Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Pořád nic?” zeptal se příští ráno Remus, když přišel do malé místnosti v přízemí, kde Harry pracoval. 

„Nic,” odpověděl Harry znechuceně a odložil hůlku vedle sebe. „Víš, že jsem myslel, že by to takhle mohlo jít? Jsem tu úplně sám, mohu se skutečně soustředit a uzavřít svou mysl, když pronáším zaklínadla, takže bych měl zachytit ty temné síly, které mi z mé magie zbyly...” Hořce se zasmál. „Teď mám vysvětlení, proč jsem byl tak děsně špatný při přeměňování.” 

„To jsi to zkoušel po celou tu dobu? Zmeškal jsi oběd.” 

„Nemám hlad,” vysvětlil Harry, zamračil se na dřevěné lžíce, které shromáždil v kuchyni. „Ach jo, počítal jsem, že zkusím něco až komicky jednoduchého, něco, čemu by se McGonagallová zasmála, považovala by to za vtip. Žádná změna funkce, neřku-li přeměna neživého na živé. Žádná změna struktury, pouze formy. Změnit lžíci v naběračku, co může být jednoduššího? Ale neumím udělat ani tohle.” 

„Možná právě ta jednoduchost je problém. Nezkusíš něco komplexnějšího?” 

„Třeba, z těch lžic je mi už skoro špatně. Nevede se mi to, vůbec.” 

„A co něco temného?” 

Harry zamrkal. „Prosím?” 

„Nebo něco, co ostatní kouzelníci nazývají temným, Harry? Nezkoušels to?” 

„Tedy, to ne...” Harry se odmlčel a přemýšlel. „Myslím, že tu magii, která mi zůstala, by většina kouzelníků považovala za temnou, ale já neznám žádná zaklínadla z černé magie. Mimochodem, kdysi, jen jednou, jsem zkusil použít jedno z Nepromíjených, nepovedlo se to. A vsadil bych se, že nemám schopnosti použít černou magii pro transfiguraci, pokud myslíš přeměnu něčeho dobrého v něco zlého.” 

„Byl tom jen nápad,” pokrčil Remus rameny. 

Harrymu přešel mráz po zádech, „Já... já nemůžu. Myslím to, co bych měl udělat. Tys předpokládal, že bych mohl? Cosi ďábelského? Nějaký prokletý objekt? Hmm, Znamení zla?” 

Remus Harryho ostražitě pozoroval, když ten opakoval ještě důrazněji: „To já nemůžu. Jestli se moje magie může projevit jen jako černá magie, pak... pak ji nechci.” 

„Hadí jazyk není černá magie. To ty víš. Myslím, že ani tvé sny.” 

„Snad,” připustil Harry, třel si zátylek, stoupl si a protahoval se. „Cítím se... jsem z toho zmatený. Když tak mluvíme o hadím jazyku... myslím, že bych měl jít a chytit Salsu. Jestli se mi ji podaří najít.” 

S myšlenkou na to, že přeci jen by mohlo být něco katalyzátorem, který by umožnil vzplanutí jeho magických sil, dal si Harry hůlku do kapsy a zamířil do sklepení. 

***

„Sssalssso,” syčel Harry, dokázal si naštěstí udržet v mysli obraz hada, takže slova z jeho úst syčela v hadím jazyce. Rozhlížel se po sklepení, přál si, aby ten, kdo tu pronesl zaklínadlo Lumos, byl o něco úspěšnější. „Sssalssso... pojď sssem. Kde jsssi? Je mi líto, co jsssem řekl o otci, ano? Já vím dobře, že bych neměl, přesssto sssi to někdy přeji. Pojď sssem, Sssalssso... Nechtěl jsem tě urazit, opravdu ne...” 

Harry uslyšel slabé zasyčení, sotva patrné. „Sssalssso?” 

Žádná odpověď, ale zvuk se ozval opět, ještě slabší než prve. Harry se přestal pohybovat, poslouchal pozorně. Hmm, možná za tou rozpadající se truhlou na prádlo. Harry se jí pokoušel odsunout, ale byla těžká, stála na tom místě tak dlouho, že její čtyři nohy téměř zakořenily do špinavé podlahy sklepa. Harry s ní nepohnul, dokonce ani když si lehl a rameny se do ní vší silou opřel. 

Nikdy se nevzdávat si zvykl, když mu teta Petunie přikazovala pohnout s věcmi příliš těžkými pro jeho drobnou postavu. Klíčem byla páka. Posadil se na podlahu, vzepřel se proti zdi, pevně dal nohy přímo proti nejnižšímu místu bedny. Zhluboka se nadechl... 

Pohnulo se to o palec. 

Po patnácti minutách postrkování posunul Harry truhlu dost daleko, aby viděl otvor za ní. Měl přesně takové rozměry jako ventilační otvory v základech domu v Zobí ulici č.4. Otvor procházel drsným betonem a byl tak starý, že se malta rozpadala na prach. Za otvorem byl vidět velký prostor, jehož konec se ztrácel ve tmě. Po Salse ani památka. 

Harry prostrčil hlavu otvorem a v mysli si opět vytvořil obraz hada. Bylo zlé, že nevěděl zda skutečně mluví hadím jazykem. „Sssalssso? Pojď sssem. Řekl jsssem, že toho lituji. Jsssi tam?” 

Neslyšel žádné další zasyčení, ale přeci jen se něco ozvalo, velmi, velmi slabě. Že by zachytil zvuk hadova dechu? Znělo to povrchně a rychle... velmi nepravidelně. 

Harry se cítil strašně. Celou tu dobu myslel, že se had jen urazil pro jeho přehnanou reakci na dotaz o otci. A on je malý had asi nemocný. Možná poraněný. Možná tak nemocný, že nemá sílu vylézt ze sklepení nahoru do teplejší místnosti. 

„To je v pořádku, Sssalssso,” ujišťoval ji Harry a natahoval ruku. „Je ti zima, viď? Dosssáhneššš na moji ruku? Omotej ssse mi kolem zápěssstí jako obvykle a já tě vezmu a odnesu ke krbu, ano?” 

Napjatě se snažil zachytit odpověď, ale jediný zvuk, který slyšel, bylo namáhavé dýchání. 

S povzdechem se Harry vysoukal z otvoru a po minutě oznámil: „Sssalssso, zvětším tu ventilaci tak, abych ssse ssskrz ní dossstal a mohl ti pomoct. Nelekni ssse hluku.” 

Použil volnou cihlu k opatrnému zvětšení otvoru. Šlo to pomalu, ale Harry nechtěl příliš mlátit cihlou do malty, protože se bál, aby úlomky nenapadaly na Salsu. 

„A je to, můžu jít pro tebe, Sssalssso,” řekl nakonec Harry, když protahoval hlavu a ramena dírou. Bylo to ještě těsné, ale šlo to. Přál si, aby mohl pomocí kouzla zjistit, kam se Salsa schovala. Byla tam černo černá tma. „Sssalssso?” 

Žádná odpověď. Opět jen to dýchání spolu se slabým zvukem smýkání se. Neklidný zvuk, u kterého nebylo možné zjistit směr, odkud přichází. Posunul se kupředu po boku, sám se cítil trochu jako had, natáhl ruku a opatrně s ní pohyboval v půlkruhu před sebou, protože se Salsy trochu bál. Prsty se mu třásly, když prohledával hromadu harampádí. 

Doufám, že mě neuštkne, pomyslel si Harry. Normálně by to Salsa neudělala, to si byl jistý, ale jestli je nemocná a vystrašená, mohlo by se to stát. Musím na ni mluvit, abych ji najednou nepřekvapil... 

Harry se posunul o pár palců kupředu a pořád šeptal: „Sssalssso? To jsem já, Harry, nemusssíššš ssse bát...” Protáhl otvorem i nohy, vydal se opět kupředu a šmátral po hadovi. 

Pak ho ucítil, studený, třesoucí se hádek, jen volně svinutý. Jemně vzal Salsu do ruky, kolébal ji v dlaních a přiblížil si ji těsně k obličeji. Mžoural do tmy a měl dojem, že zahlédl slabý zlatý odlesk. Dýchal na ni, aby ji zahřál a šeptal: „To je dobrý, Sssalssso. Teď tě odnesssu. Půjdeme zpět do tepla, ano?” 

Cítil, jak se zvedla a kývala její drobná hlava, kmitající se jazyk zkoumal jeho tvář. „Harry?” zeptala se pomalu Salsa, pro Harryho uši to znělo jako plynná angličtina. 

„Ano, to jsssem já, Harry,” opakoval a dechem ji stále zahříval. Malý had zasyčel radostně v odpověď a odpočíval v jeho dlaních. Harry si Salsu jemně přesunul do druhé ruky, aby se mohl protáhnout otvorem zpět, šeptal, že had bude za chvíli nahoře v domě, na příjemném, teplém místě. 

A pak se to stalo. 

Harry si nebyl jist, co vlastně. Vše, co věděl, bylo, že v jedné vteřině byl usazený v tichu, chladu, tmě a tiše mluvil na Salsu, a v další se číslo dvanáct Grimmauldovo náměstí otřáslo v základech. Okolní zdi se roztrhly jako by byly z papíru, dřevěné trámy byly vymrštěny výbuchem a padaly všude okolo. Instinktivně zakryl rukama Salsu a hlavu stáhl mezi ramena. 

Denní světlo se rozlilo okolo, ostré světlo, tak nepříjemné pro jeho oči, po dlouhé době strávené uvnitř domu. 

A pak se zmateně zasmál, protože těsně k němu přidupaly černé boty. Harry mžoural, dezorientovaný explozí a ostrým slunečním světlem, pokoušel se něco vidět, ale vše se mu před očima míhalo a vlnilo jako fata morgana. Než mohl vytáhnout svou hůlku, byl hrubě vytažen na nohy, nějaké ruce ho popadly za ramena tak silně, že se mu přes košili zaryly nehty až do kůže. Byl stržen k někomu vysokému a velmi chladnému, z jehož chování vyzařovala hrozba, tak jak to ani u Snapea nikdy necítil. 

Mlha v Harryho mysli se rozplývala, začal se zmítat ze všech sil a sahal po hůlce – čistě instinktivně bez ohledu na to, že by mu byla k ničemu. Ten muž byl silnější, snadno ho udržel v klidu, než mu vytrhl neužitečnou hůlku ze sevřených prstů. 

„Nic takového, pane Pottere,” oznámil hladký, zdvořilý hlas. „Pán zla nemá zájem, abyste se teď pouštěl do souboje. Opravdu ne. Má pro vás nachystáno něco lepšího než souboj.“ 

„Malfoy,” zalapal po dechu Harry, když uviděl záplavu uhlazených stříbro-zlatých vlasů. 

„Draco vás velmi rád uvidí na Samhainu,” mumlal mu do ucha. Harry se vzpíral, ale byl jak přišpendlený. „Jeho dopisy naříkající nad vaší tajemnou absencí ve škole nemají konce.” 

Harry odhodil Salsu na zem. „Jdi za Remusssem,” zasyčel hadím jazykem, ačkoliv stěží mohl doufat, že to malý nemocný hádek dokáže. „Kvůli mně. Najdi sssi cessstu z trosssek a vrať ssse na to teplé mísssto. Ssspěchej!” 

„Myslíte, že mě poděsíte?” posmíval se mu Malfoy, když zaslechl syčení. „Myslím, že jediný, kdo by se tu měl děsit, jste vy, pane Pottere.”

Lucius Malfoy ho k sobě přimáčkl vší silou, Harry se dusil v záhybech silného sametu, svět kolem něj se začal rozplývat, pak ho zaplavila vlna nevolnosti a on věděl, že ho Lucius někam přemisťuje.

***

Bylo to horší než se Snapem. Mnohem, mnohem horší. Harry se ocitl opět pod zemí, svalil se na tvrdou, kamennou podlahu. Vypadalo to, že zvrátí vše, co snědl za poslední tři dny. Dokonce i když už neměl v žaludku nic, lapal po dechu tak, že myslel, že omdlí. 

To proto, že moje magie je blokovaná, přemítal Harry, když se svíjel na zemi v agonii kroutící jeho vnitřnosti do uzlíků. Proto je to tak zlé. 

Když křeče v jeho vnitřnostech utichly a pomalu přešly v mírný třes, zvedl se Harry do sedu, kolena přitiskl k hrudníku a rozhlédl se kolem sebe. Byl v kamenné místnosti, ale nevypadala jako ta z jeho snů – byla mnohem větší, i když také neměla okna ani dveře. Prostě žulový blok o šesti stěnách, magické světlo naplňovalo vzduch jemnou září. 

Definitivně to nebyla místnost z jeho snů, protože v té býval sám, a tady byl Malfoy. Stál kousek od něj, prohlížel si netečně nehty a čekal, až se Harry vzpamatuje. 

„Už je vše v pořádku?” ptal se jízlivě, když se Harryho dech dostal téměř do normálu. „Vy jste ale slaboch, víte to? Dracovi se něco takového nestalo už od jeho devíti let.” 

Byl si vědom, že se Malfoy snaží přinutit ho ostře odpovědět, zavřel proto oči a přesunul se hluboko do svého udržovaného ohně. Nebyl si jist, jak druhý muž ovládá nitrozpyt, ale co věděl určitě, bylo, že k tomu je potřeba oční kontakt. Pouze Voldemort sám byl výjimka. 

Luciův hlas zněl promyšleně hloubavě. „Samozřejmě, Draco pochází ze slušného rodu. Co lze očekávat od mudlovského zmetka, jako jste vy? Řekl bych, že Severus má pravdu a že je to pouze štěstí, co vás udrželo dosud naživu.” 

Harry neříkal nic, zmínka o Snapeovi ho uvedla do stavu nejvyšší ostražitosti. Ať se stalo cokoliv, ať se stane cokoliv, věděl, že nesmí riskovat prozrazení faktu, komu je profesor skutečné oddán. Harry začal myslet na všechny důvody nenávisti ke Severusovi Snapeovi, které shromažďoval rok za rokem, umisťoval je nad ostatní vzpomínky a posiloval svou mentální obranu. 

Snape, mastný darebák, sarkastický kretén... rozlil Harrymu perfektní lektvar, takže tvrdá práce byla k ničemu... „Dvacet bodů strhávám Nebelvíru...” Snape, prakticky špulící ústa při požadavku na polibek mozkomora pro Siriuse... „Nevidím rozdíl,” Hermiona topící se v slzách... „Když budu chtít poslouchat nesmysly, dám vám vypít Breptavý... Pottere...” 

„Co? Nemáte mi co říci?” vysmíval se starší muž, přistoupil blíž, jeho okované boty klapaly na kamenné podlaze. „Žádný deník mi nevrátíte? Za to jsem vám dosud dlužen, pane Pottere. Nikdo nemůže říci, že Malfoy neplatí své dluhy.” 

Pak natáhl ruku a brutálně uhodil Harryho do obličeje, pečetní prsten mu roztrhl tvář. 

Harry cítil bolest a tento fyzický otřes ho málem vytáhl z jeho mentálního ohně. Ale on snadno dokázal zdvojnásobit své síly a udržet myšlenky uzavřené. Cvičil jsem Uzavírání mysli, zatímco jsem si čistil zuby, když jsem jedl, dokonce i když jsem si četl, uvažoval, ponořený hluboko pod úroveň ohně, kde si myslel, že je v bezpečí. Všechno to cvičení je mi teď užitečné, nic mě teď nemůže rozhodit, jsem v bezpečí, mohu zůstat v ohni, ať se děje, co se děje. Nikdo nemůže vědět, co si myslím, nedovolím mu to... 

Harry věděl, že jsou myšlenky, které si nesmí připustit ani hluboko pod ohněm chránícím jeho mysl. Disciplína, disciplína, opakoval si, upíral oči na podlahu a soustřeďoval se, aby myslel na to, co mohl Malfoy vidět. Bradavice, famfrpál, nenáviděný Snape, obří oliheň, Ron smějící se s plnou pusou, Dobby...

Malfoy zvedl ruku, aby ho znovu uhodil, ale náhle ho vyrušil hlas. Napomínal ho: „Samhain, Luciusi.” 

Harry se rychle podíval přes řasy přivřených očí a viděl druhého muže, který se k nim přemístil, nepoznal ale, kdo to je. 

„Samozřejmě,” řekl Lucius unyle a stáhl ruku. Výraz znechucení se mihl přes jeho jízlivý obličej, namířil hůlkou na podlahu a zamumlal opovržlivě Scourgify, pak namířil na Harryho. Ten očekával Legillimens, proto se vzepřel proti zdi a potopil své myšlenky hluboko pod plápolající oheň. Ale Malfoy pouze zopakoval čistící kouzlo na Harryho oblečení, krev stékající z tváře však nezastavil. 

Zaklínadlo proletělo vzduchem a objevil se úzký, vertikální otvor v kamenné zdi za oběma muži. Lucius pokynul k otvoru, jeho hůlka provedla několik obratů a pak ho svou elegantní vycházkovou holí postrčil dovnitř. „Vaše apartmá, pane Pottere. Doufám, že pohostinnost našeho Pána odpovídá vysokému standartu, na který jste byl po dlouhou dobu zvyklý.” 

Harry neměl v úmyslu udělat dobrovolně cokoliv, co by po něm Lucius Malfoy chtěl, takže se ani nepohnul. 

„Tak běžte,” posmíval se mu světlovlasý kouzelník, jeho hlas měl v sobě přeslazenou jízlivost, kterou Harry vždy tak nenáviděl. „Jistě se nebojíte těsného prostoru, když jste strávil spoustu času skrčený v přístěnku pod schody?” 

Proti své vůli se Harry otřásl. 

„Ach tak, vy se bojíte,” pokračoval Lucius s předstíranou ohleduplností. „Ubohý chlapče, máte skutečně mnoho jizev. Jaká hanba, že vaši příbuzní nedokázali správně vychovat kouzelníka, ale obávám se, že je to dané i vaší matkou narozenou v mudlovské rodině.” S těmi slovy popadl Harryho za poraněné rameno a mrštil jím skrz tu puklinu ve zdi do malé kamenné místnosti. „Tady počkáte na Pána zla,” zasyčel. „A zatímco tu budete čekat, můžete, pane Pottere, přemýšlet o tom, co jsme se dozvěděli od toho velkého, tučného hulváta, vašeho strýce. Ach, ano. Víme o vás něco, pane Pottere. Musí být strašné mít příbuzné, kteří jsou tak velmi... nekultivovaní. Nejenomže jsou Mudlové, ale vůbec.“ 

Harry klopýtl a dopadl na kolena, jak byl postrčen dovnitř té malé místnosti. Opakoval si: Oheň. Oheň, oheň, oheň. Oheňoheňoheňoheňoheň. 

Ale nedokázal udržet svou mysl uzavřenou, zejména když Malfoy znovu promluvil. 

„Musím opravdu poděkovat Dracovi, že mi dal vědět, jak jste se zatoulal daleko od Bradavic,” pokračoval unyle. „Uvažoval jsem, co vás k tomu přimělo. Nové koště? Vlastní domácí skřítek? No, dobře.” Lucius se pootočil a s jízlivým humorem v hlase dal příkaz svému společníkovi. 

„Sprovoďte ze světa dům číslo čtyři v Zobí ulici.”