Preklady fanfiction Harryho Pottera

Harry ztratil při tom násilném přemístění orientaci, uvědomil si to, když si všiml, jak moc se vše okolo něj změnilo. Temná mýtina v lese stejně jako v jeho snech - ale nebyla pravda, že by někdo přicházel. 

Něco se blížilo. 

Voldemort. 

A s ním horda smrtijedů, všichni v hrůzostrašných maskách, zírali na to divadlo před sebou. Skutečně to bylo divadlo, i Harry si to uvědomoval. Padl na ruce a kolena okamžitě po přemístění doprostřed mýtiny v agonii příšerných křečí, jeho tělo úporně protestovalo proti přemisťování a také proti nedostatku jídla a pití. Měl pocit, že se jeho žaludek pokouší zvrátit něco, a když není co, kroutí se v pevné uzly a pokouší se sám dostat hrdlem ven. 

Začal uzavírat svou mysl v momentě, kdy se do něj zabodly kruté rudé oči, ale bylo příliš pozdě. 

Mýtinou se rozlehl smích. Strašný, ďábelský smích, nic dobrého nevěštil ani fakt, že jakmile Voldemort začal, přidali se všichni ostatní jako ozvěna. Tato symfonie smíchu patřila tomu, jak se Harry krčil, jak mu bylo špatně. Myslel si, že tento jeho stav tak potěšil Voldemorta. Ach, něco jako polonahý šestnáctiletý kluk, zmítající se jen v ponožkách, vás ohromně pobaví, komentoval to v duchu, umisťoval tuto myšlenku nad oheň, kde by si ji mohl nitrozpyt prohlédnout. Ale ve skutečnost neporozuměl Voldemortovu smíchu. 

Smrtijedi stáli bez pohybu, slabý vánek si pohrával s lemy jejich hábitů, zatímco jejich vůdce sestoupil dolů z vyvýšeného místa, kde předtím stál. Dvě šupinaté ruce se vymrštily a uchopily Harryho pevně za ramena. Tento dotek na holé kůži byl hrozný, opravdu strašný. Voldemort si ho, bezmocného, klečícího, přitáhl za opasek, pak se sklonil a upřeně se mu díval do očí. 

Oheň. Oheň. OheňOheňOheňOheňOheň...

Ale k čertu, k čertu! Voldemort byl příliš silný. 

„Víš, že váš dům byl zničen,” šeptal mu tiše Temný pán přímo do ucha, zašumění mezi smrtijedy ukázalo Harrymu, že slyšeli i tak tichý hlas. „Nemusíš se už o něj starat,” smál se Voldemort tiše. „Řekl jsem Luciusovi, že bys neměl. Byl to vhodný konec pro dům mudlů, kteří si mysleli, že oni využijí mě, a ne že to bude naopak. A ty sis to myslel taky, já vím. Jsme si podobní Harry, víc, než si myslíš. Říkal jsem ti to, pamatuješ? Měls mě poslouchat.” 

Toto vše procházelo Harryho vědomím jako sladká nitka po jazyku, rozpuštěná ještě před tím, než odkryla svou skutečnou chuť. Rozčilovalo ho, když slyšel Voldemorta vyslovovat své jméno. Teď však bylo důležité, aby ochránil svou mysl, ochránil tajemství, aby nedovolil tomu ďábelskému čaroději dostat se k jeho jádru, o kterém zatím neví. Nic nebylo důležitější. 

Ale nebyla to pravda, jak Harry zjistil vzápětí. Voldemort přece jen věděl něco důležitého... 

„To je škoda, že jsi přišel o svou magii,” předl jak spokojená kočka, vzal do dlaní Harryho obličej, drsné prsty hladily jeho tváře, poklepávaly jeho spánky. „Samozřejmě je tam někde... ty to víš, já to vím, ale nemůžeš ji najít, že? Můj drahý Lucius ti nemusel brát hůlku. Jsi tu teď jako bezbranné dítě, ať s hůlkou nebo bez. Nemáš žádnou možnost se bránit, vůbec žádnou.” 

Někdo v kruhu smrtijedů sebou trhnul. Ucouvnul, Harry to zahlédl, i když se mu vše před očima začalo míhat. Voldemort mu opět zíral upřeně do očí, takže on mohl ten slabý pohyb zahlédnout pouze periferním viděním. Lucius Malfoy - nebo ten, o kterém si myslel, že je Lucius, bylo těžké rozeznat od sebe osoby v kruhu - se také trochu pohnul. Prudce pohnul rukou, dlaň otočenou k zemi, jako by něco zakazoval. 

Harry se namáhavě snažil nemyslet na to, kdo byl ten, co sebou tak trhl, využíval každý kousíček své mentální síly, věděl, věděl dobře, že nesmí myslet na jednoho z těch, které skrývá maska. Tady ne, ne teď. 

Disciplína, oheň, udržuj soustředění. Musíš, Harry. 

Když se Harry vzpamatoval z přemístění, nalezl sílu odstrčit Voldemortovy prsty z obličeje a pak i sílu postavit se zpříma, i když dny bez možnosti se napít činily zem pod jeho nohama poněkud vratkou. Voldemort se zvedl s ním, vztyčil se nad ním a zíral mu do očí. 

Zase cítil ve své mysli, silněji než prve, pátrající, zkoumající cizí mysl, pokoušející se najít jeho ochrany, prolomit je, pokoušející se vyplenit jeho myšlenky. Harry ho zahnal, jak se učil, takže si Voldemort uvědomil, že je to boj, že mu Harry vzdoruje... dělal to, co od něj jeho nepřítel očekával, chránil své myšlenky proti napadení... pak zdání poddání se, vyčerpání, takže Voldemort začal procházet vzpomínku za vzpomínkou, myšlenku za myšlenkou... 

Ale byly to pouze ty myšlenky, které mu Harry dovolil vidět. 

Svět se propadal do vířící krve, když Voldemortovy rudé oči pronikaly všemi jeho představami, ale Harry udržel svůj mentální oheň a udržel důležité věci v bezpečí, i když se mu třásly v křeči ruce, jak Voldemort procházel jeho myslí hladinu za hladinou. Bylo to mnohem horší, než si kdy dokázal představit, daleko horší, než jak byl varován. Bylo to jako sliz plížící se do jeho mysli a naplňující každou buňku. Žíravý sliz, který při dotyku pálí, který vnáší ďábelskou nákazu do jeho duše. 

Nakonec spokojený Voldemort se smíchem ustoupil, zlomyslná radost se mihla jeho tváří. Harry zamrkal, aby se zbavil představy všeho toho rudého, a všiml si Naginiho, stočeného do kruhu za smrtijedy. 

Voldemort zatleskal a pak prohlásil: „Pohleďte na takzvaného zachránce světa. Není to rozkošná představa, co nám přinese pohled na něj tuto noc? Harry Potter beze špetky sil. Chlapec, který přežil, beze stopy magie.” Jeho šupinatá tvář se zakabonila. „Jsem překvapen, že sis toho nevšiml, Luciusi, vždyť to bylo hned jasné. Ten chlapec tady,“ smál se Voldemot, „ten chlapec si myslel, že ukryje pravdu, považuje se za Mistra nitrobrany, ale já viděl vše hned, když nás poctil svou přítomností. Je jen o maličko víc než moták.” 

Harry zaťal pěsti, věděl, že to není pravda, ale bylo lepší, když Voldemort takhle šprýmoval, odvádělo to jeho pozornost od toho, co bylo skutečně důležité – udržet myšlenky tak ukryté, že on ani smrtijedi nepostřehnou, že něco ukryto je. 

„Takže budeme muset změnit své plány,” oznámil Voldemort hlasem naplněným falešnou lítostí. „Kouzelnické mučení pokládám za nevhodné pro chlapce, který se stěží může nazývat kouzelníkem.” Olízl si své tenké, prakticky neexistující rty. „Máš nějaký návrh, Luciusi?” 

Muž v hábitu předstoupil před Voldemorta a padl na kolena těsně vedle Harryho. Opět měl Harry pocit kratičkého rozruchu, jako by někdo v tom zástupu ustoupil dozadu. 

„Můj pane,” ozval se Malfoyův servilní hlas. „Pro vaši genialitu není slov, můj pane.” 

Voldemort položil ruku na Malfoyovu hlavu, pozvedl mu ji a prohrábl mu hadovitými prsty stříbro-zlaté vlasy, odhrnoval přitom prameny uvolněné ze spony. „Je příjemné slyšet, že si to myslíš,” zapředl. „A tvůj návrh, Luciusi?” 

„Ten chlapec je jen o maličko víc než mudla,“ spokojeně broukal Malfoy, „mučme ho tedy jako mudlu před tím, než bude obětován.” 

V tu chvíli to byl Harry, kdo sebou škubl. Obětován? 

„Ach, ano,” odpověděl Voldemort se znevažujícím gestem. „Lucius ti to nevysvětlil, Harry? Jak nedbalé od něj. Každý Samhain provádím Obětování. Krev nepřítele, Harry. Jak úžasné,” zachvěl se, „to je ta část, které se zúčastníš.” 

Harry nějak nalezl hlas, ačkoliv bolestivě cítil každé slovo procházející jeho žízní vyprahlým hrdlem. „Každý Samhain?” ušklíbl se hrubě. Přes všechnu bolest mu mluvení přinášelo úlevu od závrati, která ho zaplavila vždy, když se postavil. Umožňovalo mu to soustředit se na divoký vír ohně, který mu poskytoval bezpečí. Zbaběle se přikrčit určitě nepatřilo k Harryho zvykům. „Každý Samhain! Zatraceně, jak je můžeš počítat? Zatím byl jen jeden Samhain od toho okamžiku, co jsi našel způsob, jak přelézt ze slizu do těla, Tome.” 

Šum údivu proběhl kruhem smrtijedů – rozruch tak silný, že se Nagini přestal pohybovat, strnul, jeho jazyk se divoce kmital. Jeden ze smrtijedů náhle ustoupil zpět, mimo kruh, za moment se vzpamatoval a postoupil opět vpřed, tento pohyb však byl... velmi zdráhavý. 

Harry si nemohl pomoci, pod ohněm vnímal myšlenku - Ach ne, neutíkej z této hry, Snape! Nemůžeš udělat tak hloupou chybu a nechat je zjistit pravdu, právě teď nemůžeš. Ukažme jim to, co chtějí vidět, vždyť jsi mě to učil! 

Harry promluvil znovu, hlavně aby se odpoutal od myšlenek, kterými se nesměl utěšovat, i když to vypadalo, že Voldemort definitivně ustal s nitrozpytem. 

„Copak tvoji přisluhovači nepoužívají tvé jméno, Tome?” Odkašlal si, když se mu ve vyprahlém hrdle téměř zadrhla následující slova. „Tady Lucius ho zná, vždyť měl tvůj deník,” uculoval se Harry zlomyslně a letmo pohlédl na klečícího muže. „Mimochodem, Dobby se má fajn. Mám ho pozdravovat?” 

„Proč, ty...!” Lucius hbitě vyskočil a chtěl popadnout Harryho za krk, ale Voldemort byl daleko rychlejší. Odněkud se objevila jeho hůlka, mávnul a z jeho rtů sjelo: „Crucio.” Zaklínadlo bylo pronesené téměř líně, jako by měl Voldemort lepší věci na práci a toto byla jen otravná nutnost. 

Lucius Malfoy spadl na bok a svíjel se v prachu, zatímco Nagini se odplazil do středu kruhu a se zájmem ho pozoroval. 

„Finite Incantatem,” zamumlal Voldemort po chvíli. „Opravdu, Luciusi, měl bys víc krotit svůj temperament. Ty bys mi rozlil jeho krev dřív, než bude čas? A co se týče tebe,“ obrátil se k Harrymu, „jsi jen hloupý chlapec, jestli si myslíš, že jsem neslavil Samhain mnohokrát před tou nocí, kdy jsem zatočil s tvými rodiči.” 

Tohle se ti nepovede, přemítal Harry, hluboko ve svém bezpečí. Nedonutíš mě, abych se přestal ovládat. Budu se kontrolovat a udržovat nitrobranu a čekat na příležitost k útěku. Ta musí přijít, musí. Ty sny jsou pravdivé, uskutečňují se... 

Vzdorné zelené oči hleděly upřeně na Voldemorta, maximální opovržení znělo ve slovech procházejících přes zhrublé, rozbolavělé hlasivky. „Tvoje chyba, žes mě minul, když jsi je zabil.” 

„Já tě neminul,” zasyčel Voldemort a ukázal prstem na Harryho jizvu, která začala žhnout, když se jí ten ďábelský čaroděj dotkl. „Tady je důkaz, celý svět ví, žes byl poctěn možností nosit na sobě moje znamení.“ 

„Je ohyzdná a deformující,” řekl Harry rozhodně, vzpomněl si, jak jeho jizvu nazval při poslední hodině Lektvarů Draco Malfoy. Někdo v zástupu šokovaně povzdechl a Harry si mohl jen pomyslet: Buď ticho, Snape! i když ve skutečnosti by to chtěl zařvat. „Je to kletba, a ne čest,” odpověděl. „Stejně jako to zasrané, odporné Znamení žhnoucí tady každému na ruce. Všiml jsem si, že ty ho nemáš, Tome. Důvod je, že nechceš, nebo dokonce tomu všemu sám nevěříš?“ 

„Zacpal bych ti pusu, kdybych se tak netěšil na tvůj křik,” odsekl Voldemort. „Však tě ta drzost přejde, až pochopíš svou situaci, Harry. Nejprve se trochu pobavíme. Po mudlovsku, dostaneš, co ti patří. A pak - obětování. Budu pít tvou krev. To je tradice, víš? Moje tradice. Myslíš, že jsem tě nechal bezdůvodně žíznit? Ach ano, vím jakou musíš mít teď žízeň. Zhoustne ti krev. A pak...” 

Popadl Harryho za ramena, jeho ruce měly takovou sílu, že v tom musela být magie, nejen svaly. Sevřel ho do pevného objetí, Harry měl celý hrudník přitisknutý k Voldemortově hábitu. Ledový chlad jím prostoupil, chlad, který naznačoval, že ten ďábelský čaroděj není ve skutečnosti živý. Sklonil hlavu a přiblížil rty k Harryho uchu, jeho jazyk kmital, jak mu olizoval krk a říkal jemným, téměř láskyplným tónem, ta slova však vůbec nebyla láskyplná: „Ach ano, vypiju krev svého nepřítele, a až se nasytím, začne obřad Obětování. Budeš hořet, mé sladké dítě. Budeš hořet, i když budeš ještě živý, a já budu čichat tu sladkou vůni kouře. A až z tebe nezbude nic než zčernalá slupka, rozemelu tě na prach. Jsou lektvary, Temné Lektvary, do kterých ten prach použiji. A budu tě ochutnávat při každém Samhainu, Harry. Doslova. ” 

Důvodem toho proslovu bylo poděsit ho, přimět ho, aby se zhroutil, jako by se ty věci už děly. Ale Harry nebyl vyděšený, nehroutil se, ne když si byl zcela jistý, že k tomu nemůže dojít, určitě ne. 

Hlavním důvodem tohoto směšného divadla je nahnat mi strach, ale je to právě naopak, k tomu názoru došel Harry, když ho Voldemort pustil, přesvědčený, že se pod ním podlomí nohy. Všichni to očekávali. Ale Harry napnul kolena a zůstal stát na nohách. 

„Jdi do prdele, Tome,” pronesl ležérně, jako by nechtěl ztrácet čas s takovými kecy, jako by považoval Voldemorta za neuvěřitelného pitomce. 

Voldemort měl zřejmě dost hrátek. Obrátil se trochu stranou a zavolal: „Severusi, pojď nám ho podržet. Nepoužijeme na něj magické svázání, dnes večer ne. To by bylo pro něj snazší. Ten kluk tě doopravdy nenávidí, je to v jeho mysli.” Voldemort se zahihňal. „Zvrhl tolik kotlíků s lektvary při tvých hodinách, protože vždycky uskočil, když jsi šel kolem, nesnese ani pomyšlení na tvůj dotek! Sundej si rukavice, Severusi. Dotkni se ho holýma rukama a uvidíme, jak ho přejde ta bezstarostnost.” 

Muž v hábitu, vysoký a štíhlý, postoupil kupředu, jeho hlas byl ztlumený maskou, když promluvil, ale Harry to nevnímal. Uzavíral svou mysl, co mu síly stačily, připravoval se na to, co se stane, na to, že je potřeba, aby cítil nenávist, přestože v něm rostl jiný pocit. 

Jak můžete vytvořit takové pocity? slyšel sám sebe se ptát, zdálo se mu, jako by to bylo v nějakém jiném životě. Když jste ve skutečnosti nikdy nic takového necítil? 

A odpověď. Mám vzpomínky, pane Pottere. Na rozdíl od vás je dokážu použít. 

Harry měl také vzpomínky a co víc, po čase stráveném se Snapem se naučil klamat. Hraj svou roli,šeptalo něco hluboko v něm. Hraj roli. Co očekávají smrtijedi, že uvidí a uslyší? Nenávidíš Snapea a myslíš, že pracuje pro Voldemorta, každý z těch pitomců neočekává nic jiného. Ale tys to nevěděl jistě, ano? Musejí si všichni myslet, že Snape je tak mazaný. A tak čekají překvapení, že je zrádce, vztek... 

„Ty hnusná kryso!” křičel Harry, a když Snape přišel blíž, vztáhl ruku a uhodil ho do tváře tak tvrdě, jak jen dokázal. V jeho stavu to nebyl silný úder, ale důležité bylo, že vypadal autenticky. „Albus Brumbál ti věřil! A ty jsi na straně toho šílence! Já to věděl! Vždycky jsem to věděl!” 

Voldemort se smál, potěšilo ho to. „Ach, jeho dřívější nenávist je nic, proti této, Severusi. Výborně. Skutečně, skvělé.” 

Harry vztáhl ruku, aby uhodil Snapea znovu, ale Voldemortova zvednutá hůlka byla dobrou záminkou k tomu, aby se stáhl. „To stačí, Harry,” promluvil Temný pán. „Nebo na tebe budu muset použít Imperio. Chceš tedy dál odporovat?” Zkřivil opovržlivě rty. 

„Můj pane,” řekl Snape a poklekl, sundaval si při tom černé kožené rukavice. „Moje ruce, světlá magie, vaše lektvary, můj pane...” 

„Ach, neznečistí se krví – tvé čisté, drahocenné ruce,” smál se Voldemort. „Lucius je na tohle mnohem šikovnější.” Obrátil se k Harrymu. „Poklekni!” 

Harry zůstal vzdorně stát zpříma. Jestli ten bastard chce, aby si kleknul, musí mu, k čertu, podrazit nohy. Nebo použít Imperio. Bude to svým způsobem vítězství, když si neklekne dobrovolně. 

Voldemort ale chtěl dnes večer použít jinou sílu. Mudlovskou. „Severusi,” přikázal. „Teď.” 

Snape si stoupl za něj, Harry ucítil jeho teplé ruce na ramenou a pak ho stisk, dost silný, aby zanechal modřiny, stlačil dolů a přinutil kleknout. To není skutečné, říkal si Harry hluboko pod svým ohněm. To je přetvářka, stejně jako na té poslední hodině Lektvarů. Vypadá to skutečně, vypadá to sadisticky, je to záměrně brutální... 

Ale bylo to tak skutečné. Snape mu sevřel ruce za zády a kroutil je nemilosrdně, pokračoval a ani v nejmenším se nevšímal záchvěvu agonie, který roztřásl Harryho ramena. Nemohl ani pomyslet, že by mohl uniknout bez jejich vykloubení. Ale to nehrozilo. Dehydratovaný, vyhladovělý, dosud slabý po přenesení, v žádném případě se nemohl s ním prát - a i kdyby chtěl, neměl šanci, vždyť mu bylo teprve šestnáct a na svůj věk byl drobný. 

„Luciusi, vstaň,” zavolal Voldemort, jeho hábit zašustil, jak vyčaroval křeslo a posadil se do něj v očekávání představení. 

„Ano, můj pane,” mumlal Lucius, který se plazil před sedícím mužem a líbal jeho hábit. Voldemort ho poklepal po hlavě, stejně jako jiný člověk pohladí svého oblíbeného psa. „Vyčaruj jehly, můj Luciusi,” zašeptal a nastavil ruku „Chlapec se bojí jehel, jak dobře víš.” 

Hromádka třpytících se stříbřitých úlomků se objevila na Voldemortově dlani. 

„Jistě to dokážeš udělat lépe?” 

Větší úlomky se zhmotnily, byly to jehly silné a pevné jako ty, které používala teta Petúnie na pletení. Pouze ostřejší. Daleko, daleko ostřejší. 

„Ten kluk se bojí,” ozval se Snape za ním. Jeho ruce držící mu ramena však říkaly něco jiného. Jeho prsty se opatrně posunovaly. Vypadalo to neúmyslně, ale bylo to vlastně pohlazení, Harryho to posilovalo. Připomínalo mu to, že bez ohledu na to, jak se to tu bude dál vyvíjet, není tu sám. 

„Měl by se bát,” odpověděl temně Lucius a natáhl ruce pro jehly. Voldemort mu je podával jednu po druhé. 

„Nejdřív obličej,” přikazoval Voldemort, „pak si můžeš splnit své nejdivočejší sny, ale jen za podmínky, že oči necháš nakonec.” 

„Ano, můj pane,” odpověděl Lucius, oči se mu v měsíčním světle zpod masky stříbrně leskly. 

Přestože věděl ze svých snů, co se musí stát, když se mu objevily jehly před očima, zkusil Harry to, co dělal v cele. Ponořil se vědomě do vln svého vzteku, nenávisti a hrůzy, které si užil ve svém životě hodně a vyvolával tu explozivní sílu, která posledně zprůhlednila kameny. Ale tentokrát byla reakce jen nepatrná. Je příliš slabý žízní, aby to dokázal? Vyčerpal se posledně příliš vysláním tak obrovské vlny magie? 

Pouze jehly trochu ohřál, to bylo vše. 

Stalo se něco jiného, než čekal. Lucius si sundal rukavice - Harry předpokládal, že proto, aby nepřekážely jeho obratným prstům – a když ucítil, že se ostrý kus kovu ohřál, přimhouřil stříbrné oči, s uznáním se otočil ke svému pánu a poznamenal: „Ach, to je dobré – horké jehly – mělo to napadnout mě, můj pane.” 

Začaroval své ruce, aby se mu nenadělaly puchýře, pak použil Calorum, takže hroty jehel se do ruda rozžhavily a opět se s nimi přiblížil. Harry se snažil chovat statečně, nezačal naříkat, když se ty tlusté, hrozné jehly přiblížily, ale když pálení a bolest pronikaly pomalu jeho tváří, nasál se syknutím vzduch do plic, zaťal zuby, pak zanaříkal a z očí mu začaly téct slzy. 

„Slibný začátek,” mumlal Lucius, smál se, ale ten smích se neodrážel v jeho očích. Nebyl té podívané dosud syt. Zdaleka ne. „Jsi si jistý, Severusi, že to také nechceš zkusit? Alespoň jednu?” Další žhavá jehla tančila Harrymu před obličejem, jak ji Malfoy ukazoval Severusovi. 

„Ty oči nech nakonec,” opakoval Voldemort, jeho hlas zněl líným potěšením. „Ale buď vynalézavější. Ten drzý kluk mě musí prosit o milost.” 

Nebudu prosit o nic, co nemohu dostat, s jasnou, spokojenou myšlenkou na to, že i vyplašený Voldemortovým požadavkem pozorně drží své ochrany. Já to neudělám. Nechci. Nemůžu... 

„A přinuť ho křičet,” dodal Voldemort, opřel se zpět do křesla, ruce složené na klíně. 

Harry nemohl zapřít svou člověčí slabost, ačkoliv se o to pokoušel. Šestkrát pocítil sálající jehly vražené mu brutálně do těla. Šestkrát zadržoval dech, zatínal zuby a čekal, až bolest přejde. Ale to jen přimělo Luciuse vyčarovat delší jehly a začít ho bodat jako dýkami i na místa, kde drhly o kosti. 

Harry křičel. Křičel do ochraptění, mlátil sebou ve Snapeově pevném sevření a nakonec úplně ztratil nad sebou kontrolu, kopal a vyhazoval nohy jako divoký kůň, ale přesto ho Snape udržel na místě až do konce. Díky tomu byl Harry nakonec zcela nahý, přitisknutý zády ke špinavé zemi. Každý kousek jeho kůže byl pokrytý bodnými ranami, jehly jím pronikaly pod hroznými úhly. Mnoho jehel zůstalo hluboko v něm, bodaly jej uvnitř vždy, když se nadechl. Zůstávaly žhavé, pálily ho po celou tu dobu, co Voldemort s potěšením sledoval jeho utrpení. 

A pak, když se zvuk jeho posledního výkřiku odrazil od vzdálených hor a vrátil se jako ozvěna na mýtinu, přišlo to nejhorší. 

Lucius se mu posadil na hrudník, jiný muž mu podržel nohy, ale byl to Snape, kdo vzal do svých velkých dlaní jeho tvář. Snape, jehož palce a ostatní prsty udržely jeho oči otevřené a umožnily Luciusovi splnit rozkaz Temného pána - oči nakonec. 

Harry si přál smrt, ale nechtěl skončit jen tak bez odporu. Když se Malfoyovy prsty přiblížily příliš blízko k jeho zubům, zavrčel jako pes a vyrval divoce kus masa z ruky toho bastarda a vyplivl ho jako nějaký hnus. 

Lucius jednal rychle a nemilosrdně, i když se nejprve krátce podíval na Voldemorta, čekal na souhlas před tím, než vrazil svou pěst Harrymu do obličeje. 

Hvězdy, hvězdy v ohni... hvězdy a jiskry a vířící plameny v ohni, oheňoheňoheň... 

Harry myslel, že omdlí, a považoval by to za štěstí, ale Snapeovy pevné ruce držící ho na místě mu přišly jako kotva umožňující mu to vydržet. Jehly se vrátily, mihly se mu před očima, zavlnily se jako had před uštknutím. Snažil se oči zavřít, ale reflex byl silnější, když se mu hrubě zaryly do tváře prsty. 

Krev mu mrzla v žilách, když se jehla přiblížila a zaryla se přímo do středu jeho oka. 

Ne jednou, ne dvakrát, ale znovu a znovu v příšerném tanci bolesti a úzkosti. Slzy mu tekly po tváři, horké a pálivé mu stékaly z očí do úst. Chutnaly nezvykle – slizce a měděně a nasládle –, zdálo se mu, že to nejsou jen slzy. Byla to krev z jeho ran. Krev pokrývala jeho kůži a zatímco tekla, nějaké ruce ho zvedly. Byly to jiné ruce. Chladnější, opět ho držely, takže jeho oči mohly být znovu zraňovány, stejně osudně jako předtím. Ale tyto ruce už nebyly kotvou. 

Harry se odpoutal od skutečnosti, sklouzl dolů do hlubiny širého moře, voda uhasila jeho oheň, chladila ho, hojila a šeptala mu, že vše zase bude dobré. 

Nikoho neprosil o milost. Neposkytl tomu zbabělému monstru satisfakci.