Preklady fanfiction Harryho Pottera

15. kapitola - Děti revoluce (část 1/2)

Doupě, Vydrník Svatého Drába, Devon
4. prosince 2005, 11 hodin dopoledne

„No, je to tady. Vítejte na prvním setkání Ligy stínů,” prohlásil Ron s menší pompézností, než si podle Draca tato příležitost zasloužila.

Výběr názvu vyvolal určitou kontroverzi. Hermiona hlasovala pro Výbor na nezvolení ministra kouzel¹⁾, ale nikdo jiný ten vtip nepochopil. K překvapení ostatních Dracovi nezáleželo na tom, jaký konečný název vznikne. Pokud dosáhl toho, co chtěl, bylo mu ukradené, i kdyby trvali na pojmenování Fénixův řád pro pomaleji chápající.

Zamítl ale některé z Weasleyho ztřeštěnějších nápadů; cechy se tvořily z řemeslníků, ne z podvratných živlů, a ‘spolek’ vyvolával dojem, že se spíš zaměřují na pletení a háčkování než na komploty. Ani ‘liga’ se mu moc nezamlouvala. Evokovalo to famfrpál a ne revoluci, ale souhlasit s tím byl nejrychlejší způsob, jak ukončit hádku, která vypukla poté, co byl Weasley natolik hloupý, že navrhl ‘bratrstvo’, což Hermiona vzala jako hrubou urážku.

„Víte, proč jsme tady, takže můžeme začít. Jen nejprve jedna věc. Pro ty z vás, kteří s námi nechodili do Bradavic, opravdu byste měli tu složenou přísahu brát vážně.” Ron se rozhlédl po nesourodé skupině - ne zrovna málo jich neznalo podrobnosti o BA. „Pokud máte nějaký problém -” pokračoval.

„Nebo vás někdo vydírá -” přerušil ho Draco a vysloužil si tím ostrý pohled od George Weasleyho.

„- přijďte a promluvte si o tom, vyřešíme to. Opravdu nechcete zjistit, co se stane, když místo toho půjdete na ministerstvo. Věřte mi,” dokončil Ron.

„Nebuď tak tajnůstkářský, Rone.”

Draco si potichu odfrkl; Weasley nejspíš ani nevěděl, co to slovo znamená, ale to Hermioně nezabránilo, aby ho nenapomenula a nevysvětlila důsledky.

„Když se Marietta Edgecombeová po podepsání pergamenu BA obrátila na Umbridgeovou, skončila na víc než rok s nápisem ‘PRÁSKAČ’ přes celý obličej.” Pak suše dodala: „S věkem jsem rozhodně nezměkla a v dnešní době je v sázce mnohem víc.”

„Takže jsme v tom všichni společně,” prohlásil Ron s nečekanou autoritativností. „Vím, že jsme ve válce nebojovali všichni na stejné straně,” - to bylo hodně mírné vyjádření, pomyslel si Draco nevrle - „ale teď máme stejný cíl. Všichni jste tady proto, že vám někdo jiný věří natolik, aby vás přivedl. Všichni jste se podepsali, takže nezáleží na tom, co jste dělali před sedmi nebo před dvaceti lety. Tohle se děje teď.” Se svraštělým obočím se rozhlédl po skupině. „Mimochodem, kde je Neville?”

Draco přemýšlel o tom samém poslední půlhodinu. Jako na zavolanou se ozval hluk z chodby. Paní Weasleyová zmizela, aby to prověřila, a zakrátko se vrátila ponořená do dohadování s Nevillem a paní Longbottomovou, která působila mnohem čileji, než jak si ji Draco pamatoval ze svatby. Zřejmě jí vyhlídka na revoluci dělala dobře.

„Neville, u Merlinovy brady - tohle není rodinný výlet, zatraceně!” zasténal Ron na adresu svého utrápeně vyhlížejícího přítele, ale místo něj mu odpověděla paní Longbottomová.

„Jsem si plně vědoma účelu tohoto setkání, mladý muži. Jak se mohu zapojit?”

Ron se rozhlédl po podpoře okolí, ale žádná nepřicházela; bude to muset vyřídit sám. Samí zbabělci. Ignoroval Dracův úšklebek a zkusil to: „Paní Longbottomová, nejste už tak mladá, jako jste bývala -”

„Třesky plesky! Nikdo neřekl Albusovi Brumbálovi, že je příliš starý na to, aby bojoval s Voldemortem, takže nechápu, jaký má můj věk vliv. Slyšela jsem, že existuje jakási očarovaná listina; kde to mám podepsat?”

Poražený Ron jí podal pergamen. Všichni věděli, že Nevillova babička poslala v poslední válce ještě před bradavickou bitvou Dawlishe na několik týdnů do nemocnice; kdo byl on, aby ji držel mimo? Kromě toho měla několik velmi užitečných kontaktů, jak mu připomněl Hermionin okamžitý kopanec do holeně.

„Skvělé,” povzdechl si. „Vítejte v Lize. Chce se ještě někdo podepsat? Seamusi, chtěla by se připojit i tvoje máma, když minule přišla o všechnu zábavu? Malfoyi, chceš houknout na strýce Hilariuse? Je mu jenom sto třicet, to je ještě plný života!”

Mladší Neville by se začervenal; tento starší jen omotal babičce kolem nohou pléd a usmál se.

***

Nebylo překvapením, že Ron byl první, na koho se Hermiona před několika měsíci se svými obavami ohledně současného směřování ministerstva obrátila. Trpělivě naslouchal, zatímco se snažila převést hodně z Malfoyových narážek a svých vlastních podezření do slov a přitom se vyhýbat tomu, proč je tentokrát tak zoufale důležité dát věci do pořádku. Na to bude dost času později; zatím chtěla jen získat názor na ministerstvo od někoho, komu plně důvěřovala.

Možnost, že ji Malfoy zmanipuloval, aby dělala přesně to, co chtěl, ji nenechávala v noci spát. A obavy ji neopouštěly, ani když vyšlo slunce; místo toho v ní celý den hlodaly, zatímco odstřihávala jednu po druhé nitky spojující ji s mudlovským životem. Kdyby Ron souhlasil, že je k těm obavám důvod, nesmírně by se jí ulevilo; znamenalo by to, že její vlastní úsudek se úplně nerozpadl.

Hermiona se snažila pamatovat na Ronovy nedostatky; koneckonců právě on byl schopen držet se předsudků i tváří v tvář tuctu nepohodlných pravd. Nicméně od chvíle, co se s Malfoyem začala oficiálně vídat, ho ještě stále neproklel, což vzala jako povzbuzující znamení.

Nakonec ze sebe vychrlila mnohem víc, než měla v úmyslu. Když konečně domluvila, úzkostlivě pohlédla na Rona a čekala na jeho reakci.

„Měla by sis promluvit se Seamusem,” zněla lakonická odpověď.

„Se Seamusem Finniganem?” vyhrkla Hermiona. „Co ten s tím má společného?”

„Vážně by sis s ním měla promluvit.”

„Rone, chodí s Ginny. Těžko se se mnou bude bavit!” Litovala toho, co řekla, v momentě, kdy uslyšela slova, která jí vyšla z pusy. Stavět Rona mezi dva mlýnské kameny nebylo fér a ona se obvykle pečlivě držela jejich nevyřčené dohody a úplně se tomuto tématu vyhýbala.

„Pošlu mu sovu. Určitě si s tebou popovídá.”

Hermiona podrážděně zavrtěla hlavou.

„To je skvělé a tak podobně, Rone, ale nenadnesla jsem to kvůli organizaci nebelvírského shledání. Co si myslíš? Že jsem blázen?” dožadovala se téměř plačtivě. Jestli existoval někdo, o kom si myslela, že jí upřímně odpoví, byl to Ron. Koneckonců nikdy dřív nezaváhal a vesele označil některé její nápady za bláznivé.

Zadíval se na ni, jako kdyby zešílela, a Hermiona nevěděla, jestli má cítit úlevu, že se nejspíš spletla, nebo zděšení, že možná bude muset tuhle bitvu vybojovat bez něj.

„No, evidentně se tu děje něco nekalého! Těžko bych strávil skoro sedm let na stejném oddělení se Zlatoslavem Lockhartem a ty bys byla nucena uzavřít dohodu s fretčákem, abys mě dostala ven, kdyby bylo všechno růžové, ne?”

„No, to ne,” odpověděla zaskočeně.

„Musela bys být slepá, abys neviděla, že ministerstvo využívá Harryho tak, jak to chtěl dělat Brousek. Tohle by se mu nelíbilo.”

„Ne, nelíbilo,” souhlasila Hermiona a vzpomněla si, jak ji naštvalo, když uviděla na ministerstvu tu směšnou sochu.

„A pak to, jak se k tobě chovali. A k mé rodině,” pokračoval Ron. „Takže není úplně přitažené za vlasy myslet si, že se děje něco většího. A přiznejme si to, kdy bylo ministerstvo místem plným chlupatých zajíčků a - a bojů za práva domácích skřítků a tak podobně?”

„Rone, jestli to nemůžeš brát vážně -”

„Ale já to beru vážně! Kdy stálo - podle našich zkušeností - ministerstvo na správné straně? Nikdy, tak je to! Dokonce i po první válce nechali Luciuse Malfoye naparovat se, jako kdyby mu to tam patřilo -” Opožděně si uvědomil, že Hermiona je sezdaná s Luciusovým synem a že on s tím může jen máloco udělat, a tak změnil směr. „Jen říkám, že pokud si budu muset vybrat mezi tebou a ministerstvem, vyberu si tebe. Kdykoliv. Proto by sis měla promluvit se Seamusem, protože si myslím, že tě bude zajímat, okolo čeho se posledních pár let motá.”

„Jsi skvělý přítel, Rone. Opravdu.”

Zčervenaly mu špičky uší, ale aniž by začal nesouvisle koktat, jak měl ve zvyku, když byl mladší, škádlivě odpověděl: „Taky nejsi tak špatná, víš.”

***

Hermiona a Seamus se k sobě v Bradavicích chovali přátelsky; vždycky trochu žárlila, že Harry a Ron sdílejí ložnici s Nevillem, Deanem a Seamusem. Ona sama nikdy nenašla s Levandulí a Parvati moc společnou řeč, dokonce ještě před oním debaklem s Lonánkem.

Seamusovo odmítnutí věřit Harrymu, když řekl, že se Voldemort vrátil, na nějakou dobu způsobilo, že ho Hermiona zařadila mezi ostatní hlupáky kouzelnického světa. Tím, že se připojil k BA a poctivě přiznal, že se mýlil, se ale v jejích očích velkolepě vykoupil.

Od svého návratu ho Hermiona viděla jen letmo. Pomalu docházela k poznání, že pokud strávíte nějaký čas v kouzelnickém světě, dřív nebo později narazíte na každého, koho už jste někdy dřív potkali, pokud to tedy není naprostý samotář nebo neskončil v Azkabanu. Protože Seamus chodil s Ginny a Hermiona dobře věděla, co k ní zrzka cítí, nepokusila se k němu přiblížit.

Brzy poté, co získala zpět svou magii, dostala od Ginny huláka. Kdyby Draco nerozmístil kolem jejího bytu protihlukové ochrany, mohla mít pěkně zatopeno kvůli porušení zákona o utajení, tak pronikavě zněl Ginnyin hlas vykřikující obvinění.

Vyhlídka na setkání se Seamusem proto docela stačila k tomu, aby se Hermiona cítila tak, jak si představovala, že se cítí ostatní, když je čeká návštěva u zubaře. Ron nebyl vždycky tím nejlepším znalcem lidí, takže jeho ujištění, že ji Seamus rád uvidí, tak úplně nedůvěřovala.

Ginny a Seamus žili v kouzelnické části Dublinu, v přemisťovací vzdálenosti od Ginnyina famfrpálového týmu, který sídlil v Ballycastlu na nejsevernějším cípu Irska. Hermiona nikdy předtím v Dublinu nebyla; když začala cestovat, nepřipadal jí dost exotický, aby vzbudil její zájem. Později ji odradilo, že by tam mohla narazit na nějakého známého z Británie. Teď jí šance jet do Irska vůbec nevadila, ani když vzala v úvahu nepohodlí mezinárodního přenášedla.

Pro někoho, kdo cestoval se společností Ryanair byly nepohodlí, nevolnost a dezorientace mnohem lepší, než když se vás popáté ptali, jestli si opravdu nechcete koupit stírací los, nebo nutnost obléct si na sebe tři svetry, abyste si mohli vzít do letadla zavazadlo a nemuseli přitom zaplatit dvojnásobek toho, co stála letenka.

Kouzelníci netuší, jak se mají, pomyslela si Hermiona zachmuřeně, když se opřela o zeď na chodbě Mezinárodního úřadu pro magickou dopravu v Dublinu. Omylem zavadila o plakát pověšený na zdi, který ji vítal v Irsku slovy ‘Céad míle fáilte’²⁾; vybuchl do stovek jetelových trojlístků, které se třepotavě snášely dolů k zemi. Zahanbeně je odstranila rychlým mávnutím hůlky a vyrazila do rušných ulic Dublinu hledat Seamuse. Řekl Ronovi, že se s ní sejde v mudlovské hospodě O’Neill’s, kde nebudou riskovat, že je zaslechnou nějací kouzelníci.

Jakmile vešla dovnitř, pochopila, proč si to tu Seamus vybral; šlo o bludiště schodů a zákoutí nacpané čímsi na způsob směsice turistů, studentů (Nevypadají moc mladě na to, aby pili? Možná je to jen znamení, že stárne…) a scvrklých stařečků, kteří jako kdyby se s půllitrem sevřeným v zaťatých pěstích už narodili.

Hermioně trvalo téměř deset minut, než se davem dychtivých pijanů prodrala. Konečně v rohu uviděla někoho, kdo vypadal jako Seamus; držel téměř prázdný půllitr s Guinnessem a četl mudlovský večerník. Vzala na baru pití jako formu jakési mírové ratolesti, tiše vklouzla na protější sedadlo a postavila před mladíka sklenici.

„Ahoj, Seamusi,” šeptla ve snaze být diskrétní. On takové zábrany neměl.

„Šmarjá!” vykřikl a téměř spadl ze židle. „Prokristapána, chceš mě vyděsit k smrti?”

„Promiň, promiň,” omlouvala se rychle Hermiona s částečnou obavou, že by to celé mohl zrušit.

„Dobrý, jen mě příště nějak varuj! Už nejsem tak mladý, jak jsem býval,” zasípal teatrálně a chytil se přitom za srdce. Rozesmála se, protože v něm s úlevou zachytila něco z jeho starého já.

„Hermiono,” pokračoval už normálním tónem a prohlížel si ji pátravým pohledem. „Rád tě vidím.”

„Já tebe taky, Seamusi.” Na krátkou chvíli ztichli, ale hluk rušného baru se stovkami zesilujících a zase slábnoucích hlasů přerušovaných občasným smíchem a křikem nedokázal ticho mezi nimi zaplnit.

Hermioniným prvním impulsem bylo omluvit se, vzít na sebe vinu, která mezi nimi visela jako nevyřčená hádka, ale pak se vzbouřila. To, co udělala, se týkalo Harryho a Rona, možná ministerstva a zbytku Weasleyových, třeba i těch zatracených Dursleyových, ale ona odmítala cítit po zbytek života dluh vůči každému člověku, který Harryho znal. Možná to bylo Ronovým vlivem, že se cítila jistější, možná tomu dokonce pomáhala dohoda, kterou uzavřela s Malfoyem. Copak opravdu stačilo, aby měl člověk jednou něco společného s něčím zlověstným a vrhlo to stín na celý jeho život? Hermiona v sobě nějak nedokázala najít zodpovědnost za to, že Seamus spolu se vším, co zmizelo v nenávratnu, ztratil i svého kamaráda.

Místo toho zvedla bradu a čekala, až promluví. Netrvalo to dlouho.

„Vypadáš jinak,” poznamenal.

„Ty taky,” odpověděla. Světlé vlasy mu poněkud ustoupily z čela a na bradě měl dlouhou úzkou jizvu, patrně po zranění, které, jak si matně pamatovala, utržil, když se naposledy setkali v Bradavicích. I když seděl, viděla, že zesílil a už je víc muž než ten vytáhlý kluk. Jako většina z nich vypadal i on starší, než ve skutečnosti byl. Hermiona uvažovala, jestli čas později jejich generaci dožene, nebo jestli je válka natolik změnila, že už nikdy nebudou úplně normální.

„Ale vypadáš dobře,” dodala popravdě. „Jak ses měl?”

Seamus se rozhlédl kolem sebe a zamumlal něco, čemu nerozuměla. Následovala ševelisimo, které ho musela naučit Ginny.

„Takže,” vyhlásil, „teď jsme zvukově oddělení, nikdo nás nemůže zaslechnout. Proto jsem tohle místo vybral, je tu tak rušno, že si nás nikdo nevšimne. No, jsem úspěšný. Mám teď vlastní obchod, tady v Dublinu.”

„Vážně? Co prodáváš?” zeptala se Hermiona zaujatě. V kouzelnickém Dublinu ještě nebyla, ale četla, že je velký - asi jako Prasinky.

„No, zatím dělám hlavně weasleyovský sortiment - z Georgeova obchodu, víš? Ale mám i vedlejší zboží pro amíky, trojlístky a tak. Můj táta je pěstuje doma v Clare a já nad nimi pak zamávám hůlkou, aby to líp vypadalo.”

Hermiona se usmála a on s úšklebkem pokračoval: „Taky máme aranské svetry a takové ty věci. Zdá se, že si vedeme dobře, i když v tom dělám jen asi rok.”

„To zní skvěle.”

„Ginny taky sem tam pomáhá. Opravdu se jí tu líbí.”

„No, to je dobře,” poznamenala Hermiona a na chvíli se ponořili do ticha.

„Slyšel jsem, že ses zasnoubila?” znělo to víc jako prohlášení než otázka.

„Ano.” Hermiona tušila, že se toto téma objeví, ale moc ji to nenadchlo. Připomínka toho, že se brzy připojí k rodině Malfoyových, ho stěží přiměje k tomu, aby s ní mluvil.

„S Malfoyem, jo?” nadhodil Seamus rádoby lhostejným tónem.

„Ale no tak, nech toho, prosím. Každý, kdo má oči a uši, ví, že si nebelvírská vševědka bude brát prince všeho slizkého, tak mě toho ušetři,” probodla ho pohledem a on se zatvářil trochu rozpačitě.

„Tak dobře,” pronesl s překvapivým taktem. „Moje babi říkávala, že když jsi zamilovaná do hnoje, nevidíš v něm žádnou špatnou slámu. Předpokládám, že je to pravda. Takže přeju hodně štěstí.” ‘Budeš to potřebovat’ zůstalo viset nevyřčené ve vzduchu, ale Hermiona se to rozhodla ignorovat.

„Tak o co kráčí s tou ligovou věcí, o které mi Ron povídal?” zeptal se Seamus.

„Cože?”

„O co kráčí? O co jde? ”

Konečně pochopila. „Aha, ty myslíš, na čem to děláme?”

„Ano, Hermiono! Nebývala jsi tak pomalá,” sdělil jí přísně, takže dokud se mu nepodívala do očí, nebyla si úplně jistá, jestli žertuje. Ale byly plné rošťáctví a ji zalila vlna tepla ze vzpomínek na Seamuse, se kterým se dělila o čokoládové žabky a sdílela nekonečná úterní odpoledne na hodinách dějin čar a kouzel, který bědoval, že Křiklan je blázen a Snape strašně nespravedlivý, a který se omluvil a připojil k BA, i když mnoho dalších předstíralo, že neudělali nic špatného.

Usmála se na něj, upřímně a naplno, a jako kdyby něco mezi nimi zapadlo na to správné místo. Už tolik nezáleželo na tom, že ve velkém sporu rodiny Weasleyových stáli na opačných stranách, nebo že Hermiona toho byla nechtěnou příčinou. Stali se přáteli dávno před tímhle vším.

„Nechoď na mě s tím irským dialektem. Už jsi očividně zapomněl správnou britskou angličtinu,” poškádlila ho, ale překvapilo ji, že ho její slova zarazila. Když si všiml jejího výrazu, mávl nad tím rukou, ale ona byla z jeho reakce stále zmatená.

Protože se za něj Ron zaručil, Hermiona mu stručně povyprávěla o svých obavách ohledně současného směřování ministerstva a o znepokojení z toho, že nejen zkresluje úpadek, ale také pro snížení napětí v kouzelnickém světě nic nedělá. Seamus naslouchal, aniž by to vypadalo, že v tom, co říkala, nachází něco nového, dokud svou pečlivě připravenou řeč nedokončila.

„Kolik toho víš o mudlovské historii, Hermiono?” položil jí poněkud nečekanou otázku.

„No, mám základní znalosti, aspoň doufám -”

„A co Irsko, znáš naše irské dějiny?” Když byla v osmnácti bez dlouhých řečí vyhozena do mudlovského světa, bylo její mudlovské vzdělání rozhodně chabé. Po jejím pátém ročníku se věci v kouzelnickém světě zkomplikovaly a obvyklá letní četba ustoupila naléhavějšímu výzkumu. Po válce jí trvalo roky, než to znovu dohnala; naštěstí dlouhé hodiny na recepci umožňovaly hodně prostoru pro čtení.

„Já - No, vím o hladomoru a asi i o konfliktu v Severním Irsku, ale nejsem si moc jistá podrobnostmi…” Nerada přiznávala nevědomost, ale Seamus k tomu měl zjevně co říct a Hermioniny nejasné vzpomínky na některé Yeatsovy básně zřejmě nebyly to, co hledal. Počkat, Wellington byl Ir, ne? „Obávám se, že pokud máš na mysli něco konkrétního, budeš mi to muset říct,” připustila.

Naštěstí to nevypadalo, že by ho její přiznání vyvedlo z míry.

„Tak dobře. Neboj se, Hermiono - Ginny si myslí, že Cromwell je značka leštěnky na košťata. Každopádně,” Seamus se zhluboka nadechl a pustil se do improvizované hodiny dějepisu, „jak možná víš, možná ne, v Irsku proběhl těsně po první světové válce boj za nezávislost. Bojovalo se - a to dost hořce - téměř tři roky, dokud irští rebelové nepodepsali s Británií mírovou smlouvu. Získali jsme téměř úplnou nezávislost na Británii - poprvé po sedmi stech letech. Téměř.” Dopil poslední hlt černého piva a pokračoval.

„No, pro některé lidi, kteří bojovali ve válce, bylo cokoliv menšího než úplná nezávislost nepřijatelné. Zrada na všech, kteří padli za irskou svobodu. Jiní si mysleli, že to byla válka, kterou prostě nemohli vyhrát, takže museli vzít zavděk tím, co mohli dostat, a vytěžit z toho co nejvíc. Šlo o to, že aby dosáhli míru, museli souhlasit s rozdělením - nechat Británii Severní Irsko,” dovysvětlil, protože zachytil Hermionin mírně zmatený výraz, když se beznadějně ztratila. „Víš, co se dělo na severu Irska,” nadhodil a Hermiona přikývla, jelikož si vzpomněla na naštvané politiky hovořící nesrozumitelným přízvukem v televizi, záběry rozrušených lidí, kteří se prohrabávali sutinami po výbuchu bomb ukrytých v rukávech košil, a nakonec v nedávné době podepsání Belfastské dohody.

„Co ale nejspíš nevíš, že tady na jihu začala jen pár měsíců po podpisu smlouvy s Británií občanská válka. Lidé, kteří společně bojovali proti Britům, stáli najednou na různých stranách a zabíjeli se navzájem. Bratr bojoval proti bratrovi, přítel proti příteli… Zní ti to povědomě?” zeptal se Seamus s hořkým podtónem v hlase a jediné, co Hermiona mohla udělat, bylo přikývnout.

„Prosmluvní strana občanskou válku vyhrála, ale protismluvní po většinu času řídila zemi. Vlastně to dělá stále.”

Na stole nějak přistála další runda. Seamus popadl svůj půllitr a dlouze si upil, jako kdyby hrál o čas. Hermiona usrkla červené víno; malá láhev, ve které dorazilo, predikovala, že ji bude bolet hlava, pokud tedy mohla soudit ze svých dřívějších zkušeností. Alespoň, že na ní byla veselá etiketa s něčím od protinožců. Obraz rodičů, který se jí bez vyzvání zformoval v hlavě pokaždé, když narazila na něco australského, odsunula stranou.

Seamus byl připravený pokračovat ve vyprávění.

„Takže si umíš představit, co se v Irsku stalo. Všichni ti lidé, kteří věřili v irskou nezávislost, najednou bojovali místo s černohnědými³⁾ mezi sebou,” řekl a Hermiona přikývla, ačkoliv vůbec netušila, kdo ti černohnědí byli nebo proč s touhle debatou souvisejí.

„Lidé nezapomněli a ani jeden druhému neodpustili. Je to už víc než osmdesát let a někteří lidé si stále pamatují, na které straně bojoval v občanské válce tvůj dědeček!”

Seamus byl teď celý rozpálený, z očí mu sršelo rozhořčení. „Jasně, polovina TD⁴⁾ - členů zdejšího parlamentu -” vysvětlil rychle, „jsou vnuci lidí, kteří bojovali v občanské válce. Nezáleží na tom, jestli bereš úplatky nebo jsi blbej jak tágo. Lidi tě stejně volí.” Seamusův hlas byl plný vzteku. „Občanská válka všechno zpackala, takže jsme nikdy nepřišli na to, jak dělat věci správně.” Mluvil stále hlasitěji a Hermiona si byla zcela jistá, že si neuvědomuje, že bouchá pěstí do stolu, aby svým slovům přidal na důrazu. „Tahle země je zničená malicherností, záští a korupcí a všechny jako kdyby zajímalo jen to, jak vydělat prachy!”

Poněkud se uklidnil a zvládl pokrčit rameny. „Samozřejmě, pro kouzelníky to není důležité. Irsko jen další část Spojeného království - je nás příliš málo, abychom to zvládali sami. Rodina mého táty se vždycky věnovala politice, takže jsme v tom z mudlovské strany vyrůstal. Pravděpodobně tomu nebudeš věřit, ale bratranec mého strýce s ním poté, co mu řekl, koho volil, tři roky nemluvil.”

„Koho volil?” zeptala se Hermiona udiveně. Smrtijedy?

„Šel proti tomu, za co bojoval jeho dědeček, chápeš. Hlasoval pro druhou stranu. Ale teď už spolu mluví. Stalo se to už před lety,” dodal a Hermiona se tomu chvíli snažila přijít na kloub. Jakmile si připomněla Percyho zběhnutí uprostřed války, přišlo jí to až depresivně jasné.

„Myslím, že chápu, proč mi Ron řekl, abych si s tebou promluvila,” povzdechla si. „Kdy jsi říkal, že občanská válka v Irsku skončila?”

„Devatenáct set dvacet tři.”

„Skvělé. Takže to bychom mohli mít to nejhorší za sebou tak… v roce dva tisíce osmdesát?” Hermiona už dlouho věděla, že to nebude jenom o tom se po válce oprášit a posbírat kousky, ale bylo docela deprimující si uvědomit, jak dlouho to může ve skutečnosti trvat.

„To sotva. Douglasu Pickeringovi bylo přes sto padesát, když odešel z postu ministra kouzel do důchodu, pamatuješ? Naše generace tu v roce dva tisíce osmdesát pravděpodobně ještě bude, nehledě na naše děti.” Seamus se na ni zahleděl kosým pohledem. „Pokud přehlédneš mé osobní pocity ohledně toho blbce, ty jsi pravděpodobně udělala víc než kdokoliv jiný za sedm let už jen tím, že jsi souhlasila vzít si Malfoye.”

„Znáš mě - vždycky jsem připravená zdvihnout prapor,” odpověděla napůl žertem, napůl vážně.

Tentokrát Hermiona nespustila oči ze stolu, ale stále nedokázala přijít na to, jak se na něj dostaly další nápoje. Bylo ale důležitější řešit jiné věci.

„Teď už víš, z čeho vycházím,” řekl jí Seamus. „Nebudu stát stranou a nic nedělat, když vím, jak to může dopadnout,” dodal se stejně paličatým výrazem, jaký míval, když hrál kouzelnické šachy s Ronem a znovu prohrával. „Když jsem se vrátil z války, táta si se mnou sedl a vysvětloval mi to tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že to chápu. Je to, jako kdyby občanská válka otrávila v Irsku všechen vzduch, a my jsme po několik generací nemohli myslet na nic jiného. Nikdo z vás o tom ani nevěděl, takže od té doby pořád dokola melu o občanské válce mezi kouzelníky. Nezdálo se, že by někdo naslouchal. Předpokládám, že Ron ano, když se probudil.”

„Ano,” souhlasila Hermiona. Ron byl zřejmě jediný, kdo chápal, jak důležitá jsou Seamusova zjištění. Napadlo ji, komu ještě Ron věnoval pozornost, když to nikdo jiný nedělal.

***

Poznámky k překladu:

Všechny mudlovské hospody zmíněné v této povídce skutečně existují. Poučení z irské historie je také pravdivé, včetně tříletého rodinného odcizení kvůli hlasování pro špatnou stranu. Koho by zajímalo víc z dějin Irska, může si o tom přečíst třeba tady https://www.mundo.cz/irsko/historie  

1) Výbor na nezvolení ministra kouzel (v angl. Committee to Unelect The Ministry for Magic‘) je odkazem na Terryho Pratchetta – autorka si myslí, že Hermiona by také byla jeho fanynka. (Já bohužel fanynka nejsem, takže netuším a ani jsem nevygooglila, jak je to přeložené. Zjistila jsem pouze, že „Committee to Unelect The Patrician“ se vyskytuje v knize The True – Pravda. Budu ráda, když mi doplníte vzdělání.)

2) Céad míle fáilte - gaelsky, tradiční irské uvítání: Zdravíme na stotisíckrát

3) černohnědí, v angl. ‚Black and Tans‘, radikální jednotky asistující Irskému královskému policejnímu sboru – více viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Black_and_Tans; název se rovněž používá pro popis zbarvení např. u psů, kde se překládá jako ‚černá s pálením‘

4) TD - zkratka z Teachta Dála = člen Dáil Éireann, dolní sněmovny Oireachtas (Irského parlamentu), více viz https://en.wikipedia.org/wiki/Teachta_D%C3%A1la