Nejvyšší čas na změnu
Originál: https://www.fanfiction.net/s/6430401/1/Facilitating-Change
Autor: Aurette
Překlad: denice Beta: Sevik99 Banner: Jimmi
Kapitola 10., část 2.
Snape se chystal otevřít vchodové dveře, když ho strážná kouzla varovala, že kromě Hermiony se v jeho domě nachází ještě několik lidí. Okamžitě se soustředil a než rázně otevřel dveře, vytasil hůlku. Vetřelci ztuhli, stejně jako jeho mozek.
„Co tady k čertu všichni děláte?“ zeptal se záplavy Weasleyových, kteří stáli kolem stěn jeho obývacího pokoje a civěli jako přihlouplé ryšavohlavé ryby.
„Pomáháme Hermioně se stěhováním,“ odpověděl Ron, zatímco Hermiona s Harrym přibíhali z kuchyně.
„Severusi!“ vykřikla, vrhla se k němu a objala ho. „Kde jsi byl? Nebyl jsi tu, když jsem se vrátila, a nenechal jsi mi žádný vzkaz! Měla jsem o tebe takový strach!“
Vzal ji kolem ramen a odsunul ji ze své palebné linie. „Musel jsem si něco zařídit,“ vysvětlil tiše. „Proč jsme byli přepadeni?“
„Poprosila jsem Rona, aby mi pomohl s balením. Pozval k tomu Harryho a ostatní se přidali.“
„Hermiono, celý tvůj byt má dvě a půl místnosti. Co všechno jsi musela sbalit?“
Ukázala na jednu kartonovou krabici, plnou malých zmenšených krabiček. Podíval se na krabici a pak na osm lidí, tísnících se v jeho obývacím pokoji. Výmluvně zvedl obočí a ona se začervenala.
„Musíš uznat, že měli dobrý důvod k obavám,“ řekla.
Ušklíbl se a sklonil hůlku. Obešel Hermionu a rozhlédl se po místnosti. Kromě Pottera a Billovy těhotné ženy byl jeho obývací pokoj plný rafinovaných variací téhož znepokojeného zamračení. Dokonce i ta příšerně ošklivá kočka sedící v jeho křesle byla zrzavá a tvářila se podrážděně.
„Vyberte jednu osobu, která řekne všechno za ostatní, a tím to bude vyřízeno,“ řekl do prostoru.
Harry s otravně odvážným výrazem vykročil vpřed, ale Artur mu zastoupil cestu.
„Severusi, patřili jsme k tvým nemnoha zastáncům během všeho, čemu jsi od bitvy čelil. Hermiona ti byla věrná a oddaná a v uplynulém roce měla naši plnou podporu a porozumění. Musíš však pochopit, že je součástí naší rodiny. Nemůžeme dopustit, aby jí bylo znovu ublíženo jako minulý týden, kdy jsi ji veřejně ponížil. Nezasloužila si, co jsi jí udělal.“
Severus otevřel ústa, aby odpověděl, ale Artur zvedl ruku. „Ještě jsem neskončil. Hermiona je teď silná mladá žena, a je víc než schopná se sama rozhodovat. Pokud si vybere tebe, dokážeme to přijmout. Jen chci, abys věděl, že není na světě sama. Nikdy nebude. Jestli jí znovu ublížíš, budeš se zodpovídat každému z nás, dokud se udržíme na nohou. Je ti to jasné?“
„Naprosto,“ zavrčel pevným hlasem. Hleděl na Artura se směsicí obranného hněvu a pocitu ponížení. Věděl, že si tuhle přednášku zaslouží, ale to neznamenalo, že by ho rozčilovala méně.
Odvrátil se a pohlédl na Hermionu. „Budu nahoře. Až se dobavíš se svými hosty, rád bych si s tebou promluvil.“
Otočil se, poklepal na knihovnu a s co největší důstojností vykročil vzhůru po schodech.
Slyšel, jak za ním cosi Molly volá, ale Hermionin hlas ji přerušil.
„Nech ho být. Řekli jste mu, co jste chtěli. Děkuji vám za to, ale určitě jsi nečekala, že tu zůstane, abys mu to v jeho vlastním domě mohla otloukat o hlavu?“
Zbytek neslyšel, protože za ním zavřela knihovnu.
xxx
Hermiona vešla do ložnice s čajovým podnosem a zarazila se, když si uvědomila, že je pokoj prázdný. Úzká postel byla úhledně ustlaná a jediné další viditelné věci byly komoda, noční stolek a skříň se zrcadlovými, mírně pootevřenými dveřmi. Chvíli se dívala do zrcadla a vraštila čelo, když si v odrazu všimla černé boty. Ohlédla se přes rameno a podívala se za dveře ložnice. Severus seděl na podlaze opřený zády o zeď, zápěstí položená na kolenou a prsty si s něčím pohrával. Nepohlédl na ni.
Jemně zatlačila špičkou nohy do dveří, sesunula se vedle něj a položila tác před sebe na podlahu. Nalila mu šálek, upravila vše tak, jak to měl rád, a nabídla mu ho.
Skryl do dlaně to, s čím si hrál, vzal si šálek, zvědavě se na ni podíval a pak se odvrátil.
„Proč sedíme na podlaze?“ zeptala se tiše.
„Protože když se přiblížím k té posteli, myslím jen na to, jak se s tebou pomilovat,“ zavrčel do čaje.
„A z toho, že sedíme na podlaze, usuzuji, že je na tom něco špatně?“
Zamračil se na ni a pak si zhluboka povzdechl, předklonil se a položil šálek na podnos.
„Chci mít jasné myšlenky,“ řekl. „Od chvíle, kdy jsem poprvé vstoupil do patentového úřadu a uviděl tě, nejsem schopen jasně myslet. Nemám rád, když sám sobě nerozumím, Hermiono. Znepokojuje mě, když musím ostatním lidem skládat účty. Nelíbí se mi, když si ve svém vlastním domě připadám jako starý chlípník. Nerad se vracím domů, když mě tam čekají nezvané návštěvy. Opravdu mě rozčiluje nedostatek sebeovládání, který jsem projevil.“
„Myslím, že jsi prokázal pozoruhodné sebeovládání, když vezmeme v úvahu okolnosti. Dokonce jsi je nechal, aby tě konfrontovali v tvém vlastním domě a přežili to. Za to ti mimochodem děkuji. Myslela jsem, že budou jen nehorázně vlezlí. Neuvědomila jsem si, že je to zasáhlo natolik silně, aby…, že ti budou skutečně vyhrožovat.“
Povzdechl si a se zavřenýma očima se opřel hlavou o zeď.
„Hermiono, oni byli v právu. Měli k tomu všechny důvody. Choval jsem se k tobě hrozně. Možná to udělám znovu. Tohle je příšerný nápad. Když jsem s tebou, nejsem sám sebou. Včera večer, když jsem tě držel v náručí, se mi všechno zdálo dokonalé. Dnes, když jsem si vyslechl Arturovu otcovskou přednášku o tom, jak se mám chovat k jeho dceři, jsem se cítil trapně. Styděl jsem se. Artur je jen o pár let starší než já. Připadal jsem si jako ubohý blázen, když jsem si myslel, že bych si tě mohl nárokovat. Jsi o polovinu mladší než já. Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že děláš velkou chybu.“
Nejdřív neřekla nic. Jeho slova se jí zařezávala do duše, ale cítila jeho potřebu je vyslovit a udržela jazyk za zuby. Jen se posunula blíž a opřela se o něj ramenem. Neodtáhl se.
„Když jsme spolu jen my dva,“ pokračoval, „je to snadné. Ale když do toho zasáhne skutečný svět, všechno se zdá tak laciné a špinavé. Tolik jsem se zabýval tím, jaký to všechno mělo dopad na tvou pověst, že jsem se ani pořádně nepodíval na to, jak to působilo na mě. Ne na mou dobrou pověst, tu nemám, ale na mou sebeúctu.“
Posunula se na kolenou, dokud k němu nebyla čelem. Otevřel oči a podíval se na ni; zahlédla záblesk strachu, než jeho tvář ztratila výraz.
„Je mi jedno, co si myslí kdokoli kromě tebe, Severusi. Jestli ti být se mnou ubližuje, pak je to velký problém, a já nevím, co s ním.“
Zvedla ruku, položila mu ji na koleno a jemně ho pohladila. „Za sebe můžu říct jen to, že vím, že nejsem tak úplně typický příklad dívky mého věku. Nikdo z nás, kteří jsme v té bitvě bojovali, není. Harry, Ron i já jsme si prošli peklem a změnilo nás to. Stejně jako peklo, kterým jsi ve stejném věku prošel ty, změnilo tebe. Jsme si podobní víc, než si kdokoli může myslet. Ani jeden z nás není normální. Takže je logické, že i naše volby partnerů nebudou normální. Jen nevím, jak tě přesvědčit, že na tom, co si myslí ostatní, mi nezáleží. To jsi mě odnaučil.“ Stáhla ruku a položila si ji do klína. „Miluji tě a věřím, že ty miluješ mě. Myslím, že jen potřebujeme čas. Možná je to mezi námi je ještě příliš nové a křehké, než abych to mohla posoudit, ale jestli ti už teď ubližuji…“ Odmlčela se, když jí do očí náhle stouply slzy. „Jestli chceš, můžeme být pořád přátelé, Severusi. Už jsem to jednou dokázala. Jsem si jistá, že to zvládnu znovu. Ale budu potřebovat čas. U Rona to tolik nebolelo. To, že jsme jen kamarádi, mi připadalo správné. Být jen přátelé s tebou je strašný pocit.“
Odsunula se a otočila se, aby zvedla podnos s čajem, ale on ji zastavil rukou na její paži. Jemně si ji přitáhl blíž, naklonil se dopředu, vzal ji kolem ramen a posunul své dlouhé nohy tak, že ji celou objímal.
„Jsem tak zmatený, Hermiono. Jsem rozpolcený. Nechci tě nechat odejít. Nikdy. Málem jsem se zbláznil, když jsi mě dnes ráno opustila, i když jsem věděl, že je to proto, aby ses odstěhovala sem ke mně.“
„Potřebuješ víc prostoru? Nastěhovat se k sobě bylo směšně unáhlené rozhodnutí. Včera touhle dobou jsme byli nešťastní, že nejsme spolu. Ještě to není ani čtyřiadvacet hodin. Jen… mám pocit, že už tady bydlím, a mám pocit, že jsem čekala rok, abych ti mohla být takhle blízko. Omlouvám se, jestli jsem to vzala moc rychle. Opravdu jsem ti měla dát víc času, abys všechno zpracoval. Neměla jsem v úmyslu tlačit na tebe víc, než ti bylo příjemné. Asi jsem větší sobec, než jsem si uvědomovala.“
Zavřela oči a celým tělem vnímala otřesy jeho smíchu. Znovu je otevřela, když ucítila, jak ji pevněji objímá. Před obličejem měla jeho ruku.
„Nejsi jediná, kdo má sklony k sobecky impulzivnímu chování, Hermiono.“ S kouzelnickým mávnutím odhalil stříbřitý prsten s vyrytými drobnými runami a ve středu umístěným diamantem. „Tohle byla moje dřívější pochůzka. Nechala jsi mě samotného a já se najednou rozhodl, že musím najít způsob, jak tě k sobě připoutat, aby ses vždycky vrátila.“ Věnovala mu plachý pohled a vzala prsten z jeho prstů, obdivujíc jeho zpracování.
„Nechci prostor, Hermiono. Byl jsem příliš dlouho sám. Chci se jen cítit pohodlně ve své kůži. Chci to, co jsem vždycky chtěl, život podle svých představ.“
Otočila se k němu. „Já ti ho dám. Dám ti život podle tvých podmínek, Severusi. Udělala bych cokoli, abys byl šťastný.“
„Jen se mnou měj víc trpělivosti. Nevím, jak být šťastný.“
„Ale víš. Skoro celou dobu, co jsme spolu, jsme byli šťastní. Může to být jenom lepší, když tomu prostě necháme volný průběh.“
Vzal si od ní šperk a navlékl jí ho na prst, prsten se zahřál a lehce se utáhl.
„Když už to děláme, tak to chci mít správně. Potřebuji, abys byla moje, a musím to udělat čestně. Chci, abys byla mou ženou. Myslím, že bez tebe nedokážu fungovat. Jen to se mnou vydrž, kdykoli se mezi nás začne vměšovat svět.“
Usmála se, padla mu do náruče a políbila ho na zjizvený krk. „Ano, vezmu si tě. Ale ne v dohledné době a nikomu to neřekneme. Takhle můžeme udržet svět na uzdě, dokud se nenaučíme ovládat svou vznětlivost."
„Ach, pokud se toho týká, tady by mohl být zakopaný pes.“