Preklady fanfiction Harryho Pottera

---------------------------------------------------

Kapitola dvacáta třetí

Deal Breaker

---------------------------------------------------

Příští den při snídani se Harry cítil přes všechnu úlevu poněkud zmatený. Dopisy rozeslal už včera po obědě a více méně čekal nějakou konfrontaci. Zejména McGonagallová by se s ním mohla chtít hádat, ne? Konec konců byla to ona, kdo slíbil, že ho dostane do předmětů, které je potřeba pro výcvik bystrozorů a on teď jeden opustil...

I když teď už samozřejmě není potřeba.

I když mu samozřejmě přišlo divné, že si s ním nikdo, dokonce ani Snape, nechce promluvit. Harry si nedělal žádné iluze. Snape ho v lektvarech v minulých letech nechtěl, ale teď by mohl, když ne z jiného důvodu, tak proto, aby mohl svého "syna" kontrolovat a mohl mu do všeho mluvit.  A Brumbál by Snapea pravděpodobně podporoval. Nikdy se neobtěžoval držet Snapea na uzdě co se týkalo chování k Harrymu, tak proč by s tím začínal teď?

Když poštovní sovy začaly přistávat, Harry pochopil, co se stalo. Stovky ptáků jim kroužily nad hlavami, ale Harry, který sledoval učitelský stůl, uviděl ty sovy, které v tu samou chvíli upustily každá jeden dopis před McGonagallovou, Brumbálem a Snapem. Už jen to by mu napovědělo, že se jedná o jeho dopis, ale způsob, kterým Snape popadl ten jeho dopis, ho o tom ujistil. Nepochybně poznal jeho dopis a rozhodně neměl v plánu počkat s přečtením toho, co Harry napsal až po jídle.

Harry se zakabonil, z mnoha důvodů se mu to nelíbilo. Snape by neměl Harryho znát tak dobře, aby hned rozpoznal jeho rukopis. Jistě, učil ho mnoho let ale to i stovku dalších.  A neměl by být tak dychtivý vědět, co Harry napsal.

A taky by neměl tak zblednout, pomyslel si Harry při pohledu na něj. Snape by měl být naštvaný, že ho Harry odkopl.

O chvilku později Snape začal vypadat naštvaně, takže je všechno v pořádku. Harry odvrátil zrak a zadíval se na Hermionu.

„Je něco špatně,“ ozvala se tázavě.

„Ne, proč?“

„Žes tak pozoroval otce.“

„On není můj--,“ Harry to vzdal. Co je mu po tom, co si kdo myslí. Zamyslel se a rychle dospěl k vysvětlení. „Jen jsem přemýšlel. Poslal jsem včera po obědě něco Brumbálovi, McGonagallové a Snapeovi a došlo to teprve teď. To jsem myslel, že je soví pošta o něco rychlejší. Vždyť ty dopisy nešly zas tak daleko.“

Vypadalo to, že se Hermiona snaží uhodnout, co v dopisech stojí, ale jediné co řekla, bylo: „Snape včera nebyl na večeři, copak ses toho nevšiml?“

„Nezajímá mě, jestli jí. Proč by mělo,“ zeptal se Harry ostře. Popravdě bylo pro něj dost těžké, nezírat během jídla na učitelský stůl. Nelíbilo se mu, že Snape měl v posledních dnech ve zvyku zírat k Nebelvírskému stolu, jako by Harryho kontroloval a pokoušel se Harryho chytit jak jí s otevřenou pusou nebo něco podobného. „No a co že, tu Snape nebyl? Ostatní dvě sovy mohly svůj dopis poslat.“

„Napsal jsi to třikrát, nebo jsi použil duplikátor,“ usmála se Hermiona vědoucně. „Tak vidíš, sovy asi cítily kouzlo a předpokládaly, že chceš dopisy doručit současně. Ve skutečnosti se takhle duplikační kouzla používají a taky jsou dobré na...“

Harry ji vypnul a s poněkud sevřeným žaludkem popadl své knihy. Proti vlastní vůli se nakonec ještě jednou podíval k učitelskému stolu, aby uviděl naštvaného Snapea a Brumbála, který si přitáhl křeslo tak, aby seděl blíž k němu.

Jasně, domluv mu, pomyslel si Harry kousavě, zatím co vstal a zamířil si to do knihovny. Jen už nikdy nebuď s ním, na jeho straně proti mně. Ne, pokud chceš, abych ti ještě někdy věřil.

Ne že by mu teď věřil.

Stejně nemá ředitel mnoho co ztratit.

Do háje.

Což už není. A je to jen dobře. Harry už nechtěl být nějakým způsobem odlišný od světa ostatních čarodějů. Kdyby Voldemorta porazil tím, že by ho přeměnil v kámen, tak jak to udělal s Luciusem Malfoyem, a lidé by na to přišli... nechtěl si to ani představit. Veřejnost by se k němu chovala jako k inkarnaci Merlina, zatímco on si přeje být jen Harry!

Snape si možná tyhle historky užívá, i když nejsou pravdivé, ale dříve nebo později přijde na to, co Harry už dávno ví. Kouzelnické noviny možná rády tvoří hrdiny, ale ještě raději je sráží z piedestalu. Možná že to je jediný důvod, proč je tvoří.

Když si všiml, že k němu míří madam Princeová, pospíšil si, poklepal na noviny hůlkou a zašeptal kouzlo, které by je poslalo zpět do archivu. I když to nevypadalo, že by si všímala, co vlastně hledá.

„Pane Pottere, máte jít hned do kanceláře ředitele,“ zašeptala knihovnice pohoršeným tónem. Harry si pomyslel, že snad je to kvůli tomu, že sovy normálně do knihovny nesmí.

A Harry si přál, aby sem byla nepřiletěla ani tahle. Jeho rozvrh je jeho záležitost. Ne Brumbálova. A ani Snapeova, ať už je jeho otec nebo ne.

Počkat. Co to vlastně plácá? Snape není jeho otec. Ne doopravdy. Není, nebyl a nebude. Nikdy.

„Čemu jste, pane Pottere, nerozuměl na slově hned?!“

Někdo chodil do hodin ke Snapeovi, pomyslel si Harry, zatímco otráveně vstával. Ale neodmlouval. Nemá to smysl pokud nechcete skončit s plnou pusou mydlinek...

Harryho napadlo, že je to podivná myšlenka. Nikdo mu nevymyl pusu mýdlem od té doby, co byl malý, dříve než se naučil nezmiňovat před Dursleyovými kouzla. Chvíli přemýšlel, co se stalo s Petunií po smrti. Zamyslela se někdy nad tím, jak se k němu chovala? Litovala toho někdy?

Další podivná myšlenka. Samozřejmě, že nikdy ničeho nelitovala.

Vzdychl si, otočil se a zamířil ke dveřím.

                                 ****

První co Harryho překvapilo, byla Lenka, na kterou cestou narazil. Skákala sem tam po chodbě, a když se jí Harry zeptal, proč není ve třídě, podívala se na něj se zvláštním výrazem a odpověděla, že musí počítat do tisíc šesti.

Harry nechápal, co to má společného se skákáním, ale nechal to být.

Harry nevěděl, jestli ji vyhodili z hodiny, protože počítala, nebo jestli se vykašlala na vyučování sama od sebe, aby mohla počítat. A rozhodl se, že na tom vůbec nezáleží. „Ředitel mě chce vidět.“

„Copak tě nevidí každý den při jídle?“

Harry se zasmál a část napětí z jeho žaludku zmizela. Bylo těžké být vyděšený a naštvaný v přítomnosti někoho takového jako je Lenka. „Myslím, že se mnou chce mluvit.“

„Aha. To je dobře.“ Lenka se rozzářila. „Tomu rozumím, já s tebou taky ráda mluvím.“

„Asi jsi kvůli mně zapomněla počítat, co?“

„Jo. Ale to nevadí.“ Mezitím došli tam, kam měl Harry namířeno. „Prostě začnu znova. Pa, Harry.“

„Pa,“ odvětil Harry, zatím co ona se otočila a běžela pryč. Otočil se zpět k chrliči a přemýšlel, jaké heslo má říct, aby se otevřel. Ale nemusel přemýšlet dlouho, socha se otočila sama od sebe a ukázalo se točité schodiště.

Harry s povzdechem vstoupil na první schod a nechal se vynést nahoru.

Dalším překvapením bylo, že Brumbál nebyl v kanceláři sám. Harry se zamračil. To je tedy vážně štěstí, že má Snape v úterý dopoledne volno.

„Posaď se, Harry,“ pozval ho ředitel přátelsky. Harry se ještě víc zakabonil, a trochu schlíple se posadil do křesla proti oběma mužům, kteří stejně jako on seděli u stolku, na kterém byly vyrovnány řady miniaturních sendvičů. Co to jako má být? Svačina? Harry si říkal, že by měl ředitel sedět za stolem a ne tu předstírat, že jsou přátelé, kteří se sešli na kus řeči.

„Tak ať už je to za námi,“ ozval se nabroušeně dřív, než mu stihl Brumbál nabídnout teď, chvíli po snídani, čaj, citronový bonbon, nebo nějakou jinou podivnost. „Vy oba jste dostali můj dopis, že opouštím lektvary. A teď jste mě sem vytáhli, a doufáte, že mě v čase, který bych mohl věnovat předmětům, které opravdu potřebuji, přesvědčíte, abych se tam vrátil. Ujišťuji vás, že se to nestane. Konec diskuze.“

Harry začal vstávat.

„Sednout,“ přikázal Brumbál.

„Musím se vrátit zpět k učení --“

„Sednout,“ zopakoval Snape s přivřenými víčky.

Zdálo se, že Harryho nohy mají svůj vlastní rozum. Místo toho, aby vyrazily přes místnost a ven ze dveří, usadili se zpět do křesla, přesně tak, jak mu bylo řečeno. Dobře, aspoň pusu má ještě pod kontrolou.

„Dobře, posadím se,“ řekl a založil si ruce na hrudi. „Ale zpět do lektvarů mě nedostanete. Vy ne,“ prohlásil a pohledem spražil Brumbála, „a vy už vůbec ne.“

Poslední slova zněla nenávistně. Ale to bylo naprosto v pořádku. Copak Snape nedával celé roky najevo, co k Harrymu cítí? A klidně i před třídou! A bylo mu jedno, jak moc tím Harryho poníží.

„Ty vůbec nechápeš co je v sázce,“ začal Brumbál.

Snape byl napjatý, a to Harrymu stačilo k tomu, aby vyletěl.

„Ale já rozumím,“ štěkal a rozzlobeně si je oba prohlížel, přestože slova patřila jen řediteli. „Strávil jsem v hodinách tohoto člověka roky, a k tomu abych mohl studovat na bystrozora mi teď už stačí jen NKÚ, a to je celé. A ani jeden z vás s tím nemůže udělat vůbec nic. Je mi jedno, jestli existuje papír, na kterém je napsáno, že Severus Snape je můj otec. Znamená to pro mě méně než nic. Teď když jsem dospělý a plnoletý, nebude za mě dělat žádná rozhodnutí.“ Ovládl se a ztišil hlas. „Chcete se mnou mluvit ještě o něčem jiném, pane řediteli?“

Ředitelův hlas byl úplně stejně klidný, jakoby na něj Harry právě před chvílí nekřičel. „Možná bys nám mohl vysvětlit své důvody.“

Harry se kysele zasmál. „Myslím, že mi všichni tři víme, jak moc nenávidím lektvary. Nemám nejmenší důvod je studovat, když nemusím.“

„Nemáš důvod?“ Zopakoval Snape, naklonil se dopředu, jeho rysy stažené do přísných linek. „A co tvoje přežití, Harry? Správná expertíza lektvaru může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.“

Harry nenáviděl ten tón Snapeova hlasu. Tak uštvaný. Jakoby měl doopravdy starost... kdysi by si Harry byl jistý, že ten chlap prostě lže. Ale teď ne. Už mu došlo, že nějakým zvráceným způsobem ho má Snape doopravdy rád, i když je to pořád manipulativní bastard. Jenže problém je, že Harry si nepřál, aby ho měl Snape rád, nechtěl, aby se o něj staral. Při té myšlence se otřásl a nevěděl, co má udělat se všemi těmi příšernými emocemi, které se mu draly ven z hrdla.

Nepodařilo se mu je zastavit. Nakonec vypluly napovrch v podobě chraplavého smíchu. „Prosím? Moje přežití? Voldemort nepochybně přeruší bitvu, abych mohl uvařit něco, čím bych mu mohl ublížit. To asi ne, že? Takže cokoli, co bude potřeba, může být připraveno dopředu a to znamená, že to může udělat kdokoli. Nemusím přece dělat všechno sám, že?“

A máš to, pomyslel si, teď na to něco řekni!

Snape si povzdychl a ten tón byl stejně uštvaný jako před chvílí. „A komu budeš věřit, aby ti uvařil něco zásadního?“

„Co třeba někdo z mých kolegů bystrozorů?“

„Nejméně dva z tvých učitelů Obrany jsou důkazem nesmyslnosti tvých argumentů.“

Harrymu chvíli trvalo, než mu došlo, o čem je řeč. No jasně, Quirell a Skrk jako Moody. Dva učitelé na straně Voldemorta. Harry se zakabonil a došlo mu, že totéž by se mohlo stát i s někým z bystrozorů. V každé skupině může být červivé jablko. Nebo dvě. A pokud se Harry stane bystrozorem, bude to pro Voldemorta  důvod dostat do programu i někoho ze svých přívrženců. Aby na Harryho donášel, nebo ho zradil v něčem důležitém. Takže jak má Harry zjistit komu důvěřovat? Po chvíli se mu rozsvítilo.

„Dracovi,“ řekl a sám sobě přikývl. Sám nevěděl, kde se jeho jistota vzala, ale čím víc nad tím přemýšlel, tím jistější si byl. „Bude také v bystrozorském programu a je v lektvarech lepší než kdy já budu, ať už budu chodit na hodiny nebo ne.“

Snape na chvíli to vypadal, že mu vzal úplně vítr z plachet. Pak se ovládl, všechny emoce zmizely, jako by se bál, že ukázal příliš. Nebo jen nechtěl ukázat, jak moc ho otrávilo, že Harry překonal jeho "geniální" argumenty pro to, aby zůstal v lektvarech. „Ty bys věřil Dracovi?“

Připustit to by mělo být těžké, ale kupodivu nebylo. Někde uvnitř cítil absolutní jistotu a právě teď udělal první ostýchavý krok směrem k němu... a zdálo se, že ani zbytek jeho duše proti tomu nic nenamítá. V ten okamžik si Harry uvědomil, že Dracovi skutečně věří. Nedokázal přesně vysvětlit proč, protože si nepamatoval na čem všem je ta důvěra založená, ale na tom teď tolik nezáleželo, protože si byl absolutně jistý, že ta důvěra je oprávněná.

„Ano, věřím,“ řekl a pátral ve Snapeově tváři po nějaké reakci. Ale žádná nepřišla. Vůbec žádná. Harry tomu nerozuměl. Neměl by z toho mít Snape přinejmenším radost? Skutečnost, že je mu jedno, jestli Dracovi věří nebo ne... to může znamenat jenom jednu věc. Nikdy nebyli ta šťastná rodinka, jak se všichni snaží tvrdit. Ale to už přeci Harry ví, jen nečekal, že mu to Snape takhle potvrdí.

„Od kdy?“ Zeptal se Snape a v jeho hlase ještě pořád nebyly vůbec žádné emoce.

Harry zavrtěl hlavou. „Do toho vám nic není, pane.“

Brumbál uždiboval sendvič s řeřichou, ale teď ho rázně odložil na tác. „Harry, vzhledem k tomu, že důvěra je podmínkou úspěchu Řádu, řekl bych, že se nás to týká.“

Harry si uvědomil, že je to pravda a tak přikývl. „Včera večer jsem viděl Draca, jak učí BA a došlo mi, že je teď jiný, pořád je to on... ale je to ta lepší verze jeho já. A vím, že má mudlovskou přítelkyni, nebo měl, - věděl jste o ní, pane?“

„Samozřejmě, že o ní vím,“ řekl naštvaně Snape.

„Ptal jsem se ředitele.“

Zvláštní jak zahanbeně Snape vypadal, až se trochu začervenal.

„Ano, já to také věděl,“ přisvědčil Brumbál klidně. „A i když chválím tvou nově nabytou důvěru k bratrovi, musím souhlasit se Severusem, že je hrozná chyba opustit lektvary. Nikdy nevíš, k čemu se ti nějaká konkrétní znalost může hodit.“

„Nejsem v lektvarech dobrý--„

„Dostal jsi Nad očekávání při NKÚ.“

„Což znamená, že už se lektvary nepotřebuju učit.“

„Můj chlapče, chodíme v kruzích. To důležité je, že tvůj otec musí--“

„Ne,“ přerušil ho Snape ostře.

Brumbál se otočil a podíval se na něj přes svoje půlměsíčkové brýle. „Prosím, Severusi?“

Místo toho, aby odpověděl se Snape zadíval řediteli přímo do očí. Brumbál ten pohled opětoval. Vpíjeli se očima jeden do druhého, a i když nebylo nic vidět, Harry téměř cítil ty informace, které si vyměňovali. Informace, které Harry neměl znát.

Harry vybuchl. „To je opravdu nezdvořilé,“ křičel a vyskočil. „Nejdřív mě vytáhnete od učení s tím, že je to důležitější než mé vzdělání a teď mě tu necháte sedět a dívat se jak komunikujete mimo mě.“

„Sedni si, Harry,“ řekl Brumbál a jemně zavrtěl hlavou, když přerušil oční kontakt se Snapem.

Harry očekával, že Snape to zopakuje tak jako před tím, ale on tam jen tiše seděl a snažil se vzpamatovat. Dobře mu tak, pomyslel si Harry. Bůh ví, že použil snad tisíckrát legilimens, aby Harrymu bylo špatně. Očividně ředitelův nitrozpyt je tak silný, že dokonce ani Snape se s tím není schopen vyrovnat bez reakce.

„Potřebuji si s tebou projednat záležitosti Řádu,“ dodal Brumbál.

Oh. To stačilo k tomu, aby se Harry posadil zpátky. „Co to? To už jsem člen, protože já jsem slyšel, že někdo rozhodl, že mi o mém životě nemáte nic říkat.“

„Tak rozhodla tvoje terapeutka,“ napomenul ho ředitel. „Není od tebe zdvořilé obviňovat Severuse, že o tomto zákazu informoval tvé přátele. Dokonce by se dalo říct, že to je otcova úloha.“

Harry poslední poznámku ignoroval. „Ano a od něj nebylo zdvořilé zesměšňovat mě od prvního dne, kdy jsem se objevil v jeho hodině a udělat z mého života peklo,“ odsekl. „A vy se divíte, proč jsem se vykašlal na lektvary při první příležitosti, kterou jsem dostal?“

Snape ztuhnul a nesouhlasně si odfrknul. Harry to ignoroval.

„A dvakrát špatně znamená dobře? Tomu sám nevěříš, můj chlapče.“

Skutečně, třikrát doleva znamená doprava... Harry vyhnal z hlavy Hermionin hlas a přemýšlel, kdy, anebo proč, mu tohle mohla říct. „Myslím, že jste chtěl se mnou mluvit o Řádu. Nebo to byla jen léčka, abych tu zůstal a my se mohli dál hádat?“

„Nemám chuť se s tebou hádat. Jak už jsem řekl, Harry, to podstatné je, že tvůj otec, stejně jako ty, bere svou zodpovědnost k Řádu velmi vážně. V tomto ohledu musí udělat to, co mu řeknu a ujišťuji tě, že ne vždy s mými rozhodnutími souhlasí, nebo si užívá jejich plnění. Takže, já chápu, že nechceš dál studovat lektvary, ale jako mladší člen Řádu jsi povinen--“

„Ne,“ řekl Harry. „Na to zapomeňte. Jsem v Řádu, abych bojoval s Voldemortem, a ne abyste se mohli vměšovat do mých osobních rozhodnutí.“

„To, že se chceme ujistit, že jsi připravený na boj s Voldemortem lze těžko nazvat vměšováním.“

„Lektvary mi nepomohou připravit se--“

„Nechovej se jako pitomec,“ vmísil se Snape příkře, očividně frustrovaný tím, že ani odvolávání se na Řád, což bezpochyby bylo náplní jejich improvizované domluvy nitrozpytem, nevyhrálo hádku.

Pitomé děcko, pitomé děcko, pitomé děcko... Ta Harrymu zněla v hlavě a zvonila jako zvonek. Teď to byl Snapeův hlas, ne Hermionin a slyšel ho ta slova říkat mnohokrát. Rozzlobeně, chladně, shovívavě, trpělivě. S láskou...

Tu poslední myšlenku Harry vypudil se zuřivým návalem emocí. „Nejsem pitomec!“ křičel. „To vy to pořád říkáte! A pořád jste mi tak říkal a to je jen důkaz, že pitomec jste vy, pane!“

Brumbál zvážněl. „Harry, ty jsi, jak už jsi říkal dospělý. A tak očekávám, že se budeš podle toho chovat. Učit se dál lektvary ti nepochybně pomůže. A to, že neopustíš hodiny lektvarů, je rozkaz. Pokud tě nepřesvědčí připomínka tvých závazků k Řádu, pak prostě zakážu jakékoliv změny v tvém rozvrhu.“

Harry se ušklíbnul. „Lektvary jsou mi k ničemu. Od něj se nic učit nebudu.“

„Ale budeš--“

„Ne. Nebudu,“ trval na svém Harry. „Mezi námi je mnoho zlých vzpomínek. A bez urážky, pokud mi odepřete tu laskavost, abych mohl opustit lektvary, kterou jste jiným studentům neodepřel, pak si budu na školu veřejně stěžovat. Což znamená, že se na veřejnost dostanou i moje stížnosti na něj. A určitě nechcete, aby se těch špatností chopil tisk.“ Ještě jednou se kysele usmál. „To, co bych mohl Dennímu Věštci vyprávět, by pro něj byl sólokapr. A myslím, že by to mohlo dokonce vyvolat i oficiální šetření jeho chování. Jestlipak víte, že nejméně jednou Snape dobrovolně zničil perfektní studentskou práci, jen aby mohl dát studentovi, kterého nesnášel, nula bodů?“

Snape seděl během Harryho útoku jako socha. Jediným jeho pohybem bylo mrkání.

„To je mi líto,“ řekl Brumbál tónem, ze kterého bylo patrné, že doopravdy je. „Ale to už se stalo dávno, Harry.“

„Mně se to tak dávno nezdá, a pokud novinám řeknu co vím--“

„Severus se těší v kouzelnickém světě výborné pověsti--“

„Albusi,“ zachraptěl Snape, „přestaň.“

„Až s ním skončím, bude jeho dobrá pověst ta tam!“

Po této Harryho větě, zavládlo v místnosti ticho. Harry se téměř otřásl, když mu došlo, co právě řekl. Znělo to dětsky, malicherně a pomstychtivě. Ale neměl v plánu vzít to zpět. A rozhodně neměl v plánu nechat se dotlačit zpátky do lektvarů, když si je absolutně jistý, že tolik času se Snapem by prostě nevydržel.

Už jen když je blízko toho chlapa, zuří. Nebylo tomu tak jen tehdy, když se Harry uzdravoval ve Snapeově bytě a to byl pod vlivem několika lektvarů a to byl po vážném útoku. Ale i tak krátce po tak rozsáhlém úrazu vydržel Snapeovu přítomnost jen tak tak.

Teď už ji snášet nemusí.

„Řediteli,“ ozval se po chvíli Snape, jeho hlas byl stejně chraplavý a ještě o něco tišší než před tím. „Dovolte Harrymu upravit jeho rozvrh, pokud je tak pevně rozhodnut, už nebudu nic namítat.“

Brumbál zamrkal, pravděpodobně to byla poslední věc, kterou by očekával, že uslyší.

„Ta situace je vyřešena,“ dodal Snape, a otočil se k oknu.

Harrymu se nelíbila ta narážka, že to on, je ta situace, že to on jeta situace, co byla vyřešena, ale rozhodl se, že i stateční mohou zůstat někdy zticha. „Dobře, tak to jsme se dohodli na lektvarech. Teď etika.“

„Etiku neopustíš,“ řekl Brumbál, „je požadována od všech studentů sedmého ročníku a ty na ni budeš chodit, tím tento hovor končím.“

„Ale pro vstup do bystrozorského programu požadována není,“ oznámil Harry triumfálně.

„Není, ale kvalifikace v některých předmětech je. Když nahlédneš do příslušných oběžníků ministerstva, najdeš tam, že pouze studenti navštěvující etiku mohou podle nového plánu skládat OVCE.“

Harry zaťal ruce v pěst. „To je směšné!“

„Právě naopak, je to důkaz toho, jak moc si Ministerstvo přeje, aby Bradavičtí studenti získávali informace jak si vybrat to, co je správné a ne to, co je snadné,“ řekl Brumbál a gestem ruky zdůraznil, „Etika ve tvém rozvrhu zůstane. Předpokládám, že už nemáš žádné další námitky.“

„Ne,“ řekl Harry kysele, „ale Snape mi musí vrátit můj neviditelný plášť, pokud to neudělá, pak si budu myslet, že je to on, kdo, s odpuštěním, o etice nic neví.“

„Měl jsem ho sebou několikrát při hodině lektvarů a ty ses neobtěžoval tam přijít,“ řekl Snape.

„Protože jsem je vypustil.“

„Přesně o tom mluvím,“ povzdychl si Snape, „no dobře, přijď dnes večer hned po večeři ke mně a budeš ho mít.“

Jít za ním do jeho bytu? Bezpochyby si bude chtít dlouze povídat, a pokud se Harry nepodřídí, nikdy svůj plášť neuvidí. Pravda, zrovna včera večer Harry byl ve Snapeově rezidenci, ale už jen při pomyšlení, že by to měl udělat znovu, se mu dělalo zle.

„To je porušení dohody,“ oznámil.

„Já nevěděl, že máme nějakou dohodu.“

„No tak bychom mohli nějakou udělat,“ prohlásil Brumbál s nadějí v hlase. „Severus ti vrátí tvůj neviditelný plášť a ty budeš navštěvovat alespoň jednu hodinu lektvarů týdně--“

"Abych dostal zpátky to, co mi patří? Tak to tedy ne--“

"Albusi, už jsem řekl, že mu ho vrátím,“ poznamenal Snape unaveně, „a v protikladu co si právě teď myslí můj syn, já se obvykle chovám eticky.“

„Tak to budete ve Zmijozelu první,“ a bylo mu úplně jedno, že je zlý. Snape si to zasloužil za to, jak nazval Harryho svým synem, přestože ví, co si o to adopci myslí.

„A přesto věříš Dracovi, vzoru Zmijozela.“

Na to Harry neměl odpověď až na dětinské: „Sklapni.“

„Harry,“ pokáral ho Brumbál.

„Albusi, prosím tě, nepleť se do toho.  Tohle už není záležitost mezi učitelem a žákem.“ Snape obrátil svou pozornost k Harrymu. „Přijď dnes večer do mého bytu.“
Místo dalšího odmítnutí se Harry pokusil obrátit situaci ve svůj prospěch.

„Pokud mi vrátíte plášť a mapu, jsme domluveni.“

Snape zavrtěl hlavou. „Jak už jsi dnes řekl, je to k ničemu.“

„Pak vás obviním z krádeže a bude to. Je to moje mapa a vy na ní nemáte žádné právo.“

„Teď je to záležitost Řádu,“ prohlásil Albus vážně. „Harry, tvoji mapu právě teď Řád používá k důležitému úkolu, který zvyšuje šanci, abychom až přijde čas, porazili Voldemorta. Víc k tomu nemohu říct, znáš přece naše pravidlo, že vědět smí jen ten, kdo musí. Ty teď nepotřebuješ vědět, co děláme. Ale mohu tě se vší upřímností ujistit, že tvoji mapu Bradavic potřebujeme.“

„Aha.“ Harry si odkašlal a cítil se ještě dětinštější než před tím. A to už bylo co říct. „No… Tak tedy dobře. To jsem nevěděl... jen jsem myslel, že...“

„Předpokládám, žes měl pocit, že si ji nechávám jen tak,“ Snape zněl pořád stejně unaveně, ale zároveň byl jeho hlas suchý jak písek. „Harry, co mám říct nebo udělat, abych tě přesvědčil, že už tě nevidím ve stejném světle jako dřív?“ Polkl a zadíval se přímo na Harryho, a přestože se tvářil netečně, pohled měl uštvaný. „Přiznávám, že to kdysi byla moje oblíbená zábava, ubližovat ti pro nic za nic. Ale teď už ne. To bych raději dříve zavraždil ředitele.“

Nebyla to omluva, ale alespoň doznání.

„Jak tě mám přesvědčit?“ Ptal se Snape znovu, rty stresem téměř bílé.

K čertu. Harry nesnášel jeho blízkost, ale být pro někoho zdrojem takové bolesti mu také nebylo příjemné. Dokonce, i když tím někým byl Snape.

„Ale já vám věřím,“ odpověděl Harry napjatě. „Chci říct, že vím, že teď už je to jiné. Dal jste to velmi jasně najevo, pane... Jen je pro mě těžké uvědomovat si to, protože ať uděláte nebo řeknete cokoli, pořád vidím těch pět let, kdy jste se ke mně choval hrozně.“

Snape zaťal zuby.

„Lituji každého okamžiku, kdy se to dělo. A ne jen protože to teď stojí mezi námi. Hluboce lituji toho, že jsem ti kdy ublížil, Harry, protože...“

Ředitel pravděpodobně pochopil, že Snape potřebuje více soukromí, vstal a poodešel.

„Protože tě mám rád,“ dokončil Snape potichu.

Harry chápal, že pro někoho tak hrdého jako je Snape musí být velmi obtížné říct takovou věc nahlas, ale ani to mu nijak nepomohlo ta slova přijmout. Nicméně alespoň už netoužil vybuchnout a Snapea zranit. Jen toužil nějak z celé té situace vyklouznout.

„Já vím,“ odpověděl Harry a otřel si vlhký obličej. „Došlo mi to. Ale je to jedno, pane. Nechci, abyste mě měl rád. A... a pokud mě máte rád, tak pro mě něco udělejte. Už to nikdy neříkejte nahlas.“ Harry náhle vstal. „Myslím, že mohu přijít dnes večer k vám, pokud mi slíbíte, že mi vrátíte plášť a nebudete mě nutit, abych si s vámi nejprve promluvil.“

Snape vypadal zaskočeně, a Harrymu bylo jasné, že přesně to měl v úmyslu. „Dobrá, pokud si to přeješ, nejprve ti ho dám,“ řekl po chvilce.

„Dobrá.“

„Možná bych ti měl ukázat cestu.“

„Už mi ji ukázal Draco.“

Snape vstal a přikývl. „Dobrá tedy. Musím se připravit na hodinu lektvarů pro ročník, který se připravuje na OVCE., ale uvidíme se později na hodině etiky.“

Harry málem zaskřípal zuby, když mu došlo, jak hloupě se právě zachoval. „A proč mi tedy nepřinesete můj plášť do hodiny etiky?“

„Protože se mezi hodinami nebudu stavovat doma.“

„Mohl byste.“

„Ale nebudu.“

„Ale mohl byste.“

Snape mu věnoval pohled, který umlčel další dohadování. Harry si nebyl jistý, jak to udělal, ale stalo se to.

„No dobře,“ odpověděl Harry rozladěně. „Přijdu večer dolů“

„A chci tě vidět na etice.“ Snape se zhluboka nadechl, jakoby chtěl ještě něco dodat, ale nakonec jen vyrazil ze dveří, a hábitem majestátně vlajícím za ním.

Harry se rozhlédl po Brumbálovi, který ale úplně zmizel. Počkal tedy chvíli, aby si byl jistý, že  Snape bude už dost daleko od chrliče a vyšel ven. Pomyslel si, že nakonec ta schůzka nedopadla úplně špatně. Sice ztratil nervy vícekrát, než chtěl, ale alespoň dosáhl svého, co se týče lektvarů.

****

„Vem si tyhle,“ řekla Madame Princeová a podala mu oběžníky k volbě povolání, o které ji požádal. „Ale neohni rohy a neumaž je!“

Harry přikývl a v letácích, kterými se probíral, hledal ten z oddělení pro prosazování magického práva. Ha. Není tam napsáno nic o tom, že by studenti museli absolvovat kurz etiky, pokud si chtějí podat žádost. V mysli mu tanulo temné podezření. Brumbál nepochybně chce, aby Harry zůstal ve Snapeově třídě. Dokonce se pokusil použít i plášť jako úplatek, aby ho udržel na hodinách lektvarů... Harry si byl naprosto jistý, že by Brumbál i lhal, jen aby dosáhl svého.

Což je tedy ironie, lží někoho donutit k hodinám etiky...

Na druhou stranu, on přece neřekl, že Útvar požaduje etiku. Řekl jen, že etika je podmínkou pro připuštění k OVCÍM, takže by se možná měl podívat na leták o… jo tady je to: „Všechno co jste chtěli vědět o Ohavně Vyčerpávajících Celočarodějných Examenech a báli jste se zeptat.“

Harry už tedy v životě slyšel i lepší názvy.

Probíral se letáky, prohlížel stránku za stránkou a chvíli jeho podezření vůči Brumbálovi vzrůstalo.

Pak to ale našel.

K čertu.

„Upozorňujeme studenty v přípravných kurzech O.V.C.E. že tuto zkoušku budou moci složit pouze ti žáci, kteří mají v záznamech, že celý jeden školní rok věnovali kurzu etiky. Běžně toto studium probíhá v sedmém ročníku. Z tohoto pravidla neexistují výjimky. Viz Vyhláška ministerstva o vzdělávání číslo 14556 paragraf 1346 odstavec B revize 12 odstavec12.“

Harry neměl nejmenší náladu pátrat v ministerských vyhláškách, i když je má Madame Princeová nepochybně někde po ruce.

Do háje, bylo by lepší, kdyby mu Brumbál lhal, než aby se musel srovnat s tím, že ho bude Snape dvakrát do týdne učit. Fuj. Dvakrát fuj.

Harry notnou chvíli jen tak seděl, litoval se a zuřil na Ministerstvo, pak ale schoval letáky do batohu a rozhodl se, že by si mohl přečíst o polední pauze nějaké noviny. Věděl, že by se měl spíš pokusit dohnat Přeměňování, ale nějak se na to necítil. A konec konců dožene to rychleji, pokud nebude pracovat sám. A prohlížení loňských reportáží zvládne sám.

****

„Nebyl jsi na lektvarech,“ řekla Hermiona zatímco se vedle něj posadila k obědu.

„Říkal jsem ti, že už a ně nebudu chodit.“

„Ano, ale tvůj otec i ředitel si toho všimli. Myslela jsem, že k tomu budou mít co říct. Stejně jako profesorka McGonagallová.“

Harry se vší silou soustředil na sendvič a ovládl se, aby se nepodíval k učitelskému stolu. Pokud ho Snape pozoruje, on o tom nechce vědět.

„Ještě jsem s ní nemluvil, ale nepotřebuji její schválení, abych na ten kurz přestal chodit.“

„Harry, neměl bys--“

„Nechci o tom mluvit.“

„Ale--“

Harry se na ní podíval stejně, jako se na něj podíval ráno Snape a k jeho překvapení to fungovalo. Sklapla.

Přesto na ní bylo vidět, že ji zklamal a po chvíli se k tématu vrátila, byť poněkud méně na nervy jdoucím způsobem. „No možná, že ti domluví profesorka McGonagallová.“

„To je kurva nepravděpodobný,“ prohlásil Harry. A aby podtrhl svá slova, posunul se u stolu směrem k famfrpálovému týmu a zbytek oběda strávil debatou o strategii.

****

Harry se rozhodl, že po tom co ráno o Dracovi řekl, by se měl chovat tak, aby byly jeho city všem jasné. A tak když zamířil na odpolední vyučování, odpojil se od Rona Hermiony a posadil se chvíli vedle Zmijozela.

Draco zdvihl jedno obočí a pokusil se vypadat arogantně, ale moc se mu to nepovedlo. Na očích mu bylo vidět, že má radost a má co dělat, aby se nezačal usmívat.

„Jdou zvěsti, že jsi v tomhle skvělý,“ řekl Harry věcně. „A já toho mám spoustu k dohánění, tak...“

„Vypadáš v dobré náladě.“

„No nepodaří se mi každý den vyklouznout z lektvarů.“ Harry se zakřenil a ignoroval to, že se Draco nesouhlasně zamračil. „Snape a Brumbál mi tu změnu dnes povolili.“

„To snad není možné, aby souhlasili s něčím tak pitomým--“

„Ale ano.“ Počkat, takhle to zní divně. „Chci říct, že souhlasili, protože je to moje rozhodnutí.“

„Pak jsi udělal pitomé rozhodnutí. Máš na víc.“

Harry pokrčil rameny. „Nechci se s tebou hádat, ale jestli na tom trváš--“

„Ne,“ odpověděl Draco rychle. „Vůbec nemám v plánu se s tebou hádat. Je prima nehádat se...“

„A navíc nemá smysl, se se mnou hádat. Já své rozhodnutí nezměním. Jediné čeho dosáhneme, je, že budeme oba naštvaní. Takže se domluvme na tom, že o lektvarech už nepadne ani slovo.“

Vypadalo to, že Draco váhá, ale nakonec přikývl.

Harry se podíval na učebnici, která ležela na Drakově straně jejich společného stolu. „Oživení zvěromága? Myslel jsem, že je to jen doplňková četba, kterou nás McGonagallová donutila koupit.“

„V úterý pokračujeme ve standardním proměňování, ale ve čtvrtek se věnujeme výcviku zvěromágů.“

„Aha.“ Harry se kousl do rtu. „A jak jsem si vedl?“

„Máš problém najít svoji formu.“

„To nemůže být pravda. Jsem si jistý, že to bude jelen.“

„A v tom,“ pokračoval Draco stručně, „je problém proč nemůžeš najít svoji formu. Jsi příliš přesvědčený, že už předem víš, kým máš být. Ale pravda je, že to, v jaké zvíře se měnil James Potter, nemusí jednoznačně určovat, v jaké se budeš měnit ty. Zamysli se nad tím, Harry. Nechytáš stejnou zlatonku  jako on. Jsi samostatná osobnost, i co se týče tvé stránky jako zvěromága.“

„To zní, jakože jsem ti toho řekl o tátovi docela hodně,“ řekl Harry váhavě.

„To bylo u dvou mladých mužů, kteří byli adoptováni poměrně přirozené téma.“ Draco se pousmál. „Sdíleli jsme stejný pokoj, a povídali jsme si každou noc. Potřebovali jsme i jiná témata než holky.“

Harryho to nijak nepotěšilo. „A co ty, taky jsi mi hodně vyprávěl o tátovi?“

Draco se uzavřel sám do sebe. „Ne, a neříkej mu tak. Pro mě je mrtvý.“

On je mrtvý! Pomyslel si Harry, ale samozřejmě je to tajemství, které zná jen pár lidí. Bylo prima pro jednou patřit do skupin těch, co musí vědět. Ta slova ho vedla k zamyšlení, co má asi tak Brumbál se Záškodnickou mapu v plánu. Co dělá? Hlídá vchod před smrtijedy? Ale jestli se plánuje nějaký útok, měl by to Harry vědět!

„Nebudu mluvit o Luciusovi jako o tvém otci, pokud ty nebudeš mluvit o Snapeovi jako o mém.“ odpověděl Harry Dracovi. „Domluveno?“

„Ne. Severus je tvůj táta.“

„Jen z právního hlediska.“ Harry použil argument, o kterém byl přesvědčen, že bude na Draca pravděpodobně fungovat a zaškemral. „No tak, buď kámoš.“

„Na Nebelvíra jsi docela slušný manipulátor. Možná bys s tím měl něco udělat.“

„Možná by ses měl kopnout do zadku.“

„Tak tímto způsobem asi příliš přátel ani vlivu nezískáš.“

„Myslím, že je to kniha...“

„Jo, já vím, čtu ji.“

„Ale je to mudlovská kniha. To čteš na studia mudlů?“

„Ty moc nevěříš tomu, že jsem se doopravdy změnil, že?“

„Promiň,“ omlouval se Harry. Věřil, ale bylo těžké si všechny ty změny pamatovat, když si je vůbec nepamatoval. Stejně jako se Snapem. Ten člověk, to teď očividně myslel s Harrym dobře. Ale je těžké to vidět přes závoj pět let trvajícího vzteku. „Vím, že to, co říkáš, myslíš vážně.“

„To teda jo, ale ta kniha je do vyučování. Pracuji na projektu o mudlovských psychologických teoriích, protože mě už nějakou chvíli doopravdy zajímají.“

Harryho odpověď přerušila profesorka McGonagallová, která napomínala třídu ke klidu. Přísně přelétla třídu pohledem a počkala, dokud nezavládlo ticho. Když se podívala na Harryho, zamračila se. „Kde máte učebnici, pane Pottere?“

Po rozhovoru s Dracem si Harry nevyndal učebnici. „Nevěděl jsem, že máme mít ve čtvrtek zvěromága,“ řekl. „Už se to nestane.“

„To doufám, že ne. Pro dnešek ji můžete sdílet s panem Snapem, pokud bude potřeba.“

Bylo víc než divné slyšet Jak říká Dracovi jeho novým jménem, ale Harry neměl čas se tím zabývat.

„Začněte s vizualizačním cvičením, tak jak jsme se to učili minulý týden,“ obrátila se McGonagallová ke třídě. „A vy pane Pottere, pojďte se mnou do kabinetu a promluvíme si.“

Harry přikývl a následoval ji do kabinetu. Předpokládal, že ho bude doučovat, aby dohnal ostatní. Ona ale zavřela dveře a to bylo při doučování nezvyklé. Když se naproti němu posadila, tvářila se přísně. „Myslím, že byste měl vědět, že jsem dostala váš dopis a že s vaším rozhodnutím absolutně nesouhlasím.“

„Ani jsem nečekal, že budete.“

Její hlas náhle zjemněl. „Nepochybně najdete způsob jak vycházet se Severusem i v této obtížné situaci.“

„Budu s ním muset vycházet při etice. To je pro mě Snapea víc než dost.“

„Víte, že v minulém roce--,“ ať už chtěla říct cokoli, odmlčela se, „tato situace je těžká pro všechny, Harry. Když jste za mnou přišel, abych změnila váš rozvrh... mám pocit, že jsem vás odbila příliš rychle. Doufám, že jsem vás tím nedonutila k tomu poněkud šílenému nápadu s vypuštěním lektvarů.“

„Ne, to ne,“ odpověděl Harry, mile překvapen lítostí, kterou ukázala nad nedostatkem soucitu, který mu nedávno projevila. „Věřte mi, paní profesorku, že v momentě, kdy jsem zjistil, že je nepotřebuji k OVCÍM, nic už by mě tam neudrželo.“

„Škoda,“ prohlásila, povzdychla si a přitáhla si károvaný hábit blíže k tělu. „Pak vám tedy vysvětlím princip vizualizace. A nepokoušejte se pořád vizualizovat se jako jelen. Už jsem unavená z toho, jak se o to pokoušíte a nevede se vám to. Takže, zaprvé, zavřete oči...“

****

„Takže Zabini je červ? Vážně,“ naklonil se šeptem Harry k Dracovi, když byla hodina u konce. „Jak to, že ho ještě někdo nezašlápl?“

„Ještě se nedokázal úplně přeměnit.“

„Fuuuuuuuuuuuj.“

„No ty si alespoň nepamatuješ, žes to viděl. Počkej, až se o to pokusí znovu a pak teprve říkej fuj.“

Harry se rozesmál a přemýšlel, jestli byl Draco vždycky takhle vtipný. Došlo mu, že ano, ale že byl zvyklý humor nahrazovat zlomyslností. A možná to někdy dělá dodnes. Harry věděl, že se Draco nemohl změnit v úplně jiného člověka. Ale ta změna, která se s ním stala, je určitě k lepšímu.

A co se týče Snapea... také se změnil. Ale na tom zas tak nezáleží. Draco se choval v minulosti odporně, ale když to celé začalo, bylo mu teprve deset. A pak už se toho zlozvyku nezbavil. Na druhou stranu Snape byl už dospělý, který se nijak nepokusil své příšerné povahové rysy usměrnit - co to o něm říká jako o člověku? Vyléval si zlost, kterou cítil vůči mrtvému muži, na nevinné dítě, které ani netušilo, proč je terčem jeho slovních útoků.

Ne, že by Harry nebyl na takovéhle zacházení zvyklý. Teta Petunie a strýc Vernon dělali po celé roky to samé. Všechny ty jedovaté poznámky, které nedávaly smysl, dokud mu nedošlo, že magie je reálná...

Harryho příbuzní nikdy nelitovali zloby, se kterou s ním jednali a patrně se svou nenávistí k němu i zemřeli. To Snape alespoň vypadal, že lituje, ale co se Harryho týče, bylo to příliš málo a příliš pozdě. A na té situaci se nedá nic změnit. Po tom všem co se mezi nimi stalo, se instinktivně držel od Snapea dál. To vysvětluje ten vztek, který cítí pokaždé, když má být tomu člověku nablízku.

A teď s ním má strávit dvě hodiny při etice...

„Pojď už,“ připomněl mu Draco, jako ozvěna jeho vlastních myšlenek. „Máme etiku.“

„Já vím,“ odsekl Harry. „Pamatuji si svůj vlastní rozvrh.“ O chvíli později dodal omluvně. „Promiň. Já jen že se mi na etiku nechce.“

„To vidím, že ne.“

Harry si kysele pomyslel, že by se Draco mohl alespoň pokusit znít účastně. Ačkoli to by mohlo vypadat, že Harryho navádí a tomu se chtěl alespoň pro teď vyhnout.

„Měli mě nechat vynechat i etiku,“ stěžoval si Harry stále vsedě. Vůbec se mu nechtělo vstát. Pomyšlení na to, že stráví dvě hodiny jen pár kroků od Snapea bylo nesnesitelné. A pak každý týden znovu a znovu... Harryho rozbolela hlava.

„Jo, ale nenechali. Pořád jsi zapsaný, takže vstávej.“

Zapsaný...

To slovo se uhnízdilo v koutku jeho mysli. Něco mu uniká, pravděpodobně přesný význam toho slova... Co přesně to Brumbál říkal? Musíš být zapsán na kurz etiky, abys mohl být připuštěn k O.V.C.E., to řekl. A Harry je zapsaný. Nikde není napsáno, že musí získat známku, jen musí být na seznamu studentů, kteří ty hodin navštěvovali. Dokonce i v oběžníku z ministerstva je napsané totéž. Magický záznam říká „potvrzuje celý rok studia věnovaný tomuto předmětu.“

A potvrzené to on mít bude, protože, jak už Draco řekl, je zapsaný.

Harry se úlevou rozesmál a bolest hlavy byla ta tam.

„Ty z toho máš radost? Už ti někdy někdo řekl, že jsi vážně divný?“

Bolest hlavy se vrátila, to jak se připravoval na hádku, ale byl v tak dobrém rozmaru, že k tomu nakonec nedošlo.

Draco se k němu naklonil a zblízka si ho prohlédl. „Proč mám pocit, že když bych ti držel místo, jen bych plýtval časem?“ Harry zavrtěl hlavou a Draco zvýšil hlas. „A co mám říct Severusovi.“

„Pravdu. Že jsem ti řekl, abys šel napřed beze mě. Anebo si něco vymysli, mně je to jedno.“

„Harry--“

„Nějaké problémy, Draco?“ Zeptala se Hermiona, když míjela jejich stůl.

„Možná, že mi můžeš pomoct. Očividně existuje nějaká skrytá nebelvírská tendence, náhle začít v sedmém ročníku vynechávat hodiny.“

„Harry,“ řekla Hermiona, „ty na tu etiku půjdeš, i kdybychom tě tam měli Draco a já dotáhnout.“

„Aha, takže vy chcete, abych znova poslal Snapea do hajzlu?“ Zeptal se Harry se zuřivým výrazem. „A víte, že to udělám. Jsem bez sebe vzteky. Nenapadlo vás, že se možná snažím vyřešit situaci nejlépe, jak umím? Vy dva nevíte, jaké to pro mě je. Pokud dnes musím vynechat etiku, abych zůstal při zdravém rozumu, tak to udělám. A pokud se mě tam pokusíte dotáhnout, získáte jedině mou nehynoucí nenávist a pravděpodobně všichni tři skončíme v nemocničním křídle. Ale stejně, nepůjdu na tu hodinu tak, jak byste si to vy přáli.“

Harry popadl svůj batoh, vyrazil pryč, naštvaný jak na něj všichni civí.

„Vypadá rozhodnutě, že?“ Slyšel jak se Hermiona ptá třesoucím se hlasem.

„To tedy vypadá.“

Zbytek Dracovy odpovědi zanikl v šumu, to jak Harry vešel do rušné chodby.

Harry se rozhlédl a přemýšlel, kam by tak měl místo etiky jít. Více než kdy jindy si přál mít zpět svou mapu. Nepřál si, aby ho teď po tom všem donutil jít do hodiny někdo větší, silnější a magicky mocnější.

Na druhou stranu Harry pochyboval, že by Snape zašel až tak daleko. Nechtěl Harryho úplně ztratit. Byl to Snape, který trval, přes Brumbálovy námitky, na tom, že Harry smí opustit Lektvary.

Snape chce vztah... jediné co chce Harry je vyhnout se Snapeovi.

 Je skoro příjemné, jak tak protichůdné cíle mohou spolupracovat v tandemu, když přijde ta záležitost s Etikou.