Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Jsem přesvědčen, že prozatím už bylo whisky dost,” oznámil Snape a naklonil se, aby Harrymu vyškubl skleničku z prstů. „Potřebujeme, abys byl uvolněný, ne aby ses opilý skácel k zemi.” 

Harry se trochu zahihňal. „Měl jsem jen jednu a půl. Ne, dvě.” 

Snape namířil hůlkou na krb a bleskovým Incendiem rozdělal oheň, pak se usadil se zkříženýma nohama na zem blízko plamenů a naznačil Harrymu, aby se k němu přidal. Když si Harry přisedl čelem k němu, Snape vířivým pohybem prstů naznačil, že by se měl otočit a přisunout se. 

„Je to pohodlné pro tu kyčel?” 

Harry měl dojem, že vlastně není, ale po té whisky bylo vše tak zamlžené, že si to ani příliš neuvědomoval. „Je to dobrý.” 

„Fajn. Teď se opři. Nech spočinout váhu na dlaních, jestli chceš. Potřebuji se dotýkat tvých spánků.” 

Když Harry udělal, co mu bylo řečeno, ucítil, jak se mu chladné konečky prstů probírají vlasy, aby mu promasírovaly kůži na hlavě. Zdálo se, že ten dotek obnovil rozvernost z whisky. Představil si, jak teď oba musí vypadat a nemohl si pomoct, aby se nezasmál. 

„Hmm?” 

„Um, právě mě napadlo, že je dobře, že jste tuhle metodu nezkusil loni,” připustil Harry. „Jsem si jistý, že bych se vás pokusil proklít a všechno by šlo od desíti k pěti. Ačkoli nechápu, jak to že to nakonec dopadlo tak zle?!” 

„Máš na mysli myslánku?” 

„Ne,” doznal Harry. Měl na mysli Siriuse. „Použil jste myslánku, než jste sem přišel?” 

„Ne, Harry,” rozlehl se Snapeův hlas. Během toho, co jeho prsty nadále masírovaly Harryho spánky, líně pronášel: „Nebude to bitva jako loni, kdy jsem uchvacoval tvé vzpomínky a bál se, že ty bys mi mohl provést to samé. Tentokrát to bude… harmonické. Nyní zůstaň uvolněný. Klidně se opři víc, jestli chceš; mě nepovalíš.” 

Harry přenesl o trochu víc váhy do dlaní. 

„Dobře,” uklidňoval ho Snape. „Budeme pracovat na vyčištění mysli, Harry. Neznamená to na nic nemyslet, ne tak jak sis to vyložil ty. Znamená to soustředit se na jednu věc tak dlouho, až zcela zaplní tvou mysl a nezůstane tam žádná myšlenka, jen představa, která tě zcela stráví. Když to uděláš dobře, přestaneš si uvědomovat dokonce i tu představu, takže to naprosto zablokuje všechny myšlenky.” 

„Uh - huh,” zamumlal Harry. Ztrácel se ve vnímání, v jednotvárném drmolení učitelova hlasu a mimo to se těžko soustředil. Trochu zatřásl hlavou, ve snaze pročistit si ji, přičemž mu Snapeovy prsty zůstaly na spáncích. 

„Vedl sis dobře,” řekl. „Znova se uvolni.” 

Jenže Harry nemohl. „Prakticky mě uspáváte,” stěžoval si. „A já nebudu schopen uposlechnout vaše pokyny.” 

„Přestaň být napjatý. Řekl jsem, že si vedeš dobře.” S nepatrným zaklením Snape natáhl nohy po obou stranách chlapce a přitáhl si ho těsně k hrudníku. „Vnímej, jak dýchám,” pobízel ho. „Srovnej svůj dech s mým. Je to jako hypnóza, Harry, slyšel jsi o tom? Nemusíš se soustředit na to, abys udržel svou mysl prázdnou. Potřebuješ nechat myšlenky volně plynout a dovolit mi, abych tě přivedl k určité představě.” 

Harry se nadechoval a vydechoval zároveň se Snapem, jehož prsty mu opět přejížděly přes spánky. Snape nadále hovořil klidným, hlubokým hlasem a Harry zjistil, že s každým vydechnutím se o svého učitele opírá čím dál tím víc, až si připadal, jako by neměl kosti. Ten pocit se mu nelíbil, když ho způsobil Lockhart, ale teď to vlastně bylo příjemné. 

„Dobrá,” zamumlal Snape. „Teď se snaž nemyslet, Harry, nesnaž se vnímat, vzpomínat nebo reagovat. Jen se nech unášet, prostě jenom buď. Ano, to je ono, splyň se mnou. Teď vstoupím do tvé mysli, ale neznepokojuj se.” 

Jednu stranu Harryho hlavy stále hladily prsty, ale na té druhé byly nahrazeny tvrdou špičkou Snapeovy hůlky. 

Vzduch naplnila zaklínadla, neznělé šeptání, o kterém si Harry myslel, že by mu rozuměl, kdyby opravdu poslouchal. Potulovala se všude kolem něj, vířila kolem jeho krku a obličeje. Pak se zdálo, že je vdechl a pocítil rozdílnost, přítomnost někoho ve své mysli. 

Nebylo to jako být ovládán Voldemortem nebo být pod kletbou Imperio. Byl tam také a mohl se kontrolovat, přesto vnímal ten jemný rozdíl. Snape, pomalu začal rozpoznávat. Snape, který trpělivě čeká, až mu Harry povolí vniknout dál. 

Harry se sesunul, celou svou váhou se opřel o učitele a nechal jej prostoupit svou myslí. 

Proudily jím řeky, široké řeky, 
které by nemohly existovat mimo království snů. 
Pak sledoval, jak se jediná řeka rozšiřovala, 
až zaplnila celou myšlenkovou krajinu. 
Viděl to z výšky, dokud se vody nepozvedly v zářící slávě, 
aby jej zaplavily. Ponořený, obklopen vodou ze všech stran, 
cítil proud, cítil chlad, cítil houpání vln. 

A potom scéna, kterou měl před očima podstoupila změnu, 
jelikož už nadále nebyl ve vodě, vnímal a viděl to; 
on sám se stal vodou a neexistovalo bezpečnější místo, 
než obrovská řeka. Už nebyl žádný Harry a bez něj ani žádné vzpomínky. 
Jen ohromný proud vody, který zaplnil celý vesmír 
a křtil všechny výtvory v království nejčistšího bytí. 

Z ničeho nic to opustit bylo tak trochu jako být namočen do řeky, kterou si právě představoval, jednoduše to byl šok. Harry zalapal po dechu a natáhnul se po učiteli, a Snapeova ruka jej držela pevně, dokud se jeho dech zhruba nepřiblížil normálu. Poté se Harry nadzdvihl a natočil hlavu, aby viděl na Snapea.

„Bylo to… no, zatraceně skvělý, řekl bych.” 

Snape přikývl, oči měl napůl zavřené a jeho tělo se hroutilo vyčerpáním. 

„Takováhle má být nitrobrana? Myslel jsem si, že bych měl vypnout všechny své emoce, nebo něco takového.” 

„Není divu, že sis loni vedl tak chabě,” slabě odvětil Snape. 

Harry se cítil, jako by právě chytil Zlatonku; byl to ten samý pocit vítězství a vzrušení, stejná vlna adrenalinu mu kolovala žilami. „Proč jste mi loni neřekl, že to je o… já nevím, nebytí místo stoicismu?” 

Dlouhý, bolestivý povzdech předcházel odpověď. „Copak nechápeš? Pro mě to není schopnost, kterou bych se naučil, Harry. Je to vrozená síla. V podstatě jsem jen potřeboval být tomu vystaven a ten, kdo mě učil, měl… mnohem tvrdší metody.” 

„Oh,” řekl Harry a přemítal o tom. Vracelo se mu, co Snape říkal před sezením a nyní to dávalo mnohem více smysl, dokonce i po tom drinku a návalu pocitů při nitrobraně. Snape Harryho učil jediným způsobem, jaký znal, tak jak byl on sám učen. Ale nefungovalo to, protože to pro Harryho nebyla vrozená schopnost. „Hmm, řekl bych, že pro vás je nitrobrana tak trochu jako hadí jazyk pro mě,” zahuhlal. „Ačkoli si nemyslím, že by to byla zrovna vrozená vlastnost. Přesto jsem to nikdy nemusel pilovat. Prostě to umím.” 

Snape jako odpověď na to vše jen zasténal. 

Harry jakoby pocítil štulec za to, že se až doposud staral jen o sebe. Otočil se o něco víc a pořádně si učitele prohlédl. „Řekl bych, že to na vás bylo trochu moc. Omlouvám se. Je to tak hrozné – být v mé mysli?” 

„To jsou otázky,” vzmohl se Snape na šepot a svraštil čelo, když opět překřížil nohy, aby se přes ně přehnul. „Jako by tě celá ta léta, kdy strýc mluvil o normálních lidech, přesvědčila, že nejsi normální. Není to o nic horší než být v mysli kohokoli jiného, Harry. Usměrňování myšlenek může být vyčerpávající, toť vše.” 

„Komukoli jinému se do mysli nevkrádá Voldemort.” 

„Není pravda, ačkoli nikdo jiný samozřejmě nemá tvou jizvu. Každopádně tam Pán zla dnes nebyl. Mám za to, že odstranění Krátury z tvého domu značně napomohlo zesílení ochranných kouzel seslaných na tuto budovu.” 

Něco na Snapeově formulaci upoutalo Harryho pozornost. Když se nad tím zamyslel, tak to spojení slyšel už dříve. Tvůj dům. Chtěl se na to zeptat, ale nejdříve to nejdůležitější. „Vy… um, nevypadáte moc dobře, profesore. Nepotřebujete něco? Sklenici vody, nebo spíš whisky?” 

Snape se zvedl ze země, mírně klopýtal a zhroutil se do čalouněného, otrhaného křesla. „Jenom mluv,” řekl. Ta žádost Harrymu zněla divně. 

„Mluvit?” 

„Ano, je to pro tebe příliš složitý pojem, abys to pochopil?” Když Harry kvůli jeho tónu o něco ucouvl, Snape si povzdychl, zabořil hlavu do polstrování a vysvětloval: „Mohl bych se pomocí letaxu přenést zpět, avšak to by nebylo zrovna nejmoudřejší, když jsem tak zesláblý, ale zároveň bych tu neměl usnout. Tak se mnou mluv, Harry. Nedovol mi usnout, dokud nebudu… víc sám sebou.” 

„Uh, dobře, jistě,” odpověděl Harry, natáhl se přes celý gauč a natřásal si polštáře, aby měl hlavu dost vysoko a mohl tak vidět na Snapea. „Tak… jak je to dlouho, co jste spal, profesore?” 

Snape se hluboce, drsně pousmál. „Chvilku. To není tvůj problém.” 

Hmm, co se týče konverzace, tak to nebyla zrovna nejvhodnější cesta. Tak Snape se zmínil, že dům je teď pro Harryho bezpečnější, když je ta odporná náhražka domácího skřítka po smrti a Harry se na to chtěl zeptat již předtím, tak se do toho pustil. „Dobrá… co se stalo s Kráturou?” 

Na to Snape otevřel jedno oko a poněkud strnule zíral na Harryho, jako by se rozhodoval, kolik může prozradit. Uplynula dlouhá chvíle a pak další, až Snape konečně řekl tři slova, která Harry nečekal: „Zabil jsem ho.” 

„Vy. Zabil. Jeho,” vytřeštil Harry oči. Připadal si, jako by si s ním jeho mysl hrála na honěnou. „Um, kvůli tomu, co provedl Siriusovi?” 

„Díky tomu pro mě bylo rozhodně snazší zabít jej,” přiznal Snape zcela plochým hlasem. Harry měl dojem, že učitel Lektvarů ani nehnul brvou, když domácího skřítka zabil. Ne že by měl Harry pro Kráturu slabost; nejspíš by ho zabil sám, kdyby měl možnost. Přesto byl opravdu šokován, že to udělal Snape. Nebylo pravděpodobné, že by Snape kvůli Siriusovi truchlil, nebo ne? 

Ale Snape ho překvapil ještě jednou, když to rozebral tím svým vyrovnaným hlasem bez emocí: „Vím, co si myslíš, Harry, ale nepřál jsem si, aby byl Black mrtvý. Jednou ano, to nezapírám, ale tenkrát jsem byl, na mou duši, přesvědčený, že je zodpovědný za smrt tvých rodičů a zmasakrování mudlů. Chvíli mi trvalo, než jsem to všechno přehodnotil a pochopil, že to byl Pettigrew. Všechno, co potom mezi námi proběhlo… byla to stále hlodající stará nenávist. Ale s Pánem zla bojoval, jak mohl. Stejně jako já. Neměl jsem se mu stále posmívat kvůli dvacet let starým ranám. Nejsem na to hrdý.” 

„Přesně to řekl,” vybavil si Harry, převalil se na bok a podepřel si hlavu rukou. „O tom, jak se k tobě on a James chovali. Nejsem na to hrdý.” 

Snape zvedl kolena, aby se mohl v křesle natočit na stranu a trochu se houpal. 

„Ale Krátura,” naléhal Harry. „Proč jste ho zabil, když ne kvůli Siriusovi?” 

„Z mnoha důvodů,” vzdychl Snape a ještě o něco více se schoulil. „Loni zradil svého pána; nedalo se mu věřit. Také ukázal slabost pro temné mágy, obzvlášť pro Malfoye. Dát mu oblečení by ho nasměrovalo rovnou za nimi, a i když nemůže prozradit pozici domu, mohl by vyzradit informace, které Řád potřebuje uchovat v tajnosti. Propustit ho nepřicházelo v úvahu, stejně jako nechat ho ve službě, když jsi byl zde. Jak bych mohl vědět, že znova neopustí dům, tentokrát pro to, aby rozhlašoval historky, jak Harry Potter přišel o magii?” 

„Když jsem byl tady,” zopakoval Harry. „Moment. Kdy jste ho vlastně zabil?” 

„Dnes ráno, asi tak hodinu předtím, než ses vzbudil.” 

Harry si odfrkl. „To jste nemohl počkat na mě?” 

„Abys ho mohl uškrtit?” otázal se Snape zvláštním tónem. „Myslel jsem si, že bys to mohl chtít udělat, ale to není jednání, které bych podporoval. Navíc k zabití domácího skřítka musíš použít magii; mají velmi impozantní obranu a ani nebudu zmiňovat schopnost přežít celkem kruté trestání.” 

Harry si připomněl, jak Dobby mlátil hlavou o zeď, a otřásl se. 

„Musel bys ovládat Temné umění,” dodal Snape. 

Harry se překvapeně zasmál. „Užil jste temnou magii v tomhle domě? Dnes?” 

„Včera, abych byl přesný.” 

„Měl jsem za to, že chcete tohle místo zbavit zla,” připustil Harry, poněkud zmaten. „Víte, aby se ke mně Voldemort nemohl dostat prostřednictvím jizvy.” 

„Někdy jedině zlo vymýtí zlo, Harry,” objasnil učitel. „Také jsem použil Temné umění, abych odstranil ten pekelný portrét a tapisérii ze zdí. Krátura z toho nebyl nadšen, ačkoli si myslím, že mu nedošlo, že on je na řadě. No a poté, co jsem se s ním vypořádal, jsme s Lupinem očistili dům od temné magie, což není nic lehkého, tím si buď jistý. Řekl bych, že je lepší učitel Obrany, než za jakého jsem jej považoval. Dokončili jsme to chvíli před tím, než ses probudil. Hmm, napadá mě, jestli to byla shoda okolností, nebo jeden z důvodů, proč ses vzbudil?” 

„Krátura stál na stole v kuchyni a chlastal víno ze Siriusova stříbrného poháru!” vykřikl Harry. Sen se změnil v živou představu v jeho mysli. 

„A jak to vlastně můžeš vědět?” zazněl jemný dotaz ze Snapeových napnutých rtů. 

Harry se také napjal. „Um, zdálo se mi o tom, zrovna dnes odpoledne.” 

„Zdálo se ti o tom,” skepticky zopakoval Snape. 

„Tak jak jinak bych to věděl? Chci říct, stalo se to?” 

„Stalo a ty bys to věděl, jestli ti to Lupin řekl.” 

„Jenže mi to neřekl!” odsekl Harry. „Jestli si myslíte, že jsem takový lhář, tak se ho zeptejte.” 

„Harry, jde jen o to, že jsem viděl tvé výsledky z Jasnovidectví. Nejsi zrovna věštec. Ale jestli tvrdíš, že se ti to zdálo, pak to tak bylo, ano?” Snape se protáhl a posadil se rovně. „Tak přinejmenším to dokazuje, že Marjygoldová něco opomenula. Tvá magie není zcela pryč, ne jestli máš jasnovidecké sny. O čem se ti ještě zdálo?” 

„Je dobře, že jste toho hajzlíka zabil; plánoval, jak vás dostane a během toho si gratuloval k tomu, co provedl Siriusovi,” vzpomínal Harry nahlas. „Oh, a taky se mi zdálo, že se z domu Dursleyových vyvalila temná energie, okna a tak… se zbortila a Dudley ječel na trávníku. Oh, jasně a na obloze bylo Znamení zla.” 

Snape se narovnal jak jedle a zíral na něj, pak vystřelil na nohy. „Nenapadlo tě zmínit se o tom Lupinovi? Nenapadlo tě, okamžitě mi sdělit, že v domě, o kterém jsem si myslel, že jsem ho pro tebe učinil bezpečným, jsi měl právě dnes sen od Voldemorta? Hned první den?” Snape ho popadl za ramena stejně jako ráno, ale tentokrát s ním hrubě třásl a křičel: „O takových věcech musím vědět, Harry!” 

Harry odtáhl obličej, jak nejdál to bylo možné. Pak převzal kontrolu reflex, když se vymanil ze Snapeova sevření a sklouznul na podlahu. Jakmile byl volný, vyskočil a ostražitě couval. Opatrnost a zkušenosti jej vedly z dosahu úderu. 

„Dobrý Merline,” zašeptal Snape. Když se zvedl z křesla a viděl Harryho nedůvěřivý postoj, tvářil se zděšeně. Pak zašeptal hlasem, jako by si to vyčítal: „Nechystal jsem se tě uhodit, dítě.” 
„Já vím,” špitnul Harry. Cítil se tak příšerně, jak Snape vypadal. „Chci říct, opravdu to vím, profesore. Tím myslím, že když jste mě nezpráskal jak psa za to, že jsem nahlédl do vaší myslánky...” 

Snape potřásl hlavou. „Nikdy jsem ti neměl říkat o Kráturovi.” 

„Ne, o to nejde!” vykřikl Harry v šoku, a když se zdálo, že Snape není schopen popojít k němu, postoupil o krok dopředu. „Nebojím se vás, profesore. To, že jsem uskočil, byl pouze instinkt, nic víc. Vlastně poněkud hloupé. Vím, že nejste můj strýc, ano? Nevyvozujte z toho, že bych vás s ním srovnával, protože to tak není, přísahám.” 

„Už jsi to udělal,” zlehka poukázal Snape. „Řekl jsi, že jsme si dost podobní.” 

„Oba rádi ponižujete lidi,” pokusil se objasnit Harry. Jak někdy mohl něco takového Snapeovi říct? Pravdou bylo, že oba muži věděli, jak být zatraceně nepříjemní, ale důvody pro to chování byly jak noc a den. „Jenže u vás je to buď druh černého, sarkastického humoru – myslel jste si, že to nevím? A nebo to je nepochybné a upřímné. Chci říct, když křičíte na někoho, kdo právě nechal vybuchnout kotlík, jste, myslím, skutečně naštvaný a horlivě vyvoláte dobře umístěnou bázeň, aby se tak stupidní chyba znovu neopakovala. Přesto jsem přesvědčen, že byste docílil větší efektivity, kdybyste nám nechal nějakou hrdost,” musel dodat. „Ale u strýce Vernona to je… no, jednoduše sadismus. Rád vidí, že se krčím.” 

Harry se zhluboka nadechl a pohlédl Snapeovi do očí. „Skutečnost je taková, že když se opravdu, opravdu rozzuřil, tak mě chytával za ramena stejně jako vy před chvílí a já se naučil, že je lepší dostat se pryč, pak se ani nehnout a čekat ránu.” 

„Mudlové,” znechuceně se nadechl Snape a zavrtěl hlavou. 

„Nesvádějte to na tohle,” opravil ho Harry. „Viděl jsem Luciuse Malfoye s Dobbym. Jo, je to domácí skřítek. Tak či tak, Malfoy se k němu choval mnohem hůř než strýc Vernon ke mně. Kouzelníci mohou být stejně špatní jako mudlové. Vlastně ještě horší, když vezmeme v úvahu všechny ty kletby, co můžeme seslat.” 

„Pravda,” uznal Snape a hlasitě si povzdechl. „Tak mě napadlo pozastavit se nad tím, proč jsi po takovém snu někoho nepožádal, ať zkontroluje rodinu.” 

Harryho oči se rozšířily. „Ze stejného důvodu jsem se vám o tom nezmínil předtím. Věděl jsem, že ten sen nebyl od Voldemorta; má jizva ani nezabolela.” 

„Kdyby se to stalo, tak okamžitě řekni mně nebo Lupinovi.” 

„Měl jsem za to, že jsem na ně byl prostě opravdu naštvaný,” přiznal Harry a trhnul sebou. „Ani ve snu by mě nenapadlo… Ale jestli to s Kráturou byla pravda? Myslíte, že…?” 

„Ne,” oznámil stručně Snape. „Kdyby byl útok na váš dům uskutečněn nebo třeba jen plánován, věděl bych to.” 

„Mohli bychom použít krb a promluvit si s paní Figgovou, jen pro jistotu?” 

„Ne v tuto ranní hodinu.” 

„Ale...” 

„Věř mi, Harry. V Zobí ulici se nic nestalo. Jestli tě to bude zneklidňovat i později, řekni Lupinovi, aby se přes letaxovou síť spojil s paní Figgovou. V žádném případě s ní ale nesmíš mluvit osobně.” 

„Ano, pane,” zamumlal Harry, přičemž si uvědomil, jak cenná ta rada je. Nejspíš proto nechtěl ani Snape řešit tuhle situaci; čím méně lidí bude vědět, že je v kontaktu s Harrym, tím lépe. „Řeknete mi aspoň, co jste udělal strýci Vernonovi na tom hřbitově? Chci říct, je v pořádku? Chtěl jsem se zeptat už dříve,” dodal Harry. Cítil se provinile, že to neudělal už dřív.

„Abych řekl pravdu, nejsem schopen pochopit, proč by ses o to měl starat,” pomalu pronesl Snape. 

Nad tím se Harry musel opravdu zamyslet; přišlo mu, že se zeptal spíš ze smyslu pro čest, než že by měl na celé záležitosti nějaký citový zájem. „Hmm. No, máte pravdu. Jedné mé části to je jedno, ale musíme myslet na Dudleyho. Ne že by mezi námi bylo lásky na rozdávání, ale během poslední návštěvy se choval opravdu slušně. Dokonce mě varoval, abych nechodil na ten pohřeb. A právě ztratil matku, chápete? Stěží potřebuje přijít ještě o otce, i když je strýc Vernon pěkný zmrd.” 

Snape chvíli přemítal, než se s tím vytasil: „Použil jsem Troneo-Relampagare, aby upadl do bezvědomí, to je vše. Úder hromu a blesku. Domnívám se, že pět minut poté, co jsem tě sem přemístil, už byl na nohou. Bez pochyby ještě stále řval vzteky.” 

„Jo, bez pochyb,” zahuhlal Harry. Nikdy neměl patřičného tátu. Než potkal Siriuse, přál si nějakého mít. A poté, co ho osud nenadále zbavil veškeré šance na život s kmotrem, víceméně přijal fakt, že některé věci nikdy nebude mít. 

„Myslím, že už jsem schopen použít letax,” navázal učitel Lektvarů. Zvláštní, jak dokázal udržet obličej ve stínu, když se mu to hodilo, pomyslel si Harry. Zdálo se, že na osvětlení nezáleží. Neměl ponětí, jak to Snape dokázal. 

Harry přikývl, že chápe. „Dobrá. Děkuji, profesore.” 

Snape se zarazil na cestě ke krbu. „Řekl jsem ti, abys mi neděkoval.” 

„Jo, ale já musím,” začal vysvětlovat Harry. 

„Řekněte slečně Grangerové, že máte také syndrom děkování lidem, ano?” odsekl Snape. Ten člověk byl očividně na konci jakéhosi řetězu. „Nehodlám snášet takové pitomosti, Pottere, je to jasné? Budete dostávat hodiny nitrobrany a cokoli jiného, co se bude zdát nezbytným, protože to budete potřebovat, abyste přežil, a v životě se vám to bude velmi hodit. Dávám přednost tomu, abyste nezemřel a neuvrhl tak Kouzelnický svět do nekonečné, temné éry. Díky nejsou nutné.” 

S tím učitel Lektvarů vytáhl hrst šedého prášku z hábitu. 

Harry přemýšlel, že by měl prostě sklapnout, ale pravdou bylo, že nechtěl. „Neděkoval jsem vám za tu podělanou nitrobranu,” zvolal přes pokoj a s určitými problémy se zdržel přidání fráze ve stylu vynehorázný pitomče. 

Dost překvapivě Snape skočil na špek. „Oh, tak mi to osvětlete,” ušklíbl se. 

„Chováte se ke mně jako k normálnímu, a ne jako bych potřeboval být litován a uctíván, či nesnášen a zastrašován,” sdělil mu Harry. Stál si na svém proti pronikavému lesku dvou velmi, velmi černých očí. „Možná tomu nebudete věřit, ale jste jediný dospělý, co se tak chová. Proboha, dokonce Remus dneska čišel soucitem, až mi z toho bylo špatně. Ale vy? Nemáte strach použít přede mnou magii jen proto, že já zrovna teď nemohu. Nemyslíte si, že se kvůli tomu zhroutím. Nemyslíte si, že jsem slabý.” 

Letaxový prášek propadával Snapeovi mezi prsty, jak je uvolnil. „Nemyslím,” potvrdil. „Ale Harry, dříve či později se každý kvůli něčemu zhroutí.” 

Tak tohle dalo Harrymu námět k zamyšlení, ale neměl na to moc času, protože Snape už nemluvil. Těsně předtím, než hodil prášek a vykřikl jako cíl cesty Bradavické sklepení, dodal ještě jednu věc. 

„A Harry? Rádo se stalo.” 

S tím zmizel v záři zelených plamenů.