Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Léto jako žádné jiné

Kapitola 10 SLEDOVACÍ KOUZLA

Léto jako žádné jiné
Vložené: Jimmi - 09.02. 2009 Téma: Léto jako žádné jiné
Kaya nám napísal:
Preklad: Kaya Betareader: Lily of the valley Záverečné beta: Soraki
Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.


Kapitola 10 SLEDOVACÍ KOUZLA

Ten samý večer v Exeteru Harry potichu sledoval, jak jeho otec vypouští z hůlky zlaté vlákno. Napřaženou rukou pak Snape pomalu opsal ve vzduchu oblouk, zatímco pronášel zaklínadlo, které už Harry toho večera slyšel tolikrát, kolika ulicemi prošli. Tedy mockrát.

 
 Právě míjeli koupaliště, když Harry promluvil: „Myslíš, že už to bude stačit?“
 
 Snape vrhl krátký pohled směrem, odkud přišli, pak se podíval na zbytek zlatého vlákna na dřevěné cívce ve své dlani. „Předpokládám, že bude lepší položit ještě alespoň jedno. Chceš to zkusit sám? Myslím, že postup už bys měl znát.“
 
 Jo, to Harry znal. Když teď dvě hodiny v kuse pozoroval otce, to by bylo, aby postup neznal. Přinejmenším teoreticky. Ale zkusit to kouzlo sám, to je něco jiného. Že pozoroval, jak to má správně vypadat, pochopitelně ještě neznamená, že má jasnou představu, jak bude kouzelná formule znít v hadím jazyce. Na většinu formulí teď přicházel metodou pokus – omyl.
 
 Harry si vůbec nebyl jistý, jestli se mu chce hledat ta správná slova zrovna teď, když ho Snape pozoruje. Ve třídě to bylo něco jiného, tam měl Snape na práci spoustu dalších věcí, než sledovat, jak se Harrymu zrovna daří nebo nedaří. Teď měl všechnu Snapeovu pozornost jen pro sebe.
 
 Svým způsoben je to docela příjemná změna, přiznal si. Když byli v Devonu, nemohl si s otcem promluvit o samotě, dokud nenaznačil, že by měli z hovoru vyloučit Draca. A to bylo dost špatné. Nebylo to, jako když byli v Bradavicích, ve Snapeově rozlehlém bytě, kde nebylo tak moc zřejmé, že Harry chtěl mít tátu alespoň občas sám pro sebe.
 
 Hm, možná to není zas tak špatné, když chce Draco randit. Jak o tom tak Harry přemýšlel, tak on díky tomu bude mít možnost strávit víc času s tátou. Prostě jen oni dva. Což je celkem příjemný bonus, zvlášť když si teď Snape zvykl ukazovat mu různá užitečná a nanejvýš zajímavá kouzla.
 
 Jenomže zrovna teď Snape chce, aby jedno zaklínadlo předvedl sám, připomněl si. Trochu ho to překvapilo. „A co Výnos?“ zeptal se. A nemohl si pomoct, aby nedodal: „Mám takový nejasný pocit, žes mi říkal, že něco takového možná i existuje, nebo ne?“
 
 Málem se rozesmál, když viděl, jak moc se Snape snaží, udržet vážnou tvář. Teď už skoro pokaždé poznal, když se jeho otec pokoušel skrýt své pocity. Přinejmenším tedy ty pozitivní. Snape rád vypadal rezervovaně, i když o něco méně než dřív, pomyslel si Harry.
 
 „Myslím, že si zrovna s Výnosem nemusíme dělat starosti,“ řekl Snape zlehka.
 
 Ah. Není divu, že řekl zrovna tohle. „Ty matoucí kouzla, kterými si začal, aby si nikdo nevšiml, o čem se bavíme… ty zabrání i Ministerstvu kouzel zjistit kouzla nezletilých?“
 
 Snape potřásl hlavou. „Kdyby se ta pravidla dala obejít tak snadno, neměla by smysl. Ale v tvém případě?“ A zadíval se Harrymu významně na ruce.
 
 „Hůlky se registrují, ruce ne. Chápu.“ Na okamžik Harry pocítil tíhu zodpovědnosti. Jeho magie nebyla jen bizardně silná, nebo unikátní, ale dávala mu i mnoho výhod, které ostatní kouzelníci nemají. Jistě, spousta kouzelníků si určitě pořídila neregistrovanou hůlku, ale Ministerstvo má pořád ještě možnost použít Priori Incantatem, když tu hůlku najde. A Harry pochyboval, že by nějaké Priori Incantatem fungovalo na jeho prsty. Pochyboval taky, že by někdo z Ministerstva rozuměl hadímu jazyku. „Vlastně jsem spíš myslel na to, jak jsi byl už od jarních prázdnin neústupný v tom, že se Draco nesmí sám přemisťovat a tak podobně. Nechtěl jsi, aby si zvykl porušovat zákony.“
 
 Snape pokrčil rameny a vzal Harryho za zápěstí, aby mu vedl ruku. Harry měl zvláštní pocit, když se dostali na hranici sledovacího kouzla, které Snape použil. Právě ten pocit, vysvětlil Snape je známkou, že kouzlo pomalu slábne. Začal vykládat o tom, jak správně vymezit sledovací kouzla a jaká jsou jejich omezení. Jak tak vykládal, mluvil čím dál tím víc jako ve škole, čím dál tím víc jako učitel, ale Harrymu to nevadilo. Ve skutečnosti mu to připomínalo, jak moc se mu minulá léta stýskalo po škole. Jak žíznil po kouzlech. Jak si pročítal učebnice kouzel, kdykoliv se k nim dostal. Což nebylo často. Možná proto mu vyučování tak chybělo… no lektvary zrovna moc ne, to musel uznat.
 
 Zato letos v létě mu nechybělo nic. Byl obklopen kouzly ze všech stran a místo, aby byl potrestán pokaždé, kdy omylem řekl nevhodné K-slovo, tak teď měl rodinu, se kterou mohl o kouzlech nejen mluvit, ale která dokonce chtěla, aby se jich naučil co nejvíc. Harry byl zvyklý uvažovat o letních prázdninách jako o období, kdy nemohl být ve svém pravém domově, kdy nemohl být sám sebou. Ale teď byl doma. Nebylo to jen v tom, že teď měl opravdového otce a opravdového bratra. Ne, bylo to tím, že ho brali takového, jaký je, jaký opravdu je. Brali ho i se všemi jeho chybami.
 
 A dokonce i Dudley se vypořádal s tím, že je Harry kouzelník a konečně spolu vycházeli. Už nemusí před lidmi, které má rád, skrývat svou magii. Už nikdy.
 
 Zaplavila ho vděčnost, bylo to jako zabalit se v zimě do obrovské, měkounké, hřejivé deky. Harry byl šťastný. Měl teď vlastně všechno, po čem kdy toužil. Dokonce i lekce plavání kdy někdo sedí u bazénu a pozoruje ho, jak se ve vodě snaží. Někdo, kdo mu pak řekne, že už se opravdu zlepšil. Harryho to pomyšlení hřálo u srdce a najednou si uvědomil, že pro něj ty lekce plavání znamenají mnohem víc, než že se naučí, jak se neutopit.
 
 Přepadla ho potřeba, znova Snapeovi poděkovat. Ne jen za ty lekce plavání, ačkoliv právě ty pro něj znamenaly hodně. Ne… bylo toho víc. Chtěl mu poděkovat úplně za všechno. Pro začátek za to, že ho adoptoval. Za to, že tu pro něj byl, den po dni, dokonce i když Harry dělal chyby. Třeba když nepožádal o pomoc už dřív, když si vyslechl ty hrůzy, co mu navykládal ten nechutný portrét…
 
 „Tati?“
 
 „Hm?“
 
 Harry se pousmál a potřásl hlavou. Moc dobře věděl, že otec nechce jeho díky slyšet. A možná v tom měl Snape pravdu, došlo mu. Možná v normálních rodinách není normální být tak vděčný pokaždé, když pro vás něco udělají. Mluvil o tom s Maršou, víc než jednou. Mít rodinu znamená, že se může spolehnout, že mu pomohou, že tam pro něj budou. Že ho budou mít rádi. Mít rodinu, znamená mít někoho, koho může mít rád, a kdo mu taky nebude děkovat, za to že se chová, tak jak má. Jako syn.
 
 Jako hodný syn, rozhodl se Harry, ale nemyslel to tak, jak to většinou chápal Draco. Harry prostě věděl, že má spoustu důvodů, aby si Snapea vážil. Spoustu a spoustu důvodů.
 
 „Nepotřebuješ něco, tati? Nemohl bych pro tebe něco udělat?“
 
 Snapea vypadal překvapeně a pak jako by o něčem přemýšlel. „Možná ano,“ zamumlal tak potichu, že ho Harry sotva slyšel. „Ano, myslím, že bych o něčem věděl.“
 
 Harry čekal, ale vypadalo to, že Snape nehodlá pokračovat.
 
 „A povíš mi to?“
 
 Snape na něj pohlédl. „Až dokončíš sledovací kouzlo, půjdeme na pozdní večeři. Probereme to při jídle. Souhlasíš?“
 
 Harry přikývl, stále trochu zmatený, že po něm otec chce, aby kouzlil tady, daleko od soukromí jejich chaty. „Proč vlastně jsi na Draca přísnější než na mě? Myslel jsem, že chceš, abychom si byli rovni. Víš, stejné podmínky, spravedlnost a tak.“
 
 „Spravedlnost neznamená dát vám oběma to samé, Harry,“ řekl Snape zamyšleně. „Spíš dohlédnout na to, abyste oba měli, co potřebujete.“
 
 Harry si vzpomněl na ty knihy o etice. Jenom Draco si je musel přečíst, ačkoli i Harry si nato téma ještě vyslechne dost, když to teď bude povinný předmět pro sedmé ročníky.
 
 „Co teď Draco potřebuje ze všeho nejvíc,“ pokračoval Snape, „je procvičit si sebeovládání. A také pochopit, že pravidla jsou k něčemu dobrá.“
 
 Harry souhlasně přikývl, přestože si nemohl odpustit poznámku, při které se trochu ušklíbl: „Nemyslíš, že ta druhá část se hodí i na mě? Vždycky tě pěkně rozčilovalo, když mě lidi nechávali porušovat pravidla.“
 
 Snape se neusmál. „Ano, pravda. Ale nechat Draca, aby se sám přemisťoval, je o něčem trochu jiném. Nemůžeš si myslet, že bych ti dovolil zkoušet si jen tak nebezpečná, neprověřená kouzla, když ve skutečnosti jsi dnes večer pod dohledem. Krom toho, Harry… ty nejsi jako Draco.“
 
 Harry si trochu protřepal prsty a povytáhl obočí.
 
 Tentokrát se Snape usmál. „To jsem teď na mysli neměl. Chtěl jsem říct, že máš jinou povahu. Občas si porušoval pravidla, ano. Mnohem častěji, než se mi zdálo vhodné, ale nedělal jsi to pro své potěšení. Porušoval jsi pravidla, abys pomáhal ostatním.“
 
 „Jo, já vím…“
 
 „Pamatuješ, jak ses ptal po svém neviditelném plášti. Chtěl jsi ho pro Draca, ne pro sebe.“
 
 Harry byl za tu pochvalu rád, ale nemohl ji přijmout, protože to nebyla tak docela pravda. Jeho otec na něco zapomněl. Na něco důležitého. „Později jsem ho chtěl pro sebe.“
 
 Nebo možná Snape nezapomínal nikdy na nic. „Ano, když ses snažil neobrátit se ke zlu. V podstatě jsi ho ani tehdy nechtěl kvůli sobě, Harry. Zase jednou jsi se snažil nás všechny ochránit, i když tvoje úsilí bylo bezdůvodné. Je to, jak jsem řekl. Porušuješ pravidla, abys pomohl ostatním, nebo přinejmenším, když si myslíš, že to ostatním pomůže.“
 
 Když si myslíš, že to pomůže. Harryho bodlo u srdce, když si vzpomněl na Siriuse, ale potlačil tu bolest. Nebylo nic, co by mohl udělat, pokud se mu ovšem nepodaří opravit to zrcadlo v Bradavicích a se Siriusem si promluvit. Pak by se možná cítil lépe. Harry by se klidně vsadil, že Marša by to okomentovala, že je to mnohem zdravější řešení, než aby se tu bolest snažil potlačit. Nebo možná ne. Jako motákovi by jí mohla myšlenka na konverzaci s někým mrtvým připadat poněkud nevhodná.
 
 Ačkoliv šílenosti pro něj teď byly tak trochu běžné. A to, co mu Snape zrovna naznačil, bylo zatraceně šílené, jak tak o tom přemýšlel.
 
 „Takže s tím souhlasíš, ano? Že mám potřebu zachraňovat lidi? Myslel jsem, žes právě tohle považoval za jistou formu sobectví.“
 
 Snape se zastavil a vážně se na něj zadíval. „Nemyslím, že 'souhlasíš' je vhodné slovo. Ale ano, všiml jsem si, že to je jedna součást tvé osobnosti. Důležitá část tvé osobnosti.“
 
 Ano, opět přijetí. Harry se otci podíval do očí a nějak nevěděl, co říct. Došlo mu, že je to možná to nejhezčí, co mu kdo kdy řekl. Nějak se mu ale zdálo, že by Snape zrovna tuhle jeho myšlenku slyšet nechtěl. Bylo to totiž skoro jako říct o něm, že je něžný. Což nebylo tak úplně přesné, i když Snape někdy dovedl být, ovšem svým vlastním způsobem, docela jemný. Někdy.
 
 „Tím ovšem neříkám, že někdy není vhodné, abys tento povahový rys trochu netlumil,“ dodal Snape a do jeho pohledu se vloudila přísnost. „Každý z nás má vlastnosti, které se v určitých situacích hodí a v jiných nikoliv.“
 
 „Jasně, já vím.“ Harry znovu vykročil. „Jak jsi to říkal, tehdy když jsme spolu poprvé přišli do Surrey? Něco o cti a odvaze, že jsou užitečné, ale že je potřeba víc než to, abychom tuhle válku vyhráli?“
 
 „Tys poslouchal.“
 
 Harry si neodpustil lehce posměšný tón, když odpověděl: „Ale já tě vždycky poslouchám, Severusi.“
 
 „Teď možná ano. Ale tehdy?“ Snape nepatrně pokrčil rameny. Harrymu to přišlo, jako by spokojeně. „Pamatuješ si, co jsem řekl potom?“
 
 „Jistě. Mluvil jsi o jistém klobouku.“
 
 Snape vypadal ještě spokojeněji, ačkoliv se to projevilo snad jen tím, že šel lehčeji. Harry už se v něm ale vyznal. Přesně poznal okamžik, kdy Snapeova spokojenost opadla.
 
 „A jaký na to máš názor teď, když jsi strávil pár měsíců v mé koleji?“
 
 Snape určitě nechtěl poslouchat nějaké lichotky, takže Harry hned vytušil, že tady jde o něco jiného. Snape chtěl upřímnou odpověď. Opravdu ho zajímal Harryho názor. „Hm, jo, docela se mi líbí být v obou kolejích, ale to asi nebude přesně to, na co ses ptal. Myslím… tedy nejsem si jistý, jestli jsem se naučil být lstivý nebo neupřímný. Někdy mám pocit, že se mi daří něco vyřešit malou lstí, ale to jsem uměl vždycky. Jen ne v takové míře.“
 
 „Jen ne v takové míře,“ zopakoval posměšně Snape. „Jeden by si skoro myslel, že jsi nikdy, jen tak na příklad, netrávil čas v dívčí umývárně prací na nějakém tajném projektu.“
 
 Takže o tom věděl. Nejspíš i se všemi detaily včetně toho kočičího chlupu. No jistě, Snape přece jednou řekl, že mají s ředitelem pár tajemství a Brumbál vždycky věděl skoro o všem, co se v Bradavicích kdy šustlo. Stejně Harry vsadil trezor na to, že se Snape o té příhodě s mnoholičným lektvarem dozvěděl až někdy nedávno.
 
 Vsadit trezor. Hm, Draco na něj měl větší vliv, než si zatím všiml.
 
 „Každopádně už si nemyslím, že Zmijozel znamená jen lstivost,“ řekl Harry. Nebyl si jistý, proč se vlastně vyhnul slovům 'Moudrý klobouk', když Snape použil všechna ta protiodposlouchávací kouzla. A ta matoucí kouzla k tomu, která působí tak, že si jich stejně nikdo ani nevšimne. Možná to bylo tím, jak byl zvyklý dávat si pozor na pusu na koupališti. „Teď už to chápu. Mnohem spíš je to o tom, jak hledat různá řešení.“
 
 Tou dobou už došli k divadlu. Snape nasměroval Harryho k aleji, která vedla okolo. „Přímý přístup není někdy nejlepší způsob, jak něčeho dosáhnout.“
 
 „Jako zakázat Dracovi jít do Exeteru, místo abychom použili všechna ta kouzla, která mu tady mají zajistit bezpečí,“ zamumlal Harry.
 
 Snape zdvihl hlavu. „Ano, přesně tak.“
 
 Harry si teda spíš myslel, že pomáhat Dracovi tím, že se potulují Exeterem a natahují tu sledovací kouzla, je pěkně krátkozraké. Udělali by líp, kdyby mu pomohli se jeho posedlosti Rhiannon zbavit, a oni mu zatím ještě pomáhají, aby se s ní mohl sejít. Marša by asi řekla, že je v pořádku, když mu to umožní. Marša si totiž myslí, že by Harry měl Draca nechat, aby si užil svůj pomatený románek, bez ohledu na to, jak to dopadne.
 
 Nechtělo se mu věřit, že by se na to Snape díval stejně. „Přesto si myslím, že bys ho mohl přimět, aby tě poslouchal. S tím přemisťováním.“
 
 „A co potom, až bude plnoletý a složí zkoušku, až se bude moct přemisťovat, kam uzná za vhodné?“
 
 „No dobře, ale pořád bude bydlet v tvém domě a dodržovat tvoje pravidla. Sám jsi to říkal.“
 
 „Bude mu sedmnáct, bude plnoletý a bude se rozhodovat sám, Harry. A není to tak, že by měl hluboko do kapsy a nemohl si zařídit vlastní bydlení, ať už by to v současné době války bylo jakkoli pošetilé…“
 
 „Ale ne. Myslíš, že jsem mu neměl dávat dědictví po Siriusovi?“
 
 „To ne.“ Snape se tvářil netrpělivě. „Udělal jsi správnou věc. Co jsem tím chtěl říct je, že nechci ani jednoho ze svých synů vypudit z jejich právoplatného domova. Takže dohoda je lepší, chápeš?“
 
 Jo, tomu Harry rozuměl. Teď už Snapeovo chování chápal. No, skoro. Snape měl pravdu v tom, že kdyby Dracovi Rhiannon prostě zakázal vídat, pravděpodobně by o Draca mohli přijít. Což by bylo zlé.
 
 „Mohu tedy pokračovat se sledovacím kouzlem?“ zeptal se Snape, opět s tou netrpělivostí v hlase, která se Harrymu zrovna moc nezamlouvala. „Vypadá to, že se ti nechce mi s tím pomoci…“
 
 Harry si připadal jako hlupák. Nelíbilo se mu, že by si o něm Snape mohl něco takového myslet. „Nic takového jsem neřekl. Zkusím to, jak nejlépe budu moct, ale víš, že jsou kouzla, která se mi teď prostě nedaří.“
 
 „Ano, já vím. Časem se to spraví, o tom nepochybuji.“
 
 Harry přikývl. Taky v to doufal, jeho Lexikon se každým dnem rozšiřoval, i když některá kouzla se chovala podivně, jako například jeho ohnivé Lumos, jak mu teď v duchu říkal. „Ještě jedna věc. Myslíš, že tvoje matoucí a zastírací kouzla jsou dostatečná?“
 
 „Ano, vlastně jsem jako kouzelník poměrně schopný,“ odtušil Snape suše. „Nebo bys chtěl vidět výsledky mých OVCÍ?“
 
 Ale Harry necouvl. „Já tvým schopnostem důvěřuju. Jen jsem přemýšlel, jestli to bude stačit na zastření hadího jazyka. Pamatuješ, jak smrtijedi přišli na to jak mě najít? Stačilo jim jen dávat pozor a čekat až ho použiju. Nerad bych je sem přivolal, když se zrovna snažíme zajistit Dracovi co největší bezpečí.“
 
 „Aha. Správná úvaha.“ Snape vypadal ohromeně. Což se nestávalo zrovna často. „Ale zastírací kouzla si poradí i s tím.“
 
 Harry mávl rukou a protáhl si prsty. „Tak to je v pořádku. Hm… nikdo nás nemůže vidět, ale ty asi budeš chtít, abych měl v ruce hůlku? Z principu?“
 
 „Předpokládám, že je pak pro tebe těžší naučit se nové kouzlo?“
 
 Ano, mnohem těžší. Harry musel najít správný překlad zaklínadla a navíc se ujistit, že ani trocha magie neprojde hůlkou místo jeho prsty. Což bylo u nových kouzel trochu ošemetné, protože si nikdy nemohl být jistý, kterým směrem začne energie proudit.
 
 Snape musel poznat odpověď z jeho výrazu. „Tedy bez hůlky,“ rozhodl. „Ačkoli se obávám, že ve škole tato možnost nepřipadá v úvahu. V současné době.“
 
 Harry pokrčil rameny, jako že mu to nevadí. Možná tím ale myslel i něco jiného. Nakonec, neměl rád, když byl něčím výjimečný. Je rád, že o něm všichni neví, že může kouzlit i bez hůlky. Že vlastně musí kouzlit bez hůlky, když chce, aby jeho kouzla vypadala normálně a nebyla děsivě silná. Už tak bylo špatné, že nemohl utajit, že může kouzlit jen v hadím jazyce.
 
 Vzal si od Snapea cívku se zlatým vláknem a natáhl ho napříč alejí, pak ho jednoduše odřízl svou vlastní verzí kouzla Cortus. Opatrně zahnul konce vlákna tak, aby mířili k obloze, tak jak to prve viděl dělat otce, pak ustoupil o krok dozadu. Rukou s nataženými prsty opsal ve vzduchu oblouk.
 
 „Širší. Potřebuješ, aby kouzlo zasáhlo celou alej.“
 
 Harry to zkusil znovu a tentokrát se rozmáchl mnohem víc. Pak už jen stačilo pohlédnout na hádka vyrytého na okraji skla jeho brýlí a říct formuli v hadím jazyce. Zatracená latina. Harryho vlastní verze se někdy té původní nepodobala ani vzdáleně.
 
 „Řekni nám, když ssse sssem připlazí lidé jako my,“ zkusil to, překvapený, jak zvláštně to vyšlo tentokrát. Lidé se přece neplazí, ale možná to bude tím, že hadi jinak pohyb vyjádřit neumí.
 
 Tenké zlaté vlákno u Harryho nohou zůstalo beze změny ležet.
 
 Sakra.
 
 Pomalu si začínal zvykat, že jeho první pokusy takhle dopadají. Najít tu správnou verzi zaklínadla v hadím jazyce bylo opravdu obtížné. Nikdo to nemohl vědět lépe než on. Ha, on to vlastně vůbec nikdo kromě něj nevěděl.
 
 Někdy se kvůli tomu cítil hrozně osaměle, ale tentokrát ne. Vždyť jeho otec stojí vedle něj a trpělivě čeká na Harryho další pokus.
 
 „Nenech lidi, jako jsssme my, dossstat ssse kolem tebe.“
 
 Tentokrát věděl, že je to špatně, ještě než domluvil. Tohle kouzlo přece není k tomu, aby chytalo kouzelníky. Mělo jen Snapea nebo Harryho varovat, kdyby tudy někdo z nich procházel. Snape mu prve vysvětlil, že Draco bude asi chtít s Rhiannon strávit spoustu času. A jestli chce v Exeteru trávit večery víc než jednou týdně, Snape musí mít nějakou možnost, jak si bít být jistý, že ve městě jsou jen mudlové a žádní kouzelníci, žádní smrtijedi…
 
 „A co když nám tudy projde Draco?“ zajímalo Harryho.
 
 „To je přesně ten důvod, proč používáme tahle zlatá vlákna. Když máme kouzlo jak fyzicky ukotvit, je možné stanovit výjimky. S předstihem jsem je upravil tak, aby tebe, mě a Draca ignorovaly. Každý jiný ovšem, kdo má u sebe hůlku, ať už registrovanou nebo ne, bude zaznamenán.“
 
 Harry se nad tím vysvětlení zamyslel. „Hm, nepoužil jsi náhodou něco, jako je Rodový lektvar, doufám.“
 
 Snapeův výraz potemněl. „Co jsem ti říkal o tom, že jen jeden z nás je tu rodič?“
 
 Kdysi by to stačilo, aby se Harry zarazil, ale teď měl jasnější představu, co si může k Severusovi dovolit. „Taky na tebe můžu dávat pozor,“ trval na svém. „Jsme přece rodina.“
 
 „Ano, to jsme.“ Snape se na okamžik odmlčel. „Rodový lektvar by označil jen ty, kdo mají příjmení Snape, za předpokladu, že bych ho uvařil já. Nicméně právě tahle zlatá vlákna ti umožní specifikovat to kouzlo jakkoli potřebuješ. Všechno, co potřebuješ, je mít přístup k hůlce toho kouzelníka nebo čarodějky, které chceš z kouzla vynechat.“
 
 Po tomhle vysvětlení se Harry cítil mnohem lépe. Samozřejmě, že Snapeovi věřil, ale někdy se až divil, kolik toho ten muž vlastně z černé magie zná. Kdo si moc zahrává s černou magií, ten přece riskuje, že mu zničí duši a Harry nesnášel pomyšlení, že by Snape takové riziko podstoupil, dokonce ani, kdyby tím Dracovi pomohl.
 
 Hlavně když mu pomáhal s něčím takovým, jako právě teď.
 
 Honem ze sebe ty myšlenky setřásl. Působily na něj tak, že neměl chuť se snažit najít správnou verzi toho kouzla a to mu sotva pomůže. Takže… jaký je asi správný překlad Snapeova Avisato Alambrum?
 
 Harry si náhle pomyslel, a nebylo to poprvé, jak je zvláštní, že v latině všechna zaklínadla zní mnohem lépe. Jenže na druhou stranu přece nemohl vědět, jak zní jeho hadí jazyk pro ostatní. Krom toho, že je to děsilo… Ale většina studentů a všichni učitelé (s výjimkou Arana) si už zvykli, že kouzlí v hadí řeči, takže to možná až tak moc děsivě nezní.
 
 „Zasssyč, když ucítíššš dalššší lidi, jako jsssme my,“ vyzkoušel Harry novou verzi.
 
 Vlákno u jeho nohou se jasně rozzářilo. Bledě růžový záblesk rozčísl oblohu a ozářil stěny domů. A to ještě nebylo všechno. Když se Snapem odcházeli, magická energie začala proudit alejí a plnit ji od jednoho konce k druhému. Harrymu přišlo zvláštní, že se magie rozptýlila jako mlha. Neviditelná mlha, protože po tom prvním záblesku už nebylo nic vidět. Harry přesto cítil, jak ho kouzlo následuje až na ulici, do které právě zabočili.
 
 „Teda, to je fakt něco,“ vydechl, když kouzlo prolétlo kolem něj a jemu vstaly vlasy na zátylku. Nic takového necítil, když to kouzlo prve použil jeho otec, takže možná něco neudělal dobře. Jenomže se zdálo, že tentokrát nic necítí Snape. Ten teď Harryho úkosem pozoroval a oči se mu třpytily potlačovaným smíchem.
 
 „Docela se ti to povedlo, ne?“
 
 Harry přikývl a přemýšlel, kam až by kouzlo dosáhlo, kdyby ho neomezovaly žádné domy. Bylo to opravdu šikovné kouzlo, protože teď naplnilo celou ulici zrovna tak, jako předtím alej.
 
 Kouzlo způsobilo, že Harrymu naskočila husí kůže, třel si ruce a přál si, aby měl na sobě něco teplejšího jako třeba hábit.
 
 „Na to si zvykneš.“
 
 Snape měl pravdu. Jakmile jednou přišel na správné zaklínadlo, bylo už jednoduché položit v ulicích kolem divadla další sledovací kouzla. Když vypotřeboval i poslední zbyteček zlatého vlákna, byl už zvyklý i na to zvláštní mrazení. Nakonec se zastavil a zadíval se na prázdnou cívku ve své dlani. „Máš s sebou ještě jednu?“
 
 Jeho otec mu odpověděl s tak nevěřícným výrazem v obličeji, že se Harry málem rozesmál: „Jsme hotovi se všemi ulicemi okolo divadla a většinou ulic, kudy by se tvůj bratr mohl vydat. Chceš mít pokrytý každý centimetr tohoto města?“
 
 „Nemusíš hned být sarkastický.“
 
 Snape potlačil úsměv. „Žertoval jsem.“
 
 Harry se pousmál. „Tak co, jdem se někam najíst?“ navrhl. „Co takhle pizza?“
 
 Snape se ušklíbl, ale vykročil směrem do centra města a za chůze uložil prázdnou cívku do kapsy kabátu. „Pokud je to to, co opravdu chceš?“
 
 Harry na souhlas jen přikývl, protože jeho mozek se právě zaměstnával myšlenkou, že Snapeův cit pro mudlovské oblečení není nejlepší. Kabát, který měl zrovna na sobě, byl přesně toho druhu, jaký by si vybral obchodník nebo manažer za větrného zimního dne. Taky to bylo asi to nejbližší hábitu, co se dalo sehnat v mudlovském obchodě, takže žádný div, že si Snape vybral zrovna tohle, jenomže teď v srpnu se zimní kabát prostě nehodil.
 
 Aspoň že ten kabát nechává doma, když ho doprovází na koupaliště.
 
 „Takže ti nevadí jít na pizzu?“
 
 „Považuji ji za odporné jídlo, ale když si v létě nemůžeš objednávat u skřítků něco vhodného…“
 Snape se zarazil uprostřed věty, popadl Harryho za rameno a odtáhl ho zpět do stínů boční uličky. Za okamžik kolem nich prošel Draco, jeho krok byl lehký a sebejistý. Vypadal šťastně jako už dlouho ne. Harry si nepamatoval, jestli už u Draca viděl takhle potěšený výraz. Absolutní štěstí. Na jeho obličeji nebyla ani stopa po nějakých obavách nebo starostech.
 
 Po jeho boku šla Rhiannon, Draco jí galantně vedl za ruku. Jak tak šli ulicí kolem místa, kde se Harry a Snape ukrývali, vypadali zcela zabráni do hovoru o tom, jak je hloupé, že si někteří lidé dokážou plést Verdiho s Monteverdim.
 
 Snape zůstal potichu ještě dlouho poté, co přešli, což Harrymu přišlo zvláštní. Zeptal se: „To matoucí kouzlo, které jsi použil… Draco nás nemohl vidět?“
 
 „Mohl. To kouzlo je nastaveno tak, aby si nás nevšímali cizinci. Ten, kdo nás zná, kdo s námi sdílí obydlí, nás vidět může.“
 
 „Aha. No nic, stejně si myslím, že nás neviděl,“ uchechtl se Harry. „Myslím, že by si nás nevšiml, ani kdybychom stáli přímo před ním a křičeli na něj. Měl oči jen pro tu dívku.“
 
 „Přesto, měli bychom teď vyrazit zpátky ke koupališti. Nikdy jsem neměl v úmyslu tvého bratra špehovat, když má schůzku s dívkou,“ zamumlal Snape.
 
 Harry se rozhodl nezmínit, že si je poměrně jistý, že by Snape byl schopen špehovat jeho i Draca, bez ohledu na to, jestli mají rande nebo ne, jakmile by to považoval za nutné. „Takže věříš tomu, že je v Exeteru bezpečno?“
 
 „Nebyl jsem si tím jist, nejprve ne. Ale když už jsme tu delší dobu…“ Snape pokrčil rameny. „Nepředpokládám, že by tu Draca mohly potkat nějaké těžkosti.“
 
 „Tak k čemu jsou všechny ty sledovací kouzla?“
 
 Snape na něj vrhl ostrý pohled.
 
 „Jasně. Opatrnost nade vše.“
 
 „Co se tebe a Draca týče, jistě.“
 
 Harry si nemohl pomoct, aby si nevzpomněl, kolikrát hořce žertoval o tom, že Dursleyovi by byli štěstím bez sebe, kdyby ho přejel neopatrný řidič náklaďáku. A neměl by zapomínat, že mu strýc Vernon sám vyhrožoval, že ho pod nějaký hodí. Upřímně řečeno, Snapeova poznámka Harrymu připomněla, jak moc ho má Snape rád. Přitom to bylo vlastně jen vyjádření běžného zájmu, jaký má rodič o své dítě.
 
 Harryho zase začaly svědit ruce. Jeho teta a strýc byli definitivně z jeho dosahu, ale, sakra, jak moc toužil po tom, aby je mohl vytáhnout z říše mrtvých a pořádně je seřvat. Nebo něco horšího. Zasloužil by si přece tak jako každé dítě, aby býval měl někoho, kdo by se o něj staral, komu by na něm záleželo.
 
 „Harry?“
 
 Rozhodl se být upřímný. Dobře si uvědomoval, že mu Snape nemůže pomoct s problémy, které před ním skrývá. Tedy může, protože je opravdu hodně všímavý, ale je to těžší. „Zrovna teď bych dal nevím co, abych měl u sebe jehlu,“ přiznal potichu.
 
 Snape zatnul zuby. „Protože se tak starám o Draca?“
 
 Harryho nenapadlo, že by to mohl pochopit takhle. Možná Snape není tak všímavý, jak si o něm myslel. „Ne, proto ne!“
 
 Snape mu položil ruku na rameno a zabránil mu tak odvrátit se. „Mluv.“
 
 Harry se mu podíval do očí. „Jen jsem o tobě přemýšlel, víš, ve srovnání s Dursleyovými. Taky jsem přemýšlel, co bych jim udělal, kdyby se mi teď dostali do ruky.“
 
 „Ach, chápu.“ Snapeův hlas byl temný, přestože jeho komentář nebyl. „Nemyslím, že bys jim cokoliv udělal, Harry.“
 
 „Ha. To jsi neviděl tetu Marge, nafouknutou jako balón, jak se vznáší směrem k Magnoliové ulici.“
 
 „Špatně jsi mě pochopil. Nic bys jim neudělal, protože bych ti stál v cestě.“
 
 „A bránil mě před nebezpečím pomsty.“
 
 „Spíš bych se mstil za tebe.“
 
 Harrymu překvapením spadla čelist.
 
 „Je jen dobře, že jsou po smrti, myslím,“ dodal Snape a zamyšleně pokrčil rameny.
 
 Harrymu chvíli trvalo, popadnout zase dech. „Co se stalo s 'pomsta je špatná'?“
 
 „Tohle by byla zvláštní výjimka.“
 
 „Ale nic jsi neudělal,“ řekl Harry pomalu. „Slyšel jsi o tom, jak se ke mně strýc Vernon choval a nikdy jsi…“
 
 „Zemřel dlouho před tím, než jsem pochopil, co ti vlastně způsobil.“
 
 Harry polkl. Jedna jeho část se chtěla hádat kvůli té poslední větě. Chtěl říct, že je v pohodě. Že je mu jedno, že jeho opatrovníci by byli bývali raději, kdyby se ani nenarodil. Kdysi by to řekl. Sakra, alespoň by tomu měl sám věřit. Ale teď, když věděl, jaké to je mít opravdového rodiče, teď když věděl, co tak dlouho postrádal… koho chtěl teď obelhávat?
 
 „Možná bych se neměl cítit tak dobře, když poslouchám, že bys je taky nejradši proklel na prach,“ zamumlal potichu.
 
 „Každý by se tak cítil.“
 
 Harrymu se už nechtělo ztrácet čas přemýšlením o Dursleyových. „Jasně,“ přisvědčil chvatně a snažil se přijít na to, jak co nejrychleji změnit téma. „Počkat… máme přece tím sledovacím kouzlem pokrytou i tu ulici, kudy Draco právě prošel, nebo ne? Protože jsem neslyšel žádnou výstrahu, jak jsi říkal, že se ozve, až tudy projde někdo z našich…“ Pokýval hlavou potěšený, že už má konečně jasno. Tedy, ne že by prve měl pochybnosti, ale teď… „Rhiannon Millerová není čarodějka.“
 
 „Nejvyšší čas, jít se najíst,“ zareagoval Snape. Vykročil opačným směrem, než kam prve mířil Draco a mávl hůlkou, aby zrušil maskovací kouzlo, které je s Harrym doposud skrývalo před zvědavýma očima těch několika chodců, které potkali. „Dávej si teď pozor, co říkáš a děláš.“
 
 Harry to nepotřeboval připomínat, ale nic neřekl. Když procházeli kolem hospody, došlo mu, jak obrovský má hlad. Pizza by sice byla super, ale neměl nejmenší chuť vláčet se dál Exeterem, dokud nenajdou Italskou restauraci. „Dostal jsem chuť na pastýřský koláč,“ oznámil a zpomalil. „A pivo.“
 
 Vůbec nedoufal, že by mu Snape dovolil pivo a tak byl příjemně překvapený, když se Severus vrátil od baru s dvěma půllitry Guinessu.
 
 „Jéé. Díky.“
 
 „To je to nejmenší. Ušetřil jsi mě pizzy.“
 
 Harry se zasmál, ale v příštím okamžiku se na něj Snape podíval tak, že zmlkl. „Stejně, až uslyšíš, co bys pro mě mohl udělat, budeš se možná potřebovat napít.“
 
 O-ou. Harry neměl ani nejmenší tušení, co by to mohlo být. První myšlenka, která mu probleskla hlavou, zněla: vzájemné zřeknutí se. Ale to byla blbost. Toho se už dávno neobával.
 Harry nebyl tak pitomý, aby se pokoušel tipovat nahlas. „Jestli něco potřebuješ, rád ti pomůžu. S čímkoliv,“ dodal vážně. Představa, že by mohl něco udělat pro člověka, který už toho tolik udělal pro něj, ho naplnila radostným vzrušením. Pak si na něco vzpomněl.
 
 „Aha. Chceš, abych se přestal hádat s Dracem. Já se opravdu snažil, ale…“
 
 „Ano, vskutku.“ To znělo skoro jako pochvala, tedy dokud Snape nepokračoval: „Snažil ses, ovšem s výjimkou jedné záležitosti.“
 
 Ha. Harry se nemusel moc snažit, aby uhodl, o jakou šlo. „Rhiannon,“ řekl s povzdechem. Teď už uhodl i zbytek. „Jasně, Marša říkala, ať nechám Draca dělat jeho chyby.“
 
 „Opravdu?“
 
 „Nemusíš být hned jízlivý,“ odpověděl Harry kousavě. Zhluboka se nadechl a začal znova. „Omlouvám se, pane. Chtěl jsem říct, že mi to vysvětlovala znovu a znovu.“
 
 „A přišlo ti něco z toho, co říkala, jako cenná informace?“
 
 Harry se nejprve potřebovat napít, než odpověděl. „Jo, něco jo,“ připustil. „Mluvili jsme o tom, že možná tak trochu odmítám celou tu Dracovu romanci, protože si myslím, že bysme teď všichni měli být vážnější. Když jsme ve…“ uvědomil si všechny ty mudly kolem a ztišil hlas. „Když se děje, co se děje.“
 
 „Ah.“
 
 „Bože, ty jsi někdy ještě horší než Marša, víš o tom?“ Harry vydechl tak prudce, až mu proud vzduchu nadzvedl vlasy z čela. „Pokaždé, když mě chce donutit, abych mluvil dál, začne dělat 'Ah' a 'Hmm' nebo taky 'Opravdu'.“
 
 „Skutečně?“
 
 „Nech toho,“ rozchechtal se Harry. „Nemusíš mě postrkovat, abych mluvil. Stačí se zeptat. No, každopádně, docela dost jsme to rozebírali, taky jsme mluvili o tom, jak moc mám radost z těch lekcí plavání, ale jak se kvůli nim cítím trochu provinile, protože vlastně plýtvám čas, který bych mohl využít pro něco užitečného. A že to je možná součást důvodu, proč chci, aby se Draco přestal chovat jako zaslepený blbec ohledně Rhiannon. Protože kdyby pochopil, jak je slepý, tak by se na tu holku vykašlal. Jenomže bych rád podotkl, že si pořád myslím, že to dělá, aby zapomněl na Pansy a nakonec skončí se zlomeným srdcem. Zase.“
 
 Snape si dal na čas a než odpověděl, vypil polovinu svého půllitru. Pak teprve řekl vážným hlasem: „Víš, Harry, je poměrně důležité, když se budeš schopen vyvarovat smrti utonutím.“
 
 Harry se opět zasmál, ale tentokrát v tom byla špetka nervozity. „Jo, jasně. Nemyslel jsem…“
 
 „Myslel. Stále podceňuješ svou důležitost, pokud zrovna nesouvisí s pomocí ostatním.“
 
 Ano, ten muž je bezpochyby horší než Marša. Ta sice taky někdy začala vytahovat jeho pocity, ale nikdy tak nemilosrdně.
 
 „Dobře, chápu, že jako mrtvý už bych nemohl nikomu pomoct…“
 
 „Merline, chraň mě, ty už to zase chápeš špatně,“ posteskl si Snape a naklonil se k Harrymu. „Jsi něco víc než jen strategická výhoda, ty pitomé děcko!“
 
 „Já vím.“
 
 „Víš to?“
 
 „Ano!“ Harry ztlumil hlas, protože si všiml, jak se na něj otáčí lidé, znepokojení jeho výbuchem. „Jen je to pro mě těžké. Nevíš jak moc. Bez urážky, ale bez ohledu na to, jakou zlost máš na mého strýce nebo tetu, nevíš, jaké to je, být mnou. Vždycky mi všichni říkali, jak bezcenný jsem a pak, když jsem konečně našel opravdové přátele, tak současně lidé začali padat na hubu, jen když zaslechli moje jméno. Dokonce i Ron, když jsme se poprvé setkali, i když nemyslím, že se stal mým kamarádem jen proto. A Draco…“ Harry polkl, tu vzpomínku nenáviděl. Měl Draca rád, ale nemohl popřít, že to pořád byl tak trochu ten namyšlený arogantní blbec. „Chtěl, abych odkopl Rona kvůli němu, víš o tom? Ještě před zařazováním. A to jen kvůli mému jménu.“
 
 „Draco se mi o tom zmínil, před několika měsíci.“
 
 „Ach.“ Harry neměl ponětí, proč je tak překvapený, vždyť Severus s Dracem měli taky spoustu dlouhých hovorů. „Hm a co ti o tom řekl?“
 
 Snape nejprve vypadal, že hodlá říct něco zásadního, ale pak potřásl hlavou. „Myslím, že bude lepší, když se ho sám zeptáš, pokud tě to zajímá.“
 
 „Aha, jasně.“ Právě přinesli jídlo, což bylo vítané vyrušení. Harry ochutnal a natáhl se pro sůl a pepř. Bradavičtí skřítkové ho svým kuchařským uměním dost rozmazlili. I když ani tohle nebylo až tak špatné.
 
 Dopil svoje pivo. Byl trochu zklamaný, že Snape odvedl konverzaci jiným směrem. Přesto si nestěžoval. Vždycky si myslel, že toho o svém otci moc neví, takže si docela rád vyslechl pár historek z doby, kdy chodil do školy. Pochopitelně upravených, vzhledem k jejich okolí, ale Harry zvládal číst mezi řádky.
 
 Nakonec, když už bylo půl deváté, tedy skoro čas na setkání s Dracem, přišlo Harrymu, že by se raději měli vrátit k tomu hlavnímu. Nebyl si jistý, proč se Snape zatím nevrátil k tématu Rhiannon Millerové. Možná si myslel, že už je to vyřešené? Nebo, jak si Harry najednou uvědomil, to pochopil tak, že Harry odmítá vyhovět jeho prosbě.
 
 „Tak. Rhiannon,“ přerušil rozhodně Snapeovy uštěpačné komentáře na adresu jeho hodin 'botaniky'. „Hádám, že nechceš, abych Dracovi řekl, na co jsme přišli.“
 
 „Spíše jde o to, že nemá smysl mu něco takového říkat. Najde vysvětlení, proč kouzlo nezareagovalo.“
 
 Přesně, pomyslel si Harry a vzpomněl si na to, jak jeho bratr vytrvale tvrdil, že mu Rhiannon posílá tajná hesla založená na televizním seriálu. Těžko si mohl představit někoho, kdy by dokázal víc popírat realitu.
 
 „Ale o sledovacím kouzle mu řekneme, ne?“
 
 Snape trochu zvedl bradu. „Navrhuješ něco jiného? Ty, zastánce minima tajemství v rámci rodiny?“
 
 „Ne, nenavrhuju nic jiného. Jenomže Draco je dost chytrý na to, aby si uvědomil, že tohle kouzlo může potvrdit nebo vyvrátit to jeho šílené tvrzení. Takže jsem docela zvědavý, jak si to hodlá vyložit, to je vše.“
 
 „Bez pochyb najde vysvětlení.“
 
 „No jo,“ řekl Harry otráveně. „Takže to všechno se sledovacím kouzlem nebylo ani částečně proto, aby ji to odhalilo.“ Na chvíli se zamyslel. „Ani jsem se nemusel ptát, co?“
 
 Snape mu věnoval pohled, který jasně říkal, že to tedy opravdu nemusel.
 
 „Fajn. Tak já ho nechám, ať ze sebe dělá pitomce,“ řekl Harry. „Jenomže bude mít pocit, že jsme se mu celou dobu posmívali, až mu jednou dojde to, co mi my už dávno víme.“
 
 „Na druhou stranu, tys mu dal poměrně jasně najevo, co si o tom myslíš.“
 
 Harry schoval ruce pod stůl, aby si Snape nevšiml, že rozčilením zatíná pěsti. „Fakt? Když se mnou vlastně souhlasíš, tak proč jsi to zatím nedal najevo?“
 
 „Protože já Draca znám. Kdyby měl pocit, že mu to zakazuji, toužil by po té mladé dámě ještě víc. Neliší se tím od ostatních mladých mužů jeho věku.“
 
 Jo, něco na ten způsob už Snape jednou říkal. „Takže tím chceš říct, že to nepovažuješ za dobrý nápad a proto nechceš, aby o ní Draco stál ještě víc?“
 
 Snape znovu potřásl hlavou. „Nemám ponětí, jestli je to dobrý nebo špatný nápad. Může to skončit tak, jak předpokládáš ty, že Draco bude nešťastný. Jak já to vidím, tak právě tak, jako si přeji ovlivňovat pozitivně své syny, tak právě tak nemám nejmenší zájem ovlivňovat jejich milostný život. Viděl jsem až příliš jasný příklad, co takové vměšování může způsobit.“
 
 Harry najednou pochopil, že jeho otec teď mluví o svém dětství. O Kazisvětovi a... Harry si uvědomil, že vlastně ani nezná jméno Severusovi matky. No, jedna věc byla jistá. Nejlepší bude, moc se v tom nešťourat. Snape mu sám řekne, co uzná za vhodné a až to uzná za vhodné. Což nejspíš znamená nikdy, ale Harry byl odhodlaný se s tím smířit.
 
 Něco jiného ale bylo, smířit se s tím, co jeho otec právě řekl. „Takže ty prostě nebudeš zasahovat do našich milostných životů, ať se bude dít cokoliv?“ zeptal se nevěřícně. „Co kdybych se třeba zamiloval do… někoho z…“
 
 Zvedl oči a doufal, že v nich Snape vyčte to, co nemohl říct nahlas: do smrtijedky.
 
 „To si nedovedu představit.“
 
 No jo, má pravdu. „Takže, Draco.“
 
 „Upřímně, to si také nedovedu představit,“ Snapeův hlas zdrsněl. „Neříkej mi, že mu pořád nedůvěřuješ.“
 
 „Jen jako příklad.“
 
 „Zařídím se podle situace,“ řekl Snape pevně. „Ohledně Rhiannon Millerové soudím, že je moudřejší nechat Draca, aby se rozhodoval sám. Dokonce, i když záměrně ignoruje fakta.“
 
 „Myslím, že to mi na tom právě vadí nejvíc. Přijde mi až nechutné, jak moc trvá na tom, že ta dívka je něco, co není,“ řekl Harry zamyšleně. „Jen to ukazuje, jak hrozný Draco dokáže být. Na... ehm, normálních lidech není přece nic špatného.“
 
 „Draco se buď poučí, nebo ne. To záleží na něm.“
 
 „Ha. Sotva se poučí s tvým příkladem,“ vybuchl Harry. „Nejsi tak špatný jako on, ale občas taky řekneš něco, co se moc nehodí. Jako třeba že nedokážou psát alespoň na úrovni průměrného studenta a podobně.“
 
 „Tento konkrétní komentář směřoval na adresu jedné konkrétní, mizerně napsané knihy o leukémii a ty to víš.“
 
 Snapeův hlas zněl přísně, ale Harry si toho nevšímal. „Taky máš ve zvyku trousit různé posměšky, pravda jen občas, zdaleka ne tak často jako Draco, jenže on k tobě vzhlíží a ty bys mu mohl být lepším příkladem.“
 
 Snape dopil svoje pivo. „Ano, to už jsi říkal. Budu mít tvůj názor na paměti.“
 
 Harryho napadlo, že to mohlo skončit mnohem hůř. Po téhle výměně názorů se cítil dost velkomyslně. „Jo a já nebudu Draca přesvědčovat o Rhiannon,“ řekl a rozhodl se, že Marša měla nejspíš pravdu. „Jen ať si dělá svoje chyby. I když… co až zjistí pravdu? Jsi si jistý, že neprovede něco drastického?“
 
 „Jako například?“
 
 Harry se rozhlédl po hospodě a přál si, aby mohl použít slova jako uřknutí nebo kletba. „Ublížení na zdraví.“
 
 „Ach. Pochybuji, že by jeho sebekontrola byla tak žalostná.“
 
 Marša říkala něco podobného, ale Harry si ještě nebyl tak jistý. „Jasně, jen prosím, dávej na to pozor.“
 
 „Jak jsi nabyl dojmu, že to není zrovna to, co doposud dělám?“
 
 „Ale já vím,“ řekl Harry potichu. Na chvilku se nad tím zamyslel. Snape musí věřit tomu, že Draco tenhle románek opravdu potřebuje. Že potřebuje pauzu po roce, jako byl ten minulý. A že pro Draca byl skoro tak strašný jako pro Harryho. V určitém směru možná ještě horší. Pak mu došlo, že tohle je možná jeden z těch případů, kdy nějaké přesvědčování nefunguje. Snape ho varoval, že může nastat okamžik, kdy prostě bude muset akceptovat Snapeovo rozhodnutí. Je to součást toho, mít otce.
 
 Snape se najednou podíval Harrymu přes rameno. „Už je téměř deset.“
 
 Harry vyskočil, až jeho židle zaskřípěla po podlaze a následoval otce ven z hospody.
 
 „Mluví italsky, francouzsky a německy,“ rozplýval se Draco, když se přemístili zpátky do Devonu. „A nejen základy, které potřebuje pro zpívání. Taky se zmiňovala, že by bývala ocenila, kdyby na její škole měli méně přísné podmínky pro zkoušky z přírodních věd.“ Draco se na Snapea podíval téměř omluvně. „Kvůli tomu, co Harry řekl na koupališti, si myslí, že učíš chemii. Chemii upřímně nesnáší.“
 
 „Pochlubil ses jí, že 'chemie' je tvůj nejoblíbenější předmět?“ zajímal se Harry.
 
 Uf. Tou otázkou si Harry vysloužil od Snapea pořádně ostrý pohled. A přitom by neřekl, že ta otázka nebyla na místě.
 
 „Snažil jsem se spíš dozvědět se toho co nejvíc o ní,“ odpověděl nevzrušeně Draco. „A předtím, než začneš prohlašovat, že to kam chodila do školy, je další důkaz, že je mudla, bych ti rád řekl, že Rhiannon nikdy neměla možnost dozvědět se, že je čarodějka.“
 
 Harry se podíval na otce. Byl zvědavý, jak zareaguje na Dracův nejnovější blud. Nijak. Jen jeden varovný pohled Harryho směrem.
 
 Draca tohle téma zjevně zaujalo. „Nakonec, ty jsi o tom přece taky nevěděl, že? A všechna ta náhodná magie, co se objevuje u dětí, se u ní nejspíš projevila skrze její pěvecké nadání.“
 
 Harry musel uznat, že tahle teorie zní mnohem uvěřitelněji, než ty nesmysly s televizním seriálem. „Takže myslíš, že její rodiče jsou mudlové?“ zeptal se opatrně neutrálním tónem. „Když teda říkáš, že neměla nikoho, kdo by jí vysvětlil, jak se věci mají?“
 
 K Harryho překvapení se Draco nad jeho otázkou na chvíli zamyslel. „Hm. To je vlastně taky možné. Ale nemyslím, že je to tak. Ne. Je tak elegantní, vypadá tak vznešeně, až to na mě vyloženě křičí: čistá krev. Pravděpodobně se její rodina skrývá už od středověku a...“ Dracův hlas zněl čím dál víc zamyšleně, „Je možné, že v jejich rodině se potlačená magie projevuje jako umělecký talent. Hm. Jestli se odloučili z kouzelnického společenství už tak dávno a použili mocné kletby k potlačení své magie tak, aby je mudlové nikdy ani nepodezírali, tak v několika posledních generacích už nemusí ani vědět, že jsou kouzelníci.“ Draco se samolibě usmál. „Vsadím se, že Rhiannonina teta si toho mudlu vzala proto, že nevěděla, že má na víc.“
 
 Harry si povzdechl a pokusil se, aby jeho hlas nezněl moc kriticky: „Takže jak jsi říkal, že Rhiannon mluvila o tom, že její rodiče jsou jiní než její strýc, tak tím myslela… ?“
 
 „Ou. Tehdy jsem ji pochopil špatně,“ přiznal Draco klidně. Tvářil se, jako by neexistovalo nic, co by mu mohlo pokazit náladu. Nedbalým mávnutím hůlkou zapálil oheň v krbu, dalším mávnutím poslal nad plameny čajovou konvici s vodou, místo aby jako obvykle kňoural, že 'někdo' by měl uvařit čaj. „Nevěděla, že je čarodějka, takže zjevně musela mluvit o něčem jiném. Ale u večeře jsme si popovídali a – zmínil jsem se už, že jsem ji po zkoušce pozval na večeři?“
 
 Harry si dal hodně záležet, aby udržel vážnou tvář.
 
 „Napovídala toho o své rodině docela dost,“ pokračoval Draco, který si ničeho nevšiml. Což bylo zvláštní, protože většinou byl citlivý i na nepatrné signály. „Její rodiče patří k takovému tomu uměleckému, bohémskému typu lidí. Možná právě proto jsou tak nemajetní, kdo ví. To je ale v pořádku,“ vyhrkl najednou. „Její rodiče prostě mají hluboko do kapsy. Nemusíš se tvářit, jako by to byl problém, Harry.“
 
 Harry si uvědomil, že údivem otevřel ústa a tak je zas zavřel. Ale nedalo mu to, aby se nezeptal: „Tobě to nevadí?“
 
 „Ne.“ Odpověděl Draco prostě. „Jak jsem říkal, její rodiče a strýc spolu zrovna nevycházejí. Jsou to umělci, její matka dokonce zpívala, když byla mladší, a podle toho, co Rhiannon říkala, její strýc nedůvěřuje lidem, kteří nemají pravidelné zaměstnání. Proto musí Rhiannon pomáhat na koupališti! Věřil bys tomu? On její pomoc ani nepotřebuje, ale myslí si, že Rhiannon s operou jen ztrácí – ztrácí! – čas, takže ji u sebe nechal přes léto bydlet jen pod podmínkou, že si zkusí, jak vypadá opravdová práce. A ona u něj bydlet potřebuje, protože jinak by nemohla zpívat v tom Adrianově projektu, protože její rodiče si nemohou dovolit, platit jí v Exeteru byt.“
 
 Muset tohle poslouchat bylo pro Harryho doslova ubíjející. Draco nepřestával vykládat, že Rhiannon tohle, Rhiannon tamto, mluvil tak vytrvale a soustavně, že Harry neměl nejmenší šanci, aby něco poznamenal. Bylo pro něj vysvobozením, když konvice zahvízdala a oznámila tak, že voda se vaří. Draco mávl hůlkou a konvice přelétla ke stolu, kde nalila vodu do připravených šálků. Aspoň na tu minutu, kdy Draco hledal v krabici sáčky s čajem, přestal vykládat o Rhiannon.
 
 „Earl Grey,“ řekl Severus a přisedl si ke stolu. „Souhlasíte?“
 
 Harry došel pro krekry a pak si sedl a pozoroval, jak Draco namáčí sáčky s čajem do hrnků. Myslel si přitom, že jeho bratr teď už nejspíš brzy pozná pravdu. Jedna jeho část doufala, že zmínka o sledovacích kouzlech pomůže Dracovi otevřít oči, ale snažil se to na sobě nedat znát. Přece to Snapeovi slíbil.
 
 „Ehm… ani tě nezajímá, co jsme s tátou celý večer dělali?“
 
 Draco se pohodlně usadil a povytáhl obočí. „Něco zajímavého?“
 
 „Spíše výhodného pro tebe, mohu-li to tak říci,“ odpověděl Snape a vzal si jeden krekr. „S Harrym jsme v Exeteru umístili ochranná a sledovací kouzla. Když se ve městě objeví nějaký jiný kouzelník než my, budeme o tom informováni. Od nynějška tak můžeš s tou mladou dámou trávit více času o samotě.“
 
 Draco překvapeně zamrkal. „Já… já nevím, co říct. Děkuji Severusi.“
 
 „To není přesně to, co bys měl říct,“ vtipkoval Harry. „Nezapomeň, že jsem s tím taky pomáhal.“
 „Ano, dobře, víš, že umím děkovat,“ řekl Draco a pohodil hlavou. „Ačkoliv si nejsem jistý, proč bys mi chtěl pomáhat, abych se mohl scházet s Rhiannon, když vezmu v úvahu, jak moc se kvůli ní hádáme.“
 
 „Ach, beru zpátky všechno, co jsem řekl,“ prohlásil Harry lehkomyslně a mávl rukou, jako by ho nic na světě netrápilo. Pak, v obavě že by to mohl přehnat, zvedl svůj hrneček a než znovu promluvil, usrkl trochu čaje. „Možná, že máš pravdu a její rodina se fakt skrývala tak dlouho, až zapomněli, kdo vlastně jsou. Vážně, je to možné. Přesto mi přijde divné, že nikomu z nich nikdy nepřišel dopis z Bradavic.“
 
 Draco na něj zíral a přemýšlel, jestli si Harry dělá legraci, nebo jestli na Rhiannon opravdu změnil názor. No, Harry nebyl tak mizerný lhář, když na to přišlo. Až za chvíli si Draco uvědomil Harryho nový argument. „Hm. Ano, chybějící dopisy z Bradavic. Po celou to dobu. Hm. Museli použít velmi mocné kouzlo, tehdy ve středověku.“
 
 „Ano, to museli,“ řekl Harry nevýrazně.
 
 Odpovědí mu byl podezřívavý pohled. A od Snapea pro změnu zas jeden varovný. „Každopádně,“ dodal rychle, „jestli s ní chceš chodit, měl bys s ní chodit. Co já říkám, ti může být jedno, dokud třeba nezjistíme, že je vlastně smrtijedka nebo tak něco.“
 
 Draco vypadal, jako by se mu chtělo zvracet. „Harry, něco takového už nikdy neříkej! Nechápeš, že mi to připomíná, jak jsem visel na Pansy? Chci říct, myslel jsem si tehdy, že od toho chce uniknout a ona nechtěla, takže když jsem ji líbal, líbal jsem někoho, kdo tě chtěl zabít a jestli si myslíš, že mi z toho není ještě teď špatně, tak jsi naprostej kretén.“
 
 A sakra. Draco je na tom se vzpomínkami na Pansy ještě hůř, než si Harry myslel. A je v tom víc, než jen, že Draco potřebuje být znovu zamilovaný. Teď to vypadalo, že chce Pansy nahradit někým, kdo bude její pravý opak. Světlé vlasy oproti tmavým, štíhlá namísto zavalité. A co bylo nejvíc patrné: mudlovská dívka místo čarodějky.
 
 Není divu, že se do ní zamiloval tak rychle a tak moc. Prostě se potřeboval vymanit ze vzpomínek na Pansy. A to co nejdůkladněji.
 
 A navíc si to ani neuvědomoval.
 
 


Harry se cítil rozpolceně. Ve skutečnosti teď pociťoval mnohem větší obavy než kdy dřív. Měl silné nutkání popadnout Draca, pořádně s ním zatřást a zeptat se ho, co to k čertu dělá. Nebo líp, pořádně s ním zatřást a vysvětlit mu, jakou dělá kravinu.

 
 Ale zrovna dneska slíbil Severusovi, že se do toho nebude plést. Že nechá Draca dělat jeho vlastní chyby.
 
 Harryho rozbolelo břicho. Draco se řítil vstříc dalšímu hroznému zklamání a on o tom věděl. A chtěl ho před tím zachránit.
 
 Jenže jeho zachráncovský komplex už ho párkrát zavedl jen do problémů. A není to tak dlouho, co o tom mluvili se Snapem a i kdyby o tom nemluvili, Sirius byl dostatečným důkazem. A varováním.
 
 „Ne, nemyslím si, že se chceš zaplést se smrtijedy,“ řekl opatrně, vědom si toho, že by bylo strašné o něčem takovém třeba jen žertovat. „Chtěl jsem tím říct, že tvůj milostný život je tvoje věc. Promiň.“
 
 Draco se pořád tvářil trochu popuzeně. „No dobře, Pottere, ale neboj. Pořád ještě mám v plánu pozvat tě na svatbu.“
 
 Harry se pokusil usmát, ale moc se mu to nepovedlo, protože měl pocit, jako mu někdo zauzloval vnitřnosti. Po jedné schůzce už Draco mluví o svatbě. I když to možná myslel sarkasticky. Nebo jako vtip. Nebo tak nějak.
 
 „Myslel jsem, že tě budou zajímat ta kouzla, co jsme použili,“ dostal ze sebe nakonec.
 
 Draco jen pokrčil rameny. „Předpokládám, že jste použili Avisato Alambrum. Lucius ho tedy čas od času používal. I když je potřeba ho obnovovat po každém úplňku, takže není moc použitelné jako trvalá ochrana. Navíc nefunguje nejlépe, pokud ten, kdo je zakouzlil, použil v jejich blízkosti i další kouzla, takže je neúčelné použít je na ochranu vlastního domu a... co se děje?“
 
 „Připomněl jsi mi Hermionu.“
 
 Draco se ušklíbl. „Chceš říct, že jsem zněl jako encyklopedie?“
 
 „No, možná spíš jako někdo, kdo je zvyklý žít s takovýmihle kouzly.“
 
 „A ona má všechny své znalosti z knih,“ pronesl Draco, jako by ho to těšilo. Možná si myslel, že právě tohle mu dává výhodu… dokonce i když věděl, že Hermiona má často lepší známky než on.
 
 Harry byl trochu překvapený, že si Draco zatím nevšiml toho hlavního, takže se rozhodl, že mu napoví. Alespoň trochu. „Ehm… víš, táta to kouzlo nastavil tak, aby nereagovalo na nikoho z nás, ale počítám, že bysme do toho měli zahrnout i Rhiannon, nemyslíš? Jinak by nás to mohlo varovat v jednom kuse. Nebo…“ Harry se otočil k otci a snažil se tvářit, jako by o tom zatím nemluvili. „Mohla by ten alarm přece spustit, kdykoli by někam šla, že jo? Pokryli jsme celý Exeter a…“
 
 Draco se zasmál, on se opravdu zasmál. „Ty asi nevíš, jak to kouzlo funguje, že ne? Reaguje na hůlky, ne čarodějky nebo kouzelníky. A pokud si myslíš, že dívka, která nemá ani ponětí o tom, že je čarodějka, nosí u sebe hůlku…“
 
 Sakra. Když to teď Draco zmínil, tak si Harry vzpomněl, že Snape vlastně říkal něco o tom, že to kouzlo se zaměřuje na hůlky.
 
 „Aha.“ Harry se přiměl k bezstarostnému úsměvu. „No, tak pak je to v pořádku. Nechtěl jsem, aby mě rozbolela hlava z neustálého řinčení alarmu. Ehm… a myslíš, že si chce pořídit hůlku brzo? Že bysme bychom ji přidali potom. Chci říct, když je přece čarodějka. Tedy, tím neříkám, že bych si tím byl jistý.“
 
 Draco se usmál stejně tak jako prve Harry. „No, tohle už je lepší. Jak to taky můžeš vědět jistě, že? Nemáš pro tyhle věci smysl tak jako já. Tak jak jsi byl vychován… ehm, o tom jsem s tebou chtěl vlastně mluvit, o tom jaké to je, být kouzelnické dítě a nevědět o tom. Snažím se najít nejlepší způsob, jak Rhiannon usnadnit pochopení její magické podstaty. Ona…“ Draco ztišil hlas a zněl najednou rozpačitě. „Ona dokonce ani nevěří na kouzla a čáry.“
 
 Ó, Bože. Když tohle slyšel, Harry se cítil ještě hůř. „Nemyslíš tím, že je jako Dursleyovi a že věří tomu, že kouzla jsou zlá a nepřirozená, že ne?“
 
 „Ne,“ pospíšil si Draco. „Ona prostě nevěří, že jsou skutečná, a kdybych jí na rovinu řekl, že skutečná jsou, myslela by si, že jsem se pomátl.“
 
 Harry si odkašlal. „Aha. To ale… Fajn, já jsem přišel na to, že kouzla existují, když mi Hagrid donesl můj dopis. Což asi nebyl ten nejlepší způsob. Nevím, co ti mám poradit.“
 
 Draco se zamyslel. „Vyprávěj mi o tom, jaké to bylo, chodit do školy jako mudla. To mi pomůže. Rhiannon chodila na normální mudlovskou základní školu a pak se dostala na Chatham. To je ta hudební akademie, kterou nedávno dokončila.“
 
 „Jasně. Povím ti, co budu moct,“ slíbil Harry a přál si, aby ho Snape nějak podpořil. Pak si vzpomněl na Hermionu, jak předváděla, že podporuje jeho adopci a přitom byla v duchu proti a zastyděl se. „Jo. Můžu ti toho o mudlech vysvětlit spoustu,“ dodal a pokusil se, aby to tentokrát znělo upřímněji.
 
 „Výborně.“ Draco si zamnul ruce. „Teď si přeju, abych byl chodil na Studia mudlů, ale jak jsem mohl tušit, že se mi jednou bude něco takového hodit? Nikdy bych neuhodl, že se jednou zamiluju do čistokrevné čarodějky, která bude myslet po mudlovsku.“
 
 Harry vrhl zoufalý pohled na Snapea, ale z pohledu jeho otce se nedalo nic vyčíst. Zřejmě byl rozhodnutý nechat Draca dělat jeho chyby. A od Harryho čekal to samé.
 
 „A k těm ochranným kouzlům,“ pokračoval Draco váhavě. „Oceňuji to, Severusi. Použil jsi zlato, že? To muselo být, ehm, docela nákladné. Nemyslíš, že… chci říct, nemohl bych…“
 
 „Ne,“ odmítl to Snape úsečně.
 
 „Ale já ty peníze nebudu postrádat a jsem si jistý, že ti to muselo udělat díru do rozpočtu…“
 
 „Chceš si sponzorovat taky dárek k Vánocům?“ zeptal se Snape kousavě.
 
 „Vzdej to,“ doporučil mu Harry, který si vzpomněl na podobný rozhovor, který se Snapem vedl on sám. „Jemu se líbí být naším otcem. A líbí se mu, když za nás může něco zaplatit. Měl si ho slyšet, když jsem se tehdy nabídl, že zaplatím za svou adopci.“
 
 Draco vypadal šokovaně. „Tos snad neudělal. Vždyť je to idiotské!“
 
 „Byl jsem tehdy dost rozhozený.“
 
 „Ano, to jsi byl,“ připustil Draco a pozorně se na Harryho zadíval. Že by přemýšlel o tom, proč vlastně Harry svěřil Severusovi svůj klíč od trezoru? Ne, to mu zřejmě na mysl nepřišlo. „No, předpokládám, že už jsi na tom líp.“
 
 Zato ty ne, pomyslel si Harry. Ty to teď máš v hlavě pomotaný víc než Lockhart potom, co ho zasáhla Ronova hůlka. Ale nahlas řekl jen: „Tak, pojďme na to. Povím ti o mudlovských školách a pokusím se vzpomenout si na všechno, co by asi Rhiannon mohlo být divné, kdybys to nevěděl.“
Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Aeidaill - 12.03. 2023
| |
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Prehľad článkov k tejto téme: