Preklady fanfiction Harryho Pottera

Nejvyšší čas na změnu, kapitola 10., část 1.

Poznámka autorky: Nemysleli jste si, že jsem skončila, že ne?

Ron s Křivonožkou a Herkulem seděli na gauči a sledovali Války robotů, když do dveří vlétla Hermiona s náručí plnou složených kartonových krabic a kotoučem lepicí pásky navlečeným na zápěstí.

„Hej!“ řekl a vyskočil z gauče, aby jí pomohl. „Co tady děláš? Nečekal jsem tě ještě tři dny. Co má tohle všechno znamenat?“

Natáhla se k němu a políbila ho na tvář. „Jsem tak ráda, že jsi tady,“ řekla, „můžeš mi pomoct s balením!“

„S balením čeho?“

„Všeho. Stěhuji se!“

Ron se zarazil a zíral na ni, srdce mu ztěžklo zármutkem.

„Ty odlétáš do Austrálie? Teď? Tak brzy?“

„Ne. Změna plánů. Přece jen tam nakonec neodletím.“

Zhluboka si oddechl a popadl krabice, ale pak znovu ztuhl, plný jiného děsu.

„Stěhuješ se k tomu chlápkovi Reginaldovi, že jo? Hermiono, musíme si promluvit. Vím, že je to pro tebe teď trochu těžké-“

„Jak dlouho byla ta lednička otevřená?“ přerušila ho. „Kolikrát ti mám říkat, že se tak nesmí nechávat?“

„Stejně nefunguje, pořád musím na pivo vrhat chladicí kouzla. A nepřerušuj mě. Myslím to vážně! Musíme si promluvit. Tedy, vím, že se ti v poslední době moc nedaří-“

„Neudržuje zásoby studené, protože ji pořád necháváš otevřenou! No vážně, Ronalde. Jak můžeš být tak zažraný do Válek robotů a nemít ani ponětí o mudlovské elektronice?“

„Protože kdybych tomu rozuměl, nebylo by to ani z poloviny tak zajímavé.“ Odhodil náruč plnou krabic, které si od ní vzal, a založil si ruce v bok. „A teď přestaň měnit téma. Snažím se ti říct, že mám o tebe strach.“

Vrátila se k němu a objala ho.

„Já vím, a proto tě mám ráda.“

„Podívej, Hermiono, je mi jasné, proč ses začala scházet s Reginaldem, a neobtěžoval jsem tě tím, co si myslím, protože jsi velká holka. Ale jestli uvažuješ o tom, že bys to s tím odporným blbečkem začala brát vážněji, tak ti musím říct svůj názor.“

„Rone-“

Zvedl ruku, aby ji zarazil, a zhluboka se nadechl. „Jestli jsi opravdu tak zoufalá, pak si myslím, že bychom to spolu měli zkusit znovu. Vím, že to zní jako katastrofální nápad, ale musíš uznat, že jediný důvod, proč jsi s bábovkou Reggiem, je ten, že jsi opravdu osamělá. Přestěhovat se k němu je mnohem horší, než kdybychom my dva byli ‚přátelé s výhodami‘, že jo? No tak, Hermiono, i já si o něm myslím, že je hloupý. Jednoho dne se probudíš a odkleješ mu koule, a ten chudák blbec ani nepochopí, proč.“

Hermiona se rozplakala a vrhla se mu kolem krku.

„Víš, co dělá tenhle proslov ještě úžasnějším, Rone?“

„Co?“ zeptal se; najednou nervózní.

„Vědomí, že bys Harrymu řekl úplně to samé, kdyby se chystal k někomu se nastěhovat, a ty by sis myslel, že je to chyba.“ Odtáhla se a pohlédla na něj. „A měl bys ve tváři nejspíš úplně stejný výraz lehké nevolnosti, kdyby sis myslel, že by mohl i on říct ano.“

Usmál se a oplatil jí objetí. „Možná bych se tvářil míň nešťastně, kdyby šlo o Harryho. Aspoň vím, že by na mě pořád nekřičel, abych po sobě sbíral ze země ponožky.“ Znovu ji od sebe zlehka odstrčil a podíval se jí do očí. „Jen chci, abys byla šťastná. Zasloužíš si to.“

Zářivě se na něj usmála a popotáhla nosem. „Budu šťastná,“ povzdechla si a vymanila se mu z náruče. „Nestěhuju se k Reginaldovi - nechala jsem ho v Řecku - a nestěhuju se ani do Austrálie. Jednou tam pojedu a znovu se setkám s rodiči, ale než k tomu dojde, musím udělat příliš mnoho věcí a začít nový život.“

Ron se na ni pátravě zahleděl, a teprve pak mu to došlo. Zrudl.

„Vyhodil tě, Hermiono. Veřejně. Řekni mi, že se k tomu mizerovi nevracíš.“

„Už se stalo. Včera jsem s ním strávila noc a spoustu věcí jsme si vyjasnili. Mluvili jsme spolu celé hodiny. Uznal, že udělal chybu, protože měl strach, a řekl mi, že mě miluje.“ Podívala se na něj s novými slzami v očích. „A já miluji jeho.“

Ron na ni dlouhou chvíli mlčky hleděl, než se nakonec zazubil.

„Konečně jsi mu ukázala prsa, že jo? Ty jedna nezbednice.“ Oplatila mu úsměv a povytáhla obočí. „A teď tě požádal, aby ses k němu nastěhovala? Říkal jsem ti, že jsou nadprůměrná.“

„Ráno to vypadalo, že se jich nepustí, ale potřebovala jsem to tu vyřídit.“

„Jasně. Tak kde začneme?“

„Pobal to tady. Já budu v ložnici.“ Popadla několik krabic s lepicí páskou a zamířila do vedlejšího pokoje.

„Nejdřív sbalím kuchyň, to by nemělo zabrat víc než dvě minuty. Není v ní nic kromě mého piva. Má Snape televizi?“ zavolal za ní.

„Ne, ale objevila jsem mudlovskou hospodu, kde pořádají Noci válek robotů, takže si tam prostě s Harrym a Gin můžeme dát sraz.“

„Skvělé!“ Ron zvedl rozloženou krabici a zíral na ni ve snaze přijít na to, jak ji poskládat. Vzdal to a přeměnil ji na už slepenou kartonovou krabici. S úsměvem ji hodil směrem k ložnici.

xxx

Harry právě skládal dopis v kuchyni Doupěte, když do místnosti vběhl Ronův patron.

„Ahoj! Potřebuju pomoct s balením u Hermiony. Stěhuje se ke Snapeovi. Přines víc piva.“

Harry překvapením vykulil oči a vzhlédl k Ginny, dívající se na Fleur, a ta se obrátila k Molly, která poslala patrona Arturovi na ministerstvo.

„No,“ konstatovala Molly, „slyšel jsi ho.“

xxx

Snape stál ve dveřích svého pokoje a zíral na postel. Byla to už hodina, co se mu vymanila z náruče s polibkem a slibem, že se za chvíli vrátí. Už teď se mu to zdálo být celou věčností. Jeho postel vypadala prázdnější než kdy dřív. Jeho dům byl pustší a ponuřejší, než si kdy pamatoval. Srdce mu bušilo strachem.

Co když se nikdy nevrátí? Co když se jí něco přihodilo, zatímco byla pryč? Co se sakra stalo v tak krátké době s ním, že se snížil k tomuhle?

Ještě včera mu jeho život připadal zcela bezútěšný. Pak se vrátila a on se cítil, jako by byl propuštěn z doživotního vězení. Řekla mu, že ho miluje, a tou jedinou větou mu dala všechno, po čem kdy toužil. Pak řekl on, že ji miluje, a ta jediná věta ho vyděsila k smrti. Ach, tehdy ještě ne. Tehdy ji měl v náručí a všechno bylo dokonalé. Teď stál v tichu a třásl se před budoucností.

Stěhovala se k němu. Právě teď si balila věci, aby se nastěhovala k němu domů a sdílela s ním život. Co když se jí nebude líbit, co uvidí? Co když realita jejich soužití nebude odpovídat tomu, co si představovala? Jak by vůbec přežil, kdyby zase odešla?

Vešel do pokoje a posadil se na postel. Stále cítil její parfém. Její vůni. Podíval se na polštáře, natáhl ruku a zvedl jeden z jejích vlasů. Natáhl ho, viděl, že je mnohem delší, než by si myslel, a pak si ho omotal kolem prstu.

Potřeboval víc než tohle. Nechtěl ji mít jen jako milenku, i když všichni předpokládali, že už to tak dávno je. Musel najít způsob, jak by tuhle podivnou realitu, do které se probudil, udělal trvalou a správnou. Vstal z postele a vyšel ze dveří.

xxx

Snape mašíroval Obrtlou ulicí s plnou kapsou galeonů a zlostně se mračil. Prohlédl si několik obchodů, ale v Obrtlé nebylo nic, co by mu vyhovovalo. Všechno, co viděl, mělo předchozího majitele a pochybnou minulost. Zastavil se u ústí do Příčné ulice a povzdechl si. Doufal, že se tomu vyhne, ale bylo by to rouháním vůči té pošetilé ženě, která mu skutečně náležela, protože byl příliš nesmělý, než aby to udělal pořádně.

Stáhl si kápi co nejvíc přes obličej a zamířil do lepší čtvrti.

Zvonek na dveřích zazvonil a upoutal pozornost mladé ženy, zabývající se leštěním nějakého šperku.

„Čím vám mohu posloužit, pane?“ zeptala se štěbetavým hlasem.

Neodpověděl, jen procházel kolem a prohlížel si vitríny, dokud neuviděl přesně to, co chtěl. Podle cenovky by mu do příštího týdne zůstaly jen dva srpce a šest svrčků. Šťouchl do toho prstem.

„To je krásná volba! Skřetí tepaná platina. Je napuštěna ochrannými kouzly, aby zabránila ztrátě, krádeži nebo poškození čímkoli kromě dračího ohně. Můžeme do ní samozřejmě rýt speciálním kouzlem. Smím se zeptat na jméno té šťastné ženy?“

Zamračil se, odfrkl si a hodil na pult měšec s penězi. „Do toho vám nic není,“ zasyčel. „Prostě mi dejte ten prsten!"

Okamžitě toho litoval. Poznala jeho hlas. Samozřejmě že ano, byla jednou z jeho studentek. Všichni byli jeho zatracenými studenty. Bylo jich tolik, že jim nemohl uniknout. Hloupé uklouznutí a známka toho, jak neuspořádanou se stala jeho mysl. Teď, jakmile ráno vyjdou noviny, se kvůli jeho hlouposti všichni dozvědí, že koupil zásnubní prsten.

Nic to neznamenalo. Ne že by ustoupil. Neměl v úmyslu ji nechat odejít a neměl v úmyslu pošpinit její pověst ještě víc, než už to udělal. On byl příčinou, že z ní zbyl sotva cár, ale i ten cár mu byl drahý. Byl odhodlaný jej ctít a udělat z ní svou ženu. Chtěl jednat rychle, než se jí vrátí zdravý rozum, ale teď musel vymyslet, jak ji požádat o ruku, než se to dočte v těch zatracených novinách.

Vytrhl prsten z propracované reprezentativní krabičky a strčil ho do kapsy spolu se splasklým měšcem. Zvedl hlavu, probodl dívku opovržlivým pohledem a v duchu se ušklíbl, když viděl, jak zbledla a začala se třást. Možná mu to získá další den. Zamračil se a ona zalapala po dechu. Možná dva. Odvrátil se a vypochodoval z obchodu.