Preklady fanfiction Harryho Pottera

Celé to psaní do deníku mu ukázalo jednu věc, přestože žádný sen nemůže ohrozit vztah, který s otcem má, pořád byl zvědavý, jestli se ty hrozné věci stanou nebo ne. A jestli by to nějak nemohl změnit. Možná, že, z nějakého dosud neznámého důvodu, bude Snape nucen jejich vztah oficiálně změnit. Přesto si byl jistý, že ať se stane cokoli, oni dva zůstanou otec a syn. Opravdu, do hloubi duše, si byl jistý, že na tom se už nic nemůže změnit.

Ale stejně chtěl být připraven. A to chtělo jednou pro vždy zjistit, jestli se věštecké sny vždy vyplní. Je budoucnost dopředu napsaná a on nemůže udělat nic jiného, než ji přečíst? Nebo by mohl změnit plynutí času?

Už věděl, že Snape na tyhle otázky nezná odpověď a bezesporu by ho nenapadlo obrátit se s otázkou týkající se věštění na Trelawneyovou. Takže mu nezbývalo, než si odpovědi najít sám.

A zdálo se mu to tak v pořádku. Už bylo na čase, aby začal své problémy řešit sám, místo toho, aby čekal, že mu Remus, Snape, nebo Draco, přinesou řešení na stříbrném podnose. Ten problém byl jeho a on zatím jenom čekal, až mu někdo navrhne způsob, jakým ho řešit. Teď se rozhodl nést zodpovědnost sám za sebe a pokud posledním projevem jeho magie jsou věštecké sny, začne u nich a co nejlépe prozkoumá své vlastní síly.

Den po jejich kakaovém dýchánku poslal Harry vzkaz madam Pinceové a požádal ji o knihy o věšteckých snech. Zabralo mu pár dní, než je přečetl a než pochopil, že mu vůbec k ničemu nejsou. Ačkoli jedno tvrdily všechny, sny a emoce jsou spolu neoddělitelně spjaty. A věštecké sny nejsou výjimkou. Pořiďte si deník, kam budete zapisovat své sny, doporučovala většina knih, a popište v něm svůj sen do nejmenších detailů, na které jste si schopni vzpomenout. Napište je tam v momentě, kdy se vzbudíte a přemýšlejte, co všechno vám mohou, nebo chtějí říci.

Ta poslední věta byla na Harryho až příliš Trelawneyovská, ale napsat si svůj sen mu připadalo jako docela dobrý nápad. Na povrch jeho paměti vyplavaly různé detaily. Rozhodl se je zapsat, dokud nevyblednou. K tomu mu mohl velmi dobře posloužit deník, který dostal od Dudleyho.

Ten den po večeři, byl to pátý Ronův večer ve sklepení, Harry počkal, dokud Draco neopustí místnost a pak nenápadně vyndal svůj deník.

„Pane,“ řekl tiše a přišel i s deníkem ke gauči, kde Snape pročítal poslední Ronův esej z Lektvarů. „Potřebuji kouzlo.“

„Tvoje ruce?“

„Ne, teď jsou v pořádku.“ Ještě více ztišil hlas. „Mohl byste to očarovat tak, aby to šlo otevřít jen mým dotykem? A... udělat to tak, aby to fungovalo zejména na Draca?“

Ron to nepochybně slyšel, došlo Harrymu, když slyšel jejich hosta vrčet.

Snape to nijak nekomentoval. Prostě jen deník očaroval a vrátil mu ho do ruky. Potom se vrátil zpět k eseji. „Pane Weasley, mohl byste na slovíčko.“

Ron neohrabaně vstal a z celého jeho postoje bylo znát znechucení, přesto, že slova byla zdvořilá. „Ano, pane?“

Snape ho přejel pohledem. „Nestůjte tam jak sloup, posaďte se.“

Ron se napjatě posadil do křesla.

„Náležitosti očarovaných lektvarů,“ přečetl Snape název Ronova eseje. „Vysvětlujete pouze dvě podtémata ze čtyř. Pokud to dokážete, pokračujte.“

„Je to dvanáct palců,“ poukázal Ron se zaťatými zuby. „Tak, jak jste požadoval, pane.“

„Bez ohledu na to, co říká vaše pravítko, je toho polovina. Vaše závěry jsou výborné, ale není to dokončené.“

Ron si vzal od Snapea pergamen, který mu podával. „Vý-vý-výborné?“

Snape vypadal mírně znuděně. „Pokud bych neměl počítat body, pak ano. Přinesl jste mi polovinu dobrého eseje. Pokud bych ho měl ale ohodnotit, musel bych vám dát padesát procent, což by byla příšerná známka, proto vám doporučuji, pokračujte.“

„Dobrý esej,“ zopakoval Ron vyjeveně.

„Potenciálně,“ opravil ho Snape.

Když se vzpamatoval, vrátil se Ron zpátky ke stolu a když znovu pročítal svou práci, okusoval brk. Po chvíli se natáhl dopředu, aby viděl, co Harry píše. „Deník?“ zašeptal.

Harry se na něj překvapeně podíval. Ron byl sice po jeho návratu zdvořilý, ale tohle bylo poprvé, kdy před svým návratem do věže, projevil zájem o cokoli jiného, než o svou práci.

„Jo, dal mi ho Dudley,“ přikývl Harry. „Je pár věcí, které si potřebuji rozmyslet a měl jsem pocit, že když si je napíšu, pomůže mi to...“

Ron se trochu zamračil. Ale ustaraný výraz okamžitě vystřídal cynický pohled. „Ale aspoň, že máš dost rozumu, a napadlo tě, že by ti ten Zmijozel neměl lézt do soukromí.“

Harryho napadlo říct Ronovi, že jeho bratři by se chovali úplně stejně, protože jen stěží si dokázal představit Freda a George, jak by se nepokusili vloupat do deníku... a asi s ním i něco provést. Ale řekl si, že bude lepší nepřipomínat, že je Draco jeho bratr. Ještě pořád se přes ten spor nepřenesli. Možná později, o hodně, hodně později, poté, co si Ron zvykne na novou situaci okolo Harryho nové rodiny.

„Jmenuje se Draco, ne Zmijozel,“ zkonstatoval a dal si záležet na tom, aby jeho hlas zněl nekonfliktně.

Ron jenom zahučel. „Co s ním je, že mi začal říkat jménem? Chci říct, vždycky, když to říkal předtím, byl to posměch, ale teď se chová... nevím. Divně.“

Harry pokrčil rameny. „Poprosil jsem ho, aby ti říkal Rone.“

„On je teď tvůj zmijozelský mazlíček? Dělá, co mu řekneš?“

„Ne, jenom ví, že je mi zle z toho, když moji přátelé mění můj život v bojiště.“

Ron sebou v křesle trhnul tak, až to vypadalo, že přepadne. „Přátelé? Tím myslíš jeho?“

„Ne, tebe. Poslouchej... já se s tebou nechci hádat. O ničem. Ale pokud on se k tobě chová zdvořile, mohl by ses rozhodnout chovat se stejně.“

Když Ron obrátil oči v sloup, raději to téma opustil a vrátil se ke psaní deníku.

***

Tři dny po sobě se pokusil popsat, pokaždé znova, celý svůj sen do nejmenších detailů. Potom ty verze srovnal. Bylo zajímavé, kolik dalších detailů si s každým dalším vzpomínáním vybavil, ačkoli si byl jistý, že jeho paměť je v pořádku. Po posledním zapisování si už na žádné další podrobnosti nevzpomněl a tak usoudil, že je sen úplný.

Jenže, co teď? Všechny knihy předpokládaly, že se věštecké sny vyjadřují v symbolech a to bylo pro Harryho nepoužitelné. Jeho sny, tedy ty, co se vyplnily, byly doslovné. Vždyť právě ten o bratrech očividně předznamenal něco daleko hlubšího, než bratrství založené na příslušnosti ke Zmijozelu. Jeho knihy o doslovných snech nemluvily, takže se Harry rozhodl, že potřebuje nějaké lepší, o hodně lepší, a na místě, jako jsou Bradavice, to mohlo znamenat jen jednu jedinou věc.

Další večer netrpělivě naslouchal Snapeově povídání o pohybu planet a jeho mysl byla spíš zaměstnaná jeho plány, než planetami. Byl rád, když učitel Lektvarů konečně luskl prsty a nechal zmizet miniaturní sluneční systém, který vyčaroval a poslal je dokončit esej z astronomie. Právě teď upřesnil, ale ne tak protivně, jak by mohl. Harry si nemohl nevšimnout, že se opravdu snaží znovu se s Ronem nepohádat.

Jakmile Snape odešel od jídelního stolu, Harry se pustil do práce, ale ne na svojí eseji. Do otevřené knihy schoval dopis.

Drahá Hermiono,

Díky, že ses tady v posledních pár týdnech tolikrát stavila a že pokaždé přivedeš někoho z Nebelvíru na návštěvu. Když už teď Ron nepracuje na tom vyšinutém trestu, vycházíme spolu lépe. Nejsem slepý, viděl jsem, že se Severus v celé té věci choval jako blázen. Ještě ke všemu se ukázalo, že měl v hlavě intriku, velmi komplikovaný plán, kterým se mi pokoušel pomoci. Zmijozelové jsou někdy tak tajemní, až tím škodí sami sobě. Hrozně jsme se kvůli tomu pohádali a ještě kvůli dalším věcem a chvíli mi z toho bylo na nic, ale nakonec jsme si o tom promluvili.

Ať to zní jakkoli divně, z části jsem rád, že jsme se pohádali. Protože teď, nebudu jak na jehlách z každé prkotiny. (Promiň, že už zase míchám metafory. Severus si stěžuje, že používám v esejích příliš mnoho famfrpálových termínů, je legrační, že mi říká přesně to, cos mi vždycky říkala ty. Předpokládám, že bych měl přestat dřív, než řeknu, že s ním máš hodně společného. Takže tedy přestanu.) A teď ještě k té hádce. Teď už vím, že dokážeme projít dobrými i špatnými časy, jako každá normální rodina a to je opravdu dobrý pocit.

Ale už dost novinek. Samozřejmě, že mám nějaký důvod, proč ti píšu, místo toho, abych prostě jen počkal až příště přijdeš. Potřebuji, abys pro mě udělala něco skutečně důležitého. Pamatuješ, jak jsi říkala, že máš až do konce semestru povolený vstup do oddělení s omezeným přístupem? Já vím, že bys ho měla použít jen pro svou práci z pokročilého Věštění z čísel. Jenže, já bych potřeboval něco pro můj vlastní projekt. Už jsem přečetl všechno, co mi madam Pinceová mohla nabídnout z hlavního oddělení. Cokoliv, co bys mi mohla přinést o věšteckých snech, nebo vizích, by mi skutečně pomohlo.

Je fajn mít kamarády, se kterými může člověk počítat. Protože ty knihy potřebuji tak rychle, jak jen to dokážeš zařídit, myslíš, že bys tam mohla zítra zajít, propašovat je ven a poslat je sem po Ronovi, až sem půjde? Děkuji Hermiono, Děkuji na sto tisíckrát.

Mám tě rád,

Harry.

P.S.: Draco říkal, že jsi hezká.

Vložil dopis do obálky a přes stůl jej poslal Ronovi a pak ho napadlo, že by možná měl vymazat ten kousek o Dracovi. Pak to ale zavrhl. Věřil Ronovi, že nebude slídit, takže v tom problém nebyl a Hermiona si ten komentář určitě nebude vykládat nějak špatně. Určitě si nebude myslet, že je do ní Draco zamilovaný. Vlastně si ani nebyl jistý, proč to tam připsal. Snad proto, že chtěl, aby Hermiona viděla, že Draco nemá zas až tolik předsudků, jak vždycky říká.

Harry si odkašlal a pošeptal Ronovi. „Prosím tě, dohlédni, aby si to Hermiona přečetla ještě dnes.“

Než Ron stačil odpovědět, ozval se poněkud jedovatě Snape. „Hodláš se slečnou Grangerovou konzultovat pohyb planet, Harry?“

Harry otočil oči v sloup. „Je to dopis.“

„Máš zvyk zabývat se svojí poštou vždycky v ten nejméně vhodný okamžik.“

„Napíšu ten esej ráno. Stejně ho potřebuji až v pátek a dnes večer nemám na učení náladu,“ podíval se Harry na svého otce významně.

Snape narážku pochopil. „Zahrajeme si tedy šachy?“

„Jistě.“ Harry je vyndal z jejich místa v knihovně, začal rozestavovat figurky a šťouchal do nich, aby je probudil. Bílá královna zívala a protahovala se, ale ostražitě přitom pozorovala zlověstně se tvářícího Snapea.

Ron předstíral, že jejich hru ignoruje, ale Harry si všiml, že je pozoruje koutkem oka. Když poprvé vyjel s jezdcem, škublo to s ním. A když věží, vzdychl nahlas. Snapeovi potěšeně zazářily oči.

Když hra skončila a Snape jako obvykle vyhrál, otočil se Snape na Rona. „Myslíte, že byste to zvládl lépe, pane Weasley?“

Ron se tvářil, jako že právě vzhlédl od své práce, pak si rychle prohlédl šachovnici a přikývl.

„A jste ochotný to dokázat?“ zeptal se Snape.

Ron vypadal, že je ve vážném pokušení. Bezpochyby snil o tom, že rozdrtí Mistra lektvarů, ale odpověděl jen: „Ne, děkuji, chci to dokončit a mám ještě spoustu další práce.“

„Dobrá, pak tedy jindy.“ řekl Snape, posadil se na pohovku a začal listovat časopisem o lektvarech.

„Nezapomeň dát Hermioně ten dopis,“ připomněl mu Harry. Potom si vzal svoji knihu o astronomii, posadil se vedle otce a oba si četli, pohrouženi do příjemného ticha.

***

Příští odpoledne, když Draco pracoval v laboratoři na nějaké další směsi, se náhle rozhořel krb. Harry nadskočil, až téměř srazil svůj nedokončený esej z astronomie ze stolu.

Když se otočil za zvukem, očekával, že uvidí Snapea. Učitel Lektvarů se s nimi obvykle přes den nekontaktoval, ale čas od času se to stalo. Ale nebyla to Snapeova známá tvář, kterou uviděl v plamenech.

„Harry,“ požádal ho Albus Brumbál a na obličeji mu scházel jeho obvyklý úsměv, „mohl bys prosím použít letax a přenést se do mé kanceláře?“

Harryho to pozvání nejprve polekalo. Vypadalo to, že se mu v poslední době ředitel vyhýbá. Hned potom si vzpomněl na to, jak se popálil během rozhovoru s Hagridem. Instinkty mu radily držet se od krbu dál.

Ředitel vypadal netrpělivě. „Hned Harry,“ naléhal a znělo to trochu nazlobeně. „Potřebuji s tebou mluvit.“

Harry zamrkal: „Pane, předpokládám, že byste mohl přijít vy sem.“

„Opravdu bych raději tuto věc probral v soukromí mé kanceláře.“

Tuto věc? To neznělo, že si chce s Harrym jen popovídat, to znělo spíš, jako že je v průšvihu.

Ředitel vzdychl. „Mám si pro tebe dojít a přenést tě sem, Harry? Slyšel jsem, že máš nějaké pochybnosti o tom, cestovat sám letaxem.“

Ta slova donutila Harryho rozhoupat se. Věděl, že by tyto pochyby už déle neměl mít. Na Vánoce se se Snapem přenesl docela v pořádku a přestože se při rozhovoru s Hagridem popálil, Snape přece říkal, že cestovat s letaxem je méně náročné na magii, než rozhovor. Takže by to měl docela dobře zvládnout.

Bylo to přece to, pro co se rozhodl, převzít za sebe zodpovědnost. A co jiného mu zbývalo? Držet se od letaxu daleko, dokud to Snapea tak neznechutí, že ho strčí do plamenů? A Harry věděl, že by to jeho otec udělal, jestliže by si myslel, že je to pro něj to nejlepší.

Harry si dokázal přesně představit, jak by jejich souboj dopadl. Přesto, že byl daleko od toho, že by překonal svůj strach, rozhodl se. Stejně už to měl udělat dávno.

„Budu v pořádku, pane profesore,“ řekl nakonec, aby své rozhodnutí už nemohl vzít zpět. Nejdřív chtěl jít za Dracem do laboratoře, aby mu řekl, kam jde, pak si ale řekl, že je dostatečně nervózní i bez toho, aby se na něj někdo díval, jak se pokouší přemístit. Ale ani nemohl jen tak zmizet, proto si nabral letax, vstoupil do ohniště a pak, těsně před tím, než ho odhodil, zavolal: „Draco, přenesu se krbem za ředitelem.“

Slyšel nějakou zamumlanou odpověď, pak prudce hodil prášek vedle svých nohou a zakřičel: „Kancelář profesora Brumbála!“

Nejprve viděl záblesky ohně, pak se propadl do temnoty a nakonec ho letaxová síť vyplivla v ředitelově krbu. Harry se narovnal a když si smetal z ramenou oharky, usmíval se. Zapotácel se, ale ne z té cesty. Měl závrať z toho, jak snadné a jednoduché to bylo.

Cestoval letaxem, sám! Dokázal to!

A nespálil se!

Brumbál mu podal ruku a pomohl mu vstát. Harryho překvapilo, jak pevný má stisk. Ředitel vypadal starý a křehký, ale bylo to jen zdání. Harry se konečně oprášil a pak se posadil do širokého pohodlného křesla a dal si citronovou karamelku z misky, kterou k němu ředitel přisunul.

„Takže,“ řekl Brumbál, mávnutím ruky si odsunul křeslo a posadil se do něj s povzdechem. „Předpokládám, že tušíš, proč jsem si tě zavolal.“

Brumbál, který nemluví přímo? Harry očekával krátký rozhovor nad šálkem čaje a skutečně netušil, proč byl zavolán. „No, máte pocit, že bychom si měli trochu popovídat?“ zkusil.

„Harry,“ napomenul ho ředitel. „Mluv vážně.“

„Co?“

„Kolikrát jsem ti říkal, že za mnou můžeš přijít s čímkoliv?“

Harry se zhluboka nadechl. „Jenže já vážně nevím, pane řediteli, o čem chcete mluvit. Opravdu ne.“

„Aha,“ Brumbál chvíli přemýšlel, opřel se dozadu a díval se na Harryho přes půlměsíčky svých brýlí. „Jistý nebelvírský prefekt, byl přistižen u nedovoleného vypůjčování knih z oddělení s omezeným přístupem. Je ti to teď už jasnější?“

Ouvej. Harry se pousmál a snažil se tvářit, jako že nic, ale nemohl říct, že by to fungovalo. To bylo vážně zvláštní, protože si byl jistý, že kdyby Hermionu chytili, nikdy by ho neobvinila. Nikdy by neřekla, že ji Harry navedl.

Jenže on to říct musel. Někdy je skutečně nepraktické být Nebelvírem.

„Neobviňujte Hermionu,“ naléhal a položil ruce na stůl. „Poprosil jsem ji, aby mi ty knihy přinesla, není to její vina. A jak jste věděl, že byly pro mě?“

Ředitel se na něj díval přivřenýma očima. „Obsah těch knih byl velice podezřelý. A pokud vím, je tu jen jeden student, který má sny o budoucnosti.“

„Severus... ehm, chci říct, profesor Snape vám řekl o mých snech?“

Brumbál se usmál. „Vím, že jsem tě obvykle napomínal, když jsi mu neprokazoval dost úcty, ale teď, když je tvůj otec, myslím, že 'Severus' zní docela hezky. A mimochodem. Jak je to mezi vámi? Co vy dva? Je všechno v pořádku?“

Takže teď si budou jen tak povídat?

„Jo, všechno je fajn,“ odpověděl Harry, rozhodnutý nemluvit o jejich poslední hádce.

Ale jak se ukázalo, Brumbál zřejmě nehodlal pokračovat v nezávazném hovoru. Pustil se rovnou k jádru věci. „Pokud tomu tak je, proč jsi poslal slečnu Grangerovou, aby ti přinesla knihy z oddělení s omezeným přístupem? Předpokládám, že víš, že Severus by ti je mohl přinést.“

„Uch...“ lepší odpověď ho nenapadla. „Prostě jsem jen hledal odpovědi na nějaké otázky a když mi normální knihy nepomohly, zdálo se mi logické, že...“

„Nenapadlo tě, zeptat se otce?“

„No, vzhledem k tomu, že vím, že z věštění dostal Trolla, ne.“

Znovu vlídný úsměv. „Jak vidím, vy dva si spolu povídáte, to opravdu, opravdu rád slyším. Harry a co se týče tvých snů, možná bych dokázal na tvé otázky odpovědět já?“

„Tedy, jde hlavně o jednu věc,“ připustil Harry. „Já jsem se na to Severuse nedávno ptal, ale nedokázal mi odpovědět. Splní se vždy věštecké sny?“

Ředitel si poposunul brýle a než odpověděl, dal si do pusy karamelu. „No, nebyly by to věštecké sny, kdyby se nevyplnily, ne?“

„Asi ano,“ připustil Harry. „Ale... no, to je tak. Předpokládejme, že se něco má stát. Ale některé věci, o kterých se mi zdálo, změním, třeba, jako kdyby se mi zdálo, že spadnu z koštěte a zabiju se. Ale já bych přestal létat. Můžu změnit budoucnost, pokud vím, jak na ni reagovat?“

Brumbálův hlas byl absolutně vážný. „Harry. Tvé sny věští něčí smrt?“

„Ale ne, to ne. To byl jen příklad.“

„Jsi si jistý?“

„Jo, jasně, něco takového bych si nenechal pro sebe.“

„To doufám,“ vážně ho napomínal Brumbál. „Nicméně, Harry, nemohu si pomoci, ale něco mě znepokojuje. Na Grimmauldově náměstí jsi se nerozpakoval mluvit s Remusem o svých snech. Ale teď... domnívám se, že ten náhlý výzkum znamená, žes jich měl víc, evidentně tě znepokojují, ale s nikým jsi o nich nemluvil.“

„Jo,“ přikývl Harry.

„Harry...“ Brumbál se odmlčel a pak o něco klidněji pokračoval. „Doufám, že víš, že tvé sny, nejsou jen tvé. Pokud mají něco do činění s Voldemortem, válkou, nebo Řádem, pak si je vážně nemůžeš nechat pro sebe.“

Harry si byl už roky vědom toho, že jeho život není jenom jeho. Možná proto má tolik rád Severuse. Mistr lektvarů vidí jeho a ne nějakého hrdinu, jehož jediným smyslem života je zachránit svět.

Vzdychl. „Moje sny se ničeho takového netýkaly.“

Brumbál si popotahoval vousy a připomněl mu: „Neřekl bys býval totéž před Samhainem? A přesto, že si to nepochopil, tvé sny tě informovaly o Voldemortových záměrech. Takže jak si teď můžeš být jistý, že tyto sny nejsou podobné?“

„Ne, sny. Sen.“ Opravil ho Harry. „Už měsíce jsem žádné neměl, pane profesore a teď jen tenhle jeden.“

„Ale stejně jsi o něm Severusovi neřekl? Vůbec nic?“

Harry odvrátil pohled a zavrtěl hlavou.

„Chlapče... myslím, že bys to měl zvážit.“

„Ale já jsem o tom přemýšlel,“ přiznal Harry. A kousl se do rtu. „Hodně.“

„Pokud adopce funguje, tak proč ty rozpaky?“

Na to Harry neměl odpověď, nebo aspoň ne takovou, kterou by chtěl říct nahlas. Chtěl to otci říct, zdálo se mu špatné něco utajovat, jenže vědomí, že to zrušení adopce přijde, bylo těžké břemeno. A Harry nechtěl, aby On věděl všechno. Jeho jediná naděje byla, zjistit, že věštecké sny občas selžou.

Brumbál zavrtěl hlavou. „Opravdu musím trvat na tom, aby sis promluvil s členem Řádu. Pokud jsi si naprosto jistý, že o té věci nechceš mluvit se Severusem, možná by sis mohl promluvit třeba s Arthurem Weasleym...“

„Ne,“ odmítl Harry ten nápad okamžitě. Nedokázal si představit, jak by se jeho otec cítil, kdyby se dozvěděl, že mluvil o svých snech s někým jiným. „Jsem si jistý, že to není nic, co by Řád musel vědět. Vážně pane, je to osobní. Podívejte, já vážně nechci dělat rozruch, jen hledám odpovědi na mé otázky.“

„Jestli se věštecké sny naplní,“ pokýval Brumbál hlavu. „Harry, obávám se, že ano. Pokud by se to nevyplnilo, nebylo by to proroctví.“

Harry se zamračil. „Pokud se proroctví bez výjimky naplní, proč tolik námahy, abyste ze mě udělal spasitele kouzelnického světa? Chci tím říct, děláte všechno pro to, abyste mě připravil na ten závěrečný souboj...“

„Promluvím si o tom se Severusem, hned, jakmile se tvá magie vrátí.“ nabídl Brumbál.

Harry ztuhl. Určitě věděl o spoustě věcí, které by dělal raději, než zápasil se svým otcem. Z mnoha důvodů. No, možná by se Snape mohl jen dívat, jak trénuje s Dracem. To by bylo lepší.

„A proč ty starosti?“ naléhal. „Pokud je budoucnost již daná, tak proč všechna ta péče?“

„Protože to proroctví zní takhle, Harry. Neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu. Tohle proroctví neukazuje celou budoucnost. Ale naznačuje dvě cesty.“

„No dobře, rozumím tomu,“ zamumlal Harry. „Ale není to trochu divně řečené? Chci říct, právě teď jsme na živu oba, ne?“

„No, všichni víme, jak těžké je interpretovat proroctví.“ přerušil ho Brumbál. „To je další důvod, proč si to nesmíš nechat pro sebe. Řekni to Severusovi, Harry.“

Brumbál se hned tak nevzdá, došlo Harrymu. „Promluvím si s ním,“ připustil. Najednou mu došlo, že hlavní důvod, proč to dosud neudělal byl, že si celým tím snem nebyl jistý. Proč znepokojovat Severuse, jestli se ta pitomost nestane?

Ale ona se stane... nebo alespoň Brumbál si to myslel. A když došlo na vědomosti o magii, Brumbál své věci skutečně rozuměl. Takže bude prostě a jednoduše odadoptován.

A v tom případě by bylo opravdu špatné o tom Severusovi neříct. Znát budoucnost mohla být někdy skutečná výhoda. Během Samhainu to bylo to jediné, co Harrymu dodávalo sílu a sebedůvěru. Nyní mu tyto vědomosti mohou pomoci projít tím zrušení adopce a jeho otec si zasloužil to samé. Protože konec konců to přece nebylo úplné zrušení adopce. Oni stejně zůstanou otec a syn. Vždy bude mít pokoj ve Snapeově bytě a vždy tam bude vítán.

A nebo ne? Ozval se v koutku mysli tenký hlásek. Možná, že jsem měl sbaleno, protože se stalo něco divného a hrozivého a kdy bych s ním zůstal, třeba by ho poslali do Azkabanu, nebo něco takového... Neviděl jsem, co se stalo, ale co když to bylo něco takového? Ta čarodějka říkala, že nás navštívila za příšerných okolností. Raději bych ho opustil a už bych ho nikdy neviděl, otec nebo ne, než abych byl zodpovědný za to, že se mu stane něco příšerného...

Navždy budou otec a syn. O tom Harry neměl pochyb. Ale možná, že to nestačilo. Nikdy svého otce neztratí, ale to neznamená, že s ním skutečně bude. Ne v takovém světě, v jakém žijí.

Voldemort... Popletal. Popletal a jeho banda idiotů... Azkaban... Kouzelníci, kteří nikdy, nikdy nepochopili, že Snapeovo Znamení zla, nesouvisí s tím, kým on doopravdy je, a že on je Harry Potter, chlapec, jehož život náleží všem, jenom jemu ne... Ve skutečnosti byla spousta věcí, která se mohla postavit mezi něj a jeho otce.

Jeho nejistota se musela odrazit i v jeho tváři. Pochopil, že ředitel nevěří, že o tom hodlá se Severusem mluvit. „A na druhou stranu,“ oznámil mu stručně, „pokud jsi navedl slečnu Grangerovou, aby překročila pravidla a způsobil tak, že přišla o svůj průkaz do oddělení s omezeným přístupem, musí o tom být informována hlava tvé koleje. A ty máš v této chvíli dvě hlavy koleje. Předpokládám, že se domluví na přiměřeném trestu.“

„A vy se bezpochyby zmíníte, jaké knihy jsem to po Hermioně chtěl.“ poznamenal Harry nahlas. „Takže on sám se mě zeptá, proč jsem mu neřekl, že jsem měl další věštecký sen! Jste si jistý, že nejste ze Zmijozelu?“

„V každém z nás je kousek Zmijozelu.“ prostě poznamenal ředitel.

„To ano!“ suše poznamenal Harry. Mysl se mu rozeběhla. Pochopil, že tak jako tak bude muset se Snapem mluvit. Rozhodl se tedy alespoň co nejvíce vytěžit pro sebe. „Co kdybychom udělali takovou dohodu, pane?“ Napřímil se: „Vrátíte Hermioně průkaz do oddělení s omezeným přístupem a já si, tak jak si přejete, promluvím s otcem o mém snu.“

„Ale ty s ním budeš mluvit v každém případě.“ poukázal Brumbál klidně. „Sám vidíš, že nemáš jinou možnost.“

„Ale když nad Hermionou přimhouříte oko, budu to považovat za projev dobré vůle,“ řekl Harry sladce, ale když Brumbál mlčel, začal být jeho tón trochu kousavý. „Ale no tak! Nechal jste mě porušit tisíce školních pravidel. Povzbuzoval jste mě, abych je porušil, když to bylo pro dobrou věc. Tohle je přece úplně to samé.“

„Zachovat si tajemství před otcem bys nazval dobrou věcí?“

„Ne, ale pokouším se pochopit svůj magický stav vlastními silami, místo toho, abych prostě jen kňoural. Takhle to vážně je!“ odsekl Harry. „Prosím, pane.“

„Dobře...“ Brumbál obdařil Harryho jedním ze svých nejspokojenějších úsměvů. „A abys do toho měl chuť, nepromluvím si prozatím s Minervou o slečně Grangerové.“

Chuť, do hajzlu, řekl Harry téměř nahlas. Místo toho zamumlal. „Děkuji, pane.“

Brumbál ho přísně pozoroval. Tentokrát bez úsměvu. „Harry, věštecké sny nikdy nejsou nedůležité. Možná, že jsi viděl něco důležitého, něco, o čem by pravděpodobně měl být informován Řád, mysli na to, až o té věci budeš mluvit se svým otcem.“

Harry přikývl a ta poslední dvě slova se zachytila v jeho vědomí. „Když jsme se Severusem přišli podepsat ty papíry, vypadalo to téměř, jako byste si nepřál, aby mě adoptoval. Ale nyní o něm mluvíte, jako o mém otci, takže předpokládám, že jste to překonal.“

Brumbál luskl prsty a na stole se objevila kouřící konvice s čajem, podnos plný okurkovo-řeřichových sendvičů a malá miska máslových sušenek posypaných velkými krystaly cukru. Nalil Harrymu šálek čaje a pokynul mu, aby si vzal, na co má chuť. „Nepředpokládám, že by ti Severus řekl, že se spolu scházíme dvakrát týdně na čaj?“

„To předpokládáte správně.“ odpověděl Harry.

„Mmm.“ Odkousl si Brumbál kus sušenky. „Samozřejmě, že se scházím se všemi členy učitelského sboru. A co se týče Severuse,“ ředitel se usmál. „Nemohu si pomoci a vždy se zeptám, jak se ti daří a potom si povídáme. Stal se otcem stejně snadno, jako by na koštěti vzlétl do vzduchu, že? Měl jsem to tušit, jako ředitel koleje byl vždy velice zodpovědný.“

Harry nad tím přemýšlel. Možná že to, že byl dlouho ředitelem koleje, mnohé vysvětlovalo. „No, ano,“ řekl a přemýšlel, jak pokračovat. „Víte, měli jsme dobré chvilky i špatné...“

„Nic jiného bych nečekal, můj chlapče.“

„Samozřejmě,“ souhlasil Harry. „Ale to, o čem chci mluvit, jsou některé jeho zvyky, chci říct, občas reaguje na některé věci, jako hlava koleje. Možná byste se mu mohl někdy při tom čaji zmínit, že se nechová právě jako otec, když mě potrestá stržením bodů za něco, co se týká jenom rodiny?“

„Možná by ses o tom mohl zmínit ty,“ mírně poukázal Brumbál.

„Věřte, že jsem to udělal. Ale neprorazil jsem.“

Ředitel přikývl. „Promluvím s ním, ale, Harry, mělo by ti být jasné, že Severus se nepochybně dovtípí, že to ty jsi nejprve mluvil se mnou.“

Harry si usrkl čaje a usmál se. „To je v pořádku.“

Cokoliv, co chtěl Brumbál odpovědět, bylo přerušeno zvukem z krbu. Vyřítil se z něj Snape. Hábit měl příšerně neupravený, popel z něj létal na všechny strany, když zcela nedůstojně vpadl do pokoje. Ale šok z toho všeho byl zastíněn slovy, která začal pronášet ještě předtím, než úplně vystoupil z ohně.

„Harry zmizel!“ křičel a klopýtl, jakoby se mu podlamovaly nohy.

„Ne, neztratil jsem se,“ řekl Harry a vyskočil z křesla tak, aby si ho Snape všiml.

Snape úžasem otevřel pusu, v jeho očích byla patrná zoufalá bolest a na krátký okamžik mezi kamennými zdmi zavládlo absolutní ticho. A pak řekl něco, co byla určitě největší pitomost, kterou kdy Harry slyšel Severuse Snapea říct. „Ty jsi tady.“

„No, jo.“ pokusil se Harry o uklidňující tón, protože cítil, že jeho otec je stále ještě trochu v šoku. „Profesor Brumbál mě pozval na kus řeči...“

Snape bleskově překročil místnost a objal Harryho tak pevně, že ho téměř dusil. Přivinul ho k sobě a držel ho, jako kdyby na tom závisel jeho život. Ale ještě než si na to stačil Harry zvyknout, otec jej odstrčil, popadl ho za ramena, vztekle s ním začal třást a křičel. „Ty jsi bezpochyby to nejbezohlednější dítě, jaké znám! Draco málem zešílel starostmi...“

Přestal s ním třást v momentě, kdy mu Brumbál položil ruku na rameno. „Jenom Draco, Severusi?“

Snape zavrčel a udělal krok dozadu. V odmítavém gestu překřížil ruce. „Hloupost, já jsem docela oprávněně znepokojený ztřeštěným rozhodnutím tohoto pitomého děcka, beze slova se vyplížit pryč!“

Harry se zhluboka nadechl. „Já jsem Dracovi říkal, že jdu sem.“

Snape se vztekal. „Kdyby tomu tak bylo, proč by přerušil mou hodinu se studenty čtvrtého ročníku ve stavu extrémní paniky! V takovém, že dokonce nebyl ani schopen hlídat svůj jazyk! Do slunce západu si bude celý hrad šeptat, že Voldemort znovu pronikl do Bradavic!“

„Podívej,“ řekl Harry, „je mi líto, jestli mě Draco neslyšel, ale já jsem mu to říkal a měl jsem pocit, že mi odpovídal.“

„A měl jsi nějaký důvod,“ zeptal se Snape sarkasticky, „nepočkat dost dlouho na to, abys věděl, co ti odpověděl? Podle všeho to totiž bylo, Co jsi říkal Harry? Nerozuměl jsem ti.“

„Nechtěl jsem, aby mě někdo viděl používat letax!“ řekl Harry a došlo mu, že by se měl o svou novinku podělit. „Přemístil jsem se krbem, pane profesore! Úplně sám a nepopálilo mě to!“

Něco ve Snapeově výrazu změklo. „Takže si to dokázal.“

Ta tichá hrdost ve spodním tónu těch čtyř slov, měla na Harryho mnohem větší účinek, než jakékoliv pokárání. „Nechtěl jsem nikomu přidělat starosti,“ vysvětloval, „vážně jsem myslel, že mě Draco slyší, když jsem říkal, že jdu sem nahoru. Je mi to líto.“

Snape krátce zavřel oči. Ale ne dost rychle na to, aby Harry nepostřehl záblesk bolesti, která proběhla těma temnýma očima. „Myslel jsem, že jsem tě ztratil,“ přiznával a přesto, že šeptal, hlas se mu lámal opravdovou hrůzou „Myslel jsem, že strážné kouzlo selhalo, že tě zabíjí. Nebo, že už tě zabili.“

Tentokrát to byl Harry, kdo přeběhl místnost a pevně otce objal. „Promiň mi to!“ zašeptal nešťastně.

Harry postřehl, že Brumbál měl dost dekora na to, aby se odvrátil, když ho Snape k sobě přitiskl a krátce se dotkl rty jeho vlasů.

„Vím, že jsi nechtěl nikoho vyděsit,“ řekl nakonec Snape a jeho hlas byl o něco příkřejší. Udělal pár kroků dozadu a odkašlal si, aby získal Brumbálovu pozornost. „Řediteli, nerad vám přidělávám potíže, ale myslím, že bude lepší, když budu s Harrym, až bude vysvětlovat Dracovi, kam zmizel. Byl byste tak laskav a pomohl mým studentům dokončit Kostní lektvar?“

Harry si na ten lektvar pamatoval. Jedno loknutí zpevní vaše kosti. Ale když se napijete víc... nebo malá chyba v téhle komplikované formuli... a výsledek bude opravdu špatný. Namáhavě polkl. „Vy jste opustil studenty uprostřed vaření?“

„Mám pocit, že už jsem řekl, že jsi má priorita, Harry.“ Řekl Snape a jeho tváře byly stále trochu zrůžovělé. Otočil se zpátky k řediteli. „Pokud by někdo potřeboval protijed, je v mém stole v levé zásuvce, oranžová lahvička. Nerad bych měl ve Zmijozelu kostlivce.“ Jeho barva se vrátila k normálu, když se ušklíbl. „Okamžitě jsem měl dát pokyny Nebelvírům, když mě Draco zavolal krbem...“

Harry se uchechtnul a zlehka dloubl otce na ramene. „No jo, to jsi celý ty.“

Snape mu věnoval výjimečně ledový pohled. „Já vůbec nevím, o čem mluvíš.“

„Přeji vám pěkný den,“ přerušil je Brumbál, jeho staré oči se na ně dívaly spokojeně. Pak se přemístil, aby dohlédl na Snapeovy studenty.

Harry popadl otce za ruku a táhl ho ke krbu. „Podívej jak...“

„Jindy,“ zarazil ho Snape. „Nerad bych tě našel, až bych se za tebou přenesl dolů, uřknutého vylekaným Dracem.“

„Ale ne, on by mě neuřknul!“ vykřikl Harry. „Myslím, že tě to napadlo kvůli tomu souboji. Teď spolu opravdu vycházíme dobře.“

„Dracův nedostatek sebekontroly je nejsilnější, když je pod velkým tlakem,“ vysvětloval Snape.

„Tak jo, půjdeme společně,“ souhlasil Harry, postavil se do ohniště a čekal až se k němu Snape připojí. „Ale já hodím letax.“

Zelené plameny je pohltily, když chlapec vykřikl: „Domov Harryho Pottera!“

***

Letaxová síť obvykle vyhodila Harryho dost bezohledně, ale když vedle něj stál Snape, rozhodla se chovat slušně. Snesli se do sklepení a vystoupili tiše v obývacím pokoji, právě, když Dracův hlas rozkazoval důrazně: „Ukaž, kde je Harry Potter!“

Hůlka se na podlaze otočila, pak se zastavila a ukázala právě na Harryho popelem posypané boty.

„Juchů!“ křičel Draco a poskakoval. „Funguje to, funguje!“

Pak se podíval nahoru a viděl Harryho. „Aha, ty jsi tady.“

Tedy, pomyslel si Harry. Možná, že Zmijozelové ve stresu cítí podivnou potřebu zůstat klidní.

„Ano a lituju, že jsem tě vyděsil,“ omlouval se Harry, ustoupil zpět k otci, když se Dracovi zaleskly oči a začal vypadat nebezpečně. „Brumbál mě pozval na kus řeči a já si myslel, že bych tam měl jít. Řekl jsem ti to, když jsem odcházel, ale asi si mě neslyšel.“

Draco na něj zíral. „Příště by sis to měl ověřit, Pottere! Vážně, Severus má pravděpodobně teď ve třídě plno mrtvých Zmijozelů, nebo nějakou podobnou pohromu. A co se stalo s mojí reputací v naší kolejí je jasné, že?“

„Promiň,“ opakoval Harry, trochu provinile.

Draco na něj ještě chvíli zíral, pak uznal, „Myslím, že je to v pořádku.“ Zvedl ze země hůlku a potřásl hlavou.

„Experimentuješ s kouzlem Ukaž mi?“ ptal se mírně Snape, ale Harry v tom slyšel nějakou intriku.

„Myslel jsem, že je nepoužitelné na lidi,“ řekl Harry a zapadl do křesla. „Že funguje jen, když ta osoba je s tebou ve stejné místnosti, tak k čemu by to bylo?“

„Nó, já nevím,“ protáhl Draco a prohlédl si Harryho odshora dolů. „Mohlo by se hodit, když by jeden malý had z Nebelvíru chtěl... já nevím... na příklad kdyby byl pod neviditelným pláštěm?“
Harry lapl po dechu. „Ty víš o starém plášti mého otce?“

„Vůbec ne, já si skutečně tenkrát myslel, že tvoje hlava navštívila Medový ráj sama!“ odsekl mu Draco. „Ovšemže vím! Mimochodem, našel jsem ho, když jsem tě hledal.“

Teď to byl Harry, kdo se zlostně díval. „Ty jsi mě hledal v mém kufru?“

„Podívej, jak jsem mohl vědět, co se ti honí v hlavě?“ Rozčiloval se Draco. „Posledně si přestal jíst, když si měl problémy, pamatuješ? Myslel jsem si, že jsi možná zase tak rozrušený a... zapadl si zpět do dětství, to je vše.“

Harry se rozchechtal. „Ty sis myslel, že když nemám po ruce přístěnek pod schody, zahrabal jsem se do svého kufru a zaklapl víko?“

Draco musel uznat, že takto řečeno, to zní dost pitomě. „Ale jak mohu vědět, kolik je vevnitř místa? Vážně. Mohl by tam být vyčarovaný větší prostor. Bez ohledu na všechny věci co jsou uvnitř. Mohl jsi zkusit se tam nacpat!“

Harry věděl, že mohl. Zadíval se na otce, který se posadil kousek od nich. „Víte, myslím, že bych si mohl přát k Vánocům nový kufr. Nebo k narozeninám.“

„To je ještě daleko,“ poznamenal Snape.

Z nějakého důvodu to Harryho vyplašilo. „Vy víte, kdy jsem se narodil?“

„Narozen, když sedmý měsíc umírá.“

Samozřejmě, uvědomil si Harry, zná tu věštbu. Na moment si pomyslel, že Snape si dal práci s tím, aby si datum jeho narození zjistil. Bylo to v jeho školních záznamech a i v adopčních listinách. Ale nevadí.

Draco vypadal trochu zmatený, ale místo toho, aby u nich dál zůstal, schoval hůlku do kapsy a oznámil. „Vyzkoušel jsem něco se zaklínadlem Ukaž mi. Zkusil jsem tě najít, Harry. Myslím, bych byl schopný rozšířit to kouzlo na míle daleko.“

„Plně vycvičení kouzelníci se o tohle pokoušejí už staletí,“ vysvětloval Snape.

„Dobře, musel jsem něco dělat!“ Obrátil se na ně Draco, popíchlo to zřejmě jeho hrdost. „Nemohl jsem trčet tady a provádět čistící kouzla, když Harry byl Merlin-ví-kde!“

„Díky,“ řekl Harry.

Draco vybuchl. „Nedělám nic proto, abys mi děkoval, Pottere,“ vrčel. „Za druhé, já si myslím, že opravdu funguje, myslím, že jsem udělal... ale ne, to kouzlo reagovalo na to, žes vstoupil do místnosti.“ Přivřel oči. „Vracel si se se Severusem. Ale když jsi odešel, ředitel tě na ten rozhovor přenesl, nebo jsi odcestoval letaxem sám?“

„Sám!“ rozzářil se Harry. „Cítil jsem se skvěle! Teď můžu jít kamkoliv! Myslím, že se můžu jít podívat na Hagrida kdykoliv...“

„Jeho chata by mohla být napadena zatoulaným Zmijozelem,“ opravil ho Snape. „Nebo smrtijedy, kteří se dostali nepozorovaně na pozemky.“

„Ach ano,“ vzpamatoval se Harry, jeho nadšení pohaslo. „Do hajzlu. Promiňte, pane.“

Snape mávl rukou, jakože nic. „Budeš moci používat letax bez problémů až dostaneš svou magii pod kontrolu. S ohledem na množství divoké magie, kterou jsi uvolnil v Devonu, řekl bych, že se nebudeš muset obávat útoku, jakmile zvládneš své temné síly.“

Draco přikývl, oči se mu divoce leskly, když na to myslel. „Přímé použití temných sil, Harry. Pomysli si. Dokonce ani Pán zla tohle nedokáže.“

„Síly Pána zla to neumějí,“ souhlasil Snape. „Podaří se ti to, Harry.“

Harry cítil, že důvěra v otcově hlase by ho měla posilovat. Místo toho, měl na mysli to, co si uvědomil v Brumbálově kanceláři. Určitě se mu to podaří. Opustí sklepení, bude mít zabaleno, aby mohl odejít, je jasné, že jeho magie se brzy vrátí. Představa, že se vrátí do věže, ho těšila, ale co ty okolnosti, které povedou ke zrušení adopce, a které mohly znamenat, že pak už nikdy neuvidí Snapea?

Bude dobré, opustit to tady? Co když už sem nebude moct zaskočit s lahví máslového ležáku, když si bude potřebovat popovídat s otcem?

„Něco tě trápí,“ všiml si Snape.

Věděl, že by měl otci povědět o tom snu. A teď měl výbornou příležitost. K čertu, Snape ho měl rád! Jak mohl Harry předpokládat, že když mu to poví, všechna ta láska ze světa zmizí? Ať to tak bude, nebo ne, Snape nakonec podepíše ty papíry?

„Něco ti řekl Albus?“ naléhal Mistr lektvarů. „Proč s tebou vlastně chtěl mluvit?“

Harry stiskl rty. Čím víc byl Snape znepokojený, tím víc mu to chtěl všechno říct, ale pořád nevěděl jak začít.

„Harry, podívej se na mě,“ naléhal Snape.

Udělal to, zelené oči se topily ve smutku. Proč jen byl ten sen tak přesný? Proč mu ukazoval, jak je do toho zase zapletená ta kouzelnice? Nechtěl vědět, co je požadováno, aby se zrušila kouzelnická adopce! Vzájemné zřeknutí se, jeho otec se o tom mnohokrát zmiňoval...

Náhle Harry pocítil chlad ve své mysli. Jezero... ne, příliv, jemně narážející na břehy jeho myšlenek. Ne, to nebyl příliv. To byla něčí mysl, někdo, kdo v jeho mysli byl již dříve...

S chraptivým výkřikem začal Harry budovat stěnu z ohně, vyšší a vyšší. Nedělal to od Samhainu. Myšlenka na plameny jej odrazovala. Uchýlil se k tomu jednou nebo dvakrát a pak opět trochu, když se pokoušel uvolnit své temné síly pomocí nitrobrany. Bylo to už několik týdnů a Harry pak už dál nitrobranu nezkoušel. Pamatoval si jak, bylo to přece úplně jednoduché. Nechtěl, aby Snape četl jeho myšlenky. Zvlášť ne tyto myšlenky.

Příliš pozdě, pomyslel si. Citlivý nitrozpyt dosáhl svého a jeho otec věděl úplně vše, na co myslel. Bylo to vidět na mužově zešedlé tváři, na jeho třesoucích se rukách. Ve Snapeových černých očích se odrážela dvě slova: vzájemné zřeknutí.

Pak se Mistr lektvarů vzpamatoval a celý jeho výraz byl kamenný.

„Do mé kanceláře,“ vyštěkl, mávnutím ruky svá slova zdůraznil. „Hned!“