Preklady fanfiction Harryho Pottera

 

Hermiona ho samozřejmě odchytila hned u východu z Velké síně.

„To bylo pěkně dětinské, takhle utéct –“

„Hele, zmlkni,“ odsekl podrážděně. „A jen pro tvou informaci, já neutekl. Prostě jsem si šel sednout k dívce, která se mi líbí, abych ji mohl pozvat na Vánoční ples.“

Hermiona vykulila oči. „Ach! A ona... tedy, co ona...?“

„Souhlasila,“ zašklebil se Harry, jehož podrážděnost šla bez fanfár do kytek, „po konzultaci se svým čajem.“

„Boduješ, kámo,“ řekl Ron zjevivší se za Hermioniným ramenem. „Taky jsem si už našel společnici.“

„Tentokrát čas nemarnil,“ odtušila Hermiona. „Jakou bude mít Lenka barvu šatů?“

„Jak to mám vědět?“

„Kluci...“ povzdechla si Hermiona teatrálně. Zvláštní, že právě tento povzdech vylovil z hlubin Harryho mysli jakýsi matný poznatek. Draco si povzdechl zrovna tak, ne? Když se snažil na něco upozornit... Harrymu se nepodařilo vzpomínku plně zformovat, ale byl si poměrně jist, že se cosi stalo. Poměrně hodně.

„Holky,“ odtušil Ron na oplátku. „Občas působí jako bytosti z jiného světa, Harry.“

„Ale vždyť jsou,“ přidal se Draco, který se u nich zastavil cestou z jídelny. „Dokonce o tom existuje i kniha. Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Fascinující čtivo, ačkoliv usuzuji, že ta metafora je přehnaná.“

To věřím... To věřím...

Harry potřásl hlavou, aby z ní dostal ozvěnu Snapeova hlasu, a pokoušel se neztratit nit rozhovoru.

„A proč se vlastně bavíme o holkách?“ zeptal se Draco.

„Harry půjde na Vánoční ples s Lenkou,“ řekl Ron podivně zprudka. Harry netušil, proč.

„Kterou jsi pozval ty, Draco?“ zeptala se Hermiona velice, převelice něžně.

„Žádnou,“ usekl Draco rázně. „Samozřejmě se zúčastním, jak se od prefekta žádá. Ale nemám v úmyslu tančit, a už vůbec ne plížit se ven do růžové zahrady a nechat se ocicmávat.“

„To já zas jo,“ pronesl Ron bohatýrsky, stále to vypadalo, jako kdyby se chystal k boji.

„Rone, brzdi. Draco a já jsme jen kamarádi. Kolikrát ti to musím ještě zopakovat?“

„Ano, Rone,“ zanotoval Draco zpěvavě. „My jsme jen kamarádi. Kolikrát ti to musíme ještě zopakovat?“

Ron se zachmuřil. „Pojď, Hermiono, jdeme.“

„Mám s Dracem domluvené sezení.“

„Sezení?“

„Ano,“ řekla Hermiona upjatě. „Draco pracuje na projektu o mudlovských psychologických teoriích a dnes večer se pokusí jednu z nich ověřit. Psychoanalýzu. On bude Freud a já jeho pacientka.“

„Kdo je k čertu zase Freud?“ zeptal se Ron, jeho hlas nabýval na otáčkách.

„Vidíš to, Harry?“ obrátil se k němu Draco s hranou žertovností. „Jsem naprosto nestranný. Dokonce natolik, abych přiznal, že i Ron byl vychováván neznalými hejhuly, ačkoliv jeho rodiče jsou čistokrevní. To musí nutně znamenat, že v sobě nemám ani stopu po předsudcích.“

Věřte Dracovi, že pomocí urážky Rona složí sám sobě poklonu a navíc bude ještě očekávat obdivné výkřiky.

„Draco!“ vyjekla Hermiona. „Přestaň se tvářit tak nafoukaně!“

„Byla bys raději, kdybych byl nafoukaný doopravdy? Jistě bych to dokázal.“

„Chci, abys s tím přestal úplně!“

„Pokud to zvládneš,“ doplnil Ron.

„Řekl bych, že se právě pokoušel nepůsobit namyšleně,“ usoudil Harry. „Ale nejlepší by bylo, kdybys rovnou vysvětlil, kdo byl Freud, Draco. Já o něm také slyšel jen letmo.“

Draco se začal uculovat jako kocour nad miskou smetany. „Jistěže. Rone, položím tvou dívku na pohovku, přikážu jí, aby zavřela oči a klidně zhluboka dýchala, až dokud se zcela neuvolní. Je to opravdu prosté. Detailně společně probereme její erotické fantazie a pokusíme se vystopovat, zda její touhy nepramení z nějakého traumatu z jejího dětství –“

Ron zařval a vrhl se po Dracovi.

Harry se mezi ně s povzdechem vložil.

„Nebude to dělat tak, jak to řekl,“ začala vysvětlovat Hermiona se zachmuřeným pohledem upřeným na Draca, pak se otočila k Ronovi: „Je to jen jako. Studujeme jeden skutečný Freudův případ a pokusíme se ho zrekonstruovat.“ Znovu se přísně zahleděla na Draca. „A pokud se Draco nezačne chovat profesionálně, tak se toho nezúčastním. Toto nebyl ani zdaleka přiměřený začátek.“

Draco přitakal s tváří patřičně sklíčenou, ale jakmile se Hermiona odvrátila, v očích mu zajiskřilo.

„Pamatuješ, jak jsme se domluvili, že se nebudeš navážet do nebelvírů?“ připomněl Harry. „Tak to budeš muset dodržovat i vůči Ronovi. Nebo mi nechoď na oči. A Draco... já mám vážně rád, když se spolu učíme. Nenávidím pomyšlení, že bych se toho musel vzdát.“

Draco znovu kývl, tentokrát úsečně, a vyrazil s Hermionou pryč. Ron za nimi podmračeně hleděl, leč po chvilce se násilím pokusil přes to přenést. „Co zápěstí? Můžeme se trochu prolétnout?“

Harry nebyl nikdy šťastnější, že si ho předvolala vyšší místa: „Totiž... musím za Brumbálem, viděls, že jsem včera u snídaně dostal vzkaz.“

„Jo vlastně, to mi vypadlo.“ Ron vypadal chvíli zmateně, ale pak to hodil za hlavu. „No, hodně štěstí, ať už je to co je to.“

Harry se k němu naklonil. „Pro tebe nic tajného, jen jedna milá doktorka.“

Milá doktorka... milá doktorka... Podivné. Harry netušil, kde to slovní spojení už slyšel, ale znělo mu velmi povědomě.

****

„Takže si už vybavuješ drobné střípky a kousky,“ shrnula doktorka Milá, když usedla do strohého křesla, které přistavila Komnata nejvyšší potřeby. „To je nadějné.“

„Žádný z nich nedává moc smyslu.“

„Bez propojení se širším kontextem ani nemůže.“

Harry nakrčil obočí. „Kdybyste dovolila mým přátelům, aby mi odpovídali na otázky, problém s kontextem by se vyřešil, paní doktorko.“

Kolem očí se jí nadělaly vrásky, jako by ji ta poznámka pobavila. „Pokud bych neomezila informační toky ve tvém okolí, Harry, nebyl by sis vybavil ani ty kousky a střípky. Důvodem, proč k jejich uvolnění došlo, je právě to, že tvá mysl je takto motivovaná k vyšší činnosti.“

Mýlíte se, pomyslel si Harry, začínám si vzpomínat, protože mi pomáhají Dracovy příběhy. Měl jasný důkaz, že její teorie je chybná, ale pokud by se prořekl, Draco by měl problémy. A Harry byl dalek toho, aby se odřízl od jediného pramenu informací, který měl.

Jistě, ještě existoval denní tisk, jenže Draco věděl mnohé, co se k novinářům nikdy nedoneslo.

Chtělo se mu skřípat zuby nad naspravedlností toho celého. Původně měl v plánu použít to, že si na nic nevzpomíná, jako páku na přesvědčení téhle ženské, aby změnila přístup k jeho terapii. Jenže přesně dle Dracových obav se mu nepodařilo udržet jazyk za zuby a uklouzlo mu pár podrobností, které znát neměl. Mohl by se pokusit vymluvit se na to, že se k němu donesly během prvních dní po úrazu, ještě před tím, než lékařka nastavila pravidla. Ale zase se bál, že by si protiřečil vzhledem k jejich předchozímu sezení.

Takže ji to celé vedlo jen k názoru, že ten její směšný způsob léčby paměti zabral.

Tak dobrá. Teď už je stejně pozdě přesvědčovat ji o opaku.

„Kdo vlastně o vás mluví jako o ‚milé doktorce‘?“ zeptal se Harry.

Byla příliš chytrá, aby mu skočila na špek. „Neočekávej, že poruším svá vlastní pravidla o omezení informací tobě podávaných,“ usmála se klidně, překřížila nohy v kotnících a naklonila se vpřed, aby si ho dobře prohlédla.

„Chabý pokus –“

Jeho zamumlanou poznámku přešla bez povšimnutí. „Mimo to, Harry, dnes zde nejsem jen kvůli tvé ztrátě přístupu ke vzpomínkám na loňský rok. Jak se jinak máš?“

Harry na ni zíral. „Neurazte se, ale nedokážu si ani představit, že bych si vám začal vylévat dušičku. Neznám vás, a i kdybych měl pocit, že jsem vás snad někdy znával, čemu z toho, co bych vám asi tak mohl říct, byste byla schopná porozumět?“

„Možná bys byl překvapen.“

„Dobrá tedy. V péči o kouzelné tvory jsme probírali něco málo o hydrách. Mám takový dojem, že je Hagrid loni namnožil a pár mu jich uteklo do jezera – a on se teď bojí, aby nepozabíjely jezerní lidi, nebo se s nimi nedaj bože nezačaly pářit. Ani si nechci představovat, co za obludu by z toho spojení vzešlo.“

Harry se v duchu usmál, jistý si, že k tomu lékařka nebude mít co dodat, protože pravděpodobně ani netuší, co to hydra je.

„Nápodobně,“ odtušila klidně. „Ale dovedu si představit, že tě ta představa přeci jen zaujala.“

„To by zajímalo každého se špetkou mozku v hlavě.“

„A tebe obzvláště.“

Harry zrudl. „To je to tak zjevné?“

„Pro ostatní možná ne, ale já mám hluboké povědomí o základních osobnostních rysech,“ nastínila. „A ty se nemění ani vlivem okolností. Pokud se v jezeře u školy objeví příšera, budeš cítit potřebu chránit ostatní studenty, a tak tě možnost její existence přirozeně znepokojuje.“

„Myslím, že se mi o tom zdálo,“ připustil Harry. Nebyl si jist, jestli jí to měl prozrazovat, ale zdálo se, že má pro něho víc pochopení než kdokoliv jiný.

„Jak ta příšera ve tvém snu vypadala?“

„No... to je právě to.“ Kousl se do rtu. „Myslím, že to byla noční můra o té potvoře, ale valnou částí byla prostě o jezeře. Všude byla voda. Já byl v ní. Měl jsem ji i nad hlavou, ale netopil jsem se. Bylo to, jako kdybych se nemohl utopit, protože já jsem byl ta voda. Ale přitom jsem to také byl pořád já.“

„A dál?“

„Stále stejné, celé hodiny. Ale víte, jaké jsou sny. Okamžik se v nich dokáže roztáhnout do neuvěřitelně dlouhé doby.“

„Mluvíš střídavě o noční můře a prostém snu,“ podotkla, výraz nečitelný. Harrymu bylo jasné, že se snaží z něho vytáhnout maximum, aniž by sdělila vlastní názor. Během jejich půlhodinového sezení v Komnatě nejvyšší potřeby to zkoušela několikrát.

„Asi to byl jen sen.“

„Tak proč jsi zmínil noční můru?“

„Protože jsem si myslel, že ta voda musí být naše jezero, což by ukazovalo na problémy s hydrami. Řekl bych, že o jejich útěku jsem se dozvěděl právě předchozího dne,“ vysvětloval Harry, který se náhle cítil zahnaný do kouta. „Předpokládal jsem, že tu část s potvorou jsem prostě zapomněl, víte, jak je těžké zapamatovat si sny celé. Jenže, jak o tom teď přemýšlím, ona tam ta příšera nejspíš vůbec nebyla. Jen... voda.“

„Skutečně? A nemůžeš si na tu příšeru prostě jen nevzpomínat?“

„Ne, protože v tom snu jsem byl po celou dobu klidný a takový... uvolněný.“

„Potom zřejmě s hydří záležitostí neměl žádnou spojitost. Čeho se teď nejvíc bojíš, Harry?“

Náhle se mu chtělo být k ní upřímný, ani nevěděl proč. Asi to souviselo s její pomocí při výkladu podivného snu. Cítil se klidněji a méně nejistě. „No... vlastně... už dlouho jsem neletěl na koštěti, tak nevím, jestli to ještě platí, ale... ehm... myslím, že jsem zjistil, že mám... tak trochu... ehm... strach z výšek.“

„Naprosto pochopitelné – z toho, co jsem se doslechla o tvé nehodě při famfrpálu.“

Její naprosto klidný a chápavý tón hlasu ho rozčiloval. Strach z výšek je doprčic vážný problém! Neměla by o tom mluvit, jako by se nic nedělo. „Není to pochopitelné. Nepamatuju se, že jsem dostal potloukem. Ani pád. Není důvodu, aby mě výšky děsily!“

„Tvé vědomí si to sice nepamatuje, ale tvé podvědomí si je dobře vědomo toho, co se stalo, a reaguje na to.“

Stále mluvila tím k uzoufání klidným hlasem.

„Tak to musím překonat,“ odsekl Harry. „Jsem chytač, což znamená –“

Téměř neznatelně se pousmála. „Já vím, kdo je to chytač.“

„Pak víte, že já prostě musím být schopný létat!“

„To bych řekla.“

Harry pevně stiskl područky. „Tak mi řekněte, co mám dělat!“

Její úsměv se rozšířil. „Nechtěla jsem na tebe naléhat, ale když se ptáš... ta technika se nazývá ‚desenzitizace‘. Skládá se z pozvolných drobných krůčků, jimiž se učíš čelit svému strachu a vyrovnat se s ním, začíná se něčím v podstatě nevinným.“

Harry uvolnil sevřené svaly. „Hm....“

Porozuměla: „Předpokládejme, že potřebuješ překonat panickou hrůzu z pavouků. Prvním krokem bude –“ vyjekla, když se na stolku před ní zjevil arch pergamenu a tužka. Vzápětí se rozesmála. „Zajímavá místnost. V pořádku tedy.“ Vzala si nabízené předměty a tužkou rychle cosi načrtla.

Když mu obrázek ukázala, Harry se téměř uchechtl. Nakreslila pavoučka jak z kresleného filmu pro děti, nohy měl volně složené pod sebou a na téměř lidské tváři přihlouplý úsměv. „Tohohle by se nelekl ani Ron.“

„Dobře, použijeme Rona jako příklad. Když bude schopen vzít tento obrázek do ruky a nebude přitom cítit ani záchvěv úzkosti, můžeme použít pavouka plyšového, který působí o ždibec reálnějším dojmem. Až mu přestane být nepříjemný, použijeme ještě reálnějšího a tak dále. Až ve finále dovolí, aby se po něm procházela živá tarantule.“

Tentokrát se už Harry uchechtl nahlas. Tarantule byla úplná nicka v porovnání s akromantulí, ale to asi nemělo smysl lékařce vysvětlovat. „Takže co bych měl dělat já?“

„Harry,“ vysvětlovala trpělivě, „použila jsem příklad s pavoukem právě proto, abych ti neřekla, co přesně máš udělat ty. Je mnohem lepší, pokud si postup své terapie určíš sám. Čím bys mohl začít?“

„No... dobrá, možná bych mohl zajít do sovince a –“ při té představě se zarazil. „Jenže to už jsem vlastně udělal a nevadilo mi to. Stál jsem až u okna a bavil se s Hedvikou. Shlédl jsem dolů –“ vynechal, že na sochu Luciuse Malfoye „– a ani mě nenapadlo, že bych se měl bát pádu.“

„Tak potom se nebojíš výšek.“

„Jenže když vylétnu do výšky, začne se mi motat hlava a potit ruce a bušit srdce, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi –“

„Klasické příznaky paniky,“ souhlasila. „Řekl jsi o tom někomu?“

„Ne.“

„Desenzitizace je vhodnou léčbou chorobného strachu, ale to, cos mi popsal, se podobá spíše návalům úzkosti – panické poruše. Doporučila bych ti svěřit se někomu, komu důvěřuješ, že máš tyto obtíže. Někomu, kdo je dobrým letcem na koštěti a pomůže ti dostat se přes to.“

„Mám nejprve létat při zemi?“

„Vadí ti létat nízko?“

„Ani ne.“

„Potom to z terapeutického hlediska ztrácí význam. Létej do výšky, ale v doprovodu někoho, kdo ti pomůže, pokud tě nával paniky připraví o soustředění. Časem už doprovod nebudeš potřebovat.“

Harry se zachmuřil. Nenáviděl myšlenku, že by se měl komukoliv svěřit. Co řeknou – chytač, který nezvládne vyletět výš než nějakých pět šest metrů, aby se kolem něho nezačal motat celý svět?

„Harry,“ oslovila ho doktorka Milá. Čekala, dokud k ní nevzhlédl. „Ti, kteří se dokáží přiznat ke svým slabostem, jsou silnější nežli ti, kteří toho nejsou schopni.“

„To možná jo, ale navenek silněji nevypadají, že? A já musím... totiž, čeká se ode mne...“ povzdechl si. „Nevím, jak to vysvětlit, abych nevypadal jako sebestředný pitomec. A abych nezmínil věci, které by měly zůstat tajné...“

„Proto ti právě radím, aby ses svěřil někomu, komu můžeš důvěřovat. V očích opravdového přítele nepoklesneš, když potřebuješ pomoci.“

To Harry věděl, jenže... „Nechci, aby se o mně vědělo, že nemůžu lítat jako kdysi.“

„Ale ty jsi schopen létat stále stejně,“ usmála se na něho. „Jen to musíš přijmout.“

„Já...“ Harry si nebyl jist, co vlastně chce říct. Bude o jejím návrhu přemýšlet, ale nahlas to přiznat nechtěl, tak prostě vstal a nadhodil: „Měl bych se vrátit do Nebelvíru.“

„Pošli sovu, budeš-li potřebovat,“ řekla doktorka Milá a také vstala.

Harry kývl a usoudil, že by se neměl ani divit. Zjevně byla s kouzelnickým světem obeznámena mnohem víc, než od ní očekával. „Vrátíme se do ředitelny, abyste mohla jít domů.“

„Musím podotknout, že tato místnost se mi zamlouvá mnohem více než koupela.“

Harry zrudl. „Za tu se omlouvám. Prostě jsem tak narychlo nedokázal vymyslet nic jiného.“

„Nedělej si z toho těžkou hlavu,“ usmála se znovu a její výraz ještě zněžněl. „Sejdeme se kdekoli uznáš za vhodné. Klidně znovu v koupelně, pokud chceš. Tak za týden?“

„Proč se mě ptáte? Dnešní sezení mi prostě nařídili.“

„Ale já se ptám na příští.“

„Hmm... dám vám vědět,“ rozhodl se Harry.

Terapeutka přikývla a tiše čekala, až přes ni Harry přehodí neviditelný plášť a doplní kouzlo k utlumení zvuku jejích kroků, pak vyrazili zpět do Brumbálova hájemství.

****

„To tvoje rozhodnutí vypustit etiku je prostě k smíchu,“ sdělil mu Draco bez obalu v pátek večer. „Už to, že ses v úterý zdejchnul na konci přeměňování bylo pitomé, ale zmizet na chodbě v půlce rozhovoru, tos přehnal.“

„Můžete si za to sami,“ pokrčil Harry rameny. „Taky bych raději zase vyklouzl po přeměňování, ale ty s Ronem a Hermionou jste si prostě usmysleli, že mě nepustíte ani na krok, takže to nešlo. No a proto jsem se rozhodl odejít zrovna tak, jak jsem to udělal.“

„Odejít je zajímavé vyjádření toho, žes ses rozplynul v půli věty jak pára nad hrncem!“

Harry znovu pokrčil rameny. „Nechceš mě doufám donut říct, že je mi to líto, když není, že ne?“

Dracovy oči byly jako z leštěné oceli. „Příště tě nebudu jen sledovat, rovnou tě budu držet!“

„Klíďo,“ odtušil Harry, který už měl plán připravený.

„Co máš za lubem? Mimo vynechávání etiky, samozřejmě.“

„Proč si myslíš, že mám něco za lubem?“ Harry si podal šálek s čajem, který se objevil na stolku před ním. Zvláštní, že mu komnata poskytla k pití pokaždé něco jiného. „Tohle je rozhovor vůbec k ničemu. Radši mi popovídej o tom novém zaklínadle, cos minule předváděl BA. Smrtijedi používají často něco podobného?“

„Myslíš jiné než latinské inkantace?“ Draco natáhl nohy před sebe a chvíli je držel ve vzduchu, než se pod nimi zjevila pohovka. Pak si je na ni s lehkým úšklebkem pohodlně položil. „Moc často ne. Tohle konkrétní je neevropského původu a smrtijedi jsou cháska dosti předpojatá, jak sis již zajisté všiml.“

„Mistr obrazných vyjádření, že?“

„Mohl bych pokračovat a poukázat na podobnost Voldemorta s Hitlerem. Světová nadvláda, posedlost původem...“

Pokud se snažil Harryho ohromit, neuspěl. „Koukám, žes mudlovskou historii studoval poctivě.“

„Obávám se, že základní povědomí o ojedinělé, avšak zásadní události celého století nelze považovat za výsledek ‚poctivého studia‘. A o druhé světové válce jsem slyšel už před tím, než jsem začal navštěvovat hodiny profesorky Burbagové.“

„Chápu,“ odtušil Harry suše. „Hitler je přesně tím typem osobnosti, jaké smrtijedi obdivují.“

„Ne, o něm jsem se dozvěděl až z mudlovských studií. Ale Lucius mě učil o atomové bombě. Dle jeho názoru je její sestavení dobrým důvodem pro vyhlazení mudlů při první příležitosti, protože bychom se neubránili v případě, že by se dozvěděli o kouzelnickém světě a rozhodli se ho zlikvidovat.“ Draco střelil po Harrym pohledem. „Pokud nevíš, co bys na to řekl, tak si s tím nelam hlavu. Když jsme to probírali minule, tak jsi taky nevěděl.“

Harry přikývl. Chtěl se Draca zeptat, jestli je něco nového s jeho mudlovskou přítelkyní, ale usoudil, že bude lepší ji nepřipomínat. Asi se ještě znovu neozvala a pomyšlení na ni by Draca jen zbytečně rozrušilo.

Tak se raději zeptal na to, o čem přemýšlel už od rána, kdy si prohrabal kufr a všechny kapsy: „Nevíš náhodou, kde mám klíček od trezoru?“

Dracovy oči opět ztvrdly. „Ano, samozřejmě, že vím.“

Jeho tón se Harrymu nelíbil. „Neříkej mi, že... nechal jsem ho ve Zmijozelu?“

To znělo šíleně i jemu samému, ale předpokládal, že to znamená, že měl příliš víry v ochranná kouzla, jimiž byl jeho kufr opatřen. Na druhou stranu, nikdy by nevěřil, že by se zmijozelové nepokusili vloupat se mu do soukromí.

„Je ve sklepeních, ale ne ve Zmijozelu.“

Harry začal vidět rudě. „Ten had s černým svědomím! Vzal ho, že jo?! Vzal si můj klíč od trezoru stejně, jako si vzal plášť a zrcátko a mapu Bradavic!“

„Přestaň předvádět svou zabedněnost,“ pronesl Draco opovržlivě. „Prokazuješ tím jen svou naprostou neznalost typu muže, jakým je náš otec.“

„On není můj otec!“

„Je, ať už tu skutečnost chceš přijmout nebo ne, a tvé ustavičné vykřikování opaku je otravné. Tedy, Severus si vzal k sobě zrcátko, protože z něho začala prosakovat černá magie, když jsi ho použil způsobem, k němuž nebylo určeno, mapu potřeboval, aby mě očistil z nezaslouženého obvinění z vraždy, plášť schoval, protože jsem ho zneužil a hrozilo, že to udělám znovu. Není z čeho ho obviňovat.“

 „Ale jistě, že je,“ odporoval Harry vášnivě. „Vzal mou mapu, aby pomohl tobě. Což se koneckonců dá pochopit, když došlo k vraždě, ale co se týče pláště, tak ten sebral mně, protože ty ses choval jako pitomec! Není to trochu nefér?“

„Dělal to nejlepší, co dokázal –“ Draco schoval ruce do kapes „– a ano, bylo to trochu nefér, přiznávám. Ale na vině jsem já, ne on.“

To se Harrymu příčilo. On chtěl obviňovat Snapea. Za všecičko. Ta potřeba byla zcela iracionální, sám si toho byl vědom, přesto jí nedokázal vzdorovat. „Jo, prostě... víš, že Snape s Brumbálem mi stále odmítají vrátit mou mapu?“

„Ne, ale...“

„Ale co?“ dožadoval se Harry. „Co o tom víš? Na co ji potřebují?“

„To mi neřekli.“

„Ale něco přece víš,“ naklonil se k Dracovi Harry. „Vidím na tobě, že máš nějakou teorii.“

„Nic víc než logickou dedukci. Severus má o tebe starosti a ty se k němu odmítáš přiblížit bez soudního příkazu. S mapou v ruce se může alespoň podívat, kde právě jsi –“

Harry se nad tím vážně zamyslel. „Musí v tom být něco víc. Brumbál se tvářil, že se jedná o záležitosti Řádu.“

„No tak v tom případě nemohu sloužit. Varoval jsem tě, že mi toho mnoho neřekli.“

„A co ten klíč?“ nadnesl zase Harry, do hlasu se mu vkradla přezíravost. „Předpokládám, že si ho ode mne Snape vyžádal z nějakého obzvlášť ušlechtilého důvodu.“

„Nevyžádal si ho od tebe. Tys mu ho dal sám.“

„Nedal!“

„Přestaň ze mě dělat lháře! Nebo si mám zase vzít veritasérum?“

Harry se zachmuřil. „No dobrá. Dal jsem mu ho. A co mě k tomu vedlo?“

„Říkal jsi, že chceš být na někom závislý. Že ti chybělo dětství. Vypadalo to, jako by sis myslel, že bez dětství a dospívání se nemůžeš stát opravdu dospělým. Tehdy jsem ti řekl, že jsi debil, ale teď, když vím trochu víc o psychologii.... tak vlastně nevím. Možná to bylo dobrým krokem na tvé cestě k osamostatnění.“

„Chtěl jsem být na někom závislý,“ zopakoval Harry, kterému se udělalo nevolno. „To nemůže být pravda. Celé roky jsem moc dobře věděl, že se nemůžu spolehnout na nikoho!“

„Ani na Rona s Hermionou? A teď, možná, trochu... na mě?“

Harryho oči hořely výsměchem. „Myslel jsem dospělé.“

„K tomu můžu říct jen to, že jsi Severuse shledal důvěryhodným,“ povzdechl si Draco. „Vážně, Harry. Buď rozumný. On by pro tebe udělal cokoliv.“

„A klíč by mi vrátil?“ přimhouřil Harry oči.

„Nevím. Požádal jsi ho, aby ti ho hlídal, dokud nevyrosteš.“

„Už jsem vyrostl.“

„Nevyrosteš a neosamostatníš se. Nechtěls ho mít u sebe, dokud chodíš do školy.“

„No, tak teď už chci!“

„Pokud potřebuješ založit, já ti samozřejmě –“

Harry ucouvl. „Od tebe si peníze nevezmu!“

„Nechápu proč ne. Vždyť se nejedná o pochybné peníze z malfoyovského špinavého jmění. Vše, co mám, pochází od Siriuse Blacka, jak dobře víš. Z jistého úhlu pohledu je to stále tvoje.“

„Nechci. Chci svůj klíč!“

„Dobrá, tak o něho požádej Severuse,“ štěkl Draco podrážděně. „A když ti ho nedá, řekni si mu o kapesné.“

„Kapesné!“

„Ano, o kapesné. Platil nám týdně, bez ohledu na počasí, ale ve tvém případě si pravděpodobně řekl, že bude lépe nepíchat do dračího hnízda.“

Správný odhad. Jenže by to stejně bylo k ničemu. „Chtěl jsem si něco objednat zásilkovou službou a nechci posílat hotovost po sově,“ zamumlal Harry. „Potřebuju klíč.“

„Potom –“ Draco nadzdvihl obočí. „Kdo ti řekl o zásilkové službě?“

Harry se pokusil vylovit vzpomínku z paměti. „Netuším.“

„Já jsem ti o ní řekl loni, do té doby jsi o ní neměl ani páru!“ usmál se Draco. „Pamatuješ si víc, než si myslíš!“

Harryho by to nejspíš mělo potěšit, ale povědomí o existenci zásilkové sovoslužby ho neposunulo nijak blíž k možnosti spojit se s oním světem a Siriusem. „Fajn, ale pořád potřebuju ten klíč.“

„Tak si musíš promluvit se Severusem.“

Harry se kousl do rtu. „Nemůžeš mi ho přinést?“

„Má ho u sebe, tam se nedostanu.“

„Ale dokázal ses dostat k veritaséru –“

„Ano, dokázal,“ odtušil Draco ponuře. „Ale nemám natolik sebevražedné sklony, abych se pokusil vlámat za jeho ochrany podruhé během pár týdnů. A když to jde proti mým zájmům, tak už vůbec ne. Chci, aby sis promluvil se Severusem, Harry. Pokud bude tím důvodem tvůj klíč k trezoru, tak budiž.“

„Fajn,“ řekl Harry a vyskočil. „Jdu za ním zrovna teď!“

„Neříkej mu, že jsem ti prozradil, že má tvůj klíč.“

„Měl bych mu to říct,“ zamračil se Harry, „ale jelikož bych byl sám proti sobě, tak to neudělám.“

Draco vstal a chytil odcházejícícho Harryho za rukáv. „Ještě něco. Chovej se normálně. Vím, že nemáš rád Severuse, ale je to jen proto, že si nevzpomínáš na to dobré, co pro tebe udělal. Prosím, Harry.“ Zarazil se, frustrace v jeho tváři jasně naznačovala, že považuje svou prosbu za plýtvání dechem.

Nebylo to plýtvání. Ne zcela. Draco ho výslovně poprosil. Harry věděl, že by to na něho nemělo mít tak velký účinek, ale nějak to nedokázal ignorovat. Ne od Draca. „Pokusím se.“

„Chceš tam dolů doprovodit?“

„Ne, trefím sám.“

Harry vyšel z Komnaty nejvyšší potřeby a zamířil si to rovnou do sklepení.

Jenže Snape nebyl doma. Dveře do jeho bytu se neotevřely, ať před nimi Harry stepoval jak chtěl dlouho.

****

Harry o svém klíči dumal bezmála celou noc, jen po půlnoci na chvíli upadl do nejasných snů plných vody.

V sobotu ráno, jakmile posnídal, vyrazil odhodlaně za svým cílem – promluvit si se Snapem. Jelikož bylo dotyčného poslední dny těžké zastihnout, namířil si to za ním rovnou k hlavnímu stolu. Třeba se díky prostředí podaří udržet konverzaci v uctivé rovině. Harrymu nedělalo potíže řvát na Snapea v soukromí, dokonce se na něho utrhoval i v Brumbálově přítomnosti, ale před zraky všech profesorů to bylo přeci jen jiné.

„Pane?“

Snape vzhlédl od Lektvarového čtvrtletníku, do něhož byl zahloubán, a málem časopis upustil, když se očima střetl s Harryho pohledem.

„Harry,“ šeptl nejistě. Rychle se vzpamatoval a dodal už normálně: „Co pro tebe mohu udělat?“

Dát mi můj klíč... no, takto asi ne. Harry nehodlal prozrazovat informace získané od Draca. „Něco hledám,“ odpověděl, dívaje se do temné hlubiny mužových očí, které mu byly schopné vidět až na dno duše, což nenáviděl. „Já... už jsem se díval všude možně, takže jsem to asi musel nechat... é.... ve vašem bytě.“

„Zcela přirozeně. Nabádal jsem tě, aby sis nechával věci doma.“

Doma. To slovo bolestně zabrnělo Harrymu v útrobách. K čertu! Potlačil onen pocit – on domov nemá, ať si Snape žvaní, co chce – a pracně povolil rysy do nicneříkající masky. „Potom se tam potřebuji podívat.“

„Ochrany tě poznají, nemusíš žádat o svolení.“

Kdyby Harry skutečně měl v úmyslu klíč hledat, byl by souhlasil, což by ale jednak v současné situaci bylo k ničemu, a navíc by to byla chyba. Naštěstí nechtěl být ve Snapeově bytě sám, takže se mu nemohlo stát, aby nešikovně prozradil, že ví, jak se dostat dovnitř. „Takže stačí, když se postavím před dveře, a ony se otevřou?“

Snapeovy oči kupodivu dokázaly ztmavnout ještě více. „Draco říkal, že jsi byl u toho, když otvíral vstup.“

„Nevšímal jsem si ho.“ Když Snape mlčel, Harry se rozhodl svou lež podpořit, aby byla uvěřitelnější. „A proč bych měl? Sám jste mi řekl, že jsem většinu loňského roku neovládal magii, tak jsem usoudil, že jsem ty dveře musel otvírat nějak jinak než vy dva. No ne?“

„Jistě. Předvedu ti to, pokud si přeješ.“

Slova byla pronesena lehce váhavě, jako kdyby Snape očekával odmítnutí. Harry zavrtěl hlavou, ale reagoval tím gestem na tón hlasu, nikoli na slova.

„Ach, samozřejmě,“ pronesl muž s pečlivou nezúčastněností, „požádám tedy Draca, aby ti to znovu ukázal.“

„Ne, myslel jsem...“ Harry polkl a pozvedl hlavu o něco výš, „...že mi to předvedete, pane. Můžeme jít rovnou? Nebo až dosnídáte?“

„Můžeme ihned. Doufám, že svůj ztracený majetek najdeš v pořádku.“

Snape vstal a jeho talíř zmizel. Harry měl nejasný dojem, že byl stále naplněný jídlem – v mužově šálku rozhodně zbývala dobrá polovina čaje. Pocítil bodnutí viny, i když si říkal, co je mu do toho, jestli se Snape nají nebo ne.

Leč... nebylo mu to jedno.

To bude tím, že vím, jaké to je mít hlad, řekl si, když mu Snape pokynul, aby obešel hlavní stůl.

Brumbál stál u Hagridova místa, něco s poloobrem probírali, ale zřejmě z jejich rozhovoru slyšel každičké slovo, protože se se zářivým úsměvem ohlédl po Harrym připojivším se ke Snapeovi.

„Tato cesta je kratší,“ oznámil Snape tiše a vyvedl Harryho dveřmi za učitelským stolem.

„Dobře,“ odtušil Harry, který stejně netoužil procházet Velkou síní po Snapeově boku. Nechtěl, aby se začalo povídat, že si k sobě znovu nacházejí cestu. Když to není pravda.

Chvíli kráčeli mlčky, ale když došli k prvnímu schodišti vedoucímu do sklepení, Snape ticho prolomil: „Jak se ti daří?“

„Dobře.“

„Obvaz na tvém zápěstí naznačuje něco jiného.“

Sakra. Harrymu se už zase stáhly útroby. Věděl Snape, co s Harrym dělají jeho poznámky? Tušil, jak často se Harry v dětství vracel ze školy pokrytý modřinami a ve skrytu duše toužící, aby si někdo všimnul, zeptal se, zajímal se...?

„To nic není,“ řekl rychle. Nechtěl vzpomínat. Teta Petúnie byla už stejně po smrti. Nemělo smysl přemýšlet ‚co by kdyby‘.

„Byl jsi za madam Pomfreyovou?“

„Ano.“

„Zvláštní, neboť popřela, že bys byl zraněný,“ pronesl Snape pomalu.

No, tak to konečně připomínalo onoho Snapea, kterého Harry znal a nenáviděl. Snaha Harryho nachytat a podvést byla druhdy jeho přirozeností. „Jak pozorné ptát se, když znáte odpověď.“

„Nicméně neznám odpověď na otázku, kým nyní vlastně jsi. Pokouším se tě znovu poznat, a proto shledávám vědomí, že jsi mi ochoten bezostyšně lhát, užitečným, i když nepotěšujícím.“

„Já vám nelžu,“ vyjel Harry. „Ptal jste se, jestli jsem byl za madam Pomfreyovou, a to jsem byl. Akorát to nebylo v průběhu tohohle týdne.“

„Předpokládám, že budeš považovat za urážlivé, pokud poukáži na skutečnost, že tvé vyhýbání se přímé odpovědi je poněkud zmijozelské.“

„Předpokládáte správně.“

„Potom musím podotknout, že je to také dětinské.“

Harry stiskl zuby a přidal do kroku s přáním, aby si o klíč mohl prostě říct. Toto byla hotová muka pekelná.

„Jak se ti daří v hodinách?“ zeptal se Snape, který neměl problémy přizpůsobit se Harryho rychlosti.

„Víte, že není nutné, abyste se mnou udržoval zdvořilou konverzaci?“ nadhodil Harry ve veliké snaze zůstat patřičně uctivým. A nesnažil se jen proto, že ho Draco poprosil. Harry nebyl pitomec. Něco od Snapea potřeboval a svého cíle dosáhne neoddiskutovatelně snadněji, pokud bude se Snapem mluvit uctivě a neřekne nahlas to, co bylo očividné: Nemáme si navzájem co říct, tak se laskavě přestaňte pokoušet něco vymyslet.

„Jak si přeješ.“

Dále kráčeli potichu, ale bylo to méně uspokojující, než Harry očekával. Zajímalo ho, nač Snape myslí. Možná by nebylo od věci raději držet mužovu mysl v neškodných vodách, aby tak neměl čas dumat, jestli Harryho neobvyklé chování nenaznačuje existenci skrytého úmyslu.

„Předpokládám, že učitelé byli seznámeni s potížemi s hydrami.“

Pokud Snapea překvapilo, že Harry promluvil, mistrně to zakryl. „Ano, ale všeobecně převládl názor, že nedojde k žádným závažným následkům. Několik málo nedospělých hyder téměř jistě nebude schopno ubránit se ostatním obyvatelům jezera.“

„Právě toho se Hagrid obává.“

Snape se nevyvaroval krátkého zasmání – což bylo natolik divné a nečekané, že Harry málem zakopl. „Měl jsem na mysli, že budou pozřeny, nikoliv že budou přinuceny se pářit.“

„Čím se živí mladé hydry?“

„Žerloky, například.“

„Žerloky?“

„Kouzelným druhem žraloků.“

„Skvělé.“ Brumbál poslal studenty zaplavat si se žraloky.

„Druhý úkol při Turnaji probíhal v době jejich zimního odpočinku,“ vysvětlil Snape.

Harry se ošil. Nelíbilo se mu vědomí, že ho Snape zná natolik dobře, aby správně odhadoval, nač myslí. Nitrozpytem to jistě nebylo. Nehleděli si do očí.

Záhy poté došli ke stěně skrývající vstup do Snapeových komnat. „Polož ruku na tento kámen,“ nařídil Snape a čekal, až Harry poslechne. „Teď vezmi hůlku a poklepej si na prsty v tomto pořadí.“

Ukazováčkem se několikrát dotkl Harryho prstů a pak mladíka nechal, aby jeho pohyb zopakoval za pomoci své hůlky. Dveře se otevřely.

„Asi by bylo vhodné, kdybyste ten postup změnil,“ navrhl Harry, když vstoupil. Nebylo to správné, aby měl volný přístup do tohoto bytu, kdykoliv se mu zamane. Vždyť sem stejně nepatří. „A ochránil si i letax, protože... totiž....“

„Ne,“ řekl Snape tiše. „Pokud budeš chtít vstoupit, přeji si, abys mohl.“

Harry se tvářil, že ani jeden z nich nic neřekl. „No, tak tedy... bych se asi měl podívat do... pokoje.“

„Do tvého pokoje nebo do obývacího pokoje?“

„Do ložnice.“ Harry rozhodně neměl v úmyslu vyslovit ‚můj pokoj‘.

Snape se nepatrně sklonil a pohlédl Harrymu do očí. „Byl bys raději, kdybych odešel?“

Ale samozřejmě! Jenže tím by padla možnost požádat Snapea o vydání klíče, až Harry neuspěje při jeho ‚hledání‘. Ale říct na rovinu, že chce, aby Snape zůstal, nedokázal. Nebylo by to vůči Snapeovi fér, přivést ho k domněnce, že se k němu Harry začíná vracet, když to tak nebylo.

Jenže... copak byl Snape někdy fér k Harrymu?

Odpověď byla zřejmá a nevítaná. Snape se očividně během loňska velmi změnil – a i nyní vynakládá nemalou snahu, když ve svém vlastním bytě ochotně pomáhá Harrymu v pátrání po ztracených věcech.

„No... záleží na vás,“ zamumlal nakonec.

„V pořádku tedy. Sednu si zde a dočtu si časopis –“ Snapeovy rysy sebou škubly.

„Co se stalo?“

„Zdá se, že jsem ho zapomněl na snídani,“ připustil, shlížeje na své prázdné dlaně. Pak potřásl hlavou: „To nakonec není příliš překvapující.“

Harry si myslel, že to překvapující rozhodně je. Jak to, že Harryho jednoduchá žádost o krátký rozhovor Snapea naprosto vyvedla z míry? To mu vůbec nebylo podobné. Ale zase na druhou stranu, Draco se zmínil o tom, že se současná stresová situace na Snapeovi podepisuje.

Harrymu se to pomyšlení nelíbilo. Nechtěl být pro Snapea důležitým. Nechtěl s ním mít cokoliv společného.

S nejvyšší rychlostí, která ještě nepůsobila směšně, Harry vycouval do ‚svého‘ pokoje a zavřel za sebou dveře.

****

Čtvrthodina by měla být dostačující.

Otevřel dveře z ložnice. „Není tady,“ pronesl smutně. „Asi nevíte, kde by mohl být?“

„Možná ano,“ usoudil Snape, otevřel oči a vstal. Vypadalo to, že právě meditoval nebo tak něco. „A co přesně je předmětem tvého pátrání?“

„Klíček od trezoru.“

Harry potřeboval veškeré své sebeovládání, aby se při svých slovech po Snapeovi nepodíval vítězně. Popřípadě zvědavě. Pravdu řečeno, umíral touhou zjistit, jak se Snape zachová. Bude mu lhát do očí? Bude tvrdit, že o klíči nic neví? Bude předstírat, že ho Harrymu pomáhá hledat?

„Ach,“ odkašlal si Snape. „Měl jsem to předpokládat. Leč vzhledem k tomu, že letos jsou víkendy v Prasinkách omezeny z důvodu...“

„...Voldemortových útoků. Všichni si myslejí, že zaútočí na studenty, vždyť už Expres byl silně hlídaný,“ pokrčil Harry rameny. „A než se zeptáte, nikdo mi to neprozradil, přečetl jsem si to v novinách. Seberete mi je?“

„Dle instrukcí milé doktorky je denní tisk přípustný.“

Milá doktorka. Harry se otřásl. „Co jste mi chtěl říci o mém klíči?“

„Nepředpokládal jsem, že ho budeš potřebovat.“

Harry přimhouřil oči rádoby podezřívavě, ale snažil se zbytečně nepřehrávat. „Co tím myslíte? Víte, kde je? Máte ho?“

„Ano, mám.“

„Vy jste mi vzal klíč!“ zařval Harry. To už asi přehnal, ale najednou se nějak stalo, že Harry přestal hrát a začal se vztekat doopravdy. „Vzal jste mi klíč stejně jako plášť a zrcátko a mapu, kterou mi pořád nechcete vrátit!“

„Klíč jsem si vzal k sobě jen proto, žes mi ho dal.“

„Fajn. A proč bych to dělal?“

„A proč bych měl odpovídat, když okamžitě zpochybníš každé vysvětlení, které ti nabídnu?“ opáčil Snape posměšně. „Ale sám sobě možná uvěříš.“

„Co to?“

„Počkej chvilku.“

Snape odvlál z obývacího pokoje do chodby. V minutě byl zpět s ruličkou pergamenu v dlani. „Měl bych tě varovat, že obsah shledáš pravděpodobně rozčilujícím.“

„Více rozčilujícím než vaši konfiskaci mého klíčku od trezoru?“

„Nepoměrně.“ Snape mu pokynul k pohovce: „Měl by ses posadit.“

„Není třeba.“

Někde u třetí věty se mu podlomila kolena a Harry roztřeseně usedl na pohovku.

 

Vážený pane profesore,

vzal byste si ten klíč a schoval ho někam do bezpečí, dokud nebudu dospělý? Nedávno jste mi říkal, že je to to, co byste si doopravdy přál, a poté, co jsem o tom přemýšlel, zjistil jsem, že je to doopravdy dobrý nápad. Jednou jsem vám řekl, že nevím, jak být něčí syn. A i když je to stále pravda, vím jednu věc, kterou jsem předtím nevěděl. Vy víte, jak být otcem, a jste v tom vážně dobrý.

Chci být váš syn, skutečně ano. Ale zdá se mi, jako bych do teď o tom jen mluvil, a nezačal jsem jím ve skutečnosti být. A za to mohou peníze. Jsem prostě zvyklý starat se o sebe sám. Ale cítím se kvůli tomu, jako bych ztratil velkou část svého života. A pokud bych zůstal touhle napodobeninou dospělého, jak jste řekl, nikdy nezjistím, co jsem ztratil. Asi si myslíte, že jsem si nevšiml, jak předpokládáte, že mě budete podporovat, ale já to vím. Právě to bylo pro mě nedosažitelné. Ale teď si myslím, že už není.

Takže... vezmete si ten klíč a schováte ho pro mě? Dokud nebudu dospělý a nebudu žít vlastní život?

S hlubokým respektem