Preklady fanfiction Harryho Pottera

Snapeův hlas zněl chraplavě, když se ptal, „měl jsi věštecký sen Harry?“ Chlapec přikývl, pokoušel se překonat sucho v krku a vysvětlovat. Ale ještě než to stihl, Snape ho okřikl, „Nic neříkej.“

Jednou rukou si přitáhl Harryho blíž a druhou zabezpečil dveře několika kouzly. Harry se roztřásl a Snapeovo pevné objetí bylo to jediné, co ho drželo na nohou. Nedokázal říct, jestli otec obnovuje kouzla, která předtím selhala, nebo úmyslně přidává další ochranu. Pak se rozhodl, že pravděpodobnější je ta druhá varianta, protože přestože byl Severus rozrušený, nebylo obvyklé, aby při kouzlení Silencia udělal chybu. A neříkal mu jednou otec, že kouzlo se zapíná samo, jakmile se zavřou dveře? Snape tedy asi posiloval automatickou ochranu dveří… nebo se to týkalo jen těch od kanceláře? Harry si v tento okamžik nemohl vzpomenout. Hlavou se mu honil jeho sen a čím déle o něm přemýšlel, tím víc rostla jeho hrůza.

Jediné, co teď ale mohl udělat, bylo být zticha, dokud Snape nesešle na dveře kouzla, aby mohli mluvit beze strachu, že dovnitř vtrhne Draco.

Když se Snapeovi konečně zdál pokoj bezpečný, sklonil hůlku. Harry to pochopil jako výzvu k hovoru. Pokoušel se z vyschlého hrdla dostat nějaký zvuk, a když se mu to konečně povedlo, slyšel sám sebe, jak zmateně zní slova, která z něj vycházejí. „My…ó Bože, byl to Sovinec. Musíme to zastavit...“

Snape položil obě ruce na Harryho ramena a stiskl tak pevně, že se chlapec téměř zapotácel. Pak ho hlubokým naléhavým hlasem požádal. „Uklidni se, Harry.“

Pokusil se o to, protože chtěl odvyprávět celý svůj sen, všechno, co viděl, a všechno, co slyšel. Překonal paniku, která ho naplňovala do poslední žilky, a zkusil mluvit v celých větách, i když to, co z něj vylezlo, nebylo o moc lepší, než předcházející pokus. „Někdo shodí Draca ze Sovince! Znělo to jako, že to byl někdo další ze Zmijozelu, alespoň to říkali nebelvírští a nejdřív mu hrozilo nebezpečí a já tomu mohl zabránit...“ Cítil jako by něco uvnitř v něm umřelo, když vyhrkl, „Bože, všichni mluvili jen o jeho pohřbu...“

„Ticho!“ přikázal mu Snape a odmanévroval ho k posteli, aby se mohl posadit. „Jestli neuděláš to, o co jsem tě požádal a nepřestaneš mluvit, zavážu ti pusu kouzlem.“ Zlobil se Mistr lektvarů. „Už mě vnímáš? S každým slovem, které vyslovíš, se tvůj sen ukládá do tvé paměti, což je, vzhledem k tomu, že ho potřebujeme dostat z tvého podvědomí do myslánky, úplně špatně! Takže mi, pro Merlinovu lásku, přestaň vykládat všechny ty detaily! Je to jasné, Harry? Chápeš to?“ Poslední slova Snape téměř zakřičel, takže se od něj Harry odtáhl.

Tentokrát mu Harry porozuměl, a aby ho o tom ujistil, přikývl. Opatrně se znovu narovnal, a s očima upřenýma na Snapea se zeptal, „Sny lze uložit do myslánky?“

Snape se na něj netrpělivě podíval. „Ne, dokud ten, co se mu sen zdál, nespolupracuje. Dokud se neuklidníš, nedostaneme se dál.“

Harry znovu přikývl, i když jeho myšlenky se pořád bouřily. Poté, co mu to Snape vysvětlil, se pokoušel na sen nemyslet, ale z nějakého důvodu se mu v hlavě přehrával pořád dokola.

Snape mu to možná poznal na očích a tak mu vtiskl do rukou sklenici naplněnou bezbarvou kapalinou. „Napij se toho. Pomalu. A pokus se to identifikovat.“

Harry neměl zrovna náladu na nějaký kvíz, ale jeho racionálnější část věděla, že Snape by nic takového nedělal bezdůvodně. Roztok neměl ani chuť ani nebyl po něčem cítit. Harry se ze všech sil snažil zachytit všemi ostatními smysly jakýkoli náznak něčeho... A po celou dobu na něj Mistr lektvarů zíral, jakoby pozoroval pohyb jeho hrudníku, a počítal všechna jeho nadechnutí. Byla to ta samá síla pozornosti, kterou dokázal věnovat přípravě nějakého komplikovaného lektvaru.

Harrymu se ten pocit, že je tu teď za lektvar nelíbil a tak dopil a oznámil: „Je to voda.“ Hlas se mu trochu chvěl. „Takže, kde je myslánka?“

„Ještě jsi se dost neuklidnil.“ Vysvětloval mu Snape a začal přecházet před postelí sem a tam.

„Tak mi dej opravdický Uklidňující doušek!“ navrhl frustrovaný Harry. „Jaký to mělo smysl, dát mi vodu?“

„To nebyla jen voda, byl to hlavně pokus, jak tvou pozornost odvést jinam,“ suše ho poinformoval Snape. „A k tomu lektvaru, nemyslím si, že by to momentálně byl chytrý nápad.“

Harry si připadal trochu hloupě, když mu došlo, že by lektvar pravděpodobně zasáhl do jeho schopnosti uložit sen do myslánky. A také měl prokouknout tu záležitost s vodou! Celé to jen potvrzovalo, že jeho otec má pravdu a on se opravdu ještě potřebuje uklidnit. Nemyslí mu to logicky! Aby přišel na jiné myšlenky, rozhodl se zeptat na první smysluplnou otázku, která ho napadla.

„Tati... pokud může být sen uložen do myslánky, proč jsme to neudělali s tím o zrušení adopce?“

„Pravděpodobně,“ vzdychl Snape, „proto, že jsi čekal týden a půl, než jsi se mi o něm zmínil.“ Odhrnul si vlasy z čela a to gesto prozradilo jeho vlastní strach, ačkoli hlas měl konejšivý a pevný. „Sen může být uložen do myslánky jen první noc, a pak také jsi svůj sen přesně zrekonstruoval do deníku, takže se nepochybně jeho větší část dostala z podvědomí do vědomí.“

Harry pochopil, že mu hovor o něčem jiném pomáhá zkrotit jeho paniku, a tak pokračoval, „Ale co na Grimmauldově náměstí? Tehdy jak jsi mě vzbudil, když jsem křičel v hadím jazyce? Proč jsme ten neuložili do myslánky?“

„Tehdy, jestli si pamatuješ, se ještě žádný z tvých věšteckých snů nevyplnil. Lupin a, bohužel, ani já jsme nepochopili, čeho jsme svědky.“

Slovo věštecký sen vrátilo Harryho paniku zpět. Lapal po dechu tak, až si toho Snape všiml. Posadil se vedle něj na postel a mírně se natočil, aby na Harryho lépe viděl. „Prostě musíš sám sebe dostat pod kontrolu. Ať už ten sen znamenal cokoli, neukáže se správně, pokud budeš stále tak rozrušený, až se ho budeme pokoušet vytáhnout ze tvé mysli.“

Harry se podíval dolů na svoje bosé nohy. „Já ti rozumím, ale nedokážu nebýt rozrušený po snu, jako byl tenhle.“

Snape poplácal na místo mezi nimi. „Navrhl bych ti Nitrobranu, kdybych si nemyslel, že ji vlastně nikdy nevypínáš.“

Harry se posunul a ucítil příjemné teplo, to jak ho otec objal kolem ramen. „Povídej mi o tvých nebelvírských spolužácích z ročníku, co si myslíš, že budou dělat až ukončí studia v Bradavicích?“

Byl to způsob, jak donutit Harryho mysl zabývat se příjemnějším tématem, tentokrát si toho Harry byl vědom. A také si byl vědom, že Snapea pravděpodobně vůbec nezajímá, co bude s nebelvírskými, a tak dlouho zvažoval, které informace učiteli Lektvarů poskytnout. Kdo ví, co by s nimi mohl udělat. Jeho schopnost urážet... Snape je schopný i ten nejnevinnější detail proměnit v kousavý komentář.

Ginny a Hermiona mu objasnili, že adoptováním Harryho se ze Snapea nestal příznivec Nebelvíru jako takového.

Ale na druhou stranu, Harry svému otci věřil. Přestože dokáže být pořádně jízlivý a pravděpodobně nikdy nepřekoná svoji tendenci strhávat nespravedlivě body Nebelvíru, jednu věc by nikdy neudělal, nikdy by nezneužil informaci, kterou by mu Harry teď dal.

„Já vlastně nevím,“ řekl Harry, a jak tak odpočíval v otcově obětí, začal o tom přemýšlet. Bylo těžké oprostit se od toho snu, ale kvůli Dracovi musí dokázat udělat to, co po něm Snape chce. „Tak třeba Hermiona, nemyslím, že by jí Bradavice stačily. Dokážu si ji představit na Oxfordu nebo v Cambridge, jen si nejsem jistý, jestli by ji uspokojilo čistě mudlovské vzdělání.“

„A pan Weasley?“

Harry se pousmál, „myslím, že sedm let školní docházky je pro něj až až. Ale co bude dělat... párkrát mluvil o tom, že se připojí k Fredovi a Georgovi v jejich obchodě, ale předpokládám, že by chtěl něco jistějšího. Normální práci s pravidelným příjmem, aby nemusel dlouho čekat...“ Harry se náhle odmlčel a začal si kousat ret.

„Než požádá slečnu Grangerovou o ruku?“ protáhl Snape.

„Nevím, jestli je to tak vážné,“ zabrzdil se Harry.

„Já mám už delší dobu pocit, že pan Weasley má nad sebou nápis bystrozor,“ poznamenal Snape a z jeho tónu bylo slyšet, že to rozhodně nebyl kompliment. „Nemá pozorovací talent, ani není chytrý. Neumí se chovat a jako prefekt prosazoval pravidla proti svým přátelům. Takže běda jeho nepřátelům. Jako Bystrozor bude skvělý.“

Harry samozřejmě věděl, že Snape má dobrý důvod nenávidět bystrozory, ale stejně ho pořád trápilo, když ho takhle slyšel mluvit. Vždyť přece věděl, že se Harry chtěl stát jedním z nich, nebo ne? A teď i Draco. Co bude říkat na to, že se oba jeho synové stanou členy organizace, kterou on tak hluboce opovrhuje...

Jestli se toho tedy Draco dožije.

Cítil jak se ho znovu zmocňuje panika a tak zdvojnásobil svojí Nitrobranu, aby ohněm vytlačil všechny znepokojivé myšlenky z hlavy. Měl sice díky tomu trochu pocit, že se jeho hlava vznáší, ale ignoroval to.

„Nemyslím si, že by se Ron chtěl stát bystrozorem,“ řekl dříve, než Snape stačil otevřít téma a začít mu připomínat, že většina z nich jsou sadisti, nebo něco podobného. „Kde jsme to vlastně skončili? Jo, už vím... Dean. Někdy si myslím, že bude studovat dál, aby se stal lékouzelníkem...“

Snape ho nechal ještě chvíli žvatlat a pak otevřel velký psací stůl a vytáhl odtamtud Brumbálovu kamennou myslánku. Harryho poněkud překvapilo, že ji má Snape takhle při ruce, ale pokrčil nad tím rameny a pokusil se zůstat klidný, když si jeho otec sedl za psací stůl a pokynul mu, aby šel blíž. Nemohl si pomoci, ale cítil, jak se jeho napětí vrací a napomohl tomu poněkud i Snape, který vzdychl a pak ho ostře požádal, jestli by si mohl brát bačkory pokaždé, když v noci jde někam ven z postele.

„Měl jsem v hlavě důležitější věci než to, jestli se nastydnu,“ zamumlal Harry, a až v tu chvíli mu došlo, že chlad, který stoupá od podlahy, ho roztřásá a že už to tak nějakou dobu musí být. Možná že proto se tak třese...

„Dobře, vzhledem k tomu, že nechceme vzbudit Draca...“ pokrčil rameny Snape a přivolal pár vlastních ponožek. „Vezmi si tyhle a pak začneme.“

Harry si oblékl ponožky, nejprve poskakoval po jedné noze, potom po druhé a ignoroval Snapeův posměšný pohled, který si tím vysloužil. Nohy se mu okamžitě zahřály, takže pochopil, že ponožky jsou začarované. Předtím, než to stihl komentovat, cítil, jak se jeho spánku dotkla hůlka. Začal přemýšlet o svém snu, ale místo známého Pensare non pensatum, ho otec začal instruovat: „Harry, zavři oči. Vím, že jsi trvale pod nitrobranou, ale když ti teď řeknu, abys vyprázdnil svou mysl, potřebuji, abys udělal to, co se tím obvykle myslí, to znamená o ničem nepřemýšlet...“

Harry sebou škubl a reflexivně otevřel oči. „Ty nechceš, abych si ten sen pamatoval, takže mi ho celý vytáhneš z paměti?“

„Uložení do vědomí by jen pokazilo přesnost tvé paměti,“ připomněl mu Snape. „To je to, proč jsem nechtěl, abys mi vyprávěl všechny ty detaily. Tak a teď udělej přesně to, co ti říkám. Vyžeň ze své hlavy všechny myšlenky, všechny emoce...“

Harry si pomyslel, že toho stejně nebude schopen, nikdy před tím nebyl v dosahování prázdné mysli nijak skvělý, a bohové vědí, že to opravdu zkoušel... Nitrobranu už se konečně naučil, ale v tomhle umění se příliš nezlepšil.

Nedokázal přemýšlet o ničem.

Měl pocit, že se potápí do hlubokého jezera naplněného klidem, které utišilo každý jeho strach a obavy. Jeho mysl se naplnila průzračně čistou vodou, která byla překvapivě teplá.

Ale možná, že to nebyla voda, možná, že to bylo prostě jen vědomí toho, že je milován, nebo toho, že je v bezpečí, a že může důvěřovat.

Pak měl pocit, že něco v něm bylo odemčeno, a cítil se vyprázdněný. A pak byla jeho mysl najednou čistá. Úplně. Jeho obrana se sklonila, plameny skomíraly až pohasly úplně a on se s pocitem, že nemá žádné tělo propadl do klidu.

Konečně byl úplně klidný.

„Pensare non revers,“ slova pronikla až do jeho vědomí, vznášela se kolem něj, ale jeho myšlenek se nijak nedotkla. Neměl žádné myšlenky, prostě jen byl.

„Pensare circundatae...“

Nevnímal nic, jen to, jak je z jeho vědomí jemně vytahován pramen informací. Šok z té ztráty ho zanechal zesláblého a lapajícího po dechu. Cítil jak se hroutí někam do strany, ale čísi silná paže mu v tom zabránila.

Harry náhle vytřeštil oči, jako by ho vzduch sám o sobě škrtil, překvapeně se při tom díval na svého otce. Pokusil se nadechnout, ale nešlo to, jakoby se jeho mysl pokoušela najít to o co byla připravena, a něco tak nepodstatného, jako nedostatek kyslíku, ji prostě nezajímalo.

Snape pro jednou nepronesl svým obvyklým tónem, dýchej, pitomé děcko. Jakoby věděl, že to bylo víc než jen záchvat paniky, potichu na něj naléhal, „Vypij to, Harry,“ a vtiskl chlapci do dlaní šálek s něčím modrým a napěněným.

Harry otevřel pusu, aby se nadechl, ale ještě pořád to nešlo, a tak v zoufalství vypil obrovský doušek lektvaru, jenže dobrou polovinu vyprskl, chutnalo to vážně otřesně. Přesto to ale pomohlo. Jako by se jeho mozek zčistajasna probudil, plíce mu náhle málem explodovaly pod náporem vzduchu, takže pochopil, že dýchá, přestože si to ani neuvědomil.

Snape mu beze slova podal malý ručník a díval se, jak si jím Harry otírá ruce a tvář, pak mu gestem pokynul, aby vypil zbytek lektvaru. Harry se zašklebil, ale poslechl. Trochu se z něj zpotil, takže byl znovu vděčný za ten ručník.

„Je to lepší?“

Harry zamrkal a ještě jednou si otřel tvář. Cítil se rozpálený... ale ještě víc zmatený. Jakoby se právě probudil... ten zmatený pocit, co člověk má, když pochopí, že usnul. Ale bylo to ještě horší, Harry si vůbec nepamatoval, že šel spát a už vůbec ne, že by šel spát do Snapeovy ložnice...

„Co se stalo? Co tu dělám?“ Pak si prohlížel svoje pyžamo a postřehl, že má Snapeovy ponožky a málem nadskočil. Připadalo mu tak osobní mít oblečenou takovouhle věc. Strýc Vernon by ho stáhl za živa z kůže.

Samozřejmě, věděl, že Snape není jako strýc Vernon. Protože Dursleyovým byl podstrčen a oni ho na to nenechali nikdy, ani na krátký okamžik, zapomenout. Ale Snape přece řekl: jsi můj syn, protože jsem to tak chtěl, ne proto, že bych k tomu byl donucen.

„Děkuji,“ řekl a jeho hlas zněl chraplavě. Když se na něj Snape podíval nechápavě, Harry vysvětloval, „za ty ponožky.“

Snape se náhle zamračil a jeho nálada se změnila jako mávnutím kouzelného proutku. „A to ani nebyly použité,“ prskal, ale pak se jeho výraz projasnil. „Harry, je přece normální, že tě tvůj otec miluje dost na to, aby ti půjčil ponožky.“

Harry přikývl, troch zahanben, že byla jeho nejistota tak zjevná, ale když si všiml Snapeova temně modrého hábitu začal přemýšlet o něčem jiném. Jeho oči padly na jednoduchý šedivý přehoz na otcově posteli. „Je noc, že ano!“

„Ano. Připrav se na šok,“ suše mu oznámil Snape a pokynul mu směrem ke křeslu. Další si přitáhl ke stolu a posadil se proti Harrymu, a jen co se posadil, začal mluvit. „Měl jsi špatný sen a tentokrát jsi měl dost rozumu, abys za mnou přišel hned. Právě jsme ten sen uložili do myslánky.“

Chlapec se všiml kamenné misky, která stála tak blízko, že se jí mohl dotknout. Zvláštní, že se jí do teď nevšiml. „Ty jsi to udělal?“

Z nějakého důvodu působilo Snapeovo přikývnutí unaveně. Popravdě, Harry měl zvláštní pocit, že už tenhle rozhovor jednou vedli, ale nemohl si ani za nic vzpomenout kdy. Měl pocit, jakoby celá jeho hlava byla vycpaná cukrovou vatou... a také, jakoby mu scházela nějaká důležitá část mysli.

„Uložit sen do myslánky je velmi náročné. A také nepříjemné, jak už jsi, bezpochyby, zjistil. Mysl je poměrně schopná vyrovnat se s dočasnou ztrátou vědomé paměti, ale uložením snu do myslánky byla poškozena část v tvém podvědomí a to jí nedělá dobře.“ Náhle se zarazil a podíval se na Harryho zblízka, „potřebuješ ještě jeden Dech života?“

„Tu modrou věc?“ zaúpěl Harry a třel si spánky. „Ne, to nechci.“ Přes zmatenost, která vládla v jeho hlavě se pokoušel uspořádat si myšlenky, přestože jediné, co si přál, bylo jít spát. Pravděpodobně na několik dnů. „Dobře, takže jsem měl sen,“ řekl Harry a pokoušel se zaplnit to velké prázdné místo ve své hlavě. „A nepamatuji si to, protože jsi to z mojí paměti vytáhl, ale proč si tedy nepamatuji ani to, jak jsem k tobě přišel? Poslední, co si pamatuji je, jak jsme si dělali s Dracem legraci...“

Naštěstí se mu vybavil obsah téhle konverzace předtím, než dokončil větu a prozradil, že většina té legrace byla ze Snapea.

„Tvoje vědomá paměť obsahující nějaké souvislosti se snem byla vytažena také,“ vysvětloval Snape. „Chtěl jsem se ujistit, že jsem z tvoji paměti vyextrahoval ten sen celý.“

Harry polkl a usilovně se pokoušel vzpomenout na okamžik, kdy šel spát. Měli s Dracem ten hloupý nápad, že ukradnou šampón? Harryho napadlo, že jestli Snape uvidí tohle, přál by si raději zemřít. Samozřejmě, že nemělo smysl, pokoušet se představit si jaké další hlouposti s Dracem plácali, vzpomínky na dobu před usnutím byly teď místo v jeho hlavě uloženy v myslánce. „Já... předpokládám, že uvidíš čemu jsme se s Dracem smáli,“ mumlal a tváře mu při té vyhlídce hořely. Bylo lepší to překonat. Protože Snape to stejně uvidí. Takže je lepší čelit svému nepříteli nebo platit za své chyby. Harry nevěděl proč se mu v hlavě vynořily zrovna tyhle metafory. Možná proto, že se teď cítil jako pitomec. Snape ho vpustil do svého domova, hlídal ho, staral se o něj, udělal z něj svého syna a čím se mu on, pro smilování, odvděčil. Málem se umlátil smíchy na jeho účet

Žaludek se mu sevřel, když začal ochable vysvětlovat, „poslouchejte, pane profesore, my jsme s Dracem jen tak blbli. My... my jsme o vás mluvili, ale nic jsme tím nemysleli, vážně. Já... jste, teda chci říct, jsi dobrý otec, a já tě mám vážně moc rád, přísahám. Jen jsme si trochu dělali legraci...“

Snape zavrtěl hlavou, „Harry, vzpomínáš si, jak jsem ti říkal, že si děláš příliš mnoho starostí? Ujišťuji tě, že ať už jste se s Dracem smáli čemukoli, není pravděpodobné, že by mě to urazilo. Popravdě mě docela potěšilo vidět, že vy dva spolu vycházíte tak hezky.“

„A to ti mám věřit?“ mrmlal Harry a díval se na otce zpoza řas. Byl si jist, že se Snape na ně oba rozzuří. A Harry byl ten, kdo s tou věcí o vlasech začal. Neřekl dokonce, že se za otcův zjev stydí? Přál si, aby se země otevřela a pohltila ho.

„No, možná, že mám větší radost teď, než jsem měl před tím,“ připustil Snape. „Probudili jste mě a dělali jste takový rámus, že už jsem nemohl usnout. Ale na tom nezáleží. Teď se musíme soustředit na důležitější věci.“

„Můj sen,“ přikývl Harry. Připadalo mu zvláštní, že je tu kvůli věci, kterou si vlastně nepamatuje. Rozhlédl se po otcově ložnici a jeho duši zaplavil pocit hrůzy. Nikdy by nešel a neprobudil Snapea uprostřed noci, zejména ne potom, jak se na ně před tím rozzlobil, kdyby ten sen nebyl doopravdy zlý.

Vypadalo to, že Snape ví nad čím Harry přemýšlí. Když si přitáhl kamenný pohár blíž, položil svou ruku na obě chlapcovy, jakoby mu chtěl dát pocit bezpečí. „Asi bych tě měl nejprve připravit na to, co uvidíš. Ve skutečnosti jsem ti chtěl nabídnout, aby jsi se na svůj sen znovu nedíval, jenže vidění téhle verze, uložené v myslánce, by ti mohlo pomoci lépe mu porozumět. Zvládneš to?“

Harry se naježil a napřímil se. „Já nejsem zbabělec, pane profesore.“

Snape se zakabonil. „Nikdy jsem netvrdil, že jsi.“ Na chvíli se odmlčel a zjevně o něčem přemýšlel. „Přišel jsi za mnou, protože jsi měl věštecký sen. Moc toho o něm nevím, protože, abych zachoval celistvost toho snu, jsem ti zakázal o něm mluvit, ale to nejdůležitější z toho je...“ odmlčel se a jeho ruce stiskly Harryho ještě pevněji, jako by mu chtěl dodat sílu. „Zdálo se ti, že Draco zemře.“

Harry měl pocit, že se pozvrací. „O bože, to je příšerné,“ vykřikl. Ale všechny jeho sny se přece nevyplnili, nebo ano? „Už jsem ztratil blízké,“ stěžoval si hořce. „A mám strach, že ztratím i tebe. Přece víš, že se mi tehdy zdálo, že jsi byl se Siriusem, ale to nebyl věštecký sen.“ Polkl a najednou se v něm objevila naděje. „Možná, že tenhle taky nebyl. Chci říct, že ten o zrušení adopce také nebyl, že ne? Ty si to pořád myslíš.“

„Proč prostě nejdeme a nepodíváme se?“ jemně mu navrhl Snape.

Harry polkl. „Půjdeš první?“

„Půjdeme spolu,“ vysvětloval mu otec. „Jestli jsi připraven.“

Harry přikývl a napjal prsty. Nicméně Snape jeho ruku nepustil. Chlapec se po chvíli rozhodl, že je vlastně docela příjemné, být opečováván. Uvolnil se a podíval se do myslánky. Mezi chumáči mlhy a pěnou stěží viděl okraje. Pomyslel si, že je zvláštní, že když naposledy byly se Snapem v myslánce společně, byli nepřátelé. A vlastně to nebylo ani tak dlouho... Ale vypadalo to, jako něco z jiného života. Teď už si nedokázal představit, že by Snapea nenáviděl.

Otec se na něj podíval a mírně přikývl, jako by chtěl dát najevo, že už je také připravený.

Společně se naklonili dopředu a vpluli do Harryho snu.

***

Ale to, co viděli, jako první se snu netýkalo.

„... a pak, příští rok, přišla s Koštětem zkázy,“ zíval Draco, který ležel na boku s jedním polštářem pod hlavou a s druhým, kolem kterého byl omotaný způsobem, jakým by mnohem mladší dítě drželo medvídka. „Ale to se mi nikdy nelíbilo. Temná magie tam byla popsaná špatně. Chci tím říct, že hlavní součástí zápletky byly prokleté lektvary, a při tom každý pitomec ví, že lektvary můžeš očarovat, ale ne proklít...“

„Ty jsi věděl takové věci, když ti bylo devět?“ ptal se Harry ospale

„Nevím jak, ale věděl jsem to,“ zamumlal Draco. „ale když jsem to četl, prostě se mi to nezdálo v pořádku.“

„Jak říká Severus, máš velký intuitivní smysl pro magii.“

„Hmm. Možná, že by se můj velký intuitivní smysl měl zaobírat jeho vlasovou kosmetikou,“ smál se Draco ospale. „takže mi přines nějaký šampon, jestli můžeš. Jdi za ním a řekni, že jsi měl další noční můru. Určitě tě pustí dovnitř.“

„Jdi za ním ty a řekni, že jsi měl noční můru.“ Odsekl Harry a překulil se na druhá bok. „Já mu rozhodně nebudu lhát.“

„Nebelvír,“ stěžoval si Draco. „Já jsem tomu mému lhal dvakrát týdně...“

„Vážně?“

„Už jsem ti někdy řekl, že jsi naivní? Vážně, Pottere. Lucius je v Nitrozpytu skoro tak dobrý, jako Severus. Těžko bych mu lhal, když jsem se mohl spolehnout na to, že když mi na to přijde, bude následovat kouzelnický výprask.“

„Co to je, kouzelnický výprask?“

Draco objal polštář ještě pevněji. „Víš, Lucius mě bičoval. Ale ne, že by si on sám špinil ruce, něčím tak mudlovským. Ve skutečnosti jsem byl překvapen, když ti tenkrát ty jehly... no, že to dělal sám. Ale předpokládám, že chtěl jenom tomu idiotovi ukázat, kdo vlastně pro tebe to mudlovské mučení vymyslel. Ale abych se vrátil. Dělali to domácí skřítkové...“

„Domácí skřítkové?“ zalapal Harry po dechu. „Ty si ze mě zase utahuješ.“

„Kéž by,“ řekl Draco. „Mám důvod, proč je tak nesnáším. Udělají cokoli, o co jsou požádáni. Cokoli.“

Harry úplně ztuhl. „Nechceš říct, že Dobby...“

„Tvůj malý přítel?“ zavrčel Draco. „Ne, on ne, ale smečka jeho malých přátel. Lucius jim přikázal bít mě, dokud nebudu polomrtvý. No, byly to teda spíš tři čtvrtiny.“

Harry si odkašlal. „Ale proč se tomu tedy říká kouzelnický výprask, když to dělají domácí skřítci?“

„Ještě jsem ti neřekl tu nejlepší část,“ protáhl Draco a přes tu hranou statečnost se mu hlas trochu třásl. „Můj úžasný otec mě uzdravil, hůlkou přejel po každém šlehanci, po každé modřině. Ale místo toho, aby mě jen uzdravil, nahrál si je. Zabalil je všechny dohromady, do jednoho kouzla, které ho naučil jeho otec. Rodinná tradice. Řeknu ti, že někdy je skutečně milé, pocházet ze starobylé čistokrevné rodiny. Nicméně, kdykoli se potom Lucius na mě rozzlobil, jediné, co musel udělat, bylo seslat na mě jedinou kletbu a já jsem prožíval celé to bičování od začátku do konce znovu. Tolikrát, kolikrát si přál. Samozřejmě, že to nezanechalo žádné viditelné stopy. Luciusovi se to zdálo skvělé. Mohl mi to dělat celé odpoledne a potom mě vzít na večeři na ministerstvo, kde jsem musel sedět zpříma, nezajímalo ho, že se cítím celý zničený. A nikdo si ničeho nevšiml.“

„A nemohlo být nadměrné užívání té kletby nebezpečné? Však víš, co se stalo Nevillovým rodičům po Cruciu.“

„Ne, tohle kouzlo je na to speciálně určeno,“ vzdychl Draco. „Ty prostě nevíš, jaké to je, vyrůstat jako Zmijozel.“ Když Harry místo odpovědi udělal vyděšený zvuk, zmijozelský chlapec suše dodal. „Řekl jsem ti to, protože jsi se ptal. Ne proto, že bych toužil, abys tu nade mnou brečel, jako nějaký Mrzimor.“

„Ale to je prostě příšerné,“ vysvětloval Harry. „Chci tím říct, strýc Vernon mě taky občas praštil, ale většinou jsem za trest dostal nějakou práci navíc, nebo mě zavřeli do přístěnku. Po prvních pár letech jsem si to tam docela oblíbil, takže to nebyl zas až takový problém.“

„To už jsi zapomněl, že tě nechávali hladovět?“

„Ale stejně se to nedá srovnávat s tím, co jsi zažil ty. Být takhle bit jen za kýchání?!“

„No dobře, možná trochu přeháním. Tedy ne v tom jaké to bylo. Ale... no nikdy mě nezbil jen za to, že jsem kýchal, jen říkal, že by mohl,“ připustil Draco, „a to s tím ministerstvem se stalo jenom jednou. A jestli musíš vědět úplnou pravdu, byl jsem pěkně rozmazlený spratek. Ale stejně jsem byl dost chytrý na to, abych Luciovi lhal.“

„Proč jsi nepoužil Nitrobranu.“

„Jak jsi si asi už všiml, velký intuitivní smysl nemusí znamenat velkou vrozenou sílu,“ ostře poznamenal Draco. „Možná bych tvoji urážku z vlaku zapomněl rychleji, kdyby tvoje magie nebyla tak odporně silná. Malfoy, který byl v létání na koštěti poražen nečistokrevným a u mudlů vychovaným kouzelníkem, který se nikdy před tím koštěte ani nedotkl.“

„Ty si zrovna tak máš na co stěžovat. A ve vlaku jsem tě neurazil. Ty jsi urážel Rona a já ho jenom bránil. A co se týče té první hodiny létání... víš, já už jsem se před tím koštěte dotkl. Hagrid mi jedno půjčil a já jsem na něm létal celé léto před nástupem do školy.“

„Vážně?“

„A pak kdo je tu naivní?“ posmíval se mu trochu Harry.

„Tak tohle je tvá zmijozelská stránka,“ pochválil ho Draco. „Pamatuj na to až budeš chodit do společenské místnosti, nebo až s nimi budeš jíst. Rádi jeden druhého slovně trháme na cucky... ale řekl bych, že ty to zvládneš. Nicméně si myslím, že tě nikdy nebudou považovat za jednoho z nás, když se k nim nepřipojíš právě...“

Draco zívl a zmlkl, a chvíli po té usnul i Harry.

Obrázky v myslánce se změnily, pak se zabarvily do šeda a rozplynuly se v obrovském chomáči mlhy, který se postupně převalil po celé scéně a pohltil každý jeden obrázek. Harry se díval na otce, který ho i tady, v myslánce, držel za ruku. Díky bohům nevypadal rozzuřeně, a Harry předpokládal, že celý ten komentář kolem vlasů vybledl ve srovnání s tím, co následovalo. On sám se cítil zděšený, když slyšel o těch věcech z Dracova dětství, i když asi zmijozelský chlapec trochu přeháněl.

„Teď už spíš,“ vysvětloval mu otec a ukázal na mlhu všude okolo. „Ale ještě se ti nic nezdá. Musíme počkat.

Harry se chtěl zeptat jak dlouho. Ale pak se rozhodl, že je to jedno. Budou tady čekat tak dlouho jak bude potřeba. A pak uvidí jeho věštecký sen... ten, který už jednou byl v jeho mysli a přesto se teď před ním otevře jako nový.

Mlha se změnila v borovicový les, země pod nohama byla pokryta jejich jehličím, měsíc v úplňku zářil skrze jejich větve a vzduch byl ostrý zimní mrazivostí.

Harry se poněkud zmateně rozhlédl a přemýšlel, co má ta scéna společného s Dracovou smrtí. Pak mu to došlo, pokud to je věštecký sen, tohle musí být něco z minulosti, něco, co se už stalo. První, co ho napadlo bylo, že je to ten les, kde byl mučen, ale ne, tohle bylo jiné místo, tady nebyla žádná mýtina.

Ale stejně tak tu byla ve vzduchu cítit přicházející hrozba...

Lucius Malfoy kráčel vpřed, krokem svých dlouhých nohou, tak sebejistě a arogantně, jakoby mu ten les patřil. Kroky ho donesly až k malému domečku s doškovou střechou. Jedno pánovité zaklepání stačilo, aby se špatně opracované dveře rozlétly.

Ven vyšla žena v šátku, tmavýma očima si dobře prohlédla Malfoye, předtím, než se rozhlédla do všech stran, aby se ujistila, že je sám. Pak se k ní ve dveřích připojil nějaký muž a ona se váhavě zeptala, „Qui?“

Malfoy na ni zíral, jakoby ji chtěl zastrašit svojí pouhou přítomností. „Vy oba jste v nebezpečí,“ mluvil rychle a jeho ruka vylétla v rozkazujícím gestu. „Pán zla hodlá zaútočit na tenhle dům, musíte odejít a nikdy se už nevrátit.“

„Pán zla?“ vydechla žena a rukou si zakryla při tom hrozném jméně krk .

„Ale my jsme nic neudělali,“ bránil se muž a vrtěl při tom hlavou.

Malfoyova slova zněla tvrdě a jeho rysy se stáhly v opovržlivém úšklebku. „Vy jste, Monsieur, nečistokrevný,“ vrčel, zřetelně naplněn opovržením a pokračoval: „A s vaší ženou je to ještě horší, ta je mudlovská šmejdka. Pán zla nepotřebuje další důvod k tomu, aby si přál vaši smrt. Musíte zmizet a nikdy se sem už nevrátit.“

Harry se podíval na Snapea, ale Mistr lektvarů se nehodlal nechat ze sledování celé scény něčím vyrušovat.

„Jenže my vždycky žili tady,“ naříkal muž nedokonalou angličtinou. „Kam půjdeme?“

Malfoy zkroutil rty v zavrčení, které už u něj Harry předtím viděl. Uvolnil si jednu ruku z hábitu, shrnul rukáv a ukázal levé předloktí. „potřebujete ještě nějaký důkaz o tom, proč vím, co se má stát?“

Žena vyděšeně ucouvla zpátky a když viděla Znamení zla, pokřižovala se. Muž zbledl, ale zůstal na svém místě. „Jak to, že nás varujete, Monsieur, pokud patříte k němu?“

Malfoy pokrčil rameny a to gesto bylo lehkomyslné i opovržlivé najednou. „Ty bezdůvodné útoky už mě přestaly bavit. Ale nejpozději patnáctého února Temný pán spálí váš dům a každého, koho v něm najde, umučí k smrti.“

„Ale to je pozítří!“ Vydechla žena a opět ustoupila dozadu.

„Ale útok může přijít dřív,“ naléhal Malfoy netrpělivě. „Copak vy dva nemáte žádný rozum? Musíte odejít! Vezměte si jen to, co potřebujete a nepoužívejte krb, dokud nebudete za hranicemi Francie.“

Pak, jako kdyby byl těma dvěma znechucen, udělal krok dozadu, bleskově si otřel ruce do kapesníčku s monogramem, který potom upustil a spálil na popel jedním rychlým Incendio. Na to se přenesl pryč a nechal ty dva ve dveřích vyděšeně zírat na prázdné místo, kde ještě před chvílí stál nejdůležitější pomocník Pána zla, který je přišel varovat a chránit...

Harry se otočil ke Snapeovi, aby něco řekl, ale předtím, než mohl promluvit, celý svět kolem něj se začal točit. Hnědá se změnila v zelenou, to, jak se stromy protahovaly do spirály a potom byli oni dva vyhozeni z lesa na jiné místo, pokryté rudými koberci pod nohami a dokola se šedými kamennými zdmi do hladka uhlazenými bezpočetnými generacemi studentů, které se o ně opírali.

„Pád ze Sovince,“ řekla Parvati a v jejím hlase zněla hrůza.

„Pád ze Sovince,“ zopakovala Ginny a pokývala hlavou. „Vždycky jsem si říkala, že se něco takového stane někomu z nás, někomu z Nebelvíru, ne někomu z nich...“

„Jo, ale pamatuješ si na ten den v Lektvarech?“ zavrtěla Parvati hlavou a její černý culík se tím pohybem rozhoupal. „Bylo úplně jasné, že se něco takového může stát. Vždyť vyhrožovali přímo před profesorem, pro Merlina!“

Napjatý hlas zpoza jejich zad vyděšeně dodával. „Slyšel jsem, že pohřeb bude muset být v uzavřené rakvi, protože tělo je... v hrozném stavu.“

„Zmijozelové jsou příšerní, ať jsou živí, nebo mrtví,“ přišla tvrdá odpověď od Seamuse Finnegana.

Harry cítil, že Snape pustil jeho ruku, aby mohl obejít společenskou místnost a prohlédnout si místnost ze všech úhlů. Jeho temné oči analyzovaly každé gesto, každý rozdíl ve výrazu, jak si tak nebelvírští mezi sebou povídali. Harry se postavil a pak si všiml, že jeho otec naslouchá Ronovi a Hermioně, kteří seděli blízko sebe na gauči a dívali se do ohně.

„Je to prostě příšerné,“ řekla Hermiona a jak se zamračila, zkrabatila se jí pusa.

Ron něco zabručel a rukou jí poklepal na koleno, na kterém měla sukni „Nepřesvědčíš mě, abych litoval smrti Zmijozela!“

„Mně je líto Harryho!“ řekla Hermiona a shodila jeho ruku. „Co myslíš, že to s ním udělá?“

„No, aspoň si nemusíme dělat starosti, že tolik času stráví s tím zatraceným Malfoyem...“

„Rone, vždyť moc dobře víš, jaký je Harry! Bude se z toho obviňovat. Bude si říkat, že mohl zastavit Malfoye, aby neopustil Snapeův byt a vůbec nezáleží na tom, že bez magie to nemohl dokázat...“

„Není to Harryho chyba, že Malfoy lezl do Sovince!“ vehementně namítal Ron. „A co tam vlastně Draco Malfoy dělal? To je to, co bych chtěl vědět. Předpokládám, že tam byl, aby zradil Harryho a něco se zvrtlo!“

„To je vedlejší,“ řekla Hermiona a vstala. Netrpělivě poklepávala nohou, zatímco Ron zůstal na gauči. „Pojď, podíváme se za Harrym, jestli bychom mu nemohli pomoct.“

Ron vstal a vzal Hermionu za ruku. „Tak pojď, ale příliš v to nedoufej.“

Hermiona polkla tak nahlas, až to bylo slyšet. „Máš pravdu, nedává mi to sice příliš smysl, ale Harry s tím Malofyem vycházel opravdu dobře. Nemyslím, že bychom mohli říct, nebo udělat cokoli, co by ho rozveselilo...“

Ron se pohrdavě usmál. „Ale to není to, co mám na mysli. Já si jen vůbec nejsem jistý, že se tam dostaneme. Předpokládám, že po tomhle...“ Než pokračoval, byl trochu na rozpacích. „Snape položí spoustu dalších strážních kouzel.“

„Nedivila bych se mu, kdyby neměl chuť věřit už nikomu. Nezbývá nám, než se ho pokusit přesvědčit, aby nás pustil dovnitř.“

Ron a Hermiona se otočili k díře v portrétu a bez toho, aby cokoli a komukoli řekli, tiše odešli.

Sen skončil a to, co viděl dál, už byly zase jenom vzpomínky, takže myslánka přestala být naplněná mlhou. Místo toho se třpytila. Harry viděl sám sebe v ložnici, jak se s očima dokořán, naplněnýma hrůzou a zděšením upřeně dívá na Dracovu postel...

To bylo poslední, co viděl, protože pak ho otec vytáhl z myslánky ven.

Místo do křesla dopadl na tvrdou podlahu.

„Ó Bože,“ vzdychl Harry a prožíval tu hrůzu znovu, protože jeho předchozí paměť se ztratila. Snape ho varoval, nebo se o to alespoň pokusil, ale to zděšení bylo stejně tak velké, že se mu třásly ruce, jako by měl nějakou ošklivou nemoc. Zahanbený tím, jak vypadá, se Harry vyškrábal na nohy, ochable se zhroutil na otcovu postel a jak seděl, schoval ruce pod sebe.

Snape si přitáhl křeslo tak, aby seděl přímo před ním. „A proč si myslíš, že to byl věštecký sen?“

Harry se chvíli na otce díval, jako by se pokoušel porozumět otázce. „Aha. Mělo to tu formu. Minulost, víření, budoucnost.“

„A ten sen o minulosti, ti potvrzuje, že to byl skutečný věštecký sen,“ ověřoval si klidně Snape a naklonil se do předu.

„Jo,“ Harry znovu zamrkal a zlobil se na ten pocti, který mu opět svíral krk s obavou, aby se nerozbrečel. Ani poté, co ho viděl v Devonu tolikrát křičet a brečet.

„Pak to nebyl věštecký sen,“ oznámil mu Snape a zavrtěl hlavou. „Protože ta takzvaná minulost je směšná, protože copak by si Lucius Malfoy zaskočil na rychlou návštěvu k mudlovské šmejdce a k jejímu manželovi, oznámit jim, že se musí rychle zabalit, aby se vyhnuli Voldemortovi? Zkus nad tím přemýšlet, Harry.“

Harry se sebou trochu škubl kvůli tomu zjevnému opovržení v otcově hlase.

Snape se zamračil. „Na co jsi myslel, když jsi šel dnes spát, Harry? Když pomineme můj šampón?“

„Ó Bože,“ zasténal Harry znovu. „Toho jsem se bál. Neměli jsme tak mluvit, pane profesore, je mi to moc, ale opravdu moc líto...“

„Myslím, že to překonáme,“ přerušil ho netrpělivě Snape. „Zapomeň na svoje obavy, Harry. A řekni mi. Na co si myslel, než si šel spát?“

„No, nemohu si vzpomenout, jak bych mohl? Vytáhl jsi ze mě všechny moje myšlenky.“

„Aha. Pravda.“ uznal Snape. To, že Mistr lektvarů něco přehlédl, bylo neobvyklé, proto Harry pochopil, že s tím snem není tak vyrovnaný, jak by chtěl, aby to vypadalo. „Jsi připraven na navrácení svých myšlenek? Nemělo by to být šokující, ale...“ odmlčel se. „Teď už si svůj sen budeš pamatovat, ale navrácení může způsobit pocit skutečnosti. Ten může být velmi... nepříjemný.“

„Nemůže být nic nepříjemnějšího, než to, co už jsem viděl,“ povzdechl si Harry. Zapomněl na místo ve vrácených vzpomínkách, kde jeho myslí vířila představa temného lesa. „Ta část o Luciusi Malfoyovi... ta opravdu nezní pravdivě, ale... ty... ty nepředpokládáš, že by se mohl změnit, že ne? Já si myslím, jo, já vím, že je to, jak jsi řekl, absurdní, ale... tedy, podívej na Draca. Teď už není tak špatný. Ty víš, že Ron řekl: povíme si to. Legrační...“

„Harry, ukazoval ten tvůj sen konverzaci Lucia Malfoye s francouzskou rodinou odehrávající se v poledne třináctého února?“ Čekal, dokud chlapec nepřikývl. „Každý měsíc, třináctého, je schůze Rady školy, a na několika posledních jsem byl přítomen, abych mohl odrážet Luciusovy pokusy o Dracovo vyloučení. Třináctého února byl Lucius v Bradavicích od časného rána do oběda. On nebyl ve Francii.“

„Možná to bylo o minulém únoru. Lucius vypadal stejně starý jako o Samhainu, takže nepředpokládám, že to bylo před desetiletími, ale možná to byla scéna z doby před jeho působením v Radě?“

„Byl v ní už, když byl Draco docela malý,“ tvrdil Snape a zavrtěl hlavou. „Vždy na schůzi přišel.“

Harry si odfrkl. „Mluvíme o Luciusi Malfoyovi! Ten nemůže uvažovat jako ostatní.“

„On dychtí po moci,“ ušklíbl se Snape. „Nemyslím si, že si dovedeš představit jak Rada uplatňuje svoji moc v Bradavicích, nehledě na to, že vlivem na život tady může dojít k ovlivnění mladých, ohebných myslí a vytvoření temných kouzelníků! Používejte hlavu, pane Pottere! Nic, než Azkaban, by mu nezabránilo zúčastnit se těchto schůzí! Opravdu by se nemohl vydat do Pyrenejí, aby varoval Mudly před zkázou.“

„Tak jo, takže byl v Radě, jak jsi řekl,“ rozhodl se Harry. „Ale stejně, mohl se přenést do Francie, to bych se vsadil. Možná tam zaskočil jen na pár minut a zašel si promluvit s těmi lidmi...“

„Nebyl ani okamžik z mého dohledu. Slyšel jsi mě? Ani okamžik, Harry. Nemohl jsem dovolit, abych ho neměl na očích, ze strachu, aby neproklouzl sem dolů a nepokusil se o něco zlého.“

„Uhm...“ povzdechl si Harry ztěžka. „Možná ta osoba na schůzi, kterou jsi viděl, byl nějaký jiný smrtijed pod Mnoholičným lektvarem? Takže skutečný Lucius byl ve Francii...“

„Nevěřím, že můžeš seriozně dokazovat, že člověk, který tě mučil jehlami se náhle rozhodne zachránit Mudly z Voldemortovy něžné péče!“ hněval se Snape. „Vnímáš vůbec, co říkáš? Je to jako ostatní sny. Je o tobě, ne o budoucnosti. Víš jak dlouho Draco toužil, aby se otec spasil, aby dosáhl toho, co já, odvrátil se od temné strany? Úřednice ti dokonce řekla, že on po tom dychtil, ale pak, když jsi viděl, co mu dělal, když tě rozčililo to Luciovo hrozné chování k němu, ale právě o tom je ten sen!“

„Ale moje věštecké sny se vždy uskuteční, ty to víš, takže musí být něco...“

„V případě, že ti to vyklouzlo z ochablé paměti, Nechystám se tě odadoptovat! Ačkoliv, jestli budeš trvat na tom o Luciusovi, budeš si to za chvíli sám přát!“

„No dobře, tak to neznamená, že Lucius Malfoy změnil strany,“ uznával Harry a třel si spánky. „Co když to bylo jinak, a on nebyl ve Francii. Když on byl tady a pokoušel se nechat Draca vyloučit, čehož jsi byl svědkem, musel být ve Francii někdo, kdo si na něj hrál. No, víš, Mnoholičný lektvar.“

„Jistěže cosi vím o Mnoholičném lektvaru,“ dodal Snape sarkasticky. „Co všechno o něm víš ty? Nebo, jinak, když jste se před několika lety vydali do zmijozelské společenské místnosti předstírat, že jste Crabbe - ty jako Goyle? - bylo tak snadné vystupovat v cizím těle? Měli jste dojem, že můžete kopírovat chování alespoň vzdáleně, nebo mluvit se správnou intonací, používat stejný slovník, i když vám zůstal váš vlastní hlas?“

Harry strnul. „Tys to věděl? Nikdy jsi nic neřekl, nezmínil jsi se, nechal jsi nás z toho vyváznout?“

„Neměl jsem žádný důvod vás prozradit. Jen jsem litoval, že jsem tu kočičí ženu neviděl osobně. Ale během těch vašich telecích let mi stěží mohlo něco uniknout, pane Pottere, i když jsem doufal, že si uvědomíte, že nejsem tak pitomý, jak jste předpokládali...“

„Nikdy jsem si nemyslel, že jsi hlupák!“

„Hlavní je,“ přerušil ho Snape, „že Mnoholičný lektvar nijak nepomáhá stát se tou druhou osobou. Je to kostým, nic víc. Jak úspěšné bylo moje zosobnění Lupina? Buď upřímný. Předpokládám, že Brumbál by si nedovolil tě klamat. Jak dlouho by trvalo, než by sis uvědomil, že nejsem ten vlkodlak?“

„Neříkej mu tak,“ mumlal Harry. „Hm, nevím, tak pět minut.“ Když se Snape zamračil, Harry vyhrknul: „Řekl jsi, abych byl upřímný! Já Remuse znám, to je vše. Mohl bych ti vyjmenovat rozdíly.“

„A Lucius Malfoy, ve tvém snu. Nezdálo se ti, že je to přesně jeho obraz? Jeho chování, do posledního detailu?“

Harry zamrkal. „No, ano. Ale jestliže to znamená, že to nemohl být nikdo jiný pod Mnoholičným lektvarem, znamená to, že to byl on sám a musíme se vrátit k tomu, proč udělal dobrý skutek!“

„Ne, znamená to jenom, ty pitomečku, že usilovně zápasíš se svými představami, protože je to tvé podvědomí, které ho vyvolalo! Samozřejmě, že vypadá přesně tak, jak by měl, Harry! Je produktem tvých vzpomínek. Ujišťuji tě, že kdybys viděl někoho pod účinky Mnoholičného lektvaru, choval by se ten 'Lucius' zcela odlišně.“

„Dobře, dobře, tak Mnoholičný lektvar to nebyl,“ uznával neochotně Harry. „A nevěřím, že se polepšil, opravdu ne. I když bych si to trochu přál, kvůli Dracovi. A že je mi z něj špatně. Působí to myšlenka, že ho chci vidět mrtvého, sežehnutého. Tedy, jedna moje část to chce, ale pak pomyslím na Draca a moje pocity se trochu změní. Ve skutečnosti,“ přiznával pomalu, „bylo pro mě lehčí nenávidět Luciuse, když jsem nenáviděl také Draca. Víš, že možná proto jsem se tak dlouho bránil uvěřit mu? Myslím, že jsem tušil, že se tím vše dost zkomplikuje.“ Harry se zamračil, „ale jak by ti mohl Lucius uklouznout, myslím, on sám?“

„Ne,“ oznámil mu Snape. „Ještě něco je špatně. Ještě jedna věc se během naší diskuze ukázala, že je to výplod tvé mysli a ne skutečný muž. Harry, Lucius Malfoy mluví plynně francouzsky. Ve tvém snu mluví ve Francii, s francouzskými kouzelníky, ale proč vede tu konverzaci v angličtině, dokonce i když jejich znalost byla zjevně v mnoha ohledech chabá? Jestliže to opravdu byla minulost, proč nemluvil Lucius francouzsky, jak je jeho zvykem vždy, když překročí Kanál?

„Protože já francouzsky neumím?“ troufl si Harry hádat.

„Ve věšteckém snu by tomu tak nebylo. Slyšel bys přesně, co říkají, ale vůbec bys jim nerozuměl. Ale jestliže si tvoje mysl, nejen pod psychickým tlakem, vytváří představy a zvuky ve snu, použije pouze ty jazyky, které znáš. Myslím, že tvoje znalost francouzštiny zahrnuje jen oui a monsieur, nemám pravdu? Přesně tato slova se ozvala uprostřed té angličtiny. Kouzelné, že? To se nezmiňuji o tvé představě, jak Francouzi vypadají, včetně toho stereotypu o příšerném akcentu...“

„Dobře, máš pravdu!“ připustil Harry. „Zřejmě ten sen neukazoval skutečnost. Tedy, tato část ne. A jestliže tato část ne, pak ani ta druhá, předpokládám. Ale... poslyš, jak si vyložit to, že jsem šel spát zarmoucený kvůli Dracovi, s přáním něčeho dobrého pro něj, a pak se mi zdál sen, ve kterém zemřel?“

„Já si myslím, že budeš znát odpověď, jakmile se vrátí tvoje myšlenky zpět.“

Harry zavřel oči a narovnal se. „Udělej to, jsem připravený.“ A ačkoliv si to myslel, byl to stejně šok, jak řekl Snape, cítil, jak zkušenost z toho snu proniká zpět do jeho mysli a zaujímá svoje místo. Byl trochu otřesený, pak se vzpamatoval. Dlouze si povzdychl a řekl: „Aha, tak to tedy je. Jo, myslel jsem si to. Opravdu jsem o tom hodně přemýšlel. Dává to smysl.“

„Něco specifického?“ ozval se Snape trochu netrpělivě.

Harry trochu zčervenal a přiznal: „Hm, musím se do věže přestěhovat co nejdřív, a bude to znít hloupě, po všech těch stížnostech na něj, ale Draco mi bude chybět. Myslím tím, že budu chodit na návštěvy, jak jsem slíbil, ale to nebude stejné, a je mi jako bych měl ztratit bratra, teď když ho konečně mám.“

„A ty jsi už ztratil blízké,“ připomněl mu Snape jeho vlastní slova. „A myslíš si, že se to bude stávat pořád.“

„Ano,“ vzdychl si Harry. „Takže, co budeme dělat? Myslím si, že sen asi není věštecký. Souhlasím s tebou. Ale pro všechny případy, neměli bychom varovat Draca? Nemůže být shozen ze Sovince, když odsud neodejde a kdyby věděl, že by mohl být zabit, pokud odejde, zůstal by tam, kam patří...“

„Ach ano, varoval bych ho v každém případě,“ řekl Snape ostře a jízlivě, mávl rukou ke dveřím, jako by to chtěl urychlit. „A když se zeptá, jak víš, že tvůj sen je věštecký, určitě mu vysvětlíš, že vždy tyto tvoje sny mají část se skutečnou minulostí a vystavíš se jeho posměchu, při představě, že jeho otec udělal něco slušného jedinkrát za svoji bídnou existenci!“

„Nemusím Dracovi vykládat o této části,“ slabě protestoval Harry.

„Ne? A jak ho pak chceš přesvědčit, že je opravdu v nebezpečí?“

„Já bych, ech, trochu bych musel lhát,“ rozhodl se Harry. Když Snape nahlas zavrčel, chlapec protestoval, „já dokážu udržet tajemství...“

„Ne deset hodin poté, co jsi dokázal opak. Nechtěj, abych začal s tím, co si myslím o tvém rozhodnutí vykládat mu o té věštbě, přestože jsem to jasně zakázal!“ Snape se ušklíbl a nemilosrdně pokračoval, „Já vím, pane Pottere, že jste dost Zmijozel na to, abyste udržel tajemství a lhal, když někdo nenaléhá na detaily. Můžu vás přimět, abyste mi tu právě teď do detailu vysvětlil, co jste si myslel, že děláte s tím Mnoholičným lektvarem před několika lety!“

Harry uznával, že je to asi pravda, ale ještě namítal: „Slíbil jsem neprozradit Ronovi, nebo Hermioně to o té operaci, dokud to nebude bezpečné a ty to víš!“

„Ale neklamal jsi je, i když to situace vyžadovala. Odmítl jsi o tom mluvit, a přičítám jim k dobru, že nenaléhali. Draco bude z tebe páčit detaily toho snu. Kdo by to nedělal, když by šlo o předpověď jeho vlastní smrti? Budeš schopen setrvat v té lži?“

Harry si zdráhavě přiznal, že nebude. Vždyť kdyby ho Draco nezastavil, byl by řekl o své magii Hermioně, když začala naléhat, aby jí vysvětlil své bolesti a zranění. A to přesto, že věděl, jak by jeho otec zuřil...

„Nakonec se můžu zmínit o tom, co jsem viděl Luciuse dělat,“ navrhl Harry. „A že to právě on Draca zabil, nešlo by to? Myslím, že by chtěl, aby to byla pravda! Možná by chtěl, aby to byla pravda, i kdyby to znamenalo, že dojde k souboji v Sovinci.“ Harrymu se náhle udělalo zle. „O Bože, Draco je opravdu hrdý na své zkušenosti ze soubojů. Kdyby uslyšel to o tom Sovinci, mohlo by ho napadnout, že je to výzva nebo tak. Já vím, že má problémy se sebeovládáním... ale ne... nemyslím, že by schválně vyhledával souboje... ale, co kdyby si myslel, že jeho otec se obrátil na stranu dobra? Co kdyby si myslel, že obě části jsou budoucnost? Když mu řeknu o tom snu, může se chtít vydat právě do Sovince!“

„Vážně si nemyslím, že by Draco jednal tak iracionálně,“ dodal Snape. „Ale Harry, něco mu říci by prostě bylo kruté. Nebylo by to příliš nebelvírské.“

Jako obvykle použil Severus jeho nebelvírské vlastnosti proti němu. „Ty jsi, ale manipulativní bastard, viď?“ poznamenal Harry s potěšením. Nepokoušel se získat převahu, jen chtěl otci ukázat, že chápe motivy jeho poslední poznámky.

„Skutečně,“ uráčil se ho Snape informovat. „Myslím, že posledně jsem byl krysí bastard. Ne, řekl bych, že naposledy jsem byl zlomyslný bastard.“

Do hloubi duše otřesený Harry zvolal: „Řekl jsi, že se do mě nebudeš plížit Nitrozpytem!“

„Nevzpomínám si na takový slib.“

„Ale počkej, já uzavírám svoji mysl jako šílenec... Ale ne, je možné, že čas od času skloním své ochrany aniž bych si to uvědomil?“

„Právě teď jsou dole,“ poznamenal Snape. „Zrušil jsi je, když jsi čistil svou mysl, abych mohl použít Myslánku na tvoje sny. Neublížilo ti to, jsem tomu rád. Ale, Harry, neselhal jsi při Nitrobraně a já nemusel tajně číst tvé myšlenky. Vždyť to zlomyslný bastard jsi si mnohokrát mumlal pod fousy během našeho pobytu v Devonu.“

„Vidíš, že jsi,“ bránil se Harry. „Zlomyslný. Já to pořád říkám. Ještě teď mě bolí rameno, jak mě kletba Troneo odmrštila přes celé pole až na tu kamennou zeď.“

Snape se zatvářil trochu otřeseně, jako by litoval své zlomyslnosti, ale nebyl ochotný se změnit nebo se omluvit. „Mohu ti to zahojit?“

Harry se trochu styděl, že si stěžuje, když Snape dělá co může, aby zajistil, že on přežije všechny ty kletby, co na něj pošle, takže zavrtěl hlavou. „To nic. To bude dobré.“

Snape jen krátce přikývl. „Teď k tomu snu. Jelikož je to jen určitý druh noční můry, neřekneš Dracovi ani slovo. Je to jasné?“

Harry utrápeně obrátil oči v sloup. „Nemyslím si, že to je věštecký sen, ano? Je to všechno hloupost a neudělám to. Ale co když nám něco uniklo? Co když nemáme pravdu? Musíme udělat něco, abychom Draca ochránili, musíme to udělat.“

„Velmi dobře,“ povzdechl si Snape, zcela jasně naštvaný. „Bude to kolosální ztráta mého času, ale zajdu osobně do Sovince a kouzlem zajistím, že nic většího než pták se nedostane dovnitř nebo ven. Jestliže by někoho napadlo chtít shodit Draca dolů, jen by s ním uhodil do neviditelné zdi. Odstraní to tvůj strach?“

Harry si to promyslel a rozhodl se, že ano. „Proč tam není stejné kouzlo jako tady?“ zeptal se, spíš jen tak ze zvědavosti.

Snape po něm bleskl pohledem, který říkal, že Harry není příliš bystrý. „Je tam. Věř mi, není nic strašnějšího, než možnost, že by některý student spadl ze Sovince, nebo kdyby sám skočil. Já přesto ty ochrany ještě zesílím, jak jsem slíbil.“ Jeho hlas zněl hedvábně: „A na oplátku uděláš něco ty pro mě.“

„Dobře, pomlčím o tom falešném věšteckém snu.“

„Něco jiného. Budeš si každý večer brát Pravdivé sny.“

Harry ztuhl. „Ty na studentech neexperimentuješ, pamatuješ? Nemůžu si to brát, když jsem měl věštecký sen!“

„To, co jsi měl, byla paranoidní halucinace,“ opáčil Snape. „Něco ti běhá po rozumu, maskuje se to jako věštecké sny a nepředstavitelně tě to stresuje. A mě s tebou, když musím absolvovat rozhovory typu Ty mě opustíš a nebo Draco zemře,“ vrčel . „Jednou už jsi mi říkal, že by sis přál, aby se ti přestaly zdát sny. Rozhodl jsem se, že to byl rozumný návrh. Budeš si brát Pravdivé sny, aby tahle noční dramata skončila. Konec debaty.“

„Ale ne, to není...“

„Uděláš, co jsem řekl,“ přikázal Snape a podíval se na něj přísně. Pak s podivně vyhýbavým pohledem dodal: „Trvá týden, než se ten lektvar připraví. Až ho připravím, vezmeš si každou noc jeden, dokud ti nedám jiné instrukce. Je to jasné?“

Harrymu připadalo divné, že kdykoli si předtím řekl o Pravdivé sny, měl jeho otec nějaké při ruce.

„Co se stalo s Nenapadlo vás, pane Pottere, že mám základní lektvary vždycky u sebe?“ vyzvídal Harry, poněkud zaskočen, když se na Snapeově krku objevil náznak rudnutí. Pak ten muž ale sevřel sanice, předvedl své železné sebeovládání, a skvrny zmizely. Harry byl ještě zvědavější než před tím, a tak naléhal, „Tati? Něco není v pořádku?“

„Kromě tvé neposlušnosti?“ zeptal se Snape ledově. „Ne, nic podstatného.“

Harry jasně cítil, že to není pravda, nebo ještě lépe, že je to pořádná lež. Ale bylo také podivné, že to poznal. Na rozdíl od Draca byl Snape výborný lhář. Musel být. A teď se nebyl schopen podívat Harrymu do očí. A ta poznámka o neposlušnosti... to bylo hodně divné, Snape s ním tímto způsobem už dlouho nemluvil, teď se na věcech většinou dohodli.

Ať už se stalo cokoli, mělo to něco společného s tím lektvarem, došlo Harrymu. „Proč nemáš připravené nějaké pravdivé sny?“ zeptal se mírně.

„To není tématem našeho hovoru. Nech to být.“

Harry zavrtěl hlavou.

„Jamesovi bys také takhle vzdoroval?“ vyštěkl Snape otázku takovým způsobem, aby bylo jasné, že chce tuto debatu ukončit jednou pro vždy.

„Já nevím, neznal jsem ho dost na to, abych to stačil zjistil,“ odpověděl Harry smírně. „Ale na tom nezáleží, protože teď jsi můj otec ty. A to neznamená, že se jenom budeš starat ty o mě, ale také, že se budu já starat o tebe. Jenže ty mi ani neřekneš proč nemáš ten pitomý lektvar. Jak myslíš, že se potom cítím? Myslíš, že se pak cítím jako tvůj syn, tati.“

„Nemohu uvěřit, že moje návyky při výrobě lektvarů mohou být zdrojem tvých obav,“ vrčel Snape a vstal tak prudce, až se křeslo převrátilo na kamennou podlahu. „Takže nemám žádné Pravdivé sny u sebe. Vzal by sis je, kdybych měl?“

„A proč je nemáš?“

„Pravděpodobně proto, že jsem je přestal vařit, ty bezduchá, pitomá, náhražko studenta!“

„Proč?“ zeptal se Harry a tentokrát byl jeho hlas tak naléhavý, že by se dal pokládat za křik. „Řekni mi, do háje, proč!“

„Neřvi na mě,“ zaječel Snape a ukázal třesoucím se prstem na dveře. „Jdi mi z očí! Hned, Pottere, hned teď!“

Ta slova se Harryho dotkla a vynesla na povrch jeho vlastní sarkasmus. „A tvoje další věta bude, že si nezasloužím být tvůj syn? A co řekneš, abys mě odsud dostal, když to nebude fungovat?“

Vypadalo to, že Snapeovi došlo, kam až by věci mohly dojít. Nebo kam vlastně už došly. „Já se nechci hádat,“ řekl tiše a rukou si přetřel unavené oči. „Jen bych chtěl být sám, Harry. Jdi prosím tě spát.“

„Ne.“

„Co jsi mi to řekl?“

„Ne,“ zopakoval Harry klidně. „chci, abys mi řekl, co je v nepořádku. Řekni mi o tom lektvaru.“ A když Snape nic neříkal, dodal Harry. „Prosím. Prosím, Severusi.“

Zdálo se, že to poslední slovo něco otevřelo. Snape zdvihl křeslo, které předtím převrátil a posadil se do něj a díval se na Harryho očima, muže o desítky let staršího, než ve skutečnosti byl. „Já...“ odkašlal si a pokračoval těkavým tónem. „Harry, vždycky jsem si myslel, že jediné, co po tobě chci je, abys měl respekt k mým názorům. Ale teď potřebuji, abys respektoval mě, přesto, že se mi to zdá o hodně těžší.“

Harry nad tím přemýšlel, ale jediné, co dokázal odpovědět, bylo, „Nerozumím ti, co tím myslíš...“

Snape mávl rukou do vzduchu, jako by nevěděl, kde začít. „Ten lektvar. Byl bych raději, kdybys to nevěděl. Ukazuje mě to ve špatném světle. Možná, kdybych nebyl Mistr lektvarů, bylo by to, co jsem udělal omluvitelné...“

Harry tomu stále nerozuměl, až ho pak nakonec něco napadlo. „Ty... ty jsi pokazil vaření? Jsi přece taky jenom člověk. Myslím, že už jsi mě viděl udělat horší a mimo to, už jsem tě přece zažil pokazit vaření, tenkrát s tou Vlčí zhoubou.“

„Uvařil bych Pravdivé sny i v bezvědomí,“ zavrčel Snape, i když ne příliš přesvědčivě.

„Tak co se děje?“

Snape náhle vypadal, jako že ho něco velmi zaujalo na zdi. „Ty ani netušíš, jak dlouho jsem ho bral. A nemáš tušení, z čeho je složen.“ Podíval se zpátky na Harryho. Pak následovala další dlouhá pauza. „Asi jsi si všiml, že v poslední době nejsem zrovna v nejlepší náladě.“

„Takže to nejsou jen smrtijedské aktivity, které tě pohlcují,“ hádal Harry, stejně jako se před tím dohadoval, že by to mohl být pocit, že je vyřazen z této války, co mu dělá starosti. Posmíval se přece kvůli tomu Siriusovi. „Má to něco společného s tím lektvarem.“

„Je to nedostatek toho lektvaru,“ přiznal Snape. „Přestal jsem ho dobrovolně vařit, abych neměl možnost si ho brát. Protože se z toho stal... zvyk, jak jsem nedávno pochopil. Popravdě, došlo mi to, když jsem ti říkal, abys byl opatrný a nestal se závislý na léčivých lektvarech. Uvědomil jsem si, že používám Pravdivé sny už déle než rok. Věř mi, že to dlouho bylo nezbytné. Musel jsem být schopen podat Řádu naprosto detailní hlášení o každém jednom setkání smrtijedů, které jsem navštívil. Pokoušel jsem se ho přestat brát, když byla má práce u konce.“ Vzdychl. „Jenže pak jsem začal mít hrozné noční můry o Samhainu a tak jsem se rozhodl pokračovat. A poté...“ nepatrně trhl rameny a sjel v křesle o trochu níž, „jsem už byl tak zvyklý ho brát, že jsem se ani nesnažil s tím přestat. Až do nedávna.“

„Aha,“ zamumlal Harry. „Ty jsi...“ nedokázal říct slovo závislý, přestože Snape to dokázal. To slovo znělo jako rozsudek, i když věděl, že by bylo špatné přemýšlet tímto směrem. Ale Snape mu řekl, že očekává jeho respekt, takže si Harry dával pozor, aby neřekl něco, co by znělo, že se jeho respekt ztratil, nebo zmenšil. „Takže, ty jsi... no, nemocný z toho nedostatku, předpokládám.“ Udělal nakonec kompromis.

Snape přikývl a posadil se rovněji do pozice, která se téměř blížila té, v které sedával obvykle. „Vrbenka nachová, to jak jsem ji náhle přestal užívat, ovlivnilo mou náladu... řekl bych, že jsem o něco prchlivější, než bych chtěl.“

„Jsem rád, že jsi mi to řekl,“ oznámil Harry, hlasem tak vřelým, jakým to jen dokázal. A pak mu došlo, že není správné, nevysvětlit Snapeovi proč, když ho k vysvětlení donutil a tak pokračoval. „Jsem rád, když vím, co se s tebou doopravdy děje. Protože já jsem vážně začal přemýšlet o tom, že se kvůli tomu, jak jsem ti zničil ty knihy, zlobíš víc, než jsi mi řekl. Už jsem dokonce poprosil Draca, aby mi půjčil nějaké peníze, abych ti je mohl koupit, ale on mi řekl, že to nebude k ničemu.“

Jeho otec se na něj podíval trpce. „To sis nemohl doopravdy myslet.“

„No... slyšel jsem, že jsi křičel na Nevilla a zahodil jeho knihu, když ji poničil a tak jsem si myslel, že jsi se tak choval proto, že se zlobíš kvůli tomu, co Lumos udělalo tvým knihám.“ Harry rozhodil ruce, ale pokračoval, rozhodnutý vysvětlit to Snapeovi tak, aby to pochopil. „Když jsem vyrůstal, nesměl jsem se dotýkat ničeho v Dursleyovic policích. Ani knih. Říkali, že by moje malé špinavé prsty umazaly stránky, ačkoli jediný, kdo všude rozpatlával čokoládu, byl Dudley. Vážně si nemyslím, že jsi stejný, ale opravdu jsem se cítil špatně, když jsem věděl, že jsem zničil tolik z tvých věcí. Myslím, že je to zvyk. Něco, jako ty a ten lektvar.“

„Když už o něm mluvíme,“ doplnil rychle Snape, „budu jich mít za týden pár hotových a ty si je vezmeš.“

„Teď ne... znovu ne. Možná bys ho neměl dělat,“ navrhoval chlapec. „Vždyť víš... no... pokušení?“

„Myslím, že se dokáži ovládnout,“ suše poznamenal Snape. „Můj nedostatek, jak jsi to nazval, je pod kontrolou. Jen bylo jednoduší, nemít je zatím u sebe. Ale pokud ho teď potřebuješ...“

„To, že mě poslední sen oklamal, neznamená, že skončili všechny moje věštecké sny.“ Dodal Harry. „Ten o zrušení adopce je jeden z nich. Jsem si tím naprosto jistý. Kvůli tomu Lotion Potion, pamatuješ?“

„Já vím, co je nejlepší...“ začal Snape ale Harry ho přerušil.

„Jako jsi věděl, co je nejlepší s Ronem?“

Snape přivřel oči. „A co se týče trestu pana Weasleyho, možná jsem měl víc, než jeden záměr.“ To bylo všechno, co připustil. „Ve skutečnosti jsem myslel, že čas, strávený ve sklepení, i když ho stráví opisováním vět, pomůže tomu tvrdohlavému mladému muži vidět to, co bylo přímo před jeho očima.“

„Vím, že jsi to tak myslel,“ naklonil se Harry dopředu, ruce si opřel o kolena a díval se otci do očí. „Ale neměl jsi pravdu. Nechci, aby ses urazil, ani nechci, aby si se zlobil a mám k tobě respekt, ale jediné, čeho jsi tím trestem dosáhl, bylo, že se Ron rozzuřil a dokud se zlobil, nedokázal tě vidět jinak, než jak byl zvyklý z hodin Lektvarů.“

„Nechápu, proč se v tom tak pitváme,“ poznamenal Snape. „Pokud tedy nechceš, abych souhlasil s tím, že víš víc, než já. V šestnácti prostě nejsi nejchytřejší na světě.“

„Nevím víc, než ty,“ připustil Harry. „Já jen nechci, abys mi cpal nějaký lektvar do krku.“

„Samozřejmě, že tě nebudu nutit, kluku pitomá,“ zkonstatoval Snape napjatě, i když poslední dvě slova, byla řečena o něco jemnějším tónem, než ta předešlá. „Věřím, že tvé hrůzostrašné sny, budou pokračovat a ten lektvar by ti mohl pomoci. A určitě bych tě nenechal si na něj přivyknout, pokud to je to, co ti vadí.“

„To vím, ale je to proto, co jsi říkal o míchání věšteckých snů a lektvarů. Dobře, tenhle o Dracovi nebyl věštecký, souhlasím. Ale... mohly by přijít další.“

„To nemůžeš vědět.“

„To ne,“ souhlasil Harry. „Ale pamatuješ, jak jsi říkal, že mé instinkty jsou často dobré?“

„Mám pocit, že mě na to nikdy nenecháš zapomenout.“

Harry se letmo usmál. „Tati... myslím, že bys měl o tom lektvaru říct Dracovi. On si také všiml tvé... no... změny nálady. A neboj, bude si tě ještě ráno vážit.“

Snape se na něj podíval tázavě. „Ty myslíš, že bych ho měl jít teď vzbudit?“

„Ne, to ne, to je jen takové mudlovské rčení. Znamená... nelam si s tím hlavu. Je hloupé.“

„Myslím, že tvé blábolení definitivně ukazuje, že se potřebuješ jít vyspat.“

„Jo.“ Harry zívl a najednou se cítil tak unavený, že si připadal víc mrtvý, než živý. „Mám ti vrátit ty ponožky, než půjdu?“

„Ne, prostě jen jdi. Dobrou noc. Harry.“

„Dobrou noc,“ odpověděl mu Harry a pomyslel si, že je to o hodně lepší, než to předcházející Snapeovo 'Jdi mi z očí'. Dokázali se pohádat a usmířit bez toho, aby to trvalo několik dní. To bylo pro Harryho příjemné pomyšlení. Zamířil ke dveřím, které pro něj Snape mávnutím hůlky otevřel.

Když byl znovu ve svém pokoji, podíval se na Draca z takové vzdálenosti, aby ho ani zmijozelské reflexy nepostřehly. Nemohl si pomoci, ale musel o svém snu přemýšlet. Bude to v pořádku, že ano? Ta hloupá věc nebyl věštecký sen a Snape stejně zabezpečí Sovinec. A Draco by nikdy neopustil sklepení...

„Znovu si hraješ na ghúla?“ přerušil jeho myšlenky Dracův hlas.

Zmijozelské reflexy byly lepší, než si myslel. Harry si to uložil do paměti pro případ, kdy by musel čelit svým novým spolužákům z koleje na jejich vlastním teritoriu.

„Ne, jen jsem se zamyslel,“ odpověděl.

„Pomohl ti Severus s tvým snem?“

„Jo...“ Harry unaveně zalezl do postele a chvíli zápasil s přikrývkou, dokud s ní nebyl spokojený.

„Tak to je dobře...“ Draco znovu usnul.

A chvíli po něm i Harry.

***

Harry nevěděl, jestli Snape Dracovi tu situaci s lektvarem vysvětlil, jen si všiml, že v dalších dnech zmijozelský chlapec nemluvil o Snapeově náladě, nebo o jeho prchlivosti. A to bylo jen dobře. Harry nevěděl, jak by to vysvětlil, a navíc to ani nebyla jeho úloha.

To ráno se Snape vrátil ze snídaně ve Velké síni se spoustou balíčků, které za ním poletovaly. Kysele se podíval na Harryho a vysvětlil mu, že jsou to knihy. Jedno rychlé kouzlo a každý z úhledně zabalených balíčků, ukázal svůj obsah. Snape část z nich odvelel do kanceláře a vzhledem k tomu, že byla sobota, požádal Harryho a Draca, aby zbytek knih zařadili do knihovny. Slíbil jim, že je odpoledne vezme do Devonu, na což se Draco zakřenil a Harry zaúpěl. A pak je Snape znovu opustil, mumlajíc něco o tom, že se někdy cítí spíš, jako mistr školních trestů, než jako Mistr lektvarů.

Draco neztrácel čas kouzlem na otvírání krabic, ale když se pokusil donutit knihy, aby z nich vylétly, začaly obaly rudě jiskřit. „Vypadá to, že na některých z nich, je nějaká ochrana.“

To bylo pro Harryho nové, že knihy mohou být strážené. Ale pustil se do toho a začal vyndávat obsah z krabic. Netrvalo mu dlouho, než pochopil, že po prvních pěti sekundách je jediný, kdo pracuje.

„Nestane se z tebe domácí skřítek, když mi pomůžeš,“ oznámil, zatím co položil sadu černých knih na stůl.

Draco zdvihl oči od útlé knihy, která upoutala jeho pozornost. „No jo, tak dobře, když na tom trváš.“ Ale místo toho, aby začal pomáhat, posadil se za stůl a prohlížel si hřbety několika výtisků, na něm ležících. „Víš, já přemýšlím, jestli je to nějaký test,“ přemítal.

Harry se na něj zvědavě podíval.

„Vypadá to, jako bychom měli jen zařadit knihy do polic,“ přemýšlel Draco nahlas. „Ale nedostali jsme žádné instrukce. Severus je pravděpodobně zvědavý, jak si s tím poradíme.“

Harry přestal vybalovat a prohlížel si tituly knih. „Budeme je řadit podle abecedy, nebo podle předmětu?“

Draco se zlomyslně usmál. „A co kdybychom je, jen tak pro legraci, srovnali podle velikosti? Velké naspod a malé navrch.“ A když Harry zavrtěl hlavou, naléhal. „Vždyť víš, že na tom nezáleží. Když Severus chce nějakou knihu, prostě si ji jen přivolá podle titulu.“

„Ale vždyť jsi říkal, že jsou ty knihy chráněné...“

„Proti Accio ne,“ poznamenal Draco svým oblíbeným arogantním tónem.

A tak Harry souhlasil, že by mohla být docela legrace, vidět ten výraz na Snapeově obličeji, když mu poskládají knihy tímto způsobem. A byla to neškodná legrace. Ne, jako když si ji dělali z jeho šamponu, nebo spíš z jeho nedostatku...

„Nejhorší věc, která se nám může stát je, že nás to nechá udělat znova.“ Přemlouval ho Draco. „Ale třeba se bude smát, a vždyť víš, Severus by se potřeboval něčemu zasmát.“

Harry se na druhého chlapce podíval ostře, ale nedokázal říct, jestli mluví o Snapeově problému s Pravdivými sny, ale byla pravda, že by bylo dobré, vidět otce něčemu se smát...

Harry přikývl a udělal hromádku velkých knih a odložil je stranou. Draco mu nepomáhal, ale Harry už to od něj ani nečekal. Zmijozelský chlapec se pravděpodobně rozhodl, že už odvedl svůj díl práce tím, že řekl, jak mají být knihy zorganizovány, i když jeho návrh byl ze všeho nejvíc vtip. Ale ještě předtím, než si Harry mohl začít stěžovat, rozezněl se magický zvonek u dveří a Draco se natáhl, aby viděl na pergamen, ze kterého přečetl. Hermiona Grangerová.

„Měl bys jí říct, aby nás alespoň o víkendu nechala na pokoji,“ stěžoval si Draco, ale když jí otevřel dveře, byl zdvořilý. To Harryho potěšilo.

Když Hermiona uviděla Snapeův obývací pokoj, oči se jí nadšením otevřely dokořán. Jak Harry předpokládal, její první slova byla. „To jsou ale úžasné knihy...“ a potom si klekla a uchváceně si prohlížela obsah krabic. „Více než lektvary, Úvod do obrany, některé z nich vypadají jako knihy z oddělení s omezeným přístupem.“ S nadšením se obrátila na Harryho. „To musí být to nejlepší na tom, když člověk bydlí tady. Vždycky jsem si říkala, že Snape musí mít skutečně skvělou sbírku. Rozšiřuje ji pravidelně? Máte pořád nějaké nové knihy, když jste tady dole?“

Harry zavrtěl hlavou, nadšený, že pro jednou vede s Hermionou normální hovor. Mělo ho to napadnout už dřív, že by měl její mysl zabavit nějakými knihami. „Tyhle jsou náhrada za ty, co jsem zničil. Draco ti o tom říkal. Pamatuješ?“

Hermiona se podívala na zmijozelského chlapce, který seděl za stolem a četl tu samou tenkou knížku, do které byl zabraný už předtím. Harry se naklonil, aby viděl na titul a potěšilo ho, že i na tuto vzdálenost byla ta malá písmenka čitelná. Krev je silnější než lektvar... Harry si nebyl jistý, co kniha s takovým názvem může obsahovat, ani co na ní mohlo Draca zaujmout.

Dal dohromady pár malých knížek o různých semenech. Bývaly by se mu hodily, když luštil nebelvírské přání a natáhl se, aby je dal do nejvyšší police.

A tehdy se to stalo.

Hermiona se na něj otočila, aby se zeptala ještě na něco okolo Snapeových knih, ale místo toho spatřila na Harryho předloktí, ze kterého se shrnula košile, příšernou černo-žlutou obrovskou modřinu.

Hermiona zděšeně zalapala po dechu a Harry si pomyslel. Kruci. Měl jsem nechat Snapea, aby mi jí uzdravil. Jenže on si přál, aby ho jeho otec respektoval a ne, aby si o něm myslel, že je ubrečené děcko. A navíc to bylo dost vysoko na to, aby to někdo mohl vidět... jenže Hermiona to teď viděla.

Harry si bleskově stáhl rukáv zpátky, ale ne předtím, než Draco, který postřehl změnu nálady vzhlédl od svého čtení a prohlédl si celý ten výjev.

„Harry...“ začala Hermiona.

Tenhle tón už znal. Znamenal, že už má dost jeho lží a vytáček. Znamenalo to, že už nebude zticha. Znamenalo to, že něco udělá. Znamenalo to, že půjde a řekne někomu, že ho Snape týrá. Pro smilování! A nebo obviní Draca s tím, že Snape s tím nic nedělá. A půjde a řekne to Brumbálovi, nebo možná Úřadu pro záležitosti kouzelnických rodin a ta příšerná čarodějka přijde zpátky a vezme ho odsud a nechá Snapea podepsat nějaký hrozný papír, na kterém bude napsáno, že nebyl dobrý otec, nebo něco takového. Harry to jasně viděl ve své hlavě.

Měl bych jí to říct, rozhodl se Harry náhle. Severus to pochopí. To, že to bude vědět, nebude žádný opravdový problém. Hermiona zachová mé tajemství, stejně jako Ron.

„Je to takhle,“ přerušil ji uprostřed řeči. „Já tvrdě pracoval na tom, aby se má magie vrátila...“

„A rozhodl se zkusit létat,“ přerušil ho Draco a v jeho stříbrných očích zářila hrozba, že pokud Harry nezmlkne, Draco najde cestu, jak ho k tomu přinutit. „Ještě ke všemu na mém koštěti. Pokud by se mě byl zeptal, řekl bych mu, že jsem ho už před lety zaklel, aby každého, mimo mě, shodilo. Základy života ve Zmijozelu.“ Vysvětloval Draco.

Hermiona se tvářila nedůvěřivě a nebylo divu. Ani ve svých nejlepších dobách Draco nebyl nijak dobrý lhář. A v celém tomhle vyprávění, byl také slyšet spodní vzteklý tón, že to znělo až podezřele. Možná si Hermiona bude myslet, že je Draco stále ještě rozzlobený, protože si Harry půjčil jeho koště bez dovolení. Harry samozřejmě věděl pravdu. Zmijozelský chlapec pěnil, protože Harry málem přiznal pravdu o tom, že se jeho magie vrátila.

„Aha, takže ty jsi spadl z koštěte?“ zopakovala Hermiona takovým tónem hlasu, jako by měla problém takovou hloupost jen zopakovat. „A to se stalo kde? Tady v obýváku?“

Draco se zasmál tak neupřímně, až to s Harrym trhlo. „Prosím tě, Severus nás občas bere ven, copak se ti nikdy nestalo, že jsi sem přišla a nikdo tu nebyl?“

Hermiona pomalu přikývla, ale pořád se tvářila podezřívavě, když naléhala. „A kam vlastně chodíte?“

„To musí zůstat tajemstvím,“ informoval ji Draco. „ Promiň, asi jsme, co se týče Harryho ochrany, trochu paranoidní, ale předpokládám, že proti tomu nebudeš nic namítat.“

Když Hermiona ještě pořád vypadala pochybovačně, Harry pokračoval: „Poslouchej, já vím, že ta modřina vypadá hrozivě, ale ty tomu nerozumíš...“

„Zmlkni, Pottere,“ okřikl ho Draco.

„Chtěl jsem jenom říct...“

„Je jen jediná věc, kterou můžeš říct,“ varoval ho Draco temně. „A to, že už se nikdy nedotkneš mého koštěte!“

Harryho napadlo, že je to ten druh rozhovoru, který nikdy nechtěl mít před posluchači. Celé se to nějak pokazilo. A tak obrátil oči v sloup, když zavrčel. „Už se nikdy nedotknu tvého zavšiveného koštěte. Však víš, že někteří z nás mají kulový blesk.“

„A z jakého důvodu jsi si létání nezkusil na svém kulovém blesku?“ vyzvídala Hermiona chytře.

„Dracovo koště bylo při ruce,“ vymýšlel si Harry. Pak se mu ulevilo, že alespoň něco z toho, co řekne, je pravda. „Brává si ho s sebou, když my tři opouštíme sklepení.“

„Aha, chápu,“ řekla Hermiona, tónem, ze kterého bylo jasné, že mu nevěří ani písmenko.

A tak si Harry nedokázal představit, jak to vlastně skončí.