Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1 Nettie

Už je tu víc než rok a on za ní chodí každý den. Ať prší nebo svítí slunce – skoro bych si podle něj mohla řídit hodinky. Vždycky přichází hned po večeři. Už poznám zvuk jeho kroků, když se v temně vlajícím hábitu žene chodbou. Když dorazí, ujistím se, že na něj čeká šálek horkého čaje. Vždycky sedí na stejné židli hned u její postele. Nikdy se mnou nemluví, ve skutečnosti nikdy nemluví ani s nikým ze zdejších lékouzelníků. Ale občas mluví s ní.

Když měl přijít poprvé, věděla jsem o tom. Má sestra Poppy mě letaxem varovala, že je na cestě a má mizernou náladu. Přiznávám, že jsem o tom muži věděla málo, jen to, co jsem si přečetla v novinách a co jsem si dala dohromady z několika Poppyiných zmínek o něm.

Byl hrdina, samozřejmě. Zdálo se, že ve dnech po pádu Voldemorta tu pobíhala spousta hrdinů. Sám Harry Potter tu byl hned ten první den, co ji přivezli, a nikdo nebyl větší hrdina než on.

Pan Potter se mě zeptal, jestli trpí bolestmi a jestli má pohodlí. Jeho oči byly smutnější, než jsem vůbec kdy viděla, měly barvu rozdrceného jetele a tak plné stínů, že jsem ho chtěla utěšit. Ve válce toho hodně prodělal, v závěrečné bitvě ztratil jednoho ze svých nejlepších přátel a jeho nejlepší kamarádku mu vzala nějaká nevyléčitelná kletba, která jí zřejmě ukradla vědomí. Než odešel, dal mi lahvičku nějakého mudlovského přípravku, a požádal mě, abych jí ho nastříkala do vlasů – řekl, že by to mohlo pomoci se všemi těmi knotáky, až jí vlasy znovu dorostou.

Když jsem mu řekla, že dokud bude v našem zařízení, budeme její vlasy nechávat krátké, byl zničený. Snažil se mi říct, že to není jen nějaký pacient, že je to Hermiona a Hermiona měla vlasy – spoustu vlasů. Vytáhl z kapsy fotografii mladší slečny Grangerové, na které se smála a mávala, zatímco rudovlasý mladík, o kterém jsem věděla, že je to Ron Weasley, pořád odstrkoval neposlušné pramínky jejích vlasů z jejich tváří. Bylo jasně vidět, že ten snímek vznikl za větrného dne.

Jemně, ale pevně, jsem mu vysvětlila, že já jsem nestanovila zdejší pravidla, ale jsem povinna je dodržovat. Jakkoli by mě potěšilo udělat v tomto případě výjimku, šéf svatého Munga Dr. Bechtel by to nikdy nedovolil. Pan Potter přijal tuto zprávu flegmaticky, ale řekla bych, že byl úplně zdeptaný. Odešel krátce poté, aniž by se vůbec podíval mým směrem.

Další den mě Poppy letaxem naléhavě varovala ohledně chystaného příchodu profesora Snapea, s nímž jsem se nikdy předtím nesetkala. Ještě si vzpomínám na Poppyina slova: Nettie, drahá, může být trochu znepokojující. Není to příjemný člověk, ale prožil si toho hodně, takže se snaž držet jazyk za zuby, až s ním budeš.

Protože jsem byla zvyklá, že se ke mně Poppy chová, jako bych byla pořád ta malá copatá čarodějka, ignorovala jsem její tón, jak nejlépe jsem mohla. Byla má nejstarší sestra, kterou jsem obdivovala zdaleka nejvíc, navzdory tomu, že se mnou pořád zacházela jako s malým dítětem. Takže jsem věděla, že profesor Snape se blíží. Ráda bych řekla „kdo je předem varován, je na vše připraven“, ale i když jsem ho čekala, stejně jsem sebou trochu trhla, když se odnikud zjevil přímo přede mnou jako nějaký obrovský netopýr.

Ostře se podíval na pár mladších ošetřovatelek, které při jeho příchodu nadskočily, a pak se zamračil na mě.

„Dobrý den, Pomfreyová.“

Byla jsem trochu překvapená, že dokonce ví, kdo jsem, ale snažila jsem se to nedat najevo.

„Profesore Snape,“ odpověděla jsem.

„Poppy vás pozdravuje.“ Ach, ano. Myslím, že informace v řece zvané Poppy proudily oběma směry.

„Díky, pane. Prosím, buďte tak laskav a také ji ode mě pozdravujte.“

Zaslechla jsem kolem sebe vzrušený šepot, jak si ošetřovatelky uvědomily, kdo přesně stojí před pokojem slečny Grangerové. Jedna z nich se dokonce odvážila zeptat, jestli má ještě pořád znamení zla, když už je po válce, a pokud ano, jestli by ho mohla vidět?

Ten muž jí skoro utrhl hlavu. Ne že bych se mu divila. Holka pitomá – očividně nechodila do Bradavic. Povzdechla jsem si, když se s pláčem rozběhla chodbou pryč, rychle následovaná ostatními ošetřovatelkami a pak jsem se k němu znovu otočila.

Snažila jsem se skrýt soucitný pohled před jeho zamračeným zjevem. Otočila jsem se na podpatku a nechala ho vejít do Hermionina pokoje. Usoudila jsem, že to není muž, který je ochoten čekat.

Když jsme vstoupili, otočila jsem se k němu a viděla, jak se divoce mračí na mou mladou pacientku. Skoro jsem kvůli ní byla ráda, že není vzhůru a nevidí to.

„Tak, slečno Grangerová, dokonce i když jste tak vyřízená jak jste, pořád mi děláte problémy,“ zamumlal, z pláště jemně vytáhl podlouhlou bílou krabičku a  položil ji na její postel. Chvíli nic neříkal, jen si ji pozorně prohlížel. Zdálo se, že květiny – nebo co to v té krabičce bylo – jsou dočista zapomenuty, zrovna tak, jako já. Konečně, po nekonečném tichu, nadzvedl obočí.

„Odejdete vůbec někdy?“ vyštěkl.

Nesnesitelný člověk. Snažila jsem se nevypadat moc vyděšeně, když jsem spěchala z pokoje.

Když jsem se za hodinu vrátila, byl pryč. Slečna Grangerová ležela v posteli tak, jak jsem jí tam zanechala – téměř. Stále nepřítomně hleděla na zeď, oči prázdné a bez života, bledé nehybné ruce složené v klíně. Ale její vlasy – ty krátké, střapaté vlasy, které včera tak vyděsily mladého pana Pottera, nyní v nezkrotných vlnách splývaly kolem její tváře až na ramena.

Nerada to přiznávám, ale pokusila jsem se je ostříhat. Nelhala jsem panu Potterovi, když jsem mu řekla, že dlouhé vlasy jsou proti našim předpisům. Pro ošetřovatelky je otrava se o ně starat. Zvlášť když jsou tak kudrnaté a nezkrotné, jakými se ukázaly vlasy slečny Grangerové. Nicméně každý pokus je ostříhat byl marný. Profesor Snape musel ty kudrny nějak očarovat. Ani nevím, kolikery nůžky se mi rozpadly v ruce, než jsem to vzdala. Konec konců, byla válečná hrdinka a vypadala o mnoho lépe s dlouhými vlasy.

Ten večer jsme o něm s Poppy diskutovaly hodně dlouho. Natáhla se pro šálek čaje a poté, co si zkontrolovala slečnu Grangerovou, pozvedla obočí.

„Očaroval je, že je to tak?“

Pokrčila jsem rameny, „už to tak vypadá. Myslím, že je nedokážu ostříhat – nůžky se vždycky zničí. A než se zeptáš – ne, nejde je ostříhat ani kouzlem.“

Poppy zamyšleně stiskla rty a poklepávala na ně ukazováčkem, „řekl ti něco?“

„Ne. Prostě se zjevil, rozplakal pár ošetřovatelek a vykázal mě z pokoje. Když jsem se později vrátila, už byl pryč.“ Dolila jsem Poppy čaj, sobě nalila nový šálek a usrkla jsem si. „Proč by se staral o délku jejích vlasů?“

Poppy pokrčila rameny, „pan Potter byl včera ve škole na návštěvě. Chudák chlapec, byl pěkně naštvaný. Víš, tohle všechno pro něj bylo hrozně těžké. Nejdřív ztratil Rona a teď, podle všeho, taky Hermionu. Nejvíc ho naštvaly její vlasy.“

„Vypadal tak, když odtud odcházel,“ souhlasila jsem, „ale co s tím má co do činění profesor Snape?“

„Víš, Harry přišel na ošetřovnu. A zrovna včera večer jsem Snapea nechala odejít – poprvé od, vždyť víš. Každopádně, Harry se přihnal jako bouře, téměř v slzách a dožadoval se toho, aby s ním mohl mluvit. Víš, ti dva se nikdy neměli moc v lásce, ale než jsem stihla vymyslet nějaký adekvátní důvod, abych jeho požadavek zamítla, Snape na mě zařval, že je to v pořádku a ať ho pustím dál.

„A?“ Snažila jsem se být trpělivá, opravdu. Poppy si tak moc užívala své vyprávění, že jsem nenáviděla, že tak na ní spěchám, ale byla jsem zvědavá, jaká je pointa všeho toho vysvětlování. Samozřejmě věděla, nad čím přemýšlím a zazubila se na mě.

„Zlato, tyhle sušenky jsou výborné. Můžu si přidat?“ Usmála se na mě, když jsem jí s odfrknutím přisunula celý talíř. „Takže, jak už jsem říkala, Harry přišel navštívit Snapea. Samozřejmě, nebylo to poprvé, co za ním na ošetřovnu přišel, ale naposledy to byla hotová pohroma. Jsem jen vděčná Brumbálovi, že tam v té chvíli byl, aby Harrymu zabránil toho muže zabít.

Trošku si ukousla z další sušenky a usmála nad tím, jak se celá nedočkavě vrtím. „No, opravdu, kdyby tam Brumbál nebyl... zkrátka, poprvé Harry vtrhnul na ošetřovnu, s úmyslem proklít Snapea až na onen svět. Co na tom, že ten muž už trpěl, Harry se rozhodl, že mu to musí udělat ještě horší. Víš, Nettie, on Snapeovi dává vinu za to, co se Hermioně stalo.“

„Ale proč?“

„Hermionu zasáhla kletba, která byla určena Snapeovi. Z toho, co jsme si dali dohromady, víme, že spařila Luciuse, když kletbu vhrnul a podařilo se jí dostat se před Snapea dřív, než ho kletba stihla zasáhnout. Kdyby ji nezasáhla, byl by to Snape, kdo by teď ležel u Svatého Munga v posteli a on to zatraceně dobře ví. Všichni to vědí.“

„Ale to je těžko vina profesora Snapea, ne?“

„Přesně to Harrymu řekl Brumbál, když chlapci násilím sebral hůlku. Snape nemohl vědět, že Hermiona něco takového udělá. Pro nás všechny bylo těžké se s tím vyrovnat – on k ní konec konců nikdy nebyl nijak zvlášť milý, tak proč by se za něj obětovala? V každém případě, ten ubohý muž ležel v posteli bez hůlky a Harry na něj ječel, že si nezaslouží Hermioninu oběť, že by to pro nikoho nebyla žádná velká ztráta, kdyby zmizel z povrchu země; nikomu by nechyběl. Měl to být Snape, kdo by byl mrtvý jako Ron, nebo zasažený nějakou nevyléčitelnou kletbou jako Hermiona. Byl strašně krutý, Nettie. A víš, co mu na to Snape řekl, když Harry skončil?“

Zavrtěla jsem hlavou, samozřejmě jsem to nevěděla, ale Poppy si toho nevšimla. Namísto toho, si povzdechla. „Podíval se Harrymu přímo do očí a řekl „Já vím“. No věřila bys tomu? „Já vím.“ Troufám si říct, že tím vzal Harrymu vítr z plachet. Ten tam prostě stál, pár minut na Snapea zíral a pak se v slzách zhroutil Brumbálovi k nohám. Myslím, že teď už chápeš, proč jsem ho nechtěla ke Snapeovi pustit, když se tam včera ukázal, viď? No, ne že bych měla moc na vybranou.“

„Tak co se tedy včera stalo?“ zeptala jsem se.

„Harry a Snape spolu mluvili. Žádný boj, žádné ječení – Harry přišel, sedl si k jeho posteli a povídali si jako civilizovaní lidé. Harry řekl Snapeovi o své návštěvě u Hermiony, že její vlasy jsou tak krátké a hrubé, že už ani nevypadá jako Hermiona. Řekl Snapeovi, že si je nebude moci nechat dorůst, dokud tam bude a že si nemyslí, že by to zvládl vidět ji, jak vypadá křehce a nemocně, jakoby to ani nebyla ona. A čím víc mluvil, tím rozrušenější Snape byl – ne kvůli Harrymu, chápej, ale kvůli celé té situaci. Sledovala jsem ho, jak je s každým slovem rozčilenější, až na mě nakonec zařval, že odchází z téhle příšerné ošetřovny a že není nic, čím bych ho mohla zastavit. A pak se podíval na Harryho a řekl mu, že ‚osobně napraví situaci s vlasy slečny Grangerové.‘  A to ho doslova cituji.

„Ale když se tohle včera stalo, proč se tu ukázal až dneska?“

Poppy pokrčila rameny, „nevím. Jen vím, že včera v noci tam nebyl – ve skutečnosti jsem si myslela, že je tady – tedy dokud ráno u snídaně ve svém typicky nevrlém rozpoložení neoznámil, že má v plánu dnes navštívit Hermionu u Sv. Munga, aby napravil malý problém. Hned potom jsem se s tebou spojila letaxem. Teď chápu, že dodržel slovo a navštívil ji, a ty se nemusíš obávat, že bys ho viděla znovu. Nikdy nebyl pro nemocnice jakéhokoli druhu a není ten typ muže, co by vysedával u pacientova lůžka celé hodiny. Troufám si říct, že na to nemá trpělivost.“

Jen stěží mohl kdokoliv z nás tušit, jak moc se v tomto prohlášení Poppy spletla. Teď už je to víc, než rok, a stále ji navštěvuje. A je jediný, kdo to dělá.