Preklady fanfiction Harryho Pottera

Harry se téměř roztřásl. Odadoptovat? Je to to slovo, co hledá?

Zatřásl hlavou, aby zaplašil nepodstatné myšlenky a pokusil se soustředit na to hlavní. Na ten sen.

Dobře, takže měl věštecký sen o tom, jak ho Snape odadoptuje, což bylo, vzhledem k tomu, že se zatím všechny jeho věštecké sny vyplnily, dost děsivé. Samozřejmě, že tu byla ta událost, kdy ho Snape probudil s tím, že křičel v hadím jazyce, tehdy si také na chvíli myslel, že to byl věštecký sen, ale později o tom vážně pochyboval. Za prvé, nepamatoval si, co se mu zdálo, jestli tam po snu o minulosti následovalo víření a pak pohled do budoucnosti. A za druhé si nebyl úplně jistý, jestli Snape věděl, o čem mluví. Pořád ještě si nedokázal představit, jak by někdo v hadím jazyce dokázal křičet!

Takže tenhle se pravděpodobně nedal počítat, a tak Harry musel čelit hrůze tváří v tvář. Jeho věštecké sny se vždycky vyplní a právě se mu zdálo, že na začátku jara už Snape nebude stát o to, aby byl Harry dál jeho synem.

Samozřejmě, vypadalo to, že ho nechce už teď. Včerejší události tomu napovídaly.

Ale s ohledem na Harryho situaci byly v tom snu některé věci prostě divné. Zdálo se mu, že měl sbaleno tak, aby mohl opustit sklepení a bylo jasné, že se vrací do věže. Ale Snape by ho nikdy nenechal opustit ochranu strážného kouzla, ne předtím, než by se Harryho magie úplně vrátila. Jenže zrušení adopce by stejně zrušilo i kouzlo, ne? Snape by takovou věc neudělal, i kdyby ho znovu nenáviděl. Ledaže... ledaže by Harry už tu ochranu nepotřeboval.

Harry se zhluboka nadechl. Dobře, dobře, takže co ten sen mohl znamenat? Jestli je pravdivý, znamená to, že brzy z jara se jeho magie vrátí zpět.

Ale co když to nebyl věštecký sen? Už předtím ho napadlo, že by tomu tak mohlo být. Ale panika si našla způsob, jak překřičet rozum. Teď, když už byl úplně vzhůru a klidnější, napadla Harryho důležitá věc. Takovýto věštecký sen ještě nikdy neměl.

Protože tentokrát se mu zdálo o něčem, co ho doopravdy trápilo, o skutečném problému, který byl v jeho mysli.

V Siriusově domě nešel spát s myšlenkou na to, že by dům v Zobí ulici mohl být zničen. Nebo s obavami, že udeří Rona, nebo s myšlenkou na to, že by ho ze všech lidí zrovna Draco Malfoy mohl nazvat bratrem. Tyto sny přicházely odnikud, zatímco tenhle...

Včera večer šel spát opravdu zničený a dlouho přemýšlel nad tím, jestli mu Snape někdy odpustí. A nebyla to jen ta hádka, proč se cítil takhle, bylo to i proto, že Snapeovy dveře zůstaly celý den zavřené a v noci neodpovídal na jeho klepání. Když nad tím tak přemýšlel, mohl to být dobrý důvod. Měl starosti. Hrozně moc starostí.

A pak šel spát.

Pamatoval si, co říkala ta mudlovská psychologická kniha o snech. Že odhalují naše nejhlubší obavy...

To tedy vážně sedělo. Nikdy zcela neuvěřil tomu, že je Snapeův syn. Vždycky mu to připadalo tak trochu... šílené. Vždyť konec konců, pořád to byl Severus Snape. Byli příliš ovlivněni minulostí na to, aby tak brzy po adopci bylo všechno tak, jak má být. A pak tu byla ta příšerná hádka a způsob, kterým Snape odebral body, a ty hrozné věci, co řekl, bylo pochopitelné, že Harryho naplnily pochyby, jestli je tu chtěný, nebo ne.

Každopádně, byl zvyklý na to, být nechtěný. Každému jinému pocitu těžko věřil a ještě hůř si na něj zvykal, takže možná, že ten sen nebyla věštba. Možná jen vynesl na povrch jednu z jeho nejsilnějších obav. Když nad tím takhle přemýšlel, všechno do sebe zapadalo. I ten klíč. Pro Harryho to, že Snape měl klič od jeho trezoru, bylo jisté potvrzení, jejich nového vztahu. Takže co jiného by si jeho mysl mohla nalézt, aby ho vyděsila k smrti, když ne to, že mu ten klíč bude vrácen?

Ale co ta forma? Napadalo jej neodbytně. Minulost. Víření. Budoucnost. Pokud to byl prostě jen obyčejný sen, proč měl tuhle formu? Proč by se sen převlékal za něco víc, než ve skutečnosti je?

To byla dobrá otázka, ale když se nad tím Harry zamyslel, dostal odpověď. Protože vím, v jaké formě věštecké sny přicházejí, řekl si sám pro sebe. Bylo to moje... jak tomu v té knize říkali... podvědomí, které se pokusilo z mého snu udělat tu nejhorší noční můru, jakou jsem kdy měl. Protože tomuto druhu snu budu věřit i po probuzení. A nebo se mě možná moje podvědomí pokouší varovat. Něco jako... podívej Harry. Tohle všechno by se mohlo stát... když i v další hádce nad sebou ztratíš kontrolu. Možná se mi moje mysl snaží sdělit, že bych na sobě měl víc pracovat, protože jinak bych mohl svého otce ztratit.

A já ho ztratit nechci.

Vážně, vážně nechci.

Harry si řekl, že ať už ten sen byl varování, nebo jen noční můra, udělat první krok ke smíření, by určitě bylo dospělé. Zdálo se mu to jako celá věčnost, co se na začátku tohoto roku rozhodl, že se bude chovat o něco dospěleji. Ale pak na to tak nějak, ve všech těch zmatcích kolem adopce, zapomněl.

Ale v jednom měl Draco pravdu. Schoval se do svého pokoje a trucoval. Teď mu došlo, že to opravdu bylo trucování a to bylo vážně hodně dětinské chování. I když byl naučený stát se neviditelným, když byl strýc Vernon rozzuřený, Snape není jako strýc a Harry to věděl.

Ale konec konců, pomyslel si Harry, úplně nezrale se včera nechoval. Opravdu se pokusil věci se Snapem urovnat, ale ten byl nejdřív zamčený v laboratoři a potom neodpovídal na klepání na dveře ložnice. Možná, že byl ještě příliš naštvaný na to, aby mohl mluvit. A možná, že prostě jenom nebyl doma. Jak to měl Harry vědět? Nebylo by to poprvé, co Snape pracoval ve svém kabinetě, nebo ve velké laboratoři, až do svítání.

Díky Bohu za pochybnosti, pomyslel si Harry.

Tenhle sen mi k tomu dává velký prostor, řekl si sám pro sebe. Dokud měl alespoň nějaký důvod tomu věřit, byl rozhodnutý ten sen považovat za výplod své vyděšené mysli. Protože sny se mu přece zdály už dřív. Odhalují naše nejhlubší obavy.

Takže... pokusí se udělat všechno pro to, aby se jejich vztahy se Snapem urovnaly a taky pro to, aby dobré zůstaly. A pak ten člověk přece nebude mít žádný důvod odadoptovat ho, že ne? Všechno bude v pořádku.

Ale tvé věštecké sny se vždycky vyplní, šeptal mu v mysli protivný hlásek. Vždycky, vždycky, vždycky, vždycky.

Hrubě ho okřikl.

Protože o tom nechtěl přemýšlet. Prostě nechtěl. Vykulil se z postele, popadl čisté oblečení a šel se do koupelny převléct a vysprchovat.

***

Když se vrátil, Draco seděl na posteli. „Jsi brzy vzhůru.“

Hlas zmijozelského chlapce byl věcný. Nezůstaly v něm žádné stopy po včerejší kousavosti. Možná, že už na to zapomněl a byl připravený chovat se znovu přátelsky. To Harrymu dodalo odvahy. Nasadil vyrovnaný tón a připustil. „Moc jsem toho nenaspal.“

„Měl jsi noční můru?“ Dracův hlas zněl starostlivě a Harry se cítil ještě o něco hůř, než před chvílí.

„Ne, jenom... cítím se provinile,“ přiznal tiše. „Neměl jsem říkat, ty věci o penězích. Je mi to moc líto.“

Draco pokrčil rameny, jako že je to jedno, ale Harrymu se to gesto zdálo strojené.

Bez nápadu jak pokračovat, Harry navrhl. „Co bys chtěl ke snídani? Objednám ti něco vhodného...“

„Jdi se nasnídat se Severusem,“ doporučil mu Draco. „Mám pocit, že vy dva jste si už dávno měli spolu promluvit.“

Harry se najednou cítil pod psa. „Ale ne... chci říct, já nechci. Teda chci...“ začal znovu. „Opravdu si myslím, že by tě Severus rád adoptoval...“

„Já vím,“ přerušil ho Draco. „Docela dlouho jsme o tom mluvili.“

„Tak se pojď s námi nasnídat,“ nabídl mu Harry. „Nechci, aby ses cítil osamělý.“

„Máš strach jít tam sám a čelit mu?“ zlobil ho Draco.

Když to Harry slyšel, došlo mu, že to tak doopravdy je. Jedna věc bylo, přesvědčit sám sebe, že když se mu zdálo o tom, jak se ho Snape zřekne, nebyl to věštecký sen, ale něco jiného bylo uvěřit tomu. Jestliže se půjde nasnídat a ten člověk bude ještě pořád rozzlobený a nepříjemný, a bude trvat na tom, aby mu šel z dohledu... opravdu se mu nechtělo vyjít z pokoje, aby zjistil tohle.

Draco pochopil, že se odpovědi nedočká a pokračoval. „Poslyš, neměl jsem o tobě říkat, že jsi zbabělec. Vím naprosto jistě, že nejsi. Tvá statečnost o Samhainu byla neskutečná a ukázala smrtijedy jako slabochy a já jsem uviděl pravdu a pochopil jsem, co jsem si to vlastně chtěl zvolit.“ Zmijozelský chlapec se podívat Harrymu přímo do očí: „Tak nějak pochybuji, že bych vydržel v jeho službách dlouho, to znamená, že tvůj absolutní nedostatek zbabělosti, mi zachránil život a to, co jsem řekl o tvé magii... Měl jsem jen na mysli, že jsem frustrovaný a dělá mi starosti, že to trvá tak neuvěřitelně dlouho a tak jsem měl pocit, že máš nějaký problém.“

Jo, problémy... jako třeba sen, který mu předpověděl, že se ho Snape zbaví. Jestliže si Harry byl něčím jistý, pak tím, že má problémy. Začínaly u toho, že nevěděl, jak se přiblížit ke Snapeovi, aby překonali jejich hádku. Co když ho otec stále ještě nenávidí.

„Nebojím se Severuse,“ lhal a kousal si ret. „Ale, jen tak pro zajímavost, máš představu, jak moc na mě byl včera rozzlobený? Chci tím říct... mluvil o tom?“

„Byli jsme vážně moc zaujatí naši prací.“

Harry si nebyl jistý, co si o tom má myslet. A tak se rozhodl, že nejlepší věc, kterou může udělat, je nechat to plavat. „Jsi si jistý, že se s námi nepůjdeš nasnídat?“

„Myslím, že si ještě lehnu,“ řekl Draco a teatrálně zazíval. Lehl si a zamával Harrymu. „Už jdi.“

A tak to Harry, po chvilce přemýšlení, jaké ho na druhé straně dveří čeká uvítání, udělal.

***

„Dobré ráno,“ přivítal se s ním Snape klidně, když se Harry vynořil z ložnice. Byl začtený do Denního Věštce, kterého, když se Harry posadil, dal stranou.

„Ehm... dobré ráno,“ odpověděl Harry pomalu a nebyl si vůbec jistý, jak se má chovat. Snape nevypadal, že by kypěl vztekem, ale Harry byl stejně pořád trochu vystrašený. Nalil si šálek čaje a potom užasle zjistil, že to vlastně je káva. Jejda.

„Vím, že ji nemáš rád, vezmu si ji,“ navrhl Snape a vyčaroval konvici čaje spolu s novým šálkem, pak ho nalil a přidal mléko, přesně tak, jak to Harry měl rád.

„Díky,“ zamumlal Harry a díval se na Snapea přes horní okraj svého hrnku a přemýšlel, co by měl říct. Možná něco neutrálního. Ale před tím, než ho cokoli napadlo, prolomil ticho Snape.

„Bolela tě jizva?“

Harry téměř nadskočil. Jediné, co ho napadlo, bylo, že Snape zkoumá, jestli se mu náhodou nevrací magie. To je tak dychtivý zbavit se ho?

„Ne, pane.“ S těmi slovy se mu uvnitř něco sevřelo. A ještě se to zhoršilo, když Snape naléhal.

„Jsi si jistý? Ani trochu?“

Zavrtěl hlavou a rozhodl se, že bude lepší změnit téma hovoru. „Je ve Věštci něco zajímavého?“
„Dalo by se to tak říci,“ vzdychl Snape a posunul noviny po stole. Hrůza v okrese Lake, stálo v hlavním nadpisu. „Bylo tam včera obrovské setkání smrtijedů.“

Aha, tak proto se mě ptal na jizvu, pochopil Harry. Ten sen ho opravdu vyděsil, teď viděl dvojsmysly opravdu všude. Musí s tím přestat, nebo bude tak nervózní, že si přidělá ještě další problémy, musí se chovat, jako by bylo všechno v pořádku. „A ví něco Řád? Něco o tom, co Voldemort plánuje?“

Snape pokrčil rameny. „Celý ten masakr přežila jen jediná bytost. Kočka. Řád se odpoledne setká, abychom probrali, kolik vzpomínek jsou schopni Minerva, nebo Albus z toho zvířete dostat.“ Pak si správně vysvětlil výraz na Harryho tváři a zavrčel. „Ne, ty na to setkání pozván nejsi.“

Vypadalo to, jako že se věci vrátily do normálu. Harry odsunul křeslo a došel ke krbu, aby si objednal nějakou snídani. Když se jídlo objevilo na stole, Snape zdvihl obočí. „No ty máš, ale hlad.“

Hmm, možná, že to trochu přehnal, ale jen trochu. „Moc jsem toho včera nesnědl,“ omlouval se a začal si nakládat párky, vejce, francouzský toast a pořádně tlustý plátek šunky na svůj prázdný talíř.

„Jak málo je ne moc?“ zlověstně se zeptal Snape.

Harry si chvíli pohrával s myšlenkou, že by mohl přehánět, ale pak se rozhodl, že za těchto okolností, by to mohla být pěkná pitomost. „Pár sladkostí,“ přiznal, zrudl a začal jíst.

„Pár...“ zamračil se Snape, pak si ho prohlédl. „Máš pocit, že jsi nemocný?“

Harry se dlouze napil pomerančového džusu a přemýšlel, jak odpovědět. Mohl prostě říct, že ano a bylo by. Ale stejně jako před chvílí měl pocit, že když bude otci lhát, v tomhle běhu na dlouhou trať mu to nepomůže. A po tom snu, který měl, byl právě dlouhý běh to, co ho zajímalo. „Jenom smutný, myslím. Chci tím říct... byl jste na mě hrozně rozzlobený.“

„A proto jsi nejedl?“ zeptal se Snape nedůvěřivě.

„Neměl jsem hlad.“

Snape se na něj chvíli díval, jako by o něčem přemýšlel, pak si ale místo odpovědi nandal vajíčka a začal jíst. Promluvil teprve, až když dojedl. „Našel sis včera nějaký čas na řešení nebelvírského Přání?“

„Ne, ani ne.“

„Pracoval jsi na svých úlohách?“

„Ehm, ne.“

Další upřený pohled. „Věřím, že se už dnes budeš cítit lépe.“

„Ano, pane.“

Snape přikývl, vstal a začal se oblékat do svého učitelského hábitu, který každý večer, když se vrátil ze svých přednášek, věšel vedle dveří. Harry se na něj díval zmateně. „Je neděle, ne?“ pak mu to došlo. „Aha, setkání Řádu.“

Snape si urovnával záhyby na plášti. „To je až trochu později. V tuto chvíli se musím připravit na schůzku s Weasleyovými.“

Harryho přešla chuť k jídlu. Vzpomínky na něj dolehly, odstrčil svůj talíř. Už se začal cítit o něco lépe, když zjistil, že se Snape na něj nezlobí, ale vzpomínka na Ronovy záležitosti přinesla všechen jeho vztek zpátky. Bojoval s tím, aby to potlačil, aby se tváří tvář Snapeovi dokázal chovat jako dospělý. „Ehmm, profesore... nemyslíte, že jste to trochu přehnal, to s Ronem a tak?“

„Ve skutečnosti jsem byl k hlouposti pana Weasleyho výjimečně trpělivý,“ řekl Snape vyzývavě.

„Vy říkáte desetitisíci větám trpělivost?“ vydechl Harry.

„Harry,“ zavrčel Snape a jeho podpatky zaklapaly po kamenné podlaze, když se blížil ke chlapci. „Proč si myslíš, že jsem požadoval, aby svůj trest psal tady?“

Harry zmateně přemýšlel. „Aby nemohl podvádět, říkal jste.“

„Nenapadlo tě, že jsem toho mohl docílit i jinými způsoby, kdybych si to přál?“

Harry pokrčil rameny: „Říkal jsem si, že jste měl Freda a George dost dlouho ve třídě na to, abyste měl představu, jak vynalézaví dokáží Weasleyovi být.“

Snape se pousmál a tiše pokračoval. „Předpokládám, že to možná také. Ale především jsem nutil pana Weasleyho, aby tu byl, protože jeho skutečný trest nebylo opisování.“

„Nechápu.“

Snapeovy vlasy se zavlnily, jak vrtěl hlavou. „Doufal jsem, že to nakonec pochopíš. Dracovi došlo skoro hned, o co tady doopravdy jde. Nebyl z toho nijak nadšený, ale řekl jsem mu, že nemá žádný důvod znepokojovat se. Ale ty... ty ses nad tím opravdu nikdy nezamyslel? Někdy nejsi vůbec zmijozelský.“

Ta poznámka zabolela. Harry sice nevěděl, co měla znamenat, ale stejně. A co bylo horší, přineslo to zase zpátky všechen ten vztek, který se v něm tak dlouho hromadil. „Ale jsem také Nebelvír a... ale...“ polkl a přemýšlel, jestli je teď správný čas mluvit zrovna o tomhle.

„Ale?“ zeptal se Snape mírně.

To znělo, jako by byl ochotný přinejmenším poslouchat. Harryho zaplavil silný pocit, je tu chtěný. Ten sen byl prostě jen sen. Všechno bude v pořádku. „Je to, jako byste předpokládal, že budu jenom Zmijozel, a to já nemohu. Protože já nejsem Zmijozel jako vy, nebo Draco. Kdybyste mi své plány vysvětlil, místo toho, abyste kolem mě splétal léčky, skutečně bych to ocenil.“

Snapeovo obočí nad slovy splétal léčky vyletělo vzhůru.

„Jako Samhain,“ vzdychl Harry, rozhodnutý, vysvětlit to lépe. „Vím, že si myslíte, že důvěra zrozená v boji, je nejpevnější. Zřejmě to souvisí s vaší teorií, že člověk se má učit ze zkušeností. Abych pravdu řekl, byl bych dřív uvěřil tomu, že Draco je upřímný, kdybych věděl, proč opustil Voldemortovu stranu. Všechny ty vaše pletichy mě akorát uvrhly na měsíce do napětí a pochyb. Máte představu, jaké to je, když si myslíte, že každou sekundu na vás někdo může seslat paměťové kouzlo?“

Snape si odtáhl křeslo a posadil se. V jeho výrazu bylo vidět zájem. „Předpokládám, že Weasleyovi mohou nějakou dobu počkat,“ rozhodl. „A pokud se ptáš, jestli vím, jaké to je, mít strach o život... Ano, vím, jaké to je.“

„Dobře. Byl jste zvědem u Voldemorta, takže vám věřím. Ale představte si, že byste tady, ve svém vlastním domě, měl každou minutu, týdny a týdny takový pocit a že byste odsud nemohl vůbec nikam odejít! Byla doba, kdy jsem si téměř myslel, že by mě Draco mohl otrávit. Nesmějte se, nedělám si legraci.“

„Vidím, že ne,“ zamumlal učitel Lektvarů.

„A Hagrid, to je další příklad. Připravil jste mě o jeho přítomnost na dlouhé týdny, jen proto, abych použil krb. Ale oddělení od přátel, není cesta, jak mě přimět, abych více bojoval o svou magii. Jen se budu trápit a všechno bude horší. Protože já jsem Nebelvír a potřebuji své přátele.“ Harry se zhluboka nadechl. „Vychováváte mě, jako bych byl jenom Zmijozel.“

„Kterým jsi mohl bezpochyby být, kdybys neměl ten pošetilý nápad, přít se s Moudrým kloboukem.“

„Že jsem jím mohl být, neznamená, že jím jsem,“ vysvětloval Harry. „Byl jsem vychováván v Nebelvíru. Je příliš pozdě na to, vrátit čas zpátky. Je to část toho, kým jsem. A mimo to, kdybych tam nepatřil, tak by mě asi klobouk poslal do jiné koleje.“

Snape se na něj chvíli díval a potom potichu připustil. „Ne, patříš do obou. Teď už tomu rozumím.“

„Ale zapomenete na to pokaždé, když děláte nějaké... ehm... rodičovské rozhodnutí,“ prohlásil Harry. „Nebo to tak alespoň vypadá.“

„Takže co navrhuješ?“ ptal se Snape arogantně.

„Mluvte se mnou,“ řekl Harry prostě. „Říkal jste, že se na věcech dohodneme a to je to, co chci.“

„To bylo, když jsem se dohadovali o pravidlech,“ poukázal Snape. „Ale chápu, co tím chceš říci.“
„Dobře,“ potvrdil Harry a říkal si, že je toho pravděpodobně už opravdu dost. Nebo alespoň prozatím. Nemyslel si, že by to Snape skutečně pochopil, protože intrikování bylo pro tohohle člověka úplně přirozené, ale možná, že příště bude o používání manipulace víc přemýšlet. Zpátky k tomu, o čem mluvili předtím. „Takže říkáte, že Ronovo opisování, byla další ze zmijozelských intrik? Tak co tedy byl jeho skutečný trest?“

Snape se napil studené kávy, ušklíbl se, jakoby mu to nechutnalo a potom si objednal čerstvou. „Nejsem si jistý, jestli trest je zrovna to správné slovo. Jen jsem si prostě myslel, že když tvého přítele donutím strávit tady dost času, nakonec mu dojde, že jsi úplně v pořádku.“

Harry vyvalil oči, „takže ten trest byla jen záminka?“

Snape usrkával kávu a přikývl. „Ta adopce porušila vztahy k tvým nejbližším přátelům. Harry, několikrát jsi mi řekl, co pro tebe znamenají,“ počkal, než se na něj chlapec podívá, „nikdy jsem neměl v úmyslu, připravit tě o ně.“

Mluvíme o záměru v záměru... Chvíli trvalo, než to Harrymu celé došlo, protože tahle intrika byla postavená na hlavu. „Tak proč jste ho nechal psát tak strašidelný trest?“

Snape pokrčil rameny. „Ať už to bylo jakkoli, pan Weasley byl skutečně neposlušný.“

No to určitě, řekl Harry skoro nahlas, ale bylo mu jasné, že neomalenost by mu vážně byla k ničemu. „To je to, co jsem se vám pokoušel vysvětlit před chvílí,“ poukázal. „Vaše intriky jsou příliš zmijozelské. Kdybyste se mě byl zeptal, řekl bych vám, že to nebude fungovat.“

Ve Snapeově tváři se objevil poněkud posměšný výraz. „Jistě, ty jsi totiž expert na výchovu dospívajících chlapců.“

„Já jen znám Rona. Jemu to nedojde. On je spíše ten typ osobnosti všechno-nebo-nic.“

Snape vypadal, že nad tím přemýšlí. „A co tedy? Co bys mi poradil, kdybych o té věci s tebou mluvil před tím?“

„Že nás potřebuje vidět častěji dohromady a víc než to, potřebuje vidět, jaký jste jako otec, protože... často, když se mnou trávíte čas, chováte se spíš jako učitel.“

„To ty o mně pořád přemýšlíš jako o svém profesorovi,“ Snape chvíli přemýšlel, „a ne, že bych z toho měl nějakou radost.“ To bylo milé.

„Ne,“ odporoval Harry. „To není pravda. Ale Ron si to určitě myslí. Podívejte... většinou, když nás viděl, tak jste mě zkoušel. Ron si pak určitě nezačal myslet, toto je Harryho otec.“ Harry polkl a překřížil prsty pro štěstí, ať už to bylo jakkoli dětinské a mudlovské. „Já... jen jsem se chtěl zeptat... dovolíte Ronovi, aby se příští rok vrátil, pane profesore?“

Snape vzdychl a znělo to pohoršeně. „Harry, já jsem měl pocit, že už si rozumíme, nemám nejmenší zájem na tom, nechat ho vyloučit.“

„Takže to byl všechno příšerný způsob, jak ho donutit, aby psal dalších deset tisíc vět?“ teď zněl pohoršeně Harry. „A jsem znova u toho, bez urážky, ale...“

„Proč,“ řekl Snape jedovatě, „pokaždé, když řekneš bez urážky, následuje něco vysoce urážlivého?“

„Ale snažit se ho donutit, aby napsal ten trest znovu, byl šílený nápad,“ pokračoval Harry. „Jak se měl Ron uklidnit a přemýšlet nad tím, co tu vidí, když kypěl vzteky?“

Snape zdvihl hlavu. „Pan Weasley rozhodl o svém trestu sám. Měl jsem v plánu, propustit ho odtud v momentě, kdy z jeho chování bude vidět, že pochopil, že tady nejsi v nebezpečí, takže to mohl opsat třeba jen stokrát.“

„Ale on si nemyslí, že jsem v nebezpečí!“ vysvětloval Harry. „On ví, a dokonce to i řekl, že si nikdy nemyslel, že jste... že jsem... že jsme... spolu.“

„V to doufám,“ odpověděl Snape a překřížil ruce. „Ale přesto se chová, jako by ti ta adopce měla uškodit.“

Harry se zamračil. „A vy jste odvedl skutečně dobrou práci v tom, abyste ho o tom přesvědčil. Pravděpodobně si myslí, že mě trestáte stejným způsobem. Tím, že měsíce něco opisuji.“

Snape smutně zavrtěl hlavou. „V tom případě mi nezbývá, než přijmout tvou radu a zajistit panu Weasleymu možnost vidět nás častěji jako rodinu.“

„Takže ho nenecháte vyloučit?“

Nyní to byl Snape, kdo se mračil. „Co pak jsem už neřekl, že to nikdy nebyl můj záměr? Vysvětlil jsem celou situaci Weasleyům, včetně té záležitosti se špatně napsaným slovem a přesto, že ani oni příliš nesouhlasili s mými metodami, měli pocit, že nebude špatné, pokud se jejich syn naučí ovládat svou hysterii.“

„Kdy jste se setkal s Weasleyovými?“ zeptal se Harry a přemýšlel, jestli u nich byl Snape tuto noc.

„Nesetkal jsem s nimi osobně, Harry. Členové Řádu mají různé prostředky, jak spolu komunikovat.“

No ano, Brumbál o něčem takovém mluvil. „Ale proč tedy, pokud už se vše srovnalo, jsou sem pozváni na schůzku?“

„Je nutné donutit pana Weasleyho, aby dokončil trest.“

Harry nad tím přemýšlel, byla to pitomost. Naprostá pitomost. Měl znovu pokoušet štěstí a hádat se se Snapem? Ten hloupý sen samozřejmě nebyl věštecký, Snape neměl v plánu ho opustit. Někde uvnitř to věděl stejně jistě, jako znal své jméno. Měl otce. Navždy. A on chtěl být synem. Přesto to neznamenalo, že slepě přijme všechny Snapeovy bizarní zmijozelské manipulace. Znamenalo to diskusi, dohodu, dávat a brát.

„Nemyslíte, že Weasleyovi přijali tu adopci opravdu skvěle?“ zeptal se opatrně Harry, ve snaze přiblížit se k čemu chtěl pomalu, oklikou. Snape si toho zřejmě všiml a přistoupil na hru. Bavil se, když viděl, jak se Harry pokouší manévrovat. „Chci tím říct, že mohli být stejně nesnesitelní, jako Ron. Vždycky na mě pohlíželi, jako na další dítě v rodině. Ale zachovali se opravdu, opravdu skvěle, vůbec nic nenamítali.“

Snape mu věnoval dlouhý upřený pohled. Pravděpodobně přemýšlel, co bude následovat. „Arthur a Molly Weasleyovi jsou rozumní dospělí lidé.“ odpověděl nakonec.

„Jistě, ale také mají své city,“ poukázal Harry a vyrazil na zteč. „Nemyslíte, že by ocenili, kdybyste jejich synovi ukázal trochu náklonnosti, když oni ji vždycky ukazovali vašemu?“

Snapeovi nosní dírky se rozšířily. „Výborně, Harry. Nicméně, je v nejlepším zájmu pana Weasleyho, neohrozit si tak blízké přátelství. Ten trest bude muset dokončit. A tentokrát si dám záležet, abych se v momentě, kdy tu bude, choval víc jako tvůj otec.“

Harry se kousl do rtu. „Oceňuji to, pane, vážně, ale celá tahle manipulace... nemám to rád, vážně ne. Chci tím říct, byl jsem vážně nešťastný, když jste mě donutil k používání krbu. Tak jak bych vám mohl pomáhat podvádět Rona?“

„Další možnost je, nechat ho samotného rozhodnut, kdy přijde na další návštěvu do sklepení.“

„Ne, alternativa je, přivést ho sem dolů nějakým šetrnějším způsobem.“

Snape se na něj zamračil. „To by mohlo, vyvolat nešťastný dojem, že profesor, mistr svého řemesla, si není schopen vynutit svoje požadavky na disciplínu.“

„Jistě, skutečně se začínám bát o vaši pověst,“ Harry dodal nevrle, ale pak si uvědomil, že to znělo hrozně nezdvořile. „Omlouvám se, chtěl jsem jen říct, že si myslím, že pořád budete schopen vyděsit všechny...“ Do háje, to neznělo o moc líp, že?

Nicméně, Snape se smál. „Já už ale vážně musím jít na tu schůzku s Weasleyovými, co jim tedy mám říct?“

Harry na něj chvíli tupě zíral. „Vy se mě ptáte? Předminulou noc jsem vás prosil o smilování.“

„Přiznávám, že jsem byl vážně rozzlobený tvou neschopností vidět, o co tady doopravdy jde, ale nyní, když znáš mé plány, si stejně myslíš, že jsou neuvážené,“ pokrčil rameny, „jsi můj syn, ne můj student. I když doufám, že jím brzy budeš. Ale přesto budeš vždy především můj syn. A jak jsem se dohodli, teď je čas a prostor na to, se dohodnout. Takže, co si přeješ, abych udělal?“
To Harryho uvedlo do rozpaků. Neměl žádný skvělý nápad, jak celou tuhle situace vyřešit, ale jedním si byl jistý. „Nenuťte ho do dalšího opisování, nebo čehokoli, co vypadá jako trest,“ dodával spěšně, při hrozivé představě, jak Snape nechává Rona drhnout podlahu bez magie, nebo něco podobného. „Ale líbí se mi ten nápad, aby s námi trávil více času, tak něco vymyslete.“

„Mám něco vymyslet,“ opakoval Snape a potřásl hlavou. „Konstruktivnější nápad nemáš?“

Harry se na něj podíval a začal se smát. „Ne. Věřím vám, že to dokážete zařídit, nyní, když víte, jak se cítím.“

„Jestli tohle není manipulace,“ poznamenal Snape, ale vypadal, že ho to docela těší. „Ale teď už vážně musím jít. Pravděpodobně se neuvidíme dříve jak večer.“

„Jo, v pořádku, schůzka Řádu,“ zamumlal Harry. „Stále používáte Siriusův dům? I po tom, co se tam stalo s Luciusem Malfoyem?“

„Ano, my stále ještě používám tvůj dům,“ zdůraznil Snape.

Harry si na něco vzpomněl. „Říkal jste, že mi pomůžete sehnat nějakou právní pomoc...“

„To probereme večer, až se vrátím, ano?“ Navrhl Snape.

„Dobře,“ souhlasil pomalu Harry. Vypadalo to, že je všechno v pořádku, nebo alespoň Snape nevypadal, že by se ještě zlobil. Ale Harry měl divný pocit, že všechny ty věci, které byly řečeny předminulou noc, stále ještě stojí mezi nimi. Jdi mi z očí, nezasloužíš si být můj syn. A Snape to tak musel myslet, když se rozhodl celý včerejšek Harrymu vyhýbat. Nemohl si pomoci, ale cítil, že by bylo lepší si o tom promluvit. Nezdálo se mu správné tu hroznou hádku prostě jen ignorovat. Když se věci ignorují, většinou se to celé ještě zhorší. Jako když se rozhodl ignorovat šepot ve zdech a několik studentů kvůli tomu zkamenělo.

Už se nechtěl chovat tak nedospěle. Tentokrát ne. To rozhodnutí ho téměř roztřáslo. Nechtělo se mu o těch ošklivých detailech mluvit, opravdu ne. Ale měl pocit, že prostě musí. Jinak by ta hrozná slova pořád číhala skryta v jeho mysli. „Jo, dobře. Večer si popovídáme.“

Snape prošel dveřmi a otočil se zpátky, chvíli to vypadalo, že ještě něco řekne, ale po chvíli vyrazil beze slova dál do chodby. Mávl hůlkou a dveře se za ním zavřely.

Harry se zhluboka nadechl a sám pro sebe si řekl přijetí.

On mě vážně chce, vážně, vážně, vážně...

Ale stejně byl trochu nervózní z hovoru, který je ještě čekal.

***

Jakmile se objevil Draco, nabyl Harry své rovnováhy a dojedl snídani. Zmijozelský chlapec se obsloužil sám a použil ohřívací kouzlo na vychladlé jídlo. Pak se zadíval přímo na Harryho a doporučil mu, „Určitě dnes dodělej svoje zkoumání přání dobra. Jak ti to jde?“

„Tys nás musel špehovat. Slyšels o tom mluvit Severuse.“

Draco toto tvrzení nepopřel. Dokonce ani nevypadal, že by mu to vadilo.

„Nevím, jestli se na to dokážu soustředit,“ bručel Harry, obával se, co přinese Snapeovo jednání s Weasleyovými. Možná, že neměl tu záležitost nechat na otci, při pomyšlení na praštěný scénář, který ten člověk posledně vymyslel. Deset tisíc vět...

„Potřebuješ něco dělat,“ trval na svém Draco. „Pomůžu ti, chceš?“

Tohle opravdu vytrhlo Harryho ze zasmušilých myšlenek. „Ty mi nabízíš pomoc při podvodu?“

Draco se opřel v křesle a smál se. „Zmijozelové vždycky podvádějí. Myslel jsem, že to víš.“ Pak trochu zvážněl.

„Ale ne, já nechci podvádět.“

„Myslel jsem, že bych tě jen mohl postrčit správným směrem. Přeci chceš vědět, co ti tvoji spolužáci přejí, nebo ne?“

„Jo,“ přiznal Harry. „Půjdu pro tu knihu, co mi dala Ginny.“

„Není spěch, já se nejprve nasnídám. Ale pokud budeš shromažďovat knihy, vyndej si jednu z mého kufru, jmenuje se Byliny do lektvarů. Myslím, že by se mohla hodit.“

Pohled do Dracova kufru byla poučná zkušenost. Jaké množství věcí tam ten kluk měl! Harry nevěřil svým očím. Kufr měl kouzelnický objem, evidentně se do něj vešlo daleko víc, než by odpovídalo zjevným rozměrům. Možná, že bych si mohl něco takového přát o příštích Vánocích, přemítal. Zajímalo by ho, jak drahý takový kufr může být.

Poté, co Harry shromáždil všechny svoje knihy a poznámky, položil je na stůl, ze kterého již Draco odstranil zbytky snídaně. Pak se ho zmijozelský chlapec zeptal, co zjistil.

Harry se díval do svitku pergamenu. „Arabská guma zahání zlo, listy jahodníku jsou pro lásku a štěstí.“

„Jenom štěstí,“ opravil ho Draco. „Dostal jsi jen menší lístky, to znamená sekundární vlastnost.“
Harry si pomyslel, že si do něj Draco trochu rýpnul, ale nereptal.

„Napovím ti k tomu, co ti chybí,“ nabídl mu Zmijozel „Až na ten modrý zvonek, vše ostatní znamená totéž. Stejné přání, znova... a znova. Myslím, že tvoji přátelé se pokoušejí ujistit, že je pochopíš.“

„A co mám chápat?“

„Najdi význam rostlin a porozumíš,“ pokrčil Draco rameny.

Tak to Harry udělal.

Když měl Draca po ruce, bylo snazší vyhnout se při hledání slepým uličkám. A v jeho knize bylo snad prakticky všechno. Ale stejně to nebylo úplně jednoduché. Kniha byla zaměřená hlavně na vlastnosti potřebné při výrobě lektvarů, takže Harry musel chvíli přemýšlet, než z toho dokázal usoudit jaká je jejich hlavní magická charakteristika.

Uždiboval krůtí sendvič, když skončil s poslední položkou svého seznamu. Když s povzdechem odložil brk, mohl říci jen: „Nejsem si zcela jistý, co s tím mám udělat.“

Draco se na něj podíval od svého oběda. „Už to máš ?“

Harry přikývl. „Modrý zvonek přeje pravdu. A mandle, kosatec, šalvěj a slunečnice, to vše znamená moudrost.“

„Deset bodů pro Zmijozel,“ žertoval Draco a souhlasně přikývl.

„Polovina připadne Nebelvíru,“ odvětil Harry, pomyslel na to, jak Snape obešel kolejní počítadla, když měl vztek. To bylo hnusné a ne jenom proto, že to postihlo jen Nebelvír.

„Jo, tak na to zapomeň,“ byla Dracova odpověď. „Takže teď znáš všechna přání. Nic tě nenapadá?“

Harry kontroloval svoje poznámky, pak zamumlal: „Hmm, je to od mých přátel velmi milé, ale nejsou příliš nadšení tou adopcí. Přejí mi štěstí a abych byl schopný odehnat zlo, pravděpodobně proto, že si myslí, že to potřebuji, abych přežil tady dole ve Zmijozelu.“ Podíval se na Draca, ale ten se nesmál. „Pak chtějí, abych poznal pravdu... předpokládám, že tím myslí, že jsem se zbláznil. Ale většina z nich mi přeje moudrost. To je v pořádku, vynasnažím se. Myslí si, že nevím, co dělám, takže mi přejí, abych viděl realitu a dokázal se s ní vypořádat.“

„Ano, tak to je.“

„Tak proč jsi říkal, že se těšíš, jak se budu tvářit, až to rozluštím?“

„Copak by nestačilo, aby ti přáli moudrost jen jednou?“ posmíval se Draco, „je to tak průhledné. Také je to ironie. Protože ať to vědí nebo ne, Severus je, jako otec, bezesporu moudrá volba. Kdo jiný než Severus zná tak dobře Voldemorta a přitom je na straně světla? Kdo další by tě mohl naučit temnou magii, kterou budeš potřebovat, abys přežil nadcházející bitvu, a přitom zajistit, že tě neovlivní tak, aby se ti stala osudnou. Severus tam byl. On prošel tím peklem na druhou stranu, takže ví, jak zabránit, abys šel stejnou cestou.“

Harry polkl. „Ty si... hodně jsi o tom přemýšlel.“

Draco pokrčil rameny. „Když tě adoptoval, já mohl odejít nebo zůstat. A já samozřejmě nemohl odejít. Ano, rozrušilo mě to, jak ty věci proběhly, ale překonal jsem to.“

„Skutečně lituju, že jsem řekl...“

„Musíš přestat s tím omlouváním,“ přerušil ho Draco. „Už ses dnes jednou omluvil. Je to v pořádku Harry. Zuřil jsem tehdy večer, ale myslím, že vzhledem k tomu, že jsem ti řekl pár pořádných nesmyslů a několik skutečných špinavostí, jsme vyrovnáni.“

Předpokládám, že jsme vyrovnáni... ta věta mu připomněla něco, co jednou řekl Snape. Zřejmě být vyrovnán se všemi, patří ke zmijozelské tradici. Zvláštní, jak se Draco a Snape vysmívají nebelvírskému smyslu pro spravedlnost, když sami jsou tak posedlí tím, být vyrovnáni...

Jak tak přemýšlel o čestnosti, napadlo ho zeptat se na něco, co měl už delší dobu v hlavě. „Myslíš, že bych měl napsat poděkování, teď když jsem rozluštil Přání?

„Vzhledem k tomu, že jsou obvykle určena miminkům, myslím, že ne,“ smál se Draco. „Bude stačit, až se sem Hermiona příště přihastroší, aby ses před ní zmínil o tom, že Severus je zosobněním moudrosti, a uvidíš její reakci.“

„Nebuď jízlivý,“ napomenul Harry druhého chlapce. „Dobře víš, že Hermiona o adopci už týdny nepromluvila.“

„A taky vím, že pokaždé, když sem přijde, zvedne nos, jakoby čekala, že něco vyčenichá.“

„Chtěl bych vidět, jak by ses tvářil ty, kdybys měl strávit nějaký čas v nebelvírské věži,“ odsekl Harry. „Je to tvoje vina, že se tváří takhle, bez urážky, ale ty nevzbuzuješ příliš důvěry, Draco. Je nečistokrevná a ty jsi nevynechal jedinou příležitost, abys jí dal najevo, že to znamená, že je méněcenná.“

Draco ignoroval poslední obvinění a pokračoval, „a o tom právě mluvím, neměla by tu trávit tolik času. Tři nebo i čtyři odpoledne v týdnu, nemáš pocit, že tě kontroluje? Možná, že už nemluví o tom, že jsi k Severusovi nezdravě připoutaný, ale myslí si to, protože jinak by se tady pořád tak nepotloukala.“

„Jsem rád, když se tady potlouká,“ opáčil Harry chladně. „Mám ji rád, jestli jsi si toho nevšiml.“

„Je vážně pitomá!“ vybuchl Draco. „Neměla by to alespoň dávat tak najevo.“

„Je to kamarádka,“ opravil ho Harry a jeho vztek na Draca mizel, když mu něco došlo. Moudrost, pomyslel si. Nebelvírští si možná mysleli, že to je špatně, ale přesto to bylo úžasné přání. „Ona se doopravdy stará o to, co je pro mě nejlepší, jen se momentálně neshodnem na tom, co to vlastně je. Ale já jí to nevyčítám.“

Draco se zašklebil.

Když si Harry připomněl, jak málo toho zmijozelský chlapec ví o skutečném přátelství, pomohlo mu to najít další slova. „Byl jsi vážně úžasný, pokaždé, když tu v poslední době byla. Chci říct, vím, že ti její názory jdou na nervy a jsem rád, že se do ní nenavážíš.“

„Myslím, že tomu pomáhá i to, že ona sama se také chová slušně,“ protáhl Draco. „Už dávno napodobuje moje dokonalé chování.“

„Myslíš třeba odposlouchávání?“

Draco měl tolik slušnosti, že trochu zčervenal, ale rychle ho to přešlo. „Jen se chci ujistit, že řekneš Nebelvírským, že jejich přání se vyplnilo, protože Severus je skutečně moudrá volba.“

Harry o tom nepochyboval, ale ať už respektoval Snapea jakkoli, věděl, že k dokonalosti má daleko. Ten jeho nápad s opisováním, byla naprostá pitomost od začátku až do konce.

Ale zdálo se mu moudré, vyhnout se další hádce s Dracem, který obdivoval Snapea už tak dlouho, že jeho chyby neviděl.

Harry je viděl. Ale také je dokázal přehlédnout. Snape není dokonalý, stejně tak jako není dokonalý Harry. Jenže... jenže on také neřekl, že si Snape nezaslouží být jeho otec, že?

Není divu, že mu ten komentář způsobil noční můru. Nechtěl, aby se mu ještě jednou zdálo o tom, jak byl opuštěn. Chtěl, aby se věci mezi ním a Snapem urovnaly. Ráno se k sobě oba chovali přátelsky, ale Harrymu bylo jasné proč. Oba chtěli tu hádku nějak překonat, ale to neznamenalo, že by ji vyřešili.

Ale budou to muset udělat, o tom byl Harry přesvědčený.

A možná, že v tom právě byla ta moudrost.