Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Léto jako žádné jiné

Kapitola 9 OKOUZLENÝ

Léto jako žádné jiné
Vložené: Jimmi - 03.02. 2009 Téma: Léto jako žádné jiné
Kaya nám napísal:
Preklad: Kaya Betareader: Sargo, Lily of the valley, soraki Záverečné beta: Sargo
Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Když se přemístili zpátky do Devonu, Draco se cítil pořád ještě skvěle. Harry se pochopitelně rozhodl, že mu to dlouho nevydrží.
 
 „Předstírá?“ dotíral na Draca, jakmile se objevili na louce. „Hele, já vím, žes to tvrdil i prve, ale to jsme ještě věděli jen to, že vystupuje v divadle. Teď víme, že dělá plavčici a ty budeš trvat na tom, že je to čarodějka, která si hraje na mudlu? Jsi vůbec normální?“
 
 Draco se ušklíbl. Ani Harryho mizerná nálada mu nemůže zkazit radost. Jeho bratr je možná moc zabedněný, takže přeslechl všechny ty náznaky, které Rhiannon použila, ale Draco je pochopil. Všechny.
 
 „Podle tebe to předstírání je nefér, že?“ protáhl Severus.
 
 „Tohle je vážná věc!“ namítl Harry. No jistě, on takovouhle legraci většinou nepochopil.
 
 Draco si ho nevšímal. „V pořádku, tati,“ řekl. Hm, to slovo znělo trochu vypočítavě. Což pochopitelně bylo, ale ne proto, že by něco chtěl. No, možná chtěl, aby mu Severus dovolil jít na Rhiannoninu zkoušku a to samotného, ale to nebyl jediný důvod, proč mu řekl tati. Jen se rozhodl, že si na to slovo zvykne.
 
 Skoro si teď přál, aby nebyl Harryho s tím oslovováním jejich otce tak otravoval. Začít někomu najednou říkat jinak bylo mnohem těžší, než si myslel.
 
 „To od nás jako vážně čekáš, že uvěříme, že je to čarodějka předstírající, že je mudla?“ Harry si zjevně nemohl pomoct.
 
 „Nezajímá mě ani trochu, čemu chceš věřit, Harry. Proč se vlastně staráš? A odkdy jsi zrovna ty tak posedlý původem?“
 
 „Ty jsi ten, kdo je posedlý, tak posedlý, že nevidíš ani to, co máš před nosem! Rhiannon Millerová je mudla a jestli si to doteď nepochopil, tak jsi...“
 
 Severus zavrtěl hlavou a ukázal jim, ať jdou do chaty. „Zkuste se bavit bez vzájemného urážení, ano?“ A jeho chladný pohled patřil v tu chvíli jim oběma.
 
 „Jo, jasně.“ Harry zněl pěkně zatvrzele, alespoň Dracovi to tak přišlo.
 
 „Jistě,“ pronesl Draco svým nejpříjemnějším tónem. „Tati.“
 
 Severus buď zakrýval smích, nebo to byl nějaký nový druh úšklebku, Draco si nebyl jistý. Každopádně se rozhodl, že nebude říkat tati v každé větě, ani když se teď snažil si na to slovo zvyknout.
 
 Hned jak se Harry a Draco v chatě posadili na pohovku, Severus se usadil na židli a pokračoval: „Tak, Draco. Co tě přivádí k domněnce, že ta mladá dáma předstírá, že je mudla?“
 
 Draco začal mávat rukama, pak toho nechal, když si uvědomil, jak hloupě to asi vypadá. „No, všechno! Je to úplně jasné. A taky mě nepřekvapuje, že si toho Harry nevšiml. Když k tomu přistupuje pod vlivem prvního dojmu, tak…“
 
 „To je jeho způsob, jak mi říct, že jsem idiot, aniž by sis toho všiml,“ přerušil ho Harry ostře.
 
 „Jistě víš, že jsem poměrně všímavý.“
 
 Harry ale pokračoval: „Hele, chodím do poměrně kvalitní školy, takže vím, cos mi tím chtěl říct…“
 
 Draco zvedl hlavu. „Pak bys měl vědět, že není dobré řídit se jen podle prvního dojmu.“
 
 „A co děláš ty, celou tu dobu, s tvojí přezíravostí pro všechno nekouzelnické? A navíc, co jiného než dojem je tvoje blbý tvrzení, že Rhiannon je čarodějka, když pro to nemáš jediný důkaz!“
 
 „Jaké důkazy bys chtěl?“
 
 Dracovi to přišlo legrační. Čím byl klidnější, tím víc se Harry rozčiloval. „Všechny důkazy zatím přehlížíš,“ řekl a složil ruce do klína, jako by ho diskuze už nezajímala. Což byla pravda. Ať si Harry a Severus klidně myslí, co je jim libo. Pro něj se nic nezmění.
 
 „Zjevně jsem je přehlédl také,“ řekl Severus tak suše, že Draco polkl. Teď by to měl raději vysvětlit.
 
 Draco se tedy pokusil uklidnit a tvářit se věcně a nezaujatě, když začal vysvětlovat: „Tak, pro začátek, oslovila mě jako Darrena.“
 
 Severus s Harrym si vyměnili zmatený pohled, pak se zadívali na Draca a čekali, jak bude pokračovat.
 
 Hm, Draca nepřekvapilo, že tu narážku nepochopil Severus, ale že si to neuvědomí ani Harry? „Nepamatuješ si, jak nás tehdy Grangerová navštívila ve sklepení a tobě pořád ještě nešlo kouzlit s hůlkou a ona řekla něco o tom, že je škoda, že nemůžeš prostě jen tak lusknout prsty a čarovat tak?“
 
 „Jo, teď když o tom mluvíš, tak si vzpomínám, ale co to má společnýho s…“
 
 „Říkala tehdy, že ji na tu myšlenku přivedl nějaký pořad v teleti, ne v tel…“
 
 „V telce. To je zkratka pro televizi.“
 
 Draco zdvihl oči ke stropu. No tak si přesně nepamatoval, jak tomu říkají, to je toho. A pak Harry klidně řekne, že on, Draco, se rád předvádí! „Neříkal jsem ti, že se mnou Rhiannon mluvila v jinotajích? V jednom seriálu byl Darren, mudla, který si vzal za ženu čarodějku. A Rhiannon, když to říkala, si ještě nebyla jistá, jestli jsem kouzelník. Takže když mi řekla Darren, byl to test. Čekala, jestli pochopím, že váhá. Tak jsem zmínil lektvary, chápeš? Snažil jsem se to potvrdit nenápadně, podobně jako ona se nenápadně ptala. A mimochodem, její jméno není zas tak nenápadné.“
 
 „Nenápadné nebylo ani to, když jsi té mladé dámě řekl, že učím lektvary.“
 
 „Ale viděl jsi, jak se tvářila?“ zeptal se Draco a ignoroval Severusův zamračený pohled. No, úplně ho ignorovat nedokázal. Probouzel v něm chuť poskakovat při vysvětlování vzrušeně nahoru a dolů. „Na chvíli měla v očích takový významný výraz. Pak, aby to zamaskovala, tvářila se, jako že neví, o čem se to bavíme. A když jsem mluvil o Harryho jizvě, udělala to samé.“
 
 „Nevšiml jsem si žádného významného pohledu,“ řekl Harry.
 
 Draco se usmál, sebedůvěra sama. „Přesně, to jen ukazuje, jak dobrá je herečka. Zaslouží si vystupovat v mnohem lepším divadle, než je ta umírněná scéna v Exeteru.“
 
 Harry vyprskl smíchy. „Takže tvůj jediný důkaz je fakt, že se neobtěžovala pamatovat si, jak se jmenuješ. Podívej, mrzí mě, že se tak směju, ale…“
 
 Ne, nemrzí, pomyslel si Draco.
 
 „… to, že ti řekla Darren, je nejspíš jen náhoda…“
 
 Draco tleskl, už si nemohl pomoci. Nikdo nemůže vydržet takovou porci štěstí a zůstat v klidu. Dříve nebo později budou mít radost s ním. „Ale ty to pořád nechápeš!“ vykřikl vesele. „To, že řekla Darren, znamená, že o mě má zájem. Podle toho, jak to Grangerová vyprávěla, tak Darrenova žena byla čarodějka. Samantha, aspoň myslím. A Samantha byla šíleně zamilovaná. Rhiannon mi chtěla naznačit, že je na tom jako Samantha tím, že mi řekla Darren!“ Draco si promnul ruce. „Takže je jasné, že předstírá. Podle toho, co říkala, je možné, že ani její strýc o jejích schopnostech neví. A v divadle je jistě tají také. Což je obvyklé, jak jsem vám říkal.“
 
 „Jak by o tom její strýc mohl nevědět?“ rozčiloval se Harry. „Můj to věděl!“
 
 O tom už Draco také přemýšlel. „Tvoji rodiče se to nesnažili skrývat. Ale přemýšlej o Rhiannnonině případě. Učila se doma a není divu. Když nějaká rodina udržuje magii jako tajemství, jen pro uzavřený okruh lidí, chápej, že nemůže posílat svoje děti do Bradavic. Slyšel jsem o tom nějaké zvěsti. Jsou rodiny, které v období nejhorších honů na čarodějnice raději opustili kouzelnickou společnost a žili sami pro sebe a svou magii brali jako hluboké tajemství. A dělají to tak dodnes.“ Harrymu to zjevně přišlo směšné, takže Draco ukázal na Severuse, který to pochopil.
 
 „Ano, takové zvěsti skutečně kolují,“ řekl ten vyrovnaně.
 
 Uf… Draco doufal v trochu větší podporu. Nebo alespoň nějaký náznak, jestli se mu podařilo přesvědčit alespoň Severuse. Ne, že by mu na tom nějak zvlášť záleželo, ale bylo by hezké vědět, že mu otec věří, když už mu nevěří bratr. No, dobře. Může mu být jedno, co si ti dva myslí. Jediný, na kom mu záleží, je Rhiannon.
 
 „Některé rodiny se tedy snažily ukrýt,“ pokračoval Draco. „Uzavíraly svazky jen s jinými čistokrevnými, ale Rhiannonina teta to pravidlo porušila a provdala se za mudlu. A Rhiannon se proti těm omezením taky začala bouřit. Chtěla, aby lidé věděli, že je čarodějka, ale není si jistá, jak by to měla udělat.“
 
 „A tohle všechno jsi poznal jen z toho jména,“ posmíval se Harry. Seděl tam se zkříženýma rukama a tvářil se, jako by sežral všechnu moudrost světa. „Nemyslím, že by starý televizní seriál byl tak významný.“
 
 Draco sevřel prsty. „Okouzlený, tak se to jmenovalo. A jistě, že je to významné! Dokonce, i když vynechali hůlky, psal to jistě někdo, kdo o našem světě dost věděl. A ten někdo propagoval smíšená manželství. Velmi nezodpovědné.“
 
 „To říká ten, kdo právě míří do smíšeného manželství!“
 
 Severus zdvihl ruce a zastavil tak Draca, který se chystal k odpovědi. Což bylo asi jen dobře. Draco právě přemýšlel, jestli má Harryho nazvat kreténem nebo ignorantem. Asi bude lepší nechat nadávky stranou, i když to, co Harry řekl, bylo opravdu nechutné. Smíšené manželství, pro Merlina!
 
 Severus si rukou podepřel bradu a jeho tmavé oči byly klidné, když se zadíval na Draca. „Ano, tvoje teorie se zdá být kompletní, nicméně…“
 
 „Nicméně?“
 
 Severusovy oči zajiskřily. „Harry má pravdu, že vystavět celou teorii jen kolem jednoho jména je poněkud ukvapené. Zvláště, když se mohla jen přeřeknout.“
 
 „Nebo má mizernou paměť.“
 
 Draco vrhl na Harryho jeden rychlý, ale zuřivý pohled a pak se pokusil obnovit klidný výraz. „To není můj jediný důkaz. Samozřejmě, že ne. Proč se třeba ptala, jestli Harry má tu jizvu z automobilové nehody, no?“
 
 Harry, ten blbec, se už zase smál. „Ha, moje jizva. Myslíš tu příšernou a nechutnou deformaci, co mám někde na břiše?“
 
 „No, nechtěla ti zírat na čelo, to je toho,“ odmítal se Draco vzdát. „Neslyšel jsi snad, když jsem zmiňoval, že je dobrá herečka?“
 
 „Hádám, že automobilová nehoda byla nejpravděpodobnější odhad.“
 
 Mizerná slovní zásoba, problesklo Dracovi hlavou.
 
 „To nebyl ani trochu odhad!“ odsekl nahlas. Na okamžik uvažoval, proč je Harry tak neústupný. Možná to nějak patřilo k Nebelvíru. No, však on mu Draco ještě ukáže. „Pár dní poté, co tvoje adopce vstoupila v platnost, Denní věštec začal chrlit články o tom, jak je to úžasné, že máš konečně zase opravdového otce. Jo a taky otiskli všechnu tu špínu, co navykládali smrtijedi chycení po Samhainu. Víš, co jim tak asi mohl vyprávět tvůj strýc, protože měl na tebe vztek.“
 
 Harry vypadal na to, že začne skřípat zuby. „No skvěle!“
 
 Draco si náhle přál, aby se o tom nebyl zmínil, když najednou Harry začal křičet: „Tak to už je ta poslední kapka! Mám sto chutí Věštec žalovat, jak to tehdy navrhoval Draco!“ Na vteřinu se odmlčel. „Za urážku na cti? Nebo se to jmenuje pomluva?“
 
 „Naneštěstí jedinou obranou proti pomluvám je pravda,“ upozornil ho Severus jemně. Naklonil se ze židle, jednou rukou se opřel o pohovku a druhou položil Harrymu na rameno. Jeho pohled, který upíral na Draca, nebyl ani omylem tak jemný. Byl pronikavý a vyčítavý. Jako by říkal: nedomluvili jsme se náhodou, že se o těch historkách raději nebudeme bavit?
 
 Draco polkl. Na to úplně zapomněl. No tedy, ne úplně, řekl to hlavně proto, že chtěl, aby mu Harry už konečně uvěřil, že má s Rhiannon pravdu.
 
 Aby to napravil, pokusil se přijít na něco, co by mohl říct, aby se Harry cítil lépe. „Ehm, no, přinejmenším vynechali historky z vašeho rodinného života…“
 
 „Překvapující takt od Denního věštce,“ zavrčel Snape. „Ale když už taky jednou měli příběh se šťastným koncem, tak zjevně nemohli odolat.“
 
 Harry se díval přímo před sebe, bylo vidět, že se bojí, co by se ještě mohl dozvědět. „Takže se zeptám přímo. Psali o Dursleyových a o tom, jak mi tvrdili, že můj otec byl opilec, který se i se svou ženou zabil při autonehodě?“
 
 „Jako základ článku o adopci, ano.“
 
 „Chce se mi z toho zvracet.“
 
 „To je přesně ten důvod, proč jsem ti o tom neřekl.“ A Severus vyslal další varovný pohled Dracovým směrem.
 
 Harry se začal škrabat na rukou. Kurva, to nebylo dobrý znamení.
 
 „Podívej, vždyť už je to dávno,“ snažil se Draco zoufale. Harry nebyl žádný slaboch, ale celá ta záležitost s jehlami byla tak nevyzpytatelná a Draco neměl tušení, co by už mohlo Harryho rozrušit natolik, že by si zase ublížil a co ještě snese. Když pomyslel, že by snad mohl odpovědný za… Otřásl se. Slíbil přece Harrymu, že mu pomůže se z toho dostat a teď ho prakticky podporuje v myšlenkách, které by mohly vést k sebepoškozování, jak to nazývá Marša. „A jediné, co to dokazuje, je, jaký parchant tvůj strýc vlastně byl.“
 
 „Nesnáším, když mě někdo lituje!“
 
 Draco si povzdech a očima prosil Severuse o pomoc, jenže ten mu jeho pohled s kamennou tváří opětoval a nic neřekl. Zjevně čekal, že Draco svou chybu napraví sám. Pořád ještě měl ruku na Harryho rameni, což Dracovi prozradilo, že ti dva si o celé záležitosti promluví později.
 
 To ruka na rameni znamenala vždycky.
 
 Ale teď to bylo na Dracovi. „Všichni vědí, co je Věštec zač, Harry. Nikdo ty jejich žvásty nebere moc vážně. Třeba tví spolužáci z Nebelvíru, ti jim nevěřili nikdy, no ne? Budou věřit tomu, že Věštec si prostě něco vymyslel, aby ten článek o adopci byl zajímavější. Buď to, nebo je napadne, že ti zajatí smrtijedi by řekli cokoliv, jen aby ti uškodili. Právě se ti podařilo zázračně uniknout Pánu zla, takže měli dostatečný důvod se vztekat a…“
 
 „Zázračně.“ Harry zamrkal, jako by mu právě něco došlo. „Překvapuje mě, že si o mně všichni nemyslí, že jsem temný čaroděj, kvůli hadímu jazyku a tak. Navíc, když teď už vědí, kolik důvodů mít zlost vlastně mám kvůli tomu, jaké jsem měl dětství!“
 
 „Ale oni si nemyslí, že jsi temný čaroděj. Tomu nikdo nevěří, Harry. Nikdo.“
 
 Harry zatnul ruce v pěst, ze vzteku se mu totiž chvěly prsty. Zatínal ruce tak, že zbělely, ale alespoň se přestal chovat, jako by se už nemohl dočkat, až bude o samotě s něčím dlouhým a špičatým. Když promluvil, zněl jeho hlas kousavě. „Nikdo? Vždyť si zjevně myslíš, že Rhiannon Milerová věří každému slovu!“
 
 „No dobře, ale ona tě nezná,“ namítl Draco a snažil se, aby to znělo rozumně.
 
 „Takže každý, kdo mě osobně nezná, si myslí, že jsem nějakej chudinka, kterýmu ubližovali. Super.“
 
 Draco polkl. Měl si pamatovat, že Severus ví, o čem mluví, když se to týká Harryho. Že mu opravdu rozumí.
 
 „Asi jsem ten cár papíru neměl zmiňovat,“ připustil Draco a naklonil se dopředu. Právě došel k rozhodnutí, že by se měl mnohem víc snažit vycházet se svým bratrem bez hádek. Tím, že mu řekl o tom hrozném článku… no, asi tím vyplýtval i poslední špetku Severusovi dobré vůle vůči němu. „Ale vždyť jsou to jen loňské jiskry pod kotlíkem, Harry. Je to už dávno. A Rhiannon jen chtěla, abych věděl, že čte Věštce, to je celé.“
 
 „Jasně. No, jsem rád, že já ho nečtu,“ zamumlal Harry. „Nikdy bych nevěřil, že budu za to oslepnutí vděčný. Jenže, myslím, že jsem se zmiňoval, jak moc nesnáším, když mi něco tajíte. Zvlášť, když se mě to týká.“
 
 Severus se zamračil ještě víc. „Hm, ano. Myslím, že jsi se zmiňoval.“
 
 „Jo, tak dík, že jste mě vnímali. Dík vám oběma.“
 
 „Neobviňuj za to Draca,“ napomenul ho Severus. „Byl jsem to já, kdo rozhodl, že bude lepší o těch článcích nemluvit. Soudil jsem, že už tak je toho je na tebe příliš.“
 
 Harrymu se na čele objevily zamračené vrásky. „Jo, bylo to pro mě pěkně těžký. Ale mohli jste mi to říct později.“
 
 „Třeba o sedm měsíců později?“ zeptal se Draco s nadějí v hlase.
 
 Dočkal se jen dalšího ostrého pohledu od Severuse a ironického sklapni od Harryho. No, vypadalo to, že se věci vrací do normálu. Harryho příští slova to jasně dokazovala, protože si ze všech možností zase vybral téma: Draco a jeho mudlovská láska.
 „Poslouchej, Draco, kdyby ti Rhiannon chtěla nějak naznačit, že je čarodějka, nebylo by pro ni jednodušší prostě zírat mi na čelo, když jsi mluvil o mojí jizvě?“
 
 „Ach, kdo může říct, proč se ženy chovají tak, jak se chovají?“
 
 Harry obrátil oči. „Ty máš prostě odpověď na všechno, co? A co třeba tohle: když si její rodina tak zakládá na hře na mudly, tak proč vlastně Rhiannon čte Věštce?“
 
 „Říkal jsem ti to! Vzpírá se rodinným pravidlům.“
 
 „Už jsem ti říkal, že jsi blázen?“
 
 Hádat se dál o Rhiannon nemá smysl, ne pokud se Harry nenechá přesvědčit ani těmi nejlogičtějšími argumenty. Nastal čas se domluvit. Čas zazátkovat lektvar.
 
 Draco se otočil k otci, přesvědčený, že nejlepší bude, zeptat se přímo. Kdyby se pokusil o nějaký trik nebo manipulaci, Severus by ho prohlédl. „Potřebuji večer do Exeteru, abych mohl sledovat Rhiannon při zkoušce. Mohu se tam přemístit?“
 
 Severusova odpověď nebyla zrovna povzbuzující. Tedy, ne že by Draco čekal něco jiného. „Ne sám. Ne dokud nejsi plnoletý.“
 
 Draco měl chuť skřípat zuby, nejen kvůli tomu odmítnutí ale taky kvůli připomínce, že není plnoletý. Už se nemohl dočkat narozenin, aby mohl složit zkoušku z přemisťování a mít klid. Ten zákon taková pitomost! Vždyť spousta kouzelníků se umí přemisťovat dávno před tím, než je jim sedmnáct. Ha. Možná ten zákon zavedli kvůli kouzelníkům z mudlovských rodin. Jenomže proč by měli opravdoví kouzelníci čekat jen proto, že mudlovský šmejdi se začali kouzla učit později… no, to je prostě ministerstvo v celé své kráse, pomyslel si. Plné neschopných hlupáků od sklepa až po střechu. Naprostých hlupáků!
 
 No, s tím nic nenadělá. Teď každopádně ne. Draco se pokusil odsunout své podráždění stranou a zaměřit se zpátky na to, na čem teď záleží: Rhiannonina zkouška v divadle. Jak by si ji mohl nechat ujít?
 
 „Musíme se na něčem dohodnout,“ řekl a snažil se, aby to neznělo jako požadavek. Na požadavky Severus nereagoval moc vstřícně a tohle bylo pro Draca příliš důležité, než aby si dovolil nějakou chybu ve své strategii. Jako říct tati. To by teď nedopadlo dobře.
 
 „Budu chtít Rhiannon někam pozvat, víte? Na večeři, tančit, do divadla. A nemůžu s sebou všude vodit celou rodinu. Jsem si jist, že to chápete.“
 
 Severus se pohodlněji opřel, než odpověděl: „Neuniklo mi, že ani ne za měsíc dosáhneš plnoletosti, to ne. Ale doufám, že víš, že dokud žiješ v mém domě, očekávám, že se budeš řídit mými pravidly.“
 
 „To je přesně ten důvod, proč jsem řekl, že se musíme dohodnout.“ Draco doufal, že se mu daří neznít prosebně. Severus oceňuje sílu. Asertivitu. I když nechce, aby z jeho synů vyrostli arogantní blbci. „Chápu to tak, že tvůj hlavní zájem je moje bezpečnost, správně?“
 
 Severus přikývl, z temných očí mu svítilo zaujetí.
 
 Draco se cítil, jako by předsedal důležité schůzi. Taky je pravda, že tajně vyslechl tolik, že odkoukal, jak Lucius ovládá debatu s ostatními kouzelníky. A nesmí zapomenout na kolejní setkání, která čas od času svolával Severus.
 
 „Tak. Co kdybychom se shodli na tom, že pokud bych se dostal do nebezpečí, což je v Exeteru téměř směšná představa, jsem schopen se sám přemístit zpět domů. Souhlasíte?“
 
 „Vyjma situace, kdy nastraží kouzla proti přemisťování.“
 
 Draco spojil prsty do stříšky. Dobrý postřeh, ale i o tom už přemýšlel. „Ano, ale víš, jak dlouho trvá tyhle bariéry položit. Musí je mít připravené dopředu, musí je položit ve vrstvách.“
 
 „Pravda.“
 
 Jak pokračoval, byl na sebe Draco čím dál tím víc hrdý.
 
 „Možná by na zajištění mé bezpečnosti stačilo sledovací kouzlo. Kdybys chtěl, tak na mě Harry může zakouzlit jedno s hůlkou. To by nemělo selhat a v případě, že by se mi snad opravdu něco stalo, mohli byste mě tak hned najít.“
 
 „Myslím, že by byl lepší, kdybychom se vyvarovali zbytkové magie kolem mudlů,“ podotkl Harry.
 
 „Ale, no tak. Copak v té kvalitní škole, jak si říkal, že do ní chodíš, nedáváš pozor? Ten druk zbytkové neboli reziduální magie, o které mluvíš, se vztahuje jen k neživým předmětům, Harry.“ Draco měl velkou chuť na Harryho vypláznout jazyk. „A mimochodem, ona není mudla!“
 
 Jeho bratr se choval jako drak s čerstvou kořistí. Zakousl se a držel. „Jenže mě jako mudla připadá.“
 
 „Jsi schopen pochopit, co to znamená, když někdo předstírá, Pottere?“
 
 „To stačí,“ napomenul je Severus. Pro jednou se podíval ostře na Harryho. Už bylo na čase. Pak obrátil svou pozornost zpátky k Dracovi. „Tvůj nápad se sledovacím kouzlem je namístě, ale Harry teď tohle kouzlo sotva může zkoušet s hůlkou. Nejprve se ho totiž bude muset naučit.“
 
 Draco měl pocit, jako by se mu jednání, kterému předsedá, vymklo kontrole. „Ale…“
 
 Severus zvedl ruku. „Moje vlastní sledovací kouzlo bude stačit. Chápu, že potřebuješ být s tou dívkou sám, takže navrhuji, že se s tebou přemístíme do Exeteru a pak si s Harrym půjdeme po svých. Domluvíme si čas a místo, kde se pak setkáme a vrátíme se společně domů. Je to tak v pořádku, Draco?“
 
 Draco úlevou vydechl. „Ano, jistě.“
 
 Zato Harry vyprskl: „Ty ho necháš, aby s ní šel na rande, přestože je pořád pod vlivem toho svého bludu?“
 
 Severus pokrčil rameny.
 
 Harry se zatvářil frustrovaně, ale už nic neřekl. Možná už mu došlo, že to nemá smysl. No, Draco mu ukáže. Rhiannon ho prve pochopila a možná potřebuje už jen malé povzbuzení, aby přiznala, že patří do kouzelnického světa. Jakmile bude vědět s jistotou, že on, Draco, je taky kouzelník.
 
 Tohle by mohlo být trochu obtížné, přinejmenším by to mohlo špatně dopadnout, kdyby jí Draco na zkoušce prostě rovnou řekl, že je kouzelník, když tam bude plno mudlů, kteří by ho mohli zaslechnout.
 
 Ale Rhiannon není jedna z nich, tím si byl Draco jistý.
 
 Draco stál před zadním vchodem divadla, urovnával si kabát a kravatu a říkal si, že se cítí nepohodlně jen kvůli tomu, co má zrovna na sobě. Jistě, už předtím nosil mudlovské oblečení, kdykoli šel do opery, jenže dnes vlastně ani do opery nejde. Dnes to je vlastně spíš schůzka, tak to chápal a cítil by se mnohem lépe, kdyby měl slavnostní hábit, protože v tom je snazší vypadat elegantně.
 
 Ale dnes večer prostě hábit mít nemohl a tak přesunul kytici, kterou pro Rhiannon koupil, do levé ruky a pravou otevřel dveře. Spíš se tedy pokusil otevřít dveře. Bylo totiž zamčeno.
 
 Draco neměl rád ten pocit, stát před zamčenými dveřmi a muset klepat, ale nic jiného se dělat nedalo, ne pokud chtěl vidět Rhiannon a poslouchat její krásný, rytmický hlas.
 
 Dveře se otevřely a objevil se v nich mladík se špinavě blond vlasy, který vypadal, jako by v džínsech a tričku, co měl na sobě, snad i spal. Draco ovládl svůj výraz, aby zakryl pohrdání a oznámil mladíkovi, že ho Rhiannon pozvala, aby se podíval na zkoušku.
 
 „V poho, ale snaž se bejt potichu,“ odpověděl mladík a zahodil cigaretu. „Adrian je dneska jak osina v prdeli.“
 
 Draco sice mu sice tak docela nerozuměl, ale něco pochytil: „Adrian?“
 
 „Ředitel. Mimochodem, já jsem Colin. Tak pojď.“
 
 Draco mladíka následoval svažující se chodbou, prošel dveřmi a zjistil, že stojí po straně jeviště. Colin nedbale ukázal na skládací kovovou židli. Draco pátral pohledem po Rhiannon, ale nezahlédl ji.
 
 „Osvětlení už vypadá dobře,“ oznámil Colin tmavovlasému muži stojícímu opodál. Adrianovi, jak Draco odhadl. Jeho odhad potvrzovala špatná nálada, která z toho muže doslova vyzařovala.
 
 „Vyplížil ses na cigáro, co? Kolikrát ti mám říkat, že jsem alergickej? A kdo je sakra támhle ten?“
 Najednou si Draco všiml, že na něj zírá spousta lidí. Byl by nejradši, kdyby se teď mohl prostě jen posadit. Tedy, ne že by při Merlinově hůlce nějak toužil po tom, sedět na skládací kovové židli. Ne, pokud by si pod sebe nemohl položit alespoň kapesník.
 
 „Draco Snape,“ představil se a natáhl k muži ruku.
 
 „Adrian Hendrickson.“ Ředitel mu potřásl rukou a tvářil se přitom, jako by měl na práci minimálně dvanáct důležitějších věcí.
 
 „Rhiannon mě pozvala,“ dodal Draco a pak, protože ten muž se začal tvářit ještě otráveněji, pokračoval: „Viděl jsem vaše představení. Výběr z Kouzelné flétny a Figarovy svatby.“
 
 „Ten zatracenej idiot Colin zapomněl tu poslední část dát na plakáty,“ řekl ředitel a podíval se stranou.
 
 Špinavě blonďatý mladík nepotřeboval další pobídku, aby se ztratil.
 
 Adrian vypadal, že najednou zapomněl, že tam Draco je, protože přešel ke středu jeviště a hlasitě zakřičel: „Co zas trvá tak dlouho?“
 
 Draco měl najednou pocit, jako by jeho plícím ukradli všechen vzduch, protože na scénu vběhla Rhiannon. Do dlouhých, zlatých vlasů měla vpleteny drobné květy. Draco zatoužil probírat se jí ve vlasech prsty, odhrnout ty květiny stranou, obejmout Rhiannon a líbat ji, dokud nezjihne v jeho objetí…
 
 „Pořád jsou moc dlouhé,“ řekla Rhiannon s povzdechem. Zvuk jejího hlasu vytrhl Draca z jeho fantazií. Podíval se na ni a sledoval, jak se před Adrianem půvabně otáčí.
 
 Aha. Myslela svoje šaty, došlo Dracovi. Jejich lem se coural po dřevěné podlaze jeviště. Najednou zapřemýšlel, jakou operu to asi dnes zkoušejí. Rhiannon měla na sobě prosté bílé šaty upnuté na ramenou. Vypadalo to, že má představovat někoho ze starověkého Řecka nebo Říma.
 
 „To vidím taky,“ odsekl Adrian. „Takže napiš vzkaz pro Marii, ať to dá do pořádku. A kdo ti říkal, že si máš dělat vlasy? Už jsme zase pozadu.“
 
 Rhiannon se otočila a zamířila zpátky do zákulisí, aniž si Draca všimla, když Adrian kousavě dodal: „Jo a až tě příště napadne pozvat sem svýho přítele, udělej mi tu laskavost a dej mi vědět.“
 
 „Není můj přítel,“ zavolala Rhiannon přes rameno a pokračovala v chůzi.
 
 Nic jiného ano Draco nemohl očekávat, opravdu. Zatím ne… ale, přesto ho netěšilo slyšet to.
 
 „No, prostě se tu nepleť a neruš, jasný,“ poradil mu ředitel.
 
 Na takové jednání nebyl Draco zvyklý, ale měl pocit, že kdyby si stěžoval, dočkal by se jen toho, že ho ten hulvát vyhodí. Tedy, ne že by mu ten mudla mohl nějak ublížit, ale kdyby použil i jen to nejnenápadnější kouzlo, Severus by vyletěl vzteky. Je jasné, že by na to přišel. Zatracené ministerstvo s jejich výnosem o přiměřeném omezení čar a kouzel nezletilých kouzelníků. Draco měl pořád ještě hlídáček. Chytili by ho.
 
 Takže jen zacouval do stínu a sledoval zkoušku. L'incoronazione di Poppea (Korunovace Poppei), došlo mu vzápětí a Rhiannon hrála hlavní roli. Bylo jasné, že role je na hranici jejích hlasových možností, ale vyrovnávala se s tím skvěle, myslel si, jak se tak opíral o sloup a poslouchal závěrečný duet. Představení vypadalo poněkud zvláštně, protože Rhiannon měla na sobě džínsy a tričko, zatímco zpívala s císařem Neronem. Jako herečka byla nedostižná. Draco se za chvíli ztratil v hudbě, nebo možná v kouzle Rhiannonina zpěvu a úplně zapomněl, že je to jen zkouška.
 
 Pomalu ho začala bolet záda. S povzdechem to vzdal a posadil se na tu..., mudlovskou židli.
 
 „Doufám, že to nebylo tak strašné,“ prohlásila Rhiannon, když Adrian vyhlásil desetiminutovou přestávku. Přitáhla si k Dracovi další skládací židli, která přitom zaskřípala po podlaze tak, že to Dracovi málem utrhlo uši. Pak se zhroutila na židli a pohodlně se opřela, její nohy byly velmi blízko těm Dracovým. Tak to bylo v pořádku.
 
 „Dala bych cokoli za hrnek čaje s citrónem.“
 
 Ještě lépe. Perfektní úvod. „Můžu tě po zkoušce někam pozvat?“ zeptal se Draco. „Přece opravdu nemusíš jít rovnou domů, nebo ano?“
 
 „Musím být doma v deset. Jinak strejdu trefí šlak.“ Když se Rhiannon usmála, Draco cítil, jak ho prostupuje hřejivý, krásný pocit. Jako by vypil půllitr kakaa. „Takže klidně, když bude čas.“
 
 Draco sám měl čas také jen do deseti, takže přikývl. Pak si vzpomněl na růže, které přinesl. Vylovil je z police, na kterou je prve položil. Nebyly to nějaké obyčejné růže, byla to drahá miniaturní odrůda a jejich tmavě růžová poupata pronikavě voněla.
 
 Pro tuhle dívku jen to nejlepší. „Pro tebe.“
 
 Vypadala překvapeně. A pak trochu zamyšleně. „Ach. To je… tos nemusel.“
 
 Draco by nejraději řekl, že ano, samozřejmě, že musel, protože je to jejich první schůzka, ale nechtěl vypadat příliš horlivě. Nebo snad zoufale. Harry by v tomhle mohl mít pravdu. Ale už v ničem jiném ohledně Rhiannon.
 
 „Snažil jsem se najít nějaké květiny, které by byly tak krásné jako ty,“ řekl místo toho s rozpustilým úsměvem. „Ale běda, neměli takové. Takže tyhle budou muset stačit.“
 
 Když se červenala, byla ještě krásnější. Jen náznak nachové na tváři, ale alespoň už nad těmi květinami neváhala. Vzala si od něj tu kytici, přiblížila ji k nosu a zhluboka se nadechla. „Dobře, děkuju ti. Draco, správně?“
 
 „Ano, jistě se nejmenuji Darren.“
 
 Jestli Rhiannon tu narážku pochopila, nedala to nijak najevo. „Za to se omlouvám. Nejsem moc dobrá na jména.“
 
 „Ale jistě si pamatuješ jméno mého bratra.“
 
 „Jistě, kdo by ho mohl zapomenout?“
 
 Pochopila to, Harry, pomyslel si Draco.
 
 Ale pak Rhiannon dodala: „Nakonec, představil jsi ho dvakrát. A tehdy jsem přemýšlela o… tedy, on nemá stejné příjmení jak ty?“
 
 Aha, hledá důkaz, napadlo Draca. Je zvědavá, co jí řekne o Harrym Potterovi? Nebo možná jí to jméno nic neříká. Což by jen dokazovalo, že měl Draco pravdu a její rodina je v izolaci od kouzelnického světa.
 
 „Oba jsme adoptovaní.“
 
 Nakrčila čelo. „Teď si nejsem jistá, ale ty máš příjmení stejné jako otec, ne?“
 
 „Já jsem si příjmení změnil, ale Harry nechtěl. Jeho jméno je příliš důležité,“ snažil se jí Draco napovědět.
 
 „Ehm, aha,“ řekla Rhiannon a znělo to, jak by ztratila zájem.
 
 Zeptej se jí na něco, pomyslel si Draco. „Tak, s tou novou operou vám to jde dobře, myslím. Jak dlouho už ji zkoušíte?“
 
 Rhiannon zívla. „Asi pět týdnů. Máme ji začít hrát někdy zkraje srpna.“
 
 „To už budete dávno připraveni. Musím přiznat, že tě obdivuji, žes přijala roli Poppei. Málokterý soprán zvládne tak dobře zpívat mezzosoprán.“
 
 Tvář jí zalil ruměnec. „Ach. Adrian trval na tom, že na to mám. Měla jsem pochyby, ale nemohla jsem to odmítnout. Udělal toho pro mě v minulém školním roce tolik a…“
 
 Ve školním roce? „Myslel jsem, že máš domácí učitele.“
 
 Celá jakoby ztuhla. „Jo, jasně. Vím, že jsem to říkala. Promiň. Jen nerada mluvím o své škole, takže…“
 
 Dobře, Draco taky věděl o věcech, o kterých by raději nemluvil, takže jí chápal. „Špatné vzpomínky?“
 
 „To ani ne,“ ohradila se. „No, svým způsobem…“
 
 „Zatraceně, deset minut je deset minut! Ne jedenáct, ne dvanáct a půl!“
 
 „Řeknu ti to potom,“ slíbila Rhiannon a vyskočila ze židle. Položila růže na židli, pak se sehnula, znovu je zvedla a Draco přitom sledoval, jak se jí džínsy napínají kolem linie jejího nádherného pozadí. Nádherné křivky. „Musím běžet. Podržíš mi je? Nechci, aby se pomačkaly nebo tak něco.“
 
 Draco přikývl a vzal si od ní kytici zpět. Nevadilo mu, že mu lhala o své škole. Dávalo smysl, pokud se trochu styděla. Nejspíš slyšela o Bradavicích, ale nedovolili jí tam chodit. Draco by se taky cítil ponížený, pokud by byl přinucen chodit do mudlovské školy.
 
 Zbytek zkoušky byl celkem nudný, protože většinu času Rhiannon ani nebyla na scéně. Draco by byl nejraději, kdyby si přišla sednout k němu. Dokonce, i když by si nemohli povídat - Adrian by je asi seřval – Draco by byl šťastný, jen kdyby seděla s ním. Mohl by sledovat, jak dýchá, pozorovat to jemné zdvihání a klesání jejího hrudníku…
 
 Místo toho se musel spokojit se sledováním toho, jak se dvě bohyně, Štěstěna a Ctnost, hádají. Ani jedna z nich nesahala Rhiannon ani po kotníky. Ani talentem, ani krásou.
 
 Ne, byly to prostě dvě mudly, ale ona byla okouzlující čarodějka. Tím si byl jist.
 
 „Přišla Marie a špendlila mi kostým a nějak jsme se zapovídali,“ omlouvala se Rhiannon cestou z divadla. „Promiň. Nechtěla jsem tě tam nechat čekat tak dlouho.“
 
 „Ale ne, ne, pracovali jste. Já to chápu,“ řekl Draco a cítil se velkoryse.
 
 „Vypadá to, že jste si s Adrianem dobře popovídali.“
 
 Draco si nebyl jistý, jestli by v souvislosti s tím rozhovorem použil slovo dobře. Přesně jak Rhiannon říkala tehdy na koupališti, Adrian se zajímal o názor lidí, kteří viděli jeho představení. Když byla zkouška u konce, přišel za Dracem a vyptával se ho. Problém byl, že Draco si z toho představení moc nepamatoval, tedy kromě Rhiannonina partu. V jeho vzpomínkách zářila tak jasně, že ostatní vedle ní vypadali jako mátožné stíny.
 
 Jako nejsou vidět hvězdy, když je svým jasem zastře slunce.
 
 Každopádně se mu nelíbil pocit, jaký v něm Adrian vzbuzoval. Díval se na Draca, jako by byl něco podřadného. A Draco nebyl zvyklý, aby na něj mudlové koukali svrchu. A ještě méně byl zvyklý na to, aby jím někdo opovrhoval. Přece tu operu viděl, tak měl být schopný na Adrianovi otázky odpovídat trochu inteligentněji.
 
 „Váš ředitel vypadá jako vzdělaný člověk,“ řekl Draco. Právě zahlédl kavárnu, která vypadala alespoň trochu na úrovni. Otevřel Rhiannon dveře, přidržel jí židli a zamračil se, když číšník podal menu jako prvnímu jemu.
 
 Jak příšerné chování! A přitom nebyli v žádné špeluňce. Draco vybral pěknou kavárnu a tohle ho trochu zklamalo. Pořád lepší než ta špinavá hospoda, kde jsme byli s Harrym. Samozřejmě, i ceny tu byly vyšší.
 
 Draco podal menu Rhiannon a sám si vzal jiné.
 
 Když se do menu zadívala, její oči byly modré jako to nejhlubší moře. Promluvila tichým hlasem: „Tohle přece nepotřebujeme, když chceme jen čaj, no ne?“
 
 „Napadlo mě, jestli by sis nedala něco malého k jídlu.“
 
 Rhiannon zavřela menu, možná trochu moc rychle. „No, proč ne? Co kdybys něco vybral?“
 
 Ano, chování pravé dámy, prolétlo Dracovi hlavou. Na druhou stranu neměl ani ponětí, co by mohlo vyhovovat její chuti. Ovšem Draco přece jedl v těch nejlepších podnicích - kouzelnických – v Anglii i Francii. Tak jak těžké asi může být objednat si v obyčejné mudlovské kavárně?
 
 „Pro dámu čaj s citronem,“ oznámil číšníkovi, který se lehce uklonil. „Pro mě černý čaj. Dáme si k tomu lehkou večeři. Mušle po Florentinsku pro oba a pak sýrovou mísu.“
 
 Rhiannon se usmála. „Dík, že sis vzpomněl na ten citron. Po zkoušce mi pomáhá na hlasivky.“
 
 „Původně jsem si myslel, že zkoušíte v nějakém skladišti,“ napadlo Draca říct. „Alespoň něco v tom smyslu říkala ta žena, co prodává lístky.“
 
 „Ano, do minulého týdne, ale Adrian se dokázal nějak dohodnout s panem Newhausem, kterému patří divadlo.“
 
 Najednou se hovor zasekl. Naštěstí brzy dorazil číšník s výběrem čajů. Draco si všiml, že si Rhiannon vybrala bylinkový. Právě přemýšlel o nějakém námětu ke konverzaci, když Rhiannon odložila svůj šálek a prolomila ticho.
 
 „Hádám, že bych ti měla vysvětlit, jak je to s mojí školou.“
 
 Draco položil ruce na stůl. Tak jsme u toho. Chystá se říct, jak chtěla chodit do Bradavic, jak jí to doma zakázali a ona se musela spokojit s mudlovskou výukou. Teď už by přece měla vědět, že Draco je kouzelník. Představil jí Harryho Pottera a zmínil lektvary. Řek jí, že není Darren.
 
 „Chápu to tak, že máš poněkud jiné vzdělání, ano?“ pobídl ji, protože se zdálo, že Rhiannon neví, jak začít.
 
 Pokrčila rameny, pak se naklonila nad stůl a z jejích pohybů bylo patrné, jak je jí to téma nepříjemné. „Nerada o tom někomu říkám. Protože všichni pak mají vůči mně předsudky a nechápou to.“
 
 Čím dál, tím líp. Draco se snažil neusmívat. Zněla smutně, a tak se pokusil také tvářit se vážně, ale uvnitř jásal. Všechno, co si o ní myslel, byla pravda. Harry byl úplně vedle, úplně…
 
 „Povíš mi tedy, kam jsi chodila na školu?“
 
 Rhiannon si zastrčila pramínek vlasů za ucho. U Merlina, ta má ale nádherné vlasy. „Možná bych neměla. Nakonec, ty k tomu světu patříš, aspoň myslím. Jsi jeden z nich.“
 
 Ach, pochopila, že Draco je kvalita, že je kouzelník. Bylo pro něj ještě těžší neukázat svoje nadšení.
 
 „Tvoje oblečení, ty růže, způsob, jakým jsi objednal jídlo…“ Rhiannon si povzdechla.
 
 Počkat, cože? Jeho oblečení?
 
 Draco měl pocit, že je něco špatně. Asi se bavili každý o něčem jiném, protože nikdo, kdo by se chystal říct, že je kouzelník, by neuváděl jeho mudlovské oblečení jako důkaz.
 
 Rhiannon kvůli tomu vypadala taky pěkně rozrušená, což bylo nemilé.
 
 „To je v pořádku,“ řekl Draco, natáhl se přes stůl a vzal ji za ruku. „Ať je to cokoliv, mě to říct můžeš.“
 
 Opět si povzdechla a pohnula prsty jako by si nebyla jistá, jestli je v pořádku, že ji drží za ruku. Ale aspoň se nepokusila vytrhnout. „Chodila jsem na Chathamskou akademii.“
 
 Podle toho, jak to vyslovila, Draco pochopil, že by mu to jméno asi mělo něco říkat.
 
 „V Londýně,“ pokračovala. „Myslela jsem, žes o ní určitě slyšel, když máš tak rád hudbu. Je to škola pro lidi, kteří mají umělecké nadání, chápeš.“
 
 „Ach tak, ano.“ Až na to, že to Draco nechápal. „Jen si nejsem jistý, proč bys mi o ní nemohla říct už tehdy.“
 
 „No, myslela jsem, žes o ní už slyšel,“ odpověděla. „A většinou, když jsem řekla, že jsem tam chodila, lidi si o mně myslí… Podívej, je to hodně exkluzivní škola a taky dost drahá. Nemám ráda, když si o mně někdo myslí, že jsem bohatá, když nejsem. Většina tamních studentů byla bohatá, ale taky tam byla skupinka lidí, kteří nemuseli platit školné, protože byli nadaní.“
 
 Ano to dávalo smysl. Draco byl v opeře mnohokrát a nikdy neslyšel nikoho, kdo by zpíval alespoň z poloviny tak, jako Rhiannon. A že její rodina nemá moc peněz, no, pracovala přece na koupališti, no ne? Bylo jasné, že se asi nekoupe ve zlatě. „Máš opravdu velký talent. Dokážu si snadno představit, že se rádi vzdali peněz za školné, jen aby mohli s tebou pracovat.“
 
 Opět se lehce začervenala. „Děkuju. Máš mnohem víc pochopení než většina těch bohatých dětí z Chathamu.“ Ušklíbla se. „Chovali se, jako by ta škola byla jenom pro ně, chápeš? Jako by tam nikdo, kdo neplatí školné, nepatřil.“
 
 Draco mohl těžko uvěřit, že tak mohl někdo přemýšlet. Vždyť každý, kdo třeba jen deset sekund poslouchal její zpěv, se musel jasně přesvědčit, že Rhiannon patří do výběrové hudební školy, která jí pomůže v cestě na vrchol. Měl pocit, že se jí musí zastat. „To je ostudné!“
 
 „Takové jsou bohaté děti.“ Rhiannon se zarazila. „Ale nemyslela jsem tebe. Ty jsi zjevně jiný.“
 
 Draco se odmlčel, vzpomínal na to, jak často předhazoval Weaslymu jejich chudobu. Hm, to od něj asi nebylo zrovna spravedlivé. Nakonec, hodnota člověka se nedá měřit hodnotou jeho majetku. Jen se podívejte na Severuse. Nebo na Rhiannon.
 
 Ten pocit, že se choval přesně jako ty bohaté děti, které jí ubližovaly, ne… to nebyl dobrý pocit. Je nejvyšší čas změnit téma. Definitivně. „Co jsi tím myslela, že pro tebe Adrian v minulém školním roce hodně udělal?“
 
 „Oh. Patřil mezi moje učitele na Chathamu. Byla jsem v takové trapné situaci ohledně hodin matiky…“ Udělala obličej a vyprostila ruku zpod té jeho. „Nesnáším matiku. A přírodní vědy jsou ještě horší. No, každopádně jsem propadala z matiky a Adrian přesvědčil učitele, aby mi dal ještě jednu šanci zkusit znova ty testy, které jsem zkazila. A zařídil mi doučování.“ Rhiannon se opřela dozadu a nadechla se. „Do té doby jsem se bála, že mě vyhodí. Musíš mít aspoň přijatelné výsledky v povinných předmětech, jinak tě tam nenechají. Obzvlášť, když už ti udělali tu laskavost, že tam smíš chodit zdarma.“
 
 „Jsem si jistý, že byli šťastní, že tě tam mají.“
 
 Rhiannon se usmála. „Ach, nech toho. Já byla šťastná, že mě tam vzali, tak to je.“
 
 No, přinejmenším teď věděl, proč nechodila do Bradavic. Chtěla mít možnost zlepšit své umělecké schopnosti, tak to bylo. Nejspíš dostala svůj dopis, promluvila si o něm s rodiči a společně se rozhodli, že v jejím případě je nejlepší volbou Chatham.
 
 Nakonec, Bradavice nejsou zrovna nejlepší škola pro budoucí operní pěvce.
 
 Kouzlit ji asi učili rodiče, ale protože celá rodina předstírala, že jsou mudlové, sotva to bylo víc než pouhé základy, hádal. Škoda, že neměla šanci chodit do Bradavic. Pořád se tomu trochu divil. To nikdy nebyla zvědavá? Nikdy ji nelákalo věnovat se kromě zpěvu i kouzlům?
 
 Stejně si myslel, že nezanedbatelný podíl na jejím nádherném zpěvu bude mít její magická podstata. Potlačená, ale přesto patrná. To se nikdy nechtěla naučit, jak tento svůj talent využít? Možná chtěla, ale rodiče jí to zakázali.
 
 Ale jak získat naprostou jistotu? Poslední co by chtěl, by bylo ranit ji poznámkou, že možná raději měla chodit do kouzelnické školy.
 
 Hm. Bude na to muset jít po zmijozelsku. Draco si usrkl čaje a pak se zeptal: „Byl Chatham internátní škola?“
 
 „Někteří studenti bydleli doma, ale já byla na intru.“ Rhiannon se pousmála. „Jak bych se asi odsud každý den dostávala do Londýna, to by mě zajímalo.“
 
 Ona ani neví o přemisťování! Draco zvedl obočí. I když, možná tím myslela, že se tehdy nemohla přemisťovat sama, vždyť nebyla plnoletá. A nejspíš ani potom nesložila zkoušku, jestli její rodina tak trvala na jejich utajení…
 
 „No víš,“ řekl se spikleneckým úsměvem, „vždycky je nějaká možnost.“
 
 Uchechtla se, jako by snad řekl nějaký vtip. „Jaká například? Nějaká loď ze Star Treku?“
 
 Draco neměl ani tušení, o čem to mluví. Měl pocit, že šlápl vedle. Ale statečně pokračoval a pokusil se přitom o svůj nejšarmantnější úsměv. „Když opravdu hodně chceš, můžeš být odsud v Londýně ani ne za vteřinu.“
 
 Další smích. „To by se mohlo docela hodit.“
 
 Draco měl co dělat, aby se nezamračil, byl totálně zmatený. Už jí poskytl tolik příležitostí, aby mu řekla pravdu. Byli v kavárně sami, tedy krom číšníka, který ale pochopil, že mají soukromý hovor a o jeho přítomnost nestojí. A Draco už jí téměř řekl, že je kouzelník.
 
 Tak proč se pořád drží zpátky?
 
 Možná je načase zkusit to přímo. „Ty nevěříš na kouzla?“
 
 Rhiannon zamrkala. „Hm, ne… ty snad ano?“
 
 „Jistě,“ Draco se znovu usmál, pak ztlumil hlas, jen pro případ, že by číšník byl příliš zvědavý. „Chceš vidět mojí hůlku?“
 
 Nadskočila, její židle se se skřípěním posunula o pár centimetrů od stolu. „Myslela jsem, že jsi slušný mladý muž!“
 
 Řekla to tak, jako už by tomu nevěřila. Ještě víc zmatený Draco se tentokrát nedokázal ovládnout a zamračil se. „Cože… Rhiannon. Ty se snad… bojíš kouzel?“
 
 Vydala pohrdavý zvuk. „Kouzla… jestli to má být nějaký nový trik, jak balit holky, tak za moc nestojí. Co řekneš příště, že je tu magie ve vzduchu? Vypadám snad, že jsem tak pitomá?“
 
 Jak hloupá situace. Magie přece není jen tak ve vzduchu. Magie přichází zevnitř. Kdyby chodila do Bradavic, věděla by to. A vlastně, alespoň tohle by mohla vědět, i když do Bradavic nechodila. Některé věci jsou přece jasné.
 
 Ale možná ne, možná ne pro ty, kteří nemají žádné kouzelnické vzdělání. Naučili ji její rodiče vůbec něco, pro Merlina?
 
 Najednou mu došlo, proč tak vyskočila, když zmínil svou hůlku. Možná si myslela, že myslí svůj… Draco polkl. Tohle se tedy nevyvinulo moc dobře. To poslední, co by chtěl, bylo, aby si myslela, že je tak hrubý, že mluví o svém… a navíc už na první schůzce!
 
 „Podívej, když jsem řekl moji hůlku, opravdu jsem tím myslel hůlku,“ vysvětlil, vytáhl hůlku z kapsy a položil ji na stůl.
 
 „Oh.“ Rhiannon zrudla, tváře se jí zabarvily tak prudce, jako když zapálíte svíčku. „Ehm, promiň. Myslela jsem, že mluvíš o… no nic. Ale…“ Zadívala se na světlé dřevo hůlky a nakrčila čelo. „Nechápu to. Děláš si legraci, že jo? To s sebou nosíš hůlku pořád? Na co?“
 
 Draco zvedl obočí, byl překvapený stejně jako ona. Tak odtud vítr vane. No, už chápal, že toho ví o kouzlech tak málo. Ona totiž nevěděla vůbec nic. Na jeden dlouhý okamžik měl Draco chuť uškrtit její rodiče. Skrývat přede všemi, že jsou kouzelníci, je jedna věc, ale nenaučit svou dceru ani to nejzákladnější o jejích silách?
 
 V tom okamžiku na něj pravda dolehla s takovou silou, že málem spadl ze židle. Rhiannon neví o své magii.
 
 Rhiannon neví, že je čarodějka…
 
 Možná to její rodiče taky neví. Ani o ní, ani o sobě. Možná se jejich rodina rozhodla ukrýt před světem kouzel tak důkladně, že potlačili magii v sobě. Možná tehdy vytvořili kletbu, dávno před stovkami let, kletbu, která zasáhla celou rodinu a přenášela se po generace až dodnes.
 
 Draco slyšel takové příběhy. Myslel si, že jsou smyšlené. Ale nakonec asi byly pravdivé. Rhiannon je toho důkazem.
 
 Dívka, která dokáže zpívat jako jedna ze sirén a doposud si neuvědomila, že není jako ti mudlové, kteří stojí na scéně vedle ní.
 
 Pořád ještě čekala na odpověď, proč že to s sebou nosí hůlku a Draco věděl, že teď přichází okamžik, kdy by ji mohl ztratit, navždy ztratit, pokud nebude opatrný. Jestliže nevěří na kouzla, jestli nemá ani ponětí o jejich existenci… no, prohlásit, že je kouzelník asi nebude nejlepší možnost, že? Ještě si o něm bude myslet, že je blázen.
 
 Nejlepší bude seznámit ji postupně s jejím dědictvím. Nebo možná si o tom nejdřív promluví s Harrym. Kdysi byl ve stejné situaci jako Rhiannon, tedy více méně. Byl kouzelník a nevěděl o tom. Jediné, co bylo na Rhiannon zvláštní, bylo, že nebyla sirotek. Alespoň pokud věděl, nikdy nic takového nenaznačila.
 
 Draco se přinutil do smíchu. „No, ta hůlka. Já… víš, no dobře…“
 
 U Merlinova plnovousu, proč ho nenapadá nic, co by řekl? Harry o něm vždycky říkal, že je špatný lhář, ale většinou neměl tak svázaný jazyk jako teď.
 
 Rhiannon se najednou usmála. „No tak, Draco, potom co jsem ti řekla o mojí škole, nemůžeš si o mně myslet, že bych byla takový snob, no ne? Miluju operu, ale nemyslí si, že jenom opera patří na jeviště.“
 
 Dracovi se nestávalo zrovna často, aby se v hovoru takhle ztratil, ale teď očividně ztratil nějaké vodítko. Raději bude předstírat, že chápe každé slovo. „Nejsi snob?“
 
 „Jistě, že ne.“ Rhiannon začala poklepávat prsty na desku stolu, skoro jako by ho chtěla vzít za ruku, ale styděla se to udělat. „Hlupáčku. Na tom být eskamotér není vůbec nic špatného.“
 
 Dracovi trvalo další chvíli, než se z toho vzpamatoval. Eskamotér? O čem to mluví? Když mu to konečně došlo, bylo mu na zvracení. Někteří mudlové předstírají, že dělají kouzla… jo, Lucius se o něčem takovém jednou zmiňoval. A Harry si myslel, že mudlové kouzelníkům nezávidí! Proč by někdo z nich chtěl být eskamotér, iluzionista, nebo pouťový kouzelník, nebo jak tomu říkají, kdyby nevěděli, že kouzelnický svět existuje a je pro ně nedostupný? Nedostupný a tak lákavý!
 A Rhiannon si o něm myslí, že jeden z těchhle… otřásl se odporem.
 
 Na druhou stranu, nevymyslel jiné vysvětlení, proč by s sebou nosil hůlku, že? Nemůže jí říct, že kouzla jsou skutečná a dokázat jí to. Ne, dokud není plnoletý. Pitomý výnos, pitomá omezení.
 „No, opera to není,“ řekl a vrátil hůlku do kapsy.
 
 Lehce našpulila rty. „Myslela jsem si, že bys mi mohl něco ukázat. Nějaký trik. Dokážeš, aby věci zmizely?“
 
 Draca začala svrbět pravá ruka. Někde hluboko uvnitř slyšel otce, jak ho poučuje o sebeovládání. A sebeovládání teď opravdu potřeboval. Severus by mu už nikdy nedovolil jít za Rhiannon sám, nebo spíš by mu zakázal ji kdy vidět vůbec, kdyby se teď neudržel a předvedl nějaké kouzlo.
 
 Ale hrozně si přál vyčarovat jí nějaké květiny k těm, které prve koupil.
 
 Pokrčil rameny. „Jo, umím, ale víš…“
 
 Rhiannon vzdychla. „Já vím. Neměla jsem se ptát. Ty po mně taky nechceš, abych tu zpívala. Navíc asi potřebuješ nějaké pomůcky a připravit se a tak. Ale, mohla bych tě někdy vidět? Kde vystupuješ? Na narozeninových párty?“
 
 „Ano, tak nějak,“ zamumlal Draco a snažil se, aby to znělo tak neurčitě, jak to jen šlo. Bude muset přijít na nějaký způsob, jak oklamat hlídáček. Toužil jí ukázat nějaké kouzlo. Toužil jí ukázat, kdo opravdu je a pozorovat, jak se jí oči rozzáří překvapením. Toužil jí půjčit svou hůlku, vést jí ruku a naučit ji, jak se to dělá.
 
 Chtěl sledovat, jak se v ní probudí čarodějka, kterou hluboko uvnitř je.
 
 Ale to může počkat, rozhodl se. Počká, dokud nebude mít nějaký plán.
 
 Lehce kývl na číšníka, který právě přišel servírovat jídlo. Tentokrát nejprve Rhiannon. Taková škoda, že se musí v deset sejít s Harrym a Severusem. Měli sice na jídlo dost času, ale jemu se to zdálo málo. Chtěl s Rhiannon strávit víc času.
 
 Nakonec, ukázalo se, že je mnohem zajímavější, mnohem neobyčejnější, než se mu kdy snilo.
Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Prehľad článkov k tejto téme: