Preklady fanfiction Harryho Pottera

Když se probudil, Snape tam byl, vypadal jako velký černý flek. Tedy, flek podpírající si cosi o překřížená kolena. Možná knihu.

Harry zívl a posadil se. „Pořád ještě vidím,” oznámil. „Ne moc dobře, ale přece.” Pohledem přelétl zamlžené siluety v místnosti. „Je tu ještě někdo?”

„Ne.” Přesto Snape vytáhl svou hůlku a pronesl Silencio, což Harrymu připomnělo jakou udělal chybu.

„Takže, jedna z věcí o kterých si musíme promluvit,” řekl Snape, když Harry mlčel. „Tvoje magie. Přesněji tvoje divoká magie. Ale to ještě trochu odložíme.”

Talíř přilétl nad postel a pak se snesl Harrymu na kolena.

„A co vy?” zeptal se Harry, začal jíst a snažil se zaostřit oči na jídlo. „Řekl jste, že povečeříme spolu.”

„Skutečně ještě moc dobře nevidíš,” povzdechl si Snape. „Moje je tam.” Mávl někam vpravo a pak Harry viděl mlhavý obrys přilétajícího talíře. „Tak Harry. O čem jsi chtěl se mnou mluvit? Sám,” napodoboval ho.

Harry si pomyslel, že je to dobrá příležitost s tím začít. „Můžete, prosím, říci Malfoyovi, aby tu přestal číhat? Já ho tu opravdu nechci mít.”

Snape nejprve něco dožvýkal a pak odpověděl. „Obávám se, že musím tvůj požadavek odmítnout.”

„Proč?”

„Představ si sebe na Dracově místě.” Snapeův hlas byl klidný a nevzrušený. „Byl vybrán, aby celý život následoval Temného pána. Jeho rodina a společenské vztahy tomu očekávání odpovídaly. Toho se vzdal. Nyní nemá nic, Harry.”

„Vyděděný nebo ne, jsem si jistý, že stejně má hromadu zlata,” poškleboval se Harry. „Slyšel jsem jak se chvástal, že má svůj vlastní trezor nacpaný penězi zděděnými po dědečkovi.”

„Nemůžeš být tak nedospělý, aby sis myslel, že peníze mohou nahradit rodinu,” káral ho Snape. „Ty bys nevyměnil všechny své galeony za deset minut s Jamesem?”

Harry si pomyslel, že to je pravda.

g„A před tím, než mi řekneš, že Lucius Malfoy nemá hodnotu ani jediného svrčku, natož galeonu,” pokračoval Snape, „rád bych, abys vzal v úvahu fakt, že svého otce si nevybíráme.”

Další bod k dobru, ale pro tento večer měl Harry už dost debaty o chudáčkovi Dracovi. „Jo, ale můžeme za svoje chování, nemyslíte? Oblékl se jako mozkomor a způsobil, že jsem spadl z koštěte! Minulý rok byl na straně Umbridgeové. Letos ve vlaku cestou sem...“

„Jak se chová teď?” přerušil ho Snape. „Odvrátil se od své rodiny. Vrátil ti hůlku. Dělal úkoly do školy dlouho do noci, aby mi mohl pomoci s přípravou lektvarů pro tebe.”

„Ale vy to nevidíte?” Harry odstrčil prázdný talíř, takže se vznášel vedle postele a pokračoval: „To může být nějaká intrika...”

„Není.”

Snapeova jistota byla nesnesitelná. „Jak si můžete být tak jistý?”

„Používej mozek, když o tom uvažuješ!” odsekl Snape, ztrácel už trpělivost. „Jaká intrika by mohla být založená na tom, že ti vrátil hůlku?”

Harry si odfrkl. „Dobře. Předpokládejme tedy, jen na podporu argumentu, že v záchvatu šílenství ukradl Malfoy moji hůlku. Možná měl vztek na otce nebo tak nějak a myslel, že mu tak způsobí problémy s Voldemortem. Udělal to bezmyšlenkovitě. A teď neví kudy kam. To neznamená, že mu musíme věřit i v budoucnu!”

Snape vzal Harryho za ruku a jemně ji stiskl. „Znamená to, že bychom ho měli zavrhnout a poslat ho zpět mezi smrtijedy?”

Hergot, pomyslel si Harry s povzdechem. Mohl by mít pravdu.

„Harry, já ti nevnucuji víru v Draca Malfoye,” Snape zesílil své naléhání, držel ho za ruku a tiskl ji. „Přál bych si, abys myslel a sám si vybral. Čeho můžeš dosáhnout otevřeným projevováním nenávisti a nepřátelství k němu? Já mu věřím, ale musím souhlasit s tebou, že jeho loajalita je vratká. Neměli bychom se snažit ho podpořit spíš, než ho poslat přímo do rukou Temného pána a jeho následovníků?”

„Nenávidím toho zmetka,” řekl Harry zamračeně. „Já vím, že je původcem toho, že jsem skončil na Samhainu. Lucius Malfoy měl pouze ty informace, které dostal od mého strýce, ale jak by věděl můj strýc, kde mě hledat? Draco Malfoy mu dal moji adresu!”

„Aha a to vysvětluje, proč členové Řádu tě hlídali jak jestřábi vždy v létě, stále tam někdo byl, každý den, každou hodinu,” ironizoval Snape. „Protože Temný pán neznal tvou adresu. Buď rozumný! Léta věděl, kde by tě našel. Ale nemohl, bránilo mu ochranné kouzlo!”

Harry zasupěl. „Vy sám jste mi řekl, že jsem neměl ukazovat Malfoyovi tu adresu, prý proto, že ji nepochybně předal zainteresovaným stranám!”

„Nepochybně.” odsekl Snape. „On řekl svému otci tu adresu. Ale protože ji Lucius už znal, bylo to jedno. Když jsem řekl, že Malfoy neměl vidět tvoji adresu, chtěl jsem ti jen předvést, jaká to byla od tebe hloupost! Co kdyby ti ten dopis vyklouzl z obálky a Dracovi by se dostala do rukou informace, kterou Temný pán v té době neměl?”

Jak zmijozelské, pomyslel si Harry.

„Když jsi zmizel ze školy a neobjevil se dlouho ani na Zobí ulici,” pokračoval Snape, „začal se Temný pán zajímat o tvého strýce a použil nitrozpyt, pak sledoval toho idiota Lupina. To, co se ti stalo, nemá nic společného s Dracem!”

Harrymu se zhoupl žaludek jak se snažil vstřebat tu pravdu. „Hmm, takž on nezavinil, že strýc Vernon byl zavražděn?”

Zatím co Harry zíral strnule před sebe, Snape na něj upíral temné oči, jeho pohled se projasňoval.

„Dobře, dobře, tak to není jeho chyba,” uznal Harry, ale necítil, že by ten dopis byl něco špatného. Draco byl mizerný, nenáviděný zmetek a Harry byl rád, že ho to donutil poslouchat a i vlastnoručně napsat. Vlastně bylo zvláštní, že to udělal, pokud ovšem to tak bylo. Harry neměl možnost zkontrolovat co v tom dopise je. Co mohl vědět, třeba tam byl seznam lidí, které chce Draco zaklít. „Já mu stejně nevěřím.”

„Na to máš právo. Přesto přemýšlej o tom, Harry. Temný pán nechtěl o tvoji hůlku přijít. Ať už byl Dracův úmysl čistý, když ji sebral, nebo to byl čin rozmazleného děcka, může nebo nemusí toho v budoucnu litovat. Jestliže je upřímný, zaslouží si víc než tvoje absolutní pohrdání. Jestli to byla jen malicherná vzpoura proti otci, pak ho jeho lehkomyslnost dostala do sféry našeho vlivu. Neměli bychom zkusit toho využít?”

„Já nevím jak na to,” mumlal Harry a mnul si oči. Divné je, že ho nikdy tak nesvědily. „Nakonec mi to být milý na Malfoye zní rozumně.”

„Přemýšlej o tom,” doporučoval mu Snape. „Máš nějaký problém s očima?”

Harry je opět otevřel a zasténal. „Všechno je zase černé!”

„Lumos...” Harry cítil jak se učitel naklonil blíž, tak blízko, že cítil zalechtání dlouhých vlasů na rameni. „Úplně černé? Ne skoro šedé jako jsi to popisoval před tím?”

„Ne, úplně černé.” Harry se svalil zpět, jakmile Snape pronesl Nox. „Co se pokazilo?”

„Nic. Říkal jsem ti, že to chce čas. Nakapu ti do očí ještě Elixír, než půjdu.”

„Předpokládáte, že to takhle bude, že budu a zase nebudu vidět?”

„Nemělo by, ale tvoje magie je dosud nejistá.”

„Řekl jste, že mi něco povíte o divoké magii,” připomněl mu Harry.

„Projevuje se tak divoce, protože je projevem temných sil,” vysvětloval Snape. „Měl jsi ji v sobě vždy, ty jsi byl zdrojem temné energie v domě Dursleyových.”

Harry zkřížil ruce na hrudi. „Já nejsem černokněžník, profesore.”

„Netvrdím že jsi. Ty jsi normální kouzelník, ale velmi mocný. Mít temné síly neznamená použít je ke zlým cílům. Já je mám také.”

„Co to tedy znamená?”

„Používá se devět hlavních metod pro rozlišení, ale nejlepší definice je, řekl bych, že máš schopnosti, pokud je budeš chtít využít, ovládat i zraňovat jiné bytosti, včetně kouzelníků. Můžeš použít své síly pro různé cíle i pro ty zcela akceptovatelné. Ale temné síly mohou být i zneužitelné.”

Harry si odfrkl a otočil se na bok. „Podle této definice mají temné síly všichni kouzelníci.”

„Do určité míry ano. Ty jich máš více než kdokoliv jiný.”

„Jako Voldemort,” zašeptal Harry, myslel na věštbu. Označil ho jako sobě rovného.

„Ale k jeho smůle, ty nechceš tyto síly použít pro ďábelské cíle. Je to tak i s tvým hadím jazykem, Harry. Ty ho používáš abys mohl mluvit se Salsou. On jím ovládá Nagini.”

„Nebo nitrobrana,” mumlal Harry.

„Ach ano, nitrobrana,” přemítal Snape. „Na Samhainu jsi odolal Temnému pánovi a dokonce jsi ho oklamal, myslel, že jsem dosud tvůj nepřítel. Přičítáš mně zásluhu za záchranu té noci, ale pravda je, že hlavně to byla tvoje zásluha, zachránil ses sám, Harry.”

Nebyl to jen tak nějaký kompliment, ale Harry cítil, že i Snape si zaslouží pochvalu, podílel se na tom. „To jo, jenže vy jste mě to naučil.”

„Už jsem ti říkal, že to bylo tím, žes měl snahu se učit,” opravoval ho Snape. „Cvičil jsi to.”

„Ano,” řekl Harry a z celého srdce si přál, aby to byl dělal tehdy, když šlo o Siriuse.

Snape cítil kudy se ubírají jeho myšlenky a tak převedl rozhovor dál od smutných vzpomínek. „nitrobrana je temná síla,” vysvětloval, „ale není nezbytně zlá, jak jsi předvedl na Samhainu. Všechny temné síly jsou ale velmi hluboké a mocné.”

„Dobře, chápu to.” souhlasil Harry. „Temné není zrovna to pravé slovo. Měli bychom je nazývat hluboké síly, nebo tak nějak. Ale co se dá dělat s mou divokou magií?”

„Po operaci, když jsi měl vysoké horečky, bylo tvé magické jádro zle popáleno. Neshořelo úplně, jak se domnívala Marjygold, nejhlubší z tvých temných sil se zachovaly. Je nejtěžší dostat je pod kontrolu, to je i důvod, proč většina kouzelníků nezvládá nitrobranu. Měl by sis rychle osvojit takové schopnosti, abys mohl ze svých temných sil vědomě čerpat.”

„Proto já nikdy nepoznám, že mluvím hadím jazykem!” vykřikl Harry. „Dělám to nevědomky...”

„Stejné je to s tvými sny. Také jsou to temné síly,” prohlásil Snape. „A také tvé výbuchy náhodné magie způsobují temné síly. Bylo to tak už když jsi byl dítě, Harry, tím, že jsi prošel takovým utrpením v posledních letech, jejich schopnost vybuchnout ještě vzrostla.”

Harry chvíli přemýšlel než se zeptal. „Jak bych mohl dostat svou náhodnou magii pod kontrolu?”

„Obvyklý způsob je kouzelnická výuka, kdy se učíš používat místo toho světlou magii, abys to zvládl, když ten problém nastane. Tvoje schopnost používat světlou magii shořela. Bude potřeba nějaký čas, než se dostanou tvé temné síly zpět tam, odkud byly vykřesány. Ale máme dost času. Nemáš teď žádnou povrchovou magii, která by je držela v klidu, což vysvětluje, že když se rozzuříš, divoce vybuchnou.”

„Ale jak dostanu zpět mou světlou, povrchovou magii?”

Snape rozhodil rukama, pak je zase složil. „Nemyslím, že bys ji někdy získal zpět, Harry.”

Harry strnul, nevnímal nic, cítil jak ho dusící hrozná panika zbavuje vzduchu. Polykal, ale nebylo to k ničemu. Pokoj se s ním začal otáčet, hlava jakoby mu plavala nad rameny, jakoby...

„Dýchej,” přikazoval mu suše Snape.

Harry se o to pokoušel, ale něco drtilo jeho plíce, znemožňovalo jim pohyb, měl pocit, že mu leží obludný balvan na hrudníku a působí mu úděsnou bolest.

„Dýchej,” řekl Snape znovu, daleko důrazněji. „Dýchej, ty pitomé děcko!”

Ale on nemohl, nadechl se teprve až když ho vyděsil ostrý úder mezi lopatky, pak nasál obrovské množství vzduchu najednou. Trvalo ještě minutu nebo dvě než měl svůj dech pod kontrolou úplně. Mhouřil oči, mračil se, ta rána skramentsky bolela.

„Počítám, že jste měl v plánu praštit mě, když budu hysterický, profesore.”

„Na to stačilo prostudovat, jak tě vychovával ten hulvát, tvůj strýc.”

Dobrá připomínka...

Za chvíli se ale Harry musel zase soustředit na to, aby dýchal, protože si pomyslel, že skutečně neví, co bude dál. Jeho světlá magie je pryč, prostě tak to je. Vše co mu zbylo, jsou temné síly, ty jsou... mocné, ale děsí ho.

Pak si pomyslel, že Snape se mýlí, že to tak nemůže být. Harry vytáhl hůlku zpod polštáře a držel ji tak, jako kdyby chtěl pronést zaklínadlo a najednou opět cítil sladký hřejivý proud protékající mu páteří, hřál ho uvnitř a prostupoval směrem ven, cítil se naprosto skvěle, neměl by ztrácet odvahu. Nebo měl? „Cítím to samé, jako ten první den, co jsem ji držel,” řekl učiteli. „Právě teď mohu říci, že se moje magie vrátila, pane.”

„Cítíš své temné síly, které se pokoušejí být užitečné.”

„Ale je to stejné jako u Olivandera...“

„Ano, může to tak být,” souhlasil Snape. „Protože jsi stejný jako tenkrát, není v tom žádná světlá magie. Tenkrát proto, že jsi nevěděl jak ji vyvolat a zachytit, dnes proto, že není co vyvolat.”

„Ale moje hůlka cítí to samé,” opakoval Harry, měl dojem, že nestíhá sledovat Snapeovy argumenty.

Profesor se na chvíli odmlčel. „Totéž, jako když jsi ji držel poprvé. Rozumím. Je to stejné vždy když ji vezmeš do ruky? Na příklad ve třetím ročníku, když jste měli s profesorem Lupinem hodiny Obrany proti černé magii, rozsvítilo se to v tobě před tím, než jsi začal kouzlit?”

„Ne...”

„Protože v té době byly ty to síly pevně sevřeny světlou magií, kterou jsi léta používal. Nečerpal jsi energii z nejhlubších pramenů, z temných sil uložených na dně tvé duše. Nyní je to znovu takové, jako když jsi tu hůlku kupoval.”

„Myslím, že nemáte pravdu,” odporoval Harry, ta myšlenka byla příliš neuvěřitelná. Magie byla mu vším. Samozřejmě, žil bez ní jedenáct let jako mudla, ale to nevěděl jaké to je mít ji. Nebýt kouzelníkem, znamenalo být nenáviděný a opovrhovaný. Být jím, bylo vše co znal... vše co byl.

„Harry, jak rád bych se mýlil,” namítl Snape a zhluboka si povzdechl, „nedovedeš si ani představit jak moc. Ale i přes stav tvých očí si myslím, že bys měl znát pravdu, bez ohledu na to jak nepříjemná je.”

„Nepříjemná?” opakoval Harry rozčileně. „Právě jste mi řekl, že nejsem nic víc než moták!”

„Můžeš přestat používat to slovo?” okřikl ho Snape a vyskočil na nohy. „Nic takového jsem neřekl. Poslouchej mě!” Přiblížil se k Harrymu a položil mu ruce na ramena, tvář tak blízko, že Harry mohl téměř hmatat slova, která vyslovoval. „Ty. Jsi. Kouzelník. Neztratil jsi svou magii. Ve skutečnosti máš víc magie než kterýkoliv student této školy! Jen ty a jenom ty jsi roven Voldemortovi, ty ubrebtaný blázne!”

„Jejda, klid,” koktal Harry trochu vyděšený. Nemyslel si, že by mu Snape ublížil, i kdyby se přestal ovládat, ale byl by radši, kdyby na něj křičel z trochu větší vzdálenosti. A také mu přestal říkat, že je blázen. Tohle nebyla tak pěkná nadávka jako pitomé děcko.

„Mně se nestává, že bych přestával dýchat,” posmíval se Snape. „Ty se uklidni!”

„V pořádku!” křičel Harry a trochu couvl. „Jsem kouzelník, nejsem moták. Ale to mi stěží pomůže. Motáci alespoň přesně vědí, kde je jejich místo. Nevyrážejí okna, když jsou rozrušení!”

„Ani ty to nebudeš dělat až dostaneš své temné síly pod kontrolu,” ujišťoval ho Snape, znělo to, jako kdyby si opět sedl na židli. „Tvoje vnitřní rovnováha se mění. Jednoduše potřebuješ naučit se to kompenzovat a pak budeš umět usměrnit tok magie skrz tebe i skrz hůlku. Ve skutečnosti...” Snape se trochu zarazil. „Měl bys zkusit jedno nebo dvě kouzla bez hůlky. Vsadím se, že bys to dokázal snadno, jakmile bys věděl jak přimět temné síly, aby tě poslouchaly.”

„Kouzla bez hůlky?” nadechl se Harry. „Já?”

„Jsi roven Temnému pánovi a pro něj to není nemožné,” vysvětloval Snape. „Nakonec, vlastně to děláš, i když neúmyslně. Ta okna, kameny, které se stanou průhlednými...“

„Průhledné?” vyjekl Harry.

„Nemohl jsi to vidět, ale byly, když jsi je přiměl zářit.” Vzpomínal Snape.

Harry si pamatoval jen tu vlnu, kterou zvedl jeho vztek a která zeslabila kamenné stěny jeho cely. Kameny začaly mizet, tenkrát se dostal jen na půl cesty.

„Ehm, ony byly úplně průhledné, nebo jen tak napůl?” ptal se.

„Mohli jsme vidět zdi vnějšího opevnění, bylo to, jako by ta záře kameny odstranila.”

„Znamená to, že moje temné síly od S- Samhainu zesílily,” poznamenal Harry, nenáviděl se za to zakoktání. Musel to zopakovat, protože chtěl učiteli vysvětlit proč si to myslí.

„Znamená to následující,” tvrdil Snape. „Každá tvoje zkušenost, jako událost na hřbitově, odběr kostní dřeně, tetin pohřeb, Samhain... činí pro tebe ty temné síly dostupnější, to ti dává čas naučit se je ovládat. Pár týdnů po tom odběru jsi je v cele dokázal vyvolat svým strachem. To bylo dokonce uvědomělé. A pár dnů po Samhainu, tady, přiměly tvoje emoce ty síly k uvolnění s daleko mohutnějším efektem. Ale to nebylo uvědomělé. Způsob, kterým to vše probíhá ukazuje, že bys časem mohl dosáhnout úrovně, kdy je budeš ovládat uvědoměle, stejně jako v té cele.”

„Za pár týdnů?”

„Předpokládal jsem, že to bude pro tebe větší otřes, více než čas, budeš potřebovat přijmout, že uvolňované síly tě budou trhat uvnitř.”

„Ale ona to není pravda, že jsem je tehdy ovládal,“ poznamenal Harry. „Nezkoušel jsem odstranit kameny. Prostě jsem se jen pokoušel udělat něco.”

Snape se musel zase přiblížit, jeho hlas zněl blíž. „Klasifikace – neexistuje – pro tvou kontrolu nad nimi je otřesná, souhlasím. Ale to se zlepší. Již jednou jsi podobným procesem prošel, doufám, že si to uvědomuješ. Když jsi přišel do Bradavic, neměl jsi talent pro práci s hůlkou. Pak jsme tě naučili jak otevřít cestu pro použití světlé magie. Pro jednoduché kouzlo, Wingardium leviosa. Každý kouzelník to může zvládnout, protože úroveň světlé magie je tak blízko ruky s hůlkou, že ji snadno uvolní. To, co se musíš naučit teď, je bezpochyby těžší. Uvědomělé nasměrování hlubokých sil do hůlky nebo bez ní to je něco co většina kouzelníků nedokáže. Ale, Harry, oni nejsou rovni Temnému pánovi.”

„Vy si to skutečně dokážete představit?”

„Hm,” mumlal Snape, zřetelně na chvíli ztratil nit. „Ano. Já myslím, že jsem si po většinu tvého pobytu tady myslel, že jsi hrozně nafoukaný, určitě to víš.”

Harrymu trvalo minutu než na to reagoval. „Aha, znamená to, že si teď myslíte, že nejsem zdaleka tak nafoukaný jak jste předpokládal?”

„Nejsi jako tvůj otec, stejně jako Draco není jako ten jeho,“ ujistil ho Snape. „Ty dokonce věříš, že nemůžeš být roven Temnému pánovi. Ale skutečně to byla tvoje magie co zlikvidovalo zaklínadla a obrany tu noc.”

„Moje náhodná magie, nezapomeňte.”

„Jistě. Ale k věci. Musíš dostat svoje temné síly pod uvědomělou kontrolu, protože pak budeš víc než roven Temnému pánovi.”

Harry se roztřeseně nadechl. „Vy myslíte...”

„Ano.”

„Ale já jsem ještě, eh... kluk a on je... Voldemort...”

„Jak jsem tě někdy mohl nazvat nafoukaným,” vykřikl Snape. „Poslyš Harry. On nedokáže uvolnit tak mohutné temné síly a použít je tak, jako ty. Budeš mnohem mocnější, než se ti kdy snilo. Vše co potřebuješ je, naučit se je usměrnit.” Jeho učitel se odmlčel. „Pamatuješ se, jak jsem ti řekl, že tvoje instinkty jsou většinou správné?”

„Jo. Proto nevěřím Malfoyovi,” poznamenal Harry.

Snape to přešel. „Rozhodnutí darovat kostní dřeň ovlivnilo... po nějakou dobu to vypadalo jako vážná chyba, vedla k tvému onemocnění a nepřímo i k Samhainu. Teď začínám mít dojem, že, jak bych to řekl, tě vedl správný instinkt. Konečným výsledkem může být tvoje převaha, která nakonec povede k porážce Temného pána.”

Jo, samozřejmě, prima nalinkováno, pomyslel si Harry. „Ale profesore,” protestoval Harry, „dokázal někdy někdo to, co předpokládáte? Dostal temné síly úplně a uvědoměle pod kontrolu?”

„Nevím o tom, ne,” prohlásil Snape.

„Nevíte, jak bych měl začít? Myslím, jak bych se o to měl alespoň pokoušet?”

„Nevím.”

„Takže, jaký je váš názor na to?”

Snape se natáhl a dotkl se jeho ruky, byl to dotek jemný a uklidňující. „Já myslím, že jsi si kdysi myslel, že nezvládneš nitrobranu. Najdeme způsob jak zvládnout i toto.”

Harry byl vyčerpaný a chtěl se o tom přestat bavit. Alespoň pro tuto chvíli. Zamyslí se nad tím znovu až bude sám. Možná zkusí něco s hůlkou. Hmm, možná, že vše co musí udělat, je myslet na Draca než vysloví zaklínadlo... zlost uvolňuje náhodnou magii, možná, že je to klíč k uvolnění temných sil. „Pamatujete se jak jsem se vás ptal na to přenášedlo,” řekl náhle. „Ředitel mi řekl, že moje divoká magie zrušila všechna zaklínadla široko daleko. Jak je tedy možné, že přenášedlo fungovalo?”

„V tom byl také instinkt,” vysvětloval Snape. „Tentokrát ředitelův.” Ozvalo se slabé cinknutí a pak Snape pověsil něco Harrymu na krk. „Je to zlatý prsten, zdobený smaragdy. Dal jsem ti ho na řetízek.” Odmlčel se. „Je to prsten, který dal tvůj otec tvé matce ve svatební den. Albus ho zachránil z Godrikova dolu v tu noc co byli zavražděni, měl ho dosud u sebe.”

Harry po něm přejížděl prsty, představoval si, jak vypadá. „Hm, takže byl očarován aby se stal přenášedlem? Je to...” odkašlal si, nechtěl se před Snapem rozplakat, změnil proto směr hovoru. „Je malý. Nemohl se hodit na žádný váš prst.”

„To je kouzelnický prsten,” řekl pobaveně Snape. „Byl zhotovený pro Lily, ale padne každému, kdo si ho navlékne. Proto jsem ti ho dal na řetízek, myslel jsem, že ho budeš chtít mít takový jak ho ona nosila.”

„Jo,” mumlal Harry. „Díky. Ale... pořád jsem nepochopil proč fungoval i po výbuchu mých temných... um, hlubokých sil.”

„Můžeš jim klidně říkat temné,” navrhoval Snape. „Myslím, že to z poloviny byl výsledek toho, žes je částečně dostal pod kontrolu, že tě přijaly. A pak ten prsten. Vzájemná láska tvých rodičů byla vyjádřena tím prstenem, ta láska, kterou ti předali tu noc, co zemřeli. Předpokládám, že určitá část tvé divoké magie ho poznala jako tvoji součást.”

„Předpokládáte?” opakoval Harry. „Nevíte? Takže to není důvod proč z něj ředitel udělal přenášedlo?”

Snape se ostře, suše zasmál. „Stěží jsme mohli předpokládat, že tě posedne amok a tak nám umožníš uniknout.”

„Tak proč ten prsten?” naléhal Harry, pak si ale odpověděl sám. „Protože mohl být spojený s obětí mé matky. Jako... ochrana.”

„Doufali jsme, že to zabrání Temnému pánovi zjistit, že je očarovaný,” souhlasil Snape. „Samozřejmě, jeho vlastní kouzla přetrvávala, dokud jsi je nezničil. Albus a bystrozorové čarovali jako posedlí, jak se pokoušeli je zlomit...” Snape zasténal při té vzpomínce. „A já nemohl dělat nic pro tvou záchranu, než držet tě tak, aby nás prsten mohl přenést v okamžiku, kdy se zahřeje.”

Harry po něm přelétl pohledem, přestože ho nemohl vidět. „Ach tak, chápu... to je ten důvod proč jste neodmítl držet mě během mučení!”

Snapeův hlas byl tichý a chladný. „Proč myslíš, že jsem se ozval jen tou jednou námitkou?”

„Já nevím!“ křičel Harry. „Myslel jsem, že to bylo divné... ech, tak se připojit. Předpokládal jsem, myslel jsem, že musíte, protože vám to Voldemort přikázal a kdybyste se vzepřel, začal by vás podezřívat... Nikdy jsem si nemyslel, že by vás to těšilo, profesore! Věřil jsem vám, opravdu. Jen jsem tomu ve skutečnosti... nerozuměl.”

„Já si myslím,” ušklíbl se Snape při té vzpomínce, ne na Harryho, „že to byl od Voldemorta dobrý nápad požádat mě abych se připojil. Jinak bych ho byl musel požádat o čest držet tě během mučení. Musel bych žadonit a troufnu si říci, že potom co bys to slyšel, přestal bys mi věřit.“

„Samozřejmě mohl bych...“ protestoval Harry.

„Nebuď pitomý!” vyštěkl na něj Snape,

„Dobře, možná ne,” přiznal Harry. „Věděl jste, když jsem vás praštil, že to nemyslím doopravdy? Věděl?”

„Mohl jsem tomu věřit. To nebyla žádná pořádná rána.”

To Harryho naštvalo. „Jo, bylo mi špatně po přemístění, byl jsem úplně dehydratovaný, stěží jsem se držel na nohách a byl jsem vyděšený k smrti!”

„Na druhou stranu to ukazuje, že bys potřeboval vycvičit v nějakých efektivních bojových technikách. Ale musím ocenit tvůj slovní pokus o jeho oklamání... Takže já jsem krysí bastard? To je okouzlující přídomek... To bylo daleko uvěřitelnější než ta žalostná rána.”

„Nezabilo by vás kdybyste se zmohl na jednoduché výborně, víte?” Reptal Harry.

„Samozřejmě,” protáhl odpověď Snape. „Já vím, proč jsem dosud živ.”

„Cože?”

„Jak jsem už říkal, nejvíc jsem se zasloužil o tvé umění uzavřít svou mysl a klamat během tvého mučení.”

„Jo, ale neřekl jste výborně!” reptal Harry.

Snape se suše zasmál, znělo to cynicky, ale také zároveň radostně a odhodlaně. Harry tomu neporozuměl, dokud učitel nepokračoval, navrhl dohodu, která byla tak velmi zmijozelská. Snape něco chtěl, Harry něco chtěl. Tak to bylo v pořádku. Harry usoudil, že ta dohoda je dobře vyvážená. „Dovol mi nakapat ti do očí elixír, aniž bychom tě museli držet, Harry, pak jsem rozhodnut ti říci Výborně!”

V žádném případě to nebylo příjemné a bylo potřeba několika pokusů, než se to povedlo, ale když Snape odcházel do svého sklepení, mohl pronést slova, na kterých nebelvírskému chlapci tolik záleželo. Prohrábl mu vlasy a pak řekl:

„Výborně, ty pitomé děcko.”