Preklady fanfiction Harryho Pottera

V následujících několika dnech se stala Salsa Harryho stálým a blízkým společníkem. Harry bral malého hada všude sebou, někdy ho dal do kapsy, někdy si ho obtočil kolem zápěstí, někdy zavěsil na krk jako nějaký exotický šperk. Mluvil s ním běžně hadím jazykem. Někdy tak promluvil i k některému z učitelů, ani si neuvědomoval, jak často to dělá. 

Nicméně pobavený pohled Remuse nebo Snapea ho vždy přiměl to napravit. 

Harry strávil několik hodin denně zkoušením zaklínadel a kouzel, ani jedno mu však nefungovalo. Bohudík, říkal si pro sebe, že večer dělám větší pokroky při zdokonalování se v nitrobraně. Tyto dlouhé lekce se Snapem pokračovaly s výsledky, které Harryho skutečně udivovaly, ale samozřejmě vždyť nakonec dělal jen to, co měl dělat už před rokem – bral vyučování vážně. Úplně vyčistil svou mysl několikrát za den a podle Snapeova doporučení i během běžných denních činností. „Zkus, jestli si můžeš připravit snídani a najíst se v takovém stavu,” doporučoval mu Snape. „Zkus to, zatímco si budeš mýt vlasy. A ať ti nepřijde mýdlo do očí.” 

To poslední vypadalo jako žert, ale on to žert nebyl, skutečně ne. Harry věděl, že profesor chce, aby uměl uzavřít svou mysl kdykoliv a udělat to automaticky, bez ohledu na okolnosti. Jestliže by se musel dostat do stavu transu, aby byla nitrobrana efektivní, její použití by tím bylo omezeno. Harry věděl, že toto omezení by bylo nebezpečné. Voldemort na něj určitě nebude brát žádné ohledy. 

Samozřejmě se již ve svých představách neponořoval do vody. Děsilo ho, že takové použití nitrobrany by mohlo někdy ohrozit Snapea. Harry proto neztrácel čas a hledal vlastní představu. Nejprve zkoušel Bradavice, ale tam bylo příliš mnoho detailů, než aby udržel směr představ. Objevoval vlastní křižující se mentální cesty, procházel halami, přemýšlel. Potřeboval nalézt něco jednoduššího, to cítil, a nakonec, po mnoha špatných začátcích, zjistil, že nejlepší pro něj bude propadnout se zcela bez váhání do představy ohně. Dokázal se stát plamenem, ale nikdy neshořet. 

„Oheň,” dumal Snape, když byl v Harryho mysli a viděl ho planout. „To je temná síla, spojená se smrtí, pomstou. Symbol destrukce, Harry, dokonce úplného zničení.” 

„Také ale představuje čistotu” přel se Harry, nelíbilo se mu, jak to viděl Snape. 

„Čistotu?” ocenil to po dlouhé chvíli ticha Snape, jeho černé oči přejížděly po Harrym nahoru a dolů. „Myslím, že je to velmi nebelvírské. Nu, pokračujme.” 

A tak Harry meditoval v ohni. Vždy když to zkusil, udržel tu představu déle a déle. Jak sílila Harryho schopnost nitrobrany, Snape pomalu jeho mysl opouštěl. 

„Temný pán bude pronikat do tvé mysli vší silou, jakmile ucítí, že ho blokuješ,” vysvětloval mu Snape. „Pochop, že skutečná nitrobrana ukryje některé myšlenky, zatímco jiné, méně nebezpečné, nechá volné. Harry, musí to vypadat, jako by tě přemohl, ačkoliv jsi mu dovolil vidět pouze to, cos chtěl. Připrav si celý arzenál vzpomínek a pocitů, do kterých mu dovolíš přístup bez omezení. Umísti je nad své představy, do hladiny, přes kterou pak projde. Nedej mu důvod myslet si, že leží něco ještě hlouběji.“ 

Takže teď vedle práce s Remusem a vyprazdňování mysli strávil Harry každý den několik hodin s brkem v ruce, rovnal si obrovskou řadu vzpomínek, které byl ochoten nechat Voldemortovi padnout do rukou. Se Snapem je každý večer umisťoval nad svou ohňovou stěnu, upevňoval je v mysli tak silně, že ten oheň ani nemohl být zpozorován. 

A pak byl čas, aby si vyzkoušel svou mentální sílu proti skutečnému nitrozpytu. 

Ten večer se Snape přenesl letaxem a dost nečekaně s sebou přinesl Brumbálovu myslánku. Sedl si k nízkému stolku před pohovkou. Harry trčel blízko dveří do salonu, nervózně pohladil Salsu, která trochu stiskla jeho zápěstí, jako by porozuměla, že potřebuje trochu obejmout, povzbudit. Intuice malého hada Harryho udivila. Bylo něco tajuplného na způsobu, jak Salsa vnímala, co on cítí. Ale vlastně by tím neměl být překvapen, vždyť strávil tolik hodin rozmlouváním s ní. Salsa mu prostě rozuměla. 

Jeho učitel na něj kývl zahnutým prstem, nebylo úniku: „Použil jsi někdy toto?” 

Harry se téměř udusil. 

„Ne,” vysvětloval mírně Snape se stínem úsměvu na rtech. „Neptám se, jestli ses někdy do nějaké díval. Myslím, že oba na to známe odpověď. Použil jsi někdy nějakou pro sebe?“ 

Harry pouze beze slova potřásl hlavou. 

Snape zlehka položil ruku na chlapcovo rameno. „Chtěl bys to udělat dnes večer, ještě než začneme?” 

„Nevím, proč mi to nabízíte,” zašeptal Harry, projel jím pocit viny. Již dříve se ukázala ta neuvěřitelná skutečnost, že Severus Snape skutečně umí být laskavý – když se mu to hodí – ale jak mohl být Snape laskavý teď? Potom, co mu Harry tenkrát provedl? „Myslím... vzpomínám na loňský rok.” 

Možná, že když řekl, že jsme byli stejní, skutečně to tak myslel, uvažoval Harry a vraštil čelo. 

„Loni,” vysvětloval klidně Snape a prsty trochu stiskl jeho rameno, „jsem ti ubližoval a to někdy hrozným způsobem. Říkal jsem si, že Temný pán také nebude mít s tebou slitování a že nejlepší pro tebe bude zvyknout si na to. Věřil jsem, že hrůza ze mě... by tě mohla přimět bojovat. Ale to byla moje chyba, a ne můj obvyklý způsob vyučování. Takže, Harry, pokud máš nějaké vzpomínky, které bych neměl vidět, použij myslánku.” 

Harry se roztřeseně zasmál. „Hm, myslím, že teď už o mně víte vše. A mimochodem – má hůlka stále ještě nefunguje, takže já stejně nevím, jak to udělat.” 

Snape se dotkl koncem vlastní hůlky Harryho spánku a zašeptal: „Pensare non pensatum”. Pak dodal: „Teď myšlenku.” 

Harry zavřel oči a myslel na to, jak prvně pochopil, co jsou to narozeniny, a jak nerozuměl tomu, proč nedostal nikdy žádný dárek. Jak Snape pomalu oddálil hůlku, Harry cítil, jako by se mu něco pohnulo v hlavě, něco bylo vytahováno z jeho lebky. Nezpozoroval ani, jak Snape umístil stříbrobílé vlákno do myslánky. 

„Ještě?” zeptal se Snape. 

Harry polkl. „Nevidím důvod. Myslím, že nezáleží na tom, co uvidíte. Teď už ne.” 

„Ale samozřejmě že záleží, hloupý kluku. Každý má myšlenky, které raději ukryje.” Snape se ještě jednou dotkl jeho spánku. „Pensare non pensatum.“ 

Harry si pomyslel, že je přeci jenom něco, co by rád ukryl: jak silná je jeho počínající důvěra ve Snapea a jak moc mu to někdy dělá starosti. 

„Ještě?” 

„Ne, to je vše.” Harry se cítil poněkud lépe a trochu nafoukaně se usmál. „Nakonec to nebylo třeba. Neprolomíte se skrz. Teď už vím, jak to udržet. Letos jste byl dobrý učitel.” 

„Drzost pomáhá,” souhlasil Snape, pochvalu ignoroval. „Arogance, jak uvidíš, může být kontraproduktivní.” Odnesl myslánku z kuchyně, když se vrátil, švihl hůlkou. „Začneme? Legilimens!“ 

Harry se napjal, Salsa sklouzla po jeho noze a zmizela ve škvírách dřevěné podlahy. Harry, otřesen náporem, téměř neudržel svou mysl uzavřenou. Cítil, jak Snape proniká dovnitř, láme jeho obranu, ve stejné chvíli však cítil, že on sám se stává ohněm a blokuje všechny myšlenky. 

Zdálo se, že tak bojovali celou věčnost. 

Pak to Snape přerušil, vyčaroval mu cosi studeného k pití a požadoval začít s tím znovu. 

Snape se nedržel zpět, nešetřil ho. Ale Harry byl v pořádku, byl připraven. Dokázal udržet koncentraci pevnou proti nejostřejším Snapeovým útokům. Dokázal nechat neškodné vzpomínky pohybovat se volně nad hladinou svého ohně, dokonce i když cítil Snapeovu pátrající mysl. Již nikdy se nezhroutí na podlahu, bezmocný a dávící, tak jako se mu to stávalo minulý rok. 

„Tvoje magie v tom musí určitě hrát svou roli,” řekl nakonec Snape někdy později večer, když odpočívali po lekci. To již Harry udržel svou obranu dobrou hodinu. 

„Říkal jste, že mudlové se mohou učit mentální disciplíně,” připomenul mu Harry a otíral si čelo vlhkou utěrkou. S povzdechem si položil hlavu na kuchyňský stůl, nechával napětí odtékat z těla. Cítil vracející se Salsu, plazící se zpět, zapadla mu za košili a svinula se tam. 

„Mudlové si nemohou osvojit stejné dovednosti jako ty,” ujistil ho Snape. „Tvoje nitrobrana je taková, že jsem v pokušení zjistit, jestli to nakonec není tvoje vrozená schopnost.“ 

„Nemůžete si to myslet, když jsem byl zpočátku tak špatný.” 

„Zpočátku,” zdůraznil Snape, „nechtěl ses to učit. To bylo bohužel zřejmé.” 

Harry se trpce zasmál. „To je pravda. Nechtěl jsem blokovat ty sny. Viděl jsem, jak se Voldemort pokouší dostat nějakou zbraň z Odboru záhad. Zkoušel jsem zjistit, co chce.” Odmlčel se, napil se chladného čaje, pak pokračoval klidněji. „Také jsem se nechtěl učit od vás. Tím myslím, proč bych byl měl? Očividně jste mě nenáviděl a polovinu toho času jsem se domníval, že jste byl... že jste chtěl... zaplést mě do něčeho.” 

„Harry, pravděpodobně jsi mě neslyšel, když jsem říkal, abychom nechali minulost minulostí.” 

Pak se Salsa přesunula na Harryho krk a zašeptala mu něco do ucha. Harry jí kvapně odpověděl hadím jazykem, znělo to spíš odsekávaně než plynule, ruce na stole zatnul v pěst. 

„Co ti tvůj had říkal?” 

Harry trochu obrátil oči v sloup a pokoušel se udržet zdání, že je v klidu. „Salsa chce vědět, jestli jste můj otec. Řekněte, jsou všichni hadi tak posedlí rodinou?” 

„Já nevím. Co jsi odpověděl?” 

Těžká otázka. Co mohl odpovědět? Harry se cítil trochu zahnán do kouta, dokonce víc, než po Salsině otázce. „Řekl jsem jí, že žádného otce nemám a nikdy jsem neměl, a aby se mě na to už neptala. Ale nevím, jestli některá slova vyzněla v hadím jazyce správně.” 

„Myslím, žes ji urazil,” ukázal Snape na Salsu, která sjela po noze stolu a pak se odplazila po podlaze pryč. 

„Ji?” 

„Jen hádám.” 

„Myslím, že má hlad.” Harry se rozhodl vzít ten odhad jako fakt. Možná je to tak dobře, skutečně ho nikdy netěšilo mluvit o ní tak neurčitě. 

„Harry,” obrátil se k němu Snape, zatímco pozoroval, jak had mizí. „Je ještě jedna věc, kterou potřebuje znát Mistr nitrobrany. Začneme s tím zítra. Musíš se naučit vyhnat mě ze své mysli.” 

„Takové úsilí, abych se naučil kontrolovat, co vidíte,” usmál se Harry, „a teď chcete, abych vám to nedovolil vidět?” 

„Od kouzelníka tvé úrovně Temný pán očekává odpor. Musíš být schopný vyhnat ho ze své mysli a udělat to způsobem, který neponičí falešnou síť upředenou z připravených myšlenek, umístěnou na povrchu tvých představ.” 

Harry se naježil, byl trochu zmatený. „Loni jste s tím začal. Vyhoďte mě, Pottere... slyšel jsem vás tenkrát ječet, slyšel jsem to tisíckrát.” 

Snape se zaškaredil a třískl hrnkem o talířek. „Řekl jsem: nechme minulost minulostí! Která část toho návrhu, Pottere, neprošla přes vaši lebku a nedorazila do pochybné šedé hmoty uvnitř?” 

„Jen bych rád věděl, proč nitrobrana byla minulý rok tak jednosměrná,” bránil se Harry. 

Po chvíli oddechu Snape připustil: „Minulý rok bylo hlavním cílem naučit tě zablokovat ty sny. Byl to Albusův nápad, nicméně správný, protože Temný pán jimi s tebou manipuloval.” 

„A teď?” 

Snapeův výraz ztvrdl, připomněl Harrymu, že k hlouposti není tolerantní. „Na to znáš odpověď.” 
„Jo,” Harry to zvolna odsouhlasil, uvědomil si, že zná. „Pokoušíte se zjistit, zda jsem připraven. Ne kvůli snům, ale proto, že příště budu tomu hnusnému bastardovi stát tváří v tvář.” 

„Další střetnutí se zdá být nevyhnutelné.” Snape se zadíval nejprve dolů na své ruce a pak na Harryho. „Přál bych si, abych tě při tom mohl doprovázet.” 

Harry se roztřásl, jediné slovo ho pálilo v nevítané vzpomínce. Zabij přebytečného... Potřásl hlavou, ponořil se krátce do svého mentálního ohně. Nebyl to stoicismus, ale kupodivu to pomohlo. 

Náhle se Snapeovou tváří mihl děs, jakoby agonie skrývající hrůzu, ale pak překrytá rezignací. Ne... odhodláním. Stiskl si pravou rukou levé předloktí, stoupl si a doklopýtal ke krbu. 

„Do prdele,” zaječel Harry, který okamžitě pochopil, o co jde. 

„Jdi k Lupinovi,” přikázal mu Snape, slova cedil přes zaťaté zuby. „Dnes v noci s ním zůstaň. Neopouštěj dům ani na okamžik, rozumíš mi?” 

„Ano,” vykřikl Harry, aby přehlušil slova vykřiknutá Severusem – heslo, které ho přeneslo zpět do jeho sklepení. Tam, předpokládal Harry, si oblékne hrůzostrašnou masku a hábit, pak se přenese na nějaké místo... místo, odkud se může přenést tam, kam ho Voldemort zavolal. 

„Také bych si přál vás doprovázet,” řekl, ale již jen do vzduchu. 

 

***

Remus zůstával sám dole v přízemí a důsledně nechával Snapea a Harryho během lekcí nitrobrany samotné. Byla to jen malá laskavost, ale Harry si jí cenil. Skutečně mu trochu vadilo, že Remus neměl příliš cit pro 'dekorum'. 

Zaklepal na Remusovy dveře a hned byl vyzván, aby vstoupil. 

„Snape je pryč. Znamení zla,” vysvětloval Harry smutně, trochu se třásl při vzpomínce na děsivý výraz učitelovy tváře. 

„Ach, Harry!” Remus přeběhl pokoj dvěma dlouhými kroky a sevřel ho do pevného objetí. „Viděl jsem to při jednom zasedání Řádu, není to pěkný pohled.” 

„Ne, není,” souhlasil Harry, hlas ztlumený Remusovou měkkou flanelovou košilí... ou, vršek od pyžama, uvědomoval si. „Už jsi spal?” 

„Trochu jsem si četl.” Ukázal na pomuchlanou postel a Harry uviděl knihu nazvanou Najdi vlka v sobě: Průvodce pro Alfa kouzelníka. „Severusova představa o vtipu, obávám se.” 

„Severus tě nenávidí,” konstatoval Harry a cítil, že ještě trochu a rozbolí ho hlava. 

„Byla to od něj laskavost, domnívám se,” smál se Remus. „Ale mohu se mýlit. Možná to myslel jako urážku. U Severuse člověk nikdy neví.” 

„Vždy ti říká ‚Lupine‘, nikdy Remusi. Mně taky říká ‚Pottere‘, když mě nenávidí.” 

„Já jsem si jist, že víš, že už k tobě necítí nenávist,” tiše řekl Remus. 

„Jo, moc bych si přál, aby necítil nenávist k tobě. Je to strašné, když ti, které...“ Mělo to být ti, které mám rád, ale zmínit se tak o Snapeovi dosud nedokázal, určitě ne nahlas. „Když ti, kteří jsou kolem mě, nemohou vystát jeden druhého.” 

Z Remusova úsměvu Harry pochopil, že slyšel i to, co nebylo řečeno. „Asi by ses cítil lépe, kdybys věděl, že mi Severus nikdy nepřestal vařit Vlkodlačí lektvar. Je to tak. Ani ne tři týdny potom, co jsem přišel o práci v Bradavicích, přinesla mi ho od něj sova. A pak každý měsíc, je přesný jako hodinky.” 

Harry si trochu promnul spánky, ale proti bolesti hlavy to nepomáhalo. Legrační, když to tehdy udělal Snape, uvolnila ta masáž všechno napětí. 

„Pojď sem,” řekl Remus a převzal tu činnost, masáž byla celkem postačující, i když ani zdaleka ne tak účinná, jako by byla od Snapea. „Bojíš se o něj.” 

„Jo, taky by ses bál, kdybys ho viděl, když ho začalo pálit Znamení zla.” 

„Já vím, znám to” opakoval Remus. „Víš, co je zvláštní na tom, jak mi připravuje ten lektvar? Severus nepřijme poděkování. Skutečně se vztekal, když jsem to zkusil.” 

„Vrtá mi hlavou, co vše se právě teď může dít,” mumlal Harry a uhnul zpod dotyku Remusových prstů. „Co když jsou smrtijedi právě na jedné ze svých výprav? Zabíjení mudlů, nečistokrevných kouzelníků? Jsem z toho nemocný, Remusi. Snape nedělá takové věci, že ne? Myslím tím, co musí dělat, pokud chce zachovat zdání věrnosti Voldemortovi a dál být špionem Řádu?” 

„Mohl sis s ním již dnes promluvit, byl bys připraven,” mumlal Remus. 

„Cože? Jak by mohl vědět, že ho dnes zavolá?” 

Remus na něj vrhl dlouhý, podivný pohled. „Ale, Harry, je přeci Halloween.” 

Harry strnul. „Ztratil jsem pojem o čase,” uvědomil si. 

„Měl jsi dost co dělat,” porozuměl mu Remus. „Proč si nedojdeš dolů na kakao? Myslím, že by uklidnilo tvé nervy tak, že bys pak usnul.” 

Harry si byl zcela jistý jedinou věcí. „Blázníš?” klidně prohlásil. „Bez urážky, ano? Jak si můžeš myslet, že bych mohl spát? Nepůjdu spát dřív, dokud se sem Snape nevrátí a asi ani pak.” 

„Co tedy chceš dělat?” 

„Zůstat s tebou,” odpověděl Harry. „On to tak chtěl. Za chvíli jsem zpět.” 

Za moment byl zpět s polštářem a kopou přikrývek, usadil se na zemi, udělal si z toho jakési hnízdo. Remus zíral na Harryho jako na blázna, ale ten to ignoroval. Bude to dlouhá noc a chtěl mít co největší pohodlí.

 
„Jestli chceš zůstat u mě,” nabídl mu Remus, „není třeba, abys ležel na zemi. Ta postel je dost velká pro oba.” 

Harry si tím byl jistý, ale byl si také jistý, že nechce být opatrován jako děcko. Kdyby na to přišlo, Remus by kolem něj pobíhal, asi by mu opět nabídl kakao nebo mléko a sladkosti... nebo tak. Harry by to tak nechtěl. 

„Ne,” odmítl to. „Je mi tu fajn.” 

Remus nenaléhal, za to mu byl Harry vděčný. Došlo mu, že by neměl být po tom všem na Remuse hrubý. Remus se o něj skutečně staral. Jen vždy nechápal úplně přesně, co Harry potřebuje. Právě lekce magie to ukazovaly. Šťastné myšlenky nevedly k vytvoření Patrona, ne, dokud cosi jiného nebude vyřešeno. Ale co to bude? Do té doby měl Harry podezření, že spíš může být na vině ztráta kostní dřeně. V nemocnici Frimley Park tvrdili, že kostní dřeň se obnoví sama do deseti dnů. Bylo to již téměř tak dlouho. Samozřejmě jsou možná kouzelníci jiní, jak říkal Snape. A je pravda, že nezmizela všechna jeho magie, ale dosud... Harry začínal ztrácet odvahu. 

„Tak,” naléhal po pěti minutách, když Remus dál nic neříkal. „Promluvme si o mé magii. Proč myslíš, že se vrací právě v těch třech podobách? Snape si myslí, že by to mohlo mít nějaký význam.” 

„Hadí jazyk, nitrobrana a prorocké sny,” pokývl Remus. „Severus má pravdu, je to zvláštní, že zůstaly pouze tyto tři projevy tvých sil. Žádná kouzla, žádná zaříkávadla, nic, na co je potřeba použít hůlku...” 

„Možná bych potřeboval novou hůlku?” přemýšlel Harry nahlas. „Ačkoliv těžko pochopit, proč bych měl. A stejně bych se bál použít jinou hůlku, teď když vím, že moje a ta Voldemortova se vzájemně ruší.” Povzdechl si. „Když jsem našel starou Siriovu školní hůlku dole ve sklepení, stejně mi taky nefungovala.” 

Remus chvíli přemýšlel. „Měl jsi další prorocký sen?“ 

„Skoro každý den,” protahoval Harry. „Nebo noc, vždycky, když jsem se cítil dobře, táhlo se to celé dlouhé dny. Víš co? Všiml jsem si, že mají stále stejné formu. Mají dvě části: první se vždy týká minulosti. A jak dny ubíhají, dostávám se ve snech do té minulosti stále hlouběji.” Zmlkl na chvíli, pak ukazoval na prstech a vypočítával: „Nejprve to byl Krátura, pak jsem viděl, jak ti Snape stříhal vlasy pro Mnoholičný lektvar. A pak jsem zas viděl, jak Zmijozelští chystají nějaký podvod ve Famfrpálu, jak Brumbál zaměstnal Arana jako učitele Obrany, jak byla v létě obnovena zaklínadla kolem Bradavic... a podobné věci. Věci, až na Kráturu, kterým to začalo, prakticky neškodné.” 

„A jsi si jist, že to všechno je pravdivé?” 

„Skutečně je, pár dní po snu o famfrpálu se mi Ron v dopise zmínil o něčem, co souhlasilo s tím, co se mi zdálo. A ptal jsem se Snapea na to obnovení zaklínadel, vypadal opravdu znechucený tím, jak můj sen byl obsáhlý a detailní, tak to řekl. Nevím nic o tom, že by Aranův hábit zhltlo Brumbálovo schodiště, ale předpokládám, že to také bude pravda.” 

Remus se zamračil a posadil se na posteli. „A co druhá část tvých snů, Harry? Jaký mají charakter?” 

„Jsou tam věci, které mě matou,” přiznal Harry. „Myslím tím, že jakási spojující myšlenka tam je, ale nebyl jsem schopen ji pochopit.” 

„Co to bylo?” 

„Hmm,” Harry se zamyslel, „nevím, ne proto, že bych si to nepamatoval, ale protože skutečně nevím, jak to vyjádřit slovy. Alespoň tyhle věci ne: Byl jsem v nemocničním křídle Bradavic, zhroucený bolestí. Neviděl jsem, ale věděl jsem o něčem podle pachu...” Remus se zasmál a Harry si dovedl představit, že vlkodlak ví, co on tím míní. „A křičel jsem, křikem volal Snapea. Někdo jiný byl vedle mě, byl jsem zesláblý, ale zároveň jsem cítil, že potřebuji právě jen jeho, přestože ten pach mi zvedal žaludek.” Odmlčel se. „Podivné, že?” 

„Neřekl bych,” odmítl to Remus. „Něco dalšího?” 

„Hm, ano, ale je to ještě podivnější. Jsem v bradavickém sklepení, žiji tam místo ve věži a Ron s Hermionou mě přišli navštívit. Viděl jsem to víc než jednou. Ron řekl něco ponižujícího o Zmijozelu a já ho uhodil...” 

„Kouzlem?” ptal se Remus vzrušeně. 

„Ne, pěstí. Dověděl se něco od Hermiony, spojila se tehdy s Malfoyem.” Harry se odmlčel, zkoušel si ještě vzpomenout. „Ach ano, bylo tam, jak mě Malfoy nazval svým bratrem a já se tomu smál. No, není to na zvracení? Co to může znamenat?” 

„Chtěl bys slyšet moji analýzu těch snů?” 

Překvapen, že to Remus říká, obrátil se prudce na něj. „Začneme tím – tvé myšlenky jsou temné?” 

„Chápu to tak, že nechceš nic slyšet.” 

„Ne, ne, já chci,” rozhodl se Harry. „Možná je to pravda. Možná jsou temné, jak říkáš. Nemyslím, že teď, ale ty sny, zvlášť ty, co se mě týkají, nejsou právě sladké a světlé.” 

„To je první věc, kterou jsem chtěl poznamenat,” komentoval to Remus, posunul se tak, aby se opřel o čelo postele. „Druhá část každého snu je o tobě.” 

„Až na tu o Kvikálkově.” 

„Myslíš, že ta o Kvikálkově není o tobě?” 

„Hmm, možná že je.” 

„Tedy, snad máš pravdu o té první části všech snů, ukazujících minulost. Zajímavá schopnost, zvlášť proto, že nevěřím, žes ji měl dříve.” 

„Viděls mé NKÚ, že? Nebo ti to Snape řekl?” 

„Intuice,” upřesnil Remus. „Vzhledem k faktu, že ty sny jsou pravdivé, je to výjimečné. Řekl bych,” pokračoval, „že tyto sny mají jediný důvod, přimět tě, abys pochopil, že to nejsou pouze sny. Že jsou to spíš vize a tvoje síly ti říkají, abys je bral vážně.” 

„Jako to, že vím, že profesor Aran je tak hloupý, že nedokáže jet na Brumbálových schodech, aniž by se zachytil hábitem a neroztrhal si ho na cáry?!” Harry si nemohl pomoci a musel se smát. „A kdybych neměl tu vizi, nevěděl bych, že Zmijozelští kují pikle jak diví, Remusi?” 

„Přesně tak.” 

„Hmm?”

„Tyto věci nejsou důležité, máš pravdu. Jsou to jen taková znamení, takže si uvědom, že hodny pozornosti jsou druhé části tvých snů. Ty části o tobě.” 

Harry uhodil do polštáře. „Dobře, rozumím. Tak co tyto části? Vidíš v nich i něco jiného než fakt, že se týkají mě?” 

„Odrážejí tvoji ambivalenci,” řekl Remus s upřeným pohledem hnědých očí. „V mnoha věcech.” 
Harry cítil, že nemůže Remusovu interpretaci přijmout. „Pokračuj,” řekl temně, upřeně se přitom díval na druhou stranu. 

Remus náhle zhasl světlo, když použil kouzlo, aby zrušilo magický plamen vyzařující z lampy. „Pochopil jsem, že nenávidíš dům Dursleyů, ale máš zmatek ve svých pocitech k bratranci. Takže ve tvém snu je dům zničen, ale on v něm není.” 

„Ano...” 

„Cítíš se tady chycený do pasti. Chceš ven, ale víš, že to není rozumné. Tvůj sen o kamenné místnosti, zdech, které tě uzavírají, žízeň po tom, co nemůžeš mít, sníš o mýtině a představuješ si přenesení ke svobodě, té představy se nemůžeš zbavit.” 

Na Harryho to udělalo dojem. Nenáviděl je oba, tetu i strýce, ale ne Dudleyho. Cítil se v pasti, ale uvědomoval si, že by to mohlo být horší. „Pokračujme,” tiše odpověděl. 

Remus se zhluboka nadechl a pustil se do toho: „Pak je tam Severus. Léta nedůvěry a nenávisti mezi vámi. Tak jste prožili mnoho let. Ale nyní se oba snažíte vybudovat si... jakýsi druh přátelství. Tvoje dvojznačnost je v tom také. Myslím, že ho teď máš rád, alespoň někdy, takže ty sny mluví pro něj. Ale bojíš se, abys vůči němu nebyl slepý, proto v těch snech nevidíš. Cítíš se špatně, protože bez ohledu na to, co teď cítíš, nemůžeš zapomenout všechno to špatné, čeho byl příčinou.” 

„Právě teď je pryč, aby dělal ty špatnosti,” mumlal Harry a nenáviděl se za tu myšlenku. Nemohl ji snést, tu představu, co by ten člověk právě teď mohl dělat. „Dobře a co ještě?” ptal se Remuse. „Neříkej mi, že jsem také ambivalentní vůči Malfoyovi, protože já vím, že to tak není. Je to bastard stejně jako jeho ďábelský otec.” 

„Nemluvil jsem o tvém vztahu k Dracovi, ale k tobě. Zdálo se ti, že jsi uhodil Rona, protože urazil Zmijozel. Zmijozel tě nazval bratrem. Řekl bych, že Draco je ve tvém snu představitelem této koleje, do které jsi i ty byl málem vybrán.“ 

„Tak teď vím, že to musel být Snape, kdo ti to řekl.” 

„Hm. Přemýšlel o tom hodně. Nevím, jak moc si to uvědomuješ, ale bere své povinnosti hlavy koleje velmi vážně.” 

„Jo, nikdy jsem ještě neviděl, že by strhnul body Zmijozelu,” reptal Harry. 

Remus si trochu odfrkl. „Ach, Severus je velmi oddaný své koleji, o tom není pochyb. Ale to jsem nemyslel. Ví o všech těch dětech hodně a o jejich rodinách také.” 

„To protože jsou všichni čistokrevní jako on. Sirius mi to vysvětlil na tom gobelínu, víš? Čistokrevné rodiny jsou všechny spřízněné. Snape pravděpodobně zná mnoho svých okouzlujících malých Zmijozelů od narození.” 

„Zdaleka ne všichni mají rodokmen bez poskvrnky, Harry. Ti se ale rychle naučí držet se zpět a být zticha. Bez ohledu na pokrevní spříznění, Severus tráví mnoho svého volného času péčí o své studenty. Hodiny s nimi mluví, ujišťuje se, že se přizpůsobili životu v Bradavicích. Jde s každým až do ukončení studia, napomíná je, radí jim, když to potřebují. Když Zmijozelští začnou být příliš horkokrevní, je téměř neustále v jejich společenské místnosti.” 

„To on musí, že?” byla Harryho trpká odpověď. „Zmijozel není Nebelvír. Když oni začnou dělat šílenosti, může to skončit vraždou.” Když Remus stále čekal na pokračování, Harry nevraživě podotkl: „No jo. Zní to, jako by byl o něco lepší než McGonagallová, že?“ 

„Dělal by pro tebe totéž, kdybys byl ve Zmijozelu,” pokračoval Remus. 

„Ah, ano, to určitě.” 

„Ano, určitě,” trval na svém Remus. „Severus má... je čestný, svým způsobem. Kdybys byl ve Zmijozelu, vzal by tě jako svého, Harry, staral by se o tebe jako o svého bez ohledu na to, že by se nemohl vyrovnat s něčím mezi vámi. Já si myslím, že pochopil, jaký jsi mnohem dřív, než byl schopen dát ti to najevo.” 

„Tedy dobrá, nechme minulost,” mumlal Harry. „Ty sny... takže myslíš, že jsem ambivalentní v tom, když mám volit mezi Nebelvírem a Zmijozelem?” 

„Myslím, že si začínáš někde uvnitř uvědomovat, že jsi obojí. Pravděpodobně proto, že právě nebelvírská cesta cti a loajality není vždy cestou použitelnou.” 

Harry zkřížil ruce za hlavou a zíral do stropu. Měl by o tom přemýšlet, ale ne teď. Představa Snapea na setkání smrtijedů se mu vloudila do mysli, a tak, aby se jí zbavil, zeptal se: „Co myslíš, že se děje v Bradavicích dnes večer? Halloween je vždycky velká legrace. Ovšem až na ten rok, kdy Quirell nechal ve sklepeních volně běhat trolla. Víš, Quirell byl náš učitel Obrany dva roky před tebou.” 

„Výborný učitel Obrany,” odpověděl Remus. 

„Nevíš o tom skoro nic. Byl posedlý Voldemortem.” 

„Děláš si ze mě legraci?” 

„Ne, to si nedělám, zeptej se Snapea. Když se Quirell pokoušel začarovat moje koště, byla to Voldemortova práce. Snape pronášel protikouzla, aby mě zachránil, i když já v té době věřil, že mě zaklel právě on.” 

Remus vydržel být chvíli tiše, pak se zeptal podivným tónem: „Nepředpokládám, že jsi mu za to pak poděkoval?!” 

„Ne a nepočítám, že to kdy udělám,” přiznal Harry. „Mohl by mi urazit hlavu.” 

„Mohl by.” Remusovo zívnutí bylo doprovázeno šustivým zvukem, jak se převaloval a dělal si pohodlí. „Dobrou noc, Harry.” 

„Dobrou noc,” odpověděl tiše Harry, ačkoliv věděl, že neusne. Ležel a myslel na poslední Hermionin dopis, v duchu skládal odpověď až do svítání. A pak si už nemohl pomoci, musel myslet na Snapea. Přepadly ho vzpomínky na setkání smrtijedů, na které byl proti své vůli přenesen po Turnaji tří kouzelníků. Voldemort, mstící se a krutý ke svým přívržencům. Kletba Cruciatus. Červíčkova zbabělost. 

Je Snape na takovém setkání? V kruhu smrtijedů uctívajících Voldemorta, který na ně chrlí své ďábelské plány? Nebo této noci smrtijedi řádili, terorizovali obce, kde žili mudlové i kouzelníci, zabíjeli nečistokrevné a mudly? 

Právě to byl důvod, proč se rozhodl neusnout, uvědomoval si Harry. Nestál o prorocký sen, tuto noc ne. Bál se, že právě to by mohlo být základem noční můry.