Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Léto jako žádné jiné

Kapitola 3 KOUPLIŠTĚ A HOSPODA

Léto jako žádné jiné
Vložené: Jimmi - 01.01. 2009 Téma: Léto jako žádné jiné
Kaya nám napísal:
Preklad: Kaya Betareader: Zrzka, soraki Záverečné beta: Sargo,Lori
Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.


 Kouzelnický domov pro opuštěné a osiřelé nezletilé motáky se nacházel v obrovské pětipatrové budově. Byl postavený z červených cihel a pod střechou měl ozdobné štukování znázorňující šklebící se obličeje a celou řadu symbolů, které byly zcela zjevně kouzelnického původu.
 
 Draco byl znechucený tím, jak jsou mudlové tupí, když to den za dnem přehlížejí. Jistě, tahle čtvrť nepatřila k těm rušným, proti cihlové budově se tyčily k nebi ty nejzpustlejší stavby, jaké kdy viděl. Obrovské zanedbané baráky. Překvapovalo ho, že je ještě nezbourali. Asi by to bez kouzel dalo moc práce, tak se tím mudlové neobtěžovali. Patetická stvoření, když už na to přijde. Ale…
 
 Draco se otočil k Harrymu. „Žije hodně ehm… chudých lidí v takhle hrozných podmínkách?“ A mávnul rukou k domům okolo.
 
 Harry mu věnoval zvláštní pohled. „To jsou skladiště firmy Ware-store.“
 
 Sklady pro vlkodlaky? Draco se na bratra ušklíbl. „Dobrý vtip, Harry. Sirotčinec je jedna věc, ale jsem si jistý, že by se veřejnost asi těžko smiřovala s celou čtvrtí pro lidi, kteří se za úplňku mění..?“
 
 Nedokončil větu, protože zaslechl, jak si Harry odfrkl. „Ne Were- (vlkodlak = werewolf, pozn. red.) ale Ware-store, ware jako zboží, Draco.“
 
 Oh, zboží. No, to je tedy extrémně mudlovské, když obchody potřebují tolik místa jen pro skladování zboží. No jistě, pokud nedokáží ani nejjednodušší zmenšovací kouzlo, nebo neumí vytvořit kouzelnický prostor, tak asi nemají jinou možnost. Přesto ho překvapil zjevný nedostatek ruchu v oblasti. Neměli by tu být mudlové pobíhající sem a tam, pilní jako včeličky a nosit věci z jedné budovy do druhé, aby je mohli rovnat na police?
 
 A nejen to, celé to místo vypadalo velice opuštěně. Místy bylo vidět i trávu, jak proráží z chodníku. Draco se zachvěl, když si vzpomněl, jak strašný to byl život, když mu Severus sebral hůlku. Ten nepořádek, který se nahromadil. Draco si nemohl pomoct, aby se neotřásl při pomyšlení, jak hrozný musí být život pro každé dítě z kouzelnické rodiny odsouzené k pobytu na takovémhle místě, zvlášť když už zažilo, jak úžasná je magie.
 
 Měl pocit, jako by se mu v hrudi něco kroutilo a došlo mu, že tohle asi dělá svědomí. Ubozí malí motáci. Zaslouží si víc, než tuhle ubohou mudlovskou existenci. Měli by mít přístup k veškeré magii, které by se jim zachtělo, měli by mít domácí skřítky, kteří by se postarali o každou jejich potřebu, o každičké přání.
 
 Ale tohle?
 
 Ačkoliv jejich vlastní rodiny se jich zřekly a Domov pro motáky vypadal alespoň čistě a solidně, Draco nakrčil čelo. Možná jim Walpurgisovy peníze opravdu pomůžou. Sice měly připadnout jemu, ale on nakonec stejně získal jmění a dokonce mnohem větší, jak se ukázalo. Navíc jeho bratrovi udělalo radost, dát mu ty peníze. Byl z toho opravdu šťastný. Harry se ohledně peněz choval poněkud divně, pomyslel si Draco.
 
 Kromě toho, celá tahle situace se dala využít v jeho prospěch. Jestli dokáže přesvědčit ministerstvo, nebo ještě lépe Oddělení bystrozorů, že má starost a zájem o životní podmínky ubohých opuštěných motáků… to by z něj udělalo mnohem vhodnějšího kandidáta na bystrozora, no ne?
 
 Draco se široce usmál, jak si představoval, jak bude při pohovoru mluvit o svých dobrých skutcích. Jak se na to Tonksová bude tvářit. On jim poskytl spoustu peněz, zatímco ona se ani neobtěžovala jít podívat, jestli je o motáky řádně postaráno!
 
 Mezitím vyšli několik schodů a vstoupili do malé, ale pěkně zařízené haly. Draco si dobře všiml mahagonového obložení stěn i lustru od Tiffaniho. Samozřejmě nebyl tak pitomý, aby si myslel, že pěkné vybavení domu nějak nahradí rodiče. Život se Severusem znamenal neustálý nedostatek komfortu, ale spousta jiných věcí mu to vynahrazovala. Například teď měl otce, kterému mohl věřit. Opravdu věřit. Severus by nikdy nezahodil Dracovo bezpečí nebo budoucnost tak, jak to udělal Lucius. Severus by po něm nikdy nepožadoval, aby zůstal loajální k něčemu, co mohlo skončit jen smrtí nebo otroctvím.
 
 Ale i když luxus nenahradí rodiče, tak rozhodně ani neuškodí.
 
 Severus poklepal na kovový zvonek umístěný na opuštěné recepci. Místo aby se ozvalo cinknutí nebo drnčení, vydal zvonek hluboký zvuk gongu, který jako by naplnil celou místnost.
 
 Harry se lekl, ale Severus jako by něco takového čekal. Stejně tak i Draco. „Myslím, že ten zvonek umí rozpoznat magickou energii, takže ti, co tu pracují, hned poznají, jestli přišel mudla nebo kouzelník,“ vysvětloval a připadal si trochu jako profesor, vysvětlující něco nechápavému studentovi.
 
 „Nechovej se jako snobský idiot,“ odsekl Harry. „Domyslel jsem si to i bez tebe.“
 
 Draco na Harryho pohlédl svrchu. Tedy spíš se o to pokusil. Byl sice vyšší než bratr, ale ne o tolik, aby to mělo ten správný efekt. A k tomu, že je snobský… taková pitomost. Copak může za to, že se narodil do bohaté rodiny a je to poznat? „Vážně by tu měli někoho mít,“ řekl zamyšleně. „Mají recepci, ale nikoho, kdo by vítal návštěvy?“
 
 „Možná vždy reagují podle toho, jaký zvuk ten zvonek vydá.“
 
 To dávalo smysl. „A myslíš, že ignorují spíš mudly nebo kouzelníky?“
 
 „Draco,“ napomenul ho Severus.
 
 „Co je? Každý kdo tu pracuje, to slovo přece zná. Ale asi nebudeš vědět, proč ti, co tu pracují, nás nechávají tak strašně dlouho čekat…“
 
 „Naše recepční právě musela dojít něco nakoupit,“ vysvětlila žena, která právě prošla dveřmi po straně haly. Její hlas nebyl zrovna mrazivý, ale rozhodně zněla chladně. „Jak vám mohu pomoci?“
 
 Draco měl na jazyku tisíc otázek. Kolik motáků tu zrovna máte? Kolik jim je let? Kolik jim bylo, když se jich rodiče zřekli? Vědí všichni o tom, že existuje magie, nebo byli někteří odloženi příliš mladí, než aby si něco pamatovali? Samozřejmě, to poslední nebylo moc pravděpodobné, ačkoli nějaké povědomí o Walpurgisovu kouzlu na odhalení motáků jistě ještě existovalo. Jinak rodiče prostě čekali, až to bude zřejmé.
 
 Všechny otázky si ale nechal pro sebe, když si všiml Severusova nenápadného gesta: Nech mluvit mě.
 
 „Moji synové se zajímají o činnost vašeho zařízení.“
 
 Ženin výraz se trochu změnil, ale tón jejího hlasu s přízvukem, který Draco neuměl zařadit, zůstal stejně odměřený. „A jaký je důvod jejich zájmu, jsou snad…“
 
 „Nejsme motáci!“ zamítnul její domněnku Draco zcela zděšený tou představou. Copak, pro Merlina, vypadal jako moták? Jeho schopnosti se těm Harryho nemohly rovnat ani v nejmenším, ale copak jeho kouzelnický talent nebyl zjevný všem, kromě mudlů, kteří jsou tak pitomí, aby si něčeho takového všimli? Oh, možná ta ženská je mudla. Mudla, která o kouzelnících ví a Ministerstvo to tak nechává, protože, koneckonců, někdo se o ty odvržené děti starat musí.
 
 Draco si pomyslel, že je to jasně mudla. Ne, ona jistě není čarodějka. Stojí tu před ní Harry se zřetelně viditelnou jizvou na čele a ona na ní nezírá nebo… „Jen jsme si to tu chtěli prohlédnout, jak to tady vypadá, abychom vyřešili jeden menší spor. Podívejte, tady Harry se domnívá…“
 
 Severus mu položil ruku na rameno a stiskl, jasný signál, aby přestal mluvit. „Moji synové mají oba poměrně značný majetek, slečno…“
 
 „Slečna Volentierová. Emmeleia Volentierová.“
 
 „Velice mě těší, že vás poznávám,“ řekl Snape a přikývl. „Mé jméno je Severus Snape a to jsou moji synové, Harry a Draco. Nedávno jsme se dočetli o vaší práci, a že je často podporována sponzorskými dary. Začali se zajímat, zda by, až dospějí, tato instituce nebyla vhodným objektem pro jejich štědrost.“
 
 Jako by snad Draca někdy napadlo dát vlastní peníze zrovna domovu pro motáky! To už by je spíš nasypal do dračího hnízda.
 
 Samozřejmě byl dost chytrý na to, aby nedával najevo nesouhlas. Zcela jistě nepotřeboval, aby mu Severus zatínal prsty do ramene, jako varování aby zůstal potichu. Lucius vždy používal peníze jako klíč, stačilo naznačit, že by někomu přispěl a měl všechny dveře otevřené. Bylo to prostě zmijozelské.
 
 Mimoto, v tomto případě to téměř byla pravda. Emmeleia Volentierová to sice nemohla vědět, ale Draco už v podstatě Domovu peníze poskytl. Byl k tomu donucen Gringottovic skřety. Peníze z dědictví Walpurgise Blacka měly být přece jeho.
 
 Předpokládal proto, že by přinejmenším měl vidět, jestli jsou vynakládány účelně.
 
 Jak se dalo čekat, ženin přístup k nim se zcela změnil, teď vypadala potěšeně. „Oh, jsme poctěni, že o něčem takovém uvažujete,“ zadrmolila. „Tady peníze opravdu potřebujeme. Spousta čarodějek a kouzelníků na naší existenci nechce ani pomyslet. Jsem velmi potěšená, že dva mladí muži jako vy pamatují na ty, kteří měli tu smůlu, že se narodili odlišní. Dovedu si představit, že asi máte nějaké otázky, takže?“
 
 „Ano, několik,“ odpověděl krátce Draco.
 
 Harry se pochopitelně nedržel tak zpátky. „A taky chceme všechno vidět a setkat se s těmi dětmi a…“
 
 Slečna Volentierová se zasmála. „Samozřejmě. Ale všechno popořadě, ano pane Pottere? Možná byste se mohli všichni podepsat tady do toho seznamu? Potom půjdeme do mé kanceláře a já vám řeknu základní informace, ještě než budeme pokračovat.“
 
 Oh. Pane Pottere. Severus jí neřekl Harryho příjmení, takže ho poznala a nedala to najevo. Pořád ovšem připadala Dracovi jako mudlovský typ. A on to většinou poznal. Nebyl si jistý podle čeho, ale něco jako aura tu být muselo. Nakonec, slečna Volentierová byla atraktivní žena, tak trochu exotická, asi čtvrtina africké krve a její vlnité mahagonové vlasy, vedle kterých by Grangerová se svými vlasy vypadala jako cuchta… Ale Draco zatím nepocítil ten plamínek zájmu, který v něm atraktivní ženy obvykle zapalovaly. Hm, jestli pracuje v Domově pro motáky, asi k nim taky patří. Jako Marša. Tak by o Harrym mohla vědět.
 
 Emmeleia vzala do ruky knihu s kroužkovou vazbou a podala ji Severusovi spolu s něčím, v čem Draco poznal mudlovské pero. Harry takové někdy používal. Snažil se Draca přesvědčit, že jsou lepší než brky, dokonce i než samonamáčecí brky, ale Dracovi to přišlo k smíchu.
 
 A jak si pamatoval, Harryho to pěkně otravovalo, když se smál.
 
 Severus se rychle podepsal a podal knihu Dracovi. Draco se pousmál, jak vypisoval Draco Snape svým elegantně krouceným rukopisem. Od konce školního roku neměl moc příležitostí vidět své jméno napsané. Rád se na ně díval. Draco Snape. Syn Severuse Snapea. Jak tak zíral na ta písmena, konečně se cítil v bezpečí.
 
 „Nemáme celý den,“ upozornil ho Harry potichu.
 
 Oh. Správně. Harry čeká. A všichni na něj zírají, takže Draco začal přemýšlet, jak dlouho tam stál a fascinovaně zíral na svoje jméno. Musel přitom vypadat jako dokonalý idiot. Draco, který se trochu červenal, přesunul knihu k bratrovi.
 
 „Tak, následujte mě,“ řekla Emmeleia a otevřela dveře, kterými prve vešla. Draco zaznamenal dlouhou chodbu za nimi. „Moje kancelář je támhle…“
 
 „Promiňte, ale pokud nemáte námitky, mám něco na práci jinde,“ pronesl Severus svým hlubokým hlasem. „Ovšem pokud vaše pravidla vyžadují, abych zde zůstal…“ nechal otázku viset ve vzduchu.
 
 „Nechceme, aby nás ovlivňoval ohledně finančních darů a podobně,“ dodal Draco, kterému to přišlo vhodné. „Harry a já si chceme udělat názor sami.“
 
 Emmeleia zněla trochu překvapeně, ale Draco si myslel, že se asi sotva bude hádat a riskovat tak, že Domov přijde o jejich galeony. „Ano, jistě tady můžete své syny nechat se mnou, profesore,“ řekla.
 
 Profesore.
 
 „Jste velmi dobře informovaná,“ řekl Harry. Takže si toho taky všiml.
 
 Emmeleia se jen usmála.
 
 Severus na ně pohlédl. „Vrátím se pro vás tedy v poledne.“
 
 „Co si dát sraz v té hospodě na rohu?“ navrhl Harry a ukázal tím směrem. Jeho nedostatek dobrých způsobů se projevil ještě zřetelněji, když pokračoval: „V pohodě? Nerad bych tu s Dracem zůstal trčet, jestli skončíme dřív…“
 
 „Pokud budeme chtít prodiskutovat naše dojmy,“ opravil ho Draco a věnovat Emmeleie oslnivý úsměv. „A zvážit částky, způsoby plateb a podobné záležitosti.“
 
 Severus na něj netrpělivě pohlédl a Draco to najednou pochopil. Nejvyšší čas přestat mluvit o penězích.
 
 „Takže se setkáme v tom hostinci. Kolem poledne,“ řekl Draco.
 
 „Dohlédnu na to, aby se tam bezpečně dostali, profesore,“ ujistila ho Emmeleia. Její hlas zněl nadšeně, jako by si ničeho nevšimla. „Tak, můžeme jít?“ pokynula jim směrem k chodbě.
 
 Draco viděl, jak Harry otci zamával na rozloučenou.
 
 ***
 
 Harry se usmíval, jak se rozhlížel po lokále Létajícího koně. „Je to tu hezké, nemyslíš? Dursleyovi nechodili jíst do restaurace. A když už šli, rozhodně mě nebrali s sebou.“
 
 „Hezké?!?“ Draco se málem ušklíbl, ale když se otočil, všiml si bratrova výrazu. Zářící úsměv a rozšířené oči. Skoro jako by právě vešli do Medového ráje a ne do přecpané, slizké a zpustlé mudlovské hospody. A ten nadšený výraz mu vydržel celou dobu, co tam seděli a čekali na Severuse.
 
 Takhle šťastně Harry většinou nevypadal, pomyslel si Draco a v duchu si povzdechl. Ve skutečnosti vypadal většinu času lehce napjatě. Trochu jako by na ramenou nesl tíhu celého světa. A nejhorší na tom bylo, že Harry měl pro takový pocit dobrý důvod.
 
 Draco proto neměl to srdce, aby mluvil o flecích na hrubé dřevěné podlaze, nebo o zašedlých záclonách pověšených dost nedbale. Něco jiného bylo dohadovat se o tom, co Harry řekl o jeho matce. Nebo o tom, že se Harry chová, jako by mu víc záleželo na svém mrtvém otci než na tom, kterého má teď. Ačkoliv Draco musel uznat, že Severus celou tu záležitost se zrcadlem zvládl skvěle. Zřejmě mu bylo celou dobu jasné, že ho nic a nikdo neopraví.
 
 Ale kazit Harryho zjevné nadšení z oběda v hospodě… ne, to nešlo.
 
 „Celkem to… stačí,“ řekl proto a nechal si další komentář pro sebe. Vytáhl menu z kovového stojánku na stole. Uh. Takový slizký tenký pergamen – no vlastně ani ne pergamen. Každopádně tohle menu bylo trochu umaštěné, jako by poslední, kdo ho četl, měl ve zvyku jíst hranolky rukama. Draco si náhle zřetelně vybavil, jak mu matka říkala, aby se nikdy nedotýkal věcí, o kterých nevěděl, kde všude mohly být. Ale on věděl, kde tohle menu bylo, to je jasné, no ne? V mudlovských rukou.
 
 Byl zázrak, že se mu povedlo neotřást se odporem. To nejmenší, co mohlo vedení téhle hospody udělat, bylo dohlédnout, aby vybavení aspoň občas někdo očistil! Ale, jak vlastně mudlové mohou něco vyčistit? Jejich představa o uklízení je všechno namočit a pak tu špínu prostě rozmazávat, dokud ji vidí. No jistě, nemají asi moc na vybranou, když nemohou použít ani jednoduché Lavare, ale stejně to musí být otravné. Žádný div, že když mu tehdy Severus zabavil hůlku, tak nic neuklízel. Nemělo to smysl. Vůbec to nemělo smysl.
 
 Draco si přál, aby mudlovské způsoby uklízení vůbec neznal, ale bylo to těžké, zvlášť vzhledem k bratrovým zvykům. Snažil se přimět Harryho, aby používal magii více instinktivně, ale jeho bratr se pořád rozhlížel po hadru (namouduši hadr!) pokaždé, když rozlil mléko nebo ukápl omáčku.
 
 Merline díky, že to nebylo zase tak často.
 
 Draco polkl a zůstával sedět na své židli jen s největším úsilím. Sedali na ní mudlové a pak určitě přišel někdo se špinavým hadrem a rozpatlal po ní všechno možné…
 
 „Jsi v pohodě?“ zeptal se Harry.
 
 „Ano, samozřejmě,“ odpověděl Draco a zvedl bradu.
 
 „Nevypadáš v pohodě.“
 
 Draco na to odsekl. „Jistě, vím, že bych tě určitě urazil, kdybych se zmínil o tom, že lidé, kteří sem chodí, nejsou z té společenské vrstvy, na kterou jsem zvyklý…“
 
 Harry trochu pokrčil čelo. „Oh. Chceš kvůli tomu dělat povyk? Víš, že si myslím, že si to jen namlouváš. Myslím, že v tom Domově jsi to zvládl celkem dobře. Ne že bychom toho tam viděli hodně, ale…“
 
 Celkem dobře měl být eufemismus, pomyslel si Draco. „Jistě, že jsem to zvládl dobře,“ řekl a snažil se, aby to Harry konečně pochopil. Ukázalo se, že ta žena, co je přivítala, je moták. „Ta Emmeleia Volentierová je jedna z nás. To nejpodstatnější jí chybí, samozřejmě, ale pořád je jedna z nás.“
 
 Harry jen zvedl oči ke stropu. „Nech toho. Nebo si pořád myslíš, že se Severus plete v tom, že všichni máme společné předky, pokud tedy hledáš dost zpátky? Myslel jsem, že jsi vzal na vědomí jeho výzkum a všechno ostatní. Takže?“
 
 „Genealogie je něco jiného než Lektvary,“ řekl Draco a odfrkl si.
 
 „Takže si myslíš, že se plete, nebo jsi ochoten si přiznat, že ani tvoje krev není tak čistá, jak sis myslel?
 
 „Připouštím, že mě ta myšlenka trápí. Stačí ti to?“
 
 Harry prostě pokračoval, jako zlatokop tušící zlatou žílu. „Tenhle problém je celý jen v tvojí hlavě. Vzpomeň si, jak u nás byl na návštěvě Dudley. Tehdy jsi to zvládal skvěle. Jako by tě vůbec neotravoval.“
 
 Tak to se ti jen zdálo, pomyslel si Draco a vzpomněl si na tu nervy drásající hrůzu, která ho přepadala několikrát za hodinu celou tu dobu, co s nimi ve sklepení žil ten mudla. I jen při vzpomínce na to ho mrazilo. Vlastně to, že teď byli v mudlovské hospodě, mu to zase připomnělo, protože teď měl podobné obavy. Tehdy se snažil, seč mohl, aby si nesedl na židli, které se Harryho mudlovský bratranec byť jen dotkl. Plížil se tehdy kolem a sesílal na všechno čistící kouzla a dokonce se snažil najít silnější kouzla, než která používal obvykle.
 
 Je jen dobře, že Harry o ničem z toho neví a myslí si, že Draco s jeho mudlovským bratránkem vycházel dobře. Ačkoli pro Draca bylo záhadou, proč by se Harry měl starat o tu tlustou zrůdu. Harry prostě… příliš snadno odpouštěl.
 
 Draco ignoroval malé bodnutí svědomí, které mu připomínalo, jak často byl on sám tím, komu Harry něco odpustil. Místo toho jen přikývl.
 
 Už by si měl pamatovat, že Harry má společenský takt asi jako kreveta. Zjevně nezaznamenal, že Draco už o tom nechce mluvit a naléhal. „Tak proč se tím teď necháváš tak rozhodit?!“
 
 Protože jsi dokonalý pitomec, málem odsekl Draco. Co od něj čekal, že odpoví, když všichni ti mudlové okolo ho otravovali skoro stejně jako dřív, ale dělal, co mohl, aby to skryl, protože tak zoufale potřeboval, aby mu Harry začal věřit?
 
 „Možná jen lituji toho, že naše návštěva v sirotčinci nebyla tak dobrá, jak mohla být,“ odpověděl s předstíraným klidem.
 
 V tom okamžiku už druhý chlapec narážku pochopil. Harry pokrčil rameny a popadl menu, a něco si zabručel, když ho začal pročítat. Vypadal, jako by se v té hospodě cítil doma. Dokonce se tvářil samolibě, jako by to byla nějaká výhoda, být v pohodě a chovat se, jako by bylo dokonale normální být obklopen mudly. Nebo spíš jako by ho Harry vinil, že se prostě nedokáže uvolnit. Jo, přesně jako obviňoval Severuse.
 
 Nebo možná ne, protože i když se Severus necítil dobře, nikdy to nedával najevo. Což Dracovi připomnělo, že by měl zapracovat na svém výrazu a předvést trochu své perfektní způsoby. Jestliže Severus dokáže tohle hnojiště tolerovat jako místo, kde se dá jíst, tak by to měl zvládnout i on.
 
 Podíval se přes lokál k baru, kde Severus hostinskému diktoval jejich objednávky. Ano, Severus vypadal naprosto klidně, snad jen trochu moc vážně. Jenže on vlastně pořád vypadal vážně. A často vypadal spíš děsivě.
 
 Zatímco Harry se pořád tvářil potěšeně, že je tady. „Masový nákyp s ledvinkami, to zní dobře ne?“ řekl právě a téměř si mnul ruce v očekávání toho odporného pokrmu.
 
 No ovšem, jeho bratr měl vždy velmi plebejské chutě. V polovině případů, když si objednali 'něco vhodného', dostal Harry něco, co se stěží dalo nazvat jídlem. Draco byl téměř šťastný, že v téhle hospodě nabízeli i quiche (slaný koláč, pozn. red.), ačkoliv bude pravděpodobně ze včerejška a s rozbředlou kůrkou. Co ještě bude muset všechno snášet!?
 
 Přinejmenším to bylo pořád lepší, než muset si oběd sám uvařit. Což bylo jejich zvykem v Severusově chatě. Na rozdíl od jejich předchozích pobytů v Devonu, kdy většinou dostávali jídlo z kouzelných beden, jim teď Severus v podstatě dělal kuchaře. Kuchaře! Bylo to směšné. Ten skřítek Dobby by jim přece klidně posluhoval. Jediné, co by pro to Harry musel udělat, bylo říct pár slov. Ale ne, Severus trval na tom, že se o sebe postarají sami. Že je to nutné.
 
 Jako by snad on nebo Harry někdy museli být bez služebnictva. Oba si mohli dovolit to nejlepší, i když Severus asi ne.
 
 Ačkoliv Severus tím, že je to nutné myslel asi to, že dával přednost tomu, neprozrazovat polohu chaty nikomu dalšímu, ani domácímu skřítkovi ne. Už tak bylo špatné, že o chatě vědí Weasley a Grangerová.
 
 Draco se pokusil navrhnout, aby vařil Harry, protože už má s vařením spoustu zkušeností. Jedinou odpovědí mu bylo to, že na něj otec i bratr zůstali zírat. To a chladně pronesené: Pokud jsou pro tebe zkušenosti tak důležité, možná bys až do konce týdne mohl jídlo připravovat ty.
 
 A Harry, který se přitom křenil jako blbeček poznamenal něco o tom, jak skvělé je učit se ze zkušeností. Načež se Severus i Harry začali smát. Přesněji, Harry se smál a Severus měl na tváři takový ten poloviční úšklebek, který u něj znamenal úsměv, ale zjevně se oba bavili na jeho účet.
 
 To by jako trest za jeho nedomyšlený návrh, aby vařil Harry, stačilo. Ale ne, Severus, tvrdohlavý jako vždy, splnil svou hrozbu a donutil Draca, aby následující tři dny připravil každé jejich jídlo! Takže možná převařené vodnaté quiche není zas tak špatné.
 
 Severus se u baru otočil a šel k nim.
 
 Draco nepřítomně zíral, stále trochu rozčilený z toho, jak jeho otec i bratr reagovali na jídla, která jim uvařil. Další vtipy na jeho účet. A to radši nemyslel na otevřený posměch, když se mu trochu nevyvedl pokus o pórkovou omáčku na šťouchané brambory. Které navíc chutnaly jen vzdáleně jako šťouchané brambory, alespoň podle Harryho.
 
 Samozřejmě Draco by sotva chtěl být dobrý v tak mudlovské činnosti, jako je vaření, ale stejně! Neměl zrovna nejlepší náladu, když pozoroval Severuse sedajícího si ke stolu proti němu. „Minerální voda?“ procedil otázku mezi zuby. „Říkal jsem ti, že si dám víno!“
 
 „Draco, to je opravdu hrubé takhle si stěžovat, když tě někdo pozve na oběd,“ řekl Harry. Jako kdyby měl nějaké ponětí o dobrých způsobech. Blbec. Draco ho měl rád a vůbec, ale… choval se jako blbec!
 
 „To by stačilo Draco,“ pronesl Severus hlubokým, ale o to kousavějším hlasem. „Ještě nejsi plnoletý. A rozhodně bys neměl míchat alkohol a…“
 
 Přemisťování. Severus to slovo ve skutečnosti nevyslovil, ale Draco pochopil. „To není alkohol. Je to jen víno!“
 
 „Oh, přestaň se hádat kvůli každé maličkosti,“ řekl Harry.
 
 Draco si pomyslel, že to není fér, vždyť si ani nestěžoval. Řekl snad jediné slovo námitek k jídlu, které tady měl jíst? Nebo něco o nechutném nedostatku čistoty, způsobeném bezpochyby mudly poflakujícími se tu všude kolem? Už už otvíral ústa, aby to napravil, když si všiml Severusova pohledu. Milión vět číhalo hned za rohem. Takže si jen pohrdavě odfrkl.
 
 „Pravděpodobně zde stejně nemají žádnou dobrou značku.“
 
 Neuniklo mu, že si jeho otec s jeho bratrem vyměnili podrážděný pohled. Jo, ten pohled. Ten pohled, co říkal, že je někdy nesnesitelný. Přál si, aby to neřekl nahlas. Místo toho vzal v úvahu Harryho pocity a kam ho to dovedlo?
 
 Draco usrkl minerálku a doufal, že mu to pomůže uvolnit sevřený krk.
 
 Nepomohlo, ale nálada se mu zlepšila v okamžiku, kdy si Severus sedl. Draco se málem rozchechtal, když viděl, jak otec mávl rukama, jako by se pokusil odhrnout hábit, aby si ho nepřisedl. Ani jeden z nich neměl hábit, samozřejmě. Draco už byl poměrně zvyklý chodit do společnosti bez hábitu, například z jejich každotýdenních cest do Surrey, ale Severus si na mudlovské oblečení zjevně ještě nezvykl.
 
 „Tak, jak dopadla vaše návštěva v Domově?“ zeptal se Severus a otočil se, aby viděl na oba chlapce.
 
 Harry pokrčil rameny, myslel si asi to samé, co Draco. Nebylo tu moc o čem vyprávět. „Takže, Em nám chvilku vyprávěla o jejich programech a čeho se snaží dosáhnout, přesně jak nám slíbila.“
 
 „Slečna Volentierová, Harry,“ opravil ho otec.
 
 Harry znovu pokrčil rameny. „Řekla, že jí můžeme oslovovat Em. Taky ti nevadí, když říkáme Marše jménem. No, každopádně když nám zodpověděla všechny dotazy, představila nás řediteli, ale ten pak rozhodl, že nám nedovolí podívat se dovnitř. Prohlásil, že mají přísná pravidla ohledně návštěv. Což je asi sotva pravda vzhledem k tomu, že Em se nám to chystala všechno ukázat.“
 
 Draco vyfoukl vzduch nosem. „Jo, to bylo opravdu překvapivé, nemyslíš? Když vezmeme v potaz, kdo je tam ředitelem!“
 
 Předtím než se Severus mohl zeptat, Harry se k němu otočil. „To bys nikdy neuhodl. Tak schválně, hádej!“
 
 „Myslím, že jsi právě řekl, že bych to nikdy neuhodl.“
 
 Harry se zakřenil. Dracovi na tom nepřišlo nic směšného.
 
 „Darswaithe!“ oznámil Harry.
 
 „Horace Darswaithe?“ Severus naklonil hlavu na stranu. „Zajímavé. Uvedl nějaký důvod, proč vám zamítl vstup?“
 
 „Díval se na mě, když to zamítl,“ řekl trochu hořce Draco. „Zřejmě jsem jako důvod stačil.“
 
 „To nebylo jen tím,“ řekl Harry a otočil se k Severusovi. „Podívej, ty děti vědí o svém původu, to nám Em vysvětlila. Ale jedna věc je o tom vědět a druhá je vidět na vlastní oči, o co přicházejí. Proto musí všichni kouzelníci nechat své hůlky u ředitele, předtím, než jdou k dětem…“
 
 „Harry,“ napomenul ho Severus. Draco osobně si myslel, že tohle opomenutí by si zasloužilo větší pokárání, dokonce i když Harry mluvil potichu. Zmiňovat hůlky, když se snaží být nenápadní mezi mudly v Exeteru!
 
 „Omlouvám se,“ řekl Harry a zrudnul. „Ale každopádně, každému, kdo přijde, ji seberou. A v našem případě… myslím, že Darswaithovi došlo, jak nepravděpodobné je, abychom mu prostě odevzdali naše, po tom všem. Já bych mu tedy svou nedal. Předpokládám, že Draco to vidí stejně.“
 
 „Když vezmeme v úvahu to všechno,“ řekl ostře Draco. „Je ostudné, že tam ten muž vůbec pracuje. Když nám Thistletornová řekla, že Darswaithe byl přeložen do Domova pro… ehm, nešťastné děti, myslel jsem, že bude někde v mrňavé kanceláři razítkovat papíry. Ale on tam prakticky pracuje přímo s dětmi. A to poté, co napadl Harryho?“
 
 „No, on tehdy nebyl zrovna sám sebou.“
 
 „Ve skutečnosti byl zproštěn všech obvinění,“ dodal Severus mírně, ale tvářil se, jako by kousl do něčeho hořkého. „Jaký je tvůj názor?“
 
 „Úřad pro rodinu by měl být trochu citlivější, protože Darswaithe je evidentně náchylný… k ovlivnění.“
 
 „K tomuhle druhu ovlivnění je náchylný každý, Draco.“
 
 „Jo, každý, kromě Harryho,“ řekl Draco. Byl tomu samozřejmě rád. Bylo by pro ně špatné, opravdu špatné, kdyby mohl Pán zla Harryho ovládnout kletbou Imperius. Jenže i přesto bylo víc než otravné, že Harry měl tolik schopností, o kterých si Draco mohl jen nechat zdát. Pokud měl být někdo schopný té kletbě odolat, tak Draco! Strávil pod jejím vlivem spoustu času, díky drahému otci Luciusovi.
 
 „Hele, já se neprosil o to, abych byl jiný než ostatní,“ štěkl Harry. „A možná Darswaitha přesunuli do Domova, protože tady ho nikdo nebude zrovna moc chtít ovlivnit, no ne?“ Harry se naklonil a promluvil tichý šepotem. „Přesto si pořád myslím, že by ty děti měli umístit do opravdových rodin.“
 
 Harry vůbec neměl smysl pro politiku. Ani trochu. „To nejde. Příliš by to připomínalo, co dělal Walpurgis, kdyby se o tom někdo dozvěděl.“
 
 „Vždyť by to nikdo nezjistil…“
 
 „Všechno se dá odhalit…“
 
 Harry si poposedl, aby udělal místo servírce, která právě přinesla jídlo. Začal se nadšeně cpát. Draco se na vlastní jídlo díval podezřívavě, měl o celém tomhle dobrodružství jisté pochybnosti.
 „No, hádám, že Darswaithe dělá, co může,“ řekl po chvíli Harry. „Podle toho, co povídala Em, ty děti získají dobré základní vzdělání. A kdo nechce jít na univerzitu, má možnost se vyučit.“
 
 „Jak šokující, jednoduše šokující,“ Draco mlaskl. „Neměli by být tak vyloučeni z našeho světa.“
 
 „Je to pro ně lepší,“ řekl zapáleně Harry. „Není to úplně tak, že by je vyloučili. Em říkala, že v létě se vždycky něco o kouzelnickém světě naučí. Je to lepší než být zastrčený někde v zadním pokoji, jaks o tom vyprávěl ty. To znělo strašně.“
 
 „Není to strašné, ty ignorancí prolezlý…“
 
 „Takže se shodnete na tom, že se neshodnete,“ řekl Severus. „Dobře? Každý na to máte jiný názor, což není zrovna překvapující, když vezmeme v úvahu vaše rozdílné dětství. Nemyslím si, že to nějaké hádky vyřeší.“
 
 „A jaký názor na to máš ty, Severusi?“ Draco se nesnažil být otravný. Opravdu to chtěl vědět.
 
 „Nebudu předstírat, že se vyznám ve všech světových problémech.“ Severus potřásl hlavou. „Je to velmi komplexní a obtížná problematika, přinejmenším proto, že ty děti byly v prvé řadě odloženy. Zjevně jejich vlastní rodina pro ně nebude vhodné místo, Draco.“
 
 To mu nemusel nikdo říkat. Draco si nemyslel, že by se ty děti měly vrátit k rodičům, kteří je odhodili jako nějaký odpad. To by ho ani nenapadlo.
 
 Severus měl zvláštní výraz. Draco ho pochopil v momentě, kdy muž promluvil. „Ještě jsi nezačal jíst. Je s tvým jídlem něco v nepořádku?“
 
 Copak s tím jídlem je něco v pořádku? To by byla mnohem příhodnější otázka. Ale Severus na něj teď zíral a Harry se k němu přidal. Zase se proti němu spojili. Zase. Ale jestli se Severus dokáže vyrovnat s mudlovským světem, tak on taky.
 
 Zvedl vidličku a nabral si sousto. Jak ho nesl k ústům, nakrčil nos, náhle se mu udělalo špatně. Ten kuchař se jeho jídla pravděpodobně dotýkal!
 
 „Už jsi určitě jedl horší věci,“ ozval se Harry.
 
 Blbec, takhle to říct na rovinu, pomyslel si Draco, ačkoliv jedna jeho část věděla, že se mu Harry snaží pomoct, když mu připomíná ten příšerný dortík. Jeho bratr jen neměl ponětí, že jsou chvíle, kdy je nejlepší nic neříkat. Žádný takt.
 
 Hm, to jídlo bylo přijatelné, jen nesměl moc přemýšlet o tom, kdo ho připravoval. A tak o tom nepřemýšlel. Nutil svou mysl, aby se od jídla odpoutala. „Měl jsi vidět Darswaithův výraz, když jsme mu s Harrym vešli do kanceláře! Pochopitelně si na ten incident nepamatuje, ale zřejmě si pamatuje celé následující vyšetřování. Ministerstvo mu asi vysvětlilo, co udělal. Málem si zauzloval jazyk, jak se omlouval.“
 
 „Na tom nebylo nic směšného. Mě ho bylo líto.“
 
 „To bylo vidět,“ řekl Draco suše. Harry je hrozně měkkosrdcatý.
 
 Jeho bratr pokrčil rameny a pustil se zas do jídla. Stejně tak i Severus, který si objednal velmi prostě vypadající salát. Draco se podíval zpět na svůj talíř a nutil se dojíst zbytek.
 
 Když si pak uvědomil, že má chuť na nějaký moučník, byl sám sebou trochu znepokojen.
 
 ***
 
 Po obědě se trochu prošli po Exeteru. Harrymu přišlo zábavné, že Dracovi není pohodlné používat mudlovské peníze, které jim Severus dal, ještě než opustili Devon. Jejich kapesné, jak jim vysvětlil. Draco už ovšem kapesné nepotřeboval. Ne teď, když měl dědictví po Siriusi Blackovi.
 
 Draco chvilku uvažoval, že by začal protestovat, ale potom se rozhodl, že když teď chodí k Marše (přes léto v pondělí), nějaké mudlovské peníze se mohou hodit.
 
 A Draco opravdu neplánoval protestovat proti penězům navíc.
 
 Když narazili na stánek se zmrzlinou, Harry se rozhodl, že si prostě musí koupit zmrzlinu. Tentokrát Draco zvládl jíst mudlovský výrobek bez odporu, ale ve skutečnosti to za to nestálo. Mudlovská zmrzlina nebyl žádný zázrak. Měla příšerně obyčejnou chuť ve srovnání se všemi těmi fantastickými příchutěmi, které namíchali při Lektvarech.
 
 Přesto ji Draco snědl, aniž by si stěžoval. Jen ho mrzelo, že si Harry nevšiml jeho dokonalých způsobů.
 
 „A jsme tady,“ oznámil Severus a ukázal rukou.
 
 Nortbrookské koupaliště, četl Draco na ceduli.
 
 „Zřejmě mají lekce plavání i volné koupání. Zapsal jsem vás oba.“
 
 Dracovi údivem spadla čelist. „Já se nepotřebuji učit plavat! Měl jsem ty nejlepší soukromé učitele a bazén sám pro sebe. S vodopády,“ dodal. Někdy mu přišlo důležité, aby věděli, že byl zvyklý jen na to nejlepší. Nebo alespoň, že není zvyklý na místa, jako je tohle.
 
 „Nezapsal jsem tě na lekce,“ řekl Severus netrpělivě, „Jen jsem ti zařídil něco, čemu říkají plavecký průkaz. Harrymu jsem ho zařídil taky a hodiny navíc.“ Podal jim malé kartičky.
 
 Harry na tu svou zíral a mrkal jako by šlo o vstupenku do Merlinovy knihovny, nebo tak něco. „Děkuju, děkuju moc, tati.“
 
 „Dávám přednost tomu, aby ses někdy neutopil,“ protáhl Severus. „Nebo abys nemusel posílat své přátele krást z mých zásob přísady do lektvarů.“
 
 Harry se pousmál. „Víš přece, že jsem je neposlal. Alespoň tehdy ne.“
 
 Tehdy ne?
 
 Ať už chtěl Severus odpovědět cokoli, neřekl to, protože Harry se náhle zatvářil zděšeně. „Oh, bože. Jen mě napadlo něco strašného. Řekl jsi jim, že o plavání nevím vůbec nic? Myslím, totálně nic?“ Kousl se do rtu. „Doufám, že nebudu mít hodiny spolu s mrňaty nebo tak. To by bylo trapné.“
 
 „Jsem si jist, že to bude v pořádku,“ řekl Severus. „Promluvil jsem si s nimi o tvé situaci, ano. A pokud tě umístí do skupiny mrňat, vyřeším to. Začínáš příští pondělí.“
 
 „Nemusíš sem chodit s námi,“ upozornil ho Draco. „Je ti jasné, že jsme s Harrym schopní se o sebe postarat? Doprovodím ho na hodinu a vyjasním jim to, pokud snad zapomenou, že je mu šestnáct.“
 
 Harry se na něj podíval podezřívavě. „Prostě se mi chceš posmívat, až mi to nepůjde.“
 
 „No jistě,“ Dracův úsměv už nemohl být širší. „Ale slibuji ti, že zakročím, kdybys měl opravdu vážné problémy.“
 
 „Nebudu potřebovat žádného zachránce…“ vyhrkl Harry současně se Severusem, který vysvětloval. „Mají tam plavčíka, Draco.“
 
 Jak mudlovské, pomyslel si Draco, plavčík místo aby použili nadnášecí kouzlo.
 
 „Co kdybychom se tu porozhlédli?“ navrhl Harry.
 
 To už bylo na Draca moc, aby to neokomentoval. „Ne, to nejde. Už tak je špatné, že mě tvoje spalující touha po hodinách plavání donutí sem chodit…“ podíval se na tabuli s rozpisem. „Třikrát týdně! Rozhodně se tu teď netoužím ještě procházet!“
 
 „Ale ano, pojďme,“ Severus přivřel oči. „Prve jsem si prohlédl převlékací kabiny a všechno ostatní. Takže vás teď mohu provést.“
 
 „Převlékací kabiny!“ Draco sotva věřil svým uším. Doufal, že si Severus dělá legraci. Jedna věc bylo, čekat od něj, že stráví takovou spoustu času ve společnosti mudlů, nebo že vleze do vody, kterou zřejmě znečistili! Teď po něm chtějí, aby se před mudly převlékal?
 
 „Ty kabiny jsou pro jednoho,“ řekl Severus stručně. „Pojďte se mnou, oba.“
 
 Harry se pochopitelně křenil.
 
 Ale to ještě pro Draca nebyl největší šok. Když došli k plaveckému bazénu, málem mu vypadly oči.
 
 „Proboha,“ řekl netrpělivě Harry. „Vypadáš, jako bys měl omdlít. Co máš za problém tentokrát?“
 
 Draco si nebyl jist, jestli by to nazval problémem. Myslel si, že ví, co tu může čekat. Mudly všude kolem, že? A taky že tu byli. Ale nikdy o nich moc nepřemýšlel. Hodně se snažil o nich nepřemýšlet, bez ohledu na to, jak často o tom Harry mluvil. Ale tohle… dá mu spoustu práce, dostat tenhle obraz z mysli.
 
 „Ehm, žádný problém,“ podařilo se mu zaskřehotat. Odkašlal si a jeho hlas tak zněl zase normálně. Jeho oči znovu přelétly bazén. Nebo spíš jeho okolí. Lehátka rozmístěná kolem. „Je tu prostě… ehm, strašná spousta dívek,“ řekl mdlým hlasem. Mozek mu říkal, ať radši zmlkne, ale ta informace se někde cestou nervovou soustavou zasekla. „A, u Merlina, nejsou zrovna moc oblečené…“
 
 Harry se také rozhlédl kolem. „No, nechci tě poučovat nebo tak něco, ale myslím, že mají normální plavky, aspoň většina z nich.“
 
 „Normální? Tam, odkud pocházím tedy ne. Nikdy jsem neviděl…“ Draco cítil, jak rudne. A taky jak se potí. A on sebou nemá plavky. Severus by ho určitě přizabil, kdyby si je teď vyčaroval. Dal mu dost tvrdou přednášku o sebeovládání a o Výnosu, ještě než opustili chatu. Draco si narovnal límec a zatoužil, aby na sobě měl alespoň tričko jako Harry. „Vždyť je jim vidět břicho,“ zašeptal nevěřícně. „A nahoře některé z nich prakticky nic nemají, ta látka je tak tenká, že je vidět obrys… uf, všeho!“
 
 Náhle kolem nich prošla dívka v dvojdílných velmi úsporných plavkách a věnovala mu zvláštní pohled.
 
 „Sklapni, nebo nás odsud vyhodí,“ řekl se smíchem Harry.
 
 „Dýchej, pitomé děcko,“ doporučil mu potichu Severus.
 
 Což Harryho rozesmálo ještě víc. Řekl: „Podívej, tak za týden, za dva, si zvykneš.“
 
 Draco přešlápl z nohy na nohu. Nebyl si tím tak jistý. Taky mu došlo, že je asi lepší, že na sobě nemá plavky vzhledem k jeho… reakci na všechny ty polonahé dívky. A Harry by mu to pěkně dlouho otloukal o hlavu, protože to byly mudlovské dívky. Tolik asi k tomu, že ho mudlovská aura nechává chladným.
 
 Draco byl znechucen sám sebou. Co se to s ním děje? Co se to s jeho tělem děje? Byly to mudly!
 
 „Jestli tě to trochu utěší, byl jsem svým způsobem v šoku nad jejich úborem, nebo nad jeho nedostatkem, když jsem tu byl dopoledne,“ řekl Severus a otočil se a mávl rukou kolem sebe. „Harry přestaň se chechtat. Měl bys uznat, že ani já, ani Draco jsme se s takovýmto prostředím zatím nesetkali.“
 
 Harry se znovu rozesmál, blbec. „Vždyť je to jen koupaliště.“
 
 Draco se na něj obořil skoro jako by zapomněl na všechny ty dívky kolem. „A co ty vlastně víš o koupalištích? Když tvoji hrozní příbuzní byli tak chudí, že ti ani nezařídili lekce plavání!“
 
 Harry ztuhl. „No jistě, byli chudí. Ale když měl hodiny plavání Dudley, musel jsem chodit s nimi a dívat se. A když se na koupališti divili, proč se taky neučím plavat, musel jsem poslouchat, jak jim teta vysvětluje, že jsem alergický na chlór ve vodě!“
 
 „Oh,“ řekl Draco a cítil se hrozně. Nechápal, proč vlastně řekl něco tak příšerného. Nebyl přece tak zlý, aby si z Harryho utahoval kvůli jeho dětství. Začal si Harry, jak si tak dělal legraci z toho, že Draco nemohl uvěřit, že ty mudlovské dívky klidně chodily kolem a na sobě neměly skoro nic. Na veřejnosti! To přece nemohlo být normální. Draco by si jen stěží dokázal představit třeba Grangerovou promenádující se… ne, to si rozhodně nedokázal představit. Merline, co by dal za to, aby teď mohl diskrétně použít hůlku!
 
 Naštěstí jeho mysl zrovna zaujalo něco jiného. Chlór? Draco o něm už slyšel, ale jen jako o přísadě do několika zvláštních lektvarů. „Tos nemyslel vážně, že ne? Přece do té vody nemohou přidávat chlór? Vždyť je to žíravina, to je…“
 
 „Jen ve velmi malé koncentraci, ale ano,“ řekl Severus. „Přesvědčil jsem se o tom ráno, když jsem ho tu ucítil.“
 
 Draco ho sotva poslouchal. Byl naprosto zděšený. No, alespoň teď měl dobrou výmluvu, aby nemusel do vody. Nikdy se mu nechtělo plavat s mudly a teď nemusel. „Nedostanete mě do vody, ve které je namíchaný chlór! To se radši utopím v kotlíku!“
 
 Severus ho chytil za paži a zatřásl s ním. Nebylo to zrovna otcovské gesto. „Draco, diskrétnost.“
 Ha. S Harrym takhle nejednal, když porušil pravidlo o nezmiňování se o kouzelnickém světě. Možná Severus od Draca očekával více, když byl koneckonců vychován k tomu, aby si uvědomoval dopad svých slov. „V pořádku. Já vím.“
 
 „Tak se podle toho chovej.“
 
 „Pořád platí, že do té vody nevlezu. Raději budu sedět na lehátku, děkuji pěkně.“
 
 „Je to na tobě, plavat už umíš.“
 
 „On chce prostě pozorovat dívky chodící kolem.“
 
 „Sklapni,“ usadil ho Draco. „Je to snad moje chyba, že se tu tak vystavují? No řekni?“
 
 „Hele, seženu ti magazín plavek a až si ho prohlédneš, dojde ti, že jsou oblečené normálně…“
 
 „Už jsem viděl u Marši spoustu katalogů…“
 
 Severus si povzdechl. „Vy dva začínáte být poněkud únavní. Nehodlám strávit léto posloucháním vašich hádek.“
 
 „No a ty se divíš, když jsem teď tak trochu na vedlejší koleji?“ postěžoval si Draco. „Tohle léto je zatím celé jen o Harrym. Jeho posedlost tím zrcadlem. Jeho přítel s tím strašným postižením. Jeho lekce plavání. Jeho lexikon kouzel. Jeho lekce přemisťování a mohl bych pokračovat. A co já? Existuju vůbec?“
 
 „Jistě, že existuješ,“ řekl Harry.
 
 „Ani jsem si nevšiml,“ řekl Draco hořce. „Kdy se dostaneme k tomu, co chci dělat já? Co by bavilo mě?“
 
 „Zjevně tě baví písemné tresty.“
 
 Draco zkřížil ruce. „Oh, to je báječné, Severusi. Starat se celé léto jen o Harryho potřeby, a když se to odvážím jen zmínit, hrozit mi trestem. Tak teď se opravdu cítím být součástí rodiny!“
 
 Draco se cítil ještě naštvanější, když si všiml, jak Harry poklepal Severuse po ruce. „Podívej, pořád si ještě zvykáme. Na spoustu věcí.“
 
 Jasně, ty jsi prostě ten hodný syn, pomyslel si Draco. Ten rozumný, takže já vypadám jako ten nejhorší.
 
 Severus ztěžka promluvil. „Tak co by zajímalo tebe, Draco?“
 
 „Tohle!“ Draco přešel přes ulici ke zdi polepené plakáty a na jeden z nich ukázal. Všiml si ho, když šli prve kolem. „Večer s Mozartem, vidíš? Výběr z Kouzelné flétny. Samozřejmě, je to jen provinční produkce a tak to asi nebude nic světoborného, ale přesto tomu můžeme dát šanci. Je to dnes večer. A když už jsme ve městě, můžu se podívat po nějakých novinách, kde by psali, co dávají v Londýně.“
 
 Severus přistoupil k plakátu, aby si ho mohl přečíst. „Dobře, Draco.“
 
 Harry se pokusil vypadat nadšeně, ale moc se mu to nevydařilo. S kulturou zatím moc do styku nepřišel. Nejspíš ani nevěděl, že Mozartova hudba je tak kouzelná, protože Mozart sám byl kouzelník. Ne, že by se něco změnilo, kdyby to věděl. Harry prostě neměl buňky pro poslech kvalitní hudby.
 
 Ale Draco je měl a už dlouho po kvalitním koncertu toužil. Když opouštěli koupaliště, usmíval se a tentokrát to nebylo kvůli těm velmi málo oblečeným dívkám.
Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Prehľad článkov k tejto téme: