Preklady fanfiction Harryho Pottera

16. kapitola: Uletět odtud

Vdovský dům, Malfoy Manor, Wiltshire
6. května 2006, 14 hodin

Hermiona zabořená do rozkládacího lehátka na terase za domem tajně obdivovala výhled. Sestával z Draca Malfoye čistícího v košili s krátkými rukávy své bradavické koště. Šlo o Nimbus 2003, jestli si to pamatovala správně; už se bolestivě poučila, že pokud nechce být zasypána přílišnými detaily, není moudré se ptát. Když se jednalo o košťata a famfrpál, Draco se od Rona zas až tak nelišil.

Zdánlivě četla knihu a nevšímala si ani svého manžela, ani její pohled nepoutala pučící zeleň kolem. Po dlouhém, chladném jaru na prastarých stromech obklopujících Vdovský dům konečně vyrašily listy. Toto nové lupení bylo tak čerstvé, že působilo téměř průhledně. Z každého kouta zahrady zářily tulipány.

Jako malá toto roční období milovala. Mělo v sobě veškerou krásu jara s příslibem léta a skvělých věcí, které přijdou. V pubertě její nadšení poněkud omezily blížící se zkoušky a o zbytek se postarala výročí bitvy o Bradavice. Před dvěma lety si vzala týden dovolenou, zalezla do svého bytu a čekala, až ty dny uplynou. Moc neplakala, většinou jen seděla na pohovce a zírala na díru ve zdi. Při té vzpomínce se navzdory slunnému dni otřásla.

Loňský rok byl neskonale lepší. Tehdy bylo také slunečno a Ron opustil svou rodinu, aby strávil den s Hermionou mezi jarními květinami v Deanovském lese povídáním o Harrym a jejich školních letech. Nezmínili se o Voldemortovi ani o válce nebo o ničem podobně nepříjemném, mluvili jen o všem krásném, dobrém a pozitivním. Vzpomínat na Harryho takového, jaký chtěl být, obyčejný a šťastný, se zdálo být tím nejlepším pomníkem, který si Hermiona dokázala představit. Kdyby ten den neproběhl, nebyla si jistá, že by se jen pár dní po letošním výročí dokázala těšit z jarních květin bujících na zahradě kolem ní.

Když se před necelým týdnem znovu výročí přiblížilo, přesvědčila Rona, že by měl raději zůstat s rodinou, aby zabránil dalšímu stupňování občanské války Weasleyových. Po Hermionině návratu se vazby mezi nimi tak ztenčily, že jakékoliv další napětí by je mohlo zpřetrhat. Ginny nejistě balancovala na hraně; pokud by si Ron znovu vybral místo své rodiny Hermionu, mohlo by ji to strhnout špatným směrem.

Hermiona se rezignovaně připravovala na osamělé vzpomínání a zároveň zvažovala, zda by měla Draca nebo Narcisu o svém úmyslu strávit několik příštích dní ve svém pokoji informovat nebo ne. Vyslala z lehátka na zahradě smutný pohled k oknu v patře a vzpomínala, jak přemýšlela, jestli by jí prošlo, kdyby se neobjevila u jídla.

Nakonec nedostala na výběr.

Draco oznámil, že půjdou na vzpomínkový obřad do Bradavic, a zavrhl jakékoliv námitky. Zesílil hlas, aby před ním nemohla uniknout, i když zůstala ve svém pokoji, a hučel do ní, dokud nevstala z postele a neoblékla se. Jakmile se vynořila, popadl ji za paži a asistovaně ji přemístil do Bradavic.

Přitáhl pár nevraživých pohledů, ale slovně se k jeho přítomnosti nikdo nevyjádřil. Musela se mu přiznat alespoň ta zásluha, že u toho byl, na rozdíl od patolízalů, kteří se po vyhrané bitvě snažili přilepit k Řádu.

Tihle paraziti by se pravděpodobně chovali o něco méně dychtivě, kdyby věděli, jaká je cena za hrdinství u každého, kdo je vnímán jako ohrožení poválečné stability. Protože však žádný z oportunistů nebyl natolik důležitý, aby v politice dělal nějaké vlny, obvykle pozornost ministerstva neupoutali a zůstali šťastně slepí k nebezpečí.

Přirozeně, že ministerstvo mělo své vlastní samozvané členy řádu, kteří měli bdít nad tím podstatným. Brumbál tak tajil, kdo přesně je členem, že nikdo nemohl jejich tvrzení vyvrátit. I Hermiona dokázala v davu najít pár ministerských sazeniček; Draco jich nepochybně rozpoznal víc. Nezdálo se, že by ho v tomto ohledu nějak přehnaně brzdilo, že bojoval za druhou stranu. Hlavním cílem ministerstva bylo snížit moc Fénixova řádu, takže ti krtci se spíš snažili jeho vliv omezit, ne ho převzít.

Nebyla náhoda, že šlo o první rok, kdy se vzpomínkový obřad Fénixova řádu oddělil od toho ministerského. Ronův návrat donutil více analyticky naladěné příslušníky rodiny Weasleyových (tedy Percyho, Fleur a Rona) přehodnotit, co se na konci války opravdu stalo, a zproštění Hermiony viny dodělalo zbytek. Pozůstatky Řádu byly možná roztříštěné, ale ona k nim přece jen patřila. Ve vzácném projevu poválečné solidarity většina zbylého Řádu svědomitě informovala ministerstvo, že se oficiální ceremonie nezúčastní.

Tváří v tvář tomuto prohlášení považovali dokonce i ti loajální k ministerstvu za nejlepší držet se stranou pro případ, aby jejich skutečná věrnost nezačala být příliš zjevná. Nicméně vzdor měl své meze. Mnozí ze skutečně přeživších se na bradavickou vzpomínkovou slavnost Řádu nedostavili; někteří nepochybně zjistili, že jsou z delikátní snahy najít rovnováhu mezi tím, co je správné, a tím, co je živí, znechucení.

Jak se dalo očekávat, Denní věštec poskytl tomuto dění jen omezený prostor, ale duplicita oslav plnila titulní stránku Jinotaje celý týden. Bylo jasné, že Draco dobře ví, na kterém z těch dvou míst by měl být viděn, a stejně tak nebylo pochyb, že se tam nemohl objevit sám.

Hermiona se nedokázala přimět, aby jí na tom nějak záleželo.

Stát tam v jasném slunečním světle a vzpomínat spolu s lidmi, kteří se toho všeho zúčastnili, bylo správné. Dokonce jí ani nevadilo, že se na ni Draco přilepil jako ocásek, aby si vylepšil pozici v kouzelnickém světě; kdo byla, aby rozhodovala o tom, kdo je víc a kdo méně hoden vzpomínat na padlé?

Na okamžik byla dokonce šťastná, že ho tam s sebou má. Když Ginny jednoznačně zatuhla na místě a radši se odvrátila, než by se s Hermionou setkala tváří v tvář, přimkla se vděčně k Dracově paži. Ginny mohla být ochotná tolerovat Hermioninu přítomnost na schůzkách Ligy, když bylo potřeba porazit horšího nepřítele, ale tato shovívavost se nevztahovala na zbytek jejich interakcí.

Hermiona na oplátku předstírala, že si nevšimla, jak se Dracovi trochu třesou ruce, když se přiblížili k Brumbálovu hrobu.

Nikdy předtím se žádné oficiální pietní akce nezúčastnila, tak si nebyla jistá, co má očekávat. Jak se ukázalo, kromě vážného přednesu jmen padlých - za obě strany, zaregistrovala uznale - a krátkého projevu Dedaluse Kopála, ve kterém je nabádal, aby se to už nikdy neopakovalo a pevně si stáli za tím, co je dobré a správné, se moc mluvení nekonalo. Místo toho zněla hudba a pak nastalo ticho, zvláštní pocit sounáležitosti v nesourodém davu. Následně dokonce i Draco vypadal mírumilovněji, než ho kdy dřív viděla.

A teď se místo zamykání v pokoji nacházela venku na slunci. Nejasně si vybavovala dávno zapomenutou oblíbenou báseň, ale nedostala se dál než k „Zpívám o říčkách, květech, ptácích a loubí…’ Nepamatovala si nic víc, než to, že básník zpíval ‘čistě svévolně’, což vždycky lahodilo jejím uším.¹⁾

Ha! Změna je dobrá, pomyslela si a zároveň si všimla, že Dracova tvář po energickém nanášení Fleetwoodovy fantastické leštěnky na násadu koštěte lehce zrůžověla. Šlo o největší zarudnutí, jaké na něm kdy viděla; normálně se zdálo, že ho teplo, zima a další podněty, kterým padají za oběť obyčejní smrtelníci, neovlivňují.

Podle všeho na něj nepůsobilo ani jejich poněkud zvláštní manželské uspořádání. Překvapivě se Dracovi zatím celkem úspěšně dařilo přizpůsobovat se veřejnému obrazu jejich šťastného svazku. Snažila se vyhnout přemítání o tom, co dělal v soukromí.

Hermiona věděla, že když bude mít chuť, vždycky si může zaskočit do mudlovského světa na rychlovku, aniž by se vázala; ta možnost jí pomáhala udržet si zdravý rozum. Pokud by přijala nějaká základní opatření, nebylo pravděpodobné, že by to Draco někdy zjistil. Jednou nebo dvakrát to i zkusila, ale potvrdila si, že prostě není ten typ, co by si užíval pokoutní vzrušení. Připadalo jí to falešné, musela se maskovat, a protože by bylo nanejvýš pošetilé se s kýmkoliv zaplést, nemohly v tom být zapojeny city.

Bohužel hned na začátku ukončila svá předchozí přátelství s výhodami. Nevěděla, jak dlouho ji Draco sledoval, než přišel se svým návrhem, ale zdálo se moudré předpokládat, že si je jejich existence vědom, a ona ho nechtěla vyprovokovat k odvetě. Pokud dokázali civilizovaně prezentovat své předstírané manželství na veřejnosti, nebylo nikomu nic do toho, co dělali v soukromí.

„Nemůžeš uvěřit svému štěstí, že jo, Grangerová?” pohlédl Draco od svého koštěte potměšile na Hermionu, která zčervenala, jako kdyby ji přistihli, jak si na veřejnosti čistí zuby nití.

„Možná taky obdivuji tvou lepší stránku,” odsekla a přizvala si na pomoc důvtip. „Většina z nás si klade za cíl být krásný uvnitř, ale ty ses zjevně rozhodl zaměřit své úsilí jinam.” Draco se uculil a jí šokovaně došlo, že se nechala znovu takhle otevřeně nachytat.

„Jsem ohromen, Hermiono!” uklonil se jí teatrálně. „Takže ty si myslíš, že jsem krásný, ano? Dal bych přednost něčemu mužnějšímu, ale počítám, že mi to bude muset stačit.”

„Ale sklapni!” povzdechla si, i když se nedokázala ubránit úsměvu. „Ty víš, jak jsem to myslela. A teď, když jsi skončil s leštěním koštěte -” Pokusila se potlačit jeho veselí přísným pohledem; sakra, ne všechno musela být narážka. „Je to tvoje koště, proboha. Pokud by na tom bylo něco vtipného, měla bych se smát já a ne ty.”

Okamžitě zvážněl a bez zaváhání se na ni soustředěně zadíval. Hermiona si útrpně povzdechla, ale jeho teatrálnost nekomentovala - jinak by tu mohli takhle stát celý den.

„Potřebuju, abys se mnou zapracoval na Robinsonově obraně,” sdělila mu místo toho.

„Jaké obraně? To je nové kouzlo?”

Začali společně trénovat souboje. Bylo s podivem, o kolik víc šikovných kouzel jste pochytili od čarodějek a kouzelníků ve vašem okolí než ve třídě nebo z knih. Protože pocházeli ze zcela odlišných kruhů, jakmile se spolu cítili natolik pohodlně, aby se o svoje znalosti dokázali podělit a ne si je žárlivě střežit, oba si značně rozšířili arzenál.

„Draco, víš přece, kdo je Robinson - byl tady minulý týden!”

Zatvářil se vyplašeně.

„Ten muž, co přišel ve čtvrtek? Přijímací salon pak tak páchl, že domácím skřítkům trvalo celý den, než ho vyvětrali!”

Hermiona věděla, že Dracovi ve skutečnosti ani za mák nešlo o domácí skřítky, ale opravdu ho rozzuřilo, že si musel dát čaj v knihovně. Šlo o princip, tvrdil jí tehdy sebevědomě.

„Nikdo z nás nemůže za to, jak jsme stvořeni,” odpověděla Hermiona upjatě. Protože se s panem Robinsonem setkala už dřív, učinila před jeho příchodem opatření. Být den a noc bez čichu byla malá cena.

„My ostatní se myjeme, víš. S čím chceš, abych mu pomohl? Mám mu napsat dopis, kde mu v pěti stručných bodech vysvětlím, jak se má vykoupat?”

„Ne!” vyhrkla vyjeveně; kdyby mu v tom nezabránila, Draco byl schopný to opravdu udělat. Hermiona začínala zjišťovat, že být Malfoy obnáší spoustu věcí, ale snaha o univerzální popularitu k nim nepatřila. „Potřebuju, abys mi pomohl shromáždit materiály k jeho případu. V používání Haistwellových nařízení jsi mnohem schopnější než já,” přiznala s pečlivě vypočítaným množstvím pochlebování, které bylo potřeba k tomu, aby udělal to, co chtěla, aniž by pojal podezření.

„Možná,” poznamenal nezávazně. Hermiona protáhla obličej; jestli to bude muset dělat sama, zabere jí to celý den. „Udělám to, když se mnou potom poletíš,” nabídl jí nečekaně Draco.

„Cože?” zeptala se nevěřícně.

„Souhlasím s tím, že strávím odpoledne přehrabováním ve dvě stě let starých právních dokumentech, které jsou pro tvoji informaci nejlepším dosažitelným důkazem, že nudu lze vydestilovat do pevné formy, když si, až skončíme, sedneš na koště.”
„Proč bys se mnou chtěl letět?”

„Zábavný bonus. V prváku jsme měli hodiny létání společně, vzpomínáš? Svírala jsi koště tak silně, že jsem čekal, že se v tu chvíli zlomí.”

Hermiona otevřela ústa, aby rozhořčeně protestovala, i když se to až příliš blížilo pravdě, ale on pokračoval: „Kromě toho všichni Malfoyové létají. Stejně se to dřív nebo později budeš muset naučit.”

Hermiona se zamyslela. Hrůza svírající žaludek nebo se celý den zaobírat Haistwellem? Draco nepřeháněl, kdyby ta Haistwellova nařízení nebyla tak užitečná, poslala by je na smetiště dějin. Toužebně se rozhlédla po zahradě, zaregistrovala explozi zeleně kolem sebe a došla k unáhlenému rozhodnutí. Koneckonců letěla v bitvě o Bradavice. Když se dokázala adekvátně popasovat s koštětem kvůli porážce Pána zla, neměl by existovat důvod, proč by stejný čin nemohla zopakovat v době míru.

„No tak dobře. Ale nejdřív provedeme výzkum -”

„Přesně to jsem navrhoval,” podotkl Draco.

„- a až pak poletíme. Vzpomínáš si na slib, který jsi složil? Je ve tvém vlastním zájmu se ujistit, že nespadnu. Nebo nedostanu infarkt ze strachu z pádu. Nebo -”

„Neboj se, Grangerová. Nevybavuješ si, že ředitel mojí koleje uměl létat bez koštěte?”

„Proč? Naučil tě to?” zeptala se. Znala ho až moc dobře, aby ji to vedlo ke zřejmému předpokladu.

„Náhodou ne, ale já -”

„Pokud spadnu a umřu, vrátím se a budu tě strašit. Už nikdy se nevyspíš. Jediné, co kdy uvidíš, bude moje potlučená mrtvola, která na tebe bude křičet, ať půjdeš kamkoliv,” slíbila mu temně a pokračovala v tomto duchu celou cestu do knihovny.

Mezi sepisováním odkazů a vyhrožováním odvetou, pokud se Dracovi nepodaří zajistit, aby se vrátila v jednom kuse, si Hermiona dokázala vzpomenout ještě na něco dalšího.

„Uffingtonský bílý kůň²⁾ je tady někde poblíž, že ano?” zeptala se.

„V Berkshiru,” odpověděl Draco zpoza své provizorní pevnosti sestavené ze sbírek zákonů. „Mohli bychom tam doletět tak za půl hodiny, kdybys chtěla,” poznamenal s nacvičenou nonšalancí.

Nakonec byli pryč tak dlouho, že přišli pozdě na večeři a vklopýtali do domu se zrůžovělými tvářemi a vlasy načechranými větrem. Než se připojili k Narcise, Hermiona se snažila upravit do reprezentativní podoby, ale vzdala to, když si uvědomila, že ptačí hnízdo, které jí na hlavě vytvořil vítr, se odmítá hnout.

Lákadlo vidět půvabnou představu koně vyrytou do kopců pravěkými kouzelníky ji nestačilo úplně odvést od čiré hrůzy z toho, že je ve vzduchu, ale ke konci už téměř chápala, proč je kolem toho takový povyk. Téměř.

Nic ji však nemohlo přimět přehodnotit názor na famfrpál.

***

Autorská poznámka (s doplněním překladatelky):

1) Báseň, o které se Hermiona zmiňuje, je ‘The Argument of His Book’ od Roberta Herricka (netuším, jestli existuje český překlad).

2) Uffingtonský bílý kůň je obrovská kresba koně na křídovém kopci pocházející z doby bronzové a nachází se nepříliš daleko od Wiltshire (a Malfoy Manor).