Preklady fanfiction Harryho Pottera

---------------------------------------------------

Kapitola štyridsiata štvrtá

Láska a Lenka

---------------------------------------------------

 

 

Večeře se vyvíjela podle Harryho očekávání.

Draco se pokoušel zakrýt starosti o matku přehnanou veselostí až do takové míry, že by jeho chování Marša mohla považovat za maniakální. Nebo lehce slabomyslné.

Mezitím Snape skrýval nervozitu pod silnými vrstvami viktoriánských způsobů, Morrighanové odsunul židli, servíroval jí jídlo z podnosů, které se objevily na stole, a dokonce jí elegantním gestem podal upuštěný ubrousek. Morrighanovou to vše pobavilo. Nebo možná zmátlo.

O čem však nemohlo být sporu, byl její oděv. Namísto obepnuté kůže měla oblečené volné, splývavé šaty; dokonce si na sebe na cestu do podzemí hodila i hábit. Že by si konečně uvědomila, jak na ni všichni kluci hledí a roztouženě slintají, když je ve svém obvyklém oblečení? Že by tento scénář nepovažovala za nejlepší pro rodinnou večeři? Nebo věděla, že se Snape chystá vyklopit svoji žádost, a nechtěla ten okamžik zničit tím, že by se těsně před vyslovením jeho synové rozpálili a museli se vypořádat s malým problémem –

Ale možná si ani neuvědomovala, jak blízko je Snape tomu, aby jejich vztah změnil na oficiální.

Co se týká Harryho… během večeře se choval, jak nejlépe dokázal, to mu nemohl nikdo upřít. Nezahlížel, netvářil se, i když pomyšlení na dělení se o Snapea ho pořád žralo, kdykoliv se nad tím náležitě zadumal. Takže se snažil na to nemyslet. A to šlo líp, pokud mluvil o čemkoliv jiném, tudíž vytahoval témata, která mu seděla, aby mluvil co nejvíce.

Stálo za houby, že ho za jeho úsilí Draco kopl pod stolem. Pětkrát!

Nakonec bylo po dezertu a Severus se k Morrighanové naklonil způsobem, který doslova křičel do světa: „Vezmi si mě!“ a Harry to neunesl.

„Kouzelnické scrabble!“ navrhl a už mávl hůlkou, aby je přivolal. Což stejně nemohl, jelikož ta hra se nacházela za ochranami Snapeova kabinetu, a on se nechystal použít své temné síly. Ale lákalo ho to.

„Jindy,“ zamumlal Snape. „Mauro, říkal jsem si, jestli bys –“

„Šachy?“

„Nemyslím, že by si chtěl táta hrát,“ poznamenal Draco a nepatrně pozvedl obočím.

„Piškvorky? Je to mudlovská hra, stačí namalovat mřížku a –“

„Možná by sis je mohl zahrát s bratrem,“ navrhl Snape suše. „Takže, jak jsem říkal, Mauro, chtěl jsem se zeptat –“

„Dobře, dobře!“ zařval Harry, jak se v něm cosi zlomilo. „Fajn, rovnýma nohama a prostě ji požádej!“

„Dala by sis digestiv?“ dokončil Snape stále klidným, suchým hlasem. „Limoncello? Nebo možná Galiano?“

Aha. Drink. Snažil se jí nabídnout pití.

„Asi půjdu,“ povzdechl si Harry sklíčeně. Tentokrát to zvrtal víc, než když se jim snažil zabránit v návštěvě opery. Podělal Snapeovu nabídku k sňatku, a ani si nebyl jistý proč. Ne že by se snažil tomu zabránit. Jen to nechtěl slyšet.

„Už se připozdívá, takže bych už měla jít já,“ Morrighanová vstala a urovnala si sukni.

Harrymu se potvrdilo, že ta žena má úroveň. Snáze by ji nesnášel, kdyby byla méně ohleduplná. Najednou to byl Harry, kdo by si dal drink. Něco silného. Ještě lepší by byl lektvar. Nějaký, co by ho vyřadil z provozu na několik týdnů. Možná až do líbánek.

Ale s jakýmsi chorým zoufalstvím si uvědomoval, že Snape by nepřijal manželský slib, kdyby byl Harry týdny v bezvědomí. Namísto toho by ten chlap připravoval protilátku.

Zvláštní, jak ochotně v tyto dny přijímal, že pro Snapea je na prvním místě rodina před vlastními touhami, dokonce tak silnými, jaké musí být tyto…

„Chci, abys tu zůstala,“ namítl Snape a hlas mu lehce zaskřípal.

„Severusi –“

„Prosím.“

Toto jí jistě neříkal často, nebo ne tímto tónem, protože ztuhla jako divoká laň při zachycení neznámého pachu.

„Stejně máme s Harrym spoustu učení.“ Draco položil ruku na Harryho předloktí. „Víte, písemka z formulí? Zajdeme do Zmijozelu a budeme se šprtat.“

Teď již byl Harry úplně znecitlivělý. Jen ochromeně přikývl a nechal se víceméně vyvést k hlavním dveřím. Překvapilo ho však, že je Snape následoval do chodby a zavřel za sebou dveře. To, a že nevypadal naštvaný.

„Jsi v pořádku?“

„Jo.“ Harry si odkašlal. „Promiň, že jsem se choval jako debil. Já jen nečekal, že se jí zeptáš přede mnou. Což ses nechystal. Už jsem to pochopil.“

„U Merlinova vousu, samozřejmě se nechystal –“ Draco zmlkl, když ho Harry i Snape probodli pohledem. Založil si ruce, opřel se o zeď a mračení jim vrátil, tedy aspoň zčásti.

Harry vypjal hruď. „Ale názor jsem nezměnil. Jdi do toho, jak jsem řekl.“

„A nechat tě s tím srovnat.“ Snape se předklonil a zpříma mu pohlédl do očí ve zšeřelém světle. Cokoliv viděl, jej uspokojilo. „Nuže dobrá.“

„Fajn,“ usmál se Harry. Napadlo jej, že nejspíš zní nejistě, ale to bylo v pořádku. Severus to pochopí. „A díky, že ses nenaštval. Opravdu jsem to o žádosti o ruku nechtěl vyžbleptnout.“

„To doufám.“ Snape zavrtěl hlavou. „Možná jsem ti dlužníkem, Harry. Nejsem si docela jistý, že dnes najdu správná slova, ale tvůj náhlý neklid moji vlastní nervozitu potlačil. I když v této chvíli…“ Pohlédl na momentálně prázdnou zeď zakrývající vstup do jeho komnat.

Nastal čas, aby Harry dokázal, že je hoden být synem. „Ty, že bys nenašel slova? Ale no tak, Severusi. Budeš v pohodě. Řekne ano. Víš, že řekne.“

„A ten krystal závazku nádherně zrudne,“ dodal Draco a odlepil se od zdi. „Jak by mohl nezrudnout, když už jste vy dva tak –“ hlasem sklouzl do narážky, „angažovaní?“

„Draco!“ zasyčel Harry.

„Co je? To ty jsi jí u snídaně oznámil, že víš, jak bych to jen podal, že si nezřízeně užívají?“

Snapeovo chřípí se zachvělo. „Jistý nádech rafinovanosti by ti posloužil lépe. Přesto ten manévr oceňuji.“

Cože? Nebyl ani rozladěný? Harrymu to přišlo nefér vzhledem k tomu, jak reagoval na jeho nešťastnou narážku u snídaně!

Draco pokrčil rameny. „Ale trochu to fungovalo, ne? Když tě souží nervozita, prostě začni přemýšlet nad vším tím nekonečným rajcovním skotačením, které si vy dva dopřáváte, a –“

„Tak to by už opravdu stačilo!“

„Doufám, že nezapomeneš použít ta kouzla, která jsi mi ukázal,“ navázal Draco. „Myslím tím, že v čistokrevných kruzích je nekonvenční ukázat se na vlastní svatbě již… co je?“

Snape si jej zarputile prohlížel. „To by stačilo, řekl jsem.“

„Jo, to fakt není naše věc,“ ozval se Harry a doufal, že toho Draco nechá. Pravda, Harry Severusovi něco podobného řekl před nedávnem, ale tomu pak uklouzlo, že Morrighanová nemůže mít děti. Severus by neměl znovu porušit její důvěru, jen aby Draca umlčel.

„Naopak, myslím, že to bude naše věc, jestli a kdy se v našem domově objeví bráška nebo sestřička.“

„Ať už se stane cokoliv, srovnáme se s tím,“ prohlásil Harry pevně. „Nezáleží, co se stane.“

Snape na něj vděčně pohlédl.

„Měl jsem vědět, že budeš hrát toho hodného syna –“

„Já, hodného?“ uchechtl se Harry posměšně. „Já chtěl hrát scrabble, nezapomeň. A pak jsem oznámil, že táta se chce vyjádřit!“

„Takže tím chceš říct, že jsme oba příšerní? Jestli jsi zapomněl, tak já se jen snažím nemyslet na to, že moje matka leží mrtvá někde v příkopě!“

„A já se snažím neužírat strachy o Remuse!“

Snape položil dlaň na Dracovo předloktí a druhou na Harryho. „Momentálně se ani s jednou z těch situací nedá nic dělat,“ začal a zavrtěl hlavou. „Můžeme jen čekat.“

„Čekání je to nejtěžší,“ povzdechl si Draco. „Tom Petty.“

Harry a Severus se na něj nechápavě otočili. „Kdo?“ zeptali se téměř jako jeden muž.

„Studium mudlů,“ zamumlal Draco a pokrčil rameny. „Jsme u hudby osmdesátých let. Američan.“

„Čeká,“ zalapal po dechu Snape. „U Merlina! Maura na mě celou tu dobu čeká! Měl bych se vrátit, než se odletaxuje domů.“

„To bys měl,“ souhlasil Harry.

Snape polkl a pevně stiskl Harryho rameno. „Ano, měl. Ale teď je ta chvíle tady, já… já…“

„Neodejde, než se vyslovíš, ne poté, co Harry řekl. Je až moc zabouchnutá!“ Draco volnou ruku položil na Snapeovu. „A jestli tě přepadne nervozita, mysli na –“

„Nezačínej zase s tou pitomostí!“

„Nezačínám,“ reagoval Draco. „Prostě mysli na to, že tě před minutou Harry nazval tátou.“

„To teda ne!“

„To teda jo.“

Harry se kousl do rtu a zamyslel se. „Aha, nazval. Bože můj.“ Vzhledl k Severusovi. „Ehm, bez urážky.“

„Nic se nestalo.“ Snape je najednou oba vtáhl do pevného objetí a stejně tak prudce je pustil. „Běžte se ponořit do vašeho studia.“ S tím se otočil a rychle zaklepal sekvenci, která jej pustí do komnat. Na to se za ním těžké dveře s bouchnutím zavřely.

„Dneska Zmijozel?“ zamířil daným směrem Draco.

Harry pokrčil rameny. „Pro mě za mě. A prý jsi špatný lhář. Snape ti to o té písemce věřil!“

„Teď toho má hodně,“ prohodil Draco suše. „Ani jsem k tomu lhaní nepotřeboval nitrobranu. A přestaň zase házet zpátečku. ‚Snape‘, Harry, to jako fakt? Kdysi jsi mu říkal táto, můžeš zase.“

„Jo, možná budu. Ale ne, jestli to budeš pořád omílat.“

„Beru na vědomí.“ Došli ke vchodu do Zmijozelu. „Takže rovnou do postelí?“

Harry měl lepší nápad. „Asi skočím do Havraspáru, jestli by se Lenka nešla projít.“

„Po večerce?“

„Prefekt,“ prohodil Harry a samolibě si poklepal na odznak.

„A pak se vrátíš do Zmijozelu?“

Na to Harry nehodlal odpovědět. Dnešní večer byl důležitý, ale stále pracoval na svém plánu udržet lidi v nevědomosti, kde spí. Jak jinak by mohl být s Lenkou celou noc, aniž by musel odpovídat na nepříjemné otázky? „Nevím. Možná tady, možná v Nebelvíru.“

Draco k němu přistoupil. „Tady, ano? Jen pro případ, že by si Severus potřeboval pokecat.“

„Ale nebude. Víš, že řekne ano –“

„Prosím.“

No, tak toto slovo od Draca často neslýchal. Harry zadržel dech. Jo, Snape si možná bude potřebovat pokecat. V takové chvíli by zmizel jen mizerný syn.

„Vynechám tu procházku,“ rozhodl se. Jen pro jistotu.

„A budeš tu spát?“

„Ano a budu tu spát, ty pako. Pro případ, že nás táta bude potřebovat.“

Draco se zazubil, ale netrvalo to dlouho. „Moje matka mě nejspíš potřebuje. A já jí, sakra, nemůžu nijak pomoci.“

Asi ne, ale existovalo cosi, co Harry mohl udělat pro svého bratra. A to konkrétně, rozptýlení. Pořádné. „Zavolej krbem do Nebelvíru a pozvi Hermionu na kouzelnické scrabble. A vydej ze sebe všechno. Vsadím se, že na ni nemáš.“

Dracovi zazářily oči. „Hermiona,“ vydechl. „To je nápad… ale co když Severus –“

„Ona pochopí, kdybychom potřebovali rodinnou chvilku. Ale my nebudeme.“ Harry se otočil ke dveřím a řekl heslo. „Takže pozveš ji ty nebo já?“

„Rozhodně já.“

Harry se zasmál a vstoupil do Zmijozelu.

Příštího rána musel Harry připustit, že čekání opravdu je tou nejobtížnější částí. Snape nic nevzkázal, a v tomto případě platilo, že žádné zprávy, dobré zprávy, ale stejně by potěšila aspoň krátká zpráva, jestli skončí s macechou.

Uf. Macecha. Jen při tom slově se otřásl. V představách mu vytanula Petunie Dursleyová. Rozmazané, roztřesené obrazy, v nichž se zamračila, když poprosil o plátek slaniny, nebo se ušklíbla, když mu šest hodin ve slunečním žáru nestačilo na dopletí záhonů…

Což bylo směšné. Vždyť jeho macechou ani nebyla. Vlastně vůbec žádnou matkou.

Stejně… asi od něj bylo hnusné nenávidět mrtvou ženu.

Tím se ale Harry zabývat nechtěl. „Zaskočme na snídani k Severusovi,“ navrhl, jakmile Draco dokončil kouzelné žehlení hábitu.

Druhý hoch zvedl obočí. „Kam?“

Bože, copak nikdy na Harryho nepřestane tlačit? „Fajn, tak domů. V pořádku?“

„Klídek,“ zamumlal Draco a koutkem oka pohlédl na ostatní Zmijozely, kteří se ochomýtali kolem. To Harryho popudilo ještě víc. Vždyť nechtěl vyžbleptnout Snapeovy svatební plány! O diskrétnosti něco věděl! Budiž, včerejší večer a snídaně se nepočítaly.

No jo. Diskrétnost… Harry měl pocit, že na toto téma se Snapem kdysi vedl dlouhý rozhovor. Ale nemohl si přesně vzpomenout, takže se to muselo stát během toho chybějícího roku. Ale čeho se ta diskrétnost týkala? Z novin, nezmiňujíc všechny kolem, věděl, že se Snape nesnažil adopci utajit…

„A když se na chvilku zamyslíš, dojde ti, proč je obzvlášť pitomý nápad jít za tátou na snídani zrovna dnes.“ Na posledním slově zazněl jen náznak důrazu.

Harry zrudl. Sakra. Proč si neuvědomil, co Snapeovo mlčení znamená? Samozřejmě řekla ano a ti dva budou slavit. A jak asi slaví právě zasnoubený pár?

I když… hlásek mu našeptal, že existují i jiné možnosti. Třeba Morrighanová žádost o ruku odmítla a Snape se zkároval pod obraz. Koneckonců to dělával, když ho něco opravdu rozrušilo. Neměli by ho v tomto případě synové zkontrolovat?

„Ne,“ zamítl Draco.

„Nic jsem neřekl!“

„Ale tvůj výraz jo. A odpověď je ne.“

„Ale co když –“

„Ne.“

Harry si povzdechl. Bylo mu jasné, že bratr má nejspíš pravdu.

„Ale jestli se neobjeví ani u oběda, půjdu domů a zkontroluju ho. Buď jdeš se mnou, nebo ne, záleží to na tobě!“

Draco jej popadl za paži a táhl ze schodů, přičemž mu do ucha šeptal. „Bude to v pohodě, Harry. Uvidíš. Kdo ví, třeba bude fajn, mít nové… rodinné poměry.“

„Já ti ukážu poměry,“ zamumlal Harry.

„Neblázni.“

„Já vím!“ Harry se přinutil povolit pěsti. „Jsem v pohodě, vážně. Teda musím být, protože cokoliv jiného je naprostá pitomost. Bude to skvělé pro Snapea a…“ jako by začal lapat po dechu. „A ty si mysli, co chceš, ale já chci být dobrým synem!“

„Bez obav.“ Pro jednou Dracovi ta věta nezvedla mandle. „Oba chceme to samé. Oběd zní jako dobrý plán.“

Mezitím došli do společenské místnosti. „Dobře. Teď už mě pusť. Jdu do Havraspáru, protože někdo mě od toho včera odradil!“

„A já půjdu do Nebelvíru,“ odsekl Draco a přikývl. „Skvělý nápad.“

Harry si odkašlal. „Ehm… víš, sice se včera k Hermioně nikdo nechoval extra hnusně, ale nemyslím, že je dobrý nápad, aby s tebou jídávala u zmijozelského stolu.“

„A já si nemyslím, že bys totéž měl zavádět s Lenkou.“

„To jsem se jí ani nechystal navrhnout!“

Draco si na něj dál upřeně hleděl.

„Aha,“ vydechl Harry po chvíli. „Ty chceš jíst u nebelvírského stolu? To jako vážně?“

„Proč tě to tak překvapuje.“ Draco se na něj potutelně usmál. „Obyčejně se u nich neprojevují násilnické sklony a i můj vlastní bratr je Nebelvír.“

Harryho to potěšilo, ale stejně si dělal starosti. Pohodil hlavou, aby jej Draco následoval, a vyšel do chodby, kde seslal kouzlo proti odposlechu. „Podívej, už tak bylo zlé, když jsi jí poslal kvanta nóbl kytek, ale nemůžeš s ní začít jídávat –“

„Proč? Protože by Weasleyho trefil šlak a pravděpodobně by explodoval?“

„Nedělám si srandu!“ vyštěkl Harry a odpochodoval za roh, aby je nikdo neviděl se hádat. Nechtěl, aby se o tom dozvěděl Snape, a už vůbec ne dnes. „Jak můžeš být tak bezohledný? Je mudlorozená, jestli jsi zapomněl!“

„Takže teď je pro tebe důležitá krevní čistota?“ Draco zkroutil rty. „Ne? Tak co to znamená? Protože pokud si dobře pamatuju, byl jsi to zrovna ty, kdo včera večer navrhl, aby přišla do Zmijozelu!“

„Ale to jsem tam byl já! Lidi si mysleli, že navštívila mě a ne tebe!“

„Chceš doprdele říct, že pro ni nejsem dost dobrý?“ procedil skrz zuby Draco. „Ano, jistě, budeš se považovat za mého bratra, ale nemyslíš, že jsem se změnil natolik, abych si zasloužil poklad, jako je ona! Vsadím se, že bys to řekl hned v tu chvíli, kdy jsme se políbili, kdyby tě zrovna nerozptyloval strach o tvého drahocenného vlkodlačího kamaráda –“

Podle sebe soudím tebe. „Ale drž zobák,“ odfrkl si Harry. „Tohle si o mně můžeš myslet, jedině jestli takhle uvažuješ ty sám. Nebo možná uvažuješ o tom, co si asi myslí Hermiona.“ Nějak se mu podařilo nedodat a máš to.

Draco si zastrčil ruce hluboko do kapes. „Chápu.“

„No, s ní si starosti dělat nemusíš. Ne podle toho, jak se mě snažila přesvědčit, že ses změnil. Doslova o tom mektala.“

To jsou kozy, co mečí, ozvala se v Dracovi hluboce pohřbená vzpomínka.

„Tak co tě žere?“ zeptal se druhý hoch povýšeně.

„Jestli dáš svůj zájem veřejně najevo, určitě se to donese k Voldemortovi. Nejsi snad skoro na vrcholu seznamu lidí, které by rád mučil? Představ si, co by udělal Hermioně, kdyby zjistil, jak důležitá pro tebe je!“

Draco se usmál, ale pohled zůstal trpký. „Myslíš, že jsem na to nepomyslel? Toto mi asi pět set krát zabránilo jít za Rhiannon. Ale Hermiona?“ Zavrtěl hlavou. „Když se nad tím zamyslíš, je pro mě perfektní. Sama je na špici toho seznamu. Nezhorší se to, pokud bude chodit se mnou.“

Harry zbledl. Měl pravdu, samozřejmě měl pravdu. Hermionino přátelství s Harrym, její pomoc za všechny ty roky… byla s ním v Síni proroctví, u Merlina! Nemohl uvěřit, že něco takového přehlédl.

Neměl jinou omluvu než ten svůj zachráncovský komplex. Chtěl ji udržet v bezpečí. Jenže to nebylo v jeho moci. Po všech těch letech s ním byla Hermiona úzce spojena. A Voldemort to bezpochyby věděl.

Ale… mohl přece uchránit někoho dalšího, že ano?

„Lenka,“ zúpěl Harry, prudce se opřel o zeď, svezl se k zemi a složil hlavu do dlaní. „Sakra. Doprdele, hergot, fix! Co to kruci se mnou je? Měl jsem si to uvědomit dřív!“

„Já taky,“ přiznal Draco zvolna. Sklonil se a popadl Harryho za předloktí, aby jej vytáhl na nohy. „Ale možná je na tom stejně jako Hermiona. Nebojovala s tebou proti Smrtijedům v pátém ročníku? Zaslechl jsem na Manoru nějaké zvěsti.“

„Jo, to je vážně úleva, že už na jeho seznamu je.“ Harry zatnul zuby. „Ale ne tak jako Hermiona. Musím ji chránit. Musím… se jí vzdát.“

„Třeba ne. Jsi do ní takový blázen, že už se to ke Smrtijedům možná doneslo. Takže vzdát se jí by bylo stejně k ničemu, nemyslíš?“

Ne, Harry si to nemyslel. „Nechodili jsme spolu dlouho. Pokud to skončím, všichni si budou myslet, že šlo jen o poblouznění.“ Harry se vmžiku otočil a praštil pěstí do zdi. „Sakra! Není to jen poblouznění! Miluju ji!“

Pár vteřin trvalo, než se mu klouby na ruce a paží rozběhla bolest. Když udeřila, Harry se pod její intenzitou málem pozvracel. Podařilo se mu potlačit žluč, která mu vystoupala do úst.

„Harry!“

„Jo, dneska to na snídani nevidím,“ vydechl, když jej zasáhla další vlna příšerné bolesti a tentokrát dosáhla až k rameni. „O-ošetřovna.“

Připravím vám vaši oblíbenou postel, pane Pottere…

Nohy ho nebolely, ale z jakéhosi podivného důvodu se mu špatně šlo. Možná protože jeho periferní vidění vzalo za své. Draco jej napůl přivlekl a uložil do postele, nejspíš ani nešlo o jeho oblíbenou. Kteroužto neměl, takže nechápal, proč na to myslí.

Ale nejzvláštnější bylo, že pět minut poté, co mu madame Pomfreyová vyléčila klouby, se objevila Lenka a políbila jej na nos.

****

„Ahoj,“ pozdravil Harry ospale následkem užitého lektvaru. Vidění měl lehce rozmazané, ale aspoň se mu Lenčiny zlaté vlasy před očima příjemně rozplývaly. Jako svatozář. „Nečekal jsem, že tě tu uvidím.“

„Jistěže ne.“ Lenka jej opět líbla na nos.

„Kéž bys minula a políbila mě na pusu -“

Draco potlačil smích. „Musíš mu odpustit. Řekl bych, že ještě chvilku bude zmatený.“

„A pak s tebou musím mluvit,“ dodal Harry. „O něčem důležitém.“ Byl si jistý, že šlo o něco důležitého. Jen se teď nemohl soustředit.

„Ano, já vím,“ přitakala Lenka a usmála se na něj tak, až se začal červenat.

„A mezitím,“ přichvátala madame Pomfreyová, „oznámím vašemu otci, že jste se zranil.“

„To není třeba,“ oponoval Draco. „Už je v pořádku.“

Pohoršeně se zajíkla. „Má otce ve sboru! Severus se to musí dozvědět!“

„Ne teď,“ odsekl Draco. „V této chvíli je zaneprázdněný. Ehm… vaří důležitý lektvar a nebude vám zrovna vděčný, pokud bude muset začít znovu!“

Draco nevěřil, že ji přesvědčil. „Řekni, Harry. Řekni, že jsi dospělý, a že by se do toho neměla plést.“

Harrymu to taky připadalo důležité. „Jsi dospělý a neměla by se do toho plést.“

„Řekni to správně!“

No jo. Neřekl to správně. Ospalost jej začala přecházet a konečně mohl myslet jasněji. Morrighanová… Draco mluvil o tom, jak by Snape rád posnídal se svojí snoubenkou sám. Harry se vzepřel na rukou a uvědomil si, že jednu necítí. Zhluboka se nadechl. „Jsem dospělý. Neměla byste se šířit o mém stavu. Takže, jo, neříkejte to Severusovi.“

Zjevně popuzená madame Pomfreyová si odfrkla, otočila se a zamířila ke své pracovně.

„Díky,“ kecnul Draco na židli.

„Ty odcházíš. Zůstane tu jen Lenka. Musím s ní mluvit, pamatuješ?“

„Nenapadlo mě, že už budeš při smyslech. Ale ty lektvary asi fakt rychle vyprchávají.“ Draco vstal. „Uvidíme se později.“

„U oběda. Konečně se něco dozvíme. To si taky pamatuju.“

Draco zaváhal a pohledem kmital mezi Harryho vyléčenou rukou a Lenkou, která obsadila uvolněnou židli.

„Jen běž,“ vydechl Harry, protože snadno rozluštil bratrův výraz. „Neudělám to znovu. Budu v pohodě.“

„Když to říkáš,“ zamumlal Draco. „Tak u oběda.“

Harry s Lenkou konečně osaměl a přemýšlel, jak, merlináčku, začít. Pak ho napadlo, že by mělo přijít na řadu kouzlo proti odposlechu. Silné. Ještě že hůlka ležela na nočním stolku. Jakmile kouzlo seslal, věděl, že se do toho musí pustit a říct to nahlas. „Ehm…“

Lenka zvedla svoji hůlku a seslala malé vířící kouzlo, které nerozpoznal. Jeho efekt byl nezaměnitelný. Rty mu polaskalo cosi vlahého, poškádlilo je a zmizelo.

Z vánočního dárku věděl, že zvládla kouzlo pro poslání polibku.

„A dokonce to nebylo ani na na nos,“ poškádlila jej a rozmáchla se opět hůlkou.

„Ne!“ vyjekl Harry. „Posledně mi skvrna od rtěnky zůstala celé hodiny -“

„Ale nebuď hlupáček. To by mi teď přece žádná barva nezbyla, ne?“

Ulevilo se mu nejen kvůli tomu ztrapňujícímu následku. Nikdo by neuvěřil, že se rozešli, pokud by bylo poznat, že mu posílá vzdušné polibky! Opět jej zaplavilo zoufalství, ale nedalo se nic dělat, musí své rozhodnutí dotáhnout do konce. Raději se jí navždy vzdá, než aby ji mučili kvůli tomu, že s ním chodí.

„Musím ti něco říct,“ každé slovo ze sebe soukal jakoby proti své vůli.

„Ano, já vím.“

 Dobře, už to řekl před Dracem.

„Lenko, já… já…“

„Vroucně mě miluješ. Já vím.“ Přisunula si židli k posteli a chytila ho za levou ruku, tu nezraněnou, a propletla si prsty s jeho.

Ten dotek a její hebká kůže Harrymu odhodlání moc nepomohly. Ale její slova celou situaci jen zhoršovala, protože teď jí musel ublížit ještě víc, než plánoval. „Ne, v tom to je, víš? Není to tak. Ehm… Vypadá to, že tě ne-nemiluju.“

Bože, bylo to strašné. V očích jej štípalo, jako by začínaly otékat. Jen vteřiny jej dělily od pláče. Nebylo to fér! Proč musí každého ztratit? Ani Remus se už nemusí probrat! Ale pokud by o ni nepřišel takto, mohl by ji ztratit navždy, a jen vlastní vinou! Nemohl by se sebou žít. Tím si byl jistý.

Takže takhle to bylo lepší a nezáleželo, že by raději znovu a znovu bouchal do zdi, než jí říkal něco takového.

„Nebuď hloupý. Samozřejmě mě miluješ -“

Lenčiny nepředvídatelné způsoby, obvykle tak roztomilé, byly teď nadmíru nežádoucí. Ale Harry se k ní musel dostat, takže přitvrdil.

„Nemiluju! Dokonce tě většinu času ani nemám rád!“

„Myslím, že máš.“

Sakra. Chtěla, aby jí poskytl důkaz? „Ne, zatraceně nemám! Tvoje – tvoje vlasy -“ Co chtěl říct? Že její vlasy jsou tak dlouhé a zlaté, oči jí doslova září? Musí se vymluvit na něco, co dává smysl! Ne že by většinu času Lenka dávala moc smysl… „Nejsi jako ostatní!“

Stiskla mu ruku. „A proto,“ šeptla a naklonila se, aby jej políbila, „mě miluješ.“

Harry jí vášnivě a hladově polibek vrátil, zapomněl na vše kromě toho, že tentokrát je to naposledy. Věděl, že jí bude muset hrozně ublížit, aby mu uvěřila. Bude jí muset rozervat srdce a nechat je krvácet na podlaze ošetřovny, tak jako tam již krvácelo jeho. Nikdy mu neodpustí, ale nic jiného se nedá dělat!

Odtrhl od ní rty a prakticky zařval: „Poslouchej -“

„Ne, ty bys měl poslouchat,“ přerušila jej naprosto vyrovnaně. „Nemusíš to dělat, Harry.“

Kéž by to jen byla pravda!

„Ale já tě nemiluju,“ vykřikl Harry zoufale, aby už to měl za sebou.

„Ale miluješ. Jen bych si přála, abys netřískal rukou do zdi, když nabydeš dojmu, že mi ublížíš. Možná bys mě mohl milovat trošku méně?“

Navrhla to jako naprosto rozumnou připomínku. Harry ji chtěl obejmout, přitisknout k sobě a nikdy nepustit. Chtěl jí říct, že ji nikdy, ale opravdu nikdy nebude milovat méně.

Pak mu došlo, co řekla. „Počkej. To jsi hádala? Jak bys mohla vědět, že jsem praštil do zdi?“

Další polibek, ale tentokrát na ruku, kterou držela. „Náštipníčkové, ty hloupý.“

„Špehují mě? Pořád?“ Zděšení bylo slabé slovo pro Harryho reakci.

Lenčin smích zněl jak cinkot rolniček. „Ne, ale jsou to mí důvěrní kamarádi, víš. Myslíš, že budou ignorovat, když vyslovuješ mé jméno tak zoufalým způsobem?“

Aha. „Takže už to víš.“

„Ano, Harry Pottere. Musíš se se mnou rozejít.“ Káravě na něj pohlédla. „Prostě jsi to mohl říct a nepředstírat.“ Pak naklonila hlavu a se zájmem si jej přeměřila. „V předstírání nejsi moc dobrý.“

„Nemohl jsem to jen tak vybalit,“ protestoval Harry. „Mohla by sis myslet, že máme nějakou naději, a začala bys… ehm, mi zase dávat okurky nebo tak!“

„Ale my máme naději, protože mě tolik miluješ,“ vysvětlila mu trpělivě, jako by Harryho považovala za opožděného. „Jak by to mohlo být jinak, Harry? Taky tě miluju.“

Jako by jeho plíce naprosto přišly o vzduch. Taky ho miluje? Taky ho miluje!

„Pojď sem,“ zamumlal, popadl ji za paži a přitáhl si ji, až přes něj napůl ležela. Líbali se snad hodiny, dokud se nedostatek vzduchu nestal skutečným problémem. Ale samozřejmě ani tisíc polibků to nemohlo vyřešit.

„Stejně se musíme rozejít,“ trval na svém Harry, když se mu od ní podařilo odtrhnout ústa. „Náštipníčkové ti řekli všechno, co?“

Přikývla a pohled jí potemněl smutkem.

Harry potlačil lítost, ale přesto ji objal pevněji a posunul tak, že hlavu měla položenou na jeho rameni. „A… a musí to být opravdové. Příliš jsem dal najevo, jak výjimečná pro mě jsi. Všichni musí uvěřit, že je konec. Nemůžeme riskovat… uf, že se budeme ve Velké síni ignorovat a pak se budeme skrývat v temných zákoutích. Promiň, ale musíme se opravdově, skutečně rozejít.“

Pro teď, téměř dodal, ale zakázal si to. Takto nemohl přemýšlet. Žádné sklouznutí zpět. Pokud ji miluje, musí to udělat pro její bezpečí.

„Rozumíš, proč to musí být skutečné?“

Přikývla a bradou se otřela o kapsu na jeho košili. „Protože jsi tak příšerný v předstírání.“

Nebyl, ale říct to by ničemu nepomohlo. „Tak jak bychom se měli rozejít?“ trval na svém. „Příšerná hádka ve Velké síni? To bych asi zvládl, budu prostě předstírat, že jsi Zabini, když ti budu nadávat -“

„Ale ne,“ zamumlala a posadila se na kraj postele. „Nechápeš to? Dramatická scéna by jen podtrhla to, jak pro tebe musím být důležitá. Mnohem lepší bude, když prostě ztratíš zájem.“

Uvědomil si, že má pravdu. Jednat, jako by nebyla nic než lehké poblouznění, snadno ukončené a stejně tak snadno zapomenuté.

„Ale neignoruj mě úplně,“ dodala se sladkým úsměvem. „Protože to by bylo svým způsobem taky dramatické.“

„Prostě se vrátit k tomu, jak jsem se k tobě choval, když jsi pro mě nic neznamenala,“ zaúpěl Harry. To bude těžké.

„A já se budu chovat stejně a za pár týdnů…“ Lenka pokrčila rameny, „po nás ani pes neštěkne.“

„Ať si políbí.“

„Kéž bychom mohli my,“ řekla mu Lenka. „Jenomže pak by lidi jen těžko uvěřili-“

Kdyby ta situace byla méně závažná, Harry by se zasmál. „Jo, já vím. No. Hádám, že bylo dobře, že ti náštipníčkové řekli, co plánuju. Takto ti nemusím ublížit rozchodem.“

Lenka se na něj pevně podívala. „Neuvěřila bych ti ty bláboly, že mě nemiluješ, náštipníčkové či ne, Harry.“

„Neuvěřila?“

„Ne.“ Naposledy jej políbila na nos a pak se přesunula na židli, jako by věděla, že teď musí přestat. „Vím, co je reálné a co ne.“

Harry se zasmál, pomyslel na škrkny, chropotaly a blábolivé sekáče. Nebyl to šťastný zvuk. Rezonovala v něm náklonnost, ale také rozloučení.

Lenka to pochopila. Vstala a naposledy na něj pohlédla. Pak se k němu otočila zády a odešla.