází Harry Potter a že je příliš důležitý, než aby byl zabit.“

Harrymu se udělalo špatně. A cítil ještě něco dalšího. Vůbec poprvé mu bylo líto Percyho Weasleyho. Taková ironie... „Tak to byla ta nejhorší věc, co mohl říct, když chtěl zůstat naživu.“

„Lupin neměl na vybranou. Voldemort tam mohl být každou chvílí. Nemohl dopustit, aby se setkal s Weasleym, který tak toužil vyměnit tvůj život za svůj.“

To už Harrymu došlo. „Ale mohl ho nechat jít -“

„Ne, to nemohl,“ namítl Snape. „Weasley si už podepsal rozsudek smrti. Dokázal, že tě zradí při první vhodné příležitosti. Lupinovi došlo, docela správně, že Weasley o tobě ví příliš mnoho, než aby mu bylo dovoleno přežít.“

„Ale jaká byla šance, že ho Smrtijedi znovu chytnou?“

„Docela velká, pokud by na Ministerstvu dále stoupal.“ Snape si opřel záda a spojil ruce v klíně. „Lupin měl jen pár vteřin na to, aby udělal tohle rozhodnutí, Harry. Byl bezpochyby rozběsněný tím, co Percy právě řekl. Zatímco on sám byl ochoten snášet Voldemortův hněv nad ‚útěkem‘ právě Arthurova a Mollyina syna, neměl nejmenší chuť trpět kvůli někomu, kdo - řekněme si to narovinu - si nezasloužil ohledy v jakémkoli směru.“

Harryho další myšlenka byla tak strašná, že se skoro přikrčil. „Panebože! Percy by ohrozil svou nejbližší rodinu, jen aby zachránil sám sebe! Svou vlastní rodinu! Navedl by Voldemorta do Doupěte!“

Snapeova tvář se zkřivila. „Ano. Přesně. Nejsem schopen cítit žádnou lítost nad jeho smrtí. Cítím jedině opovržení.“

Harry taky cítil opovržení. Kdo by ne? Ale s ním také pocit viny stoupající po páteři vzhůru k jeho mozku. Snažil se ten pocit odstranit. Nechtěl, aby Snape litoval toho, co mu prozradil. „Hm... proč pak Voldemort mučil Remuse Cruciem? Protože přenesl Percyho místo Popletala?“

„Ne. Lupin byl potrestán za zabití Weasleyho. Ministrův osobní asistent by mohl být užitečný a Lupin předložil jen chabé vysvětlení, proč ukončil Weasleyho život. Prohlásil, že Weasley urazil Voldemorta.“

„Pitomý důvod k zabití, to jo.“ Harry polkl ve snaze odsunout vinu. Nebyla to jeho chyba. Nebyla. Věděl, že o tom musí přemýšlet čistě logicky. Ale pocity, jak Marsha často říkala, nejsou vždycky logické. „Hm... užitečný. Jak? Imperius?“

„Možná. Nebo si ho Voldemort jednoduše přál mučit kvůli informacím - nebo pro zábavu.“

Harrymu se zatřásl, hlavou mu proběhly vzpomínky na Samhain. „Proč Remus něco neudělal? Neodstranil tělo a nepředstíral, že v Popletalově kanceláři nikdo nebyl?“

Snape lehce pokrčil rameny. „Přesvědčil sebe sama, že na to nebyl čas. Voldemort se objevil jen pár vteřin po zabití Weasleyho, a Lupin byl ještě v šoku z toho, jak rychle se to celé vyvinulo. Trvá na tom, že jediné, co mohl udělat, bylo posbírat se a pokračovat v hraní role Luciuse. Nicméně předpokládám, že v tom byl přítomen i prvek sebemrzkačství.“

„Sebe -“

„Cítil vinu a jistá jeho část si přála trpět, což ho zpomalilo natolik, až nestihl skrýt svůj čin.“

Harry se zamračil. „Tos mu viděl v hlavě?“

„Ne, ale viděl jsem jeho děs a vinu - a znám Lupina.“

Snape by mohl mít pravdu, pomyslel si Harry, když si vzpomněl, jak Remus odmítl lektvar, který by mu pomohl s následky Cruciata. Remus pro to mohl mít důvod... ale Snape by stejně mohl mít pravdu.

„Neobviňuj se,“ řekl Snape pevně. „Není tvou chybou, že si Weasley chtěl koupit svůj život za tvůj, ani že s tím Lupin skoncoval. A s ním také.“

„Já vím,“ řekl Harry s přáním, aby jeho hlas nezněl tak zastřeně. Věděl to. Jen to bylo... těžko k uvěření, tam někde hluboko uvnitř.

„Vážně?“

„Ano,“ prohlásil Harry o něco pevněji. Nenáviděl lhát svému otci, ale tohle nebyla opravdová lež, že? Rozum mu říkal, že Percy byl zbabělá krysa - a celé si to na sebe přivolal sám. A co se týče zbytku... no, byl příliš soucitný a věděl to. Neměla by ho plnit hrůza z toho, že Percy zemřel hlavně proto... zkrátka proto, že Harry existuje. Další osoba kvůli němu zemřela. Tentokrát bratr jeho nejlepšího přítele.

Chudák Ron. Harry věděl, jaké to je někoho ztratit.

A chudák Remus, muset udělat něco tak strašného. Klukovi, kterého učil. Remus, který byl vždy tak něžný, který nenáviděl své vlkodlactví, který v přeměněném stavu nikdy nikoho nezabil. A teď zabil člověka... pro Harryho.

Možná právě proto se Harry cítil tak vinen. Už ani nevěděl. Měl v sobě zmatek, a když si uvědomil, že ho začaly svrbět paže, zmátlo ho to ještě víc. Jediná věc, jíž si byl jistý, byla nechuť, aby se Severus dozvěděl, že se vlastně sám obviňuje.

Tak trochu, přinejmenším.

„Bez obav,“ dodal rychle. „Ehm... Percy nebyl jako ten kluk na setkání Smrtijedů, cos mi o něm říkal. Nevinná oběť... ne, způsobil si to sám. A... no, jsem rád, že znám pravdu. Aspoň to teď celé konečně dává smysl.“

„Proč Voldemort Lupina potrestal?“

Harry přikývl, s úlevou, že otec ví, o čem mluví. „A taky proč jsi začal Remuse víc respektovat. Co udělal... chci říct, co musel udělat? To nemohlo být jednoduché.“

Snape sepjal prsty do stříšky a přes jejich špičky pohlédl na svého syna. „Nezáleží na tom, co udělal, Harry, ale proč to udělal. Když přišlo na tvou ochranu, nezaváhal. Ani na chvilku. Který otec by dál mohl nenávidět takového člověka?“

Navzdory jeho vnitřnímu zmatku, po Harryho tváři přelétl úsměv. Zvláštní, kolik ta poslední slova znamenala. Tolik, až je vlastně chtěl slyšet znovu. „Není pravda, že nenávidíš Remuse?“

„Není pravda, že nenávidím... Remuse,“ řekl Snape a zkřížil prsty. „A vzhledem k tomu, že zjevně o tom potřebuješ ujistit, měl bych dodat ještě něco: vážím si ho víc než ‘trochu‘. Ve skutečnosti... si ho velice vážím.“

„To napravilo tu zmrzlinovou záležitost?“

„Ano, ačkoli to byla pitomost, nebyla provedena vědomě. Tohle... tohle bylo.“

Harry polkl. „Jo, to bylo. Chudák Remus. Žádný div, že vypadal na setkání Řádu tak pocuchaně. Nedokážu si představit, jaké to pro něj bylo, muset koukat do očí Weasleyovým s vědomím... ale oni to nevědí, že ne?“

„Jistě že ne! Pro ně je lepší věřit, že jejich syn zemřel stejně jako ostatní, než vědět, jak moc zbabělým se ukázal být. Mimoto, poslední co potřebujeme, jsou rozpory v Řádu. Ať ti před kamarády neunikne ani slovo!“

„Myslíš před Ronem.“ Hary sklonil hlavu. „Jasně.“

„Myslím to vážně -“

„Řekl jsem: jasně.“ Harry opět vzhlédl. „Můžeš mne zavázat Neporušitelným slibem, pokud chceš. Zrovna jako Brumbál tebe.“

Snapeovi se rozšířilo chřípí. „Mě skutečně zajímá, co se ti stane. Jistěže bych tě neodsoudil k smrti za porušení tajemství.“

„Jsem si jistý, že Brumbál má na srdci, co by se mohlo stát tobě -“

„To je diskutabilní, vzhledem k okolnostem,“ prohlásil Snape upjatě. „Ale na tom nezáleží. Máš další otázky?“

Harry se na chvilku zamyslel. „Mám to říct Dracovi? Ty nemůžeš.“

„Nevidím důvod, nač by to potřeboval vědět. Pokud se to změní, posuď to sám. Ale zatím - čím míň lidí to ví, tím lépe.“

„Jasně. To dává smysl.“

Snape vstal, hábit mu zavířil kolem kotníků. „Spíš v Nebelvíru nebo ve Zmijozelu? Doprovodím tě.“

„Myslím, že bych nejradši zůstal tady, pokud to jde.“ Když do něj Snape zabodl pohled, Harry ucítil, jak se mu zapalují tváře. „Jistě že to jde. Nevím, proč jsem to řekl. Budu spát doma, tati.“

Snape rychle přikývl. „Bojíš se nočních můr?“

„Ne... jen tu chci zůstat.“

Harry byl vděčný, že se jeho otec nezeptal proč – i když, to ‚proč‘ bylo zjevné. Zase dekorum, pomyslel si, a nikdy za něj nebyl tak vděčný.

„Koho mám zpravit? Nechceme, aby tvůj bratr či tví přátelé propadli panice, když se neobjevíš do večerky.“

Harry pokrčil rameny. „Před časem jsem skončil se střídáním. Teď prostě spím v kterékoli koleji se mi zachce. Oba - Draco i Ron - předpokládají, že jsem šel do druhé koleje.“ Ha!... Harrymu to předtím nedošlo, ale to znamenalo, že může zůstat přes noc venku, bude-li chtít. Tedy, pokud bude mít doprovod. Na druhou stranu... „Možná bych měl předem oznamovat, kde budu spát. Kdyby mě zas unesli, nikdo by nevyhlásil poplach až do snídaně!“

„Po událostech z minulého jara ředitel posílil ochrany hradu. On i já bychom se ihned dozvěděli, pokud bys opustil pozemky.“

Harry pomyslel na přenášedlo v bludišti a ušklíbl se. „Tohle měl udělat dávno.“

„Magicky řečeno - nebylo to možné, dokud jsi neměl rodiče mezi zaměstnanci.“

„I když nejsme pokrevně příbuzní?“

„Krevní vazby nejsou jediným druhem rodinných pout.“

„Hm, jako když Dracův rodový elixír způsobil, že jeho hůlka může být použita pouze Malfoyem, a tak si to musel ve svém jméně ponechat. Na krvi nezáleželo,“ dumal Harry. „Dobrá, ale stejně si myslím, že Brumbál měl ta zaklínadla na hrad použít ve chvíli, kdy jsem byl adoptován.“

„Po pravdě - nejdříve se zdráhal to vzít plně na vědomí,“ prohlásil Snape suše. „Jak, myslím, víš. Tak tedy... máš na dnešní večer nějaké domácí úkoly?“

„Hotovo,“ řekl Harry a vesele ignoroval, jak moc si přizpůsobuje pravdu. Měl by pracovat na eseji z Formulí, ale ta nebyla přímo na zítra, takže to vlastně nebyl domácí úkol na dnešní večer, že?

„Mám dokončit několik lektvarů, pokud by ti nevadilo mi asistovat.“

Možná by se přeci jen měl věnovat eseji. Ale ne... takhle stráví aspoň nějaký čas se svým otcem. A to je vždycky fajn, i když to vyžaduje vaření.

„Jen na sebe hodím obnošený hábit,“ řekl a zamířil do svého pokoje.

****

Když Harry následujícího dne uviděl Rona u snídaně, cítil se značně trapně. Vlastně dokonce přemýšlel, jestli by radši neměl jít ke zmijozelskému stolu. Uvažoval o tom, už když se sprchoval a pak během oblékání zas.

Nakonec se rozhodl nebýt takovým zbabělcem. Dřív nebo později stejně bude muset Ronovi čelit. Nehodlal se vzdát svého nejlepšího přítele a ani se protivit svému otci.

Nicméně chtěl Ronovi říct pravdu o Percym. Divné, když věděl, že ten nápad je venkoncem špatný. Co by to přineslo dobrého? Neučiní to Percyho méně mrtvým, ani mu to nepomůže usmířit se s jeho rodinou. Pravda by dokázala Rona jedině ranit.

Ale i tak mu to Harry chtěl říct.

Znesnadňovalo to rozhovor. Co hůř, zas ho začly svědit paže. Jak Harry odkládal své sdělení, pocit se horšil, až dosáhl k ramenům. Nakonec zatáhl ruku do hábitu, aby se mohl poškrabat.

Nechal toho, jakmile postřehl, že ho Draco přes Velkou síň pozoruje, šedé oči zúžené. Harry se krátce oklepal a upřel svou pozornost zpět na uzenky a vejce.

„Přesouvám trénink na půl šestou, tak se navečeřte dřív,“ zatím prohlásil Ron. „Nikdo jiný si hřiště nezamluvil, tak myslím, že ho můžem použít. Do zápasu zbývají už jen tři týdny.“

Dobrá, hovor o Famfrpálu aspoň odpoutal Harryho myšlenky k něčemu jinému.

Když hrstka hráčů u jejich konce stolu přikývla, Harry se začal cítit nesvůj. Téměř provinile, zase. Neměl žádný důvod, nikdo se na něj nedíval vyčítavě. Kdykoli při tréninku nebo tak probírali zápas Nebelvír contra Zmijozel, očekával pohledy svým směrem. Přál by si vědět, co si o něm myslejí a jestli jim hlavou neproběhla otázka, zda bude proti své druhé koleji hrát opravdu nejlíp, jak umí.

Zvlášť když jeho otec i bratr chtějí, aby Zmijozel vyhrál.

Potom si řekl, že oni si tuto otázku asi nekladou. Jedině on sám. Představa hrát proti Dracovi nejprve vypadala v pohodě. Skoro napínavě.

Teď, čím blíž zápas byl, tím byl Harry nervóznější. Bylo to pitomé; on věděl, že Snape po něm nechce, aby se snažil prohrát. Ani ho nechtěl zdrogovat, jak napůl v žertu řekl Sirius.

Snape bude hrdý, pokud chytí zlatonku.

Ale nebude přeci jen hrdý o trošku víc, pokud ji chytí Draco? Zvláště, když Draco nikdy žádný zápas proti Harrymu nevyhrál?

„V pohodě, kámo?“ otázal se Ron.

„Cože? Jo... jo, jasně. Asi mám špatnou uzenku, či co. Chutná nějak divně.“

Ron se naklonil přes stůl. „Skřítci neservírují špatné uzenky. No tak, Harry - něco je evidentně špatně. Vidím to. Takže, co se děje?“

 K Harryho naprosté hrůze Ron shlédl k Harryho rukávům. Harry si v tu chvíli přál, aby svým přátelům nikdy nebyl řekl o problému s jehlami. Úplně stačilo, že ho v nečekaných chvílích lustroval Draco.

„Ten zápas,“ zašeptal. Však o něj taky šlo, no ne? O Percym si nemohl dovolit upustit ani slovíčko.  „Nějak... jen si nějak přeju, abychom nejdřív hráli proti Havraspáru. Nebo Mrzimoru. Kdo rozhod, že to bude zrovna Zmijozel?“

Ron pokrčil rameny. „Vyšší síly, kámo.“ Načež pokračoval v hovoru o famfrpálu.

Normálně by Harry sledoval každé slovo. Teď si jen přál položit hlavu na stůl a nechat celý svět zmizet.

****

Proč jen, kdykoli chcete, aby se čas vlekl, udělá přesný opak?

Týdny zbývající do prvního famfrpálového zápasu sezóny jakoby odtekly. Mělo to nejspíš co do činění s tím, jak moc byl Harry zaměstnaný. Vyučování, úkoly, prefektské povinnosti, schůzky BA, famfrpálové tréninky - Harry míval pocit, že jen v noci si může oddychnout a popřemýšlet.

I když by bylo lepší, kdyby to nedělal. Většinou přemýšlel o zápase Nebelvíru se Zmijozelem nebo o tom, co dalšího hrozného bude muset Remus udělat, aby udržel své přestrojení - popřípadě o tom, jak by byl Ron moc zděšený, kdyby zjistil pravdu o Percyho úmrtí.

Famfrpálový zápas byl rozhodně tou nejméně důležitou z oněch tří věcí, ale z nějakého důvodu Harryho trápil nejvíc. Předpokládal, že prostě jen nechce zklamat svého otce, a to ani nepřímo.

Říkal si, že je to něco jiného, než kdyby se bál, že by ho Snape měl jen o trochu méně rád, kdyby Nebelvír letos vyhrál famfrpálový pohár.

„Ranní a večerní tréninky začínají od zítřka,“ řekl Ron v sobotu večer, když měsíc stoupal nad hřištěm. „Už nám zbývá jen týden.“

Jak mohly dva předchozí týdny takhle zmizet? Jako by to bylo včera, kdy Ron prohlásil, že zbývají už jen tři týdny. „Zmijozel hřiště nechce?“

„Mají stabilně zabraná odpoledne,“ zamračila se Ginny. „I během vyučování! Řeknu vám, Snape má ale nervy, omlouvat je z hodin. McGonagallová by nám sebrala body, kdybychom se ji jenom zeptali! Oh... Promiň, Harry.“

„V pohodě,“ mávl Harry rukou a snažil se, aby to znělo tak uvolněně, jak toužil vypadat. „Bez debaty. Snape má nervy. Ale pokud nám to nechává hřiště volné, kdykoli chcem, tak tím líp.“

Díkybohu nikdo nenavázal poznámkou či otázkou o Harryho loajálnosti, zda je rozdělená či nikoli.

Ačkoli záhy zjistil, že uvažovali o Harryho loajálnosti, ale ne tak, jak předpokládal.

„Nezáleží na tom, jak moc se ulejvají z hodin kvůli tréninku,“ poznamenal Dean, který letos hrál útočníka. Pochechtával se, když to říkal. „Že jo!“

„Cože?“ zeptal se Harry.

„Jen chce říct, že na ně budeme připravení,“ rychle pronesl Ron s pohledem na Deana.

Harry čichal zradu. „Cože?“ zopakoval otázku a zabodl do nich pohled.

„Jen něco, co Seamus vymyslel,“ řekl Dean, vzal koště do podpaží a vykročil zpátky k šatně. „Nedělej si starosti, Harry. Ti zmijozeláci si to zaslouží po tom, co celé roky podváděli.“

„My nemůžem podvádět jenom proto, že oni to dělají!“

„Kdo tady mluví o podvádění?“ s úšklebkem se optal Ron. „Jen chcem zmijozely svést z cesty.“

Harry se vyděsil. „Chytnou nás! Projedem zápas a vyloučí nás z poháru!“

„Jelikož Seamusův malý nápad není proti pravidlům, tak ne,“ mrkl Dean na Harryho. „Nedělej si starosti, Harry. Je to naprosto poctivé. A oni si to zaslouží.“

„Zaslouží co?“

„Promiň, ale to ti nemůžeme říct,“ řekl Ron bez náznaku lítosti. „Mohl by si cítit povinnost říct otci. Nebo bratru. Nechtěli jsme ani abys věděl, že něco plánujem.“

„A kdy jste to naplánovali?“ zeptal se Harry prudce. „Na tajných tréninkách? Beze mě?“

„Ale ne,“ uklidňovala ho Ginny. „Prostě jsi jen často ve Zmijozelu, Harry. My to chápeme. Vážně chápeme. Ale to je taky důvodem, proč myslíme, že bude lepší, když nebudeš nic vědět, jo? Nakonec - jsi zmijozelský prefekt. Ale taky jsi nebelvír, takže předstírej, že si tu Dean nepustil hubu na špacír.“

„Hej!“ vykřikl Dean a otočil se.

Ginny na něj vyplázla jazyk a pak se sladce usmála na Harryho. „Proč neudělat dohodu? Já si nebudu stěžovat, že jsem degradována na post záložního chytače - a ty už neřekneš ani slovíčko o našem malém překvapení pro zmijozely.“

Harrymu poklesla čelist. „Říkalas mi, že ti nevadí být v záloze!“

„Říkala, protože jsi lepší než já - a já chci, aby Nebelvír vyhrál,“ prohlásila Ginny bez obalu. „Ale pořád bych mohla něco dostat za svůj vstřícný postoj.“

To měla pravdu, ale... „Nemůže uvěřit, že ty... schvaluješ podvádění, Ginny!“

„To není podvádění. Jen žertík.“

„Ale -“

„Zapomínáš, že jsem příbuzná dvojčat,“ nadhodila lehce. „No tak, Harry. Jen troška legrace, slibuju. Nikomu to neublíží a skončí to dřív, než zápas vůbec začne.“

Harry jí věřil. Jemu by nelhala. Nicméně se však cítil nejistě. Přemýšlel, jestli je to proto, že si Seamus hodlá vystřelit ze zmijozelů... nebo proto, že nebelvírský tým ho z toho schválně vyloučil.

Asi si to sám zasloužil. Nakonec, měl tajnosti před Ronem. A mnohem důležitější tajnosti. Harry byl trošku naštvaný, že ho vynechali z přípravy žertu, ale Ron by se vyděsil, kdyby zjistil, že jeho bratr - jeho vlastní bratr zemřel jen proto, že Harry před všemi těmi lety přežil.

A co na tom, že byl Percy pár posledních let děsný zmetek? Ron s ním vyrostl, hrál si s ním, miloval ho.

A on Harryho vinou zemřel.

****

 

Následujícího rána po šíleně brzkém tréninku zamířil Harry na jídlo ke zmijozelskému stolu. Byla to úleva - nemuset vidět Rona.

Také byla úleva mít na přemýšlení něco, co se netýkalo Percyho. Po většinu jídla si Harry hrál s představou, co by měl říct Dracovi o plánovaném žertíku. Nechtěl porušit slib daný Ginny, ale Draco byl jeho bratr. Ale nevěděl-li Harry nic určitého, jak by měl varovat Draca?

Jednoduché, „Nebelvíři připravují fórek, dej si pozor,“ by jen zmijozelský tým donutilo udeřit první. Takže to odpadalo...

Připustil si, že pravděpodobně bylo nejlepší, že mu tým nic neřekl. Nebyl by schopný jen sedět a koukat, jak se Draco po hlavě řítí do nastražené lumpárny, ať už byla jakákoli.

Veškeré myšlenky týkající se neplech zmizely, jakmile dorazila pošta.

Draco se široce usmál, jako vždy když dostal dopis od Rhiannon.

„Mé nové famfrpálové rukavice už musejí být na cestě,“ řekl a zamával obálkou zřetelně nesoucí název a logo Prvotřídních famfrpálových potřeb. Harry si pomyslel, že tu komedii až přehání. Jistě, chtěl udržet Rhiannoninu existenci v tajnosti, takže těžko mohli přiznat, že dopis je od jeho mudlovské přítelkyně. Na druhou stranu ale přivolával na dopis příliš mnoho pozornosti - tečka.

A jestlipak má právě objednané nové rukavice, aby svou historku potvrdil?

Ha... na tom pravděpodobně nezáleží. Od chvíle, co Draco dostal k dispozici dědictví po Siriusi Blackovi, si objednával věci jako posedlý. Už měl pravděpodobně alespoň tucet párů famfrpálových rukavic, tolik, že nezúčastněný pozorovatel si o nich jen stěží mohl udržovat přehled.

Harry se natáhl k talíři slaniny a posloužil si několika dalšími plátky. Že je něco špatně si nevšiml až do chvíle, kdy si mazal toast marmeládou. Draco vedle něj byl naprosto ztuhlý. Když se na něj Harry podíval, uviděl svého bratra ještě bledšího než obvykle, bílými prsty tiskl nažloutlý pergamen.

„Něco je špatně?“ otázal se Harry ztišeným hlasem.

Draco se náhle vytrhl ze zamyšlení. „Co - špatně?“ zeptal se nepřirozeně vysokým hlasem, když cpal dopis zpátky do obálky. „Co by mělo být špatně? Omluvíš mě, Harry? Zapomněl jsem si něco do hodiny.“

Harry se natáhl pod stolem, chytil jedno Dracovo zápěstí a pevně ho sevřel ve snaze pomoci mu se uklidnit. „Je neděle. Nemáme vyučování.“

„Dobrá, stejně jsem si zapomněl něco, co potřebuju,“ vyštěkl Draco a vytrhl svou ruku z Harryho sevření. „Uvidíme se později.“

Schoval Rhiannonino psaní do kapsy, zvedl se a odkráčel.

Harry byl rozpolcený mezi tím, aby mu poskytl soukromí, které zjevně potřeboval, a aby šel za ním podívat se, jak může pomoci. Zatímco se rozhodoval, Draco opustil Velkou síň.

Snape opustil hlavní stůl už dříve, což nechávalo jen Rona, Hermionu a Ginny, jako možný Harryho doprovod.

„Můžete mne doprovodit dolů do Zmijozelu?“ otázal se jakmile přišel k nebelvírskému stolu. Pro jednou se nestaral, jak ta otázka vyzní.

„Jasně, kámo,“ řekl Ron. „Jakmile se vzpamatuju z ranního tréninku. Víš, kdybych nebyl kapitánem, tak bych si nepřestával stěžovat. Ale takhle... myslím, že si prostě dám ještě pár vajec. Pak tě doprovodím, a potom? Potřebuju šlofíka.“

„Hned,“ řekl Harry. „Musím jít hned.“

„Doprovodím tě dolů,“ rychle řekla Hermiona, očividně vyčetla z jeho tónu, že má s něčím starosti.

Harry se rozhlédl po Ginny, ale ta už odešla. Dobře, samotná Hermiona byla dostačujícím doprovodem.

„Myslela jsem, že strávíš den s námi,“ poznamenala Hermiona, jakmile vyšli. I když v jejím hlase nebyla žádná výčitka. „Abychom si mohli opakovat na úterní test z Přeměňování.“

„Hm, možná nebudu moct,“ ohradil se Harry. Jak to mohl vědět? Musel zjistit, co je v nepořádku s Dracem. „Možná to bude muset počkat do zítřka.“

„Ó, Harry. Neměl bys čekat se studiem až do poslední chvíle. Kolikrát jsem ti říkala, že krátkodobá paměť může být dost nespolehlivá?“

„Až mockrát,“ prodloužil Harry krok.

„Ale ty chceš být bystrozorem. Musíš všem podkladům opravdu porozumět, a to nejen kvůli OVCÍM -“

„Já vím, Hermiono.“

„Omlouvám se,“ řekla pak a spěchala, aby mu stačila. „Co se děje? Na to jsem se měla zeptat hned.“

„Nevím.“ Harry pečlivě držel svůj tón i slova dostatečně neurčitá, aby kolemjdoucí v chodbách nemohli vědět, o čem vlastně mluví. „Ale Draco dostal dopis. Jeden z těch dopisů, a cokoli v něm bylo... nevím. Nevypadal šťastně.“

„Oh. Doufám, že není nemocná nebo zraněná.“

„Narcissa Malfoyová je příliš odolná, než aby se jí něco stalo,“ řekl Harry s pohledem na Hermionu. Pochopila a neřekla nic dalšího určitého. Vlastně s ním začala za chůze probírat přeměňování.

Když došli ke vstupu do Zmijozelu, Harry ji mávnutím odehnal. „Bylo mi řečeno, nikterak neurčitými výrazy, že nemám nechat nikoho vyslechnout heslo.“

„Jako kdybych se tam chtěla proplížit,“ potřásla hlavou. „Už nejsem v druháku, víš?“

„Přijdu za tebou později,“ řekl Harry a čekal se zašeptáním hesla, dokud o pár kroků nepoodešla. Alespoň že to už nebyla nějaká špinavost jako „čistá krev“, ale poté, co ho Draco minulý týden změnil na „famfrpálový pohár“, to byla malá útěcha.

****

„Být tebou tak dovnitř nechodím,“ prohlásil Greg zarputile, když Harry prošel společenskou místností a zamířil ke schodišti. „Draco nás právě vyrazil.“

„Jeho přesná slova byla: ven, ven, ven!“ jemně se usmál Zabini. „Víc než neMalfoyovské, není-liž pravda? Ale vzhledem k tomu, že je momentálně Snape... Hmm.  Snape, který štěká.“

Harryho pěst se sevřela nad způsobem, jakým si Zabini vychutnával Dracovu špatnou náladu.

„Když půjdeš dovnitř, tak na tebe bude nejspíš taky řvát,“ prohlásil ten kluk s úšklebkem popsatelným pouze jako zlomyslný. „No nebude to zajímavé vidět? Nebo spíš slyšet. Kterak oddaní, milující bratři konečně do sporu přišli. Mohl bych i něco trhnout na vstupenkách.“

Harry ho ignoroval, ale jakmile stál před sedmáckou ložnicí, použil bezhůlkové kouzlo k zajištění soukromí, dostatečně silné k překonání kteréhokoli odposlechového kouzla, jaké by mohl Zabini roztrousit okolo. Pak se pokusil vstoupit, ale dveře byly uzavřené a chráněné. Harry by je mohl otevřít hůlkovým kouzlem, ale obával se, že by to mohl přehnat a vyrazit je z pantů. Nic vhodného, když by měla pravda o síle jeho moci zůstat skryta.

Rozhodl se hlasitě zaklepat, ale pak zanadával, když mu došlo, že jeho předchozí kouzlo izolovalo ložnici od ostatních zmijozelů. Draco ho nemohl slyšet.

Harry s povzdechem zrušil své kouzlo a znovu zaklepal.

„Obsazeno!“ štěkl Draco. „Přiďte později!“

„Draco, tady Harry -“

„I kdyby to byl Merlin osobně. Mám práci, vrať se později!“

„Je to i můj pokoj,“ štěkl Harry nazpátek. „Pusť mě dovnitř!“

„Jdi do hajzlu!“

Harry zaslechl Zabiniho vítězoslavné zachechtání. Dobrá, aspoň mu to vnuklo nápad. Opřel se o zavřené dveře. „Zabini si tvou náladu pěkně vychutnává - a čím víc řveš, tím víc se baví,“  řekl Harry tiše proti spáře, kde dřevo nedoléhalo plně na kámen.

Za minutku se dveře s trhnutím otevřely. Draco na Harryho vteřinu zíral, jeho šedé oči vypadaly téměř divoce. Pak se otočil a přistoupil zpátky k malému stolku vedle své postele.

Harry tiše zavřel dveře a důkladně je zabezpečil.

„Nech mne být. Snažím se soustředit,“ štěkl Draco, jakmile Harry skončil.

„Soustředit na co?“

„Píšu dopis. Jistě ti dojde komu.“

„Je v pořádku?“

„Jako by tě to zajímalo,“ odsekl Draco a otočil se na židli. „Jsi pravděpodobně šťastný, byv prokázán neomylným!“

Prokázán neomylným? Harryho obočí se stáhlo k sobě. „Nerozumím.“

„Dobře, pokud není tvou přítelkyní, předpokládám, že nemusíš,“ řekl Draco podivným tónem. „Harry... prosím. Prostě si sedni na postel a nech mne přemýšlet. Tohle musím vystihnout dobře.“

Harry stále nerozuměl, ale udělal, oč ho Draco požádal.

Po dlouhou dobu nebylo v pokoji jiného zvuku než skřípotu pera a příležitostného zašustění papíru zmuchlaného do koule. Harry zavřel oči a čekal. Snažil se nepočítat, kolik konceptů Draco zahodil. Po chvíli smrtící nudy vytáhl učebnici přeměňování a snažil se připravit se na úterní test. Možná by mohl překvapit Hermionu a jednou se dostavit na studijní schůzku s podklady v malíku.

„Tak,“ řekl Draco konečně. „Tak, tak, tak.“

„Hotovo?“

„Asi to není perfektní, ale...“ Draco si povzdechl. „Už nevím, co jí říct dalšího.“

Harry odložil knihu stranou a posadil se. „O čem?“

Dracovy oči byly zarudlé, i když Harry neslyšel zvuk pláče. „Rhiannon je nemocná? Hermiona myslela, že to může být důvod tvého rozrušení -“

„Tys to řekl Grangerové?“

„Hele, někdo mě musel doprovodit sem dolů! Nemám dovoleno chodit sám!“

„Mohls jít do Nebelvíru, kam patříš!“

Harry sebou cukl, načež odpověděl hlubokým hlasem . „To tak nemyslíš.“

„Máš pravdu - nemyslím,“ Draco si povzdechl. „Promiň. To jen...“

„Co?“ Harry polkl, jeho mysl se vrátila o celý rok ke chvíli, kdy viděl tetu Petunii v nemocnici, ležet tam tak slabou. Ležela a vypadala jako mrtvá. „Je to zlé? Leukémie?“

„Není nemocná.“ Draco měl stažené hrdlo. „A skoro si přeju, aby byla, a - ano, vím, že vypadám jako hnusný sobec. Ale já jsem hnusný sobec, Harry. Oklamal jsem tě, co? Myslím, že jsem oklamal sám sebe.“

„Neoklamal jsi mne,“ prohlásil Harry jemně. „Vím, že nejsi bez chyby. Ale máš mnohem míň chyb, než jsi míval, Draco.“

„To nemám, protože si přeju... Aspoň bych pak nemusel myslet na ni s...“ Jeho hlas se chtěl zlomit, ale Draco mu to nedovolil. „S někým jiným.“

Ou. Ou, sakra.

Harry nevěděl co říct. „Ona... ona si našla někoho jiného?“

Dracův horní ret se zkroutil. „Ano. Na škole. On je starší než ona, jestlis to nevěděl. A je tam s ní. Vztah na dálku prý nefunguje, řekla! Zrovna jaks to říkal ty!“

Jeho hlas ke konci přešel do ječení.

„To jsem nikdy neříkal.“

„Řek’s že se vzpamatovávám z Pansy!“

„No, myslel jsem si to,“ zamumlal Harry. „Ale to neznamená, že jsem předpokládal, že ona je jedna z těch, co... uhm...“

„Naplive na mou lásku? Pošlape mé srdce? Dá mi kopačky?“

„Jsem si jistý, že to tak nemyslela,“ řekl Harry bezmocně. „Ona jen... no, lidé si nemohou vždy vybrat, jestli se zamilují nebo milovat přestanou, Draco. Ale vážně jsem nevěděl, že to přijde. Chci říct - byla tak fascinovaná magií, že jsem si byl jistý -“

„Že mne milovala pro má kouzla!“

Harry sebou trhl.

„No, asi to tak bylo,“ prohlásil Draco sveřepě. „Protože on je také kouzelník, píše. A nejhorší na tom je, že by to nezjistila, kdyby nejdřív nepotkala mě! Přesně tak to napsala! Věděla přesně, jakou otázku položit, když ji na něm zarazilo něco divného.“

Harry přikývl a snažil se vypadat nápomocně. Nebylo to těžké - on byl nápomocný. Jen nevěděl, jak pomoci. „Takže jsi jí napsal odpověď?“

„Ano.“ Draco přešlápl, jako by se rozhodoval, pak najednou mávl hůlkou a přivolal kus pergamenu. Vrazil ho Harrymu do rukou. „Čti.“

Harry skoro ucouvl. „Já to nechci číst!“

„Potřebuju, abys to přečetl.“ Draco si skousl ret - gesto jemu tak nepodobné, že Harryho rozbolelo srdce. A to bylo předtím, než se přiznal. „Potřebuju tvůj nezaujatý názor. Musím vědět, pokud... pokud to zní moc lítostivě. To dívky nesnášejí. Tedy, čarodějky určitě. A nejsou mudlovské dívky stejné?“

Harry se neochotně chopil pergamenu a přečetl si ho. Jeho první reakce byla, že „lítostivé“ to nevystihuje ani zdaleka. Draco se jevil vyloženě potřebně. A uboze. Pokud tenhle dopis pošle, bude se cítit poníženě, kdykoli si na něj vzpomene.

„No?“

„Tak nevím,“ snažil se Harry být diplomatický. „To zní, jako bys bez ní nemohl žít.“

„Protože já do hajzlu nemůžu, ty idiote!“

Harrymu bylo jasné, že poznámka „ano, můžeš“ by nevedla k ničemu dobrému. Draco tomu nehodlal uvěřit, teď ještě ne. „Možná je to tak, ale zní to žalostně, čehož se chceš vyvarovat, jaks říkal. Myslím... myslím, že si musíš udržet svou hrdost. Řekni jí, že ji chápeš a že jí přeješ to nejlepší.“

„To mi ji nevrátí!“

„Pokud je do někoho jiného zamilovaná natolik, aby ti o tom napsala, tak myslím, že ji zpátky dostat nemůžeš.“

„Už ti někdo někdy řek‘, jakým naprostým parchantem umíš být, Pottere?“

„Byl bych parchant, kdybych tě nechal poslat tenhle dopis, tak jak je.“ Když Draco jen zíral, Harry se co nejvíce snažil vyvolat svou zmijozelskou stránku. „Hele, žadoněním se nikam nedostaneš. Máš pravdu. Holky to nesnášejí. Pokud ji vážně chceš zpátky, tak nejlepší strategie je předstírat, že je ti to jedno.“

„Holky jsou zasraně pomatený,“ vztekle prohlásil Draco. „Každá z nich je. Kouzelnice nebo mudla, všechno jedno. Žijí jen proto, aby nás mučili.“

„Tak jí to nedovol,“ řekl Harry. Pohled Dracových očí ho začínal děsit. Měnil se z hysterie do něčeho podobného úplnému šílenství. „Vysměj se tomu. Řekni jí - jó, léto bylo fajn, ale sama vidíš, že to nic víc nebylo. Prostě letní románek.“

„Tak to nazvala ona,“ Draco skoro syčel. „Letní románek. Aférka. Pojebaná aférka!“

Draco se s ní chtěl oženit, to slovo ho muselo hluboce ranit.

„Poslouchej, něco ti povím,“ řekl Draco, když přešel zpátky ke stolu, naklonil se nad něj a začal psát na nový list pergamenu. „Pokud předstírání, že je mi to jedno, mi ji nevrátí, takže si najdu tu nejohavnější, nejhnusnější, nejdeformujícnější kletbu, jakou kdy kouzelníci vymysleli a -“

„Ne!“ zařval Harry, seskočil z postele, vyřítil se vpřed chytit Dracova ramena a pořádně jím zatřásl. „Ne, ne, ne! Doprčic, tohohle jsem se celou dobu bál, že bys mohl ztratit rozum a zranit ji!“

„Zranit ji!“ Draco silně zakroutil rameny, aby se zbavil Harryho sevření, a pak mu vrazil pořádnou facku. „Zranit ji!“

Harry zavrávoral zpátky a nějak se mu podařilo nevrátit aspoň takovou, jakou právě dostal. „Jo,“ řekl a zvedl ruku ke své pálící tváři. „Zranit ji.“

„Do hajzlu s tebou! Ona by mi mohla vyříznout srdce z těla a já bych nikdy, nikdy nechtěl zranit ji! Miluju ji!“

„Právě jsi řekl, že začneš hledat zaklínadla -“

„Na něj.“

„Aha.“ Harry zrudl a přál si, aby nedělal rychlé závěry. „Jo, dobře. Jak jsem to měl vědět? Máš ten problém se sebeovládáním.“

Draco ho probodával ledovým pohledem. „Menší než jsem míval.“

„Vážně?“ Harry sundal ruku z líce a nechal Draca podívat se, co udělal.

„Jsi-li obzvlášť pitomý, upadnu do recidivy,“ prohlásil Draco upjatě. „Sakra. Nechtěl jsem tě praštit. Pojď sem, ať to dám do pořádku.“

Dracova představa jak to ‚dát to do pořádku‘ byla použít jakousi vymyšlenost z přeměňování k zakrytí pohmožděniny. Pořád to bolelo jak čert. Když na to Harry upozornil, Draco zmrazil knížku a použil ji jako ledový obklad.

„Aspoň žes mě nepraštil do oka,“ zamumlal Harry. „Hádám, že se vážně zlepšuješ.“

„Sklapni.“

Což Harry neudělal. „Co budeš dělat s Rhiannon? Nemůžeš proklít jejího nového přítele, Draco. Jednak by tě Severus zabil, kdyby ses kvůli tomu vyplížil do Londýna, a zadruhé, takovýhle úlet by zničil tvé šance na přijetí do bystrozorského výcviku. Už jsi dospělý, nezapomínej na to.“

„Dospělý... ! Vrabec učí orla lítat, co?“

„Co budeš dělat?“

„Dopíšu dopis. Ale koukni! Jaks mne popadl, celé si to polil inkoustem. To od tebe bylo bezohledné-“

„Jo, a ty ses mi víc než vyrovnal.“ Harry zakroužil po tváři zmrazenou knihou ve snaze najít pro ni méně nepříjemnou polohu. Žádná nebyla. „Tak co?“

Draco si ho nevšímal a psal dál, ale nakonec se otočil a podržel Harrymu před očima pergamen – inkoust byl ještě stále mokrý a lesknul se. „A co takhle?“

Nedražší Rhiannon,

na základě obdržení tvého dopisu z 21. října jsem shledal, že v záležitosti naší krátkodobé známosti jsme jedné mysli. Nebyla to skutečně víc než krátká affaire de coeur nemající trvání delší jediného léta. Květy voní, dokud kvetou, pak odumřou a nám nechají jen žal.

S přáním veškerého štěstí níže podepsaný

Draco Alain Gervais Malfoy Snape

„Teď to zní, jako kdybys spolknul pravítko,“ řekl Harry. Na diplomacii už neměl náladu. „Je rok 1997, ne 1897. A neříkej jí ‚nejdražší‘.“

„Tak co bys napsal ty, he?“

Harry si nemyslel, že by to Draco chtěl doopravdy slyšet, ale když začal mluvit, Draco přiložil pero k papíru a zapsal, co řekl.

„Milá Rhiannon, dík za dopis. Vím, cos myslela těmi ‚vztahy na dálku‘. Teď, když sis našla někoho jiného, tak se nebudu cítit provinile, že chci pozvat jistou osůbku na Dušičkový bál. Léto bylo skvělé a jsem šťastný, že jsem tě poznal. S pozdravem, Draco Snape.“

Draco psal ještě pár chvil poté, co Harry domluvil, a pak řekl: „Má verze. Milá Rhiannon, cením si toho, že sis našla čas mi napsat. Je pravda, že vztahy na dálku s sebou nesou těžkosti. Sám jsem cítil to napětí, když jsem zvažoval, zda smím požádat jistou mladou dámu o společnost na výroční oslavu večera Všech svatých. Na naše léto budu vždy vzpomínat s něhou. Přeji ti vše nejlepší, Draco Snape.“

Harry při poslechu naklonil hlavu na stranu. „Prostě řekni, ať se má dobře.“

„Ne. To je už sedmačtyřicátá verze!“

„No tak jo. To půjde.“

Dracův hlas potemněl. „Bude muset víc než to. Cíl je dostat ji zpět.“

„No, možná to vyjde,“ řekl Harry, ale osobně pochyboval. „A co ty teď potřebuješ, je rozptýlení. Co takhle si dát na hřišti jeden-na-jednoho?“

„Hřiště!“ vykřikl Draco a zkontroloval hodinky. „Už jsem tam měl být! Proč mě nikdo ze spoluhráčů nedošel vyzvednout?“

„Možná to udělali, ale my je neslyšeli.“ Pozoroval Harry pozorně svého bratra. „Cítíš se dost pohromadě na létání? Není dobrý nápad naskočit na koště, když tě právě něco rozhodilo-“

„To tys navrhl famfrpál.“

„No, určitě na tebe dohlídnu. Zmijozelové teďka nejspíš trénují ozlomkrk, aby byli připravení nám čelit.“

„A o mně říkáš, že jsem domýšlivý.“ Draco si těžce povzdechl a protřel si oči. „Jo, na létání jsem v pohodě. To je asi to jediné, co mi dostane z hlavy... ji. A mimochodem, Harry? My jsme více než připraveni vám čelit. Ani nebudete vědět, odkud jste to schytali.“

Harryho myslí zas proběhl popud varovat ho před žertíkem, ale bez znalosti podrobností stále tápal v nejistotě.

„Jen abys to ty neschytal potloukem,“ řekl. „A vymysli si něco dobrého pro Zabiniho. Nejspíš je právě teď dole a slintá nad představou tebe jako hromádky neštěstí.“

„Blaise není slinta. Spíš si bude nad představou mé mizérie leštit násadu, sráč jeden sadistickej.“

„Leštit svou...“

„Onanovat, Harry.“

„Ou.“

„Doprovodím-li tě do Nebelvíru, požádáš laskavě Hermionu, aby to poslala tak rychle, jak je možné? A nemyslím tím, až bude psát svým rodičům. Myslím dnes.“

„Optám se. Ale, hm... co jí mám říct? Ví, že je něco špatně.“

„Ví, že si myslíš, že je něco špatně. Řekni jí, že to bylo nedorozumnění.“

„Neuvěří mi.“

„Tak ji donuť.“

„Ty pořád nechápeš, jak moc je chytrá, že ne?

„Prostě ji donuť,“ řekl Draco, zapečetil obálku a schoval ji mezi stránky Harryho učebnice Přeměňování. „Vem si to. Musíš se učit na test.“

„Nejsem v přeměňování tak špatný -“

„Ale jsi.“

„Zmetku.“

„Sprosťáku. A klidně mě můžeš citovat.“ Draco vybuchl smíchy.

Harrymu to znělo trochu nuceně, ale to bylo v pořádku. Přinejmenším se Draco snaží pozvednout ze své sklíčenosti. Což bylo lepší, než se v ní válet.

Jak Harry rychle zjistil, ten smích byl ještě pro někoho jiného. Draco během něj otevřel dveře, při čemž uvolnil ochrany, kterými je Harry opatřil.

Draco se smál, aby Zabini nevěděl, jak je uvnitř rozbitý.

****

„To vypadá neodkladně,“ řekla Hermiona. Lehce zavadila o jeho prsty, zatímco od něj přijímala dopis. Společenská místnost byla příliš hlučná na opravdové studium, takže Hermiona s Harrym odešli do prázdné učebny ve třetím patře. Ron se k nim měl připojit později, nejprve vyrazil pozorovat zmijozelský trénink. Pozval i Harryho, ale ten nechtěl špehovat svého bratra, a to ani kdyby to pomohlo Nebelvíru v nadcházejícím utkání.

Předpokládal, že to znamená, že jeho oddanost je rozdvojená.

„Tak trochu neodkladné to je, tuším,“ odpověděl Harry. Byl rozhodnutý Hermioně nelhat, a tak seslal na místnost ochrany, aby mohli mluvit bez zábran. Občas se síla jeho magie hodila.

„Co se děje?“

„V podstatě balíček s kopačkami.“

„Ale ne... To je strašné.“

Harry si odkašlal. „Draco chtěl, abych ti řekl, že není vůbec rozhozený, že jsem ho špatně pochopil. Nevysvětlil mi, jak tě mám v tom případě přimět poslat neodkladnou sovu. Ale... předpokládám, že nemyslel zrovna s čistou hlavou. Nezmiňuj se o tom, jo? Už tak se cítí dost zahanbeně, že bys mohla přijít na to, že ho Rhiannon odkopla.“

Hermiona přikývla, vytáhla kus pergamenu a během řeči začala psát krycí dopis pro své rodiče. „Sdělila nějaké důvody?“

„Znělo to jako... obvyklé důvody. Jako by do něj nikdy ani nebyla zamilovaná. Ne tak, jak on.“ Harry na chvilku zmlkl. „Nebo jako by ji unavilo na něho čekat. Chtěla, aby přijel na víkend do Londýna, ale Snape mu to zakázal.“

„Jasně že tam nemohl! Říkals, tuším, že ona o válce ví!“

„Zřejmě to nepochopila.“ povzdechl si Harry. „Naposled jsem slyšel, že ho otravovala, aby ji navštívil během Vánoc, ale to mu Snape zakázal taky.“

„No, podívej se na to z jejího úhlu pohledu,“ řekla Hermiona klidně, když ukrývala Rhiannonin dopis dovnitř svého vlastního. „Nejspíš si myslela, že je to její jediná možnost ho během roku vidět, a pokud vážně nepochopila, že jsme ve válce, tak jí asi připadalo, že Draco ani nemá moc zájem ji vidět.“

„To jen znamená, že ho doopravdy nemiluje,“ prohlásil Harry paličatě. „Kdybych miloval dívku, nikdy bych se jí nevzdal.“

„No jistě - vzpomínám si na Cho,“ suše podotkla Hermiona.

„Jasně, té jsem se tuším vzdal, když se postavila za Mariettu. Ale to je čistě můj pohled. Nakonec se ukázalo, že jsem do Cho ve skutečnosti moc zamilovaný nebyl.“ Tenhle rozhovor připomněl Harrymu jeden dřívější. „Hele... nikdy jsi si o mně nemyslela, že jsem gay, že ne?“

Hermiona vyprskla smíchy. „Ty? Ne! Proč se ptáš?“

„Protože Severus je idiot.“

„Chceš říct ...“

„Chci.“

„Ach, Harry.“ Hermiona si přikryla ústa, ale nepomohlo to - pořád se chechtala. „Hezký zmatek. Ale už jsi to vyřešil, správně?“

„Jo, ale tuším, že ho stejně doopravdy nepřesvědčím - dokud nebudu mít ženu a tři děti,“ řekl Harry nevrle. „Skoro si přeju, abych si s nějakou mohl začít, tak aby mi uvěřil už teď. Ale to bych jí mohl rovnou napsat na čelo ‚Sem seslat Cruciatus‘.“

Hermiona mu stiskla ruku. „Pojď se mnou do sovince.“

Což se ukázalo být dobrým nápadem: byla tam Hedvika. Harry natáhl ruku a jemně zahoukal, aby ji přivolal - a zlehka ji podrbal mezi ušima, když si z něj udělala bidýlko.

****

Harry si nemyslel, že by si za svůj test z Přeměňování zasloužil Nadočekávání, ale na Přijatelné by to mohl zvládnout. Snažil se nebýt roztrpčený tím, že do testu byly zahrnuty jen poznatky povětšinou nepodstatné. Jako bystrozor by možná mohl potřebovat vědět, jak proměnit boty v brusle; bylo by to užitečné, kdyby musel  překonat zamrzlé jezero opatřené protipřemisťovací zábranou. Ale bylo tohle v testu? Kdepak. McGonagallová po nich žádala, aby podrobně vysvětlili, proč horkou vodu lze přeměnit v led s mnohem menším magickým úsilím než vodu studenou. Koho zajímalo proč to tak je? Jako bystrozor by maximálně měl vědět, že to tak je. Mimochodem, nespadala povětrností kouzla spíše pod Formule?

„Ještě že jsem se naučila šestnáct fází zvěromágské přeměny,“ zvesela prohlásila Hermiona, když opouštěla třídu ruku v ruce s Ronem.

„Jo, znát názvy fází je opravdu moc důležité pro lidi, kteří neudělali ani krůček ke skutečnému zvěromágství,“ postěžovali si Harry.

„Zklamaný, Pottere?“ protáhl Zabini, blížící se z protisměru. „No, co taky čekat od někoho s tak slabou magií! , naproti tomu, jsem to dotáhl do pátého stupně.“

„Nechvástal bych se proměnou v červa,“ řekl Ron. „Ale jen na tom zapracuj, Zabini. Až přeměnu dokončíš, tak tě s potěšením rozplácnu.“

Zabini měl v mžiku vytáhlou hůlku.

„Žádné kouzlení na chodbách,“ řekl Harry. „Odlož ji, Zabini, nebo odeberu Zmijozelu pět bodů.“

Zabini se zamračil a schoval hůlku zpátky do kapsy.

Občas, pomyslel si Harry, je být prefektem docela příjemné.

****

 

Draco byl nevrlý a uzavřený do sebe po celý týden. Když mu učitelé kladli otázky, odpovídal jednoslabičně. Ani obvyklé popichování od Morrighanové na něj neúčinkovalo. Jen na ni zíral prázdným očima a nechal se urážet; ačkoliv, kdykoli se Zabini na něho díval, tak začal předstírat, že nic není v nepořádku, dělal vtipy a smál se jim.

Tím vším Harrymu připomínal Maršino vysvětlení pojmu „maniodepresivní.“

Jedinou chvílí, kdy krátce ožíval, byl přílet sov do Velké síně. Draco je sledoval jasně nadějeplným pohledem. Když den za dnem míjel bez jakékoli pošty pro něho, upadal stále hlouběji do zoufalství.

Konečně v pátek před něj sova upustila hnědou obálku s pečetí zářící slovy ‚Kouzelné klenoty‘. Draco se pro ni natáhl třesoucí se rukou.

„Tady ne,“ zamumlal Harry. „Nechceš soukromí?“

„Vždyť to bude v pořádku. Musí to být v pořádku,“ řekl Draco napjatě.

Zabini seděl dostatečně daleko, ale několik šesťaček na Draca zvědavě pohlédlo.

„Jsem si jistý, že tu brož, cos jim poslal, opravit dokážou,“ řekl Harry. „V těhle záležitostech mají ‚Kouzelné klenoty‘ moc dobrou pověst. Už jsi dosnídal?“ Vstal a oddechl si, když Draco udělal totéž.

Našli si tichou místnost na půl cestě k učebně Obrany. Harry zavřel a zabezpečil dveře, zatímco se Draco sesul na židli a zíral na neotevřenou obálku ve svých dlaních.

„Možná bys mohl počkat, až skončí vyučování,“ podotkl Harry opatrně.

„Nemůžu. Ne, ne, ne, ne, nemůžu.“ Draco rozsápal obálku téměř v půli a vytrhl zevnitř pergamen.

Harry věděl, že na něm nebude to, co Draco chtěl. Draco zjevně stále choval jakousi naději. Ten dopis ji očividně zabil. Jak četl, tvář mu bledla a dech vázl. Nakonec dopis zahodil a těžce se opřel o lavici před sebou. „Je mi na blití,“ zamumlal.

„Chceš kbelík?“

„Já... já nevím.“ Draco pozvedl hlavu natolik, aby mohl prázdnýma očima pohlédnout na Harryho. „Chci, aby tu byla máma. Ta vždycky věděla co dělat, když mě bolelo břicho. Provedla zaříkávání a hladila mi čelo studenou mokrou žínkou...“

„Je mi líto, že tu není,“ řekl Harry tiše.

No, ta poslední poznámka Draca, zdá se, trochu nakopla. „Ne, to není. Kdyby tu byla, právě bys ji z něčeho obviňoval. To je mi jasné.“

„Dobrá, tak je mi líto, že ti schází. Hmm... chceš, abych došel pro tátu?“

„Chci být sám.“

Harry potřásl hlavou. „Už je skoro čas na vyučování. Vzchop se. Při vyučování třeba aspoň přestaneš myslet na -“

„Na skutečnost, že on vypadá jako Fox Mulder?“ zvýšil Draco hlas. „Tak to napsala! On vypadá jako Fox Mulder a hraje na piano a umí ho očarovat, aby znělo jako harfa, což ona shledává prostě ‚okouzlující‘! A taky je  mudlorozený, a tím pádem pro ni lepší partie!“

Harry si všiml, že si při snaze mluvit kouše rty. „To ti o něm napsala tohle všechno? Bohajeho. To je mi líto, Draco.“

„To by mělo. Je to tvoje chyba! Ten zkurvenej dopis cos mně donutil napsat! Teď si myslí, že mi nevadí, když si našla někoho jiného! Myslí si, že teď jsme kamarádi a že mi může povídat cokoli o svém...“ Draco si zas položil hlavu na lavici. „Jdi pryč, Harry. Prostě jdi pryč.“

„Nemůžu,“ stroze prohlásil Harry. „Pokud nechceš, abych šel na Obranu sám.“

„Vysrat se na to.“ Dracovy oči byly stále prázdné, když pozvedl hlavu. „Fajn. Půjdu s tebou, ale nevejdu dovnitř. Dneska bych to nezvládl. Vrátím se do postele.“

„Vážně si myslím, že by ses cítil líp ve vyučování -“

„Ne na jejím vyučování.“

S tím Harry nemohl nesouhlasit.

****

„Kde je Draco?“ zeptala se Hermiona, když Harry přišel sám.

„Jo... to... není mu dobře.“ Harry ztlumil hlas. „Nevíš náhodou, kdo je Fox Mulder?“

„Postava z amerického seriálu, říkala jsem ti o něm. Akta X.“

Nejasná vzpomínka proplula Harryho myslí. Cosi o zelených mužíčcích, kteří napadli planetu Zemi, a o bláznivém policejním důstojníkovi - nebo něco na ten způsob. Na tom nezáleželo. Jen, že Rhiannon byla do toho seriálu blázen.

„Proč?“ Hermiona naklonila hlavu ke straně.

„No... jen mě to napadlo.“

„Ne, nenapadlo.“

„Koukni, nebudu vysvětlovat proč. To se týká někoho jiného.“

„Aha.“

Tohle bylo vše, co potřebovala, aby jí celá věc došla. Hermiona promptně přitakala. „Dobře, vyřiď mu, že doufám, že se brzy začne cítit líp.“

„Nevyřídím,“ překřížil si Harry paže. „Byl by zděšený, kdybych ti o tom řekl. Zapomeň, že jsem se ptal na toho ‚lišáka‘.“

„Co povídáš...“ ozval se úlisně Zabini zpoza Harryho levého ramene. Harry nadskočil - nevšiml si, že Zabini přišel. „Snažíš se přetransformovat na lišku, Pottere? Takové zvíře je ale moc mazané, pro někoho jako ty, víš?“

„Sklapni, červe,“ odvrátil se Ron od Deana.

Harryho zajímalo, jestli mluvili o žertíku. O tom, ze kterého byl Harry vyloučen.

„Pozornost, prosím,“ řekla Morrighanová, jakmile za sebou zavřela dveře svého kabinetu a vyrazila dolů po krátkém schodišti do učebny. Toho rána měla na jednom rameni posazený párek modrých andulek. Jedna vypadala, že spí; druhá si čistila peří.

Kdysi by Harryho bavilo je pozorovat. Teď byl učitelkou roztrpčený natolik, že mu ta situace padala jako příliš pozérská. Tak ona má zvláštní spojení se zvířaty! To musí předvádět v každé hodině?

Profesorčin pohled prolétl třídou. Přikývla, jako by byla potěšena - nejspíš tím, že v dohledu nebyla žádná kniha. Po chvilce se však její oči zúžily do škvírek.

Harry nevěděl, co přesně řekne, ale věděl, o kom to bude.

„Slečno Bulstrodová. Kde je pan Snape?“

Millicent si pomalu stoupla. Vypadalo to, že to jméno v její mysli označuje pouze jedinou osobu. „On... učí Lektvary, předpokládám?“

„Draco Snape.“

Millicent se rozhlédla; její masitá ramena se otáčela, když prohledávala místnost. „Netuším, madam. Na snídani byl. Nebo myslím, že byl...“

„Asi vynechal hodinu,“ řekl Zabini s tváří maskovanou andělským úsměvem. „Draco to dělá často. Ředitel se o tom nezmínil?“

Harry si slíbil, že tohle Zabinimu neprojde. „Nevynechává hodiny a ty to víš, Zabini!“

Morrighanová zaměřila svůj útočný pohled na Harryho. „Kde tedy je? Jako jeho bratr to jistě víte.“

Harry si nevrle pomyslel, proč se ho tedy nezeptala rovnou, když si to myslí. „Nebylo mu dobře. Šel si nahoru odpočinout.“

„Není-li na ošetřovně, očekávám ho na hodině. Není nic mezi. Pane Pottere, běžte a přiveďte ho. Okamžitě.“

 

Sakra. Harry cítil, jak mu planou tváře. Jak jen může!

„No?“

Harry polkl. Beznadějně. „Potřebuji, aby se mnou šla Hermiona,“ vyhrkl. Byli to buď Hermiona nebo Ron a Harry si byl jistý, že z těch dvou je Ron horší volbou. Pokud kdokoli mimo něj má vidět Draca schouleného v posteli, v depresi a bezbranného...

Jasně, Ron rozhodně ne.

„Ovládá snad nějaké, mně utajené, léčivé dovednosti?“ optala se Morrighanová uštěpačně.

Harry učitelce téměř řekl, že jí to nejde. Její sarkasmus nesnesl porovnání s poznámkami, které okolo sebe s elegancí rozsévá Severus.

„Ne, ale nemám dovoleno chodit kamkoliv sám,“ odpověděl se snahou o zdání klidu a důstojnosti. Jediné, co by bylo horší než říct tohle nahlas, by bylo, kdyby lidé věděli, jak ho to ponižuje. „Loni jsem byl unesen.“

Morrighanová zamrkala, pak se zdálo, že začala blednout, bez ohledu na její snědou pleť. Tlumeně prohlásila: „V pořádku. Vy a slečna Grangerová můžete jít společně.“

Zabini si odfrkl. „Ne do Zmijozelu, tam ona nesmí. Pokud Potter tak nutně potřebuje chůvu, tak s ním půjdu já.“

Harry skousl zuby. „Smyslem je, aby mne doprovázela osoba, které můj otec doopravdy věří. Pojď, Hermiono.“

Vztekle vyrazil ze třídy. Bylo jen malou útěchou, když uslyšel Morrighanovou zvolat: „Zpátky do lavice, Zabini!“

Hermiona ho následovala beze slov až ke vstupu do Zmijozelu. „Jen se kousek uhnu, pak -“

„Koho to kurva zajímá? Famfrpálový pohár,“ řekl Harry, poslední dvě slova skoro zaštěkal.

„Dracovo vyjadřování na tobě zanechává stopy,“ zamumlala, když vcházeli. Rozšířenýma očima začala zkoumat vše v dohledu, od obrovského krbu, který vypadal jako vyřezaný z gigantické kosti, po křesla s vysokými opěradly, která zezadu plně skrývají své uživatele. „Tohle je dvakrát tak velké jak naše společenská místnost!“

„Třikrát. Přinejmenším.“ Harry pokrčil rameny. „Život není fér.“

„Není.“ Hermiona ztišila hlas. „Chudák Draco.“

Harry přikývl. „Počkej na mě tady. Myslím, že by nechtěl, abys ho viděla... však víš.“

Hermiona přikývla a začala prozkoumávat těch pár knížek, které ležely okolo.

 

****

Harry se obával, že bude muset vyrazit dveře za použití temných sil a následně zamaskovat škody použitím hůlkového Reparo, ale ne moc silného, aby se dveře nezměnily zpátky ve strom...

Jak ale zjistil, dveře nebyly ani zamčené.

A tohle, víc než cokoliv jiného, Harrymu řeklo, jak moc zničeně se Draco musí cítit. Nemohl chtít, aby Zabini, Grabbe nebo Goyle vstoupili, když je tak zranitelný. K čertu, dá se vsadit na to, že by nechtěl vidět ani Harryho. Jen zapomněl - i na zamčení dveří.

Dalším překvapením pro Harryho bylo, že si Draco nešel lehnout, jak říkal.

Ne, bylo to ještě horší. Mnohem horší.

Draco seděl na zemi v tureckém sedu, kolébal se dozadu a dopředu s dopisem přitisknutým na prsou. Další dopisy byly rozsypané okolo na podlaze. Tucty dopisů, všechny napsané stejným rukopisem.

Dracovým rukopisem - Harry by to dokonalé písmo poznal všude. Povzdechl si a sesul se na podlahu.

Druhý chlapec ani nevzhlédl. „To už je oběd? Běž sám... Nemám hlad -“

„Ještě není ani půl deváté,“ řekl Harry jemně. „Draco... Je mi líto to ohledně Rhiannon, ale sedět tu a číst kopie všech dopisů, které jsi jí kdy poslal, ničemu nepomůže -“

„Musím zjistit, kde jsem udělal chybu,“ Draco projížděl pohledem dopis ve svých rukou, jeho oči zkoumaly každé slovo odleva doprava, odleva doprava... „Něco, co bych mohl napravit. Odejdi, Harry.“

„Žádnou chybu jsi neudělal. Prostě to nebrala tak vážně, jak sis myslel.“ Harry si teď přál, aby minule, když probírali Rhiannon, nebýval dával Dracovi falešnou naděli. Byl rozhodnutý stejné selhání už neopakovat. „Je mi líto, ale tady už není nic, co by se dalo udělat.“

„ Není ti to líto.“ Dracovy ruce se sevřely kolem pergamenu, který držel. „Jsi šťastný. Nikdys ji neměl rád a nikdys nechtěl, abych s ní byl.“

„Měl jsem ji docela rád.“

Draco vzhlédl, oči zarudlé, jako by zadržoval slzy. „Buď upřímný. Těžce jsi nesl už jen pomyšlení na mě a ji!“

Harry potřásl hlavou. „Ne proto, že jsem ji neměl rád. Myslel jsem si... nevím. Mělo to dost důvodů, bylo to příliš brzo po Pansy... A po pravdě předpokládám, že jsem žárlil na to, že se cítíš natolik svobodný, aby sis pořídil přítelkyni, zatímco já si nedovolím na to ani pomyslet...“

„Já vím, já vím. Myslels, že se ke mně vůbec nehodí, myslels, že -“

„Ne,“ přerušil ho Harry. „ jsem se mýlil v tobě, Draco. To bylo to hlavní.“

„Nemýlil,“ řekl Draco mdle a poklesl níž k podlaze.

„Jo, mýlil.“ Harry se obrnil pro případ, že by ho Draco zase udeřil, ačkoli se to nezdálo pravděpodobné. Draco byl na něco takového příliš zoufalý. „Myslel jsem si, že ji budeš nenávidět, až zjistíš, že je mudla.“

„Nikdy bych nemohl nenávidět Rhiannon,“ řekl Draco znovunalezeným hlasem. „Ani teď ne. Ale pořád se ve mně mýlíš. Mám strašnou povahu. Vše, co chci, je ona, bez ohledu na to, že chce někoho jiného. Myslím, že bych jí podstrčil elixír lásky, pokud bych se odsud dostal, ale Severus by ho asi vycítil z jejího dechu...“

„To znamená jen to, že jsi zraněný. Ne že jsi špatný člověk.“ Harry se roztřeseně zasmál. „Ve skutečnosti jsi lepší člověk, než jsem předpokládal. Ušel jsi velmi dlouhou cestu od kluka, který častoval Hermionu těmi hnusnými jmény.“

„Ne, neušel -“

„Ale jo,“ prohlásil Harry pevně. „Zrovna tenhle týden jsi mi říkal, že kouzelnice nebo mudla, holky jsou všechny stejné.“

Draco nakrčil čelo. „To jsem řekl?“

„Říkals, že všechny nás chtějí jenom mučit.“

„Jo tohle. Prostě mizogynní poznámka. Nepředpokládal bych, že budeš souhlasit.“

„No dobře, byl jsi mimo, jak jsem říkal. Ale postoj za těmi slovy... je udivující, Draco. Jako by ta část tebe, která je mým bratrem, narostla. Myslím oproti té části, která vyrůstala jako Luciusův syn.“

„Jsi optimistický hlupák. Přidal jsem se na tvou stranu v první řadě proto, abych si zachránil vlastní kůži! Říkal jsem ti to!“

„Já vím.“ Harry se znovu usmál. „Ale teď už je v tom víc. Už dlouho je v tom víc. Tos mi taky řekl.“

Draco odvrátil tvář. „Proč jsi vůbec tady? Chci být sám.“

Aby se v tom mohl rochnit, pomyslel si Harry. Možná je jen dobře, že Morrighanová trvala na tom, aby přišel na hodinu. „Promiň,“ opět se omluvil, i když tentokrát mu nic líto nebylo. „Byl jsem poslán tě přivést. Profesorka si všimla, že chybíš.“

„Řekni jí, že zůstanu tady.“

„Už teď je proti tobě zaujatá,“ řekl Harry bez obalu. „Nezhoršuj to.“

Draco si povzdechl. „Morrighanová je trol.“

„Prostě ti to pomůžu uklidit -“

„Nesahej na ně!“ vykřikl Draco a sebral dopisy sám. „Jsou očarovány, aby se navždy smazaly, pokud se jich dotkne kdokoli jiný, než já.“

„Dobré opatření. Ale... no, proč sis vlastně dělal kopie?“

Draco dopisy pozorně ukládal do váčku, zatímco odpovídal. „Byl jsem od mala učen, že by člověk měl mít kopie veškeré korespondence. A také...“ Rychle sáček zakouzlil ochranami a schoval do kufru. „Chtěl jsem si být jistý, že nebudu líčit dvakrát stejnou anekdotu - a tak podobně.“

Harryho napadlo, že to zní posedle, ale rozhodl se nic neříkat.

Draco vstal a natáhl ruku, aby Harrymu pomohl z podlahy. „No... nedá se říct, že se těším na Obranu s Malevolent Morrighanovou, ale předpokládám, že už se diví, proč nám to trvá tak dlouho.“

„Uhm... když už mluvíme o nás, měl by sis opláchnout tvář trochou vody. Hermiona je ve společenské místnosti.“ Když Draco vytřeštil oči, Harry se začal cítit defenzivně. Dobrá, ještě že nezmínil, že ji nechal vyslechnout i to pitomé heslo. „Nemohl jsem jít sem sám, že ne?

„Měls ji nechat chladit si kolečka v chodbě!“

Harry usoudil, že bude nejlépe toto téma nechat být. „Prostě si na sebe nalej trochu vody -“

„Tak vodu, jo?“ Draco otočil svou hůlku na sebe a řekl několik zaříkadel, která mu vyrovnala oteklé kruhy kolem očí. „A je to.“

Když vstupovali do společenské místnosti, byl Draco zcela ve formě. S bradou vzhůru a rukama v kapsách hábitu, spatra shlížel na Hermionu, která měla - nikoli překvapivě - svůj nos zabořený do knihy. „Děkuji, žes doprovodila Harryho. Nemohlo být pro tebe snadné vstoupit na místo, jako je toto.“

Hermiona odložila knihu stranou a důstojně vstala. „No, není tu zrovna napsáno na zdech,“ mírně podotkla. „Je to jen místnost, Draco. Nehodlám obviňovat podlahu za to, že mnozí, kteří po ní chodí, pohrdají mudlorozenými.“

Draco zkroutil rty. „Vlastně jsem mluvil o vybavení. Představuji si, že tvá věž vypadá oproti tomuto trochu nevkusně. A není divu, s vedoucím jako je McGonagallová. Nezdá se, že by se starala, jak znevýhodněný je váš úděl.“

Harry si nebyl jistý, proč se Draco pokouší vytočit Hermionu, ale byl na ni hrdý, že se nenechala.

„Jsi rozrušený,“ řekla a v hlase neměla nic než soucit. „Je mi to velmi líto, Draco. Myslela jsem si, že spolu tvoříte roztomilý párek.“

Draco se otočil na Harryho. „Tys jí to řekl! Tys jí to řekl!“

„Věděla, komu posílá tvé dopisy, viděla výraz na tvé tváři. Říkal jsem ti, že nebudu schopný Herminonu oklamat.“

Draco se zase otočil, tentokrát se skokem vpřed uchopil obě Hermioniny ruce do svých vlastních. „Řekni mi, jak ji dostat zpátky! Tvá rada minule dokázala zázraky -“

Ó Bože. Hermiona nechtěla Draca ranit; měla to vepsáno ve tváři Ale měla více než dobrý úsudek na to, aby mu poskytovala falešnou naději, jako to udělal Harry. Naštěstí, byla také dostatečně chytrá, aby jí neuklouzly žádné podrobnosti, které Harry zmínil. „Dobře... důvody, které ji vedly k tomu psaní... jaké byly?“

Dracco pustil její ruce a schoval si své zpět do kapes. „Mluvila o přílišné vzdálenosti Bradavic od Londýna – to ani není pravda, díky přemisťování, ale zatracený Severus mě nikam nepustil! A řekla, že toho nemáme moc společného, když pocházíme z různých světů, a taky zmínila, že potkala nového kluka, který jí líp ‚sedí‘.“

„Aha. On je mudla?“

„Ha! Mudlorozený. Dostala to nejlepší z obou světů!“

„No, ty důvody nevypadají, že by měly moc co do činění s tebou osobně, Draco. A pokud bys musel změnit sebe, abys jí lépe vyhovoval, tak se k ní pravděpodobně moc nehodíš.“

„Chtěla bys důvod, který má co do činění se mnou osobně?“ Draco vyloudil zvuk velmi podobný vrčení. „Nevypadám dostatečně jako Fox Mulder, ať už je to kdokoli -“

Hermiona střelila po Harrym rychlým, vědoucím pohledem. „Nechceš vypadat jako on. Je o dost starší. A v tom to možná je. Ona už vykročila do světa dospělých, zatímco ty stále dokončuješ školu.“

„On je tááááák pohledný. Řekla to!“

„Ale Draco,“ prohlásila Hermiona velice měkce. „Nemůžeš věřit tomu, že v tom je ten problém. Ty sám jsi pozoruhodně pohledný.“

„Jedno moje obočí je výš než druhé -“

„To ti jen dává neodolatelný vzhled. Věř mi, Draco. Žádná dívka, která se s tebou kdy rozejde, to nikdy neudělá kvůli tvému vzhledu.“

Draco vypadal trochu klidněji, i když ruce z kapes vyndal jen na to, aby si přihladil vlasy dozadu. „Tak dobrá. Ale stejně si myslím, že kdybych si mohl zařídit výlet do Londýna, jenom kratičký -“

„Víš, že to nemůžeš. A ničemu by to nepomohlo, i kdyby na to nikdo nepřišel. A kdyby přišel, pak bys musel prostě jen doufat, že by to byl tvůj otec, kdo tě najde první, a ne Voldemort.“

Ta část o ‚pravděpodobné smrti a mučení‘ Draca zcela minula. „Ničemu by to nepomohlo?“ optal se; znělo to žalostně.

Hermiona doprovodila svou odpověď pevným přikývnutím. „Absolutně ničemu. Posunula se dál a to nejlepší, co můžeš udělat, je přijmout to s grácií.“

„Ale -“

„Morrighanová se chystá proměnit peklo v příjemné místečko, pokud zameškáme ještě víc z její hodiny,“ řekl Harry.

„Příjemnější než ty obvyklosti, co kolem mne pohazuje?“ Draco vypadal, jakoby chtěl znovu zavrčet, ale místo toho naladil tvář do výrazu užívaného ‚pro veřejnost‘. „Předpokládám, že si tím stejně musíme projít.“

„Jen letos,“ pronesla Hermiona pro podporu. „A zatím ses držel výborně.“

„Bude na mne tlačit, až dokud to nevydržím,“ zamumlal Draco temně, jeho ‚veřejný výraz‘ se ztrácel.

Naneštěstí se tato slova ukázala prorockými.

****

„Pane Snape,“ řekla Morrighanová jakmile vstoupil. „Jdete pozdě. Odebírám Zmijozelu dvacet bodů.“

„Ano, paní profesorko,“ odpověděl Draco a s povzdechem si šel stoupnout na své obvyklé místo u zdi. Lavice byly odsunuty ke straně, aby nechaly volnou většinu místnosti na souboje a cvičení zaklínadel.

„Předpokládám, že uslyším patřičné vysvětlení vaší neomluvitelné nedochvilnosti, pane Snape!“

Draco sevřel rty. „Měl jsem migrénu.“

„Pokud by to byla pravda, došel byste si na ošetřovnu pro lektvar. Ne že by mne překvapovalo, že lžete, kluk jako vy. Tak tedy? Proč jste přišel tak pozdě? A tentokrát pravdu!“

Drakovi ztuhly rysy, když procedil skrz zuby. „Měl jsem migrénu.“

Učitelčin úsměv byl ostrý jako břitva. „Obávám se, že vám nevěřím.“

„Obávám se, že je mi to kurva jedno,“ odpálil Draco.

Harry zamrkal. Draco normálně nechával její provokace kolem sebe proplouvat, ale teď byly jeho city příliš obnažené a emoce příliš syrové. Nahrál Morrighanové na smeč.

Neplýtvala časem ani na vychutnávání situace. „Odebírám Zmijozelu dalších dvacet bodů,“ řekla s mírným uspokojením. „Dvacet bodů a trest, pane Snape. Zítra, řekněme. Přijďte sem přesně v osm hodin a buďte připraven na celý den strávený mytím podlahy v mé učebně. Po mudlovsku.“

Harry sice sevřel pěsti, ale snažil se, aby jeho hlas zněl vyrovnaně. Morrighanová ho má ráda, tak má možná šanci. Samozřejmě, že po tomhle už ho mít ráda nebude: neuznávala kohokoli, kdo se postavil za Draca. No, ne že by na tom záleželo.

„Zítra je první famfrpálový zápas sezóny, profesorko. Zmijozel hraje a Draco je náš chytač. Nemohl by si odsloužit váš trest někdy jindy?“

Morrighanová si odhodila své dlouhé hnědé vlasy na záda. „Ne, to si nemyslím.“

„Pro Nebelvír to nebude pravé vítězství, pokud Zmijozel nebude moci postavit své nejlepší hráče -“

„Jako byste mohli vyhrát,“ protočil Zabini oči a ušklíbl se.

„Vida,“ přikývla Morrighanová. „Zmijozelové zjevně necítí, že by pana Snapea tak nutně potřebovali.“

„I já jsem Zmijozel a myslím, že potřebují,“ odpověděl Harry.

„Nemyslel jsem tím, že můžeme hrát bez Draca,“ nerad přiznal Zabini. Evidentně víc miloval famrpálový pohár než nenáviděl Draca. „Zítra ho na hřišti potřebujeme.“

„Obávám se, že to je mimo diskuzi,“ lehce nadhodila Morrighanová. „Téma je uzavřeno. Slečno Bulstrodová, byla byste tak laskava a vybrala si partnera? Věřím, že jste byla na řadě ukázat vějířový kryt.“

Millicent se projevila jako mula vzdorující vedení. „Ale famfrpál tu znamená hrozně moc a my se museli bez Draca na postu chytače obejít většinu loňského -“

„To se mě netýká.“

„Ale týká,“ ozvala se Daphne Greengrassová jemným zpěvavým hláskem. „Nemůžete nám pomoci, profesorko? Harry má pravdu, Draco si může odsloužit váš trest někdy jindy, viďte?“

„Konec diskuse,“ prohlásila Morrighanová studeně. „Slečno Bulstrodová, buď předvedete kryt, nebo budete dnes bez hodnocení a ztratíte Zmijozelu dalších dvacet bodů.“ Bez dalšího varování učitelka mávla hůlkou a vrhla proti své studentce ošklivě vypadající našedlou kletbu.

Millicent zvládla zvednout kryt včas, ale bylo to těsné. Nebyl dostatečně silný, několik úponků kletby prošlo skrze něj. Kouzlo se patrně zaměřilo na její vlasy. Harry pochopil proč, když uviděl, co kletba způsobila.

Pět pramenů Millicentiných vlasů se přeměnilo ve svíjející se hádky.

„Medusino prokletí,“ zamumlala Hermiona. „Ve třinácti státech je nezákonné. U nás naneštěstí ne.“

Draco vydal tichý dávivý zvuk.

Millicent nebyla tak rozrušená, vždyť většina zmijozelských měla hady docela ráda. Začala zvedat ruku, vypadalo to, jako by chtěla jednu z hlaviček pohladit.

„Ne! Koušou,“ klidně řekla Morrighanová. „Finite Incantatem. Kdo mi teď poví, proč je Medusino prokletí, alespoň z části, chybně pojmenováno?“

Hermionina paže sebou trošku trhla, když se snažila odolat nutkání zvednout ruku. Od prvého dne výuky Obrany nebyla ochotná hlásit se dobrovolně. Harry si myslel, že je pravděpodobně stále rozzlobená z protiknižního nařízení.

„Nóó,“ protáhl Draco znuděně, jako by učitelčina otázka nestála za odpověď, „nevidíte tu nikoho proměněného v kámen, že ne? Kromě vás samotné, samozřejmě.“

Čtyři poslední slova byla dodaná polohlasem, nikoli však dostatečně tichým.

Morrighanová se k němu prudce otočila. „Co to bylo, pane Snape?“

„Řekl jsem, že se má bota cítí nepohodlně,“ řekl Draco s tváří vážnou tak, až Harry věděl, že používá Nitrobranu ke skrytí lži. Začal třást jednou nohou skoro jako by chtěl vytřást kamínek.

Hermiona najednou začala kuckat ve snaze zakrýt zahihňání. I Ronovy rty se zkroutily do ironického úsměvu. Morrighanová zúžila oči a podezíravě se rozhlédla, ale všichni studenti, kteří Draca zaslechli, nasadili nevinné výrazy.

Ani Zabini Draca nepodrazil. Harry si kousavě pomyslel, že se možná obává, aby Morrighanová nesesadila Draca z koštěte během dvou famfrpálových zápasů místo jen jednoho.

Toho proti Nebelvíru!

Zbytek hodiny proběhl bez incidentů, ačkoli Draco neustal v šeptání připomínek. Byl při tom kluzký jak had - kdykoli Morrighanová zaslechla dost na to, aby požádala o vysvětlení, ze rtů mu sjela uvěřitelná lež.

Co mohla Morrighanová dělat? Na rozdíl od Snapea neměla fenomenální sluch, a kdyby na Draca použila Sonorus, ohlušil by všechny v místnosti.

Mimoto ...mám tě u prdelky opravdu zní skoro jako ...ptám se učitelky.

A „učitelka“ je urážkou jen stěží.

V jednu chvíli Harry zamumlal: „Nech toho, Draco. Vím, že jsi rozhozený ze zápasu, ale najdu nějaký způsob, jak to napravit. I kdybych musel říct tátovi -“

„Neopovažuj se! Už jsem to vyřešil,“ řekl Draco lehkomyslně.

„Jak?“

„Tím se netrap.“

Harry na něj upřel pochybovačný pohled. „Fajn, ale přestaň ji provokovat. Jen to zhoršíš.“

„Ne, to bych nemohl - protože se to už zhoršit nedá.“ Draco se zašklebil, ale pak se jeho tvář rozjasnila. „A taky jsi ještě neslyšel mou coup de grace.“

„Kdo de co?“

Draco se jen usmál. „A víš Harry, co jsem jednou zjistil?“ Optal se normálním hlasem předtím, než upadl do šepotu, který používal k urážkám učitelky. „Morrighanová je dcera z kurvy.“

Promiňte, pane Snape?“ vyštěkla Morrighanová ze vzdálenosti dvanácti kroků.

Harry se podivil, že to Draco neproměnil ve svou výhodu. To se omluvit nedá...

„Řekl jsem, že umím vznést kmen bez kůry.“ Draco zamrkal rádoby v překvapení, že byl dotázán.

Hermiona zčista jasna zakňučela.

„Cože, slečno Grangerová?“

„Kousla jsem se do jazyka,“ řekla Hermiona s pohledem upřeným na podlahu. „Au. Opravdu to bolí.“

Morrighanová vypadala vyčerpaně. Zjevně bylo mnohem jednodušší Draca přehlížet, než ho chytit při čemkoli zasluhujícím její hněv. „Tak, konec hodiny,“ vyštěkla najednou. „Pane Snape, budete zde zítra v osm ráno.“

„Ano, profesorko,“ odpověděl odměřeně.

„Ani o minutu později,“ varovala ho pohledem zpod přimhouřených víček.

„Přesně v osm. Slibuji.“

Zajímavé, že pokud se Dracovi zachce, dokáže vypadat i mluvit jako anděl, pomyslel si Harry.

****

Harry umíral touhou dostat z Draca, jak se hodlá vyvlíknout z učitelčina trestu, ale byl bez šance. Draco totiž, jakmile hodina skončila, odešel s Hermionou na Věštění z čísel, zatímco Ron s Harrym vyšli na pozemky směr Péče o kouzelné tvory. Hagrid byl v rozverné náladě; pokud by Harry poslouchal jeho nesourodé historky, dozvěděl by se leccos o obrech, trolech a zlobrech.

Jenže neposlouchal. Nemyslel na nic než na Draca.

Na obědě chyběli jak Draco, tak Hermiona. Ron jen zamručel, už si na to zvykl. Ve dnech, kdy Hermiona pomáhala Dracovi dohnat Mudlovská studia, měli zvyk chodit na jídlo dolů do kuchyně.

Běžně by Harry viděl Draca na svých odpoledních hodinách, ale to tento týden neplatilo. Harry stále netušil, jak Snape přesvědčil ostatní učitele, aby nechali zmijozelský famfrpálový tým kvůli tréninkům vynechávat hodiny. To Snapeovi nebylo moc podobné.

I když, on chtěl, aby Zmijozel vyhrál. Nebo, lépe řečeno, chtěl, aby vyhrál Draco. Nejzvláštnější na té myšlence bylo, že Harrymu to nevadilo. Předpokládal, že to souvisí s někdejší Snapeovou poznámkou: zacházet se syny rovným dílem neznamená zacházet s nimi stejně. Snape věděl, že Harry býval Dracovi třískou v oku. Komplex méněcennosti, dle Maršina označení. A Dracovo snobské pozérství... mnohé z něj byla přehnaná snaha o kompenzaci.

Snape si pravděpodobně myslel, že k dobrému je vše, co pomůže Dracovi nad Harrym vyhrát. I za cenu, že Harry prohraje.

Protože Harry vlastně vyhrát nepotřebuje, že? Na rozdíl od Draca.

Ne, že by Draco měl moc naděje - teď, když si bude během zápasu odpykávat trest. Jejich otec o tom zjevně ještě neví, pokud Draco stále pro trénink vynechává hodiny. Mohla by být pravda, že Draco má cestičku k obejití trestu?

Jak den pokračoval, Harry o tom stále více pochyboval.

Draco mu více méně zakázal říct o problému jejich otci. Harry věděl, že by vážně měl, zvláště když už je jednou zmijozelským prefektem a jedná se o záležitost postihující přímo Zmijozel... ale nějak se nemohl donutit zradit bratrovu důvěru. Zřejmě i proto, že loni byl sám pevně přesvědčený, že není třeba, aby pro něj otec vstupoval do sporu s Aranem.

Takže... za Snapem ne. Za kým tedy?

Za Morrighanovou, pomyslel si Harry. Mluvit s ní téměř stoprocentně k ničemu nepovede, ale něco zkusit musí, ne?

Harry dloubl do Rona, když vstoupili do vstupní haly. „Večeře počká.“

„Já mám hlad -“

„Ještě nějaká novinka?“ Harry chňapl po Ronově paži a táhl ho s sebou. „Potřebuju, abys mě doprovodil zpátky k učebně Obrany.“

„Hmm,“ zamračil se Ron. „Když už i já začnu litovat Draca Malfoye - éé Snapea... Ať si má kalhoty jak chce přilehlé, trest během famfrpálu je prostě absurdní!“

Harry postraně pohlédl na svého nejlepšího přítele, když zahnuli za roh a zamířili k učebně Obrany. „Myslel jsem si, že to budeš schvalovat. Cokoli, co ublíží Zmijozelu.“

„Prohrají-li, budou tvrdit, že jsme nečelili jejich skutečné síle - a víš ty co? Budou mít pravdu!“

Harry si odkašlal. „Nebyl to náš tým, kdo se chystal na ně nastražit nějakou lumpárnu?“

„Jen je trošku vyvést z míry a vrátit jim všechno to jejich podvádění! Nehodlali jsme nikoho z nich vyřadit ze zápasu!“

Došli k učebně Obrany. Harry pokynul Ronovi, aby zůstal stát na chodbě. Pak se hluboce nadechl a zaklepal. „Profesorko?“

Dveře se prudce otevřely. Uvnitř Harry zahlédl párek růžových opiček poskakující po lavicích. Občas si Harry myslel, že Morrighanová by vážně měla učit raději Péči o kouzelné tvory, když jich měla tolik. Nebo spíš Péči o obyčejné tvory - těch měla také hromady.

„Pane Pottere,“ otočila se Morrighanová od tabule, na níž zkoumala nakreslený obrazec. „Jak vám mohu pomoci?“

Harry si opět odkašlal. „Jsem zde jako prefekt. Trest, který jste dnes udělila Dracovi Snapeovi, bude mít důsledek nejen na něj, ale na celý Zmijozel, a proto se vás chci zeptat, jestli -“

Morrighanová mávnutím hůlky zavřela dveře. „Jako prefekt se domníváte, pane Pottere, že přijatelné chování zahrnuje příchod do hodiny se čtyřicetiminutovým zpožděním a ječení na učitele?“

„No to ne, ale sám jsem byl před pár lety vyloučen z famfrpálu a vím, jak špatně se člověk cítí, když musí vynechat zápas -“

„Potom by si váš bratr příště takové chování měl rozmyslet,“ klidně pronesla Morrighanová.

„Dostal dnes ráno hrozné zprávy,“ vyhrkl Harry. „Neměl vám odmlouvat, ale -“

„Je dost starý na to, aby se zvládl vypořádat se špatnými zprávami -“

„Ale kdybyste věděla, čím si během několika posledních měsíců prošel -“

Morrighanová protočila panenky. „Jak říkají Američané, pane Pottere, váš bratr nutně potřebuje změnit svůj přístup.“

On nutně potřebuje...?“ Harry zjistil, že skřípe zuby, a tak se pokusil uvolnit si čelist. „Pokoušel se s vámi vyjít co nejlépe, ale vy jste byla proti němu od prvního vyučovacího dne, profesorko. Buďte čestná. Tedy, pokuste se být čestná. Tedy, pokud byste mohla -“

Harry věděl, že si teď pustil hubu na špacír, ale vzhledem k následujícímu dění to nevadilo.

Dveře se energicky rozlétly a dovnitř vkráčel Snape s hábitem vznešeně vířícím.

„Profesorko Morrighanová!“ obořil se na ni, jeho kroky duněly po kamenné podlaze. „Odebrat Zmijozelu čtyřicet bodů? Čtyřicet bodů v jediném dni a mému synovi? Považuji za nutné uspořádat rodičovsko-učitelský pohovor!“

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Aeidaill - 16.03. 2023
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Prehľad článkov k tejto téme:

Aspen: ( Jimmi )30.12. 202365. Fešák Harry 2/2
Aspen: ( Jimmi )11.12. 202365. Fešák Harry 1/2
Aspen: ( Jimmi )31.10. 202364. Dobbyho let 2/2
Aspen: ( Jimmi )17.10. 202364. Dobbyho let 1/2
Aspen: ( Jimmi )07.05. 202363. Hermiona 2/2
Aspen: ( Jimmi )01.05. 202363: Hermiona 1/2
Aspen: ( Jimmi )14.04. 202362: Umenie oklamať
Aspen: ( Jimmi )09.04. 202361. So škriatkom hranie a dieťatka mena vyberanie 2/2
Aspen: ( Jimmi )07.04. 202361. So škriatkom hranie a dieťatka mena vyberanie 1/2
Aspen: ( JSark )21.12. 202260. Chyba v našich osudoch 2/2
Aspen: ( JSark )06.09. 202260. Chyba v našich osudoch 1/2
Aspen: ( JSark )22.07. 202259. Domáci škriatkovia a vlkolaci a víchrice, ach jaj!
Aspen: ( JSark )15.05. 202258. Príbehy a pravdy a lži, ach jaj!
sarini: ( JSark )18.04. 202257. Čučoriedky a kumkváty a endívia, ach jaj!
Aspen: ( JSark )14.03. 202256. Ďalšia tapiséria 2/2
Aspen: ( JSark )07.03. 202256. Ďalšia tapiséria 1/2
Aspen: ( JSark )01.03. 202255. V pivnici
Aspen: ( JSark )28.02. 202254. Rodina ako žiadna iná 2/2
Aspen: ( JSark )27.02. 202254: Rodina ako žiadna iná 1/2
Aspen: ( JSark )21.02. 202253. Od hlavy po päty 2/2
Aspen: ( JSark )15.02. 202253. Od hlavy po päty 1/2
Aspen: ( JSark )12.02. 202252. Vyznania lásky 2/2
Aspen: ( JSark )07.02. 202252. Vyznania lásky 1/2
Aspen: ( JSark )31.01. 202251. Sebaovládanie
Aspen: ( Lupina )26.01. 202250. Víc magie Blacků
Aspen: ( Lupina )26.01. 202249. Nevítané zprávy
Aspen: ( Lupina )26.01. 202248. Magie Blacků
Aspen: ( Lupina )26.01. 202247. Mrhání časem
Aspen: ( Lily of the valley, Janka )26.01. 202246. Prokletá
Aspen: ( Lupina )26.01. 202245. Potrhlá čajová společnost
Aspen: ( Lupina )26.01. 202244. Láska a Lenka
Aspen: ( panacek.provaze )26.01. 202243. Škriatkozmätky
Aspen: ( panacek.provaze )14.07. 201442. Dezert k večeři 2/2
Aspen: ( panacek.provaze )08.07. 201442. Dezert k večeři 1/2
Aspen: ( Clarissa )22.03. 201441. Mezikolejní vztahy 2/2
Aspen: ( Clarissa )27.10. 201341. Mezikolejní vztahy 1/2
Aspen: ( Clarissa )21.04. 201340. Odhalení
Aspen: ( holloway )23.12. 201239. Ukradené polibky
Aspen: ( Jimmi )15.12. 201238. Mapa
Aspen: ( Zelaaa001 )07.12. 201237. Chameleón
Aspen: ( Kaya )30.11. 201236. Lenka?
Aspen: ( Florence )26.11. 201235. Dohoda a návštěva
Aspen: ( Zelaaa001 )06.08. 201234. Nový Rok
Aspen: ( Kaya )05.08. 201233. Nezapomenutelné Vánoce
Aspen: ( Janka )28.07. 201232. Společne
Aspen: ( zelaaa001 )01.02. 201231. Jediné, čo si prajem na Vianoce
Aspen: ( Jimmi )12.01. 201230. Dvere
Aspen: ( Jimmi )18.12. 201129. Medzihra: Scény z bálu
Aspen: ( Jimmi )13.12. 201128. Vianočný bál
Aspen: ( Zelaaa001 )06.12. 201127. Karamelky
Aspen: ( Janka )02.12. 201126. Etika
Aspen: ( Jimmi )19.07. 201125. Ľstivý, lačný Chrabromilčan
Aspen: ( Elza )14.06. 201124. Jak bylo dohodnuto
Aspen: ( Chalibda )21.05. 201123. Deal Breaker
Aspen: ( Tersa )18.03. 201122. ...a její následky
Aspen: ( Janka )21.02. 201121. Pravda...
Aspen: ( Kaya + Tersa )30.01. 201120. Třikrát ne, jednou ano
Aspen: ( Janka )14.12. 201019. Zmijozel
Aspen: ( Janka )20.11. 201018. Ať se ti to líbí nebo ne
Aspen: ( Elza )23.10. 201017. Poprask v Lektvarech
Aspen: ( Elza )25.09. 201016. Milá lékařka
Aspen: ( Katy )11.09. 201015. Špatné plánování
Aspen: ( Elza )17.08. 201014. Nezapomeň na mě
Aspen: ( Elza )10.08. 201013. Nebelvír proti Zmijozelu
Aspen: ( Elza )17.07. 201012. kapitola Milý Draco
Aspen: ( Janka )31.05. 201011. kapitola Avada Kedavra
Aspen: ( Katy )21.04. 201010. kapitola Touhy
Aspen: ( Janka )08.03. 20109. kapitola Maura Morrighanová
Aspen: ( Katy )09.02. 20108. kapitola Bradavický expres
Aspen: ( Janka )06.01. 20107. kapitola 9. ledna 1977
Aspen: ( Katy )22.12. 20096. kapitola Otcové a synové
Aspen: ( Betty )21.12. 20095. Kapitola – Odrazy v zrcadle
Aspen: ( Zrzka, Elza )17.12. 20094. kapitola – Sirius
Aspen: ( Knihovka, Betty, Tersa )09.12. 20093. kapitola - Muž v zrcadle
Aspen: ( Tersa )30.11. 20092. kapitola Úplný Zmijozel
Aspen: ( Zrzka, Umeko )29.11. 20091. kapitola 8. srpen 1997
. Úvod k poviedkam: ( Jimmi )29.12. 2021Úvod k poviedke