Preklady fanfiction Harryho Pottera

Jediné co Harry viděl byl kamenný strop, kouzlo bylo tak dokonalé, že nedokázal ani pohlédnout na druhou stranu. Severus mě zabije. To bylo první, co ho napadlo, když slyšel hlasité bouchnutí dveří. Po všem tom cvičení v Devonu a teď, když jsem poprvé doopravdy potřeboval použít magii, nechal jsem se přistihnout nepřipravený. Ale jak jsem mohl předpokládat, že mě Draco doopravdy zakleje? Nebo že mě praští jako mudla...

Nedokázal odhadnout, jak dlouho tam leží, jeho myšlenky se táhly jako sirup, čas běžel pomaleji. Jak tak přemítal o tom, jak ho Draco uhodil, explodoval náhle v jeho hlavě ostrý, disharmonický zvuk. Dlouhý, hlasitý a pronikavý, znovu a znovu se ten tón ječením domáhal pozornosti.

Magický zvonek, začal si uvědomovat. Někdo je za dveřmi. Možná, že se Draco pokouší dostat zpět. Ale ne, to nedává smysl, on přece ví, jak otevřít dveře zvenčí... ledaže by mu to Severus nikdy neukázal? Možná, že ne. Možná, že se Severus chtěl ujistit, že se Draco, pokud by odešel, už nedostane zpátky. Byl by to zmijozelský způsob, jak mu zabránit, aby odešel. To je možná i důvod, proč se nikdy předtím nepokusil vyplížit. Pravděpodobně si myslel, že bych ho nepustil zpátky... a v těch několika prvních týdnech bych to asi opravdu neudělal...

Náhle se Harryho vědomí pokusilo vyburcovat jeho pozornost, jen zvolna mu docházelo to, co mu mělo dojít v okamžiku, kdy se dveřní zvonek rozezněl. Mohl by to být Draco prchající před Luciusem, nebo před smečkou Zmijozelů, dychtících po jeho krvi. Mohl by to být Draco, zoufale prosící, abys ho pustil zpátky a ty tu jen tak ležíš a neděláš nic!

Ale já přeci nedokážu nic udělat proti kouzlu Petrificus...

Ale pak ho něco napadlo. Možná, že je něco...

Vynořily se mu vzpomínky, ale každému obrazu v jeho mysli trvalo věky, než se zformoval. Cela, jejíž kamenné zdi se staly průhlednými, rachot oken v nemocničním křídle, tříštících se silou jeho vzteku, plášť a maska zničené silou jeho zloby, když si přál zabíjet, ničit a rvát na kusy...

A teď, teď potřeboval jinou věc.

Ponořil se hluboko do svého jádra a ze všech sil se soustředil, dokážu to, všechno, co potřebuju, je divoká magie. I když tentokrát by neměla být až tak divoká, protože přece teď už své temné síly kontroluji. V Devonu jsem dokázal se svými temnými silami udělat to, co jsem si přál, a ani jsem nepotřeboval držet hůlku nebo vidět hada. Všechno, co jsem potřeboval, byl dostatek vzteku, dostatek zloby...

Škoda, že nebyl na Draca rozzlobený. Tedy byl, ale se zuřivostí, kterou pocítil tváří v tvář plášti a masce, se to nedalo srovnat. Jeho vztek byl nyní spjat s něčím dalším, něčím daleko silnějším.
S potřebou pomoci.

Nechtěl Draca svými temnými silami zranit. Jediné, co si přál, bylo, aby se vrátil bezpečně domů. Draco udělal pitomost, když ho uhodil, když ho zaklel a když odešel, ale nezaslouží si za to zemřít.

Ale jak ho zachránit?

Byly to emoce, které ho osvobodily o Samhainu. Emoce, prudké, silné emoce...

Hlavou mu běžely vzpomínky. Draco, který mu vrátil hůlku. Draco, který ho každý den nutil, aby pracoval na své magii. Draco, který trval na tom, že by Hermiona měla jít s nimi do Devonu, protože ona může být s Harrym, když on a Snape nemohou.

Jenže tohle byly vzpomínky, ne city, a Harryho instinkty na něj křičely, že jediné, co může probudit jeho divokou magii, jsou emoce. Takže, co vlastně cítí k tomu zmijozelskému klukovi? Rozhodně ne nenávist, tím si byl jist. Ale nikdy se příliš nezabýval tím, co doopravdy cítí. Jasně, byli bratři, a přestože spolu v posledních dnech vycházeli opravdu výborně, o emocích to nevypovídalo vůbec nic. Bratry z nich udělal Snape tím, že je oba jednoznačně akceptoval jako své syny.

Ale co z nich dělalo skutečné bratry?

Jeho mysl se znovu naplnila vzpomínkami a tentokrát ne těmi, kterými se Draco pokoušel získat jeho důvěru, ale tím, co Harry a Draco dělali dohromady. Vzpomínka na hezké věci, které spolu zažili.

Jejich společné studium, den za dnem, Draco smějící se příšerkám, které byl Harry zvyklý čmárat, zatímco si četl... Povídání o holkách z jejich ročníku... společné sledování famfrpálu v kouzelném rámu... to, jak si dělali legraci ze Snapeových podivných zvyků... kouzelnické scrabble, které hráli odvetu za odvetou dlouho do noci, a kdy si Draco vymýšlel svá vlastní slova... to, jak se pokusili uloupit otcovo Galiano, ale jediné, co zjistili bylo, že Snape svůj bar chrání kouzlem, které zlodějům obarví ruce na zářivou zeleň... a to, jak vařili ten samý večer protilektvar a jak jeden druhého každou chvíli okřikoval „tiše, pššš, potichu“ ...

A jak to vlastně Draco řekl? Že teď už dokáže vystát Harryho společnost? To byl trochu jako Snapeovo prohlášení rozhodně se nedá říci, že vás nenávidím, že ano? Nebyli bratři jen proto, že to tak Snape zařídil a oznámil jim to. Našli si k bratrství svou vlastní cestu.

I když ho ten zmijozelský pitomec uhodil do obličeje, zaklel a sebral mu hůlku.

Mám o Draca strach, opravdový strach, došlo Harrymu a to je klíč. Dokážu to, dokážu to a tentokrát to bude láska, ne nenávist, strach nebo vztek, co odemkne moji divokou magii. Vždycky jsem chtěl mít bratra a teď, když jsem ho konečně našel, ho nechci ztratit. Dokážu to, dokážu to kouzlo prolomit...

Měl pocit, jako by se uprostřed jeho duše stáčel had připravený k útoku.

Zlomit kouzlo, zlomit kouzlo, volal v duchu, slova běžela jeho myslí čím dále rychleji. Ten had uvnitř něj byl čím dál tím pevnější, silnější a naplněný energií, když jím jeho myšlenky začaly procházet jako poryvy silného větru.

Zlomitkouzlozlomitkouzlozlomitzlomitzlomitzlomitkouzlooooo...

Ta pružina se uvolnila v jediném obrovském výbuchu energie. Tentokrát mu energie neprošla prsty, neničila okna ani netavila zdi. Očišťovala ho nebo to tak alespoň cítil. Pod silou toho výbuchu Dracovo kouzlo zmizelo, ta změna byla tak rychlá, až to bylo téměř šokující. Jako by byl Harry zevnitř rozerván. Bolelo to, skutečně bolelo, tělem se mu přelévaly vlny bolesti, ale Harry si jich pro nával adrenalinu nevšiml. Zamrkal, aby si zvlhčil oči nebo tedy spíš oko, protože to vypadalo, že to druhé je stále zavřené, oteklé a slzící. Díky tomu byl obraz, který viděl, změněný, jiný, než na který byl zvyklý, všechno se zdálo být podivně ploché. Všemu scházela hloubka, ale déle o tom Harry nepřemýšlel, ale vyrazil ke dveřím, aby je otevřel.

Ale jeho tělo se nepohybovalo tak, jak by čekal, neposlouchalo ho. Spíš se plazil než šel. A když se tam konečně dostal, musel se opřít o zeď, aby mohl natáhnout prsty a zakouzlit Abrire.

Ani na okamžik nepřemýšlel o tom, že by měl držet hůlku, aby zakryl svou magii, teď ne. Nesměl ztrácet čas, ne, když uvnitř jeho hlavy stále řinčel zvonek. Draco ho potřebuje. A mimo to stejně netušil, kde je jeho hůlka. Vzal si ji Draco sebou, když odcházel?

Jestli ztratí moji hůlku před smečkou Zmijozelů, Snape nás oba zabije, pomyslel si Harry. Co to bude tentokrát, milion vět?

Harrymu došlo, že jeho myšlenky jsou příšerně zmatené a zmotané, jako by nejedl nebo nespal několik dnů, jako by byl omámený. Copak záleží na tom, co udělá jejich otec? To podstatné je dostat Draca dovnitř. A jeho Abrire selhalo. Potřebuje hadí jazyk, potřebuje Salsu. Ale když se podíval na pergamen u dveří, nebylo tam v žádném případě napsáno Draco Malfoy.

Bylo tam jen napsáno Hermiona Grangerová, Ronald Weasley.

Jeho hrůza v ten okamžik ještě vzrostla, Harry strhl z věšáku svůj vlastní plášť, zadíval se na odznak, pak zdvihl třesoucí se ruku a drsným chraplavým hlasem zašeptal: „Otevři se.“

Dveře se otevřely a jak očekával, stáli tam Ron a Hermiona s hůlkami v pozoru. Ron se trochu natáhl, aby viděl dovnitř do pokoje. „Je tu všechno v pořádku?“

Předtím, než se Harry zmohl na slovo, začala Hermiona vysvětlovat: „Zdálo se nám, že čekáme věky, a tak jsme poslali Ginny, aby doběhla za profesorem, že to vypadá, že ani ty ani Malfoy nejste doma...“ Pokusila se překročit práh, ale vzhledem k tomu, že ji Harry nepozval, ve vchodu se zeleně zablesklo. Hermiona vykřikla bolestí a třela si obě ruce.

„Jsem úplně mimo,“ řekl Harry rychle, než ho jeden z nich požádal, aby je nechal vstoupit.

„Do háje, to teda jsi,“ přerušil ho Ron.

Harry ho ignoroval a vešel do haly s tím, že půjde za Dracem. Nebyl to dobrý nápad. Ron a Hermiona mu stáli v cestě a tak se je pokusil odstrčit. Ron ho s tichým zaklením popadl za ruce a zblízka se mu díval do obličeje. „Co to máš? Včera tě přece žádné kouzlo netrefilo do oka!“

„Ještě pořád chceš tvrdit, že Draco Malfoy je neškodný jako právě narozené kotě?“ vztekala se Hermiona a projevila tak jako obvykle svoji inteligenci. „Protože tentokrát jsem si naprosto jistá, že se ti to nestalo při cvičení magie. Byli jsme tam.“

„Draco!“ vydechl Harry a pokoušel se vymanit z Ronova sevření. Ale svaly ho stále ještě neposlouchaly, takže se mu nedařilo druhého chlapce setřást. Popravdě se cítil, jako by divoká magie místo zdí tentokrát roztavila jeho. „Musím ho najít...“

„Chceš, aby sem znovu přišli lidi z Úřadu? Pokud se vydáš, tak jak teď vypadáš, do Velké síně, dostanou armádu huláků!“

„Co?“ snažil se Harry pochopit, co mu to Ron vlastně říká. Jasně, že ho oko bolelo a stěží ho mohl otevřít, ale ještě se mu přece nemohla udělat modřina, i když ho Draco praštil vážně otřesně, protože jak dlouho byl zakletý? No rozhodně to nemohlo být zas tak dlouho, protože Snape ještě nepřišel z vyučování domů.

Ron zavrtěl hlavou a sevřel Harryho ruce tak pevně, že neměl žádnou šanci osvobodit se, zvláště ne proto, že se cítil jak napůl utopené štěně. „Musíš tady zůstat. Poslouchej, vím, co pro tebe Snape znamená, a i když to není jeho vina, vážně nezadávej sociálním pracovníkům příčinu, aby sem znovu přišli vyšetřovat. Zejména ne po tom, co už se stalo.“ Ron sevřel pěsti. „Hermiona a já Malfoye najdeme a dáme mu co proto...“

„Nechte mě jít!“ křičel Harry. „Tak to není! Musím pomoci Dracovi, je ve strašném nebezpečí! Vydal se s někým do Sovince, nechte mě jít nebo přísahám, že vás...“

Natáhl se zpátky dovnitř a sundal svůj plášť z věšáku, teprve tehdy mu došlo, že předtím vyrazil bez něj. Ta rána a kletba s ním musely otřást víc, než by si byl připustil. Ale to je jedno, teď už ten plášť má. Zadíval se na odznak a zvedl ruku, připravený seslat mdloby na své přátele, když temný zlostný hlas přerušil jeho soustředění.

„O Draca se postarám já,“ řekl Snape, zatímco vystupoval z krbu. „Pane Weasley, děkuji vám za to, že jste poslal vaši sestru, aby mě na tuto situaci upozornila. A nyní, pokud byste byli tak laskaví, toto je záležitost pouze naší rodiny.“ Snažil se je odehnat gestem a když nezareagovali dost rychle, vykřikl: „nebelvírští, ven!“

„Ani jsme nebyli vevnitř,“ mrmlal Ron a pustil Harryho. Vlastně ho přistrčil směrem ke Snapeovi. I v téhle děsivé situaci to Harryho docela potěšilo.

„My se vrá...“ pokusila se Hermiona ujistit Harryho, ale Snape jí práskl dveřmi před nosem.

Předtím, než se otec k němu stačil obrátit, Harry začal chrlit: „Draco dostal dopis od Pansy a odešel si s ní promluvit do nějaké komory někde tady blízko!“ zastavil se, aby se mohl nadechnout. Bylo to zvláštní. Jediné, co ho napadlo, bylo, že tím jak zlomil kletbu, vyčerpal všechny svoje síly, protože po téhle malé strkanici s Ronem by se normálně neměl udýchat. „Pokoušel jsem se ho zastavit, ale přistihl mě nepřipraveného...“

„To bych řekl,“ přerušil ho Snape a prohlédl si ho shora dolů. „Harry, sedni si dřív, než upadneš.“

„Sedni si?“ zopakoval Harry nevěřícně a nadechl se zhluboka, i když měl pocit, že mu tím krk praskne. „Draco možná právě teď v Sovinci bojuje o život, i když mi slíbil, že se k němu ani nepřiblíží! Ale předpokládám, že mu nedají na vybranou. Tak pojď...“

Ale Snape zřejmě věděl, o čem mluví, protože v momentě, kdy Harry popadl otcovu ruku, projela jím vlna absolutní slabosti, nohy mu vypověděly službu a zřítil se na tvrdou kamennou podlahu sklepení. Jak tam tak seděl u dveří, pokoj se točil kolem něj.

Snape ho popadl, zdvihl ho a položil ho na gauč, jeho pohyby byly tak úsporné, že to netrvalo déle než pár vteřin. Pak vykouzlil led a zabalil ho do kapesníku, který vytáhl z kapsy. Způsob, jakým ho vyrval, dal jasně najevo, jak obtížně potlačuje vztek. Když si Harry vzal ten provizorní ledový obklad, učitel Lektvarů mu úsečně přikázal: „Přitlač si to na oko a čas od času dávej pryč, aby si tkáň odpočinula. Zůstaneš tady, rozumíš? Já se jdu podívat po Dracovi...“

Když se Harry pokusil vstát, místnost se s ním roztočila, balíček s ledem byl zapomenut. Co se to s ním k sakru děje? V hlavě mu dunělo a zdálo se, že světla září tak intenzivně, až ho z toho rozbolelo i to zdravé oko. A teprve teď mu došlo, že ho bolí každý jeden sval v těle a bolest jako by prosakovala ze svalů až ke kostem, které ho teď už bolely také.

Rozhodně nenechá Draca jeho osudu. Co na tom, že má trochu bolesti? Dobře, tak tedy ne trochu. A o tom, že se cítí slabý a všechno se s ním točí a cítí se dezorientovaný tak, jako nikdy před tím, není třeba mluvit. Harry vstal z gauče a chytil se oběma rukama za Snapeovo předloktí, aby se mu to podařilo. „Jenže my Draca neuvidíme, má můj plášť!“

„Tvůj plášť,“ zavrčel tiše učitel Lektvarů. „Uhodil tě proto, že ses ho pokoušel zastavit, aby neodešel v úžasném plášti tvého otce?“

„Uhodil mě, protože jsem mu chtěl zabránit v odchodu!“

Snape vrtěl hlavou a v očích mu stále ještě svítila zloba, když si prohlížel Harryho zranění.

„Aty jsi můj otec,“ dodal Harry a přál si, aby to nevyznělo, jako dodatečná myšlenka. Koneckonců, jeho myšlenky byly zmatené, což bylo vidět na tom, že ho mělo už dřív napadnout, že existuje způsob, jak najít Draca. „Mám mapu, která ukazuje lidi pod neviditelným pláštěm. Můžeme si ji vzít sebou, abychom viděli, kde Draco je.“

„My nepůjdeme nikam...“ zdůraznil Snape, ale Harry nečekal na jeho odpověď. Doklopýtal do svého pokoje, dopadl na kamennou podlahu a vylovil z kufru poskládaný kus pergamenu. Led pečlivě odložil bokem. Projela jím další vlna nevolnosti, ale tentokrát to dopadlo dobře, protože už seděl. Snape ho následoval, to náhlé ticho v bytě bylo hrozivé.

Dotkl se mapy prsty místo hůlky a vzhlédl k otcově odznaku ředitele zmijozelské koleje. Pak zašeptal hadím jazykem větu té potřebné anglické smyslem co nejbližší. Ještěže si tohle kouzlo vyzkoušel dopředu. Říkal si, že až se vrátí do věže, mohlo by se mu to hodit. Obvykle ho jeho verze tohoto kouzla rozesmála, ale tentokrát v něm nebylo ani trochu humoru.

Tentokrát ne.

Pobertův plánek se začal plnit známým písmem, přivítáním, které bylo napsané přes celý pergamen. Na to se Harry ani nepodíval, za to bleskově prohlížel místnosti, hledal malou tečku označenou Draco Malfoy.

Viděl sám sebe, jak sedí vedle otce, ale v chodbách protínajících sklepení nebylo po jeho bratru ani stopa. S pocitem topícího se, Harry přejel prstem přes pergamen, prohlédl si Velkou síň a potom...

„Ach můj bože!“ Harry zabodl prst do mapy. „On je v Sovinci!“

Snape si vedle něj klekl a natáhl se, jak si prohlížel ty dvě tečky na ní, dopadl na mapu stín jeho dlouhého zahnutého nosu. Pansy Parkinsonová, Draco Malfoy. Pansyina tečka se vznášela právě nad tenkou linkou představující vnější Bradavickou zeď. Dracova tečka byla hned vedle, tak blízko, že se jejich jména proplétala, tak blízko, že se Harrymu zdálo, že se musí líbat.

Harry vydechl úlevou. Možná, že byl jeho sen, prostě jen sen. Teď už věděl, jak moc má Draca rád, ale potřeboval všechny tyto příšerné, opravdu příšerné starosti, aby mu to došlo. Možná, že se mu jen jeho podvědomí pokoušelo sdělit, jak moc mu na jeho bratrovi záleží. Protože teď už nebyl žádný důvod dělat si s tím starosti. Pansy a Draco byli úplně sami, v jejich blízkosti nebyl nikdo a nikdo nebyl ani na dlouhém schodišti vedoucím do Sovince.

A jestli bylo něco jisté, tak to, že Pansy Parkinsonová neměla žádnou šanci Draca přemoci. Ani fyzicky, byla poměrně křehká, ani magicky, jak Draco dokázal před měsíci v učebně Lektvarů, kde ji proklel tak zle, že skončila u Svatého Munga. Z těchto dvou byl ten nebezpečnější Draco, ten, kdo měl problémy se sebeovládáním, ten, kdo nebyl dost důvěryhodný na to, aby mohl chodit na vyučování, protože nebylo jisté, že nezpůsobí někomu ze zmijozelu vážné zranění.

Tak snad se s Pansy smířili. Určitě, vždyť se líbali, mezi jejich tečkami nebyla ani nitka čistého pergamenu. Nebo se možná nelíbali, jejich tečky se dotýkaly, ale nepřekrývaly, možná, že jen stáli u velkého otevřeného okna, Draco za Pansy, a dívali se spolu na západ slunce.

Snape vydal znechucený zvuk, pak si přitáhl nohy k tělu a posadil se s překříženýma nohama na podlahu. Jeho temné oči bleskově prohlížely zbytek Bradavic. „Dobře, Draco by měl být natolik chytrý, aby nedůvěřoval slečně Parkinsonové, ale nevypadá to, že by tu na něj byla nastražena nějaká léčka. Nikdo ze zmijozelských se neobjevil na nějakém strategickém místě a nikdo cizí není na hradě nebo...“ Další rychlý pohled na pergamen: „Ani na pozemcích.“

Harry přikývl: „Jo, ale víš co se mi zdálo? Radši pro něj dojděme.“

Snape zavrčel: „Já si pro něj dojdu. A ty necháš Draca a jeho nebelvírskou nerozvážnost mně.“ Ukázal na balíček ledu, který před tím Harry odložil a dodal: „Používej to, zatímco budu pryč. Tvoje oko bylo uzdraveno magií a nebylo počítáno s tím, že bude znovu vystaveno takovému násilí. A byl bych rád, kdyby se nevrátilo do takového stavu, jako bylo po Samhainu!“

Do háje. To je zlé, velmi zlé. Harry zdvihl balíček s ledem a zlehka ho přiložil ke svému oku. Otřásl se a nebylo to jen bolestí. Jak si tak zdravým okem prohlížel mapu, přemýšlel o svém bratrovi. Draco byl vážně v průšvihu…

V dalším okamžiku se, ale Draco dostal do horšího, daleko, daleko horšího maléru. Všechno se to ukázalo tady na té mapě, něco se stalo, něco tak příšerného, že se nad tím Harrymu otočil žaludek.

Dracova tečka strčila do Pansyiny a vystrčila ji za inkoustovou linku, představující zeď Sovince.

Pansyinu tečku bylo vidět z vnější strany zdi hradu. Skoro sto metrů nad zemí.

Snape sedící vedle Harryho sykl a ruce, ve kterých držel mapu, se mu trochu roztřásly.

Dracova tečka se vykláněla z okna, možná, že se natahoval, aby Pansy pomohl, možná se jí pokoušel vtáhnout zpátky, možná, že ji nevystrčil, možná, že se líbali tak divoce, že ztratila rovnováhu a spadla, a možná ji ochrany nechtěly pustit zpátky a teď tam visí...

Visí? Harry vytřeštil oči na tu spoustu inkoustových teček. Protože ona nevisela, to už bylo jasné. Kolem její tečky se objevila spousta malých hrozivých znamének, jak se pohybovala obrovskou rychlostí. Pobertův plánek nebyl určen k tomu, aby ukazoval vertikální pohyb. Ale byl začarovaný tak mocným kouzlem, že si našel vlastní způsob jak označit, co se s Pansy děje.

Přestože se tečka nepohybovala, bylo jasné, že Pansy se pohybuje. Padala. Střemhlav dolů.

Obrovskou rychlostí se řítila proti zemi, kde na ni čekala jistá smrt...

Harry dýchal otevřenou pusou a zíral na otcův kamenný výraz. „On, to ne, to se nemohlo stát! V mém snu to byl Draco, koho shodili...“

Snape neodpověděl, ale když zdvihl oči od mapy, zářily jako doutnající uhlíky.

Další pohled na pergamen Harryho ujistil, že je po všem. Když Pansy dopadla na trávník pod hradem, její tečka se groteskně rozprskla do všech stran. Při myšlence, že se tohle právě teď stalo s jejím tělem, se Harry roztřásl.

Její jméno vybledlo a potom i její tečka a Harry si se vzrůstající hrůzou pomyslel, že mapa ukazuje živé a ne mrtvé. A Pansy byla mrtvá. Draco... můj Bože, co to Draco udělal? A co to dělá teď, proč zůstává dál v Sovinci, jeho tečka byla tak blízko okna, jako by se vyklonil a pozoroval Pansyin dlouhý pád?

„On...“ vzdychl Harry a měl pocit, že mu jazyk zdřevěněl. Díky šoku se mu postupně roztřásly všechny svaly. Už pět let přece věděl, že Draco jednoho dne někoho zabije, ten kluk měl svoji temnou stránku, Harryho už mnohokrát napadlo, že je to jen otázka času.

Ale byl to pořád ten Draco, který se stal jeho bratrem. Pořád to byl Draco, se všemi jeho chybami, které by u Malfoye člověk čekal, ale přes to všechno, on byl jiný. Ta mapa přece nedokázala vyprávět celý příběh, že? Harry si posunul led na oku do jiné pozice a pokusil se vypátrat pravdu.

„Myslíš... myslíš... že... je možné... že by to byla sebeobrana?“ vykoktal s pohledem na otce. Přál si, aby mu to potvrdil.

Snape se na něj jenom díval, jeho oči byly černé a tvrdé, a nechal Harryho, aby si odpověděl sám. A ten to udělal.

„Ale proč, proč by ji Draco z toho okna vyhodil? Pokud na něj zaútočila, mohlo se to stát aniž by to zamýšlel. A třeba se bál, že na něj někdo zaútočí zezadu...“ Harry začal horečně prohlížet mapu a doufal, že tam najde někoho dalšího. Někoho, koho by si mohli bystrozorové odvést do vězení. „Ach ne. Nikdo další tam nebyl...“

Harry měl pocit, že se chytá pověstného stébla, když zamumlal: „Možná to byla prostě jenom nehoda?“

Tentokrát to byl posměšný pohled. „A jsi tak hloupý, že si myslíš, že to, že tvůj bratr odstranil moje ochranná kouzla, byla také nehoda?“

Harry se zamračil: „Ale tati… jak to, že dokázal odstranit tvoje ochranná kouzla?“

„Dracova intuitivní magie. Tentokrát odvedla skutečně skvělý výkon.“

„Ale stejně. Tvoje ochranná kouzla?“

Učitel Lektvarů se zadíval znovu na mapu. „Nepřekonatelnost je mýtus. Každé ochranné kouzlo může být prolomeno.“

„A co Imperius,“ řekl Harry, tentokrát rozhodným tónem a sundal si led z oka, jak mu Snape přikázal. „Tak to mohlo být, ne? Někdo ho proklel, zatímco byl v té komoře, a donutil ho udělat to...“

„Draco by pod kletbou Imperius nebyl schopen zrušit moje strážná kouzla,“ zachmuřil se Snape. „Najít jejich slabiny požadovalo celou plejádu kouzel a velkou dávku intuice. Určitě jsi si všiml, že z tohoto důvodu měl Darswaithe přenášedlo, i když, ne že by zrovna on měl nějakou velkou intuici.“

„A co když to byla Pansy?“

„Slečna Parkinsonová zrušila ochrany u okna tak, aby z něj mohla být vyhozena?“ ostře sykl přes zuby učitel Lektvarů. „A nebo to udělala pod kletbou Imperius? Přestaň si vymýšlet hlouposti a podívej se, co se děje před tebou!“

Harry to udělal.

Dracova tečka se pohybovala pomalu směrem od okna. Strávil tam tolik času, protože vracel ochranná kouzla do původního stavu? Ničil důkazy, které by na něj mohly ukázat? Zakrýval svůj magický podpis? Harryho srdce se svíralo bolestí. Bylo jasné, co se v Sovinci stalo, ale to neznamenalo, že tomu Harry rozumí.

„On... ale proč by zabíjel Pansy? Vždyť byl tak nadšený, když dostal ten dopis, při myšlence na to, že se do něj možná znovu zamilovala.“

„Možná, že zjistil, že její zájem byl jen léčka, jak ho vylákat ven z mého bytu.“

Sebeovládání, pomyslel si Harry a vzpomněl si na způsob, kterým Draco nakopl Dubbyho. Není žádných pochyb, že Draco dokáže být zuřivý a nenávistný. Když naposledy zuřil na Pansy, téměř ji zabil a tentokrát... Harry se podíval na místo, kde měla být Pansyina tečka a zdvihl se mu žaludek. Nikdy ji neměl rád, ale pomyšlení na to, že je mrtvá, ho děsilo.

Ať už měl Draco v Sovinci na práci cokoliv, právě s tím skončil. Jeho tečka si to zamířila směrem k východu a pak se posunovala dolů schodištěm. Pohyboval se pomalu, vědom si toho, že nemůže být viděn, ale slyšen. Po schodišti nahoru právě mířili nějací další studenti. Draco se přestal hýbat a přitiskl se ke zdi, aby je nechal projít.

Harry se naklonil kupředu, aby lépe viděl do mapy, kterou držel Snape. Jeden z Havraspáru, dva mrzimorští a pak také jména Ron Weasley a Hermiona Grangerová se právě blížili ke schodišti Sovince. K Harryho zděšení se nebelvírští zastavili právě vedle Draca, jako by ho snad cítili. Ale pak se dali znovu do pohybu a zamířili nahoru k Sovinci, kde jim Harry řekl, že by Draco mohl být. Jak může tečka vypadat naštvaně? Ale Ronova byla, bylo to vidět na tom, jak trhaně se pohybovala, když Ron stoupal nahoru po schodišti, a Hermionina na tom nebyla o mnoho lépe. Naproti tomu Dracova tečka vypadala klidně a soustředěně, pohybovala se pomalu a jistě.

Co kdyby si Ron a Hermiona uvědomili jeho přítomnost tak, aby mu stáhli ten plášť a on by se tam ukázal přede všemi? Harry se najednou cítil špatně. „Neměli bychom ho přivést domů?“

Snapeova ústa byla stažena do přísné linie a jeho zlobou planoucí oči neopouštěly ani na chvíli mapu a sledovaly Dracův postup. „Myslel jsem, že tomu rozumíš. Proč myslíš, že se jen dívám? Nechci ho vyděsit, když se pokouší skrýt pod neviditelným pláštěm. Mohlo by se ukázat, že není tam, kde má být.“

Takže nechají Draca, aby sem přišel... To vzhledem k okolnostem dávalo smysl. Draco bude v pořádku, vždyť má přece ten plášť. A Harry, přestože se cítil čím dál tím hůř, přikývl, protože plán jeho otce byl naprosto jasný.

Právě teď vytvářejí alibi.

Budou tvrdit, že Draco nikdy neopustil sklepení, že byl s Harrym celé odpoledne.

Jenže to mělo jednu slabinu. I když nepočítal Veritasérum. Ron a Hermiona znají pravdu, zaúpěl Harry nahlas, žaludek se mu začal znovu svírat. Ron, který jen málo věcí chtěl víc než poslat Draca Malfoye do Azkabanu. „Řekl jsem jim, že si myslím, že Draco šel do Sovince, budou si myslet, že ho minuli, ale s určitostí vědí, že tu nebyl, když se stala ta nehoda.“

Snape stále sledoval Dracovu cestu. „Říkej tomu vražda, Harry.“

Ach Bože, zaúpěl Harry znovu. A měl pocit, jako by tím, co řekl, zašel příliš daleko. Ale na druhou stranu, ještě nikdy neviděl nikoho, jak se stará o... nebyl to slovo schopen vyslovit ani v duchu.

Snape s napjatými rysy sledoval mapu.

„Bereš to s děsivým klidem,“ poznamenal Harry opatrně a přemýšlel, jestli to znamená, že jeho otec konečně překonal závislost na vrbence nachové. Nebyl si jistý, zda je právě teď správný okamžik se na takovou věc zeptat.

„Dát teď průchod svému vzteku by nebyla nejlepší strategie,“ odpověděl Snape, ale Harry nebyl slepý, nebo ne úplně. Viděl chvějící se sval na otcově čelisti. Snape nebyl klidný, ne uvnitř. Ale dokázal se ovládnout, protože právě teď budou potřebovat všechnu svou chytrost, aby dokázali Dracovi pomoct.

Harry si byl jistý, že tu není jediný, kdo má toho Zmijozela rád.

Jak tam tak spolu seděli a pozorovali Dracův pohyb na mapě, položil jemně ruku na otcovo předloktí. Draco stále ještě scházel z dlouhého schodiště vedoucího ze Sovince. Harry si přál, aby mohl jít za ním a přivést ho. Bylo to utrpení jen čekat, ale Snape měl pravdu. Museli se o to postarat jako Zmijozelové, chytře a potají. Upozornit hrad na to, že Draco odešel, by prakticky znamenalo rozsudek smrti, zvláště pokud by se přihlédlo k tomu, co už se mezi ním a Pansy stalo.

„Bude to v pořádku,“ ujistil otce, a to že ten člověk před jeho dotykem neuhnul, mu dodalo odvahu. Severus nedával obvykle svoje city najevo a Harrymu se to zdálo v pořádku, ale občas mohl i malý dotek opravdu hodně pomoct. Divné, že to byl právě Severus, kdo ho tohle naučil.

Snapeova ramena se otřásla potlačenou emocí. Harry přemýšlel, jestli to bylo zármutkem nebo vztekem. Pravděpodobně obojím. Pak ale Snape ovládl všechny své svaly. Posadil se zpříma. V černých očích měl posměch, když osvobodil svoji ruku z Harryho sevření a nejasně s ní mávl před Harryho obličejem. „Předpokládám, že slečna Weasleyová pro mě musela dojít, protože jsi po té ráně upadl do bezvědomí?“

Harry na chvíli přemýšlel, že odpoví ano. Koneckonců Snape už věděl o té ráně, tak proč zmiňovat ještě kletbu. Jenže na druhou stranu, vzhledem k tomu, co Snape říkal o možnosti oslepnutí, byl by možná opravdu, ale opravdu špatný nápad říct, že ho Draco uhodil do oka takovou silou, až ho knokautoval.

„No, popravdě on mě nejprve uhodil a pak na mě seslal Petrificus,“ začal Harry vysvětlovat.

Snape sevřel mapu tak pevně, až ji trochu pomuchlal, ale přesto nevzhlédl. „Tvoji přátelé dokázali vejít do mých pokojů a ukončit tu kletbu? Možná bych měl překontrolovat všechna svoje strážná kouzla.“

„Ne, oni nikdy nebyli vevnitř,“ zachmuřil se Harry. „Ty sis toho nevšiml?“

„Když zvážím, jakou námahu jsi vynaložil, aby ses přes ně dostal pryč, myslel jsem, že vešli dovnitř a tys je vyhodil. Pokud ne, jak to, že nejsi ještě pořád zkamenělý?“

„Uf...“ Harry vážně nevěděl, jak to říci. Byla to jedna z těch věcí, která ho odlišovala od ostatních, ale před tím, kdo je, nemohl utéct. To už ho jeho temné síly naučily. „Nikdo ji nezlomil, chci říct, to já ji zlomil... tu kletbu,“ přiznal.

Tentokrát se na něj Snape podíval. „Tys ji zlomil...“ ale v další chvíli se znovu podíval po Dracovi, jehož tečka se blížila k chodbě u základů Sovince. Ten pohyb byl pomalý a opatrný.

Hadí, pomyslel si Harry.

„To dává smysl.“ Vypadalo to, že jeho otec už svůj šok překonal. „Dokázal jsi odolat kletbě Imperio, takže je to asi svým způsobem pochopitelné.“

„To vůbec nebylo podobné,“ zašeptal Harry a otočil se, aby se mohl opřít o svůj kufr. Cítil se naprosto příšerně, jako by všechny jeho kosti byly naplněné bolestí. „Já... tentokrát jsem sám zavolal svoji divokou magii. A strašně mě to vyčerpalo. Předtím ze mě moje divoká magie vytryskla bez mého úsilí. Tentokrát jsem ji potřeboval, aby rozbila něco ve mně. Nejdřív to nebolelo, ale teď hrozně.“

Snape si natočil mapu tak, aby na ni viděl, i když si bude prohlížet Harryho. Pak položil ruku na synův spánek způsobem, kterým se obvykle dotýkal svých nejkřehčích nádobek na lektvary. Harry si nemohl pomoci, ale trochu se o jeho dlaň opřel. Zdálo se mu to tak... správné, že teď má někoho, na koho se může spolehnout, někoho, komu může věřit v dobrých i špatných časech.

„Možná, že ta divoká magie vysvětluje, proč je tvoje oko černé,“ přemýšlel Snape nahlas a dlouhými prsty zkoumal Harryho zranění s takovou péčí, že Harry jeho dotek téměř ani necítil.

Ta slova s ním trhla. „Moje oko je černé?“

„Je celé opuchlé, černofialové a trochu ti z něj teče,“ vysvětloval Snape a dal prsty pryč z Harryho obličeje. „Jako by tě Draco uhodil předevčírem a ne před pár minutami.“

Tak to vysvětlovalo Ronovu a Hermioninu reakci na jeho vzhled, došlo Harrymu, i když mu pořád ještě nebylo jasné, že se mu vytvořila modřina daleko rychleji než normálně.

„Napadlo mě, že...“ pronesl Snape, vytáhl hůlku a mávl s ní kolem chlapce „Hydratus...“

Harryho bolest hlavy zmizela, stejně jako bolest v kloubech. Zamrkal a obraz se vyjasnil, i když to zraněné oko stále ještě nedokázal otevřít.

„Jak dlouho jsi nepil?“

Harrymu se mluvilo daleko lépe než před chvílí, ten příšerný chrapot byl pryč. „Měl jsem odpolední čaj, není to tak dlouho.“

Snape zachmuřeně pohlédl do mapy na Dracův pohyb a pak obrátil svou pozornost k Harrymu. „Předpokládám, že jsi prolomil kletbu tím, že jsi urychlil svůj vlastní čas. Proto tvoje oko vypadá tak příšerně a špatně ti bylo ze žízně. Během pár minut jsi zestárl o dva, možná o tři dny.“

„Ale to je zvláštní,“ bylo to jediné, co Harry řekl. „Myslím... na Samhainu jsem měl taky žízeň, opravdovou žízeň a nebylo to stejné...“

Učitel Lektvarů pokrčil rameny: „Divoká magie zamířená na sebe samého je něco, co nikdy nebylo prostudováno. Radil bych ti, aby ses toho v budoucnosti vyvaroval. Nepochybně by tě to mohlo poranit nějakým nepředpokládaným způsobem.“

Harry se dovtípil, že mluví o jeho viděních nebo o jeho temných silách. Kdyby je ztratil, byl by z něj prostě jen moták?

Snape náhle vyskočil na nohy, s mapou stále v rukách. „Draco zamířil pryč ze sklepení,“ vyštěkl s důrazem na každé slabice. „Zamířil si to ven z hradu. Ten kluk pitomá snad chce utéct z Bradavic.“

Harry vstal a chytil se otcovy ruky, aby nabral stabilitu. Po otcově Hydratu se cítil lépe, ale stále ještě nebyl ve své kůži. „Viděl Rona a Hermionu, jak jdou po schodišti. Takže pravděpodobně očekává, že se podívají dolů a uvidí tělo a že tu během pár okamžiků budou bystrozorové...“

„I když se to může stát, stále je bezpečnější tady než za hranicí pro přenášení, kde ho každý zbloudilý smrtijed naservíruje Voldemortovi jako chutné sousto pro jeho další hrátky,“ vztekal se učitel Lektvarů. „Harry, já musím jít za ním. Než se vrátím, trochu se najez a zkus usnout.“

„Mám jíst? A spát?“ zalapal Harry po dechu. „Děláš si legraci? Půjdu s tebou...“

„To tedy nepůjdeš,“ trval na svém jeho otec. „Nepřeji si, aby tě v tomto stavu někdo viděl.“

„Tak mě uzdrav nebo sešli nějaké kouzlo!“

Snape se na něj podíval přísně. „Nebudu na to tvoje zranění vršit další magii. Ne, dokud nebudu mít čas si to v klidu rozmyslet. Doufám, že je ti jasné, že pokud bych se takhle nezodpovědně choval po Samhainu, byl bys slepý,“

Takhle o tom Harry nikdy nepřemýšlel. Už si tak zvykl, že vidí perfektně, dokonce tak, že už nepotřebuje brýle, takže nepřemýšlel nad tím, co pro něj jeho otec udělal, nebo jaký by byl jeho život, kdyby v něm neměl někoho, kdo by mu pomohl po tom, co mu Malfoy s těmi jehlami provedl.

Malfoy, který možná čeká za hranicí pro přenášení. Číhá na Draca…

Harrymu došlo, že Snape zřejmě myslel na tu samou věc. Otec s ním krátce zatřásl, aby podtrhl svůj rozkaz. „Nechoď za mnou, Harry! Nechci ztratit oba svoje syny kvůli Dracově záchvatu stupidity.“

Harry vybuchl smíchy. „Malfoye bych porazil. Jedno kouzlo s hůlkou a vystřelil bych ho na Mars.“ Rozhodl se raději nezmiňovat o tom, že jeho hůlka je právě teď ztracená.

Snape se ho drsně zeptal: „A až přijde Amélia Thistlethornová, taky ji vystřelíš na Mars? Řekl bych, že už ti došlo, jak jsem se mýlil, a že tvoje poslední série věšteckých snů se vyplní. Když nebudeme dost opatrní, mohlo by zrušení adopce přijít na řadu.“

„Kvůli Dracovi to risknu!“

Snapův hlas se snížil k tichému, napjatému šepotu, když se naklonil tak, aby mluvil přímo do synova ucha: „Ne, to tedy ne.“

„Kvůli Dracovi!“

Učitel Lektvarů o kousek ustoupil. „Zkus se nad tím zamyslet,“ napomenul chlapce. „Proč si myslíš, že jsem zatím nic neudělal? Podívej se na mapu! Draco je na pozemcích sám! Těžko se tam dostanu, pokud budu muset čelit rozzuřenému davu. Jsem naprosto schopný v tajnosti přivést tvého bratra zpátky, ale nepodaří se mi to, pokud půjdeš se mnou a budeš přitahovat pozornost.“

Harry pomalu přikývl. Samotného ho překvapilo, jak těžké bylo zůstat stát stranou, když si přál být uprostřed dění... ale možná, že to byla část dospívání. Rozhodl se přece být dospělý a připustit, že on sám není schopný vyřešit každý problém… Bylo na čase být rozumný.

Paradigma se změnilo.

Škoda, že to přišlo skoro o rok později.

Kdybych se tak alespoň zastavil a přemýšlel, místo toho, abych trval na tom, že Siriusovi pomůžu.

Tahle myšlenka ho vrátila zpátky do reality. Zatím ještě nepřekonal svoji 'potřebu zachraňovat lidi', v tuto chvíli chtěl udělat něco správného a dobrého, jako třeba zachránit Draca před Azkabanem. Jako přivést ho domů, takže budou sedět tady, vytvářet alibi a přemýšlet, co budou dál dělat…

„Ano, pane,“ přikývl souhlasně. „Zůstanu tady, slibuji. Tedy chtěl jsem říct, ano, tati.“

Učitel Lektvarů měl zřejmě své pochybnosti. „Když za mnou půjdeš, tak jak teď vypadáš, jen posílíš spekulace o tom, že Draco začal být skutečně nebezpečný...“

„Já vím,“ zvýšil Harry hlas. „Tak už jdi, přiveď ho,“ křičel Harry a jemně strkal do otce, aby si pospíšil. „Najdi ho dřív než bystrozorové, dřív než si Voldemort všimne, že je někde sám!“

Snape se ještě jednou otočil s napjatým výrazem, klouby na rukou bílé, jak tiskl mapu. „Nevycházej ani na okamžik,“ zopakoval. „A k té tvé důvěře...“

Harry čekal, co bude následovat.

„Děkuji ti za ni,“ dokončil otec.

Harry místo odpovědi přikývl, ale Snape to nemohl vidět. Jedno rychlé Abrire a učitel Lektvarů byl pryč.

Harry vzdychl, zavřel dveře a opřel se o ně. Nic si na světě nepřál víc než běžet za svým otcem. Přál si ho dohnat, aby našli Draca společně a společně ho přivedli domů.

Ty instinkty, které Snape tak chválil, mu ale tentokrát říkaly, že on už svou úlohu při zachraňování Draca sehrál. A že když by opustil sklepení, jen by tím všechno zkomplikoval.

A co víc, ty samé instinkty mu říkaly, že nejenom řekl, že svému otci věří, ale že mu věří i ve skutečnosti. Říkaly mu, že už není na světě sám, že má někoho, na kom může být závislý v dobrých i špatných časech.

Že má někoho, kdo ho má skutečně rád. Někoho, kdo se o něj stará.

Odlepil se od dveří a vrátil se do ložnice. Posadil se na postel a na oko si přiložil led. Došlo mu, že je to kouzelnický led, který nikdy netaje a připomenulo mu to, jak schopný je jeho otec kouzelník.

Bude to v pořádku, říkal sám sobě. Musí. Musí.

Ale sám tomu nedokázal věřit. Samozřejmě že Snape přivede Draca bezpečně domů, o tom neměl Harry pochybnosti, ale co bude dál?

Harry v zoufalství zavřel oči, za očními víčky neviděl nic než hrůzostrašné obrazy z Azkabanu.