Preklady fanfiction Harryho Pottera

---------------------------------------------------

Kapitola osmnáctá

Ať se ti to líbí nebo ne

---------------------------------------------------

 

Harry několikrát zamrkal, jeho ruka zatápala, aby našla brýle, které si odkládal na noční stolek. Nebyly tam, ale po chvíli si vzpomněl, že je nepotřebuje. Stejně by to brzo zjistil, protože strop, na který se díval, byl perfektně ostrý.

Byl kamenný, jako většina stropů v Bradavicích, ale něco na něm bylo tak jiné, že si Harry byl jistý, že není ve své ložnici v Nebelvíru. Nebo znovu v nemocničním křídle. A ještě si byl jistý v tom, že dostal nějaký uklidňující lektvar. Cítil se, jako by dostal silný lék proti bolesti nebo přinejmenším něco na uklidnění. Vlastně, jeho končetiny mu připadaly zvláštně lehké, skoro jako by mohly odplout z postele, kdyby nebyl opatrný.

Přemýšlení o lektvarech mu připomnělo vyučování a důvod, proč omdlel. Voldemort.

Prudce se posadil a téměř spadl z postele. Jeho smysl pro rovnováhu nebyl v nejlepší formě. S láteřením popadl konec matrace, znovu se vytáhl a padl na záda.

"Ach, vzbudil ses," ozval se Snapeův hluboký hlas, zatímco se zvuky jeho kroků odrážely od kamenné podlahy.

Skutečnost, že byl v pokoji, byla alarmující. Harry se od něj odtáhl, ačkoli po tom, co se právě stalo, měl dost rozumu, aby nedělal žádné ukvapené pohyby.

"Co jste mi dal?"

"Slabé nervové tonikum k zastavení křečí."

"Ne moc slabé," zamručel Harry.

Když vzhlédl, Snape seděl na židli tři stopy od postele, jeho tmavé oči znepokojené a obočí stažené dohromady. "Pak jsem ti možná dal až moc. Omlouvám se."

A bylo to tu zase, jako by se tady místo Snapea ocitl někdo cizí. "Pane-"

"Chtěl bys trochu vody?" Snape k němu natáhl jantarově zbarvenou sklenici.

Harry se opatrně posunul na posteli až z poloviny seděl a opíral záda o pár nadýchaných polštářů. I po té malé námaze byl tak malátný, že musel na pár sekund zavřít oči. Když je znovu otevřel, Snape stále nabízel sklenici. Harry byl dost žíznivý na to, aby si ji vzal, ale ne dost na to, aby vypil cokoli. "Je tam něco jiného než voda?"

"Ne."

I tak ji Harry sledoval s nedůvěrou. Snape čekal. Nakonec to Harry vzdal a celou sklenici vypil. Kdyby mu Snape chtěl dát něco podezřelého, tak to mohl namíchat do toho nervového tonika, které zmínil.

Jakmile byla voda vypitá, Harry nevěděl co říct. Možná nějakou pěknou omluvu za opakované vyrušování ve Snapeově třídě, nemluvě o tom, že mu řekl- dobrý Bože. Harry se cítil hrozně, když si vzpomněl, co řekl Snapeovi, aby udělal se svým mutáčkem. Co to do něj k čertu vjelo? Ve svých rozumnějších chvilkách věděl, že si Snape nezaslouží, aby se s ním takhle jednalo. Jo, jo, nebyl nejmilejším člověkem na světě a byl nechutně veselý z toho, že Sirius zemřel, ale nebylo to, jako by Siriuse zabil sám, nebo s tím Belatrix pomohl.

A nebyl Snapeův nápad, nalákat Harryho na Odbor záhad oné noci...

Což přivedlo Harryho zpátky k hlavní myšlence. Nechat to běžet bylo zřejmě hloupé. "Tak," řekl Harry pomalu, "Voldemort."

I když slyšel mistra lektvarů samotného používat to jméno, tak pro něj byl pořád šok, že ho teď neokřikl.

"Ano."

Harry si nebyl jistý, co jej přimělo začít mluvit. Možná to, že Snape neříkal nic, nevykládal mu, co si má myslet o tom, co se stalo na hodině. Možná to bylo lehkým motáním hlavy nebo skutečností, že tu není nikdo jiný, komu by tyhle věci mohl říct. A vyslovit je musel. "Myslel jsem... myslel jsem, že mě zabije."

"Vypadalo to tak."

Harry opět zajel do postele a čekal až se pokoj přestane točit.

Zůstat úplně nehybným bylo asi nejlepší. "Zkoušel jsem-- zkoušel jsem něco, aby mě nechal, ale nefungovalo to. Proč přestal?"

Snape dlouho neodpověděl. "Nitrobrana."

Harry opět zavřel oči, bylo mu na nic, když si vzpomněl na ta hrozná doučování. "Ale já ji neumím." Tehdy Snapeovo ticho trvalo tak dlouho, že to Harryho trklo jako znamení. "Umím?"

Muž si zdlouha povzdechl. "Doktorka Milá mne přísně upozorňovala na tento typ věcí."

"Jo, mě taky," připustil Harry a trochu pootevřel oči. "Ale myslím, že tohle je jedna z těch vyjímek, co se dotýkají kvality mého života, pane."

Snape odvrátil pohled, očividně to rozvažoval. Potom opět vyhledal Harryho oči.

"Ano, nitroobranu ovládáš, popravdě jsi se v ní minulý rok stal velmi zdatným. Více než velmi zdatným, mohl bych říct. Úspěšně jsi vzdoroval očnímu nitrozpytu od Voldemorta, když jsi byl zajat."

Harry si nebyl jistý tím, co jej šokovalo víc: pochvala, myšlenka, že je schopný se nitroobranu vůbec naučit, nebo ta lehkost s jakou Snape řekl ‚Voldemort'. Nikdy si nemyslel, že by byl schopný si na to takhle zvyknout.

Ale on si na to zvykat nechce, kvapně se napomenul, než se dostal zpátky k tomu, o čem byla řeč.

"Ale k tomu, co se stalo na hodině, pane... nemůžu si vzpomenout na to, že bych vytlačil Voldemorta ven."

"Tvoje podvědomí si je vědomo i věcí, ke kterým se tvoje vědomá paměť nemůže dostat, Harry."

Och. Fajn, to by to vysvětlovalo, připustil Harry. Ale i tak mu ta představa přišla praštěná. Byl tak hrozný v pročišťování své mysli... ale nemohl přijít na to, proč by Snape lhal o něčem takovém. Mnohem spíš by Harryho měl zesměšňovat pro jeho nezdary, než si vymýšlet domnělé úspěchy. Na druhou stranu, Voldemort jej přestal mučit. Což dokazovalo, že mu Snape říkal pravdu.

I tak se Harry musel zeptat, "Opravdu jsem se naučil nitroobranu?"

"Ano, opravdu."

"Myslíte si, že pokud Voldemort znovu něco zkusí, tak budu schopný... uhm, přinutit jej se stáhnout?" Harry se otřásl. "Protože jestli ne..."

Bylo hrozné o tom jen přemýšlet, takže to samozřejmě bylo přesně tím, co Harry začal dělat. Co by mu mohl Voldemort udělat, jestli by se jej příště Harry nedokázal zbavit? Držel by ho v tom hrozném stavu bolesti, dokud by neztratil rozum jako Nevillovi rodiče? Mučil by ho tak dlouho, dokud by mu samým vypětím neselhalo srdce a on by nezemřel?

"Kolem tvé mysli jsou teď štíty," řekl pevným hlasem Snape. Naklonil se dopředu a natáhl ruku, ale potom se zdálo, že si to rozmyslel a znovu ruku stáhl, aniž by se Harryho dotkl. "Vztyčené z jediného důvodu a to aby udržely Voldemorta od tvé mysli. Silné štíty, Harry. Znovu se přes ně nedostane."

Harry mohl slyšet důvěru v tom hlubokém hlase, ale nemohl ten pocit sdílet. "Jak můžete vědět, jestli vůbec nějaké štíty mám, natož pak jak jsou silné?"

Snape zkřížil nohy v kotnících a náznak úsměvu mu zahrál v koutcích úst. "No, tak. Vím, že jsi nezapomněl na to, že jsem nitrozpytec."

"Ale necítil jsem váš útok-" Harryho oči se rozšířily. "Jedině jestli jste nešťoural kolem, zatímco jsem byl v bezvědomí-"

"Nepotřebuji útočit, abych věděl, že jsi dobře chráněn. Ať se ti to líbí nebo ne, naše mysli jsou teď celkem dobře sladěné."

Harry se otřásl a odsunul se od Snapea pryč, přestože profesor byl zakloněný ve svém křesle a nesnažil se tentokrát ani trošku přiblížit. "Stěží," zamumlal.

Snape se nechápavě ohlédl po začarovaném rámu: "Sněží? Takhle brzy?"

Napůl hysterický smích se zkusil prodrat Harryho krkem, ale potlačil jej tak rázně, jak jen mohl. Nemohl ztratil sebeovládání, ne před Snapem.

"Ne, myslel jsem, jak jste řekl líbí nebo ne, tak jsem řekl, že stěží."

"Ach tak."

Ty oči. Jako by mohly vidět přímo skrze něj. A ten pocit neměl nic společného s Nitrozpytem. Odvrácení pohledu by nepomohlo... Harry věděl, co to musí znamenat, ale nemohl na to myslet. Rozhodně čas změnit téma. "Kde to jsem?"

Záblesk v Snapeových očích odpověděl na otázku dříve, než mohla slova.

"Oh. Vaše komnaty."

"Konkrétně, tvá ložnice v mých komnatách."

Což prakticky zaručilo, že se Harry kolem trochu rozhlédl. Naštěstí se už cítil méně malátný a byl schopen otočit hlavou, aniž by měl pocit, že se pokoj naklání. "Vy jste mi skutečně dovolil mít tady nebelvírské barvy?"

"Ano, a možná tě překvapí poznatek, že styl vybíral Draco."

"On ne-"

"Ale ano. Chtěl, aby ses cítil jako doma."

"Kdyby to chtěl, tak by odstranil všechnu stříbrnou a zelenou," zamručel Harry, i když se nestaral o něco tak hloupého, jako byly kolejní barvy. Ačkoli, Malfoy by se staral-"

"Hmm, ale on sám se tu také chtěl cítit jako doma."

Harry se posadil a přehodil nohy přes okraj postele. "Fajn, děkuji za to, že jste se o mne postaral, pane. Ačkoli se domnívám, že jste neměl moc na výběr. Teď půjdu-"

"Harry," přerušil jej Snape. "Prosím, nebuď tak hloupý."

Harry se pokusil postavit se a zjistil, že jeho nohy jsou pořádně nejisté. Nenáviděl prošení Snapea o cokoli, ale jít celou cestu do věže by bylo právě tak pitomé, jak Snape říkal. "É... nepředpokládám, že byste tu měl spojení krbem?"

"Mám a můžeš jej použít, až budeš v dostatečně dobrém stavu."

"A do té doby budeme dělat co?" zeptal se chabě Harry, když se posadil. Och, bože. Bude muset zůstat v Snapeových komnatách. Snapeových! "Hrát Scrabble?"

Snape po něm střelil pohledem, který byl ohnivý, prudký a velmi, velmi intensivní.

Harry polkl. Prostořekostí zjevně nezahrál na nejlepší notu. A žádný div. Během té hodiny lektvarů se choval jako naprostý parchant. Po tom všem si zasloužil něco mnohem horšího, než být uložen do postele, dokud se plně nezotaví. A to ve Snapeově vlastním domově! "Omlouvám se, pane," zamumlal. "Za vyrušování při hodině a za nadávání vám a za všechno ostatní. I když jsem nechtěl přijít pozdě. Opravdu."

"Ale chtěl jsi udělat ten zbytek." Způsob, jakým to Snape řekl, nebyla otázka. Ale pak, proč by se ptal?

"Ano," přiznal Harry. Pravda možná nebyla v tomto okamžiku nejlepším rozhodnutím, ale Harry si nedělal iluze. Snape se nenechá oblbnout lží, bez ohledu na to, jak chytrou. A Harry se teď v žádném případě necítil chytře. Cítil se jen unavený a zmatený a otrávený celým svým životem.

Sklonil pohled na své ruce a propletl prsty, zatímco čekal na Snapeův jekot.

Ačkoli, vřískot a urážky, které očekával, se nikdy nedostavily. Na místo toho se Snape suše zasmál. "Dobrá, alespoň teď vím, jaký jsi, když se rozhodneš být destruktivní, Harry. Což mnohé vysvětluje."

Harry letmo vzhlédl. "Mnohé, pane?"

"Mnoho z toho, co se odehrálo během pěti let. Ale teď už si nespletu tvé upřímné zmatení na hodině se vzdorem." Snape si odkašlal. "Já... velmi se omlouvám za způsob, jakým jsem s tebou jednal, Harry."

Minulý čas tu je na místě, pomyslel si Harry. Jinak by si nedokázal představit, že by se Snape omluvil. Vlastně si to nedokázal představit vůbec, ačkoli ty slova právě sám slyšel.

"Hm... jo," řekl pomalu. "Ale... tohle se asi nemůže počítat, jako školní trest, že ne? Vím, že nevydloubávám ropuší oči z důlků nebo..."

Snape se zaklonil v jeho křesle a složil prsty do stříšky. "No, řekl jsem okamžitě po hodině."

Harry se trošku rozzářil. "Ano, to jste řekl."

"Avšak nejsem nakloněný tomu, počítat to v čas, kdy jsi byl v bezvědomí."

Kruci.

"A ty budeš muset dělat něco, co považuji za užitečné."

Harry se znovu ztěžka postavil na nohy. "Máte někde v okolí stůl, jsem si jistý-"

"Sedni si," řekl Snape. "Vlastně si lehni. Potřebuješ odpočívat."

Harry se naježil, ale ve stejnou chvíli pocítil, že jeho nohy jsou čím dál méně schopny unést jeho váhu, takže po vteřině udělal, co mu Snape řekl. "Fajn, ale nechcete, aby byly vnitřnosti z tlustočerva po celé vaší posteli, nebo jo?"

"Je to tvoje postel, tvá-" Snape si odkašlal. "Nepotřebuji připravit žádné přísady do lektvarů. Myslel jsem, že bychom si mohli promluvit."

Harry si odfrknul, protože mu to došlo. "Vy mě hodláte donutit s vámi mluvit. Čímž si zajistíte, že si už nikdy nebudu ve vašich hodinách pouštět hubu na špacír."

"Proto s tebou mluvit nechci." Snapeovy vlasy se zhouply, když potřásl hlavou.

"Tak proč?"

"Myslím, že na to odpověď znáš."

Harry ucukl zpátky, i když z náhlého pohybu se mu zamotala hlava. "Řekl jsem vám, že to pro mne není skutečné."

"Ano. Rozumím." Snape si odhrnul vlasy z tváře. "Nicméně, pro mě to skutečné je."

Tentokrát už zpolahysterický smích nedokázal zadržet, protože Harry věděl, že ano, že ta adopce byla pro Snapea skutečná. Na zemi neexistoval žádný jiný důvod, proč by Snape mohl chtít trávit čas rozhovorem s Harry Potterem. "No, řekl bych, že... že chcete, abych vám řekl, proč jsem byl dnes na hodině tak sprostý-"

"To nebo cokoli jiného, co tě napadá."

"Ale já vám nechci nic říkat," řekl Harry a otočil tvář ke zdi. Zvláštní... povrch vypadal trochu roztekle. Ale co by mohlo roztavit kámen? Měl příšerný pocit, že to věděl. Neprostřelilo jeho lumos skrz kamenné zdi? Chtěl jenom, aby věci byly znovu takové, jako byly kdysi.

"Proč mi nepovíš, jaký jsi měl den?"

Co se od Harryho očekávalo, že by k tomu měl říct? Že už vůbec nerozuměl Malfoyovi? Že tři dívky v posledních čtyřiadvaceti hodinách zčistajasna nadhodily Vánoční ples? Že by Maura Morrighanová opravdu měla nosit něco přes své upnuté kožené oblečení? Že-

"Řekl jste profesorce Morrighanové, že jsme spolu vždycky vycházeli!"

Snape pozvedl obočí. "Takže si na něco vzpomínáš."

"Ne, nevzpomínám," řekl rozlobeně Harry. "Řekla mi to. Řekla, že jsem vás v tom tvrzení i podpořil. Je tu nějaký konkrétní důvod, proč jste jí lhal přímo do tváře?"

"Nechtěl jsem, aby zneužila mého vlastního chování k omlouvání své pomstychtivosti vůči Dracovi."

"Jo, no při dnešní hodině jsem zaručeně žádnou pomstychtivost neviděl-"

"Dobře."  

Harry nevěděl, co na to říct. Neměl žádný důvod, aby měl rád Malfoye, ale byl daleko od toho, aby mu přál Umbridgeovou, i kdyby si ji zasloužil.

Snape lehce naklonilhlavu, když se do ložnice donesl zvuk otvíraných a zavíraných dveří. "To bude Draco. Poslal jsem ho najíst se do Velké síně."

Samozřejmě, Malfoy se objevil ve dveřích o chvíli později. "Cítíš se líp, Harry? Docela jsi nás vyděsil."

"Jo, jsem v pořádku. Až na to, že nemůžu odejít, protože mě někdo předávkoval lektvarem-"

Malfoy se usmál. "Z tohohle vážně nemůžeš vinit tátu. Nervové tonikum je nechvalně známé obtížně odhadnutelným dávkováním a navíc posledním rokem byly tvé požadavky na lektvary poněkud-"

Slyšet Malfoye nazývat Snapea tátou bylo ještě mnohem víc alarmující než Snape pronášející ‚Voldemort', pomyslel si Harry.

"Draco," řekl Snape přísným tónem. "říkal jsem ti, co naše milá doktorka říkala o takovýchto poznámkách."

Malfoy strčil ruce do kapes. "Ano, říkal." Jeho pohled přejel po pokoji. "Vypadá to, žes ještě nejedl, Harry. Můžu ti něco přinést?"

Harry vytřeštil oči. "Nabízíš, že půjdeš celou cestu až do kuchyně. Kvůli mně."

"Vlastně, obvykle si objednáváme jídlo skrz krb-"

"Draco-"

"Co Severusi?" Malfoy přistoupil o krok blíže ke Snapeovi. "Říkám mu, jak je to teď, ne co se stalo minulý rok. Nezaznamenal jsi, že jsem použil přítomný čas?"

K Harryho zděšení si Snape protřel spánek a zamumlal, "Samozřejmě, máš pravdu. Tohle všechno je mnohem těžší, než jsem očekával."

"A vůbec, nemyslím si, že v tomhle má Marša pravdu. Měli bychom Harrymu říct všechno, co chce vědět. Jak jinak by se s námi znovu mohl cítit dobře?"

"Nechci se s vámi cítit dobře-"

Snape promluvil ve stejný čas a směřoval svou připomínku Malfoyovi. "Nikdo se tě neptal na tvůj názor."

Zmijozelský chlapec překřížil ruce a trochu rozšířil postoj. "Všiml jsem si. Stejně jako se nikdo neptal na můj názor ohledně jeho magie a v tom jsem měl pravdu, ne snad?"

"Ano, ale to neznamená, že máš pravdu i v tom-"

"Co s mojí magií?" zeptal se Harry.

Malfoy otevřel pusu, ale zase ji zavřel, když se na něj Snape zamračil . "Běž se podívat po večeři, Draco. Dám si doverský mořský jazyk vařený v bouillonu, rýžový pilaf a dušený chřest."

"A ty, Harry?"

Harry nemohl setřást pocit, že toto byl život někoho jiného. Aby se Snape omlouval a uznával, že nějaký student ví o čemsi víc než on? Aby Malfoy byl tak...tak přátelský? "Umm... asi cokoli, co budou skřítci chtít."

Malfoy se zasmál. "Harry, jsou to domácí skřítci. To co chtějí, je potěšit tě."

"Právě udělali večeři pro čtyřista lidí. Nechci je obtěžovat."

To Malfoye jenom rozveselilo ještě víc, jak si Harry všiml. Ale Malfoy neřekl nic víc než: "Nechám je připravit cokoli vhodného." 

Večeře byla zvláštní událostí. Harry zvládl dojít až ke stolu, ale v nohou měl stále podivný pocit. Byly až moc uvolněné. Nelíbilo se mu, že Snape jde napravo od něj, připravený jej zachytit, kdyby se začal kácet. Ale stejně tak se mu nelíbila představa, že by před ním měl padnout na zadek. Zvláště s ohledem na to, že se mu to dnes už jednou stalo. Malfoy se k nim u stolu připojil, popíjel víno, které bylo téměř čiré; mělo jen slabý nažloutlý nádech.

Jejich jídlo se objevilo, jakmile se oba, Harry i Snape, posadili. Z Harryho porce se vyklubal pořádný kus pastýřského koláče a vysoká sklenice pomerančového džusu s jablečným drobenkovým koláčem jako dezertem. Harry hned vypil džus a zkoušel nemlaskat, když se mu citrusová chuť rozprostřela po jazyku. Hmmm. Pomerančový džus vždycky byl jednou z věcí, které mu během školního roku chyběly.

Aneb jak zobrazit obraz jeho neveselého života. Když jiní studenti fňukali, jak jim chybí rodiče, Harrymu nejvíce vadilo, že dýňová šťáva, i když byla vynikající, se mu po měsících a měsících začala omrzovat.

Aby od sebe odehnal takové pochmurné myšlenky, zeptal se: "Opravdu dnes večer podávají ve Velké síni pomerančový džus?"

"Jasně, že ne," řekl Malfoy. Harry si nemohl být zcela jistý, ale vypadalo to, jako by druhý chlapec skrýval úšklebek. Ten výraz by mu, samozřejmě, naprosto seděl. Ale, skrývat ho? To se Malfoyovi vůbec nepodobalo. "Říkal jsem ti, že objednám cokoli vhodného."  

"Já myslel, že skřítci-"  

"Znamená to, cokoli vyhovuje tobě."

Snape vypadal, že chce říct něco kritického, ale změnil názor. Když promluvil, jeho hlas byl velmi klidný. "Draco. Proč mi nepovíš, jaký jsi měl den?"  

Možná, že ani Snape neovládal umění jemných náznaků. Harrymu neušlo, že Snape Dracovi položil stejnou otázku, na jakou se už dříve zeptal jeho. Jako by tím chtěl něco naznačit. Možná, že Malfoy a Harry jsou oba jeho syny. Nebo že se svými syny zachází stejně.  

Což by byla blbost, pokud by to byla pravda. Malfoy a Harry byli velmi, velmi odlišní, tak proč by s nimi měl zacházet stejně?

Malfoyovy rty se zkroutily do mazaného úsměvu. "No, všechny holky se daly do nehorázného poletování okolo Harryho. Ale samozřejmě, já jsem už dávno věděl, že sundání brýlí by mohlo mít přesně takový efekt-"

"Ptal jsem se tě na tvůj den, ne na den tvého bratra."  

Harrymu se zachtělo přikrčit se při slově bratr, které bylo prohozeno tak nenuceně. Zakryl reakci tím, že se ponořil do svého pastýřského koláče s větší vervou. Což nebylo těžké. Bylo to přesně to, o co by Harry požádal, kdyby si to víc promyslel. Což, jak se domníval, bylo smyslem ,čehokoli vhodného'.

Malfoy nad tím jen mávl rukou. "Zmínil jsem se o tom flirtování jenom proto, abych ti ukázal, že Kratiknot rozhodně neumí udržet stejný pořádek ve třídě jako ty, Severusi."  

Takovej řiťolezec. Dobře, to dokazovalo, že pravý Malfoy se pořád skrývá uvnitř toho kluka, co si nechává říkat ‚Draco Snape'...  

"Ano, to bylo dnes skutečně patrné," řekl Snape s postraním pohledem na Harryho.

Harry zrudl. Uvažoval, kdy se k tomuhle vrátí. Trocha mluvení po tom všem Snapeovi nemohla nahradit školní trest, který musel následovat po používání takových slov na jeho hodině. Ale vážně nechtěl vědět, co bude zbytkem jeho trestu. "Pořádek ve třídě s tím neměl nic společného," řekl rychle. "Kratiknot nebyl dokonce ani v místnosti, když Padma a Daphne začaly-"

Harry náhle zalapal po dechu. Co to dělá? Nechtěl se o tomhle nebo o čemkoli jiném bavit se Snapem! Nechtěl ani vědět, proč s tím začal, ledaže by to bylo proto, že se cítil trapně, že ze sebe udělal naprostého troubu během hodiny lektvarů. Že znova a znova vyrušoval a že řekl-

Bože. Hermiona ho zabije. A až to udělá, tak jej asi zkusí zabít znova.  

"Ví moji přátelé, kde teď jsem?" plácl najednou. O dvě sekundy později zjistil, jak pitomá ta otázka byla.  

I když, nikdo si z něho nedělal srandu. Snape jenom přikývl před tím, než obrátil svůj pohled zpátky k Dracovi. "Tvůj den?"  

"Ať už jsi řekl Morrighanové cokoli, vypadá to, že to fungovalo. Jediné, co mi během hodiny řekla, bylo, že potřebuji odkročit levou nohou, když vrhám dvojité Protego. Ale na druhou stranu, strávila pořádný kus hodiny hovorem s Harrym."

"Všichni učitelé byli poučeni, aby si tento týden našli čas k individuální práci s Harrym," řekl Snape.

Harry znovu zalapal po dechu. ‚Všichni učitelé' samozřejmě zahrnovalo Snapea. Individuální výuka lektvarů?

Léčivých lektvarů!

V tom okamžiku Harrymu ujely nervy, ale ne stejným způsobem jako na hodině. Začal se hystericky smát, protože jinak by se rozplakal a věděl, že to by nesnesl. Ne před Snapem a Malfoyem. Smál se tak moc, až dostal škytavku, a pak, k čertu s tím, začal taky plakat, byť jen trošku.

Harry zaťal zuby, aby se dostal pod kontrolu a zkoušel nepřemýšlet o tom, že mu asi bude na zvracení pokaždé, když si na tohle své ponížení vzpomene. Po pravdě, kdyby nebyl opatrný, mohl by pozvracet celý Snapeův stůl. Jeho žaludku rozhodně nesedl ten pastýřský koláč.

Harry prudce odstrčil svůj talíř.

Kdyby naproti němu seděl Ron, mohl by Harry říct něco jako ,do toho, klidně si vem můj dezert'. Ačkoli, Malfoy by se vysmál návrhu, aby dojídal cizí jídlo. Obzvláště to Harryho.

Ale to by mohlo být jedině dobře. Harry chtěl, aby se choval jako své normální, malfoyovsky nafoukané já.

"Do toho, Malfoyi. Klidně si vem můj dezert," prohlásil v pauzách mezi škytáním.

Pak čekal na nevyhnutelné urážky.

K Harryho překvapení vypadal blonďatý kluk jenom překvapeně. A pak nejistě. Podíval se na Snapea, jakoby se ho ptal na radu, ale nevypadalo to, že by nějakou dostal.  

"Jasně," řekl nakonec Malfoy. Obratně přeměnil solničku na vidličku a začal jíst. "Dík, Harry."

Harrymu znovu skoro ujely nervy. Zlost mu pomohla udržet se docela pod kontrolou. "Máš se mi vysmát!"

Malfoy zvedl obočí. "Skutečně?"  

"Jo! Měl jsi nakrčit ten svůj špičatý nos a říct mi, že jsi příliš dobrý na to, aby ses dotýkal talíře, z kterého jedl někdo poloviční krve!"  

Byla to jen Harryho představivost nebo si na to Malfoy vzal větší sousto než předtím? Tak jako tak jej důkladně přežvýkal a spolkl, než znovu promluvil.

"Jsem vděčný, že jsi poloviční krve, Harry."  

"Jo, protože tě to dělá lepším než jsem já!"  

"Ne," řekl velmi tiše Malfoy, jeho šedé oči upřeně hleděly na Harryho. "Protože, kdyby tvoje matka byla někým jiným, tak bys mohl zemřít, když jsi byl ještě dítě. A on by mohl vše ovládnout a my všichni bychom teď byli žili ve světě bolesti."

Harrymu se podařilo nevytřeštit oči.

"Jsem opravdu na tvé straně. Zeptej se ředitele, pokud mi nevěříš."  

"Pokud?" Harry položil otázku schválně posměšně.  

Draco odstrčil talíř s koláčem. "Nicméně, je znakem ubohých způsobů jíst cizí zbytky. Udělal jsem to navzdory tomu, protože jsem tě nechtěl urazit, ale když teď vidím, že nemáš žádné zábrany pokud jde o urážení mě-

"Sedni si," řekl Snape, když se Malfoy začal zvedat. "Nedořekl jsi, jak probíhal tvůj den."

"O čem se tu dá mluvit?" Malfoy se trochu zatřásl. "Zkoušel jsem dělat, co jsi řekl, ale nemohl jsem se soustředit, ne pořádně. Cvičení jsou lepší, ale během výkladu? Beznadějné."  

Snape si složil prsty do stříšky. "Jevil ses plně soustředěný během dnešní výkladové části lektvarů-"  

"No, ano, ale to bylo proto, že se Harry očividně rozhodl chovat se jako naprostý- naprostý-"

Wow. Možná ho Malfoy opravdu nechtěl urazit, když ani nedokončil tuhle větu.

"Ano, chápu, že to by mohlo odvést tvé myšlenky od tvé petite amie."

"Neříkej jí tak," zamumlal Malfoy.

K Harryho bezmeznému šoku, natáhl Snape ruku přes stůl, zakryl s ní jednu z Malfoyových dlaní a jednou ji stiskl, jako by mu chtěl dodat odvahu.  

"Co je petite amie?" vyhrkl Harry.  

Malfoy sklonil pohled na stůl a neodpověděl.  

Ale Snape ano. "Přítelkyně," řekl tiše.  

"Parkinsonová?"

Ve chvíli, kdy to Harry řekl, věděl, že udělal chybu. Hůře, pitomou chybu. Nebylo to jako s Ronem, kdy Harry opravdu nevěděl, že Percy je mrtvý. Bylo mu řečeno víckrát než jednou, že Pansy loni zemřela.

Není divu, že byl Malfoy tak rozrušený. Jestliže na ni nemohl přestat myslet-  

"Ne," řekl Malfoy, hlasem stejně tichým jako Snape. "Jmenuje se Rhiannon."  

"Draco-"

"Jmenuje se, ne jmenovala se!"odsekl Malfoy před tím, než se postavil. "Pokud mě teď oba omluvíte, myslím, že se tu osprchuji, než se vrátím do Zmijozelu na noc. Harry... to je jedno."  

V momentě, kdy se dveře ložnice zavřely, odsunul Harry svou židli. "No, asi bych už také měl jít-"  

"Za chvilku."  

"Můj trest ještě neskončil?"

Snape si povzdechl. "Jestli je to třeba. Harry... byl jsi před chvílí dost rozrušený. Myslel jsem, že nejlepší je to v ten moment nekomentovat, ale teď se tě musím zeptat, jestli by sis s sebou zpět do Nebelvíru nechtěl vzít ampulku uklidňujícího doušku."  

Harry si skousl ret. Ta nabídka se mu nezamlouvala asi z deseti různých důvodů. "Právě jste mi dal příliš mnoho nervového tonika a co já vím, mohl jste to udělat úmyslně, abych tu musel chvíli zůstat, takže ne. Neřekl bych."

"Jak si přeješ," zamumlal Snape. "Madam Pomfreyová ti také může nějaký dodat, kdyby ses rozhodl, že bys měl rád nějaký lektvar pro případ, že-" Odkašlal si. "Je tady další věc, která potřebuje probrat. Přemýšlel jsi trochu o nabídce, kterou jsem ti dal minulou noc?"

Na chvíli Harry nevěděl, o čem je řeč. Pak mu to došlo. "Oh. Vy myslíte Neporušitelný slib? Já... ehm... nemůžu vás nechat udělat něco takového."

Snape vydechl. "Mám dojem, že to je alespoň něco."  

Harry naklonil hlavu na stranu. "Nabídl jste to, protože jste věděl, že odmítnu?"  

Snapeův hábit se zatřepal, když mírně pokrčil rameny. "Nabídl jsem to, protože jsi potřeboval místo, kde bys cítil, že můžeš být upřímný ke své terapeutce."

Jeho terapeutka. Z nenuceného způsobu, jakým to Snape řekl, naskočila Harrymu husí kůže. Nechtěl být typem člověka, který se není schopný vypořádat s vlastními problémy, který potřebuje terapeuta...

"A pro to jste ochotný zemřít?" Otázka vyzněla trochu výsměšně, ale tentokrát ne naschvál. Bylo tak zvláštní si to pomyslet, natož říct nahlas. Celý ten nápad byl totálně mimo. Ale na druhou stranu, stejně tak byla mimo představa, že by Snapeovi na něm záleželo. Ale přesto... to očividně byla pravda.

"Jsem ochotný složit přísahu, která mne zabije, když ti neposkytnu soukromí, které potřebuješ," odpověděl Snape. "Není tu žádné riziko smrti, protože nemám v úmyslu tu přísahu porušit. Ani pražádnou chuť udělat něco takového. Diskuze s doktorkou Milou pro tebe bude... dobrá. A ať už se ti to líbí či ne, Harry, chci jen to, co je pro tebe dobré."

Tentokrát Harry neodpověděl ‚stěží'. Bylo by to příliš dětinské.

Nicméně cítil, že Snapeova představa o tom, co je ‚dobré pro Harryho' se s jeho vlastní dost rozchází.

"Je tu riziko smrti," poukázal. "Ron říkal, že nehody se stávají."  

"Malé riziko," uznal Snape s drobným přikývnutím. "Ale jestli je to to, co to stojí... dobře, postačí říct, že opravdu chci, abys měl místo, kde cítíš, že můžeš volně hovořit s doktorkou Milou."

"Ale vy byste mohl pronést tenhle neporušitelný slib a já bych se tak pořád necítil," řekl Harry a vydechl. "Tak to prostě je. Takže žádný slib nemá smysl. A i kdyby měl, nemohl bych vás nechat udělat něco takového. Tak... můžu už jít, pane?"

Snape jej chvíli pozoroval s přivřenýma očima a pak malinko přikývl.

Harry věděl, že by měl Snapeovi znovu poděkovat, že mu pomohl po tom útoku, ale podruhé už nemohl najít slova. Ale taky nemohl mlčky odejít. Ne po tom, jak se choval na hodině. "Dobrou noc, profesore," vymáčkl ze sebe.

Snape vzhlédl, očividně překvapený. "Dobrou noc, Harry."

---------------------------------------------------

"Harry," řekla Hermiona, která vyskočila z křesla, jakmile se odletaxoval do společenské místnosti. "Jsi v pořádku?"  

"Jo," řekl Harry a začal oprašovat popel ze svého hábitu. Jeho nohy byly stále trochu roztřesené, ale vše, co zřejmě potřeboval, byl dobrý noční spánek.

"Opravdu jsme se báli." Společenská místnost byla téměř prázdná, ale Hermiona ho přesto dotáhla do odlehlého rohu a mluvila tlumeně. "Byl to Voldemort, že ano?"  

"Jo." Harry víceméně odpadl do křesla. "Snape říká, že nebude schopný to zopakovat, ale..." Potřásl hlavou. Nechtěl mluvit o Snapeovi.

Ačkoli, na to bylo příliš pozdě.

"Jak jsi s ním mohl takhle zacházet? Takové vyjadřování! Na hodině! A pak jsi ho měl vidět, když tě srazil ten útok. Ani trochu ho nezajímalo, že jsi byl tak příšerně nezdvořilý. Snape se o tebe opravdu stará, Harry, a nezaslouží si-"

"Mohla bys ses do toho přestat motat?"  

"Harry!"  

"No, tohle se tě přece netýká, ne?"

Vystrčila bradu. Moc dobře věděl, co to znamená. Přemýšlel, jestli nemá říct, že ‚paličatá umíněnost' jí právě nesluší, ale jeho cílem opravdu nebylo nasrat všechny své kamarády.  

"Týká se mě to," řekla mu pak. "Protože nejsi ve stavu mysli, abys chápal, co děláš."  

"Stejně jako skřítci neví, co vlastně doopravdy chtějí."

Zamračila se, ale nepřestala s tím.

"A co chceš, Harry? Co jsi chtěl, když ses rozhodl takhle narušit Snapeovu hodinu?"  

Harry se otočil a skrze okno se zahleděl na noční oblohu. "Jen jsem chtěl, aby se začal chovat jako obvykle, to je všechno."  

Hermiona zamrkala. "Oh."  

"Hmm?"  

"No... byla jsem přesvědčená, že odpovíš, že jsi nevěděl, co jsi chtěl."

Harry pokrčil rameny, ten pohyb byl napjatý a nejistý. "Ty jsi ta, kdo to neví, Hermiono. Myslím tím, jaké to je pro mě. Věci budou správné teprve tehdy, až se Snape začne chovat, jak by měl. Ale to se nestane, pokud ho nenaštvu. Jinak je jen... jen..." Harry se zachvěl.  

Dlouho si natáčela pramen vlasů kolem prstu, než odpověděla: "To se stalo i po tom, co tě vzal domů? Snažil ses, aby na tebe zůstal naštvaný?"

 

Domů. K čertu. To slovo vracelo na povrch roky zanedbávání a marných tužeb z let dávno před tím, než se dověděl, že je čaroděj. A teď jsou lidi, kteří nazývají Snapeovy komnaty jeho domovem. To bylo jednoduše špatně skrz naskrz.

"Ne," řekl krátce Harry. "To jsem nemohl. Ne po tom, co jsem byl na hodině takový hajzlík. A už vůbec ne po tom, co se o mě postaral, jako by se nic z toho nestalo. Kromě toho mi dal jedno nervové tonikum, které mě až moc uvolnilo. Nebýt toho, odešel bych daleko dřív."

"Postaral se o tebe, jako by se nic z toho nestalo?"  

"Docela jo." Harry si zastínil oči, ačkoli světlo hvězd jej stěží mohlo bolet. "Řekl, že si můžu odbýt svůj trest rozhovorem s ním. Pořád jsem čekal na další kopanec, ale žádný nepřišel."

Její úsměv byl plný sympatií. "Popovídali jste si dobře?"

"Ne." Harryho dech byl drsný, jako by škrábal uvnitř plic a důkladně jím procházel. "Nedokážu si s ním dobře popovídat. Neznám ho. A ani nechci. Vždyť on... on..." Harry si protřel oči a znovu je zakryl. "Prakticky zabil Siriuse."  

"Ach, Harry," řekla Hermiona smutně. "To není pravda. Snape hrál svou roli, jak nejlépe mohl. Nemohl otevřeně pomoct Siriusovi, protože nemohl být spatřen, jak jedná proti Voldemortovi. Ale tak rychle, jak jen mohl, poslal Řádu zprávu o tom, co se stalo."

"Já vím-" Harry nenáviděl, jak se mu začínal lámat hlas. "Ale Snape byl šťastný, když Siriuse zabili, a já... já... já mu to nemůžu zapomenout a tak strašně mě to štve a vůbec mi nemusíš připomínat, že celá ta věc je vlastně moje pitomá chyba, protože jsem spěchal ho zachránit a- a-"

Sakra. Nebude plakat. Prostě ne.

Hermiona si přitáhla křeslo a zatímco se nakláněla blíže k Harrymu, zakouzlila tišící zaklínadlo. "Chtěl by sis o tom promluvit se Siriusem?" zašeptala Harrymu do ucha.

Harry na sekundu ztuhl, než ho zavalila vlna nejopravdovějšího štěstí. "On se přeci jen vrátil jako duch? Nick říkal, že to není pravděpodobné, ale... ach, Hermiono!"  

Potřásla hlavou a stále šeptala. "Ne, není duch. Ale ty jsi našel magické zrcadlo, které ti dovolilo mluvit se Siriusem za Závojem. Bylo umístěné v komoře na rozbité krámy tady v Bradavicích, protože bylo po desetiletí rozbité. Strávil jsi měsíce prací, abys ho opravil, a nakonec se ti to povedlo a stal ses jeho pánem. Poslouchá tebe a jenom tebe."

Harry na ni vyvalil oči. Na mysl mu přišla zřejmá souvislost se Zrcadlem z Erisedu. "Je to jen moje fantasie?"  

"Ne, ne. Opravdu jsi mluvil se Siriusem. Naneštěstí, něco brání tvým rodičům, aby přišli k zrcadlu, ale můžeš jim posílat zprávy skrze Siriuse."  

Harry vyskočil na nohy. "Kde je to?"  

Hermiona pokrčila rameny. "Vážně netuším. Nikdy jsem ho vlastně neviděla. Musíš se zeptat tvého otce."  

Harry se znovu posadil. "Věděl jsem, že v tom bude háček."

O sekundu později byl zase na nohách. Koho zajímá, že se bude muset dohodnout se Snapem, aby se dostal k tomu zrcadlu? Vidět znovu Siriuse za to stojí. Za to by žádná cena nebyla příliš vysoká. Vůbec žádná. "Hádám, že u sebe nemáš žádný letax?"  

"Harry, ty ho máš. Stejně jako všichni ostatní prefekti." Podívala se na něj dalším ze svých hodnotících pohledů. "I když, pokud jsi rozhodnutý už prefektem nebýt-"

"Sklapni," řekl Harry, ale ne zlým tónem. "Nechci strávit půlhodinu hledáním mé zásoby. Půjčíš mi

nějaký svůj?"  

"Použití je dovoleno jen ve stavu nouze."  

"Hermiono-"  

"A bez možnosti odvolání se na skutečnou krizi, potřebuješ povolení učitele k cestování skrz letaxovou síť ve všech-"  

"Hermiono-"

Její výraz zjemněl. "Dobrá. Počkej."

Trvalo jí to trochu déle, než kdyby jen vyběhla do ložnice a vrátila se zpátky s letaxem. Harry strávil každou sekundu čekání přemýšlením, co řekne, kdyby změnila názor. Ale když se Hermiona vrátila, nesla v dlani malý ždibec stříbřitého prášku. Opatrně jej přesypala do Harryho dlaně a pak se na něj vážně zahleděla.  

"Co je?"  

Namísto odpovědi potřásla hlavou.  

Zmatený, Harry minutku počkal, ale stále se na něj jen dívala.

"Dík," řekl a poslal jí krátký úsměv, než vykročil ke krbu. Zvláštní... zrovna dnes ráno by přísahal, že by nikdy nic takového neudělal. Jít dobrovolně do Snapeových komnat?  

Ačkoli popravdě, ta myšlenka byla o něco méně děsivější, když už tam jednou byl. A kromě toho, Sirius za to stál. Znovu ho spatřit, znovu s ním mluvit... to by stálo za každou oběť. I za tuhle.

Krátce mu přišla na mysl obava, aby se neodletaxoval přímo do žulové zdi – připadalo mu velmi nepravděpodobné, že si Snape nezabezpečil své komnaty proti studentům, kteří by se mohli pokoušet dostat dovnitř a dělat bordel. Ale pak Harry trochu zavrtěl hlavou. Jakkoli jej ta myšlenka trápila, věděl, že pro Snapea není pouze studentem.  

Ten muž o něm přemýšlel jako o svém synovi, své komnaty nazýval Harryho ‚domovem'. Určitě někdy během minulého roku změnil ochranná kouzla tak, aby zahrnovala i Harryho.

Zhluboka, velmi zhluboka se nadechl, vstoupil do krbu a hodil dolů letax, zatímco zakřičel:

"Komnaty Severuse Snapea!"