Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Vážně, Pottere,“ ptal se Draco, „kolikrát ten svůj starý zatracený kufr hodláš přebalovat?“

„Dokud se mi nepodaří nacpat do něj všechny moje krámy,“ vysvětloval Harry a vztekle vytáhl pomačkaný svetr, aby si udělal místo pro zbytek svého oblečení.

„Jeden by skoro řekl, že tě vychovávali mudlové,“ protáhl Draco.

Harry se na něj pokusil podívat navztekaně, ale zjistil, že se nedokáže nesmát. Draco už se déle neudržel. „No dobře,“ vzdychl svým oblíbeným přehnaným způsobem. „Přestože si užívám, jak tady ze sebe děláš pitomce, je to už trochu únavné. Takže se dívej a uč se.“

S těmi slovy párkrát mávl hůlkou dopředu a dozadu, aby vysypal z Harryho kufru všechno, co v něm bylo. Knihy, dárky, oblečení a různé drobnosti vylétly ven a složily se na hromadu uprostřed místnosti.

„No tak!“ namítal Harry. „Vždyť mi něco rozbiješ!“

„Jako kdybych nepoužil kouzlo Dobře se slož,“ vytahoval se Draco, pak ale jeho úsměv, ve kterém bylo napsáno všechno-vím-lépe, zmizel. „A do háje, já jsem ti rozbil zrcátko...“

Harry zrcátko popadl a přitiskl si ho k hrudníku. Krk se mu sevřel úzkostí. Napadlo ho, co by asi tak Sirius říkal na to, že teď považuje Draca Malfoye za svého bratra... a pak taky, Sirius by nikdy nedovolil, aby se Snape stal jeho opatrovníkem. A tím méně otcem. I když si uvědomoval, že by neměly, stále ho tyhle myšlenky rozrušovaly. „To už bylo rozbité,“ oznámil a roztřásl ho známý pocit viny.

Dýchej, Harry...

Párkrát to udělal a pak se rozhodl odložit zrcátko na postel. Nedokázal se už na něj ani podívat.

Draco se nad jeho chováním pozastavil, ale pak raději změnil téma. „No dobře,“ zamyslel se a předklonil se, aby si kufr pečlivě prohlédl. „Teď se podíváme, co můžeme s tím tvým... hmmm...“

„Co máš v plánu?“

„Trpělivost,“ napomenul ho jemně Draco, zabraný do svého úkolu. Vzduch se naplnil latinskými slovy a zmijozelský chlapec mával hůlkou docela legračním způsobem.

„Tak se ukaž,“ pokoušel se Harry vědomě o lehkovážný tón.

Draco ho ignoroval a dokončil kouzlo. Naposledy mávl hůlkou, a když poklepal na otevřené víko kufru, oznámil: „Tak a je to. Nebude to teď jednodušší, než trávit celý víkend tím, že se budeš pokoušet zničit si všechny svoje věci?“

„Ale já ještě pořád nevím, co jsi udělal!“

Draco se mu trochu smál. „To je tvůj dodatečný dárek, Harry. Kufr s kouzelnickým prostorem. Nemysli si, že jsem si nevšiml, jak jsi obdivoval ten můj. Ten tvůj je teď třikrát tak velký, než byl předtím.“

„Ty sis svůj kufr zakouzlil sám?“

„Ale jdi ty. Ten můj je dílo profesionálů. Vážně jsem ti chtěl koupit pořádný kouzelnický kufr, ale když jsem se o tom zmínil před Severusem, řekl mi, že máš poněkud patetický a sentimentální vztah k tomuhle, který používáš už od prvního ročníku...“

„Nepoužil by vůči mně slovo patetický!“

„No dobře, nepoužil,“ připustil Draco. „Ale ten zbytek řekl. Takže jsem ti prostě jen zvětšil kufr, ke kterému jsi tak pateticky připoutaný.“

„Spratku.“

Zmijozelský chlapec se usmál: „Není zač.“

„Aha. No dobře, děkuju,“ dodal po úvaze Harry.

Ale vypadalo to, že Draco ještě nepřekonal svou náladu poučovat. „Musím připustit, že bylo docela zábavné dívat se na to, jak se tam ty věci pokoušíš dostat. Proč jsi je, pro Merlina, prostě jen nezmenšil?“

Harry ztuhl. „Viděl jsi můj Lexikon kouzel? Bylo kouzlo na zmenšení napsáno uvnitř?“

Draco poněkud zaskočen zdvihl obočí. „Chceš tím říct, že to neumíš? To je zvláštní. Hmm, děláš přece kouzla, která si vyžadují jen povrchovou magii, že?“

„Jasně,“ souhlasil Harry. „Ačkoli, několikrát jsem náhodně změnil věci, když jsem žil u Dursleyových, takže předpokládám, že tohle konkrétní kouzlo může být utvořeno i temnými silami, ale problém je, že si ho nedokáži vybavit v hadím jazyce.“ Harry pokrčil rameny. Má sice svou temnou magii docela dobře zvládnutou, ale to neznamená, že dokáže všechno, co by chtěl. Jako ten Dracův pitomý požadavek, aby se podíval skrz zeď, a nebo tu spoustu kouzel, které se mu nepodařilo přeložit. I když je jeho magie silná, stále má své hranice.

„I ty chudinko,“ poznamenal Draco neupřímně. „To je ale hrůza. Nezbývá ti nic jiného, než si tady brečet do polívky nad tím, jak si slabý a bezbranný a jak skoro ani nejsi kouzelník...“

Harry ho z legrace plácl. „Víš ty co? Sklapni a nauč mě to kouzlo na kouzelnický prostor.“

„Znám jen tu nejjednodušší variantu,“ přiznal zmijozelský chlapec a zakřenil se, bez pochyby nad tím, že umí něco, co Harry ne. „Nedokázal bych zakouzlit celou zeď, jako třeba Severus a bezpochyby ti nedokážu pomoct s hadí řečí. Uvědomuješ si, jak příšerně to zní? Nicméně, myslím si, že bychom na tom kouzlu měli pracovat až zítra, až bude Severus doma. Však víš, pro případ, že by ses třeba roztrhl do dvou dimenzí nebo tak něco.“

Harry se poněkud zašklebil, když si vzpomněl na plány svého otce. „Zítřek je moje poslední volná sobota. Pak už nebude nic než praktika z Lektvarů, pokud se mi nepodaří přesvědčit Severuse, aby mě alespoň občas pustil do Prasinek.“

„Mé srdce krvácí,“ suše poznamenal Draco. „Zvláště když zvážím, jak pravděpodobné je, že se do Prasinek dostanu já.“

„Já ti něco přinesu,“ slíbil Harry.

Draco vypadal smutně, ale pokusil se celou situace zlehčit: „Dobře, znáš mě, mám rád diamanty a smaragdy. A závodní košťa...“

„A zmrzlinu tisíce příchutí,“ dělal si z něj legraci Harry.

„To tam mají?“

„Jen si dělám legraci,“ usmál se Harry na bratra a užíval si jeho zmateného pohledu. Pak si úhledně zabalil všechny věci do kufru, přestože byl teprve pátek a do nebelvírské věže se měl vrátit až v neděli večer.

***

„Na tom, že se vrátíš k normálnímu rozvrhu, je jedna věc dobrá,“ řekl Draco odpoledne téhož dne, právě když dopili odpolední čaj, o kterém prohlásil, že ho prostě musí mít. „Zatímco ty budeš jíst ve Velké síni a já tu budu opatrovat oheň v domácím krbu, budeme schopni vypozorovat, kolik jídel Severus skutečně vynechá.“

„To je dobrý nápad. Jenže si myslím, že často jí s ředitelem.“

Ať už chtěl Draco odpovědět cokoli, byl přerušen tím, že se v krbu objevily nejprve plameny a potom svitek pergamenu, který se tam zhmotnil a pak se z něj vykutálel.

„Že by znova Steyne?“ přemýšlel Harry, odložil sušenku a klekl si, aby na dopis lépe viděl.

„V klidu, poznávám tu stužku, takovou použila Pansy, když mi minulý týden psala.“

Harryho by nikdy nenapadlo, že zrovna Parkinsonová by byla typ na růžovou. „Nezmínil jsi se, že ti psala.“

„Nezmínil jsem se o spoustě dopisů,“ zavrčel Draco, ale pak se rozhodl dodat. „Znělo to, jako by mi konečně byla ochotna naslouchat. A psala mi, že spoustě zmijozelských začínají některé věci vrtat hlavou. Jak znám Pansy, pravděpodobně je to fakt, že je Pán zla nečistokrevný. Ale budeš prostě muset vyjít z toho, co je, doufám, že to chápeš... co se děje?“

„Jak ti může poslat dopis krbem?“

Draco na něj zíral. „No docela snadno, řekl bych. Nepodařilo by se jí poslat krbem dopis očarovaný dýkovým kouzlem nebo něčím podobně nebezpečným. A přesto Severus i já prohlížíme dopisy velmi bedlivě, protože opravdu chytré kouzlo by ochrany mohlo překonat. Ačkoli ty v nebezpečí nejsi, samozřejmě. Magie krve je opravdu výjimečná.“

„Nejsem hlupák. Myslel jsem tím, odkud ti to posílá? Nemyslím že by mnoho krbů na hradě bylo zapojeno do sítě.“

„No, nemyslím, že by používala ředitelův,“ posmíval se Draco. „Ale jsou tu ještě další. Umbridgová nechala ten svůj používat vyšetřovatelský tým.“ Když zachytil výraz na Harryho tváři, dodal: „Podívej, nám to připadalo jako hra. Jako další kolo soutěže Nebelvír proti Zmijozelu...“

„Hra,“ mrmlal Harry.

„Myslel jsem, že už jsme to překonali.“

„Ale to nebyla hra, Draco!“

„Já vím, řekl jsem, že nám to připadalo jako hra. Bylo to pitomé a zatraceně nebezpečné. Bylo mi patnáct a byl jsem idiot, jak už jsi jednou řekl. Takže můžu si přečíst svůj dopis?“

Harry se jednou, dvakrát, třikrát zhluboka nadechl, aby se uklidnil. „Jo, samozřejmě, ale nejdřív si ho prohlédni. Jen tak pro případ.“

Draco to udělal. „Je to určitě od Pansy,“ oznámil poté, co dopis podrobil celé sérii identifikačních kouzel.

„A jsi si jistý, že to není udělané tak, aby tě to proklelo?“ zeptal se Harry pochybovačným tónem. „To víš, poslal jsi ji ke Svatému Mungovi. Nemyslíš, že se ti bude chtít pomstít?“

„Je to čisté jako sklo,“ trval chlapec na svém, když popadl svitek a rozbalil ho. Harry tím byl udivený, zejména proto, že dopisu od vlastní matky se Draco ani nedotkl. Když Dubby nechal Narcisin dopis zmizet lusknutím prstů v momentě, kdy měl v ruce dopis pro Walpurgise Blacka… Harry si vzdychl při vzpomínce na scénu, která pak následovala. Draca samozřejmě rozzuřilo, že dopis od jeho matky byl zničen, a tak se pokusil skřítka uškrtit. Harry ho musel držet, dokud Dubby nezmizel.

Severus strhl Zmijozelu body.

„No?“ zeptal se Harry.

Zmijozelský chlapec se podíval nahoru, pak se zamračil a zakouzlil Tempus, aby zjistil, kolik je hodin.

„Co píše?“

„Myslím, že se rozhodla být na mě zase milá,“ pokrčil Draco rameny a vyhnul se Harryho pohledu. „Je to... no, nevím, jestli romantické je to nejlepší slovo, ale rozhodně to není nenávistné.“ Úsměv, který se pokoušel skrýt, mu poněkud zkřivil rysy. „Její poslední dopis byl stejný.“

Harryho napadlo, že to potom vysvětluje ten sen. „A co píše o Zmijozelech?“

„Nic moc,“ řekl Draco, ale jeho pohled byl tak vyhýbavý, že Harry věděl, že se něco děje. „Hele, víš, jak připravuji ten lektvar? Je potřeba ho zamíchat čtyřicetkrát po směru hodinových ručiček a dvacetkrát proti. Vím, že nesmíš vařit bez dohledu, ale tohle je potřeba jen zamíchat a je to stabilní směs. Nedá se na tom nic pokazit...“

„Jasně,“ přisvědčil Harry nevzrušeným hlasem a skutečně se vydal směrem k laboratoři, ale předtím, než do ní vešel, zastavil se a poslouchal tak soustředěně, jak jen dokázal. Neslyšel žádný zvuk rolovaného pergamenu, ani škrábání brku... ticho bylo porušeno jen téměř neslyšným cvaknutím otevíraného kufru.

Potichu si to zamířil do ložnice, prohlédl si scénu před sebou a káravým tónem oslovil zmijozelského chlapce: „Draco!“

Ten se otočil s Harryho neviditelným pláštěm v rukách.

Harry neztrácel čas, vytrhl mu ho a hodil zpátky do kufru. „Co si myslíš, že děláš?“

„Nic,“ koktal Draco. „Jen jsem si ho chtěl na chvíli půjčit, vážně. Trochu se stydím. Víš, Pansy byla v tom dopise dychtivá a toužící, a tak jsem chtěl mít trochu soukromí, abych jí mohl odpovědět. Ale jdi. Copak ty občas nesedíš za zataženými závěsy a nemyslíš na tu Patilovic holku, co s tebou šla na ples?“

Harry se na něj podíval nazlobeně. „Dobře, pokud potřebuješ soukromí, rád ti vyhovím, nechám tě tu v klidu napsat tvou odpověď a mezitím si sednu do obýváku a počkám, až to napíšeš, co ty na to?“

„Všiváku. Můj lektvar potřebuje zamíchat...“

„Tak si ho zamíchej a napiš svůj dopis později,“ navrhl Harry rozumně.

Dracova ruka se pevně sevřela kolem dopisu. „Poslouchej, Pottere. Nemám teď nejmenší náladu vařit. Tak to prostě jdi zamíchat, potřebuji se soustředit!“

„Ty poslouchej, Malfoyi,“ řekl Harry a došel ke zmijozelskému chlapci. „Jediná věc, kterou potřebuješ, je zaměstnat mě v laboratoři, aby si se mohl vyplížit ze Severusova bytu! Už jsem ti dnes jednou řekl, že nejsem pitomec.“

„Nemám v plánu se odtud vyplížit...“

„Jediný důvod, proč potřebuješ můj plášť, je, aby ses mohl skrýt, a vzhledem k tomu, že si nedokážu představit, proč by jsi se chtěl skrývat přede mnou, máš očividně v plánu opustit sklepení! Takže ven s tím a tentokrát mi řekni pravdu!“

„Ty si myslíš, že víš vždycky všechno,“ vrčel Draco.

„Co je v tom dopise?“

„Do toho ti nic není, Pottere...“

Harry se podíval na Salsu, která naštěstí byla ve své krabičce na nočním stolku, pak zamířil svou ruku na dopis a zaječel: „Dracův dopis sem!“

Zmijozelský chlapec zaklel, když se mu svitek vytrhl z ruky a přeplachtil přes místnost.

„Přemýšlím nad věcmi, které jsi celou dobu psal,“ četl Harry nahlas. „Cítím se teď kvůli té noci ve Zmijozelu špatně...“

„Vrať mi to!“ snažil se mu ho Draco vzít.

Harry vyskočil na postel a schoval dopis za záda. „Řekni mi pravdu. Pravdu, nebo ten dopis pošlu rovnou Severusovi...“

„No dobře,“ odsekl Draco. „Je připravená vyslechnout si mě, jaké to doopravdy je sloužit Pánu zla a čeká na mě. Právě teď. Chce se ptát a já za ní musím jít, abych s ní mohl mluvit.“

„No to tedy ne. Může své otázky napsat v dalším dopise.“

„Ona je Zmijozel, Pottere. Není tak pitomá, aby ty otázky napsala! Ve špatných rukách by to byl rozsudek smrti.“ Draco se odmlčel. „A slez z té postele, vypadáš jako blbec!“

Harry seskočil. „Takže ona nemůže napsat své otázky, ale může napsat, že by chtěla vědět, jaké to doopravdy je sloužit Voldemortovi?“

„Samozřejmě, že ne! Četl jsem mezi řádky, jako vždycky, i když chápu, že pro Nebelvíry je tento způsob poněkud nepochopitelný!“ vztekal se Draco.

„Já jsem i Zmijozel, jak neopomeneš připomenout pokaždé mým nebelvírským přátelům!“

„Tak si to přečti!“ vybuchl Draco. „Do toho, tentokrát ti v tom nebudu bránit.“

Harry se podíval nejprve podezíravě na svého bratra a pak dolů na dopis. Nebylo tu žádné oslovení, ani podpis, jen dlouhý souvislý text, který připomněl Harrymu svou formou tu spoustu esejů, jejichž opravováním strávil tolik času.

Přemýšlím nad věcmi, které jsi celou dobu psal. Cítím se teď kvůli té noci ve Zmijozelu špatně. Přeji si, abych ti byla bývala lépe naslouchala, protože teď mě napadá, že je spousta věcí, na které jsem se tě mohla zeptat. Je pro mě těžké uvěřit, že to bylo opravdu tak zlé, to, co jsi té noci viděl. Ale ty pořád opakuješ, že problém není v tom, že to bylo zlé pro něj, ale že je to zlé pro nás. Však víš, že mi to nedávalo vůbec smysl. Ale teď mě některé okolnosti donutily o tom přemýšlet, nejvíce to, jak se nás už měsíce snažíš přesvědčit. Už delší dobu bych si s tebou o tom všem chtěla promluvit osobně, protože, jak sám víš nejlépe, dopisy mají hodně omezení. A mimo to, vzpomínám si, jak jsme si dřív povídali. Možná mi to prostě jen schází. I když potom všem, co se stalo... no, však víš. Tenhle dopis jsem v několika posledních dnech přepisovala snad desetkrát. Když jsem se pokoušela najít ta správná slova. To, co se ti pokouším říct, že tě vážně chci vidět. Právě skončilo vyučování. Pošlu ten dopis a pak půjdu do toho starého nepoužívaného skladiště, kam jsme se chodili... no, však víš, které myslím. Budu čekat dvacet minut. Když nepřijdeš... víš, jak jsi nám psal o tom, co je opravdová síla a opravdová slabost? Když nepřijdeš, budu vědět, že tvá poslední volba tě učinila slabým, ne silným. Tak uvidíme.

„Dvacet minut,“ zdůraznil Draco a mávl rukou k téměř průsvitným hodinám, které stále odpočítávaly čas. „Já prostě musím jít.“

„Ty nepůjdeš nikam,“ mračil se Harry a schoval dopis hluboko do kapsy u kalhot. „Napiš jí, že jestli si s tebou potřebuje tak zoufale promluvit, ať přijde sem.“

Draco zaskřípal zuby. „Pottere, to ona neudělá. Nikdo nebude riskovat, aby byl viděn v téhle chodbě, ne potom, co pro tebe Snape udělal o Samhainu! O tomhle sklepení kolují mezi smrtijedy dost divoké zvěsti. Řekl jsem už před strašně dlouhou dobou Severusovi, že bych si s nimi měl promluvit. A když nepřijdu, když mě o to Pansy žádá, bude si myslet, že je to proto, že mám strach. Pak řekne lidem, že jsem opustil služby Pána zla jen ze zbabělosti! A věř mi, že ti, kteří jsou k němu ještě pořád loajální, to beze zbytku využijí.“

„To přece není záležitost zbabělosti,“ řekl Harry opatrně. „Severus mi řekl, že jsi příliš chytrý na to, abys opustil sklepení bez dovolení.“

„To byl hezký pokus o manipulaci,“ zavrčel Draco. „Nezapomeň mi připomenout, abych ti dal pár lekcí, hned jak budu hotov s tímhle tím. Poslouchej, já to musím Pansy vysvětlit, právě teď, protože ona je trochu jako já. Až zjistí, jaké to je, nedokáže být doopravdy otrokem...“

„Myslel jsem, že jsi ty dopisy posílal jen nečistokrevným a dětem mudlovských rodičů ve Zmijozelu!“

„Ano, s tím jsem začal, tak, jak mi Severus poradil. Jenže ti jsou tam, jak víš, v menšině! A mimo to, co je na tom špatného, že chci pár čistokrevných zachránit před osudem horším než smrt? Čím více potenciálních stoupenců Pána zla se mi podaří odradit, tím lépe!“

„No dobře,“ uťal debatu Harry, protože to nebylo to hlavní. „Jak víš, že ten dopis není jen pokus, jak tě odsud vytáhnout a zabít tě?“

„Znám Pansy, jasný? Znám jí velmi, velmi dobře!“

„Jo, ty jí znáš tak dobře, že na tebe poslala hada!“

„Jenže kdybych já neměl takové problémy se sebeovládáním a nezvoral to všechno tím, že jsem toho Zmijozelským řekl příliš a příliš brzo, neudělala by to!“

„Ty máš problémy se sebeovládáním právě teď!“ křičel na něj Harry. „Zastav se a přemýšlej. Mohla by to být past! Možná, že tě v tom výklenku bude čekat Lucius. Nebo sám Voldemort!“

„Do hajzlu, Harry! To je příležitost, na kterou jsem celou dobu čekal! Říkal jsem Severusovi, že se s těmi lidmi potřebuji stýkat osobně, abych na ně měl nějaký vliv!“

„Ty nikam nepůjdeš a to je moje poslední slovo!“ Harry popadl bratra vší silou za ruce, rozhodnutý zabránit mu v odchodu třeba i násilím, pokud to bude nezbytné. To, co teď potřeboval, bylo, aby přišel jejich otec a pomohl mu situaci vyřešit. Severus by věděl, co říct nebo udělat s tímhle tvrdohlavým Zmijozelem. Nebyl přece hlavou Zmijozelu pro nic za nic.

S touhle myšlenkou se Harry rozhodl vytáhnout svého bratra ze dveří ložnice tak, aby se oba dostali ke krbu v obýváku. Doufal, že se mu podaří jednou rukou držet Draca a druhou hodit letax do krbu.

Byl to dobrý plán, jenže se ukázalo, že Draco byl lepší bojovník, než Harry očekával. S největší pravděpodobností dobře poslouchal Snapeovy rady, když Harryho v Devonu učil, jak se osvobodit se sevření. Jedno rychlé otočení zápěstím, jedno rychlé trhnutí směrem dolů a setřásl Harryho tak rychle, až se to zdálo téměř neuvěřitelné. A měl se k odchodu.

Harry se cítil jako roztržený na dva kusy. Mohl prostě jen doběhnout ke krbu a zavolat „Tati, pojď hned domů!“ a Snape by tu byl v okamžiku, protože by z Harryho hlasu poznal, že je to naléhavé. Jenže ten čas, který by potřeboval k tomu, aby mu zavolal, by Draco použil k tomu, aby zmizel. Ne, že by ho Snape nedokázal najít, ale mezitím by mohla Pansy, ať už měla v úmyslu cokoli, dotáhnout Draca do Sovince.

Pansy nebyla jediná, kdo byl schopen intriky. Harry byl také Zmijozel. A pokud by přímý kontakt se Snapem dal Dracovi čas k úniku, pak bylo potřeba najít způsob, jak ho zdržovat tak dlouho, než se učitel Lektvarů vrátí do svého bytu.

„Víš, že mám věštecké sny?“ zaječel Harry a popadl Draca znovu za ruku a tentokrát tak pevně, až ho jeho vlastní ruce rozbolely. Draco se znovu pokoušel vykroutit, ale tentokrát se mu to nepodařilo. Harry ho držel pevně a křičel na něj: „Znám budoucnost! Tvou budoucnost, Draco Malfoyi! Ať už na tebe v té komoře čeká kdokoliv, vytáhne tě do Sovince, shodí tě dolů a tvé tělo skončí roztříštěné na skále!“

To druhého chlapce na chvíli ochladilo, ale jen na pár sekund. „Nikdo nemůže být shozen ze Sovince, Pottere. To místo je opatřené protigravitačními kouzly. Teď nemluvíš s pitomou sociální pracovnicí, která nikdy neslyšela o ragby. Vím o Bradavicích a jejich obraně hodně, takže si budeš muset vymyslet něco lepšího.“

Tak to by docela šlo... Draco se sice po návnadě nijak nesápal, ale Harry ho měl tam, kde ho chtěl mít… „To není lež,“ trval na svém a znovu začal zvyšovat hlas. „Zdálo se mi to, zdálo se mi o celé té věci! Jestli odejdeš, tak umřeš!“

„Jasně, že se ti o tom zdálo,“ posmíval se Draco. „Tobě se zdálo o mé smrti a nikdy tě ani nenapadlo se o tom zmínit? To bys neudělal, ani když jsi mě ještě nenáviděl. Ale teď? Ty prostě nechceš, abych odešel a uděláš proto cokoli!“

Tak a je to, promluvil Harryho zmijozelský hlas. Harry byl rozhodnutý udělat cokoli pro to, aby tu Draco zůstal, a Draco to věděl, to mu dávalo perfektní šanci, kterou musí využít.

„Víš co? Vezmu si Veritasérum.“ Už jen myšlenka na to jím otřásla. Zatímco by byl pod vlivem toho lektvaru, Draco by se mohl zeptat na cokoliv a velmi pravděpodobně by to udělal. Jen doufal, že Snape přijde dřív, než se Dracovi podaří najít tu správnou skleničku. Harry se zhluboka nadechl a říkal si tak a je čas sklapnout past… „Vážně, udělám to, přines nějaký a uvidíš. V čem je problém? Předpokládám, že víš, kde Severus schovává svůj Lektvar pravdy!“

Draco si ho pochybovačně prohlížel. Takže to zabralo. „Jestli si myslíš, že Severus nechává Lektvar pravdy někde, kde bych si ho mohl vzít, tak jsi šílenec, na to mě zná až příliš dobře,“ křivě se usmál Draco.

Harry se pokoušel co nejrychleji přemýšlet. „Dobře, ale pamatuješ si moje Lumos? Když použiji hůlkou, prolomím ochrany...“

Draco se na něj podíval znechuceně. „Jo, pamatuji si tvé Lumos! A vím, co následovalo! V tu chvíli, kdy byly jeho ochrany prolomeny, o tom Severus věděl. Jsi mazanější než vypadáš!“

Draco se opět pokoušel vykroutit svou ruku, ale Harry to čekal, a tak jeho ruku uvolnil právě v okamžiku, kdy s ní zmijozelský chlapec trhl směrem dolů. Ten ztratil rovnováhu a Harry do něj narazil plnou silou, tak, aby ho přimáčkl na zeď hned vedle dveří. Harry na něj tlačil ze všech sil a přitom se díval se Salsu v její krabičce a syčel: „Hned teď sem ke mě prach na cestu ohněm!“

Krabice s letaxem s trhnutím slétla z krbové římsy a připlachtila až k chlapcům, kteří se přetahovali vedle otevřených dveří do ložnice.

Jeho chytačské reflexy byly stále výborné, přestože už to byly věky, kdy naposledy hrál famfrpál, a tak snadno chytil krabičku do ruky. Napadlo ho, že se mu podaří hodit jí celou do krbu a zakřičet na Snapea bez toho, aby musel Draca pustit.

Jenže Draco měl samozřejmě úplně jiné představy, vyrval Harrymu krabičku z ruky a praštil s ní proti zdi, hned vedle Harryho nočního stolku.

Harry s sebou mírně škubl, když se ložnicí rozlehlo prasknutí a naplnila se jemným prachem. Došlo mu, že se mu situace vymyká zpod kontroly. Nejlepší, co teď může udělat, je seslat na bratra mdloby a pak nějak dostat Severuse sem dolů. Jestlipak by ho Dobby slyšel, když by ho volal bez letaxu? No, pokud ne, prostě nechá Draca pod kletbou, dokud se nevrátí jejich otec večer zpátky domů.

Zvláštní, jak těžké mu připadalo použít magii proti Dracovi. Poté, co na to celé roky čekal a poté, co to v Devonu tak dlouho cvičili. Jenže tohle nebylo cvičení. Tohle bylo doopravdy.

Harry natáhl ruku, prsty namířil na Dracův obličej a nohama se zapřel tak, aby ho udržel na místě.

Podivné bylo, že Draco se nijak nebránil a ani nevypadal znepokojen tím, že se na něj Harry právě pokouší seslat kouzlo. A Harrymu došlo, proč tomu tak je, když se podíval na místo, kde měla být Salsa.

Jenže had tam nikde nebyl. A co bylo horší, trosky její začarované krabice se mísily se zbytky rozbité krabičky na letax. Draco jí pravděpodobně shodil, abych proti němu nemohl použít magii, došlo Harrymu. Už přemýšlím docela po zmijozelsku. No není divu, když zvážím, s kým tady žiju. Ale jestli tímhle tím kouskem zranil Salsu, tak mu řeknu pár věcí, které si za rámeček jistě nedá.

Ale to teď mohlo počkat.

Jediné, co teď potřeboval, bylo získat čas, aby našel nějaký obrázek hada. Do háje! Draco na sobě neměl svůj studentský plášť a jeho vlastní byl zahrabaný, ztracený v celém tom kouzelnickém prostoru. Harry zoufale potřeboval nějaké řešení. Draco by bezpochyby nepočkal, dokud si Harry nenamaluje hada.

Podíval se na svou tkaničku od bot a snažil si představit, že je to had. „Mdloby na tebe!“

Draco ho odstrčil a ostentativně se začal oprašovat. „Tvá potřeba hada je problém, který budeme muset řešit,“ řekl konverzačním tónem, jako by na něj Harry před chvíli nezaútočil. Nebo se o to alespoň nepokusil. Ale Draco si teď mohl dovolit být velkodušný. Teď, když se mu podařilo dostat Salsu z dohledu, nemusel si s Harryho magií dělat žádné starosti. „Promluvíme si o tom, až se vrátím a já se vrátím, Harry. Vím, že tě tvé sny děsí, ale měl bys být o něco méně hysterický.“

„Dvě minuty!“ prosil Harry a snažil se, aby nebylo poznat, jak zoufale pátrá po podlaze, aby zahlédl Salsu.

Draco se znovu podíval na svůj Tempus a pokrčil rameny. Možná to byl jeho způsob, jak odčinit to, co udělal Salse. Harry si nebyl jistý, ale nehodlal promarnit to, co mohlo být jeho poslední šancí. Musel Draca přesvědčit, že na druhé straně dveří od sklepení na něj číhá nebezpečí.

„Vím, že ta záležitost se Sovincem je pravdivá, protože mé sny přicházejí vždycky ve dvou částech!“ chrlil a měl pocit, že slova při té rychlosti zakopávají sama o sebe. „Vždycky je to část minulosti a potom budoucnosti. Byl to opravdu věštecký sen. Musíš mi věřit!“

„A co jsi viděl v té minulosti?“

Jejda Snape ho varoval, že přesně na tohle se Draco zeptá! Harry jen zíral a nevěděl, co říct.

„To je vážně fascinující,“ protáhl Draco. „Spolknul jsi jazyk?“

Nemůžu mluvit o Luciusovi ve Francii, cokoli, ale tomuhle by nevěřil. Na okamžik, který se zdál být skoro věčností, byla Harryho mysl naplněná jen myšlenkami na Luciuse. Pak ho konečně něco napadlo. Šílený nápad, ale slova mu splynula ze rtů dřív, než je dokázal zastavit. „Viděl jsem Rona a Hermionu, jak se milují!“ vyhrkl.

Draco vybuchl smíchy. „A proč si myslíš, že je to pravda? Bylo to napsáno na tabuli? Mohl bys mluvit vážně!“

„Ne, oni o tom mluvili...“

„Pottere, jestli jsem si u Grangerové něčím jistý – mimo to, že je nechutně chytrá – pak tím, že je jiná třída, než aby vykládala, co kdy kde dělala!“

„Ne, to byl Ron, kdo se o tom zmínil...“

„Tvé dvě minuty právě uplynuly a vzhledem k tomu, že nevěřím vůbec ničemu z toho, co jsi právě říkal...“

„Dobře!“ zařval Harry otráveně. Možná, že měl říct pravdu. Možná, že proto se mu zdálo o tom, jak se Lucius obrátil k dobru. Ne proto, že to byla pravda, ale proto, aby měl něco, čím Draca absolutně šokuje. Něco, kvůli čemu by chtěl žít tak dlouho, aby viděl znovu svého otce a zeptal se ho, jak to bylo v té Francii doopravdy. Možná, že právě proto se mu hned potom zdálo o Sovinci, protože věštecké sny mohou být změněny a jeho magie se mu pokoušela pomoct udělat to co nejlépe.

„Lucius Malfoy obchází Francii a varuje nečistokrevné před útokem Voldemorta,“ připustil a jeho hlas byl napjatý potřebou, aby mu Draco naslouchal, aby mu porozuměl.

Draco zalapal po dechu: „Prosím?“

„To bylo to, o čem se mi zdálo,“ vydechl Harry a cítil se, jako by právě doběhl závod a stěží dýchal. „Vážně, Draco, bylo to tak. Mluvil s nějakým mužem a ženou a říkal, že Voldemort plánuje útok...“

„Lucius by nikdy neřekl Voldemort!“

„Dobře, tak řekl Pán zla, jen se ti to snažím převyprávět! Nicméně, ten muž a ta žena nechtěli odejít a tak je tvůj otec, tedy Lucius k tomu přemlouval...“

„Takže ty teď mluvíš francouzsky?“

„Všechno to bylo v angličtině!“

Draco zřejmě už slyšel dost. „Anglicky! Vážně nechápu, čeho se tím snažíš dosáhnout, Harry! Ten muž mě vychoval! A jo, pokouší se mě zabít, a já už jsem se s tím skoro smířil, ale to neznamená, že mi nevadí, když si děláš legraci z toho, že by mohl začít vidět věci stejným způsobem, jako je vidím já!“

„Ale možná, že se jeho srdce opravdu změnilo...“ pokusil se Harry.

„To by v první řadě musel mít srdce! Ale ty si možná myslíš, že já žádné nemám, když mi děláš takovéhle věci! Co je tvůj problém? Chceš vidět, jestli jsem člověk? Chceš vidět, jestli krvácím?“ Draco vycenil zuby s výrazem takové zuřivosti, ze kterého by Nevill pravděpodobně omdlel hrůzou. „Já už vím, co to je. To je odplata za toho odporného skřítka! Nelíbilo se ti, jak jsem se mu posmíval, a tak jsi mi teď dal ochutnat mou vlastní medicínu! To je od tebe, Pottere, moc hezké!“

„Já prostě jen nechci, aby si po hlavě sletěl ze Sovince!“ křičel Harry a přeběhl kolem Draca, aby zablokoval dveře. Díval se přes záda do obývacího pokoje. Po Salse ani památky.

„Přestaň už konečně s tím zatraceným Sovincem!“ zařval Draco. „Mám schůzku s Pansy tady ve sklepení, v podzemí! Ty blbečku blbá! Takže mi jdi z cesty!“

„Přísahám, Draco. Zdálo se mi o tom všem tak, jak jsem ti ten řekl. Až na ten Ronův a Hermionin sex! Prostě jsem ti nechtěl vykládat o Luciusovi! Ale zdálo se mi o něm! Přísahám! Přísahám na krev mojí matky!“

Draco se odmlčel a ztěžka oddechoval, ale vztek z jeho rysů zmizel. „Když to říkáš takhle, věřím ti. Jenže, Harry, to znamená jediné, že máš ještě pořád problémy. Možná je to ta tvá potřeba zachraňovat lidi. Jsi někdy tak nebelvírský. I po tom, co ti Lucius udělal všechny ty příšerné věci, chceš podvědomě zachránit zrovna jeho? Chceš, aby se změnil tak jako já?“

„Zas tak jsi se nezměnil,“ poznamenal suše Harry, když si vzpomněl na Dubbyho.

„To podstatné je,“ pokračoval Draco, „že tvé věštecké sny se obvykle nevyplní. Protože, kdyby tomu tak nebylo, už bys mě dávno varoval. A já nezmařím mou nejlepší šanci, jak proniknout ke Zmijozelským, jenom proto, že máš přehnanou představivost.“

„Draco!“

Ale dál, než k tomuhle jedinému slovu, se nedostal, protože předtím, než mohl říct cokoli dalšího, něco tvrdého a pevného narazilo do jeho oka a drtilo jeho citlivou zranitelnou tkáň.

Se vzrůstajícím údivem zjistil, že to byla Dracova pěst.

Draco ho prostě uhodil do obličeje, a co bylo horší, ten zmijozelský kluk vážně věděl, jak to udělat. V oku mu blikalo oslepující světlo a Harry pochopil, na čem Draco se Snapem pracovali v Devonu, když on byl v chalupě a dával dohromady svůj lexikon kouzel. Bez pochyby ale nebyl Snapeův záměr, aby tuto taktiku použil Draco zrovna proti Harrymu, ale zmijozelští vždycky dokáží využít svých výhod..

I tenhle.

I proti svému vlastnímu bratrovi.

Harry upadl na záda, sražen silou toho náhlého útoku. Rychle se vzpamatoval, ozvalo se v něm všechno to, co se naučil, a tak se postavil, rozhodnutý rvát se tak dobře, jak jen umí, protože dokud bude Draco zaměstnaný rvačkou, nedokáže opustit místnost.

Draca to zřejmě napadlo také.

„Petrificus totalus,“ zakouzlil tiše a mířil přitom Harrymu hůlkou přímo na srdce.

Harrymu klesly ruce a jeho nohy se zasekly v podivné pozici, takže se začal hroutit na stranu.

Draco ho zachytil před tím, než jeho hlava mohla narazit na kamennou podlahu, a jemně ho položil na záda na podlahu.

Harry chtěl bojovat, ale nedokázal se pohnout. Ani jedním svalem, přestože pořád slyšel a viděl. Nedokázal dokonce ani zakřičet!

„Odčaruju tě v tu sekundu, kdy se vrátím,“ slíbil Draco a zmizel Harrymu z dohledu. Harry slyšel šeptané Evanesco a došlo mu, že nechal zmizet všechen ten dokola rozsypaný letax. Jestlipak má Severus někde nějakou zásobu? I když, ne, že by mu byla co platná, vzhledem k tomu, že by nedokázal vyslovit kouzlo, ani kdyby se Salsa dostala do jeho výhledu. Harry se pokoušel pohnout rty, jen tolik, aby je otevřel, ale nepodařilo se mu to. Draco se naučil Petrifikus už před dlouhou, dlouhou dobou. Seslal ho bezchybně, nebyla v něm žádná slabina, které by se dalo využít.

Jeho pozornost upoutal zvuk, který už dnes jednou slyšel. Když k němu Draco došel zpátky, měl přes ruku přehozený neviditelný plášť, kvůli němuž celá tahle hádka vznikla. „Postarám se o něj dobře, slibuju,“ řekl zmijozelský chlapec a jeho hlas byl najednou drsný emocí, kterou Harry nedokázal rozpoznat.

Draco si klekl k Harrymu, vyndal mu z kapsy dopis a z druhé hůlku. „Jen pro případ,“ zamumlal, naklonil se ještě blíž a jeho hlas byl ještě pořád tak podivně chraplavý. „Bude to v pořádku, vážně. A k Sovinci se ani nepřiblížím, přísahám a budu zpátky dřív, než si uvědomíš, že jsem odešel. Ale teď už mám zpoždění a už musím vážně jít.“

Ne, Draco, pokoušel se Harry říct, ale nešlo to. Nechoď, nechoď, nechoď...

Stále ještě v duchu křičel tahle slova, když zaslechl z obýváku Abrire o chvíli později bouchnutí vstupních dveří.

A pak už nic, jen ticho.