Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 82. DRACOVA POMSTA

Rok jako žádný jiný
Vložené: Jimmi - 04.04. 2014 Téma: Rok jako žádný jiný
Chalibda nám napísal:
Preklad: Chalibda Betareader: Kapitola neprošla rukou betareadera Záverečné úpravy: Beruška
Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Teď nebo nikdy, řekl si Harry, když se se Snapem ocitl před portrétem tmavovlasého, poněkud nebezpečně vyhlížejícího čaroděje. Napadlo ho, že je to Salazar Zmijozel osobně.

„Mohli jsme se sem přenést krbem,” řekl Snape, „ale napadlo mě, že bys měl znát hesla.”

„A máš v plánu mi ho sdělit?” zeptal se portrét otráveně.

Snape vypadal, že ho to trochu nadzdvihlo. „Brazílie.” Krátce se podíval na Harryho. „Chtěl jsem, aby Albusovi došlo, že to myslím s odchodem do exilu vážně.“

Obraz kouzelníka jim poněkud sarkasticky pokynul a dveře, na kterých byl namalován, se tiše otevřely.

O tři chodby a dva další portréty později - Harry věděl, že jsou zmijozelští paranoidní, ale tohle bylo směšné - vešli do zmijozelské společenské místnosti. Když tenkrát před lety, Harry s Ronem vyslýchali Draca kvůli Zmijizelovu dědici, určitě to nebylo tak komplikované. Ale Draco přece říkal, že chodby se čas od času mění.

Není divu, že Snape zmínil letax. Těžko by se mu chtělo absolvovat takovýhle pochod pokaždé, když by chtěl zkontrolovat svoji kolej. A navíc, co se týče Zmijozelů, každé zdržení může být smrtonosné.

I když musel přiznat, že to ve společenské místnosti nevypadalo tak nebezpečně, jak očekával. Pravděpodobně to souviselo s návštěvou Prasinek. Všude po zemi ležely obaly od sladkostí, nechané tam, aby je skřítkové uklidili a po gaučích se povalovalo pár studentů, kteří zjevně byli opilí. Belladona měla halenku napůl rozepnutou a líbala se s tmavovlasým klukem, kterému seděla na klíně.

Snape si odkašlal, ale nemělo to téměř žádný efekt, protože někdo začaroval podivně tvarovaný šutr, aby se z něj linula... no, snad rocková hudba, ale Harry tuhle píseň rozhodně nepoznával. A nebylo divu. On neposlouchá hudbu, jejíž texty byste jen stěží mohli citovat ve slušné společnosti.

Mistr lektvarů tedy namířil na tu věc hůlku a poslal na ni paprsek namodralého světla. Na chvíli v tom zapraskalo jako ve starém rádiu a pak bylo ticho.

Všichni se pomalu otočili, a zírali na Snapea stojícího ve dveřích a Harryho, který byl těsně za ním.

„Svolávám schůzi celé koleje,” oznámil Snape, hůlku stále v ruce. „Jděte a zavolejte všechny, co jsou v ložnicích. Pane Torquayi, doporučuji, abyste si odstranil z ucha tu rtěnku.”

Možná i s pusou co k té rtěnce patří, pomyslel si Harry, když viděl, jak je do něj Belladona zaklesnutá. Věděl, že nemá smysl, být na ni naštvaný kvůli výpovědi u slyšení, protože její paměť někdo kouzlem změnil tak, že si myslela, že říká pravdu.

Jenže Harry byl stejně naštvaný.

V momentě, kdy Snape domluvil, se studenti rozeběhli, aby udělali, co jim bylo uloženo. Popravdě, to vypadalo, jako že z něj mají posvátnou hrůzu, což ale Harrymu dávalo smysl. Jeho otec je výjimečně mocný kouzelník a rozhodně nemá pověst příliš trpělivé duše. A pak si také vzpomněl na to, co řekl Harrymu, když byl ve druhém ročníku; že kdyby on a Ron byli v jeho koleji, poslal by je domů raním vlakem. Takže ředitelé kolejí mohli evidentně studenty alespoň dočasně vyloučit, kdykoli se jim zachtělo.

Ale stejně si Harry myslel, že uvidí alespoň trochu hrdosti...

Ale jsou to Zmijozelové, připomenul sám sobě. Je to tak, jak řekl Nott. Vzdorovat Snapeovi otevřeně je prostě pitomost. Oni se přerazí, aby udělali cokoliv co řekne, pak se otočí a bodnou ho, nebo ještě pravděpodobněji mě, do zad, při první příležitosti, kterou dostanou.

„Není divu, že si Draco neuklidil pokoj,” mrmlal Harry, když zůstali se Snapem sami.

„Aha, hm, skřítkové ten binec uklízejí každý den.”

„To si myslím. A hlavně, že ty sis stěžoval na laxní dozor ve věži. V naší společenské místnosti jsem nikdy neviděl nikoho polonahého!”

„Je to sedmačka,” řekl Snape, jako by to vysvětlovalo všechno.

Harry zmlkl, protože zmijozelští začali přicházet. Postavili se bez zaváhání do půlkruhu před Harryho a Snapea, takže Harrymu došlo, že jeho otec pořádá schůzku koleje pravidelně. Připadalo mu to jako zvláštní nápad.

V první řadě stáli prváci, jak se dalo usoudit z jejich výšky a také z toho, že se na Harryho dívali s jistou úctou. Harry si nebyl jistý, jestli je to jeho pověstí hrdiny, i když mu připadalo jako dobrá otázka, proč by měl být zrovna pro Zmijozely hrdina, nebo jestli jsou jenom ohromeni tím, že je děsivý učitel Lektvarů jeho otec.

Oči starších studentů byly daleko ostražitější, pohledem po Harrym vždy jen přeběhli a do očí se mu nikdo nepodíval. Takže začal přemýšlet, jak často používá Snape nitrozpyt jako součást kolejní disciplíny.

Harry neměl samozřejmě v úmyslu ho použít, ale měl pocit, že někteří studenti si to myslí.

Nott postával vzadu, doprovázen Goylem a Zabinim. Jeho oči byly také ostražité, ale když se Harry podíval jeho směrem, pousmál se.

„Všichni samozřejmě znáte mého syna Harryho,” začal Snape klidným hlasem a položil Harrymu ruku na rameno. „Nicméně se domnívám, že málokdo z vás, ho zná doopravdy. Víte například, že když poprvé přišel do Bradavic, mnoho nescházelo a byl zařazen do Zmijozelu?”

Harry téměř začal něco namítat nato, že to jeho otec takhle prozradil, ale bylo pozdě. A navíc, Snape mu sevřel rameno pevněji jako varování, aby se nepletl do toho, co chce říct.

„Ano, ten had na jeho odznaku tam není jen kvůli adopci,” pokračoval Snape a souhlasně přikývl k rozruchu, který provázel jeho překvapivé oznámení. „Harry Potter je skutečný Zmijozel, i když jen z části. Takže, vím, že mezi námi a Nebelvírem jsou jisté rozdíly, ale věřím vám, že přivítáte mého syna v naší koleji. Dělat cokoliv jiného by nebylo zmijozelské, protože konec konců, přítomnost pana Pottera vám může přinést mnoho výhod. Očekávám, že ho začleníte do vašich studijních kroužků a společenských aktivit a rád bych zmínil, že ho můžete požádat, aby kontroloval gramatiku ve vašich esejích, protože jsem zjistil, že je v tom skutečně dobrý. Popravdě kontroluje vaše eseje z Lektvarů už měsíce. Zjistíte, že vám může velmi pomoci v něčem, co má vliv na vaše hodnocení.“

Snape se rozhlédl po celé společenské místnosti. „A samozřejmě nemusím říkat, že jakýkoliv útok na něj, budu považovat za útok na sebe...” jeho temné oči začaly žhnout, „a předpokládám, že víte, jak reaguji na útok.”

Když Snape domluvil, místností se rozlehl šum hlasů. Studenti si začali znovu Harryho prohlížet, někteří stejně opovržlivě jako předtím, ale jiní jako by ho najednou viděli v novém světle. Nott byl jedním z nich.

První promluvil Erik Vanvelzeer hlasem plným špatně skrývané nenávisti. „Nechal jste ho, aby slyšel vstupní heslo, pane?”

„Patří do Zmijozelu,” odpověděl klidně Snape a konečně udělal pár kroků od Harryho. „Má stejné právo znát hesla jak vy. Možná ještě větší, když zvážíme, že jsem ta hesla zvolil já. Těžko budu bránit mému synu ve vstupu do vlastní koleje.”

Mistr lektvarů očima přelétl celou místnost. „Má někdo z vás ještě nějaké otázky? Ne? Mé dveře jsou pro vás otevřeny jako vždy. Vím, že jste celý den řádili v Prasinkách, ale přesto si myslím, že je dnes večer důvod k malé oslavě, abychom přivítali Harryho ve Zmijozelu. A tak...”

Snape mávl poněkud teatrálně hůlkou nad velkým kulatým stolem a tiše vyslovil kouzlo.

Když skončil, objevil se uprostřed stolu obrovský kotlík naplněný drceným ledem a lahvemi s máslovým ležákem. Okolo kotlíku ležely podnosy s různým jídlem.

Harry si pomyslel, že je to ztráta času, když zvážil, jak to tu vypadalo než přišli, ale jak se ukázalo, Snape své Zmijozely znal. Vrhli se na jídlo a pití a v tom zmatku, který nastal, ztratil otce z dohledu. Ale nervózní nebyl. Nepochyboval, že ho Snape sleduje.

Řekl si, že bude nejlepší, když se tu bude chovat jako doma... i když se jen stěží mohl cítit více napjatý... a zamířil skrz studenty tlačící se kolem stolu a popadl máslový ležák a něco co vypadalo jako čokoládový dortík jen s daleko více krému, než je obvyklé. Když se vracel, někdo mu v davu dvakrát šlápl na nohu. Poprvé na to nebyl připravený a navíc to bylo tak mírné, že to mohla být nehoda. Ale podruhé už to bylo takovou silou, že se otřásl. Stěží mohl vyprovokovat rvačku, ale na druhou stranu si byl jistý, že by Snape nechtěl, aby se s takovým zacházením smířil, a tak to vší silou oplatil.

Nenechat si nic líbit se ukázalo jako dobrá rada nejen pro bratrství, ale také pro členství ve zmijozelské koleji. Nikdo už se mu znovu na nohu šlápnout nepokusil.

Měl už snědenou skoro polovinu lepkavého dortíku, když s ním někdo škubnul. Podíval se dolů, a uviděl zrzavou dívku... prvačku, pokud tedy neztratil svůj odhad... jak ho tahá za hábit, aby získala jeho pozornost. Ulevilo se mu, že s ním někdo chce mluvit a usmál se na ni. Bál se, že stráví celou párty někde stranou, což by Snapea, který si zjevně přál, aby Harry se svojí novou kolejí vycházel, opravdu zklamalo.

Žabka se před tím než promluvila, rozhlédla doleva i doprava, „Opravdu umíš mluvit s hady?”

No jo, jí tohle mohlo připadat jako fáma. A nebo jako starodávná historie. „Jasně,” odpověděl Harry, trochu překvapený tím, jak snadné to bylo. Kdysi mu tenhle dar připadal temný a ostudný, jako něco, co musí skrývat, jak jen to bude možné. Tím, že musel kouzlit v hadím jazyce, to překonal. „Máš ráda hady?”

Dívenka přikývla, její velké modré oči byly vážné. „Já jsem Larissa.”

Harry jí podal ruku. „Rád tě poznávám,” druhou rukou vytáhl hádka, „a tohle je Salsa.”

Jé, ta je hezká,” zatrylkovala Larissa. „Bereš ji všude s sebou?”

„Vždycky ne, ale protože se bojí, že ji sní moje sova, většinou ji s sebou mám,” Harry se usmál. „Konečně mám pro ni krabičku upravenou tak, aby se v ní mohla cítit bezpečně, ale stejně je pořád z Hedviky nervózní.”

Larissa přivolala své kamarády, a dřív než si to Harry uvědomil, byl obklopen houfem žvatlajících prváku, kteří chtěli vědět, jak zní jejich jména v hadím jazyce a smáli se svým pokusům, napodobit Harryho syčení.

V tu chvíli zachytil Snapeův ironický pohled a porozuměl tichému vzkazu v otcových očích. Dokonce i poté, co poznal Draca a Snapea, byl Harry v hloubi duše přesvědčený, že všichni zmijozelští jsou zlí. Tedy všichni ostatní zmijozelští. Ale tihle prváci byli prostě jen děti, plné elánu a zvědavosti.

Nevinné.

Došlo mu, že měl Draco pravdu, když říkal, že stojí za to některé Zmijozely zachránit.

„Pojď sem Pottere,” řekl Nott, který se najednou zjevil vedle Harryho, „chceme si s tebou promluvit.”

„Ale já jsem si chtěla půjčit jeho hada!” stěžovala si Larissa a našpulila pusu.

„Tak někdy příště“, slíbil Harry, trochu vyvedený z míry tím, jak Nott zpražil děvče pohledem. Bylo jí přece teprve jedenáct nebo dvanáct, a chovala se přiměřeně ke svému věku.

Vypadalo to, že se Larissa začne hádat, ale když Harry zopakoval svůj slib, řekla, že tedy dobře a odhopkala ke stolu, kde si nabrala do dlaní hromadu sladkostí.

Nott dovedl Harryho ke skupině starších studentů, podle odhadu to byli páťáci a starší.

„Nemohli jsme si nevšimnout, že ta Weasleyovic holka pořád hraje za Nebelvír na místě chytače,” začal Zabini nepříjemným tónem, „a vzhledem k tomu, že náš náhradní chytač není žádná hvězda... jestli sem chceš zapadnout, tak nám ukaž, že je tohle tvoje kolej. Hraj za Zmijozel.”

„Já vůbec nehraju famfrpál,” řekl Harry a zavrtěl hlavou.

„Myslíš, že tvůj otec takové chování schválí?” ušklíbla se Millicent Bulstrodeová, „Nemyslíš, že by rád viděl, jak pomůžeš Zmijozelu vyhrát?”

„Myslím, že by mě nerad viděl padat z koštěte dvacet metrů nad zemí,” řekl Harry a díval se jí při tom do očí. „Moje magie už není to, co bývala, pokud jsi si toho nevšimla a má to vliv i na moje létání.”

„Aha.”

To jim evidentně vzalo vítr z plachet. Ze všech.

„Měli jsme tušit, že budeš k ničemu, jako vždycky,” zavrčela nakonec Millicent.

Skupina se poněkud rozptýlila a Harry zůstal s Nottem sám. „Takže myslíš, že by ti pomohlo koště, které by rozumělo hadímu jazyku?”

„Ale nebudeš trénovat s Nebelvírem, že ne,” naléhal Nott.

„Mám toho moc. Což mi připomíná...” Harry si to zamířil zpátky ke Snapeovi. Nott šel chvíli s ním, ale pak si to zřejmě rozmyslel. Když Harry došel ke svému otci, podíval se na něj pohledem... a teď to nezvorej... a řekl: „Tati myslím, že už se ten lektvar vaří dost dlouho.”

„Ano pravděpodobně ano,” přitakal Snape. Vstal a kývl směrem k sedmákovi, se kterým mluvil. „Jak už jsem řekl pane Torquay, zvážím žádosti všech, kteří si přejí, abych se jim dále věnoval a vyučil je Lektvarům. Takže mi pošlete svou a promluvíme si.”

Snape máchl hůlkou, ze které vylétly jiskry a získal tím tak pozornost všech. „I když jste dnes strávili den v Prasinkách a oslavovali, sledovací kouzlo mě bude informovat, pokud by někdo po jedné hodině nebyl v posteli. Takže vám dámy a pánové doporučuji jít spát.”

S těmi slovy vyvedl Harryho ven.

„Vždycky musí být v jednu v posteli?” zívl Harry, když se vydali na dlouho cestu do věže.

„Ano a doporučuji ti, aby ses zítra pořádně vyspal.”

„Nemůžu, mám spoustu úkolů.”

„Když budeš unavený, neuděláš je správně.”

„No jo, dobře...” Harry měl pocit, že chce Snapeovi něco říct. Aha. „Díky za oslavu tati,” zamumlal, ale měl pocit, že to nebylo ono. Muselo tu být ještě něco jiného... „Aha, jo. Kdyby se někdo ptal, tak nemohu létat.”

„Tvé létání je, ale přece stejně dobré jako vždycky.”

„Jenže oni chtějí, abych chytal za Zmijozel a mně se nechce,” Harry se odvážil podívat do temných očí svého otce kráčejícího vedle něj.

„Ano, rozumím tomu,” řekl Snape. „Nemusíš se tak strachovat o mou náklonnost, Harry. Neztratíš ji jen tím, že jsi sám sebou. I když to znamená, že jsi Nebelvír. Řekl jsem to jasně?”

„Ano.” Usmál se Harry.

„Přál bych si, aby ses stal více součástí mé koleje, takže se nerozpakuj požádat mě kdykoliv, abych tě doprovodil do společenské místnosti.”

„Dokud jsi u toho, chovají se slušně.”

„Nemají jinou možnost. Tak a jsme tady,” Snape se zastavil před portrétem Buclaté Dámy. „Takže dobrou noc, Harry.”

Harry sdělil Buclaté Dámě heslo. „Dobrou tati. A mohl bys říci Dracovi, že za ním přijdu brzy na návštěvu?”

Snapeovy černé oči zazářily uspokojením, otočil se a vydal se zpět na cestu do sklepení.

***

Harry prospal skoro celou neděli. Hladový se probudil, aby snědl něco z toho, co bylo podáváno k večeři. Potom chvíli pracoval na svých úkolech a znovu usnul. V pondělí ráno při hodině Kouzelných formulí mu Kratiknot uložil školní trest za to, že vynechal hodinu; stejně jako Ronovi. Harry se nebyl jistý, jestli za to vděčí Snapeovi. Kratiknot takhle přísný obvykle nebývá. Ale koneckonců nestrhl žádné body, takže se Harry rozhodl, že nemá cenu vyptávat se, čí to vlastně byl nápad.

V pondělí večer nemohl jít na návštěvu za svojí rodinou, protože kontroloval pro Kratiknota eseje. Takže bylo opravdu jasné, kdo ten školní trest zařídil. Jedna z nevýhod mít otce za člena učitelského sboru...

Další nevýhodou je, když váš přítel, v tomto případě Ron, příliš neocení když se vám otec pokouší dát za vyučenou. I když koneckonců tentokrát Rona nikdo neposlal, aby s Filchem dělal nějakou otřesnou práci. Všechno co musel, bylo jen vyplňovat nějaké papíry bez magie. Ale stejně kvůli tomu frflal celý další den.

Hermiona jim samozřejmě řekla, že si to zaslouží za to, že pomáhal Harrymu vynechat hodinu.

Dobře, takže už žádné vynechávání hodin. Tedy pokud to nebude vyloženě nutné. Harry si vzal v úterý sebou na oběd knihy, aby si znovu přečetl článek, který jim uložil Snape na hodině Lektvarů. Nebyl si jistý, jestli otec bude chtít při hodině znovu vařit Waldenholferův zostřující doušek. Nebo jestli bude trvat na plánu, který oznámil minulý týden. Ale v každém případě chtěl být připravený. Doufal, že začnou dělat něco dalšího. Sice vařil Zostřující doušek v sobotu dvakrát, ale další lektvar nevyžadoval žádná kouzla. Harry měl pocit, že by se mu to mohlo podařit. Když mířil do sklepení, přemýšlel o Anaforianových vychytralých lektvarech. Dnes ho tedy jeden čeká.

Hodina probíhala dobře a Harry dostal pět bodů za správnou odpověď na otázku, proč vychytralé lektvary, pokud jsou rozlité, rozpustí prsty, ale ne špičky nohou. Chvíli přemýšlel, jak budou počítadla dělit tohle zvláštní číslo, pak ale Snapeovy otázky padaly s takovou intenzitou, že už se tím nezabýval.

„Jděte se navečeřet,” řekl svým přátelům, když hodina skončila. „Myslím, že dnes večer budu jíst s mojí rodinou.”

Ron a Hermiona odešli a cestou se bavili o schůzce prefektů, kterou McGonagallová svolala na tento večer.

Harry počkal, dokud se dveře od třídy nezavřely a pak došel ke Snapeovi, který se probíral hromadou domácích úkolů. „Máš toho moc? Myslel jsem, že mě doprovodíš dolů.”

Snape nepřítomně vzhlédl. „Přijdu za tebou za chvíli Harry. Popros přátele, ať tě doprovodí.”

„Oni už odešli.”

„Aha,” Mistr lektvarů se zamyslel. „Jestli chceš, použij krb v mojí kanceláři. Letax je v zavřeném slonovinovém šálku na krbové římse. Mohl bys pro nás tři objednat večeři? Draco od soboty objednává jídla, o kterých ví, že je nesnáším.”

„Proč to prostě nepošleš zpátky a neobjednáš si to, co chceš?”

„Nechci mu dopřát to potěšení,” ušklíbl se Snape, „a možná bude lepší, když neřekneš, že jsem tě o to požádal.”

Neboj,” Harry si to zamířil do otcovy kanceláře, „Draco nebude nic tušit.”

***

Draco nebyl ani v obývacím pokoji ani v ložnici, to Harryho trochu poděsilo, dokud si neuvědomil, že druhý chlapec musí vařit lektvar. Vždyť už bylo načase, aby Draco udělal nějaký domácí úkol a dávalo smysl, že začne tím, co má nejradši. Samozřejmě by mu šestý ročník dělal trochu problémy, díky tomu, že byl kladen důraz na očarované lektvary. Možná Draco pracoval na některém Anaforianovu lektvaru, pomyslel si. Mohl by dělat ten...

Ingredience položené na pracovním stole ve Snapeově laboratoři ničím neodpovídaly jeho úkolu. Harry nevěděl, pro jaký lektvar by mohly sloužit. „Co to děláš?”

Draco se podíval přes rameno, pak se sehnul a upravil plamen pod kotlíkem. „Vlastní experiment.”

„Ano?” Harry si pomyslel, že by měl Draco radši pracovat na aktuálním úkolu, ale snad je to lepší, než kdyby nedělal nic. Možná se nakonec začne zajímat i o své školní úkoly.

„Jo,” zavrčel Draco, a napodobil Harryho tón, „máš s tím problém?”

„Ne...”

„Tak jdi pryč a nech mě být,” křikl Draco, „Jdi dělat něco užitečného. Vymysli co k večeři, nebo tak!”

„Jistě,” řekl Harry a skryl úsměv. Odešel a objednal dobré kuřecí karí pro tři.

Netrvalo dlouho a Draco vyšel z laboratoře. „Promiň,” řekl, i když to neznělo nijak provinile. „Nemám nejlepší náladu. Vařit lektvary s hůlkou je daleko snazší.”

Harry se smál. „Myslím, že je to docela legrace, že nakonec budeme používat hůlku i v hodinách Lektvarů,” připustil, „vždyť v těch hodinách nemělo být žádné mávání hůlkou.”

„No skvělé. Ještě mi připomínej prvák, Harry.”

„Nepokoušel jsem se...”

Draco ho přerušil: „Já vím. Můžeš pro mě něco udělat a nezmiňovat se o mém experimentu Severusovi? Vynadal by mi, že se mám držet zadání, které mi on dal.”

Harry měl pocit, že Draco si užil už dost kázání. „Dobře. Ale Draco, kdyby se mě zeptal přímo, nevím jestli bych mu dokázal lhát.”

„Nebelvíre.”

„Zmijozele.”

„Nene, už ne,” vypadalo to, že se Draco usilovně snaží setřást mrzuté myšlenky. „Tak co, jaké je to být zpět ve vyučování?”

„No, Aran je k ničemu jako obvykle,” řekl Harry, i když si myslel, že je lepší nemluvit o tom problému s hadím jazykem. Bylo dost zlé, že Snape strkal nos do Harryho hodin Kouzelných formulí. Nepotřeboval žádné další jeho intervence.

„Aranova třída byla to nejlepší místo udělat si všechny další domácí úkoly,” povzdechl si Draco. „Tedy když nám dal studovat něco z knih. To si vyžádalo jen deset sekund.”

„Jo, ale já tu dosud neměl kloudné vyučování Obrany. Nevím, jak si to ten Brumbál představuje.“

„Hm. Přál bych si, aby to chtěl učit Severus. To by bylo skvělé.”

Harry si pomyslel, že je to zvláštní, bavit se s Dracem normálně. Vypadalo to, že se ho už nepokouší provokovat. Dracova nálada se zhoršila, když přišel Snape a všichni zasedli k obědu, ale dokonce ani pak kolem sebe netrousil urážlivé poznámky. Seděl klidně, téměř nic neříkal, oči upřené do talíře.

Vypadal, jako by si pořádně přesolil jídlo.

Snape se pokoušel Draca zatáhnout do hovoru, když s Harrym probíral plány na jarní prázdniny, ale Draco vypadal, že ho to nezajímá. A tak ho Snape po chvíli nechal na pokoji.

Později, když ho Snape doprovázel zpátky, rozhodl se Harry, že je správný čas zeptat se na věc, kterou měl celý večer v hlavě. „Začal už Draco pracovat na svém trestu?”

Snape zavrtěl prudce hlavou. Harry chvíli nesmyslně přemýšlel, jestli náhodou Draco nepřipravuje pro jejich otce šampón. Ale ne... Draco teď nevypadá, že by měl náladu dělat Snapeovi nějaké laskavosti. I když na druhou stranu, možná by Draco mohl použít šampón jako urážku.

Ale to se zase příliš nehodilo k tomu, jak byl zaražený.

„Možná bys mu měl vrátit hůlku,” navrhl Harry, když procházeli opuštěnou chodbou. „Chápu, žes ho chtěl vytrestat, ale to už se stalo, nemyslíš?”

„Když zvážím, že odpírá splnit trest, který jsem mu uložil? Ne, nemyslím si to.”

Harry se zamračil. „Já vím, ale vzít mu hůlku... to je vážně tvrdé. Já jsem si sice bez magie nějak poradil, ale také jsem vyrůstal jinak než Draco.”

„Přeji si, abys přestal říkat, že je to jeho hůlka,” řekl Severus zlostně. „Harry, to není jeho hůlka a on teď ve skutečnosti hůlku mít nesmí. Je to moje hůlka, hůlka po mém dědečkovi a je jen na mně, co s ní udělám.”

Než si Harry rozmyslel co odpovědět, prošli dlouhou halou a zatočili doleva. „Já vím, že není jeho, ale tys ho nechal, aby ji používal...”

„Což znamená, že pokud se rozhodne ji zneužít, budu to já, kdo za to zaplatí.” Snape si povzdechl a třel si kořen nosu, zatím co šli. „Musíš mi dovolit, abych dělal to, co pokládám pro tvého bratra za nejlepší. A nestrpím tvoje vměšování.”

„Ano, pane.”

Snape ho sjel pohledem, ale neřekl nic.

***

Harry se rozhodl zaskočit ve čtvrtek na krátkou návštěvu, i když si zrovna tak dobře nemusel dělat starosti. Snape byl někde pryč a kde je Draco buď nevěděl, nebo to říct nechtěl a on sám byl ještě pořád zaujatý svým experimentem, ať už to bylo cokoliv.

Když Harry vešel dovnitř, právě krájel květy jetele. Když si vzpomněl, kolikrát už to viděl Draca dělat kouzlem, nebylo mu úplně lehko u srdce, že ho teď viděl pracovat bez něj. „Hele, já ti to nakrájím,“ řekl, když došel k bratrovi a natáhl se pro něj.

„Díky, ne.”

„Ale jdi...”

„Harry, ne!” zaječel Draco a uskočil stranou, aby dostal nůž z Harryho dosahu.

„Chtěl jsem ti jen pomoct,” řekl trochu uražený Harry.

„To nejde.”

„Proč ne?”

„Protože jsi...” Draco zrudl a vyhrkl, „protože nejsi čistokrevný? Je to jen experiment, jak jsem ti řekl! Mohl bys to všechno pokazit!”

„To je směšné!”

„Tak se s tím smiř,” odsekl Draco nepříjemně, před tím, než začal Harryho odstrkovat od svého pracovního stolu. „A teď, pokud nemáš nic proti, nastane za chvíli kritická fáze vaření a to není nejlepší čas na řeči.”

Harry tam ještě chvíli zaraženě postával, pak se ale otočil k odchodu. „Prima. Užij si vaření.”

„To užiju,” protáhl Draco. „Já si to užiju.”

***

„Ták a všichni do postele,” oznámila Hermiona ten den v jedenáct hodin večer.

Oznámení doprovázelo vzdychání a reptání.

Hermiona se rozhlédla po společenské místnosti. „Nedá se nic dělat. Není to můj nápad přikázat večerku. Trvala na tom McGonagallová na schůzce prefektů. V jedenáct v pracovních dnech a v jednu v noci o víkendech.”

„V jednu...” Harry stiskl zuby. Jako by nestačilo, že se jeho otec přesvědčil, že ho Kratiknot potrestal za vynechání vyučování... nyní se musí ještě ujistit, že půjde Harry včas spát.

I když to znamenalo strkat nos do záležitostí celé Harryho koleje!

„Hermiono, potřebuji dodělat práci z Bylinkářství,” stěžoval si Harry. „Musím být vzhůru, dokud nedodělám poslední čtyři otázky.”

„Ne, ne. McGonagallová řekla...”

„Počkej,” ozval se Ron a nakrabatil čelo. „Co vlastně přesně řekla? Oznamte v koleji... no a ty jsi to oznámila, Hermiono.”

„Ano, a postřehla jsem, že ty ses o to rozhodně nepokusil, Ronalde!”

„Přestaň mi říkat Ronalde tímhle tónem!”

„Přestaňte oba”, přerušil je Harry. „Podívej, Ron má pravdu. McGonagallová chtěla, abys nám to řekla a ty jsi to udělala, takže jsi z obliga. Neřekla, že to máš prosadit, že ne?”

„No, ne...”

„Tak to jsme vyřešili.” Harry se pustil znova do Bylinkářství, mrkl na Ginny, která si balila věci, že půjde spát, ale teď si znovu sedla.

„Harry, jsem si naprosto jistá, že chtěla, abychom šli opravdu spát!”

„Jo,” vzhlédl k ní Harry, „šest let jí bylo jedno, jak dlouho budeme vzhůru. Jsem si jistý, že nám uložila večerku jen proto, aby měla pokoj od mého otce. Je bez sebe, že jsem zůstal vzhůru celou noc.”

„Aha.” Hermiona se rozhlédla po společenské místnosti a pokrčila rameny. „Tak jak myslíte.”

Ron se rozesmál: „Vsadil bych se, že Mcgonagallová věděla, že ji budeme ignorovat. A zrovna tak bych se vsadil, že řekla Snapeovi s kamenným obličejem, že samozřejmě Nebelvírským bude ustanovena večerka a přitom se mohla uvnitř potrhat smíchy.”

„Myslím, že nestojí o jeho vměšování,” podotkl Harry. Ten chlap má ale nervy. Trvá na tom, že se Harry nemá co plést do Dracovy výchovy a přitom se klidně motá do Harryho další koleje.

***

Během pátečního oběda začal Harry přemýšlet, co by měl otci říct o té záležitosti s večerkou. Dnes večer se měli všichni přenést na Grimmauldovo náměstí a odtud dále do Devonu na prázdniny. Harry si byl jistý, že se mu nechce začít jejich společné prázdniny něčím negativním. Ale na druhou stranu, si chtěl tuhle věc vyjasnit.

Snape není ředitelem Nebelvíru, takže z Harryho úhlu pohledu si měl názor na to, jak to chodí ve věži nechat pro sebe.

Ale brzy se mělo ukázat, že Draco zničí jejich prázdniny daleko více, než by kdy Harry dokázal.

A Harry na to přišel během své cesty do hodiny Lektvarů, jeho poslední vyučovací hodiny toho dne.

Když šel se svými přáteli, překvapilo ho prásknutí a objevil se Dobby, ruce na bocích, oči dokořán. „Harry Potter musí jít!” Dobbymu přeskakoval hlas a popadl Harryho za ruku.

„Co? Počkej, mám Lektvary a už teď jdu skoro pozdě...”

„Harry Potter musí jít!” stál na svém Dobby, uši se má třásly vzrušením a tahal Harryho za ruku. „Hned, hned, hned, Harry Pottere!“

„Dobře, dobře,” zakřičel Harry a pak se otočil na své přátele. „Hele, řekněte otci, že se mnou Dobby potřeboval mluvit, aby se nedomníval, že se mi něco stalo.”

„Ty vynecháš znovu hodinu, Harry?” zeptala se Hermiona, „Snapeovu hodinu?”

Harry se k ní naklonil, tedy tak blízko jak mohl přes Dobbyho, který s ním škubal. „Dobby nám pomáhá vyšetřit tu záležitost v Sovinci. Táta si na to určitě vzpomene a pochopí, že jsem s ním musel mluvit.”

„No dobře, jestli jsi si jistý...”

„Pro Merlinovo smilování, Hermiono! Nemyslíš si, že Harry zná svého otce lépe než ty?”

Ale já jsem přece řekla dobře, nebo ne, Ronalde?” Hermiona se otočila zpátky k Harrymu. „Ale ty přece nesmíš jít někam sám...”

Harry si vzpomněl, jak Dobby blokoval kouzlo Luciuse Malfoye a usmál se. „Magie skřítků je docela účinná, Dobby se o mě postará.”

„No když jsi si jistý,” řekla Hermiona znovu.

„Harry Pottere, musíme do věže!” vykřikl Dobby zatím, co poskakoval nahoru a dolů.

A pak, než stačil Harry zamrkat, zjistil že je ve vlastní ložnici plné nakvap ustlaných postelí.

S pocitem, že mu někdo vyrazil dech se Harry posadil na vlastní postel a pokoušel se nadechnout. Chvíli mu trvalo, než mohl promluvit. Skřítkovské přenášení bylo daleko horší, nežli kouzelnické. Ačkoliv se mu z něj kupodivu chtělo méně zvracet.

„Co to má znamenat Dobby?” když konečně mohl promluvit. „Přišel jsi konečně na to, kdo zakopal Dracovu hůlku venku na pozemcích?”

„Dobby se nezajímá o hůlku pana Malfoye!” skřítek zuřivě zavrtěl hlavou.

„On je teď Draco Snape.” řekl Harry, protože si myslel, že skřítek třeba tu novinku neslyšel. „Je můj bratr.”

„Oh, Harry Potter si to dvakrát rozmyslí, až se dozví, co pan Malfoy udělal.” vysvětloval Dobby.

Harry vzdychl. Co mohl Draco udělat? Nemohl opustit domov, ne bez hůlky. A krb byl zabezpečený tak, aby nemohl nikam cestovat sám. Tak jak moc to mohlo být špatné?

„Byl bych rád, kdybys nepodceňoval Dracovu vynalézavost.” slyšel v hlavě otcův hlas.

Harry se náhle cítil opravdu, ale opravdu špatně. „Co udělal?”

„Tohle!”

Dobby luskl prsty, do vzduchu vylétla sprška růžových jisker, když se rozplynuly, objevil se podnos plný koláčků s polevou. Nádherné koláčky. Vypadaly jako by pocházely s pohádkové pekárny.

„Tohle leželo ve Zmijozelské společenské místnosti!” vykřikl Dobby. „Jsou z kuchyně, z bradavické kuchyně!”

Harry si všiml nějakého vzkazu na podnose a tak vstal a natáhl se pro něj. Ale byl odhozen nazpátek výbuchem energie, která se objevila okolo podnosu. „Jau!” vykřikl a třepal pravou rukou.

„Dobby to udělal kvůli Harrymu Potterovi! Harry Potter se nesmí otrávit!”

Otrávit?”

„Ty koláčky jsou otrávené!” zopakoval Dobby a natáhl se pro vzkaz, ale nedovolil Harrymu, aby se ho dotkl. Otevřel ho a podržel tak, aby Harry viděl, co je tam napsáno.

Pro mé věrné Zmijozely. Víte, o co mi jde.” četl Harry nahlas. „L. Malfoy.”

„Ano, ano, ano!”

Harry se posadil. „Dobře, takže Lucius poslal koláčky svým spiklencům, aby jim poděkoval... počkat, jsou otrávené. Takže to udělal, aby zabil někoho, kdo je zapletený do Pansiny smrti?”

„Pan Malfoy starší ty koláčky do Zmijozelu neposlal!” ječel Dobby ještě vzrušeněji než před tím. „Poslal je pan Malfoy mladší!”

Harrym projela vlna zděšení. Ale pak se pokoušel být rozumný. „Tohle Dobby neříkej! To je hrozné říkat takové věci! Podívej, já vím, že s Dracem zrovna nevycházíš, ale je daleko pravděpodobnější, že se studenty pokusil otrávit Lucius.”

„Harry Potter tomu nerozumí!” Dobby vyskočil na Harryho postel a popadl obě Harryho zápěstí a pevně tiskl. „Pan Malfoy požádal v kuchyni o koláčky, o tyhle koláčky a teď jsou otrávené!”

„Dobře, uklidni se,“ řekl Harry, který měl pocit, že potřebuje trochu času, aby to všechno pochopil. „Začněme podstatnými věcmi. Je někdo zraněný? Ochutnal je někdo?”

„Ne, ne, ne! Quilly uklízela ve sklepení a zavolala Dobbyho hned, jak se ty koláčky objevily. Studenti právě obědvali ve Velké síni!”

Harry nechal pro tuto chvíli stranou, proč Quilly volala dalšího skřítka a proč zrovna Dobbyho.

„Dobby,” zeptal se, „pokud ty koláčky nikdo nejedl, jak si můžeš být tak jistý, že jsou otrávené?”

Dobby pustil Harryho zápěstí a vztyčil se do celé své výšky. „Dobby jeden snědl.”

„Říkal jsi, že to nikdo nejedl!”

„Dobby myslel, že myslíte někoho z kouzelníků nebo čarodějek,” řekl skřítek a svěsil hlavu a vypadalo to, že se trochu stydí. „Dobbyho nenapadlo, že byste mohl myslet nějakého domácího skřítka. Dobby zapomněl, jak moc je Harry Potter laskavý k domácím skřítkům...”

Harry se natáhl a potlapkal skřítka po ruce. „To je v pořádku, Dobby. Je ti dobře?”

„Ano pane Pottere! Dobby se dvakrát pozvracel, ale teď už je zdravý jako řípa!”

Harry ještě jednou popleskal Dobbyho po ruce, „to je mi líto, že ti bylo špatně. A chápu, že když si ten talíř koláčků objednal Draco, tak to vypadá podezřele, ale vážně Dobby...”

Dobby mávl vzkazem, který stále ještě držel, i když dost daleko od Harryho. „To není písmo pana Malfoye staršího! Vypadá tak podobně, že studenti by si rozdílu nevšimli, ale Dobby si všiml! To je písmo pana Malfoye mladšího, Harry Pottere! Dobby takové věci pozná!”

Harry měl pocit jako, že teď je to on, kdo se pozvrací. Nemohl si pomoci, ale myslel na Dracův problém se sebeovládáním. A na to, jak v posledních dnech nenávidí svou kolej. A ten osobní experiment, na kterém pracoval, a o kterém se neměl otec dozvědět. Co když vařil jed?

Draco nechtěl, aby mu Harry nakrájel jetel, vzpomněl si Harry. Měl pocit, jakoby se něco těžkého a tvrdého přemístilo do jeho žaludku. Draco nechtěl, aby mu s tímhle lektvarem Harry pomáhal a tvrdil, že je to proto, že není čistokrevný. Tvrzení, kterému tehdy Harry příliš nevěřil.

A věřil, čím dál tím méně.

Co když Draco nechtěl pomoci, aby se Harry nestal spoluviníkem?

Bylo to celé příliš příšerné na to, aby tomu chtěl uvěřit, takže se Harry pokoušel vyvrátit jasné důkazy. „Draco nemohl jít do společenské Zmijozelské místnosti, Dobby, nemůže projít dveřmi a rozhodně se nemůže přenést pomocí letaxu. Takže, jak by je tam mohl dát?”

Dobbyho hlas byl čím dál tím tišší. „Quilly viděla, jak přilétli do zmijozelské společenské místnosti krbem pane Harry. A pan Malfoy může použít krb k posílání jídla! A v posledních týdnech chtěl spoustu jídla, plné tácy jídla, které nám zase posílal krbem zpátky.”

A krb ve Snapeově rezidenci má přímé spojení se společenskou místností jeho koleje. Tak, aby se dostal ke svým Zmijozelům rychle, pokud by to bylo naléhavé...

S Harrym to škublo, ale stejně hledal v té teorii nějaké mezery. „Ale když Quilly viděla přilétat ty koláčky krbem, nemohl vědět, že to Luciusův rukopis. Mohla by si myslet, že jsou od Luciuse a on je přece člen školní rady a Zmijozel, takže proč prostě nepoložila ten tác na stůl, aby si studenti pochutnali?”

Dobby se zatvářil divně, uši se mu úplně vztyčily. „Protože ředitel je co se týče testování jídla velmi přísný pane Pottere. Quilly by si musela vytrhnout zub, kdyby neposlechla!”

„Co to znamená 'testování jídla'?”

„Ahaaa.” Dobby přikývl a svěsil ušil. „Harry Potter to neví.”

„Neví co?”

„Dobby to musí říct Harry Potterovi, jestli to Harry Potter chce vědět...” řekl Dobby, jakoby mluvil sám k sobě.

„Harry Potter to chce vědět!”

Krátké, definitivní přikývnutí a Dobby promluvil, „všechno jídlo se testuje Harry Pottere. Všechno projde rukama skřítků dříve, než ho spatří kdokoliv z kouzelníků. Protože ředitel říká, že nechce ztratit Mistra lektvarů a my víme, že to myslí vážně, po tom, co se naposledy stalo!”

„A co se naposledy stalo?”

„Naposledy byl otec Harryho Pottera otráven.“ Zašeptal Dobby.

Snape byl otráven? No, on má hodně nepřátel, že ano... „Kdy se to stalo?”

O jeho narozeninách!” Dobby potřásal hlavou. „Bylo to příšerné, Harry Pottere!”

„O jeho posledních narozeninách?”

Dobby přikývl.

Snape říkal že je má na začátku ledna, což znamená... „Snape byl otráven letos, skoro vzápětí poté, co mě adoptoval?” A nikdy mi o tom, ani neřekl?

Dobby znovu přikývl.

No to by koneckonců vysvětlovalo, proč ten člověk vynechával jídlo. Otrava vám asi moc chuti do jídla nepřidá? „Kdo ho otrávil? A jak?”

„My nevíme kdo, Harry Pottere! Jenom víme jak! Někdo dal Mistru lektvarů jed do čokoládového kotlíku.”

„Do čokoládového kotlíku?”

„Ano Harry Pottere!” Dobby začal znovu poskakovat a Harry mě pocit, že se pod ním houpe postel a že se pozvrací. „Každý rok dává ředitel otci Harryho Pottera čokoládový kotlík ke snídani v den jeho narozenin. Mistr lektvarů se mračí asi takhle...” Dobby udělal naprosto zlostný obličej... „A očekává, že si z něj kvůli tomu bude ředitel dělat legraci, ale pak ho sní, každý rok. Ale letos byl otrávený a otec Harryho Pottera strávil den v nemocničním křídle!”

„Nikdy jsem o tom neslyšel!”

Dobby pokrčil rameny. „Možná otec Harryho Pottera nechtěl, aby si o něj Harry Potter dělal starosti.”

Možná, ale Harry byl stejně pořád naštvaný a znechucený, že se něco takového mohlo stát. A ještě naštvanější byl, že se o tom Severus nikdy nezmínil, ani jednou. Ani, když se ho Harry ptal, proč se tak zdráhá jíst.

„A kolik starostí bych si měl dělat? Jak špatně bylo Severusovi v den jeho narozenin?”

Dobby se otřásl. „Bylo to strašné, Harry Pottere. Dobby to celé slyšel od nemocničních skřítků. Jícen Mistra lektvarů začal krvácet a on vykašlával krev. A ředitel mu říkal už před snídaní, aby šel za madam Pomfreyovou a otec Harryho Pottera se nejprve hádal, ale pak šel. A nemocniční skřítkové viděli, jak mu teče krev z očí a z nosu a madam Pomfreyová mu dávala Dokrvovací lektvar, ale jeho jícen se rozpadal rychleji, než mohl být uzdravován a tak nemohl polykat! A pak otec Harryho Pottera omdlel.” Skřítek pokračoval napjatým šepotem. „A madam Pomfreyová zkoušela nějaká kouzla, která nefungovala, ale on se pak probral vlastními silami a ona se smála a objímala ho a říkala, že byl dobrý Mistr lektvarů!”

Harry vzpomínal na začátek ledna. Byla tu přece noc nebo možná dvě, kdy Severus chraptěl a vypadal příšerně unavený a vyčerpaný. Bylo to tak nějak v době, kdy Ron psal svůj trest. Hmm, Ron určitě o tom pokusu o otravu nevěděl. Ať už byl jakkoliv naštvaný, o tomhle by se určitě zmínil.

„A předpokládám, že studentům se nic neřeklo?” zeptal se Harry a přemýšlel, jestli proto se i on nic nedozvěděl. Ale on přece není jen student, je jeho syn!

Dobby přikývl.

Harry se díval na ty koláčky a pokoušel se vrátit k jejich momentálnímu problému. K Dracovi. „Kdo ví o tom, že jsou ty koláčky otrávené? Jen ty a Quilly?”

„To ne Harry Pottere...”

Harry měl chuť položit hlavu do dlaní a zaúpět, protože, pokud tahle historka vyjde najevo, je Draco na nejlepší cestě do Azkabanu. Nikdo o jeho vině nebude pochybovat, ne potom, co celý kouzelnický svět rozhodl, že už se jedné vraždy zúčastnil.

Ne, že by si Draco zasloužil, aby o jeho vině někdo pochyboval, pomyslel si Harry temně.

„Ví to jen Dobby,” pokračoval skřítek. „Jenom Dobby.”

Chvíli trvalo, než tato skřítkova slova dolehla do Harryho mysli skrz závoj strachu, starostí a vzteku. „Počkej, jen ty? Ale Quilly přece viděla ty sladkosti přilétat? Chceš říci, že ona si ještě pořád myslí, že jsou od Luciuse?”

Dobby zrudl, jeho kůže byla ještě zelenější než normálně. „Quilly předala koláčky Dobbymu, aby je otestoval a Dobby věděl, že jsou od pana Malfoye mladšího a Dobby ví, že je to bratr Harryho Pottera. A Dobby si vzpomněl, jak Harry Potter říkal, že jeho bratr je k němu loajální. Takže Dobby nechtěl zlomit Harrymu Potterovi srdce. Ale Dobby musel vědět, že ty koláčky jsou bezpečné. Takže je Dobby otestoval sám. A potom, co bylo Dobbymu špatně, přišel Dobby hned za panem Potterem zeptat se, co má dělat.“

Nakonec se skřítek na něj díval žalostně, s prosbou ve velkých očích.

„Myslím, že bychom to měli jít říct mému otci a nechat ho, ať to vyřídí,” řekl Harry a rychle začaroval Tempus. „Ale ještě je ve třídě... řekl bych, že to není stav nouze, takže můžeme počkat dokud neskončí. Jsi si jistý, že Quilly o tom nic neví?”

Dobbyho uši se zhouply, jak zatřepal hlavou. „Harry Pottere, jídlo chodí často a Dobby ho vždycky testuje.“

„Ano, jsem si jistý, že takové věci jsou posílány soví poštou, ale krbem letaxem? Quilly musí vědět, že je hlídaný, ne? Nikdo nemůže použít letax...”

„Quilly ví, že pan Malfoy starší je v Radě školy,” pokrčil Dobby rameny. „Quilly si s krbem nebude lámat hlavu.”

„Dobrá...” Harry stáhl obočí a zíral na Dobbyho. „Zrovna jsi řekl, že jídlo chodí často a že jsi to ty kdo ho testuje. To byl důvod, proč tě Quilly zavolala, když viděla, že přišlo to jídlo?”

„Ano.” Dobby se na Harryho široce zářivě usmál. „Dobby je jediný domácí skřítek, který testuje jídlo.” Zvedl hlavu tak pyšně, že mu jeden z klobouků spadl. Ostatní skřítkové vždy volají Dobbyho.”

Harry byl rád, že je Dobby tak šťastný. Možná, že ty povinnosti skřítků, jsou pro ně svým způsobem čestné? Ačkoliv bylo těžké si to představit. „Jak jsi přišel k takovéhle práci?”

Dobby vyskočil z postele a roztočil se očividnou radostí. „Dobby se přihlásil dobrovolně!”

Harry polkl. „Dobrovolně? Ale Dobby...?”

„Ale ne, Harry Pottere,” řekl Dobby se širokým úsměvem, „Dobby byl jen třikrát otrávený, když počítám ten dnešek. A kouzelnické jedy nejsou příliš nebezpečné pro skřítky. Dobbymu je chvíli špatně a pak je znovu zdravý jako řípa...”

„Mohl bys o tom přestat mluvit?” požádal ho Harry, když na to myslel, dělalo se mu trochu špatně. „Není v pořádku, že to děláš, Dobby. Proč ses vůbec přihlásil k takové otřesné práci?”

Dobby vyskočil na postel a posadil se vedle Harryho, jeho velké oč se na něj dívaly vážně. „Protože Dobby si přeje udělat něco pro Harryho Pottera. Jestli se stane něco jeho otci, bude Harry Potter nešťastný. Dobby to ví,” jeho hlas přešel do brblání., „a Dobby ví, že Harry Potter svého bratra také miluje. Takže Dobby bude dělat, cokoliv, co si Harry Potter přeje, i když si Dobby myslí, že mladý pan Malfoy zaslouží...”

„To rozhodne otec,” přerušil ho Harry, pro případ, že by Dobby začal o výprascích, které dostával Draco od Luciuse.

„Ano, Harry Pottere.”

Harry opět začaroval Tempus a udivilo ho, jak se ten čas vleče. Nic se s tím nedá dělat. Zvedl se a začal přecházet pokojem sem tam. Znamenalo to, chodit blízko vznášejícího se tácu s koláčky. „Kde byly, než jsi je přivolal sem?”

„Dobby je dal na bezpečné místo.”

Harry téměř řekl, aby je tam vrátil, ale předpokládal, že to by neměl, pokud nechtěl riskovat, že je někdo jiný uvidí. Takže nakonec začal o něčem jiném. Vyptal se Dobbyho víc o otravách a dozvěděl se, že po incidentu s čokoládovým kotlíkem, přišly dva nevystopovatelné balíčky adresované Snapeovi. Díky Brumbálovým opatřením o testování jídla, ani jeden neprošel přes Dobbyho.

Harry se necítil moc dobře z toho, že je Dobbymu stále znovu a znovu zle, ale pokud díky tomu zůstane Snape živý, necítil potřebu to zastavit. A navíc, Dobby byl tak šťastný, že pomáhá!

Přesto se ale rozhodl, že o tomhle novém Dobbyho zaměstnání nebude mluvit s Hermionou.

„Vrátil se někdo pro Dracovu hůlku?” zeptal se Harry po chvíli. „Počkej, vždyť už je to jedno. Teď už vlastně nemohli, teď ne. Předpokládám, že všichni vědí, že byl Draco vyloučen a jeho hůlka zkonfiskována. Promiň, zrovna mi to teď nějak nemyslí. Já prostě jen nemohu uvěřit, že Draco udělal takovouhle věc. Pokusit se zabít své spolužáky z koleje! I kdyby to byli ti, kdo se proti němu spikli s Luciusem.”

Dokonce i kdyby to byli ti, kdo zabili Pansy...

Harry viděl, že je Draco naštvaný, viděl, že dychtí po pomstě. Ale vražda?

Dobby vyskočil a začal přecházet vedle Harryho. „Dobby Harryho Pottera popletl. Ty koláčky jsou otrávené a je to od pana Malfoye opravdu, ale opravdu zlé, ale kdyby chtěl někoho zabít, určitě by použil silnější jed. Po tomhle, by bylo jeho kolegům jen hodně, hodně špatně.”

Harry přestal přecházet. „Jak špatně?”

Dobby luskl prsty a v Harryho rukách se objevila kniha. Harry byl tak překvapený, že ji málem upustil. Když spatřil záložku, otevřel tam knihu a začal číst.

Z tváří mu zmizela všechna krev, když uviděl květ jetele na seznamu ingrediencí potřebných pro lektvar. Ale ve srovnání s tím, jak se cítil, když četl o účincích tohoto konkrétního jedu, to bylo ničím.

Dobby tiše promluvil. „Otec Harryho Pottera brzy skončí s hodinou Lektvarů pro pokročilé.”

Harry na něj vzhlédl od svého čtení a zakabonil se. „Jo, aha. Můžeš nás oba přemístit do jeho kanceláře?” pak si vzpomněl jaké to bylo. „Počkej, dej mi chvilku, abych se na to mohl připravit. Vezmu tu knihu. Můžeš vzít koláčky?”

Harry se třikrát zhluboka nadechl, ale přesto se otřásl, když Dobby luskl prsty.

***

Harry si pomyslel, že je jen dobře, že toho dne nebyl na hodině Lektvarů. Z toho co slyšel zpoza tlustých dveří kanceláře usoudil, že je Snape v příšerné náladě. Samozřejmě, že to ale mohlo být proto, že byl poněkud naštvaný, že si s ním Harry nepromluvil dřív, než odešel s Dobbym.

Ale no tak, koho se to pokouší oblbnout? Samozřejmě, že je to kvůli němu. Snape se trefoval do Nebelvíru ještě víc než normálně a jak se hodina chýlila k závěru, vyptával se Hermiony na vychytralé lektvary tak neúprosně, až se jí začal třást hlas. Pravděpodobně obviňoval Rona a Hermionu, že nechali Harryho jít, což bylo absolutně nefér, jednak neměli moc na vybranou a navíc Hermiona dělala co mohla, aby ho zastavila.

„To je všechno,” pronesl konečně Snape zlověstným hlasem. „Můžete jít.”

Ron a Hermiona se zřejmě zdrželi, aby si mohli se Snapem promluvit, ať už je v jakékoliv náladě, protože další věc, kterou Harry slyšel bylo, které části z - můžete jít – jste nerozuměli? A potom přeci jenom poněkud smířlivějším tónem. „Dobře, dobře, máte o Harryho strach. Když tedy laskavě odejdete, budu moci vyšetřit jeho poslední idiotský kousek...”

„Tati, já jsem tady,” řekl Harry, který s Dobbym v patách prošel dveřmi kanceláře. „Ahoj Rone, Hermiono. Promiňte prosím, že jsem vás tam tak nechal, ale jakmile se Dobby rozhodl nás přemístit, neměl jsem na vybranou.”

Hermiona si k němu pospíšila. „Jsi v pořádku?”

Ona mě prohlíží, jestli nemám modřiny, pomyslel si Harry poněkud znechuceně. „Jo, jasně, ale musím si promluvit s otcem. Hned. A je to rodinná záležitost.”

„Jo, aha, tak dobře...”

Vypadala hrozně ustaraně a tak se na ni Harry usmál. Ale bylo to poněkud strojené. „Hele, možná vás neuvidím před tím, než odjedeme na jarní prázdniny, takže se s vámi chci rozloučit už teď.”

Ron se na něj podíval a přikývl. „Dobře, ale kdybys něco potřeboval, víš, kde nás najdeš.”

„Ale prosím tě, jak by mohl něco potřebovat, Ronalde. Vždyť bude se svým otcem!”

„Jo, a ty to říkáš před jeho otcem jen proto, aby ti jednoho dne odpustil ten tvůj hloupý dopis”

Snape je přerušil. „Ačkoliv je vaše adolescentní dohadování zábavné, já bych daleko raději naslouchal svému synovi než vám, slečno Grangerová a pane Weasley.”

„Ano pane,” řekli ti dva unisono.

„Nyní, pokud nemáte nic proti, domnívám se, že se Harry zmínil, že je to rodinná záležitost.” Tahle narážka byla ostrá jako břitva. Ron a Hermiona se bleskově rozloučili s Harrym a odešli.

„Do kanceláře,” oznámil Snape bez meškání, vyrazil tam a jasně očekával, že Dobby a Harry ho budou následovat. V momentě, kdy se dveře zavřely je zabezpečil a s očekáváním se obrátil na svého syna. „Takže? Očekávám, že máš nějaké přijatelné vysvětlení toho, proč jsi dnes odpoledne scházel na hodině.” Pak pokračoval udiveným tónem: „Co dělá ten tác s koláčky uprostřed mého stolu?”

Harry se zhroutil do křesla a měl pocit, jako by chodil s pytlem cementu po schodech nahoru a dolů. „To je moje vysvětlení. To je... o bože. Já nevím jak začít. Ale nejdřív, ať už máš v plánu cokoliv, nejez nic z toho...” Harry se otřásl, „z těch věcí.”

Snape přistoupil ke koláčkům, ale nedotkl se jich. „Pro moje věrné Zmijozely...” Najednou se mu ve tváři objevilo pochopení. „To není Luciusův rukopis. To je...” Snape téměř zavrávoral.

Harry ten pocit znal. Podal mu knihu, kterou doteď držel v ruce a řekl jediné slovo. „Venetimorica.”

Snape nepotřeboval knihu, aby věděl, co to znamená. Vypadal víc než jen trochu zoufalý z toho, že nejen že ten jed distribuoval jeho syn, ale ještě ke všemu jeho koleji. Harry vzdychl a přál si, aby mohl říct něco, čím by ho utěšil. „Měl jsi pravdu, co se týče Dracovy vynalézavosti.”

Hm, tak to asi moc nepomohlo.

Snape se posadil za stůl a nepřítomně zíral na koláčky, ale Harry věděl, že se pokouší dát si všechno dohromady. Nebo to možná všechno pochopit. „Musím říct, že bych rád slyšel více podrobností,” řekl nakonec

„Dobby?”

Harry se rozhodl, že bude lepší, když to nebude vyprávět on. Jestli chce Snape slyšet ten příběh celý, bude lepší, když to uslyší přímo od zdroje. Přál si, aby to nemusel poslouchat podruhé. Čím víc na to myslel, tím hůř se cítil. Bez ohledu na to, že jednou nebo dvakrát pomyslel na to, prosmeknout se do zmijozelské společenské místnosti a provést jim nějakou lumpárnu. Nikdy by, ale neudělal něco podobného.

Když Dobby dovyprávěl, vypadal Snape nejrozzuřeněji, co ho kdy Harry viděl. Což už něco znamenalo, s ohledem jak vzteklý na něj Snape ta všechna léta býval. Jeho oči byly jedna běsnící temnota pod obočím spojeným do rovné, tenké linky a rty měl sevřené a bílé vzteky.

„A nikdo neví nic o tom co jsi zjistil?” vyštěkl. Chvíli přecházel, ale při té otázce se zastavil, pěsti zaťaté a zlostně zíral na Dobbyho.

Vypadalo to, že ho Dobby nebere na lehkou váhu, na to zažil v životě příliš mnoho rozlícených kouzelníků. „N-n-nikdo, až na Quilly, ale ona neví nic než to, že jsem vzal koláče k otestování.”

„To je v pořádku, Dobby,” uklidňoval ho Harry, „on se nezlobí na tebe .”

Snape bleskl po Harrym naštvaným pohledem, ale nevyvracel to. „A obvykle, když zkoušíš něco, a to neobsahuje jed, co bys pak udělal...?”

„Dobby by to tam vrá-vrá-vrátil, p-p-pane...”

Snape se zamyslel. „Všimne se Quilly, že se tác znovu neobjevil?”

Dobby se zatvářil divně, ale nakonec se rozhodl zavrtět hlavou.

„Co, Dobby? Co?”

Dobby s omluvným pohledem zašeptal, „Quilly si ničeho nevšimne. Ve zmijozelských pokojích je vždycky takový hrozný nepořádek, že domácí skřítkové... oni...”

„Domácí skřítkové co?” Vyštěkl Snape.

„Domácí skřítkové se tam střídají,” vyjekl Dobby, „Quilly se tam nevrátí dříve než za měsíc!”

„Dobře,” řekl Snape krátce. „Skřítku, nikdy už o této věci nemluv! S nikým! Dokonce ani s Harrym Potterem.” Mistr lektvarů se na chvíli odmlčel a pak ho zjevně ještě něco napadlo. „Harry, možná bys mu měl říct to samé.”

Harry si klekl, vděčný, že se Snape nerozhodl použít na Dobbyho nějaké umlčovací kouzlo. A nebo ještě hůř, paměťové. Popravdě byl překvapený, že to otec nenavrhl, ale třeba by to na skřítka nefungovalo. „Dobby, bude to naše tajemství,” řekl Harry, „je to hrozně důležité.”

Dobby polkl. „Stejně bych to nikomu neřekl, protože vím, že by to ublížilo Harry Potterovi.”

„Já vím,” Harry Dobbyho krátce objal, „jsi dobrý přítel.”

Dobbyho velké oči se zalily slzami. „Ale Harry Pottere, jestli pan Malfoy začal s tímhle, bude v tom pokračovat. Znovu a znovu. A nakonec zlomí srdce Harryho Pottera!”

„Ne,” přerušil ho Snape tónem, který od něj Harry nikdy před tím neslyšel. Tvrdým, chladným a naprosto nemilosrdným, „Draco už to nikdy neudělá! Draco už nikdy nic takového neudělá! Nikdy!”

„Co mu chceš udělat?”

Snape ignoroval Harryho otázku, napřed pokynul Dobbymu, aby odešel. Harry s povzdechem vrátil Dobbymu knihu. Snape ji nepotřeboval a Harry se už dál nechtěl zabývat detaily o tomto jedu.

Skřítek ještě věnoval Harrymu smutný pohled a nakonec se přemístil.

„Co chceš udělat Dracovi?” opakoval Harry, „co víc můžeš udělat? Už jsi mu vzal jeho hůlku...”

„Moji hůlku!” odsekl Snape, „a co se týče mého plánu co udělám, dosud to zvažuji. Ale jedno je jasné. Nebudeš se do toho vměšovat.”

„Tati...”

„Chceš se dívat jak tvého bratra posílají do Azkabanu?”

„Ale Dobby neřekl nikomu...”

„Bezpochyby. Je loajální k tobě, ale v jednom má pravdu. Draco to samozřejmě udělá opět... nebo něco horšího... pokud ho teď nezastavíme. Odpověz mi! Chceš se dívat, jak tvého bratra posílají do Azkabanu?”

„Ne, jasně že ne!” Harry couvl, výraz na Snapeově tváři ho znervózňoval víc, než by si kdy pomyslel, že je možné.”

„Pak se do toho nepleť!” Snape se na něj pozorně podíval, pak mávl hůlkou a tác s koláčky se vznesl. Jakmile dopluly do krbu, Mistr lektvarů sebral z římsy slonovinovou krabičku. „Tak, teď si pojďme promluvit s Dracem.”

„A co mu řekneme?”

Snapeův úsměv byl, když se podíval na Harryho, hrozivý. „Já ale nemám náladu na to, abych teď tvému bratrovi něco říkal. Podívejme se, co on řekne nám, ano?”

S těmi slovy vtáhl Harryho do krbu k sobě a hodil prášek na zem, aby je oba přenesl domů.

***

Když Harry a Snape vešli, byla slyšet sprcha, což Harry považoval za celkem dobrou věc, protože mu to dá šanci promluvit si s otcem.

„Proč jsme to vzali sebou?” řekl a otřásl se.

Snape hbitým mávnutím poslal tác na jídelní stůl. „Co jsi myslel že udělám, nechám je ve své kanceláři, takže potulující se studenti by si mohli sami nabídnout tu dobrotu?”

Harry zbledl, i přes to, že považoval ten nápad za absurdní. „Tvoje kancelář je chráněná a mimochodem, nikdo tam nepřijde a nenabídne si, když teď týden nebude vyučování!”

„Přesto jsem stěží nakloněný tomu, nechat je bez dozoru.”

Tohle Harry chápal. „Nemůžeš to jen tak nechat zmizet?”

„Ale jistěže mohu,” vysmíval se Snape. „Řekl bych, že znám to kouzlo už pár let, Harry. Ale myslím, že pro ně najdeme lepší použití. Ten vzkaz, nicméně...” Náhle ho Snapeovo kouzlo poslalo pryč, ale Harry měl pocit, že jen do Snapeovy ložnice nebo kanceláře. Když sprcha přestala téct, ztišil Snape hlas. „Dělej to co já.”

Harry čekal, že Snape řekne víc, ale ten člověk na něj jen upřeně zíral, obočí vytažené ve výzvě.

Harry se nakonec vzdal „Co máš v plánu?”

„Řekl jsem ti to. Přeji si slyšet, co tvůj bratr řekne.”

„To znamená, že ho chceš vmanévrovat do toho, aby ti lhal? Co?”

„Asi je to pro tebe příliš zmijozelské, abys pochopil,” mumlal Snape. Ať už se chystal říci cokoliv, bylo pozdě, protože se rozlétly dveře od Harryho ložnice a Draco se objevil.

„Takže mizíme do Devonu?” hned navrhl. „Já už mám sbaleno...”

„Bohužel, Harry ne,” řekl Snape a potřásl hlavou. „Ale nevadí, zítra bude dost času na odjezd.” Vzal špetku prášku a vhodil ji na rošt. „Cokoliv vhodného pro každého z nás.”

Když skřítek v krbu přikývl a zmizel, Snape se obrátil ke stolu.

Harry přesně vystihl okamžik, kdy se Draco podíval, co tam na něj čeká. Ustrnul uprostřed kroku, s pusou dokořán. Nicméně, vzpamatoval se dost rychle a loudal se kupředu, jako by ho nic na světě nepřekvapilo. „Kdes tohle vzal, Severusi?” ptal se, podíval se na koláčky, zdánlivě zmatený, „aha, zaběhls pro ně do kuchyně, Harry?”

Mizerný lhář, jako obvykle, pomyslel si Harry.

„Já je přinesl,” nadhodil Snape. A on, pomyslel si Harry, zcela určitě není mizerný lhář.

Všechna ta léta jako dvojitý agent...

„Byly doručeny do zmijozelské společenské místnosti,” pokračoval Snape, skoro roztržitě. „Ale stav té místnosti v poslední době by mohl soutěžit s tvojí ložnicí v nepořádku. Slyšel jsem, že skřítci mezi sebou opravdu bojují, aby se vyhnuli Zmijozelu, takže jsem si pomyslel, že si studenti nezaslouží takovou úžasnou dobrotu.”

Když Draco nic neříkal, Harry předpokládal, že se pokouší promyslet, jak moc by tomu mohl věřit. Nebo ho spíš jen zajímá, co se stalo se vzkazem, který zfalšoval.

„Mmm, chřestový nákyp,” řekl Draco, protože se objevilo jeho jídlo. Harry si všiml, že se začal usilovně vyhýbat pohledu na střed stolu. „Co jsi si dal, Harry? Zase sekaná?” Draco se zašklebil opovržením, „s povadlým salátem.”

„Není povadlý,” Harry pro zdůraznění zabodl vidličku. Křehký salát zakřupal.

„A není to vhodný předkrm, s ohledem na tvoje hlavní jídlo.”

Kupodivu, nenásledoval Dracův kousavý komentář o Harryho výchově. Nebo, spíš to nebylo překvapující. Draco si již zřejmě vyčerpal svoji denní dávku zlomyslnosti. Pomyslel si Harry temně.

„Někteří z nás mají na mysli důležitější věci než jídlo,” začal, a jen šokovaně zamrkal, když ho Snape pod stolem kopnul. Nebylo to tvrdé kopnutí, ale stejně!

„To co Harry myslí je,” vložil se hladce Mistr lektvarů, „že ho znepokojuje školní trest, který jsem mu uložil.”

„Filch, hm?” Draco předstíral, že se otřásl a nalil si perlivou vodu z karafy, která se objevila na stole. „Co jsi provedl?”

„No...”

„Ale jdi,” řekl Snape vlídně. „To přeci můžeš bratrovi říci. Nebo raději ne, s ohledem na napětí mezi vámi. Ne? Tak dobře, je to tak, že Harry dnes zameškal lekci Lektvarů.”

Draco se skoro zakuckal na kousku chřestu. „Ty jsi prošvihnul Severusovu hodinu?”

„Já...” Snapeův varovný pohled stačil, aby hrál s ním, tak jak si přál. I když nedokázal rozklíčovat, kam Snape míří. „Jo, opravdu.”

Draco si párkrát usrknul vody a pousmál se. „Už tě přestává bavit hrát hodného chlapce, že ano?”

„Já jsem nic nehrál!”

„Ano, jistě že ne. Jen jsi chtěl, abych já vypadal jako ten zlý a to se ti vede.”

„Ty zcela určitě nepotřebuješ moji pomoc, abys tak vypadal, ty...” Harry se náhle odmlčel, protože obdržel další kopanec.”

„Harry má pravdu,” řekl Snape, zatím, co si nabral poslední sousto lososové pěny. „Jestli on hraje hodného chlapce, tak ty nepochybně děláš všechno pro to, abys nám dokázal, že nejsi hoden jména Snape. Nebo ne?”

Dracovi zalétl pohled ke středu stolu, ale nenechal se tím vyvést z míry. „Měl jsem jen prostě špatnou náladu. Ty ji taky někdy míváš. Dokonce ani Harry nebyl zrovna rozjásaný těsně po...”

„Teď nemluvíme o Harrym,“ řekl tiše Snape. „Teď probíráme tvoje chování. A když už jsme u toho, psal jsi dneska svůj trest?”

Draco zdvihl bradu. „Ne.”

„Chápu. A co tvoje úkoly?”

Brada se zdvihla ještě o něco výš. „Ani jeden.”

„Škoda. Ještě chvíli v tom pokračuj a učitelé se přestanou obtěžovat tím, aby ti sem dolu posílali tvé úkoly...”

Draco pokrčil rameny. „Nemám žádné učitele. Vyhodili mě, pamatuješ? A navíc, měl jsem práci.”

„Nedokážu si představit jakou,” zamumlal Snape hedvábným hlasem, „ty ano, Harry?”

„Ehm... ne.”

Draco se podíval na Harryho poplašeně. Pravděpodobně mu dělalo starosti, že by Harry mohl zmínit ten osobní experiment, na kterém tak těžce pracoval.

Právě se objevil jejich hlavní chod, ačkoliv Harry ještě pořád měl svoji sekanou. Snape se přestal Draca vyptávat a začal probírat navrhované úpravy chaty v Devonu.

Když byl čas na dezert, do konverzace se znovu vrátilo napětí. Pokud mohl Harry říct, přestože do toho příliš neviděl, pokoušel se Snape ukolébat Draca do jistého stavu uvolnění tím, že předstíral, že má Harry průšvih za zameškání hodiny. Ale teď vyrazil za kořistí.

Když zmizely jejich talíře, objevily se úžasné zákusky. Créme brulée pro Harryho, řezy Pavlova plněné kiwi pro Snapea, větrník s čokoládovým krémem pro Draca. Dříve, než kdokoliv dokázal použít lžičku nebo vidličku, mávl Snape hůlkou a poslal vše pryč, i když nechal na místě dezertní talíře.

Nebo, lépe řečeno, nechal na místě Harryho a Dracův talíř. Svůj nechal zmizet zároveň s Pavlovem. „Nevím, na co ti skřítkové myslí, zamumlal, když ukrýval hůlku. Vždyť vědí, jak málokdy já jím dezert. Ale vy dva... nedokážu si představit, že byste chtěli nějaké jiné sladkosti, když už máme tyhle úžasné koláčky.”

Na krátký okamžik Dracův obličej úplně ztratil barvu a Harry si byl jistý, že se přizná ke svému příšernému činu. Pak se ale zřejmě rozhodl, že ještě má šanci uniknout s čistým štítem. Proč si to myslel, to byla pro Harryho záhada. Ty příšerné otrávené koláčky ležely přímo před nimi, jestli někdy Harry někdy viděl obžalobu, tak teď.

Možná si Draco myslel, že Snape vážně netuší pravdu. I když to bylo zatraceně nepravděpodobné, že? Možná že jen přemýšlel, jakou si vymyslet historku, aby to vysvětlil? Harry téměř vzdychl nahlas, přál si, aby Draco prostě přijal fakt, že lhaním si kůži nezachrání.

Snape obratně přeměnil svou vidličku v dlouhou servírovací a úhledně přenesl koláček na Harryho talířek a potom i na Dracův. Pak se posadil zpátky a poněkud přehnaně jim pokynul, aby se do nich pustili.

Draco se chopil pomalu své vidličky a jeho oči přelétaly mezi Snapem a Harrym.

Harry nevěděl, co má dělat. Protože 'následuj mého příkladu' mu v téhle situaci bylo k ničemu, ale vzhledem k tomu, že Snapeovy oči zářily jakýmsi zlomyslným záměrem, také se chopil vidličky a nabral si trochu modré polevy. Srdce mu bilo tak zprudka, až ho napadlo, že bude mít na žebrech modřiny a jediné co chtěl, bylo hodit po někom svou vidličku. A bývalo by mu úplně jedno, jestli po bratrovi nebo po Snapeovi. Ale ovládl se, aby vypadal, jako že nemá v úmyslu nic jiného, než sníst svůj dezert.

Draco se přestal zmateně rozhlížet a jen zděšeně zíral na Harryho.

Pokud by potřebovali důkaz Dracovy viny, měli by ho.

Takže byl čas všechno to přiznat, ne? O to přece muselo Snapeovi jít... Vynutit přiznání z Dracových zdráhajících se rtů. Protože Draco určitě nemá v úmyslu nechat Harryho sníst jed, že ano? A ne jen tak nějaký jed, ale tak příšerný, jako je Venetimorica? Není smrtelný, ale to neznamená, že je méně ďábelský, ne podle Harryho knihy

Nebo tedy Dobbyho, přemýšlel zoufale, protože dál už nemohl tu hru hrát. Cítil, jak se mu začíná dělat hrozně špatně, když si uvědomil, že Draco neříká nic, vůbec nic!

Chránil si svoje malé špinavé tajemství, chystal se zůstat potichu, zatím co Harry sní jed nabraný na vidličce...

Harry zvedl vidličku s polevou a přiblížil ji ke rtům.

A nakonec... zatraceně na poslední chvíli, pomyslel si Harry ho Draco přerušil.

„Nejez to!” vykřikl náhle Draco, tvář zrůžověnou stresem, oči téměř tak velké jako Dobbyho.

Téměř nemocný úlevou, že Draco skutečně pomyslel na někoho jiného než na sebe, neztrácel Harry čas a upustil vidličku na svůj talířek. Chtělo se mu zvracet a pak usnout, tak na tři dny v řadě.

„Co se to s tebou děje, Draco?” ptal se Snape, v hlase se neodráželo nic, než upřímný údiv. Dobře, tedy ne upřímný údiv, pomyslel si Harry dost hořce, ale určitě to znělo autenticky. Harryho to skoro popletlo a to znal pravdu! „Proč by neměl Harry jíst ten koláček?”

„Ehm...” Draco, který se zjevně snažil něco bleskově vymyslet, vyhrkl: „Protože promeškal tvoji hodinu Severusi. Opravdu ho nemůžeš odměnit za takové chování. Ano, já vím, jak jsem byl dříve nevychovaný, takže se vzdám toho dezertu taky.”

Zmijozelský chlapec se opřel, jeho rysy se uklidnily do výrazu téměř samolibého. Harry pochopil dvě věci. Draco je téměř přesvědčený, že Snape nemá tušení o tom jedu a myslí si, že našel chytrou cestu jak předejít tomu, aby někdo jedl tyto koláčky.

Nepočítal se smyčkou, kterou Snape kolem něj stahoval.

„Draco, nemohu uvěřit, že můžeš navrhovat něco takového,” začal Mistr lektvarů svoji lekci. „Zejména po tom, co vytrpěl Harry od té své tak zvané 'rodiny'. Nikdy by mě nenapadlo použít jídlo jako trest a jsem upřímně překvapený, že jsi mohl něco takového říci.”

Uf - ou, pomyslel si Harry. A je to tady.

„Harry, já trvám na tom, aby sis koláček vzal,” bezstarostně prohlásil Snape. „Za zameškání hodiny dostaneš školní trest, jak jsem řekl a dál se o tom nebudeme bavit. Ty si také pochutnej na svém dezertu, Draco.”

Harry, trochu rozechvěle, zvedl znovu svoji vidličku. Skutečně, to už bylo moc, a on se nestaral, že Snape řekl, aby se řídil podle něj, nechtěl se otrávit, aby se něco dokázalo...

Chudák Dobby...

Harry si pomyslel, že nikdy neviděl tak hnusnou barvu, jakou má ta hrozná modro-zelená poleva, přibližující se blíž a blíž k jeho rtům.

Právě, když si pomyslel, že tu hru přeruší, postavil se Draco a vší silou mu vidličku vyrazil, dopadla s klepnutím na podlahu.

Díky Bohu, pomyslel si Harry, žaludek ho rozbolel tak, až byl v pokušení utéct pryč. Merlinovi díky... oh, díky komukoliv!

Snape odstrčil židli a jak se postavil, tyčil se nad stolem jako rozlícený démon. „Co to do tebe vjelo?”

Draco se zakoktal. „Harry to nemůže jíst, nic z toho!”

„A proč ne?”

Opět, ten falešný pohled, jak se Draco snažil vysvětlit své podivné chování všemožně, jen ne pravdou. „Skřítci, proto!” lapal po dechu a svíral roh stolu. „Oni jsou v poslední době děsně záludní! Nabručení, řekl bych. Já... hodně se s nimi stýkám, vždyť víš, krbem a tak si myslím, že se pokoušejí napadnout Harryho.”

„Napadnout Harryho,” opakoval Snape opovržlivě, „a co mají v plánu?”

„Samozřejmě zranit ho.”

„Chápu,” mumlal Mistr lektvarů. „Nebo ne, asi ne. Jestli se skřítci rozhodli napadnout Harryho, jak jsi nadhodil, pak proč jsi mu dovolil jíst sekanou, kterou uvařili?”

Draco byl připravený. „Severusi, vždy když chtějí skřítci někoho napadnout,” vrčel, „použijí dezert! To nevíš? Ach tak! Ty nemáš domácího skřítka, jak jsem mohl předpokládat, že budeš vědět...”

Harry uznal, že tento proslov byl skoro uvěřitelný.

„Stěží mohu uvěřit, že skřítkové chovají nenávist vůči Harrymu,” klidně odporoval Snape, „a ještě méně mohu uvěřit, že by mohli projevit svoji nenávist ponecháním kontaminovaného jídla ve špatné společenské místnosti. Jsou to inteligentní bytosti, Draco.”

„No ano, nakonec on je také Zmijozel...”

„Jestliže si myslíš, že skřítkové nevědí, kde Harry Potter tráví většinu času, pak nevěřím, že patříš mezi inteligentní bytosti našeho světa ty,” Snape svou řeč nechal chvíli doznít. „Jsem pevně přesvědčen, že mi řekneš pravdu o těch koláčcích.”

No tak Draco, řekl Harry málem nahlas, jak tam seděl a sledoval duel dvou proti sobě stojících kouzelníků, vedený však slovy místo kouzel.

Draco se zřejmě nechtěl vzdát bez boje.

„Možná nemám pravdu a nechtějí napadnout Harryho,” řekl chlapec, pot mu stékal po čele. „Ale skřítkové jsou určitě pro každou špatnost... víš, jak jsi řekl, žes to vzal ze společenské místnosti. Opravdu, Severusi, když si stěžovali na nepořádek na koleji, tak proč by nám dávali sladkosti? Předpokládám, že se pokoušejí dostat Zmijozel!” A pak přešel do útoku. „Ale odkdy ty slepě věříš talířům s jídlem nechaným jen tak? Jsem šokován, přinést domů něco takového!”

Snape přivřel oči, jako by téměř respektoval ten poslední záchvěv odporu. „Stěží bych řekl, že je to slepá důvěra, Draco. Skřítci jsou, ale daleci toho, aby poškozovali jídlo, ve skutečnosti vše testují, aby bylo jisté, že je bez závad.”

Dracův výraz ztvrdl, jako by teď pochopil, že byl odhalen. Ale dosud se nevzdával. „Dobře, ale Severusi, stěží otestují tento tác s koláčky, když to jsou oni, co je otrávili.”

„Ale já říkám, že nejsou otrávené, Harry, vezmi si jeden a sněz ho...”

„Neodvažuj se, Harry!” ječel Draco, sáhl do kapsy, kde vždy míval svoji hůlku. Nebo spíš Severusovu hůlku. Vyndal ruku ji prázdnou a mumlal obzvlášť ošklivá slova.

„Já nejsem Camrál, abyste si se mnou házeli sem tam!” rozkřikl se Harry, důkladně naštvaný na ně na oba.

„Samozřejmě, že nejsi,” řekl Snape a položil ruku Harrymu na ramena.

Nadmíru rozčilený... a nevolnost cítící... Harry ho setřásl. „Nedotýkej se mě, ne potom, co... ne.”

„Podívej, jak jsi rozrušil svého bratra, nesmyslným breptáním o otrávení koláčků,” řekl zamračeně Snape. „Tedy, já si myslím, že se dá udělat jediná věc. Hodí se, že mám laboratoř Lektvarů... můžeme otestovat koláčky, jestli jsou otrávené nebo nejsou,” vyzývavě se díval na Draca, „a jestliže jsou, bude na mně, abych zjistil, kdo se rozhodl ohrozit mého syna a moje studenty!”

„Harry nebyl v nebezpečí dokud jsi se ty nerozhodl nacpat mu otrávený koláč do krku!” křičel Draco.

To bylo trochu přehnané, pomyslel si Harry. Vše, co Snape dělal byla snaha přinutit... i když i to bylo dost špatné.

„Dobrá, pojďme se podívat, jestli je to otrávené, ano?”

Snape zamířil do laboratoře.

***

Harry si nedokázal představit, co to testování prokáže, když všichni tři dobře vědí, čím jsou koláčky otrávené, ale brzy pochopil, co jeho otec sleduje.

Za moment Snape prohlásil, že koláčky jsou otrávené Venetimoricou, oznámil, že jediná zodpovědná věc je, uvařit protijed, pro případ, že by si studenti vzali koláček.

„Jak můžeš říct, že je to Venetimorica?” ptal se Draco roztřeseně. „Myslel jsem, že se tento jed dá trochu hůř... to... zjistit. A já si myslel, že protijed...”

„Studovals to, že ano?”

„Ne, jen jsem si zvykl hodně číst, předtím než jsi kouzlem všechny knihy zamknul!”

Snape se na něj nepříjemně usmál. „Kdybys dělal svou práci, to kouzlo bych sejmul. Teď k protijedu. První co potřebujeme jsou květy jetele.”

Otevřel zásuvku, kde normálně měl rostlinné přísady, každou ve skleničce očarované tak, aby zůstaly čerstvé a udiveně zvedl obočí. „Jak zajímavé. Zdá se, že jetel došel. Můžeš mi to vysvětlit, Draco?”

„Ne,” odsekl chlapec.

„A předpokládám, že to nepochybně bude náhoda, když zjistím, že chybí odpovídající množství kůže úhoře, že ano?”

„Je to moje chyba, že neudržíš pořádek ve svých zásobách?”

„A práškový lignit?” pokračoval Snape nelítostně. „A míza ze zakrslého bílého ořechu? A...”

„Přestaň!” vykřikl Draco zoufale.

Harry to chápal. Draco mohl požádat skřítky o jídlo, ale ne o přísady do lektvarů, takže nemohl najít způsob, jak doplnit to, co použil. Nemohl si ani nic objednat soví poštou, dokud budou jeho peníze držet skřeti. Svých čtyřicet čtyři galeonů, které dostal tehdy v Medovém ráji, už utratil... další ukázka jeho špatného sebeovládání.

„Draco, tak mu už řekni pravdu!” vykřikl Harry, hlava ho bolela z tolika manipulace, které byl svědkem v uplynulých minutách, „já vím, žes to vařil! Proboha, já tě viděl!”

Draco popadl prázdnou láhev a mrštil s ní proti zdi. „Fajn, já to vařil! Jsi spokojený Pottere? Vařil jsem to, ale ksakru, ty zatracené koláčky nemají se mnou nic společného! Skřítci to museli ukrást, tak se to stalo, ukradli můj lektvar, aby mě mohli obvinit, protože jsou rozzuření kvůli mému pokoji, vsadím se...”

„Oni už tvůj pokoj neuklízejí! Bylo by jim jedno, i kdybys žil v chlívku!”

„Už toho mám dost,” prohlásil náhle Snape. Dotkl se koncem hůlky dlaně své ruky a zamumlal kouzlo, pak sáhl do kapsy u vesty a vytáhl přeložený list pergamenu.

„Oh, dobrý Merline,” Draco tiše zasténal, pak rychle dodal, „skřítci, jak víš, umějí všechno padělat...”

„Zvláštní, že zmiňuješ padělání,” posmíval se Snape, temné oči se mu blýskaly, „poučné, dá se říci. Mohlo by tě zajímat, Draco, že když učitel známkuje tvoje úkoly, má způsob, jak zjistit, jestli jsi skutečně dělal tu práci sám. Nebo také kdo ji psal. Tento vzkaz doprovázel koláčky, ale to ty víš, že?”

Draco se začal třást, zuby mu slyšitelně cvakaly.

„Budí to dojem, že je to od Luciuse Malfoye,” pokračoval Snape, „ale já o tom docela pochybuji. Ty ne? Koláčky... no, to není Luciusův styl. Kdyby si přál odvděčit se svým loajálním Zmijozelům, myslím, že by poslal šek. Dokonce i kdyby se je pokoušel otrávit, použil by něco trochu rafinovanějšího. Ale já znám malé kouzlo, které nám odhalí skutečného autora toho vzkazu.”

Snape mávl hůlkou v širokém oblouku, takže, jak byl rozzlobený, vypadal téměř jako trestající anděl. „Quis Vocaris!”

Klepl ostře do pergamenu a inkoust, kterým byl napsán vzkaz se začal kvapně přemisťovat do středu listu a tvořit velkou, neuspořádanou kaňku. Ale inkoustové skvrny se pak začaly opět pohybovat od středu, kapičky se oddělovaly a splývaly, aby vytvořily písmena.

Celkem deset velkých písmen.

DRACO SNAPE

„Ano, přesně tak,” ušklíbl se Snape, v jeho hlase narůstala hrozba. „Přímo tady je tvoje nové jméno. Také moje jméno, jak se tak přihodilo. Myslíš, že chci bylo protažen Věštcem a Jinotajem, Draco?”

„To kouzlo lže!” křičel Draco zoufale. „Harry, to není opravdové kouzlo! Nutí tě myslet si, že jsem to udělal, když já ne...”

„Napřed to na tebe svedli skřítci a teď Severus?” Harry zavrtěl hlavou. „Draco, prosím, řekni nám pravdu!”

„Já ji říkám, Harry!”

Harry přeběhl přes místnost k bratrovi, popadl ho za ramena a zatřásl s ním. „Draco, pořád tě máme rádi!”

Zmijozelský chlapec zaťal zuby, vypadal jako lapené zvíře, jak se mu snažil vykroutit. „Harry, já to neudělal, přísahám. Já to neudělal! To ti skřítci, všichni ti skřítci...”

„Skřítci jsou zavázáni neškodit bradavickým studentům, to dobře víš,” ozval se Snape z druhé strany místnosti.

„Tak tedy ten jeden příšerný skřítek!” křičel Draco, popadl další láhev a mrštil s ní. „Ten Nobby nebo Snobby nebo jak se jmenuje, ten co ho Harry propustil! Ten mě nenávidí a ten teď není zavázaný, že? Není svázaný s Bradavicemi! Za to zaplatí, ten ohavný malý zelenouchý zmetek!”

„To ty jsi ohavný malý zmetek!” křičel Harry a zaťal ruce v pěst. Zbývalo mu toto, a nebo uhodit Draca přímo do obličeje, což se mu, popravdě, zdálo jako čím dál tím lepší nápad. „Copak to nechápeš? Ty si opravdu myslíš, že to táta našel ve společenské místnosti, tak jak ti řekl? Od kdy tam Severus chodí uprostřed dne? Dobby zjistil, že jsou otrávené a přišel za mnou. Mohl jít rovnou za Brumbálem. Do háje, s tou Venetimoricou v polevě mohl zavolat bystrozory, Draco, Dobby tě zachránil!”

„To není pravda! Říkám ti přece, že on je za tím...”

„Draco, to už vážně stačí!” zařval Snape, „doufal jsem, že k tomu nedojde, ale vypadá to, že mi nedáváš jinou možnost!”

Lahvička, kterou Draco držel, mu náhle vyklouzla z prstů a roztříštila se o podlahu.

Snape udělal naprosto znechucený zvuk, pak poněkud ovládl svůj vztek a promluvil. „Draco, možná, že toho víš hodně o vaření lektvarů, ale zřejmě víš velmi málo o tom, jak se vyvíjejí nové. Když pracuji na svých experimentech a lektvar má neočekávané vedlejší efekty, jak poznám, co jsem udělal špatně?”

Zjevně vyvedený změnou tématu z míry, Draco zakoktal, „no-no asi si vedeš záznamy, řekl bych...”

„Magické záznamy.”

Harry si všiml, že Draco přestal dýchat.

„Ano, přesně tak,” pokračoval Snape unaveným hlasem, ve kterém ale pořád zazníval vztek. „Mohu se vrátit do každého okamžiku a dívat se sám na sebe, jak vařím. Zdi jsou zakouzlené tak, aby mi ukázaly všechno, co se v této místnosti stalo, pokud je o to požádám. Mám to, Draco, udělat?”

„Já-já no, vždyť jsem ti řekl, že jsem Venetimoricu vařil,” ochable připouštěl Draco.

„A ty koláčky jsi otrávil také tady,” pokračoval Snape v obžalobě, „to je samozřejmé. Máš tu všechny potřebné nástroje a navíc, neriskoval bys, že kontaminuješ další místnost, pokud by ses tomu mohl vyhnout. Otázkou teď zůstává, jestli si přeješ, aby to Harry viděl. Harry, ochránce světla. Přeješ si, aby viděl, jak kapeš jed na sladkosti, které jsi potom poslal dětem?”

Draco se zapotácel dozadu, ale zjistil, že je už u zdi. „Ne,” přiznal rozhodně.

Snape udělal několik kroků dopředu: „Tak řekni pravdu!”

Zmijozelský chlapec chvíli otvíral pusu naprázdno, jako kdyby zapomněl mluvit. Ale nakonec zachraptěl, „udělal jsem to...”

„Udělal jsi co?” dožadoval se Snape nemilosrdně odpovědi.

„Všechno, o čem jsi mluvil.” Pak měl zřejmě pocit, že by měl být konkrétnější, vzpamatoval se natolik, že dokázal stát rovně. „Uvařil jsem ten jed, přidal jsem ho do polevy a poslal ty koláčky do Zmijozelu. Jsi spokojený?”

„Ne, to tedy nejsem, je to odporné,” řekl Snape. „Zapomněl jsi na ten vzkaz.”

Draco se otřásl. „Já... napsal jsem ho Luciusovým rukopisem, tak jak jen se mi ho bez magie podařilo napodobit.”

„A?”

Šepot. Jen tichý šepot. „A podepsal jsem to jeho jménem.”

„Trest za padělání je pět let v Azkabanu,” oznámil Snape, „pokus otrávit děti, by ti vynesl dvojnásobek.”

„Ale to by přece nebylo smrtelné!” dohadoval se Draco. „Pro Merlinovo smilování, vždyť je to Severusi jenom Venetimorica! Neměl jsem v úmyslu někoho zabít!”

„Ještě že tak, protože trestem za to, by byl mozkomorův polibek.” Snape se na něj upřeně díval. „Draco, to co jsi udělal je velmi závažné! A já mám pocit, že to vůbec nechápeš!”

„Co...” Draco polkl, až mu poskočil ohryzek, oči doširoka otevřené. „Co se mnou uděláš?”

Snape planul hněvem. „Co bys tak myslel, Draco? Tohle není jedna kletba v hale,” Snape udělal pár kroků dozadu a zavrtěl hlavou, „jdi spát. Musím něco zařídit.”

„Co?”

Snape ho ignoroval a otočil se na Harryho. „Ty bys měl jít také spát. Jsi úplně zelený. Nepotřebuješ lektvar?”

Když Harry zavrtěl hlavou, Draco vykřikl, „a co já? Proč se nezeptáš, co potřebuju já?”

„O tom co potřebuješ ty, rozhodnu sám,” řekl Snape hrozivě, otočil se a odešel. Harry slyšel zahučení krbu.

Dracovi se znovu rozjektaly zuby. „Co... co mi chce udělat? Proč musel jít pryč?”

„Netuším.”

„M-m-musel ti něco říct...?”

Draco vypadal, že omdlí, ale Harry neměl náladu se tím příliš zaobírat. Obviňovat Dobbyho... to už bylo vážně moc. „Ne, to teda nemusel.”

„Harry, co mám dělat?”

„Kdybych byl tebou, šel bych spát. Tak, jak ti řekl táta.” Harry pak pokrčil rameny a sám zamířil do jejich pokoje.

Když narazil na ten nechutný nepořádek, zaúpěl nahlas. Všiml si, že ručníky jsou definitivně plesnivé a otřásl se. Ale ještě horší bylo, že Draco naházel spoustu špinavého oblečení na Harryho postel. Harry je poté, co potlačil nutkání mrsknout vše na zem a podupat, popadl a hodil na Dracovu postel. Vytáhl si z kufru pyžamo a zamířil do koupelny, která byla v ještě horším stavu než ložnice. Popravdě páchla.

Harry se rozhodl, že je mu jedno, co říkal Snape o tom, že nemá pro Draca dělat žádnou magii, on se v tomhle hnusu sprchovat nebude. Použil drhnoucí a čistící kouzlo a když se pak kriticky zadíval na záchod, rozhodl se, že bude nejlepší kolem něj zakouzlit pořádné množství dezinfekčního kouzla.

Neuklízel kvůli Dracovi. Dělal to sám pro sebe. A jestli proti tomu Snape řekne jediné slovo, byl Harry rozhodnutý prozradit mu naprosto konkrétně co si myslí o té otřesné hře s koláčky.

Ale když se nad tím zamyslel, došlo mu, že stejně chce, aby otec věděl co si o tom myslí.

Dlouhá horká koupel zmírnila jeho bolest hlavy, ale klidu mu příliš nedodala. Když vypnul vodu a utíral se, pořád ještě byl rozzlobený. Donutil se zhluboka dýchat, aby dostal svůj vztek pod kontrolu, nestál o další hádku.

Když vyšel z koupelny, seděl už Draco na posteli, šedé oči naplněné strachem. Pokoj vypadal, jako že se pokoušel uklízet; oblečení bylo na hromádkách, místo toho, aby bylo rozházené všude.

Jenže stejně na podlaze zůstal hrozný nepořádek. Harry znechuceně zavrčel a prokopal si cestu do postele.

„Harry...”

Harry, který zalézal pod deku zavrtěl hlavou a odpověděl bratru, aniž by se na něj podíval. „Asi bude lepší, když na mě nebudeš mluvit, Draco. Mohl bych tě uškrtit.”

„Ale Harry...”

Draco se odmlčel, když Harry trhnutím zatáhl závěsy.

Ale tiše nebyl. Ticho proťalo téměř neslyšitelné vzlyknutí, pak zvuk, jako by se někdo stočil do klubíčka a přetáhl si deku přes hlavu. Pak další tiché vzlyknutí a další a další. Ten zvuk byl tak lítostivý, že si Harry přál, aby mohl vstát a jít svého bratra utišit.

Jenže nemohl, prostě nemohl. Byl příliš vyčerpaný událostmi dnešního dne a tou hromadou lží. Ještě pořád se cítil zhnusený tím, jak Draco obviňoval Dobbyho.

Harry se odvrátil od bratra, a přál si aby býval byl přijal ten lektvar, co mu otec nabízel. Když už byl Dracův pláč k neunesení, vymetl z hlavy všechno až na oheň. Když uzamkl svou mysl, přestal vnímat chladné vlhko místnosti a necítil už kyselý zápach vystupující ze špinavých šatů.

A nakonec přestal slyšet Draca.

Ztracený uprostřed plamenů, Harry pomalu upadl do spánku.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Libbi - 08.02. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Prehľad článkov k tejto téme:

Aspen: ( Jimmi )11.07. 2022Doprovodní povídky: Severusov list z kapitoly 63
Aspen: ( Jacomo )09.07. 2022Doprovodní povídky: Jdi mi z očí
Aspen: ( Jacomo )07.07. 2022Doprovodné povídky: Noční můra v Devonu
Aspen: ( Tersa )04.04. 2014Kapitola 96. EPILOG: SEVERUS
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 95. KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 94. VYPRÁVĚNÍ
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 93. POPŘENÍ NENÍ ŘEŠENÍ
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 92. ĎÁBLŮV PORTRÉT II. část
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 92. ĎÁBLŮV PORTRÉT I. část
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 91. LÁMÁNÍ CHLEBA
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 90. NA SLOVÍČKO, HARRY
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 89. CO JE UVNITŘ
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 88. STUDENTI A ZACHRÁNCI
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 87. NA SLOVÍČKO, SEVERUSI
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 86. PRASINKY
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 85. NÁVRAT ZNAMENÍ ZLA
Aspen: ( iisis )04.04. 2014Kapitola 84. REKONSTRUKCE
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 83. DEZERT
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 82. DRACOVA POMSTA
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 81. KAZISVĚT
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 80. LEKTVARY
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 79. NOTT
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 78. DO TŘETICE VŠEHO DOBRÉHO
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 77. ŠKOLNÍ RADA
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 76. SLYŠENÍ
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 75. OBYČEJNÝ TÝDEN V BRADAVICÍCH
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 74. NÁVRAT DO NEBELVÍRU
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 73. KNOFLÍKY A PRSTEN
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 72. DRACO V DEVONU
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 71. PŘÍPRAVY
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 70. PÝCHA A PŘEDSUDEK
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 69. ZNETVOŘENÝ
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 68. CO BUDE DÁL
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 67. SOVINEC
Aspen: ( Chalibda, Atet )01.04. 2014Kapitola 66. KOUZELNICKÝ PROSTOR
Aspen: ( Chalibda, Atet )01.04. 2014Kapitola 65. DOPIS Z WILTSHIRU
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 64. SOUBOJE A DOHODY
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 63. ÚŘAD PRO ZÁLEŽITOSTI KOUZELNICKÝCH RODIN
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 62. Z DEŠTĚ POD OKAP
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 61. SEN O DRACOVI
Aspen: ( Chalibda, Atet )01.04. 2014Kapitola 60. CO JE NA JMÉNU?
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 59. LUMOS
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 58. OTEC
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 57. ZTRACEN
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 56. ČAS NA KAKAO
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 55. MOUDROST
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 54. JDI MI Z OČÍ
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 53. FINANČNÍ ZÁLEŽITOSTI
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 52. OHNIVÝ ROZHOVOR
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 51. DESETTISÍCKRÁT
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 50. VÁNOCE
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 49. SLABOST A SÍLA
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 48. PRAVDIVÉ SNY
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 47. PLÁŠŤ A MASKA
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 46. NEBELVÍRSKÁ DELEGACE
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 45. RODINA A PŘÁTELÉ
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 44. FORMALITY
Aspen: ( Atet )31.03. 2014Kapitola 43. RODINNÉ ZÁLEŽITOSTI
Aspen: ( Atet )31.03. 2014Kapitola 42. UČIT SE ZE ZKUŠENOSTÍ
Aspen: ( Atet )31.03. 2014Kapitola 41. A NĚKDY JE POTŘEBA KOUZELNÍK
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 40. NEDOSTATEK DŮVĚRY
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 39. ZMĚNA PARADIGMATU
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 38. STANE SE, ŽE TO ZÁVISÍ NA MUDLOVI
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 37. TŘI KOUZELNÍCI A MUDLA
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 36. EXPRES PRO MUDLU
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 35. VZÁJEMNÁ MAGIE
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 34. KOLEJNÍ BARVY
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 33. ZMIJOZEL
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 32. TEMNÉ SÍLY
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 31. DOPIS DO SURREY
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 30. DRACO
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 29. DLOUHO PO PŮLNOCI
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 28. PO PŮLNOCI
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 27. VYSVĚTLOVÁNÍ
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 26. OHEŇ
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 25. SAMHAIN
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 24. CO MUSÍ BÝT
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 23. HLEDÁNÍ SALSY
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 22. DUDLEY
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 21. MYSLÁNKA
Aspen: ( Atet )23.03. 2014Kapitola 20. VĚDĚT VŠE
Aspen: ( Atet )23.03. 2014Kapitola 19. VYHNOUT SE SNU
Aspen: ( Sargo )23.03. 2014Kapitola 18. PAMÁTKA NA JAMESE
Aspen: ( Simon Kokr )23.03. 2014Kapitola 17. SALSA
Aspen: ( Jana Hřebačková )23.03. 2014Kapitola 16. UZAVŘI SVOU MYSL
Aspen: ( Jana Hřebačková )23.03. 2014Kapitola 15. EXPECTO PATRONUM
Aspen: ( Jana Hřebačková )23.03. 2014Kapitola 14. REMUS
Aspen: ( Jana Hřebačková )23.03. 2014Kapitola 13. FINITE INCANTATEM
Aspen: ( Jana Hřebačková )23.03. 2014Kapitola 12. ZE SRDCE
Aspen: ( Jana Hřebačková )23.03. 2014Kapitola 11. OBLIVIATE
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 10. TESTY
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 09. SLEČNA GRANGEROVÁ MŮŽE MÍT PRAVDU
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 08. STEJNÍ
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 07. STRÝC VERNON
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 06. FRIMLEY PARK
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 05. REMUS?
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 04. PLÁNY A INTRIKY
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 03. CHTĚJÍ CO?
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 02. ROZRUCH PŘI HODINĚ LEKTVARŮ
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 01. DOPIS ZE SURREY
. Úvod k poviedkam: ( Jimmi )26.01. 2022Úvod k poviedke