Preklady fanfiction Harryho Pottera

Harry netušil, co má Snape v úmyslu, dokud nedorazili do kuchyně a neuviděl myslánku postavenou uprostřed stolu. Předtím tam nebyla. Harry předpokládal, že si ji Snape přinesl s sebou, když se přenesl letaxem. Znamenalo to, že měl v úmyslu pokračovat v lekcích nitrobrany. Ale nikdy předtím Snape nepřicházel do domu na Grimmauldově náměstí před setměním. 

„Proč jste dnes přišel tak brzy?” 

„Začněte rozebírat můj denní rozvrh teprve až uvidíte vše, pane Pottere,” ušklíbl se Snape, vyškubl hůlku zpod hábitu a rýpnul se s ní do spánku. Vytáhl stříbrný pramen, který se svíjel a kroutil vlastní tíží, pak pomalu, těžce klesl dolů a snesl se do myslánky. Zuřivým pohybem hůlky Snape zamíchal obsah kamenné nádobky. 

Harry o krok ustoupil. Nechtěl vidět setkání smrtijedů z minulé noci. Dokonce o tom nechtěl ani slyšet, ne tak, jak si myslel Snape, to už vůbec ne. Chtěl jen vědět a být si jistý, co si myslí jeho učitel o Voldemortových... metodách. 

„Pojďte zpět, sem!” vyštěkl Snape, právě vytahoval další těžký pramen ze své mysli. 

Harry se nepohnul. „Profesore, to není třeba,” odporoval, pokoušel se o tón, který by toho člověka zklidnil. 

„Žádám vás, abyste mi neodporoval. Tam dole jste trval na tom, že musíte vědět vše o Pánovi zla!“ 

„Dobře, dobře!” křičel Harry a zkřížil ruce před sebou. „To je špatně, rozumíte? To je cesta do slepé uličky, ať už to nazvete, jak chcete. Nechtěl jsem vědět to všecko, ty věci, co jste mi říkal! Chtěl jsem jen vědět, jestli vám můžu věřit!” 

„Mohl by z vás být úžasný Zmijozel,” vysmíval se mu Snape, zatímco vléval další vzpomínky do myslánky. Harry se třásl hrůzou. „Věřit! Tak moc vám na tom záleží, že jste se cítil oprávněný pošlapat moje výslovné přání nerozebírat ty události z minulé noci, že ano? Takže to bude tak, jak jsem řekl. Uvidíte to, pane Pottere. A uvidíte, že už nikdy mi takovou otázku nepoložíte.“ 

„Podívejte,“ zkoušel to Harry. „Máte vztek. Já bych měl taky vztek, kdybych byl vámi. Řekl jsem, že toho lituji, je mi líto, že jsem o vás pochyboval. Já skoro... Podívejte, je to pro mě těžký, víte? Já... mám vás rád, teď. Tedy, většinou. A nedaří se mi rozdělit své pocity, když jedna moje část ignoruje, co moje druhá část ví a já bych nechtěl nic měnit a vracet se k tomu, jak to bylo dřív...“ 

„Přestaňte brebtat a podívejte se do myslánky!” 

„Ne!” 

Snape udělal krok k němu, přes zaťaté zuby procedil jasný příkaz: „Podívejte se do myslánky, pane Pottere, nebo vás tam strčím!” 

Když se Harry nepohnul, Snapeova ruka se vymrštila jako had, jeho prsty se mu zaťaly do zátylku a začal ho tlačit k rohu kuchyňského stolu. 

Harry bojoval, ale neměl šanci proti dospělému muži. Za těchto okolností mohl udělat jedinou věc. „Remusi!” křičel, plíce mu téměř praskaly silou toho křiku. „Remusi! REMUSI!!! REEEEEMUSIIII!!!!!“ 

Snape se drsně zasmál a zesílil stisk prstů. „Váš milovaný vlkodlak tu není. Šel vám koupit zmrzlinku. Myslí si, že jste děcko, které potřebuje ochranu. Ale to vy nejste, že? Jste dost starý na to, abyste mě soudil. Jste dost starý na to, abyste věděl vše.” 

Když ho začal Snape znovu nemilosrdně tlačit k myslánce, Harry zoufale vykřikl: „Nechci vás nenávidět, ne znovu!” 

Učitel Lektvarů ho pustil tak náhle a nečekaně, že Harry téměř upadl na podlahu. Zachytil se za stůl, kapalina v myslánce vyšplíchla až k okraji, ale nerozlila se. 

Neschopen uvěřit, že se Snape slitoval, Harry zůstal stát jak přimrazený a upřel na něj ostražitý pohled. 

Snape byl stále rozzuřený, ale vypadalo to, že se začíná kontrolovat. Prudkým pohybem si přesunul židli na druhou stranu stolu s myslánkou, posadil se a zíral na Harryho. Jeho pohled rychle ztvrdl. „Můžete čekat na Remuse s vaším zmrzlinovým pohárem,“ vrčel, „nebo se můžete zkusit stát dospělým a dokončit, co jste začal.” 

Harry si také přitáhl židli a sesunul se do ní. I když napětí opadlo, stejně se cítil strašně. „Jak se stanu dospělým tím, že se na to budu dívat znova? Už jsem vám řekl, že vás nechci nenávidět!” 

„Tam v přízemí už jste mě nenáviděl,” odpověděl Snape hlasem, z něhož čišel mráz. „Žadonil jste, abych vám o tom vyprávěl, přestože jste věděl, že o těch věcech nechci mluvit. A to ani nezmiňuji, že je nad slunce jasné, že jste nevěřil tomu, co jsem říkal.” 

„Myslel jsem, že nestojíte o moji důvěru!” 

„Nestojím,” odsekl Snape, protáhl si prsty a odvrátil pohled. „Naneštěstí pro mne vaše důvěra je nezbytná pro účinný boj s Pánem zla. Selhali jsme minulý rok. Pochyboval jste o mých záměrech, o mé loajalitě a Sirius Black zemřel. Teď má Řád o jednoho bojeschopného člena méně. Nedovolím, aby se to opakovalo.“ 

„Já vám doopravdy věřím!” Harry se cítil ještě zoufaleji, než když mu Snape vyhrožoval, že ho hodí do vzpomínek násilím. 

„Nevěříte,” řekl hlasem, ve kterém se mísila nenávist, chlad a tvrdost, jeho oči byly upřeny znovu na Harryho. „Nevěříte, to bylo zřejmé. Potřebujete to vidět kvůli sobě.” 

Popravdě se Harry cítil zahanbený tím, že neměl předtím více víry ve Snapea. 

„Jste muž, a nebo dítě?” řekl Snape uštěpačně. 

Beze slova si Harry přitáhl myslánku k sobě, ponořil do ní tvář a cítil, jak je vtahován do scény plné hrůzy a krve, do scény daleko příšernější, než si dokázal kdy představit, že může existovat.

***

Opět ucítil Snapeovu ruku na svém zátylku, teď ale sevřela límec jeho košile a vytáhla ho ven. Harry se vzpouzel, dosud dezorientovaný hrůzou opakující se v myslánce, ale Snape byl silnější a vytáhl ho. 

„Pijte,” přikázal mu, odsunul myslánku a přistrčil mu sklenici něčeho čistého a viskózního. 

Harry si loknul kapaliny, která chutnala trochu jako plesnivý meloun. Uklidnilo mu to žaludek, ale po tom všem, co viděl, jen trochu. Teď chápal, že to, co mu prve tam dole v přízemí Snape vyprávěl, byl jen velmi zjednodušený přehled utrpení, kterým musely minulou noc projít ty oběti. Pravda byla horší, tak strašná, že se cítil poskvrněný. Špinavý. Prosáklý tím zlem. 

„Je mi to líto,” šeptal Harry, hlas mu bolestně drhl o chuchvalce smutku v hrdle. 

„Jsem si jist, že je,” Snapeův hlas byl dosud ledový, ale už bez té strašlivé zuřivosti, kterou byl naplněn předtím. 

„Já...” Harry polkl, po tom všem nevěděl, co by měl říci. „Myslím, že toho lektvaru potřebuju víc.” 

Snape přimhouřil černé oči. „Budete zvracet?” 

„Hmm, to snad ne, ale můj žaludek se dosud cítí... strašně,” trochu zalhal Harry a přitiskl si ruce na žaludek. Pak ho náhle napadlo: „Dal jste mi lektvar, ačkoliv bych neměl být léčen pomocí kouzel, dokud se nevrátí mé magické schopnosti!” 

„Vrátily se, usilovně se vám to snažím vysvětlit. Prostě si jen nedokáží najít cestu ven, až na několik přísně vymezených možností.“ 

„Ach tak,” mumlal Harry, pokrčil trochu rameny. Teď o tom nebyl schopný uvažovat. Dojmy z myslánky ho dosud pronásledovaly, ty obzvlášť ohavné útržky se mu přehrávaly v hlavě stále dokola. Cítil, jak mu žaludek stoupá až do krku. Polkl, aby ho dostal dolů a zaprosil: „Můžu dostat ještě trochu lektvaru?” 

Profesor dlouho uvažoval, pak to s potřesením hlavy odmítl. „Množství, které jste vypil, bylo zcela postačující. Zřejmě je teď vaše citlivost na magické léky slabší, takže nejsou tak účinné, jak by měly být. To je zajímavé.” 

V tomto momentě to Harry opravdu nepovažoval za zajímavost, i když se mu ulevilo, když viděl, jak problém s lektvarem Snapea uklidnil. Potřeboval se zbavit kyselé pachuti v ústech. Vztyčil se, stále slabý, naplnil sklenici vodou, sedl zpět a vodu vypil. 

„Takže, jak je možné, že jste měl Žaludek uklidňující doušek sebou?” ptal se Harry, snažil se udržet rozhovor na bezpečné půdě. Necítil se zrovna příjemně při rozhovoru se Snapem, ne po tom, co mezi ně vnesla hodně zloby zlá slova, která padala tam v přízemí. 

„Přičaroval jsem ho,” stručně odpověděl Snape. 

„Aha.” Harry nevěděl, co si o tom má myslet. „A proč se tedy neučíme lektvary vyčarovat? Bylo by to rychlejší. Míň chyb. Míň explozí?” 

Snape na něj zíral s pohledem, který říkal, že jen naprostý idiot se může tak zeptat. „Přičaroval jsem ho ze svých soukromých zásob, ne ze vzduchu,” vysvětloval pomalu a důrazně. 

„Aha,” opakoval se Harry a myslel na to, že by to měla být na dost dlouhou dobu jeho poslední otázka týkající se lektvarů. 

„Přejděme k vašim otázkám,” ozval se netrpělivě Snape. 

Harry zamžikal. „Jakým? O lektvarech?” 

„Merline, pomoz mi,” zaskučel Snape a ukázal na myslánku. „Samozřejmě ne, pane Pottere. O tomto. O tom, co jste tam viděl.” 

„Nemám žádné otázky,” bránil se Harry. 

„Teď se projevila vaše dojemná nebelvírská neschopnost přesvědčivě lhát. Ptejte se!” 

„Tomu se říká zdvořilost,” odsekl Harry, jehož žaludek se už zcela uklidnil. „Nechtěl jste o tom mluvit, pamatujete? Já se to jen pokouším respektovat.” 

„Takže vy umíte lhát přesvědčivě?” posmíval se Snape. 

Harry měl na jazyku 'jdi do prdele, Snape', ale to by asi nebylo to nejlepší. Místo toho se zeptal: „Kam až šel Remus pro tu zmrzlinu? Pěšky až do Příčné ulice?” 

„Zatraceně, přestaňte se vykrucovat a ptejte se!“ 

„Dobře, dobře.” Harry zvedl ruce, jako by odrážel Snapeovu hrubost. „Jak chcete. Jak je možné, že vás nechal Voldemort pouze stát a přihlížet? Ostatním smrtijedům vždy řekl, co mají udělat a oni to udělali.” Přešel po něm mráz. 

„Ostatní smrtijedi?” ušklíbl se Snape. 

„Špatně formulováno,” omlouval se Harry. „Nedělejte, že jste nerozuměl, jak to myslím...” 

Snape zkřivil rty. „Vy drzý spratku, zjevně se už cítíte lépe.” 

„Buďte si jistý, že ta drzost znamená, že vám věřím,” odsekl Harry. „Nejsem pitomý, víte to, ačkoliv to o mně tvrdíte. Nedovolil bych si říci vám svoje mínění, kdybych si myslel, že je to nebezpečné.” 

„Tak jste mi to vyložil,” odfrkl si Snape. „Myslím, že jsem pochopil, proč jste tak strašlivě hrubý na Lupina. Musíte se s ním cítit obzvlášť bezpečně.” 

„Jo, cítím. A co moje otázky?” 

„Ach ano, Pán zla.” Snape se narovnal na židli a vykouzlil si šálek čaje, zatímco si rovnal slova v hlavě. „Co se týče přípravy lektvarů, nevěří nikomu jinému než mně. Přesto co si, pane Pottere, myslíte, pro všechny elixíry není vždy potřeba jen černá magie. Mnohé obsahují takzvanou lehkou magii.” Přerušil řeč a usrkl si čaje. „Přesvědčil jsem Pána zla již před lety, v období jeho první hrůzovlády, že pro přípravu takových lektvarů nesmějí být mé ruce potřísněny krví.” 

„Jak jste ho přesvědčil o tomhle?” ptal se Harry. Ve srovnáním se Snapem nevěděl tolik o přípravě lektvarů, ale dokázal poznat smyšlenou historku, když ji slyšel. 

„Pomohla mi moje pověst nejlepšího Mistra lektvarů ve Velké Británii,” informoval ho Snape, trochu pyšně s nosem nahoru. „A k tomu ještě fakt, že mnoho z těch elixírů jsem vymyslel já. Nikdo jiný je nedokáže připravit, takže Pán zla není v pozici, aby mohl se mnou diskutovat o tom, co příprava lektvarů vyžaduje.“ 

„A jste dobrý v nitrobraně, lhaní a odvádění pozornosti,” dodal Harry. 

Snape s úšklebkem pokrčil svůj dlouhý nos. „Myslíte, že je to tak jednoduché, pane Pottere? Nezlomil mě Cruciatus, to je hlavní důvod, proč Pán zla věří mým tvrzením. Volá si mě vždy jeden týden každou noc a zkouší na mě mocné kletby, dokud mu síly stačí. A protože jsem dosud odolal, nemusím si pošpinit ruce, nechává mě být.“ 

„Cruciatus každou noc v týdnu?” Harry zavřel oči a zalapal po dechu. Vzpomněl si na Longbottomovi, které mučení touto kletbou připravilo o rozum a s respektem si uvědomil, že Snape je daleko silnější, než by si byl kdy dokázal představit. 

„Mně ale není čtrnáct,” namítl Snape, oči mu potemněly. 

Harry si odkašlal. „Hm, ano... proč jste zároveň také neřekl, že se nemůžete dívat na takové věci?” 

„Jako špeh bych nebyl užitečný, kdybych tam nebyl přítomný,” suše vysvětloval Snape. „Nikdo nikdy neví, jak Pán zla změní své plány a rozkazy během těchto... představení? Pokládá to za zábavu. Váš ubohý, čistý nebelvírský mozek si nedokáže přebrat to, co tu vykládám?” 

„Jasně, tak to tedy je,” odpověděl Harry, rozhodl se ignorovat Snapeovu urážku. 

„Je velmi pravděpodobné, že mu cosi náhle přeběhne přes mozek, když se tak baví,” znechuceně řekl Snape. „Bylo to právě při útoku na mudly, když změnil plány a rozhodl se ukořistit tu věštbu. Byl jsem tam, takže jsem to slyšel.” 

Harry polkl, předklonil se, aby Snape neviděl slzy v jeho očích. „Ale nepřál jste si někdy to zastavit, zachránit ty lidi?” 

„Nepřeji si nic,” pronesl Snape tvrdým, bezvýrazným hlasem. „Nemohu si to dovolit. Uzavřu svou mysl a dovolím mu projít tou úrovní myšlenek, kde uvidí jen radost z krveprolití, agresivitu, lítost, že se nemohu toho všeho zúčastnit jako ostatní.” 

„Jak můžete vytvořit takové pocity, když jste ve skutečnosti nikdy nic takového necítil?” zašeptal Harry zděšeně. 

Snape se ušklíbl, znechucen sám sebou. „Mám vzpomínky, pane Pottere. Na rozdíl od vás je dokážu použít.” 

„Myslíte tím, že jste se někdy s potěšením díval, jak jsou lidé mučeni a rváni na kusy?” 

„Vše příliš zjednodušujete, to je vaše největší chyba i v hodinách Lektvarů,” poznamenal jedovatě Snape. „Jak vám to vysvětlit, abyste tomu rozuměl? Kdysi jsem byl rozhněvaný mladý muž. Pán zla toho využil. A předtím než se, ve své nebelvírské ušlechtilosti, rozhodnete si mne idealizovat jako jednu z jeho obětí, dovolte mi podělit se s vámi o jinou skutečnost. Plně jsem souhlasil s názorem na čistou krev.” Výbušná, úsečná slova zdůrazňoval údery prstů. „Byl bych se dvakrát nerozmýšlel zavraždit vaši matku, a dokonce ani vás.” 

Harry byl dlouho zcela potichu, než se zeptal: „Co to změnilo?” 

Snape se zamračil. „Nemohl jsem souhlasit s popravováním zrádců čisté krve, jak je Pán zla nazýval. I úplný hlupák musel vidět, jak málo je skutečně čistokrevných kouzelníků.“ 

Harrymu se to nezdálo. „To bylo vše?” zeptal se tiše. 

„Zpočátku ano. Ale vynořovaly se další otázky, další pochybnosti.” Snape si povzdechl, podepřel si bradu rukou, jeho černé oči bloudily po místnosti. „Začal jsem zkoumat čistokrevné a byl jsem zděšen, že vše, v co jsem věřil ohledně kouzelnických rodů, bylo založeno na zcela mylných předpokladech. Čistokrevní kouzelníci neexistují, je nesmysl si to myslet. My všichni máme mudlovské předky, ten váš je jen bližší než můj. A tvrdit, že pouze kouzelníci jsou lidskými bytostmi, je zkreslování reality. My jediní máme předky, kteří lidskými bytostmi nebyli, z toho pocházejí naše magické schopnosti.“ 

„Já tušil, že Malfoy má v sobě něco ze včely,” žertoval trochu Harry, zamlčel druhou část myšlenky, že Snape je pravděpodobně částečně upír. 

„To bylo před staletími, nebo ještě déle,” komentoval to Snape. „Proto existují kouzelníci z mudlovských rodin. Magie nacházející se v pokrevní linii se čas od času projeví. Čistokrevnost je mýtus. Nejste ani více, ani méně kouzelník než já a vaše matka byla každým coulem čarodějka.“ 

„Ale na setkáních smrtijedů...“ rozhodil Harry zoufale rukama, jak se pokoušel vyjádřit lítost, že tomu stále ještě úplně neporozuměl. „Po tom všem... když se vrátíte zpět do svého sklepení, když můžete svobodně myslet, nepřál byste si, abyste je byl mohl zachránit?” 

Snape odstrčil židli od stolu, jak prudce vstal. „Já je nemohl zachránit. To není v mých silách. Stálo tam dvanáct, možná dvacet smrtijedů, každý z nich oddaný tomu vrahovi. Neměl bych naději na úspěch, kdybych se kohokoliv pokusil zachránit. Obětoval bych se zcela zbytečně.” 

„Já vím, že jste je zachránit nemohl,” mumlal Harry, pokoušel se tak tišit Snapeovu zřejmou bolest. Bolest, kterou se Snape tolik snažil zakrýt. „Je mi líto, že jste kdy musel vidět ty věci a ještě víc je mi líto, že jsem vás donutil o nich mluvit. Jste statečný člověk.“ 

Snape se odvrátil, sevřené ruce na kolenou, ale než mohl něco odpovědět, s velkým bílým balíkem vstoupil Remus. Oživlé zmrzlinové kornouty poletovaly před ním a svíjely se, jako by bojovaly. „Kdo si dá zmrzlinový pohár?” 

„Já opravdu nemám hlad,” odmítl Harry. Ve skutečnosti měl pocit, že už nikdy nic nedostane do žaludku. „Ale děkuji, Remusi, je to od tebe milé, žes mi to přinesl.” 

„Severusi?” 

Snape podrážděně zavrčel. „Myslel jsem, že budeme pokračovat v uzavírání mysli pana Pottera, ale nejsem pro to zrovna v nejlepší formě.” 

Bez dalšího komentáře odkráčel z kuchyně. O chvíli později jim zahučení letaxu oznámilo, že Snape odešel. 

„Co se stalo?” zeptal se Remus a položil zmrzlinu vedle myslánky. 

„Ptal jsem se ho, co se dělo minulou noc,” přiznal Harry nešťastně. 

„Ach.” Remus nedodal, že to nebyl zrovna skvělý nápad, jen se zeptal: „Chtěl o tom mluvit?” 

Milé, že se ptá, pomyslel si Harry, místo aby se vysmíval nebo káral, nebo hůř – chtěl o tom diskutovat. Harry nestál o nic z toho. Cítil se jako idiotské děcko, jak mu říkával Snape. Úzkost mu sevřela hrdlo, zadržel poněkud dech a rozhodl se myslet na něco příjemnějšího. 

„Rád bych mluvil o svých snech. Pokoušel jsem se zůstat vzhůru, ale ty tucty Hermioniných poznámek mě uspaly. Když mě Snape vzbudil, říkal, že jsem cosi křičel hadím jazykem. Nepamatuji si z toho snu nic.” 

Remus na něj zíral. „Máš nějaký problém ve vztahu k hadímu jazyku?” 

„Nemám, skutečně ne. Použil jsem ho již mnohokrát. Ale někdy je to spíš postoj ostatních než můj. Polovinu školních let jsem se cítil jako někdo výjimečný a druhou polovinu jsem hadí jazyk odmítal. To je i důvod, proč jsem se ho do jisté míry snažil zapomenout. Ale teď se často bavím se Salsou, mluvím o tom se Snapem, takže... ne, skutečně v tom nevidím problém.” 

„Tak tedy nevím,” přemítal Remus. „Možná to byla jen noční můra.” 

„Možná,” odsouhlasil to Harry, ale ve skutečnosti si to nemyslel. Všechno svědčilo o tom, že ty sny musejí něco znamenat. Cítil, jako by mu znalost toho, co teď pochopit neumí, mohla odhalit část budoucnosti. 

„A kde je vůbec Salsa?” 

„Neviděl jsem ji celý den,” vzpomněl si Harry. Pravděpodobně se urazila, jak už konstatoval Snape. Mohla by se tak urazit proto, že Harry ostře odmítl otázky o otci? „Objeví se, až bude chtít,” rozhodl se, dal zmrzlinu do sáčku a uložil ji do lednice. Byla skoro stejná jako starší typy mudlovských, jen chlazení místo elektřiny obstarávala magie. 

„Takže, když dnes večer nebude lekce nitrobrany,” oznámil Harry, „pojďme dále zkoušet moji magii. Bez hůlky. Co když právě moje hůlka, vlastně jakákoliv hůlka, může být ten problém.” 

„Ty jsi dokázal někdy kouzlit bez hůlky?” zalapal Remus po dechu. 

„Určitě ne, ani malinko,” odpověděl Harry, přivedlo ho to na veselejší myšlenky. „Úmyslně ne. Nepočítám náhodné projevy jako u ostatních kouzelnických dětí. Snape říkal, že je to normální. Myslím, že bych to nedokázal vědomě. Ale alespoň bychom dělali zase něco jiného.” 

„Dobře,” souhlasil Remus. Odsunul myslánku stranou. 

„Nedívej se do ní,” varoval ho Harry. „Je plná.” 

„Tvých myšlenek?“ Remus zaváhal, jako by se obával cosi nabídnout, ale uvědomoval si, že by měl, když Snape tak náhle odešel. „Měl bych ti pomoci vrátit ty vzpomínky zpět, Harry?” 

„Ne, ty nejsou moje,” řekl mu Harry rozhodnut nechat Remuse, aby si udělal svoje závěry. „Pokračujme. Pojďme do salonu, tam co jsme se Snapem pracovali. A pro Merlina, Remusi, neváhej přede mnou používat hůlku. Jsem v pořádku, ano?” 

Harry ještě vrhl jeden rychlý pohled na myslánku a odešel z kuchyně.