Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola šestnáctá

Milá lékařka 

---------------------------------------------------

„Posaď se, Harry,“ řekl Brumbál jemně. „Chlazené citrony? Á Severusi, tady jsi.“

Snape se s nadzvednutím zadní strany hábitu posadil na židli sousedící s tou Harryho. „Řediteli.“

„Lékořici, Severusi?“

Snape se v odpověď pouze zamračil.

„Tvůj otec se již dříve zmínil, že jsi neměl nasazené brýle,“ začal Brumbál. „A jak pozoruji sám, nemáš je ani teď. Měl už k tomu někdo připomínky?“

„Ne - a nemluvte o něm jako o mém otci. Zůstal jsem celý den v posteli. Spal jsem.“

„To je dobře,“ odsouhlasil Snape.

„Hele, nechci, abyste se choval jako můj otec o nic víc, než bych chtěl slyšet, jak vás tak nazývají. Co dělám, není vaše věc!“

„V jistých ohledech je, vzhledem k tomu, že Severus i ty jste oba oddanými členy Řádu,“ podotkl Brumbál a naklonil se přes stůl, aby Harrymu věnoval bližší pohled. „Například záležitost tvých brýlí. Vrátíš se k jejich nošení?“

„Když je nepotřebuju? Ani ne.“

„Co pak řekneš ostatním, až se zeptají, kde je máš?“

„Nevím a ani to vědět nemůžu,“ odporoval Harry rozzlobeně. „Nikdo se neobtěžoval mi říct, proč se můj zrak zlepšil.“

„Tvé oči byly loni těžce poraněny; a když byly léčeny, vyléčily se celkově,“ informoval ho Snape.

„Nehoda při famfrpálu?“

„Lucius Malfoy tě oslepil, Harry,“ vysvětlil Brumbál. „Byl jsi unesen a mučen během smrtijedského rituálu. Severus tě zachránil, zrovna když se tě Voldemort pokusil obětovat v rámci opravdu odporné krvavé magie.“

No báječně. Harry je zavázaný Snapeovi. To pomyšlení bylo sotva snesitelné. Vlastně jím začaly cloumat vlny odporu. Nebylo správné, že by Snape měl být tím, kdo Harryho jakkoli zachránil. Prostě nebylo.

„Jak ušlechtilé, že jste čekal až do poslední chvilky,“ vyštěkl a popadl citron z mísy, kterou předtím ignoroval; zakousl se do něj s takovou prudkostí, až ho zabolely zuby.

„Tato odpověď je sotva vhodná,“ řekl Brumbál na sebe nebývale strohým tónem. „Severus neměl na vybranou, čekal dokud nepadnou zábrany znemožňující použití přenášedla; což se nestalo, dokud je nezlikvidovala tvá divoká magie.“

Harry nevěděl, co na to říct, a tak neřekl nic. Nebyl si jistý, co mu tak vadí. Doopravdy by měl Snapeovi poděkovat za záchranu svého života. Věděl to, ale udělat to prostě nemohl. Možná proto, že částečně předpokládal, že si Snape užíval pohledu na jeho mučení. Ten chlap vážně ví, jak se chovat sadisticky. Nebo se možná Harry styděl, že ho Snape viděl v takové situaci.

Nebo možná nic, co by Snape byl udělal pro Harryho, nemůže vyvážit, co neudělal pro Siriuse.

„Myslel jsem, že jsme se chtěli bavit o mých brýlích,“ řekl, když to vypadalo, že nikdo jiný ticho nepřeruší. „Proč jsem je stále nosil, když můj zrak byl bez vady?“

„Byly součástí maskování k udržení klíče k tvému kouzlení v tajnosti,“ sepjal Snape ruce v klíně. „Jak už tu zaznělo, bylo všeobecně známo, že zaklínadla pronášíš v hadím jazyce. Skutečnost, která není veřejně známá, je, že potřebuješ vidět nebo alespoň držet hada, chceš-li použít jejich řeč. Během loňského roku jsi byl zcela bezmocný bez hada nebo bez možnosti vidět jeho obraz.“

Harry se zašklebil. „Proto jste mě donutil nosit ten podvojný odznak?“

„Nenutil jsem tě. Bylo to tvé rozhodnutí.“

Jo jasně, protože Harry musel předstírat, že se mu líbí být adoptovaný! A navíc... „Odznak by nebyl dostatečně nenápadný k udržení tajemství, a tuším, že nosit s sebou do třídy pořád hada by bylo vážně průhledné-“

Snape pozvedl své tenké obočí. „Mluvils se Salsou?“

Harry zavrtěl hlavou. „Většinu dne prospal.“ A když se malý zlatokaštanový hádek probudil a podíval na něj ... no, nikdy si jako domácí zvířátko nepřál zrovna hada.

„Prospala.“

„Jo, tohle Ron zmínil taky.“ Harry si odkašlal. „A říkal, že jste ... ehm, Salsu dneska brzy ráno přinesl do Nebelvíru, jinak že by tam nebyl, teda nebyla. Zajímalo by mě, proč jste to udělal?“

„Většinou jsi nenechával Salzu ve Zmijozelu, když jsi spal někde jinde. Jedna druhačka, jménem Larissa, je na ni až moc upnutá, ačkoli už má svého vlastního hada. A také jsem si myslel, že něco známého by mohlo pomoci pošťouchnout tvou paměť.“

„No, nepomohlo to. Ani ten Malfoyův pitomý griffin.“

Snapeovy temné oči se na okamžik zablýskly, ale nezareagoval na jméno „Malfoy“ tak, jako Hermiona. Až na ten pohled v očích nezareagoval vůbec. „A co se týče tvého kouzelní v hadím jazyce... podíváš-li se pozorně na vnitřní stranu svých brýlí, objevíš na sklech jemnou rytinu. Nosils je, abys měl bezpečně u sebe stále nějaký obrázek hada.“

Harry si povzdechl a obrátil se k Brumbálovi. „Takže mám zase nosit brýle? To je vaše pointa?“

„Domnívám se, že nemusíš; vzhledem k tomu, co jsme o tvé magii zjistili včera.“ Brumbál si pohladil vousy. „Ale stejně nechceme, aby se ostatní dozvěděli o onom hadím problému, takže usuzuji, že bychom měli tvrdit, že se tvé oči zlepšovaly postupně po několik měsíců a tvé brýle byly zakouzleny, aby se měnily v závislosti na změnách tvého zraku. Byls tak zvyklý brýle nosit, že tě prostě nenapadlo je odložit.“

„Až dokud jsem se neprobudil a nebyl překvapený, jak dobře vidím.“ Harry se lehce zamračil. „Stejně bych ostatním těžko říkal o hadí rytině. Sám jsem o ní nevěděl.“

„Jistě, ale většinu loňského roku jsi strávil přesvědčováním mě, že je pro tebe lepší mít více informací než méně,“ řekl Brumbál s malým úsměvem namířeným spíše na Snapea než na Harryho.

„Proto mi bylo dovoleno připojit se k Řádu?“

„Částečně.“

„A proč bylo Malfoyovi dovoleno se připojit?“

Na tohle odpověděl Snape. „Dokázal svou oddanost nade vše pochyby.“

Harry neuvěřil ani na vteřinu; Malfoy byl oddaný pouze sobě, bez debat. „Jo? Jak?“

„Ochránil tě před svým vlastním otcem.“

„Myslel jsem, že vy jste jeho otec,“ ušklíbl se Harry. Pak mu náhle došlo, že mu řekli, že Lucius Malfoy zemřel. Harry náhle zbledl. „A do prdele. Malfoy zabil svého tátu?“

No, i kdyby to udělal, jistě by to nedělal pro Harryho -

„Pozor na jazyk,“ sepjal Snape ruce. „A ne: to není důvod, proč Luciuse Malfoye potkal jeho více než zasloužený konec.“

Harry už už otvíral ústa, aby položil nabízející se otázku, ale náhle zjistil, že se mu nechce. Nevěděl proč se mu nechce, ale už jen pomyšlení, že by o tom dále mluvili, mu působilo chvění probíhající vzhůru a dolů pažemi.

Snape promluvil dříve, než se na to zmohl Harry; břitká úsečná slova se zdála prořezávat chladný vzduch místnosti. „Řediteli. Domníval jsem se, že jste hodlal probrat lexikon.“

„Ano, ano, jistě,“ zamumlal Brumbál, modrýma očima poměřoval Snapea i Harryho, když si je prohlížel odshora až dolů. Položil na stůl ošumělý zápisník vázaný v kůži a pokynul Harrymu, aby si ho vzal. „Toto je soupis překladů kouzel, který jsi během léta sepsal, Harry. Jak sám vidíš, zaznamenal jsi širokou paletu možných následků u každého kouzla v závislosti na použitém zaříkání a stupni síly procházející tvou hůlkou v průběhu kouzlení.“

Stránky byly prázdné, když jimi Harry listoval. „Vůbec nic nevidím.“

„Tvé heslo znělo ‚prosluněný palouček‘,“ řekl Snape. „Albus i já máme svá vlastní hesla na prohlížení zápisů, ale ta ti nebudou fungovat, pokud nebude jeden z nás držet zápisník v ruce, zatímco budeš číst.“

Harry přikývl, že rozumí, a poklepal svou hůlkou na přední desku knížky. „Prosluněný palouček!“

Nic. Ani záblesk z konce hůlky, ani slova uvnitř zápisníku, nic.

„No skvělý,“ ohrnul Harry rty. „Zase jsem přišel o magii!“

„To si nemyslím,“ zamumlal Snape. „Omlouvám se, Harry. Měl jsem si uvědomit... heslo bylo ‚prosluněný palouček‘ v hadím jazyce. Nebyl jsi schopný kouzlit jinak.“

„A teď nejsem schopný je v hadím jazyce pronést. Takže nemůžu číst lexikon.“ Skoro se mu ulevilo. Nechtěl být schopný kouzel silných tak, že by se ho všichni už navždy báli. Ne, že by se mu něco takového zdálo pravděpodobným. Ty temné síly mu jednoduše nejsou podobné. A Harry si nemyslel, že by se vrátily, lexikon-nelexikon.

„Přidám tě ke svému heslu,“ pronesl hbitě Brumbál, mávl hůlkou ve vzduchu a zaměřil se očima na zápisník tak pevně, až mu zaplály panenky. Po chvilce pokynul Harrymu, aby se dotkl desek knížky hůlkou i rukou. „Tak. Zkus ‚diffindo‘.“

„Diffindo ho rozcupuje na kousíčky!“

„Ano, je to poněkud neobvyklá volba hesla,“ řekl Brumbál a vložil si do úst bonbon. „Ale zkus to, Harry. Zápisník pozná rozdíl.“

Ředitel měl v tom všem pravdu, pomyslel si Harry trochu rozhořčeně. A když už byl lexikon otevřený, bude ho muset začít číst a zkoušet kouzla.

Nebyl si jistý, proč je překvapený, když se pustil do čtení, ale byl. „Celé je to v angličtině!“

„Samozřejmě. Hadí jazyk ti zní jako angličtina.“

Harry pokrčil rameny. Byl by raději, kdyby mu tak nezněl. Další věc, která ho odlišuje od ostatních. Když už byl schopný mluvit jako had, nemělo by mu to znít stejně syčivě, jak mu to ostatní popisovali?

„V divné angličtině,“ dodal Harry, když projel pár stránek. Opravdu o kouzlech přemýšlí takhle? Nohy jako rozbitá vejce pro kletbu sulcových nohou?

Oči mu téměř vypadly z hlavy, když narazil na formuli ovládající Pobertův plánek. „Ukaž mi cokoli, co mi pomůže skrýt se před tím otřesným nosatým umaštěným chlapem?“

„A ‚už nebudu Zmijozel‘ pro smazání mapy,“ dodal Snape klidně.

Takže teď už o mapě ví. Harry se zamračil. „Jo - a já už nebudu Zmijozel, pane. Chci být znovu přeřazen.“

„Nikdy jsi nebyl přeřazen. Vysvětlil jsem ti, proč jsi ve dvou kolejích.“

„Blbej školní řád,“ zamumlal Harry.

„Pozor na jazyk!“ prohlásil Snape - mnohem energičtěji, než posledně.

A to Harryho doopravdy vytočilo. Snape nemá právo mu říkat, jak má mluvit. Nejsou ve třídě, a i kdyby, co Harry řekl, nebylo tak špatné. A ještě k tomu je už dospělý!

„Co je? Řekl jsem jen ‚blbej‘. Neřekl jsem ‚zasranej‘!“

Vypadalo to, že Snape skřípe zuby. „Dvacet bodů!“

Harry se zaklonil v židli a uculil se. „Deset z nich je Zmijozelu.“

„Dvacet bodů a školní -“

„Ale, ale,“ skočil mu do řeči Brumbál. „Myslím, že body budou dostačující, Severusi.“

Snapeovy rysy byly stále ztuhlé hněvem. Možná i proto hnal Harry věci do krajnosti. Měl Snapea skoro raději rozzuřeného. Pak se alespoň choval, jak se od něj očekávalo. „Albusi, nikdy jsi tomuto chlapci neprokázal žádnou laskavost tím, žes ho nechal porušovat pravidla závazná pro všechny ostatní. Harry mi nade vší pochybnosti vysvětlil, že dává přednost tomu, aby s ním bylo zacházeno jako s kterýmkoli jiným studentem -“

„Což znamená zařazení jen do jedné koleje,“ vskočil mu do řeči Harry. „A ne do té vaší.“

„Každý jiný student na tvém místě by byl zařazený podvojně!“

„Myslím, že k tomuto tématu už bylo řečeno dost,“ uklidňoval je Brumbál. Jeho oči jiskřily. On si to užíval? No, Brumbál byl vždycky trochu na hlavu -

„Zpět k tvé magii, Harry,“ navázal ředitel medově. „Teď, když máš v rukou své vlastní zápisky, byl bys tak laskav a zakouzlil jedno či dvě kouzla v hadím jazyce?“

„Bez hůlky,“ dodal Snape.

„Chápu, že hůlková kouzla jsou nebezpečná,“ řekl Harry chladně. „Doopravdy mám dvě uši a mezi nimi mozek.“

„Chápat rozsah nebezpečí a uvědomovat si je jsou dvě rozdílné věci,“ opáčil Snape. „Jediné tvé hůlkové Lumos se propálilo řadou několika kamenných zdí a byl by mu padl za oběť každý, kdo by se byl ocitl v jeho cestě.“

No, to znělo vážně skvěle. Mohl-li Harry nešťastnou náhodou zabít lidi jen kvůli tomu, že potřeboval trochu světla, tak má zajisté spoustu důvodů chtít, aby se mu ‚temné síly‘ vrátily. Temné bylo opravdu výstižné označení.

„Žádná hůlka, neužívám-li normální kouzla. Chápu,“ štěknul a odhodil ji na stůl.

Snape i Brumbál zamrkali.

Harryho prvním popudem bylo použít několik bezhůlkových kleteb. Bylo to snad jeho chybou, že když potřeboval někoho proklít, seděl Snape vedle něj jako ideální cíl? Ale ani stále narůstající touha udržovat Snapea rozzuřeného nebyla dostatečná, aby Harry provedl takovou nerozvážnost.

 Reparo bude muset stačit.

„Předem se omlouvám,“ zamumlal, vzal z misky další chlazený citron, vstal a patou ho rozšlápl. Pak vztáhl  pravou ruku, i když si nebyl úplně jistý, jak bezhůlkově seslat kouzlo. Měl z toho divný pocit - jako by si čistil zuby prstem místo zubním kartáčkem. Vzhlédl k velkému emblému Bradavic pověšenému na stěně, soustředil se na znak Zmijozelu a zkusil použít nejméně mocné zaříkání z těch, které si přečetl v lexikonu. „Ssstaň ssse zzzpět, čímsss byl!“

Snape s Brumbálem si zase vyměnili ustarané pohledy, protože se samozřejmě nic nestalo.

„Měl jsem vám říct, že to bude ztráta času,“ poznamenal Harry, popadl hůlku a hbitě seslal obvyklé Reparo. Očaroval pochoutku a hodil ji do koše, i když měl cukání ji sníst - jen pro ten výraz na Snapeově tváři.

„Proč bys to měl považovat za ztrátu času?“ optal se Snape velmi tiše.

„Protože ve skutečnosti nevěřím, že jsem měl nějaké takové síly,“ pokrčil Harry rameny.

„Harry,“ zaskřehotal Brumbál. „O něčem takovém bychom ti nikdy nelhali.“

„Ne, nerozumíte mi. Nemyslel jsem si, že byste lhali.“ Poctivě se pokoušel vysvětlovat. „Je to jako slyšet, že... no, vemte si třeba fakt, že Velká Británie kdysi ovládala bezmála celý svět. Je to pravda, ale nemá to nic co do činění s mým vztahem k zemi, v níž celý život žiju. V jistém smyslu to pro mě není reálné. Je to jen... informace.“

Snape s Brumbálem vypadali tak pochybovačně, až se Harry musel zeptat: „Věděli jste, že Británie mívala obrovské impérium, ne?“

„Ano,“ řekl Snape. „To jen, že tvé vysvětlení bylo tak... pregnantní. Máš tedy pocit, že důvod je psychologický?“

Harry znovu pokrčil rameny. „Vážně nevím. Vím jen, že mi dnes ráno nefungoval Patronus. Ale všechna ostatní kouzla vypadala normálně. Tedy, ne že bych jich zkoušel mnoho. Jen tu a tam něco - na co jsem si zrovna vzpomněl.“

Další ustaraný pohled.

„Expecto Patronum, pokud bys mohl, Harry,“ požádal Brumbál.

Harry se pokusil vydolovat z paměti nějakou zářnou vzpomínku, chvíli úplného štěstí, která by vydávala jas dostatečný k překrytí všech ostatních myšlenek. Létání, vznášení se nad hřištěm. Ne, ne... tenkrát, kdy si tam s Hedvikou hráli na honěnou... „Expecto Patronum!“

Oslnivý stříbrný jelen vyskočil ze špičky hůlky a oběhl místnost až se zastavil před Harrym. Chvíli ho sledoval, pak sklonil hlavu, žďuchl mu čumákem do prstů u ruky a rozplynul se v oblak řídké mlhy. „Aha. No, tuším, že jsem měl předtím problém se soustředit.“

„Alespoň to je úleva,“ pohlédl na něj Brumbál přes horní obroučky brýlí. „Možná, že se tvé temné síly pro tebe stanou skutečnějšími, budeš-li každý den věnovat několik minut procvičování kouzlení v hadím jazyce.“

„Bez hůlky -“

„Já vím!“

Snapeovi se v černých očích zablýsklo, ale nic neřekl.

„A v utajení,“ doplnil Brumbál. „Severusův byt by mohl dobře posloužit.“

„To se nestane. Najdu si místo, které pokaždé dobře zabezpečím, než začnu.“

„Musíš s sebou pokaždé někoho mít,“ zaskřehotal Snape. „Někoho, kdo bude v případě potřeby schopen zavolat pomoc.“

„Fajn,“ štěkl Harry. „Rona, Hermionu, Ginny nebo ředitele. Znám své lidi.“

„Nebo mě, nebo Draca.“

„Tak to se taky nestane.“

Než mohl Snape odpovědět, ozvalo se zaklepání na dveře kanceláře.

---------------------------------------------------

„Harry,“ pozdravila malá hnědovlasá žena, která vstoupila do místnosti. „Já jsem doktorka Milá, ale budu raději, pokud mi budeš říkat Marša.“

Harry zamrkal. Jeho představě se nepodobala ani vzdáleně. Měl na mysli spíš někoho podobnějšího McGonagallové. Tvář téhle ženy nesla jen náznaky vrásek; vypadala, dle Harryho mínění, asi na čtyřicet let.

„Ráda vás znovu vidím, Severusi. A vy musíte být Albus Brumbál. Poznávám vás podle fotografií v Denním Věštci.“

„Je mi potěšením, milá dámo,“ řekl ředitel a potřásl rukou, kterou mi nabídla. „Měla jste dlouhou cestu. Mohu vám nabídnout šálek čaje? Nebo něco jiného, cokoli?“

„Pouze trochu soukromí, obávám se. Potřebuji si promluvit s Harrym o samotě.“

„Ale jistě, jistě -“ usmál se Albus. „Harry, až se budeš potřebovat vrátit do vaší společenské místnosti, můžeš použít můj letax.“

Harry přikývl. Nepřehlédl, že Snape obdařil ředitele nehezkým pohledem. Asi si chtěl zase prosadit svou přítomnost u Harryho. I když: chtěl-li na ní trvat, nic mu nezabrání ve vstupu do Harryho pokoje ve věži. Nebo v čekání tam na něj.

Harry pokrčil rameny.

Sice tuhle Maršu neznal, ale byla úleva, být s ní sám. Harry si pomyslel, že to mluví samo za sebe. „Jsem překvapený, že opravdu odešli,“ podotkl. „Předtím to neudělali, když se mi léčitel pokoušel vrátit vzpomínky.“

Marša se posadila do křesla vedle Harryho a úhledně si upravila sukni. Z nějakého důvodu mu její přepečlivost nevadila - narozdíl od té Dracovy. „Jistě si dobře uvědomují, že jsem moták. Nemusejí se tedy znepokojovat, že bych jakýmkoli nevhodným způsobem použila pokročilou magii.“

„Ale oni by mohli. Naslouchací kouzla, odposlouchávací zaklínadla...“

„Á, máš pravdu. Na to jsem nepomyslela.“ Nakrčila čelo. „Bod pro tebe, Harry. Pokud by sis mě pamatoval, věděl bys, že mi velice záleží na pacientově soukromí.“

„Takže... tím myslíte, že už bych vás měl znát?“

„Ano. Měli jsme spolu několik sezení na jaře a v průběhu léta.“

Harry si přál, aby se podlaha mohla rozevřít a pohltit ho. „Já jsem cvok?“

„Ale samozřejmě, že nejsi. Měl jsi jen potíže vyrovnat se s pár věcmi. Není divu - při životě, který vedeš.“

Harry přimhouřil oči. „Mluvíte o těch novinářských výmyslech? Pořád o mně lžou, aby bylo jasno.“

„Ano, to vím. Ale také jsem tě během roku osobně poznala.“

„Jo, řekl bych, že po tom jsem měl potíže s vyrovnaností. Protože, no - nevím, kolik jsem vám toho prozradil, ale roky jsem profesora Snapea z celého srdce nenáviděl a -“

Pozvedla ruku. „Myslím, že bychom si měli ověřit, že máme zajištěno soukromí předtím, než tuhle myšlenku dokončíš. Máš nějaký nápad? Já jsem samozřejmě v Bradavicích nikdy nebyla. A musím říct, že už vlak byl velkolepý...“

„Jak jste se dostala na nástupiště?“

„Á, tvůj otec mě doprovodil.“

Harry si povzdechl. „On není mým otcem.“

„Naprosto pochopitelné, že se na to díváš takhle.“

Byla první osobou, která to přiznala, nebo to přinejmenším přiznala nahlas, a Harrymu se proto okamžitě zalíbila. „Proč vás sem Snape nepřemístil? No, přemístění - to je když -“

„Jsem seznámená s kouzelnickým světem natolik, abych rozuměla základním pojmům. Nabídl mi to, ale řekla jsem mu, že stejně potřebuju čas, abych si prošla své složky.“

„Moji složku – chtěla jste říct.“

Překřížila kotníky. „Je ti jasné, že záměrně odbočuješ, Harry? Zní to, jako kdybys nechtěl, aby naše sezení doopravdy začalo.“

Harry se nad tím zamyslel. „No, asi jo. Myslím, že máte pravdu. Jste tu, abyste mi pomohla si vzpomenout.“

„A ty o to dvakrát nestojíš,“ řekla měkce. „Dobrá, dobrá. Skutečně bychom neměli pokračovat dál, dokud si nebudeme jistí svým soukromým. Předtím jsi mi neodpověděl. Máš nějaký nápad?“

Harry pohlédl ke krbu. „Nejsem si jistý, jestli je pro motáky bezpečné se letaxovat. Asi bude lépe, když někam jinam půjdeme pěšky.“

„Nemůžeš prostě mávnout hůlkou a zabezpečit tuhle místnost?“

Harry se rozesmál. O magii toho očividně nevěděla tolik, kolik si myslela. „Nehodlám věřit, že by jakékoli mé zaklínadlo zvládlo vzdorovat Brumbálovu. Ale můžu na vás použít zastírací kouzlo. To zabrání komukoli divit se, kdo jste, když vás uvidí jít vedle mě. Tedy vlastně jim to zabrání, aby vás vůbec viděli. Tedy, pokud vás ta myšlenka neznepokojuje?“

„Ani trochu. Kam půjdeme?“

Harry nechtěl chodit nikam daleko, ale potřeboval místnost, kde by bylo tolik soukromí, kolik je možné, takže přirozeně... „No. Hmm, možná to bude znít dost divně, ale nedaleko odsud je prefektská koupelna. Není si tam na co sednout, jen na nějaké kamenné lavice, ale asi to půjde.“

„Nemůžeš vyčarovat židle?“

„Mohl bych, ale nemusely by unést vaši váhu,“ pokrčil Harry rameny. „Přeměňování mi moc nejde. Hm, dneska už mi kamarádka řekla, že letos je těžší než za celé minulé roky dohromady. Probíráme zvěromágskou přeměnu. To je když...“

Přikývla, jako že to zná.

„Budu muset sehnat heslo,“ řekl Harry. „Za chvilku jsem zpátky. A... na nic nesahejte. Mohla byste se zranit.“

„Pasti?“

„Ne, jen Brumbálův smysl pro humor. Za chvilku jsem zpátky.“

Nezabralo mu to ani pět minut - odletaxovat se do Nebelvíru, vymámit heslo z Hermiony a odletaxovat se zpátky. Nepropásla příležitost drze poznamenat, že prefektská koupelna je jen pro prefekty. Nebo si své rozhodnutí snad rozmyslel? Harry jí nechtěl říct, aby sklapla, ale ani nechtěl nic vysvětlovat. Ne na místě, kde ho mohl kdokoli slyšet a začít rozhlašovat do světa, že Harry Potter potřebuje návštěvu cvokaře.

I když... asi by na tom stejně nezáleželo. Amnézie je dost dobrým důvodem k tomu, aby bylo zapotřebí tohoto druhu pomoci.

Doktorka stála téměř přesně na stejném místě, kde ji opustil, z čehož sice Harry měl špatné svědomí, ale pořád to bylo lepší, než kdyby ponořila ruku do misky lékořicových rafáků. Vytáhl hůlku. „Připravena?“

Když seslal kouzlo, roztetelila se do nicoty.

„Pojďte za mnou, a když budete mít problémy, poklepejte mi na rameno.“

Její přikývnutí zahlédnout nemohl, ale mohl cítil magii, která ho následovala, když prošel dveřmi a vedl ji dolů po Brumbálově točitém schodišti.

---------------------------------------------------

„Páni,“ obcházela Marša Milá prefektskou koupelnu, zatímco Harry zamykal dveře a opatřoval je ochrannými kouzly. „Tahle koupelna vypadá jako z dekadentního snu nějakého designéra. Tvá ložnice je také tak přepychová?“

„Ne. Ale tohle je jen pro prefekty,“ vysvětlil Harry.

„A ty jsi jedním z nich.“

„Ne,“ řekl Harry ostře. Příliš ostře, jak se ukázalo.

Doktora se posadila na kamennou lavici a počkala, dokud Harry neudělal totéž. „Tvá reakce na mou poznámku je značně přehnaná. Cítíš to?“

„Ne,“ opět řekl Harry a rozhodně se nechystal něco dodat.

„Četla jsem zápisky, které hlavolog pořídil o tvé situaci. Výslovně vyloučil jakoukoli možnost léčení pomocí kouzel. Co si o tom myslíš?“

Harry si založil ruce. „Předpokládám, že ví, o čem mluví.“

„To je jediné, co tě napadlo?“

„Ne, připouštím, že se mi hlavně ulevilo.“ Když stále jen čekala, Harry se na lavici zavrtěl. „Z těch zápisků jste musela zjistit, že jsem začal řvát v agónii, když na mě zkusil jedno léčící kouzlo. Cítil jsem se, jako bych dostal ťafku přímo do mozku - a pak se mi začal mozek ždímat jako hadr na nádobí. Vypadá to, že každý pokus o léčení pomocí kouzel bude mít podobné následky.“

„Ale na základě toho, cos řekl tam nahoře, se ti ulevilo i z jiných příčin.“

„Tehdy ne. Ale teď ano. Samozřejmě.“

„Co se změnilo?“

Harry si odfrkl. „Můžem přestat s těmi tanečky? Slyšela jste, co jsem řekl nahoře v ředitelově kanceláři. Tu část, že on není mým otcem. A řekla jste, že mé pocity jsou zcela pochopitelné.“

„Ano. Vzbudit se a zjistit, že jsi členem rodiny, kterou si nepamatuješ - to musí být každopádně těžké.“

„Nejde jen o tohle. Vy určitě znáte pravdu.“

Opřela se dlaněmi o lavici vedle svých boků. „Jakou pravdu?“

„No přece, že jsem samozřejmě loni předstíral -“

„Před-stíral,“ téměř to protáhla do dvou oddělených slov.

„Jo. Že je ta adopce pro mě v pohodě.“

„Proč bys měl předstírat něco takového?“

Harry zamrkal. „Tím chcete říct, že jsem vám o tom neřekl? Když jste povídala, že jsem loni měl problémy se vyrovnat s věcmi, které se mi staly, tak jsem si myslel, že musíte mít na mysli tu adopci. Nepotřeboval jsem terapii právě proto, že se na mně podepisovalo to napětí z neustálého předstírání?“

„Nikdy ses ani slůvkem nezmínil o nějakém předstírání.“

Harrymu se udělalo špatně. Loňský rok musel být čiré utrpení, pokud mu Brumbál zakázal mluvit na rovinu i s jeho vlastní... kýmkoli byla. ‚Mudlovská hlavoložka‘ byla tím nejméně rozčilujícím označením, které mohl momentálně vymyslet. No, alespoň to vysvětlovalo, proč Ron s Hermionou vypadali smíření se Snapem v roli jeho otce. Brumbál mu musel říct, aby se o pravdu nepodělil absolutně s nikým.

„Pokud jste nebyla osobou, před níž jsem mohl... s pravdou ven o tom, co mi leželo v žaludku, proč jsem pak vůbec potřeboval sezení?“

„Harry, teď mám za úkol ti pomoci vzpomenout si na loňský rok. Pokud bych ti odpovídala na každičkou otázku, bylo by to v tomto směru kontraproduktivní.“

„Ale všichni mi -“

„Ano, to jsem si domyslela.“ Našpulila rty. „Poznámky léčitele Lhotského naznačovaly, že dal ostatním svůj souhlas k doplnění mezer ve tvé paměti. A to samozřejmě je z jisté míry nezbytné. Ale hrubou představu už teď máš. Tvá mysl musí být ponechána vyhledávat odpovědi uvnitř ní samé, Harry. Což se nestane, pokud tvá žízeň po podrobnostech bude okamžitě ukojena z vnějšku.“

„Ale -“

„Promluvím si o tom s ředitelem i profesorem Snapem,“ řekla doktorka rozhodně. „Chtě nechtě musejí okamžitě přestat sdělovat ti na přeskáčku nejrůznější fakta.“

„Takže se ode mě očekává, že se bude jen plácat kolem a nevědět, co všichni okolo vědí?“

„Ano, protože ty nepříjemnosti budou tvořit hlavní vědomou motivaci pro tvou mysl, aby se uzdravila.“

„To je směšné -“

„I tohle pravidlo samozřejmě bude mít výjimky. Něco například musíš znát pro své vlastní bezpečí a pro bezpečí ostatních.

Temné síly, pomyslel si Harry.

„Nebo pokud by neporozumění výrazně narušilo kvalitu tvého života.“ Vypadala, že se snaží neusmát se. „Proto ti chci objasnit jednu drobnost.“

„Proč jsem vám neřekl, že předstírám?“ zeptal se Harry s nadějí v hlase.

„Skutečnost, že jsi vlastně nepředstíral, Harry,“ řekla tichým uklidňujícím hlasem, když svým pohledem vyhledala jeho. „Byl jsi přirozenou součástí své nové rodiny. Uvažovals o profesoru Snapeovi jako o svém otci a o Dracovi jako o svém bratru a byl jsi šťastný, když jsi trávil léto v jejich společnosti.“

Bylo nám spolu dobře - tobě a Dracovi a mně...

„To... to nemůže být pravda,“ Harry téměř skřehotal. „Já... já jsem je oba nenáviděl, tak dlouho, jak je znám!“

„Je to pravda.“

„A oni nenávidí mě -“ Harry si odkašlal.  „Tedy, oni mě nenáviděli, rozhodně. Teď se chovají - prostě divně. Malfoy se snažil něco dokázat jakousi pitomou hračkou, kterou mi dal, ale nechtěl mi říct, co to vlastně vůbec mělo znamenat. A Snape...“ Harry se odvrátil. Na Snapea myslet nechtěl.

„Pořád si myslím, že jsem musel předstíral,“ řekl konečně. „Nic jiného nedává smysl.“

„Možná, že jiné možnosti ti začnou dávat smysl, až se začneš rozpomínat.“

Harry zavrtěl hlavou. „Ale pokud se mýlím a to všechno bylo reálné... nevím, jestli si chci vzpomenout. Teď už to pro mě reálné není. A... ani nechci, aby bylo.“

Alespoň mu neřekla, že později se bude cítit jinak.

A také mu neříkala, jak by se měl cítit zrovna v tuto chvíli.

„Další důvod k tomu, aby ti ostatní nedoplňovali mezery ve vzpomínkách,“ zamumlala. „Jejich zážitky ti nepomohou z pocitu nereálnosti tvé situace. To dokáží pouze tvé vlastní.“

Harry si uvědomil, že se ošívá, a pokusil se toho nechat. Sám sebe přesvědčoval, že je to tím tvrdým studeným kamenem, co má pod zadkem, a ne otázkou, kterou musí položit. „A vy... vy mi pomůžete je dostat zpátky?“

„Až budeš připravený. Mysl nelze nutit. Zrovna teď připomínáš kuřáka, kterého manželka dotáhla na odvykací kúru.  Jednoduše nemá žádnou cenu s ní začínat, ne dokud kuřák sám nepocítí přání změnit své návykové chování.“

„Mám návyk na amnézii?“

„Ne,“ řekla jemně. „Jsi tu jen proto, že lidé, kteří mají nad tebou kontrolu, ti zařídili pomoc. Ale tuhle pomoc si musíš nejprve sám přát. Věřím tomu, že bolest, kterou jsi pocítil při pokusu pana Lhotského tě vyléčit, byla přímou reakcí na skutečnost, že právě teď nemáš ani tu nejmenší touhu si vzpomenout. Jakákoli metoda, kterou bych na tebe byla použila, by byla stejně zraňující - dokud na ni nebudeš připravený. Tvá mysl, a asi i tvá magie, by si našly způsob jak nechtěnou pomoc odrazit.“

Harry se zamračil. Něco v jejím vysvětlení nesedělo. Něco úplně základního... Aha. „Ale Snape netvrdil, že jsem jeho adoptovaný syn až dokud léčitelovo kouzlo neselhalo. Když se o mě pokoušel starat, ještě jsem nevěděl, že si nechci vzpomenout. Co mě tedy nutilo s ním bojovat?“

„To nevím, ale Harry... pokud přinejmenším přijmeš, že si vzpomenout nechceš, tak ti to něco poví samo o sobě.“

„A co? Že jsem si vážně myslel, že ti dva zmijozeláci jsou má rodina? To už je pravděpodobnější, že si nechci vzpomenout, jak sem celý rok lhal svým nejbližším přátelům. Co se to ze mě stalo za člověka, že jsem se nechal Brumbálem takhle zmanipulovat?“

„Nevím o tom, že by tě zmanipuloval. Hodilo by se to k tomu, co si o něm pamatuješ?“

Harry o tom rozmýšlel. Věděl, že byl na Brumbála rozzuřený, ale nazval by ho manipulátorem? Asi ano. Po celý rok na Harryho něco více méně hrál - předstíral, že je příliš zaneprázdněný na to, aby se Harrymu věnoval, místo toho, aby mu vysvětlil, proč není rozumné se vídat. Měl své důvody, ale i tak to byla manipulace. Rok předtím sice nebyl tím, kdo dostal Harryho podvodem do turnaje, ale jistě se příliš nesnažil ho z něj dostat ven. A co ten rok ještě předtím? ‚Tři otočky stačí‘ místo aby řekl pěkně nahlas a na rovinu, co chce, aby Harry a Hermiona udělali se Siriusem. „Jo, to nejspíš jo...“

„Takže předpokládejme, že kdyby ti nakázal lhát tvým přátelům, tvé rodině i tvé terapeutce, což mi zní velice nevěrohodně, udělal by to z dobrých důvodů?“

„To jo,“ řekl Harry nahořkle a pomyslel na Siriuse. „On má vždycky dobré důvody. Prostě jen vždy nefungují tak, jak si představoval, že by měly.“

„Tak jako teď, pravděpodobně? Je možné, že ti přikázal začít předstírat, ale někde cestou se z divadla stala skutečnost?“

Harry skrčil prsty u nohou. Lepší než sevřít ruce v pěst, to by uviděla a poznala, co to znamená. Harry už věděl, že Marše Milé mnoho neunikne. „No, jistě - je to možné,“ připustil a snažil se do posledního slova vložit tolik pochybností, kolik jen dokázal. „Protože možné je všechno. Je možné, že Voldemort dnes ráno snědl misku začarované ovesné kaše a zrovna teď si to radostně peláší rozkvetlou loukou - ale hůlku bych na to nevsadil.“

Stroze na něj pohlédla.

Harry odpověděl nic neříkajícím pohledem.

„Podívej, nech mě sdělit ti něco, co není pouhou možností, ale je to prostě fakt.  Ať už jsi ty loni dělal cokoli, tvůj otec ani tvůj bratr nic nepředstírali, Harry. Oběma dvěma na tobě velice záleží, i když to občas zanikalo v tom, jak jste se s Dracem k sobě navzájem chovali.“

„Věděl jsem to! Uráželi a proklínali jsme se v jednom kuse, co? Věděl jsem, že dnes v mém pokoji byl Malfoy podezřele miloučký -“

„Chovali jste se jako bratři. Se vším sourozeneckým soupeřením, které to obnáší. Soupeřili jste o otcův čas a jeho pozornost -“

To pomyšlení Harry nesnášel. On chtěl Snapeovu pozornost? Nebo to alespoň předstíral? No, tak teď už ji nechce! Vše, co teď chce, je být od toho chlapa co nejdál. Za devatero horami. A ani mluvit už o něm nechtěl. „Takže Malfoy je teďka taky váš pacient? To dává smysl. Dokázal bych vymyslet šest tisíc důvodů, proč potřebuje cvokaře.“

Lehce se na něj usmála, jakoby věděla, proč to řekl. Ale i tak jeho taktika fungovala. Místo aby pokračovala v hovoru o jeho ‚otci‘, obdařila ho krátkým poučením o pacientově soukromí.

„Takže mi nemůžete ani potvrdit, ani vyvrátit, že k vám Malfoy chodí, ale mé neamneziální já by už odpověď  znát mělo.“ No dobře, Harry se už vážně potřeboval zasmát.

„Nemohu ti potvrdit ani vyvrátit totožnost kteréhokoli svého pacienta, pokud mi k tomu nedal svolení,“ prohlásila klidně.

„A onen ‚kterýkoli‘ to náhodou neudělal?“

„V tomto případě budu nucena souhlasy zrevidovat.“

Harry se zase rozesmál, zajímalo ho, zda mluví pouze o Malfoyovi. „Vsadil bych se, že Snape k vám chodil taky! Že mám pravdu!?“

„Harry,“ řekla něžně, „tenhle hovor přestal být zábavný už dobře před pěti minutami.“

„No, říkáte mu ‚Severusi‘ stejně jako mně ‚Harry‘. To všechny své pacienty oslovujete křestními jmény?“

„Uvědomuješ si, že se mě snažíš odehnat?“

Harry si toho vědom byl, ale nemyslel si, že je to tak zřejmé. Jí vážně nic neujde. „No dobře, prostě o nich nechci mluvit.“

„V pořádku, já také ne. Když přijdu za tebou, chci mluvit o tobě,“ pronesla a vstala. „Myslím, že už by to pro dnešek stačilo, ne? Doprovodíš mě zpátky do ředitelovy kanceláře?“

Harry toužebně pohlédl na obrovskou prefektskou vanu. Cítil se už o dost lépe než toho dne ráno, ale stále si myslel, že dlouhá horká lázeň by udělala zázraky s jeho svaly pohmožděnými při nehodě. Jenže je jasné, že ji musí doprovodit zpátky. Sama by se ani nedostala do ředitelovy kanceláře.

Jak se však ukázalo, v tom by problém nebyl. Když přišli k chrliči, Snape tam už stál. Harrymu to přišlo jako příliš velká náhoda, ledaže by tam Snape čekal značnou část poslední půlhodiny.

Snape vztáhl ruce a zamumlal heslo, ale ne tak potichu, aby ho Harry neslyšel. Trojitá čokoládo-kokosová zmrzlina. Eh.

„Pojď nahoru,“ řekl Harrymu. A také doktorce, předpokládal Harry, i když tu Snape vidět nemohl.

Harrymu se nechtělo. „Já odsud prostě odejdu zpátky do věže -“

„Použiješ letax a ušetříš si cestu.“

Harry pokrčil rameny a vstoupil na otáčivé schodiště. Když už byli v Brumbálově kanceláři, použil Finite na ukončení zastíracího kouzla. Snape se na něho divně podíval. Pohled to byl téměř obviňující, i když Harry neudělal nic špatného. Aha. „Museli jsme opustit Brumbálovu kancelář. Mohla tu být odposlouchávací kouzla, a my chtěli soukromí.“

Možná, že ten pohled byl spíš sarkastický než obviňující. „A ty si myslíš, že v prefektské koupelně odposlouchávací kouzla umístěná nejsou?“

„Proč by měly -“ Aha. Harry náhle zrudl.

„Áno,“ protáhl Snape. „Vysoce pravděpodobné místo pro činnosti podobného rázu. Zvláště když prefekti věří, že jsou vyzdviženi k zvláštním právům mimo těch oficiálně jim přiděleným.“

No aspoň že neřekl nic o Harryho prefektství. Harrymu bylo jasné, že co se odposlouchávacích kouzel týče bude muset varovat Rona s Hermionou. Nevěděl, jak daleko spolu jsou, ale lépe varovat, než litovat. „Použil jsem pár docela silných ochran,“ řekl s nadějí, že by mu Snape mohl říct, zda byly dostatečné, aby tu informaci mohl přepustit Ronovi.

Nestalo se.

„Více mne znepokojuje tvé zastírací kouzlo. Nepostaral ses o zvuk.“

Do prdele. To byla pravda. Harry slyšel klapání vysokých podpatků, které ho následovalo celou trasou do prefektské koupelny. Slyšel je a vůbec ho to neznepokojilo. To byla neomluvitelná chyba. Jedna z těch, které by ho mohly v bitvě stát život. Polkl - nesnášel skutečnost, že se mýlil a Snape měl pravdu. Nebylo nic, co by mohl uvést na svou obranu, pokud nechtěl začít používat amnézii jako výmluvu pro to, že se chová jako dutohlavý idiot.

„Příště na to budu pamatovat,“ odpověděl a pohlédl na Maršu. „Pokud nějaké příště bude.“

Jemně přikývla, ale její bystré oči a uši zaznamenaly každý detail jeho rozhovoru se Snapem.

„Příště budeš mluvit s doktorkou Milou v mých komnatách,“ oznámil Snape; hábit se za ním vzdouval, když přešel dvěma rychlými kroky před Harryho. „Tam není třeba se obávat, že by ředitel poslouchal. Já vím jak svůj domov ochránit před narušiteli.“

„Už jsem vám řekl, že tam k vám dolů nejdu! Zvlášť vzhledem k tomu, že vy poslouchat budete!“

„Harry.“ Snape počkal, dokud mu Harry nepohlédl do očí. „Nic takového neudělám.“

To bylo docela k smíchu, ale Harry zrovna neměl náladu. „Tuším, že dovedete pochopit, pane, že pro mě na světě není jediný důvod věřit vašemu slovu.“

Snape se trochu sehnul, svým černým pohledem se téměř zabodával do Harryho očí. Vypadal divoce a rozzuřeně a zcela připravený zlomit nad Harrym hůl. Ale ve chvíli, kdy promluvil, Harry pochopil, že se musel ve svém odhadu splést. Snapeův hlas ztěžkl rozhodností a možná i trochou lítostí.

„Složím Nezrušitelný slib.“

Asi by to pro Harryho znamenalo víc, kdyby tušil, o čem to Snape mluví. „Co že složíte?“

„Optej se slečny Grangerové, ta ti to vysvětlí,“ prohlásil Snape strnule. „Nebo se informuj v knihovně, pokud nemáš náladu věřit ani svým přátelům.“

Harry zamrkal. „Mohl byste mi to prostě říct.“

„Nemám ve zvyku plýtvat dechem. Navíc mám další povinnosti, které musím vykonat. Doktorko Milá -“

„Maršo, prosím.“

Sval na Snapeově čelisti se napjal na znamení, že to přerušení neuvítal. „Doprovodím vás domů. Dala byste raději přednost procházce za brány Bradavic a následnému přemístění se mnou do Surrey, nebo letaxu do Londýna a poté využití mudlovské dopravy?“

„Motáci se mohou letaxovat?“

Snape netrpělivě poklepal chodidlem. Snad postrádal její odpověď, nebo to způsobila Harryho otázka... asi oboje. „Stěží bych nabídl jakýkoli způsob přepravy, který by vedl ke zranění naší milé doktorky.“

„Jo, jenže já jsem nevyrůstal v kouzelnické rodině, která by mi sdělila všechny tyhle malé poznatky, jak víte -“

„Co vím, je, že teď takovou rodinu máš,“ odpálil Snape. „Můžeš se mě zeptat na cokoli a jsem si zcela jist, že i Draco by byl potěšen, kdyby mohl odpovídat na tvé otázky.“

„Jo jasně, Malfoy by to úúúplně miloval -“

„Proč se nevrátíš do svého pokoje, Harry,“ řekla doktorka hlasem, které dle Harryho mínění měl uklidňovat a možná i vemlouvat, jako kdyby se ve skutečnosti snažila varovat Snapea, aby mu nevmetl Malfoye do tváře. „Nevím, kdy se znovu uvidíme, ale jistě k tomu dojde.“

Jistě, Snape to zařídí.

„Uvidíme se zítra na hodině,“ dodal Snape, když se Harry natahoval pro trochu letaxového prášku. Ta poznámka Harryho rozhodila natolik, že málem strhl nádobku z krbové římsy. Věděl, že má zítra Lektvary. Ron mu to už řekl. Musel ho s tím Snape ještě dráždit?

„Dobrou noc,“ řekl Harry doktorce s malou úklonou, aby si snad Snape nemyslel, že mluvil k nim oběma. „Nebelvírská společenská místnost!“

---------------------------------------------------