Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.
Kapitola 41. Mezikolejní vztahy 2/2
Dokud šli po chodbě, neřekl Harry o Dracovi ani slovo, ale jakmile byli v soukromí Snapeova obývacího pokoje, nemohl se už udržet. „Jsem překvapený, že jsi mu nevzal hůlku.“
„Vskutku?“ Snape mu věnoval svůj typický pohled. „Draco má na hradě nepřátele. Přesto, že si nepamatuješ události minulého školního roku, toto bys měl vědět.“
Pravda. Pansy a Nott a navíc jak byl málem unesen ze školních pozemků, aby ho mohli předhodit Voldemortovi k mučení. Draco to všechno zmiňoval. A ne jednou.
„Jasně. Je mnohem důležitější, že se bude moct ubránit, než mít jistotu, že si při školním trestu nevypomůže nějakým kouzlem,“ zamumlal Harry. „Jistě.“
Snape se pousmál. „Ach, ale on nepoužije ani jediné kouzlo na vyčištění kotlíků. Nedovolí si to.“
„Protože ví, že by ses to dozvěděl?“
Teď se muž usmíval poněkud sarkasticky. „ Přinejmenším to předpokládá.“
„A má pravdu?“
„Co bych to byl za zmijozela, kdybych poskytl jednomu ze svých studentů tak citlivou informaci?“
„Ale tady,“ namítl Harry, „jsem tvůj syn.“
„Ach, mohu tě ujistit, že není místo, kde bys nebyl mým synem,“ odpověděl Snape a pobavení, které předtím znělo v jeho hlase, se vytratilo. Místo toho v něm teď zněla upřímnost, která se krom hlasu odrážela i v lesku jeho temných očí.
„Jo, jasně.“ takže Snape mu to neprozradí. Harry si stejně byl jistý, že odpověď tak jako tak zná. „Takže, ty erby. Asi to chvíli potrvá je objednat, co?“
„Nikoli. Pojď se mnou.“
Vešli do místnosti, která vypadala jako soukromá pracovna. Snape mu ukázal na židli stojící před stolem a sám se posadil za stůl.
Harry se zachvěl. Nemohl si pomoct, ale najednou se cítil, jako by to byl on, kdo má školní trest.
Snape zatím zalovil v horní zásuvce stolu a vytáhl pergamen s precizně vyvedenou kresbou, která zjevně znázorňovala Harryho speciální dvoukolejní znak. V dolním rohu pergamenu podepsáno Snapeovými iniciálami.
„Ach, Bože.“ Harry natáhl ruku pro pergamen. „To tys pro mě navrhl ten znak, že jo? To je...já nevím, co říct.“
„Nemohl jsi o tom vědět.“
„Zasraná amnézie!“
Snape natáhl ruku a položil ji na tu Harryho. „Ne, doslova jsi o tom nemohl vědět. Nepamatuji se, že bych to byl kdy zmínil.“
„A proč jsi mi to nikdy neřekl?“
Než Snape promluvil, chvíli to trvalo. „Toto téma... je poměrně komplikované. Můj otec byl umělec.“
„Aha.“ Harry si pomyslel, že by se asi neměl dál vyptávat, ale na druhou stranu se zdálo, že by Snape mohl být ochotný o tom mluvit. Hlavně pokud se mají navzájem lépe poznat. Copak se Harry nerozhodl, že právě o to se bude teď snažit? „Jsem překvapený, že se ti teda vůbec chtělo něco kreslit.“
Tentokrát bylo ticho kratší a tak nějak i méně napjaté. Než Snape promluvil, pokrčil rameny. „Nějaký čas jsem se vyhýbal všemu, co jakkoli zavánělo uměním. Ale o mnoho let později jsem dospěl k názoru, že pokud se, tak říkajíc, občas chopím štětce, bude to jen důkazem toho, že jeho povaha nemusela nutně definovat tu mou. Ne, že bych tomu věnoval příliš úvah. To téma je pro mne..stále obtížné.“
Harry polkl. „Jo. Ne, že by to bylo srovnatelné, ale pořád si nemůžu pomoct, abych se trochu nezachvěl, kdykoli vidím kočičí dvířka. Ne, že by mi vadily kočky, ale Durstleyovi mi takový dvířka přidělali na dveře od pokoje, aby mě nemuseli pouštět ven na jídlo. Tedy potom, co mě nechali v Dudleyho starém pokoji místo v přístěnku pod schody. Já...no, víš vůbec o tom přístěnku?“
„Ano. Možná by tě zajímalo, že tento přístěnek byl zcela vypuštěn z plánů domu, když tvůj bratranec začal s rekonstrukcí.“
„To mi Draco neřekl, když mi vyprávěl o loňském roce!“
„Co se týče tvého bratra, jistě sis již povšiml, že dokáže být velmi sebestředný. Mohu tě však ujistit, že tomu byl také přítomen, když nás tvůj bratranec prováděl po opraveném domě.“
„To děláš naschvál, že pořád mluvíš o Dudleym?“
Snape se na své židli překlonil. „Než se stal ten neblahý incident na famfrpálpovém hřišti, začali jste si vy dva budovat nový vztah.“
„O tom mi Draco něco říkal.“
„Jsem rád, že to slyším.“ Snape se mu zabořil pohledem do očí. „Jsi mladý muž, který vždy toužil po rodině. Chtěl jsem tě požádat, abys zvážil navázání komunikace s bratrancem i přesto, že si nevybavuješ nové přátelštější vztahy, které mezi vámi zavládly.“
Harry přikývl a v myšlenkách se vrátil k Vánocům. Jistě, dostal nějaký dárek od Dudleyho. Zvláštní, že si nedokázal vybavit, co to bylo. Harry si jen pamatoval, že ho to rozrušilo, ale ten pocit se rychle utopil v depresi, kterou pociťoval kvůli Siriusovi.
A později už si na to ani nevzpomněl, protože mu Snape pomohl znovu zprovoznit Zrcadlo všech duší a jemu nezáleželo na ničem jiném, než že může konečně znovu mluvit se Siriusem..tedy téměř. Ještě tu bylo rostoucí porozumění pro Snapea, který mu se zrcadlem opravdu pomohl, i když mohl klidně tvrdit, že není cesty, jak zrcadlo spravit.
A Harry by se nikdy nedozvěděl pravdu.
„Takže, Dudley,“ začal Harry pomalu a v duchu se snažil srovnat se s novým překvapením. Bez jakékoli vzpomínky bylo těžké uvěřit. „No, asi bude pěkně naštvaný, že jsem mu neposlal vánoční dárek. Na dárcích mu vždycky hrozně záleželo...“ Harry zmlkl, když si všiml, že Snape kroutí hlavou. „Co?“
„Ten mladík je teď jiný, než jak si jej pamatuješ.“
„Chceš říct, že se změnil víc, než že jen zhubnul, jak mi říkal Draco? Odstranil přístěnek pod schody a tak?“
„Ano.“ Snapeovy oči se zaleskly. „Zvažoval jsem, zda mám pana Durstleyho informovat o tvé ztrátě paměti, ale když jsem vzal v úvahu, že naše vlastní vztahy byly v tu dobu poněkud neurovnané, nechal jsem tu záležitost raději být. Přesto se domnívám, že pokud bys mu teď vysvětlil, žes měl dobrý důvod, proč jsi na něj na vánoce zapomněl, nebude ti to mít za zlé.“
„Tak to si neumím představit:“
„Stejně jako sis nedovedl představit...“ a Snape rukou jemně ukázal na sebe a na Harryho.
„Těžko říct.“ Harry pokrčil rameny a znovu si vzpomněl na Zrcadlo všech duší. „Ale...věřím ti, Severusi. Děkuji, žes mi o Dudleym řekl. Pokusím se mu napsat co nejdřív. Myslíš, že mu můžu poslat sovu?“
„Jistě.“
„A ten znak je opravdu krásný. Neměl jsem se kvůli tomu chovat jako takový blbec. Znáš nějaké duplikační kouzlo, které by dokázalo, aby ten znak vypadal látkový?“
„Předpokládám, že myslíš jako vyšitý. Jistě, znám.“ Několik mávnutí hůlkou a na stole se objevili další kolejní znaky, tentokrát vyšívané. Takhle se Harrymu líbily ještě víc. „Smím?“
Harrymu chvíli trvalo, než pochopil. „Jo, jasně.“
Snape na znak poklepal hůlkou, pak vykroužil ve vzduchu nějaký složitý obrazec a nakonec hůlkou ukázal na Harryho nebelvírský znak na hábitu. „Duplicato texam.“
Harry přejel prsty přes svůj nově přeměněný kolejní znak a pousmál se. Ne, že by měl radost z toho, že je ve Zmijozelu, ale tohle spolu s jeho prefektským odznakem by mělo přesvědčit jeho přátele, že se cítí být zmijozelem natolik, aby ho nehledali, až nebude přes noc v ložnici, protože budou předpokládat, že je ve své druhé kolejní ložnici.
No, oni tomu až asi věří, ale Harry si chtěl být naprosto jistý.
„Pokud bys potřeboval s tím kouzlem pomoci, jsem ti k dispozici.“
Harry párkrát zkusmo napodobil Snapeův pohyb hůlkou, ale bez vyslovení zaklínadla. „Myslím, že to mám. Děkuju, Severusi.“
„Nemáš vůbec zač.“
Harryho plány ohledně Lenky měly ovšem malý zádrhel. Ach ano, procházka při měsíčku se vydařila, i ty dlouhé polibky při loučení stály za to, ale Lenka s ním nemohla zůstat celý večer, protože její studijní skupina pracovala dlouho do noci. Zvláštní představa, pomyslel si Harry, Lenka jak sedí s nosem zabořeným do učebnic jako každý jiný student v Bradavicích, ale přece jen, když už ji Moudrý klobouk zařadil do Havraspáru, asi věděl proč. Ve středu také nebyl čas, protože hned po večeři měli setkání BA, a když skončili, Harry se zdržel s Dracem plánováním příští lekce, načež mu přišlo přirozené jít spát do Zmijozelu. Škoda jen, že Draco odmítal prozradit, co se stalo při hodině lektvarů. Také nereagoval na otázky o svém chování během uplynulé schůzky BA, kdy buď Hermionu okázale přehlížel, nebo na ni naopak zíral. Hermiona zase, pokud už promluvila, vyrážela slova příliš nahlas a hlasem asi o oktávu vyšším než normálně. Ron byl tak zaneprázdněný muchlováním s Levandulí, že si ničeho nevšiml. Ve čtvrtek po večeři Harry nemohl Lenku nikde najít, a to dokonce ani s pomocí mapy. To mohlo znamenat, že je v Komnatě nejvyšší potřeby, ale pak Harryho napadlo, že u Lenky člověk nikdy neví. Klidně se mohla někde zapovídat s náštipníčky, ty mu jeho mapa také neukazovala. Podařilo se mu odchytit Lenku následující ráno u snídaně a zeptal se jí, jestli by se s ním mohla setkat u obrazu Simona Strašpytla. Napadlo ho totiž, že by mohli najít na chvilku soukromí, kdyby vklouzli do tajné chodby spojující páté patro s chodbou vedoucí k učebně bylinkářství. Raději by se s ní sešel na večeři a pak by mohli z Velké síně jít někam stranou společně, ale odpoledne ho čekalo soukromé doučování lektvarů a nevěděl, jestli by to stihl. Napadlo ho totiž, že Snape by mohl chtít, aby spolu po doučování povečeřeli, což by mohl jen těžko odmítnout, aby Snapea neurazil. Na druhou stranu, dneska má Snape rande s tou příšernou Morrighanovou. Možná plánuje, že vezme na večeři jí, než půjdou do opery. Harry se zamračil. Když si uvědomil, že se mračí a proč, nejradši by se nakopl. To se musí pořád chovat jako malé děcko? Je přece jasné, že ho Snape neopustí! Každopádně je od něj hloupé, že se něčeho takového vůbec obává. Vždyť se přece dokázal bez rodičů obejít celý svůj dosavadní život. Když bude muset, zvládne to znovu. Problém je, že se mu nechtělo. Teď, když konečně někoho má, i když to byla ten nejnepravděpodobnější možnost na světě.
„Vím, že ve zkoušce NKÚ jsi dosáhl na hodnocení Nad očekávání,“ začal Snape jejich hodinu, „takže doufám, že mne nepochopíš špatně, když navrhnu, abychom začali od základních technik.“ „Myslíš jako sekání a drcení?“ „Mimo jiné.“ Harry si pochybovačně měřil řadu přísad rozložených na pracovní desce. „To vypadá na úplný základy.“ Snape si pozapínal knoflíky na rukávu hábitu a odpověděl: „Ano, jsem si jist, že je to nezbytné. Když jsem si připravoval osnovy pro tvé doučování, došlo mi, že jsou jisté aspekty výroby lektvarů, které jsi doposud pravděpodobně opomíjel.“ Harry se chtě nechtě pousmál. „Víš, měl jsem takového učitele, no a moc jsme spolu nevycházeli...“ „Také jsi ale měl minimálně jednu kamarádku, která byla ochotná myslet a občas i dělat tvou práci za tebe,“ odrazil Snape elegantně jeho rýpnutí. No, alespoň se Snape neurazil. Harry přesto cítil potřebu na něco poukázat. „Ta kamarádka by ti mohla říct, že jsem od prvního dne byl demoralizovaný. Ale v pořádku, nejspíš na tom něco bude. Asi vážně potřebuju..., ehm nápravné vyučování.“ Po posledních slovech se zarazil a zadržel dech, když mu došlo, že by mohly Snapeovi připomenout, jak se na Harryho rozzuřil, když mu nahlédl do myslánky. Naštěstí se zdálo, že nepřipomněly. Potom, když Harry na tuhle hodinu vzpomínal, byl nadšený, jak se vydařila. Nebylo to tak, že by Snape vydržel být trpělivý od začátku až do konce, ale taky k němu už nebyl nespravedlivý. Ani jednou nepoužil svoje obvyklé jízlivosti k tomu, aby roztrhal Harryho sebeúctu na cáry, ani jednou nezmínil Harryho otce. Místo toho mu postupně předvedl techniky, které se učily v prvních třech ročnících, a současně mu vysvětloval jejich důležitost. Nejen, že mu vysvětlil, jak se liší krouhání od krájení a sekání, ale také jak se vyhnout tomu, aby se sekání zvrhlo v drcení. Také Harrymu řekl, že i takovéhle drobné chyby můžou zcela pokazit výsledek celého vaření. Pak, pochopitelně, pozorně sledoval, jak se Harrymu daří napodobit, co mu právě předvedl. Ke konci hodiny mu na několika pokusech předvedl, co rozdíly v technice přípravy surovin dokážou s lektvarem udělat. Narozdíl od čehokoliv, co kdy dělali v normálním vyučování, tyhle pokusné lektvary mu hned naznačily, jestli pracuje dobře – pak zůstaly čiré a klidné, nebo chybuje – pak předváděly nepředvídatelné reakce. Bylo to dokonalé, ale možná až trochu moc zábavné, protože efekty po chybném postupu byly mnohem zábavnější, než když udělal vše správně a dosáhl lektvaru, který vypadal jako voda. Harry několikrát naschvál vhodil do kotlíku drcené kořínky místo sekaných, jen aby viděl, co se stane. Jednou získal lektvar konzistenci lávy fialové barvy a stoupaly z něj kotouče husté páry, které když vdechl, vyrašily mu z uší chumáče kudrnatých chloupků. Jindy zas jeho nohy začaly samy od sebe tancovat, ale Harry stejně v dalším kroku vhodil nakrouhané oddenky puškvorce místo nasekaných, protože ho napadlo, že by třeba mohl ještě začít slyšet hudbu, když už tancuje. „Vidím, že tuto metodu výuky budu muset ještě propracovat,“ poznamenal Snape suše, když viděl, že Harry už si zase hraje s nečekanými účinky. Harry se zasmál. „Třeba, aby bylo zábavnější, když se vaří správně?“ „Ano, něco takového.“ „No dobře.“ Harry přestal blbnout a pak už pracoval pořádně. Přestal do kotlíků sypat naschval špatné přísady, občas se ale spletl i tak. „Dobrá práce,“ pochválil ho Snape, když ve všech kotlících tiše odpočívala čirá tekutina. Harry se ušklíbl. „Měl bys takhle učit v normálních hodinách, místo toho, aby ses pokoušel každého vyděsit k smrti a donutil je tak se učit.“ „Ach, to bych ovšem povzbuzoval studenty, aby k tomuto předmětu přistupovali lehkomyslně.“ „Přesně! Nakonec by je vaření lektvarů mohlo bavit! A vsadím se, že pak by se toho naučili mnohem víc. To by snad za to stálo, no ne Severusi?“ Snape si povzdechl. „Myslím, že podceňuješ obtížnost dohledu na dvacet studentů na jednou. Ale tvůj nápad přesto zvážím.“ „To bys měl.“ „A nyní předpokládám...“ Snape tuhle větu nedokončil, ale vlastně ani nemusel. Bylo to jasné z jeho lehce vyčkávavého postoje, z toho jak mu pohled mimoděk bloudil ke dveřím jeho soukromé laboratoře. „Musíš se nachystat, jasně. Mudlovský Londýn. Ehm, máš vůbec vhodné oblečení?“ „Mám hůlku.“ Uf, možná má Draco pravdu. Harry vážně občas neuvažoval jako kouzelník. „No jasně.“ Harry zakouzlil čistící kouzlo na své ruce a hábit, aby se nemusel bát, že bude ještě u večeře cítit pach z vaření. Jedině dobře, že ho Snape dnes nepozval, aby povečeřel s ním, může si sednout k havraspárskému stolu a popovídat si s Lenkou. Pevně se soustředil na tuhle vyhlídku a snažil se nemyslet na to, jak moc ho to otravuje. Protože by nemělo. Věděl, že by nemělo. „Dobře se bav.“ Snape vypadal, že chce něco říct, ale nakonec jen přikývl a jeho černé oči doprovázely Harryho odchod zamyšleným pohledem.
Ještě dobře, že se s Lenkou domluvil na schůzce po večeři, protože ve Velké síni ji nenašel. Harry si tedy sedl ke kamarádům z Nebelvíru a poslouchal, jak Ron vysvětluje strategii pro odvetné utkání se Zmijozelem. „Ginny znovu navrhovala, že ti uvolní místo,“ podařilo se Ronovi vyslovit pusou plnou napůl rozkousaného hrášku. „Stačí jen říct, Harry.“ „Hm, možná budu připravený hrát až další zápas.“ Harry sice už neměl strach z létání – z toho ho Ron vyléčil. Ale celé famfrpálové utkání bylo něco jiného. Cítil, že na to ještě není připravený. I když, od Vánočního plesu už nezaznamenal žádný pokrok se svými vzpomínkami, možná by mu pořádná rána do hlavy pomohla. Dost blbý nápad, snažit se nechat trefit potloukem. Hermiona si během jídla četla, ačkoli se zdálo, že tomu co čte, nevěnuje plnou pozornost. Pohled jí těkal od knížky nahoru, pak zpátky k písmenkům a zase nahoru, jako by se snažila na něco nedívat a zároveň jí to nedalo. Nebo na někoho. „Prostě si s ním promluv, Hermiono,“ poradil jí Harry tiše, když už nemohl vydržet se na ni dívat. „Haha. Už jsme si promluvili dost. V pondělí při lektvarech. A od té doby se mnou nepromluvil ani slovo, ani jedno slovíčko!“ Harry zbystřel. „Co se tedy stalo v lektvarech? Vím, že Draco dostal školní trest.“ „Zasloužil si ho,“ odsekla Hermiona temně. „Slyšme, slyšme!“ zapojil se do hovoru Ron, který sice v lektvarech nebyl, ale nic mu nedělalo větší radost, než když Hermiona řekla o Dracovi něco špatného. Sakra. Harry doufal, že Ron je tak zabraný do taktiky famrpálu, že si jejich hovoru nevšimne. „Nechci o tom mluvit,“ řekla Hermiona a schovala se za knihu. To samé řekl i Draco, když se ho Harry začal vyptávat po schůzce Brumbálovy armáda a vůbec kdykoli na to přišla řeč. I Snape trval na své mlčenlivosti. Co se tam sakra dělo?? Harry předpokládal, že by se mohl zeptat někoho dalšího ze střídy, ale tam nebyla jistota, že se dozví celý příběh. Navíc mu přišlo nevhodné ptát se spolužáků, když je to tak tajné, že mu to přátelé nechtějí říct. A zmijozelský had v mém znaku je jen na oko, říkal si a v duchu se o tom znovu utvrzoval. Nejsem jako zmijozelští, opravdu ne. ------------------------------- Ještě, že začal zase nosit tu mapu sebou, pomyslel si Harry později večer, když čekal na Lenku. Věděl, že určitě přijde, jen nevěděl kdy. Čekání v chodbě pod portrétem Simona Strašpytla by bylo bez mapy k uzoufání nudné. Prohlížením mapy se alespoň trochu zabavil. Původně hledal Lenku, ale stejně jako předešlého večera její jméno na plánku nebylo. Tak Harry začal mapu procházet kousek po kousku. Hermiona byla ve své ložnici, její tečka tak klidná, že buď spala, nebo se učila. Ronova tečka byla v hloučku se spolužáky, nejspíš ještě pořád plánují strategii na utkání, zatímco Dracova tečka osaměle postávala na astronomické věži. Tečky Severuse Snapea a Maury Morrighanové na plánku nebyly, ale Harry věděl dokonale přesně, kde jsou. Pořád dokola projížděl očima po plánu hradu a netrpělivě poklepával nohou, jak se nemohl dočkat Lenky. Kde vůbec je? Už tu čeká dobrých pár hodin. Je to i jeho chyba, měl být přesnější, odmluvit se na určitou hodinu. Teď nemohl vědět, jestli Lenka nepřijde třeba až několik hodin po půlnoci. Už procházel mapu podesáté nebo podvanácté, když najednou vytřeštil oči. Jen tak bezmyšlenkovitě prohlížel plán sklepení, když zahlédl, jak se Severusova tečka vrátila domů. Ale Snapeova tečka nebyla sama. Podle toho, co Harry viděl, seděl Snape s Maurou Morrighanovou na pohovce v obývacím pokoji. Navíc jejich tečky byly velmi blízko u sebe, prakticky se překrývaly, což znamená, že... Harry odvrátil pohled a zhluboka se nadechl, snažil se chovat dospěle. No tak se líbají. No a? Jediný důvod, proč tu Harry teď postává na chodbě je, že chce být o samotě s Lenkou, a rozhodně plánuje víc, než si s ní jen povídat, tak proč by se měl Snape spokojit s návštěvou opery? Nic z toho mu ale nepomohlo. Harrymu se to nelíbilo. Harryho to štvalo. Nedokázal se přinutit nedívat se na ty dvě výmluvné tečky. Věděl, že není správné takhle slídit, ale stejně nepřestal. Běž pryč, myslel si Harry zoufale. Už je přece po půlnoci, takže by měla každou chvíli odejít do svých pokojů, ať už jsou kdekoli. I když věděl, že je to marné, pokusil se Harry prstem její tečku odehnat od Snapea. Kdyby ji tak mohl odšťouchnout je krbu...bez šance. Příšerná Morrighanová ne a ne odejít. Místo toho se obě tečky společně vydaly z obývacího pokoje na chodbu a pak....skrz dveře, za kterými Harry ještě nikdy nebyl. Byli teď ve Snapeově ložnici a tečky se překrývaly ještě víc než prve. Harry prudce zavřel mapu a schoval obličej do dlaní. Pak mapu znovu prudce rozprostřel, jen aby se podíval a zjistil, že už je tam jen jedna tečka. Jedna tečka ovšem s dvěma jmény propojenými dohromady. Maura Severus Morrighannová Snape. Sakra. Skoro jako by mapa předvídala něco trvalejšího než...než cokoli, co se v té ložnici dělo teď. Harrymu bylo jasné, co se tam děje. Nebyl blbý. Seděl tam, v setmělé chodbě prosvětlené občasným Lumos, když kontroloval mapu. Seděl tam, dokud se první paprsky nového dne nezačaly hlásit úzkým oknem, zasazeným v kamenné stěně. Lenka nepřišla. A Morrighanová? Neodešla.
Vitajte, ste prihlásený ako Neprihlásený
Členstvo:
Najnovšie: Monchieh
Nových užívateľov dnes: 0
Nových užívateľov včera: 0
Celkom zaregistrovaných užívateľov: 4630
Online návštevníkov:
Návštevníkov: 266
Užívateľov: 10
Spolu: 276
Online:
