Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Vypadá to, že je tvůj bratr v poslední době docela populární,” řekl Ron ve středu při snídani, v momentě, kdy si cpal do kapsy koláček 'na potom'. „Jak se ti líbí, že získal tolik pozornosti za nejnudnější famfrpálový zápas, který kdy Bradavice viděly?”

Harry se podíval ke zmijozelskému stolu. Ne, že by všichni zmijozelští vítali Draca s nadšením, ale stačí, že on se cítí zpátky ve svém živlu. Zabini ho nenávidí, ale vzhledem k tomu trestu, co mu uložil Snape, si netroufne udělat nic, čím by znovu vzbudil jeho vztek.

„No, alespoň jsem si mohla dočíst to, co jsem potřebovala,” řekla Hermiona poněkud upjatě.

„Ty sis s sebou vzala knihu?”

„Schovala jsem si ji do kapsy.” Hermiona zdvihla obočí. „Ron mě varoval, že to podle tebe bude asi dlouhý zápas. A protože jsem věděla, kolik bodů potřebuje Draco Zmijozelu získat...” Pokrčila rameny. „Bylo jasné, odkud vítr vane.”

„Četla něco o historii magie,” doplnil Ron, „a já jsem se nudil tak, že jsem jí četl přes rameno!”

„Tak to jsi se vážně musel nudit,” řekl Harry se smíchem. „Takže, kdo je připraven na další zábavnou dvouhodinovku Obrany? Já osobně se nemůžu dočkat!” potěšeně si zamnul ruce.

„Harry,” napomenula ho Hermiona, „to už stačilo, ne? Mluv hadím jazykem, když je potřeba – v tom tě podpořím. Ale to ostatní? Nemusíš se chovat jako... idiot, jen proto, že tě to baví.”

„Ale samozřejmě, že musí!” řekl Ron. „Teda chci říct, že si to Aran zaslouží. To on je idiot!”

„Dvakrát špatně, neznamená dobře!”

„No dvakrát mínus dává plus!” hihňal se Harry

„Jenže tohle není hodina matematiky,” prohlásila Hermiona a odešla se zdviženou hlavou.

Harry a Ron si pospíšili, aby ji dohnali. „Ale no tak, přece se nebudeme hádat. Za to Aran nestojí.”

Hermiona se zakabonila, ale cestou do hodiny Obrany už nic neřekla. Draco s nimi tentokrát nešel. Když už teď lépe vycházel se svou kolejí, zůstal pozadu a povídal si se svými kamarády ze Zmijozelu.

Ale ve třídě se zastavil u Harryho stolu. „Dneska budu opravdu pracovat s Gregem. Začíná být poněkud zoufalý.”

„Jasně,” řekl Harry a přikývl.

Aran neztrácel vůbec čas a v momentě, kdy vycházel z kabinetu, začal hodinu. „Odložte hůlky. Vzhledem k tomu, že někteří studenti nejsou schopni uposlechnout mé instrukce ohledně přijatelné formy magie, nebudeme už během vyučování praktikovat. Budu si volat studenty sem ke mně pro individuální instrukce. Když řeknu vaše jméno, vezmete si hůlku a půjdete k tabuli vykouzlit Caninae. Všichni ostatní si mezitím budou číst kapitolu číslo dvacet sedm a podtrhávat si v ní. Až s tím budete hotovi, připravte si test k tomuto materiálu. Začněte.”

Všichni studenti zaúpěli. Zmijozelští stejně jako nebelvírští. Nicméně zmijozelští to ještě ke všemu komentovali, že je to všechno Potterova chyba.

„Potter je Zmijozel,” řekl Draco nesmlouvavě. „Pamatujete si famfrpál? Před zápasem? Myslel jsem, že už přestaneme útočit jeden na druhého.”

„Slečno Bulstrodová,” přerušil ho Aran nahlas, „pojďte prosím s hůlkou sem dopředu.”

Harry si zamračeně vytáhl pergamen, brko a učebnici. Tak tohle je nová Aranova hra. Nedovolí Harrymu promluvit v hadím jazyce jednoduše tak, že ho nikdy nevyvolá a nenechá ho praktikovat.

Na lavici se objevil malý ptáček a rozbalil se. Bylo v něm napsáno jediné slovo. Plán?

Harry zahučel a začal drápat odpověď. No, myslím, že bych se prostě mohl dožadovat toho, aby mě vyvolal, ale ten zatracenej kretén stejně nebude kouzlit proti mně, takže k čemu je to dobré?

Zmuchlal papírek, že ho hodí, ale pak ho napadlo něco jiného. Možná, že nezná žádné létací kouzlo, ale dokáže nechat věci levitovat. Vytáhl z kapsy hůlku a namířil ji na pomuchlaný vzkaz. Kouzlit pro něj bylo v posledních dnech opravdu komplikované. Musel se dívat skrz tu správnou část brýlí, což bylo opravdu divné a dát pozor na to, aby jeho síla neprošla hůlkou.

„Zísskej křídla a leť!” zasyčel a pohnul prsty tak, aby se vzkaz vznesl nad hlavami studentů až k Dracovu stolu.

Když ho Draco dostal, zakřenil se.

„Pottere!” okřikl ho Aran. „Řekl jsem hůlky stranou!”

Harry se podíval do naštvaných učitelových očí a posměšně se usmál. „Tak pardón,” řekl a líbilo se mu, jak to zní absolutně nezdvořile, „musel jsem Dracovi něco říct. Nepoužiji ji, dokud mu nebudu potřebovat dát další vzkaz.”

„Budete po škole!” vybuchl Aran a mávl hůlkou. „Takže vy si tu vyměňujete vzkazy? Accio vzkaz!”

Byl rychlý, ale Draco byl rychlejší. „Incendio!” vykřikl.

Papírek vzplál v polovině cesty k Aranovi.

Učitel ho zpražil pohledem. „Vy budete po škole zrovna tak, pane Mal... Snape.”

„Proč se s tím vůbec namáháte?” zeptal se Harry nahlas. „Dobře víte, nebo byste měl vědět, pokud máte aspoň polovinu mozku, že ani jeden z nás tu nezůstane. A víte, že s tím nedokážete vůbec nic udělat!”

„Ale ne, pane Pottere! Vy tu zůstanete,” sjel ho Aran pohledem a pak se se stejným výrazem otočil na Draca, „vy oba tu zůstanete.”

„Tak se zdá, že nemá ani tu polovinu mozku, ale možná, že problém je...” poklepal si prstem na hlavu. „Zjevně má mudlovský a kouzelnický svět ten samý symbol pro je blbej jako pantok.“

Třída, která dosud jen přihlížela, teď vybuchla smíchy.

Aran překvapivě nevypadal, jako že hodlá explodovat. „Všichni se vraťte k práci,” bylo všechno, co řekl.

Harry si vyměnil překvapený pohled s Dracem, který jen pokrčil rameny.

Harry s povzdechem otevřel knihu na správné kapitole. Všiml si, že Draco udělal to samé, ale místo toho, aby si četl pro sebe, tiše z ní předčítal Goylovi. Aran na to nic neřekl, ale také co, vždyť už je po škole nechal. A navíc byl teď zaměstnaný tím, že učil Parvati vykouzlit hlídacího psa. Po chvíli se Parvati podařilo vyčarovat docela věrohodného bernardýna. Nebyl nijak zvlášť zuřivý, ale poskakoval kolem Arana a pokoušel se ho porazit.

Harry začal číst a dělal si poznámky. Nebylo to tak nudné jako sobotní famfrpálový zápas, ale téměř se mu to blížilo. Pokoušel se uložený úkol udělat co nejlépe, ale když měl sám pro sebe napsat test pro tuto kapitolu, začal být podrážděný. Copak je Aran tak líný, že ani nedokáže napsat své vlastní otázky? Je to nefér a pitomé.

„Pane Mal... Snape,” zavolal Aran, „jste na řadě.”

Draco zdvihl obočí, jako by neočekával, že bude vyvolán. Koneckonců, jeho Caninae nebylo potřeba přezkušovat. Harry sebou při té vzpomínce trhl. Ten velký pes byl tak podobný Tichošlápkovi...

S brkem pevně sevřeným v ruce, se Harry pokoušel co nejvíc soustředit na svou práci a nevnímat, co se děje u tabule. Jenže to šlo dost těžko, když Draco začal křičet.

„Jau! Jau!”

Sáhl pod plášť a pod košili a vytáhl jednoduchý stříbrný řetěz, který měl na krku. Vyndal amulet a spražil Harryho pohledem.

Už dost bratrské lásky, téměř slyšel Harry Draca zavrčet.

Harry pokrčil rameny, jako že on nic. Vždyť se tam ani nedíval. Pokoušel se věnovat své práci.

„Accio přívěšek!” vyštěkl Aran. Zachytil ho za řetízek a prstem se dotkl tyrkysu. „Pálí, že? Proč nosíte takový amulet během hodiny Obrany? Tyhle věci používají velmi jednoduchou magii. Nedokáží poznat, jestli na vás někdo doopravdy útočí, nebo jestli je to jen součást cvičného souboje. To byste už měl vědět, pane Mal... Snape!”

Draco byl stejně tak zaskočený, že zapomněl být i neomalený. „Omlouvám se, pane, nikdy se to nechovalo takhle, když jsme se Severusem... no nic. Myslím, že jsem na to nějaký přecitlivělý. Strčím si ho do kapsy...”

Místo toho ho Aran nacpal do své. „Dostanete ho zpátky, až skončí váš trest,” řekl odpudivým tónem.

Dracovu tvář zalilo horka. Zdvihl svou hůlku. „Accio amulet!”

„Už je to dlouho, co jsem ochránil svou osobu proti podobným studentským útokům a vzhledem k vaší náladě soudím, že na Caninae zapomeneme, takže se vraťte do své lavice...”

„Vraťte mi to!” ječel Draco. Harry si nebyl jistý, jestli ho víc naštvalo to, že přišel o amulet, nebo to, že ho Aran převezl. Ale bylo zjevné, že se přestává ovládat. Protože jinak by určitě Draco neřekl: „Je to dárek od mého bratra!”

„Jo, od něj,” řekl Aran a ušklíbl se, „v tom případě máte štěstí, že v tom není temná magie.”

„Harry není temný čaroděj, vy namyšlený, předpojatý, tlustý, krysí ksichte!” A potom dodal: „No jo, dyť já vím, budu po škole.”

„A pokud chcete amulet zpátky, tak v ní zůstanete!” zaječel Aran na Draca, který se šel posadit.

Třídou se rozlehl šum, ale jakmile Aran zavolal dalšího studenta, všichni se vrátili zpátky k práci.

Harry upřel svůj pohled na pergamen. Byl tak rozrušený, až ho v prstech svrbělo. Toužil je zvednout a zamířit na Arana, jenže neexistovala možnost, aby se o tomhle Severus nedozvěděl. Ale v hlavě se mu převracely myšlenky a vířily jako lektvar postavený na příliš velký plamen.

Takže já jsem temný kouzelník? Jenom proto, že mohu mluvit se Salsou! Jenom proto, že jsem dal bratrovi něco, co ho může chránit?

Kdyby teď vstal a začal křičet, vypadalo by to, jako že se brání. Jako by tomu sám napůl věřil. Jenže nemůže přece jen sklonit hlavu a vrátit se zpět k tomu pitomému úkolu. Ne po tomhle všem. Musí něco udělat.

No dobře, pomyslel si, když popadl čistý list pergamenu. Čas napsat Aranovi test tak, jak chtěl. Může přece položit samé zajímavé otázky!

1. Proč jste takový zasraný kretén? nadrápal tak zuřivě, až mu z brku odstřikovaly kapičky inkoustu.

2. Proč tak strašně nenávidíte hadí jazyk? Zaútočil na vás had, když jste byl dítě? Škoda, že vás nezabil.

3. Slyšel jsem, že nejste ženatý. Je to proto, že nikdo nevydrží s tou vaší tlustou prdelí dýl jak pět minut?

4. Pokud jste to nepochopil, tenhle předmět se jmenuje Obrana. Napadlo vás někdy opravdu ten předmět učit? Protože to vypadá, že si myslíte, že jste byl najat, abyste zničil třídu.

A mimochodem, jste takový blbec, že jste si ani nevšiml, že Zabini nedělá svůj úkol. Má otevřenou učebnici, je za ní schovaný a píše trest, který mu uložil Severus. Někteří učitelé dokážou donutit své studenty, aby splnili trest, který jim uložili. Vy ne, vy jste úplně k ničemu.

5. A taky jste úplné hovado, doufám, že to víte, a navíc...

„Odložte papíry,” oznámil Aran.

Teda, to opravdu uteklo. Harry s velkým uspokojením napsal své jméno tiskacími písmeny nahoru na stránku, na které právě pracoval. Vstal, sroloval ji a hodil na Aranův stůl. A pak se znovu zhroutil na svou židli.

Aran procházel uličkou s hůlkou v ruce. Něco si mumlal pro sebe a mával hůlkou. Debil jeden.

„Hodina skončila,” řekl pak.

„Už bylo načase,” řekl Harry dost nahlas, aby ho bylo slyšet. Začal si házet knihy do batohu, ale když se pokusil vstát, zjistil, že jsou jeho kalhoty přilepeny k židli. Ale ne jen jeho kalhoty. I jeho zadek. „Hej!” zaječel. Když se podíval dozadu, uviděl, že Dracovi se vede stejně.

„V případě, že byste se pokoušeli o odlepovací kouzlo,” uculoval se Aran, „tak to kouzlo, které jsem použil já, je výjimečné. Vy tu prostě dnes po škole zůstanete. Nepochybně.”

Někteří zmijozelští se smáli, nebelvírští vypadali, jako když si myslí, že by se Harry neměl nechat zviklat. Ovšem až na Hermionu, v jejichž očích bylo napsáno já-jsem-vám-to-říkala.

Aran počkal, dokud za posledním studentem nezapadli dveře. „Teď si vyndejte brk a pergamen a napíšete ty věty, které jste odmítli minulý týden.”

„Ne,” řekl Harry a Draco najednou.

„Jo, možná nás můžete donutit tu zůstat,” pokračoval Harry, „ale nemůžete nás donutit něco dělat.”

A aby svou teorii potvrdil, sklouzl co nejvíc do lavice, tedy aspoň pokud mu to kouzlo dovolilo.

„A jestli zůstaneme o hladu, tak si pište, že to řekneme Severusovi,” dodal Draco posměšně. „A stejně mu asi řeknu o tom lepícím kouzlu. Vždyť to je téměř útok! Nesmíte přece kouzlit proti studentům! Pokud to není absolutně nezbytné pro výcvik!”

„Jsem si jistý, že by profesora Snape zajímalo, proč jsem to kouzlo potřeboval. A jestli se nezačnete chovat slušně, mladý muži, nedostanete zpátky ten amulet, který vám dal bratr,” zavrčel Aran.

K sakru. Tak tohle byla remíza.

Aran zdvihl ze stolu ruličky pergamenů a začal je rozrolovávat. Jeden po druhém odhazoval stranou, jen co se podíval na jméno. Když došel až k Harryho, začetl se do něj a jeho obličej byl každou sekundou brunátnější.

„Vy teda, ale čtete pomalu,” zamumlala Harry potichu. I když ne dost potichu.

„A vy jste daleko větší darebák, než jsem čekal!” odsekl Aran zpátky. „Zatím jsem nešel k řediteli, protože mi dal jasně najevo, že jste jeho zlatý chlapec, který dělá všechno dobře! Ale ani on nebude moci ignorovat tento nepopiratelný důkaz, napsaný vaší vlastní rukou, a svědčí o tom, jaký jste špinavec.”

„Incendio!” vykřikli Harry a Draco oba najednou.

Aran zavrtěl hlavou. „Já to držím. Co pak jsem se před vámi nezmínil o tom ochranném kouzle?” Držel svitek v ruce a mávl hůlkou, ze které vyklouzl stříbrný obláček. Teda jeho Patron vypadá trochu jako had. Není tohle ironie?

„Dělej něco!” šeptal Draco Harrymu.

„Já navrhuji, abyste něco dělal vy,” řekl Aran chladným tónem. „Například váš trest, zatímco budeme čekat na ředitele. Pět set krát napište Budu zdvořilý ke svým profesorům a dělat to, co mi říkají. Tak se do toho pusťte.”

„Vyliž mi,” zavrčel Harry.

„Harry, udělej něco užitečnějšího!”

„Nemyslím si, že byste o tomhle mluvil s vaším otcem, Pottere,” vrčel Aran. „Když zvážíme, co mě k tomu vedlo. Bocalavare!”

Harry měl najednou plnou pusu mýdlové pěny.

„Fuj!” pokoušel se ji vyplyvnout, ale pořád to pěnilo. Část pěny mu vklouzla do krku. Sakra, to pálilo. A chutnalo to hnusně.

Harry popadl spodek svého pláště a nacpal si ho do pusy ve snaze vytřít z něj pěnu.

Jeho náladě příliš nepomohlo, že Draco byl bez sebe smíchy.

„Budete si dávat pozor na to, co říkáte?” zeptal se Aran.

Harry váhavě přikývl, ale zdálo se, že to nestačí. Bubliny pěnily a plnily jeho pusu. „Ano, pane,” pokusil se vyslovit skrz pěnu.

„To bych řekl, že ano. Finite Incantatem.”

Harry si znovu otřel pusu a vztekle se otočil na bratra. „Nemyslíš, žes mohl něco udělat, nějak mi pomoct?”

„Byla to legrace!”

„Tak ti teda pěkně děkuju!”

Draco na něj namířil prstem. „Ještě pořád tu máš trochu mýdla. Tady a tady.”

„Sklapni!”

„Ehm.” Harryho přerušil další hlas. Otočil se, pokud mohl, a uviděl ředitele oblečeného v křiklavě růžovofialovém hábitu, jak za sebou tiše zavírá dveře. Když Brumbál promluvil, byl jeho hlas vlídný. „Máte nějaký problém, profesore Arane?”

„To bych tedy řekl. Tady Potter má na Draca Malfoye naprosto špatný...”

„Draca Snapea,” opravil ho Brumbál klidně. „Předpokládám, že jste byl informován o tom, že si při adopci změnil jméno?”

„Ano a pravděpodobně to je část toho problému. Když jsem ho učil v září, byl to naprosto slušný a zdvořilý mladý muž...”

Když to Harry slyšel, málem vyprskl smíchy. Copak je Aranova paměť stejně špatná, jako jeho výukové metody? Na začátku školního roku se Draco choval jako spratek. Jako obvykle.

„A teď je z něj naprostý lotr! A je to jen a jen jeho vina!” řekl Aran a namířil na Harryho hůlku.

Brumbál mezitím došel až k Aranovi. Položil mu ruku na rameno a jemně ho stiskl. „Ovládejte se, pane profesore,” řekl potichu. „Myslím si, že je trochu přehnané obviňovat z chování pana Snapea jiného studenta.” Dodal a prohlédl si Harryho od hlavy k patě. „Jsi v pořádku, chlapče?”

Harry si ještě jednou rukávem otřel ústa a tvář. „Jo, jasně.”

„To, co vidíte, jsou zbytky mydlinkového kouzla, které bylo nezbytné, protože ten kluk si dělá z pusy žumpu!”

Brumbál pozvedl obočí. „Popravdě viděl sem už Harryho pěnit, pokud mi odpustíte tu slovní hříčku, a přesto se dokázal ovládnout tak, aby se nechoval nepřístojně.”

Harry si pomyslel, že je to docela slušné přehánění, vzhledem k tomu, že tomu člověku zničil skoro půlku kanceláře, ale té podpory si doopravdy vážil.

„Možná byste se měl podívat na jeho dnešní práci,” řekl Aran s vítězným pohledem a podal pergamen Brumbálovi.

Když si ho ředitel začal prohlížet, zakabonil se. „No, Harry.”

„Byl jsem naštvaný,” mumlal Harry přiškrceným hlasem, a pokoušel si vzpomenout, co vlastně napsal. Když se mu to podařilo, měl chuť zalézt někam do křoví. Ale místo toho začal křičet. „A měl jsem dobrý důvod zuřit! Řekl mi, že jsem černokněžník! Ve třídě! Přede všemi!”

Vypadalo to, že chce Brumbál něco říct, ale zjevně si to na poslední chvíli rozmyslel. „Profesore, vzhledem k tomu, že jste mě přivolal, předpokládám, že si přejete, abych tu věc vyřídil. Takže pojďme, Harry, Draco. Vyřídíme to v mojí kanceláři.”

Harry se pokoušel vstát, ale nemohl.

Ředitel si odkašlal a řekl důrazně. „Na slovíčko, Harry, prosím.”

„Já nemohu vstát, pane!”

„Aha.” Brumbál se podíval na Arana káravě. „Bylo to skutečně nezbytné?”

„Odmítali zůstat po škole!”

Ředitel se zatvářil zklamaně a přejel pohledem Harryho i Draca. „Chlapci, musím říct, že to od vás bylo skutečně dětinské.” Mávl hůlkou, tiše vyslovil kouzlo a rychle se vypořádat s lepícím kouzlem. „A teď půjdeme ke mně do kanceláře a budete po škole se mnou,” pokývl hlavou směrem k Aranovi, až mu poskočila růžová kápě. „Přeji Vám příjemný den, pane profesore.”

Harry měl pocit, že je to narážka a tak pokračoval. „Ano, příjemný den.”

Aran jen zahučel.

***

V Brumbálově krbu vesele skotačily plamínky jako naprostý kontrast k Harryho ponuré náladě.

Ředitel položil Harryho úkol na velký stůl, ale nesedl si do svého křesla jako obvykle. Místo toho přivolal tři židle, postavil je do kruhu a mezi ně malý stoleček. Pak pokynul chlapcům: „Můžeme?”

Harry, vynervovaný víc než jen trochu, se posadil. Draco udělal totéž ačkoli on koneckonců vynerovaně nevypadal. Harry si pomyslel, že je to možná jen póza.

„Předpokládám správně, když si myslím, že vy dva jste ještě neobědvali?”

„Ano a Severus bude přemýšlet, kde jsme,” řekl Harry a trochu se mu chvěl hlas. „Takže bychom si měli opravdu pospíšit do Velké síně...”

Brumbál se usmál. „Má pracovní schůzku ve své kanceláři. Se sedmákem, který by se rád stal jeho učedníkem. Zmínil se o tom včera na poradě.”

Harrymu náhle něco došlo. Tak proto byl Aran tak najednou odvážný. Věděl, že si Snape nevšimne Harryho a Dracovi nepřítomnosti ve Velké síni!

Brumbál tleskl a přivolal jídlo. Všechno včetně talířů a příborů a dokonce i sklenici pomerančového džusu pro Harryho. Draco dostal čokoládové mléko, což byla zjevně zastřená narážka na famfrpálový nápad. „Tak, podívejte, takový báječný oběd. Takže se všichni uvolníme a najíme se, ano? O ostatní věci se můžeme starat až potom.”

Harry jedl, ale uvolněný nebyl ani trochu. Žaludek se mu stáhl do malého uzlíku. A navíc, každé sousto chutnalo jako kdyby bylo namydlené. Už dlouho nejedl s takovou nechutí.

Naproti tomu Draco zdvořile klábosil, jako by byli na večeři u ministra a ředitel byl někdo, koho chce ohromit. Brumbál to všechno přecházel, kýval a usmíval se, když to bylo vhodné, ale na očích mu bylo znát, že se Dracovým okouzlujícím chováním ukolébat nenechá.

Čas od času se Draco pokoušel zatáhnout Harryho do rozhovoru, ale Harry se nenechal. Tu a tam jen něco zamumlal a přál si, aby už to všechno bylo za ním.

„Čaj?” zeptal se nakonec ředitel. „A něco sladkého? Koláč? Marcipán? Kokosový suk?”

„Sušenky,” řekl Draco. „A trochu Oolongu, jestli ho tedy můžu dostat.”

„No samozřejmě.” O chvilku později se objevil skřítek s šálkem kouřícího čaje a se sušenkami.

Harry neměl chuť ani na čaj, ani na dezert. „Jsem si naprosto jistý, že jsme tu kvůli jiným věcem, než je jídlo,” řekl a odsunul talíř, na kterém zbyla víc než polovina porce.

Brumbál mávl hůlkou nad stolem a nechal zmizet všechno jídlo až na to, co chtěl Draco, a opřel se dozadu do křesla. „Ano, samozřejmě. Chtěl bych, abys přečetl to, co jsi napsal do svého úkolu, Harry. Zejména, aby si věnoval pozornost bodu tři.”

„Nahlas?”

„Ne, pro sebe bude úplně stačit.”

Harry neměl chuť kouzlit a tak vstal a pro pergamen si došel. Udělal to, co mu bylo řečeno, a téměř zaúpěl, když viděl, co napsal jako třetí otázku svého textu.

Slyšel jsem, že nejste ženatý. Je to proto, že nikdo nevydrží s tou vaší tlustou prdelí dýl jak pět minut?

„Je ti jasné, na koho by se tenhle bod dal také použít,” pošťuchoval ho jemně Brumbál.

„Severus není tlustý,” zamumlal Harry. „Ale... jo, je mi to jasný.”

„Jak myslíš, že by se tvůj otec cítil, kdybych mu tohle ukázal?”

Harry se otřásl, ale rychle se vzpamatoval. „A co kdybychom se věnovali tomu, co mě k tomu dovedlo? Aran si trvale stěžoval na to, jak je hadí jazyk ďábelský a že já musím být ďábel sám, když ho používám!”

„Teď nemluvíme o Aranovi.”

„Ale ano!”

„Ne.” Brumbál hlas nezvýšil, ale přesto v něm bylo slyšet příkaz. Než ale pokračoval, jeho hlas zjemněl. „Milý chlapče, v tom roce, kdy byla otevřena komnata o tobě téměř každý říkal, že jsi temný kouzelník. A ty jsi se s tím srovnal s přehledem. A pak později, když byl tvůj charakter znovu špiněn, tentokrát v novinách, které vycházejí v celé kouzelnické Anglii, jsi to zvládl opět stejně dobře. Takže proč tě tentokrát tak rozzuřil názor jednoho předpojatého učitele?”

Harry se schoulil ve svém křesle. „Já nevím.”

Brumbál se na něj podíval přes vršek svých půlměsíčkových brýlí. „Harry, myslel bych, že jsi dospělejší. A popravdě jsi se už mockrát zachoval dospěleji, když došlo na potřebu vyjít s nesnesitelnými učiteli.”

„Možná, že je na čase dát tomu průchod,” řekl Draco a překřížil nohy tak, jak to obvykle dělával Severus. „Pravděpodobně je to zdravé. Víte, všechny ty roky potlačovaného vzteku pro něj nemohou být dobré...”

„Děkuji, Draco,” řekl ředitel s úsměvem. „Ale řekl bych, že je za tím něco víc. Takže, Harry? Co se stalo, že tě profesor Aran tak moc rozrušil?”

„Nerozrušil!” vykřikl Harry. „Teda chci říct, že až donedávna jsem jeho urážky ignoroval.”

„A co to tedy změnilo?”

Draco. Pomyslel si Harry, ale neřekl to.

„Harry, takže se na tu věc podívejme z jiného úhlu,” pokračoval ředitel. „Předpokládám, že i když jsi ho ignoroval, tak tě rozčiloval.”

Harry se posadil zpříma. „Ale to není jenom tím, co říká, Aran je prostě...”

„Profesor Aran.”

„Dobře. Profesor Aran je naprosto nesnesitelný. Ať si myslí o hadím jazyce, co chce, ale vy víte, že je to teď jediný způsob, jak mohu kouzlit, a on mě nenechá v jeho hodině promluvit hadím jazykem. Copak je to fér?”

„Je to naprosto nefér,” řekl Brumbál a strčil si do pusy citrónový drops. Nabídl jim je na mističce. „Hmm?”

Harry vzdychl. „A předpokládám, že teď přijde ta část, kdy mi začnete říkat, že život není fér.”

„Neměl jsem v plánu říct něco takového. Ze všech lidí právě ty víš nejlépe, že život není fér. Ale rád bych pochopil tu situaci. Profesor Aran tě odmítal učit. Nejprve si se jeho zákazu podřídil, ale pak jsi vzdoroval. A navíc jsi dal své znechucení najevo poměrně teatrálním způsobem.”

Harry se ještě trochu narovnal. „Jo, tak nějak.”

„Protože speciálně pro tebe je Obrana hlavním předmětem studia.”

„No právě!”

„Tvůj život by byl v sázce, kdyby ses jí nenaučil pořádně.”

Harry zuřivě přikývl.

Brumbál si strčil do pusy další sladkost. „Jsem překvapený, že to Severus dovolil. Řekl jsi mu o tom, že ano?”

Harry se zamračil, když zjistil, že si až příliš pozdě všiml, jak sedl na lep. I když upřímně, téhle pasti se asi vyhnout nemohl. Jeho osud byl pravděpodobně zpečetěn v momentě, kdy Aran zavolal Brumbála. A nebo možná už v momentě, kdy ho bratr přesvědčil, aby se mu vzepřel. Tehdy se ty věci daly do pohybu.

Harry se naštvaně otočil na Draca a ten jen pokrčil rameny. Jako by věděl, že k tomuhle muselo dojít. Jako když ví, co musí přijít, i když to neplánoval.

„Ne,” řekl Harry krátce, když konečně odpověděl na ředitelovu otázku.

„Ty jsi to otci neřekl?”

Jednou to muselo přijít. A tak se Harry rozhodl s tím skoncovat. „Ne, neřekl jsem mu vůbec nic.”

„Ale drahý chlapče,” zašeptal ředitel a sepjal ruce v klíně. „Tak to je mi moc líto, že se Severusem nevycházíte.”

„Ne, my vycházíme skvěle...”

„Ale měl jsi pocit, že mu nemůžeš věřit.”

„Ale samozřejmě, že můžu...”

Draco práskl hrníčkem o talířek. „Pane řediteli, přestaňte ho vodit dokola za nos a řekněte mu, co chcete říct.”

Brumbál se na Draca podíval docela pobaveně, ale když se podíval zpátky na Harryho, byl jeho výraz zcela vážný. „Harry, jsem si jistý, že mi dokážeš říct spoustu důvodů, proč jsi s tímhle nešel za otcem. Je ti šestnáct, což už je dost na to, aby sis své věci zařizoval sám. Ačkoli, řekl bych, že jsi se tentokrát nechoval úměrně ke svému věku. A nikdy jsi nestál o zvláštní zacházení, ani proto, že je tvůj otec členem učitelského sboru.”

„Skvěle, asi bych měl znovu začít cvičit nitrobranu!”

„Ne, samozřejmě že ne, nečetl jsem ve tvých myšlenkách. Jen jsem ti předvedl, že už tě znám. A po všech těch letech bych měl.” Brumbál se usmál a vypadal jako laskavý dědeček. Ale v očích mu jiskřilo a ještě pořád vypadal smutně. „A protože tě znám Harry, vím, že jsi musel mít ještě jiné důvody proto, abys své problémy s Obranou před Severusem zamlčel.”

„Ne, neměl.”

„Nebo bych možná měl říct před profesorem Snapem?”

Harry strnul. „Takhle už o něm dlouho nepřemýšlím.”

Ředitelův hlas byl jemnost a laskavost sama. „Opravdu ne?”

„Ne!”

Brumbál zavrtěl hlavou. „Víš, Harry, kdyby se k tobě choval nefér někdo v hodinách, které jsou pro tvoji budoucnost méně důležité než je Obrana, pak by možná tvé posouzení znělo uvěřitelně. Ale ne, když dojde na Obranu proti černé magii. Ze všech tvých přednášek právě tahle může být klíčem k tvému přežití. A ty očekáváš, že uvěřím, že jsi nechtěl vypadat dětsky nebo privilegovaně, a jen proto jsi nepožádal otce o pomoc?” Brumbál se odmlčel a zhluboka se nadechl. „Harry, takový hlupák nejsi.”

Harry, kterému se tahle konverzace přestala už úplně líbit, se zavrtěl na židli a vzdorně se podíval řediteli do očí. „Řekl jsem to McG... chci říct, profesorce McGonagallové.”

„Ano, když jsi potřeboval někoho, kdo by ohodnotil tvůj praktický test. Nemyslíš si, že by tvůj otec býval byl pro takovou věc kvalifikovanější? A přesto jsi ho nezvolil.”

Harry s sebou škubl. „Vy jste věděl, jak se ke mně Aran chová? Věděl jste, že potřebuji pomoct a nenabídl mi ji?”

Brumbál se pousmál. „Věděl jsem, že máš otce, který si víc než co jiného přeje pomoct ti v každé těžkosti. A Harry, byl jsi to ty, kdo mi před nedávnem dal najevo, že dáváš přednost jeho pomoci před mojí. Takže proč jsi ji nevyhledal?”

„Šel jsem za ním se spoustou jiných věcí!”

„Ale ne s tímhle,” vzdychl Brumbál. „Harry, buď upřímný aspoň sám k sobě. Proč se ti tak moc nechtělo s tímhle konkrétním problémem jít za profesorem Snapem?”

Znovu tenhle školní titul. Harry si nemohl pomoct, ale vnímal to jako velkou narážku. A nemohl ji přejít, zejména když zvážil, s jakým důrazem ředitel vyslovil to slovo konkrétní. „Já... podívejte, já jsem o tom vážně takhle nepřemýšlel.”

„To jsem si jistý, že ne,” přiznal Brumbál přátelsky. „Nebo aspoň, že jsi si toho nebyl vědom.”

„Marša tomu říká podvědomé důvody,” řekl Draco a pátravě si prohlížel Harryho. „Ale nechápu to. Jaké byly ty tvoje?”

Kámen v Harryho žaludku byl čím dál tím větší, až si Harry začal přát, aby býval byl nejedl vůbec nic. Zvláštní, že mu dřív nedošlo, proč se mu nechtělo o problému s jiným učitelem mluvit se Snapem.

Otočil se na Draca, pokusil se mu to vysvětlit, ale slova mu uvázla v krku. Brumbál vykouzlil šálek čaje a přisunul mu ho. Harry usrkl a pak to zkusil znovu.

„Myslím, že jsem nechtěl se Snapem mluvit o Aranovi, protože... vždyť to víš. Až na Umbridgeovou je Snape ten učitel, na kterého bych si jinak stěžoval po všechny roky svého studia. Kdybych tedy měl nějakou rodinu, které bych si mohl stěžovat.”

„No a?”

Harry vzdychl. „No a když mě adoptoval, tak jsme se v podstatě dohodli, že co bylo, bylo, ale nikdy jsme se nebavili o tom, jak se ke mně choval. A já jsem o tom nechtěl mluvit. Je lepší udělat za tím čáru a jít dopředu.”

Draco probodl Harryho očima. „Ale prosím tě, přece nemůžeš porovnávat Severuse s Aranem!”

„Nemůžu?” ušklíbl se Harry. „Koneckonců Aran má alespoň nějaký důvod nesnášet mě. Bojí se hadího jazyka. Je to idiotský důvod, ale je to důvod. Ale jaký důvod měl Snape ponižovat mě od prvního dne ve třídě a pokračovat v tom pět let? Věděl, že jsem byl vychován u mudlů a že nemám nejmenší tušení, co to je šalamounek, mordovník a všechno to další. A každý očekával, že se s tím nějak vyrovnám. Takže proč bych s tímhle měl běžet za Snapem? Jít si jemu stěžovat na Arana jako na někoho, kdo se mnou špatně zachází... pche, to by bylo trochu z deště pod okap...”

„Dobře, dobře!” přerušil ho Draco a zdvihl ruce nad hlavu. V jeho stříbrných očích byla vidět panika. „Je vidět, že se ještě pořád zlobíš.”

„Nechci, aby to tak bylo,” vzdychl Harry. „A tak na to radši ani nemyslím. Možná, že proto jsem si to chtěl s Aranem vyřídit sám.”

Draco si vzal z mističky na stole sladkost. „Tak tomuhle Marša říká popření.”

„Jo a fungovalo to dokud jsi se ty nerozhodl, že bych měl...” Harry se náhle odmlčel. „To je jedno.”

„Takže profesor Aran se mýlí ve svém úsudku, kdo tady koho ovlivnil. No, to není důležité. Harry, co máš teď v plánu udělat?”

Harry zamrkal. „Chcete říct, že mám nějakou volbu? Je mi jasné, že půjdete ukázat tohle,” ukázal na úkol odložený na malém stolku, „Snapeovi a necháte na něm, aby mě potrestal.”

„Ale ne. Určitě ne.” Brumbál zašeptal kouzlo a pergamen se rozpadl na prach. „Myslím, že to nemusíme hnát zas až tak daleko. Když teď víme o tom tvém... jakže bylo to chytré slovo? Ach ano, popření.”

„Když jsem měl naposledy věštecký sen, tak jste mě vydíral, abych si s ním promluvil.”

„Ano, ale myslím si, že tentokrát to nebude nutné. Když sis to teď rozvážil, myslím, že víš, co musíš udělat.”

Harry svěsil hlavu do dlaní a zamumlal. „Jo, já vím, promluvit si se Snapem.”

„Mohl bys mu přestat říkat Snape?” zeptal se Draco. „Řekl si, že už o něm takhle nepřemýšlíš!”

„Jo, ale teď si nemůžu pomoct. Kvůli tomu jsem s ním o tom nechtěl mluvit!”

„Harry.” Brumbál počkal, než chlapec zvedne hlavu a podívá se na něj. „Máš Severuse rád. To mi došlo už dávno. A jsem si jistý, že nechceš, aby se minulost vměšovala do vašeho současného vztahu. Ale copak to nechápeš? Když mu teď nedáš příležitost, aby se zachoval jako tvůj otec, necháváš minulost, aby ovlivňovala přítomnost.”

„Jo, já to chápu,” řekl Harry. „Promluvím si s ním. Jenže... jak mu to teď mám říct? Nebude mít radost, že jsem mu to neřekl dřív.”

„Dnes je středa,” řekl Draco a ta poznámka vypadala poněkud nepatřičně, dokud nepokračoval. „Co takhle: Sejdeme se dnes večer doma na večeři. Severus bude rád a když už tam budeme, tak mu tu novinku řekneš. Jestli ti tedy nevadí, že tam budu. A kdyby to neproběhlo dobře, tak byste spolu mohli zajít za Maršou a místo mě s ní mít dneska moje sezení.”

Harry se zakabonil. „Nechci, abys přišel o svou hodinu s terapeutkou.”

„Je to jen pro jednou a bez urážky... neříct Severusovi o Aranovi bylo praštěné. Možná potřebuješ terapii víc než já.”

„Idiote.”

„Cvoku.”

„Chytači, který nechal usnout zlatonk...”

„Chlapci,” přerušil je Brumbál. „Myslím si, že je to dobré řešení, pokud je k němu Harry svolný.” Vytáhl hůlku a rychle zakouzlil Tempus. „Hmm. Vypadá to, že jsme mluvili déle než jsem měl v úmyslu. Vaše odpolední vyučování už se blíží k závěru. Jestli nechcete přijít ještě i o další hodinu, měli byste jít.”

„To je všechno?” zeptal se Harry.

„Ano, můj chlapče, to je všechno. Věřím ti, že se zachováš správně tak brzy, jak jen to bude možné.”

Brzy, to byla jasná narážka. „Dnes večer,” řekl Harry s povzdechem. „Asi by to šlo. Popravdě je to dobrý nápad, Draco.”

Zmijozelský chlapec zdvihl bradu. „Copak mám někdy i jiné.”

Harry si vzpomněl na koláčky a... další věci. „Ano. Někdy ano.”

***

„Takže, kam jdeš?” zeptal se Draco, když běželi dolů ze schodů od Brumbálovy kanceláře. „Já mám teď Formule.”

„Já Přeměňování.”

Draco přikývl. „Nepředpokládám, že bys se mnou na chvíli zaběhl za Aranem. Ten kretén ještě pořád má můj amulet.”

Harry doopravdy nechtěl vidět znovu učitele Obrany, ale chtěl se ujistit, že Draco dostane svůj majetek zpátky. „No dobře, aspoň nebude moct tvrdit, že jsi nebyl po škole.”

„Hmm, to teda byl trest. Oběd a povídání?”

„Radši bych drhnul kotlíky,” zavrčel Harry.

„Jsem si jistý, že to Severus může zařídit. Jestli chceš, můžu mu říct, jak sis dělal z pusy žumpu...”

„Ha ha, velmi vtipné.”

„Jen prosím tě přijď na tu večeři,” řekl Draco najednou vážně. „Ať tě Ron a Hermiona odvedou do Severusovy učebny hned po vaší poslední hodině, abychom ho chytli dřív, než nám zmizí ve Velké síni. Sejdeme se tam.”

„Jo, dobře.”

„Jestli se na to vykašleš a budeš si hrát na mrtvého brouka, bude to jen o to horší...”

„Jo, dobře,” zopakoval Harry.

Mezitím došli až k otevřeným dveřím Aranovy učebny. Nikdo nebyl v dohledu. „Asi má volnou hodinu,” řekl Draco. „Accio amulet!”

Nic se nestalo.

„Stálo za to to zkusit...”

„Pravděpodobně ho má ještě pořád v kapse,” řekl Harry. „Budeš ho muset požádat. Je mi tě líto.”

„Čas předvést mé dokonalé chování.” Draco se rozzářil falešným úsměvem, jako by měl dostat cenu Chytače roku.

„Trochu méně dokonalé.”

„To asi nedokážu,” řekl Draco a zakřenil se. V momentě, kdy vešel do třídy, jeho úsměv trochu povadl, ale jeho hlas byl dokonale zdvořilý, když zavolal směrem ke kabinetu: „Pane profesore, mohu vás na chvíli vyrušit?”

Chvíli se nedělo vůbec nic.

Pak se těžké dveře od třídy s prásknutím zavřely těsně před Harryho obličejem.

Harry se trochu lekl, ale nevyděsil se. Napadlo ho, že Aran chce pravděpodobně mluvit s Dracem o samotě. A přesto, že nesměl být sám na chodbě, nenapadlo ho, že by to mohl být problém. Od famfrpálového zápasu ho většina zmijozelských docela tolerovala. A navíc, třída přece nemůže být zavřená dlouho. Nejdéle za deset minut by měl být Draco zpátky.

I když možná, že dnešek není zrovna ten nejlepší den, kdy porušovat otcova pravidla. Poslední, co by potřeboval, by byl Snape – Severus, opravil sám sebe – který by šel okolo a našel by ho tady bez ochrany.

Takže bude nejlepší jít dovnitř, pomyslel si Harry.

Jenže, když zatlačil do dveří, vypadalo to, že drží pevně v rámu. Ale ne! Je Aran tak rozzuřený, aby zkusil nějakou opravdovou špinavost? Nemusí se bát, že přijde o práci. Potom, co řekla McGonagallová, mu musí být jasné, že ho stejně brzy vyhodí.

Plný obav přitiskl Harry ucho na dřevěné dveře a poslouchal, jestli Aran nebo Draco nepromluví.

A uslyšel hlas, o kterém doufal, že už ho nikdy neuslyší.

Lucius Malfoy a jeho slizce uhlazená řeč.

Ale počkat – Lucius Malfoy přece nemůže sám chodit po Bradavicích. Hrad je začarován tak, aby s ním pokaždé někdo musel být. Brumbál to říkal. Takže, co když je to Remus?

I když Harry netušil, proč by Remus chtěl mluvit s Áronem Aranem a předstíral, že je člen školní rady, ale na druhou stranu netušil, proč by skutečný Lucius říkal věci, které Harry slyšel přes zavřené dveře.

Lucius Draca nenávidí.

Nebo ne?

„Draco. To je, ale neočekávané potěšení.” Lehké pousmání. „Vypadáš báječně. Rozhodně lépe, než když jsem tě viděl naposledy. A jsi zpátky ve vyučování. To musíš být nepochybně rád.”

Jo, tohle prostě musí být Remus, pomyslel si Harry. První slovo z Luciusových rtů by asi bylo Crucio. A ne tyhle běžné poznámky, ze kterých byla slyšet... péče.

Jenže ví to Draco? Harry si nebyl jistý, zejména když slyšel, jak se bratrovi chvěje hlas. Vždyť Draco neví, že Remus hraje Luciuse. A asi tu masku nechce odložit, zejména ne před takovým idiotem, jako je Aran, kterému lze jen těžko uvěřit, že zachová Remusovo tajemství.

„Otče,” řekl chlapec dost hlasitě na to, aby Harry zaslechl. Harry strnul. Znal teď Draca docela dobře a z jeho tónu bylo jasně slyšet, že je vyděšený k smrti a pokouší se to nedat najevo. „Co... Neočekával jsem, že tě tu uvidím.”

„A já jsem neočekával, že budu přivolán, Draco. Ale vypadá to, že tvůj učitel má nějaké stížnosti na tvé chování.” Harry slyšel nějaké kroky, jak přicházejí blíž, a pak to, že někdo narazil do dveří.

A pak Dracův hlas, vyšší než obvykle. „Moje hodina už začala. Raději už bych měl jít...”

„Accio hůlka,” řekl Lucius nevzrušeně. „Ty tu zůstaneš a budeš mě poslouchat, Draco. Koneckonců, byl bys bez hůlky v hodině Formulí úplně k ničemu.”

Harrymu se sevřelo srdce úzkostí. Tohle není Remus. Bez přemýšlení vytáhl vlastní hůlku.

Lucius mezitím pokračoval v hovoru s Dracem. „No tak, no tak, nedívej se tak poplašeně. Nechci nic víc, než si s tebou promluvit.”

Harrymu běžely myšlenky hlavou tryskem. Co má dělat? Postarat se o Luciuse? Jenže to by znamenalo použít temné síly před Aranem a před studenty, kteří sem za chvíli začnou proudit. A na ty všechny nemohou použít paměťové kouzlo. Strana světla by mohla ztratit výhodu překvapení, pokud bude jednat zbrkle.

A navíc, Severus by si určitě nepřál, aby se tohle snažil vyřešit Harry sám. Chtěl by pomoct, ale jak? Nemůže opustit Draca, když je s Luciusem!

Jenže Lucius určitě Dracovi nic neudělá, když vedle stojí Aran, ne, když se snaží předstírat, že je milující otec!

„T-t-ty nemáš právo se mnou mluvit,” řekl Draco přesvědčivě. „Už nejsem tvůj syn. A víš proč? Protože jsi mě chtěl zabít, protože jsi mě chtěl mučit...”

„Ale Draco,” řekl Lucius tónem, který byl někde mezi dotčeností a soucitem. „Jak můžeš říct něco takového? Ale já to samozřejmě vím, vím, komu jsi tenhle rok naslouchal. To oni tě poštvali proti vlastnímu otci. Proti tvé vlastní krvi. Je to pro ostudu.”

„Za to může ten hadí jazyk,” vykřikl Aran. „Máte pravdu, pane Malfoyi. Viděl jsem to na vlastní oči. Předtím byl Draco příjemný student a poté, co strávil měsíce dole ve sklepení spolu s temnými kouzelníky...”

„Oni nejsou temní!” vykřikl Draco. „To on je! A vy jste takový pitomec, že to nevidíte!”

Lucius se zasmál. „Ale Draco, měl bys být trochu víc uctivější. Omlouvám se, profesore Arane. Draco měl vždycky politováníhodnou tendenci být ke svým učitelům Obrany nezdvořilý.”

Harry přemýšlel. Něco takového by Remus mohl říct. Možná, že to přece jenom není Lucius.

„Možná, ale tím, že byl s tím hadím jazykem, se to jen zhoršilo,” oznámil Aran. „Draco se vrátil do mé třídy jako ten nejnezdvořilejší a nejarogantnější student, jakého jsem kdy potkal. Tedy až na jednoho. Dokonce si do mé hodiny vzal amulet. Zřejmě ho Potter přesvědčil, že se ho pokusím zranit!”

„Můj syn potřebuje dostat lekci správného chování,” řekl Lucius a znělo to, jako že poklepává hůlkou po podlaze. „A dostane ji.”

Když to Harry slyšel, došlo mu, jak zranitelný si Draco musí připadat. Bez hůlky! Jeho nevolnost se vrátila. Proč by Remus bral Dracovi hůlku? Remus se přece nikdy nebavil tím, že by lidi děsil!

A Draco zjevně byl zděšený. Tak moc, že se zřejmě rozhodl využít okamžiku a utéct. Slyšel, jak někdo lomcuje klikou a jak vráží do dveří, jenže zamykací kouzlo drželo dobře.

S hrůzou Harrymu došlo, že Lucius touhle kouzlo ovládá výborně. To od něj se ho Draco naučil.

V Harrym by se krve nedořezal, protože mu náhle došla pravda. Ten člověk uvnitř určitě není Remus.

„Pusť mě!” prosil Draco rozrušeně.

Zděšený Harry udělal to, co měl už udělat před půl minutou. Mávl hůlkou a zasyčel v hadím jazyce „Sss důvěrou očekávám zachránce!“ zatímco svou mysl upřel na obraz svého otce, jak stojí ve třídě a dívá se do kotlíku.

Jeho Patron v podobě mlžného jelena vyklouzl z jeho prstů, ne z hůlky, a rozeběhl se prázdnou chodbou směrem dolů do sklepení.

„Jsi můj syn,” slyšel Harry tichá Luciusova slova těsně za dveřmi. Otřásl se. Nemůže opustit Draca a tak tu stál a zíral na dřevěnou desku, která ho dělila od muže, který si na něj sedl a s potěšením mu probodl oči. „Viděl jsem zprávu o tvé adopci, Draco. A vím, co jsi udělal. Naprosto přesně vím, co jsi udělal, a musím říct, že to bylo poněkud polovičaté.”

„Já... to bylo...” Dracův hlas zněl přiškrceně. „Nemohl jsem se úplně...”

„Já vím, že ne, můj Draku.” Luciusův hlas byl tak plný lásky! Nebo spíš tak musel znít někomu jako je Aran, pomyslel si Harry. Pro něj to byla noční můra. A věděl, že pro Draca také. „Tento rok byl těžký, ale ta propast mezi námi není nepřekročitelná. Ještě pořád jsi Malfoy. Nebo ne?”

Harry věděl, co Draco řekne, jenže... Draco to neřekl.

Místo toho se při jeho odpovědi Harryho srdce zastavilo.

Velmi, velmi tiše řekl Draco: „Ano, otče.”

Ne! chtělo se Harrymu zařvat. Nenech ho vystrašit tě tak, abys tohle řekl! Stůj si za svým tak, jak jsi to říkal mě! Severus tu bude brzy!

Harry ale věděl, že je Draco dost Zmijozel na to, aby hrál. Jen doufal, že Dracovi dojde, jak je ta hra nebezpečná. Ale kdo by to měl vědět lépe než Draco? Když vyrůstal, viděl, jak Lucius manipuluje lidi.

„Ano, já vím, že jsi ještě pořád Malfoy,” řekl slizce Lucius. „A napadlo mě, že bys tohle chtěl zpátky.”

Ticho. A pak znovu Dracův hlas, tentokrát překvapený. „Ty mi vrátíš hůlku?”

„Samozřejmě, ale rád ti jí podržím, dokud spolu nedomluvíme. Tahle hůlka je chráněna celkem pěkným, rodovým kouzlem. Předpokládám, že to byla tvá práce?”

Draco neodpověděl, ale Harry si domyslel, že asi přikývl.

„Pokročilá magie. Opravu hodná Malfoyů. Předpokládám, že Severus tě za to nepochválil?”

„Ne, to ne.” Draco si odkašlal tak nahlas, až Harry nadskočil. „Otče, necháš mě teď odejít? Má příští hodina začíná za necelých pět minut.”

„Budeš potřebovat svou hůlku,” řekl Lucius. „Na Draco, vem si ji.”

Chvíli Harry neslyšel nic než jen bušení vlastního srdce a pak...

„Potřebuji tu druhou.”

„Můžeš mít i tuhle,” řekl Lucius a jeho hlas byl plný příslibů. „Ale nejprve si vem tuhle a slib mi, že už ji neztratíš. Tuhle používáš od dětství a je podepsána tvou magií...”

Ne, Draco! pomyslel si Harry. Ty instinkty, které Snape chválil, křičely. On prostě věděl, že s tou hůlkou je něco špatně, a taky věděl, že si jí Draco vezme. I když pro něj ta hůlka už neměla žádnou cenu, protože rodové kouzlo znamenalo, že smí být použita jen kouzelníkem, který je Malfoy, přesto ji Draco bude chtít.

Koneckonců, on se toho jména přece nikdy úplně nevzdal.

Nebyl čas přemýšlet nad tím, co Severus řekne na Harryho potřebu zachraňovat lidi. Nebyl čas na nic jiného, než použít Alahomoru. S hůlkou, aby si byl jistý, že překoná jakékoli kouzlo, které drží dveře zavřené.

„Jděte mi z cesssty!” zakřičel Harry na dveře.

A stalo se. Dveře se rozlétly dokořán tak zuřivě, že dřevo zapraštělo, když narazilo do kamenné zdi, která je zastavila.

A pak se Harry díval přímo na Draca, který tam stál s rukama schovanýma hluboko v kapsách.

Ten zděšeně zalapal po dechu, zaječel, „Vypadni!” natáhl ruku a sáhl po hůlce, kterou mu Lucius nabízel.

V momentě, kdy se jí dotkl, se místností rozlehl příšerný zvuk. Svist, sání... a výkřik mladého muže, který je odnášen pryč, proti své vlastní vůli.

Zvuky přenášedla.

„Ne!” zaječel Harry, zapotácel se a natáhl hůlku, jako by chtěl Draca zachytit. Jenže bylo pozdě. Draco byl pryč a Harry tam zůstal stát a díval se do chladných šedých očích Luciuse Malfoye.

„Ale, ale, podívejme se. Hadí jazyk osobně.”

Harryho zalila vlna hrůzy a oči ho začaly pálit při vzpomínce na to, co mu tenhle člověk udělal, ale zároveň v něm začal růst i jiný pocit.

Jeho ruce začaly žhnout, kosti ho pálily vztekem, bolest se šířila skrz svaly. Ještě pořád držel svou hůlku, ale nepotřeboval ji, k tomuhle ne. Tohle byla čistá energie a vycházela přímo z jeho duše.

Lucius zjevně cítil, že je něco špatně. Tenhle Harry pravděpodobně nebyl ten bezmocný chlapec, kterého před měsíci mučil. „Crucio!” vykřikl a Harry viděl, jak k němu míří kouzlo.

Jeho vztek vyšel ven, aby se s ním setkal. Žádná slova, jen čistá síla, která se vrhla jako Caninae na zdroj Malfoyova kouzla. Cruciatus zmizelo jak mlha pod silou Harryho magie, ale Harryho síly prýštily dál, zlaté a šarlatové paprsky, které naplnily celou místnost.

Lucius vykřikl a stříbrná rukojeť na jeho holi se rozpustila a z hůlky samotné začal stoupat dým.

„Co to...!”

Dál se Malfoy nedostal. Nemohl. Harryho vztek dosál nového vrcholu. Energie, která vycházela z Harryho rukou obklopila Luciuse a donutila ho kroutit se. Škubat s sebou a křičet. Jeho hůlka, rozbitá a k nepotřebě, s klepnutím dopadla na podlahu.

Harry slyšel v hlavě otcův hlas. Slova o mstě a odplatě a o tom, jak se Harry nesmí stát Voldemortem naplněným jen nenávistí, vztekem a touhou zraňovat.

Harry ale nemohl poslouchat. Už zraňoval a jediný způsob, jak to zastavit, bylo zničit Luciuse Malfoye.

„Pertificus totalus!” uslyšel náhle někde zezadu Aranův hlas. Na Arana zapomněl.

Pokoušel se uskočit, ale energie vycházející z jeho rukou měla svou vlastní sílu. Sílu, která ho držela na místě jako velký magnet, a on neměl šance se pohnout.

Cítil, jak ho Petrificus zasáhlo, cítil, jak celé jeho tělo strnulo a jak padá dozadu.

Upadnout na kamennou podlahu bylo jako roztříštit se na milion kousků, aniž by si něco zlomil a v momentě, kdy dopadl, ho zaplavila nová vlna vzteku. Ten hlupák, hlupák Aran. Právě viděl Luciuse unést studenta. Viděl, že se pokusil seslat na Harryho nepromíjitelnou kletbu, a přesto se v tomhle souboji postavil na Luciusovu stranu.

Protože nesnáší hadí jazyk.

Harrymu z něj bylo na zvracení.

Pak se mu chtělo zvracet i z jiného důvodu. Byl někam tažen. Lucius kouzlo prakticky zavrčel.

Dveře se za ním s prásknutím zavřely.

Viděl a slyšel, ale reagovat nemohl. Pokud se mu tedy nepodaří prolomit kletbu tak jako předtím. Tehdy měl ale Salsu, aby mu pomohla zamířit jeho síly. Ta s ním dnes není, ale má své brýle.

Díky Bohu za ředitele, pomyslel si Harry. Kdyby měl tetování, nebyl by schopný zvednout ho před oči.

Harry se soustředil na obrázek hada v koutku jeho brýlí. Díval se na něj s větším vypětím než kdy předtím a myslel na to, jak moc se potřebuje osvobodit. Draco je v nebezpečí a on Draca miluje. Soustřeď se, řekl sám sobě. Soustřeď se na to, aby ses mohl osvobodit a pomohl tak Dracovi. Předtím to fungovalo, už tu kletbu zlomil.

Musí to fungovat znovu, prostě musí.

A fungovalo to. Harry to cítil, cítil, jak se v něm shromažďuje čistá divoká energie až k momentu, když to už Petrificus nevydrží...

Slyšel, jak Malfoy mluví z opravdu, ale opravdu velké dálky: „Děkuji vám, profesore.” Znělo to, jako by nemohl popadnout dech. „Potter je skutečně nebezpečný.“

„Pokusil se zabít člena školní rady!” řekl Aran zlostí bez sebe. „A takovou... nepřirozenou magií! Šokující, opravdu šokující chování!” Učitel Obrany si odkašlal. „Ale co se týče vašeho syna, pane Malfoyi, přenášedlo? O něčem takovém jsme přece nemluvili!”

„Obávám se, že to byl jediný způsob, jak ho odstranit z vlivu tohohle příšerného chlapce,” řekl Lucius, jehož hlas teď, když konečně popadl dech, vypadal spokojeně. „Předpokládám, že se mnou budete souhlasit?”

„Řekl jste mi, že si přejete s ním jen promluvit, abyste mohli překonat vaše minulá nedorozumění!”

Lucius se tiše zasmál. „Přesně tak. Ale myslím si, že tady by mě stěží poslouchal. Ale neobávejte si, pane profesore. Pošlu ho zpátky do Bradavic zítra před snídaní zdravého a živého. A věřte mi, že už se nebude spolčovat s Harrym Potterem.”

Z místa, kde Harry ležel, zahlédl, jak se Malfoy oprašuje. Pak něco zdvihl. Harry něco ucítil. Popel. Spálené dřevo.

„Mám zavolat bystrozory, aby odvedli Pottera?” zeptal se Aran. „Nebo vznesete obvinění sám?”

„Při svém postavení sotva toužím být znám, jako někdo, koho ten kluk téměř rozpustil,” zavrčel a sál si pro něco do hábitu.

„Dobře, pak se tedy spolehněte na mou diskrétnost. Bude mi potěšením vám posloužit,” řekl Aran. „Možná byste si na to mohl vzpomenout, až se sejde Rada školy a bude se řešit jmenování pro příští rok.”

„Popravdě se obávám, že už více vašich služeb nepotřebuji.” Lucius s úsměvem napřáhl Dracovu hůlku a vyřkl kouzlo. Nějaké, které Harry neznal.

Harry neviděl, ani neslyšel, co se stalo. Byl zcela zaujatý tím, jak se pokoušel znásobit své úsilí a osvobodit se. Cítil, že se to kouzlo, které ho spoutalo, začíná lámat. Hádek v koutku jeho brýlí na něj kývl, jako by mu chtěl dodat odvahu a Harry sáhl do svých nejhlubších rezerv, přímo až do srdce, a snažil se přivolat všechnu lásku, kterou měl. Nejen pro Draca, ale i pro Severuse. A Siriuse. A rodiče. A Brumbála...

Náhle mu byly brýle strženy z obličeje a odstraněny z dohledu.

Had zmizel.

A s ním všechny Harryho síly, které přivolal. Cítil se jako kámen. Bez života, nehybný.

Ale ještě pořád slyšel a viděl. Popravdě neměl na vybranou. Nemohl ani zavřít oči.

A Lucius to věděl.

„Jaká škoda, že potřebuješ brýle,” řekl Lucius skoro něžně, s obličejem tak blízko, že Harryho napadlo, že si musel vedle něj kleknout a naklání se k němu, „tvůj drahý otec ti nedokázal úplně vyléčit zrak, poté co jsem si s tebou minule pohrál? No, není žádný důvod, proč bychom nemohli pokračovat, že? A ty brýle by nám jen překážely.”

Když Lucius vstal, Harry uslyšel praskání a křupání a došlo mu, že Lucius rozdrtil jeho brýle podpatkem své boty.

Pak si znovu klekl vedle Harryho. Bříškem palce přejel po Harryho nehybném oku, chvíli tak setrval, a pak přejel i po druhém. „Tedy tohle je to nejlepší uzdravení, které jsem kdy viděl. Severus musí být na tvé oči hrdý. Nesmím mu je zapomenout vrátit, až ti je vydloubnu. Myslíš, že si je vystaví ve sklenici spolu se všemi ostatními podivnostmi?”

Harry měl co dělat, aby se neotřásl hnusem, jenže ve skutečnosti se otřást nemohl. K sakru, nemohl vůbec nic!

„Musíme jít,” řekl Lucius. „Tvoje ohromující malé kouzlo mělo pravděpodobně přivolat Severuse, že? Že mu to ale trvá! Přemýšlím, co to znamená. V každém případě to od tebe bylo skutečně příjemně pitomé, že jsi na svoji přítomnost upozornil zrovna takhle. Copak jsi se minule nepoučil, že pořád špicuju uši, abych zaslechl hadí jazyk? Takže pojďme.”

Použil Dracovu hůlku, aby zdvihl Harryho zkamenělé tělo, napřímil ho a poslal do krbu. „Víš, přijde mi zábavné, že to byla Dracova nenávist k hadům, díky které objevil jako první, že jsi schopen hadího jazyka. Myslel si, že když na tebe pošle zmiji, je to ta nejhorší věc, kterou může udělat.”

Lucius vstoupil také do krbu, naklonil se k Harrymu a zašeptal mu do ucha. „Takže vy jste teď bratři? Raději bych s tím už nepočítal. Draco tě nebude chtít ani vidět, po tom trestu, který jsem pro něj vymyslel. Doufám, že ho život v tak stísněných podmínkách s hadím jazykem nezbavil jeho iracionálního strachu. Bylo by škoda, kdyby nový pokoj, který jsem mu nechal skřítky udělat, přišel vniveč. Ačkoliv jsem si jist, že pokoj není ten správný termín. Spíš je to taková jáma. Jáma plná hadů.”

Lucius se rozesmál: „Ano, tam právě teď je. A budu ochotný ho pustit až... ano, až znovu zváží svou podivnou posedlost tebou. A vezme zpět svá politováníhodná rozhodnutí, která tento rok učinil. Všechna.”

S těmi slovy Lucius hodil pod sebe letax.

Harryho svět se rozplynul v plamenech.