Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 83. DEZERT

Rok jako žádný jiný
Vložené: Jimmi - 04.04. 2014 Téma: Rok jako žádný jiný
Chalibda nám napísal:
Preklad: Chalibda Betareader: Kapitola neprošla rukou betareadera Záverečné úpravy: Beruška, ďalšia oprava: 28.2.2010
Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

První věc, kterou si Harry uvědomil po té, co se vzbudil, bylo, že je jeho bratr pryč.

Dracova postel byla rozházená, jako by ji někdo opouštěl ve spěchu. Kupičky věcí na zemi vypadaly, jako by z nich někdo vybral jen to málo věcí, co potřeboval, a zbytek zahodil do kouta.

„Draco!” zaječel Harry a vyletěl z postele tak rychle, až mu kotník uvázl v prostěradle. Bleskově se osvobodil, vletěl do obývacího pokoje, ale vzpamatoval se, když uviděl bratra, jak tiše sedí za stolem v jídelním koutě a usilovně něco píše.

Když Harry přišel blíž, Draco k němu vzhlédl unavenýma šedýma očima.

„Vzbudil jsem se, tys tam nebyl, a tak jsem si myslel...”

„Co sis myslel, že jsem utekl?” Draco dlouze vzdychl a z hrotu jeho brku mu ukápl inkoust. Když si toho všiml, tiše zaklel, protože bez magie neměl žádný způsob, jak tu kaňku odstranit. Otřel hrot svého pera kouskem pergamenu a promluvil. „Harry, já nemám kam jít. Ačkoliv to asi Severusovi bude jedno. Nevím, proč jsem si myslel, že by mi to mohl odpustit...”

Draco namočil brk zpět do kalamáře, vrátil se ke své práci a psal větu za větou.

„Viděl jsi tátu?”

Tentokrát, když Draco odpovídal, oči nezvedl. „Ne a to jsem tu strávil většinu noci. Asi ještě pořád...” chlapcův hlas ztichl, téměř odumřel, „zařizuje věci.”

Harry polkl, když se všiml haldy pergamenů položené na kraji stolu. Dracův trest. Spousta vět, i když nedokázal říct přesně kolik. Hodně. Doopravdy hodně. Odtáhl si křeslo a pokusil se na bratra povzbudivě usmát.

Draco mu úsměv neopětoval. „Jsi si jistý, že nevíš, co má v plánu se mnou udělat?”

„Ne, opravdu to nevím.”

„Takže jsem možná uklidil pokoj a píšu ty věty pro nic za nic,” řekl Draco mrzutě.

Harry by ani ve snu nenazval uklízením to, co Draco udělal v pokoji, ale neměl v plánu to v tuto chvíli zmiňovat. „Určitě to není pro nic za nic...”

„Je, pokud zruší adopci. Co jiného by mohl připravovat?”

„Nevím, ale tohle určitě ne.” Napadlo ho říct, že Draco zná Harryho tajemství, takže nemůže být vyhozen. Pokud by přestal být Snapeův syn, nemohl by už žít v Bradavicích a když by nežil v Bradavicích, smrtijedi by ho dostali dříve nebo později. Ať už byl Snape rozzlobený jakkoli, neudělal by nic, čím by Harryho ohrozil.

Pak se ale rozhodl, že by to nebylo zrovna hezké vysvětlení a navíc nebylo úplně přesné. Snape pečoval o Draca z důvodů, které neměly s Harrym vůbec nic společné.

„Hmm, myslím, že se půjdu obléct a připravit na cestu do Devonu...”

Draco dopsal větu a začal psát další. „Jsi blázen, jestli si myslíš, že pojedeme na prázdniny,” pak ale k Harrymu vzhlédl a pokrčil rameny, „ale jestli chceš jít balit, tak jdi. Já nám zatím objednám nějakou snídani.”

Nicméně když se Harry vrátil, Draco ještě pořád zachmuřeně psal.

Harry tedy šel objednat snídani sám, ale když sahal pro letax, jeho prsty našly jen kousek pergamenu. Zvědavě ho vytáhl a uviděl tenkou obálku. Jen pro naléhavé případy, bylo na ní napsáno Snapeovým rukopisem. Harry s ní zatřásl a uslyšel zašustění letaxu.

„Tolik k tomu, že nepoužívá jídlo, jako trest,” stěžoval si hořce Draco, když se Harry posadil ke stolu, „už si nemůžu ani objednat jídlo.”

„Jsem si jistý, že tě táta nenechá hladovět,” řekl Harry rozumně, když se posadil. „Jen si myslí, že bys neměl mít neomezený přístup k letaxu potom cos udělal. Ale podívej, kdyby mu na tobě nezáleželo, nenechal by ti tady tu obálku pro případ nouze. Chce, abys byl schopný ho zavolat, kdybys měl nějaký vážný problém.”

„Hahaha. Chce, abys byl schopný zavolat ho ty. Jsem si jistý, že by mu bylo jedno, i kdyby mě vzal čert.” Draco udělal tečku nad i tak zuřivě, že zlomil hrot brku.

„Jsem si jistý, že se zlobí,” opravil ho Harry, „a já se zlobím taky. To, co jsi udělal, ty lži a obviňování Dobbyho...” Harry vzdychl. Přesto, že byl rozzuřený, věděl, že ječet teď na Draca by ani jednomu z nich nebylo k ničemu. „Ale copak jsi nás včera večer neposlouchal? Pořád tě máme rádi.”

„Přeji si, abys to přestal říkat,” zamumlal Draco a rychle sklopil oči.

„Já vím, ale nepřestanu. Ne, dokud nepochopíš, co znamená být součástí rodiny.”

„Jo, jako bys zrovna ty toho o rodině něco věděl.” Draco svými dlouhými prsty popadl další brk z hromady na stole.

„Jo, ale všechno co vím, mě naučil Severus, takže vím, že tě má pořád rád.”

Harry se nikdy nedozvěděl, co mu Draco chtěl odpovědět, protože zaslechli Snapea, jak přichází do pokoje. Ale nepřiletěl krbem. Zjevně byl v ložnici. Ale jestli Draco většinu noci psal a neviděl Snapea vracet se z jeho zařizování, ať už to bylo cokoliv, muselo to znamenat, že včera večer nebyl pryč příliš dlouho.

„Dobré ráno, Harry, Draco.” Přivítal se s oběma a zakabonil se, když se podíval na své hodinky. „Řekl bych, že právě teď by tu měla být snídaně.”

Ještě než domluvil, objevily se podnosy a mísy plné kouřícího se jídla, zároveň s talíři a příbory. Draco se kousl do rtu, vyskočil a začal zpod toho všeho vytahovat pergameny. Nepromluvil na otce, ale nesměle mu ukázal svou práci.

„Aha, takže to nebyla myš, co jsem tady celou noc slyšel,” zamumlal Snape.

Chvíli to vypadalo, že Draco ztratil řeč. „Ty jsi mě slyšel, a nepřišel sis se mnou promluvit?”

Snape se posadil a začal si systematicky nandávat jídlo. „Potřeboval jsem čas, abych zvážil tvůj přestupek,” odpověděl klidně. „Posaď se Draco.” Snape podal každému ze synů talíř. „Jak už jsi asi pochopil, nebudeš již mít svobodu v tom, co si budeš objednávat z kuchyně. Jídlo se tu objeví vždy v době, když se podává ve Velké síni a jíst budeš to, co se podává.”

„Ano, pane,” řekl Draco tiše. Na rozdíl od Harryho ho Snape za tohle oslovení nenapomenul. Možná si říkal, že je nejvyšší čas, aby se Draco naučil trochu respektu.

„Takže to je můj trest? Mám zakázaný krb?”

Snape předtím, než odpověděl, snědl plnou vidličku míchaných vajíček. „To je jen praktické opatření z mé strany, protože ti už prostě nemůžu věřit.” Dracovi se trochu zatřásly rty, přestože Snape neřekl nic jiného než pravdu.

„Já... Máš pravdu. Nemůžeš. Je mi to líto.”

„Harry, dáš si čaj?” zeptal se Snape a podíval se jeho směrem.

Harry zavrtěl hlavou.

„A ty Draco?”

„Tys mě neslyšel?” zeptal se Draco plačtivým hlasem, „řekl jsem, že je mi to líto.”

„Slyšel jsem tě,” odpověděl Snape s očima upřenýma na svého zmijozelského syna. „Naneštěstí dost pochybuji o tom, že to myslíš vážně.”

„Myslím. Je mi to vážně, vážně líto!”

Podíval se na Harryho prosebně, a ačkoli to Harrymu nebylo příjemné, měl zároveň pocit, že je to jeho bratrská povinnost něco říct. „Tati, on plakal a plakal celou noc, a kdy Draco takhle brečel? Myslím, že opravdu lituje toho, co udělal.”

„Já myslím, že lituje toho, že byl chycen,” odpověděl Snape nemilosrdně.

„Ne, já...”

„Stejně bys měl znát pravdu,” přerušil ho Mistr lektvarů, „ten tvůj pokus s jedem si popravdě vyžádal jednu oběť.”

Dracův bledý obličej zbělel ještě více, než obvykle. „Ale ne...”

„Ano, předpokládám, že si teď představuješ dlouhý pobyt v Azkabanu,” pokračoval Snape.

„Budu...” Dracovy rty byly úplně bílé a nedokázal se jídla ani dotknout. „Jsem obviněn?”

„A to tě ani nezajímá, kdo snědl jeden z těch tvých ďábelských koláčků? Nebo jsi příliš zaujatý starostmi o sebe, než aby tě zajímalo, že jsi někomu ublížil? Mimochodem někomu, kdo rozhodně není spolčený s Luciusem. Někomu, koho by ani ve snu nenapadlo spolčit se s Luciusem? Někomu nevinnému?” Harry si pomyslel, že hlas jeho otce je dost chladný na to, aby zmrazil lávu.

„Komu?” vydechl Draco.

Mistr lektvarů vstal a mávl hůlkou, aby přivolal Dobbyho, který se zjevil doprovázen zvukem podobným hromu.

„Kdo?” zeptal se Draco znovu. A pak se zjevnou úlevou dodal. „Jo jemu? Pak je to v pořádku.” Harry vzdychl, protože teď viděl to, co Snapeovi došlo už předtím. Draco myslel jen sám na sebe. Neulevilo se mu proto, že Dobby byl zjevně v pořádku. Jediné, o co se staral, byl fakt, že Harry mohl tomuhle skřítkovi říct, aby celou tuto věc zachoval jako tajemství! Draco zcela ignoroval Dobbyho a otočil se na Harryho, že mu něco řekne.

Snape mírně zvýšil hlas. „Draco, omluv se.”

„Už jsem to udělal. Řekl jsem, že je mi to líto...”

„Řekni to jemu.” Snape ukázal hlavou na skřítka, který byl nezvykle tichý. Harry si pomyslel, že je to pravděpodobně jedna z těch věcí, které Snape minulou noc zařizoval.

Draco překřížil ruce na hrudníku. „Nebudu se omlouvat zatracenému domácímu skřítkovi.”

„To tedy budeš,” opravil ho Snape ledovým tónem.

Draco otevřel pusu, jako by chtěl něco namítat, pak jí zavřel, ale v očích mu svítil vzdor. „Dobře, dobře, promiň, Tobby.”

„Jeho jméno je Dobby!”

„Promiň, Dobby,” ucedil Draco. „Tak a je to. Jste spokojení?” Jeho oči přelétly od Snapea k Harrymu a zpátky.

Snape ignoroval chování svého syna, sáhl do kapsy do kalhot a vytáhl kus jemné třpytivé látky obroubené stříbrnými střapečky. Předklonil se, položil ji Dobbymu na ramena a upravil tak, aby se nedotýkala podlahy. „Za tvou věrnou službu Harrymu Potterovi,” řekl Mistr lektvarů, „máš mou nejhlubší věčnost.”

Dobbyho oči se naplnily slzami. „Dobby je šťastný, když může pomoct Harrymu Potterovi.“

Snape se usmál. „Jsem si toho vědom.” Ustoupil dozadu a kývnutím se se skřítkem rozloučil.

Dobby se ještě jednou podíval na Harryho a pak se přenesl pryč.

Draco se zlobil, když si naléval do půlky sklenice dýňový džus. „Co to mělo znamenat? Jestli ten stupidní skřítek štípl koláčky jasně určené pro studenty, potom si to, co se mu stalo, zaslouží.”

„Ty pitomče!” zařval na něj Harry, „to byla ta nejhorší omluva, jakou jsem kdy slyšel! A navíc, táta ti řekl, že skřítci testují každé podezřelé jídlo, které se objeví! A ty se ani nenamáháš zeptat proč...”

Snape ho okamžitě přerušil. „Harry, myslím si, že tohle je diskuze pro jiný den.”

„Jo, to se teda vsaď, že mi dva si o tomhle promluvíme,” zaječel na něj Harry, „protože jsem měl právo se to o tom čokoládovém kotlíku dozvědět...”

„Teď je důležitý tvůj bratr,” přerušil ho Snape znovu a spražil Harryho pohledem. Harry přikývl a vší silou stiskl rty.

„Aha, takže já jsem důležitý? Já měl pocit, že jen Harry a skřítci. Za tvoji věrnou službu...” Draco práskl svou sklenicí džusu na stůl. No, nejsem tak hloupý, abych si myslel, že to nejhorší, co mě čeká je, že mi přikážeš, abych se omluvil tomuhle Wobbymu...”

„Dobbymu!” zařval Harry.

„Takže do toho, Severusi, jak mě ve skutečnosti potrestáš? Myslím, že už jsi mě nechal dusit dost dlouho, nebo ne?”

„Raději bych tuto věc neprobíral, dokud nebudeme v Devonu.”

„My přesto odjíždíme na prázdniny?”

„Ještě pořád jsme rodina.”

Draco zamrkal a jeho oči byly podezřele lesklé. Otočil se, aby si je otřel a pak je sklopil ke stolu. „Myslel jsem, že už nebudeš stát o mou přítomnost.”

Snape k němu došel a položil mu ruku na rameno. „Draco... zklamal jsi mě víc, než dokážu říct. Ale jsi můj syn. Nepřestanu tě mít rád. Nikdy.”

„L–L–L–ucius přestal!” Draco evidentně zděšený vlastními slzami položil dlaně na stůl.

Snape se přesunul před svého syna, vzal jeho ruce do dlaní a stiskl je. „Lucius tě nemiloval. Ne tak, jako já. Když jsi zachránil Harryho hůlku, byla to v jeho očích obrovská zrada. A on tě kvůli tomu nadobro odvrhl. To, co jsi udělal teď, je také obrovská zrada. Tentokrát jsi zradil mě. Ale já tě nezavrhnu, Draco. Nikdy tě neopustím.”

„Já... já...” Draco nedokázal větu dokončit a Harry měl pocit, že je to proto, že se zalyká slzami.

„To ale neznamená, že tě mohu chránit před tvou pomstychtivostí,” pokračoval tiše Snape a jednu ruku položil na Dracovu skloněnou hlavu. „My všichni musíme žít s následky svých rozhodnutí. A nikdo, ani láska, ani rodina a dokonce ani loajální podpora Harryho Pottera tě nedokáží zaštítit předtím, co logicky musí přijít.”

Draco zalapal po dechu a zdvihl uplakanou tvář. „Bystrozorové?”

„Promluvíme si o tom v Devonu,” řekl Snape ještě jednou a pak se obrátil na svého staršího syna. „Harry, máš u sebe Salsu?”

Harry sáhl do kapsy a vytáhl ji.

„Podržím ti ji a ty se přenes krbem do vaší společenské místnosti a sbal si věci.”

Harry už měl sbalené to, co měl doma, ale rozhodl se, že bude lepší, když si vezme Salsinu krabici a ještě některé věci.

Podal tedy otci hada, ale přesto se zeptal. „Počkej. Řekl jsi, že se mám přenést do mé společenské místnosti krbem?”

Snape mu podal malou lahvičku letaxu z kapsy, zatím co Salsa se mu vyšplhala po ruce a omotala kolem krku. Harry si pomyslel, že z toho nevypadá příliš nadšený. „Ano, můj byt je spojený s Nebelvírskou společenskou místností.”

Harry přemýšlel, jestli je to jedna z těch věcí, které Snape zařizoval, když minulou noc zmizel. Pravděpodobně se mu nechtělo doprovázet Harryho nahoru, pokud by to znamenalo, že by měl nechat Draca na chvíli samotného. Což by vzhledem k tomu, jak rozrušený Draco je, nebyl příliš dobrý nápad. „Jak dlouho je tvá rezidence spojená s věží?”

„Téměř šest let.”

„Šest let?!” zvolal Harry.

„Ano, Albus mě o to požádal téměř hned, jak jsi byl zařazen do Nebelvíru. Pro případ nouze. Madam Pomfreyová se tam také může přenést přímo.”

„Ale vždyť jsi mě nenáviděl...”

Jeho otec se poněkud žalostně usmál. „No ano, domnívám se, že jsem Albusovi poněkud kousavě řekl, ať se Nebelvír stará sám o sebe. Ale pak, při tvém prvním famfrpálovém zápase jsem pochopil, že Minerva nemá ani tušení o tom, v jakém nebezpečí jsi. A tak jsem to propojení přestal odmítat. Ačkoli to neznamená, že jsem tě díky tomu začal mít rád.”

Harry mávl rukou, jako by chtěl říct, že je to za nimi a dnes už na tom nezáleží. „Býval bych ocenil, kdybys mi o tom řekl dřív. No, alespoň mě teď už nebude muset pokaždé někdo doprovázet...”

Snape ho zastavil gestem ruky. „Nedoporučuji ti používat letaxovou síť, až na případy, kdy ostatní studenti budou všichni pryč, a nebo ty budeš v nouzi. Mohlo by to vzbudit špatné pocity. Studenti normálně nesměji používat krby ve společenských místnostech.”

Na slovo normálně dal mírný důraz, takže si Harry pomyslel, že pravděpodobně ví o tom, že ho používal k rozhovoru se Siriusem. A nebo to byla narážka na Draca, která s ním popravdě škubla.

Harry se přesto nedal. „Ale ostatním z Nebelvíru by to nevadilo...”

„Měl jsem pocit, že natoužíš po žádných výsadách.”

„Jo a ty mi to nezapomeneš připomenout,” řekl Harry poněkud nevrle.

„Právo otce,” rozhodil ruce Snape. „Tak tedy běž, pospěš si a vezmi si všechno, co potřebuješ. Draco, ty jsi včera říkal, že už máš zabaleno. Ale obávám se, že po všech těch lžích, co jsi včera řekl nevím, čemu věřit, je aspoň tohle pravda?”

Draco zrudl a zdvihl oči, na kterých bylo vidět, že plakal. „Mám zabaleno,” řekl tiše a podíval se otci do očí.

„Nemusím se jít podívat, abych si ověřil, že je to pravda?”

Tentokrát Draco jen zavrtěl hlavou.

„Dobře tedy.” Snape nechal zmizet to, co zbylo po jejich snídani. „Pokračuj v psaní, dokud se Harry nevrátí.”

Na okamžik, jen co by trval úder srdce, si Harry myslel, že se Draco vrátí ke své obvyklé vzdorovitosti. Pak ale viděl, jak si přitahuje pergamen, sklání se nad ním a začíná třesoucí se rukou psát.

„Harry, jdi.” popohnal ho Snape.

Harry přikývl, otevřel skleničku letaxu, kterou dostal a vstoupil do krbu.

***

Když se vrátil s koštětem v jedné a s několika dalšími věcmi v druhé ruce, Draco stále usilovně psal. Snape seděl u stolu vedle něj s knihou v ruce. Harry téměř vyprskl smíchy, když uviděl, která to je. Trauma dospívajících: Cesta k nápravě.

Harry tak trochu pochyboval, že je náhoda, že se Snape rozhodl číst před Dracem zrovna tuto knihu.

„Já si jen přidám tyhle věci k tomu, co už mám zabalené,” řekl Harry.

Snape nepřítomně přikývl a otočil stránku.

Harry nacpal všechno, až na koště do batohu, pak se naposledy zoufale rozhlédl po místnosti a přál si, aby mohl seslat alespoň nějaká čistící kouzla. Jenže měl stále ještě na paměti Snapeovo musíme žít s následky svých činů. Draco ztratil právo na to, aby mu Snape mohl důvěřovat, co se týče magie a tak se musí naučit žít bez ní.

Harry si nedokázal pomoct, ale musel přemýšlet, jaké další následky má Snape v plánu pro jeho bratra. Nedokázal si představit, že by mu uložil nějaké další opisování, nebo esej. Draco, napiš pět stop a detailně popiš, proč člověk nesmí otrávit své spolužáky. Ne, to je vážně směšné. Jenže, co dalšího se dalo dělat? Snape nebyl z těch otců, co by použili kouzelnický výprask, popravdě si Harry nedokázal představit, že by jim třeba i jen nafackoval.

A navíc, k čemu by bylo pár facek? Draco potřeboval nést daleko závažnější následky. Jenže Snape zjevně neměl v záměru zavolat bystrozory. V tom případě by tak netrval na tom, že Dobby musí mlčet.

Jenže Kingsley Pastorek je bystrozor, napadlo náhle Harryho. A zároveň je v Řádu. Možná, že mu Snape zavolal a požádal ho, aby Draca pořádně vyděsil...

Ale věřil by Snape Kingsleymu, že Draca doopravdy neobviní? Harryho rozbolela hlava a tak si ji přestal lámat tím, co má jeho otec na mysli a vrátil se do obývacího pokoje.

„Tak mám všechno,” řekl, když se zastavil u stolu v jídelním koutu.

Snape vzhlédl od své knihy. „Draco, kolik vět jsi napsal?”

Draco odložil brk a protáhl si ruce. „Tisíc devět set devadesát sedm a půl.”

Harry si pomyslel, že Draco musel psát celou dlouhou noc, aby se dostal tak daleko.

„Musím si je přepočítat, abych si tím byl jistý?” protáhl Snape.

„Ne.”

„Dobře tedy, tohle nech tady. Doufám, že sis s sebou zabalil dostatek pergamenu a inkoustu.”

Draco vzdychl. „Ano, a všechny moje úkoly a knihy.”

Harry chtěl nejprve říct, že bude rád, když bude smět Dracovi pomoct dohnat zameškanou látku, pak se ale rozhodl, že by to znělo příliš jako vytahování.

„Dobře tedy,” řekl Snape ještě jednou. „Harry, dovolíš mi, abych znovu přeměnil tvého mazlíčka na náramek?”

Harry si pomyslel, že je milé, že se Snape tentokrát zeptal. Jenže ve skutečnosti se museli zeptat především Salsy. Natáhl ruku po svém hadu, a krátce si s ní promluvil. Salsa souhlasila.

„Po letaxové síti se přeneseme na Grimmauldovo náměstí a odtud se přemístíme jako normálně,” oznámil Snape, když si Draco došel pro věci. Na rozdíl do Vánoc, kdy trval na tom, že si s sebou vezme celý kufr, se tentokrát objevil s praktickým batohem, podobným, jako má Harry. A svým způsobem to dávalo smysl. Draco už přece žádný kufr nemá. Harry předpokládal, že mu Snape batoh koupil na jejich výletu do Prasinek.

„Bez hůlky se nemohu přemisťovat,” řekl Draco, když se vrátil. To Harryho překvapilo. Nevěděl, že kouzelníci k tomuhle potřebují hůlku. Ačkoli možná, že ji Draco potřeboval, protože se naučil přemisťovat, když na to byl ještě příliš mladý.

„A s ní se přemisťovat také nesmíš,” oznámil Snape naprosto chladným hlasem. „Ještě na to nemáš licenci.”

„Nikdy předtím ti to nevadilo...”

„A zjevně to byla chyba, když sis, zdá se, z toho vyvodil, že pokud smíš porušit jeden zákon, můžeš porušovat všechny.”

Tohle Draca umlčelo. Nasadil si batoh na ramena a vešel do krbu.

***

Když se objevili na louce, nedaleko chalupy, Snape se mírně zapotácel. Zjevně nebylo jednoduché přemístit se s dvěma pasažéry a všemi jejich zavazadly. Jenže Snape je zjevně nechtěl přenášet po jednom, aby nenechal Draca o samotě. Vypadalo to, že se tomu snaží jakkoli vyhnout.

Harrymu chvíli trvalo, než překonal svou nevolnost a pak se rozhlédl. Podél nízké kamenné zídky, ohraničující Snapeův pozemek, kvetly divoké květiny a stromy tiše šuměly v mírném vánku. Když zamířil k chalupě, pomyslel si, že Devon je ještě krásnější, než obvykle.

Draco se okamžitě posadil k malému čtvercovému stolu ke dveřím a začal si vyndávat pomůcky z batohu, který si hodil k nohám.

„To počká,” oznámil Snape. „Je čas, abychom si my dva vážně promluvili o tom, co jsi udělal.”

Harry se náhle cítil trochu nepříjemně a zamumlal. „Tak já si jen uložím věci a půjdu se ven trochu proletět...”

„Nechovej se jako blázen, jsi zrovna tak součástí této rodiny,” Snape ukázal na rozdrbaný gauč pod oknem a počkal, dokud se na něj Harry s Dracem neusadí.

„Abych tak řekl, Draco, uvedl jsi mě do hrozné situace,” začal Snape. „Jako ředitel zmijozelské koleje beru bezpečí mých studentů velmi vážně. Tys je ohrozil a já mám pocit, že to ve skutečnosti nechápeš.”

„Jo, jestli bereš vážně bezpečí tvých studentů, proč nenecháš Pansyiny vrahy pykat za to, co udělali?” křičel Draco. „Já chápu, že jsem je ohrozil, ale chápeš ty, že si to zasloužili?”

„Nechme stranou to, jestli je na tobě rozhodovat, kdo co zaslouží, ale hlavně ty jsi ohrozil nejen spiklence. Co třeba prváci, Draco? Nemyslíš, že zrovna oni by mohli být v pokušení, vzít si koláčky a ignorovat ten vzkaz, cos tam nechal? Některým z nich je ještě pořád jedenáct!”

Harry náhle před sebou viděl Larissu s rukama plnýma sladkostí.

Snape musel myslet na to samé, protože pokračoval. „A co koncentrace, kterou jsi použil? Zvážil jsi, co by se stalo, kdyby někdo, vážící jako ty, snědl dva, tři, nebo dokonce čtyři koláčky? Zvážil jsi, že mým loajálním Zmijozelům, může být velmi snadno špatně interpretováno? Co kdyby studenti, kteří nemají vůbec nic společného s Pansyinou smrtí, si vzali koláček prostě proto, že sami sebe vnímají jako loajální? Tvé bývalé jméno má ve Zmijozelu stále ještě velkou váhu, jak jistě víš.”

Draco si začal mnout ruce. „Nemyslel jsem na to. Severusi, já jsem byl prostě příliš rozzlobený.”

„Tak rozzlobený, žes nepomyslel ani na Harryho,” řekl Snape kousavým tónem, „má teď přece přístup do zmijozelské společenské místnosti.”

„Harry by přece nejedl sušenky, na kterých by bylo napsáno, že jsou od Luciuse.”

„Ne, ale kdo jiný by byl obviněn, kdyby se studentům náhle udělalo špatně? Harry má ještě lepší důvod nenávidět Luciuse, nežli ty!”

„No, ale ať už by to vyšetřoval kdokoli, mohl by použít kouzlo Quis Vocaris, aby zjistil, od koho je ten vzkaz!”

„Jenže tys nevěděl, že všechno, co je na hradě napsané, odpoví na tohle kouzlo!” poukázal Snape, když si konečně sedl do křesla naproti gauči. „Takže jsi přivedl svého bratra do nebezpečí!”

„To ne! I bez toho kouzla by bylo směšně lehké vystopovat ty koláčky zpátky ke mně... ach.”

„Ano,” řekl Snape hlubokým hlasem. „Příliš jsi to nepromyslel. Kdyby se studentům udělalo špatně, nemluvil bys tu teď se mnou, ale s bystrozory.” Snape pokračoval znechuceně. „Nebo tedy ne teď, protože jsem si velmi dobře vědom, jak dlouho trvá, než Venetimorica začne působit. Alespoň na kouzelníky. Měli jsme štěstí, že Harryho skřítčí přítel měl daleko rychlejší reakci. Ale ty sis přál, aby tví spolužáci byli doma na prázdninách v momentě, kdy se jim udělá špatně.”

Draco přikývl, jako by tušil, co řekne Snape dál.

„Strávil jsi alespoň jedinou sekundu přemýšlením nad tím, že mudlovští rodiče nebudou mít nejmenší tušení, co se děje?” řval Snape. „A přitom si přeješ, aby ti děti mudlovských rodičů uvěřily.”

„Ale ti to neměli jíst!”

„A my už jsme si ukázali, jak stupidní tento tvůj předpoklad byl, nebo ne?”

Draco se schoulil v rohu gauče. „Dobře, dobře. Byla to naprostá pitomost, já jsem prostě byl naprosto rozzuřený.”

Snape se několikrát za sebou zhluboka nadechl. „Vztek neomlouvá takovéhle chování, Draco. Zmínil jsi bystrozory a já bych chtěl vědět, proč jsi o nich nepřemýšlel dřív. Muselo ti být jasné, že pokud bude tvůj příšerný plán úspěšný, promluví si spolu zmijozelští, až se vrátí z prázdnin a bude trvat jen chvíli, než identifikují ty koláčky jako zdroj jejich nemoci. A že se pak hned zeptají skřítků, kdo je objednal. Proč jsi tohle všechno nezvážil předtím, než ses do toho pustil?”

Draco vypadal ještě roztřeseněji než před tím. „Já... já nevím!”

„Přehlédnout takový slabý článek řetězu, to se ti nepodobá,” pokračoval Snape, „takže proč se to stalo?”

„Já nevím!” křičel Draco, „vždyť víš, že mám problémy se sebeovládáním...”

„To nepochybně máš, ale tohle nebyla záležitost jednoho impulsu,” opravil ho Snape nesmlouvavě. „Uvařit Venetimoricu trvá několik dní. Takže mi Draco odpověz. Proč ses vystavil riziku, dostat se do Azkabanu? Proč jsi prakticky pozval bystrozory zpět do svého života?”

„Já jsem nepřemýšlel o Azkabanu, nebo o bystrozorech. Já jsem jen chtěl...!”

„Co? Draco?” naléhal na něj tiše Snape, když Draco náhle umlkl.

„Jen jsem chtěl vědět, jestli se mnou zůstaneš!” křičel Draco, kterému se všechna krev nahrnula do tváří. „A nebo jsem si možná jen chtěl ověřit, že nezůstaneš! Já nedokážu být perfektní, jako Harry a říkal jsem si, že bys to měl vědět!”

„Ale Draco,” zamumlal Harry, „to je směšné. Já nejsem perfektní...”

„To já vím,” zavrčel Draco, „ale on si myslí, že jsi.”

„Právě naopak. Znám chyby tvého bratra nepochybně lépe než ty a přesto ho miluji bez podmínek,” řekl Snape, „a to platí i o tobě.”

„No jistě,” řekl Draco a překřížil si ruce na hrudníku, „pokusil jsem se otrávit tvé úžasné Zmijozely, a přesto mě miluješ.”

„Ano, ale nejsem tak bláhový, abych si myslel, že tomu budeš věřit.” Snape se na chvíli odmlčel, zjevně hluboce zabrán do svých myšlenek. „Hloubka tvé nenávisti ke Zmijozelu mi dělá starosti, ale ještě víc mě děsí sebedestruktivita, kterou v tom vidím. Svým pokusem ověřit si, jestli tě i nadále budu považovat za svého syna, ses uvedl v obrovské nebezpečí.”

Když se Draco chystal promluvit, gestem ruky ho zadržel. „Tentokrát jsme se díky Dobbymu vyhnuli škodám. Ale pokud budeš pokračovat v tomto duchu, dopustíš se zločinu, před kterým tě nebudu schopen zachránit. I tentokrát to byla jen náhoda, že jsi z toho vyvázl.”

„Už nikdy nic takového neudělám,” řekl Draco s vážným pohledem. „Nikdy, slibuji.”

„Věřím, že tomu věříš,” řekl tiše Snape. „Věřím, že máš ty nejlepší úmysly, ale nevěřím jim, protože tě znám. Tvůj vztek a tvá nejistota se vrátí zpět v plné síle a samotného tě překvapí, že ve své touze po pomstě a ujištění, uděláš ještě něco daleko horšího.”

„Ne, ne...”

„A až to uděláš,” pokračoval Snape, „nepřestanu tě milovat. Ale láska tě před Azkabanem nezachrání a ani by neměla.”

„A proč by ne? Ty bys právě teď byl v Azkabanu, nebo ne? Kdyby v tobě Brumbál nenašel něco, co stojí za záchranu!”

„Teď nemluvíme o mně.”

„A možná bychom měli,” odsekl Draco, „kolik lidí jsi otrávil ty, Severusi?”

Harrymu se sevřel žaludek. Odpověď na tuto otázku nechtěl slyšet.

„Pokud si myslíš, že jsem za své zločiny nezaplatil, hořce se mýlíš,” odpověděl Snape potichu. „Ve srovnání s tím, co po mně chtěl Albus, by možná Azkaban byl milosrdenstvím. Nebo si myslíš, že bylo jednoduché, stát před Pánem Zla, jako jeho věrný služebník, zatímco jsem aktivně pracoval proti němu? A pak, roky poté, co si všichni mysleli, že zmizel, jsem byl požádán, abych ve svém pokání pokračoval. A přesto, že to byl téměř jistý rozsudek smrti, přijal jsem to bez sebemenších námitek.”

Harry přikývl při vzpomínce na výraz otcovy tváře, když ho ředitel žádal, aby pokračoval ve své staré roli. Odhodlání a odevzdanost.

„My všichni musíme platit za své chyby, Draco. I ty,” pokračoval Snape, „a to, o čem teď mluvíme, je tvá budoucnost. Slibuji, že tě budu navštěvovat tak často, jak jen to půjde, a jsem si jistý, že Harry zrovna tak...”

Draco vypadal zoufale a jeho odpor byl pro tuto chvíli pryč. „Ale já přece nejdu do Azkabanu, říkal jsi, že jsem tentokrát měl štěstí...”

„Ano, tentokrát ano,” Snape vzdychl a třel si spánky, „ale já se ti jen snažím ukázat, kam vede ta cesta, po které jsi vyrazil. Nepotřebuji mít OVCE z Věštění, abych v viděl budoucnost.”

„Ale já už nikdy nic takového neudělám!”

„Ale já myslím, že ano. A víš proč si to myslím? Kvůli tvému naprostému nedostatku lítosti. Jediná věc, které lituješ je, žes to nenaplánoval lépe. Venetimorica možná není smrtelná, ale pokud by byla předávkována, mohla ukončit život nějakého nevinného dítěte.”

„Ale oni nejsou nevinní, ne ti, pro které ty bylo zamýšleno...”

„Ne, oni jsou vinni,” vysvětloval mu Snape, „stejně tak, jako jsi teď ty. Jejich zločin neospravedlňuje ten tvůj. Pomsta a spravedlnost jsou Draco dvě odlišné věci. A to je další věc, kterou jsi špatně pochopil. Věříš, že tvůj vztek je nade všechny ostatní argumenty. A nedotkl se tě ani ten fakt, že domácí skřítek Dobby se tvým jedem otrávil. Obávám se, že nemáš s nikým soucit.”

„Tak se ho naučím,” řekl Draco třesoucím se hlasem. Díval se dolů na své ruce položené v klíně a Harry viděl, jak mu na propletené prsty padají slzy.

„Jsem rozzlobený Severusi, rozzlobený dost na to, abych udělal takovouhle věc. Ale teď vidím, že to byla úplná hloupost... jenže já nevím, jak se mám přestat tak cítit. Nebo jak si mám přestat myslet, že je to jen otázka času, než tě přestane bavit zabývat se se mnou. Ale budu na tom pracovat, opravdu budu a dopíšu ten trest a přestanu se trefovat do Harryho a nechám bystrozory, aby vyšetřili, kdo zabil Pansy a co se vlastně stalo. A dodělám všechny úkoly, slibuji!”

Snape ignoroval všechny Dracovy sliby, až na: budu na tom pracovat. „Chápeš, že potřebuješ, aby ti s těmi pocity a sebedestruktivními tendencemi někdo pomohl?”

„Já... myslím, že mi nikdo nemůže pomoct.”

„To je čistá sebestřednost,” napomenul ho mírně Snape. „Tvé problémy jsou tak výjimečné, že ti nikdo nemůže pomoct? O tom pochybuji. Což samozřejmě neznamená, že tvé problémy nejsou vážné. Samozřejmě že jsou a ty potřebuješ pomoc. Přijmeš ji?”

„Já...” Draco tiše přikývl, oči pevně zavřené, jako by se za ten souhlas styděl.

„A teď se dostáváme k mému vlastnímu egoismu,” pokračoval Snape stále tak mírným hlasem, že se i Harry uklidnil. „Myslel jsem, že když budeš mít otce, skutečného otce, bude to stačit k uzdravení všech zranění, která máš na duši. Ale teď vidím, že potřebuješ profesionální pomoc.”

„Já... ano,” řekl Draco a ta slova byla sotva slyšitelná.

„Začneš navštěvovat sezení,” pokračoval Snape, „tvá terapeutka požaduje, abychom na první schůzku přišli Harry a já s tebou. Předpokládám, že chce vidět rodinnou dynamiku. Potom už budou tvé schůzky probíhat mezi čtyřma očima.”

Draco vypadal zmateně. „Moje terapeutka?”

„Už je to všechno připraveno,” řekl Snape a přikývl.

„Takže to jsi šel včera večer zařídit?”

Jejich otec znovu přikývl. „Nicméně, stále tu zůstává záležitost tvého trestu. Dlouho jsem přemýšlel o tom, co by bylo vhodné. Další opisování se mi v tomto případě zdá bezpředmětné a nezbyla ti už žádná privilegia, která bych ti mohl odebrat. A navíc si nemyslím, že by to bylo příliš užitečné. To, co nejvíc potřebuješ je pochopit, co jsi udělal špatně a myslím si, že toho nejsi schopen. Nicméně, je něco, co ti může pomoct, naučit tě soucitu s tvými zamýšlenými oběťmi, nebo ještě lépe s tvou jedinou stávající obětí. Něco, co by tě dovedlo k lítosti, opravdové lítosti, že jsi takovýhle plán vůbec spletl.”

Draco stáhl obočí; zjevně neměl nejmenší tušení, co má jeho otec v plánu.

Harry, ale měl. Instinkty, které Snape tak chválil, vyšly na povrch a on náhle přesně věděl, co ten člověk bude požadovat.

Harrymu přeběhl po zádech mráz takovou silou, až se roztřásl. Snape po něm bleskl pohledem, ale nezastavilo ho to a mávl hůlkou směrem ke krabici, která stála v rohu.

Seskočilo z ní víko a tác plný koláčků se vznesl nahoru a zamířil ke stolu, kde se usadil přímo před Dracem.

Draco možná neměl Harryho instinkty, ale viděl to, co měl přímo před sebou. „Já to jíst nebudu a ty mě nedonutíš,” řekl, jeho rysy ztvrdly a díval se na otce zle.

„Já tě nebudu nutit,” řekl Snape v klidu. „Ale kdybys jeden z nich snědl, možná bys pochopil, jak příšerný tvůj zločin je. Pokud ho nesníš, pochybuji, že někdy zažiješ opravdovou lítost nad tímhle incidentem, ať už se podrobíš terapii, nebo ne. A bez lítosti, Draco, zůstáváš pro mé studenty nebezpečím. Takže mi zůstává jen jediná možnost.”

„Aha, skvěle,” zavrčel Draco a rty se mu zkřivily. „Takže je to tak. Musím jeden sníst, nebo zrušíš adopci, což je za těchto okolností v podstatě rozsudek smrti. Skvěle. Hádám, že budu muset otrávit sám sebe, tak to ti teda, kurva, mockrát děkuju, Severusi...”

„To jsi mě špatně pochopil,” zavrtěl Snape hlavou. „Nehodlám tě opustit, právě naopak. Udělám to, co můj syn potřebuje, bez ohledu na to, co to bude stát mě. Je to docela jednoduché. Pokud ten koláček nesníš, nikdy skutečně nepochopíš, co jsi udělal špatně, a já nebudu moci uvěřit tvým prohlašovaným dobrým úmyslům. Nebudu schopný nechávat tě o samotě v době, kdy učím, což znamená, že už nebudu moci učit,” odmlčel se, aby nechal svá slova vyznít. „Podám výpověď a budeme žít tady v Devonu, kde na tebe budu moci adekvátně dohlížet.”

Dracovi poklesla čelist. „Ale já nechci žít tady, uprostřed ničeho!”

„Budeš žít tam, kde já,” odpověděl mu Snape. „Harry samozřejmě zůstane ve věži a jsem si jistý, že bude za tebou chodit často na návštěvy, že ano Harry?”

Harry přikývl, téměř zmatený tou náhlou změnou konverzace. Nebylo mu jasné, co to vlastně Snape dělá. Byla to manipulace, nebo myslel vážně všechno to, co řekl?

Draco zřejmě přemýšlel podobně. „Ty jen blafuješ!” řekl opovržlivě. „Ty nepodáš výpověď, to je směšné.”

„Věřil jsi, že s tebou uprchnu do zahraničí, abych tě uchránil před Azkabanem,” řekl Snape klidným tónem. „A samozřejmě, že bych to udělal. Proč si myslíš, že neobětuji svou práci, bych tě před ním zachránil?”

„Ale jdi do háje, Severusi. Já přeci neskončím v Azkabanu!”

„Už tam jednou nohou jsi.”

„Já se změním!”

„Ale já tomu nevěřím,” zopakoval Snape trpělivě, „ne, dokud se nenaučíš soucitu, což není jednoduché. Je bolestné, naučit se, jak špatné byly naše činy. Mám s tím osobní zkušenost. Já jsem byl smrtijed a tys byl vychován, aby ses jím stal. A ze všech lidí, vím já nejlépe, co potřebuješ, abys získal nový pohled. Terapie samotná to nedokáže.”

Draco zjevně roztřesený Snapeovým děsivým prohlášením měl ještě dost duchapřítomnosti, aby odporoval. „Skutečně? Co myslíš, že by asi tak řekl Úřad pro záležitost kouzelnických rodin otci, který nutí svého syna, aby snědl jed?”

„Myslím, že nikdo z Úřadu nebyl smrtijedem, takže nejsou v pozici, aby soudili, co jeden takový nadějný smrtijed potřebuje! Myslím, že by tě chránili a rozmazlovali k tvému vlastnímu neprospěchu, stejně tak, jako by sociální pracovnice raději viděla Harryho bez modřin, přesto, že by to znamenalo, že by se pak nedokázal adekvátně bránit Voldemortovi!” Snape si mnul kořen nosu. „Draco, jsem si naprosto jistý, že by si mysleli, že se mýlím, ale copak to nechápeš? Oni tě neznají a nemají nejmenší tušení, jaký jsi do teď vedl život! Oni netuší, že bez použití tak extrémně tvrdých opatření, budeme já a Harry čelit hrozné skutečnosti, navštěvovat tě v Azkabanu. Ale já ano! A budu se chovat tak, jak uznám za vhodné, bez ohledu, co na to nějaká pobočka ministerstva říká!”

„Jestli mě donutíš ten koláček sníst, tak jim to řeknu!”

Snape vstal a hábit za ním zavlál. „Copak mě neposloucháš? Jsi to ty, kdo může zvolit, jestli se stát slušným člověkem, nebo ne. Já tě nutit nebudu.”

„Nutíš mě tím, že vyhrožuješ, že podáš výpověď!”

„Nemohu svou práci vykonávat, pokud je pravděpodobné, že zaútočíš na mé studenty. A ty jsi daleko důležitější, než má práce.” Snape přišel k Dracovi tak, aby mu viděl do tváře a díval se na něj skrz přivřené oči. „A co se týče toho, že to řekneš Úřadu... nic takového bys neudělal. Nepochybně by tě odebrali z mé péče, což je možná to, co by sis teď přál, jenže zrovna tak by odebrali i Harryho. A ať už jsi rozzlobený jakkoli, nemyslím si, že bys ho chtěl připravit o otce.”

„Ne, to bych neudělal,” připustil Draco potichu. Díval se dolů na koláčky. „Přeji si, abych s tím býval byl nikdy nezačal.”

„Já vím,” řekl Snape a položil chlapci na rameno svou velkou ruku, „jenže si to přeješ, protože čelíš neradostné vyhlídce. Až si začneš přát, abys to nikdy neudělal, protože to byla hrozná věc, tehdy tvá cesta přestane mířit do Azkabanu. A jak jinak chceš poznat, jak ďábelský tvůj plán byl? Jen tím, že přetrpíš následky, které jsi přál ostatním. To tě naučí už se nikdy ničeho takového nedopustit.”

Dracovi oči se leskly slzami, když se podíval nahoru na svého otce. „Myslím, že bys měl vědět, že... že jsem jednou Harrymu řekl, že jsi prošel peklem tam a zase nazpět a zachráníš ho předtím, aby musel projít tou samou cestou.”

„Právě se snažím před touhle cestou zachránit tebe,” Snape ztišil hlas, „můžeš tu cestu ukončit právě teď. Nemusíš skončit jako já, s daleko horší špínou na duši. Ve Voldemortových službách jsem udělal nevyslovitelné věci. Zločiny, které nikdy nemohu odčinit, ať už se budu snažit jakkoliv. Naučil jsem se soucitu příliš pozdě. Ty můžeš zachránit svůj život tím, že se naučíš lítosti právě teď.”

„Ale... Venetimorica?” Draco s třesoucími rty přiznal. „Já... já nemůžu. Já nejsem tak statečný, jako Harry...”

„Dokázal jsi opustit svého biologického otce a jeho způsob života. Draco, já vím, jak moc odvahy je třeba, opustit smrtijedy.”

„Nepostavil jsem se Luciusovi tak, jako se postavil Harry jemu i Pánu zla!”

Snape se rozesmál, což Harryho překvapilo, ale jen do okamžiku, než ten muž promluvil. „No dobře, tak tedy nemáš nebelvírskou odvahu, pod to se klidně podepíši. Ta tvá je zmijozelská, stejně jako moje. My nevidíme důvod k tomu, stát zpříma tak, aby nás někdo mohl jednou ranou srazit k zemi. My jsme o něco chytřejší. A oba tyhle druhy odvahy jsou potřeba, Draco. Kde by byl tvůj bratr dnes, kdybych na Samhainu předstoupil a prohlásil, že do Harryho Pottera nikdo nebude bodat jehly?” Snape zavrtěl hlavou. „Nechat Harryho trpět, bylo neuvěřitelně těžké. Ale byla to ta nejlepší věc, kterou jsem mohl udělat. A stejně tak to, co chci po tobě.”

Draco polkl, oči dokořán. „Harry...”

Místo slov mluvil jeho tón. Harry, přiveď Severuse k rozumu. Harry, dostaň mě z toho. Harry, přece nedovolíš, aby se mi to stalo. A vedle Dracova hlasu tam byl ještě jeden, hlubší, který mu říkal, aby se nevměšoval.

Harry ignoroval oba tyhle hlasy a řekl to, co si doopravdy myslel. „Chci za tebou, až budeme dospělí, chodit na návštěvu do tvého domu, ne do Azkabanu.”

„Ty si také myslíš, že tam skončím?” zeptal se Draco zoufale.

Harrymu se strašně nechtělo říct ano, protože měl pocit, že jestli Draco něco potřebuje, je to trocha naděje. „Myslím, že to, co jsi udělal je skutečně hrozně zlé, skutečně ďábelské a neudělal jsi něco takového poprvé,” řekl místo toho. „Připomíná mi to poslední rok a věci, které jsi dělal, abys pomohl Umbridgové. Příšerné věci. Draco, je v tobě určitá temnota a Severus žil v temnotě a prošel na druhou stranu. On tě může naučit, jak ji kontrolovat, pokud ho necháš. Ale pokud ho nenecháš...” Harry vzdychl, protože pravdu nenáviděl. Jenže Draco ji slyšet potřeboval, pravděpodobně víc, než cokoli jiného. „Myslím, že bys mohl jednoho dne udělat něco podobného. A cokoli, co ti pomůže se tomu vyhnout je správné.”

Draco se posadil a svěsil hlavu do dlaní. „Tak já asi zůstanu tady. Je to lepší, než otrávit sám sebe Venetimoricou.”

„Je to tvá volba,” řekl Snape klidně, „i když já si myslím, že ti to dává méně naděje do budoucnosti. Pochop, Draco, že tímto chováním odmítáš odpovědnost za své činy. Budu tě nepřetržitě kontrolovat, pokud je to to, co ti zabrání, udělat něco tak neuvěřitelně hloupého znovu, ale moje ostražitost nedokáže změnit to, jaký jsi člověk. A velmi pravděpodobně dokáži zabránit tomu, aby ses nedopustil zločinu, než budeš dospělý, ale kdo tě pak dokáže uchránit před tebou samým? Obávám se, že tím, že si teď zvolíš jednodušší cestu, jen oddálíš nevyhnutelné. Opět přijde den, kdy budeš příliš rozzlobený a znovu zaútočíš.”

„A skončím v Azkabanu,” dokončil Draco a podíval se nahoru.

„Draco, mluvím o Azkabanu, protože mám pocit, že ti to pomůže lépe mě pochopit. Ale není to to hlavní, o čem mluvím. Chceš se stát slušným člověkem? To je to, oč tu běží. Vzal sis Luciuse za vzor ve více než jednom...”

„To není pravda!”

„Ale je,” vzdychl Snape, „a ani nevíš jak moc, Draco. Tvá rodina vyjádřila to, jak opovrhuje Walpurgisem Blackem tím, že odstranila jeho jméno z tvého. A tys udělal totéž, když jsi přijal jméno Snape za své. A tahle touha po pomstě za každou cenu, to je velmi podobné Luciusovi. Není schopen pominout zlobu, kterou k tobě cítí. Chceš být jako on, Draco?”

„Ne,” řekl chlapec potichu. „Nechci. Chci být Snape. A proto jsem přijal tvé jméno, ne proto, že...”

„Vyrůstal jsi s tím, že jméno je mocná zbraň, zejména, když se použije proti rodině,” Snape rozhodil ruce, „Draco, je mi jedno, proč přesně jsi přijal mé jméno. Jen chci, abys ho nosil se ctí. A to jsi zatím neudělal.”

„Já... no, ne,” řekl Draco trochu vztekle. „Severusi, ty přece ale nemůžeš dát výpověď. Musíš myslet na Harryho. On tě potřebuje v Bradavicích.”

Harry už chtěl skoro říct, že je to pravda, ale jeho otec nad touhle námitkou mávl rukou. „Netoužím zrovna po odloučení. Ale my to nějak s Harrym vymyslíme.”

„Kladeš můj zájem nad Harryho?”

„To víš, že ne, kluku pitomá. Udělám pro tebe to, co je potřeba a stejně tak pro něj. A právě teď mě on nepotřebuje tolik, jako ty.”

On může mluvit sám za sebe,” dodal Harry suše. „Už jsem byl bez rodiny dost dlouho.”

„Ale těch necelých deset týdnů do začátku letních prázdnin přežiješ a pak budeme znovu pohromadě.”

„To ano, ale...”

„Ne, ty nemůžeš dát výpověď!” trval Draco na svém a znělo to zcela zničeně. „Když dáš tak náhle výpověď, Úřad přijde šťourat a vyptávat se proč! Jsi velmi známý, takže se na to přijde! A ty nás máš podporovat a dávat nám dobrý příklad, a co když si oni řeknou, že to tak není? Mohli by to začít prošetřovat a zjistit, že celá ta historka s rugbby byl podvod a pak zruší naší adopci!”

Harry nemohl nechat takovéhle prohlášení bez povšimnutí. „Draco, Severus byl tvůj otec ještě předtím, než jste na to měli papír. Ta adopce se nedá zrušit. Ne tímto způsobem.”

„Ale když to přece udělají, budeš mě nenávidět,” řekl Draco a jeho hlas zněl dutě. „A když ty mě budeš nenávidět, potom jsem mrtvý muž.”

„Když to udělají, jsem si jistý, že tě z toho budu vinit a budu se zlobit,” opravil ho Harry, „ale nebudu tě nenávidět. Podívej, v normální rodině se na sebe lidi rozzlobí a pak to překonají. A jestli chceš vědět pravdu, právě teď se zlobím. Ale myslíš si, že tě předhodím vlkům tak, jako Lucius?” Harry vzal Draca za ruku a stiskl ji. „Copak jsi to ještě nepochopil? Já...”

„Přestaň!” Dracova ruka se začala klepat, jako by měl třesavku. „Já to nedokážu říct nazpět, Harry! Jak myslíš, že se cítím?”

„Ale mně je to jedno!” Harry přemýšlel, jak to vysvětlit. „Podívej, hodně času jsem strávil s Ronem ten, bere svou rodinu jako samozřejmost. Je to něco, co vždycky měl. Ale já jsem nikdy předtím bratra neměl a líbí se mi to! A už si to nikdy nikým nenechám vzít, ani tebou! Prostě ke mně patříš!” Harry se podíval na otce, „a k němu. Myslíš, že se stará o to, co říká Úřad pro záležitost kouzelnických rodin? Jsi jeho syn bez ohledu na cokoliv!”

„Ne, já si nemyslím, že mu záleží na tom, co si myslí Úřad. To je do hajzlu naprosto jasné,” Draco přidušeně zavzlykal. „Pro Merlina. Asi bych radši měl... ale ta poleva vypadá tak hnusně. Myslím, že bych raději žil navždycky tady v Devonu, než...” zdvihl oči k Harrymu, „ale ty si myslíš, že bych měl?”

„Já...” Harry nedokázal říct ano, ne takhle neomaleně. Venetimorica je opravdu odporná záležitost. Jenže nebyl by trest v Azkabanu daleko horší a netrval by daleko déle? A pokud tahle hrůza mohla zachránit Draca před jinou, nebude užitečná bez ohledu na to, jak strašné to bude?

„Nedělej to kvůli Harrymu,” naléhal Snape, který klečel před Dracem a obě jeho ruce držel ve svých, i když to znamenalo, že odstrčil Harryho, který ho předtím také za jednu držel. „A pro Merlinovo smilování, nedělej to kvůli mé práci. Udělej to kvůli sobě, protože víš, že potřebuješ vyrazit jiným směrem a tohle je první krok. Pravděpodobně nejtěžší, ale nezbytný.”

Draco začínal být mírně zelený. „Severusi... já... já nechci sníst jednu z těch... věcí.”

Snape mlčel.

Po chvíli Draco namáhavě polkl. „Ale předpokládám... že bych měl,” posunul se dozadu a opřel se o opěradlo gauče. „I když mi bylo příliš mizerně na to, abych se dokázal nasnídat, stejně nemohu říct, že bych měl hlad. Možná by to mohlo ještě počkat?”

„Draco.”

„Já vím, já vím,” řekl chlapec a jeho obličej byl čím dál tím zelenější. „Jednodušší už to nebude. Čím déle to budu odkládat, tím hůř se budu cítit.” Chraplavě se zasmál, ale znělo to spíš, jako že se dusí. „I když to není úplně pravda, že ano? Budu se cítit o hodně hůř, až jednu z těchhle věcí sním, teda až to začne fungovat.”

Harry už to nemohl déle vydržet. „Jsem si jistý, že nemusíš doopravdy jeden sníst. Stačí, že jsi chtěl, že jo, tati?”

Snape zavrtěl hlavou.

„Ale no tak, jemu je to přece opravdu líto...”

„Harry, jestli můžeš, tak se do toho nepleť,” řekl Snape.

„Raději udělej, co táta říká,” řekl Draco a zavrtěl hlavou. „On se nade mnou nesmiluje.”

Harry se nadechl, že odpoví, ale překvapení z toho, co Draco řekl, mu vzalo slova. Raději udělej, co táta říká. Draco takhle Snapeovi ještě nikdy neřekl, nikdy. Možná, nějakým příšerně zvráceným způsobem, tenhle incident pomohl konečně Dracovi pochopit, že se mu nepodaří Harryho a Severuse zbavit, ať dělá, co dělá.

Harry přikývl a posadil se zpátky.

Draco stále zíral na tác plný koláčků a vypadal, jako by byl zahnaný do kouta. Několikrát si odkašlal a pak tak potichounku, že to téměř nebylo slyšet, zachraptěl. „Já... myslím, že budu potřebovat... sklenici vody, abych to... spláchl.”

„Můžeš ji dostat, pokud si to budeš přát, ale já vážně pochybuji o tom, že bys měl dneska dávat do žaludku něco, co není absolutně nezbytné.”

„Aha... jo, to je asi pravda...”

Harry si nebyl doopravdy jistý, že to Draco udělá, dokud se nenatáhl a nevzal si jeden koláček do ruky. Dobby velmi dbal, aby zabránil Harrymu dotknout se nějakého koláčku a Snape se kontaktu s nimi také vyhýbal. Což Harrymu řeklo, že tenhle jed se vstřebává i kůží. A byl si jistý, že Draco to ví také.

Draco zdvihl koláček, otevřel pusu, viditelně se otřásl, pak vyplázl jazyk a zlehka se dotkl polevy. „Brr,” zasténal a celý se otřásl.

„Je to odporné?” zeptal se Harry plný soucitu.

„Ne, ale tím je to ještě horší.” Draco se ještě víc roztřásl, ještě víc otevřel pusu a ukousl si. Harry si pomyslel, že nikdy nezažil nic tak příšerného, jako dívat se na vlastního bratra, jak žvýká a polyká dobrovolně jed. Koneckonců, jeho oběti by aspoň nevěděly, co přijde, ale Draco ano. Byl to vlastně zázrak, že dokázal jednu z těchto věcí sníst, když věděl, co Venetimorica dokáže.

Draco pomalu sundával papír na stranách koláčku, dokud mu nezbylo nic, než drobečky. A Snape mírně řekl. „To už stačí, Draco.”

Draco náhle zaúpěl a chytil se za žaludek s takovou silou, že si pomačkal hábit, ve kterém byl oblečený.

„Pomůžu ti na záchod...” začal Harry, ale Snape ho přerušil.

„Kdyby to bylo tak jednoduché, neměla by Venetimorica tak hroznou pověst. Draco nebude schopen zvracet, dokud nebude jed kompletně zmetabolizován. Popravdě mu až do dnešního večera bude úplně dobře.”

Draco se otřásl. „Možná bude lepší nad tím nepřemýšlet. Takže já... já se prostě vrátím k mému opisování, dokud...”

„Nemyslím si, že by ti psaní stále té samé věty poskytlo příliš mnoho rozptýlení,” namítl mírně Snape. „Popravdě jsem si říkal, že by tě mohlo bavit strávit den tím, že nám pomůžeš opravovat chalupu.”

„Opravovat...?”

Snape zamířil svou hůlkou a nechal zmizet všechny stopy těch proklatých koláčků a předtím než odpověděl, zakouzlil ještě několik výkonných čistících kouzel. „My všichni tady strávíme léto a přesto, že mi nevadí na krátkou dobu spát na přeměněném divanu, měl bych raději pořádnou ložnici, až se sem v červnu vrátíme. A Harry si myslí, že druhá koupelna by byl taky dobrý nápad. Jak jsi na tom se stavebními kouzly Draco?”

„No... popravdě žádné neznám.”

„Tak se je dnes naučíš.”

„Ty mě necháš kouzlit?”

„Jen pod dohledem a až skončíme, tak mi dědečkovu hůlku vrátíš.”

Draco dychtivě přikývl, ale přesto se zeptal. „Kolik toho za jeden den dokážeme postavit? Je to spousta přeměňování a kouzlení. Myslím, že budeme rádi, když zdvihneme jednu zeď.”

„No. Bezpochyby to bude trvat více, než jeden den. I když uvaž, že tu máme Harryho, aby nám pomohl.”

„Magie s hůlkou,” zamumlal Draco a přikývl.

„Harry i já si myslíme, že by měl méně nehod s náhodnou magií, kdyby pravidelně dával průchod svým temným silám,” dodal Snape a během řeči vyndal ze svého hábitu hůlku a podal ji Dracovi. „Takže můžeme začít?”

***

Ukázalo se, že stavební kouzla jsou zatraceně těžká a Harry to měl ještě o to horší, že musel ke každému hledat verzi v hadím jazyce. Byl rád, že si vzal Salsu s sebou, ačkoli se jí musel omluvit, že si ji nechal dlouho jako náramek. Během té dlouhé, napjaté konverzace, mezi jeho bratrem a otcem na ni zapomněl.

Salsa ale řekla, že jí to nevadí. Nebyla si vědoma ničeho, než zvláštního pocitu tepla, který cítila ve sklepení a pak toho samého v Devonu, když z ní Snape kouzlo snímal.

Když se přiblížila doba oběda, Draco nejedl. S úšklebkem tvrdil, že to stejně nemá cenu. Harry obdivoval, že Draco vůbec nefňuká a nestěžuje si na to, jak špatně mu bude. Připojil se na pár chvil k Harrymu a ke Snapeovi ke stolu, upil trochu vody, aby se zbavil sucha v krku. Pak se vrátil ke stavění, půjčenou hůlku namířenou na holou zem, kterou předtím očistili. Harry se na něj skrz okno díval, jak usilovně mění žulu na podlahu, kousek po kousku. Podařilo se mu vytvořit plochu tak velkou, jako byla jeho dlaň, pak se opřel o vnější zeď a těžce oddychoval.

„Tenkrát v učebně Lektvarů jsi pokryl celou podlahu mramorem jediným kouzlem a nevypadal jsi vyčerpaně. To je tvá magie o tolik silnější, než Dracova? Nebo je pro něj těžké kouzlit s novou hůlkou? Nebo už je mu špatně po Venetimorice?”

Snape si přidal trochu zálivky na salát. „Všiml jsem si, že si ještě potřebuje zvyknout na svou novou hůlku a ano, magická síla často s dospělostí vzrůstá – pokud tedy nemá někdo přímý přístup ke svým temným silám,” dodal a v očích mu zazářilo. A navíc pochop, že moje kouzlo na vytvoření mramoru jsem nepoužil celá desetiletí.

„Takže to ještě není ten jed?” Harry si začal kousat spodní ret a odstrčil oběd. Nedokázal jíst, pravděpodobně proto, že nedokázal přestat myslet na to, co Draca čeká.

„Ještě ne. Nástup Venetimorici doprovází náhlé koma.”

Harry ztišil hlas, i když je Draco pravděpodobně nemohl slyšet. „Nemyslíš, že by měl odpočívat? Celou minulou noc nespal a teď tu provádí tuhle vyčerpávající magii. Neměl by si šetřit síly?”

„Ne, neměl. Koma bude trvat, dokud nevyčerpá většinu Dracových magických i fyzických sil. Když do nich upadne již vyčerpaný, zkrátí se tím doba trvání. Jinak bych ho samozřejmě minulou noc poslal spát, místo toho, abych ho nechal pracovat na jeho trestu.”

Harrymu se sevřel žaludek, když mu došel obsah té poslední věty. „Takže ty jsi už včera věděl, že ho donutíš sníst jeden ten koláček?”

„Ne, já ho nenutil,” opravil ho Snape a zakabonil se.

„Však víš, co mám na mysli. Nedal jsi mu zrovna na vybranou.”

„Ale já jsem vážně čekal, že mě nechá podat výpověď,” pokrčil Snape rameny, „což nás přivádí k dalšímu tématu. Kdybych věděl, že si Draco zvolí svůj dezert, abych tak řekl, nabídl bych ti, že můžeš zůstat během prázdnin v Bradavicích. Albus tam bude po celou dobu, takže bys byl v naprostém bezpečí. Pokud si tedy přeješ vrátit se...”

„Myslíš, že tě Draco potřebuje sám pro sebe?”

„Ne Harry, ale ty nejsi jeho otec. Není důvod, abys byl tomuhle božímu soudu přítomen...”

„Chceš, abych odešel? Nabízel jsem ti, aby sis s ním promluvil o samotě. Ty jsi řekl, že ne, vždyť to víš.”

„Nechci, abys odešel,” vysvětloval Snape, „a jsem si jistý, že ani Draco.”

„Pak tu zůstanu, jsme v tom společně,” řekl Harry, ačkoli se nemohl nezeptat, „opravdu si myslíš, že mu to bude k něčemu, když projde takovouhle příšernou zkušeností?”

„Ano,” řekl Snape rozhodně.

Harry si tak jistý nebyl. Vlastně si nebyl jistý ničím, až na to, že je rád, že není ten, kdo musí Draca vychovávat. Netušil, co by v takové příšerné situaci dělal. „No doufám, že sebou máš alespoň bezoár, pro případ, že by to už nemohl vydržet...”

Snape zavrtěl hlavou. „Proti Venetimorice je neúčinný.”

„No tak teda protijed...”

„Není žádný protijed.”

Harrymu poklesla čelist. „O Bože, takže ty jsi lhal, když jsi říkal, že potřebuješ květ jetele a úhoří kůži a mízu ze zakrslého bílého ořechu.”

„Potřeboval jsem Draca donutit, aby nám řekl pravdu.”

„To je teda vážně divný způsob, jak toho docílit, lhát o sto šest, aby on byl upřímný.” Harry cítil, jak mu začínají hořet tváře, když si na to celé vzpomněl. „A když už jsme u toho, absolutně se mi nelíbilo být takhle využíván. Harry, já naprosto trvám na tom, abys snědl jeden z těch otrávených koláčků... máš štěstí, že jsem nekopl pod tím stolem já tebe!”

Snape zdvihl obočí. „Copak tys byť i jen na krátkou dobu věřil, že bych ti nechal ublížit?”

„Ne,” připustil Harry naštvaně. „Byl jsem si naprosto jistý, že necháš ty nablblé koláčky zmizet a že jen čekáš do poslední sekundy, jestli se Draco přizná, nejsem pitomec. Ale stejně se mi to nelíbí. Mohls ho donutit, aby ti řekl pravdu bez toho, abys mě do toho zatahoval.”

„Jak se ukázalo, nemohl,” odpověděl tiše Snape a odsunul talíř, jako by i jeho chuť k jídlu nestála za nic. „Vždyť jsi ho viděl v laboratoři. I poté, co jsem dokázal, že ten jed musel uvařit, stejně trval na tom, že to byli skřítkové, kdo ho použil. Podařilo se mi zastavit jeho lhaní, až když jsem mu pohrozil, že tobě ukážu, jak dává jed do koláčků.”

To byla sice pravda, ale Harry se kvůli tomu necítil o moc lépe. Složil ruce na hrudníku a mračil se přes stůl na otce.

„Harry, je mi té včerejší scény líto víc, než si myslíš, ale měl jsem pocit, že nemám jinou možnost. Musel jsem vědět, jestli Dracova loajalita k němu samému bude silnější, než jeho loajalita k tobě.”

„Aha...” Harryho ruce trochu povolily. „Já myslel, že se ho jen snažíš donutit k přiznání.”

„To samozřejmě bylo důležité, ale ještě daleko důležitější, dokonce životně důležité bylo, jestli bude chránit své tajemství za cenu tvého zranění.”

Harry se naklonil přes stůl, podíval se otci do očí. „A kdyby to udělal?”

Snape se zakabonil. „Nevím. A jsem neobyčejně vděčný za to, že k tomu nedošlo. Mohu jen říct, že kdyby se tě Draco nepokusil před Venetimoricou chránit, pravděpodobně bych začal věřit, že už se nedokáže změnit.”

„Jsem rád, že mě zastavil,” zašeptal Harry. „Ale mám pocit, že má v hlavě větší zmatek, než jsem si myslel.”

„Ano, to ano,” Snape přikývl a ten pohyb byl tak ostrý, jako by jeho samého bolelo přiznat si to. A nebo ho možná bolelo poznání, že měl Dracovi sehnat profesionální pomoc už před dlouhou dobou.

Harry dopil svůj pomerančový džus. „Netušil jsem, že jsou nějací kouzelníci terapeuti. Myslel jsem, že když jsi po Samhainu koupil tu mudlovskou knihu, že to znamená, že žádní kouzelníci o traumatech nepíšou,” pousmál se. „Protože si pamatuji, cos říkal o té knize o leukémii, co měli Dursleyovi. Nevypadalo to, jako bys měl respekt k mudlovským spisovatelům. Ale předpokládám, že Dracův terapeut musí být kouzelník, ne? Jinak by Draco nemohl mluvit svobodně a některé jeho vyprávění by nedávalo smysl, ne?”

Snape si odkašlal. „Harry, máš pravdu, že jen málo kouzelníků jsou terapeuti. Ale já jsem našel velmi uznávanou terapeutku, která je moták a specializuje se na dospívající,” odmlčel se, téměř jako by čekal, že Harrymu něco dojde, a když mlčel, pokračoval, „doporučila jí Arabela Figgová.”

„Arabbela Figgová...” Harry přikývl. „Aha, ty mluvíš o té Dudleyho terapeutce, že ano? Jak jen se to ona jmenuje, Marta? Marša?”

„Dr. Marša Milá. Nemáš z toho nějaké špatné pocity?”

Harry nechápal, proč by měl mít. „No s Dudleym dokázala zázraky. Chodí k ní ještě?”

Snape se zatvářil poněkud kysele. „Ptal jsem se na to, ale dostal jsem dlouhé kázání o etice a profesionálním tajemství.” Zahleděl se do Harryho očí. „Myslel jsem, jestli nebudeš mít námitky, protože paní doktorka bude chtít vidět i tebe.”

Harry byl trochu zmatený a tak jen pokrčil rameny. „Jo, už jsi to zmínil, ale já pomůžu Dracovi rád. V čemkoli, co bude potřebovat.”

Snape si odkašlal. „To je dobře, ale myslím si, že doktorka Milá chce s tebou probrat možnost, jestli i ty nepotřebuješ terapii.”

„Aha,” Harry se cítil, jako by dostal potloukem do žaludku. „Ty jsi řekl, že jsem pomatený. Ty si myslíš, že potřebuju...”

„Harry, Dr. Milá strávila více jak rok tím, že pomáhal Dudleymu. Jsem si jistý, že slyšela otřesné historky o tom, jak jsi byl vychováván jako dítě a nepochybně také čte Denního Věštce a je si vědoma tvého výjimečného postavení v kouzelnickém světě. Není divu, že chce vědět, jak se vyrovnáváš s tolika různými zdroji stresu.”

„Chceš říct, že si myslí, že jsem ztracený případ,” přeložil si to Harry otráveně. „Ale mě je jedno, co si myslí. Co si myslíš ty? Na tom mi záleží.”

„Myslím...” Snape si ho dlouhou dobu prohlížel, „že jsi se pozoruhodně vyrovnal se svou parodií na dětství a se vším, co se od té doby stalo.”

Harry náhle ucítil, jak se mu oči naplnily slzami, protože tuhle chválu si nezasloužil. Se Siriusovou smrtí se nevyrovnal, nemohl. Prostě o svém kmotrovi jen nepřemýšlel. Bylo to příliš bolestné, i když to k Siriusovi nebylo moc spravedlivé.

Harry věděl, že co se týče Siriuse, nebyl vůbec statečný, nebyl Nebelvír. A Sirius by jím byl pravděpodobně zklamán.

Harry popadl svou hůlku, odklidil všechno nádobí a prohlásil, že bude lépe, když půjdou ven a pomohou Dracovi.

Snape mu nijak neodpověděl.

„Jdeš?” Naléhal Harry a otočil se na něj.

Snapeovy temné oči se zaleskly, když pomalu přikývl.

***

Poté, co strávili celé odpoledne stavěním bez valného úspěchu, se cítil Harry pořádně unavený. „Copak nevíte, že existují snadnější způsoby, jak postavit zeď?” zeptal se svého otce a bratra, „proč prostě nedojdeme do nejbližšího města a nekoupíme cihly? To přece nemůže být tak těžké smíchat maltu a poslepovat je dohromady...”

„Kdyby se ti dostalo pořádné kouzelnické výchovy,” začal Draco svým nejnadřazenějším tónem, „tak bys věděl...”

„To mi skoro připadá, jako strefování se,” přerušil ho Snape potichu.

Draco zmlkl. „Promiň.” řekl po chvíli a rychle se podíval na Harryho. „Budu pracovat a nebudu říkat takovéhle věci. A možná bychom mohli nechat pracovat tvoje temné síly a zvládnout celou podlahu jediným kouzlem.”

Harry si pomyslel, že to určitě není naposledy, co slyší o své mudlovské výchově, ale pokud se Draco rozhodl své nerudné komentáře alespoň omezit, už i to něco znamenalo. „Bojím se, že bych mohl proměnit celou louku v žulu, když nebudu dost opatrný.”

„Tak si vymez území předtím, než začneš,” navrhl mu Draco.

„Jenže já ještě pořád nevím, jak v hadím jazyce rozlišit udělej žulu a udělej ji jenom tady,” poukázal Harry. Pak si ale pomyslel, že fňukáním se to nenaučí, a začal se ještě jednou domlouvat se Salsou.

***

Když byl čas k večeři, Snape vzal Dracovi dědečkovu hůlku. Harry si pomyslel, že je to dobře, protože Venetimorica způsobuje halucinace a těžko říct, co by Draco mohl pod jejich vlivem zakouzlit.

Snape požádal Harryho, aby zařídil jídlo, což v podstatě znamenalo vyndat ho ze začarované bedny. Když se do toho Harry pustil, Snape odešel s Dracem do ložnice. Pravděpodobně mluvili o jedu a o tom, co Draca čeká, ačkoli Harrymu se zdálo, že je to naprosto zbytečný rozhovor. Byl si jistý, že si Draco tuhle věc dobře prostudoval a dobře věděl, co je před ním.

Draco se na večeři nevrátil. Podle Snapea byl příliš unavený a rozhodl se odpočívat.

„Už to začíná,” zašeptal Harry a podíval se z okna na zapadající slunce. Odstrčil jídlo. „Já nemůžu jíst.”

„K obědu jsi toho také moc nesnědl,” řekl Snape a začal si na vidličku nabírat fettuccine se smetanovou omáčkou.

„No a?”

„Nejlepší věc, kterou můžeš pro svého bratra udělat, je zůstat silný. Pravděpodobně to bude dlouhá, obtížná noc.”

„A den a možná další noc,” Harry do svých těstovin píchal a pak jich pár bez chuti snědl. „Dobře, já vím, že máš pravdu.”

Mistr lektvarů nalil vodu z karafy do dvou křišťálových pohárů, které Harry našel v bedně. Třetí stál prázdný u Dracova místa a Harry ten pohled neunesl. Popadl karafu a nalil i Dracovi. Věděl, že je to hloupé a bezdůvodné gesto, ale nelíbil se mu ten pocit, jako by k nim Draco už nepatřil.

„Tak proto jsme začali ten tvůj pokoj stavět už dneska, že ano?” došlo náhle Harrymu. „Nejen, abys Draca utahal. Chtěls, aby se cítil jako součást rodiny!”

„To máš pravdu,” připustil Snape. „Tenhle incident jen prohloubí jeho pocit, že si méně zaslouží mou lásku, než ty. Napadlo mě, že když ho vyloučíme z naší práce, i když proto, aby pracoval na svém trestu, nebo na svých úkolech, bude to tak chápat.”

„Tak pojďme za ním a uděláme si tam piknik.” Jenže tenhle nápad měl jen krátký život. Draco náhle upadl do bezvědomí. Harry seděl na posteli, s talířem na klíně a zatím, co pozoroval svého bratra, dojedl.

„Ty máš opravdu smysl pro rodinu,” řekl Snape, který se opíral o rám dveří. „Ale v tuhle chvíli pro něj nemůžeš nic udělat.” Pokynul Harrymu rukou. „Pojď si se mnou zahrát šachy.”

Harry zavrtěl hlavou.

„Harry,” přerušil ho Snape. „To nebyla žádost. Udělej, co říkám, a pojď si se mnou zahrát šachy. Nechci, abys byl vystresovaný víc, než byl předtím Draco.”

„Já se nestresuji, jen chci vidět...”

„Až tvůj bratr bude potřebovat pomoc, budeme to vědět.”

Harry si později pomyslel, že ta slova byla prorocká.

***

Začalo to srdcervoucím výkřikem. Skrz otevřené dveře do ložnice Harry viděl Draca, jak se náhle posadil na posteli, ruce natažené před sebou, jako by se právě snažil někoho odstrčit. Pusu měl otevřenou a vypadalo to, že stříbro v jeho očích se strachem taví.

„Ne!” křičel a jako by odstrkoval někoho, kdo se odmítá hnout. „Jdi! Běž!”

Harry i Snape byli u Dracovy postele ve zlomku vteřiny.

Harry vzal bratrovu ruku, která zuřivě ukazovala do nikam, a pevně ji stiskl. „Draco, to je v pořádku.”

Ale nebylo, ne v okamžiku, kdy Draco obrátil svůj zděšený pohled na Harryho. „Harry, ne! Jdi! Teď hned!” A s obrovskou silou vytrhl ruku z Harryho sevření a natáhl se, aby ho mohl odstrčit. „Jdi! Běž! Harry, ještě nejsi připravený, tak už do prdele práce vypadni!”

Harry se rozplácl a nesmyslně si pomyslel, že když Draco chce, má neuvěřitelnou sílu.

„Jdi, jdi, jdi!” začal Draco křičet, slova té litanie trýznila Harryho. „Vypadni. Jdi!”

Náhle bez varování vyskočil z postele, chytil se Harryho, a byl by ho srazil k zemi, kdyby nebylo pohotového zásahu jejich otce. Pevně Draca sevřel a vší silou ho nacpal zpátky do postele. „Severusi, udělej něco!” ječel Draco tak vysoko a zoufale, že bylo kupodivu, že nepraskala okna. „Pro Merlina, už se zase chová jako Nebelvír, že jo? Harry, vypadni odsud!”

Snape, zatím co bojoval se synem, který se ze všech sil rval o svobodu, se podíval přes rameno, „Harry, možná bys měl jít a zavřít dveře, to by ho mohlo trochu uklidnit.”

Harry přikývl, odešel, a předtím, než se zhroutil na gauč a svěsil hlavu do dlaní, zavřel dveře tak, jak ho otec požádal. Hlavou mu vířily zmatené představy. Draco, který mrsknul něco vztekle na dveře ložnice, protože Harry řekl, že mu Ron a Hermiona nevěří. Draco, jak říká, že nemůže Harrymu sdělit, jaký má problém, protože Harry je jeho problém. Draco, téměř hrůzou bez sebe, když konečně připustil, že byl o Samhainu na tom setkání smrtijedů.

A teď tohle.

Pod vlivem Venetimorici v Dracovi ožily nejhorší strachy.

Ten jed má samozřejmě i další projevy, ale ten prvotní byl, přivést oběť na místo, kde se její nejhorší a k šílenství přivádějící noční můry stanou realitou.

Harry věděl, co se má stát, ale myslel si, že Dracovy nejděsivější představy budou úplně jiné. Lucius, jak ho po hlavě hází do jámy plné hadů, jak ho žere Nagini, jak je mučen kvůli informacím. Nebo jak mu Lucius uštědřuje další a další kouzelnické výprasky.

Netušil, že Dracův největší strach bude o Harryho.

Křik z ložnice pokračoval. Nekonečné prosby, aby Harry odešel předtím, než bude příliš pozdě. Nevypadalo to, že by si Draco povšiml, že Harry odešel.

Pak se křik změnil ve vzlykání, vedle kterého včerejší noční pláč vypadal jen jak kapka v moři. Draco ještě pořád křičel, ale tentokrát nesrozumitelně. Jediné, čemu bylo rozumět, bylo Harryho jméno. Hluk, který přerušoval Dracův zoufalý křik, dával tušit, že Draco dělá, co může, aby se dostal z postele a Snape mu v tom brání.

Zvuk praskající látky dal Harrymu tušit, že Draco začal trhat závěsy nad svou postelí.

A nad tím vším Snapeův hlas, znovu a znovu opakující Dracovi, že Harry není v nebezpečí, že Harry je v pořádku a že on, Draco, se za chvíli bude také cítit lépe. Ale Draco neposlouchal a jen plakal v neutěšitelném zármutku, jako by něco, na čem záležel celý svět, bylo právě vyrváno z jeho rukou.

Harry si rukama objal kolena a začal se kolébat jako malé dítě, které se pokouší utěšit samo sebe, když ty příšerné zvuky stále pokračovaly.

Nedokázal říct, jak dlouho to trvalo. Připadalo mu, že to musely být hodiny, dokud nenastalo ticho a Snape, který otevřel dveře, vypadal, jako by právě dobojoval s rozzuřeným hyppogrifem.

Harry k němu zachmuřeně vzhlédl, oči ho pálily, jako by v nich měl písek. Připomnělo mu to, že se opozdil se svým očním elixírem. Podal ho beze slova Snapeovi, který mu ho stejně mlčky nakapal.

Harry odolal nutkání si oči promnout a nasadil si brýle. „Jak mu je?”

Snape se zhroutil do křesla a odhrnul si vlasy z obličeje. „Znovu v bezvědomí. Pro teď.” Chvíli jen tak mlčky odpočíval, zhluboka oddychoval a vděčně přikývl, když Harry vstal a podal mu sklenici studené vody. „Předpokládám, že jsi pochopil, co to celé mělo znamenat?”

Harry ochable přikývl. Snape mu říkal, že Draco má pocit, že potřebuje Harryho na své straně. Ale Harry nikdy nepochopil, jak moc je o tom přesvědčen. „Draco si myslel, že jsem v nebezpečí a pokoušel se mě zachránit.”

„Nejprve, potom si myslel, že jsi zemřel, válka je ztracena a Lucius ho stahuje zaživa z kůže. Doslovně.”

„Ó Bože,” Harry namáhavě polkl. „Pokoušel ses mi to říct, ale já jsem ve skutečnosti nepochopil, jak moc se cítí být závislý na mé...”

„Přízni,” dodal suše Snape. „A není divu, žes to nepochopil. Ty sám sebe nevnímáš, jako strážce světla. Ne tak, jako tě vidí on.”

„Já nechci být nějaký... hrdina, na kterém visí kvůli bezpečí!” vymáčkl ze sebe Harry, zatím co strkal prst do roztržené látky na gauči, „já chci být prostě jeho bratr.”

„Jsem si jistý, že to pro něj jsi,” vzdychl Snape vyčerpaně, „ale důvod, proč je k tobě loajální, je stále stejný, samozřejmě.”

„Samozřejmě,” řekl Harry a znělo to hořce, mnohem víc, než měl v úmyslu.

Snape se na něj dlouze zadíval a bylo vidět, že přemýšlí. „Dej mu čas,” řekl nakonec. „Pamatuješ si, co mi jednou řekla sociální kouzelnice.”

Harry na to těžko mohl zapomenout. Sám o sobě tenkrát promluvil, jako o Snapeově svěřenci. Místo toho, aby řekl, že je jeho syn. A Snape neřekl, jak strašně zraňující to bylo, měl ho prostě rád se všemi chybami. Teda až na jeden krátký nevrlý komentář. Koneckonců ani Snape není dokonalý.

Když Harrymu došlo, co má jeho otec na mysli, přestal trhat gauč. „Dobře. Prostě se budu chovat, jako jeho bratr, dokud on mě tak neuvidí. Dokud mě tak doopravdy neuvidí.”

Protože přesně tohle přece pro něj udělal Snape. Byl otcem dřív, než byl Harry připravený stát se synem.

„Až se Draco probudí, začne to celé znova?”

Snape vzdychl. „Velmi pravděpodobně ano, za předpokladu, že uvařil ten lektvar správně, o čemž v podstatě nepochybuji.”

„Jo, Draco je v lektvarech dobrý,” řekl Harry mrzutě. „Předpokládám, že ne náhodou se rozhodl vyřídit si to se Zmijozely tím, že jeden použije. Myslím, že to byl jeho způsob, jak na tebe udělat dlouhý nos.”

Snape jen pokrčil rameny, takže Harrymu došlo, že o tom už asi přemýšlel. „Dohrajeme už naši hru?” A když Harry zavrtěl hlavou, dodal. „Mohou to být hodiny, než se Draco znovu probudí. Měl bys něčím zaměstnat svou mysl.”

„Dobře, ale tuhle už jsem stejně prohrál,” řekl Harry a ukázal na šachovnici. „Tak začneme další.”

Předtím, než se z ložnice ozvaly další zvuky, Harry prohrál ještě dvakrát.

Tentokrát to nebyl křik. Spíš naříkání.

Snape došel až k Dracovi, zatím co Harry postával ve dveřích, ale vypadalo to, že se tentokrát Dracův strach netýká jeho bratra a ani nebyl vzhůru. Ležel na posteli, třásl se, chycen ve spárech noční můry, recitoval latinsky něco, co se zdálo, že nedává smysl.

Pak přešel do angličtiny a přísahal, že se bude víc snažit, aby příště dostal lepší známky. Pak zamumlal. „Budu lepší, než ta mudlovská šmejdka. Ano budu,” lapal po dechu. „Slibuji, otče, slibuji...”

Pak se Draco znovu rozkřičel tak, až ho to samotného vzbudilo, pevně se chytil sloupku postele a s pláčem prosil otce, aby přestal.

Harrymu došlo, že je to kouzelnický výprask a jak to pochopil, roztřásl se.

Snape se Dracovi pokoušel pomoct, odtrhl ho od sloupku, pevně ho objal a prostě ho jen držel. Ale Draco se nedal utišit. Naprosto v moci jedu křičel a zuřivě sebou mrskal, jako by jeho záda, boky a nohy, byly bičovány do krve.

A pak jeho křik začal být opravdu strašný.

V jeho mysli se zřejmě stalo něco dalšího. Něco tak příšerného, že se začal opět třást a bojoval se Snapeovým sevřením, jako by byl posedlý. V jeden okamžik si dokázal uvolnit ruku a popadl Snapea za vlasy, jako by mu je chtěl vyrvat z kořínků.

Snape se odklonil z dosahu a znovu přitiskl chlapcovu ruku k jeho tělu.

Pak Draco utichl. Naprosto utichl, ani nedýchal. Harryho napadlo, že znovu upadl do bezvědomí a nebo možná omdlel, protože mu nohy vypověděly službu. Draco se zhroutil na otce, ale Snape ho snadno zachytil a držel, pak s ním odešel do obývacího pokoje, kde se s Dracem na klíně posadil do křesla.

Harry se posadil na roh pohovky a sledoval je se rty stisknutými. „Je v pořádku?”

Snape jednou rukou odhrnul Dracovy vlasy stranou, sáhl si na jeho čelo. „Přešli jsme přes první stupeň.”

Harry věděl, co to znamená. Už nebudou žádné halucinace, žádné prožívání strachu. Ale teď jed způsobí fyzickou spoušť v jeho těle, něco, co právě teď začínalo, chlapec se začal celý třást, zuby mu drkotaly.

„Zz-zzi-zzima,” koktal, oči pevně zavřené, jak jím pronikal zraňující chlad. Začal se vrtět, tisknout se blíž ke Snapeovi, zřejmě se snažil o něj ohřát.

Snape ho k sobě přitiskl pevněji a řekl jen: „Přikrývky, Harry,” když se začal Draco prostrčit ruce skrz mezery otcovy košile, jak hledal teplou pokožku, aby zahnal ten chlad.

Když byl Draco zabalený od hlavy po paty, vykukovala mu jen tvář, zdálo se, že se uklidnil. Ležel na Snapeovi, tvář přitisknutou na jeho hrudník, a začal opět normálně dýchat. S očima zavřenýma usnul bezpečně v otcově náruči.

Harry se opět posadil, mračil se při myšlence: „Proč jsi chtěl přikrývky, místo zahřívacího kouzla?”

Snape se na něj podíval, v černých očích únavu. „Použití magie by ty symptomy jen prodloužilo. Mnoho jedů se tak chová.”

„To je důvod, proč selhala kouzla Madam Pomfreyové, když zastavovala tvé krvácení? Když jsi byl na své narozeniny otráven?” Když Snape přikývl, Harry pokračoval, „ona měla po ruce protijed?”

„Proč myslíš?”

S myšlenkou, že otec zní naštvaně, chtěl Harry odložit tuto diskuzi na jindy, ale Snape ho vybízel svým upřeným pohledem.

„On Dobby řekl, že Madam Pomfreyová řekla, že jsi dobrý Mistr lektvarů.”

Ale ona řekla, že je dobře, že jsem Mistr lektvarů,” opravil to Snape a pohnul se, aby posunul Draca do pohodlnější pozice. „Dlouholetá expozice nebezpečných lektvarových ingrediencí mi zajistila do určité míry odolnost vůči jejich účinkům. Takže obsah čokoládového kotlíku mě vysílil, ale neohrozil můj život.”

„Proč jsi...” Harry se odmlčel, rozhodnut, že není vhodná chvíle.

Snape to nebral na vědomí. „Chceš vědět, proč jsem ti to neřekl? Chtěl jsem, aby ses v Bradavicích cítil bezpečně. S adopcí jsi souhlasil především kvůli ochrannému kouzlu, které by padlo, kdybych zemřel. I bez toho tě trápily noční můry, nepotřeboval jsem, aby ses ještě bál, že tě nějaký jed, který mi někdo pošle, zanechá zcela bezbranného.

„Dobře, ale nemyslíš si, že jako tvůj syn mám právo, tyhle věci vědět?” Když jeho otec neodpověděl, Harry pokračoval: „A ne že bych ti k tomu nedal příležitost. Kolikrát jsem do tebe hučel, abys jedl. Mohl jsi mi říct, proč se ti do toho tak nechce.”

„To máš pravdu.” Snape měl jednu ruku pod Dracovými rameny a druhou si začal třít kořen nosu. „Už takhle jsi mě kritizoval kvůli trestu pana Weasleyho. Nechtěl jsem ti dát další příležitost, abys mohl pochybovat o mém úsudku a myslel jsem si, že kdybys věděl o tom čokoládovém kotlíku...” Snapeův hlas náhle utichl.

Harry se s vážným výrazem naklonil kupředu. „Podívej, já vím, jak je snadné se obviňovat, dělám to často. Ale tenkrát to opravdu nebylo na místě. Není to tvoje chyba, že ti někdo podstrčil jed. Předpokládám, že byl bez vůně a bez chuti a neexistoval žádný způsob, jak ho najít.“

Snape se s napjatým výrazem pousmál. „Předpokládám, že jsem v tebe měl mít víc důvěry, ale vyhlídka na to, že ztratím tvůj respekt, byla příliš skličující.”

„Ale tati...” Harry se natáhl a odhrnul kousek deky, kterou byl Draco přikrytý a poklepal otci na koleno. „I když jsem tě viděl, jak jsi přesvědčil mého bratra sníst otrávený koláček, nedonutilo mě to smýšlet o tobě špatně. Tak proč by mělo tohle?”

„A jsme zpátky u nitrobrany. U toho, jak jsem tě učil skrýt důležité myšlenky a nechat Voldemorta vidět neškodné vzpomínky. Jak si myslíš, že se dozvěděl, že každého devátého ledna dostávám čokoládový kotlík? Nechal jsem ho to vidět spolu s mým neustálým vztekem na to, že Albus trvá na výjimečnosti toho dne. Orámoval jsem ty vzpomínky znechucením a nechal ho myslet si, že je to další důvod, abych ředitelem Bradavic opovrhoval. Neviděl jsem v tom, že ví, co dostávám každý rok k narozeninám, žádné nebezpečí. Ale jak se ukázalo, podcenil jsem tuhle záležitost.”

Dáváš mi zbraň,” zamumlal Harry a přikývl. Když to jeho otcem trhlo, potlapkal ho Harry po koleni znovu. „To je v pořádku. Nevěděl jsi, že to tak je.”

„To je pravda, ale byls tu ty, zranitelný, bez magie, a naprosto závislý na mně. Beru svou zodpovědnost daleko vážněji, než si dokážeš představit. Možná, až jednou sám budeš otcem... v každém případě jsem nechtěl dát ti důvod nejen zpochybnit můj úsudek, ale i všechno, co jsem tě naučil z nitrobrany. Protože to byla moje chyba, co vedlo až k tomu, že jsem byl otráven.”

Draco se zavrtěl a otevřel oči.

Harry si klekl vedle svého bratra, aby ho lépe viděl. „Jak se ti daří?”

„Zdálo se mi, že jsem ledovec...” Draco unaveně zdvihl hlavu a podíval se z okna, které vedlo na východ. „To už svítá? Spal jsem?”

Vypadalo to, že úplně zapomněl všechno, o čem mluvil a o čem snil.

„Ano, slunce už vychází,” řekl Harry a stáhl jednu z dek pryč z Dracovy hlavy. Objevily se chlapcovy potem promáčené vlasy.

Draco se podíval na Harryho horečnatýma očima. „Jsi vzhůru brzo...”

„Ještě jsme ani nešli spát.”

Dracovo čelo se nakrabatilo usilovným přemýšlením. „My?”

„Jo, táta a já.”

Draco ospale přikývl. „Jo, aha, ale... kde je Severus? Neopustil by mě, nebo jsem si to aspoň...”

„Sedíš na mně,” ozval se Snape hlubokým hlasem.

Draco nadskočil, zrudl a pokusil se slézt z otcova klína. Jenže, tak jak byl zamotán ve všech těch dekách, neměl, pokud nechtěl spadnout, žádnou šanci a Snape k tomu jasně nechtěl nechat dojít.

„Odpočívej,” radil mu. „Až Venetimorica znovu nabere dech, budeš svou sílu potřebovat.”

Draco sebou přestal mrskat a zamumlal. „Dej mě do postele, nejsem mimino.”

„Harry,” požádal Snape, „možná by byl dobrý nápad zakouzlit na Dracovu postel osvěžující kouzlo.”

Když Harry vešel, všechny povlaky byly zmuchlané a propocené. Místy na nich byly skvrny od krve, které říkaly Harrymu jasněji než slova, jak zuřivě Draco bojoval, když byl v moci svých halucinací. Harry se otřásl a uvedl postel zpět do použitelného stavu.

Když se vrátil do obývacího pokoje, kňoural Draco, že potřebuje osvěžující kouzlo zakouzlit na sebe. A Snape mu trpělivě vysvětloval, že Venetimorica by mohla mít námitky na jakoukoli magii použitou na jeho osobu.

„Budeš mít zakouzlený kbelík, ze kterého všechno zmizí, až budeš později zvracet...”

„Jo, skvěle,” zaúpěl Draco. „Tak aspoň sprchu, potřebuju sprchu.”

Draco už byl natolik vymotán z dek, že se pokusil je odhodit a vstát. Pokusil, je to správné slovo. Zapotácel se a skončil na všech čtyřech, hlavu jen pár centimetrů od nízkého stolu, na kterém ještě pořád stála šachovnice.

„Dovolíš nám, abychom se o tebe postarali?” zeptal se Snape věcným tónem. „Ještě několik hodin nebudeš schopný kontrolovat svoje pohyby.”

Draco se pokusil posadit, pak ale vzdychl. „Dobře, smíš se o mě postarat.”

Snape ho zdvihl a odnesl do postele. „Tak a teď, chceš se osprchovat, nebo ne? Mohu ti vyčarovat stoličku, na kterou by ses posadil, ale stejně budeš muset nechat dveře otevřené.”

„Jo, jo,” Draco sténal, ale přikyvoval.

Zatím, co Snape pomáhal Dracovi ve sprše, Harry našel čisté pyžamo, do kterého by se mohl převléct a pak sám sobě došel pro pomerančový džus. O pár minut později přišel Snape a oznámil, že Draco už usnul a pravděpodobně tak stráví většinu dne.

Tvář Mistra lektvarů byla zachmuřená. „A pak mu bude tak špatně, že si bude přát, aby býval byl ve spánku zemřel. Ale až to pomine, bude konečně po všem.”

Kyselá chuť pomerančového džusu se vrátila Harrymu do krku, když si vzpomněl na to, co Dobbyho kniha říká o poslední fázi otravy Venetimoricou.

„Jsi v pořádku?”

Harry opatrně polkl. „Jo.”

„Měl by sis odpočinout,” řekl Snape a jediným mávnutím hůlky přeměnil gauč na postel.

„Venku?”

„Ne, tady mám v plánu spát já. Byla to dlouhá noc pro nás pro všechny.” Pak vyslovil další kouzlo a pokračoval. „To je alarm. Vzbudil by mě, kdyby byl Draco v nepohodě. Ačkoli jsem si téměř úplně jistý, že budu v každém případě vzhůru dřív, než k tomu dojde.”

Harry přikývl, zamířil do ložnice a oblečený vlezl do postele.

***

Harry i jeho otec byli oba vzhůru k obědu, ale Draco spal dál a dál. Když se pak probral ze svého dlouhého spánku, bylo už pozdě odpoledne. Ale tentokrát ho nevzbudily halucinace a Harry přemýšlel, jestli je Venetimorica horší na začátku, nebo na konci.

Protože tohle bylo odporné.

„Potřebuju ten kbelík!” Slyšeli volat Draca z ložnice.

Harry zahodil knihu, kterou se pokoušel číst a pospíšil si ke svému bratrovi. Snape, který se zjevně přemístil skrz zeď, tu byl před ním. Také přivolal kbelík, dřevěný se železným držákem. Popravdě vypadal, že bude téct víc jak cedník, ale samozřejmě kouzelný kbelík nepotřebuje být vodotěsný.

Draco ho popadl oběma rukama, když mu ho Snape podal a zatímco z jeho žaludku vycházely otřesné zvuky, strčil do kbelíku celý obličej.

Snape okamžitě odešel z pokoje a očima pobídl Harryho, aby udělal to samé. Samozřejmě, dekorum. Nechali Draca o samotě, ale dveře zůstaly otevřené, to kdyby potřeboval pomoc a začali další partii šachů.

Harry nedokázal říct, jak dlouho to trvalo, už mu párkrát bylo špatně a pamatoval si ten příšerný pocit zoufalství, který měl, když mu připadalo, že už nikdy nepřestane zvracet.

V jednu chvíli Draco vydal tak příšerný zvuk, jako by ho někdo škrtil. Když tam Harry a Snape přiběhli, Draco klečel na podlaze, ruce si tiskl v pase, vlasy rozcuchané a ještě propocenější, než předtím. „Něco je špatně!” plakal a lapal po dechu, „už nemám co zvracet a stejně pořád...”

To bylo všechno, co stihl říct předtím, než se mu žaludek obrátil naruby a donutil ho znovu se vrhnout ke kbelíku za příšerných zvuků, které se rozléhaly po celé místnosti.

Tentokrát Snape zůstal.

Když se Draco zdvihl nazpátek, oči mu plavaly. „Nemůžu přestat! Pořád to trvá! Severusi, něco je špatně!” odmlčel se, ztěžka dýchal, oči v panice otevřené dokořán.

„Draco, to je jen takové nutkání,” řekl Harry ve snaze Draca ukonejšit, ale nedotkl se ho, protože věděl, že si to druhý chlapec nepřeje. „To jsi nikdy předtím neměl?”

„Ale prosím tě,” zavrčel Draco, ačkoli to bylo poněkud zvláštní vrčení, protože byl bledý jako křída a třásl se. „V okamžiku, kdy jsme doma měli pocit, že jsem nemocný, dostal jsem lektvar, který to napravil. Tahle ta záležitost se zvracením je naprosto... nechutná.”

Harry málem údivem otevřel pusu. „Ty jsi nikdy před tím nezvracel?”

„Většina čistokrevných rodin nedovolí dětským nemocem dojít tak daleko,” vysvětloval Snape.

Arghhhh!” Dracovi rysy se sevřely a o sekundu později byl opět skloněný nad kbelíkem.

„Ale Dracovi bývalo špatně, když se přemisťoval,” řekl Harry potichu svému otci. „Lucius mi to řekl.”

„Uvědom si, že ať říká Lucius cokoli, může to být naprosté obrácení pravdy.”

„Můžeš přestat mluvit o obracení?” zaúpěl zoufale Draco, „prosím?”

Snape pokýval hlavou, ačkoli Draco to zcela jistě nemohl vidět. „Já bych řekl, že pokaždé, když se Dracovi udělalo špatně, dali mu Lucius, nebo Narcissa nějaký lektvar.”

Harry přikývl a pochopil, proč minulou noc mluvil Snape s Dracem o samotě. Pokud jste nikdy nezvraceli, může to být opravdu děsivá zkušenost.

„Nedokážu pochopit, jak se s tím mudlové mohou vyrovnat,” zaúpěl Draco a znovu se podíval nahoru. Otřel si pusu a pak se znechuceně podíval na rukáv od svého pyžama.

„Ty se s tím taky srovnáš,” připomněl mu Harry klidným hlasem.

„Jo, jednou. Kdybych musel pokaždé, když by mi bylo špatně, tak bych asi raději umřel. Arghhh!”

A jeho prázdný žaludek se znovu a znovu pokoušel vyprázdnit.

Harry si vzpomněl, co dělávala teta Petunie pro Dudleyho, když mu bývalo špatně a došel do koupelny pro nějaké vlhké žínky. A protože si nemyslel, že by Draco chtěl, aby mu Harry otíral čelo, s mírným úsměvem mu je podal. Draco na ně chvíli zíral, jako by si nebyl jistý, k čemu jsou dobré, pak ale vzdychl a začal si otírat tváře a krk. Vypadalo to, že jeho kůže je suchá jako papír, dokonce i když byla navlhčená, takže Harryho napadlo, že je Draco hrozně dehydrovaný. Přál si, aby byl býval mohl nabídnout bratrovi nějakou vodu k pití, ale raději se o tom ani nezmínil.

„Bolí mě hlava,” kňoural Draco, posadil se na paty, mokré žínky položené na kolenou.

Harry pochopil, že tu teď nějakou chvíli zůstanou, posadil se na postel a pokoušel se, aby se mu soucit, který cítil, nezračil ve tváři. Věděl, že Draco nemá rád, když ho někdo lituje.

Nebo tedy alespoň normálně.

„Copak jsi mě neslyšel?” řekl chlapec plačtivě a třel si spánky. „Severusi, bolí mě hlava, myslím, že mi vybuchne a pokaždé, když zvracím, je to horší! Už to prostě nevydržím!”

„Tiše děcko,” řekl Snape velmi jemně, jako by si byl vědom toho, že každý hlasitý zvuk by jen Dracovu bolest hlavy zhoršil. Přivolal si křeslo a posadil se vedle Draca a natáhl se, aby si položil Dracovu hlavu na kolena. „Víš, že ti nemohu dát žádný lektvar.”

Draco se o otce opřel, zjevně vděčný za oporu a začal znovu kňourat. „Dej mi protijed. Nejsem tak statečný, jak bych měl být, Severusi, potřebuji ho.”

Snape hladil Draca po zpocených vlasech. „Tiše, pitomečku. Vždyť víš, že žádné antidotum neexistuje. Dobře jsi to téma probádal a vybral Venetimoricu právě proto, že žádné neexistuje.”

Draco se otřásl. „Já... jo.” Zaúpěl. „Ale já jsem doufal... vždyť víš, ty jsi říkal...” vzhlédl k němu kalnýma očima. „Lháři.”

„Už jsi skoro za tím,” uklidňoval ho Snape a hladil Draca tak jemně a něžně, až se Harry přistihl, že zírá. „Už by to nemělo trvat ani hodinu.”

Dracovo zaúpění řeklo jasněji než slova, že další hodinu už neunese. Chytil se Snapeových nohou, v kleče je objal rukama a opřel se o svého otce, ale po chvíli se náhle s trhnutím osvobodil a doslova se zhroutil do kouzelného kbelíku.

Ozvaly se hrozné zvuky, jako by proud něčeho hnusného a odporného vytékal do z Dracových úst a na krátký okamžik zaplnil vzduch ten nejpříšernější zápach, jaký kdy Harry cítil.

Pak kouzelný kbelík splnil svůj úkol a nechal svůj obsah zmizet.

Draco si otřel pusu rukávem, na kterém zůstaly hnusné hnědozelené skvrny. „Fuj! Fuj! Někdo mě hned zabijte!”

Snape vyčaroval sklenici bílé kapaliny a podal ji Dracovi, aby si vypláchl ústa, ale nepolykal ji. „Soda bicarbona,” odpověděl na Harryho tázavý pohled. „Není magická.”

Draco si pětkrát za sebou vypláchl pusu, pak se znovu pozvracel a znovu si vypláchl pusu a pak se se zaúpěním posadil. „Pro Merlina, tohle dává slovu hnusný úplně nový význam! Naprosto nechápu, proč se mudlové rovnou nepodříznou!”

Harry by možná nevěděl, čím právě Draco prošel, kdyby to Dobbyho kniha nevysvětlovala obrázky. „Draco, když mudlové zvrací, tak vyprazdňují jen svůj žaludek, ne celý zažívací trakt.”

„Aha, ale stejně,” odpověděl druhý chlapec a několikrát se zhluboka nadechl. Podíval se dolů, prohlédl si sám sebe a zatvářil se zděšeně. „Bohové, já jsem ale odporný.”

Ve skutečnosti nebyl, byl jen upocený a měl ten nechutný flek na konci svého rukávu od pyžama. Ale Harry chápal, že se chce jít očistit.

„Už je po všem?” zeptal se Harry otce.

„Jo, už je po všem,” řekl Draco a nejistě vstal na nohy. Pokusil se rozepnout si pyžamo, ale jeho prsty toho ještě nebyly schopny. Snape to vyřešil jediným mávnutím hůlky a když tu tak Draco stál, zakouzlil nad ním několik diagnostických kouzel.

Harry si kousal ret, když viděl tu příšernou jizvu, kterou zanechal amulet. Není divu, že je z ní Draco tak otrávený. Jeho kůže byla celá popraskaná a svraštělá všude kolem malé rudé plochy, která byla stejně velká, jako amulet. Celý ten úsek poničené kůže byl asi tak velký, jako Harryho dlaň.

Nechtěl, aby se Draco kvůli jizvě cítil ještě hůř, ale musel se prostě zeptat. „Zkoušeli jste... jizvy odstraňující lektvar?”

„Nefunguje,” odpověděl Draco. Zavrtěl hlavou a rukou lehce přejel přes zranění. „Je to, jak říká Severus, zranění magické a ne fyzické. Stejně, jako tvoje vlastní jizva.”

„Nerozumím, proč to ten amulet...” Harry vzdychl. „Mělo se to jen zahřát! Je mi to vážně líto.”

Draco si začal třít paže, jako by mu byla zima. „Hmm, no já jsem tě praštil. Možná, že si tvůj amulet řekl, že si zasloužím něco na oplátku.”

„Mělo by být teď bezpečné, abych na tebe zakouzlil Hydratus,” oznámil Snape.

V minutě, kdy bylo kouzlo vysloveno, Draco vzdychl úlevou. „Jé, to je o hodně lepší. Skoro bych zapomněl, jaké to je, když mi po lebce nedupe troll. A už mě také nebolí kosti. Myslím, že se půjdu dát sprchu a pořádně dlouhou.”

„Jsi si jistý, že to zvládneš sám?”

Draco nakrčil nos. „Severusi, já nejsem zas tak slabý a myslím si, že jedna sprcha pod dohledem za den, je víc, než dost.”

„Bude v pořádku,” řekl Harry suše. „Už je zase zpátky ve své kůži.”

Snape ale stejně trval na tom, že dveře do koupelny zůstanou otevřené, jen pro případ, že by Draco něco potřeboval. Dávalo to smysl, protože zmijozelský chlapec stál na nohou stále ještě nejistě. Popravdě ho jednu chvíli slyšel, jak upadl a kleje nad tím, ale hned volal, že je v pořádku a rozhodně není nutné tam vtrhnout.

Harry vyčistil kompletně místnost, šťastný, že čistící kouzla v hadím jazyce nejsou nijak zvlášť komplikovaná a pak se šel podívat po nějaké večeři. Nebyl si jistý, jestli někdo z nich vlastně bude chtít něco jíst, ale neušlo mu, že Draco už neměl nic v puse skoro dva dny.

Kouzelná bedna, jako kdyby věděla, že je zapotřebí něco lehkého, jim nabídla kuřecí polévku s malými sušenkami ve tvaru zlatonek.

Draco uždíbl pár sušenek a snědl půl talíře polévky a až do konce jídla nepromluvil. „To bylo skutečně odporné. Díky Merlinu, že je to za mnou.”

„Děkuj Merlinu, že se těmi koláčky nenacpal nějaký prvák. Co třeba Larissa? Jak by ses cítil, kdyby...”

„Kdo?”

Harry na něj zíral. „Larissa. Prvačka. Je docela vysoká...”

„Harry, co si myslíš?” protáhl Draco se zdviženou bradou. „Nezdružuji se s nižšími životními formami.”

„Vždyť jsi byl prefekt!”

„Stal jsem se jím, protože je to taková rodinná tradice,” rozhodil Draco rukama.

„Stal ses jím,” opravil ho Snape přísně, „protože jsem doufal, že ti odpovědnost pomůže stát se zodpovědným.”

„Hmm, to už je stejně jedno,” vzdychl Draco tak smutně, že Harry přemýšlel, jestli vzpomíná na Pansy Parkinsonovou, která byla prefetka s ním. „Tohle opravdu nebyl pro Zmijozely dobrý rok. Jeden byl zavražděn a druhý vyhozen. Ale když už mluvíme o zodpovědnosti...”

Draco se zhluboka nadechl a pak prohlásil něco, co Harryho nikdy, ale opravdu nikdy nenapadlo, že od něj uslyší.

„Měl bych se znovu omluvit tomu skřítkovi, co se kamarádí s Harrym. Měl jsi pravdu Severusi, včera mi to nebylo líto. Ale teď... myslím, že vím, co jsi měl na mysli. Uslyší tě Dobby, když ho odtud zavoláš?”

„Aha, takže teď už znáš jeho jméno?” zeptal se Harry a zdvihl jedno obočí.

„Jo,” řekl Draco a trochu se zakabonil, „myslím, že měl Severus pravdu. Použil jsem jméno jako zbraň. Je to urážka nepamatovat si jméno domácího skřítka, který je připoután ke tvojí rodině, nebo, v jeho případě, který byl. Ale Dobby si ode mě zaslouží lepší chování. Je to tak, jak jsi jednou říkal, jako s profesorem Lupinem. Je na stejné straně jako já, takže s ním musím být schopný spolupracovat.”

Draco si odkašlal. „Severusi, na co čekáš?”

„Budeš si moci promluvit s Dobbym, až se vrátíme do Bradavic.”

„Ale já možná ztratím tu pošetilou potřebu ponížit se,” varoval ho Draco. „Je to jako s tím jedem. Lepší udělat to hned, nemyslíš?”

„Omluvit se, když člověk udělá chybu, není ponižování, spíš je to známka dospělosti.”

„Hm... a já už teda musím být dospělý, když mě vyhodili.”

Harry si přikryl pusu rukou, aby se nerozesmál nahlas a Snape se usmál. „To máš pravdu, ale já bych přesto rád udržel svou skrýš tak utajenou, jak jen to je možné. Prostě si budeš muset svou pošetilou potřebu ponechat až do konce prázdnin.”

„No dobře, já... jo, udělám to.”

„To je dobře, protože pokud by tvá lítost trvala jen den, nebo dva, mohl by si člověk položit otázku, jak opravdová je.”

Draco mírně přikývl. „Myslím, že se pustím do opisování.”

Harry skoro čekal, že otec Dracovi řekne, aby na opisování zapomněl, ale Snape si zjevně myslel, že tahle práce poslouží stejnému záměru.

„Udělej to,” řekl Mistr lektvarů a pak dodal potichu. „Draco, jsem rád, že mám dva syny, na které mohu být hrdý.”

Draco přikývl, jeho stříbrné oči byly opět vlhké. Vzal si pergamen, brk a inkoust a pustil se do práce.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Libbi - 08.02. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Prehľad článkov k tejto téme:

Aspen: ( Jimmi )11.07. 2022Doprovodní povídky: Severusov list z kapitoly 63
Aspen: ( Jacomo )09.07. 2022Doprovodní povídky: Jdi mi z očí
Aspen: ( Jacomo )07.07. 2022Doprovodné povídky: Noční můra v Devonu
Aspen: ( Tersa )04.04. 2014Kapitola 96. EPILOG: SEVERUS
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 95. KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 94. VYPRÁVĚNÍ
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 93. POPŘENÍ NENÍ ŘEŠENÍ
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 92. ĎÁBLŮV PORTRÉT II. část
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 92. ĎÁBLŮV PORTRÉT I. část
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 91. LÁMÁNÍ CHLEBA
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 90. NA SLOVÍČKO, HARRY
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 89. CO JE UVNITŘ
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 88. STUDENTI A ZACHRÁNCI
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 87. NA SLOVÍČKO, SEVERUSI
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 86. PRASINKY
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 85. NÁVRAT ZNAMENÍ ZLA
Aspen: ( iisis )04.04. 2014Kapitola 84. REKONSTRUKCE
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 83. DEZERT
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 82. DRACOVA POMSTA
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 81. KAZISVĚT
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 80. LEKTVARY
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 79. NOTT
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 78. DO TŘETICE VŠEHO DOBRÉHO
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 77. ŠKOLNÍ RADA
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 76. SLYŠENÍ
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 75. OBYČEJNÝ TÝDEN V BRADAVICÍCH
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 74. NÁVRAT DO NEBELVÍRU
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 73. KNOFLÍKY A PRSTEN
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 72. DRACO V DEVONU
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 71. PŘÍPRAVY
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 70. PÝCHA A PŘEDSUDEK
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 69. ZNETVOŘENÝ
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 68. CO BUDE DÁL
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 67. SOVINEC
Aspen: ( Chalibda, Atet )01.04. 2014Kapitola 66. KOUZELNICKÝ PROSTOR
Aspen: ( Chalibda, Atet )01.04. 2014Kapitola 65. DOPIS Z WILTSHIRU
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 64. SOUBOJE A DOHODY
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 63. ÚŘAD PRO ZÁLEŽITOSTI KOUZELNICKÝCH RODIN
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 62. Z DEŠTĚ POD OKAP
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 61. SEN O DRACOVI
Aspen: ( Chalibda, Atet )01.04. 2014Kapitola 60. CO JE NA JMÉNU?
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 59. LUMOS
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 58. OTEC
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 57. ZTRACEN
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 56. ČAS NA KAKAO
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 55. MOUDROST
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 54. JDI MI Z OČÍ
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 53. FINANČNÍ ZÁLEŽITOSTI
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 52. OHNIVÝ ROZHOVOR
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 51. DESETTISÍCKRÁT
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 50. VÁNOCE
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 49. SLABOST A SÍLA
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 48. PRAVDIVÉ SNY
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 47. PLÁŠŤ A MASKA
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 46. NEBELVÍRSKÁ DELEGACE
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 45. RODINA A PŘÁTELÉ
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 44. FORMALITY
Aspen: ( Atet )31.03. 2014Kapitola 43. RODINNÉ ZÁLEŽITOSTI
Aspen: ( Atet )31.03. 2014Kapitola 42. UČIT SE ZE ZKUŠENOSTÍ
Aspen: ( Atet )31.03. 2014Kapitola 41. A NĚKDY JE POTŘEBA KOUZELNÍK
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 40. NEDOSTATEK DŮVĚRY
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 39. ZMĚNA PARADIGMATU
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 38. STANE SE, ŽE TO ZÁVISÍ NA MUDLOVI
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 37. TŘI KOUZELNÍCI A MUDLA
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 36. EXPRES PRO MUDLU
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 35. VZÁJEMNÁ MAGIE
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 34. KOLEJNÍ BARVY
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 33. ZMIJOZEL
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 32. TEMNÉ SÍLY
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 31. DOPIS DO SURREY
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 30. DRACO
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 29. DLOUHO PO PŮLNOCI
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 28. PO PŮLNOCI
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 27. VYSVĚTLOVÁNÍ
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 26. OHEŇ
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 25. SAMHAIN
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 24. CO MUSÍ BÝT
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 23. HLEDÁNÍ SALSY
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 22. DUDLEY
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 21. MYSLÁNKA
Aspen: ( Atet )23.03. 2014Kapitola 20. VĚDĚT VŠE
Aspen: ( Atet )23.03. 2014Kapitola 19. VYHNOUT SE SNU
Aspen: ( Sargo )23.03. 2014Kapitola 18. PAMÁTKA NA JAMESE
Aspen: ( Simon Kokr )23.03. 2014Kapitola 17. SALSA
Aspen: ( Jana Hřebačková )23.03. 2014Kapitola 16. UZAVŘI SVOU MYSL
Aspen: ( Jana Hřebačková )23.03. 2014Kapitola 15. EXPECTO PATRONUM
Aspen: ( Jana Hřebačková )23.03. 2014Kapitola 14. REMUS
Aspen: ( Jana Hřebačková )23.03. 2014Kapitola 13. FINITE INCANTATEM
Aspen: ( Jana Hřebačková )23.03. 2014Kapitola 12. ZE SRDCE
Aspen: ( Jana Hřebačková )23.03. 2014Kapitola 11. OBLIVIATE
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 10. TESTY
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 09. SLEČNA GRANGEROVÁ MŮŽE MÍT PRAVDU
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 08. STEJNÍ
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 07. STRÝC VERNON
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 06. FRIMLEY PARK
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 05. REMUS?
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 04. PLÁNY A INTRIKY
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 03. CHTĚJÍ CO?
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 02. ROZRUCH PŘI HODINĚ LEKTVARŮ
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 01. DOPIS ZE SURREY
. Úvod k poviedkam: ( Jimmi )26.01. 2022Úvod k poviedke