Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10 - Princův příběh - mezihra

Vdovský dům, pozemky Malfoyových, Wiltshire
24. dubna 2005, 11 hodin dopoledne

Po válce si Hermiona nemyslela, že se ještě někdy bude cítit příliš mladě. Kvůli v práci v hotelu se mohla cítit frustrovaná, bez nápadů, znechucená, ostražitá nebo prostě jen šokovaná ostatními lidmi, ale bylo to už velmi dlouho, co si připadala jako nezralá puberťačka.

Tam, kde selhal dlouhý seznam béčkových celebrit, uspěla Narcisa Malfoyová.

Draco ji informoval, že paní Malfoyová si je vědoma jejich dohody, ale nikoliv jejích detailů. Zjevně se zavázala k mlčenlivosti a nedělala si iluze, že by k sobě chovali nějaké vřelejší city, což bylo jedině dobře, protože Hermiona neměla zájem udržovat tu komedii i doma. Možná musí na veřejnosti předstírat, že je do Malfoye zblázněná, ale vem ji skřet, jestli se bude se zdvořilostmi obtěžovat i u snídaně.

Poté, co Hermiona neochotně souhlasila s Dracovým návrhem, ocitli se ve slepé uličce.

Opožděně vzkřísila svůj pud sebezáchovy a odmítla si ho vzít, dokud neodpřisáhne, že jí neublíží. Jenže jediná osoba s magií, o které byl Malfoy ochotný uvažovat, že ji zapojí do svých tajných plánů, byla jeho matka, která se momentálně nacházela v domácím vězení. A dokud byla Hermiona Grangerová vyhnancem sledovaným ministerstvem, jednoznačně ji nešlo přivést do rezidence Malfoyů.

Nakonec Hermiona navrhla, že by mohla paní Malfoyová fungovat jako pečetní svědek prostřednictvím letaxového spojení s nějakým jiným místem, takže Draco měl plné ruce práce s přípravou tohoto uspořádání.

Když mu Hermiona předala slib, který chtěla, aby složil, zvědavě se na ni zadíval, ale nijak neprotestoval. Většinou považovala za zbytečné spekulovat o tom, co si skutečně myslel; vzhledem k jeho tváři bez výrazu to obvykle nešlo rozluštit. Možná byl jen zmatený z toho, že dostal výtisk z počítače a ne list pergamenu.

***

Vnějším důvodem, proč Draco přivedl Hermionu do současného sídla Malfoyů na formální setkání se svou matkou, bylo přesvědčit kouzelnický svět, že jejich bouřlivá romance nabírá na rychlosti. Pokud svou přítelkyni přivedl do rodiny po pouhém měsíci dvoření, zjevně s ní měl vážné úmysly.

Způsob, kterým se to rozhodl veřejnosti ukázat, objekt jeho náklonnosti neocení, protože Hermiona neznala protokoly dvoření čistokrevných, ale bez ohledu na to jejich publikum očekávalo, že dodrží formality.

Skutečným důvodem bylo, že obě ženy budou zanedlouho sdílet dům a Draco vroucně doufal, že se jim předtím podaří najít nějakou společnou řeč. Neobtěžoval se požádat matku, aby jim to všem usnadnila; buď bude chtít, nebo ne a Draco nemohl říct nic, čím by to ovlivnil. Totéž se pravděpodobně dalo povědět o Hermioně, ale přesto se rozhodl to zkusit.

Vždycky měl talent dělat špatná rozhodnutí.

***

„Grangerová?“ oslovil ji, když se dostavil na Bermondsey Street, aby ji vyzvedl. Jako obvykle se neobtěžoval zaklepat.

„Ano,“ zamumlala od zrcadla v hale, kde se snažila zasunout si do vlasů ještě jednu vlásenku, která měla pomoct udržet její chaotický drdol na místě.

„Prosím, buď k mé matce laskavá.“

Rázem si získal její plnou pozornost; otočila se k němu čelem, zatímco on se ledabyle rozvalil na pohovce.

„Je v domácím vězení a její manžel je v Azkabanu. Už dlouho nemá moc snadný život. Mohlo by jí být prominuto, že má obavy s tebou sdílet za pár měsíců dům.“ V Dracově hlase se ozval netypický tón - že by prosba? - a pro jednou vypadal jeho obličej otevřeně a upřímně. Hermiona ani na vteřinu nezaváhala.

„Nebudu urážet tvou inteligenci zjevnou odpovědí.“ Vítězoslavně zasunula poslední sponku pod levé ucho a naklonila hlavu, aby zkontrolovala výsledek ze strany. Pak pokračovala: „Žila ve stejném domě jako Voldemort, pro boha živého. Nemyslím si, že jsem ve srovnání s ním tak špatná.“

Natáhla se pro kabelku a kývla hlavou směrem ke dveřím, aby zvedla Draca z pohovky.

„Ať je to, jak chce, udělám, co bude v mých silách, abych hodila minulost za hlavu. Pokud ona dokáže totéž,“ slíbila neochotně, uchopila klíče a zamkla patentní zámek zevnitř. Navzdory tomu, že to Dracovi dvakrát vysvětlovala, stále nemohl pochopit, proč prostě nepoužije zamykací kouzlo. Tvrdila mu, že klíče jsou rychlejší než zdlouhavá kouzla, která jste museli seslat, abyste zabránili jen tak vejít dovnitř komukoliv, kdo zvládl jednoduché alohomora.

S výrazem mimořádně velkého znepokojení, vyvolaného tím, že se musí přiblížit k Dracovi, aby ji mohl asistovaně přemístit do Vdovského domu, kde nyní Malfoyovi žili, pronesla poslední poznámku: „Předpokládám, že se shodneme minimálně na jedné věci. Všechno je to tvoje chyba!“

Navzdory tomu, co dávala najevo navenek, nedokázala v sobě najít nic, co by ji přimělo použít jeho matku proti němu. Jako další jedináček si až příliš uvědomovala, jaké to je ztratit oba rodiče. I když šlo o Draca Malfoye, nemohla mu nepřát matku, která ho očividně milovala navzdory jeho chybám.

Protože se jednalo o její první návštěvu, Draco ji v jednom z projevů staromódní formality, kterou od něj už začínala očekávat, přivedl k hlavnímu vchodu do domu. Hermionu zarazilo, jak nemalfoyovsky dům vypadal; byla to hezká cihlová budova z doby královny Anny, nepříliš okázalých rozměrů, obklopená velmi anglicky vyhlížející zahradou. Zdálo se nepatřičné, že se Malfoyovi ve svém vyhnanstvím stáhli právě sem. Hermiona poprvé pocítila něco podobného nadšení při vyhlídce, že opustí svůj byt.

To bylo předtím, než spatřila paní Malfoyovou čekající na ně v otevřených dveřích. Vidět Narcisu Blackovou Malfoyovou přes letaxové spojení ji v žádném případě nepřipravilo na skutečné setkání. Hermiona ale nedala navenek znát žádné známky neklidu; naštěstí už teď byla mnohem lepší ve lhaní, mlžení a obecně v chování v nepříjemných situacích, než když se setkaly naposledy.

Tenkrát se Hermiona svíjela bolestí na podlaze salonu v Malfoy Manor poté, co ji mučila šílená sestra této ženy. Bitva se nepočítala; těžko se dal zastavit boj a zachytit nějaký okamžik. Hermionu jen tak mimoděk napadlo, jestli knihy o kouzelnické etiketě pokrývají i tento druh situace: měla by čekat na omluvu, nebo prostě toho poměrně velkého slona v místnosti ignorovat?

„Pojďte dál, slečno Grangerová. Draco, nenechávej ji stát venku na větru. Jen pojďte, pojďte.“ Narcisa Malfoyová je vítala na prahu s rozevřenou náručí, oblečená v neposkvrněných bílých šatech z neuvěřitelně tenkého hedvábí. Hermiona na okamžik pocítila bodnutí strachu, protože si připadala jako moucha vstupující do pavoučích sítí.

Jak se dalo očekávat, vnitřek budovy byl mnohem větší, než se jevil z vnějšku.

Vstoupili do rozlehlé haly s černo-bílou mramorovou podlahou uspořádanou do šachovnice. Na vzdálenějším konci se nacházela francouzská okna otevřená do zahrady, která dovnitř pouštěla vánek ševelící místností. Po Hermionině pravici vedlo do druhého podlaží tmavé dřevěné schodiště, po levici viselo nad pozlaceným krbem velké zrcadlo, ve kterém se odrážela mísa květin položená na krbové římse.

Čtvery zavřené dveře, dvoje po každé straně haly, vedly do zbytku místností v přízemí. Když se k nim Narcisa přiblížila, jedny z nich se tiše otevřely. Malfoy vzal Hermionu zdvořile pod paží a nasměroval ji dovnitř.

Posadili se na nádhernou rokokovou soupravu dominující místnosti. Draco se rozvalil v elegantně vyhlížejícím křesle, které pod jeho vahou zavrzalo. Hermiona se na něj vyděšeně podívala, ale zdržela se komentáře. Konec konců, byl to jeho domov, mohl by klidně ten nábytek rozbít, kdyby chtěl.

„Slečno Grangerová, jsem si jistá, že vám dlužím omluvu,“ byla první věta, kterou Narcisa pronesla. Hermionu to úplně zaskočilo. Nijak neprotestovala, jen se naklonila dopředu, aby si poslechla, co bude následovat. Paní Malfoyová si složila ruce do sněhobílé látky na klíně a na okamžik k nim sklopila zrak. Pak zaměřila své znepokojivě čisté modré oči na Hermionu.

„Když jste byla naposledy v mém domě, bylo vám mou sestrou ublíženo.“

Hermiona se při vzpomínce na Belatrix mimoděk otřásla. Pořád se občas probouzela s křikem, uvězněná v nejdelších chvílích, které kdy přetrpěla. Nepotřebovala myslánku, aby si do nejmenších detailů vybavila salon na Malfoy Manor: Malfoyův bílý obličej a roztřesené ruce, dychtivý pohled jeho otce a hrdou lhostejnost Narcisy. Dobře si vzpomínala, že její křik s Narcisou nepohnul, starala se jen o to, aby znovu získala Voldemortovu přízeň a zachránila svou rodinu před zostuzením.

„Lituji toho, co se stalo, a omlouvám se za bolest, kterou jste zažila,“ pokračovala žena.

Hermiona nevěřila, že je doopravdy zkroušená; neměla k tomu žádný skutečný důvod.

S myšlenkou na náznak šílenství, který zřejmě provázel rod Blacků jako mor, viděla, jak byl Sirius svým způsobem stejně mimo jako Belatrix. Azkaban nepochybně jejich problémy zhoršil, ale Lucius Malfoy se zdál po útěku z vězení vyrovnaný stejně jako dřív, takže to nelze zcela připsat vlivu mozkomorů. Hermiona se nemohla rozhodnout, jestli věří, že Narcisa této blackovské nestabilitě unikla či nikoliv.

Ve skutečnosti to nemělo význam, stejně jako nezáleželo na tom, jestli věří, že by zcela příčetná Narcisa Malfoyová někdy opravdu litovala svých činů během války. Ať už to bylo upřímné nebo ne, věděla, že bude muset tu omluvu přijmout. Brzy budou bydlet v tomtéž domě - copak měla jinou možnost?

Sama nebyla tak úplně bez viny.

***

Zatímco Hermiona předváděla své společenské chování a Narcisa srdnatě předstírala, že jsou jen známé a nemají za sebou žádnou problémovou minulost, Draco se pohodlně usadil a pozoroval je. Nebyl hloupý, viděl, že jeho matku nezaujal Hermionin vzhled nebo původ, ale neochotně se nechala ohromit její inteligencí. Bylo to k vzteku; jako kdyby nikdy neposlouchala, když si stěžoval, jak je nespravedlivé, že Grangerová tráví každou vteřinu s nosem zabořeným v knize.

Věděl, že Hermiona pravděpodobně nebude věřit nikomu, kdo byl ve válce na druhé straně, pokud k tomu nedostane přesvědčivé důvody; naštěstí se spokojil s její spoluprací. Zdálo se nepravděpodobné, že by se ty dvě ženy pustily do otevřené války, a za to byl vděčný.

Matčina omluva byla překvapením. Malfoyové obecně věřili v to nechat věci být a neviděli žádný smysl v přetřásání minulosti. Draco byl nucen uznat, že to byl chytrý krok; svatouškovská Grangerová by pravděpodobně nabízenou olivovou ratolest odmítla, a i kdyby ji přijala, chovala by se ještě hůř.

Posloužilo to k tomu, že věci teď vyhlížely podstatně hladčeji, ale ať je zatracen, jestli uvěří, že Hermiona nechá minulost být. Tato starší verze byla nečekaně nelítostnější než její mladší já.

Přesto se zdálo, že směřovali k domácímu míru, což znamenalo, že jeho plány se náhle urychlily o několik měsíců. Nanejvýš uspokojivý výsledek.

***

Po prvním napjatém setkání si Hermiona postupně na přemisťování do Vdovského domu zvykla. Nacházel se ve vhodné vzdálenosti od Malfoy Manor; dost daleko na to, aby byl zcela mimo zorný úhel, ale dost blízko na pohodlnou procházku pro nudící se malfoyovské vdovy, které rády dohlížely na své potomky a přitom se mohly nadýchat čerstvého vzduchu.

Cesta na Manor byla po konfiskaci hlavní budovy ministerstvem zcela uzavřena, ale zjevně šlo o příjemnou cestu s výhledy na vlnící se pole a nízké kopce obklopující pozemky.

Samotný Vdovský dům byl postavený pro Meredith Malfoyovou v roce sedmnáct set šest poté, co její manžel Priscus podlehl zhoubnému viru zápalu plic, kterým se nakazil, když se pokoušel popáté vyhrát každoroční švédský závod na košťatech. Aby ji rozveselil (a hlavně, aby vylepšil svou šanci na vhodný sňatek, protože Meredithina pověst způsobila, že i ty nejstatečnější čarodějky při vyhlídce na soužití s ní zaváhaly), postavil jí syn Festus samostatný dům, který se od té doby stal součástí malfoyovského panství.

V novějších dobách ho obývali nájemníci. Vzhledem k tomu, že posledními byli Goylovi, kteří po porážce Voldemorta poměrně uspěchaně odešli, nebyl pro Malfoyovi problém se sem nastěhovat ihned po jejich vyhoštění z panství po bitvě o Bradavice. Skutečný přesun provedli jejich zbývající domácí skřítci, ale Narcisa se k nim brzy přidala a Draco ji následoval, jakmile byl propuštěn z Azkabanu.

Meredith Malfoyové, která byla příčinou, proč se její manžel energicky vrhl do nejvzdálenější soutěže související s košťaty, jakou našel, by podle všeho mnohem víc vyhovoval dům podobný tomu na Grimmauldově náměstí. Tento příjemný prostor s ošlapaným dřevěným schodištěm a širokými parapety, kde jste se mohli uvelebit s knihou a trávit tu odpoledne, přičemž vám stromy venku chránily oči před sluncem, byl pravým opakem toho, co Hermiona očekávala. Možná ho zjemnil čas, ohladil jeho tvrdé hrany a změkčil část přísnosti, která se stále skrývala pod břečťanem a vybledlým brokátem.

Hermioniny nečekané sympatie k tomuto domu byly dostatečným důvodem, proč se neobtěžovala bojovat, když Malfoy trval na tom, že se kvůli dalším plánům sejdou tam a nikoliv v jejím prozaickém bytě. Navíc by bylo hádat se kvůli tomu zbytečné; generace Malfoyů, kteří dům obývaly, zajistily, že ochranná kouzla kolem něj konkurovala těm na ministerstvu kouzel, ne-li dokonce v Bradavicích. Riziko, že by je tam ministerstvo odposlouchávalo, de facto neexistovalo.

Což nebránilo Malfoyovi postavit si na stůl ve své pracovně omšele vyhlížející lotroskop. Přístroj působil dojmem, že už zažil lepší časy, a některé diamanty se z jeho výzdoby už uvolnily. Hermioniným očím ale stále připadal krásný. Vnitřní kolečko vypadalo jako zavěšené ve vzduchu, a když se otáčelo, blikalo a mizelo z dohledu. Zařízení vydávalo slabý bzukot, jako když uprostřed léta ve vedlejší místnosti ospale bzučí moucha a vy jste příliš líní ji pustit ven. Lakovaný stojan zdobil složitý květinový vzor, který se pomalu vinul kolem něj, jako kdyby se pohyboval ve vánku, jehož si nikdo jiný nevšiml. Omšelá elegance se zdála být zcela v rozporu s jeho fungováním, ale Draco se na něj poté, co párkrát švihl hůlkou, spokojeně podíval, takže předpokládala, že přístroj pracuje, jak má.

„Ještě jeden den se vyhneme odhalení, Grangerová,“ protáhl se svou obvyklou samolibostí. „Přinesla jsi ty tabulky?“

Hermiona se rozhodla sehnat si chránič zubů; všechno to skřípání se na jejím chrupu musí velmi brzy projevit. Buď toto, nebo přimět Malfoye, aby byl méně otravný, a když se mu to nepodařilo za osm let, co se znají, stěží k tomu dojde teď.

Kdyby byl Draco někdo jiný, šlo by o fascinující projekt: pomocí směsice mudlovských učebnic, kouzelnických svazků a materiálů rodiny Malfoyových dávali dohromady demografická data o kouzelnících za dvě století. Hermionu chtě nechtě ohromilo, kam až Draco zašel, aby získal informace; rozhodně ji překvapilo, když uviděla na polici poblíž stolu nastrkanou hromadu mudlovských odborných publikací o demografii.

Draco tak docela nepochopil, že v mudlovském výzkumu běžel čas podstatně rychleji než mezi kouzelníky, kde je za odborníka na věštění z čísel stále považován Archimedes. Hermiona přinesla nejnovější názory na populační dynamiku, která nahradila příručky o malthusiánské populační teorii ze sedmdesátých let devatenáctého století, kterou někde našel, a zdálo se, že na internetu neustále narážela na nové cesty výzkumu.

Bezostyšně nabádala Draca, aby uhradil předplatné na vstup do univerzitního archivu, které potřebovala, svou mudlovskou kreditní kartou, a vystříhala se toho ptát se, kdo je Hugh Jenkins nebo proč jí to jméno připomíná nějakého hráče famfrpálu či co. Vypadalo to, jako by měl Draco s Ronem přece jen něco společného, i když se snažil o opak.

Kromě tradičnějších metod výzkumu se pokusila na svém notebooku zakreslit úbytek kouzelnické populace. O elektronice a magii věděla dost na to, aby se vyvarovala používání laptopu ve svém bytě poté, co na něm byly nastaveny ochrany; stále měla v živé paměti, jak si Dean Thomas ve čtvrtém ročníku přivezl do Bradavic svého milovaného walkmana a katastrofální následky, které z toho vzešly. Ještě týdny vybírali z křesel ve společenské místnosti malé kousky žlutého plastu a Dean musel čekat až do Vánoc, než si mohl zase poslechnout Foo Fighters.

Ale i když se uchýlila k tomu, že údaje o populaci vnutila do excelu v nesporně mudlovském prostředí hospody U Marigolda, nechtělo to tak úplně fungovat. Její laptop se buď v kritickém okamžiku bez zjevného důvodu vypnul, nebo se buňky odmítly seřadit. Vypadalo to, jako kdyby se přímo k číslům vázala nějaká vlastní magie, což by měl být naprostý nesmysl. Když se o tom při kreslení grafů na papír zmínila Malfoyovi, nepřítomně přikývl a dál listoval svazkem o politickém dopadu stárnutí mudlovské populace v Asii.

„Cože? Ty jsi o tom věděl?“ zeptala se.

„Zdá se, že je to vedlejší účinek zákona o utajení. Už jsem se s tím setkal.“

„Ale jak to? Na čísle sto padesát sedm není nic magického - jak to může způsobit pád mého excelovského souboru?“ stěžovala si Hermiona.

„Na rozdíl od toho, co si myslíš, nejsem nevyčerpatelná studnice vědění.“

Hermiona se kousla do rtu a vrhla na něj pohled, který ho měl přimět se přikrčit.

„Něco jsem o tom zaslechl. Zdá se, že to vzniklo na oddělení záhad jako bezpečnostní opatření, které má zabránit mudlům, aby o nás shromažďovali příliš mnoho informací. Zřejmě to funguje jako kouzlo na zmatení směru.“

Když se později pokusila vygooglit Bradavice, aby otestovala rozsah ochrany umístěné na kouzelnická slova, její laptop začal zobrazovat požadavky na upgrade antivirového softwaru a záhadně ji rozptyloval, dokud to nevzdala. Když si pak vzpomněla, o co se původně pokoušela, došla k závěru, že je to docela chytré a že by jí nevadilo se jednoho dne k oddělení záhad připojit.

Potřetí byla pozvána do Vdovského domu v jednom z těch jarních odpolední, které vám umožní zapomenout na ponurost listopadu a odpustit anglickému počasí jeho nestálost. Zahrada představovala explozi zeleně. Oproti minulému týdnu se objevily květiny na dlouhých stoncích, které nikdy dřív neviděla, a obloha zářila nádhernou, nikde nekončící modří. Francouzská okna byla otevřená a ptáci zpívali natolik hlasitě, že odváděli jejich pozornost od tabulek a diagramů až do doby, než se objevila Miffy.

„Paní není dobře,“ sdělila omluvně Dracovu lokti. „Miffy zkouší čichací sůl z lékárničky, ale paní -“

„Dobře, Miffy, to stačí. Přijdu nahoru,“ přerušil Draco skřítku, což mu od Hermiony vysloužilo zamračený pohled. „Můžeš mě na chvíli omluvit?“ zeptal se s přehnanou zdvořilostí a její výraz ignoroval.

„Ano-“

„Skvělé,“ poznamenal a zanechal ji v pracovně samotnou a bez nějakého zvláštního důvodu podrážděnou.

Myslet na Draca vedlo k zatínání zubů, a tak se místo toho rozhlížela po místnosti a hledala něco, čím by se mohla rozptýlit. Malfoy jí vštípil zdravý respekt k ochranám umístěným na svazcích v knihovně Malfoyových, které zřejmě byly citlivé zejména na mudlorozené. Ještě si nebyla úplně jistá, jestli šlo o jeden z těch případů, kdy říkal pravdu, či nikoliv, a tak se neochotně od polic s kouzelnickými knihami odvrátila.

Mudlovské materiály, které Draco nashromáždil, byly jednoznačně předpotopní, takže neměla chuť s nimi ztrácet čas. Krbová římsa obsahovala několik záhadně vyhlížejících předmětů, které vypadaly jako velmi staré, ale těch se úplně neodvážila dotknout. Několik minut obdivovala lotroskop, ale i ten ji nakonec také začal nudit.

Neklidně přecházela po místnosti a přitom si všimla, že část panelu na vnitřní stěně přijímacího pokoje jsou ve skutečnosti maskované dveře. Byly důmyslně skryty, ale viděla panty. Fascinovaně se je pokusila otevřít. Když se odmítly pohnout, rychle použila kouzlo, aby zjistila, že všechny živé bytosti v domě jsou stále nahoře, a pak zašeptala: „Alohomora!“

Když to zafungovalo, musela si zabránit rozesmát se nahlas. Nechat ty dveře přístupné přes nejběžnější odemykací kouzlo byla od Malfoyů hodně odfláknutá práce.

Maskovaný vstup se otevřel a odhalil malou místnost vklíněnou do části zdi mezi dvěma většími místnostmi, kde by nemělo být místo na nic většího než na skříň na prádlo.

Středu prostoru dominovala kamenná mísa s vytesanými runami. Od doby, kdy si naposledy prohlížela runy, zapomněla mnoho jejich esoteričtějších významů, ale poznala Othalu, vytesanou přesně tak, jak by ji nakreslila brkem, a zkroucenou verzi runovce.

Mísa spočívala na kovovém podstavci s dalšími runami; očividně se používala jako myslánka, ale v tuto chvíli byla prázdná. Hermiona sáhla za sebe, aby dveře ještě o kousek pootevřela a vpustila dovnitř víc světla, ale pak se upamatovala. Místo toho s povzdechem osvětlila prostor kouzlem Lumos a umínila si, že už příště neklopýtne.

Nad ní se tyčily police se skleněnými lahvičkami naplněnými kouři podobnými substancemi. Obsah jako by se světlu vyzařujícímu ze špičky její hůlky vyhýbal. Na většině lahviček byly nalepeny štítky úhledně popsané rukopisem, který jasně identifikovala jako Malfoyův.

Po dechu nezalapala kvůli obrovskému počtu lahviček nebo představě času, který mu muselo trvat, než je utřídil. Mohl za to štítek na první lahvičce, u které se zastavila, aby si ho přečetla, a pak málem převrhla myslánku, které se chytila, protože se pod ní podlomila kolena.

Na štítku stálo: ‘Snape & Brumbál, pracovna ředitele, září? 1991. Předmět: Snapeův pohled na Pottera, Quirrel’.

Na vteřinu dostala strach, že Malfoy uslyší, jak jí tluče srdce, a přispěchá zpátky. Měla pocit, že se ten zvuk rozhléhá celým domem. Pak znechuceně ohrnula horní ret nad tím, jak změkla, narovnala se v ramenou a začala vyhodnocovat situaci.

Zoufale potřebovala uniknout odhalení aspoň na tak dlouho, než zjistí, jaký hanebný plán mohl Malfoy se svým bývalým mentorem před jeho smrtí vymyslet. Pokud Snapeova chapadla dosahovala až za hrob, ona je rozhodně musí zastavit. Navzdory své nedávno nabyté sebedůvěře nesahal dospělý Draco Malfoy bývalému řediteli zmijozelské koleje ani po kotníky.

Nastavit nenápadné ochrany na tuto malou místnost šlo rychle. Nemohla si být jistá, jestli Malfoyové nebudou upozorněni na kouzla, která seslala, protože nevěděla přesně, jak funguje ochrana umístěná na domě, ale počítala s tím, že si vykoupila alespoň pár drahocenných minut soukromí.

Pokud by byla objevena - no, pak ji uklidňovalo, že Malfoy složil Neporušitelný slib, že jí neublíží. Kdyby došlo k nejhoršímu, měla by mít minimálně dost času poslat Ronovi Patrona.

Plýtvala drahocenným časem a prohlížela lahvičky, aby vybrala tu nejslibnější etiketu. Sice nečekala, že jedna bude označená jako ‘Hlavní ďábelský plán’, ale neškodilo se o tom ujistit.

‘Snape & Brumbál, Bradavické pozemky a pracovna ředitele. Zima? 1997. Předmět: Br. plán pro Pottera, Snapeův Patron’

Rozhodnutí bylo učiněno dříve, než si uvědomila, že existuje nějaká možnost volby, a lahvička vlétla Hermioně do ruky bez ohledu na jakákoliv kouzla, která ji mohla chránit. Když snímala zátku, všimla si, že se jí třesou ruce. Při vlévání vzpomínky do myslánky se je tedy snažila udržet v klidu, aby uchovala vzácnou tekutinu neporušenou.

Pevně zavřela oči a ponořila se.

Muselo to být v Bradavicích; Hermiona nedaleko rozeznala známou siluetu hradu. Najednou se jí po tom skoro domově tak zastesklo, že by dala cokoliv, aby se tam opravdu vrátila. Odsunula svou tužbu stranou a svižně vykročila, aby dohnala Brumbála a Snapea před sebou; ve slabém světle bylo těžké rozpoznat rysy jejich tváří, ale ani o jednom z nich neměla pochybnosti.

Když se Snape otočil k Brumbálovi, jasně spatřila ve světle zapadajícího slunce v jeho bledém obličeji nevrlý výraz.

Po více než sedmi letech vypadal přesně tak, jak si ho pamatovala, a přestože věděla, že je to jen vzpomínka, nedobrovolně udělala krok zpět. Na chvíli mu chtěla začít vyčítat, jak mohl zradit Brumbála, který ho zachránil a vložil do něj svou důvěru, když zbytek světa požadoval, aby byl spravedlivě potrestán.

Bezmocně poslouchala, jak Brumbál říká Snapeovi, jak moc mu důvěřuje, a chtěla ho zastavit, třeba ho i zatahat za vousy, aby ho přiměla poslouchat, zabránit mu mluvit o Harrym s tímhle zlým mužem, který je brzy všechny zradí. Až se zpožděním se upamatovala na účel této akce a místo toho začala vnímat, co říkají.

„Až mě zabijete, Severusi…“ pronesl Brumbál a Hermiona málem spadla na zadek.

Snapeova reakce, hněv na jeho tváři, když hrozil, že si to rozmyslí, k ní téměř nepronikly, ale zachytila Brumbálův odkaz na slib, který mu musel mladší muž někdy dřív dát.

Zoufale se přála mít víc času, aby o tom mohla přemýšlet, zvážit to ze všech stran, ale svým vlastním zvráceným způsobem jí to dávalo smysl. Tváří v tvář Harryho a Ronově vehementní jistotě nikdy nevyjádřila svoje pochybnosti o tom, co se oné noci stalo na vrcholu Astronomické věže, ale vždy ji zajímalo, proč Brumbál tak úpěnlivě prosil o svůj život, místo aby mnohem víc bojoval až do konce.

Na analýzu nebyl čas; vzpomínka zablikala a najednou byli v Brumbálově kanceláři. Hodiny ukazovaly pět minut po jedenácté a ona si uvědomila, že to musí být tentýž večer. Brumbál sděloval Snapeovi svá tajemství, jak mu slíbil, a Hermiona se přikradla blíž, aby naslouchala.

Slyšet Brumbála skládat do slov to, k čemu se Ron, Harry a ona na útěku dopracovali s rostoucím zoufalstvím, bylo zvláštním způsobem úlevou.

Aspoň nezabila Harryho bezdůvodně.

Tuto slabou útěchu zastínil narůstající vztek na jejich bývalého ředitele. Tohle byl celou dobu jeho plán?

Neunikla jí ironie toho, že ona odsuzovala Brumbála za to, že poslal Harryho na smrt, ale nebyl čas se tím zabývat. Najednou se v rozhovoru objevilo téma Harryho matky a jí byla odhalena pravda o skutečné loajalitě Severuse Snapea.

Omráčeně sledovala, jak se objevil Snapeův Patron. Všechno, o čem si myslela, že ví, se roztočilo v jednom divokém víru, jako kdyby v kaleidoskopu sledovala útržky svých dřívějších jistot, které se skládaly do tvarů a vzorů, jaké nikdy dřív nehledala. Na hromadě jejích dřívějších vzpomínek se neohrabaně usadila nová jistota: Snape byl skutečně věrný Brumbálovi a bylo to kvůli Harryho matce.

Později si nedokázala úplně vybavit, jak vzpomínku opustila, ale stalo se tak, a jakmile byla venku z myslánky a zvedla hlavu, setkala se s pohledem Dracových studených šedých očí. Tvářil se zuřivě, rty měl téměř bílé a ruce sevřené v pěst. Kdyby jí zbyla nějaká pozornost, kterou by mu mohla věnovat, skoro by se ho bála, ale jediné, co zvládla, bylo roztřeseně dýchat.

„Měl jsem vědět, že budeš ten svůj ošklivý nos strkat tam, kam nemáš, Grangerová!“ ušklíbl se. Hermioně se podařilo znovu získat kontrolu nad sebou a odpovědět mu.

„Pokud nechceš, aby to lidé viděli, musíš si tu svou- svou sbírku líp schovat, Malfoyi. Co sis myslel? Může sem kdykoliv nakráčet ministerstvo!“

Od hlavního problému ho pravděpodobně odvedla jen její narážka na to, že je neschopný; hrdost mu nedovolila dopustit, aby si někdo myslel, že je prosťáček.

„Pro tvou informaci, ty dveře mohou najít nebo do toho prostoru vstoupit jenom členové rodiny Malfoyů,“ odtušil chladně. „Ministerstvo by vidělo jen nedostatečně udržovaný gobelín se zobrazením setnutí hlavy Nestydovi Necudnému.“

„Výborně. A teď mi pověz, na co sakra máš ty Snapeovy vzpomínky.“

„Nemyslím, že by ses mohla dožadovat vysvětlení, Grangerová -“

„Ale, nech toho, Malfoyi. Nemůžeš se mě dotknout a víš to, tak přestaň vyskakovat,“ prohlásila podrážděně a vrátila se k meritu věci. „Jsi jediný člověk na světě, který ví, že Severus Snape byl věrný Brumbálovi. Jestli je tu někdo, kdo dluží vysvětlení, jsi to ty!“ Poslední slova téměř zakřičela.

„Když žil, nebyla jsi pro něj nic než neustále otravná holka, Grangerová. Proč se tedy staráš?“ procedil mezi zaťatými zuby. Překvapeně zamrkala.

„Co tím myslíš? Samozřejmě, že se starám! Harryho neměl ani rád, a riskoval všechno, aby ho zachránil -“

„Na rozdíl od tvého drahého Brumbála?“ Dracovi se podařilo nasměrovat svůj hněv do posměchu; očividně dobře věděl, jakou vzpomínku si prohlédla a jaká je pravděpodobně její reakce na to, že zbožňovaný ředitel považoval Harryho za obětního beránka.

„Ano.“ Hermiona odmítla skočit na návnadu; někdy si říkala, že Draco zapomíná, že je to už sedm let, co ji zažil ve škole. „Proč jsi to tajil?“ dožadovala se nevýrazným tónem, který dával jasně najevo, že to nehodlá nechat být. „Vzpomínky v myslánce jsou před Starostolcem jako důkaz přípustné. Jeho jméno mohlo být očištěno.“

„Nebuď hloupá, Grangerová,“ zavrčel Draco. „Jaká by podle tebe byla reakce Starostolce, kdybych tam nakráčel se vzpomínkami a požadoval posmrtné omilostnění pro Brumbálova vraha? Okamžitě by mě strčili pod zámek.“

„Nezáleží ti na tom, že všechno dobré, co kdy Snape udělal, je zamčené ve vaší skříni na prádlo?“

„Samozřejmě, že mi na tom záleží!“ Tentokrát se zdálo, že Draco odhodil svou pečlivě naleštěnou masku. „Ten muž mě zachránil, zachránil celou moji rodinu! Očistím jeho jméno, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám, ale bude to muset chvíli počkat!“ Už jasně litoval pro něj tak netypického výbuchu a dodal klidnějším tónem: „Myslím, že zrovna on by pochopil, že to vyžaduje pečlivé plánování.“

„Dobře. V tom se shodneme. A teď, kterou další vzpomínku bych měla vidět?“

„Myslím, že jsi to nepochopila. Už neuvidíš žádné další vzpomínky; ve skutečnosti zapomeneš, že tahle místnost vůbec existuje.“

„To tedy ne, Malfoyi. Představ si tu symboliku; bude mnohem účinnější, když za obnovení Snapeovy reputace budu bojovat já. Mohla bych napsat knihu -“

„Poslouchej mě! Jestli existuje něco, co by Severuse Snapea přimělo obracet se v hrobě, pak je to myšlenka, že strkáš svoje ušmudlané pracky do jeho vzpomínek -“

„Chceš, aby bylo jeho jméno očištěno ještě v tomto století nebo ne? Začínám o tom pochybovat…“

***

Draco si sklíčeně vybavil, že když Hermiona zahájila boj za spravedlnost, nebylo možné ji zastavit. Nikdy. Podařilo se mu zabránit jí dostat se k poněkud osobnějším vzpomínkám, které Snape jednoznačně adresoval Dracovi, ale odolávat náporu jejího útoku bylo zbytečné.

Samozřejmě měla naprostou pravdu. Trvalo by desetiletí, než by byl Draco v očích společnosti natolik rehabilitován, aby mohl riskovat zpochybnění všeobecného odsouzení Snapea jako zrádce a vraha, ale Hermiona Grangerová, válečná hrdinka, s tím mohla začít už dnes.

Když se znovu ponořila do myslánky, Draco neochotně v duchu uznal, že v tom pravděpodobně taky bude lepší než on. Boj proti nespravedlnosti jaksi nepatřil k běžnému chování Malfoyů.

***

Poznámka k překladu: Citace Brumbálovy věty psaná kurzívou je z HP7.