Preklady fanfiction Harryho Pottera

Jak směřovali Porthsmouthskou ulicí směrem k nemocnici, začínal si Harry vážně lámat hlavu s Mnoholičným lektvarem. Hodina, pomyslel si. To byl všechen čas, který to poskytovalo. Proto Skrk musel ve čtvrťáku celou dobu pít ze své plácatky, když předstíral, že je Pošuk Moody, jelikož účinky lektvaru trvaly jen hodinu… 

Už přes hodinu se na to chtěl Snapea zeptat, protože i bez hodinek si byl jistý, že minimálně dvě musely uběhnout. Jenže ze všeho nejvíc nechtěl se Snapem mluvit. O ničem. Celá cesta zatím proběhla v naprosté tichosti, až na chvíli, kdy Snape, který nepochopil rozdíl mezi červeným a zeleným světlem, svižně vkročil do blížícího se provozu. A i tehdy to jediné, co Harry pronesl, bylo nízké varovné zasyčení, aby se ten člověk vrátil na obrubník. 

Nicméně to přestávala být sranda. Snapeův život byl v sázce, kdyby se nešťastnou náhodou vrátil do skutečné podoby. Ačkoli Harry nenáviděl Snapea, nechtěl být zodpovědný za další úmrtí. Krom toho by bylo ještě horší, že by Řád přišel o špeha a o všechny potenciální informace, které mohl uplatnit ve válce proti Voldemortovi. Harry neměl ponětí, jak by takový odborník na lektvary jako Snape, mohl být tak neopatrný, aby to dopustil, ale přece… něco mu muselo vrtat hlavou, určitě. Proč by jinak takhle zanedbával svou dávku lektvaru? 

Harry silně stiskl rty, věděl až moc dobře, co se asi profesorovi honilo hlavou. Proč to Snape prostě nemohl nechat plavat? Proč musel rýpat a slídit, dokud Harry nepřiznal ty děsné věci? 

Jednoduchá odpověď: nevěřil Harrymu Potterovi. 

Jo, tedy ten pocit je vzájemný, profesore, pomyslel si Harry. Fámy o jeho magii-nenávidící, Harryho-nenávidící rodině budou kolovat po Bradavicích, jakmile se vrátí, tohle prostě věděl. Lekce na vyrovnanou, jak by řekl strýc Vernon, přestože se Harry snažil jak mohl, aby nenapodoboval svého hrozného strýce. 

Tohle všechno sem ale nepatří, řekl si Harry a dělal, co mohl, aby setrval v dospělé podobě, kterou rozvíjel posledních pár hodin. Ať bylo se Snapem cokoliv, Mnoholičný lektvar nebyla věc, se kterou by si mohl zahrávat. Co kdyby se Snape vymrštil do impozantního, přímo zlověstně vyhlížejícího učitele lektvarů přímo před zraky Dursleyových? Vernon by je oba v zubech vynesl z nemocnice a křičel by za nimi litanie jako: Řekl jsem žádné zrůdy, kluku, copak tě na té zatracené škole nenaučili číst? 

Fajn, ať se mu to líbilo nebo ne, musel zmínit fakt, že se Snape opozdil s lektvarem. Harry si žvýkal spodní ret a lámal si hlavu nad tím, jak to zformulovat. Nechat si utrhnout hlavu za to, že se snažil pomoct - až příliš častý jev ve vyučování, ale připusťme, že se obvykle snažil pomoct Nevillovi, ne Snapeovi - nebyla nikdy legrace. 

Bylo by vyzrálé, kdyby to prostě řekl, že ano? Harry tvrdě pracoval na dělání vyzrálých věcí. Kdyby to tak nebylo, tak by tady nebyl a určitě by nevysvětloval tu situaci s oblečením. Jeho více dětská verze by se převlékla, jak Snape přikázal, a nechala by na učiteli lektvarů, aby vyřešil ohromný kravál, který by určitě vypukl, jakmile by ho Vernon spatřil v něčem, co si Harry James Potter rozhodně nemohl dovolit. Harry si ani nebyl jistý, k čemu to mohlo vést - snad obvinění z krádeží v obchodě - ale klidně by si po tom vsadil na to, že co se týče ochranného kouzla, byla by všechna naděje ztracena. 

Jenže tohle se nestane. A proč? Protože byl zodpovědný, i když to bylo nepříjemné. Bude žít, aby toho potom litoval, až celý Zmijozel využije jeho parodie dětství k tomu, aby ho provázely uštěpačné poznámky po všech chodbách, ale hlavní bylo, že bude žít. 

A ještě k tomu bude muset vyslechnout Snapeovu typickou záplavu sarkastických poznámek. 

„Není už čas, pane?” zeptal se, pokoušeje se o jednoduchý, věcný tón, zatímco maskoval otázku kvůli mudlům okolo nich. „Abyste si vzal další… er, lék?” 

„Je to vylepšená formule,” odpověděl Snape, věnuje mu zběžný pohled. Harryho šokovalo, že se v jeho očích ani ve slovech, která následovala, nevyskytoval posměch. „Měl by vydržet osm hodin, ale piji ho co šest, abych měl jistotu, že nebudu mít…” zdálo se, že hledá vhodný mudlovský výraz. „Recidivu.” 

Harry se nemusel ptát, kdo recepturu vylepšil. Nedávají titul Mistra lektvarů pro nic za nic. Tedy pokud takový člověk taky umí naučit, může být skutečně vhodný na tu práci. Snape samozřejmě vůbec nedokázal naučit, dokonce ani něco tak jednoduchého jako bezpečnostní opatření při hodině lektvarů. Prostě raději sleduje, jak studenti roztavují kotlíky, vyhodí se do povětří... a pak na ně zaječí. Pokud Harry mohl říct, Snape se nikdy neobtěžoval, aby se pokusil je učit. 

Konečně se před nimi vynořil Frimley Park a Harry vyšel přímo ke skleněným nemocničním dveřím. Když se rozevřely, aby jim umožnily vejít, Snape vypadal trochu podezíravě, jako by měl za to, že Harry na vlastní pěst zamumlal rychlé, nezákonné Alohomora. Copak si myslel, že Harryho manipulace s hůlkou byla tak důmyslná, že by ji byl schopen vytáhnout z pytlovitého tílka a očarovat dveře, aniž by si toho Snape všiml? Nebo se Snape dokonce domníval, že Harry umí dělat kouzla bez hůlky? Ovšemže nemohl udělat nic z toho, ale představa, že by Snapea přivedl k tomu dojmu, byla strašně lákavá. Avšak pitomá, neřku-li nedospělá. Snape by prostě ohlásil nezákonné použití magie Brumbálovi, Harry by musel přiznat, že pouze předstíral takové nadání a pak by se mu podařilo vypadat přesně jako spratek dožadující se pozornosti, což o něm Snape s oblibou prohlašoval. 

„Je to jen mudlovský vynález,” přiznal nízkým hlasem, když přistoupili k příjmu. „Říkal jsem vám, že také umí vytvořit zajímavé věci.” Snape pozvedl obočí a přikývl, ačkoli se nezdál přesvědčený, dokud se neohlédl a nespatřil, jak se dveře otvírají i několika dalším návštěvníkům nemocnice. 

„Nemocniční pokoj Petunie Dursleyové,” požádal Harry paní v naškrobené bílé uniformě s úhledně nasazeným čepcem. „Můžete mi, prosím, říct číslo?” 

Sestra něco rychle vyťukala na klávesnici a pak zkoumala obrazovku. Snape sledoval celý proces značně nedůvěřivě. 

„Je na intenzivní péči a návštěvy jsou omezené. Budu si muset ověřit, jestli jste na seznamu. Kdo tedy jste?” 

„Harry Potter, synovec.” Jaká to byla úleva, říct své jméno někomu, kdo se okamžitě nezajíkl a nehledal jizvu. Vlastně ani trochu nezareagovala, jen čekala. „Jo a tohle je Remus Lupin, přítel,” dodal Harry. 

„Než se zapíšete, tak tam zavolám,” oznámila sestra a ukázala na čtverečkovaný papír upevněný na kovové podložce. 

Harry to udělal a byl trochu překvapený, když viděl Snapea, jak vypsal Remus Lupin písmem, které se téměř přesně shodovalo s tím, co viděl ten den o něco dříve v dopise. Zvláštní. 

„Ano, rozumím. Ihned ho pošlu nahoru,” říkala potichu sestra. Zavěsila telefon a znovu se natočila ke dvojici návštěvníků. „Můžete jít,” řekla Harrymu a ukazovala. „Jeďte výtahem. Pokoj 328.” Její pohled se stočil ke Snapeovi. „Obávám se, že vy budete muset počkat zde.” 

Snape přimhouřil oči a Harry nemusel být telepat, aby věděl, co zamýšlel. Ani nebyl překvapený, když se Snape naklonil přes přepážku, upřeně se ženě díval přímo do obličeje a tiše zamumlal: „Obliviate minimisco.” Pouze jedna věc Harryho překvapila: Snape mohl kouzlit bez hůlky. Přinejmenším trochu. Znovu se divil, proč Brumbál nedal učiteli lektvarů místo učitele Obrany proti černé magii. No, možná to bylo proto, že Brumbál věděl, že Snape nemohl učit, aby si zachránil život a ředitel by upřednostnil, aby si studenti skutečně osvojili pár opravdových obranných dovedností. Ale to vlastně nesedí, že ne, vzhledem k naprostým kašparům, kteří rok co rok obsazovali kýžené místo. Aspoň že letos nemá znova Umbridgovou, ale podle Harryho názoru byl profesor Aran skoro stejně špatný. Taky jim neumožnil příliš praxe. Na druhou stranu, když zadal školní trest, tak ho nemusel psát vlastní krví. To už za něco stojí, i když nejužitečnější věc, kterou se po týdnech vyučování naučili, bylo hláskovat kappa s dvěma pé. 

Tyhle hodiny Obrany s konečnou platností naprosto upadaly stejně jako každý, kdo tam po třeťáku vydržel. 

Ještě že stále fungovala BA. Někdo se musel pokusit připravit studenty pro případ, že by došlo k bitvě se Smrtijedy, neřku-li Voldemortem osobně. A jestli to neudělají učitelé, udělají to studenti sami. 

Ještě jeden důvod, proč Harry ztratil většinu úcty k Brumbálovi. Mohl zaměstnat kvalitní učitele Obrany; tím si byl Harry jistý. Přesto to neudělal. Místo toho se rozhodl vydat studenty napospas idiotství. Bez pochyby měl své důvody… velkou vlnící se změť logického zdůvodnění, proč to musel udělat takhle a proč to všechno muselo zůstat tajemstvím… Brumbál se domníval, že je ohromný stratég nebo něco takového. No, příliš strategie bylo na konci loňského roku zakončeno tím, že Sirius propadl portálem Smrti. Harry na tom byl špatně, když se s tím vyrovnával. Nedokázal donutit ředitele, aby odkryl své bezvýznamné intriky nebo řekl celou pravdu. Jediné, co mohl dělat, bylo to, co udělal. 

To nejlepší, co bylo v jeho silách. 

Tou dobou, kdy si Harry tohle všechno uvědomoval, sestra potřásla hlavou, jako by vyšla ze sna, její hlas byl nezřetelný. „Pokoj 328, řekla jsem. Tak jděte.” Tentokrát je její malátné mávnutí zahrnulo oba.

Zamířili k výtahům, ale byli sotva v půli cesty, když Harry řekl: „Počkejte. Na tohle jsem si měl vzpomenout dřív. Máte u sebe nějaké mudlovské peníze? Já ne.” 

„Ředitel si myslel, že to bude prozíravé,” zamumlal Snape a lovil v kapsách u vesty. Vážně, Snape ve vizionářské vestě by byl příliš, i když Lupin ten styl snesl nepoměrně lépe. „Co potřebuješ?” 

„Květiny,” ukázal Harry na obchod s květinami a dárky, který právě minuli. 

„Ach. Dobrá tedy, tu máš,” řekl Snape a strčil mu několik padesátilibrových bankovek. 

„Většinu z toho schovej, Remusi,” zdůraznil Harry. Byla to celkem nepříjemná bota, ale kdyby se někteří ze stoupenců Voldemorta skrývali ve stínu, přinejmenším jim by ten omyl nepřipadal až tak divný. Jak by věděli, jaké množství mudlovských peněz by bylo přiměřené? 

Harry svrchu popadl jednu bankovku, strčil ji do kapsy, přešel k obchodu a rychle si prohlédl výběr. Lilie byly půvabné, pomyslel si… ale ne, raději ne. Bylo více než pravděpodobné, že by tetě Petunii jen připomněly Lily Potterovou. Kromě toho byly drahé. Skončil s půl tuctem kytiček vražených do malé skleněné vázy. Docela ubohé, jistě, ale věděl, že kdyby koupil něco výstřednějšího, strýc Vernon by ho obviňoval z toho, že to vyčaroval. Už tak bude muset vysvětlit, jak si mohl dovolit pár těchhle. 

„Díky, Remusi,” řekl Harry a nasadil zářivý výraz, když natahoval k Snapeovi plnou hrst rozměněných peněz. 

„Nech si to,” zavrčel Snape, přehlížeje to. 

„Ne, vážně...“ trval na svém Harry, ale Snape už odcházel. „Tak fajn. Dík za půjčku,” dodal, když ho dostihl. 

Cokoliv, co Snape mohl odpovědět, bylo přerušeno pohledem na dveře výtahu, které se otevřely a lidé vycházeli ven. Ten člověk znovu vypadal ohromeně, což bylo docela směšné, vzhledem k tomu, že Snape mohl s ledovou tváří prohlásit, že je schopen stáčet štěstí, připravit slávu a zazátkovat smrt. Co bylo tak okouzlujícího na obyčejném výtahu? 

Byla to mudlovská magie. Až na to, že to nebyla magie, ale jen stroje. Harry to věděl a Snape samozřejmě taky, ale rozhodně to vypadalo, že nikdy předtím neviděl žádný z těchto strojů zblízka. Nepochybně bude lepší se nehihňat, rozhodl se Harry. Jen doufal, že to Snape bude schopen před Dursleyovými zmírnit. Kdyby čuměl na nemocniční vybavení, jako když dvouleté dítě objeví záchod, Harryho rodina by určitě poznala, že je kouzelník. 

Vstoupili dovnitř, Harry zmáčkl tlačítko pro třetí patro a snažil se nesmát, když trhavý pohyb výtahu málem srazil Snapea na zem. Magie vám bez pochyb nabízí mnohem plynulejší jízdu. 

„Fajn, 328,” řekl Harry, když se otevřely dveře. Přezkoumal šipky na zdi. „Tudy.” Okamžitě našel správný pokoj a nahlédl dovnitř. Bylo tam deset úzkých postelí, pět na každé straně místnosti. Celkem vzato, uspořádání se příliš nelišilo od nemocničního křídla v Bradavicích, samozřejmě až na to, že tady bylo lékařské vybavení všude. Harry ve skutečnosti nic z toho neznal, ale nechtěl to dát před Snapem najevo. V hodinách Lektvarů strávil dost času tím, že si připadal úplně mimo mísu, takže tahle malá výměna rolí byla dost povzbudivá. 

„Pamatujte, jste mudla,” sykl Harry pod vousy předtím, než vstoupili. Pak ho napadla ještě jedna věc. „Poslyš, když se strýc Vernon přestane ovládat, má sklon být indiskrétní. Nemůžeme si být jistí, co by mohl říct, mohl bys proto kolem nás umístit Silencio? Er, může to být uděláno bez zdí, záclon nebo něčeho, k čemu by se kouzlo mohlo upevnit?” 

„Zjišťuji, že Obrana letos není o nic lepší, než byla v předchozích letech,” podotkl Snape, ačkoli na návrh přikývl. 

Harry nemohl odolat. „Oh, ale ty jsi byl úžasný, Remusi, opravdu úžasný. Vždycky na tebe vzpomínám jako na nejlepšího učitele z Bradavic, absolutně nejlepšího.” 

S tím vkročil do pokoje. Když byl uvnitř, úsměv mu ztuhl na rtech. 

 

***

Pár pacientů se za nimi otočilo, když prošli kolem, ale většina nemocných v pokoji, který byl určen pro lidi s rakovinou, spala. To se týkalo také Dursleyových. Všech Dursleyových. 

Teta Petunie ležela na posteli nejblíže u okna, její tvář byla kostnatější, než kdy Harry viděl, kůži měla tak pobledlou, až vypadala průsvitná. Ve skutečnosti byla místy pohmožděná. Oči měla zavřené, obličej natočený ke světlu a vyzáblý hrudník se pohyboval nahoru a dolů v překotných mělkých sériích. Harry zalapal po dechu. Přirozeně slyšel, že je nemocná, taky to, že je to vážné. Přesto z nějakého důvodu očekával, že bude vypadat jako vždy. Jízlivá, měřící si ho od shora dolů, se rty zkřivenými odporem, jak na něj křičela kvůli tomu, že nanesl bahno na podlahu, příliš osolil pečeni, nebo měl lepší známky než Dudley. 

Místo toho vypadala nemocně. Velmi nemocně, tak moc, že Harry sotva věřil svým očím. Dlouhou dobu jen zíral. Nikdy předtím neviděl nikoho v takovémhle stavu, dokonce ani Cedrik tak nevypadal v těch strašných chvílích poté, co Voldemort zasyčel: „Toho navíc zabij.” 

To bylo dost zlé, ale tohle bylo horší. Pomalá smrt, mudlovská smrt. Bylo vyloženě ohavné, co rakovina dělala s tetou Petunií. 

V této chvíli čelil Harry pravdě uvnitř sebe, pravdě skoro až příšerné: když poprvé četl zprávu o její nemoci, byl nepatrnou částí rád, že by mohla trpět. Koneckonců on trpěl taky, a to její vinou. Věřil, že si to zasloužila, že dostává spravedlivou odměnu. 

No, mohl dosvědčit, že teta Petunie nebyla ani zdaleka dokonalá, ale opravil svůj názor na rakovinu. Nikdo si to nezasloužil. Ona uhnívala zaživa, její tělo se drželo naděje, i když jasně žádná nebyla. Žaludek se mu sevřel zdáním, že mu bude špatně, ale polknutí pomohlo. Aspoň trochu. Pár důkladnějších nadechnutí a bylo to ještě lepší. Až potom od ní mohl odtrhnout zděšený pohled. 

Neplakal, ne kvůli Petunii, ale slzy ho pálily v očích. Slzy hanby. Jedna nebo dvě přetekly a smočily mu obličej, jenže Harry si jich ani nevšiml, dokud mu Remus nepodal nevýrazný bílý kapesník. Ne, to není Remus, musel si připomenout, i když tentokrát to bylo těžší. 

„Díky,” zašeptal, aniž by se na Snapea podíval. Díky bohu, že ten, kdo stál vedle něho, nebyl Remus, jinak mohl říct více, mohl blábolit o své vině, protože jí to prakticky přál. Ale nevěděl, doopravdy nerozuměl, co může znamenat smrt. Měl by – po Cedrikovi, po Siriusovi. Jenže ne, byl necitelný, bezohledný a nedospělý. Ve všem. 

Harry vrazil kapesník zpátky Snapeovi, zarytě ho ignoroval a prohlížel si okolí. Vernon Dursley spal v židli přistrčené k posteli, hlavu měl nakloněnou na stranu a lehce chrápal. Dudley seděl na další židli v nohách postele, předkláněl se dopředu, aby nechal odpočinout hlavu a ruce. Na nočním stolku byly den staré karafiáty a malá hromádka rozehraných karet. 

Harry se chvíli upřeně díval, nebyl si jistý, co má dělat, pak pokrčil rameny, položil malou vázu s kytičkami vedle karafiátů a šel si vzít židli od jednoho ze spících pacientů. Nehlučně ji položil v malé vzdálenosti od Petunie a naznačil, že by si Snape měl sednout. Potom Harry pro sebe přinesl další židli.

Pár minut tam seděli v tichosti, Harry se smířil a zvykl si na hrozné skutečnosti, které jeho návštěva zahrnovala. Skutečnosti nejen o životě a smrti, ale také o sobě. Znova dospělost, jemně se ušklíbl. 

Během toho si uvědomil, že si s sebou měl vzít knihu na čtení. Ale vždyť neměl žádné knihy kromě učebnic z Bradavic a ty by určitě neprošly. Udělal dobře, že je nechal ve své prázdné ložnici v domě Dursleyových. V domě pochopitelně byly jiné knihy, ale Harry věděl, že je lepší na ně nesahat. 

Snape vypadal roztěkaněji, než ho kdy Harry viděl, ale předpokládal, že to bylo pochopitelné. Kdy učitel Lektvarů jen seděl a nic nedělal? V hodinách byl horečné klubko aktivity, hnal se od stolku ke stolku, aby se vysmíval nebelvírským lektvarům a vychvaloval zmijozelské, přestože často vypadaly pozoruhodně stejně. Když si při vyučování sedl, bylo to proto, aby oznámkoval domácí pojednání, s jedním prstem neustále přejíždějícím po papíře, jak četl, a druhá ruka zuřivě psala poznámky jako:Tentokrát to vypadá, jako byste někde odložil mozek. Žádám, abyste se nevracel do třídy, dokud ho nenaleznete. 

Dokonce i kdyby jen sledoval, jak píšou test, tak by upřesňoval řešení nebo třídil přísady do lektvarů, a po celou dobu by je sledoval svýma pronikavýma očima. Není divu, že viděl, jak Harry vsunul ten dopis pod papír s testem. 

Teď Snape absolutně neměl co dělat a Harry mohl říct, že by se z toho učitel Lektvarů zanedlouho zbláznil. 

Snape náhle vstal, kroky jej zavedly k nohám postele, kde visela naškrábaná karta. Uchvátil ji a začal číst s prstem projíždějícím řádek po řádku, jako kdyby známkoval eseje. 

„Nemyslím, že by se na to měli návštěvníci dívat,” poukázal šeptem Harry. 

„Stejně je to marné; je naprosto nečitelná,” jen zavrčel Snape. 

Harry si pomyslel, že to z jeho strany byla trefná připomínka. To jediné, co prvákům zabraňovalo, aby se rozbrečeli, když dostali zpátky opravené eseje z Lektvarů, byl fakt, že polovina komentářů vypadala jako dlouhé zkroucené klikyháky, o kterých nikdo nemohl doufat, že by je rozluštil. Taky dobře. Potom, co jste si na okraji přečetli: Pokud skutečně věříte, že zkvašená míza z tisu není jedovatá, navrhuji, abyste si nějakou připravil. Ujistěte se, že jste se o ni podělil s kolegy z Nebelvíru, ať… opravdu nepotřebujete vědět, co mohou sdělovat další poznámky. 

Snapeovo zavrčení rozhodně nebylo hlasité, ale stačilo to na vzbuzení Dudleyho. 

Chlapec roztáhl ruce, něco mumlal a pak se objevila jeho hlava, poklesající vyčerpáním. Civěl na Harryho a několikrát zamrkal. 

Protentokrát si Harry nemohl pomoct a zíral taky. Dudley vypadal skoro tak nemocně jako Petunie, a i když neměl ten skomírající vzhled, jaký nesla jeho matka, ztratil na váze. Hodně váhy. 

Jistěže byl Dudley pořád bizarně tlustý, ale přesto to bylo očividné zlepšení. Taky bylo hodně divné, že mu rodina nekoupila nové oblečení, které by mu lépe padlo. Dudleyho triko a kalhoty byly stejně vytahané jako Harryho. 

Harry se urychleně ujistil, že je jeho hůlka zcela schovaná v rukávu. Pak vstal, přešel ke svému bratranci a klekl si na jedno koleno. Ale ne aby prosil. Nehodlal prosit, bez ohledu na to, co mu k tomu řekl Snape. Nebyla to hrdost, co ho zastavilo, byla to prostě realita. Jestli mu Dursleyovi nebudou chtít pomoct, pak to neudělají, bylo to tak jednoduché. Prosby by to nezměnily. To se naučil mnohem dřív, než mu bylo pět a od té doby neprosil. Ani jednou. 

Každopádně bylo moc brzo na to, aby se bavili o kouzlu. Tohle nebyla věc, se kterou by teď měl přijít. Bude si muset promyslet, jak opatrně nahodit celou věc, jak udělat, aby to neznělo naprosto necitlivě a sobecky, že si dělá starosti o sebe, když tam teta Petunie ležela tak nemocná. 

Teď klečel… připadalo mu to jednodušší než si přitáhnout židli. Vypadalo to také méně dotěrně a více uctivě, vzhledem k nemocniční atmosféře a Dudleyho očividnému smutku. 

„Ahoj Harry,” konečně vzdychl bratranec, stále natolik zmatený, že řekl zjevnou věc. „Přišel jsi.” 
Jak Harry přikývl, začal se Vernon Dursley hýbat a ten bude mít obzvláště k tomuto tématu více co říct. Mnohem víc, jak se ukázalo.