Preklady fanfiction Harryho Pottera

---------------------------------------------------

Kapitola štyridsiata deviata

Nevítané zprávy

---------------------------------------------------

„Lupin se probral,“ škrábal se na nose Snape, který se právě odvrátil od letaxového spojení.

Harry, podřimující v obývacím pokoji, okamžitě nastražil uši a čekal na další zprávy. „Je v pořádku? Myslím, opravdu v pořádku, pamatuje si všechno a mluví a –“

„Zdá se, že ano.“ I Snapeův hlas zněl vyčerpaně. „Poslal po řediteli zprávu pro tvého bratra.“

To Harryho probralo dokonale. „Jakou?“

Snape prstem pokynul Harrymu, aby jej následoval do pokoje, který spolu vytvořili. Draco tam Narcisu odlevitoval s mrazivým oznámením, že jeho matka potřebuje řádný spánek a že s dalšími otázkami je konec.

Draco dveře nezavřel, ale závěsy, které přidal, se mihotaly slabým světlem ochran zajišťujících soukromí. Seděl na posteli a stále držel matku za ruku. Při zvuku Snapeových kroků pozvedl vyčerpané oči. „Moje dnešní vyučování se může jít vycpat,“ prohlásil úsečně s důrazem na každé slovo. „Neopustím ji.“

„Je neděle.“

Draco se zamračil. „Tak se může jít vycpat snídaně.“

„Nikdo nenavrhuje, abys opustil matku.“

„Dobře, protože –“ Draco zavřel oči a tvář se mu zkroutila napětím. „Odpusť mi, Severusi. Zjevně jsem krajně podrážděný. Jenže v takové situaci jsem se nikdy předtím neocitl. Co když umírá? Procházím znova a znova instrukce madame Pomfreyové, ale vím, že neobsahují tu správnou léčbu, ani nezastaví zhoršování jejího stavu, ne navždy, a nevím, co dělat, a kde sakra je mé intuitivní ovládání magie, to bych rád věděl, a –“

Zarazil se, když ho Snape rukou objal kolem třesoucích se ramen. „Dýchej, ty pitomé děcko.“

Draco se trhaně nadechl, zopakoval to, ale stále příliš rychle. Zdálo se, že pak se lehce uvolnil. „Báječné. Blábolím jako Mrzimor. Vy dva mě musíte považovat za slaboduchého. No, ty asi ne,“ dodal a úkosem pohlédl na Harryho. „Ty Mrzimory skutečně máš rád.“

Na to Harry jen zavrtěl hlavou. „Severus má pro tebe zprávu. Od Remuse.“

„Jen mi to pověz,“ zamumlal Draco a vymanil se zpod Snapeovy ruky. „Nuže?“

Snape si odkašlal. „Lupin si dosti obšírně promluvil s ředitelem, Draco. A jakmile se dozvěděl, že je tu s námi v Bradavicích tvá matka, výslovně chtěl, abys věděl, že není otcem dítěte, a ujišťuje tě, že se tvé matky ani jednou takto nedotkl.“

Draco dlouho postrádal jakýkoliv výraz a pak zvedl bradu a zlehka odfrkl. „To tedy doufám, že ne!“

Harry nechtěl věci zhoršovat, ale nedokázal potlačit otázku, která mu vyvstala na mysli. „Tak proč lékařský záznam tvrdí osmý měsíc těhotenství, prosperující s třemi tečkami a otazníkem? Jako by si to diagnostické kouzlo ani nebylo jisté, zda je to mimino lidská bytost?“

„Netušil jsem, že Remuse Lupina nepovažuješ za lidskou bytost,“ zamumlal Draco.

„Tak jsem to nemyslel! Ale víš, viděl jsem jeho vlka. O úplňcích není přímo člověkem, tak co jsem si měl myslet, když jsem viděl takový záznam?“

„Možná bys měl začít počítat, Harry. Osmý měsíc – matka stále žila s mým… skutečným Luciusem, když bylo dítě zplozeno. A kromě toho, nemyslíš, že přesně o tomto mluvil na konci loňského roku?“

„Jak bych to měl vědět? Konec loňského roku si nepamatuju!“

„Pravda. Promiň.“ Draco se trhavě nadechl. „Když jsi zabil Luciuse, jeho portrét oživl a řekl mi, že nezdědím jediný galeon z trezoru Malfoyů, ani kdyby mi matka chtěla předat něco z Luciusova majetku. Nebo jejího vlastního značného bohatství. Prohlásil, že je vše již zajištěno. Neodvratně. A pak mluvil o mé důstojné náhradě. Takže zjevně musel vědět, že bude mít jiného dědice.“

Harry polkl a hlavou mu bleskla představa Dursleyových. Vždy věděl, že všechno nechají Dudleymu. Dávno mu došlo, že v jejich závěti se jeho jméno ani neobjeví, jako by nikdy žádného synovce neměli. Rozhodně žádného nechtěli. Ale že by Dracovi rodiče provedli něco podobného? To bylo strašné. Ten nevyrůstal s vědomím, že není milován.

„Harry,“ pravil Draco tiše. „Loni nade mnou Lucius vynesl rozsudek smrti. To jsem ti říkal. V porovnání s tím je vydědění maličkost. Kromě toho, když jsem ukradl tvoji hůlku, věděl jsem, že o všechno přijdu.“

To, jak dobře dokázal Draco číst ve výrazu jeho tváře, bylo víc než znepokojivé. „V tom případě mě překvapuje, že jsi ji ukradl,“ zamumlal Harry.

Draco pokrčil rameny. „Neměl jsem všechno říkat. Myslel jsem, že po tvém boku se sníží pravděpodobnost, že přijdu o důstojnost a svobodu. Nezmiňuju život. Ale dost už o tom. Jde o to, že před osmi měsíci Remus Lupin ještě nefiguroval v této maškarádě.“

„Ale proč teda to diagnostické kouzlo označilo to dítě otazníky? Jde o, ehm, další stránku té kletby, co jí trpí? Co když tvá matka porodí… ehm…“ Harry se zachvěl. Mysl mu přeskakovala mezi tuctem možností, z každé z nich mrazilo.

„Harry, toto stěží pomůže,“ pronesl Snape. „Draco má už tak dost starostí, i bez –“

„Ne, to je v pořádku,“ Draco si povzdechl, když položil matčinu ruku na přehoz a opřel se. Dlouze si ji prohlédl, než pohled obrátil k Harrymu. „Roky se mi dostává varování, že takový záznam mám čekat, až budeme s manželkou v očekávání. Jde jen o rodové omezení, které nedovolí rodičům zjistit pohlaví nenarozeného dítěte. Matka nosí prospívajícího chlapce nebo děvče, ale naše rodinná magie nedovolí zjistit pohlaví.“

Harry se zatvářil. „Další magie Blacků?“

„To by mě nevarovali, ne? Nikdy jsem se nejmenoval Black a rodové lektvary se pojí k legitimním nositelům toho jména spíš než ke skutečným příbuzným. Je to magie Malfoyů.“

Harry stále nepřesvědčeně zamrkal. „No, jestli ty otazníky jsou kvůli krevní magii Malfoyů… Lucius je dlouho mrtvý, opravdu by fungovalo na tvoji matku? Není skutečně Malfoyová –“

„Legitimní nositelé jména,“ zopakoval Draco s rozšířeným chřípím. „Uvědomuješ si, že je pořád Narcisa Malfoyová?“

„A tvůj uštěpačný tón také nepomáhá,“ pronesl Snape.

Harry ho ignoroval. Nepotřeboval, aby jeho bitvy bojoval otec. Kromě toho, Dracova domýšlivost mu byla fuk. Bylo to Dracovské a i kdyby nebylo, právě se užíral starostmi. „A jaký je smysl toho nevědět, jestli čekáte holku nebo kluka?“

Draco provedl ledabylé gesto. „Vyhnutí se vraždě dítěte se ti jeví jako dostatečný důvod? Víš, my Malfoyové jsme měli ve zvyku ukončit těhotenství v okamžiku, kdy bylo jasné, že prvorozené bude děvče. Do patnáctého století, kdy jeden z předků tento zvyk začal považovat za barbarský. Seslal na hlavní krevní linii rodové kouzlo znemožňující zjištění pohlaví a od té doby…“

Harry se zatvářil. „Je to choré a pokřivené.“

„Ten zvyk, nebo kouzlo, co jej znemožňuje?“

„Víš, co myslím!“

„Možná si zrovna neužívám tvé proslovy o tom, jak ďábelská je moje rodina!“

Nu, na toto Harry měl odpověď. „My jsme tvoje rodina.“ A nádavkem dodal: „Ty pitomé děcko.“

Draco pozvedl koutky v náznaku úsměvu. „To jste. Děkuju, Harry. Ale možná by ses mohl krotit v urážení mých předků? Adopce či ne, nemůžu popřít, že jejich krev koluje v mých žilách.“

Při posledních slovech pohlédl na matku, což Harryho probralo. Nebyla to jen jejich krev, na kterou Draco poukazoval. Byla to její krev. Narcisina krev.

Harry pochopil. Kéž by jen pochopil dřív. Samozřejmě, Draco svoji matku miloval. Možná Harryho zabedněnost spočívala v tom, že netušil, jaké to je mít matku a milovat ji.

Ale Draco ji miloval, a proto ho Harryho otevřené zpochybňování jejích motivů a loajálnosti zraňovalo.

Harry přikývl a předsevzal si, že jestli bude nucen říct o ní něco špatného, nejdříve si promluví soukromě se Snapem. Nebo možná s ředitelem. Ale nebude mluvit před bratrem, ne, pokud se tomu půjde vyhnout.

„Dobře, rozumím,“ zamumlal. „Ehm… za to předtím se omlouvám. Neměl jsem říkat, abychom ji nepustili. Je to tvoje máma. Já… no, nemyslel jsem na ni tak. Což bylo hloupé.“

Draco na něj zblízka zamžoural. „Tak náhlá změna názoru?“

Harrymu zahořely tváře. Opravdu to nechtěl vysvětlovat, ale jinak to nepůjde, že? „Sotva jsem si zvykl mít otce, Draco. Víš, že na matku si nepamatuju. A nemyslím amnézii.“

„No, jo…“ Pak pohlédl na Snapea. „Zase pravdivé sny?“

Snape zavrtěl hlavou. „Jestli si vzpomínáš, varovali nás před použitím magie k oživení Harryho vzpomínek.“

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Harry. „Jaké pravdivé sny?“

„Jde o lektvar napomáhající rozpomenutí,“ vysvětlil Severus nevrle. „Když jsi jej užíval loni, vzpomínal sis na útržky raného dětství. Vzpomněl sis na rodiče… ze snů ses vynořil s vědomím, jak tě milovali.“

„To vím roky. Vždyť pro mě umřeli –“

„Ano,“ odpověděl Snape s třesoucím se hlasem. „Ale s tím lektvarem ses cítil být milován. A to zahojilo cosi hluboko uvnitř tebe, Harry.“

„Ach…“ Harry se kousl do rtu a najednou jej přepadla naděje. „Možná by prospělo, dát mi zase ten lektvar. Už jsme dospěli k rozhodnutí, že Maršino doporučení, aby mi lidi neříkali o všem, co se událo, bylo špatné.“

„Ty jsi k tomu dospěl. Ty a tvůj bratr.“ Snape si povzdechl. „Harry, pokud si vzpomeneš sám, vybavíš si i pravdivé sny. Pokud ti ten lektvar dám, není zaručeno, že budeš mít stejné sny. A mohlo by to kolidovat s tvým vlastním vzpomínáním.“

Harry se zamračil, ale logiku to mělo. Nesměl na to ale myslet, protože by jej jinak lákalo ukradnout jistý lektvar. „No jo, dobře. Do Velké síně nepůjde nikdo z nás, že? Má někdo zájem o snídani tady?“

Snape mu věnoval vděčný úsměv. „Ano, co kdybys ji pro nás tři zajistil?“

„Já nic nechci –“

„Pro nás tři,“ zopakoval Snape.

Harry zamrkal. „Počkat. Máš pro to slabost, že? Se mnou to bylo taky tak, přiměl jsi mě jíst, když jsem byl rozrušený, že? A jedl jsem sušenky, přestože jsi mi donesl tác s pořádnou večeří. Stalo se to?“

Snapeovy oči zajiskřily. „Vskutku stalo.“

„Co mě rozrušilo? To si nepamatuju.“

„Nedlouho poté, co jsem tě adoptoval, na to jeden tvůj kamarád dost špatně reagoval.“

„Ron nebo Hermiona?“

„Nemohli bychom tu exkurzi vzpomínkovou ulicí zkrátit?“ zeptal se Draco. „Potřebuju si s tátou promluvit o tom, jak zlomíme kletbu na matce! A přece jen bych i něco zakousl, tak běž něco objednat!“

„Dobře, promiň,“ omluvil se Harry a zamířil k otevřeným dveřím. „Tak za chvilku.“ S tím nechal otce a bratra o samotě. Snad něco vymyslí.

Snad včas.

****

I Harry musel uznat, že stůl se snídaní vypadá poněkud přehnaně. Neměl to v úmyslu, ale také nechtěl přerušit Snapea a Draca při rozhovoru o teorii protikleteb. Čas od času zaslechl mumlání, rozhovor se občas rozvášnil, a pak padl zpět do tichého, sotva slyšitelného šumu.

Jídlo objednal okamžitě, a zatímco čekal, až se Snape s Dracem objeví, přiobjednal další. A další. Koneckonců, možná nechtěli pomerančový džus. Takže… hroznový taky. A z granátových jablek. A jablečný. A když už na to přišlo, palačinky se mu zdály pěkně nudné, takže si poručil další. Pak jej napadlo, že Snape by pro ně chtěl nějaké bílkoviny, že? Vlastně, ta vzpomínka na sušenky něco takového naznačovala. Harry si byl téměř jistý, že mu Snape řekl, aby snědl nějaké bílkoviny. Takže jakou snídani? Skončil u slaniny, šunky a párků.

Plus vajíčka. Co je to za snídani bez vajec?

Několik druhů vajec.

Harry se nakonec zarazil, když mu došly nápady na čerstvé ovoce a začal přemýšlet o zelenině. Aby neobjednal další jídlo, vrhl se na pohovku, na níž hodiny ležela Narcisa, a popadl ze stolku časopis o lektvarech.

Byl děsně nudný.

„Dobře, ale jen když bude souhlasit madame Pomfreyová,“ říkal právě Draco, když se konečně se Snapem objevili. „Protože nehodlám – u Merlina, Harry. Řekl jsem, že bych něco zakousl, nepotřebuju hostinu!“

„Jo, promiň,“ pronesl Harry, když odhodil časopis stranou a vyhoupl se na nohy. „Nechtěl jsem rušit. Asi jsem se nechal trochu strhnout.“

Vážně viděl, jak Draco ke Snapeovi naznačil ústy trochu?

Nicméně jeho otec jídlo nekomentoval, jen pravil: „Uvítali bychom, kdyby ses připojil k naší diskuzi.“

To dokazovalo, že si nevšiml Dracovy žádosti, aby si promluvili o samotě. Nebo to možná dokazovalo, že si Snape všiml, ale nechtěl Harryho vyloučit. Nebo to dokazovalo, že se Snape cítil unavenější, než dával najevo. Nebo Harry prostě netušil.

„Můžeme?“ dodal Severus, posadil se a nalil si šálek čaje. Naštěstí měl Harry dost duchapřítomnosti a zabránil si objednat další čajovou konvici. Netřeba jejich otci připomínat jejich opileckou eskapádu v Komnatě nejvyšší potřeby.

Draco si vybral kávu a croissanty, ačkoliv ke konci si také nabral nějaká míchaná vajíčka. Harry si dal od všeho trošku. Musel, když už způsobil skřítkům tolik problémů.

Pak se krb probral k životu a Draco, který zjevně čekal madame Pomfreyovou, vyskočil na nohy. Dorazil však ředitel se zpřehýbaným výtiskem Denního věštce. Tvář měl zbrázděnou napětím.

„Nuže,“ pravil Brumbál. „Zdá se, že vaši synové dostali školu a dost možná i Řád do dosti neudržitelné pozice.“

Snape vstal a noviny si od ředitele s povzdechem přebral. Deset vteřin nato si povzdechl znovu a padl zpět na židli. „Ta zatracená ježibaba.“

Brumbál si odfrkl. „To je vše, co řeknete?“

„Mí zatracení synové,“ vyštěkl Snape. „Lepší, pane řediteli?“

„Cože?“ zeptali se Harry a Draco téměř současně.

Snape zamračeně mrštil Věštcem na stůl. „Podívejte se sami!“

Draco výtisk uchvátil první, ale když Harry namítal, držel jej tak, aby mohli číst oba.

Pozdvižení v Prasinkách! hlásal titulek velkým písmem přímo nad fotografií ve větru se kymácejícího vývěsního štítu Prasečí hlavy. A pod obrázkem podtitulek, ze kterého Harrymu ztuhla krev: Zvláštní zpráva od Rity Holoubkové.

„S Harrym jsme stěží způsobili pozdvižení, to tě můžu ujistit –“

„Čti!“ zavrčel Snape.

Nevinní kolemjdoucí v jediné skotské plně kouzelnické vesnici byli včera odpoledne přímo zděšeni dvěma opilými a drzými, zhýralými studenty Bradavic, kteří se rozhodli k návštěvě Prasečí hlavy poté, co vyvolali hádku v Medovém ráji i u Taškáře. Po ulici se říká, že zmizely sladkosti za víc než sto galeonů, a ještě víc bylo oněmi studenty rozšlapáno. Podle všech zpráv oni studenti požívali Ogdenskou přímo z láhve, zatímco se probíjeli jednou výlohou za druhou, aniž by pomysleli na následky pro úctyhodné obchodníky poctivě pracující v naději na další poctivě vydělané peníze!

„Lotři to byli. Hotoví lotři!“ soudí jeden očitý svědek, který si nepřeje být jmenován z obav reakce školy. Kdo by pochyboval, že sám Albus Brumbál musí být namočený v tak nepatřičném chování? Jistě ani jeden obyvatel Britských ostrovů nemůže věřit, že by obyčejní studenti mohli nepozorovaně vyklouznout z tak úctyhodné školy. To může znamenat jen to, že bradavický ředitel ve skutečnosti podporoval tak šokující chování.

Ptáte se, o které studenty šlo? Nikdo neví jistě, ale tato reportérka má své podezření. Přišli do blízkého kontaktu s počestným obchodníkem, který si užíval odpolední krmi u Prasečí hlavy. Podle něj byl jeden vysoký se zářivě plavými vlasy a nákladným vzhledem, který je spojen s vlastnictvím hromad galeonů, zatímco druhý byl menší, ošumělejší mladík s černými vlasy tak zcuchanými, že patrně neviděly hřeben od dob Merlina.

Mohou vůbec existovat pochybnosti, drazí čtenáři, že viníky toho poprasku ve vesnici byli Draco Malfoy a Harry Potter, oba adoptivní synové nikoho jiného, než bradavického Mistra lektvarů Severuse Snapea? Z toho pro logicky uvažujícího člověka vyplývá jediné. Zjevně je synům jistého profesora dopřáno užívat si zábavy, za kterou by byl každý jiný student vyloučen! Ptám se, jakých dalších privilegií se jim dostalo? Mají dovoleno zanedbávat studia? Nejsou jejich známky vždy vynikající bez ohledu na jejich skutečné schopnosti? Nejsou i všichni ostatní profesoři dohodnutí se Severusem Snapem, aby těmto hochům prokazovali přízeň, možná na příkaz samotného zkorumpovaného ředitele? Obávám se, nejdražší čtenáři, že jeden musí dospět k temnému závěru – navíc nesmíme zapomenout, že onen Harry James Potter, kterého zvolil zmijozelským prefektem jeho adoptivní otec, shodou okolností ředitel Zmijozelu zplnomocněný k takovému rozhodnutí a to navzdory faktu, že do této koleje nikdy nebyl zařazen, tímto postem vskutku opovrhoval po většinu školních let! A možná stále opovrhuje!

(A nesmíme zapomenout, že Potterovi byla prefektská pozice nabídnuta po podezřelé a záhadné smrti Pansy Parkinsonové, která přišla ruku v ruce s odmítnutím jejího přítele, samotného Draca Malfoye, o čemž si šuškají studenti mezi sebou! Ale já odbočím – jde o to, že Harry Potterovi byla přidělena pozice, která byla doposud rezervována ženské části Zmijozelu. Buď je profesor Snape zaujatý ještě ostudněji, než jak tato reportérka dlouhodobě předpokládá, nebo musí mít Harry Potter… řekněme sklony?)

Ale nezabředněme příliš do spekulací, mí drazí a nejvěrnější čtenáři. Ach ne – protože tato reportérka má mnohem víc důkazů než pouhý tucet zpráv a rozhovorů od obyvatelů Prasinek. Má své vlastní očité svědectví, doplňující tento zajímavý vývoj. Koho to neviděla na vlastní oči procházet včera vesnicí, několik hodin po zde popsaných událostech? Ano, uhádli jste, mí chytří čtenáři – nikoho jiného než samotnou Narcisu Malfoyovou. Bezpochyby přišla, aby pokárala svého hříšného, zkaženého syna, nebo možná aby zaplatila náhrady obchodníkům, kteří museli strpět jeho ohavnou přítomnost!

Popravdě – ta žena vypadala naprosto bez sebe. Ne, tvář měla bezpochyby popelavou úzkostí, když klopýtala cestou k hradu, zcela jistě aby si promluvila se svým bývalým synem, jehož chování ve vesnici ji zostudilo. Protože ano, sice se jej před mnoha měsíci zřekla, ale přesto mateřská láska je ryzí – tak ryzí jako tekoucí krev v jejích aristokratických žilách. Mohu jen doufat, že její láska a zjevná starost pomůže jejího syna svést ze zlé cesty, na kterou se nedávno vydal, a vrátit jej zpět na poctivou, ctihodnou cestu, po které kráčejí všichni Malfoyové.

Zatímco toto píši, drazí čtenáři, zdá se, že by Narcisa Malfoyová mohla mít ještě šanci. Přesto zůstává na hradě a možná ještě nějakou dobu zůstane, aby pobízela a přemlouvala svého marnotratného syna, aby prohlédl své chyby a opustil nerozvážné a možná i zlomyslné vedení svého ‚otce‘, nezmiňujíc ‚otcova‘ vlastního rádce, Albuse Brumbála.

Jak dlouho potrvá, než rada svolá schůzi, aby prodiskutovala tyto šokující události? Kolik dalších dětí se musí potloukat v podnapilém stavu v Prasinkách, než se začneme starat o budoucnost naší mládeže? Věřím, že děti jsou naše budoucnost – zacházejme s nimi dobře a dovolme jim mířit správným směrem!

„Ta užvaněná kráva napsala mé jméno špatně,“ prohlásil Draco, když odmrštil noviny. „Draco Snape, existuje na to veřejný záznam!“

„To je to jediné, co na to řekneš?“

„Nemá žádný důkaz, že šlo o nás, jen spekulace,“ pronesl Harry. „Vždyť sama připouští, že tam nebylo moc svědků. K Taškáři jsme ani nešli! Ten tunel nás vzal přímo do hospody a tam jsme zůstali, dokud… ehm, jsi nás nenašel.“

„Raději nezmiňuj, jak jsem vás našel!“ zahromoval Snape. „A chceš mi tvrdit, že vás viděl jen Aberforth? Protože poněkud pochybuji, že by on kontaktoval tisk. Sám se v minulosti potýkal s oplzlými obviněními!“

„Ne, byl tam další maník –“

„Aberforth,“ zamumlal Brumbál a završil tak Harryho slova.

„Mé idiotské děti se tak zřídily, že vašeho bratra považovaly za vás,“ Snapeova ústa se zkřivila odporem.

„Ale to s tím nesouvisí,“ Brumbálův tón zněl najednou mnohem ostřeji. „Ten další kouzelník, který vás viděl, nezná vaši identitu. Toho se budu držet, pokud se mě budou dotazovat. Koneckonců ten článek je plný nepodložených dohadů, které nemůže nikdo brát vážně.“

Snape se trochu zamračil, ale souhlasně naklonil hlavu.

„Ale palčivější je, Draco, že přítomnost tvé matky na hradě vešla ve veřejnou známost,“ pokračoval ředitel. „Chtěl jsem to udržet v tajnosti i před Řádem.“

Draco zastrčil ruce do kapes. „No, ale to jistě není moje chyba? Nemůžu za to, co napíše nějaká pitomá reportérka!“

Snape vykročil, ale Brumbálova zvednutá ruka jej zastavila.

„Ne?“ zeptal se ředitel s podivnou intonací mezi jemností a přísností. „Myslíš, že Rita Holoubková se skrývala v Prasinkách jen tak?“

„Možná –“

„Nebo za to mohl ten ‚maník‘, který řekl Věštci příběh o dvou bradavických studentech opile se potácejících vesnicí, hm? Popis, který Holoubkové nabídl, mohl vybudit její zájem a ona se pak vydala do Prasinek na průzkum.“

„Což hází její přítomnost ve vesnici přímo na tvoje triko!“ dodal Snape.

Zvýšený hlas mířil na Draca, což Harrymu přišlo nefér, zvlášť teď, když byl Draco pod tak velkým tlakem. „A mé,“ trval na svém. „Šli jsme tam kvůli mně, nezapomínej!“

„Důležitější otázkou je, jak zvládneme odhalení Narcisiny přítomnosti,“ pronesl Brumbál. „Voldemort teď bude znát místo jejího pobytu, a právě on ji zřejmě proklel do tohoto stavu“

„Buďte realistický!“ vyštěkl Draco. „Pravděpodobně na ni umístil sledovací kouzlo. A stejně, je tu víc než jeden důvod, proč musí zůstat tady. Neexistuje bezpečnější místo!“

„Předtím jsem nechtěl, aby byla umístěna na ošetřovně, abychom udrželi její příchod v tajnosti. Ale za těchto okolností by mnohem více těžila z Poppyiny neustálé bdělosti –“

„Můžu ji hlídat,“ povzdechl si Draco. „Musí zůstat tady, za obranami. Ty zadrží i samotného Voldemorta. Nedovolím, aby moji matku zase zřídil, a to je definitivní.“

„Severusi, jaký na to máte názor?“

„Názor skutečně mám, ale jde o jeho matku.“ Snape si dlouhým prstem přetřel stranu nosu, jako by odháněl bolest. „V tomto případě musím vyhovět Dracovu přání.“

„Dobrá,“ zamumlal Brumbál. „Jsem si jistý, že školní rada mě po přečtení ranního Věštce povolá na slovíčko.“

Věnoval Harrymu i Dracovi výmluvný pohled, ale odletaxoval se bez jediného slova.

„Doufám, že si uvědomujete, kam nás ten váš politováníhodný kousek dostal,“ ušklíbl se Snape, jakmile zelené plameny zmizely. „Jakákoliv výhoda z utajení je pryč! Dostalo se nám vzácného štěstí, že tvoje matka dorazila v noci, kdy nebyli studenti v dohledu, a pravděpodobně vešla do hradu neznámým průchodem, o kterém věděla ze školních let! Ale teď je naše výhoda vniveč!“

„Ano, to mi došlo!“ vyštěkl Draco. „Je mi to líto!“

„Je?“

„Ano!“

„Dobře.“

Draco si povzdechl. „Opravdu je mi to líto, Severusi. Bylo to pitomé, ano? Celá ta záležitost. Sakra… Kdyby aspoň nebyla matka tak nemocná, dokázala by se zneviditelnit před všemi vlezlými reportéry!“

„Nezáleželo by na tom,“ pronesl Harry a položil ruku na bratrovu paži. „Ne s Ritou Holoubkovou, která se dokáže skrýt člověku přímo ve vlasech.“

Snape najednou nepřirozeně ztuhnul, oči černější než nejhlubší temnota zabodl do Harryho. „Co jsi to řekl?“

Harrymu přišla ta otázka podivná, byl si celkem jistý, že Snape dával pozor. „No, Holoubková je zvěromág, víš? A mění se na brouka, asi takhle velkého –“ ukázal mezi palcem a ukazováčkem jen malou vzdálenost.

Snape promluvil tiše, téměř šeptem. „A jak dlouho to víš?“

Harry sebou trhl, když mu to došlo. „Roky?“

„Roky,“ zopakoval Snape. „Roky a nikdy tě nenapadlo říct to nějaké zodpovědné osobě? Ani když jsi byl uveden do Řádu, tě nenapadlo někomu říct, jak snadno může být špehován bezohlednou reportérkou naprosto postrádající kousek rozumu?“

„Neznal jsem žádnou zodpovědnou osobu!“ protestoval Harry. „Myslím tím, znal, ale nevěděl jsem, že znám! Ne tehdy. A nebylo to na předních příčkách mého seznamu věcí, které musím udělat, ne, když jsme to měli pod kontrolou!“

Snape popadl Věštce ze stolu a strčil jej Harrymu pod nos. „Pod kontrolou?“

„Myslel jsem, že jo! My jsme ji… ehm, vydírali, aby nepsala pitomé příběhy…“

„Puberťáci,“ zamumlal Snape. „Dobře. Můžu jen doufat, že až se příště dostaneš k informaci týkající se bezpečnosti Řádu, tak mi důvěru projevíš.  Nyní musím neprodleně informovat ředitele.“

„Půjdu s tebou,“ prohlásil Harry, ale nijak zvlášť se netěšil, až Brumbál zjistí, co byl za idiota.

„Zůstaneš tu s Dracem,“ opravil ho Snape. „Mohl by potřebovat pomoct s Narcisou, kdyby se její stav zhoršil.“

To Harrymu přišlo rozumné. „Tak jo.“

Snape pohledem přeskočil mezi ním a Dracem a zase nazpět. Pak vykročil ke krbu a zmizel v přívalu zelených plamenů.

„Tak pojď,“ pobídl jej Draco a nalil štědrou dávku šťávy z granátových jablek do šálku. „Chci být u ní, až se vzbudí.“

Harry přikývl a následoval svého bratra chodbou.