Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Jsi si jistý, že jsi v pořádku?“ zeptal se Harry po večeři následující večer.

Snape se posadil do křesla a podíval se na svého syna přes z poloviny vypitý pohár vína.
„Těším se na dlouhý spánek, to je jasné. Nemusíš se bát.“

„Vlastně se nebojím...“

„Harry, ptáš se ho na to už po osmé!“ prohlásil Draco.

Snape obrátil pozornost na Draca a přihmouřil oči. „To by stačilo. Jak už jsem řekl včera v noci, ty jsi mne už v takovém stavu viděl, Harry ne.“

„Proto jsem dost překvapený, že jsi pro mě Draca poslal.“ Řekl Harry s povzdechem. „Muselo to být pro tebe utrpení, čekat než přijdeme.“

„Slíbil jsem ti přeci, že tě zavolám.“ Odvětil Severu s křivým úsměvem. „Včera jsem se sám sebe musel ptát proč jsem to vlastně udělal. Utrpení to skoro vystihlo.“

Harry se zaksichtil. „Tvoje sarkastické poznámky jsou čím dál horší. Ale jestli jsi v takové náladě, aby si se o ně alespoň pokoušel... no, i tak děkuji za to, že si ten slib splnil a dovolil si mi pomoci ti s elixírem. Jsem rád, že jsem konečně zpět ve Věži a tak, ale stále chci být součástí rodinného dění.“

Snape jen naklonil hlavu.

„Setkání Řádu, na které si šel hned potom... zjistil někdo co Voldemort chystá?“

„Jak by mohli?“ vložil se do toho Draco. „Řád ztratil svého nejužitečnějšího špeha.“

Ne, neztratil, pomyslel si Harry s pocitem viny, že Draco je jediný, kdo o tom neví. Možná něco zjistil Remus...

A nebo taky ne.

„V této chvíli jsou jeho plány neznámé. Víme, že v Evropě hledá nové čistokrevné přívržence, ale jinak?“ Snape dopil zbytek svého vína. „Věřím, že je čas jít spát. Dobrou noc, Harry, Draco.“

„Dobrou, tati.“

Draco neodpověděl jen kývnul hlavou.

Když Snape odcházel, ještě se v chodbě trochu zakymácel, opravdu vypadla velmi unaveně.

„Ách, přestaň už.“ Pokáral Draco bratra. „podívej, jestli ti to pomůže, tak ano, myslím, že se zotavuje rychleji než předtím. Když je to opravdu nutné, kouzelníci jsou schopní srovnat se skoro se vším. Teda silní kouzelníci. Ty jsi toho důkazem. Marsha a já jsme si o tom dost povídali. Dětství, které si prožil s těmi mudly a potom, bez varování, se ocitnout ve světě kouzel, kde se od tebe očekává, že všechny zachráníš, pro Merlina, a ty to bereš jakoby se nic nestalo. Jako by sis myslel, že je to normální.“

Harry si nebyl jistý, jestli je rád, že se o něm tolik baví na Dracových terapiích, ale asi to bylo nevyhnutelné. „Je to normální. Alespoň pro mne. Tak to zkrátka vždycky bylo.“

„Ano, protože tvoje chování a názory jsou ovlivněny dětstvím. Proto je pro mě normální, že si o mudlech myslím, že jsou to přerostlí šváby.“

„Draco...“

Ten vyprsknul smíchy. „Vypadáš tak vytočeně! Neřekl jsem, že mudlové jsou šváby, Harry. A ani to, že si to myslím. Jen jsem řekl, že je podle mě normální, abych tak myslel.“

„A myslíš tak?”

To Draca zchladilo. „Víš, snažím se tak nemyslet. A vím, že v kruzích, kde se chci pohybovat je to nepřípustné. Takže na tom pracuju. Myslím, že Marša mi v tom dost pomáhá. Jsou chvíle, kdy opravdu přemýšlím o věcech, které říká. Ze začátku jsem tam jen seděl a myslel jen na to, že je moták. Teda když jsem se jí zrovna nesnažil schválně vyšokovat.“

„Naschvál?”

Když se Draco usmál, jeho zuby zazářily. „Ale no tak. Viděl si jak snadné to bylo. Nemůžeš ode mě čekat, že bych si s ní trochu nepohrál.“

Harry se vážně snažil aby si nevzdychl. „Pokud ti pomáhá... pomáhá ti?“

Draco, věrně imitujíc Snapea, nazdvihl obočí. „Přiznal jsem, že mudlové nejsou šváby. Pokud tohle není pokrok, tak už nevím, co by jím mohlo být.“

Harry byl toho názoru, že je to dost chabý pokrok. Na druhé straně pro Draca... „Ano, teda, jen se před Hermionou nezmiňuj, že si myslíš, že je normální věřit, že mudlové jsou... to.“

„Ani jednou?“

„Myslíš ještě jednou? V minulých letech si svůj názor vyjádřil dost jasně. Máš štěstí, že se s tebou po tom všem, baví.“

„To není štěstí. Myslíš si, že o tom nevím? Chce jen dobře vycházet s tebou. Grangerová - omluv mě, Hermiona - ví, že její reakce na tu adopci byla nepřiměřená a snaží se jen hrát se svými kartami lepší hru. Hmm, tak trochu zmijozelské, když se nad tím zamyslíš.“

„Tohle jí určitě neříkej.“

Draco sáhl do kapsy a hodil Harrymu pár galeonů. „Dohodnuto. Jen nezapomeň na moji čokoládu.“

Harry se s obavami podíval na kopku mincí. „To je tvoje celé kapesné, Draco.“

Draco pokrčil rameny. „Za co jiného bych ho asi měl utratit, když jsem zavřený tady dole?“ potom se zamračil. „A kromě toho, domácí skřítkové nám teď už jen zřídkakdy podávají dezert. Myslím, že v tom má svoje malé kostnaté prsty Dobby.“

„Vždyť jsme dnes večer měli Napoleonky.“

„Nepochybně na tvojí počest. Neexistuje, aby Dobby odepřel dezert tobě. Proč nepřijdeš na večeři častěji? Dostali bychom se Severusem lepší jídlo. Je mi jedno, co ujednal s domácími skřítky, ale určitě nám v poslední době nedávají to samé jako vám ve Velké síni.“

„Proč nepožádáš Severuse, aby tě nechal znovu si objednávat jídlo?“

Draco se trochu naštval. „Protože mám smysl pro sebeovládání?“

„Je to tvůj otec, ne někdo, na koho musíš udělat dojem! A možná si i on myslí, že je na čase tvůj trest zmírnit.“

„Jestli si myslíš, že je to tak jednoduché, pak zjevně nebyl hlavou tvé koleje dost dlouho.“ Zakroutil Draco hlavou.

„Ale i tak, Marša více méně naznačila, že čokoláda je dobrá proti depresím...“

„Ty ale ty vůbec neznáš dějiny! V třináctém století ten recept ukradli kouzelníkům!“

„Čokoláda je z Mexika, idiote!“

„Copak někdy někdo řekl, že tam kouzelníci nežijí?“ povzdechl si Draco. „Nehádejme se o tom, kdo vyrobil čokoládu. Jen mi jí hodně přines.“

Harry vzal mince a dal si je do kapsy. „Dobře teda.“

***

„Chovej se slušně, Harry,“ napodobil Snapea Ron když spolu s Harrym a Hermionou zamířili do Prasinek. „Víš, způsob jakým to říká je fakt směsný. Snape a otec...“

Harry musel přiznat, že to bylo tak trošku zábavné.

„No, já si myslím, že je Snape dobrý otec!“ řekla Hermiona naštvaně. „Opravdu. Všichni vidí...“

„Och, fakt!“ pronesl nečekaně Harry. „Já už opět vidím oběma očima! Chtěl jsem Severuse požádat, aby mě vzal za Pomfreyovou, abych se mohl zbavit brýlí.“

„To je skvělé, Harry!“ Hermiona se zastavila a objala ho. Když se od něho konečně odlepila, začala mu domlouvat. „Požádej ho ještě dnes večer. A vzpomínám si, že si bez brýlí vypadal úplně úžasně! Ne, že by si tak nevypadal i s nimi, ale...“

„No super! Teď jedeš i po Harrym!“

„Jen jsem ráda za něj! Co je na tom špatného?“

„Nic,“ vyprskl Ron a podíval se na oba jakoby litoval svých slov. Zhluboka se nadechl. „Tak pojďme a dej si ty brýle dolů. Za Pomfreyovou můžeš jít i potom.“

Harry se zašklebil a dal se brýle do kapsy.

Hermiona se ze široka usmála. „A kromě toho by si měl nejdřív zjistit, jak vidíš bez nich, ne?
Jak tě znovu začne bolet hlava, budeš vědět, že to ještě není úplně v pořádku.“

„To je pravda.“

„Ano, tu má Hermiona skoro vždycky.“

„Někdo ji mít musí, Ronalde.“

Harry se kousl do jazyku, aby neřekl něco, čeho by mohl později litovat a děkoval Bohu, že v tu chvíli vešli do vesnice. Možná je obchody zaujmou natolik, že se přestanou neustále dohadovat. „Tak, kam nejdřív?”

„Pár knih by neuškodilo...“

„Hermiono, v hradě je celá knihovna! Víš kde to je, ne? Vždyť tam už skoro bydlíš, tolik času tam trávíš...“

„Draco chtěl nějaké čokoládové žabky,” přerušil ho Harry.

„Och, Draco...“

„Proč si to neobjedná soví poštou?”

Harry se nad tím rychle zamyslel. Nechtěl svým přátelům lhát, ale také jim nemohl říct o soukromých věcech svého bratra. „Neptal sem se. Ale, víš, po tom, co se stalo v Sovinci? Taky by se mi tam moc nechtělo.”

Hermiona zvážněla. „Hmmm, asi ano. Je mi líto, že jsem si myslela, že Pansy opravdu zabil. Hodně jsem o tom přemýšlela a myslím, že někdo Erika s Bellou začaroval tak, aby lhali, tak museli být i oni zapojení do toho případu s tvým... bratrem. Z čehož vyplývá, že je nevinný.”

„Draco Malfoy, nevinný,” odfrkl si Ron. Když se k němu Hermiona zamračeně otočila, odevzdaně zvedl ruce. „Och, možná Parkinsonovou nezabil, ale jestli existuje jedna vlastnost, kterou nemá, tak je to nevinnost.”

Harry kamarády odtáhl do Medového ráje, ale jejich dohadování tím neskončilo.

„Draco je idiot, ale aspoň se snaží chovat slušněji. To je víc, než se dá říct o tobě, Ronalde.”

„Ty si ta, kdo tu hodiny vykládá o tom, jak je lepší než já! Co je toto za chování?”

„Ty si ten, co oslovuje Harryho bratra Malfoy, i když víš, jak ho to trápí!”

„Sklapněte, oba!” zasyčel na ně Harry s jednou rukou na klice od obchodu se sladkostmi. „Vykašlete se na to. Nebyl jsem v Prasinkách už celé měsíce a rád bych si to užil!”

Ron a Hermiona se podívali jeden na druhého. No, Harryho výlev dosáhl kýženého účinku, přestali se konečně hádat. A to za to stálo.

Harry se po obchodě chvilku jen tak rozhlížel, díval se na nabídku nových sladkostí, ale
když procházel okolo koláčků podobných těm, které Draco otrávil, otřásl se. Nakonec si pro sebe koupil jen želatinové slimáky a samozřejmě koupil i čokoládové žabky pro svého bratra. Celý balíček, který ho stál asi polovinu jeho kapesného. Opravdu se mu nechtělo se sebou vláčet dva a kromě toho nevěřil, že by jich Draco chtěl tolik.

„Nedáme si něco k pití:” navrhla Hermiona, když vyšli na ulici. „Anebo možná horkou čokoládu, Harry?” dobírala si Harryho.

„Říkal jsem, že to je pro Draca” odvětil se smíchem Harry.

„Mohli bychom se bavit i o něčem, kde v každé třetí větě nebude Malfoy?” zeptal se Ron popuzeně.

„Jasně, že jo,” souhlasil Harry a ignoroval Ronovo pojmenování jeho bratra. Nechtěl se znovu hádat. Ne teď, ani potom. „Že, Hermiono?”

„Ó, samozřejmě” prošla dveřmi Tří Košťat, které jí Harry podržel a posadila se za stůl u okna. „Tak, jaké máš plány na léto, Harry?”

Harry si založil ruce na stole. „Víš, poprvé se na léto opravdu těším. Myslím, že jeden či dva týdny zůstaneme na hradě, aby si mohl Severus zařídit věci, na které nemá čas přes školní rok a vyučování je v plném proudě. A potom spolu půjdeme do... no, nemůžu to říct, ale byli jste tam. Musím taky pracovat na svém slovníku, i když je teď už celkem dobrý. Severus říkal, že nás vezme na jeden - dva zápasy do Londýna.”

„To bude úžasné!”

„Ano. A určitě si vyhradím nějaký čas i na návštěvu Dudleyho, abych zjistil, jak se má.”

„Tři čaje,” řekl Ron, když si pro jejich objednávku přišla na správných místech zaoblená číšnice.

„Tři čaje,” napodobila ho Hermiona, když servírka odešla. „Vážně, Ronalde. Civěl si na ní, jakoby si chtěl vypít ji a ne čaj.”

„No, nevypadá až tak špatně...“

Harry měl silné nutkání ho pod stolem nakopnout.

Hermiona rychle zamrkala a upřela svůj pohled oknem ven.

Harry si povzdechl a snažil se Hermionu vtáhnout do hovoru, ptal se jí na její letní plány, ale brzy to vzdal a začal se s Ronem bavit o famfrpálu. Ulevilo se mu, když dostali svůj čaj a on je nemusel usmiřovat. Jen tak potichu seděli a popíjeli a sledovali lidi procházející kolem okna. Nott šel spolu se Zabinnim a Greengrassem. Harry si skoro přál, aby byl venku se Zmijozely místo toho, aby tu seděl s těmi dvěmi, kteří se ani za svět nechtěli usmířit jeden s druhým.

„Takže co teď?“ zeptal se, když vyšli ven.

Hermiona se nečekaně otočila a stanula tváří v tvář Ronovi: „Nechal si té číšnici až moc velké spropitné, nemyslíš?“

„Myslím, že bylo tak akorát.“

„Třicet čtyři procent, Ronalde?“

„No, to jsi celá ty, počítat takové blbosti.“

„Pro tebe to blbost určitě nebyla, nebo snad nemám pravdu?“

„To by stačilo.“ prohlásil Harry. Měl jich už až po krk. Oba je dotáhl na konec uličky, aby byli dostatečně daleko od hlavní ulice. „A teď mě dobře poslouchejte, protože to řeknu jen jednou. Už všem okolo lezete na nervy. Buď se teď polibte a dejte se dohromady, nebo na to celé zapomeňte, jasný?“

„Jak přesvědčivé, Harry!“ ozvala se opovržlivě Hermiona. „Já jsem proto, abychom na to zapomněli. Co ty na to, Ronalde?“

„Já jsem RON! A ano, i já si myslím, že bychom na to měli zapomenout!“

„Oba se chováte jako malé děcka.“ Okřikl je Harry. „Nechcete to nechat plavat. Jinak byste se nehádali minimálně dvanáctkrát za den. Hermiono, už mu, proboha, řekni, že s Dracem nic nemáš! A ty, Rone, se omluv za to, jak si vyjel po té servírce! Jasné?“

„Jen úplný idiot by si mohl myslet, že mám něco s Dracem.“ Řekla Hermiona. „To proto si se choval jako pako, Rone? Protože si fakt myslíš, že... už si představuju, jak by nám to spolu klapalo. Mami, tati, ráda bych vám představila svého nového přítele, až na to, že nemůžu, protože vás nenávidí? Kdo si myslíš, že jsem?“

Ron měl alespoň tolik slušnosti, že se tvářil provinile, ale i přesto protestoval. „Ale neustále o něm mluvíš, pořád dokola, o tom, jak je chytrý...“

„Protože před rokem by nikdy nepřiznal, že čaroděj z mudlovské rodiny, by mohl být na něco dobrý! Myslela jsem jen to, že Harry na něj má dobrý vliv. Vážně, Rone!“

„No, je bohatý a...“

Hermiona promluvila tichým hlasem: „Nemůžu uvěřit, že si myslíš, že by mi záleželo na takových věcech.“

„To ne, ale i tak...“ Ron se narovnal. „Připomínáš mi tím, že je bohatý a já nejsem a to není ten nejpříjemnější pocit.“

„Kdy jsem ti něco takového připomněla? Taky se zrovna netopím v penězích, jestli sis nevšiml. Stomatologie není zlatý důl!“

„Co?“ zamračil se Ron, „a co spropitné? Jako bych se nemohl dovolit nechat na stole pár drobných. A nebo když mluvíš o tom jak si našla skvělé knihkupectví s knihami z druhé ruky, kdy mají všechny sedlácké učebnice. Anebo...“

„Té číšnici si nechal tolik peněz, protože si nad ní slintal! A co je špatného na tom, když si můžu koupit třikrát tolik knih v tom knihkupectví než v Krucáncích a Kaňourech?“ Hermiona si dala ruce v bok. „Ronalde Weasley, jestli si myslíš, že mi záleží na tom, jestli máš nebo nemáš peníze, tak bychom se měli opravdu rozejít!“

„Ale já se nechci rozejít!“

„Nechceš?“ Hermiona zamrkala, její oči se náhle zalily a ruce jí volně padly k tělu. „Teda, myslela jsem si, že už se tak stalo.“

„No, ale moc nám to nevyšlo, nemyslíš?“ zeptal se Ron, chytil ji za ruku a přitáhl si ji k sobě. „Promiň, že jsem na tu servírku tak zíral.“

„A ty promiň, že tolik mluvím o Dr-Dr-Dracovi!“ Hermiona si hřbetem volné ruky přetřela oči. „Harry je z toho tak šťastný, víš? A já jsem to předtím neviděla a chci aby věděl, že ho nechci odtrhnout od jeho rodiny, i když do ní patří namyšlený, marnotratný a mudly nenavádějící idiot jako je Draco Malfoy! Och! Chtěla jsem říci Draco Snape!“

„To je v pořádku,“ odtušil Harry suše, „podívejte, myslím, že chvilka o samotě by vám neuškodila. Počkám na vás za rohem, dobře? U obchodu s famfrpálovými pomůckami.“

Ještě to ani nedořekl a Ron si Hermionu přitáhl a líbal ji tak, jako by už nebylo zítřka. Rozhodně čas na odchod. Páté kolo u vozu a tak, však to znáte.

Ne, že by měl v úmyslu jít daleko. Vykročil uličkou zpět a když se ocitl v jiné zadní uličce, byl u obchodu s famfrpálem tak, jak čekal. Stačilo udělat už jen dva kroky doprava a Ron s Hermionou mu zmizli z dohledu. Tak to bylo dobře. V té chvíli už byli na sebe nalepení tak, že splývali v jednu osobu. Díky bohu byl dostatečně daleko na, aby už nic neslyšel. Určitě jim v tom momentě bylo jedno, jaké zvuky při své aktivitě vydávají.

Když řekl, že se mají políbit a dát dohromady, myslel něco nevinné, jako například letmý polibek na tvář, ale to bylo taky dobré. Vlastně to dávalo smysl. Všechno to nepřátelství jen překrývalo stejně velkou přitažlivost.

Harry se zadíval do výlohy. Hmmm. Kulový blesk - speciální edice. V momentě, kdy to dočetl, jej přemohly dva pocity. Touha znovu potkat navždy ztraceného Siriuse, ale taky touha zahrát si famfrpál, i kdyby měl Ginny vyhodit s postu chytače.

„Myslel jsem si, že jsi to ty,“ ozval se za ním přátelský hlas.

Harry se poplašeně ohlédl na Notta. Tak moc byl zamyšlený, že ho ani neslyšel přicházet.

„Kde máš brýle?“

„No, už je nepotřebuju,“ odvětil Harry a pokrčil rameny. Pohrával si s myšlenkou, že mu to vysvětlí, ale potom se rozhodl, že se nebude namáhat. „Co se stalo se Zabinim a Greengrassem? Myslel jsem, že jsi s nimi.“

„Čekají ve frontě na čtení z ruky,“ Nott převrátil očima, „jakoby toho neměli dost na Věštění. Vlastně to byla Daphne, která si chtěla nechat vyvěstit, ale Blaise je do ní tak trochu zabouchej a tak se rozhodl, že to taky zkusí. Tak mají tu něco dobrého?“

„To nové koště nevypadá zase tak špatně.“

Nott se okolo sebe rychle prozhlédl a potom sotva slyšitelným hlasem, i přesto, že byli v uličce s Harrym úplně sami, zašeptal: „Je dobře, že jsem si tě tady všiml. Něco jsem zjistil, Pottere. O tom, jak si se mě ptal.“

Harrymu trvalo jen pár sekund než pochopil na co Nott narážel. Taktéž ztišil hlas: „Máš na mysli zmijozelský mor?“

„Psst, psst!“ Nott nervózně pokýval rukou. „Ano, to.“ Skupinka studentů prošla okolo vzdáleného konce uličky. Nott skočil do stínu a třesoucím hlasem zašeptal: „Nemůžu riskovat, že mě tu s tebou někdo uvidí. Protože dnes večer musíš svému otci říct, co jsem se dozvěděl a potom mi půjde o krk jestli zjistí, že jsem to byl já, kdo ti to řekl.“ To už byli studenti z dohledu. Nott se trochu uvolnil, ale pohledem pořád těkal z jednoho konce uličky na druhý. „Ani bych ti to neměl říkat. Co z toho budu mít, když bude Malfoy vědět pravdu? Proč bych měl riskovat kvůli němu?“

„Snape tě ochrání, to ti přísahám,“ naléhal Harry ještě stále tichým hlasem. „Můžeme se vrátit teď hned a říct mu o tom, ať už jde o cokoliv...“

„Tss. Už tak je pro mne velký risk, že tu s tebou mluvím.“ Nott si povzdechl. „Ale mohlo by to být i horší. Potřebuju zadní vrátka. Povím ti o tom,“ Nott se otočil k rohu domu a vklouzl do malinkého prostoru mezi dvěmi budovami. „Pojď sem, tady nás nikdo neuvidí.“

Harry se ohlédl zpět k uličce, kde se nepochybně ještě stále líbali Ron s Hermionou, ale nešel přeci nějak daleko, ne? Bude na doslech a nezdálo se, že Nott něco chystal. A i kdyby jo, Harry to zvládne. Ani přivolávací kouzlo na jeho hůlku nic neznamená, ne, když ji vlastně ani nepotřebuje.

Vešel mezi budovy a ještě několik metrů Notta následoval. „Tak co jsi zjistil? Co se doopravdy stalo?“

Nott se zastavil, otočil se s hůlkou v ruce a zaklínadlem na rtech: „Conflagare manem!”

Harry zařval, celá jeho pravá ruka vzplanula. Nebyl to normální oheň, to věděl hned. Zdálo se, jakoby vycházel z prstenu, který nosil od svého návratu do vyučování. Prstem, na kterém měl prsten nasazený, mu procházely vlny bolesti a Harry mezi plameny sledovat, jak se prsten taví. Tekuté zlato mu ztékalo po rozpálené pokožce. Instinktivně začal třást rukou ve snaze oheň uhasit nebo se alespoň zbavit horkých kapek kovu. Ne, že by mu to nějak pomohlo, jen to rozprsklo kapalný kov a rozšířilo plameny.

V zoufalé snaze uhasit oheň si Harry klekl na zem a začal rukou bušit po prašné ulici sem a tam, zas a zas.

Ta bolest byla neuvěřitelná, ale alespoň to fungovalo. Za pár vteřin nebylo po ohni ani památky.

Vzhlédl a viděl jak se Nott spokojeně usmívá. „Měl si vidět ty dopisy, které zrádce posílal zmijozelským kouzelníkům z mudlovských rodin, Pottere. Jeden za druhým, všechny o tom, jak si tě Temný pán nepodrobil. Jak jsi na to příliš hrdý a jak bychom tě měli všichni následovat. A teď jsi pokořen. Mnou.“

Harry se cítil, jakoby měl každou chvíli omdlít bolestí, ale věděl, že slabost si teď nesmí dovolit. Roztřeseně se postavil, levou rukou vytáhl hůlku a připravil se Notta zaklít v jednu kaluž plnou slizu.

Když se snažil kouzlit, nic se nestalo. Chvilku nechápal proč, potom se uvědomil, že zírá na ruku, na prsty, ale na levé ruce žádný prsten neměl.

Harry se zhrozeně zahleděl na druhou ruku, hledal tam hada, ale ten se už dávno roztopil.
Vlastně se zdálo, že oheň kov úplně pohltil. Celá jeho dlaň byla jedna masa zčernalého masa na kterém se byly puchýře a celé to bylo pokryto prachem a hlínou. Ale nebyl tam ani náznak po prstenu jeho matky.

„Ne,“ vydechl úzkostně Harry.

„Žádný had,“ zavrčel Nott beze známky předešlého znepokojení teď, když už splnilo svůj účel. „Ano, bez něj si bezmocný, nebo ne? Proto s tebou stále chodili ti prokletí strážci. Oni znali tvé tajemství.“

„Jak dlouho o tom víš?“ zalapal po dechu Harry, který hrál o čas, čekajíc na Rona a Hermionu, kteří určitě slyšeli jeho křik a každou chvilku mu přijdou na pomoc

Nott se zašklebil. „Už od začátku mi ten hadí jazyk nedal spát a způsob jakým si se vždycky díval na ten prsten – nový, ne? – když si měl čarovat. No, úplně jistý jsem si byl až potom, co jsem tě viděl povídat s těma prvačkama na oslavě. Tehdy si nemusel čarovat a neměl si v ruce hůlku, ale i tak si se na hada podíval vždycky, když si chtěl něco říct hadím jazykem. Blbý, že ho tu teď nemáš, co, Pottere?“

Ano, blbý, pomyslel si Harry a kolečka v hlavě mu jely přesčas. Kde je Ron s Hermionou? Už by tu měli být. Jestli jim v tom Nott nějak nezabránil... ale ne, Nott nemohl vědět, že Harryho potká u obchodu s famfrpálovými potřebami. Nemohl si to připravit dopředu...

Mohl ale vyčarovat umlčovací kouzlo, uvědomil si Harry, když si k hrudi přitiskl zraněnou ruku. To je ono. Nott to musel udělat, když se otočil, aby ještě naposledy zkontroloval uličku. Ron a Hermiona ho neslyšeli. Neví, že potřebuje pomoc.

Asi byli ještě stále zabraní jeden do druhého aby si všimli, že tam není.

Mysli, mysli!!! Říkal si. Dostal si se i z horších situací než je tahle. Trochu od Notta odstoupil.

„To si není dobrý nápad. Ještě jeden krok a sešlu na tebe Petrificus, Pottere.“

Nech ho mluvit, pomyslel si Harry ještě stále zmítající se bolestí. Ron a Hermiona se každou chvíli přestanou líbat a začnou tě hledat... „Myslel jsem, že ti můžu věřit!“

„Důvěřivý, tak důvěřivý!“ Nott stále mířil hůlkou na Harryho, i když se opřel o stěnu. „Draco Malfoy možná přišel o mozek a tvůj zatracený otec taky, ale ty jsi nepřítel, Pottere. A ve Zmijozelu jsou i tací, kteří na to nezapomněli.“

„Takže jaký je tvůj plán? Předat mě Voldemortovi, aby si mu mohl po zbytek života olizovat boty? Draco byl dost chytrý na to, aby chtěl víc.“

„Plán,“ zavrčel Nott, „zahrnuje přenášedlo. Možná jsem nedokázal dostat Draca, ale vsadím se, že Lucius zaplatí dost i za tebe.“

Harrymu se strachem sevřely útroby a vykřikl – doufajíc, že to bude dost nahlas, aby ho Ron a Hermiona uslyšeli – „Nedotknu se žádného přenášedla!“

„Ó ale ano, dotkneš,“ Nott se odrazil od stěny s hůlkou stále namířenou na Harryho hruď. „A když ne, Petrificus mi značně ulehčí práci.“

„No, tak fajn!“ vyprskl Harry a z hlavy se mu už málem kouřilo. Had, potřeboval hada... ale jednoho předci má, ne? Jen kdyby se k němu nějak dostal... sakra, proč má ještě pořád oblečenou bundu? Není až tak chladno! „Jen mi ho podej.“

Nott se zasmál. „A přijít k tobě tak blízko, aby si mne mohl uhodit? Jasně, už se vidím.“

„Tak mi ho hoď k nohám a já ho zvednu! Cokoliv, jen ne Petrificus. Notte, raději bych se Luciusovi Malfoyovi a jemu podobným postavil tváří v tvář a ne svázaný.“

Nott se znovu ďábelsky zasmál. „Nemůžeš mě překonat, Pottere! A proti němu taky nemáš šanci. Tohle není Samhain, kde si měl svého otce, který tě zachránil!“

„Ano, ano,“ řekl Harry a přál si, aby už Nott konečně sklapl a hodil mu to přenášedlo. Ať se stane cokoliv, musí se vyhnout Petrificusu. Protože když se nebude moci hýbat, nedostane se k tolik potřebnému hadovi. Musel se nějak skrýt, aby Nott neviděl jak si rozepíná bundu.

Jeden špatný pohyb a svážu tě!“ vyhrožoval Nott když rukou šmátral v kapse. Přenášedlo bylo zabalené v kapesníku. Nott ho hodil tak, aby bylo někde mezi nimi.

Dvojnásobně hrubý galon. Harry se cynicky pozastavil nad tím, kolik jich byl Lucius ochotný zaplatit za Draca.

Když se k němu začal Harry přibližovat, Nott sevřel pevněji svou hůlku.

Harry levou rukou nahmatal zip u bundy a když se ohýbal k přenášedlu, trhl s ním a bundu rozepl. Přivítal ho vítaný obrázek. Zlaté knoflíky s obrázkem zuřivého lva, ale ukrývaly v sobě i hada. Tři rychlá poklepání a změnil zlaté knoflíky na stříbrné s hadem.

Prsty jeho pravé ruky byly teď stáhnuté a podobaly se pařátu. Harry si nebyl jistý jestli by nimi momentálně mohla proudit magie a tak použil ruku levou. Zvedl ji do výšky a spolu s hůlkou řekl kouzla tak, jak ho to Snape naučil v Devonu. Nejdříve svého nepřítele odzbroj.

Expelliarmus.

„Ztrať ten klacek ve sssvojí ruce!“ zakřičel Harry v hadím jazyce.

Cítil, jak ho opustila vlna magie a prošla skrz jeho ruku rovnou do hůlky, která jeho sílu znásobila do tak velkého proudu světla, které vyšlo z jeho hůlky. Ještě předtím, než se tak stalo, Harry už myslel na další kouzlo tak, jak to trénoval s otcem. Kouzlo želatinových noh. A protože hadi neznali želé, musel ho přizpůsobit a najít v hadím jazyce něco jiné znění.

„Nohy jako rozbitá vajíčka!“

Obě kouzla trefili Notta téměř ve stejném okamžiku. Chlapci se „podlomila“ kolena a on spadl na záda.

Nakonec shodil sloupec kotlíků, které mezi budovami někdo skladoval. Popadali a na moment Harry Notta vůbec neviděl, i když slyšel šramocení jako by se chlapec snažil vstát.

Potom vzduch okolo naplnil něčí výkřik. Otřesný, zhrozený křik. Hysterický křik.

Harry hůlkou mířil na zdroj křiku, přešel k popadaným kotlíkům a odkopl je.

„Co si mi udělal, co si mi to udělal, co si udělal?“ zařval Nott, když se snažil posadit.

Harry jeho otázku ignoroval dokud se neujistil, že je Nottova hůlka z dosahu. Pravděpodobně navždy, vzhledem k zesílené verzi Expeliarmu...

Harry odkopl ještě pár dalších kotlíků, aby se ujistil, že za ně hůlka nezapadla tak, že by se k ní mohl Nott dostat.

A tehdy viděl, co vlastně udělal a pochopil, proč byl Nott tak zhrozený.

Jeho nohy končily pod koleny. Nohavice byly v místech, kde by se měla nacházet lýtka, úplně splasklé. Teda ne úplně. V jejich vnitřku něco bylo, něco rozbité a neforemné. Harry pohledem přešel až k místu kde měla být chodidly a když se dostal až tam, srdce mu stouplo až do krku a tam se zastavilo.

Z obou Nottových noh zůstaly jen rozbité skořápky z vajíček. Polámané skořápky polepené bílky a žloutky.

Jeho nohy nebyly nikdy na dohled.

Nohy jako rozbitá vajíčka, pomyslel si Harry a udělalo se mu zle. Ronovi, Hermioně a Dracovi se nic takového nestalo, ale tentokrát to kouzlo vyčaroval s hůlkou a magie ho vzala doslovně.

„Co si mi to udělal...“ mlel Nott stále dokola.

Harry si dal hůlku zpět do kapsy, aby se byl jistý, že už s ní nebude čarovat. Nechtěl, aby mělo další kouzlo 'Ssspi jako zabity' podobné účinky, jako to minulé. Hned, jak chlapec omdlel, běžel Harry pro Rona a Hermionu.

Ti se ještě stále líbali a neměli ani potuchy o tom, co se stalo.

Zapomněli na všechno okolo, kromě sebe, ale když viděli bledého Harryho se znetvořenou rukou, rychle se vrátili na zem. Hermiona zareagovala jako první a přiběhla k němu. „Kde si ještě zraněný, Harry?“

Harrymu trvalo asi minutu, než si uvědomil, že jí ještě stále neodpověděl. Měl pocit, že každou chvíli omdlí. Vlastně teď, když největší nebezpečí pominulo, chtěl usnout a vzbudit se tak za měsíc. Měl co dělat, aby se vůbec udržel na nohou. No, někdo by si mohl omráčeného Notta ležícího na zemi všimnout, takže se Harry zhluboka nadechl, obrnil se proti neutuchající bolesti v ruce a řekl si, že to ještě neskončilo.

„Jen moje ruka“ řekl a byl šokovaný tím, jak slabě jeho hlas zní. „Uch, asi neznáte nějaké dobré zaklínadlo proti bolesti, co? Severus zná jedno opravdu skvělé...“

Hermiona opravdu vykouzlila něco, co bolest trochu otupilo, ale nebylo to ani zdaleka tak dobré, jako Severusovo kouzlo.

„Tak kdo ti to udělal?“

Harry se otřepal už jen při tom pomyšlení: „Nott. A neříkejte, že jste to věděli. Řekl jsem vám, že mu nevěřím, pamatujete?“

Ron s Hermionou byli až příliš dobří přátelé na to, aby mu to připomínali a Harry to popravdě ani nečekal, ale chtěl se ujistit.

„Kde teda je?“ zeptal se Ron bojovně.

„V uličce vedle obchodu s famfrpálovými potřebami,“ zalapal po dechu Harry a trochu od Hermiony odstoupil. Cítil se hrozně, když si uvědomil, co uvidí. „Ehm... je v dost hrozném stavu.“

„Však si to taky zaslouží,“ řekl Ron při pohledu na Harryho ruku když vykročili směrem k uličce.

Harry sebou škubl při pomyšlení, co mohly jeho temné síly způsobit, ale měl vědět, že jeho přátelé budou vždy stát za ním. „Neobviňuj se za to, co se stalo, Harry,“ ozvala se Hermiona, když viděla v jakém stavu Nott je. „Zaútočil jako první. Měl si právo se bránit.“

„Ano,“ Harry nebyl rád za to, co udělal, ale neobviňoval se. Ne tak, jak se Hermiona bála. „Asi se k Severusovi nedostaneme bez toho, aby nás někdo viděl, takže bychom ho měli někam ukrýt. Jo, a nedotýkejte se toho dvojitého galonu, je to přenášedlo...“

Hermiona položila na galeon převrácený kotlík, aby se ho někdo náhodou nedotkl.

Ron zašel ještě dál do uličky a našel zadní vchod do obchodu, který byl zavřený už když byli v Prasinkách poprvé. Alohomora nefungovala. „Musí to být chráněné.“

„Ne pro mě,“ řekl Harry. A hůlkou dveře otevřel. Věděl, že to otec pochopí.

Ron zatáhl Notta dovnitř a odmítl Harryho pomoc. A dobře udělal, vzhledem k tomu, v jakém stavu byla momentálně jeho ruka. Ale i tak, Harry věděl, že okolo nesmí nechat žádné známky toho, co se stalo a chtěl zvednout Nottovy boty a ponožky, aby je mohl hodit dovnitř. Hermiona chtěla, aby to nechal na ní, ale když viděla ten humus, rozhodla se místo rukou použít levitační kouzlo.

Harry se mírně, ale vděčně usmál a podíval se zpět na místo, kde jen před chvílí ležel Nott. Prostor mezi budovami byl stále pokrytý rozbitými vajíčky. Harrymu z toho pohledu bylo zle. A nebo to možná byla ta spálenina z které mu bylo špatně. Prostě věděl, že není v té nejlepší formě. Právě teď se cítil, že by dokázal prospat celé měsíce.

Uvažoval o použití Scoufgify, ale potom si uvědomil, že ta vajíčka možná bude potřebovat na to, aby Nottovi vrátil nohy zpět, pokud to teda vůbec půjde. Harry na to už déle nechtěl myslet, ne teď, a odvrátil se. Nezáleželo na tom, jestli je tam ještě chvíli nechá. Nikdo, kdo by ty vajíčka viděl, by si neuvědomil, co jsou vlastně zač.

Hermiona právě ukládala do jednoho rohu jeho balíček z Medového Ráje a on si uvědomil, že ho musela najít někde na ulici. Byla to opravdu jen hodina, co ty sladkosti pro Draca kupoval? Zdálo se mu, že je to už několik týdnů. Bl roztřesený, potřeboval si sednou, ale ještě nemohl. Musel se ujistit, že jsou v bezpečí.

Ne, že by Harry věděl, co dělat. Potřebovali Severuse.

„Hermiono, půjdeš pro mého otce, dobře? Po cestě mu všechno povyprávíš. Ron a já se zatím ujistíme, že Nott bude stále v bezvědomí,“ Harry se odmlčel a zamyslel se. „Řekni mu, aby si vzal Veritasérum. Nott se snažil prodat Draca Luciusovi. Vsadím se, že ví, jak ho usvědčili a pravděpodobně i to, kdo zabil Pansy...“

V momentě, kdy odešla, Harry zamkl dveře, potom vyčaroval pomocí hůlky několik ze svých nejsilnějších obranných kouzel. Nemyslel si, že by se ukázali Nottovi 'přátelé', ale raději se ujistil, že kdyby i chtěli, narazí na několik velmi nepříjemných překvapení.

A to i kdyby se měl v okamžiku kdy skončí cítit ještě slabší. Procvičování kouzel s hůlkou nebylo v Devonu tak vyčerpávající, jako teď. Možná to ale bylo jen tou popáleninou.

A nebo to bylo všemi těmi pocity. Křikem v hadím jazyce. Přesně tak, jako v jeho věšteckém snu. V tom, který si nepamatoval, ten, o kterém mu řekl otec...

Teď, když měl možnost porozhlédnout se okolo sebe, všiml si, že jsou v zaprášené, roky nepoužívané místnosti. Zdálo se, že ten, kdo ji opustil, měl na spěch – nechal tu tucty prázdných krabic a podobného haraburdí. Okolní místnosti byly v podobném stavu a zdálo se, že na straně do ulice nebyla žádná výloha jen obyčejné dveře. Harry je také začaroval a znovu hůlkou. Tohle poslední kouzlo ho unavilo ještě víc a on se nejistě přesunul k Ronovi.

Nott se díky bohu ještě namohl. Harry si nebyl jistý, jestli by ho dokázal ještě začarovat. I bez hůlky. Zhroutil se na kobereček u stěny a opatrně, tak aby se někde neotřel o zraněnou ruku, se opřel. Snažil se na ní nedívat. Něco v té spálenině ho nutilo svírat prsty stále víc a víc až je měl skoro v pěst. Nedokázal je ale natáhnout. Když se o to pokusil, tak to ukrutně bolelo a po čase to vzdal.

Po prvním pokuse vedle sebe uslyšel divný zvuk.

„Pro Merlina, rád bych ti nějak pomohl,“ řekl Ron, který ještě pořád stál. Dával pozor, hůlku v ruce, pozornost upřenou na Nottovo nehybné tělo. „Moje léčící kouzla jsou, ale strašná. Nedokážu vyčarovat ani to, které před tím použila Hermiona. Promiň.“

„Severus to napraví,“ pokrčil rameny Harry a snažil se pročistit si mysl. Stále myslel na to, jak hrozné je, že Nott zničil prsten jeho matky. Nemělo by ho to tak zasáhnout, opravdu ne. Ten prsten dostal až tento rok, takže by na něm neměl tak lpět, ne? A teď měl otce. Skutečnou osobu, která tu byla pro něj, milovala ho. Co byl v porovnání s tím nějaký prsten?

No i tak jej z toho stále bolelo srdce, stejně jako ho bolela i zčernalá ruka. V očích se mu začaly objevovat slzy. Musel se o těch myšlenek nějak odpoutat. „Takže teď je to mezi tebou a Hermionou zase v pořádku?“

„Ano, myslím, že ano.“ Ron se pokusil o úsměv, ale bylo to takové strojené. „Tvůj otec mi za tohle zadá dalších deset tisíc vět, tím jsem si jistý. Ne, že bych si je nezasloužil. Neměli jsme tě nechat samotného.“

„Nenechali, já jsem odešel od vás.“

„Ano, ale my jsme se neměli líbat tak, aby sis myslel, že nás musíš nechat o samotě.“

„Já jsem vám přeci řekl, abyste se políbili a dali dohromady, Ronalde.“

Ron se zasmál. „Bude to skvělé, když mě tak přestane oslovovat. Už mi z toho bylo zle.“

„Ale bylo to celkem užitečné, přesně si věděl, když byla naštvaná.“

„Pravda...“

Pak znovu ztichli a Harry zatínal zuby bolestí, kterou cítil vně i uvnitř.

„Bude ale dobré se konečně dozvědět, co se stalo v Sovinci,“ řekl po chvilce Ron. „A... och... do prčic. Myslím, že budeš rád, když bude Malfoy... Draco... zproštěn všech obvinění, co?“

„Opravdu ho vyhodili neprávem. Bystrozorská zpráva potvrdila, že to neudělal... doufám, že z něj dostaneme celou pravdu a přiznání, nebo cokoli, co školní radu přinutí povolit Dracovi další studium. Vím, že ze začátku roku Pansy opravdu napadl, ale to si už dávno odpykal.“

„Bylo to ale pěkné být chvíli bez toho jeho předvádění.“

Harry přikývl, chápal, co tím Ron myslí. Kdysi se hodin s Dracem taky obával. Ale věci se změnili a Ron se na to bude muset zvyknout. „Až bude volný, párkrát mě určitě přijde navštívit do věže.“

„A nepochybně bude chodit s námi.“

„No, ve Zmijozelu nemá moc přátel.“

Ron se zamračil. „Pokud si si jistý, že proti Hermioně nic nemá, tak myslím, že budu schopný ho vystát.“

„Nemá. V tomto mi důvěřuj. Ale budu ho povzbuzovat i v tom, aby se s ní i spřátelil, na to si budeš muset zvyknout.“

„Harry...“

„Nemyslíš si snad, že by bylo pro Draca lepší, kdyby začal věřit, že kouzelníci z mudlovských rodin jsou rovnocenní? No, jak jinak to má zjistit, než že se z jedním z nich skamarádí?“

„No ano,“ zaksichtil se Ron.

Z venku se ozvaly zvuky a přerušily Harryho odpověď. „To bude Severus s Hermionou.“ Vstal, aby je pustil dovnitř a v duchu si přál, aby nebyl býval použil na ochranná kouzla hůlku... a nejen proto, že by to mohlo naštvat otce, ale i proto, že ho jejich zrušení ještě víc vyčerpá. A právě teď si nebyl jistý, jestli to zvládne.

Ale přeci jen to zvládl, když mu z toho bylo zase o něco hůř.

„Impozantní ochranné kouzla“ řekl Snape s náznakem otázky v hlase, když vstoupil.

„Vím, že si mi řekl, abych se choval slušně, ale...“ Harry si odkašlal a rozhodl se, že mu to poví co nejrychleji. „Podívej, cos čekal? Nott mě chtěl prodal Luciusi Malfoyovi! Měl přenášedlo...“ V tom ho napadla hrozná věc. „Nemůžeme ho tam venku nechat. Teda, není to kus haraburdí. Někdo to určitě najde a zvedne. Teda když to uvidí. Je to pod jedním z kotlíků...“

„Slečna Grangerová mi ho ukázala.“ Snape přeletěl pohledem Nottovo nehybné tělo, potom kouzlem jemně zvedl Harryho poraněnou ruku. „Pan Nott může být rád, že jsi mu neudělal něco horšího.“

Harry odvrátil pohled, teď si víc než kdykoliv jindy přál, aby nedržel v ruce hůlku, když to proklaté kouzlo vypustil z úst.

Snape velmi opatrně vyhrnul Harryho rukáv a prohlížel si linii, která ohraničovala spálenou kůži od té netknuté. „Tuhle kletbu znám. Bude těžší to vyléčit, ale půjde to.“

„Poznáváš ji...“ Harry polkl. „Och, je to kletba smrtijedů?“

Z výrazu otcovy tváře bylo Harrymu jasné, že i on ji použil. Velmi, velmi dávno, ale použil.

„Je navrhnuta tak, aby popálila jen určitou část. Dobrá věc, když mohlo chytit i tvé oblečení.“

Popálila jen určitou část, takže když smrtijedi mučili lidi, uměli to zastavit těsně před tím, než je zabili. Zježily se mu chlupy na rukou – teda tam, kde nebyl spálený.

„Jinak v pořádku? Kde máš brýle?“

„Jsem v pořádku. To oko je už o hodně lepší, tak jsem je sundal. A ani mě nebolí hlava.“
Harry polkl a do očí mu vyhrkly slzy. Sám sobě namlouval, že je to z té příšerné bolesti v ruce. „Ten... ten prsten je ale nenávratně pryč. Nott ho zničil. Uvědomil si, že potřebuju vidět hada...“

Mistr lektvarů přejel hůlkou nad Harryho zaťatými prsty a mumlal při tom zaklínadlo, které použil před několika měsíci – to, kterým přiměl prsty, aby zapomněli na bolest. Zaklínadlo použil i na dlaň a zápěstí a tehdy se Harryho prsty sami od sebe trochu uvolnily.

„Zničené nervy je nutí se stahovat,“ vysvětlil mu Snape. „Tvoje nervy se v této chvíli uvolnily, když nemyslím, že mělo zaklínadlo stejný účinek jako tehdy.“

„Velmi mírně řečeno.“ mumlal si Harry, ale potom si uvědomil, jak nevděčně to vyznělo. „Teda chtěl jsem říct, že ještě pořád trochu bolí. Ne moc. Teda chtěl jsem říct... tvoje kouzlo pomohlo.“

„Za chvilku budeš v nemocničním křídle a tam se ti dostane odborné pomoci“ ujistil ho Snape, když jeho hlas stále neztratil ten tázavý podtón.

„Ó ano, nemůžu se dočkat!“ vyletělo z Harryho. „Chci ale vědět, co ví Nott.“

„Bude těžké plánovat něco bez jeho odpovědí a já to já nechci dokud je nedostaneme. Ale před tím bych rád věděl, jak si se z toho dostal bez prstenu.“ Ještě než stačil Harry cokoliv říct, Snape prudce přikývl. „Ach ano, samozřejmě. To tričko, které si dostal od Draca na Vánoce. Štěstí, žes ho měl dnes na sobě.“

A jako by si až teď uvědomil, jak blízko byl dnes Harry k pohromě, Snape ho sevřel v tuhém obětí a rukama ho hladil po zádech.

„Pořád jsem ještě musel odvést Nottovu pozornost, aby něco nevytušil.“ Harry cítil, že o tom musí někomu říct, jinak se stane něco hrozného. Ještě něco hrozného. „Pamatuješ na nebelvírskou podobu trika když jsem odcházel? Musel jsem ji změnit... bál jsem se, že si Nott všimne, že si rozepínám bundu a sváže mě dřív než dosáhnu na knoflíky...“

„Už je to dobré, Harry,” utěšoval ho Snape.

„Ano,“ uvolnil se nakonec Harry, opřel se o otce a zhluboka dýchal. Teď pro něj byla ztráta matčina prstenu méně bolestivá. Alespoň o něco.

Snape se trochu pohnul a podíval se okolo sebe. „Možná jsem měl dovolit Dracovi jít spolu se mnou a slečnou Grangerovou. Dost na tom trval, ale když jsem nevěděl nic o situaci ve které se nacházíš, nechtěl jsem ho zbytečně vystavovat nebezpečí.“ Mistr lektvarů se odkašlal. „Když se zdá, že ty jsi to zvládl celkem dobře.“

Harry cítil, jak ho uvnitř zalévá teplo. Nebyl si jistý, jestli to bylo pochvalou nebo z toho, že Draco chtěl přijít a pomoci.

„Profesore Snape“ přerušila ticho po několika minutách Hermiona. „Nottovo dýchání se změnilo.“

„Ach, povinnost volá.“ zamrmlal Snape, ale i tak ještě jednou poplácal Harryho po rameni. A políbil jeho černé neposlušné vlasy. Harry by se obešel i bez té poslední části... kdyby to alespoň Snape neudělal před ostatními.

Ne, že by se z něj Ron a Hermiona dělali srandu. Věděli, líp, než kdokoli jiný, co pro něj znamenalo mít otce.

Až dosud Snape nevěnoval Nottovi příliš pozornosti. Teď, když si ho zblízka prohlížel, řekl: „Samozřejmě, slečno Grangerová, už vidím, co jste tím myslela.“

Harry si domyslel, že mluví o faktu, že Nottovi tak trochu chybí nohy.

Snape se otočil ke svému synovi. „Mám takový pocit, že standardní kouzlo želatinových noh by nemělo mít takový účinek.“

„Ano.“ slyšel se Harry odpovídat. Nebyl nervozní, ne doopravdy. „Ehm, no, to s těmi vajíčky byla vážně nehoda. Nebyl jsem si jistý, jestli bude moje pravá ruka schopna vypustit magii a tak jsem použil levou a s tou nemám takovou praxi v držení hůlky.“

Snape zvedl obočí. „A to si i během útoku myslel na to, jak zakrýt fakt, že čaruješ bez hůlky?“

Harry zčervenal nezaslouženou pochvalou. „Eee, no to ne. Tak trochu ze zvyku jsem ji vytáhl. Zkrátka nejsem zvyklý kouzlit bez toho, abych ji neměl v ruce.“

„Aha.“

„Taky jsem hůlkou předvedl expeliarmus. Nejsem si ale jistý, jaký to mělo účinek, teda až na to, že jsem jeho hůlku nikde nenašel.“

„Ale ty ochranná kouzla na dveřích nebyly náhodou.“

„Ne, pane.“ Odvětil Harry potichu.

„Dobrá práce, Harry.“ Když ale Snape obrátil pozornost z Harryho na dva studenty před ním, zamračil se. „Když bych byl raději, kdyby si v tom nebyl sám.“

„Neviň je z toho. Já jsem od nich odešel. Byla to moje chyba. Vlastně jsem přemýšlel nad tím, že půjdu za nimi, ale řekl jsem si, že Notta zvládnu sám. Což byla nakonec i pravda, i když to ode mně bylo trochu nezodpovědné.“

Snape sjel pohledem ze svého syna na Nottovy splasknuté nohavice a zpět. „Trochu?“

„Dobře. Tak úplně. Je mi to líto, pane.“

„Přestaň s tím pane.“

„Ano, pa...“ Harry si odkašlal. „Hmm, jasně, tati.“

Snape na něj jen hleděl. „Ale i tak si si vedl dobře.“ Rychle zabezpečil budovu dalšími kouzly a otočil se zpět k synovi. „Je nepravděpodobné, ale ne nemožné, že by tu pana Notta někdo hledal. Teď zpět k jeho výslechu. Omráčil si ho bez hůlky, že? Kouzlo tedy zruším já. Už tak nevypadáš zrovna nejlíp.“

„Jsem v pořádku...“

„Utržil si těžké zraněni a potom si musel čarovat tak, jak je na tomto světě schopný jen málokdo. Tvoje zdravá ruka se třese a v obličeji si zelený. Kdybych nepotřeboval okamžitě vědět proti čemu stojíme, byl bys v tuto chvíli na cestě na ošetřovnu!“

Harry pod tou tirádou viděl lásku, která ji podnítila a bez dalšího slova odporu si sedl. „Potom od tebe bude milé, když to kouzlo zrušíš ty.“ A tati? Mám tě taky rád – dodal téměř, ale věděl, že by Snape moc neocenil, kdyby to řekl před dvěma Nebelvíry.

Snape se jemně usmíval, když si přivolával kus sloupu, který mu momentálně posloužil jako židle. Až když se usadil, dlouhé nohy natažené před sebou, namířil hůlkou na bezvědomého hocha. „Finite Incantatem.“

Nott se probudil se stejným křikem, který vydával těsně před tím, než 'omdlel'.

„Ano, to je škody,“ řekl bez špetky soucitu Snape.

Chlapec na zemi sebou trhl a rukama opírajícími se o zem se posadil. „P-p-profesore Snape?“

„Možná byste mi mohl vysvětlit, proč jste si myslel, že přežijete takový nechutný útok na mého syna, pane Notte!“

Z Nottova obličeje se vytratila i ta poslední kapka barvy a upřel svůj pohled na ředitele své koleje. „Nemohl jsem tušit, že mi udělá tohle, nebo ano?“

Snape se teď tvářil opravdu zlomyslně. „Mluvil jsem o sobě. Jak jste si mohl myslet, že přežijete můj hněv? Je to můj syn, pane Notte. Můj syn.“ Snape se podíval na Rona a Hermionu, jakoby jim chtěl naznačit, aby jej teď nepřerušovali. „Nemůžete být takový ignorant, abyste si neuvědomoval, že jsem už zabil a to i kvůli malichernějším důvodům.“

Harrymu se stáhly útroby a i když si byl téměř jistý, že jeho otec Notta nezabije... ta druhá část jeho proslovu byla pravdivá. Snape už zabil. Harry se snažil na to nemyslet.
Nott zesinal. „Jste učitel! Nemůžete...“

„Jsem smrtijed, pane Notte. Fakt, že už nejsem nadále ve službách Voldemorta jen těžko změní význam toho slova. A myslím, že vy přesně víte, co to slovo znamená.“ Snape přiložil hůlku na Nottovu ruku a začal koncem kreslil výsledek zaklínadla Morsmordre.

Harryho neblahé pocity vystoupily na povrch, když jeho otec švihl hůlkou a přivolal k sobě několik rozbitých skořápek a pustil je Nottovi do obličeje. Chlapec se je snažil setřást. „Nelíbí se ti?“ Zeptal se celkem klidně Snape. „Škoda, když už každou chvíli přijdeš i o ruce. Harry, předveď mu, prosím tě, skořepinové kouzlo na ruce...“

„Počkejte!“ zařval Nott a zamával rukama, jakoby chtěl Harryho odehnat. Tím ale ztratil rovnováhu a znovu skončil na zádech, vzápětí se opět vytáhl do sedu.

Ron ztuhl a hůlkou namířenou na Notta.

Ale Nott už dál rukama nemával. „Prosím, ne! Všechno vám povím...“

Harry zachytil otcův výraz a pochopil. Teda tak trochu. Ve skutečnosti nechtěl Nottovi vyhrožovat, ale nebyla cesta. „Proč bych měl věřit byť i jednomu slovu, které vyjde z tvých prolhaných úst?“

„Vypiju sérum pravdy“ vykřikl Nott s rozšířenýma zorničkami. „Jen mi neměň ruce na vajíčka, Pottere!“

„Hmm, tak on vypije sérum pravdy...“ pronesl zamyšleně Harry a nechal to Snapea, aby přiznal, nebo taky ne, že má u sebe nelegální zásobu.

Snape nadzvedl obočí. „Och, to určitě udělá. Ani se nemůžete spolehnout na své rodiče, že za vás odmítnou, že ano, pane Notte? Věřím, že už jste dosáhl dospělosti. Jak příhodné.“

Nott ztěžka polkl, jakoby se až teď uvědomil do čeho se dostal. „Ech...“

„To kouzlo, Harry!“

Harry vytáhl hůlku a namířil, jakoby chtěl druhého chlapce proklít.

Nott bleskově otevřel ústa – jako ryba na suchu.

Snape se jen temně uchechtl a ze záhybů na plášti vytáhl flakónek plný čiré tekutiny. Přes Nottovy chvějící se ústa mu nakapal přesně tři kapky a potom počkal, než elixír zabere. „Takže, kdo shodil slečnu Parkinsonovou ze Sovince, pane Notte?“ zeptal se tichým hlasem bez jakékoliv výhrůžky.

Nottovy zorničky byly rozšířené, pohled nesoustředěný. „Já.“

„Jak?“

Nott několikrát zamrkal. „Strkal jsem do ní Dracem Malfoyem dokud ji svým tělem neshodil z otevřeného okna.“

„Proč byl pan Malfoy v bezvědomí?“

„Zakleli jsme ho když se v komoře líbal s Pansy.“

„Koho myslíte tím my?“ tlačil na něj Snape.

„Já-my-já“ Nott se zhluboka nadechl a potom se začal dusit. „Já-my-jsme začarovali, začarovali jsme Pansy, oba jsme přikryli neviditelným pláštěm, který sebou přinesl Malfoy a propašovali jsme je do Sovince. Já-my jsme Pansy znovu zakleli, Corpus Aqueous. Já-my jsme do ní strkali Malfoy dokud nespadla a potom jsem já-my použili přenášedlo, ale ono nefungovalo...!!!“

Harry svému otci rty naznačil – kdo my?, ale Snape skoro neznatelně zakroutil hlavou.

„Lucius Malfoy ti dal to přenášedlo?“ Nott přikývl. „Proč?“

„Mělo k němu vzít Draca Malfoy,“ zašeptal Nott stále lapajíc po dechu. „ať už to bylo kdekoliv.“ Nott se narovnal a začal si hrát se svými prázdnými nohavicemi. „Instrukce pana Malfoye. Chtěl, aby Draco byl obviněný z vraždy a vyloučený z Bradavic, kdybychom ho neuměli dostat ze školních pozemků.“

Přesně jak jsem si myslel, znovu naznačil Harry a letmost podíval na své přátele, kteří na Notta nevěřícně zírali. Ale dávalo to smysl. Až teď si plně uvědomili, jak byl Lucius na Draca naštvaný a rozhněvaný.

Snapeův pohled ztvrdnul, jakoby se na něco připravoval. „Zabili jste slečnu Parkinsonovou proto, že se snažila uniknout temnému Znamení a službě pro Voldemort?“

Nott se drsně zasmál. „Ne.“

„Tak jaký byl motiv dopisů, které slečna Parkinsonová posílala Dracovi?“

„Nevím.“

Když Snape změnil otázku, usadil se mu na tváři smutný výraz. „Proč tedy slečna Parkinsonová posílala Dracovi dopisy?“

„Souhlasila.“

Harry zamyšlením svraštil čelo, ale byl to Snape, který položil otázku, která vytanula na mysl všem přítomným. „Souhlasila s čím?“

„Že vypije Elixír lásky, který ji přesvědčí, že je do Draca opravdu zamilovaná.“

Snape povytáhl obočí a Hermiona zalapala po dechu a chytila Rona za ruku. „Elixír lásky? To je hrozné...“

„Ticho, slečno Grangerová“ ozval se Snape. „Pane Notte, shrňte mi všechny rozhovory, které vedly k rozhodnutí slečny Parkinsonové.“

Nott se přestal hrát s nohavicemi a znovu se opřel o ruce. „Pansy Malfoye nenáviděla a chtěla se pomstít za to, že ji poslal do nemocnice u Sv. Munga. Znemožnil ji před všemi Zmijozelskými, když si místo Temného Pána vybral Harryho Pottera. Chtěla ho zabít. Já-my jsme jí řekli, že máme tajné instrukce veřejně Draca zabít. Vyhodit ho za Sovince, aby každý viděl, jak naložíme se zrádci jako on. Chtěla se přidat. Pansy řekla, že udělá všechno proto, aby mohla být tou osobou, která ho za Sovince shodí.“

„Proč jste navrhli, aby slečna Parkinsonová užila elixír lásky?“

Nott zlehka pokrčil rameny a na tváři se mu objevil neidentifikovatelný výraz. „Já-my jsme museli Malfoye dostat ze sklepení jestli jsme ho chtěli poslat jeho otci. Pořád jí psal... zdálo se, jakoby mu na ní tolik záleželo, že by byl ochotný podstoupit to riziko. Pansy mu chtěla letaxem poslat dopis, aby se s ní setkal mimo Snapeův byt. Pokud ale chtěla, aby ochranné kouzla nezjistila její pravé úmysly, musela vypít elixír lásky ještě před tím, než mu ten dopis napsala. A ona souhlasila.“

Harry myslel na to, jak byl Draco přesvědčený Pansyinou pravou láskou k němu a pochopil.

Zdálo se, že Snape také. „Proč jste jí nikdy nedali protilék?“

Nott se spokojeně usmál. „Neustále o něm mluvila. Slintala nad ním a stále sebou nosila jeho dopisy a prakticky uctívala šperk, který jí daroval na Vánoce. Elixír, který jsem použil, měl v sobě i kouzlo zapomnění, takže úplně zapomněla no to, že když se s Malfoyem setká, zabijeme ho,“ Nott se usmál „byla perfektní návnadou. Nakonec přišel, ne? Hádám, že si pořád ještě myslí, že ho milovala.“

Hermiona znovu zalapala po dechu ale tentokrát si stihla zakrýt pasu dřív, než ji Snape stihl pokárat.

Mistr elixírů chvilku přemýšlel. „A kdy jste se rozhodli slečnu Parkinsonovou zabít?“

„Už na začátku.“

„Důvod?“

„Koho jiného? Malfoy měl motiv. A kromě toho jsem-jsme Pansy slíbili, že to ona ho zabije. Byla by naštvaná, když bychom ho poslali přenášedlem k jeho otci. Mohla začít mluvit. Bylo jednodušší ji zabít.“

„Ale přenášedlo nefungovalo. Co se stalo?“

„Ten pitomý amulet, to se stalo,“ řekl Nott a divně se pohnul, jakoby se snažil ohnout neexistující končetiny, „já-my jsme to teplo cítili po celou dobu kdy jsme ho táhli do Sovince, ale potom, když jsme se snažili použít přenášedlo, se rozžhavil. Začala z něj proudit magie. Zelené záblesky. A přenášedlo se pokazilo.“

„Takže jste se pokusili dostat Draca ze školních pozemků. Jaký byl plán?“

„Přemístit se s ním na Malfoy Manor, kde na něj čekal jeho otec.“

Snapeův hlas byl o oktávu hlubší a jeho slova čím dál tišší. „Už se umíte přemisťovat, pane Notte? Pokud si dobře pamatuji, ještě jste neprošel ministerským testem.“

„Neumím přijít na tu fintu.“ Zamumlal Nott.

„Tak jak jste ho potom chtěl přemístit?“

„Já... my... já...“ Nott začal opět lapat po dechu, až si nakonec přiložil ruce na hrdlo a trhajíc sebou si do něj zaryl nehty.

Snape ho dlouhou chvíli jen nehybně pozoroval. „Vaši společníci se, ale přemisťovat umí. Nemám pravdu, pane Notte? Sedmáci?“

Nott spadl na záda a začal se svíjet.

„Ach...“ Snape si sám pro sebe téměř nepostřehnutelně přikývl. „Vidím. Tak na jinou strunu, pane Notte. Co se stalo s ochrannými kouzly na Sovinci?“

Nott se zhluboka nadýchl a znělo to úplně stejně, jako když se někdo vynoří nad hladinu. „Pan Malfoy je zrušil. Ještě dříve toho dne tam zašel a všechny je zrušil. Řekl, že jako jeden z členů Rady to může udělat a nikdo na to nepřijde. A když ho někdo uvidí v Sovinci... no, má právo pohybovat se po škole.“

Snape přikývl, jakoby to potvrdilo jeho předchozí domněnky. „Když se přenášedlo pokazilo, proč jste nechali Draca Malfoye povalovat na školních pozemcích místo toho, aby jste se s ním přemístili?“

„Já-my jsme se dozvěděli, že si někdo všiml Pansyiného těla. A uvědomili jsme si, že to bude trvat jen několik minut než začnou prohledávat pozemky. S mapou i osobně. A s tím amuletem nefungovali ani naše kouzla, kterými jsme ho chtěli zaklít. Nic magického nefungovalo.“

Snape se mělce nadechl a ruce se mu sevřely v pěsti, ale když promluvil, byl jeho hlas vyrovnaný a klidný. „Řekněte mi o mapě.“

„Byla to magická mapa. Pan Malfoy řekl, že zajistí, aby nás na ní nebylo vidět.“

Takže jste to byli vy, kdo zařídil, aby to na mapě vypadalo, jakoby slečnu Parkinsonovou zavraždil Draco Malfoy.“ Řekl, spíš zkonstatoval, Snape.

Hermiona s Ronem si vyměnili nechápavé pohledy. Potom oba civěli na Harryho, jakoby se ho ptali: 'je něco, co jsi nám zapomněl říct, kamaráde?'

Harry se na ně jen plaše usmál.

Ron se trochu odfrkl. Hermiona na Harryho jen nesouhlasně hleděla, neměl před nimi něco takového tajit.

„Zařídil to pan Malfoy.“ Řekl Nott.

„Jak?“ vyštěkl Snape.

„Lucius Malfoy o mapě věděl. Skrk ji během turnaje tří škol zabavil Harrymu Potterovi. Potom se ztratila. Pán nám řekl, že ji Brumbál pravděpodobně Skrkovi sebral. Řekl, že mapa ukazuje každou osobu v Bradavicích a nikdo by nevěřil, že Draco Pansy shodil, pokud by to tak neukázala sama mapa. Řekl, abychom to narafičili tak, že z okna vystrčí Pansy Dracovo tělo.“

Harry se nedokázal udržet: „Lucius věřil, že se bude Brumbál dívat na mapu v tom okamžiku, kdy se vražda stane?“

„Skrk a pan Malfoy neměli mapu dostatečně dlouho. Mysleli si, že by mohl existovat nějaký způsob, jak na mapě ukázat minulost a pokud to je to jedna z možností, tak Brumbál bude vědět jak. Takže mapa musela ukázat, že vraždu spáchal Draco.“

„A neukázat, že jste tam v tu dobu byli i vy.“ doplnil Snape. „Proč vás mapa neukázala, pane Notte?“

„Pan Malfoy nás to ráno, kdy rušil kouzla na Sovinci, začaroval.“

Snapeovi se zúžily zorničky: „Řekněte mi víc o tom kouzle.“

„Skrk a pan Malfoy ho vytvořili potom, co Červíček řekl, že se o to pokoušeli i James Potter a Sírius Black...“

Harry zatnul pěst na své nezraněné ruce a po tisící si přál, aby v tu noc nenechal Červíčka na živu.

„-zaklínadlo bylo dlouhé,“ pokračoval Nott, „v latině i ve francouzštině. A všichni jsme z něj onemocněli. Ale to až později. Pan Malfoy řekl, že to byl vedlejší účinek. Dopředu nás varoval.“

„Proč se choroba rozšířila i na ty, kteří nebyli kouzlu vystaveni?“ Snape vypadla zmateně, ale Nott mu to okamžitě objasnil.

„Pan Malfoy řekl, že by to vypadalo moc podezřele, kdybych-chom byl-i jediní, kdo onemocněl. Takže mi-nám vysvětlil příbuzné kouzlo. Pak řekl, že ho mám-máme použít na dveře klubovny hned po tom, co mu doručíme Draca. Tak každý, kdo následující den prošel dveřmi ochořel. Ale z mapy nezmiznou, řekl. Taky řekl, že nechce, aby se někdo dozvěděl, že je možné mapu oklamat.“

No, tak to by vysvětlovalo, proč byli všichni Zmijozelové kromě Snapea, Draca a Harryho nemocní, pomyslel si Harry. Harry ještě v klubovně nebyl a Draco tam nebyl už celé měsíce. A Snape se tam, samozřejmě, raději přenášel letaxem, než chodit dveřmi.

„Harry, máš nějaké další otázky?“

Harry nezaváhal: „Jak tě Lucius Malfoy přesvědčil, aby si podstoupil všechny ty problémy i tu nebezpečnou chorobu, jako byla tahle?“

Nott zavrčel. Buď účinky Veritaséra slábly, nebo byl Harry slabší tazatel, Nott nebyl tak poddajný jako byl se Snapem. „Jak myslíš, Pottere? Penězi a mocí. Poděkováním Temného Pána. Chtěli z Malfoye dostat všechny informace. O tobě. O Snapeovi. O temném Znamení a proč je Snape stále při smyslech, když už by se měl dávno zbláznit z neodpovídání na volání Temného Pána.“

„Proto si se se mnou chtěl přátelit? Kvůli informacím?“

Nott zkroutil rty. „Myslel jsem, že by si mohl být cestou k Malfoyovi. A když ne, mohl ses prokecnout. Což si nakonec i udělal tím, jak si pořád zíral na ten prsten. A když by všechno ostatní selhalo, myslel jsem si, že by mohl přijít čs, kdy bys byl sám a nechráněný a já bych mohl odevzdat panu Malfoyovi alespoň tebe.“

Snape si pohrával se svou hůlkou, Harry pochyboval, že je jeho otec tak uvolněný, jak by se na první pohled mohlo zdát. „Proč si myslíte, že by přenášedlo ještě fungovalo, pane Notte?“

„Tehdy ho blokoval ten amulet,“ řekl Nott a znovu se vrátil ke svému povolnějšímu já, „stejně jako zablokoval i jiné kouzla.“

„Nějaké jiné otázky, Harry?“ Když chlapec zavrtěl hlavou, Snape se otočil k ostatním studentům: „Slečno Grangerová? Pane Weasley?“

Ron měl ruku okolo Hermioniných ramen. Ani jeden z nich se nechtěl na nic ptát.

„Velmi dobře, potom je tedy čas to tu ukončit.“ Snape vstal a bez varováni namířil hůlkou na Theodora Notta.

„Né!“ zalapal po dechu Harry.

„Stupeny,“ řekl Snape, který vzápětí nadzvedl obočí a civěl na svého syna, „čekal si něco tak trochu... násilnějšího, nemám pravdu?“

„Uhm..“ Zahanbený Harry nechtěl připustit, že se tak trochu bál, že uslyší ta dvě neslavná slova – AVADA KEDAVRA. Ale Snape by Notta přece nezabil dříve než zjistí. Kdo jsou ti ostatní ze záhadného my... „Uhm, proč si netrval na tom, aby ti řekl, s kým pracoval?“

„Protože nemohl. Způsob, kterým mluvil... rozeznal jsem vzor. Je pod Fideliem, částečným. Můj odhad je, že se spolu se svými 'kamarádíčky' začarovali navzájem, aby nemohli vyzradit plán ani jeden druhého. Ale protože nejsou dostatečně zdatní zvládnout takovéto komplikované kouzlo, brání to panu Nottovi jen v odhalení jejich identity – toho nejdůležitějšího – ale nebrání mu to v prozrazení všeho ostatního.“

Hermiona si odkašlala. „Nezačaroval by je Lucius Malfoy Fideliem, pane? Aby se ochránil?“

„Nepochybně by tak učinil po úspěšném konci celého komplotu. Do té doby je ale potřeboval volné, aby mohli navést ostatní. Dnešní události jasně dokazují, že Lucius se schopný čehokoliv, jen aby dostal Draca.“

Harry si povzdychl. „Když neumíme Notta přinutit, aby nám řekl s kým pracoval, tak co potom uděláme? I kdybychom dokázali, že je Draco nevinný, stále by se nemohl vrátit do Zmijozelu. Ne, dokud nebudeme vědět, kdo za tím stojí.“

„Myslím, že to nejlepší, co teď mohu udělat, je jít si zdřímnout.“ řekl Snape.

„Co?“

„Prosím?“

„Huh?“

Snape přešel pohledem po všech Nebelvírech až se zastavil na Harrym. Potom řekl dvě slova. Jen dvě slova, ale Harry pochopil.

„Pravdivé sny.“

„Aha.“

Když Harrymu zapadlo vše tam, kam mělo, dával ten návrh smysl. Snape se na mapu díval spolu s ním v momentě, kdy 'Draco' shodil Pansy ze Sovince. A na co jiného by Pravdivý sen byl než na to, aby ti ukázal cos viděl, ale nepamatuješ si to? Snape viděl celou mapu. Podrobně si ji prohlížel, hledal nějaké známky toho, co se dělo.

Pravdivé sny mu ukážou nejen to, co na mapě viděl, ale i to, co na ní neviděl.

Pravdivé sny mu ukáží, kdo tam nebyl.

Ale i tak... Harry vzhlédl: „Měl bych to udělat já, tati. Taky jsem tu mapu viděl. A nemám tvoji... eeé, teda, jsem proti vrbence odolnější než ty, nemyslíš?“

Snapeovi se trochu zvlnily koutky náznakem úsměvu, jakoby si cenil, že Harry před ostatními nezmínil jeho problém se závislostí. „Ten elixír jsem použil už více než stokrát a naučil jsem se zaměřit své sny na to, co potřebuji vidět. Musel jsem, abych mohl dělat svou práci jako špeh. A taky jsem si mapu prohlížel déle než ty. Určitě to zvládnu.“

„To chápu, a...“

„Bude to v pořádku,“ ujistil ho Snape, „myslím, že už jsme tu dost dlouho.“

Harry si propletl prsty. „Dostat se domů může být trochu komplikované. Teda, v tom stavu v jaké se Nott nachází, někdo by se mohl zajímat proč ho levitujeme...“

Snape naklonil hlavu na bok, přemýšlel. „Nemyslím, že si si sebou vzal svůj neviditelný plášť, že ne?“

„No, ne.“

„Nevím, jestli tě za to mám pochválit, nebo proklít,“ poznamenal suše Snape, „když nám samozřejmě zůstává ještě několik možností. Pane Weasley, předpokládám, že vy už jste se někdy s někým přemisťoval. Slečno Grangerová, vy už máte sedmnáct. Umíte se přemisťovat?“

Hermiona zavrtěla hlavou a zorničky se jí rozšířily: „Nikdy jsem neměla příležitost. Myslela jsem si, že během léta...“

„Takže i vás budu muset přemístit spolu se mnou“

Harry se rozvzpomenul, jak se jeho otec předtím nechtěl s Hermionou přemisťovat. Bylo od něj opravdu hezké, že jí to teď navrhl, i když to bylo vzhledem k situaci nutné.

Hermiona se zamračila: „Ale do Bradavic se přeci přemístit nedá...“

„Nejrychlejší a nejtajnější cesta zpět do sklepení je přemístit se do Chroptící chýše a odtud přejít tunelem na školní pozemky,“ Snape si založil ruce na hrudi a celý jeho postoj se změnil na takový, který Harry viděl v poslední době jen málo, „doufám, že vám mohu věřit a že mě tentokrát nezaklejete.“

Nikdy jsme se za to neomluvili, uvědomil si Harry. Ale na druhou stranu, Snape si to s Hermionou vyrovnal, když jí vyhrožoval sesláním kletby Obliviate.

„Vím, že to není jedno z tvých oblíbených míst...“

„Ne,“ přerušil ho Severus, „ale bude to muset stačit. Chci se dostat za Dracem tak rychle, jak to jen půjde. Nebyl nadšený, že ho tam nechávám samotného. Tak jako ty. „Bez toho, aby Snape kohokoliv varoval, vytáhl hůlku, namířil na Notta a zamumlal zaklínadlo.

Ale nic se nestalo.

„Ach, ano,“ řekl Mistr elixírů znaveně, „tvoje kouzla s hůlkou jsou odolné proti vnějším vlivům. Zjevně odporují i jakýmkoliv kouzlům na změnu fyzického stavu osoby.“

„Ale tvoje Stupefy fungovalo...“

„To nebyla transformace. Rád bych pana Notta přeměnil na něco, co se mi vejde do dlaně. Nechceme přeci, aby ho viděli jeho 'přátelé', pokud mají být také vzati do vazby.“

„Myslím, že to zvládnu.“ ozval se opatrně Harry. Tentokrát jeho otec neprotestoval. „Ehm, myslíš, že bys mohl nejdřív přivolat ta vajíčka?“

„Ne, pokud jsou následkem tvého kouzla.“

„Aha, jasně,“ Harry zavřel oči, na chvilku se zamyslel, potom v levé ruce zvedl hůlku a podíval se na knoflíky na svém triku, „ssstaňte ssse takovými, jakými jssste byly.“

Nic.

„Obyčejné nohy... „ssstaňte ssse kossstmi a sssvaly...“

Stále nic.

„Už ne vejce!“ zakřičel nakonec frustrovaný Harry. Uvolnil se, když viděl, jak se Nottovy nohavice vyplňují. Ron mu nasadil ponožky a boty.

Snape povytáhl obočí: „To se dost podobalo tomu, cos křičel ze svého snu.“

„Ano... myslím, že se všechny moje věštecké sny už vyplnily. Bylo na čase. No, to je jedno, klidně ho přeměň... na co ho to vlastně chceš změnit?“

„Na to, co si zaslouží.“ Řekl Snape hlasem jemným jako hedvábí. O-ou. Harry si nebyl jistý, co od něj má čekat. Nott úplně zmizel. Spolu s oblečením a vlastně se vším. Na jeho místě seděl malý hnědý hmyz, stále byl omráčený. „Hovnivál. Dobře mu tak.“

Hermiona se ušklíbla: „Mám sklenici, která by mu byla.“

„Tu si šetři pro Holoubkovou až zase přijde slídit kolem Harryho.“ ozval se Ron.

Snape sevřel chrobáka v hrsti. „Přemísťovat se s vámi všemi bude náročné,“ řekl, „může to být dost nepříjemné, slečno Grangerová.“

„No, takové přemísťování je otřesné. Horší než jít do Devonu přenášedlem.“ oznámil jí Harry. Když viděl, jak Hermiona přistoupila k Ronovi, cítil se jako úplný hlupák. „Promiň, jen jsem myslel... no, chvilku trvá než si na to zvykneš.“

„Bude to v pořádku,“ řekl Ron vychloubačně, „já se o tebe postarám.“

„Á, vidím, že jste se už usmířili,“ ozval se kousavě Snape, „no dobře. Myslím, že všechny ty body, které jsem vám strhl za vaše hašteření na hodinách už zevšednily.“

Harry nebyl toho názoru, že bylo dobré připomenout jim všechny ty body, které za poslední týdny strhl. „Měl by si Zmijozelu strhnout body za to, že mě Nott napadl, víš?“

Čekal, že se otec bude bránit něčím jako mimo školní pozemky a nebo střet zájmů a nebo ... no, prostě cokoliv, co by posloužilo jako výmluva.

„Stalo se.“ Řekl Snape, i když odmítl prozradit kolik. „Předtím, než odejdeme, se musím postarat ještě o něco jiného.“ Zrušil kouzla na budově a na několik vteřin vyšel ven. Harry se nezeptal, ale domyslel si, že šel pro přenášedlo. Rád by věděl, jestli tak, jako Nott, použil kapesník, aby se vyhnul dotyku s mincí.

Když se vrátil zpět, neztrácel čas. „No? Pojďte ke mně, všichni.“

Harry přistoupil bez zaváhání a okamžitě cítil, jak mu otec položil ruku kolem ramen. Když se u Snapeovy druhé ruky ruky přikrčili i Ron a Hermiona, napadlo Harryho ještě něco: „Bude lepší, když se budete pevně držet.“

Zatímco Ron na něj hleděl, jako by mu přeskočilo, Hermiona sevřela pěst okolo Snapeova hábitu, i když jí to nebylo ani trochu příjemné. „Promiňte, pane...“ pípla.

Snape jí na to neodpověděl. V následující chvíli se všichni přemístili. Harry zatnul zuby, když cítil, jak celý svět splynul s ním a on se tam zasekl. Kvůli tomu, že Snape přemisťoval více lidí, trval samotný proces mnohem déle. Když se konečně objevili v Chroptící chýši, lapal Harry po dechu.

Na rozdíl od Hermiony.

„To bylo naprosto úžasné!“ vykřikla, když přistáli, „Nemůžeme si to zopakovat? Ach...“

„Teď na to není ta nejlepší chvíle.“ poznamenal Snape, když vykročil do tunelu. Když se znovu vynořili na pozemcích školy, řekl Ronovi a Hermioně, aby šli do jeho bytu a ujistili Draca, že Harry je mimo nebezpečí. „A počkejte tam na nás, prosím. Harry a já tam dorazíme později. Potřebujeme se zastavit v nemocničním křídle. Potom se postaráme o zbytek.“

Harry čekal, až bude s otcem úplně sám a potom se potichu zeptal: „Jsi si jistý, že by ses neměl nejdříve vypořádat s ... ech, hovniválem?“

„To také vyřeším. Až na to budu připravený.“

Harry dumal nad tím, co to mělo asi znamenat. „No k Dracovi. Si si jistý, že umí otevřít dveře a pustit ty dva dovnitř? Teda je k tomu potřeba kouzlo...“

Snape se na Harryho dlouho díval. „Vím, co dělám, to si snad uvědomuješ. Existuje způsob, jakým je i Draco schopný pustit tvé přátele dovnitř.“

„Aha, tím myslíš, že jsi mu teď dovolil mít...“ začal Harry, ale zarazil se. Nebylo by dobré připomínat, že Draco má hůlku. Teoreticky by vyloučený student hůlku mít neměl. Ani půjčenou ne.

„Nevěděl jsem, co přesně se děje a sotva bych ho tam nechal úplně bezbranného.“ Snape se zamračil. „Z toho, co vím, mohla být... chrobákova... aktivita součástí mnohem rozsáhlejšího plánu.“

„V tom případě jsem překvapený, žes ho nechal v hradě samotného.“

„Za mými ochranami byl v největším bezpečí. Teda dokud jsem se nedozvěděl o situaci něco bližšího.“

Harry se musel zastavit a opřít o stěnu. Přál si, aby se konečně dokázal normálně nadechnout.

„Nemusíš se stydět, pokud potřebuješ Mobilicorpus.“ Řekl po chvilce Snape.

Harry pohlédl do temných očí svého otce: „Možná ne, ale... no, tobě se to tehdy taky nelíbilo, nebo jo?“

„Přemýšlel jsem, jestli budeš mít dost odvahy to připomenout.“

Harry pokrčil rameny a přál si, aby býval neřekl nic, když už se Snapeovo kouzlo proti bolesti pomalu vytrácelo. „To už je ale za námi, ne? Už na tom nezáleží.“

„Ne,“ řekl zamyšleně Snape, „ale mohl bych tě tam vynést. Jako po Samhainu.“

„Musíš prostě udělat něco otcovského, že?“ Harry se pokusil o úsměv. „Zvládnu to sám.“

„Jak si přeješ.“ řekl Snape a nehnutě čekal až Harry vykročí.

Madam Pomfreyová měla jako obvykle poznámky o darebáctvích, do kterých se tento chlapec vždycky zamotá. Jeho ruce, ale náramně pomohla. Tři různá kouzla a jeden opravdu odporný lektvar a ruka byla místo černé červená. Červená a pokrytá puchýři. Ale i tak to byl pokrok. Jeho prsty už nebyly zkroucené.

Když se, ale snažil vzít do dlaně svou hůlku, byl překvapený bolestí, kterou pocítil.

„A co si čekal?“ ptala se Pomfreyová svým melodickým hlasem. „Bude to chvilku trvat, víš. Jsem léčitelka, ne zázrakonosič! A teď do postele s tebou. Do postele a to hned! Budeš si muset odpočinout.“

„Odpočine si doma.“ trval si na svém Snape.

„No, ale nenech ho už znovu experimentovat s plamennými kouzly.“ protáhla Pomfreyová, evidentně vyvedená z míry, ale to bylo v pořádku, alespoň že uvěřila jejich historce. „Jestli tu teda nezůstaneš, trvám na tom, že dostaneš sádru a omezil se jen na nutné pohyby.“

Ano, Harry věděl o jejích sádrách všechno, když vytáhla hůlku, aby jednu vyčarovala, pomyslel si, že tohle je ta nejzvláštnější, kterou kdy viděl – modrá se zlatými měsíčky? A olemovaná ozdobnými stuhami?

Pomfreyová na něj hleděla se zoufalstvím v očích: „Po tvém dlouhém pobytu na začátku roku si tě ošetřovna pamatuje a zjevně si tě oblíbila.“

„Já tu nezůstanu!“

„Ano, pane Pottere, to už mi objasnil váš otec. Tak mám dojem, že si zmiňoval i svůj zrak. Osobně pochybuji, že už nepotřebuješ brýle, ale uvidíme...“

„Tak já na chvilku odejdu,“ řekl Snape, oprášil si hábit a chystal se pryč, „musím ještě zařídit několik věcí, Harry. Přijdu pro tebe hned, jak tu skončíte.“

Harry to pochopil jako – musím to jít oznámit Brumbálovi a zařídit, aby se sem dostali bystrozoři z Řádu.

Harry měl pocit, že ho léčitelka podrobila čtyřem různým zkouškám. Bylo to, jako by nechtěla připustit zjevné. Harry se nemyslel, že by to bylo proto, že by chtěla, aby viděl špatně, spíš šlo o profesionální závist. Byla si vědoma, že po Samhainu nebyla schopná jeho zrak vyléčit, ne bez Snapeovy pomoci. Ještě se přes to nepřenesla.

Byla ale poctivá a nakonec se poddala „No, předpokládám, že to je konec. Nevidím jediný důvod, proč bys i nadále potřeboval brýle. Obě oči jsou naprosto v pořádku.“

Ode dveří se ozval divný zvuk a Harry se otočil – na prahu stáli Ron, Hermiona a Draco. Byl to Ron, kdo při té novince zajásal. Harry si nemohl pomoct, ale všiml si, že jeho nejlepší kamarád postává mezi Hermionou a Dracem. Harry si povzdechl málem nahlas, ale nakonec to nechal tak. „Co tu děláte, myslím, že táta říkal, že máte počkat u nás doma?“

„Tenhle idiot trval na tom, že tě chce vidět,“ řekl Ron a kývl hlavou směrem k Dracovi, „myslel jsem, že nemá povolené vycházky.“

Ron to řekl jako by mluvit o nějakém zvířeti, které špinilo chodby a nebo kdoví co.

„Nemám domácí vězení, Ronalde.“ Zavrčel Draco a přistoupil k Harrymu.

„Neříkej mi tak!“

„Promiň, musím uklidnit Harryho,“ vyprskl na druhého chlapce a ani v nejmenším se nezdálo, by ho to opravdu mrzelo. „Vždyť víš, zůstaň na dobré Straně a všechno to kolem. A on stále trvá na tom, abych používal tvé křestní jméno.“

Harry si myslel, že to bylo už trochu přehnané, ale předpokládal, že to byl Dracův způsob, jak si zachovat svou tvář.

„No... tak to alespoň zkrať na Ron.“ Odsekl mu Ron.

„A ty?“ otočil se Draco k Hermioně a vychytralým úsměvem, „byla bys raději, kdybych ti říkal Hermi?“

„Byl bys raději, kdybych ti říkala Dráčku?“

„Ech, Zmijozelové nenávidí přezdívky. Zkus někdy říct Severusovi Seve a uvidíš, co tím myslím. Teda až potom, co se vrátíš mezi živé. Ale Nebelvíři, víte, jsou takový ti šťastní a přitroublý, tak jsem si myslel...“

„Víš, být drzý jenom proto, abys byl drzý, není to, co opravdu chceš, Draco.“ Řekl s povzdechem Harry. „A proč tady vlastně si? Severus nebude nadšený, když zjistí, že jsi se sem vyplížil.“

„Já se neplížím.“ pokrčil rameny Draco, „podívej, jediné, co mi ti dva řekli, byla spálená ruka. Teda, pokud na sebe zrovna nezírali. Už jsem skoro slyšel svatební zvony...“

Když oba zčervenali, vkradl se mu na tvář široký úsměv: „Ale i tak, musel jsem se přesvědčit, že jsi v pořádku.“

Harry se pohnul, aby bratr viděl sádru.

„Hmm. Kdybych byl tebou, nevyvolával bych v nejbližší době žádné souboje. Možná by ti na to mohl pomoci Severusův krém na popáleniny.“

„Moje léčebné metody jsou zcela adekvátní, mladý muži!“ okřikla ho Pomfreyová.

Draco ji ignoroval. „Nemyslím, že je to tak hrozné. Zdá se, že se tu vyléčí.“

Od dveří se ozval zoufalý vzdech. „Draco, co tu, pro Merlina, děláš?“

„Neuvědomil jsem si, že bych porušil nějaký zákon,“ řekl Draco a vystrčil bradu: „mimo to, co by se mi asi tak mohlo stát? Jsem s nimi.“

Poslední slova vyslovil tak zatrpkle, ale jeho oči říkali úplně něco jiného. Harry ho okamžitě prohlédl – jestli Snape důvěřoval těm dvěma, že Harryho ochrání, tak co bylo, více méně, špatného na tom, že doprovodili i jeho?

Zdálo se však, že přesně na tohle měl Severu dokonalou odpověď. „Ó, Merlin ví, že se nikdy nikomu nic nestalo, když byl s nimi,“ řekl nevlídným tónem: „není to, jako by se nedávno něco nestalo někomu, koho měli chránit, že ne?“

Přes nos se zahleděl a na Draca, který sklopil pohled k zemi.

„Chtěl jsem se jen na vlastní oči přesvědčit, že je Harry v pořádku.“

„Už nemusím nosit brýle!“ vyhrkl Harry ve snaze zabránit hádce, nebo možná více hádkám. „Můžeme teda už jít?“

Severus se na Draca ještě jednou hrozivě podíval, ale potom to nechal být. Možná si jen vzpomněl, že jestli se vše vyvrbí tak, jak by mělo, tak se Draco zanedlouho oficiálně vrátí do Bradavic. „Velmi dobře.“

Ron propletl své prsty s Hermioninými. „Uvidíme se v pondělí na vyučování, Harry.“

„Vlastně bych byl rád, kdybyste s nimi šli do našeho bytu.“ Řekl Snape, ne výhružně, ale také ne úplně klidně.

Harry viděl, jak Ron myslí jen na tisíc vět. Snažil se přítele trochu povzbudit, ale Ron řekl jen: „Ehm... dobře...“

„Musíme něco probrat.“

„Ano, pane.“ odvětil Ron tiše.

Jak se nakonec ukázalo, Snape toho neměl Ronovi a Hermioně moc co říct. Jen to nechtěl probírat před Pomfreyovou. „Pan Nott nikomu neřekne o tom, že Harryho síly jsou spíš hrozivé než slabé,“ prohlásil, jakmile se za nimi zavřely dveře. „a ani nikomu neprozradí způsob, kterým Harry čaruje – že potřebuje vidět hada. Proto se budete držet historky tak, jak ji teď řeknu. Potom, co jste vy dva Harryho opustili...“

„Oni mě neopustili...“

Snape ho umlčel svým pohledem. „Když byl Harry sám, rozhodl se experimentovat s plamennými kouzly, jak věří Pomfreyová.“

Harrymu celý tem příběh připadal úplně směšný, ale raději držel jazyk za zuby.

„A protože je jeho magie teď nestálá, podpálil si vlastní ruku,“ pokračoval Snape. „Nott právě procházel okolo a chtěl využít situaci ve svůj prospěch a Harrymu ublížit. Vy dva jste zaslechli jeho křik o pomoc a přiběhli ho zachránit. Dále, Nottova hůlka je v nenávratnu, takže nebude vadit, pokud řekneme, že vás napadl mnoha kouzly. Jak byste ho, pane Weasley, rád zneškodnil?“

Ronovi chvilku trvalo, než pochopil. „Uhm, oh, no, myslím, že obyčejným kouzlem rosolovitých nohou,“ zašklebil se a pozvedl svou hůlku, „jsi připravený, Draco?“

„Spíš by mě zajímalo, jestli si připravený ty,“ zavrčel Draco, „pokud si dobře vzpomínám, tak tvá kouzla mají tendenci napadat tebe samotného místo původního terče.“

„Namiřte na podlahu, pane Weasley.“

„To není žádná legrace.“ zamumlal Ron, přesto udělal, co Snape chtěl.

„Pane, co řekneme, že se stalo s Nottovou hůlkou?“ chtěla vědět Hermiona.

„Jen to, že jsme ho nikde nenašli. Nikdo nebude hledat další vysvětlení. Budou si myslet, že se o to postarali ostatní smrtijedi.“ Snape se odmlčel, jakoby čekal na další otázky. „Abychom dokončili náš příběh – poté, co byl Nott zneškodněn vaším impozantním kouzlem, pane Weasley, jste jej dotáhl do blízké budovy a hlídal jste jej, zatímco slečna Grangerová šla pro mne. Protože nechci mluvit o Chroptící chýši, řekneme, že jsme se přemístili na vzdálený okraj školních pozemků a odtud přišli sem.“

Snape se v očekávání podíval okolo sebe: „Všichni souhlasí? Takto to prezentováno i veřejnosti až budu Radu tlačit, aby Dracovi povolili návrat do školy.“

„Dluží mi veřejnou omluvu...“

„Toho se nedočkáš.“

„Souhlasím, pane,“ ozvala se Hermiona, „ale, víte, nejenom kluci umí vypálit a zachránit den.“

Snapea to překvapilo. „No, můžete říct, že jste byla příliš zaneprázdněná starostmi o Harryho.“

„V pořádku.“

Ronovi samozřejmě nevadilo, že bude za hrdinu. To teda vůbec ne a tak si tedy Harry nestěžoval, že z toho vyšel jako pitomec. A ani nemohl. Vlastně to souhlasilo s tím, co řekli Pomfreyové. Museli se toho držet. A kromě toho, kdyby si stěžoval, jeho otec by mu mohl říct, že nebylo zrovna dvakrát chytré flákat se po Prasinkách sám. „Jak se ujistíme, že Nott bude říkat tu samou pohádku?“

Snapeovy oči se rozzářily. „Myslel jsem, že to uhádneš. Ten imbecil Lockhart není jediný kouzelník, který ovládá paměťová kouzla. Nott nebude mít ani ponětí o tom, co se dnes v Prasinkách stalo.“

Harry se usmál. „Ty si to zkrátka nemohl vydržet a přejít jeden školní rok bez toho, abys nějakému studentovi nevymazal paměť, co? Ale nemůžeš přeci vymazat ty věci, které přiznal, ne?“

„Samozřejmě, že ne. Nejen, že ho vyloučí, ale půjde do Azkabanu.“

Harry se podíval na Draca. Oči jeho bratra teď ztvrdly, to mu jasně ukázalo, že Ron s Hermionou mu stihli oznámit, kdo zabil Pansy. Ale tak nějak pochyboval o tom, že se jeho přátelé zmínili i elixír lásky. Harry si skousl ret a snažil se přijít na to, jak to Draco přijme.

„Bystrozorové budou muset, nepochybně, vyšetřovat, aby se vše mohlo být oficiální,“ řekl Snape, když vyprovázel Harryho přátele, „myslím, že předvolají i vás. Ještě dnes.“

V momentě, kdy Harryho přátelé odešli, Draco pohlédl na svého otce: „Kde je ten zatracený brouk?“

„V bezpečí. A ne, nemůžeš ho rozdrtit na prášek.“

„Zasloužil by si to!“

„To není relevantní.“ Odvětil rychle Snape. „Jeho trest přenecháme ministerstvu a školní radě. A pamatuj, pořád ještě musíme zjistit s kým Nott spolupracoval.“

Draco přikývl a potom, jakoby se potřeboval rozptýlit, si přeměřil bratra. „Chm. No řekni, není to krásné triko?“

„Ano, skvělý dárek. Myslím, že teď jsme si kvit, když ten amulet zachránil život tobě...“

Draco povytáhl obočí.

„Ano, Nott měl přenášedlo, ale to se pokazilo, když se amulet rozpálil,“ Harry sklopil pohled a mudroval dál, „víš, je divné, že by něco takového udělal ten amulet. Neměl by se tak chovat. Myslím, že to mělo něco společného s mými temnými silami. Och, vsadím se, že už to mám.“

„Co?“

„No...“ Harry znovu vzhlédl, „zaklel si mně, že? A já jsem to zaklínadlo zrušil, ale nikdy jsem ti neřekl jak. Já... já jsem se o tebe bál, Draco. Ležel jsem tam,“ ukázal na místo ne zemi, „přesvědčený, že tě zabijou. Musel jsem něco udělat, nějak ti pomoct. A myslím, byl to instinkt, že jak jsem se začal koncentrovat na, jak tě mám moc rád. Teda, nechtěl jsem ztratit bratra, když už ho konečně mám. A potom... nevím... bylo to jako by mi skrz kůži začala proudit magie. Myslel jsem si, že jsem zrušil jen to kouzlo, ale teď mám pocit, že to taky pomáhalo tomu amuletu.“

„Ó, pro Merlina!“ Draco trochu nejistě ustoupil a opřel se o zeď. „Já... takže tos byl ty, kdo ten amulet tak rozžhavil?“

„No, zabránilo to působení magie na tebe. Žádné přenášedlo a ani jiné kouzla, kterými by tě chtěli dostat z pozemků.“ bránil se Harry. Bál se, že Draco zase začne o jizvě a že je to jeho chyba.

Dracův hlas byl tichý, překvapený: „Já jsem tě praštil do obličeje, zaklel Petrificusem. A ty si mně zachránil?“

Harry se usmál. „Tak nějak to bylo.“

Viděl, jak Draco na sucho polkl. „Takže mě máš opravdu rád?“

„Už jsem ti to řekl alespoň stokrát. To sis myslel, že si dělám srandu?“

„Ne, myslel jsem si, že nevíš, o čem mluvíš! Myslel jsem si, že si se prostě jen zamiloval do celé té myšlenky na rodinu a dřív nebo později tě to přejde. Teda alespoň ta láska ke mně. Určitě ne ta k Severusovi.“

Pro Merlina, Draco čekal, že když mu lidi řeknou, že ho mají rádi, tak dřív nebo později přiznají, že to tak není a nikdy nebylo. A to bylo více méně to, co udělala Pansy Parkinsonová. Předstírala, že ho miluje a dorazila to elixírem. A teď mu musí říct pravdu, že ho nikdy nemilovala.

Nemohli ho prostě nechat, aby to slyšel od Notta, případně ho držet nevědomosti. Draco bude chtít vědět všechno, všechno o tom jak byl obviněn. Bude se dožadovat přítomnosti během Nottova výslechu. A nepochopí, jestli mu Severus řekne ne.

„Nikdy nepřestanu mít rád svého bratra, Draco. Ne víc, než v jiných rodinách.“

Draco znovu polkl. „To znamená, že tu jizvu už nemůžu použít proti tobě, ne, když je to to, co mě zachránilo před cestou přímo do Luciusových rukou, kde bych byl utýrán k smrti.“

„Ano, ale tvoje triko zachránilo mně od podobného osudu, takže, jak jsem řekl, jsme si kvit.“ Harry se na Draca několik minut bez mrknutí díval, aby se ujistil, že ho bratr opravdu pochopil. Nechtěl, aby mezi nimi zůstávaly jakékoliv nevyřízené účty a laskavosti. Od toho přeci bratři nejsou. „Ehm, tati? Chceš si Pravdivé sny vzít teď, nebo si popovídáme s Dracem? O... ehm... no, bystrozoři zanedlouho přijdou, ne?“

Draco přejel pohledem z Harryho na Snapea a zpět. „Mluvit se mnou... o čem?“

„Er...“

„Harry, bystrozorové přijdou až je zavolám. Máme tolik času, kolik jen potřebujeme.“

Na to, abychom to Dracovi řekli, dokončil si Harry v hlavě.

„Ale já jsem si myslel, že už si poprosil ředitele, aby je zavolal. Však víš, během oční prohlídky.“

„To byla jen záminka, abych mohl prohledat Nottův pokoj dokud jsou všichni v Prasinkách. Nic jsem nenašel.“ Snape přikývl, jakoby dospěl k rozhodnutí a položil ruku na Dracovo rameno, něco, co dělal zřídka, alespoň v Harryho přítomnosti.

Draco pohlédl do otcových očí. „Mluvit se mnou... o čem?“

Snapeův hlas byl jemný. „Možná by sis měl raději sednout, Draco. Musíme si popovídat.“