Preklady fanfiction Harryho Pottera

Originál viz The Sorting's Secret, a harry potter fanfic | FanFiction

Shrnutí: Rozhovor s kloboukem odhaluje tajemství staré stovky let.

PA: Je to trochu něco jiného, než obvykle píšu, ale snad se vám to bude líbit.

PP: Objeveno v hlubinách mého počítače a pasováno na dárek k výročí těchto stránek. Všechno dobré, lepší a úplně nejlepší ať vás potkává každý den, moje milované čarodějky a milí čtenáři.

Ošuntělý klobouk přežil staletí. Měl ho na hlavě každý kouzelník v Británii, každý slyšel jeho písně a šeptání. Když ho profesor Brumbál pokládá na polici, napadne ho, jestli vůbec někdy vypadal jako nový. Posadí se ke svému stolu a jeho pohled opustí potrhanou látku.

„Další rok, další zařazování,“ sdělí jinak tiché pracovně. Fawkes pospává na bidýlku v rohu a dokonce i portréty jsou tiché; většina jich je pryč, na návštěvě u jiných obrazů na hradě. Když se teď zase vrátili studenti, je toho tu mnohem víc k vidění. Neobviňuje je z toho, že se vydali na obhlídku. Dokonce i je ohromila šance spatřit poprvé slavného Harryho Pottera. Mohou to být jen portréty, ale znají svou historii a v této pracovně viděly a slyšely mnoho věcí.

„Vskutku,“ ozve se hlas. Ředitel vzhlédne a zjistí, že na něj mluví Moudrý klobouk.

„Někdo, na koho bych měl dávat pozor?“ zeptá se. Klade tuto otázku každý rok, ale letos se jeho zvědavost ztrojnásobila.

„Malfoy,“ zní odpověď. „Je jako jeho otec – hned požádal o Zmijozel.“

„To není žádné překvapení, ale povím to Severusovi.“ Chvíli sedí nehnutě a přemýšlí, jestli se syn dopustí stejných hříchů jako jeho otec. Lucius mnohé přesvědčil, že jednal pod imperiem, ale Brumbál to ví lépe. Dokonce by to mohl říct i bez svých schopností v nitrozpytu. Pevně však věří, že rodina neurčuje dítěti jeho osud; ovlivní ho, to ano, ale neurčuje ho.

Ale jeho myšlenky se brzy vrátí k zařazování. Zvažuje, jestli by se měl na Harryho ptát, i když ví, že si nebude schopen pomoct. Snaží se zabránit nevyhnutelnému.

„Weasley také dodržel rodinnou tradici,“ poznamená nenuceně.

„Kolik jich je?“ zeptá se klobouk nevěřícně. Brumbál se zasměje.

„Ještě jeden,“ odpoví. „Překvapilo mě, že slečna Grangerová jde také do Nebelvíru. Minerva navštívila její rodinu před začátkem školního roku a říkala, že ta dívka je docela knihomolka. Myslela si, že určitě půjde do Havraspáru.“

„Bylo těžké ji umístit. Má mozek pro Havraspár a je mazaná a rozhodně prahne po uznání, což pasuje ke Zmijozelu,“ sdělí mu klobouk.

„Zmijozel je poslední místo, kam by zapadla. Bude to mít už dost těžké tak, jak to je.“

Přeje si, aby tomu tak nebylo, a lituje, že nebyl schopen změnit hloupé představy kouzelníků o mudlorozených. Ale i když je mocný, zjistil, že nejtěžší je vykořenit předsudky.

„Tak proč Nebelvír?“ zeptá se klobouku.

„To přece víte.“

„Opravdu? Zajímavé.“

„Zdá se, že než sem přišla, dost toho přečetla a je přesvědčená, že největší čarodějky a kouzelníci pocházeli z Nebelvíru.“

Brumbál se usměje a přitaká: „S tím bych tedy mohl souhlasit.“

„Jste trochu zaujatý.“

„To jsem.“ Nakrátko se odmlčí. „A co Potter?“

„Řekl jsem mu, že ve Zmijozelu by dosáhl velikosti, ale zřejmě byl odhodlaný jít kamkoliv jinam.“

Ředitel vypustí dech, o němž ani nevěděl, že ho zadržuje. Deset let čekal na dnešní večer a často přemýšlel, co se stane. Trochu se stydí přiznat, že by na chlapce nemohl být pyšnější. Jako ředitel školy by neměl mít oblíbence a ví, že když přijde na Harryho, musí být opatrný.

„V tom chlapci je hodně z Toma Raddlea,“ pokračuje klobouk. Brumbál cítí, že je v tom víc, že mu klobouk neříká všechno.

„Ale?“

„Ale taky je Potter,“ řekne.

„Jeho matkou byla Lily Evansová.“

„Ano?“ zeptá se klobouk, a pak se odmlčí. „Dá se to poznat.“

„Takže Harry požádal, aby šel do Nebelvíru?“ dožaduje se upřesnění ředitel. Možná, že Hagrid tomu chlapci pověděl o jeho rodičích. Ví, že od tety nebo strýce se nic nedozvěděl.

„Ne, jen řekl, že chce jinam než do Zmijozelu.“

„Chápu,“ kývne. „Myslíš, že na to tajemství někdy přijdou?“ To je další otázka, kterou každý rok pokládá.

„Ještě se to nikomu nepovedlo.“

I odpověď je vždy stejná. Klobouk má pravdu; dokonce i on musel být informován, když se stal ředitelem. Tajemství Moudrého klobouku zná pouze on a portréty v této pracovně.

„Co děláš se studenty, kteří nechtějí nikam konkrétně?“

„Šeptám jim do ucha, v čem jsou dobří; povídám jim o jejich silných a slabých stránkách. Tuto schopnost mi dali zakladatelé. Podle tohoto a podle věcí, které zjistili z mé písně, mě téměř vždycky požádají, kam je mám zařadit. Jiní zase žádají, aby někam nešli, a já se rozhoduji na základě toho.“

„Nemyslíš, že bychom jim to měli říct?“ Bojoval s tím od chvíle, kdy poprvé vstoupil do této pracovny. „Že o tom, kdo jsou, rozhodují jejich volby?“

„Možná, ale budou formováni zkušenostmi, které získají ve svých kolejích. Věci se z větší části prostě stanou a oni si vyberou, jak zareagují. Nebudou moci ovlivnit okolnosti.“

„A nakonec, když se něco pokazí, je uklidňující mít možnost obviňovat místo sebe potrhaný klobouk,“ poznamenal ředitel suše.

„Já nejsem potrhaný!“

Brumbál se znovu zasměje. Vstane, protáhne se a zeširoka zívne. Byl to dlouhý večer a on je starý muž.

„Letos to byla pěkná písnička,“ sdělí klobouku a zhasne mávnutím hůlky svíčky.

„Děkuji,“ zaslechne ještě, když za sebou zavírá dveře.