Preklady fanfiction Harryho Pottera

11. kapitola - Pomalá cesta ke světlu

sklepení Bradavic, Skotsko
2. května 1998, 1:30 ráno

Draco utekl ze zmatku ve vstupní hale a prchal před zuřivým bojem. Instinktivně se vydal do sklepení, protože tuto část hradu znal jako svoje boty. Bez hůlky se v té mele cítil naprosto bezmocný; stále se vzpamatovával ze ztráty Crabbea v plamenech a toho, že byl téměř zabit i on sám.

Ze všeho nejvíc si přál, aby bitva na chvíli ustala a on dostal šanci popadnout dech, zhodnotit situaci a zjistit, co má dělat dál.

Snažil se zastavit krvácení z nosu špinavým kapesníkem. Do kapsy mu ho ráno strčil domácí skřítek přidělený zmijozelským. Teď se zdálo neuvěřitelné, že tohle peklo začalo jako normální bradavický den.

Náhle ho zezadu někdo popadl, umlčel jeho výkřik překvapení rukou v rukavici a přimáčkl ho ke zdi. Smrtijedský hábit a prameny téměř bílých vlasů vykukující zpod kapuce – Draco si uvědomil, že hledí do tváře svého otce. Muž měl jedno oko oteklé a těm, kteří byli jako Draco v obraze, sdělovaly drobné výmluvné náznaky, jako například tvrdohlavé záškuby kolem očí, širší příběh i beze slov. Lucius nesl nezaměnitelné znaky člověka, který byl příliš dlouho vystavený Belatrixinu cruciatu.

„Draco, díky Merlinovi, jsi v bezpečí.” Lucius se nikdy neobtěžoval detaily, například teď tím, že Dracovi krvácel nos. Jeho syn byl očividně z velké části nezraněný, díky čemuž jako by úlevou trochu poklesl v kolenou.

„Otče.”

Jejich rodina nepatřila k těm, které své city prezentují veřejně, a fyzický kontakt obvykle obstarávala Narcisa, její manžel a syn se jen mužně podřizovali jejím něžným dotykům, přičemž zachovávali stoický klid. Později bude Draco litovat, že neobjal otce v tomto konkrétním okamžiku, kdy byla taková svoboda jednání přípustná a možná dokonce vítaná.

„Je matka v bezpečí?” zeptal se místo toho vyděšeně.

„Ano, ano, je; neúčastní se boje. Čeká v Zapovězeném lese. Pojď se mnou, musíme tě odtud dostat.” Rychle se otočili a vydali se zapomenutými tajnými chodbami, které oba znali tak dobře jako komnaty Malfoy Manor. Draca překvapilo, že si jeho otec i po dvaceti pěti letech tak dobře pamatoval uspořádání Bradavic. Možná byla pravda, že zmijozelové tajemství nikdy nezapomínali.

Lucius očividně od někoho získal hůlku. Byla vzpurná a opotřebovaná bitvou, ale stále držela pohromadě, podobně jako Malfoyovi. Když se pokoušeli projít přes pozemky k Zakázanému lesu, zvládl s ní seslat zastírací kouzlo na Draca i na sebe.

Plameny olizovaly obzor směrem k Prasinkám a nad Bradavicemi se rozhostilo děsivé ticho. Asi ve třetině cesty se Dracův otec náhle zastavil a on do něj málem narazil. Měl dost rozumu, aby udržel jazyk na zuby, když spatřil známý obrys Pána zla, jak přistává na bradavickém trávníku a tiše dopadá na zem bez jediného klopýtnutí. Zdálo se, že přichází z Prasinek, a následovala ho klec, ve které musel mít Nagini – Draco moc nerozeznával nekonečné křivky slabě se lesknoucích šupin.

Ke své úlevě uviděl proti hořící obloze vyčnívat z mříží klece hlavu plaza, která se obracela ke svému pánovi. Zuby měla obarvené čímsi tmavým; mohla to být krev. Pán zla se vydal směrem k okraji lesa a plynule se posouval po zemi způsobem, který neměl nic společného s obyčejnou lidskou chůzí.

V temné tekutině kapající Nagini z pusy se odrážely vzdálené plameny a Lucius si tiše povzdechl.

„Takže jsi také padl, Severusi…” hlesl téměř naříkavě.

„Cože?” Draco se divoce rozhlédl, aby se ujistil, že v tuto chvíli nejsou v žádné palebné linii, a pak se otočil zpět k otci. „Co tím myslíš? Snape je tam, v té kleci?”

Otec se k němu otočil, až se noční vzduch zavlnil, a v okolní tmě zazněl jeho hlas náhle mnohem blíž. Stáli skryti ve stínu hradu a bylo tu málo světla.

„Velice se obávám, že Severus padl. Pán zla mě požádal, abych ho našel a poslal ho do Prasinek do Chroptící chýše.” Lucius zřejmě polkl, protože náhle mluvil chraplavě. „Když jsem odcházel, slyšel jsem Pána zla mluvit s Nagini. Je nepravděpodobné, že by byl Severus ještě mezi živými.”

Tomu nemohl Draco uvěřit.

Když Pansy a většina ostatních zmijozelů utekli před začátkem boje ze školy, ulevilo se mu, že jsou mimo nebezpečí. O základních reakcích toho věděl dost, aby pochopil, že je pravděpodobně stále v šoku z toho, jak mu Crabbe zemřel přímo před očima, ale udělal vše, co bylo v jeho silách, aby před svým ústupem do sklepení našel Goyla. Celou tu nekonečnou noc se obával o osud svých rodičů.

Snape byl jediný člověk, na kterém mu záleželo, aniž by si o něj dělal starosti. Ředitel jeho koleje se vždy zdál odolný vůči nebezpečí a nacházel se vysoko na žebříčku přízně Pána zla. I když otec ztratil v Dracových očích auru nezranitelnosti, Snape zůstal stejně nedotknutelný jako vždy.

Když si Draco konečně uvědomil, že se dostal příliš hluboko, když se před ním odkryl skutečný rozsah jeho selhání coby Smrtijeda, byl to Snape, kdo ho zachránil. Zdálo se nepochopitelné, že by se Pán zla mohl obrátit proti svému nejvýše postavenému stoupenci.

„Musíme za ním!” zatahal otce za rukáv, jako to dělával, když byl ještě malý chlapec, ještě nepoučený, jak se má Malfoy správně chovat, když byl ještě schopný cítit naději.

„Ne,” odmítl jeho otec smutně, ale se strašlivou rozhodností. „Musíme jít za Pánem zla, aby viděl, že bojuješ na jeho straně. Je to jediný způsob, Draco.”

„Ale -” Přerušily ho hlasy přicházející ze směru od vrby mlátičky. Oba ztuhli a nevěřícně naslouchali ženskému hlasu, který šeptal jen tak hlasitě, aby to slyšeli.

„Harry, Rone, rychle! Tady, každý si vezměte jedno! Jdeme! A nezapomeňte na baziliščí zuby!”

Ozvalo se šustění. Kolem nich prolétla nejprve dvě košťata a pak třetí, které vypadalo v půlce nalomené, a zamířila k pohupující se kleci stále viditelné na okraji lesa.

Hříva vlasů Grangerové byla nezaměnitelná a Lucius ve slabém měsíčním světle poznal dokonce i Weasleyho. Zvedl svou pošramocenou hůlku k obrysu, který musel patřit Potterovi. Lucius zjevně hledal cestu k vykoupení v očích svého mistra, ale Draco mu stlačil paži dolů tím, že se mu na ni celou svou vahou pověsil.

„Otče, to nemůžeš! Potter mi dnes v noci dvakrát zachránil život!” Krátký okamžik příležitosti pominul a postavy na košťatech se po zrychlení ztratily ve stínech.

„Blázne!” odplivl si jeho otec, ale nedalo se nic dělat. Dracovy myšlenky se už vrátily k naléhavějším záležitostem.

„Rychle! Pokud se dostaneme do Chroptící chýše -”

„Jediné místo, kam jdeme, je k Pánu zla -” Jejich rozhovor přerušil nelidský výkřik z lesa, který zněl jako mučená duše.

„Pojď rychle, musíme jít!” Lucius natáhl ruku tam, kde si myslel, že stojí Draco, ale ten se už pohnul, vrazil do otce a začal po hmatu pátrat. Rychle našel, co hledal, a vytrhl Luciusovi z ruky drahocennou hůlku.

„Promiň, otče – za chvíli se k tobě připojím! Prosím, zůstaň tady, jen musím zkontrolovat -”

Hlasité prásknutí ohlásilo, že Lucius zůstal sám.

***

Teprve poté, co se Draco přemístil, uvědomil si, že by to nemělo být možné. Starobylé ochrany jako by stále setrvávaly vzduchu, zpomalovaly jeho přesun a téměř ho stáhly zpět, jako kdyby šlápl do medu. S ostrým lupnutím ucítil, jak se neviditelné provazy, které ho stahovaly zpátky do Bradavic, přetrhly, a rázem stál před Chroptící chýší.

Navzdory zoufalému spěchu se cestou ke dveřím snažil o opatrnost; poslední, co potřeboval, bylo narazit na někoho, koho tam Pán zla poslal uklidit. Při té myšlence se téměř otočil, ale něco v něm ho pohánělo vpřed; strach z toho, co ho čeká v Zapovězeném lese, byl stejně silný jako starost o Snapea.

Nemusel prohledávat dům, stačilo jen sledovat krvavou stopu do místnosti, která kdysi musela sloužit jako obývací pokoj. První, co Draco uviděl, byly Snapeovy známé boty z dračí kůže.

Pospíšil si ke svému rádci a ochránci, jen aby zjistil, že je příliš pozdě. Před jeho očima už zemřelo příliš mnoho lidí, aby nepoznal příznaky. A takovou masivní ztrátu krve nemohl nikdo přežít.

Sklonil se a s jemností, která překvapila i jeho samotného, odhrnul krví nasáklé vlasy z bledé tváře. Prodělal životní šok, když Snape vydal zvuk, jako když voda tryská z potrubí. Rychle se ale vzpamatoval, klekl na zem vedle nehybného těla a namáhal si mozek, aby z něj vydoloval všechna léčivá kouzla, na jaká si dokázal vzpomenout.

„Bude to v pořádku, bude to v pořádku, bude to dobré,” mumlal, aby uklidnil sebe i Snapea. Kdyby uměl lépe vyjadřovat emoce, asi by se pokusil o něco osobnějšího, ale příliš ho zaneprázdňovala snaha se na místě nepozvracet.

Ve slabém světle se zatřpytily Snapeovy tmavé oči a pak se celé tělo zazmítalo v křeči.

Draco jako ve snu vrhal kouzlo za kouzlem, snažil se jakýmikoliv prostředky zastavit únik krve ze Snapeova krku, dokud si neuvědomil, že je to marné. Když si všiml skvrn stříbřitě modré tekutiny kolem mužovy hlavy, napadlo ho, že ví, co ta tekutina je, ale jeho mozek to nedokázal pojmout.

Stále dokola si opakoval, že to není možné, přestože si uvědomoval, že je to pravda. Zvedl ruku a netypicky něžným gestem zavřel oči Severuse Snapea, mistra lektvarů, ředitele Bradavic a pravé ruky Pána zla.

Když z těch známých tmavých zřítelnic zmizel záblesk života, jako by to Draca vrátilo do světa živých.

Protože věděl, že když jsou od Snapea, budou důležité, vyčaroval skleněnou nádobu a posbíral do ní všechny kapky uvolněných vzpomínek. Poté, co vrhl ještě jeden pohled na známou tvář, stejně tvrdou a nemilosrdnou ve smrti jako za života, polkl divoký vzlyk, který si razil cestu ven, a přemístil se zpět do Bradavic a ke zbytku svého vlastního života, ať už může být sebekratší.

***

Dracovi trvalo roky, než ty vzpomínky rozluštil.

Nejprve neměl vůbec čas na ně myslet, protože se přemístil zpět do závěru bitvy. Překonání pozůstatků ochran bylo při zpáteční cestě složitější, a tak přistál mnohem blíž k famfrpálovému hřišti, než měl v úmyslu. Když dorazil, z hradu se valila vlna bojovníků, mísící se s bystrozory a kouzelníky v ministerských hábitech, kteří přicházeli vstupní branou, a se stoupenci Pána zla proudícími ze Zapovězeného lesa.

Všichni se sbíhali na velké prostranství, kde naposledy viděl svého otce.

Dracovi se nějakým zázrakem podařilo uchovat onu malou skleněnou nádobku, dokud dlouhá noc neskončila, a uložit ji na bezpečné místo, jakmile se dostal z Bradavic. Té noci unikl spolu s matkou pozornosti ministerstva; jeho otec takové štěstí neměl.

Ve skutečnosti byl s Luciusem naposledy o samotě v onu chvíli na louce před Bradavicemi, kde ho opustil, aby se kvůli hlouposti vydal za Snapem.

Když si po nekonečných soudech, které vedly k poslání jeho otce do Azkabanu a k nervovému zhroucení jeho matky, konečně vzpomněl na Snapeovy vzpomínky, neměl žádnou myslánku, aby si je mohl prohlédnout.

Trvalo dalších šest měsíců, než přemluvil ministerstvo, aby mu povolilo si jednu obstarat. Musel se snížit ke kombinaci tradičních úplatků a vágních zmínek o matčině nejistém zdraví, které naznačovaly nešťastný sklon k šílenství, postihující vznešený a starobylý rod Blacků. Naštěstí našel na ministerstvu úředníka, na kterého trochu zapůsobil jeho dokonalý čistokrevný původ a kterého dokázal ovlivnit svými aristokratickými způsoby. Na druhou stranu mohl nenávratně poškodit jejich reputaci; bylo mimořádně šťastné, že pan Dearborn zřejmě považoval nestabilitu duševního zdraví za znak odlišnosti čistokrevných.

Když se Draco ty vzpomínky pokusil poprvé prohlédnout, nedokázal vyrozumět, co ve změti dávno ztracených míst a okamžiků vidí. Obrazy dětí v nějaké příšerné mudlovské čtvrti se mísily se scénami z Bradavic a záblesky Brumbála a Pána zla. Jakmile Draco spatřil onu až příliš známou hadí tvář, vyskočil z myslánky a skončil nedůstojně zhroucený na podlaze, co způsobilo, že matka poslala domácího skřítka, aby ho zkontroloval. Málem to probírání vzpomínek vzdal jako zbytečnou práci, ale řečeno na rovinu, nudil se a krátký náhled na to, jak si počínal Snape coby student Bradavic, byl fascinující.

Nikdy dřív ho nenapadlo přemýšlet o tom, jaký byl Snape za mlada. Mistr lektvarů tu byl vždycky, stejně neměnný jako Bradavice samotné; zadumaná, nejasně shovívavá postava, kterou jste vnímali, ale nebáli jste se jí, pokud jste nevyvolali její nelibost.

Dokonce i poté, co Draco přijal Znamení zla a viděl Smrtijeda Snapea v akci, nikdy nepřemýšlel nad tím, proč vlastně Snape věnoval svou věrnost Pánu zla. Ať už jste byli poučeni o čistotě krve nebo ne, zdálo se logické, že by to měl udělat každý kouzelník z jejich kruhů, který toužil po vlivu a moci.

V době, kdy Draco zoufale potřeboval odvést pozornost od bezvýchodnosti vlastní situace, byl pohled na mladého Snapea pronásledovaného nebelvíry, a přesto cítícího něco, co bylo zjevně víc než jen letmým zájmem o mudlorozené, zajímavou hádankou. Šlo o užitečné rozptýlení od bezcitného ministerstva a nemocné matky.

Na svého otce se snažil příliš nemyslet; vůbec nevěděl, kde začít.

Oddělovat od sebe krátké záblesky vzpomínek a snažit se zjistit, které k sobě patří, byla bolavá a únavná práce. Přinesla ale neočekávané výhody – po několika týdnech už nebyl Draco překvapený, když se ocitl tváří v tvář Brumbálovi nebo Pánu zla. Zpočátku se víc zajímal o určování ročního období a denní doby, což bylo často velmi obtížné. Když poprvé proklel Pána zla za jeho sklon svolávat setkání v noci, překvapilo ho, že ve svém Znamení zla nepocítil bodnutí, něco, co by ho za tu drzost potrestalo. Nic se nestalo.

Vyvození logického závěru z toho, co viděl ve vzpomínkách, odkládal tak dlouho, jak jen to šlo. Nakonec byl ale nucen přiznat, že Snape věděl, že Brumbál umírá, a Brumbál věděl, že to ví. Vražda se změnila v eutanázii, což znamenalo, že Snapeova skutečná loajalita nebyla v žádném případě jistá. Draco z toho byl zmatený.

Opustil svého otce, aby zachránil zrádce, který je všechny podrazil? Draco ničemu z toho nerozuměl, ale silně větřil dezerci. Snape na něj vždycky dával pozor a chránil ho: byla to všechno lež?

Seděl na podlaze knihovny ve Vdovském domě a opíral se o myslánku. Nakonec to vzdal. Nic na světě už nedávalo smysl.

Místo, aby po absolvování Bradavic oslňoval kouzelnickou společnost svým odvážnými činy (nikdy si nebyl zcela jistý, čeho chce dosáhnout, ale určitě by to bylo působivé) a sklízel uznání od svých pyšných rodičů, byl jeho život v troskách.

Jeho otec skončil ve vězení a pro matku představovalo značný úspěch, když se dokázala ráno obléknout a nezůstala celý den v posteli. Žádná z čistokrevných dívek, které by měl být schopen bez námahy zaujmout, ho na veřejnosti neuznala hodného pohledu. Z Pána zla se místo zachránce kouzelnického světa vyklubal pomstychtivý maniak, neohlížející se na své následovníky. Snape byl špionem Fénixova řádu téměř tak dlouho, co byl Draco naživu, a oklamal Malfoyovy spolu se všemi ostatními.

Když Dracovi došlo, že je pravděpodobně jediným žijícím člověkem na světě, který zná Snapeovu skutečnou loajalitu, konečně ho napadlo začít přemýšlet o tom, proč mistr lektvarů na špinavé podlaze Chroptící chýše předal Dracovi své vzpomínky.

Snape ho znal od doby, kdy byl malý chlapec; pokud byl natolik při vědomí, aby si vytáhl z hlavy vzpomínky bez kouzla, musel poznat Dracův hlas. Něco tam muselo být, nějaká zpráva pro něj, omluva; cokoliv, co by vysvětlovalo proč. Znal Snapea natolik dobře, aby pochopil, že k tomu, co dělal, měl obvykle mnoho důvodů. Byl to nejméně impulzivní člověk, jakého kdy Draco potkal.

Tak kde byl ten zatracený důvod?

Draco měl oproti běžným čistokrevným kouzelníkům poměrně logické myšlení. Byl dostatečně ovlivněn výchovou, aby nedokázal dojít k logickému závěru o oprávněnosti svých předsudků navzdory tomu, že mu je excelování Grangerové házelo šest let do tváře, ale ponechán osudu byl schopen následovat rozumné argumenty.

Informace, které posbíral ze vzpomínek, odhalily, že Snape byl ve skutečnosti věrný Brumbálovi a Fénixovu řádu. Důvodem, proč zradil Pána zla, byla láska k Potterově mudlovské matce; láska natolik silná, aby ovlivňovala jeho loajalitu i po její smrti. Brumbál dal také naprosto jasně najevo, že aby byl Pán zla poražen, Potter bude muset zemřít.

Zjištění, že Brumbál a Snape rovněž plánovali zachránit Draca, i když si s ním Pán zla pohrával, aby potrestal jeho rodiče, odložil na později.

Pokud by Draco v noc bitvy přinesl vzpomínky Pánu zla, bylo možné, že by Voldemort vyhrál tím, že by nechal Pottera žít. Vítězný živý Potter by před ním kouzelnický svět zachránil - s kouskem duše Pána zla v sobě. Draco uvažoval, jak dlouho by trvalo, než by Voldemort znovu povstal. Působilo nepředstavitelně, že by Snapeovým záměrem bylo zajistit Pánu zla konečný triumf. Místo toho musel buď očekávat, že v době, kdy Draco vzpomínky uvidí, bitva už skončí, nebo že Draco půjde s informacemi za Potterem.

Tak či onak, Snape učinil poměrně odvážný předpoklad, že Dracova loajalita se bude klonit spíš na jeho stranu než k Pánu zla. Draco se nemohl rozhodnout, co si o tom má myslet, a tak ty vzpomínky uložil a pokusil se najít něco jiného, čím by vyplnil svůj čas.

Když z myslánky vytahoval poslední vzpomínku, dostal další nápad. Vsadil by poslední svrček, že Grangerová přišla na to, že kus duše Pána zla je uvězněný v Potterovi, a proto ho tak velkolepě zabila. Musela to vědět; pokud si byl ohledně jí a Pottera něčím jistý, tak tím, že s plánem přišla ta mudlovská šmejdka.

***

Teprve, když si Draco začal pomalu uvědomovat, že se vší pravděpodobností budou zítra všichni ještě naživu a pozítří a popozítří také, došlo mu, že válka skutečně skončila. Také mu bylo jasné, že to snadno mohlo skončit mnohem, mnohem hůř.

Nechtěně se mu vybavila dlouho zapomenutá fráze, pocházející z normanského kostela dole ve vesnici, kde při sezení v lavici kýval krátkýma nohama, když jeho matka poslouchala nedělní kázání. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.”^*) Pocítil nejasné zahanbení, že Potter byl ve finále lepší než on, všechny je Voldemorta zbavil.

Nakonec se Draco rozhodl, že je to dobrá věc, bez ohledu na výsledek konce války, který to přineslo jeho rodině. Ještě jeden rok, kdy by je Voldemort trestal za otcovo selhání, a mohli být všichni mrtví.

V Bradavicích se Blaise Zabini při dotazování na svou věrnost oháněl frází „jsem milovník, ne bojovník” a odmítal si vybrat stranu. Ačkoliv Draco tou neformální formulací opovrhoval, začínal chápat, co tím Blaise myslel. Draco nebyl vrah a to by ho nakonec coby Smrtijeda zabilo.

***

Ke vzpomínkám se vrátil až mnohem později, poté, co sáhl po knize Přirozená vznešenost: Kouzelnická genealogie, aby zjistil, zda je jistý úředník ministerstva jeho vzdáleným příbuzným (v marné naději, že v takovém případě bude stačit o něco menší úplatek).

Při procházení knihy upoutali jeho pozornost Peverellovi a potom Potterovi, a pak našel řadu jmen: Black, Skrk, Devindell, Eames… všechno vymřelé čistokrevné rodiny.

Některé našel ve svém vlastním rodokmenu, jehož další existence nyní zcela závisela na Dracově schopnosti zplodit s vhodnou partnerkou potomka. Zdálo se, že víc rodin vyzemřelo, než jich zůstalo; bylo ironií, že dokonce i Potter dovedl k zániku jednu slavnou rodovou linii.

Když se Draco ponořil do zkoumání pokrevních linií lidí, které znal, uvědomil si, že mnozí během války skrývali své mudlovské dědictví. Ze všech studentů v jeho ročníku chodilo do školy jen čtrnáct skutečně čistokrevných. Čtrnáct…

Znepokojeně vylovil z toho, co zbylo z malfoyovské knihovny, staré seznamy studentů, deníky, genealogie a poznámky a pracně poskládal dohromady úpadek jednotlivých čistokrevných dynastií i kouzelníků jakožto druhu obecně. Pak k tomu připočetl ničivý vliv tří kouzelnických a dvou mudlovských válek proběhlých během dvacátého století.

Když došel do roku, kdy se Snape narodil, už se nemohl schovávat za čísla. Z myslánky si vybavil, že mistr lektvarů nebyl čistokrevný, jak všichni předpokládali. Ani Pán zla. V té době odsunul tyto vědomosti stranou, nevěděl, co si s nimi počít, a mlhavě doufal, že když je bude ignorovat, bude menší ostuda, že nevědomky přijal Znamení zla od někoho poloviční krve.

Teď nevěděl, co si má myslet.

Mudlové byli hodni opovržení, ale jejich počet ho děsil. Podle úhledných výpočtů hrozilo, že mudlové pohltí jeho svět během několika krátkých generací. Draco, současně zaujatý i znechucený sám sebou, si z mudlovského světa opatřil nějaké články o populační teorii. Kouzelníci nevytvářeli nic, co by se byť jen blížilo tomu, co potřeboval.

Čísla byla jednoznačná, jeho vlastní úhledný rukopis se mu vysmíval z pergamenu: se současnou populací nebylo možné čistokrevnou společnost udržet. Voldemort udělal pro její zničení víc než kdokoliv jiný.

S matkou o tom nemohl mluvit, rozrušilo by ji to a ona nepotřebovala další věci, které by ji vyváděly z míry. Přál si, aby měl s kým to probrat. Víc než cokoliv jiného toužil po tom, aby si mohl popovídat se Snapem.

Maybury Grove, Guildford Road, Woking, Surrey
14. května 2005, 10 hodin dopoledne

Celé ráno Hermiona přemýšlela, proč je Ron jako na jehlách. Seděli po dlouhé a chaotické snídani u kuchyňského stolu v Doupěti a navzdory tomu, že Ron zkonzumoval abnormální množství vajec a párků, stále působil dojmem, jako by se každou vteřinou chystal vyskočit ze židle. Pokud nepřestane každých pár vteřin šťouchat nohou do stolu, Hermiona ho asi praští.

„Měli bychom navštívit Dursleyovy,” vyhrkl náhle.

„Ach.” Sakra, pomyslela si Hermiona. Radši by se sešla se svým tchánem na nenucený oběd nebo se vrátila před Starostolec k dalšímu procesu, ale nemohla se s ním přít. Dobře si vybavovala, o co je Harry požádal, když se teď o tom Ron zmínil.

„Takže tam chceš zajít dneska?” zeptala se mrzutě. Na dnešek byla v plánu obranná kouzla, ne nejhorší příbuzní v Británii.

„Možná. Dostal jsem od Fleur adresu – zná někoho na ministerstvu.”

„Copak už nežijí v Zobí ulici?” Jakmile jí ta otázka vyklouzla, Hermiona se za svou hloupost napomenula. Samozřejmě, že se tam po válce nevrátili: pokud z úhledného předměstského domku, který si pamatovala, něco zbylo, pravděpodobně to přeměnili na muzeum Harryho Pottera.

„Ne, nebo aspoň předpokládám, že ne. Dostal jsem jen Dudleyho adresu. Napadlo mě, že bychom mohli začít s ním a pak se uvidí.”

Protože se Dudley, když o něm Hermiona naposledy slyšela, ve skutečnosti zachoval jako člověk, navzdory všemu očekávání o opaku, ráda souhlasila s Ronovým návrhem a odložila setkání s panem a paní Dursleyovými na neurčito.

Po příliš krátké době seděli nacpaní v pronajatém autě, protože vyloučili přemístění a další magické dopravní prostředky, a Hermiona se nervózně proplétala rušnými ulicemi Londýna. Ron moc nepomáhal; tak zcela nepochopil, že auto se neřídí samo kouzlem nebo že nemůže jen tak odbočit do pruhu pro autobusy místo čekání, až se rozsvítí zelená. Naštěstí, když projížděli Claphamem, objevil rádio a to ho zaměstnávalo, dokud nebyli až skoro v Surrey.

„Koukej na to auto před námi! Vsadím se, že dokážu -”

„Rone, odlož tu hůlku! Říkala jsem ti, abys v autě nepoužíval magii, že ano?”

„No tak, Hermiono! Jen chci -”

„Ne! Co jsem ti říkala o navigaci?” Nepotřebovala se ani podívat na Rona, aby věděla, že právě dokonale předstírá, že nikdy neslyšel o katastrofálních důsledcích mísení mudlovské elektroniky a magie. „Ta krabička tady mi říká, kudy jet. Jestli ji zničíš, budeš to ty, kdo se bude lidí vyptávat na cestu, až se ztratíme. Já ne.”

„Dobře, dobře.” Ron se rozhlédl po vnitřku vozu Ford Fiesta, ale nenašel nic zajímavého. „Už tam budeme?”

Hermiona protočila oči.

„Vydržíš ještě deset minut? Než půjdeme hledat Dudánka, dáme si ve Wokingu kafe.” Ron na protest zaprskal. „Nebo čaj,” povzdechla si nad jeho znepokojeným výrazem Hermiona. „Samozřejmě, že si místo toho můžeš dát čaj. No tak, Rone. Pořád jsme v Anglii, víš.”

Dudley Jones, dříve známý jako Dudley Dursley, v současnosti bydlel v malém bytovém komplexu na předměstí Wokingu. Když Hermiona zastavila před neurčitou cihlovou budovou ze sedmdesátých let, skoro doufala, že bude doma, aby to měli za sebou. Jinak by tu mohli uvíznout a čekat na něj celý den.

Ron a Hermiona se shodli, že bude nejlepší nekontaktovat Dudleyho předem; jejich objevení pravděpodobně nebude příjemným překvapením, takže bylo lepší prostě rovnou přijít.

Když stiskli zvonek u čísla dvě stě sedmnáct, Ronova tvář nesla stejně ctnostný výraz, jako míval, když odtrpaslíkovával zahradu u Doupěte nebo pracoval na dlouho odkládaných domácích úkolech z čar a kouzel.

Nevyvolalo to žádnou reakci; možná měl Dudley za slunečného sobotního rána na práci lepší věci než se poflakovat po bytě. Stáhli se k autu.

***

Veškeré zbylé kapky Hermioniny kávy už byly dávno vypité a ona sama neklidně přemítala o vyhlídce na nalezení nejbližšího WC, když do ní Ron neurvale šťouchl loktem.

„Rone, přestaň!” Pak ale uviděla kolem auta procházet vysokého blonďatého muže, který se zjevnou lehkostí nesl spoustu tašek s nákupem.

„Je to on?”

„Jak to mám vědět?” Přimhouřila oči a snažila si vybavit, jak vypadal Vernon Dursley. „Myslím, že ano, ale nejsem si jistá -” Ani jeden z nich nevystoupil z vozu, dokud muž nezmizel v domě.

„Předpokládám, že to znamená, že to musíme zkusit znovu,” prohlásil Ron a v jeho hlase zazněla rezignace. Nezištně se přihlásil, že zmáčkne zvonek podruhé; Hermiona mu to ráda přenechala. Její nechuť k Dursleyovým čas nijak nezmírnil.

Už pro ni nebylo záhadou, proč Brumbál držel její rodiče co nejdál od Dursleyových, a to až do té míry, že z nich vymámil slib, že k nim nepozvou Harryho během prázdnin na návštěvu. Kdyby Grangerovi věděli, jak se věci mají, Harry skončil v jejich péči dřív, než byste řekli ‘ohrožené dítě’. V Brumbálových očích zjevně důležitost zachování ochrany tvořené krevním poutem převážila nad vším ostatním. Žádný jiný dospělý neměl k dispozici všechna fakta; Harry, který stěží věděl, co v takovém případě znamená ‘normální’, se neměl na koho obrátit.

V době, kdy si Hermiona uvědomila, že Harry měl být z péče Dursleyových neprodleně odebrán, už na tom skoro nezáleželo. Nikdy mu to neřekla, ani když byli na útěku a mluvili o všem možném, co se jim kdy přihodilo. Čemu by posloužilo, aby se v tom znovu po letech přehrabovali, jaký by to znamenalo rozdíl?

„Haló? Dudley?”

„Jo. Kdo je tam?” zachraptěl reproduktor.

„Dva staří kamarádi tvého bratrance. Můžeme dál?” Ozvalo se cvaknutí a Ron otevřel dveře. Tiše vyjeli výtahem k bytu ve druhém patře. Na konci chodby čekaly otevřené dveře; než vešli, Hermiona sáhla do rukávu po hůlce, jen aby se ujistila, že tam stále je.

Dudley jim uvařil čaj a dokonce přinesl talíř s polomáčenými piškoty. Hermiona s Ronem rozpačitě seděli na kožené pohovce a rozhlíželi se po obývacím pokoji spoře zařízeném gigantickou televizní obrazovkou a nějakým záhadně vypadajícím tréninkovým vybavením umístěném v jednom z rohů. Bylo jasné, že Dudley si bytovým designem moc nezabýval.

Jakmile si jejich hostitel také uvařil šálek čaje a posadil se na židli čelem k nim, Hermiona v muži před nimi nenašla mnoho z chlapce, na kterého si matně pamatovala. Dudley vypadal docela dobře; očividně dodržoval tréninkový program, a i když rozhodně nebyl její typ, chápala, jak ho někteří lidé mohou považovat za přitažlivého, navzdory příliš úzkým očím.

„Ty jsi Ron a – a ty Hermiona, správně?” promluvil Dudley nečekaně.

„Jo,” odpověděl Ron. Nikdo nevěděl jak pokračovat.

„Víš -” Hermiona se zhluboka nadechla. „Řekl ti někdo, co se stalo ve válce?” Neobtěžovala se objasnit, ve které; Dudley by musel být ještě hloupější než v jedenácti, aby si myslel, že mluví o Afgánistánu.

„Vím, že Harry je mrtvý, jestli myslíš tohle.”

„On -” Ron, netypicky utlumený, na okamžik zavřel oči, a pak se podíval zpříma na Dudleyho. „Chtěl, abychom ti předali zprávu.”

„A doteď ses s tím neobtěžoval, až po sedmi letech?”

„Tak to není,” vložila se do rozhovoru Hermiona. Bála se, že se tahle otázka objeví, ale nebylo by fér nutit Rona, aby sem šel sám. „Dosud jsme nemohli přijít.”

„Myslel jsem, že válka skončila, když Harry zemřel,” řekl Dudley a svraštil obočí s něčím, co vypadalo jako neobvyklá snaha o zapojení mozku.

„Skončila. Jenže – mě a Rona potkaly na konci války jisté věci a až do teď jsme se sem nemohli dostat. Je mi to líto, ale opravdu jsme s tím nemohli nic dělat,” pronesla věcně.

Teď do hovoru vstoupil Ron a přešel přímo k předmětu jejich návštěvy, než se do toho Hermiona příliš zamotá.

„Harry jen chtěl, abys věděl, no – Byl rád, že jste se vy dva nakonec pořádně rozloučili. A chtěl ti popřát do života to nejlepší.”

Na dva chlapce, kteří spolu vyrůstali, to nebylo nic moc, ale za daných okolností byl možná Harry až nečekaně velkorysý. Vědomí, že Dudley Dursley tu seděl živý, zdravý a pravděpodobně šťastný, zatímco Harry ležel se svými rodiči v hrobě v Godrikově Dole, pálilo Hermionu v hrudi. Cítila, jak jí do krku stoupá žluč. Ronova slova ale zřejmě Dudleyho zasáhla a jí se zdálo, že jeho oči náhle vypadají mnohem vodnatěji než obvykle.

„Byli jste tam, na konci?” zeptal se náhle. Oba přikývli. „Co se – Jak zemřel? Pan Dedalus Kopál nám nikdy neřekl…”

Hermiona prudce vstala z pohovky a nechala na Ronovi, aby Dudleymu řekl, co přesně se jeho bratranci stalo. Nezastavila se, dokud nedošla až k autu.

***

Četla si v nejnovějším vydání Bradavických dějin a snažila se najít nějaké změny, když Ron otevřel dveře na straně spolujezdce. Ztěžka dopadl na sedadlo, takže se jeho vahou zatřáslo celé auto. Tlumiče vzdorovitě zasténaly na protest.

„Vyřízeno?” zeptala se.

„Jo. Řekl, že si promluví se svými rodiči. Zřejmě strávili posledních sedm let předstíráním, že Harry nikdy neexistoval, takže nemyslím, že budou tou připomínkou merlivíjak potěšení.” I když to zůstalo nevyřčené, jejich oboustranná naděje, že se Dursleyovi odmítnou setkat s někým spojeným s kouzelnickým světem, byla v dusném horku auta téměř hmatatelná.

„Zdá se, že Dudley dopadl líp, než se čekalo.”

„Jo. Kdybych nevěděl, kdo to je, řekl bych si, že je docela fajn,” připustil Ron. „Jen je trochu těžké zapomenout, že používal Harryho jako boxovací pytel.”

„Ano,” přitakala Hermiona nepřítomně, protože se pokoušela zařadit do rušného provozu a dostat se na hlavní silnici mířící zpátky do Londýna. Většinu svého hněvu si vyhradila pro pana a paní Dursleyovy, ale navzdory Dudleyho úžasnému obrácení ho nešlo zcela odsunout stranou s tím, že se vše svedlo na jeho rodiče.

Tak či onak jste zodpovědní za to, co jste udělali, bez ohledu na to, jak moc se to snažíte ospravedlnit.

„Hele, nemůžeme si tady dát zmrzlinu, než se vrátíme? Umírám hlady!” ozval se Ron, zrovna když se těsně vyhnula protijedoucímu nákladnímu autu.

AP: Tato kapitola je místem, kde celý příběh začal - co by se stalo, kdyby Harry nepodlehl nutkání jít za umírajícím Snapem a místo toho pokračoval dál, aniž by znal Brumbálovy poslední pokyny?

Rozhodnutí ve zlomku vteřiny a všechno by bylo jinak…

*) Citace z Bible – Nový zákon (Jan 15:13)